You are here: Home / Archives for admin

Seattle, USA

Konečně jsem zavítala do Seattle. Tolik jsem se těšila, že to nebylo až hezký.

Tohle je asi jeden z nejlepších US letů, jaký člověk může dostat, protože je to na malým boeingu, to znamená, že v economy není víc jak 200 pasažéřů. Na Airbusu se do economy nacpe 400 lidí, tak si představte, jaký to je mít 200 lidí. My jsme jich ten let měli jenom 80, takže jsme se vyloženě flákali, což se nestává každý den. 🙂
Lel byl fajn. Překvapivě těch 15 hodin uteklo i rychle.

Přistávali jsme brzo ráno, takže jsme při cestě na autobus klepali kosu. Neuvěřitelná zima.
Po příjezdu na hotel jsme šli všichni spát, jelikož bylo teprve 8 ráno. Kolem dvanácté jsem se sešla s crew, že půjdeme se podívat do města.
Vyrazili jsme na Space Needle a celkově tak se podívat do města.

Bylo teda super počasí, když pominu fakt, že byla docela zima. Respektive pro nás zima byla, člověk je zhýčkaný z Dubaje. Ale v porovnání s druhým dnem bylo fakt krásně. 🙂

Psala jsem mojí kamarádce Ivet, která dva roky bydlela v Seattle, kam máme jít, co je lepší. Nakonec jsme šli teda na vyhlídku na Space Needle. A musím říct, že to stálo za to. 

Pak jsme se rozhodli jít podél přístavu a jít se podívat na Pike Place Market. 🙂 Nádherná procházka..

Pak jsme si zašli na oběd do Hard Rock Cafe, kde jsme si dopřáli burger jak má být. 🙂

Já s Laurou jsme se pak rozhodly zastavit se a koupit si nějaký jídlo na hotel. Kolikrát se v USA stane, že se člověk probudí hladový uprostřed noci a musí čekat až do rána. Já jsem si nakoupila snad tunu ovoce. 🙂

Druhý den jsme s Laurou šly na nákupy. Ona nikdy v USA předtím nebyla, tak jsem jí vzala do pár obchodů. Chudák holka odcházela s X taškama. A bohužel i já jsem si dopřála novou vestu a pozor, jdu do sebe, koupila jsem si podložku na jógu, abych teď mohla cvičit i doma. Potřebuji to jako sůl.
Pak jsem se zastavila v obchodě, kde měli čerstvé ovoce a zeleninu. Přijde mi, že v Dubai prostě člověk nesežene nic pořádnýho, pokud za to nechce zaplatit kdo ví kolik. Já prostě jídlo v Dubai nemám ráda. Nerada chodím nakupovat potraviny v Dubai a co se týče ovoce a zeleniny, tak to už jsem vzdala úplně. Takže jsem si nakoupila pomeranče, mandarinky do letadla. 🙂

Pak už bylo na cestě letět zase zpátky.

Let byl fajn, nebylo to nikterak náročný. A pasažéři byli fajn.

Po přístání nám teda zthul úsměv, když jsme se dozvěděli, co se odehrálo nejenom v Paříži, ale i Beirutu a dalších místech. Už dlouho mi nebylo tak špatně.
Je naprosto šílený, co se v dnešním světě děje. Nemám absolutně slov. Dneska není NIKDE bezpečno. Je to smutný.

Samozřejmě jsem měla všeho plný kecky po příchodu domů, takže jsem někdy ve 2-3 odpoledne šla spát a spala jak zabitá do 6 ráno.
To jsem pak jela nakoupit s Janinou, protože jsem chtěla mít nějaký jídlo s sebou do Lagosu a mít něco doma, než pojedu na leave. Pak jsem celý den trávila v práci, poslat balíky, nějaký svoje zimní věci domů, abych tu pak měla něco, co tu můžu nechat a nemusím to tahat sem a tam. Vtipně jsem v 5 odpoledne koukla na rozpis a tam, že mám dovolenou už od 16.
Takže rychlá akce, koupit letenky, zabalit a rychle na letiště. Musela jsem vtipně zůstat vzhůru do 3 ráno. 20 hodin bez spánku se na mě podepsalo ve velkým.

Naštěstí jsem dostala celou řadu pro sebe, takže jsem se vyspala. Spala jsem jak zabitá víc jak půlku letu. Ale prostě to není kvalitní spánek.

Bohužel jsme měli na palubě pasažéra s mrtvicí, takže jsme přistávali dříve. Můžeme být všichni rádi, že jsme přistávali v Dallasu, protože kdybychom přistávali někde jinde, tak se nám to všechno pěkně prodlouží. 
Po přistání jsme nesměli z letadla a čekali jsme až si pasažéra převezmou lékaři. Absolutně nevím, jestli ten člověk je v pořádku, ale doufám, že ano. 
Na druhou stranu jsem se docela zapotila, protože jsem měla ani ne dvě hodiny na přestup. A přísahám, že tohle bylo naposled, co jsem letěla do Dallasu. Naprosto neochotný ground staff. Všude po USA, kde jsem zatím byla (a že jsem byla na několika místech), vás nechají jít přednostně na imigrační. Čtyřem lidem jsem řekla, že mi letí další letadlo. Nikoho to absolutně nezajímalo. Bylo nás tam takových víc. NIKDO se s náma nebavil. A vtipně pak teda pustili lidi, co měli odlet v 10.50 am a já jí říkám, že moje letadlo letí v 11 a ona mi řekla, že to stihnu. No, takže co následovalo? Prošla jsem imigračním, běžela na terminál a tam jsem se dozvěděla, že DELTA je na jiným terminálu, že musím jít zpátky dolů, vzít autobus a odjet na terminál E. A ten pán, co dělal pro bezpečnost mi řekl, ať zapomenu na to, že ten let stihnu, protože tou dobou začínal boarding. Odvedl mě dolů na autobus. Z autobusu jsem vyběhla rychlostí světla, běžela na check in, kde jsem dala paní zavazadlo, zaplatila jsem ve finále 50 dolarů za check in a late baggage check in. Dostala jsem letenky a nebylo pořád jistý, že vůbec se dostanu do letadla. 
Musela jsem běžet na security checks. To bych nebyla já, aby mi nevzali kufr a nezačali ho prohledávat. To mi ostatně udělali už v Dubaji. Vzali mě do takový místnosti, kde mi projeli naprosto všechny tašky i kufr. Přišla jsem si jak kriminálník. Musela jsem odevzdat telefony i počítač a zapnout je. V USA mi dělali víceméně to samý, ale vzali si jenom můj kufr. Pak jsem běžela přes celý terminál, protože moje gate byla na konci terminálu – vtipně. 
Díky bohu jsem přiběhla, když začali boarding. Bylo totiž v Dallasu naprosto odporný počasí, takže většina letů bylo zpožděno. 
Boardovali jsme a tam bylo spousta chlapů v armádních uniformách. Jeden prošel kolem mě, tak jsem ho zastavila a řekla mu “Thank you for your servis”, naprosto se mu rozzářili oči, tak se usmál, poděkoval a pokračoval.
Pak jsem stála za dalším a když jsme šli do letadla, tak mu taky paní poděkovala. Což bylo milý.
Seděla jsem hned za první třídou a viděla jsem, jak pár lidí z první třídy si mění sedačky s vojákama z economy třídy. To už jsem byla dojatá. Pak se zavřeli dveře a letuška dělala PA (public announcement). Řekla, že máme na palubě military personnels a že by jim jménem celé posádky chtěla poděkovat za jejich servis. Já slzy v očích. V tu ránu celé letadlo začalo tleskat. Ale to byl potlesk jako blázen… Takže já tam seděla uslzená, jako debil.
Přišlo mi to prostě hrozně hezký. A podle mě je to něco, co člověk zažije jenom v USA. Fakt to bylo hrozně hezký něco takového zažít. Přála bych to našim, českým vojákům, ale i lékařům, policistům, hasičům a jiným … 🙂 Poznala jsem nedávno manželku českého vojáka, a ta do dnešní doby nemůže z toho, jakou mají vojáci v USA podporu a jak jsou jim lidé vděční. Protože o našich vojácích člověk neslyší nic hezkého. Což je smutné… 
Tahle fotka je pořízená pár minut před přistáním v Detroitu. 🙂 
Odtud jsem směřovala už do Nashville. 🙂
Byla jsem tak unavená, že jsem Calebovi usnula v autě sotva jsem do něj vlezla. Teď už ale jsem konečně doma a můžu si tak dopřát trošku odpočinku! 🙂 Máme spoustu plánů. tak se těším. Jdeme i na hokej na moje narozeniny, protože já mam hokej ráda, Caleb to ví a tak pořídil lístky s tím, že jeho to bude první hokejový zápas vůbec. 🙂 Taky se těším na Thanskgiving a celkově bych řekla, že bude o čem psát! 🙂
To je asi vše.
Hlavně na sebe všichni dávejte pozor! A mějte se krásně.

San Francisco & Alcatraz – USA

SAN FRANCISCO!
Konečně jsem se podívala do San Francisca. Musím říct, že jsem byla nedočkavá jako blázen. Vždycky se těším, pokud mě čeká nějaká nová destinace. 
Sice jsem nikoho neznala na letu z crew, kromě vedoucí a jednoho pilota, ale i tak jsem se těšila.
Vždycky, když jdu do práce, tak se snažím být brzo, abych byla jedna z prvních, co prolezou e-gate a pak jdou na briefing. Na A380 je nás skoro 30, takže to pak je docela chaos, jak je nás hodně. Vtipně jsem se šla check-in na let a tam zpráva …. Michaela, you have been selected … No ty kráso, test na drogy a alkohol test. Takže jsem se znechuceně odebrala s kuframa a hledala kam mám jít. 
Odložila jsem kufry a šla si dejchnout. Negativní. Další sranda přišla, když jsem šla na dámy vyfasovat kelímek na moč. Takže jsem se zapotila jako blázen. Logicky člověk si dojde na záchod před odchodem do práce, ve finále jsme tam seděly pár holek a lily do sebe vodu ve velkým. Já už se viděla, jak jdu na standby, že poletím akorát tak do pr… a ne do SFO. 
Nakonec jsem měla štěstí.
Vtipně jsem na briefing přišla pozdě. Což bylo úplně jedno, protože jsem byla omluvená, ale znáte ten pocit, když jdete do místnosti a v ten moment, kdy vlezete dovnitř, tak každý na vás kouká jak na zjevení? Já taky vždycky blbě čumím, když někdo přijde pozdě .. “Kdes byl, ty jo?!” 😀 No, karma … 
Let byl fajn, relativně rychle utekl. Měla jsem super crew. Dost dlouho jsem strávila v kokpitu, protože jsem letěla s pilotem, se kterým jsem už jednou letěla. Byli jsme super banda. A teď jsme tam šli s Casey se domluvit, co podnikneme. Protože nám Andrew říkal, že chce jít na Alcatraz, což znělo víc než lákavě.
Navíc jsme měli poloprázdný let, což se nestává denně, takže jsme měli času spoustu a víceméně jsme si dělali, co jsme chtěli, protože všichni pasažéři spali a nebylo co dělat. 🙂 
Po příjezdu na hotel jsme se domluvili, že zajdeme na večeři. Takže se nás sešlo pár, Andrew, Casey a pak ještě jedna holčina z Řecka. Seděli jsme venku, můžu říct, že mi hodně dlouho nebyla taková zima. Měli jsme takový ty ohřívače, co mají na venkovních terasách, ale než to rozchodili, tak mi zadek přimrzl k židli.
Než jsem letěla do SFO, tak mi Caleb říká .. “Michalo, vem si teplý oblečení, bude zima” … Myslíte, že jsem poslechla? Ne. Mám svojí hlavu. Vzala jsem si mikinu a otevřený boty. Vzhledem k tomu, že jsem byla týden před tím v Cali, tak jsem si myslela, že prostě to počasí zůstane víceméně stejný. Odpoledne to bylo na kraťasy, zima byla až večer.
 Co se týče SFO, měla jsem poslechnout svého manžela.
Dopadlo to tak, že jsme dovečeřeli, koupili jsme lístky na Alcatraz a já s Casey jsme jely na nákupy. Vtipně jsem si jela koupit bundu a uzavřený boty, jinak bych asi zmrzla. 
Casey si taky nakoupila a po 3 hodinách lítání po obchodech jsme se sebraly a jely zpět na hotel.
Já okamžitě skočila do vany a rychle do postele. Ráno budíček v 7am.
Kam jsme vyráželi? ..
Podívat se na Alcatraz. 
Musím říct, že jsem se těšila. Mám ráda takový ty výlety, kdy člověk něco uvidí a zažije nového. Většina lidí, když se letí do USA, tak jde na nákupy. Mě tohle prostě nebaví. Tentokrát to byla výjimka, jelikož jsem potřebovala teplý oblečení, ale jinak bych taky nepáchla do krámů. 
Došli jsme na PIER, kde jsme si vyzvedli lístky, dali si kafčo a něco dobrého. Já nakoupila pohledy pro rodinu a čekalo se až nás vyzvedne loď. 
Pak jsme se vydali směr Alcatraz..

Hrozně se mi líbilo upravit fotky do černobílé. Přišlo mi to takový dobový a dalo tomu trošku nádech historie. 🙂 
Když jsme vylezli z lodi, tak jsme následovali průvodkyni, která nám dala informace o tom, co a jak, kde co, proč.
Odebrali jsme se do místnosti, kde hráli krátký film o Alcatrazu. Docela zajímavý. Hezky udělaný.

Tady byly místnosti, kam se dalo nahlédnout dovnitř a tam byly různé výstavy. Například o zvířatech a rostlinách, které jsou k nalezení na tomto ostrově. Ze života lidí, co tam žili – rodiny dozorců etc. 
Odtud jsme se odebrali do další budovy, kde byla prohlídka.

 Víceméně jsme šli do místa, kde byli dřív vězni přijatí a kde fasovali informu. 

Na první fotce vidíte řadu lidí. Tam se čekalo na sluchátka s takovým přístrojem, co vypadal jak telefon nebo spíš vysílačka. Bylo možno vybrat si z několika jazyků. My jsme si všichni vzali angličtinu, jedna Polka si vzala ruštinu.
Řekli nám, ať to ještě nezapínáme. Řekli nám, kam a kudy máme jít a tam ať to zapneme. 
Musím říct, že se mi ten audio průvodce neskutečně líbil. Řekne vám to např. vidíte Broadway? Běžte tudy rovně a tam a tam zahněte doleva a najděte celu 140 – samozřejmě si to nepamatuju slovo od slova, ale tak pro představu, jak to cca bylo. 
Pak vám to třeba řekne, ať se tam na chvíli zastavíte a pak to řekne, běžte tam a tam a tam uvidíte to a to, zastavte se … V tom audiu mluvili lidé, co dříve pracovali v Alcatrazu, pak lidé, co tam byli vězněni, dokonce i děti dozorců, protože na tom ostrově všichni žili. Rodiny dozorců s dětmi. Každé ráno jely lodí do San Francisco, kam šly do školy a pak zase jely zpátky. Mluvily o tom, že s vězni nepřišly do styku, protože již byli v celách etc.
Také se mluvilo o tom, že Alcatraz nikdy nebylo místo, kde se vykonávaly popravy. Že to bylo vězení pro ty největší zločince, za vraždy, přepadení bank etc.
Tady jsou fotografie z cel. 

Odtud se šlo na BLOK D 

Tohle jsou fotografie těch, kteří byli na D bloku mimo jiných.. 🙂 Nejznámnější případy..
Na bloku D byli lidé, kteří byli problémoví. Říkali, že z cel mohli vycházet jednou týdně. 
Odtud se pak šlo do knihovny.

Pak se šlo tak různě ven, kde dřív mohli vězni ven. Mluvili o tom, že třeba je pustili ven v zimě a očekávali, že budou venku chvíli a oni prostě v šílený zimě zůstali venku i tři hodiny. 

Pak jsme se šli podívat do prostorů, kam chodily návštěvy, jak vypadaly administrativní místnosti pro dozorce etc. 
Tohle je z pohledu návštěvníka

Ze strany vězně

Takhle vypadala uniforma dozorců

Taky nás to vyvedlo ven, kde jsme se mohli pokochat nádherným výhledem na SFO.

Poslední zastávka naší návštěvy byla v jídelně .. Jídelna byla považována za nejnebezpečnější místo celého vězení. Bylo tam několik vězňů a všichni měli příbor – lžíce, vydličky i nože. Dokonce v kuchyni měli vystavené nože v určitém tvaru, podle kterého bylo poznat, zda-li nějaký chybí.

Jako poslední, úplně poslední zastávka, byla u fotografie v jídelně … u této..
Je to fotografie, která zachcuje poslední vězně Alcatrazu, kteří opouštěli vězení po jeho uzavření.
Jeden z věznů vyprávěl, že se bál odchodu jak smrti, proč? Protože nevěděl, kam půjde dál, nevěděl, co se bude dál dít. Většina věznů měla nějaký cíl, nějakou destinaci, on ale netušil, kde on skončí.. 
Musím říct, že tohle byl jeden z nejlepších zážitků vůbec. A upřímně hned co dopíšu článek, tak si jdu pustit nějaké dokumenty a podívat se na nějaké informace další o tomto vězení.
Po skončení jsme se odebrali vrátit audio zařízení a šli jsme na nákupy. kde jsem koupila tátovi nějaké suvenýry. Posílala jsem mu vtipně fotky na FB a nechala ho, ať si vybere. Věděla jsem, že tohle je něco, co by ho zajímalo. 🙂
Kdo jste, či někdy v budoucnu budete v SF, prosím najděte si chvíli a běžte se na Alcatraz podívat. Je to neuvěřitelně silný zážitek a opravdu to mají hezky udělané. 
Odtud jsme šli zpět na loď a vypravili se směr SF, kde jsme se šli navečeřet a pak hurá na Golden Gate Bridge. Andrew nám vyprávěl, že když tam byl naposled (vlastně i poprvé), tak tam nějaká holka zrovna spáchala sebevraždu, tak viděl něco, co asi v životě vidět nechtěl. 
Je to vlastně místo, které je populární k tomu, aby lidé spáchali sebevraždu. 
NA druhou stranu je to teda nesmírně úžasný výhled a fakt se mi ten most líbil ..

Musím říct, že California má jedny z nejkrásnějších západů slunce, jaké jsem kdy viděla. Klobouk dolů. To je prostě místo, kde vznikají naprosto dechberoucí fotografie. 
Tady je ještě pár fotek z cesty. Mezi nimi i fotografie, kde je výhled na Alcatraz při západu slunce.

Po příjezdu zpět na hotel, jsem měla návštěvu od kamarádky, co v USA žije již několik let. Takže to byla taková příjemná třešnička na dortu po celodenním výletu. 🙂 
A to je vše, co se týče mého layover.
Za další ..
Chtěla bych se omluvit, pokud sem tam najdete nějakou gramatickou chybu. Kolikrát to po sobě nečtu, byť bych měla, ale většinou se snažím napsat článek a rychle zase dělat x dalších věcí. Teď tu na mě čeká hora žehlení a peru druhou pračku, pod kterou mi sedí dvě hromady prádla na vyprání. 
Navíc blog je vesměs jediné místo, pokud nepočítám můj veřejný FB, kde píšu česky. Jsem Češka, byla jsem, jsem a budu, ale češtinu využivám opravdu minimálně v každodenním životě. Proto se omlouvám, pokud tu najdete nějaký nesmysl, za který by si člověk občas zasloužil přes prsty. Kolikrát mi napíše mamina, že mám v článku to a to, takže pak zpětně jdu a opravuji to. Přiznávám se, že to fakt nekontroluju a že mi fakt sem tam něco uteče. A kolikrát jsou to věci, když to vidím zpětně, že se za sebe normálně stydím. To by mě moje paní učitelka na češtinu hnala! 
Takže ještě jednou …. OMLOUVÁM se za gramatické chyby i nesmysly. 🙂 
Mimo jiné jsme byli na Halloween party, o které já jsem dopředu nevěděla. Neuvěřitelně mě to mrzí, protože mám Halloween ráda a kdybych to věděla, tak jsem si pořídila kostým. Takhle jsem šla bez kostýmu. Demi mi pak dala křídla alespoň, ale i tak. Mohla jsem bejvala nakoupit spoustu věcí v Party City v Cali. 🙁 

Taky se musím přiznat, že toho bylo na mě poslední dobou moc. Mám dny, kdy jsem v pohodě a pak mám dny, kdy bych prostě ležela v posteli a brečela nad tím, jak je všechno na ho… byť není.
Hodně lidí mi psalo v poslední době, jak jsem statečná a jak mě obdivují.
Za prvé … Není co obdivovat. Jsem obyčejná holka z malýho města, co se vydala do světa. Nic víc, nic míň. Takových lidí je na světě mraky.
ZA druhé … Nejsem vůbec statečná … Ba naopak … Mám strach, na druhou stranu mi strach nedovolí zastavit se.
Jsou dny, kdy jsem naprosto v pohodě a pak mám momenty, kdy jsem schopná vystresovat se do extrému. Caleb mi vždycky říká, ať se nestresuji věcma, nad kterými nemám kontrolu.
Například celý imigrační proces. Jsem z toho nešťastná kolik času a pěnez to stojí. Na druhou stranu jsem hrdá na to, že vše děláme legálně a tak, jak máme.
Calebovo unit (a dost pravděpodobně i on) a manželé mých kamarádech čeká další deployment. Samozřejmě nemůžu napsat kdy a kam, ale je to ve vzduchu. Tudíž já jsem nešťastná z toho, že ten čas, co bychom mohli být teď spolu jsme od sebe.
Neustále se snažím vymyslet, co je nejlepší řešení. Zůstat v Dubaji do konce celého procesu a riskovat tak, že se vrátím do USA, ale Caleb bude krátce na to odjíždět nebo bude už dokonce pryč? Nebo se sebrat, jet zpět jako turista, užít si nějaký čas spolu a vrátit se do Čech pak na pohovor kvůli zelené kartě a strávit nějakou chvíli doma s rodinou?
Upřímně si absolutně nejsem jistá, co chci a co chci dělat. Jako dospělá jsem si vědomá, že prostě peníze bohužel v dnešní době jsou potřeba a rozhodně je výhoda mít dva platy, než jeden v manželství pracuje a ten druhý ne. Přijde mi nezodpovědný dát výpověď, protože se nechci nechat vyživovat manželem a legálně v USA pracovat nemůžu, dokud nemám moje papíry. 
Víceméně v poslední době jsem nebyla v pohodě. Začaly mě trápit záda, kdy jsem skončila u doktora, co mi musel dát léky, abych si dala záda do pohody. Musím začít plavat, řekl, že mi to pomůže jak kvůli zádům, tak i se stresem. 
Tyhle stavy mám víceméně jenom ve chvílích, kdy jsem delší dobu sama. A že v Dubaji jsem sama většinu času, jelikož jak jsem již několikrát psala, každý máme jiný rozvrh, jinak lety, jiný destinace, jinak dovolenou a jinak dny OFF.
Demi teď má let, když se vrátí, tak já budu přistávat v Seattle, když já se vrátím, tak ona bude doma na dovolené a než se ona vrátí, tak já mezitím letím taky na dva týdny na dovolenou. A pak mám další dovolenou hned po mojí listopadové dovolené, takže budu věčně v čudu a do toho má přiletět Caleb. Prostě je toho až moc ..
Takže mi bylo doporučeno změnit jídelníček, začít se stravovat jako člověk, protože jim málo. Mám nepravidelný spánkový režim. Tuhle jsme to řešili na palubě, jak máme na ho… režim, co se týče spaní, jídla. Mě se to opět stalo dneska, že jsem se probudila ve dvanáct v noci, lednička prázdná a většina míst, odkud si můžu zavolat delivery taky zavřená. 
Do toho jsem debil zapomněla kufr v autobuse. Takže jsem ve 2.30 ráno jela do práce hledat kufr. 
Asi takhle, potřebuju dovolenou jako sůl. 😀 
Co mi ale dneska vážně pomohlo, tak zajít si na nehty – mani, pedi, kadeřnice, kosmetika, obočí … Prostě jsem si dopřála skoro 5 hodin v salónu. Cítila jsem se jako znovuzrozená! 🙂
A to je asi vše. 
Další článek bude po layover v Seattle! 
Mějte se krásně a přeji krásný začátek nového týdne … 

Vaše dotazy :)

Rozhodla jsem se vytvořit článek, kde jsem odpověděla na Vaše dotazy, které jste mi poslali na FB. 
AU PAIR

1. Je lepší jet například na rok do Anglie a pak až do USA?

Já osobně jsem zastáncem toho, že je to jedno. Možná se najde někdo, kdo by nesouhlasil. UK i USA jsou oboje anglicky mluvící země. Z hlediska jazyka bych tím pádem řekla, že je to jedno. Někdo by řekl, že je lepší jet nejprve do UK. Já jela prvně do USA a znám spousta lidí, co tak odjelo taky a do UK jeli třeba až po USA. 🙂 Rozhodnutí je čistě na tobě. 
2. Praxe práce s dětmi, co vše se počítá?

Upřímně neznám tabulky na to, co vše se počítá. To by ti měli být schopni říci v agentuře. Vím, že někteří mají zkušenosti z praxe ve škole či ve školce (co studovali tento obor), někteří dělali vedoucí na táboře, někdo chodil hlídat děti, někdo má předchozí Au Pair zkušenost. Konkrétně bych se ptala v agentuře.

3. Studium během Au Pair pobytu? 

Během Au Pair programu je potřeba splnit si kredity ve škole. Já jsem dělala online školu UCLA, která spolupracuje s Au Pair in America – jako jediná agentura dovoluje online kurz (ten na UCLA). Druhý rok jsem měla hodiny gramatiky. Hodně záleží na tom, jaký má člověk pracovní rozpis, kde bydlí, jaké jsou v okolí možnosti studia etc. 

4. S jakou agenturou jsi spolupracovala a co konkrétně ti agentura zařídila a sis zařídila sama?

Spolupracovala jsem s Coolagent. Pak máš možnost Student Agency, Cultural Care atd. Doporučuji se podívat na jejich stránky, mají tam vše vypsané. 🙂 Věsměs vše zařizuje agentura, od rodiny po letenku domů. Mám o Au Pair blog, již starší, misuleinusa.blog.cz 

5. Požaduje hodně rodin praxe jako Au Pair?

Ne. Není zase tolik holek, co mají předchozí praxi jako Au Pair. Určitě je to ale výhoda, když tu praxi máš. 🙂
6. Kolik rodin v USA má Au Pair?
Upřímně? Netuším kolik, ale jsou jich tisíce. 🙂 Vem si, kolik jenom existuje agentur. V USA neexistuje něco, jako je mateřská dovolená a podpora během té doby. Každý stát má jiné podmínky, ale moje HM mi říkala, že 6 týdnů až tři měsíce je max. kdy musí ženská zpět do práce. Ne každý si může dovolit být doma a mít tak jenom jeden příjem.
7. Jaké mají podmínky rodiny?
Každá má jiné, Ať je to znalost angličtiny, některé chtějí starší slečnu, některé mladší, někomu je to jedno. Někdo rád výbornou řidičku, někomu je to jedno. Prostě každá rodina má nějakou představu o tom, co si představují, mají požadavky a podle nich hledají Au Pair, nebo podle splnění jejich požadavků nabídnou match té Au Pair. Taky záleží na věku dětí. Jsou rodiny, co mají samý kluky a tak hledají kluka AU Pair. 
8. Ty a angličtina?
Neměla jsem nikdy s AJ problém. Bohužel nemám žádnou metodu na to, jak si zlepšit angličtinu, protože jsem nikdy nic nedělala. Byla jsem líná a víceméně nebyla potřeba. 🙂 Vždycky ale lidem říkám, že na slovní zásobu pomáhá číst knížky, překládat si písničky, koukat na filmy s českými titulkami v anglickém znění a pak postupně přejít třeba na anglické titulky. Samozřejmě nejlepší je vycestovat. 🙂 Kort když člověk je pak hozenej do vody a musí plavat, v tomto případě dorozumět se a komunikovat sám. Člověka to donutí … 
9. Mají šanci lidé, co nejsou na tom s AJ tak dobře?

Pokud člověk projde pohovorem, tak samozřejmě ano. Jsou holky, kluci, co neměli třeba tu nejlepší angličtinu, ale i přes to odcestovali. Přece jenom jak agentura, tak rodiny jsou si vědomí toho, že většina lidí si jede zlepšit jazykové znalosti. Zažila jsem holky, ne teda češky, co anglicky neuměly ani koukat. Měla jsem na školení holku, co anglicky neuměla lautr nic. Do dneška nechápu, jak vůbec prošla pohovorem. 



Letuška
1. Je potřeba školy na tuto pozici?

Ne. Každá letecká společnost má svůj vlastní výcvik/školení na tuto pozici. Tudíž není třeba ani školy ani předchozí zkušenosti. 
2. Pamatuješ si jména kolegů se kterými jsi letěla? 

Bohužel nepamatuji. Při počtu letů i kolegů je prakticky nemožné pamatovat si jména. Pamatuji si jména lidí, se kterými jsme zůstali v kontaktu po letu. Víceméně na každém letu mám úplně novou crew, je jenom pár lidí, se kterými jsem letěla víckrát než jednou. Pamatuji si velice dobře obličeje, ale jména vůbec. Mnohdy mám problém zapamatovat si jména kolegů se kterými zrovna letím. 
3. Musíte být neustále na příjmu/k dispozici? Jak to funguje v případě, že někdo onemocní? Nesmíte se v té době vzdálit či někam odjet?

Upřímně netuším, jak to funguje v jiných společnostech, takže tato odpověď se bude týkat společnosti, pro kterou pracuji já. 
Každý měsíc dostáváme rozpis, kde máme vypsané lety, days off a pak samozřejmě standby. Máme dva druhy standby – doma a na letišti. Pokud někdo onemocní, tak na let dají někoho z domácího standby nebo rovnou z letiště. Měli bychom být dostupní, když jsme v Dubaji v případě, že nám z práce někdo zavolá. Dubai můžeme opustit jenom když máme dovolenou či DAYS OFF (po zkušební době). Musíme vyplnit formulář, že budeme mimo “base” (základnu), vyplnit od kdy do kdy a doplnit kse se budeme n acházet a jak nás mohou zkontaktovat. 🙂 
4. Jak ses dostala k letušce?
Vždycky jsem letuškou chtěla být, takže jsem se přihlásila k různým společnostem. Byla jsem pozvaná na pohovor u dvou společností v Middle East, které měly pohovor ve stejný den. Šla jsem na ten nejbližší do Prahy. Měla jsem štěstí  a byla jsem vybrána. 🙂 Není to žádná věda.
5. Výška letušky? A tetování? Věk?
Naše společnost nemá hranici, co se týče výšky letušek. Jediná podmínka je, že musí člověk dosáhnout na 212 cm, což je z bezpečnostních důvodů. Letuška musí dosáhnout na “emergency equipment” atd. Zažila jsem lidi, co nedosáhli a neprošli do dalšího kola pohovoru. Společnost, která je v Abu Dhabi, měla 210 cm. Co se týče tetování. Pokud tetování není viditelné v uniformě, nevadí. Pokud je, tak bohužel. Zmiňují se o tom i na Open day, kdy se o tom mluví – že neexistuje žádný zamaskovávání make-upem či náplastí. 
Co se týče věku, minimální hranice je 21 let, maximální se neuvádí, ale říká se, že je to kolem 30ti. Valná většina holek, co jsou přijaty jsou mladé holky.
6. Podmínky pro přijetí?
Upřímně netuším, podle čeho vybírají a proč je kdo přijat a proč někdo není. Jejich požadavky jsou na jejich webových stránkách. Nevím, na co kladou důraz, podle čeho vybírají lidi, kterým práci nabídnou. Neznám jejich tabulky. 
7. Kolik se hlásí lidí?

Pokud si pamatuji správně, loni se hlásilo přes 200 tisíc lidí. Vzali cca 5 000.

8. Kapesné v destinacích?
Upřímně nevím, jak to počítají. Prostě dají nám peníze tzv. diety podle toho, kolik tam vyjde mít oběd, večeři etc. Záleží jak dlouho zůstáváme. Ty peníze jsou především na stravu. Co si s nima ale uděláme je na nás.
9. Dění při letu.
O tom, co se děje při letu nesmíme mluvit ani psát. Asi tak, jako v každé práci. Co se děje v práci by mělo zůstat v práci. Neexistuje doba, kdy nebudu mít žádný postih za to, že jsem někde napsala o tom, co se stalo na letu. Za tohle lidi přichází o práci. Stejně jako nemůžu psát o tom, že na mém letu bude celebrita XY. I za tohle lidi přicházejí o práci.
10. Benefity?
Nelítáme zadarmo, pořád si letenky platíme. Kolik, to záleží na tom, jakou máme letenku a kam. Po skončení v práci nebudu mít nárok na žádné slevy. 
11. Jak probíhá příjetí?
Doporučuji podívat se na www.cabincrew.com tam lidi sdílejí jejich zkušenosti a tak. Takže jsou tam nejnovější informace. 🙂 
12. Kde bydlíte a jaké máte benefity (masáže etc.) ?
Bydlíme po celým Dubai. Je tu cca 20 tisíc letušek, někteří bydlí v ubytování od company, někteří mimo. Je tu několik budov, kde bydlí crew. Co se týřče benefitů, máme možnosti chodit do bazénů či posiloven po Dubai, máme různý slevy ať už do klubů, do restaurací etc. Dubai je stejně jedno z nejdražších míst dle mého názoru. Radši si zajdu na masáž v Asii (hlavně Bangkok) než tady.
13. Jak dlouho ti trvá nachystat se na let?
Vstávám většinou 4 hodiny před letem, když jsem v Dubai. Během 45 jsem komplet učesaná, namalovaná, zabalená a oblečená. Caleb občas žasne, jak rychle jsem schopná si udělat vlasy i make up. Tři hodiny před odletem vyrážím do práce a dvě hodiny před odletem začínáme briefing a víceméně makat. Pokud jsem mimo Dubai tzv. Outstation, tak většinou vstávám nebo se chystám půl hodiny před tzv. wake up call. Volají nám hodinu před tím, než nás vyzvedává autobus na letiště, takže abych to všechno nehonila na poslední chvíli, tak se namaluju a učešu půl hodiny před budíčkem a pak si dám hezky na čas, v klidu zabalím, zkontroluju pokoj tak 100 krát a pak se jenom obleču a odcházím. 
14. Co kontrolují před letem?
Kontrolují, jestli máme všechny cestovní doklady a licence, kontrolují jestli máme v kufru vše, co máme mít – pyžamo, rukavice (Musíme mít rukavice, když pracujeme s troubama – vyndaváme jídla atd.), boty do kabiny (přezouváme se po take off), waistcoat – jestli na něm máme vlajku, jestli je vyžehlený a duty free tašku, kterou musíme mít, kdybychom náhodou měli pozici, kde máme na starosti duty free. V mém případě kontrolují, jestli mám náhradní brýle, jelikož nosím kontaktní čočky. Pokud člověk nosí jenom brýle, tak musí mít ještě jedny další. Předepsané barvy. Pak samozřejmě kontrolují image a uniform, jestli máme uniformu čistou, vyžehlenou, jestli má vše, co má mít, jestli máme všechny knoflíčky, jestli máme vyžehlený a čistý šátek (na klobouku), jestli máme pásek na sukni, jestli máme nehty v pořádku – správný odstín, jestli máme všechny nehty stejně dlouhé, jestli máme hodinky (Hodinky jsou MUST, když nemáte, můžou vás i nepustit na let), kontrolují nám vlasy, jestli máme správně udělané atd. A pak ještě nás zkoušejí na Safe talk, kdy se nás ptají na různé otázky ze zdravotnictví, emergicies, na specifický typ letadla, security. Co se může stát, když něco není v pořádku? V lepším případě e-mail manažerovi, v horším případě vás sundají z letu. Oboje teda nejsou dvakrát nejlepší … 🙂
15. Pyžama, máte vlastní či od společnosti?
Všichni máme pyžama od společnosti, máme je stejný. A všichni máme na zádech CREW. 🙂
16. Bělíš si zoubky? Jakto, že mají všechny letušky tak krásný zuby?
Nope. 🙂 Je fakt, že tady holky mají fakt krásný zuby některý. Rovný a bílý.. 🙂 Někdo bělí, někdo je má upravený od zubaře. Nejsem schopná vysvětlit jak, o tom by asi byli schopní psát lidé, co fungují v tomto oboru. 🙂
17. Vy máte postele v letadle?
Ano, máme. 🙂 Většina pasažérů o tom neví. Na dlouhých letech máme povinný rest, takže se převlečeme do pyžama a jdeme spát. DO POSTELE. Já tam spím jako miminko. Doba spánku záleží na délce letu a typu letadla. Na Airbusu je nás 26 crew a tím pádem jsme rozdělený na tři skupiny. Na boeingu je nás méně, tudíž jsme skupiny dvě. 
18. Oblečení na interview?
Přesně tak, jak píšou v pozvánce. Logicky, jdete žádat o práci u společnosti, kam se hlásí několik stovek lidí denně. Samozřejmě chcete ukázat se v tom nejlepším světle. Valná většina lidí se obleče do kostýmku, udělá si vlasy tak, jak to nosí naše letušky, vezmou si červenou rtěnku. Člověk jde žádat o práci, musí podle toho taky vypadat. 🙂 
19. Limit na letové hodiny?
Nepamatuji si, kolik je minimum a maximum. Každopádně záleží, jestli taky člověk nemá dovolenou. A prostě co vám dají za lety, to prostě odletíte. Hotovo. 
Cestování
1. Místo, kam by ses chtěla nejvíce podívat a ještě jsi tam nebyla? 

Upřímně nemám nějaký místo, kam bych se chtěla nejvíce podívat. Ráda se podívám kamkoliv. 🙂
Ostatní
1. Plánujete s Calebem návštěvu Čech?

Samozřejmě. Nejenom, že bych mu ráda ukázala odkud pocházím a kde jsem vyrůstala, ale i on sám by strašně rád přiletěl. Bohužel s jeho prací to je trošku náročnější, co se týče volna. Do budoucna se určitě společně do Čech podíváme.
2. Jak to plánuješ do budoucna s blogem? Dovolíš nám nakouknout do přípravy svatby, ukážeš nám šaty etc. nebo ukončíš blog spolu s kariérou?

Upřímně netuším. Píšu ráda, baví mě to. Předpokládám, že nějakým způsobem blog budu udržovat. Zaměřila bych se na život v USA jako takový. Je rozdíl žít v USA jako Au Pair a je rozdíl tam fungovat jako “samostatná jednotka”. Jako Au Pair člověk nemá výdaje na živobytí apod. přece jenom Au Pair žije s rodinou, ta se postará o auto, jídlo atd. Chtěla bych asi trošku nastínit ten pravý život v USA. 🙂 Uvidíme. Co se týče plánování svatby etc. Uvidíme. Šaty určitě nezveřejním dokud nebude po svatbě. 
3. Plánuješ založit po návratu do USA rodinu? Pokud ano, budeš psát o svém rodinném životě? 

Ano, plánujeme rodinu. Určitě ne hned po mém návratu, přece jenom bychom chtěli mít chvíli pro sebe, ale plánujeme rodinu brzy. Jak jsem napsala již výše, přemýšlím, že bych psala o životě v USA, určitě ne do detailů, ale ráda bych nastínila život tam. Přece jenom je to neuvěřitelný rozdíl v porovnání s Au Pair.

4. Po příjezdu do zahraničí, bylo složité či náročné rozumět? Je pravda, že se opravdu člověk naučí anglicky tak, že nebude mít problém a může se naučit komunikovat na úrovni téměř jako rodilý mluvčí? 

Upřímně mě osobně nepřišlo složité ani náročné rozumět lidem v USA či UAE. V Anglii jsem se musela hodně soustředit, protože prostě jejich accent mi dělal problémy. Nemohla jsem si na to zvyknout. Navíc slovní zásoba je dle mého názoru rozdílná. Kolikrát jsem něco řekla dětem v Anglii a oni mě opravovali, že tohle slovo neznají nebo se nepoužívá, přitom v USA se ta slovíčka používala normálně.
Co se týče komunikace na úrovni rodilého mluvčího. Asi hodně záleží na tom, jak člověku jdou jazyky. Jsou lidi, co se snaží a prostě za boha to nejde tak, jak by si přáli. To je asi takhle se vším, češtinou, matikou, chemií. Rozhodně je po životě v zahraničí znatelný rozdíl ve znalostech jazyka. 

5. Kolik umíš jazyků?

Uváděla jsem dva, angličtinu a češtinu. Mám ještě němčinu, ale víceméně jsem ji nepoužívala v posledních 4 letech. Co se týče práce, neuváděla jsem ji, protože člověk ten jazyk musí opravdu umět. Číst, psát, domluvit se, porozumět etc. Protože pak je člověk na specifických letech jako mluvčí. Pokud by někdo uvedl jazyk, který víceméně nemá na takové úrovni, bylo by zle. 🙂 Po návratu do USA bych ráda začala se španělštinou.

6. Kdo koho oslovil?

Caleb oslovil mě.

7. Co na to říkají tvoji rodiče? Jak často se plánujete navštěvovat?

To je spíš otázka na moje rodiče. Ale co můžu za sebe říct, tak já i nás vztah, i to kde já jsem či nejsem, má 120 procentní podporu u mé rodiny. Co se týče návštěv, samozřejmě jak to jenom půjde. Nemám dané číslo..

8. Jak tě přijala Calebovo rodina?

Máme naprosto úžasný vztah. Je úplně jedno, odkud jsem či nejsem. Oni oba žili nějakou dobu v Německu, tudíž jsou velice otevření (open-minded). Caleb rodičům řekl o mě hned na začátku, což vím od nich ne od něj, věděli o každém našem progresu, stejně jako moji rodiče. Máme opravdu krásný vztah s jeho rodiči, stejně jako naopak Caleb s mými.

9. Uvažovala jsi někdy nad tím co by, kdyby jste se s Calebem rozešli, rozvedli?

Upřímně? NE. Nejsem člověk, co by se soustředil na to, co by se mělo a nemělo stát. Žiju přítomností. To, co přijde zítra, budu řešit zítra.

PS. Co se týče té paní, co se vrací do ČR. Jsem si až moc dobře vědoma, jak to funguje v USA, že není tak jednoduché a bez souhlasu manžela/manželky si děti člověk nemůže jen tak zabalit a odstěhovat se z jedné země světa na druhý konec.

10. Co říkal Robert na to, že zůstaneš v USA.

Řekla bych, že mu tohle nějak nedochází, nebo tomu úplně nerozumí. Řekla jsem mu, že budu bydlet blízko a tím pádem ho můžu jezdit navštívit daleko častěji. Měl radost.. 🙂 Chudák si ale pořád myslí, že teď jak bude Bruna odjíždět, že se budu vracet já.

11. Kolik chcete dětí?

2-3

12. Co máš za hodinky?

Michael Kors

13. Kde bydlí vojáci?

Upřímně nevěděla jsem, jak to sepsat tu tvou otázku, tak jsem to zestručnila. Bydlí na base nebo off base. Base je víceméně takové malé mestěčko, kam člověka nepustí bez military ID nebo musí mít visitor pass. Pokud jedu s Calebem, tak vzhledem k tomu, že já ještě svou ID nemám, tak musím ukázat pass a vzhledem k tomu, že on má ID, tak nepotřebuji už pass. Kdybych jela sama, musím mít visitor pass. Base je vesměs místo, kam oni jezdí do práce. Kde jsou kanceláře etc.

14. Ramadán? 

Ramadán WIKI

Upřímně důvod proč jsem o tom nenapasla byl ten, že jsem nějak nevěděla, co psát. Ale ten článek na Wikipedii ho sluně vysvětluje. Nemám na Ramadán jako takový vlastní názor. Nejsem věřící a tudíž se mě to netýká, respektuji to ale. Stejně jako svátky jiných náboženství. Názor jako takový na různá náboženství nemám. Nečetla jsem ani Bibli, ani Korán, nemám znalost tudíž nemám právo se k tomu vyjadřovat. 🙂

15. Jaký jsi měla život před odletem do USA? Jak si prožívala odloučení od rodiny po odletu? Dokážeš si představit žít tak daleko?

Asi takový normální obyčejný život. Chodila jsem do školy, studovala jsem Informační systémy a služby se zaměřením na archivnictví, později na vysoké cizí jazyky pro komerční praxi aj a nj. Nikdy jsem neměla v kolektivu problém. Řekla bych, že jsem patřila mezi oblíbené a někdy i ty nenáviděné. Jako puberťačka jsem musela bejt taky občas na facku, stejně jako kdokoliv jiný. Nikdo nejsme bez chyby ani perfektní. Ráda jsem tancovala, bavila mě zumba, chvíli jsem dělala taneční aerobic závodně, chodila jsem na jumping. Takový normální život středoškolačky. Měla jsem vztah etc.
Odloučení nebyl problém. Nebyla jsem nikdy stýskací typ. Ale náročnější byly svátky, narozeniny, takový ty rodinný události, kterých si člověk normálně nevážil. Samozřejmě mi rodina chyběla, miluju svojí rodinu, ale prostě nejsem člověk, co by seděl ma posteli a řval do polštáře, že mi chybí to či ono. Jediný, kdy jsem řvala do polštáře, tak když jsem měla ošklivou angínu, kdy jsem fakt řvala, že jsem chtěla maminku a tatínka.
A dokážu si představit žít takhle daleko. V dnešní době není problém sehnat levné letenky do USA, Amerika už není tak nedostupná jako to bývalo. Samozřejmě jsou věci, co mě mrzí, protože ať budeme kdekoliv, moje rodina bude v ČR, jeho na Hawaii a obě místa jsou relaivně daleko. Už kvůli dětem do budoucna. Přece jenom jsem zvyklá, že babička a dědeček bydleli za rohem. 🙂 Je to komplikovaný tohle no.

16. Svatba v zahraničí?

Upřímně asi záleží na tom jaké má podmínky pro sňatek daná země. Já v tomhle neporadím, protože naše svatba mimo naše domovy, byl jeden z x důvodů, proč jsme se vzali dřív. Takže my, co se týče svatby v zahraničí, nemusíme řešit nic, protože jsme legálně manželé. Vím, že kdybychom se brali tam, tak musíme mít x dokumentů, stejně jako pak náš marriage certificate by byl v jiném jazyce, takže by se musel překládat do AJ, a samozřejmě je potřeba pak ověřování dokumentů, aby byly uznány v našich zemích. 🙂

17. Proč život v TN a ne GA?

Bohužel, nebyla to naše volba, ale volba armády. My jdeme tam, kam nás oni pošlou. Takže jsme se ani jeden z nás pro TN nerozhodl. 🙂 Caleb ale v GA žít nechce. Já TN nemám ráda, ale alespoň je to kousek od GA. Kde budeme do budoucna, to nikdo neví. Uvidíme, kam nás zase pošlou.

18. Jakou kosmetiku a make up používáš?

Co se týče kosmetiky, většinou to střídám. Vždycky mi něco dojde a pak nemají to, co chci, tak koupím jinou značku. Převážně používám Clarins, Biodermu a Clinique. Co se týče make up, tak mám všechno od Chanel. Od make up base po pudr. Do práce teda používám rtěnku od Dioru, lesk ale taky od Chanel a pak tužku na obočí používám taky Dior. Ještě pak mám make up od Mac, je strašně super. 🙂 Je to sice drazší kosmetika, ale opravdu je poznat kvalita, celkově mi to dlouho vydrží. Hlavně kvůli tomu, že mám make-up někdy i 24 hodin, tak potřebuji něco kvalitního. Kort prostředí v letadle taky není nejlepší pro pleť či tělo jako takové. 🙂 Nakoupila jsem celý set u Chanel někdy v květnu, je začátek listopadu a já stále nemám potřebu kupovat další sadu, jelikož mám ještě spousta toho “starého”. Pokud někoho bude zajímat více, tak bych možná tomu věnovala i článek.

19. Co děláš, když jsi v Dubai?

Spím, spím a spím. 🙂 Víceméně nedělám nic. Snažím se chodit pravidelně na jógu, což se mi zatím nedaří, jelikož mám mnohdy tak rozházený režim, že spím celý den a jsem vzhůru celou noc. Většinou, když je Hamdy, Demi a Omar a další doma, tak jsme u Hamdyho a Omara v pátém patře. Když se zadaří jdu do kina, což jdu jenom s Janičkou a vždycky se tak zadaří jednou za 4 až 6 měsíců. Snažím se šetřiẗ, takže se vyhýbám nákupním střediskům. A pokud mám delší volno, snažím se letět domů nebo domů do Čech. Hlavně já nemám Dubai ráda. Je to svým způsobem fajn místo, ale prostě to tu nemám tak ráda.

20. Aplikace na úpravu fotografií?

Používám milion aplikací. Facebook, Instagram, dokonce i filtry na Snapchatu, různé aplikace od Aviary po Snapseed. Pak taky filtry na iPhone. Prostě podle nálady a jak se mi zrovna co jak líbí. 🙂

_________________________________________________________________________________

Toto jsou otázky, některé se teda opakovaly, které mi přišly v posledních dnech. Pokud budou nějaké další dotazy, doplním je průběžně.

Zase v CALI :)

Opět layover snů! 🙂
Musím říct, že jsem se takhle dlouho nezasmála, jako na tomhle letu/layover.
Let do LA byl docela záhul. Sice bylo poloprázdné letadlo, ale jeden jediný pasažér nás zaměstnal víc, než by nás normálně zaměstnalo 400 lidí. Dělal věci, který neměl a ohrožoval tak bezpečnost celého letadla i nás všech na palubě. Já a můj kolega James jsme si vysloužili pochvalu od celé posádky, ale dokonce i pár e-mailu od vysoce postavených lidí v naší společnosti. 🙂
Po příjezdu na hotel jsme šli já a můj parťák James na večeři. Oba jsme byli hladoví. Takže jsem ho vzala do Panera Bread. Mám to tam hrozně ráda. Navíc to bylo pěšky hezkých 10 minut, tak jsme se prošli na čerstvém vzduchu. 🙂 Pak jsme šli zpět na hotel. Já odpadla někdy v 9 večer a spala až do rána. Potřebovala jsem to jako sůl. 

Ráno jsem si šla vyzvednout auto, které jsem si půjčila. Šli se mnou dva crew, Eden a Pawel. Sedli jsme do auta a vydali se směr Griffith Observatory, Hollywood Sign, Beverly Hills, Walk of Fame a Santa Monica. 🙂

Kupodivu jsme se ani jednou neztratili. Naposled, když jsem byla u Hollywood Sign, tak kamarádka Sam se ztratila a my tam bloudily dobrou hodinu a půl kdo ví kde. 🙂 
Když jsme se byli podívat na Walk of Fame, tak jsme se fakt nasmáli, protože jsme zašli do jednoho z obchodů, kde měli kostými. No a nás nenapadlo nic lepšího, než se jít podívat dovnitř. Eden s Pawlem vyzkoušeli vše, co mohli. Škoda, že nemáme fotky. 🙁 Taky tam byl jeden manželský pár, co hledali kostýmy na Halloween. Musím říct, že lepší kostými jsem fakt neviděla. 
Dokonce mě i mrzelo, že letos – opět – prošvihnu Halloween. Tak si to příští rok vynaharadím! 🙂
Pak jsme jeli povídat se na Santa Monica Pier. Já to tam mám hrozně ráda. Tentokrát jsme se tam zdrželi déle a dělali blbosti. Mám pocit, že jsme tam nechaali majlant, jelikož jsme vlezli na všechny možné atrakce a taky jsme vyhráli medvěda! 🙂 

Nakonec jsme zůstali v Santa Monica i na večeři, jelikož byla neuvěřitelná zácpa na dálnici, takže jsme to ani nezkoušeli někde zůstat trčet. 🙂 
Let zpátky byl fajn. Poloprázdný, což je až nevídaný! 🙂 Ale my jsme si to užívali jak jenom to šlo, protože to se nestává každý den. 
Poprvé mi teda bylo za letu špatně. 😀 A nebyla jsem sama. 
Proč?
V letadle máme při dlouhých letech povinné pauzy, takže jdeme spát. Já, Eden a další crew, jsme byli na poslední pauze. Vtipně když jsme se střídali, tak jsme měli fakt ošklivý turbulence, což je na A380 docela abnormální, je to tak velký letadlo, že většinou člověk nic necítí. 🙂 Dopadlo to tak, že jsme si všichni museli sednout. Takže jsem seděla v pyžamu vedle pasažéra. Musela jsem doběhnout někam, kde bylo místo, kam si sednout. Chudák na mě koukal divně. 😀 Ono většinou nás člověk vidí načančaný v uniformě, málokdo nás vidí v pyžamu, pokud zrovna nestojí frontu na záchod. Chvíli jsme si poseděli a když nám kapitán dovolil pohybovat se po palubě, tak jsem se přemýstila do postele. Vtipně jsem měla postel úplně nahoře, takže vzhledem k tomu, že byly turbulence celou dobu, kdy jsme měli povinný rest, tak jsem pak po pauze šla do kabiny zelená, jak mi bylo špatně. 😀 A že nám bylo většině špatně.. 🙂 O to vtipnější bylo to, že jakmile jsme šli servírovat snídani, tak turbulence ustaly. Zákon schválnosti! 

Takže jsem domů přijela vyždímaná, padla jsem do postele a spala jak zabitá. Pak jsem se probudila v noci, abych si zavolala s Calebem a šla spát nad ránem. A jelikož jsem pořád byla unavená a nevyspalá, tak jsem se probudila v 7 večer.

Taky jsme dostali nový roster. Příští měsíc mám dva lety do USA, Seattle a San Francisco! 🙂 Nebyla jsem ani na jednom tomto letu, takže se těším jako blázen! Uvidím i kamarádku a doufejme i Calebovo bratrance v Seattle. A snad něco vymyslím s českýma holkama, co žijou už několik let v SFO. Pak mám dvě otočky a dovolenou. Zrovna dneska jsem koupila letenky, tak se už nemůžu dočkat. Tři týdny utečou jak voda ale. 
Moje maminka mi poslala fotku z mého prvního letu, tak to nešlo jinak, než se ukázat v celé své kráse .. 
Kdo by to byl řekl, že pár let na to se budu létáním živit. 🙂
A to je víceméně všechno.. 🙂
Snad bude brzy o čem psát. Mám teď Moskvu, San Francisco a Seattle, tak uvidíme …
Zatím se mějte hezky 🙂

Nelituji :)

Tohle bude takový článek o všem. 🙂
Víceméně popud k tomuto článku byly různé vzkazy od čtenářů blogu či mé stránky na FB. Dostávám vzkazy denně a mnohdy by člověk nevěřil tomu, na co všechno se mě lidé ptají či s čím se svěřují. V poslední době mi chodilo hodně vzkazů, kdy se mě lidé ptali, zda-li nelituji mého odjezdu do USA, nedokočené vysoké školy a zda bych jela znova, kdybych se měla znovu rozhodnout. Pak mi přišlo velké množství vzkazů ohledně vztahu na dálku. Tak nějak se ke všemu dostanu. Mám dneska psací náladu, tak jsem se rozhodla to ze sebe dostat…
Kdo četl starý blog nebo mě zná, tak ví, že být letuškou byl odjakživa můj sen. Doma mi to sice jeden čas rozmlouvali, ale já jsem měla vždycky svojí hlavu. 
Co se týče USA, vždycky jsem chtěla procestovat Státy. Víceméně jsem ale nepřemýšlela tolik nad možností vycestovat jako Au Pair až do období maturity na střední škole. 
Jako většina holek, i já jsem měla svou středoškolskou lásku. A i já patřím mezi ty, kterým to bohužel/bohudík nedopadlo. A když pár věcí bylo hodně ošklivých, tak jsem začínala přemýšlet o úniku do zahraničí ještě více. Až v létě 2011, tedy po maturitě, jsem tak nějak zaregistrovala Au Pair v USA. Anglie mě nikdy nelákala, nevím proč. A myslím, že je to i jedno. Někoho láká Anglie, někoho Amerika a někoho Čína. Každý jsme jiný a máme jiné sny a cíle, stejně jako nás lákají různé země. 
To léto jsem měla brigádu v Praze a jezdila autobusem Student Agency do Prahy. Tudíž tam jsem si poprvé všimla reklamy na Au Pair v USA. 
Ve finále jsem odjela během prvního ročníku na vysoké škole s jinou agenturou, Coolagent. 
Hodně lidí řeší otázku – škola vs. au pair. A každý to vidí jinak. Upřímně neexistuje správná odpověď a nelze ani říci, co je lepší. Zda-li vycestovat před vysokou, po vysoké. 
Proč já vysokou školu nedokončila? Proč? Protože mě to nebavilo. Nebavilo mě sedět a učit se gramatiku němčiny a angličtiny, mít hodiny, kdy se člověk učil správně vyslovovat anglické slovíčka, poslouchat učitele o tom, jaká je Amerika a jiné země. Navíc mi přišlo, že co se týče angličtiny, tak jsem spíš ztrácela slovní zásobu, protože jsem jí tolik nepoužívala. 
Další důvodem bylo to, že jsem měla strach, když zůstanu na škole, že už nikdy neodjedu. I za rok se stane spousta věcí, co potom za dva či tři roky. Bála jsem se, že bych třeba někoho poznala, a nechtěla pak odjet. Protože taková jsem dřív bývala. Kdyby mi býval vyšel můj předchozí vztah, asi bych dneska nepsala článek z Dubaje. 
Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si nikdy nemyslela, že bych v USA měla zůstat. USA byla mezi zastávka. Chtěla jsem být letuška a myslela jsem si, že mi zkušenost ze zahraničí pomůže. Obzvlášť co se jazyka týče. A i kdybych ve finále letušku nikdy nedělala, věřila jsem tomu, že tato zkušenost bude vypadat dobře na životopise. 
Správná odpověd neexistuje. Jestli škola první a pak Au Pair, nebo Au Pair a pak škola. Znám desítky holek, co jely stejně jako já a znám desítky holek, co jely po vysoké. Ve finále vy víte, co je pro vás nejlepší. 
Osobně si školu chci dodělat a i postupně přemýšlím nad tím, co bych chtěla studovat. Na druhou stranu věřím tomu, že zkušenosti, jaké jsem získala při pobytu jako Au Pair bych v životě ve škole nezískala. Život vás naučí nejlépe, ve škole vás na to nepřipraví. Ale rozhodně si myslím, že i vzdělání je důležité, takže rozhodnutí je jen a jen na vás. Rozhodně neexistuje odpověď na to, že co je lepší. Každý to máme jinak a každý to vidíme jinak.
Taky každá máme jiné představy o budoucnosti. Já osobně jsem vždycky chtěla být mladá maminka, chtěla jsem mít rodinu brzy. Nedokázala jsem si představit vycestovat na samé hranici programu, vrátit se do ČR po dvou letech a začínat v 28 od nuly. ALE TO jsem JÁ. Absolutně nevidím nic špatného na tom, že někdo jede v 26ti letech. Ale jak říkám, každý jsme jiný, máme jiné představy, sny i cíle. Takže v první řadě bych se zamyslela nad tím, co je nejlepší pro vás jako jedince. 🙂 Co si myslíte bude nejlepší řešení pro vás. 
A taky rodiny mají jiné nároky a požadavky. Co se věku týče, zkušenosti s řízením, zkušenosti s dětma etc. Je spousta rodin, co hledají starší Au Pair, protože chtějí mít v baráku dospělého jedince, o kterého se nebudou starat, budou vědět, že slečna má zkušenosti etc. A pak jsou rodiny, co chtějí holky 18-20. Je to různé. 
Teď jsem měla možnost zeptat se rodiny, co hledali u Au Pair, co pro ně bylo rozhodující. Chtěli dospělého jedince, co má zkušenosti. Řekli, že v jejich zkušenosti, čím mladší uchazečky byly, tím méně vyspělé názory měly, byl vidět minimální zájem o děti etc. Ale to je jedna rodina z tisíce. Jak říkám.. Je to individuální. Já sama odjela ve 20ti letech. A byla jsem nejmladší holčina, se kterou moje rodina měla interview. Líbila jsem se jim nejvíc, splňovala podmínky … 
Takže … ne, nelituji toho, že jsem nedokončila vysokou. V dnešní době není těžké se ke studium vrátit. Hodně lidí studuje při mateřské dovolené, práci a někdo vystuduje hned po střední. 🙂 

Můj pobyt v USA mi změnil život..

Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že se už nikdy nevrátím, že si tam najdu chlapa a zůstanu. A já se smála, smála a smála.. Až mě ten smích přešel. 🙂
Získala jsem druhou rodinu. Moje Host Family taky není perfektní, ale pro mě byli oni ta nejlepší rodina, kterou jsem si mohla přát. Když jsem nedávno jela do Atlanty, čekali na mě s otevřenou náručí, bylo vidět, že mě rádi viděli … Získala jsem druhý domov ještě před tím, než jsem vůbec poznala Caleba. Věděla jsem, že až jednoho dne odjedu zpět do Evropy, že kdykoliv pojedu zpátky do USA na dovolenou, tak budu mít za kým jet, budu mít kde složit hlavu a budu mít místo, který pro mě vždycky bude druhým domovem.
Získala jsem spoustu přátel, většinu pocházející se všech koutů světa. Brazílie, Česko, Německo, Španělsko etc.

No … a našla jsem tam lásku svého života.

V poslední době se mi množí vzkazy ohledně vztahů na dálku. Hodně holek si stěžuje na nepochopení jejich přátel/rodiny či společnosti jako takové. 
Nebudu lhát, ani já na vztahy na dálku nikdy nevěřila. 
(Teď půjdu od opic a dostanu se až k věci)
Caleb a já jsme se poznali v září 2013. Asi jako každý mladý člověk v USA, i my dva jsme používali online dating app. Někdo má dating apps, někdo používá různé weby od match.com po POF. 
Vtipně valná většina mých kamarádek a kamarádů, poznali své lepší polovičky online. Hodně z nich se teď i vdalo či se brzy vdá. 
Hodně lidí se mě ptalo, jak jsme se vlastně poznali. My nikdy neměli nějakou úžasnou story, že jsem byla nakoupit a on do mě narazil v krámu, já vysypala košík s nákupem a on mi ho pomáhal sebrat, přeskočila jiskra a …. tady jsme.
NE.
Upřímně neznám člověka, který žije či žil v USA a nepoužil dating app. 
A Au Pairs by mohly vyprávět tolik příběhů, co se týče online dating.
Proč dating app. 
Dle mého názoru a zkušeností (někdo třeba nebude souhlasit), Američani jsou prostě busy lidi. Chodí do práce do školy, přijdou domů pozdě večer, v lepším případě jsou do posilky a spát. 
Moje HM byla věčně v trapu, šla ráno do posilovny, jela rovnou do práce, na oběd měla pauzu, kdy si zajela někam poblíž práce na jídlo a večer se vracela 6 domů, většinou kvůli odpolední/podvečerní zácpě domů dojela v tom lepším případě kolem 7 večer.
I většina kamarádů, co mám hnijou většinu času v práci a na poznání lidí prostě není čas. 
Proč já byla online. Ne, nehledala jsem si manžela, rozhodně jsem ani neměla kdo ví jaký úmysly. V 20 letech, když vidíte holku s dvouletým dítětem, co si řeknete? Znáte ten pořad 16 a těhotná? To by upřímně napadlo mě. Pokud vidím mladou holku s malým dítětem, okamžitě mě napadne, že to dítě patří k ní. Může, ale taky nemusí. Budete řešit, jestli to dítě je její nebo ne? Pravděpodobně ne. Jaká je pak šance, že poznáte někoho? Podstatně menší.
Stalo se mi jednou, že jsem šla sama nakoupit a pak za mnou běžel kluk z krámu, jestli bych mu nedala číslo. A to jsem byla bez Roberta. 
Kolikrát jsem někam šla s Robertem a lidi se mě ptali, jak je možný, že mám blonďatý dítě, když já jsem bruneta a vzhledem k tomu, že se dobře opaluju, tak malej oproti mě vypadal vždycky jako ředitel vápenky. Jakmile jsem řekla, že malej není můj, lidi na mě koukali divně. 
Takže to bychom měli dítko. Pak máme že jo pracovní rozvrh. Od rána do 7 večer. 
Když se jde ven do baru, hledáte si manžela či manželku? Hledáte si člověka, se kterým byste teoreticky mohli mít vážnější vztah? Ne. 
Člověk chodí ven se bavit. Lidi chodí ven z různých důvodů. Já chodila odreagovat se. A byť se pár holkám povedlo poznat někoho solidního venku v baru, mě přišlo, že každej bar byl plnej trosek. Lidi, co nezvládali alkohol, chovali se jak 15ti letí atd.
I já jsem zvolila dating app. Chtěla jsem poznat lidi. A hodně lidí mi to doporučilo zkusit, tak jsem to zkusila. Nikdy jsem tam nehladala nic.. Prostě jsem chtěla poznat lidi. Nechtěla jsem trávit čas jenom s Au Pairkama. Chtěla jsem poznat lidi mimo Au Pair.
Kupodivu jsem poznala spoustu lidí a k překvapení jsem našla i hodně kamarádů se kterými jsem do dnes v kontaktu. A přes ně jsem poznala další lidi … 
Jednoho krásného dne jsem poznala i Caleba. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dva roky na to budeme manželé, plánovat budoucnost, společný život a především rodinu. Stalo se. Dlouho jsme spolu komunikovali přes telefon a na první rande šli až na začátku prosince. Od té doby tvoříme nerozlučný pár.
Co se týče jeho, tak on nemá rád lidi. 😀 A není člověk, co by chodil do barů. Za prvé vůbec nepil, to jsem ho až já pak naučila pít. (ops) Takže vesměs alkohol pil poprvé se mnou. A za další prostě není tak společenský člověk, jako já, 

A teď k tomu vztahu na dálku.

Nikdy jsem neměla zájem o vztah na dálku a jeden z důvodů, proč jsem ani nechtěla s Calebem randit byl ten, že jsem věděla, že v červnu budu odlétat zpět do Evropy. Zažila jsem hodně zlomených srdcí v minulosti, trvalo mi hodně dlouho než jsem se z jednoho z nich oklepala, takže v USA jsem už byla v pohodě, ale prostě nechtěla jsem zase spadnout do ničeho a nebejt pak s prominutím ve sračkách jakou dobu. A zase se vzpamatovávat z nevydařeného vztahu. 
Další byl fakt, že Caleb byl v armádě. Nebyl první člověk, kterého jsem znala, co byl v armádě. Navíc Lori, moje milovaná Lori, byla manželka vojáka 28 let a slyšela jsem tolik příběhů, že jsem si dokázala představit, jak takový vztah vypadá. Neustále odloučení, výcviky, deploymenty, neustále se stěhovat, poznávat nové místa, nový lidi … Lori se stěhovala 9 krát minimálně. Neustále vybalovala krabice a stala se profesionálem ve stěhování. 
Neměla jsem o tohle zájem. 
Ale co vám budu povídat… 
Zamilovala jsem se. Po x letech jsem se znovu zamilovala. Byť jsem strávila dlouhou dobu přesvědčováním sebe i okolí, že zamilovaná nejsem a že jsem frajerka nad věcí. Lhala jsem sobě, ale i ostatním. S Calebem jsme se už nějakou dobu znali před naším prvním odloučením a stejně tak jsme už spolu chvíli byli. 
To byl moment, kdy jsem si uvědomila, jak moc toho člověka miluji a jak moc pro mě znamená. 
Naše odloučení nebylo vůbec jednoduché, ale ukázalo mi, že všechno jde, když se chce. Bohužel nás čekala doba, kdy jsme si nemohli zavolat či napsat. Psali jsme si dopisy, jako za starých časů. Já chodila denně kontrolovat schránku, brečela jsem, když byla prázdná a brečela jsem, když jsem v ní objevila dva tři dopisy. 
Caleb byl vždycky úžasný v tom, jak mě připravit na různé věci. Je to člověk, co rád vysvětluje věci. Vždycky mě připravil až moc dobře na to, co nás čeká.
Navíc je velice upřímný, někdy až moc, takže my vždycky věci naservíroval tak, jak byly. A taky se nikdy netajil tím, že dřív či později bude i on povolán a bude muset na misi. Věděla jsem to od začátku, že to bylo jenom otázka času, kdy on pojede.
I přes to všechno jsme se rozhodli, že náš vztah zachováme. Věděla jsem od začátku, že tam bude dost dlouhá doba odloučení. A věděla jsem, že to bude těžký, ale taky jsem věděla, že to nebude nemožný. Věděla jsem i to, že lidi s tím souhlasit nebudou a nebo nebudou mít pochopení. 
Setkala jsem se s různými reakcemi. Někdy až naprosto směšnými. A taky jsem se setkala s naprostým nepochopením. 
Můj táta vždycky říká … Kde je vůle, tam je cesta. A tohle je jeden z mých motorů. A taky říká, že co se má stát, stane se. 
Já jsem vždycky byla zvědavá a netrpělivá. Nikdy jsem se nespokojila s tím, že co se má stát, stane se. Vždycky jsem chtěla vědět, co bude. Chtěla jsem se jednoduše na vše připravit. Měla jsem strach z toho, co přijde. Bála jsem se spoléhat na štěstí. 
Zní to jako klišé, ale komunikace je klíč a stejně tak to platí pro vztah. 
Od začátku jsme věděli, co přijde.. Věděli jsme, že bude den, kdy já budu muset odjet do Evropy, věděli jsme, že bude i moment, kdy on pojede na misi. Ale ani jedno z toho nebyl důvod pro to, abychom to vzdali.
Hodně lidí si myslelo, že se vezmeme a já v USA zůstanu. My jsme v té době o tom ani nemluvili a nebrali to jako možnost. Kdyby mě býval požádal o ruku, byla bych zklamaná. Přišlo by mi, že to nedělá z lásky, ale pro to, abych zůstala.
Odloučení je nesmírně těžký. Ale není to nic, co by se dle mého názoru nedalo zvládnout.
Byli lidi, co mi řekli “Tohle není vztah” … Byli lidi, co mi pokládali takový otázky. že jsem měla sto chutí bejt až sprostá. 
Za tu dobu, co jsme spolu byli jsme měli možnost vybudovat si pevný základ. A taky se rozhodnout, že uděláme vše pro to, abychom to zvládli. 
Co člověk, to názor. Někdo s tímhle nesouhlasí, někdo naopak to podpoří. Mě je upřímně jedno, co si lidi myslí. Naučila jsem se takové věci neposlouchat. Je to můj život, můj vztah a já si můžu dělat co chci. Lidi dělají věci, se kterými já nesouhlasím, stejně jako já si dělám svoje. 
Moje rodina a přátelé pro mě byli maximální podporou. Moje rodina myšleno moje i ta Calebo, takže víceméně naše rodina. Měla jsem kolem sebe spousta lidí, kteří si prošli horším než já a Caleb. Měla jsem kolem sebe několik příkladů, že i vztah na dálku funguje.
Neposlouchejte druhé. Použijte vlastní rozum a poslouchejte vlastní srdce. 
Já jsem pyšná na to, čím jsem si já, my, prošli. Jako dva lidé jsme si vzácnější, chvíle které strávíme spolu jsou nám vzácnější, naučili jsme si vážit i maličkostí, kterých jsem si já osobně dřív nevážila. Nehádáme se kvůli kravinám, nedělám hérečku a neurážím se. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to, pokud mě něco mrzí, řeknu to, pokud udělám chybu, omluvím se.
Vztah na dálku mě naučil spoustu věcí. 
Kdykoliv jsme spolu, vždycky z toho vytřískáme maximum. Užíváme si chvíle, kdy spolu můžeme jít na rande, kdy spolu můžeme koukat v klidu na Netflix, nebo kdy můžeme jít nakoupit. 
I přes to, že náš vztah nebyl ideální, protože všechno hrálo proti nám, neměnila bych. I přes ty všechny strasti a komplikace jsme měli nádherný vztah a teď máme o to krásnější manželství. 
V den, kdy jsme se stali manželé, ten den se celý náš vztah změnil. Je to o to krásnější … 
Máme za sebou první a ne poslední deployment, jediný důvod proč jsme víceméně teď od sebe je imigrační politika v USA. Mohla jsem to udělat jako tisíce jiných lidí a zůstat tam. Snažíme se dělat vše tak, jak máme. Legálně, bez zkratek. Tudíž momentálně čekám na mojí zelenou kartu. Možná se do USA vrátím dřív a počkám dokud nebudu mít v ČR pohovor na zelenou kartu a nebo budu v Dubaji než ji dostanu vrátím se.
Vídáme se teď každý měsíc na dva týdny, já i létám do USA dvakrát či třikrát pracovně. Čeká mě další dovolená, Thanskgiving a moje narozeniny v USA, Caleb přiletí na tři týdny do Dubaje. 
Je to dřina, ale všechno jde, když se chce. Možná s tím někteří nesouhlasí, možná na to někteří mají jiný názor. Ale tohle je můj život. 
Nelituji jediného rozhodnutí ani toho, čím jsme si prošli.
Vzala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě a neměnila bych. Au Pair a celkově moje zkušenost v USA mi obrátila život vzhůru nohama. Nikdy mě nenapadlo, že si tam najdu manžela. Neměla jsem myšlenky na vdavky. 
Vzala jsem si člověka, co mě nechal jít a splnit si můj dětský sen. Člověka, který mi nikdy neřekl, že něco nemůžu. Vždycky najde důvod proč bych měla jít a zkusit to. Neomezuje mě, podporuje mě na 120 procent, věří ve mě … 
Jsem ta nejšťasnější holka pod sluncem. A jsem tak nesmírně vděčná za všechno, co se kdy odehrálo v mém životě. 
Nikdy jsem nevěřila na osud, ale teď na něj věřím. 
Věřím, že se věci dějou z nějakého důvodu. Už chápu proč mi něco v minulosti nevyšlo a proč věci byly tak, jak byly. Už to všechno do sebe zapadá jako puzzle. 
Mělo to tak být. 
Měla jsem odjet do USA jako Au Pair, měla jsem se ocitnout u rodiny v Atlantě, protože v Altantě jsem pak poznala Caleba. Kdyby jedna jediná věc byla jinak, možná bych nikdy v USA nebyla, nebo bych možná nikdy nebyla v Atlantě, možná bych ani nebyla teď v Dubaji..
Co se mělo stát, stalo se.
Ať už děláte v životě cokoliv, jestli je něco důležité tak to, abyste byli šťastní. Člověk nikdy neví, co přinese zítra. Je třeba žít život na plno. Nebát se neznámého. Dělat věci tak, aby se člověk jednoho dne neprobudil a nelitoval později, že neudělal něco, co chtěl.
Hodně lidí se mě ptá, jestli mě nemrzí skončit s kariérou letušky.
Víte co? Ne.
Proč?
Protože jsem si svůj sen už splnila.

Samozřejmě největší dík patří rodině a manželovi, protože oni byli největší můj hnací motor a hnali mě dopředu. Díky tomu, jak jsem vychovaná a díky člověku, kterého jsem si vzala, jsem se naučila nebát se neznámého, vzít příležitost do svých rukou, nebát se neúspěchu, věřit sama v sebe.

Jsem obklopena lidmi, kteří ve mě věří. Lidi, kteří viděli moje pády, ale i momenty, kdy jsem se zvledla na nohy a šla dál.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si splnila své sny. Že jsem odjela ve 20ti, mladá a nezkušená, do světa, za tu velkou louži. Jsem vděčná za to, že jsem měla za sebou lidi, co ve mě věřili a podporovali mě. Jsem vděčná, že jsem se nevzdala a vybojovala si svou tolik chtěnou kariéru letušky. Jsem tak vděčná za to, že jsem procestovala půlku světa a ještě spousta krásných míst na mě čeká. 
Mám už jiné sny .. 

Toužím po rodině. Usadit se, být tou nejlepší dcerou a manželkou, stejně jako toužím po tom být alespoň z poloviny tak skvělá máma, jako je ta moje. 
Létání mi bude chybět. Je to moje láska. Ale jednoho dne odejdu s hlavou vztyčeno.. Odejdu s pocitem, že jednoho dne se nevzbudím a nebudu litovat příležitosti, kterou jsem měla a nevyužila. 
Momentálně se snažím přijít na to, co bych chtěla dělat do budoucna. Čemu bych se chtěla věnovat, co bych chtěla studovat.
Co to bude ještě nevím .. 🙂 To se ještě uvidí, času ještě je dost.. 
Běžte, plňte si sny, nebojte se neznámého a žijte na maximum! 🙂 Co si budou myslet ostatní, to neřeště, na čem záleží je to, že budete šťastní. A i kdyby něco nedej bože nevyšlo, no co … I tak budete mít zkušenost k nezaplacení. I ta špatná zkušenost, je dobrá zkušenost.
A tímto bych to ukončila 🙂 
Tady je ještě pár fotek z našeho focení. Mám z těch fotek takovou radost, že to není až hezký. Teď musíme vybrat jednu, abychom mohli udělat pozvánky na svatbu. 🙂 To taky bude oříšek. 


Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co opravdu znamená milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..

William Shakespeare

Co se týče článku z Houstonu. Bohužel nemám moc fotek, mám asi tak tři. Víceméně ani není o čem psát. Měla jsem teda krásný layover, protože jsem jela za mojí kamarádkou Mirkou a její rodinou.
Teď mě čeká další let do USA, tentokrát do LA. Tak uvidíme. Plánuji si opět půjčit auto. Opět si chci půjčit nějaké SUV, chtěla bych si otestovat různé značky. Plánujeme mi pořídit rodinné auto, jelikož plánujeme rodinu, tak koukáme co by bylo asi tak nejlepší. 🙂

A pak mám na konci měsíce opět Moskvu. Nakonec jsem svoje dny off vyměnila za let, abych měla hodiny a nějaký peníze. Příští měsíc mám docela dlouhou dovolenou, tak bych ráda alespoň něco vydělala tenhle měsíc. Uvidíme, jestli bude o čem psát. 🙂

Jinak bych vám ráda popřála krásný start nového týdne a všem Michalkám všechno nejlepší k svátku! 
Přeji krásný zbytek večera.

Víkend v České republice :)

Po sto letech jsem zavítala na tu českou hroudu. 🙂
Let byl super, měla jsem neuvěřitelně super crew, starali se o mě naprosto královsky, vážně jsem si let užila. 
Po přístání se vždycky snažím vypálit co nejdříve z letadla, není čas, ztrácet čas. 
Vtipně všechno probíhalo hladce, když si mě vytipovali na celní kontrolu. Samozřejmě v době, kdy člověk prostě spěchá, protože má ani ne dva dny doma. Výborně. Pán se mě hned ptal, jestli jsem si vědomá limitů etc., tak jsem mu otráveně řekla, že prostě v kufru nic nemám, že jedu domů na víkend. Takže jsem odevzdala pas, ptal se odkud letím, tak jsem řekla otráveně, že Dubai, on, co tam dělám, tak říkám, že tam žiju, on co dělám za povolání, tak říkám, že jsem letuška, tak jsem nakráčela na kontrolu kufru. Zeptal se mě, jestli chci pomoct, tak jsem mu řekla, že to zvládnu sama, hodila kufru na pás, jelikož byl lehký jak peříčko, proskenoval a zklamaně se rozloučit. No jo, já to říkala celou dobu, že tam nic nemám. 🙂 Chytil špatnou rybu.
Normálně jsem milá, ochotná, ale já fakt byla naprosto znechucená tím, že prostě jsem věděla, že na mě čekají rodiče (haha, teda nevěděla jsem, že jel děda a že mamina byla v práci, to bylo překvapení) a prostě že jo, člověk ví, že je doma na chvilku, má milion věcí, co chce stihnout a každá minuta ztracená se nedá vrátit zpět. 
Samozřejmě mi zlepšilo náladu to, že na mě čekal na letišti tatínek s bráchou, ale taky dědaaaaa!!! 🙂 Dědeček Karlíček je prostě nejlepší! 🙂 Já dědu miluju a samozřejmě ho vidám minimálně. Díky bohu, že naši cestují, takže alespoň za mnou doletěli do USA či do Dubaje. 
Víceméně ta fotka mluví za vše… 
Okamžitě jsme se vydali na cestu. Zastavili jsme se v Tlučný, kde na mě čekala teta. Takže jsme si dali něco k pití, poklábosili a vydali se směr domů. 
Jestli mi něco chybělo, tak výhled z okna. Ta obloha a ty mraky jsou vždycky kouzelný … 
A ne, ty mraky opravdu takhle jsou. Není to upravený. Upravila jsem barvy, ale ty mraky jsou opravdu takhle, žádný efekty. 🙂 Mám rodiče jako svědky.
Vtipně jsem vytuhla na gauči.. viz foto. Díky tati, na tebe je spolehnutí … 😀 
Alespoň nemám hubu dokořán a nechytám mouchy.. 
(Taky je vtipný, jak mi svítí telefon pod hlavou s těma upozorneníma z IG a FB) 
Ráno mě čekala snídaněěěěě ..
Miluji čerstvé rohlíky z pekárny! Holýšovský a domažlický rohlíky ! 
Nejedla jsem to samozřejmě suchý, dala jsem si je s marmeládou a další den s poličanem. 🙂 
Taky mě čekal královský oběd.

Po obědě jsme jeli do Staňkova popřát mojí sestřenici k narozeninám. Tam jsem nebyla snad celou věčnost. Trošku se mi vrátili vzpomínky na dětství … Wow, kolik se změnilo za těch pár let ..
Pak už bylo na čase vyrazit do Tlučný na buřty. Já vtipně klepala kosu, byla jsem v zimní bundě a válenkách. Fakt mi byla neuvěřitelná zima. Zlatých 40 stupňů v Dubaji.
A samozřejmě nesmí chybět fotka z mého víkendového obžérství …

Přijela za mnou do Tlučný Terezka, což bylo strašně fajn. Sedět si s rodinou a nejbližšími, hezky jsme si daly vínečko, padly dvě tři flašky a bylo nám fajn. 
Takový ty rodinný momentky jsou chvíle, kdy mě zaprvé mrzí, že tam nemám s náma manžela, abychom byli v plné sestavě. Za další si člověk uvědomuje hodnotu rodiny a čas strávený s nimi.
Ze soboty na neděli jsem se moc nevyspala. Byla jsem vzhůru už od 5 ráno a nemohla jsem prostě spát. Byla jsem otrávená a zklamaná z toho, jak ten víkend rychle utekl. Zase jsem měla představu toho, že poletím zpátky do prázdného bytu, kde na mě nikdo nebude čekat – klasika. 
Je škoda, že sotva se člověk rozkouká, tak prostě je na čase zase letět “domů”. 
Člověk má plány, chce se vidět s rodinou a kamarády, já upřímně nestihla ani polovinu toho, co jsem chtěla. A prostě moje tělo nemohlo jinak, než odpadnout večer. Nedělá mi problém ponocovat, zůstat celou noc vzhůru, ale prostě jsem dvakrát po sobě usnula na gauči v obýváku. V sobotu jsem usnula v zimní bundě na gauči.
No a v něděli byl opět čas na loučení … 

Potkali jsme na letišti Landu, já kdyby mi to táta neřekl, tak to ani nevím, že je to on. Víceméně mi všechno bylo jedno. 😀 
Let byl fajn. Měla jsem vedle sebe pár ze Saudské Arábie, moc anglicky neuměli, ale byli na dovolené v Praze a Vídni a strašně se jim líbilo. Bylo hrozně moc hodní, nabízeli mi čokoládu, tak jsem si ze slušnosti vzala, furt si se mnou chtěli povídat. Já jim pak štělovala televize, aby se mohli koukat na filmy, učila jsem je hrát Tetris.
Pak jsem koukala na film, MAX … 
Nebudu lhát, ale bulela jsem jako želva. U mě je normální, že brečím u filmů, ale tenhle mě dostal hned z několika důvodů. 🙂 
Pak jsem hrála Tetris, kecala s crew a pak jsem se šla podívat na Janču, která letěla s kamarádkama do Dubaje. To, že je na stejném letu jsem věděla jenom díky tomu, že se mi ozvala na FB, když jsem se ptala, jestli náhodou někdo neletí do Dubaje ve stejný termín. Což bylo fajn, příjemné setkání.
Při přistání to na mě nějak všechno dolehlo. Měla jsem zimnici, bolela mě hlava a myslela jsem, že prostě se neudržím pak na nohou. Vtipně jsme zaparkovali asi milion kilometrů od letiště, na tom nejvíc nejvzdálenějším, takže jsme minimálně 20 minut jeli zpět na terminál. Mě bylo tak zle, že jsem usínala na nohou. Pak jsem rychle běžela pro kufr a rychle vzít taxi. Po příchodu “domů” jsem si dala rohlíky – haha – převlíkla se, dala si ibuprofen a šla spát. Spala jsem až do rána jako zabitá a dost mi to pomohlo.
Když jsem se vzpamatovala, tak jsem si šla na kosmetiku, jelikož mám pleť jak v pubertě. Takže jsem si nechala vyčisit obličej a vtipně jsem tam usnula. Pak jsem dostala masáž, takže mi bylo hej.
Sebrala jsem se a jela jsem do práce vyzvednout uniformu, koupila jsem si kasičku, kam jsem se rozhodla odkládat peníze, abych k tomu neměla přístup. Víceméně bych jí musela rozflákat na kusy, abych se do ní dostala, takže mám z toho radost byť je trošku infantilní. 
Pak jsem přišla domů, vyprala jsem tři várky prádla, uklidila celý pokoj a zabalila si do Houstonu, kam letím zítra. Těším se, protože uvidím konečně mojí kamarádku Mirku a její dětičky. 🙂 Taky se těším, že si půjčím auto a projedu se! 🙂 
Nakonec na konci měsíce neletím do USA, ale vzala jsem si let do Ruska – nemám rozum. Jsou tam dobrý peníze jako kapesný a alespoň budu mít víc hodin. Příští měšíc mám dva týdny dovolené a pak hned mám dovolenou znova, kdy pro změnu doletí Caleb, takže je lepší využít toto a vydělat si víc peněz. 🙂 Škoda, že nebydlíme v destinaci, kam lítá naše společnost, protože by to bylo snažší, takhle člověk ještě musí lítat domestic po USA to prostě stojí peníze, trvá to a je to na prd. 🙁 
A to je vše. 
Mějte se zatím krásně a já se ozvu po Houstonu 🙂
Foto bude na FB a následně článek tady.

Dhaka, Bangladéš

Už jenom z vyprávění jsem věděla, co mě na letu čeká a nemine. Myslela jsem si, že jsem na palubě viděla a zažila leccos, ale tento let mě přesvědčil o opaku. A jednou, až budu moct, tak o tom napíšu..

Měla jsem štěstí, protože jsem dostala “layover” a ne “turnaround”. To znamená, že jsem v Bangladéši zůstávala den.

Musím říci, že tohle je perfektní místo pro všechny, kteří si neváží toho, že se mají vesměs dobře – mají střechu nad hlavou, mají co jíst a pít, mají možnost slušného vzdělání zadarmo a stejně jako tak mají šanci na důstojný život.
Při cestě na hotel jsem seděla a jenom žasla nad tím, co jsem viděla. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla v televizi lidi, co seděli na střechách přeplněného autobusu či vlaku. Tohle vše jsem viděla po jedné půl hodiné cestě.
Rozpadlé baráky v katastrofálním stavu, polorozpadlá auta. Někdo nám na palubě dokonce řekl, že tady neexistuje nic mezi bohatými a chudými. Buď je člověk nechutně prachatej a nebo prostě je chudej.

Měla jsem sto chutí si nafackovat. Jako každý jiný i já si čas od času postěžuji, místo toho, abych byla vděčná za to, co mám. Je to asi normální, že lidi chtějí věci, které mít nemůžou nebo je prostě momentálně nemají. Každý z nás, nebo valná většina, by chtěla víc.
Po téhle zkušenosti si jen tak stěžovat nebudu. A jestli jo, tak si pak jednu plesknu zleva.

V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, jak ti lidé takhle dokážou žít, přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec mají ponětí o tom, co se děje ve světě a jaké jsou možnosti jinde. Jestli ví o tom, že v Evropě děti dostávají telefony, když jim ani není 10 let, vyrůstají na počítačích a tabletech a jiné. Jestli vůbec ví, jak to vypadá za hranicemi jejich země. Napadalo mě spousta otázek..

Všude po cestě byli policisté a vojáci. Všude člověk viděl zbraně. Cítila jsem se bezpečně? Ani omylem.
Při vstupu do našeho hotelu jsme museli procházet kontrolou, jako na letišti. Pak nám skenovali kufry, kabelky, vše, co se do hotelu přineslo muselo na sken. Venku policisté a vojáci.

Hned po příchodu jsme šli na snídani. V životě jsem nenažila takový servis. Tak hodní lidé, udělali by pro nás první poslední. Musím říci, že to byl nejlepší zákaznický servis, jaký jsem kdy zažila. A že já nedám dopustit na zakáznický servis v USA. Tohle bylo … WOW! Přemýšlela jsem nad tím celou dobu pobytu.

Když jsem si objednala jídlo na pokoj, tak jsem si vzala od Mizana formulář, kde byla možnost napsat něco o nich. Okamžitě jsem mu napsala “feedback”. Děkoval mi asi 150 krát, neustále se klanil a děkoval mi. Až se mi chtělo brečet. Taková vděčnost za to, že člověk vyplnil jeden blbej papír a napsal o něm něco hezkého.

Výhled z okna ….

Přišlo mi to tak trošku jako město duchů. Až na to, že venku byl neustále provoz a lidi na sebe neustále troubili. Celou noc i den. Bez přestání … Ani nevím, jak jsem v tom byla schopná spát.

Upřímně jsem se neodvážila jít ven. Takže jsem víceméně dospávala, komunikovala s manželem a spala. A asi třikrát jsem si dala horkou lázeň, jelikož tam byla naprosto luxusní vana. Celkově ten pokoj i koupelna byly WOW! 🙂

Ráno jsem se sešla s crew a šli jsme opět na snídani. Tam byl Mizan, jiný pán, ale jmenoval se stejně jako ten mladý kluk, co jsem mu napsala feedback. Mizan byl na snídani už to první ráno, skákal kolem nás, dělal pro nás první poslední. I když jsme nic nechtěli, tak neustále chodil a ujištoval se, že jsme spokojení, že máme všechno. Prostě to byl a je zlatej člověk. Pak za každým z nás přišel a požádal nás, jestli bychom mu nevyplnili feedback. Všichni do jednoho jsme seděli a psali na tabletu o něm.
Upřímně mě mrzí, že nebylo co víc udělat..

Tady jsou fotky po cestě z či do hotelu .. a fotka jejich měny.

Po cestě zpátky jsem samozřejmě civěla z okýnka a nemohla se přenést přes to, co jsem zase viděla.. Při příjezdu na letiště jsme vyšli ven a lidé po nás koukali, jak kdybychom spadli z nebe. Oni stáli za záterasama, bez bot, otrhané oblečení … špinaví … fakt jsem myslela, že se rozbrečím, jak mi jich bylo líto. 
Když nám přišli lidé na palubu, tak bylo vidět, že valná většina vidí letadlo porpvé. Musela jsem lidem zapnout pásy, rozepnout pásy, otevřít dveře od záchoda a mnoho dalších a hoooorších věcí. 
Asi jediné, co bych tímto článkem chtěla říci, tak to, že bychom všichni měli být vděční za to, co máme. Jsme zdraví, máme rodinu, máme kde složit hlavu, máme co jíst a co pít. Ano, mohlo by být lépe, vždycky by mohlo být lépe, ale dokud máme alespoň základy a tu možnost žít důstojný život, buďme za to rádi. Máme možnost získat zadarmo kvalitní vzdělání a vždycky je nějaká možnost na lepší život. Můžeme neustále makat na sobě a snažit se mít se dobře. Máme možnost vycestovat za prací či zkušenostma do zahraničí … Jsou lidé, kteří nemají ani ten blbej základ, jsou daleko od důstojného žití a jsou rádi, že mají kde složit hlavu, jestli vůbec. 
Tímto bych ten článek ukončila.

Mauritius

Jediné, co mohu říci je … KONEČNĚ! 🙂

Přišlo mi, že jsem asi jediný člověk, ze všech lidí, které znám, co ještě nepáchl na Mauritius. Většina mých kamarádů a známých na Mauritius byla, a ti šťastnější hned několikrát.
Mě v práci mají rádi a dávají mi lety takový, abych pak nesměla na Mauritius v následujících 30 až 60ti dnech. Týká se to převážně afrických letů samozřejmě.

Když jsem byla na dovolené v USA a viděla roster, tak jsem málem omdlela nadšením. Hezky let na Mauritius. Skákala jsem metr vysoko radostí. Ale to bych nebyla já, aby když už tam teda letím, aby to počasí náhodou nestálo za ho…. ehm nic.

Při briefingu nám piloti řekli, že teda počasí vypadá na občasný déšť tu a tam. To jsem i já našla na Gůglu. Samozřejmě jsem dvakrát šťastná nebyla. Snažili se nás povzbudit, že to nebude tak strašný a podobně. No, nezbylo nic jiného, než si zaletět na Mauritius a očíhnout to počasí na vlastní kůži.

No chcalo, chcalo a chcalo. Velebnosti to byl hnus. 😀

Abych nebyla heréčka, tak musím říct, že po příletu to nebylo tak špatný. Počasí bylo docela OK, nebylo ani nějaké velké teplo, ani ukrutná zima. Ale i přes to jsem zhýčkaná z Dubaje a já, madam, klepala kosu.

Při příchodu na hotel trošku poprchávalo. Dostali jsme “welcome drink”, něco nealkoholickýho, co bylo hodně moc dobrý, dostali jsme ručníčky voňavý a šli se zapsat.
Můj pokoj byl asi milión kilometrů od recepce – klasika. Asi mi to dělají naschvál. Jednou jim možná za to poděkuji, ale i tak si myslím, že toho v práci nachodím víc, než je vlastně zdrávo.

Měla jsem ale štěstí, protože jsem měla pokoj v přízemí, takže jsem se nemusela tahat s kufrem nahoru. Víceméně i kdyby, tak by mi to bylo jedno, protože jsem měla kufr až nelidsky lehký, což se u mě často nestává. Ale jsem si jistá, že jakmile ho budu mít plnej sr… a těžkej jako blázen, tak ten pokoj dostanu v patře a já se budu tahat s kufrem do patra. 🙂 Karma..

Hned jsem se šla převléci a objednala si jídlo na pokoj. To je stejně nejlepší pocit po letu sundat tu uniformu, setřít ze sebe tunu make-upu a dát si vlasy na prasáka do drdolu.
Po obědě jsme se sešli s crew, ještě před tím jsem se šla projít a nafotit si ostrov. Neustále poprchávalo a foukal vítr a jelikož jsem si nebyla jistá, jak to počasí bude v následujících hodinách, tak jsem nenechala nic náhodě a šla fotit.
Docela mě mrzelo, že jsem si ještě nepořídila profesionální kameru. Ale co, do budoucna jedna bude. 🙂

Pak jsme se sešli s crew. Já se moc dlouho nezdržela. Nevzala jsem si plavky, protože mi byla zima, tak jsem zůstala v mikině. Neustále pršelo a ostatní šli na vodní sporty. Já bych šla taky, ale měla jsem strach, že bych to omarodila. Takže jsem šla na pokoj, kde jsem vytuhla. Spala jsem až do večera, kdy jsme se pak náhodou sešli všichni na večeři. Takže jsme si dopřáli výýýýýbornou večeři.
Pak jsem opět šla na pokoj a šla opět spát. Probudila jsem se někdy ve 2 ráno, jelikož jsem nemohla spát. Venku lilo jako z konve a mě se v tom hrozně blbě spí. Já nevim, nejsem člověk, co by usínal rád při dešti. Mě to hrozně vytáčí. Jeden čas, když jsem měla problémy se spaním – špatně se mi usínalo, byla jsem ve stresu, když byl Caleb pryč (když šli mimo základnu ven na kontroly), tak jsem se naučila poslouchat šumění moře. U toho jsem spala jako miminko. Ale jakmile něco někde kape a slyším déšť, tak to prostě ne.

Takže jsem zůstala vzhůru, kecala s Calebem. Alespoň jsem si stihla vyfotit, jak vylejzalo sluníčko.

Vtipně jsem zase měla hlad, takže jsem se rozhodla, že půjdu spát až po snídani. Čekala jsem do 7 ráno a pak vyrazila. Potkala jsem mého kolegu, takže jsme šli spolu… Co se týče fotky, která bude níže vystavena .. ANO, 4 talíře jsou moje. Měla jsem hlad a dala jsem si do nosu jako kdybych nejedla celý život. Nestydím se za to 😀

Po snídani jsem si šla nafotit hotel. Původně jsem chtěla jít spát, nakonec mě Nicholas přemluvil, že půjdeme na kayak. 🙂 Víceméně jsem se nenechala dlouho přemlouvat.

Bylo krásně. Šli jsme se vykoupat do oceánu, kde jsme potkali další crew. Po koupačce jsme se pak sebrali a šli na kayak. 🙂 Bylo teplo, svítilo sluníčko, ale jakmile jsme vlezli do kayaků a odpádlovali pryč, tak se zatáhlo a začalo pršet. No co, ale pořád jsme si to užili.

Tady už jsou fotky z výletu .

I když počasí nebylo perfektní, tak rozhodně to stálo za to. Doufám, že se na Mauritius ještě podívám. Je to opravdu krásné místo. 🙂

A to je vše …

Dovolená :)

Další dovolená bohužel za mnou. Vždycky počítám od posledního dne dovolené dny, hodiny a minuty do té další. Těším se vždycky jako malá holka. 
Ta poslední dovolená mi začínala v pondělí 14. září. Z Kuala Lumpur jsem přiletěla v neděli odpoledne, takže jsem víceméně měla pár hodin na to zabalit si a jít spát. Samozřejmě balit si na dovolenou je můj největší problém, protože nikdy nevím, co si zabalit. Přibližně do 11 večer jsem žehlila a neustále přemýšlela, co potřebuji s sebou a co nepotřebuji.
Ráno jsem sedla do taxíku a upalovala směr letiště. Hrozně se vždycky těším, že poletím jako pasažér.

Po nástupu do letadla mi vedoucí ekonomy vyměnil sedačky, abych měla celou řadu a mohla si odpočinout. To mi přišlo milý. Já jim naoplátku dala dva balíky čokolády. Vždycky kupuji nějaké dobroty crew, když letím někam jako pasažér. Vždycky balík pro premium cabins (business a first class) a pak economy a jeden balík pro Caleba.

Let byl fajn, přišlo mi, že to trvalo věčnost. Chvílema jsem spala, chvílema jsem koukala na filmy a taky jsem kecala s holčinou, co letěla taky na dovolenou. A taky byla crew. Takže to bylo fajn. 🙂 Uteklo to docela i rychle, ale znáte to, když se na něco těšíte, tak vám každá hodina připadá jako věčnost. Já třeba koukala na film, pak jsem se podívala na čas a ono místo hodiny a půl uteklo jenom půl hodiny. 
Vzhledem k tomu, že jsem měla další let, tak mě pustili na imigračním přednostně. Imigrační pohoda. Já vždycky jdu a je mi úplně špatně, byť se němám čeho obávat. Protože mám hned několik důkazů na to, že jim v USA nezůstanu. I kdybych sebevíc chtěla, tak to prostě nejde. 
Let do Nashville utekl strašně rychle. Celej let jsem prokecala s jednou paní, co seděla vedle mě. Je fajn, když vedle sebe máte někoho, s kým si můžete popovídat. Ono to o to rychleji uteče. 🙂 
Na letišti mě vyzvedl Caleb. Vzali jsme kufry a hned jsme upalovali domů. Přece jenom já strávila dohromady 16 hodin v letadle, nepočítám přestupy. A Caleb měl dlouhý den v práci. 
Ráno mě čekalo brzké vstávání. Nemusela jsem, ale chtěla jsem. Caleb musel do práce, volno si nebral, aby mohl pak za mnou přiletět do Dubaje, případně do Čech. 🙂 Vzhledem k tomu, že já svoje auto ještě nemám a Calebovo jsem řídit nechtěla (čemuž jsem se pak stejně nevyhnula, bohužel), tak jsem se rozhodla, že pojedu s ním na POST. 
POST, je vojenská základna. Víceméně je to takové malé městečko. Někteří vojáci (ať už s rodinou či bez) se rozhodnout bydlet na POST, někteří se rozhodnou bydlet OFF POST, to znamená, že bydlí v blízké vzdálenosti od základny. My máme prozatím apartmán OFF POST. 
Při vstupu na každý post vás kontrolují, jestli máte military ID, případně řidičák či pas. Kdybych jela sama, tak bych musela mít military ID (alespoň, tak to je na většině základnách) a nebo bych musela mít přes Caleba zařízený papír pro vstup na základnu. Svojí military ID ještě nemám. 
Takže jsem se rozhodla, že zůstanu na post s ním, zatímco on bude v práci, já si sednu do kavárny a budu se učit na testy, které mě čekaly po příjezdu do Dubaje. Pak jsme spolu šli na oběd a po obědě mě vzal do knihovny, kde jsem se uvalila do pohodlného křesla a snažila se učit – popravdě jsem se snažila neusnout. 
Celkově jsme žili takový normální život. Chodili na večeře, jezdili po výletech, chodili nakoupit. Takový normální věci, co mě upřímně hrozně chybí. 
Kdo sleduje FB, tak si mohl všimnout toho, že jsem přiznala barvu a práskla, že jsem vdaná. To, že se budeme brát během mé dovolené věděla jenom naše rodina a úplně nejbližší přátelé. Takže jsem to nepsala ani na svůj FB, ani na Instagram a ani na mou FB stránku. 
Netajíme se tím. Když se mě někdo zeptá, jestli mám přítele, řeknu, že jsem vdaná. Caleb mě představuje jako jeho manželku, stejně jako já ho představuji jako mého manžela.

Důvod proč jsem to nechtěla dát na FB je ten, že jsme si ten moment a ten den chtěli užít. Byl to náš den a tak jsme si to chtěli vychutnat. Hodně našich známích to stále neví. My jsme se rozhodli, že FB a tyhle serepetičky (změna příjmení, změna statusu) proběhne až po oficiální svatbě.
Ano, jsme manželé, ale svatbu jako takovou budeme mít 4. června 2016 v Dominikánské Republice s rodinou a přáteli.

Důvodů proč jsme to udělali takhle máme hned několik. 

1. Hlavním důvodem byly víza. Aby jste se mohli vdát/oženit, tak byste správně měli žádat o snoubenecká víza K1. Což trvá pár měsíců. Juliana a Brandon to tak udělali, čekali od listopadu/prosince minulého roku do letošního srpna. K1 vám dovolí vstoupit na území USA za účelem sňatku avšak ten musí proběhnout do 90 dní. O tyto víza žádá americký občan, je to spousta papírů a stojí to nějaký ten peníz. Po sňatku je třeba zažádat o zelenou kartu. Pokud se člověk nevdá či neožení do 90 dnů a nezažádá o víza, tak musí opustit USA.

My jsme se proto rozhodli pro víza CR1, což jsou tzv. Spouse visa. Víceméně jsou to víza pro manželku/manžela amerického občana. A místo víz na povolení ke vstupu na území USA člověk dostane rovnou zelenou kartu. Tudíž není třeba pak další žádosti etc. Je to levnější, trvá to přibližně stejnou dobu jako K1. Samozřejmě záleží na spousta věcech.

Pro nás je to lepší i z důvodu, že když Caleb pojede na další misi (a že je další mise již ve vzduchu), tak já nebudu alespoň zavřená v USA, protože dokud člověk nedostane GC, tak nemůže opustit území USA. Ano, je možnost žádat o cestovní povolení, ale nedoporučuje se vycestovat, i spousta imigračních právníků doporučuje počkat na zelenou kartu, protože je riziko, že vás do USA nepustí. Takže já alespo nebudu muset čekat, až mi jí dají a když budu chtít domů do Čech, tak prostě budu moct jet. 🙂

2. Jeho práce.  Ve zkratce jako přítelkyně/snoubenka vojáka jste víceméně NIC. Nikdo vám nic neřekne, nemáte nárok na nic. Což je třeba hlavní důvod, proč moje dvě kamarádky se vdaly když nám chlapy odvelili na misi poprvé. 🙂 
3. Moje práce. Žiji v musliké zemi a to přináší spousta pravidel či omezení. Například Caleb by nemohl být u mě doma, protože je muž, já jsem žena a nejsme manželé. Musela bych lhát, že je můj bratranec etc. A já osobně tohle riskovat nechci. A další jsou moje benefity, na které teď bude mít nárok, což ale nehraje absolutně žádnou roli. 
4. Máme svatbu v cizí zemi. Ani jeden z nás nejsme občany příslušné země. Tudíž náš manželský certifikát by byl v jiném jazyce. Trvalo by dlouho ho oveřit etc. a celkově by s tím byly zbytečné problémy. Takhle víceméně dostaneme certifikát, symbolický, že jsme se vzali. 🙂 Protože máme symbolickou svatbu.

Po naší svatbě, papírové svatbě (civilní svatba), jsme měli focení na oznámení datumu svatby. Technicky vzato jsou to naše první fotky jako manželé.

Pokud někoho zaráží fakt, že Caleb je v jeho CAMO, tak to bylo jednak z důvodu, že přijel z práce a my okamžitě jeli na Court House, za další fakt, že se bude ženit v jeho oficiální uniformě (viz. ta, co měl na plese) a my tyto fotky použijeme na naše pozvánky. Protože máme dva typy. Normální a pak vojenský. Caleb chce pozvat jeho kamarády/kolegy způsobem, jakým oni plánují mise. Takže to je víceméně myšleno jako vtip, což já třeba nepochopím, ale vojáci se tím jistě pobaví. 
A za další já jsem mu i řekla, že chci, aby měl tuhle uniformu. 😀 Nechala jsem se inspirovat PINTERESTem. 
Fotek budeme mít daleko více, musíme si však počkat tak 3-4 týdny. 🙂 
Po focení jsme jeli s Calebovo ségrou na večeři, ona byla jedinný rodinný příslušník na svatbě a byla nám víceméně za svědka. A vzhledem k tomu, že nebyla s náma na Hawaii, když jsme se zasnoubili, tak s náma chtěla ját oslavit zásnuby .. ehm .. sňatek 😀 
V pátek jsme byli na našem prvním plese. Musím říct, že jsem teda měla hlavu na prasknutí. Byla jsem představena tolika lidem, že jsem ve finále nevěděla ani vlastní jméno, natož jména těch, co mi Caleb představil. Co bylo naprosto roztomilý, tak to, že Caleb mě představil svým vojákům, těm, co jsem posílala balíky, takže když řekl, že jsem to byla já, co jsem jim posílala balíky, tak se jim rozzářili oči a bylo vidět, že ty balíky, byť to podle mého názoru byla maličkost, tak to pro ně znamenalo strašně moc. A pak jsme se i zasmáli, protože řekli, že jakmile Caleb odjel do USA, tak ty balíky přestaly chodit. 😀 
Bylo to fajn. Myslím, že pro ženský ráj na zemi. 😀 Chlapi v uniformě.. To je prostě něco.. 

Jelikož se mi manžel lehce picnul, tak jsem musela řídit. Teda, já jsem mu řekla, že HOLT teda řídit budu. Za prvé jsem nechtěla řídit jeho auto, protože známe chlapi. Stačilo mi řídit s mým tátou jeho auto, když jsem se učila řídit a myslím, že stejně tak stačilo i mému tátovi nechat mě řídit. 😀 Viď?
Za další má truck. Takže já skoro musím skákat do toho auta, abych vůbec do něj vlezla a samozřejmě to má tak dlouhý zadek, že nemám absolutně odhad jak s tou krávou velkou couvat. 🙂 Ale musím říct, že jsem si poradila dobře. 
Takže jsme oba přežili! 🙂
Ráno nás čekal velký výlet ….
KAM JINAM než do ATLANTY! 
Nebudu lhát, že mi několikrát ukápla slza po cestě. Hlavně, když jsme překročili hranice TN/GA. Tu trasu jsem odřídila několikrát a samozřejmě jsem hodně věcí poznávala. Mimo jiné to bylo pro mě poprvé, co jsem byla v Georgii ode dne, co jsem odletěla do Evropy. 
Když jsme brali exit na Atlantu, následně na Dunwoody, tak jsem měla co dělat, abych nebrečela jako blázen. Nedokážu ani popsat, jaký to bylo být zpět. Tolik nádherných vzpomínek … Pamatovala jsem si kudy kam jet. Prostě jsem měla pocit, že jsem byla DOMA. Já Georgii miluju, stejně jako miluju Dunwoody a Atlantu. Caleb teda není velkým fanouškem, stejně jako já nejsem fanoušek TN. 😀 
Když jsme vjížděli doo “nejbrhůdu”, tak jsem měla husí kůži. Přišlo mi to, jako by to bylo včera, kdy jsem tam byla naposled. Celou cestu jsem si psala s mojí HM, takže jsem věděla, že na mě čekají … Když jsme zastavili před barákem, tak jsem ani nedejchala. Všechny ty vzpomínky …. A hlavně jsem byla nedočkavá vidět malýho.
Bruna přijela ve stejnou chvíli s jejím přítelem, takže jsem za ní běžela. Málem jsme se umačkaly. Zamáčkla jsem slzu a šla k baráku. Bruna otevřela vrata do zahrady, ještě před tím jsem mohla slyšet HM kričet na malýho Miki je tady. Takže když Bruna otevřela vrata, tak já viděla HM. Vlezla jsem dovnitř a malej stál na schodech, jakmile mě viděl, tak se ke mě rozběhl a skočil po mě. To samozřejmě já nerozdejchala a začala jsem brečet jako malá holka. Malej mě mačkal a já prostě nemohla jinak, než ho držet a brečet. Když na to vzpomínám, tak tu zase bulím jak želva. To byl tak silný zážitek, že to prostě nejde přejít jenom s úsměvem. 
Pak jsem se přivítala s HM, přišel i HD, takže mě skoro neumačkal.. Bylo fakt vidět, že prostě jsem pro ně nikdy nebyla jenom Au Pair. Viděla jsem, jak se vítali a chovali s Au Pair, která byla přede mnou u nich. A nebylo to ani z poloviny takový, jaký to bylo, když se vítali se mnou. 
Všichni jsme seděli na terase, dali si pivo. Malej mi přinesl kytku a pak něco psal na papír Bruně na klíně. Přišel ke mě a přinesl mi to .. 
Tady jsou další fotky. 🙂

Těším se, až budu zpět v USA, protože od nás to není daleko za malým, tak cca 4 hodiny jízdy autem, takže budu moct jezdit do Atlanty častěji. Hlavně že jo holky, co se provdaly za Amíky, co jsem poznala během AU Pair pobytu tam budou, takže můžeme alespoň se vídat a samozřejmě moji další kamarádi a přátelé. A jsem ráda, že budu moct vidět malého častěji. 🙂
Večer jsme pak šli na večeři s Brunou a jejím přítelem. Což bylo hrozně fajn. 🙂
Bohužel jsme museli zpět domů brzo, takže jsme se nepodívali do Atlanty jako takové. Přemýšleli jsme, že pojedeme, ale pak jsme řekli, že se radši dáme na cestu a zastavíme se na Ruby Falls. 
To byla super podívaná. Ale příště už nejdu do jeskyně v kraťasech a tričku. 😀 Málem jsem zmrzla … Stejně jako většina lidí kolem mě. 

V následujících dnech jsme pak prostě relaxovali. Já jsem šla na oběd s holkama, co mě s nima Caleb seznámil už pár měsíců zpátky, ale bylo to po druhé, co jsme se viděly a bylo fajn, že jsme mohly konečně sednout a pokecat. A já jsem nesmírně vděčná, že mám nové dvě kamarádky, co prostě se o mě naprosto úžasně postaraly. Bude o to snazší se přestěhovat zpět, protože přece jenom tam moc lidí neznám, je to malý město a je lepší vědět, že tam na mě bude čekat nejenom Caleb, ale i holky s manželama. 
Máme přibližně i období, kdy se budu vracet do USA. Vzhledem k tomu, že nás čeká další deployment, tak prostě chci zpět co nejdřív. Nechci litovat toho, že jsem byla v Dubaji, když jsme mohli být krásně spolu … 
Caleb mě představil Hobby Lobby – což je pro mě PEKLO. Protože, kdo mě zná, tak ví, že já ráda tvořím různý věci a když mě to chytne, tak umím bejt i kreativní. Koupil mi album, který jsem vždycky chtěla, víceméně je to Scrapbook, takže já na něm začala řádit.. Takhle to vypadá .. 

Teď jakmile budu mít víc času, tak se do toho pustím víc. 🙂 Mám spousta fotek vyvolaných, mám spousta serepetiček a samozřejmě si jich nakoupím víc. 
Doufám, že teda budu mít čas na tom pracovat, protože není sranda pracovat, plánovat svatbu, hledat barák v USA.. je toho hodně. Ale snad to půjde, ať to mám hotovo. 
Nebudu lhát… zase jsem to ořvala. Vždycky začnu brečet tak dva-tři dny před koncem dovolené a pak řvu celou cestu až do Dubaje. To je prostě normálka. 
Mám krásnou práci, která mi dovolí cestovat po celém světě. Kdo by nechtěl být placený za to, že objevuje taje a krásu jiných zemích světa. Zemí, kam bych se pravděpodobně jinak nepodívala a nebo alespoň ne v tak krátkém časovém úseku. 
Je to krásná příležitost pro někoho, kdo je svobodný, neplánuje rodinu v brzké době a samozřejmě je mladý. Nic proti věku, ale dle mého názoru tahle práce je nejlepší pro holky kolem 20ti let. Já jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mi tahle práce dala, jsem vděčná za všechny zkušenosti, příležitosti i zážitky. Na druhou stranu já jsem prostě rozhodnutá se toho vzdát a žít pro rodinu. Samozřejmě chceme dřív či později mít děti. A já si každým dnem uvědomuji čím dál víc, co rodina pro mě znamená. Sice mi teprve bude 24 let, ale myslím si, že jsem zvládla dost na to, kolik mi je, zažila jsem toho tolik, že si můžu s klidem dát rodinu jako prioritu.

Do USA jsem odlétala jako svobodná holka ve 20ti letech, měla rodinu v Čechách, ale odjížděla jsem bez závazků. A o to byl ten zážítek v USA silnější. Ano, chyběla mi rodina, přišla jsem o hodně rodinných momentů a chyběla jsem doma na Vánoce, narozeniny etc.

Z USA jsem se vracela s přítelem. 
Teď se tomu i zasměju, protože my hodně lidí říkalo.. Ty už se nevrátíš, ty si tam někoho najdeš etc. A já vždycky říkala, copa bych se nevracela atd. Nikdy mě nenapadlo, že bych si tam našla manžela. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, jak mi USA nebo spíš ten pobyt tam změní život. Docela by mě zajímalo, co by se mnou teď bylo, kdybych se bývala nerozhodla odletět do USA. Protože rozhodnutí odletět mi změnilo život a odstartovalo spoustu věcí, o kterých se mi ani ve snu nezdálo. 
Cestování je nádherný a já nikdy nepřestanu cestovat a udělám vše pro to, abych mohla cestovat i po skončení v Dubaji, abych mohla jednoho dne cestovat s dětmi a rodinou. 
Stojím před rozhodnutím RODINA či PRÁCE. 
Za mě? RODINA.. 
Práce je to fajn, byť je hodně věcí, co tu vyloženě stojí za hovno, ale na to si člověk musí přijít sám. A věřte tomu nebo ne, většina mých přátel, co tu skončila je šťastná a nemohli se dočkat, až podají výpověď. Pochopila jsem, že tu nikoho nezajímám a nikdo pro mě nic neudělá. A tohle jsem zjistila “hard way”. A hodně crew by mohlo vyprávět, ale jak říkám, na tohle si každý musí přijít sám. Jenom nemít růžové brýle a být připraven na všechno.
Já se těším na den, kdy zabalím kufry naposled a pak už si jenom vybalím. Těším se na dny, kdy na mě někdo bude doma čekat, až přijdu z práce a těším se na dny, kdy já budu moct čekat až někdo přijde domů.. Caleb? Děti do budoucna … To je jedno.
Je to nesmírně krásný pocit. Vím to pro to, že jsem tu měla rodiče i Julianu, a vím, jaký bylo, přijít domů a mít je tu čekající na mě. Pokud vše půjde dobře, tak Caleb přiletí v prosinci a konečně zažiju i ten pocit, mít tu čekajícího manžela. 
Možná se to zdá jako maličkost, ale upřímně se nedá popsat, jak je to krásný pocit. Tisíckrát lepší jak přijít domů do prázdného bytu. 
Ano, myslím, že mi práce bude chybět. To cestování .. Neexistující stereotyp… Ale podle mě je rodina důležitější. Znám několik crew, co jsou tu už několik let a rodinu nemají. Žijí prací a mě to přijde smutný. V životě bych takhle žít nemohla. Ale každý jsme jiný .. 
K létání se můžu víceméně kdykoliv vrátit. Kdo ví, jestli se kdy k tomu vrátím. Možná jo, možná ne. 🙂 Přemýšlím o tom, co dál. Caleb se mě snaží ukecat, abych se věnovala fotografii. Uvidíme. Myslím si, že já se určitě neztratím. 
Taky jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Jestli budu psát i nadále, až jednoho krásného dne skončím. Nebo jestli to ukončím. Na jednu stranu si říkámm že budou jiná dobrodružství, která budou stát za zmínění.. Uvidíme 🙂

Píšu blogy už od roku 2011, bez přestání … Myslím, že by mi to chybělo. Ale uvidíme. 🙂

A to je asi vše z mé dovolené.
Na závěr pro pobavení
Úspěšně jsem si obnovila licence. Takže můžu lítat další rok. Neodletěla jsem do Číny, protože jsem byla tak unavená, že jsem prostě potřebovala si odpočinout. Zítra si zaletím do Dohy, na otočku. Nejkratší let a pak si užiju pár dní volna. 
Pak mě čeká Mauritius, India (layover), Washington D.C, Karachi (otočka) a LA. Vyměnila jsem si lety tak, abych měla týden volna na konci měsíce, takže si zaletím za Calebem na pár dní. A pak mám dovolenou listopad a prosinec. Budu se snažit mít co nejvíc dovolený před tím, než skončím, tak uvidíme 🙂 
To je z mé strany vše! Další článek bude po letu na Mauritius.. 
Mějte se krásně! 🙂

COLOMBO, SRI LANKA

Srí Lanka, další nová destinace.

Jestli mě něco mrzí teda, tak to, že jsem strávila celý den u bazénu místo toho, abych se šla někam podívat. Ale vzhledem k tomu, že nebylo s kým jít, tak jsem zůstala na hotelu. Přece jenom si netroufám chodit sama v místech, které neznám. NA druhou stranu mi neuškodilo si trošku odpočinout, byla to potřeba.

Let byl fajn, cesta do Male (Maledives) byla plná lidí, co letěli na líbánky. A musím říct, že jsem jim záviděla, protože ten výhled z okna neměl chybu. Ta fotka je NIC oproti tomu, co my jsme viděli. A Male je jedna z destinací, kde vidíte VŠECHNY pasažéry zírat z okýnka a nedutat.

Po přístání v Colombu, jsme šli všichni crew na večeři do vyhlášené restaurace. Vždycky crew jde tam. Musím říct, že takový porce nemají snad ani v USA. Posuďte sami.

Porce na jednu osobu. Vtipně takových talířů tam bylo 8! Z jedenácti crew, 8 se ládovalo mořskýma potvorama. Já nemám ráda seafood. Jediný, co mám ráda, tak je losos a to je opravdu jediný. Párkrát jsem ochutnala kraba, ale jinak prostě ne. Nejsem člověk, co si objedná mořský potvory. Fakt to vypadalo, že ten talíř sežere crew. 😀

Každopádně jsme si dali do nosu, pořádně se najedli a pak jeli zpět na hotel, protože jsme všichni toho měli plný kecky. Já jsem usínala nad talířem.

Ráno jsem se probudila a rozhodla jsem se strávit den u bazénu. Přišla mi škoda hnít v hotelu. Nemám to ráda.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpět do Dubaje. Fakt bych nejraději zůstala a relaxovala. Potřebuji to jako sůl. 🙂

Let zpět byl fajn, já jsem strávila převážnou většinu letu v kokpitu.

Po příletu do Dubaje jsem odpadla, usínala jsem už v taxíku. Takže jsem jsem přišla domů, tak jsem padla jak za vlast.
Když jsem se konečně probrala z kómatu, tak jsem se rozhodla jít do bazénu, odpočinout si a pak si jít dopřát manikůru a pedikůru. Rozhodně to bodlo.
Večer jsem pak jela na večeři s crew z SIN-BNE. Omar a já jsme letěli spolu i Colombo, což bylo fajn. Ale vidět se s dalšíma crew bylo k nezaplacení.

Jela jsem domů relativně brzo, protože mám dneska let do Kuala Lumpur. Nebudu lhát, absolutně se mi nic nechce a taky se mi nechce nikam letět, nejraději bych se válela v posteli, ALE … na druhou stranu po příletu zpět mě čeká co? DOVČA!

Takže na druhou stranu se nemůžu dočkat až budu konečně s tím mým! 🙂 NA druhou stranu bych ale taky měla začít studovat, nebo nedostanu novou licenci 😛

JINAK …

dneska jsem se probudila a uvědomila si, že je 11.9. … Nemůžu uvěřit, že uplynul další rok od té strašné tragédie. Nemám víceméně k tomu co říct. Přijde mi, jako by to bylo včera, kdy jsem koukala na televizi a viděla Dvojčata po nárazu dvou letadel. 14 let …

Jsem upřímně vděčná, že jsem měla tu čest uctít památku všech, kteří zahynuli v ten hrozný den a těch, kteří si ponesou následky tohoho dne po zbytek svého života. Je jedno, jestli to byli oběti 11.září či hasiši, policisté …  Doufejme, že už se nic takového nebude nikdy opakovat!