You are here: Home / Archives for admin

Rome, ITALY

Konečně! Pozdravy z Říma! :))))
Z nějakého záhadného důvodu mě můj zaměstnavatel neustále posílá do Asie, Austrálie, USA a někdy do Afriky. Evropu dostávám minimálně. Vlastně skoro vůbec. A když už mi nadělí Evropu, tak dostanu Anglii a let zvaný Birminghell. Nevím proč, ale prostě mi vždycky nadělí jeden a ten samý let a já se potom potím u počítače, abych se ho zbavila. 
Když se mi podařilo vyměnit si ten let za Řím, tak jsem skákala metr vysoko jakou jsem měla radost.
Za prvé jsem nikdy nebyla v Římě. Byla jsem 4x v Miláně. Takže jsem měla radost, že se podívám na nový místo a budu si tak moci připnout nový špendlík na mapu světa. 
Je těžký najít někoho, kdo půjde ven a podívat se po památkách. Kort když crew tam byli několikrát. Vždycky mám hrůzu, jestli se někdo najde a vždycky kontroluji, kdo v té destinaci ještě nebyl a kdo by tak mohl být ochotný a jít. Naštěstí jsem našla holčinu, vtipně se ptala ona mě, jestli jsem už v Římě byla a jestli bych s ní nešla ven. Okamžitě jsem s nadšením přijala. 
Tenhle let byl super. Měli jsme super seniory, jedna naše SFS byla Flavia, která byla moje SFS na letu SIN-BNE, takže jsem při příchodu do práce po ní skočila a nikdo nechápal. Ona je skvělá holka, z Brazílie a prostě super baba. A jsem ráda, že jsem jí poznala. 
Let do Říma byl krátký. Pět hodin cca. Což je pro mě nic, vzhledem k tomu, že běžně lítám lety 12-16 hodin. 
Jelikož jsme přiletěli večer, tak jsem šla rovnou do vany a spát. Zavolala jsem si rychle s Calebem, pokecali jsme a já pak odpadla. Navíc jsem potřebovala vstávat brzo. 
Xan mě ráno vyzvedla na pokoji, protože byla hned vedle mě. Šly jsme dolů na recepci vyzvednout deštníky, protože Velebnosti chcalo! To nebyl ani déšt, to byl prostě chcavec. Ale nezvdaly jsme se. Sedly do autobusu a jelo se.
Samozřejmě hned, co jsme vylezly, tak se opět rozpršelo. Pak to přestalo, pak to začalo, pak to přestalo, pak to začalo. Navíc do toho byla slušná bouřka. To byly rány jak z děla. Ale my jsme se nezvdaly, nejsme holky z cukru! 🙂 
Samozřejmě jsme po pěti minutách byly mokrý až na kost. Nepamatuju si, kdy jsem takhle zmokla naposled. Moje boty byly jak vodní lázeň, moje džíny byly těžký, jak nasály vodu. No prostě srandy kopec. Ale i přes to to stálo za to! 

Po cestě ke Colosseum jsme koupily s Xan pláštěnky. 😀 Viděly jsme to na všech turistech v těch obrovských skupinách a samozřejmě jsme je chtěly taky. Takže když jsme narazily na prvního prodávajícího, hned jsme mu dávaly peníze, abychom si mohly vzít pláštěnky. 

Vzhledem k tomu, že jsme byly fakt promoklý a měly jsme strach, že budeme marod, jsme se rozhodly, že pojedeme na hotel zpátky, dáme si oběd a půjdeme spát před letem. Takže jsme šly zpět na autobus.
Pak řidič má můj největší obdiv, protože tenhle člověk procestoval celý svět. Celý život makal a všechny peníze, který měl, utratil za to, že cestoval se svou manželkou po světě. Nebylo snad místo, kde ten člověk nebyl! TOLIK historek, kolik on měl. Byla radost toho člověka poslouchat. Řekl, že peníze si do hrobu nevezme a že prostě cestoval celý svůj život. Řidič autobusu, procestoval Evropu křížem krážem a pak procestoval zbytek. Všechny ty nádherný fotky ! Mě zůstával rozum stát nad tím, jak tohle dokázal. Neuvěřitelný respekt! 🙂 
A pak za náma v autobuse seděl starší pár … A jelikož poslouchali naší konverzaci s panem řidičem, tak se nás zeptali odkud jsme a co děláme. Povídali jsme si celou cestu.
Co však bylo naprosto nejkouzelnější bylo slyšet je vyprávět příběh svojí lásky. Jak se poznali na střední škole, že jsou tzv. Highschool Sweethearts, jak se brali, když jeho ženě bylo 20 a jemu 21, jak jsou spolu 59 let a jsou v Itálii pro to, aby oslavili 59 let manželství. Vyprávěli nám jak cestují každý rok, jak jezdí na velký výlet do světa a pak na menší na Hawaii, protože jsou z Californie. Fakt nádherný … Není nic krásnějšího, než potkat dva lidi, kteří se milují i po několika letech manželství.. Sen každé z nás … 🙂 
Pak už jsme se šly převlíct, daly si oběd a šly na kutě před letem do Dubaje! 🙂 
V Dubaji jsme pak s Demi šly na nákupy do Dubai Mall, protože jsem potřebovala šaty. Takže jsem si koupila krásné bílé koktejlové šaty pro dva účely. Jeden z nich je teda to již zmíněné focení! 🙂 
A pak mě čekal let do Male – Colombo! 🙂

Singapore – Brisbane – Singapore

Předem se omlouvám, že mi to trošku trvalo, než jsem se dostala k napsání článků. Bylo toho teď hodně. A prostě se nedařilo.

Teď už k samotnému výletu.

Let Singapore – Brisbane mám strašně ráda. Ty přelety nejsou tak dlouhý, víceméně je to pro nás 5ti denní výlet a celkově Singapore a Austrálie jsou moje oblíbené destinace. Ne třeba zmiňovat, že i co se týče pasažérů, tak ti jsou moji oblíbení. Australané jsou neuvěřitelně hodní a prostě mám ty lety ráda.

Měla jsem štěstí, že jsem měla naprosto úžasnou crew. Fakt jeden z nejlepších letů vůbec. Já to říkám docela často, ale tuhle crew jen tak někdo neschytá. Neuvěřitelně jsme se bavili, fakt jsme se zasmáli, na palubě jsme si to užívali a stejně tak s náma naši pasažéři. A opravdu jsme splnili to naše … “Beyond expectations” … Taky kolikrát se vám stane, že si zpíváte v galley s pasažérama, tancujete, fotíte praštěný fotky atd. Ve finále nás i objímali, když odcházeli … A to se taky nestává. Vlastně to bylo poprvé, co nás objímali a děkovali nám za úžasný let.

Upřímně jsem nechtěla zpět do Dubaje. A to jsem věděla už od prvního letu.

První večer jsme šli do klubu v hotelu. JE to v 70 patře, výhled na celý Singapore a samozřejmě my měli slevu, jakožto crew. Jeden klučina z naší crew měl narozeniny, Marián ze Slovenska. Naprosto úžasnej kluk, srdíčko ze zlata. Tancovali jsme, slavili jsme, dokonce jsme tancovali i s australskýma crew z jinýho letu. Což se pak druhej den doneslo k našemu kapitánovi. Haha, absolutně nechápu jak.

Z nějakého záhadného důvodu jsem ráno nemohla dospat. Byla jsem vzhůru strašně brzo a jelikož jsem měla hlad, ale fakt hlad, tak jsem si objednala dvakrát pancakes a trávila dlouhou chvíli na Skype s Calebem. Musela jsem se fakt zasmát, když mi dovezli snídani na obrovským stole, prostřeno pro dva. To jsem si připadala jak naprostý tragéd, co nemá s kým jíst snídani. Takže mi přivezli stůl do pokoje a já seděla sama na Skype s Calebem a ládovala se snídaní.

Taky jsem stihla zajít na nákupy. Náš hotel je v jednom velkým nákupním středisku. Respektive je to nějak spojený dohromady, takže jsem se šla podívat, co mají nového. Dlouho jsem tam už nebyla, naposled někdy na začátku června. 
Nakonec jsem i nakoupila 🙂 
Nové hrníčky, když už budeme brzy manželé. 🙂

Vzhledem k tomu, že máme focení teď během mé dovolené na oznámení datumu a místa svatby, tak jsem pořídila tuhle tabuli. Strašně se mi líbila 🙂 
Pak už bylo na čase letět do Brisbane. Původně jsem myslela, že nic moc dělat nebudu. Nakonec jsem se ale rozhodla přidat ke crew a jít znova do Lone Pine Koala Parku. 🙂 
Vtipně jsme po cestě potkali našeho pasažéra, tak se k nám přidal a šel kousek s náma. A jelikož cestuje hodně po světě, tak jsme si vyměnili Instagram. Dal nám pár tipů co a jak, kde a proč. Když jsem to pak vyprávěla Calebovi, tak nemohl uvěřit, že prostě jen tak na ulici v Austrálii potkáme člověka, co byl před pár hodinama s náma na letu. 😀 Ten svět je fakt maličký.
A tady jsou videa 🙂
První je video, kdy jsem si opět pochovala Koalu 🙂         S KOALOU
Tady je video při krmení klokanů. 🙂                                Krmení Klokana
Pak jsme jeli zpět na hotel, abychom si mohli ještě dát šlofíka před nočním letem. Nakoupili jsme si v obchodě ovoce a nějaký dobroty, abychom pak nemuseli jíst v letadle. Přece jenom člověk už to nemůže to jídlo ani vidět. 
Poslední den v Singapore jsme se rozhodli strávit na pláži. Prostě prásknout s sebou na pláž a užívat si pohody. 🙂 
Musím říct, že je to mé nové oblíbené místo v Singapore. 

Samozřejmě zpět se nikomu nechtělo. Měli jsme fakt naprosto úžasný pětidenní výlet. Naprosto nezapomenutelný lety a fakt skvělou crew.
Dokonce i jsme měli úžasný piloty. Náš kapitán nás vždycky nechával hádat čas letu a kdo byl nejblíže, tak dostal odměnu. Já jsem vyhrála, když jsem tipovala let Singapore Brisbane a dostala jsem tak malou Koalu. Takže jí nosím v kabelce pro štěstí! 🙂

Fakt super výlet, nezapomenutelný chvíle a zážitky! A hlavně mám nové přátelé.. protože od tý doby jsme neustále v kontaktu, teď jsme byloi na večeři, se dvouma crew z téhle bandy jsem letěla Řím a pak následně Male-Colombo! 🙂

Ale o tom v dalším článku.

Moskva, Rusko

Bez debat, MOSKVA je nádherná, naprosto dech beroucí architektura. Na druhou stranu, byla jsem, viděla jsem a už mě tam nikdo nedostane. Rozhodně ne jako crew, jako pasažéra ? Klidně, ale jako crew už nikdy! Byla jsem připravená na leccos, přece jenom si crew mezi sebou řekne, jakej let je dobrej a jakej je peklo na zemi. 🙂 Cesta tam dobrý, cesta zpět? Wow…
Každopádně jsme po příjezdu na hotel okamžitě vyrazili ven. Ještě před tím jsem stihla cvaknout výhled z pokoje. 
Musím říct, že jsem nedala telefon z ruky a neustále fotila, protože bylo CO! 🙂 Fakt je to nádherný místo. Architektura je prostě boží. My jsme se šli víceméně jenom projít a na večeři s tím, že po cestě nafotíme nějaký fotky a po večeři nakoupíme suvenýry a půjdeme zpátky na hotel. Přece jenom já jsem měla předtím LA a spala jsem tak dvě a půl hodiny před letem, takže jsem byla docela vyždímaná. 

Kupodivu jsem se domluvila česko-rusko-anglicky, což byla zábava. Když někdo nerozumněl anglicky, tak jsem to řekla česky a domluvila jsem se. 🙂 Za to na letu pak na mě všichni mluvili rusky. A několikrát se mě rusky zeptali, jestli nemluvím rusky a jakto, tak jsem jim rusky řekla, že prostě nemluvím rusky.. Vím asi tak 5 vět rusky! 😀 A taky jsem si obohatila čínskou slovní zásobu.

Zpátky k našemu výletu. Víceméně není o čem psát. Fakt jsme byli ve městě jenom chvilku. Po večeři jsme šli nakoupit suvenýry, já jsem koupila pohledy a Calebovi půl-litr s obrázky památek. 🙂 Pár lidí pak zůstávalo venku na drink, já jsem chtěla zůstat, ale rozhodla jsem se, že půjdu dohnat spánek. Takže jsem se víceméně sebrala a jela s pár lidma zpět na hotel. Dopřála si vanu, zaskypovala s Calebem, dala si pak dvě hodinky šlofíka, znova se vzbudila, pokračovala ve Skype a pak zase jsem šla spát a spala jsem až do budíčku a pak jsem zase usnula po cestě na letiště.

Takže asi hodně lidí zklamu s tímhle článkem.

Let byl horor, o tom jednoho krásného dne napíšu, protože to bylo silný kafe. Víceméně půlka letadla smrděla chlastem a při přistání hodně lidí zjistilo, že jejich žaludek nevydrží přistávání, rozhodně ne v kombinací s alkoholem, což není divu, že jo 😀 Asi tak ..

A to je asi tak vše z mých layovers.

Momentálně čekám na nový rozpis na příští měsíc. Mám dovolenou, kterou potřebuji jako sůl a taky mě čeká “recurrent” to znamená, že jdu zpátky do training college si obnovit licence. Takže mě čekají zkoušky a testy. Už abych se začala učit. :-/ Ale nemůžu se dočkat dovči.
Taky se ted budu snažit naplánovat menší rozlučku se svobodou. Musím počkat na to, co dostanu za rozpis a co dostane Janička (Tu vlastně už vím), Demi, Terezka, Bára a další.. 🙂 Tak alespon si užiju posledních pár dnů “svobody” s holkama a alespon se s Calebem ted pustíme do detailního plánování ceremonie, tak uvidíme, jak to půjde. Ale děláme pokroky… Nikdy jsem netušila, že plánování svatby je taková dřina.

Tak uvidíme, co dostanu od zaměstnavatele naděleno! 🙂 Doufám, že tam bude nějaká nová destinace, nezlobila bych se. 🙂

Zatím se mějte hezky a já napíšu o Singapore – Brisbane pokud bude o čem psát.

Přeji krásný start nového týdne.

LA, CALIFORNIA

AAAAAAAaaaaaa ….. Opět California! 🙂 
Musím říct, že i přes to, že LA je 16ti hodinový let, tak já mam ten let ráda. Sice je to dlouhý a pro nás je to rozhodně dělší jak 16 hodin, je to náročný, je to dlouhý, ale já to fakt mám i ráda. Sice je člověk pak vyždímanej tak, že ani neví, jak se vlastně jmenuje a odkud je, ale fakt to stojí za to.
Jedna věc je, že jsem lezla do letadla v bolestech. 😀 Vtipně jsem byla na cvičení a měla co dělat, abych to rozchodila. Já teda jsem zvyklá na pořádnou dávku, ale tohle bylo moc i na mě a vzhledem k tomu, že nechodím cvičit pravidelně, a hlavně většinou si jdu zaplavat, tak tohle byla pecka. Nebyla jsem jediná, i náš Purser si byl zacvičit a tak jsme kníkali bolestí dva. 
Let byl – klasika – dlouhý, ale bylo to fajn. Fajn cestující, skvělá crew a hlavně super senioři. Nasmáli jsme se a fakt ten let utekl jako voda. Sice jsme pak strávili asi hodinu na imigračním, jelikož jsme tam byli crew z … 5 letů? A když z toho dva byly 380, tak si představte ty dlouhý fronty. Jenom naše posádka byla 30! lidí 🙂 
Po příjezdu na hotel jsme se dali do kupy a vyrazili na společnou večeři na Newport beach. Já a ještě jedna holčina jsme se po příjezdu na místo odtrhly a šly si nafotit západ slunce. A musím říct, že to byl jeden z nejhezčích západů slunce. 

Fakt nádhera. Kdyby bylo po mým, tak tam zůstanu a do Dubaje se už nikdy nevrátím. 
Dali jsme si výbornou večeři, pár drinků a jeli zpátky na hotel. Přece jenom jsme všichni měli toho plný kecky a každý jsme měl nějaký ten plán na další den.
Já jsem se rozhodla, že si půjčím auto a projedu se trošku. Ráno v půl 9 jsem vyzvedla auto, nasedla a upalovala jsem si to směr Santa Monica.
Nejsem schopná popsat, jak relaxující pro mě je řízení. Skoro jsem se rozbrečela, jak jsem byla spokojená. Pustila jsem si muziku na plný kecky, tancovala, zpívala si (zpívala je hodně silný slovo, že moji milí rodiče?) a naprosto si vychutnávala každičký moment. Já fakt miluju řízení. A fakt se těším, až se vrátím do USA a koupím si auto. Když jsem ještě žila v USA, jako AU PAIR, tak jsem někdy sedla jen tak do auta, abych se projela a vyčtila si hlavu. 
Dojela jsem do Santa Monica a šla jsem se podívat po okolí. Přidám sem dva odkazy na videa a fotky! 
První je video po cestě k Santa Monica Pier. 
A pak tady už je video ze Santa Monica Pier 
Musím říct, že teda bylo neuvěřitelný horko! A taky jsem se debil na to nejlépe neoblékla. Ale na druhou stranu jsem měla později další schůzku na svatební šaty a nechtěla jsem tam jít jak hastroš. A většinu času jsem stejně strávila v autě. 

Strávila jsem tam asi tak hodinu a půl a pak jsem se vypravila na Vaše doporučení na Griffith Observatory. Děkuji za tipy, rozhodně to stálo za to! 🙂 Chtěla jsem se ještě stavit na Malibu, protože to není daleko od Santa Monica, ale na druhou stranu jsem věděla, že bude odpoledne zácpa a já musela být ve 4 zpátky v Costa Mesa.
Samozřejmě na Griffith Observatory bylo plno. Parkoviště narvaný, takže jsem musela parkovat docela daleko a pak si to vyšlápnout do kopce. V tom horku to bylo docela nepříjemný. Lilo ze mě a fakt jsem proklínala svůj nápad vzít si kalhoty místo kratasů. A hlavně vtipně po cestě dolů jsem si koupila nanuka a vtipně se pokecala, protože to byl vodový nanuk a samozřejmě v tom horku to tálo rychleji než jsem stihla … ehm tohle bude znít divně … lízat. Takže jsem ho v půlce kopce zahodila, jak jsem byla nas….

Strávila jsem tam jenom chviličku teda, mazala jsem rychle zpátky do auta a jela zpět do Costa Mesa.
Vtipně po cestě zpátky byla zácpa – žádné překvapení, ale v půlce cesty mi přestala navigovat navigace. Prostě se zasekla, takže jsem vzala nejbližší exit, zajela na benzínu a snažila se to rozchodit. Marně. Tak jsem se snažila rozchodit iPhone, protože mám svoje americké číslo a díky bohu i připojení k Internetu, ale neuvědomila jsem si, že jsem si zakázala ukazovat lokalitu, kde jsem, takže jsem musela jít na benzínu zjistit adresu. A pak teda jsem v autě rozběhala iphone, protože jako zázrakem mi došlo, že jsem měla “location services” zakázaný. Povoleno a mohlo se jet dál. 🙂
V půlce cesty se však navigace vzpamatovala, takže jsem naštěstí dojela včas. 
Rychle jsem se zaběhla převléct a běžela jsem na schůzku. A ? 
Našla jsem svoje šaty snů! 🙂 Sice teda stojí naprosto nechutný peníze, ale teda vdávám se jenom jednou a i Caleb se mnou souhlasil a vtipně to byl ještě on, kdo mi říkal, že můžu bejt naprosto v klidu, že je to ještě v pohodě cena a at si prostě vyberu to, co chci. No moje karta zapláče.. To ani nemůžu říct doma. Ale měla jsem fakt radost. Až takovou, že jsem normálně brečela Calebovi na telefonu, jak jsem byla spokojená. 
Pak jsem si zajela pro oběd do Panera Bread a jela zpět na hotel vyzvednout crew. Já a FO jsme chtěli jít na večeři a do toho mi napsal kámoš, že přiletí ten den do LA, tak jsme nakonec šli já, FO, náš kapitán a ještě jedna crew a pak druhá crew z letu po nás. Já i FO jsme měli auta, takže jsme všichni naskákali do aut a jeli na Laguna Beach. 🙂 Dopřáli jsme si večeři s drinkama s výhledem na pláž. Naprosto nádherný západ slunce .. 🙂 

Musím říct, že se mi nechtělo jet na hotel a vracet auto. Mohla jsem si ho nechat až do rána, protože jsem měla zaplaceno 24 hodin, ale prostě se mi nechtělo zpátky a z představy, že máme letět zpět do Dubaje, jsem měla osypky. Já prostě jsem v USA spokojená, cítím se tam štastná a jako doma. Akorát mi tam chyběl ten chlap. Kdybych mohla, sednu na letadlo a letím za ním. O tom žádná .. 
Cesta na letiště byla …. náročná. Já jsem to nesla těžce, protože naposled, co jsem byla na “Departures” v LA, tak jsem strávila asi 5 hodin v slzách, protože jsme s Calebem přistávali z Hawaii v LA a odtud oba letěli každej “domů”. Takže tam to bylo naposled, co jsme se viděli. A já jsem si vzpomněla na to loučení.

Všechna moje loučení jsem byla já ta, která procházela pasovou kontrolou. Byla jsem ta, která nechávala někoho za sebou. At už to bylo, když jsem letěla do USA, UK nebo UAE. A je jedno jestli jsem se loučila s rodičema, přáteli, host family a nebo s Calebem. Ale musím říct, že je podstatně snažší bejt ta, která jde první. Když jsme byli v LA, tak Caleb měl let dřív jak já a taky z jinýho terminálu. On letěl “domestic” já letěla “international”. V LA jsem byla já ta, která zůstala stát za pasovou kontrolou. Caleb byl ten, který odcházel a nechával mě za sebou. Sice jsem probrečela hodně hodin, ale celkově jsem to snášela podstatně lépe, protože jsem byla pořád v sedmém nebi z našeho zasnoubení a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme se zasnoubili. Nemohla jsem uvěřit tomu, jakým způsobem mě o ruku požádal, nemohla jsem uvěřit tomu, že to, o čem jsme několik měsíců mluvili se stalo skutečností, nemohla jsem uvěřit tomu, že mám na ruce nádherný diamantový prstýnek. Ale stejně tak jsem těžce snášela fakt, že prostě musíme jít zase od sebe. Jenže tentokrát byla řada na mě zůstat na letišti. Nemohla jsem ty slzy zastavit a nedokážu ani popsat, co se mi honilo hlavou natož co jsem cítila. Brečela jsem bez přestání následující dvě hodiny a na svůj let odcházela úplně znechucená, zlomená, naštvaná … Ale tak co už, to holt k mému životu patří.. Ale prostě být zpátky na tom místě mi připomělo naše poslední loučení. 🙁

Let zpátky do Dubaje byl v pohodě. Docela to i uteklo, nebyl to špatný let. A taky jsem měla nový zážitek. Otázkou zůstává, zda-li to je dobrej nebo špatnej zážitek. Měli jsme tzv. Rejected landing. To znamená, že když jsme už byli tak dvě minuty od přistání, tak jsme museli znova “vzlítnout”. Já okamžitě věděla, že se něco děje. Přece jenom člověk ví, jak to chodí, když se přistává, je to slyšet, je to cítit.. Najednou člověk cítil něco úplně nového, takže najednou jsme se zase zvedli a to byl teda masakr. A380 je neuvěřitelně obrovský a těžký letadlo. Mnohdy mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možný, že se to letadlo vůbec odlepí od země. Byla jsem docela nadšená, že jsem to zažila v praxi. Byl to adrenalin. Ale být asi níž, tak se pose… 😀 Ale všechno v pohodě. Celkem běžná věc..
A pak mě čekal jeden den volna ..
JEDEN DEN! 
No a ten jsem strávila v nemocnici s mojí spolubydlící, která se pořezala při vaření a já jí musela vzít do nemocnice, aby jí to zašili. Takže místo toho, abych si dala véču s Demi a Omarem, šla brzo spát, dala si vanu a sbalila si jsem trávila večer v nemocnici. Na druhou stranu jsem ráda, že moje spolubydlící je v pohodě, rána je zašitá, já si holt dala večeři o dost déle, dopřála jsem si jenom vanu a padla do postele jako za vlast. Ani jsem se neobtěžovala si zabalit… 
END.

New York :)

New York po … ehm milionté snad už? 
Opět jsem vyfasovala krátký layover v NY. Není to špatný let, ale 24 hodin v NY po 13ti hodinovém letu je prostě na palici. Na druhou stranu jsem měla možnost vyrazit ven s Jamie – mojí bridesmaid a také se podívat po svatebních šatech, což byla sranda. A abych nezapomněla, mimo jiné, jsem zvládla strávit 5 hodin v Apple Store. 🙂 To byl teprve zážitek na celý život.
Po příjezdu na hotel jsem se převlíkla a okamžitě jsem vyběhla ven, jelikož jsem se těšila jako blázen na svůj oblíbený salát z Chop’t. Pak jsem se vrátila na hotel, dopřála si hodinové vany a čekala na svoji schůzku. Tak jsem si blejskla selfie … 
Pak už bylo na čase vyrazit na smluvenou schůzku. Měla jsem si jít vyzkoušet svatební šaty. Těšila jsem se jako malá holka. Navíc jsem doufala, že vyzkouším vícero různých stylů. Vyzkoušela jsem i jedny, které už jsem měla na sobě v Dubaji. Ale prostě jsem neměla ten pocit, že jsou to přesně ty šaty, které bych chtěla mít v Den D. 

Po schůzce jsem vyrazila do Apple Store a to byl tenda zážitek na celý život. Nejenom, že to bylo přeplněný lidmi a člověk pomálu nevěděl, kam si stoupnout, jelikož tam byly DAVY lidí. Já měla problém s kamerou na mým iPhone 6 plus a rozflákaný displej na iPhone 6. Takže jsem čekala 3!!! hodiny, až mě budou moct vzít. Asi dvě hodiny jsem seděla na telefonu s Calebem, měla slzy v očích, protože jsem během dvou dnů spala víceméně jenom 3 a půl hodiny. Takže jsem byla tak unavená, že to snad nebylo ani hezký. Ale jelikož jsem už jednou chtěla opravit telefon v Dubaji a nepochodila, tak jsem se rozhodla to udělat v NY. Tudíž jsem fakt jela z posledního. Nakonec mi opravili kameru a druhý telefon si nechala kompletně vyměnit. Sice mě to stálo nějakou tu kačku, ale mám konečně Facetime, což je obrovský plus. V Dubaji koupené telefony nemají FaceTime. Bohužel FaceTime, Skype etc. jsou tu nelegální. 🙂 
Do Apple Store za mnou přišla Jamie. Takže jsem nechala jeden z telefonů v Apple a zatímco na něm pracovali jsem si zašla – konečně – na večeři. Opět jsme šly do Chop’t. Objednala jsem si colu a dostala jsem super plechovku …
Pak jsme vyzvedly můj opravený telefon a šly jsme na Times Square. Já měla málem zástavu z těch lidí. Naprosto nezvládám davy lidí. Nemám trpělivost, jak každej čumí do telefonů, nekouká na to, kam jde a plete se lidem pod nohy. Samozřejmě taky půlka lidí se zastaví uprostřed ulice. Já chápu, že si chtějí vyfotit/natočit Times Square. Taky ráda fotím, ale alespon uhnu. Snažím se stát tak, abych nikomu nepřekážela. Pak jsme se zastavily v pár obchodech a bylo na čase se rozloučit.
Já šla spát, Jamie šla domů, protože letěla do New Orleans. Takže jsem si alespon dopřála nějakého spánku, kterej jsem potřebovala jako sůl. 🙂 
Po příletu do Dubaje jsem se snažila co nejvíce zrelaxovat, jelikož mě čekal let do LA. Strávila jsem dva dny válením se u bazénu. No a taky jsem chytrák šla na power yoga a nějaký speciální posilování nohou, zadku a břicha. TO byl nehorázně blbej nápad. 
Jako yoga se mi neuvěřitelně líbila. Na tu začnu chodit co nejvíc to půjde. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Je fakt, že člověk úplně vypne a užívá si tu pohodu a relax. Jenže druhej den jsem se nemohla ani hnout. Takovej záhul jsme dostali na obou cvičeních, že jsem prostě nezvládala jediný pohyb, jak mě všechno bolelo. 🙂 

Taky to byla pořádná sranda pak na letě do LA! 🙂

Více v článku z LA!

Durban, South Africa – Shark DIVE

Ano, potápění se se žraloky se stalo skutečností! 🙂
Abych pravdu řekla, přemýšlela jsem, že na let zavolám tzv. SICK. Měla jsem víceméně jenom jeden den volna po letu Melbourne – Auckland – Melbourne, takže jsem byla unavená jako blázen. Představa jít na let mě naprosto děsila, měla jsem problémy vylézt z postele, fakt jsem myslela, že to nedám. Takhle unavená jsem dlouho nebyla. Nakonec jsem se překonala a na let šla. 
Let byl víceméně fajn, super crew i flight crew, byla sranda. Po příletu do Durbanu jsme šli na večeři – všichni povině na pořádný kus stejku. Já pomalu už hlady ani neviděla,. Taky jsem ten stejk zbagrovala rychlostí blesku. 
Jelikož nás čekal budíček před 5am, tak jsme hned po večeři šli zpět na hotel a šli spát.

Ráno budíček v 4.45am. Myslela jsem, že z tý postele nevylezu. Fakt jsem chtěla spát, a to klidně celý layover. Nakonec jsem se přemohla a šla se oblíct a zabalit se. 

Sešli jsme se v 5.15 dole v lobby hotelu a jelo se.
Cesta trvala přibližně hodinu. Musím říct, že jsem zažila jeden z nejkrásnějších východů slunce vůbec. Normálně mě mrzelo, že jsem neměla telefon v ruce, protože jsme měli všechny věci v kufru auta, abychom se tam vůbec vešli. 
Po příjezdu na místo činu jsme dostali neoprény. 🙂 A pomalu, ale jistě jsme se chystali na věc.

Po té, co jsme se převlíkli, tak jsme šli podepisovat papíry. Byl to víceméně papír o tom, že tohle děláme dobrovolně z vlastní vůle, že jsme si vědomí, že může dojít k zranění či smrti, že můžeme být kousnutí žralokem a podobný hity. To jsem byla bílá jak stěna, víceméně jsem si podepisovala papír o tom, že jsem víceméně si vědomá, že můžu bejt snídaně pro jednoho z těch macků. 
Pak jsme měli školení, během kterého jsme dostali bundy a vesty. Bylo nám vysvětleno jak vyskočit do člunu, jak si sednout, kde mít zajištěné nohy, jak se držet. Taky nám bylo připomenuto, že je možnost kousknutí žralokem etc. Prý, že žralok jí to a to, ale aby věděl, co může jíst a nemůže, tak do toho kouše. 
Nakonec jsme vlezli do člunů a jelo se. CCA dva kilometry od pláže což bylo přibližně 10 minut cesty. Byly docely velký vlny, takže to s náma házelo ve velkým.

Dojeli jsme na místo činu. Když jsem viděla ty žraloky, tak jsem málem odpadla. Někteří byli maličcí, někteří byli pořádní macci. Asi to bylo poprvé, co jsem byla takhle blízko žraloka. A sorry, nepočítám akvárium v Atlantě, nebo kdekoliv jinde, kde jste alespo chránění sklem. 

Rozdělili jsme se do tří skupin a šlo se na věc. Do vody hodili klec, rozdali nám brýle a šlo se na to. Moje skupina šla poslední. Když jsem viděla skupinu č. 1 jít na to, tak jsem si řekla, že to je vlastně easy. A když přišla řada na mě, tak jsem do tý klece šla víceméně s nadšením a byla jsem úplně v klidu, což mě překvapilo, protože jsem očekávala, že si prdnu strachy do neoprénu. 
Vlezla jsem do vody a šlo se na to, zadržet dech a potopit se … 
Ten adrenalin byl neuvěřitelný. Být pod vodou a mít žraloka pár cm od obličeje. Ani si nás nevšimli. Jenom plavali kolem. Bylo neuvěřitelný sledovat, jak se krmí, protože ze člunu jim házeli ryby, takže jsme viděli, jak ty rybky žrali jak jednohubky. A co zbylo sežrali ryby kolem, protože kolem těch velkých žraloků plavaly ryby a ty prý plavou kolem, protože se krmí za zbytkách.
Tady už je pár fotek..

Borec, co vyfotil ty fotky s nima plaval absolutně bez ničeho. Nechápala jsem. On mi vysvětloval, že člověk musí bejt naprosto uvolněnej a nestresovat se či se nebát. TO se lehce řekne… Povídal, že vycítí strach.. 
Pak jsme šli zpět do člunu. A zase se šlo do vody, první skupina, druhá …. Jelikož to s náma ale fakt houpalo, tak se nám udělalo všem zle. Všichni jsme byli naprosto bílý. Já měla slzy v očích jak mi bylo špatně. Jedna crew skončila na zemi člunu s kýblem, naprosto nad ním zhroucená. Mario, další crew, toho jsem viděla sedět přede mnou, když jsem se otočila a podívala se pak zpět, tak byl přes palubu, vystrkoval na nás zadek a ….. Ewwww … Takže já se otočila na toho chlapa, co to organizoval a řekla jsem mu at na mě mluví, jinak to ze mě půjde ven taky. Ve finále jsme se nemohli dočkat a jít zpět do vody. Přišlo mi to směšný, že jsme všichni naskákali zpět k žralokům, protože nám ve člunu bylo neuvěřitelně zle. 😀 
Pak jsme se zabalili do bund, protože nám byla neuvěřitelná zima, a vyrazilo se zpět na pevninu. 🙂 Převlíkli jsme se, zaplatili jsme, dostali jsme CD a jeli jsme na hotel. Všichni jsme byli tak zničení, že jsme odpadli jak pytel …. a spali jak zabití. 
Později bude víc fotek a video! Dodám později během dne. 
Před letem jsem dostala poštu. Myslela jsem si, že je to pohled od našich, takže jsem se neobtěžovala to jít vyzvednout. Heleme se, byly to CD od tety, co nám poslala naše fotky z našich zásnub. Měla jsem takovou radost, ale na druhou stranu jsem byla tak zklamaná, protože jsem neměla kde se na ně podívat. Nakonec ale jsem se na ně mohla podívat na hotelu, díky bohu měli business center. 🙂 
Tohle je fotka, která mi byla ukázána na fotáku, když mě teta zavolala, abych se šla podívat a řekla jí, co si o tom myslím. Pak se zeptala, co na to říkáš? Když jsem se otočila na Caleba, tak ten už klečel :-))))

Měla jsem neuvěřitelnou radost z těch fotek. Tak moc jsem se na ně těšila! 🙂 
Upřímně se nemůžu dočkat mojí další dovolené, která je v září. Už aby to bylo. Na druhou stranu musím říct, že to utíká docela i rychle, Caleb je na cvičení, já mám letů víc než dost, takže to fakt utíká jako blázen. Ted se budu těšit na fotky z military ball. :)))))) 
Přístě letím do NY. Tentokrát asi nic podnikat nebudu. Lítám tam poslední dobou každej měsíc, takže už mi to ani nepřijde. Mám se sejít s Jamie a taky mě čeká další zkouška šatů, na kterou se neuvěřitelně těším. 🙂 
Takže bych řekla, že další článek bude až po LA nebo po Moskvě. Uvidíme, jestli bude o čem psát, jestli budeme něco podnikat … 🙂 
A to je všechno! 🙂 
Mějte se krásně a přeji krásný zbytek neděle! 🙂

Auckland, NEW ZEALAND

Musím říct, že jsem zklamaná, že jsem vesměs celý layover prospala. 🙁 Protože Nový Zéland je naprosto nádherný místo na zemi. To člověk mohl vidět už při přistání, nemluvě když jsme jeli na hotel. Fakt nádherný a já se tam tak těšila.

Víceméně jediný, co jsem stihla bylo jít s crew na oběd, podívat se po městě, jenom tak rychlovka, koupit a poslat pohledy.
Odpadla jsem v 7 večer do postele, spala do 11ti večer, pak do 5ti ráno čuměla do zdi, psala si s Calebem a pak zase v 5 odpadla a spala jsem až do wake-up call. Jedna crew se mě snažila vzbudit, že bychom šly spolu do Sky tower, jenže mě ani její 3 telefonáty nevzbudily. Až tak jsem byla vyždímaná, že mě ani blbej telefon nedokázal vzbudit.

Je fakt, že tenhle let je hodně náročný. A jestli jsem se něco naučila, tak poslouchat svoje tělo. Protože jakmile člověk cítí, že potřebuje spát a potřebuje si odpočinout, tak si prostě musí odpočinout. Kort u týhle práce. Měla jsem asi milión plánů, co jsem chtěla dělat a kam jsem se chtěla jít podívat a nezvládla jsem ani jeden, což mě nesmírně mrzí. Na druhou stranu vím, že to nebylo naposled, co jsem se tam podívala. Příště se podívám na vícero míst! 🙂

Jako bylo naprosto nádherný počasí a fakt ideální čas na to jít ven a podívat se po městě. 

Měla jsem na palubě i pár Čechů, co mi dali tipy na to, kam jít. Fakt mě štve, že jsem je nevyužila. 🙂 Tak holt příště no …
Ale fakt je to ráj na zemi!

Jinak jsem vyměnila lety.

Místo Barcelony, kde jsem již byla si zaletím do Durban – přemýšlím o potápění se.. se žralokama. 😀 Tak uvidíme a pokud na to dojde, tak snad mě nesežerou. Pak mě čeká JFK, už asi po miliontý. Tam si lítám každý měsíc a už mám preventivně osypky z letu. Ale na druhou stranu se uvidím s Jamie a budu mít další schůzku na zkoušku šatů. Pak jsem vyměnila Dublin za LA. Chtěla jsem prostě hodiny, jelikož v září mám opět dovolenou. A pak teda mám Moskvu místo Birminghamu (YEEEEEEEEEEEEES) a opět Singapore – Brisbane – Singapore. Tam se hrozně těším! Singapore mám ráda a Brisbane je taky nádherný layover. Navíc to je všechno kolem 7-8 hodin letu, takže je to strašně super! 7-8 hodin je jako nic ve srovnání s lety, které jsou přes 12 hodin. Především takový LA, který je 16 HODIN jenom LET! To bude zase peklo..

Taky jsem si udělala radost a pořídila si šaty na ples, takže z toho mám nehoráznou radost. Jdeme v září a je to náš první ples, tak se oba těšíme. Konečně se nám podařilo dát dohromady i seznam hostů na svatbu. Už jenom dva týdny a můžeme konečně dojít i k datumu svatby.

Teď mám skoro dva dny volno, tak doufám, že se uvidím s Demi. Poslední dobou je hrozně náročný se sejít. 🙁 Každá máme jinak lety, Buď je jedna pryč, nebo obě a nebo jedna spí a druhá jde na let. Prostě všechno hraje proti nám.

Tak uvidíme.

Další článek bude pak z Durbanu! 🙂

Melbourne, Australia

Tak jsem si konečně přidala další dvě nové destinace na mojí mapu. 
Začneme Melbourne, Australia.
Tento let byl opět multi-sektor. Tentokrát Melbourne – Auckland – Melbourne. Tento let jsem vyměnila za můj Amsterdam. Raději lítám Asii, Afriku a Austrálii. Přece jenom po Evropě není se tak těžký dostat a abych pravdu řekla, tak se snažím z toho vytřískat co nejvíce a proto se radši 100 krát podívám do Austrálie, než do destinace v Evropě, kde jsem byla už dříve nebo jsem už tam pákrát letěla jako crew. 
Melbourne mi tak trošku připomínal Chicago, Atlantu a pak tak trošku evropský město. To byl teda můj pocit, někdo by třeba nesouhlasil. My jsme se s Jennifer shodly na tom, že nám připomíná Chicago a pak teda Atlantu, protože tam bylo pár mrakodrapů podobných těm, které jsou v Atl. 
Víceméně jsme měli v Austrálii dva dny s tím, že jsme si mezitím zaletěli na Nový Zéland. 
Po příletu do Melbourne jsme se domluvili, že půjdeme na oběd. Pozval nás kapitán, což byl naprostej borec! Fakt jsme měli skvělýho kapitána a FO (první officer). Byla s nima sranda. A stane se málokdy, že crew jde ven s pilotama. Většinou s nima chodí lidi neradi. Já jsem měla štěstí, že jsem měla zatím vždycky skvělý kolegy i piloty.
Jelikož se do Melbourne přestěhovala moje kamarádka Jennifer (Kdo četl starý blog, tak určitě ví, o které Jennifer je řeč), takže jsem měla radost jako blázen, protože se za mnou přijela podívat. Bylo až neuvěřitelný vidět se po 2 LETECH! A můžu říct, že se víceméně nic nezměnilo. 😀 Přišlo nám to jako kdyby to bylo včera, co jsme spolu chodily na párty v Atlantě, zažívaly všemožná a nemožná dobrodružství.
Tady je pár fotek z centra a z procházky po městě. 

Musím říct, že teda byla neuvěřitelná kosa! Ve finále jsme to zabalili, šli si nakoupit nějaký dobroty a pak šli každý na pokoj. Já s Jennifer šla na můj pokoj, kde jsme lehly na postel a kecaly, kecaly, kecaly a doháněly všechny novinky a drby za poslední dva roky. Vzpomínaly na starý dobrý časy v Atlantě.. 🙂
Jennifer se nezdržela tak dlouho, protože měla jetlag a já jsem musela vstávat ve 4 ráno na let na Nový Zéland. Takže jsem ve finále šla spát v 7 večer a spala jak zabitá až do wake-up call. 
Článek o Novém Zélandu bude samostatný, takže to teď přeskočím rovnou na poslední den! 🙂
Musím říct, že let zpět do Melbourne byl sranda. Všichni jsme měli dost, byli jsme unavení, měli jsme jetlag a prostě jsme byli všichni mimo. Pobavili jsme se však při přistávání, jelikož kapitán měl PA (Public announcement) a povídá “CABIN CREW, PREPARE FOR LOUIZ LANDING” … Vždycky máte před přistáním a vzletem PA buď “CABIN CREW PREPARE FOR TAKE OFF/LANDING” .. Jenže hodně lidí rozumnělo “CABIN CREW PREPARE FOR THE WORST LANDING”, takže zavládla trošku panika u pár lidí. 😀 I crew. My teda vepředu rozumněli LOUIZ, ale hodně holek rozumnělo THE WORST. I pasažéři. Hlavně někteří se ptali, jestli opravdu řekl the WORST a jelikož holky nerozumněly, nebo si nebyly jistý, že rozumněly správně, tak si myslely to samý.

Nakonec to bylo jedno z nejlepších přistání, které jsem kdy zažila! 🙂 Už jsem zažila opravdu peprný dosedy na zem, kdy to ze mě vytřáslo i duši … A fakt jsem si myslela, že se to letadlo rozpadne. 😀

Z letadla jsme všichni vypálili rychlostí blesku, protože jsme chtěli jít do Duty free koupit něco k pití, jelikož jsme se domluvili, že všichni zůstaneme na hotelu a sedneme si na bar a pak to zapíchneme u někoho na pokoji.
Takže po příjezdu na hotel jsme se všichni šli převlíct a sešli se dole. 
Bylo nás tak 15 dole, což byl zázrak samo o sobě. Dostali jsme dva nový piloty (Na dlouhých letech máme dva kapitány a dva FO), protože ti “staří” letěli zpět do Dubaje a do Aucklandu s náma pokračovala jenom jedna posádka (Jsou to tři hodiny letu, není třeba 4 pilotů). A pak se k nám přidal ještě jeden náš FO, který přiletěl do MEL s B777. 
Takže jsme si dali nějaký ten drink, většina z nás si objednala večeři a když zavřeli, tak jsme se přesunuli na pokoj k Ahmedovi (Ten, co je vedle mě na fotce při obědu) . Bylo nás tam 20!!!! Z 30 crew se nás sešlo 20! 15 crew – jak nejhlavnější vedoucí, tak senioři, stejně jako 5 pilotů! Všichni jsme se shodli, že tohle se často nestává. I Caleb se divil, kolik se nás sešlo, když jsem mu poslala snapchat. Ten už ví taky až moc dobře, že tolik se nás málokdy sejde. Obzvlášť na A380. 
Takže jsme takhle seděli, vykládali si a pak jsme se rozešli na kutě někdy ve 3 ráno, což se každému hodilo, protože tím pádem jsme všichni bez problémů spali do 4-5 odpoledne, než jsme měli v 6 wake up call.
Jediný, co jsem zvládla, tak bylo vyfotit dvě-tři fotky z hotelového pokoje. První je ta úvodní a pak tuhle …
Musím říct, že se mi Melbourne líbil. 🙂 Celkově to byl fajn layover, hlavně skvělá crew! 🙂 

Manila, Filipíny – Luanda, Angola a novinky! :)

I přes to, že jsem původně neměla v plánu psát článek, tak jsem se nakonec rozhodla napsat co a jak.

Po příletu z dovolené jsem měla víceméně den na to, abych se vzpamatovala a dala se do kupy. Nebudu lhát, byla jsem docela vydeptaná, že musím zpátky do práce. Přece jenom komu se kdy chce do práce po dovolený, že? A ještě k tomu, když je to pro vás dovolená snů.
Takže jsem ráno vstávala vyloženě po prdeli a sama bych si dala ránu za ty čumáky, co mě provázely cestou až do letadla.
Musím říct, že jsem ale měla super crew. Je fakt, že pro mě je náročný se vracet do normálního života po tom, co mám možnost strávit nějaký ten čas s Calebem. Můj senior se mě ptal, jestli jsem v pohodě, tak jsem mu řekla, že je to můj první let po dovolený, že jsem se vrátila “předevčírem” a že jsem se ještě nevzpamatovala a že potřebuju čas. A taky jsem se nebála zmínit, že kdyby bylo po mém, tak okamžitě dávám výpověď. Samozřejmě jsem byla drama queen, stejně tak jako v předchozím článku.
Tak mě objal a řekl, že to bude v pohodě, že je to vždycky těžký. Stejně tak ostatní crew byli obrovskou podporou. Musím říct, že já mam z prdele kliku (pardon) a vždycky mám naprosto úžasnou crew! 🙂 A to se jen tak nestává, většina mých kamarádů má dobrý ….. nechám to takhle, doplňte si sami..

Když jsem dělala první servis, tak na mě houkla crew z druhý strany a ukazovala směrem na pasažéra, tak se kouknu a tam moje kamarádka! Já měla takovou radost, že jsem odnesla jídla a běžela jsem k ní. Tak po mě holka skočila, všichni Filipínci kolem na nás koukali jako jestli jsme se takhle náhodou nezbláznily. Fakt jsem měla takovou radost, že jí tam mám. My jsme spolu byly na letu MXP – JFK – MXP (Milan, JFK). Ona je CSA, což jsou crew, které se starají o sprchy v první třídě a jsou samozřejmě jenom na A380, protože to je jediný typ letadla, kde ty vymoženosti máme. Seděly jsme spolu dvakrát na jumpseat (naše sedačky) a musím říct, že jsem se takhle dlouho nezasmála.
Celkově to byl super let. Filipínci jsou naprosto úžasní lidé podle mého názoru. Neuvěřitelně slušní lidé. A lidi, kteří opravdu dřou. Makají jak blázni za malý peníz. Nám i říkali při briefingu, že si máme uvědomit, že jsou to lidi, kteří pracují v hotelech, salónech a celkově v “customer service” a jsou to oni, co věčně někomu “slouží”, tak ať jim dopřejeme hezký zážitek a tentokrát ať jsme to my, co budeme “sloužit” jim.

Bohužel Manila, let který jsem měla já, byl dlouhý. CCA 8 hodin letu (počítám letové hodiny, nepočítám čas před a po). A samozřejmě to bylo pouze 19 hodin v destinaci. Demetra třeba letěla po mě a měla 30 hodin, protože měla ten druhý let. Takže já jsem víceméně jenom spala, válela se v posteli, ve vaně, jedla a skypovala s Calebem. Příště doufám, že dostanu delší let, protože bych se ráda šla podívat na Volcano a celkově něco tam vidět.
Místo toho jsem měla návštěvu. 🙂 Přišla Isha s její neteří. Přinesly mi dárečky, pohledy a dělaly mi chvíli společnost, což od nich bylo hrozně hezký. Její neteř bylo 9 let a byla hrozně roztomilá a neuvěřitelně slušně vychované dítě!

Vtipně mě během mého layover sundali z letu do Seychelles. Což mě na jednu stranu naštvalo, ale na druhou stranu mi to tolik nevadilo, protože bych tam měla jenom 14 hodin a to bych se stejně válela na pláži. Takže jsem dostala CAN-USE. TO znamená, že mi z toho můžou dát buď let – layover, nebo otočky, nebo mě můžou dát na Standby buď doma či na letišti a vytáhnout mě na let dle potřeby (kdyby někdo zavolal na poslední chvíli sick) a nebo by mi mohli dát OFF. No samozřejmě to bych nebyla já, abych dostala dny OFF, takže mě bylo jasný, že dostanu nějakou pecku.
Po přistání v Dubaji jsem mrkla na telefon a tam změna na REST. Tak to mi bylo jasný, že dostanu let někdy ráno. Modlila jsem se, aby to nebyl noční let. Protože jsem domů dorazila mezi 1-2 hodinou ranní a věřte, že fakt jsem neměla šťávu na to, abych dostala noční let a víceméně ani ne den volna.
No, během odpoledne se mi změnil roster a že letím do Shanghai. Čínský lety nemusím, ale zase jsem posledně toho tolik nezažila v Shanghai, tak jsem chtěla jít ven a podívat se po městě.

A teď pecka..

Jdu do práce, briefing, jedeme do letadla, uděláme vše, co máme, já jsem vzadu v galley, připravuji věci na servis a na welcome services, boardujeme pasažéry. Najednou telefon, zvednu ho. Mikejla, jsi to ty? Sbal se a přijď dopředu, neletíš s náma. Říkám, cože? To jako si děláš srandu? (Už se mi stalo, že mi PUR řekl, že jsem tzv. Offloaded a jdu na jiný let. To bylo na mý Praze – málem jsem měla infarkt. Ale dělal si srandu.) A on, že ne. Tak říkám a kam letím? A on že do Luandy. Tak říkám, no dobrý. Sbalila jsem se, odvezli mě s kuframa k jinýmu letadlu přes půlku letiště a letěla jsem do Luandy.

Ty vado díky bohu, že jsem dostala Luandu! Protože takovou srandu jsem na letě už dlouho nezažila. Skvělá crew, fakt naprosto nehorázně skvělá crew, vedoucí nám dělali drinky vzadu, seděli jsme na kontejnerech a kecali jsme celý let. Jak tam, tak i zpátky. Já strávila půlku letů v kokpitu s našima pilotama a tak jsme se zasmáli, že to není ani hezký. Normálně crew chodí neradi do kokpitu, tentokrát jsme se vyloženě prali o to, kdo půjde. Strašně super let, stejně tak jako pasažéři. Měli jsme i hodně lidí z Číny, co neuměli anglicky, tak jsem automaticky řekla, co máme k jídlu čínsky. Tak na mě koukali jak péro z gauče, smáli se a ukazovali, že dobrý, dobrý .. Jsem na sebe pyšná! 😀 Ještě bych se mohla naučit arabsky víc slovíček.

V Luandě jsme všichni zůstávali na hotelu. Nikdo nešel ven. Není nám to ani doporučováno. Díky bohu jsem si s sebou vzala časopisy – svatby, plánování a podobný serepetičky.

Dopadlo tak, že jsem po příjezdu volala Calebovi a na Skype jsem mu usnula. (Teď se mě ptal o čem píšu článek, tak jsem mu odepsala a on mi řekl, že mám napsat o tom, že wifi stála za hov.. 😀 Tak to píšu) … Pak jsem se probudila v 1-2 ráno. Spala jsem od 6-7mi večer do 1-2 ráno. Pak jsem si s ním chvíli psala a jelikož byl vítat svoje kluky zpátky v USA, tak já usnula a probudila se v 5 ráno a šla dolů na snídani. Snídaně v královským stylu, jak je u mě známo. 4 talíře plný … Klasika. Pak jsem se sebrala, šla zpátky na pokoj a skypovala s Calebem. Vtipně jsem musela sedět v koupelně celou dobu, protože tam jedině šla wifina. V pokoji byla slabá, takže jsem musela vždycky chodit na záchod a už mě to prudilo, tak jsem tam zůstala. Pak jsme mluvili o svatbě.

Svatba.. Svatba bude určitě v USA. Já se v Čechách nikdy vdávat nechtěla, pominu-li období, kdy jsem chtěla být princezna a vdávat se na Hluboký. To obdoví je pryč dobrých 15 let.
A ne, svatba nebude na Hawaii. Líbánky dost možná ano. A podle toho, co mi bylo řečeno a podle fotek to vypadá na jeden z nejkrásnějších ostrovů, který jsem kdy viděla – ne jenom Hawaii.
Víme lokalitu, respektive stát a teď koukáme na konkrétní místa, kde bychom to teda spáchali. Výhodou je, že je to přesně mezi.

Po návratu z Luandy jsem šla rovnou ven s mojí kamarádkou Terezkou na nákupy. Já jsem si udělala radost a koupila jsem si knížky a plánovač, což se mi velice hodí.

Taky jsem nakoupila dárečky pro moje Bridesmaids. Takže když jsem dorazila domů, tak jsem dávala dohromady přání, dárky a celkově ty krabice.
Ukážu fotku jenom krabice pro “Maid Of Honor” …

Tahle byla pro Demi. 
Demi a já se neznáme tak dlouho, ale kdo sledujete stránku, články či naše fotky, videa, tak jste si asi všimli, že jsme jak Pat a Mat. Nedokážu slovy popsat, co ta holka pro mě znamená. Demi tu pro mě byla každý moment, kdy jsem byla zralá na psychárnu během našeho prvního deploymentu. Nedokážu spočítat dny a noci, kolik jsem jí probrečela v náručí. A za krátkou dobu se ukázala jako pravý přítel. Je to holka, co má srdce ze zlata a pro druhé by se rozdala. Je neuvěřitelně hodná a optimistická holka, co vám zvedne náladu a dokáže vás rozesmát jako nikdo jiný. 
Naprosto si mě získala a vím, že tohle přátelství je na celý život. A tak pro mě nebylo tak těžké rozhodnout se, kdo bude můj Maid Of Honor.
Takže jsem jí včera odpoledne zavolala a jelikož se zrovna probudila, tak jsem jí řekla, ať se obleče, že s ní potřebuju nutně mluvit. Tak jsem se sebrala a šla nahoru. 
No a tady už máte video:

MY PROPOSAL FOR DEMI

Takhle vypadá zbytek krabic. Mají ale víceméně jiný obsah. Mám fotku, ale ukážu to až později, až budou mít všechny holky svoje krabice. Dvě jsou Češky, dvě Američanky (jedna je Calebovo ségra) a pak mám hlavní Bridesmaid Julianu z Brazílie. 

Dneska to budu posílat, tak snad to všechno dojde bez problémů. 🙂

Stejně tak jsem nakoupila dárečky pro Roberta, protože měl 5!!! narozeniny.

Musím říct, že mám hroznou radost z toho, kolik míst jsem už stihla navštívit. Kvůli vízům s velikou pravděpodobností nezvládnu návrat do konce roku, takže bych řekla, že budu končit tak někdy v prvních měsících příštího roku. Taky záleží na tom, kdy bude datum svatby (rádi bychom jaro – ideálně do konce června). A ano, datum svatby nemáme, protože pro nás není tak jednoduché ho vymyslet. Čekáme až Caleb bude mít za sebou výcvik a budeme vědět, jestli se budeme stěhovat a pak samozřejmě záleží na tom, jestli budou zase odvelení a pokud ano, tak kdy. A ANO, je dost pravděpodobné, že ještě bude pár deploymentů a pokud se budeme stěhovat, tak jich bude asi víc, ale budou podstatně kratší než ten, co máme za sebou. Více se k tomu vyjadřovat nebudu. Především nemůžu a ani nechci.

Tím pádem já budu mít šanci ušetřit víc peněz, ještě trošku si to procestovat a pokud vše vyjde, tak i Caleb přiletí sem a nebo poletíme do Čech, podle toho, jak dostane dovolenou.

Já dostala konečně rozpis na další měsíc, takže mě místo Amsterdamu čeká Melbourne-Auckland-Melbourne … Konečně se podívám na Nový Zéland!!!!!!!! A pak mám Barcelonu, kde jsem již byla, sice ne jako crew, ale vyměním ji s Demi, která tam nebyla, tím pádem mě čeká Durban, South Africa, pak mám New York, Dublin, Birmingham (BHX) a pak Singapore-Brisbane-Singapore! :))) Snažím se vyměnit BHX a je mi jedno, co mi dají, ale nechci tam. Nemám ráda UK lety a radši poletím kamkoliv jinam, kde jsem buď nebyla, nebo není tak jednoduchý se dostat. Tak uvidíme, jestli se zadaří, když ne, tak to odmakám a nazdár. 🙂

A to je asi tak vše! 🙂

Další článek bude z Melbourne-Auckland-Melbourne! Nový špendlíky na mapu, HELL YEAH!

Big Island, Hawaii

Asi s napětím očekávaný článek je tady. 
Hawaii, aneb dovolená snů. 
Na tuhle dovolenou jsem se těšila jako blázen. Hawaii pro mě bylo vždycky místo snů a já stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem si splnila jeden ze svých snů.
Asi nejhlavnějším důvodem, proč právě Hawaii, byl fakt, že jsem se osobně nesetkala s rodiči mého snoubence. Znali jsme se přes Facetime/Skype a přes smsky. Víceméně nebyla do této doby příležitost, jak se seznámit osobně. 
Jelikož se Caleb vracel z deploymentu podstatně dříve, než měl, tak já jsem si musela přehodit dovolené, což byl víceméně oříšek, ale povedlo se mi získat pár dní v červenci. Jelikož jeho unit je stále na misi, tak ani pro něj nebyl takový problém si vzít dovolenou.
Strávila jsem několik hodin na swapu, abych si vyměnila lety tak, abych si dovolenou prodloužila, což se mi nakonec podařilo. A tím pádem jsem se vydala směr Big Island. 
Musím říct, že více jak den strávený v letadle byl docela oříšek. Přiletěla jsem z pracovního letu, měla pár hodin na zemi a už jsem opět letěla do háje. Z Dubaje do cílové destinace to dalo krásných 24 hodin, když nepočítám čas strávený přestupy. 
Byla jsem celkem nervózní, protože jsem měla strávit den s Calebovo rodičema sama. Nakonec se ukázalo, že nebyl absolutně žádný důvod být nervózní. 
Víceméně přeskočím rovnou do chvíle, kdy přiletěl Caleb.
Ode dne, kdy přiletěl, tak jsme měli furt něco na práci. Ať už to byly výlety na pláž, serfování, prohlídky parků, vodopádů či volkán, tak jsme se vesměs nezastavili.
První večer byl takový odpočinkový. Koukali jsme na filmy, pili jsme, procházeli jsme fotkama atd. Ráno hned pro změnu přiletěla babi z Honolulu za náma. Odpoledne jsme se s Calebem pak vypravili podívat se do parků a na volkana. Dali jsme si dobře do těla. 🙂 

Venku bylo abnormální horko, takže se při výšlapu nedalo absolutně dýchat. 🙂 Večer jsme pak jeli zpět domů, protože nás čekalo rodinné grilování. 🙂

Následující den jsme vstávali v 5 ráno, abychom jeli na pláž. Rozhodli jsme se, že pojedeme na druhou stranu ostrova a proto jsme tím pádem jeli takhle brzo ráno. Ale musím říct, že to stálo za to. Protože ta pláž byla nádherná.

PO cestě jsme měli i pár zastávek a musím říct, že ten výhled taky stál za to,.

Zastavili jsme se na dvou plážích. Na té první jsme řádili ve vlnách a užívali si naprosto pohádkové dovolené. NA té druhé jsme se zastavili sesbírat kameny, abychom z nich pak mohli dát dohromady naše jména. Taková menší tradice na Hawaii, co tam dělají … Dávají svá jména a různé zprávy na lávu, aby ty bílé kameny vynikly na té tmavě hnedé až černé barvě.
V pondělí večer mi Caleb podal iPad s tím, že by ode mě chtěl něco opravit. Tak jsem si to vzala a tam byla dlouhá zpráva pro mého tátu. Ve zkratce řečeno, žádal mého tátu o ruku. Takže v úterý ráno jsme vstali o trošku dřív, jelikož jsme jeli serfovat a měli Skype s mojí rodinou. Tátovi se poslala ta zpráva, protože přečíst by to trvalo asi věčnost a Caleb by si dost možná zlámal jazyk. Tatínek to odsouhlasil a my pak spokojeně vyrazili serfovat.
Učil mě Caleb s jeho tátou a musím říct, že to byla sranda. Nejdřív teda mi do smíchu nebylo, zaprvé ty vlny mi přišly obrovský, podle jejich vkusu byly ale maličký. A taky že jo nejsem nějakej úžasnej plavec. Docela rychle jsem se začala zvedat a v momentě, kdy se mi podařilo se zvednout úplně a sjet si první vlnu, tak jsem věděla, že serfování bude můj nový koníček do budoucna. Taky jsem Calebovi řekla, že jestli neví, co mi koupit k Vánocům, tak že růžový prkno by mi udělalo radost což udělalo radost jemu, protože on serfování miluje. 🙂 Stejně jako celá jejich rodina.
Tady jsem se učila serfovat.
Ráj na zemi! 🙂
Odpoledne jsme pak vyrazili s Calebem a s mami na vodopády a projít se. Taky nádherná podívaná.

Po cestě zpět jsme se zastavili na farmě, abychom si dali kokosovou šťávu! 🙂
A pak jsme se zastavili na “přehradě”, která chrání ostrov před tsunami. A taky se podívat na želvy. 
A pak večer jsme se jeli podívat na sopku v noci! 🙂 Což byl naprosto boží zážitek
NO A pak přišel DEN, na který ani já, ani Caleb v životě nezapomeneme.
Calebovo teta je fotografka a tak Caleb měl nápad, že bychom se mohli nechat vyfotit, ať máme nějaký pěkný fotky na památku. Což mi bylo podezřelý, když mi to řekl, ale nechala jsem to plavat.
Ráno jsem se připravovala a když jsem ho viděla, tak jsem byla lehce zmatená, protože byl vyparáděnej a já si říkala, co blbne, dyť je to jenom focení. Myslela jsem si, že to bude “casual”. Pak jsem si řekla, že možná mu na tom přece jenom záleží a chce nějak vypadat.
Když jsme šli do auta, tak v autě bylo prkno, což mě zmátlo. Takže jsem se pak ptala, na co s sebou tahá pkno, na což mi odpověděl, že teda mu teta řekla, ať vezmeme nějaký věci jako je prkno a tak a že to uděláme jako téma těch fotek, ať máme památku na moji první návštěvu na Hawaii. Tak jsem to nechala plavat – opět. Jeho mami ale zřejmě vycejtila, že začínám mít podezření, tak začala, že Leah má teď dvojčátka a že nemá na focení čas, že je na mateřský, tak chtěla udělat nám fotky na památku a zafotit si aby zůstala “ve formě”. Což mě předsvědčilo o tom, že se nic na mě nešije – OMYL! 
Takže jsme vyzvedli tetu a jeli jsme na místo určení. 
Když jsem cvakla tuhle fotku, tak jsem netušila, co pro mě tohle místo bude znamenat.
Takže jsme se začali fotit. Řešili jsme kde se postavit, jak se postavit. A pak mě Leah vzala na stranu, že zkusíme ještě nějaký místa jinde a podle toho se rozhodneme. A taky že chce vyfotit jenom mě. 🙂 Pak vidím Caleba tahat prkno z obalu, tak jsem se ptala, jestli chce pomoct, což okamžitě mi řekl, že ani náhodou. Tak říkám, okay.. v pohodě.
Pak jsem se vrátila k němu a fotili jsme se vedle toho prkna. Z ničeho nic mě po pár snímcích zavolala Leah, ať se jdu na fotky podívat a řeknu jí, co si o tom myslím, že jsem kdysi dávno fotila, tak ať jí řeknu co a jak. Tak jsem šla, podívala jsem se na foťák a tam fotka nás s Caleb otočil to prkno z druhé strany a bylo na něm napsáno ” WILL YOU MARRY ME? ” … V tu chvíli jsem se otočila a Caleb už si klekal. Což já skoro infarkt. 😀 Asi 150x jsem se zeptala jestli jako vážně.. “IS this for real?” a za chvíli “Hold on, are you serious?” V jednu chvíli jsem měla blízko k slzám a pak jsem byla v takovým šoku, že si ani nepamatuju, jakej ke mě měl proslov. Pamatuji si jak mě oslovil jménem a příjmením, pak si pamatuju už jenom “Řekneš mi na to něco?” … a pak výkřik radosti, že mi sedí zásnubák. 😀 Já byla v takovým šoku, že jsem mu na to normálně neodpověděla a musel se zeptat víckrát. Samozřejmě moje reakce pak byla “OF COURSE, YES” .. 😀 A pak následovalo foceníííííí, focenííííí a foceníííííí … A já samozřejmě pořád šok. Klepala jsem se jak blázen .. 
Fotky zatím nemáme, máme jenom tři … 🙂 

Když jsme pak jeli domů, tak na nás už čekali rodiče s gratulacemi. Hugs and kisses! 🙂 
A pak se obvolávala celá rodina. Jeho babi si mě vzala k telefonu, radostí na mě křičela Já to věděla, já to věděla, já to věděla..

Víceméně se ukázalo, že všichni o tom věděli, jenom já ne. A že na to všichni čekali. Jenom já jediná neměla tucha a přísahám Bohu, že bych se klidně i vsadila, že nepožádá o ruku teď. Protože ho znám a věděl, že jsem to nejdřív očekávala, protože to bylo víc než jasný. Po dlouhatánské konverzaci jsem pak došla k závěru, že se to nestane. Věděla jsem, že mě chtěl překvapit, byť nebylo překvapení to, že žádat chce a bude.

Druhý den jsme vyrazili opět na výlet. Jeli jsme na horu, odkud jsme se měli podívat na východ slunce, jenže jsme píchli 3 míle pod vrcholem. 😀 Takže jsme v kose měnili kolo, já a Calebovo mami jsme klepaly kosu jako blázen.. ale i přes to jsem měla nějakou tu fotku vyfocenou.
Pak jsme jeli s Calebem na pláž odpoledne 🙂 

Večer nás pak čekala večeře v parku s výhledem na Volcano! 🙂 Byla to rodinná oslava našich zásnub. 
A teď přeskočím k tomu smutnějšímu … 
Musím říct, že je pro mě těžší a těžší se vítat a především loučit. Každé loučení mi láme srdce a já vždycky brečím několik hodin, ne-li dní.
Věděla jsem, že v momentě, kdy se s Calebem uvidíme, bude pro mě těžší nasedat do letadla a letět zpět do Dubaje. 
Bohužel, Dubaj pro mě není domov. Respektive, necítím se tu doma. Doma je s Calebem. Tam se cítím doma a je jedno, jestli je to Amerika nebo tramtárie. Nezáleží na tom, kde člověk je, ale koho má vedle sebe po svém boku. Důvodem proč já vždycky chtěla zpátky do USA byl on.
Bylo pro mě snazší být pryč, když on byl na misi. Bohužel v dnešní době už to není jeho práce, která nás udržuje odděleně. Tentokrát je to moje práce a moje povinnosti. 
Létání miluji a vždycky byl můj sen tohle dělat. Moje práce mi pomohla překonat dny, kdy jsem byla zralá zůstat v posteli a brečet si steskem. Drželo mě to nad vodou. 
Moje priority se změnily. Moje sny se změnily.. Splnila jsem si své sny a vytvořila si další.. 
Seděli jsme na letišti, já naprosto zhroucená v slzách. Seděli jsme a psali jsme si plán svatby. Věci, co musíme zařídit apod. Bavili jsme se o brzkém založení rodiny. 
Moje práce je krásná byť náročná z několika důvodů. Je nádherný podívat se po celém světě a bejt za to placená. Je to naprosto úžasný “lifestyle” jeden večer brouzdat nočním New Yorkem, další den se probudit v Dubaji a pak se procházet po Velké Čínské zdi. 
Když jsem byla na Hawaii, tak jsem si uvědomila, že mi to absolutně nechybí. Ba naopak jsem si ani jednou nezasteskla. Bylo mi úplně jedno, kam si lítají moji kolegové a kamarádi. Věci, co mě dřív zajímaly a bavily, mi najednou nechyběly. 
Je mi jasný, že venku je tisíce holek a kluků, co by dali cokoliv za to pracovat u společnosti, ve které pracuji já. A je mi jasný, že bude spousta lidí, co ani nepochopí to, že chci odejít. Přece jenom člověk žije v Dubaji, lítá si po světě a není špatně placen. 
Já mám pocit, že jsem si svého užila dost. Život po různých městech ČR, život v USA, UK a UAE, cestování po celém světě. 
Když se podívám na mapu, kolik špendlíků na tý mapě mám, tak jsem pyšná a vděčná na to, že jsem se na tyhle všechny místa mohla podívat. A ještě mě pár špendlíků čeká. Letím teď do Manily (Filipíny), letím na Seychelles … To jsou místa, kde jsem nikdy nebyla … 
Jedno vím jistě. Chci se usadit a začít normální život. Nikdy nepřestanu cestovat a objevovat taje jiných zemí. Ale radši je budu objevovat po boku někoho, koho miluji nade vše než sama. Můj zážítek na Hawaii je naprosto dokonalý, protože jsem objevovala taje Hawaii po boku člověka, se kterým chci strávit zbytek svého života. 
Chci vybudovat vlastní domov, nechodit domů z práce do prázdného bytu či hotelového pokoje. Chci se těšit domů, protože na mě bude někdo čekat nebo mít i příležitost na někoho čekat. 
Na to, že mi není ani 24 let si myslím, že jsem zvládla dost věcí, na který já jsem pyšná a vím, že i moje rodina a přátelé jsou na mě pyšní. 
Chci si vzít člověka, kterého miluji a dřív či později založit rodinu. 
Víceméně se teď budu soustředit na to, abych mohla co nejdříve zpět do USA a být po boku mého milovaného a začít budovat život a kariéru. 
Je pár věcí, o kterých přemýšlím, že bych chtěla do budoucna dělat a je mezi nimi i to, že bych si ráda dodělala vysokou … Momentálně vše promýšlíme a plánujeme. 
Co bude, bude. Ale jsem si jistá víc, než kdykoliv předtím, že chci skončit. Nemůžu takhle fungovat do nekonečna. Kdybych chtěla zůstat déle, tak tu podporu mám, ale já nechci. Jsem ráda, že jsem si to zkusila, dalo mi to do života neskutečně mnoho zkušeností a zážitků. Odejdu s vědomím, že se jednoho dne neprobudím a nebudu litovat toho, že jsem to nikdy nezkusila. Ba naopak. Splnila jsem si svůj sen! A pokud se k tomu dřív či později budu chtít vrátit, proč ne.
Momentálně po x letech se chci soustředit na jiné věci. 🙂
A tímto bych si to asi ukončila pro dnešek! 🙂