I přes to, že se mi do tohodle článku nechtělo, tak jsem si k němu konečně sedla.
Asi jediný důvod, proč se mi nechtělo ho psát – kromě toho, že jsem líná, je fakt, že je to pro mě citlivé téma. A kdykoliv si na to vzpomenu, tak brečím nebo mi začne být o to větší smutno po Demi.
Demi byla od prvního dne moje spřízněná duše.
Demi a já jsme se poznaly ještě před tím, než jsme se všichni stěhovali do Dubaje. Online jsme se našli asi skupina 40ti lidí, pak jsem založila skupinu a my se rozrostli. Pár “vyvolených” jsme měli skupinu na Whatsapp, kde jsme spolu denně sdíleli možné i nemožné. A věřte nebo ne, pár z nás si vytvořilo přátelské pouto. Demi, Hamdy, Linda, Luca, Nikki a mnoho dalších.
Pamatuji si, že když jsme dorazili na hotel (neměli pro nás klasické ubytování, tak nás dali do hotelu), tak Demi na mě čekala dole na recepci. A od té chvíle jsem věděla, že si tu holku zamiluji ještě víc.
Měly jsme neuvěřitelnou kliku, když jsme zjistily, že jsme ve stejném “batch”. To znamená, že jsme si prošly veškerým tréninkem společně. A my jsme tak zažily nezapomenutelné dva měsíce, plné srandy, ale i nervů. 🙂
Momenty, na které nikdy ale nikdy nezapomenu.
Když já odjela do Dubaje, tak Caleb odlétal do Afghánistánu. Zažila jsem leccos, nebylo pro mě novinkou, že jsme odloučení nebo, že si musíme něčím takovým procházet. Navíc, on byl vždycky úžasný v tom, jak mě na takový věci připravit a jak mě informovat. Jakžto jeho přítelkyně jsem neměla žádnou podporu od armády, nárok na informace atd. Koho jsem ale měla byla Demi.
Od začátku, co jsme se seznámily tu pro mě vždycky byla. Vždycky mi uměla říct, že jsem úplně blbá a že přeháním, taky mi uměla poradit či mě jednoduše vyslechnout, nabídnout mi rameno, abych se mohla vybrečet a spoustu jiného.
Z kamarádky se stala pro mě ségrou.
Celá doba, kdy byl Caleb pryč, ne na dvakrát nejbezpečnějším místě planety, byla pro mě náročná. Ale Demi tu pro mě byla ve dne v noci. Navíc mi mimo jiné pomáhala dát dohromady balíky pro Caleba a jeho vojáky, psaly jsme před Vánoci vánoční přání pro každého z nich, dávaly dohromady různé blbosti pro ně a nakupovaly nějaké ty dobroty.
Když jsem se cejtila pod psa, tak jsem věděla, že stačí jít z druhého patra do pátého.
Bohužel, Demi a já jsme spolu nikdy nebydlely. Chtěly jsme a plánovaly jsme, že se přestěhujeme. Ale … Není to tak jednoduché, jak si někteří myslí.
Za prvé bylo potřeba najít místo, kam se přestěhovat. Je docela oříšek najít místo rovnou pro dvě ve stejné budově či apartmánu. A navíc, bydlely jsme v Al Nahdě, není to úplná hrůza, ale taky to není nic WOW. Takže když už jsme se chtěly stěhovat, tak jsme chtěly do centra města. Protože první stěhování se je zadarmo, za ty další už se platí.
Převážnou většinu času však ubytování a možnost stěhování byla “frozen” jak jsme tomu říkali.
Další možnost by byla stěhovat se mimo ubytování naší společnosti. Což mě osobně by se nevyplatilo. Nevěděla jsem, jak přesně dlouho budu v Dubai a stálo by mě to ve finále víc a prostě by se mi to hned z několika důvodů nevyplatilo.
Tudíž jsme zůstaly v Al Nahda.
Mimo to se v průběhu přestěhoval Hamdy. Je to jak náš brácha. Takže Hamdy bydlel (a stále bydlí) na stejném patře jako Demi. Takže kolikrát jsme se sešli všichni u něj, tam koukali na filmy, poslouchali hudbu a nebo jenom seděli a kecali.
Bylo to fajn.
Demi a já jsme spolu strávily každou volnou chvíli. Samozřejmě byla období, kdy jsme se viděly naprosto minimálně. Každá jsme měla jiný rozpis, jiné lety. Kolikrát jsme se míjely. Ona letěla pryč, já přiletěla a naopak. Taky se několikrát stalo, že jsme se vidět měly, ale buď jedna nebo druhá spala. Kolikrát se stalo, že člověk přiletěl vyflusnutý a odpadl do postele do kómatu na krásných 15 hodin.
Věděly jsme obě, že dřív či později já odletím. Věděly jsme to od začátku. A ona byla ta, která moje rozhodnutí skončit dříve, než bylo původně v plánu, plně podpořila. Byla ta, která mi řekla, ať se konečně zabalím a jedu za chlapem, kterej na mě čeká, ať mám rozum a jsem konečně s rodinou a připomněla mi, že ne každý má to štěstí a má někdě někoho, kdo na něj čeká. Měla pravdu. Já to věděla od začátku. Ale ruku na srdce, odejít pro mě nikdy nebylo jednoduché rozhodnutí.
Jedna věc je ta, že ta práce byl můj sen. Něco, o čem jsem snila celý život. Na druhou stranu kolikrát ta práce stála za ho…, ale kolegové či moji přátelé z toho udělali nezapomenutelný zážitek. I tak jsem se svým způsobem nechtěla létání vzdát. A pak kdyby to šlo, tak se zabalím a odletím hned.
Měla jsem hrozný problémy. Neustále se to ve mě pralo.
Vždycky jsem odpočítávala dny do dovolené a pak když přišel konec, tak jsem bez přestání byla v slzách a od Caleba se mi nechtělo. Ale taky by bylo nezodpovědný jen tak se sebrat a odejít. Kort, když jsem věděla, že v USA nebudu moci pracovat, dokud nebudu mít vyřízené papíry. Demi byla ta, která mě podpořila. Byla ta, která si vyslechla všechna pro a proti. Vyslechla si jak jsem se cítila.
Mimo to, že letuška bylo moje povolání snů – z nějakého záhadného důvodu teda, tak jsem nechtěla odejít kvůli ní. A taky jsem jí to řekla. Řekla jsem jí, že by byla jediný důvod, proč bych kdy zůstala déle.
Zní to možná až smešně, ale já věděla, že mi bude chybět, stejně jako jsem věděla, že loučení se bude těžké. A taky bylo.
Za poslední 4 roky jsem zažila tolik loučení, že to nejsem schopná spočítat. Kolikrát si člověk myslí, že to další bude lehčí, protože přece už si tím prošel tolikrát, že to musí být snazší. No, bohužel tomu není tak. Každé loučení je těžké. Neuvěřitelně těžké. A bohužel tohle je daň za život v cizině. Nebo respektive jedna z nich.
Musím říct, že mám z pekla kliku na přátele. Poznala jsem v USA, UK či UAE naprosto úžasný lidi a někteří z nich se stali mými přáteli a někteří jsou jak moje vlastní rodina. Demi se stala plnohodnotným členem naší rodiny. Je jak moje ségra. Stejně jako ona má skvělý vztah s mými rodiči, bráchou i manželem, tak já mam skvělý vztah s její maminou. A všichni udržujeme pravidelný kontakt.
O to těžší to bylo odjet.
Když jsem přiletěla z mého posledního letu, tak jsme s našima šli rovnou za Demi. Tam jsme strávili chvíli s ní. Kecali a já nevim co. Když jsme šli domů, tak jsem vtipně u Demi zapomněla deky, takže jsem se musela vracet nahoru. Dopadlo to tak, že jsme seděly na koberci a v objetí jsme brečely jak blázni. Já byla úplně vyřízená z mého posledního letu, protože mě to opravdu vzalo, až jsem to nečekala. A asi jsem si uvědomila, co přijde pak.
Seděly jsme a brečely, brečely a brečely. Až když jsme se uklidnily, tak jsem šla domů. Ještě před tím jsem však od ní dostala další Pandora přívěšek se srdíčkem. Její slova byla … Že ať už budu kdekoliv, tak její srdce bude navždy se mnou. Koho by tohle nedostalo.
Ten týden, co byli naši v UAE, byl dost hektický. Bylo asi milión věcí, co jsme chtěli vidět a stihnout. A samozřejmě jsme chtěli strávit co nejvíce času s Demi. A díky Bohu Demi měla relativně slušný roster, takže měla spoustu času strávit s námi.
Přišel den, kdy naši odlétali do Milána a z Milána do Čech. Ten den se Demi vracela z Anglie.
Já měla spoustu povinností a věcí, které jsem potřebovala zařídit. Přece jenom můj odlet byl v pátek brzo ráno.
Demi přiletěla večer. Já si zatím šla na poslední pedi. Tak v půlce se rozrazily dveře a tam Demi. “I will see you upstairs, asshole” … Věděla jsem, že tohle mi bude chybět.
Otočila jsem se zpátky na holky, co pracují v tom salónu a povídají mi. “Holka, ty budeš brečet” … Tak jsem jim to odsouhlasila. Ptaly se mě, jak se cítím atd. Abych pravdu řekla, nějak mi to asi nedocházelo. Neuvědomovala jsem si, že to je můj na hoooooodně dlouhou dobu poslední večer v Dubai. Spíš mi to připadalo nereálný, že se vracím do USA.
Otočila jsem se zpátky na holky, co pracují v tom salónu a povídají mi. “Holka, ty budeš brečet” … Tak jsem jim to odsouhlasila. Ptaly se mě, jak se cítím atd. Abych pravdu řekla, nějak mi to asi nedocházelo. Neuvědomovala jsem si, že to je můj na hoooooodně dlouhou dobu poslední večer v Dubai. Spíš mi to připadalo nereálný, že se vracím do USA.
Šla jsem nahoru a pokračovala v balení. Připravovala jsem věci, které jsem chtěla od Demi poslat a pak věci, co tu nechám pro ní či kluky.
Dávala jsem to dohromady, když mi zavolala, že jde vyzvednout Hamdyho a že přijdou dolů ke mě.
Přišli dolů. Já skočila radostí po Hamdym, protože jsem ho neviděla pár dní a on je prostě náš velkej brácha, ale samozřejmě to dopadlo tak, že jsem ho držela jak blázen a řvala. Spustila jsem takový řev, že Demi to nevydržela a odešla na chodbu. Já se vzpamatovala a běžela za ní.
Hamdyho nenapadlo nic lepšího, než to natočit. Protože jsme stály na chodbě a brečely, brečely a brečely.
Věděla jsem, že ten večer bude …. hodně dlouhej a hodně náročný.
Bylo v plánu nespat. A taky se nespalo, pokud nepočítám 45 minut šlofík před odjezdem na letiště.
Seděli jsme v obýváku u Hamdyho a koukali jsme na různá videa a pouštěli jsme si hudební klipy, jako normálně. Několikrát to dopadlo tak, že buď Demi spustila brekot nebo já. Kolikrát jsme pak ležely s Demi na gauči a prostě brečely. Takhle to bylo celý večer.
Pak jsme se sebraly a šly jsme k Demi, protože já se potřebovala připravit a udělat ze sebe člověka. Dát si sprchu, uklidnit se a dozabalit.
Nakonec jsme teda vytuhly. Byly jsme tak vyždímaný, že jsme si daly menšího šlofíka a Hamdy nás pak přišel vzbudit.
Bylo na čase jet na letiště.
Já musela ještě dolů do pokoje, zkontrolovat, jestli jsem tam nic nenechala. Ujistit se, že je vše v pořádku. Stála jsem mezi dveřma a zírala na prázdý pokoj. Tolik vzpomínek …
Prázdný pokoj, který ještě nedávno měl na zdi mapu světa se špendlíky z destinací, kde jsem všude byla. Stírací mapy od tety, pohledy, které mi poslali rodiče či přátelé, stejně jako pohledy, které jsem poctivě sbírala ze všech destinací. Fotografie z letů, které jsem měla vystavené na zdi ve tvaru srdce, všechno pryč…
Najednou mi to začalo docházet. Začala jsem si uvědomovat, co se děje.
Svým způsobem jsem cítila neuvěřitelnou úlevu, protože jsem věděla, že konečně začnu novou kapitolu. Ale taky jsem cítila neuvěřitelnou bolest. Protože to prostě bylo těžký. Vzdát se svého snu a loučit se s mými nejblizšími kamarády.
Svým způsobem jsem cítila neuvěřitelnou úlevu, protože jsem věděla, že konečně začnu novou kapitolu. Ale taky jsem cítila neuvěřitelnou bolest. Protože to prostě bylo těžký. Vzdát se svého snu a loučit se s mými nejblizšími kamarády.
Cesta ne letiště proběhla v klidu. Odevzala jsem kufr a šli jsme k pasové kontrole před imigračním. Chvíli jsme tam stáli, povídali si. Já se snažila ze všech sil nebrečet. Pravdou je, že jsem byla tak vyždímaná, že jsem si myslela, že už ani nebudu mít sílu brečet nebo že ze sebe už nevydám jedinou slzu. První jsem se rozloučila s Hamdym a to už jsem natahovala. Loučení s Demi to zabilo úplně.
Tohle všechno jsou soukromá videa. A hodně, hodně, hodně osobní. Jediný důvod, proč jsem to sem dala je ten, že je třeba, aby lidé viděli i tu druhou stránku. Aby viděli něco, co k tomu neodmyslitelně patří.
Celé 4 roky jsem sdílela příjemné fotografie, sdílela jsem hezké zážitky a celkově takové to, na co se kouká příjemněji.
Byť teda nebyl plán to natáčet, ale Demi natočila to s Hamdym, což my jsme si původně mysleli, že nás vyfotí, následně na to Hamdy natáčel nás.
Loučení k tomu prostě patří. A je to neuvěřitelně těžký. A i když to člověk už má za sebou po sté, tak to bude stejně těžké, jako když se loučil poprvé.
Já nikdy nezapomenu na to, jak jsem se loučila s rodiči, když jsem odlétala do USA. Nezapomenu na to nikdy. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Pamatuji si, jak bylo těžké neotáčet se za pasovou kontrolou. A stejně to člověku nedá a otočí se. I já se otočila na Hamdyho a Demi. A oni tam stáli celou dobu, dokud jsem neprošla imigračním.
Mě tekly proudy slz. A tečou mi i teď, když si na to vzpomenu.
Jsem šťastná, že jsem DOMA se svou rodinou, že mám vedle sebe manžela a naší psí holčičku Nalu. Jsem nesmírně vděčná za to, kde jsem s kým jsem. Ale bolí mě u srdce když si vzpomenu na Demi. Tolik mi chybí. Je pro mě nesnesitelná představa, že jí uvidím kdo ví kdy. Má přiletět za náma, ale i tak.. Byla jsem zvyklá přejít do 5tého patra. Kdybych mohla, zabalím ji do kufru a letí se mnou.
NA druhou stranu, ať je to jak je to. Jsem nesmírně vděčná za to, že mám v životě někoho, jako je ona. Od té doby neustále komunikujeme, skypujeme, posílám jí videa a fotky s Nalou. Ona je moje rodina, moje spřízněná duše, starší ségra a prostě kamarádka, jaká se těžko hledá v tom dnešním světě. 🙂
Pobrečela jsem si v Dubai, v letadle (hned několikrát) a i v USA. V letadle jsem měla vedle sebe staršího pána z USA, zeptal se mě hned po tom, co jsem si sedla na sedačku, jak se mám. Rozbrečela jsem se. Jako debil. Omluvila jsem se mu, že jsem se zrovna loučila s mojí nejlepší kamarádkou a že se z toho snažím vzpamatovat. Tak jsme si povídali, povídali, až mě pán uklidnil. Přivedl mě na jiné myšlenky a celkově jsem vděčná za toho neznámého pána.
A tímto bych to ukončila.
Více o letu do USA, co se stalo a neszalo bude v novém článku. 🙂
Zítra jedu zpět do Georgie, zrovna jsme vymyslely s Brunou ďábelský plán, že přijedu ještě dřív, než jsem měla v plánu, vyzvednu jí doma a vyzvedneme Roberta ve škole s Nalou. Takže ho překvapíme. On neví, že za ním jedu s Nalou. Tuhle mi poslal video s jeho sestřeničí, že miluje mého pejska. Takže zítra bude velké překvápko! 🙂 Zkusíme to natočit! 🙂
Přeji krásný zbytek pracovního týdne!
