Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si sedla k počítači a napsala článek o Nice, dokud si vlastně pamatuju, co jsme dělali, kde všude jsme byli a podobně.

Nebudu lhát, poslední dobou jsem hrozně líná a nic se mi nechce. Je fakt, že toho bylo taky poslední dobou moc. Člověk je věčně v trapu, jednou je to let sem, pak tam a pak zase jinam. Víceméně celý červen jsem nebyla v Dubaji, což mě absolutně netankuje, ba naopak. Na druhou stranu by mi taky nevadilo si na chvíli sednout doma, dát si nohy na stůl a nic nedělat.
Nechápu, jak jsem ten uplynulý měsíc přežila. Věčně v trapu, do toho se mi podařilo letět do Čech a za Calebem. A vtipně hned po příletu do Dubaje mě čekal další let. Původně jsem měla letět do Maroka, když jsem ale se dívala na load, tak to letadlo dvakrát plný nebylo ba naopak, což znamenalo jediné a to, že mě z toho letu sundají. Doufala jsem, že mi dají jiný let, protože kdybych mi dali DAYS OFF, tak bych byla vzteklá, že jsem mohla zůstat v USA s Calebem déle.
Díky bohu jsem let dostala a dostala jsem asi to nejlepší, co jsem mohla. Nice je jeden z letů, o který se bidduje ve velkým. Spousta lidí chce do Nice. Zaprvé je to docela jednoduchý let, v pohodě pasažéři a nádherný, ale fakt nádherný layover.
Já se musím přiznat, že jsem před letem spala tak hodinu a půl, takže jsem to dávala z posledních sil. Samozřejmě jsem dement spala celý let z Chicaga, protože jsem byla vyčerpaná a samozřejmě mě ty slzy taky zmohly, takže to dopadlo tak, že jsem spala 12 hodin a pak jsem přijela večer do Dubaje a čuměla jako puk. Když jsem pak šla ráno do práce, tak jsem neměla náladu se s nikým bavit natož pracovat. Prostě jsem toho měla dost. Víceméně jsem proslzela 3 dny v kuse, neměla jsem náladu, byla jsem nasr… na celý svět a podle toho jsem se taky tvářila.
Nakonec se ale ukázalo, že mam hrozně super crew, tak mě ty moje xichty přešly docela rychle a měla jsem i lepší náladu. 🙂 Fakt jsme se sešli super banda.
Po příletu do Nice jsem se těšila ven. Když jsme jeli autobusem, tak zrovna přistávalo ČSA. 🙂 Tak jsem se culila na naší českou vlaječku.

Po příjezdu na hotel na nás čekal ex-crew. Kluk, co kdysi dělal pro naší společnost a pak to po dvou letech zabalil a otevřel si business ve Francii a teď dělá tours. 🙂 Takže vždycky na nás čeká v hotelu a nabídne nám některé z jeho tours. Samozřejmě nám nabízí podstatně nižší cenu, takže je to hodně lákavá nabídka. Taky je dobrý to, že je to víceméně jeden z nás. Takhle to je ve většině destinací, že ex crew pak dělají tours a nabízejí nám lepší ceny.
Tohle byla nejlepší tour na které jsem kdy byla musím říct.

Dal nám celkově 45 minut na to, abychom se převlékli a připravili se. A pak jsme se sešli dole na recepci. Vyzvedl nám autem, bylo nás celkem 5, co šli na tu tour s ním. V autě připravený pro nás vody, selfie stick (což jsem se zasmála, moje ale je lepší a promakanější :D), externí baterie, abychom si mohli nabít telefony, wifinu, ručníky a všechny možný vymoženosti.
Hned po cestě nám ukazoval fotky jak to v Nice vypadalo před lety a že uvidíme, jak to vypadá dnes, budeme si to moci porovnat. 🙂 A celkově tu tour udělal zábavní. Měl pro nás připravený vysílačky, telefon ( kdybychom se ztratili).
Vysadil nás na první zastávce, popsal nám cestu, kudy máme jít a ukázal nám na fotce kam se máme dopravit. Zamával nám a nechal nás na pospas. Takže jsme to měli alespoň zajímavější. A taky jsme z toho něco měli. Musím říct, že Nice je nádherný, nádherný a nádherný místo na zemi! 🙂 A taky jsme viděli svatbu! (Nebyla první, ani poslední, ten den se to vdávalo a ženilo ve velkým)

Konečně jsem se dostala k tomu napsat další článek. Poslední dobou nevím, kde mi hlava stojí. Nestíhám a nic nestačím.

Tento článek se týká mého posledního letu, opět dalšího multi-sektoru. Tentokrát Milán – New York – Milán.

První dva lety byly naprosto pohádkový. Proč? Protože byly poloprázdný a my se tím pádem moc nepředřeli, což se zas tak často nestává. Mnohdy jsou ty lety tak “busy”, že člověk lítá sem a tam a je rád, že si stihne dojít na toaletu nebo se napít. O jídle se pak člověku může jenom zdát.
A další důvod, proč byl let pohádkový, byla crew. Sešli jsme se dobrá parta a mimo jiné jsem měla kolegyni češku, takže my dvě jsme měly o to víc o zábavu postaráno.

První zastávka – Milán.

V Itálii jsem poslední dobou častěji jak doma. S crew jsme se domluvili, že půjdeme do vyhlášené restaurace, kam chodí většina crew. Takže jsme přišli na hotel, dali si trošku času na to, abychom si dali šlofíka, sprchu a sešli se pak dole s ostatními.
Já jsem původně chtěla spát, nakonec to ale dopadlo tak, že jsem skypovala s Calebem, takže jsem měla po spaní. Díky bohu jsem ale stihla si dát pořádnou vanu a udělat ze sebe člověka.
Pak jsme se sešli v 7.30pm na recepci hotelu. Šli s náma piloti, vedoucí economy kabiny a pak ještě pár crew od první třídu po economy. Dokonce se k nám přidal i pilot z jiného letu – to se často nestává. 🙂 Ale když už, tak to taky stojí za to.
Dopřávali jsme si výborného vína a samozřejmě místní kuchyně. Já jsem se nemohla rozhodnout, co chci, tak jsem si dopřála vyhlášenou pizzu. 🙂 Takhle jsme seděli, popíjeli, pojídali, dobrých 4-5 hodin. Většina z nás měla dost, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na pokoj a spát. Já šla dřív pro to, že jsem chtěla ještě skypovat s Calebem. Takže jsem došla někdy po půlnoci, zapla Skype a hnila na Skype až někdy do 5ti ráno. Na druhou stranu to nebyl absolutně žádný problém, jelikož budíček byl až později, takže jsem se stejně dobře vyspala.

Následoval let do USA – New Yorku. Vzhledem k tomu, že jsme letěli z Milána, tak let byl podstatně kratší, než obvykle. Takže 7-8 hodin letu do USA byla vyloženě procházka růžovou zahradou. Navíc bylo opět málo lidí, tak to bylo fakt příjemný. Normálně je to 13-14 hodin z Dubaje a plný, takže se člověk nezastaví, dokud nemá pauzu a to většinou všichni chrápeme jak zabití. (Máme na dlouhých letech legální pauzy)

Po příjezdu na hotel jsem se rozmýšlela, co budu dělat. Slíbila jsem, že půjdu se všema ven. Mělo se jít do nějakého klubu. Na druhou stranu jsem zase ale nechtěla celý den v NY prospat, protože kdybych šla ven, tak určitě budu chrápat celý den a pak by bylo na čase opět letět do Milána. Takže jsem debatovala, co teda spáchám.
Původně měl přiletět za mnou Caleb. Bohužel nedostal dovolenou, protože to bylo – jako na potvoru – uprostřed týdne. Taky to nemohl být pátek, ty jo.
Takže jsem se odebrala do pokoje, zavolala si s Calebem na Skype, objednala jsem si pizzu z Dominos – mojí oblíbenou, a válela se v posteli. Navíc do toho všeho jsem měla chodidlo tak trojnásobně veliký, protože mě něco štíplo v Miláně a já samozřejmě co? Otekla … Klasika. Takže jsem ležela na posteli s chodidlem jako slon a samozřejmě jsem se škrábala jako debil a Caleb na mě celou dobu řval, ať si to přestanu škrábat a pak mě poučoval, co s tím dělat. Ach ty jeho vojenský rady. Samozřejmě mám svojí hlavu, škrábat sem se nepřestala a pro léky si taky nikam nedošla. 😀
Ve finále to dopadlo tak, že jsem usnula. Ani nevím jak. Řekla jsem si, že na chvíli zavřu oči a pak se uvidí, jestli teda půjdu ven nebo nepůjdu.
Mám dojem, že mi dokonce i volali z recepce, protože jsem zaslechla něco jako telefon, ale byla jsem tak mrtvá, že jsem prostě ten telefon nezvedla a chrápala dál. Fakt jsem byla unavená.
Nakonec jsem se pak domluvila s Luckou, že půjdu ráno s nima. Protože já už v NY párkrát byla a ona nikdy, tak jsem jim navrhla, že půjdu s nima. 🙂

Sešly jsme se ráno v půl 9 na recepci. Já si dala ovoce ve Starbucks a šlo se na výlet. První zastávka – Socha Svobody ..

A tady jsem se nasrala (s prominutím). Všude kolem byli takoví prodavači, co nabízejí soukromé plavby. Já původně myslela, že holky na ní jít nechtějí, takže nás dva borci zastavili a začali nás lákat na soukromou plavbu. Když došlo na cenu, tak povídají, že jsme výjimečné (kecy, prdy, kuličky) a že nám dají vojenskou slevu, že samozřejmě sice nejsme příslušníci vojenských služeb, ale že nám dají slevu. Tak to chlapec hodně narazil. Zeptala jsem se, jestli je normální, nabízet slevu někomu, kdo na ní nemá nárok. A je jedno, jestli to je “military” nebo jestli je to pro postižený. Přijde mi prostě nemorální lákat lidi na koupi tím, že nabízejí slevy, na které nemáme nárok. Teď jedna holčina prohlásila, no ale tvůj přítel je voják, ne? Tak se toho pánové chytli. Tak jim říkám, že voják sice je, ale že já s ním nejsem pro to, abych pobírala nějaké slevy, na který já nárok nemám. Tak pánové mě chválili, že teda se jim líbí moje názory, jak přemýšlím.
Někdo by řekl, že jsem blbá. Já ale nehodlám využívat slev, na který nárok nemám. Ať je to studentská sleva (momentálně nejsem student), ať je to vojenská (nesloužím) a nebo sleva pro postižené. Navíc já ty peníze na to mám, abych si mohla zaplatit ten lístek. Jako sorry, ale jestli zaplatit 32 dolarů nebo 25, to už takovej rozdíl zase není, že jo?!
Takže jsme se rozloučily a pokračovaly s holkama dál.
Lucka ale hledala Staten Island Ferry, což já neveděla. Kdyby mi to řekla, tak jsem jí řekla, že jsme celou dobu stály před tím a nemusely pak chodit někam, kdo ví kam. Ono totiž je možnost jít na “loď” kolem Sochy Svobody zadarmo. Jezdí to každou půl hodinu. Člověk se projede kolem a čau. Pro nás? Ideální. Protože jsme neměly tolik času, že.

Takže jsme se vrátily zpátky, já mezitím stihla nafotit nějaké fotky, a šlo se na to! 🙂

Příště až zase budu v NY, tak chci jít podívat se přímo na Sochu Svobody.

Pak jsme se sebraly a šly jsme k One World Trade Center. Proč? Zaprvé jsme se chtěly jít podívat k památníkům WTC a za druhé otevřeli One World Trace Center, takže se teď dá jít nahoru a užít si naprosto dokonalý výhled na Manhattan. 🙂

Memorial 9/11 je pro mě …. naprosto nepopsatelný místo. Nevěřím na duchy, ale člověk když tam je, tak mu to připadá, jako by bylo něco ve vzduchu. Je až k nevíře, jakou tohle místo připomíná tragédii. Asi nikdy nezapomenu na den, kdy se tohle neštěstí odehrálo. 2001 … Jako by to bylo včera.
Člověk si nedokáže představit, co se tam ten den odehrálo. A ať to bylo jakkoliv, ať už za tím stojí kdokoliv … Je to obrovská tragédie i po 14ti letech a je smutný, kolik lidí tam přišlo o život a kolik lidí na celém světě to zasáhlo, protože ty lidé, co tam tak tragicky zemřeli, měli rodiny, měli děti, byli to tátové od rodin, mámy, byli to něčí děti, byli to přátelé, známí … a především to byli lidé…

Člověk tam stojí u “severního bazénu” či “jižního” a čte všechna ta jména … “Jméno a její nenarozené dítě”, let 175/11/77/93 , ti, kteří jako první byli na místě ze záchranářských složek …

Člověka to zamrazí … A nikdo z nás, kdo to nezažil, nikdy nepochopí skutečný význam Memorialu ani to, co se tam ten den odehrálo a jakým způsobem to ovlivnilo život těch, kteří tam někoho ztratili …

Moje nejoblíbenější a asi nejsilnější fotka je tahle ..

Další zastávka, PERTH Austrálie.

Původně jsem měla letět Accra – Abidjan, multisektor, který jsem již letěla. Klidně bych si ho dala znova, přece jenom to byl jednoduchý let, pohodoví pasažéři a celkově pohoda. Ale na druhou stranu radši lítám nové destinace, místa, kde jsem ještě nebyla.
Jedna věc je, že nevím přesně jak dlouho tuhle práci budu dělat (předpokládám, že ještě tak ROK určitě, ale uvidíme), další je fakt, že se snažím z toho všeho vytřískat maximum a podívat se tak na místa, kam se člověk jen tak nedostane.
Například já radši lítám Austrálii, Asii a nezlobila bych se, kdyby mě dali na lety do Jižní Ameriky – takový Rio by mi rozhodně nevadilo. Evropa mě moc netáhne. Přece jenom jsem Evropanka a většinu míst máme co by kamenem dohodil a nebo jsem na hodně místech už byla. Samozřejmě Evropa je nádherná, o tom žádná. Ale radši budu lítat Austrálii, Asii a Jižní Ameriku, protože tam se zas tak snadno nedostanu. A to ani z Evropy, ani z Ameriky. JE fakt, že dneska je hrozně jednoduchý cestovat a dají se najít opravdu slušný nabídky na letenky etc. NA druhou stranu, jednou jsem letuška, tak proč z toho nevytřískat maximum, že? 🙂
Austrálie patří mezi mé oblíbené destinace. Zatím jsem byla v Sydney, Brisbane a nyní v Perth. Lety jsou sice trošku delší, ale lidé na palubě jsou naprosto miliónoví – nebo alespoň ti, co jsem měla já na letu. 🙂 A bez debat Austrálie je krásná!
Takže když mi byl poslán swap (tak tomu říkáme), tak jsem neváhala a okamžitě to přijala. Tím pádem jsem se rozloučila s Afrikou a hurá do Austrálie.
Vzhledem k tomu, že jsem vyměnila moje multisektory tak, abych měla až nechutné množství DAYS OFF, tak jsem potřebovala hodiny. Normálně mám tak měsíčně 100 – 115 nalétaných hodin. Teď jich budu mít méně díky mým DAYS OFF. Ale radši míň hodin, než nevidět toho mýho fešáka, že?

Udělala jsem dobře, že jsem vyměnila Austrálii, jelikož let byl doslova prázdný a to na obou sektorech. 😀 Takže jsme se opravdu nepředřeli, což po letech, kdy máte plný všechny kabiny, je prostě pohlazení po duši. Taky zapláču, až půjdu na další let, protože ty už takhle prázdný nebudou – bohužel. 🙂

Letěla jsem s klučinou, se kterým jsem již letěla do Chicaga, takže bylo fajn mít na letu někoho, koho znám. Ono se moc často nestává, že letíte s někým, s kým jste letěli již před tím. Většinou jdete na let a máte tam nové seniory, nové kolegy a nové piloty. Zatím jsem letěla jednou s kapitánem, kterého jsem měla už na letu. To bylo poprvé a naposled, co jsem měla stejnou posádku v kokpitu. 😀 Oh well..

Strašně super crew, senioři, ale i piloti. Měli jsme fakt o zábavu postaráno.
Našeho kapitána asi nikdy nezapomenu… 😀 Dal mi zabrat. Byla jsem terčem jeho otázek. Jak se otevírají dveře zevnitř, zvenku, jak poznám, že jsou otevřený .. Ale na cestě zpátky otázky typu, kolik má boeing kol, jaký je první kolo (wheels) … 😀 14 dámy a pánové, BOEING má 14 kol 😀 Taky jsem to nevěděla, nikdo jsme to nevěděl kromě pilotů. Já vím, kolik máme motorů a jak se pozná který je který (V případě “emergency” musíme správně říct pilotům, který z nich má problém nebo co jsme to vypozorovali..) .. Ale kola?! 😀

Po příletu do Austrálie jsme se domluvili, že půjdeme okamžitě ven. Holky šly nakupovat, což sorry, ale nemám zájem. A kluci řekli, že se půjdeme projít do města. Takže jsem šla s klukama.
Přijeli jsme na hotel, šli se převléci a hurá ven. DO města jsme to měli tak 5 minut pěšourem. Což bylo jak nic. Po cestě jsme se zastavili v Mekáči na jídlo. V Mekáči! Ježiš já Mekáč tak nesnáším. OD doby, co jsem přijela z USA, jsem Mekáč měla tak 5 krát. 5 krát do ROKA! A vždycky kdykoliv si ho dám, tak to nemůžu hodně dlouhou dobu vidět.
Ale, co mi přišlo hrozně hustý, nevím teda, jestli to mají v Čechách taky, tak tam měli takový “automaty”, kde jste si mohli “sestavit” vlastní burger. Což mi přišlo hrozně hustý. Takže kolega si tam stál, vybíral si jakej chce burger, sýr a všechny ty serepetičky kolem..
A další důvod proč jsme se napráskali v mekáči byl, že jsme fakt měli hlad a čekat někde na jídlo, pardón, ale to bych umřela hlady.

Pak jsme se tak procházeli po městě. Já fotila jako divá – klasika. A jelikož můj kolega byl nerd do komixů, tak jsme se zastavili v obchodech s komixama. Pro ty, co mají rádi komix, tohle byl ráj na zemi. A vzhledem k tomu, že ten můj miluje komix a hlavně ty japonský serepetičky (???), tak jsem se vyznamenala a nakoupila mu spoustu věcí. Utratila jsem teda nechutný peníze, za což mě pak přerazí jako hada, ale vím, že mu to udělá radost jako nic jinýho na světě. Byla jsem tam naprosto ztracená mezi regálama. Jako tohle je něco, na co nemám buňky ani nervy. 😀 Ale vyznamenala jsem se a bylo mi řečeno jak od kolegů, tak i od prodavačů, že jsem nejlepší přítelkyně roku 2015 – Thank you, thank you, thank you! 😀 Autogramiáda až na letišti!

No a jelikož jsme měli v plánu jít do baru na pííívo, tak jsme šli zase zpátky na hotel. Oh well, to byla chyba..

Proč?

Protože jsem přišla na pokoj, řekla si, že mám půl hodiny čas, tak si můžu dát 5-10 minutek šlofíka. Well, následoval wake up call od kolegy, já naprosto neschopná vstát, takže jsem chrápala až do večera. Pak jsem se probudila uprostřed noci, psala si s Calebem, zase vytuhla a spala až do 1 odpoledne následujícího dne. OD 5ti večer do 1 odpoledne! Ops ..

Taky jsem tu otázku s těma kolama dostala za to, že jsem nešla se všema do baru. 😀 Mikejlaaaa, where is Mikejlaaaa …. Okay, TELL US … 😀 Díky kapitáne!

Tady je pár fotek, co jsem stihla nafotit.

Jestli bylo něco k naštvání, tak jsme se slušně míjely s Janičkou. Vtipně letěla Perth, vrátila se do Dubaje, já letěla Perth, teď jsem se vrátila do Dubaje a Janička letí kam? Perth … Zákon schválnosti!

Moje další zastávka je Milán – JFK – Milán. To znamená, že budu mít den v Miláně, den v New Yorku a další den v Miláně. No a pak přijedu domů, zabalím si kufr a pojedu na letiště a poletím na tři dny kam? Do Prahy … Pak si zaletím do Amsterdamu aby se neřeklo, zase se vrátím, zabalím a poletím do Chicaga za Calebem.

A to je asi tak vše dámy a pánové!

Mějte se krásně, další článek bude asi po MXP – JFK – MXP .. 🙂

KOOOOOONEEEEEEEČNĚĚĚĚĚĚĚ!!!!!!!!!

Když už jsme měly dostatek fotek, tak jsme vyrazily se podívat na chodník slávy! 🙂 A já samozřejmě vykoupit obchod se suvenýry a koupit pohledy.

Následující ráno jsem se sešla s mojí kamarádkou Ivet.

Což bylo fajn, konečně jsme se po třech letech sešly! 🙂

Hurááááááá! Už mám zase Internet, tak můžu psát jako divá. 🙂 Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si dopřála menší pauzu od blogu i stránky, protože jsem si potřebovala oddychnout.

Samozřejmě už si nepamatuju, co se kde událo, takže se to budu snažit nějak dát dohromady.

Musím říci, že z Bangkoku jsem byla zklamaná, protože jsem byla jediná crew, která tam nikdy nebyla a samozřejmě kolegové tam byli 6x, 10x, 20x ale i 280x! 😀 Takže samozřejmě všichni šli chlastat a nikomu se nechtělo jít ven. A já chodím sama nerada. Jsou místa, kde je mi to jedno a pak jsou místa, kde si sama jít netroufám. 🙂
Ten první den jsem byla docela unavená, takže jsem si šla dopřát 90ti minutovou masáž a pak jsem si nechala udělat nehty. Byl to spíš takový relaxační layover.
Když jsem šla ven, tak jsem samozřejmě vyrazila s mapou, jelikož jsem nevěděla, kde je ten salón. Vylezu před hotel, tam nějaký místní okamžitě ke mě přiběhl (zjevně jsem vypadala ztraceně) a hned se ptal, kam potřebuju jít. Koukal na mapu, pak mi ukázal kudy, já poděkovala a on si šel po svým. To mě mile překvapilo!
Jeden z crew mi slíbil, že se mnou půjde ven druhý den – (tohle byl tzv. multi-sektor, to znamená, že jsme byli den v Bangkoku, zaletěli na otočku do Hong Kongu a pak letěli zpět do Bangkoku a měli tam další den layover a pak teprve jsme letěli do Dubaje).
Ten první večer jsem víceméně spala, jedla a nebo jsem komunikovala s Calebem.

Pak jsme si dali následující den otočku do Hong Kongu. Absolutně nemám nic proti trávit den v Bangkoku, užívat si masáže a manikůry, pak si zaletět na večeři do Hong Kongu a pak zase zpět do Bangkoku. 😀

Na letu do Hong Kongu jsem si přišla jak naprostá celebrita, hvězda první třídy. 😀 Číňani se rádi fotí a taky si mile rádi fotí nás. Jeden se zeptal na fotku a pak už to šlo ve velkým, fotka sem, fotka tam, tahali mě sem tam a moje kolegyně Thajka se tím vyloženě bavila. Když jsme stáli na “safety demonstration” nebo když jsme procházeli kabinou či při boarding, tak jenom bylo slyšet cvakání foťáků, lidi vesele fotili a natáčeli. Někdy bych si přála ty fotky vidět. A jak byli vděční “še-šej” “še,šej” .. 😀 Nevím, jak se píše děkuji, ale vím, jak se to řekne, tak jsem to alespoň napodobila. 🙂

No každopádně to byla sranda! 🙂

Po příletu do Bangkoku jsme šli na autobus a jelikož cesta trvala hodinu na hotel, tak jsem vytuhla a ani jsem nevěděla jak. Samozřejmě všichni, že jdou ven. Já byla unavená a chtěla jsem jít brzo spát. Veděla jsem, že když půjdu ven, tak za prvé půjdu spát někdy dopoledne a za druhé bych nemohla jít ven. Sam, crew, mi slíbil, že mě vezme ven. Ještě na mě z autobusu řval, že se sejdeme ve 12.

No a teď, co mě fakt nas….

Vtipně jsem se probudila v 11.47 ráno. Takže já absolutní stres, že nestíhám, že půjdu pozdě. A já to nesnáším, když chodí lidi pozdě a proto chodím já na čas. Když se řekne 12:00, tak je to 12:00 a ne 12:01 nebo 12:15! Kort v práci hrají vteřiny velkou roli. Jak při odletu, tak když se nám otevře e-gate a my máme jít na briefing. Jedna vteřina, jedna minuta, letadlo na vás čekat nebude!
No, takže jsem natáhla tepláky, tričko a vyběhla jsem z pokoje. Běžela jsem do lobby rychlostí světla a zvládla jsem to, hezky 11.59. A Sam nikde. Tak jsem čekala 5 minut, 10 minut … No a pak si říkam, že to nemá smysl, protože byl večer kalit a tím pádem 100% bude chrápat.
Volám mu z recepce, NIC. Volám podruhé, NIC. Tak mi dali číslo jeho pokoje. Rozhodla jsem se neobtěžovat a nelézt za ním a bušet mu na dveře pokoje. Šla jsem zpět na svůj pokoj a zkusila mu znova zavolat. Zvednul to a když jsem ho slyšela, tak mi bylo jasný, že ten jen tak nikam nepůjde. A taky mi vtipně usnul na telefonu. Takže jsem práskla s telefonem a šla jsem se projít sama. Samozřejmě jsem nevěděla, jak se jmenuje to místo, kam jsme měli jít a taky jsem netušila, jak se tam dostanu a už vůbec jsem nehodlala někde bloudit sama. Takže jsem se šla projít kolem hotelu, udělat pár fotek, zkusit najít nějaký suvenýr a pak zpět.
Samozřejmě jsem byla bez úspěchu. Ani pohledy jsem nenašla 🙁 Takže jsem šla zpět na hotel, tam sms od Sama, jak se omlouvá.
Mě tohle od crew nepřekvapuje!
Doufám, že až příště poletím do Bangkoku, tak budu mít s sebou někoho ochotnýho, kdo půjde ven. Nebo nějakýho nováčka, co tam nikdy nebyl, se kterým budeme moct jít spolu. Uvidíme ..

Taky co mi naproslo hnulo žlučí, tak na našem patře, hned vedle mě, byli Indové. Já Skypovala s Calebem a on šel pak pracovat a já, že půjdu na chvíli spát, že mám před letem. Rozloučili jsme se, za pět minut jdu spát … 10 minut na to řev! Oni museli stát na chodbě a řvát na sebe. Jejich děti tam dělaly bordel. Třískalo se dveřma ve velkým, prostě randál jako blázen. A to bylo takhle furt. Ticho, kravál, ticho, kravál. Kdykoliv jsem se sebrala ke dveřím, že už na ně vlítnu, tak se zavřeli do pokojů a pak sputili nanovo.
Jedna naše crew je ale díky bohu dokázala seřvat na dvě doby.
V životě bych si nedovolila tohle předvádět na hotelu. Ale bohužel některé národnosti si myslí, že jim patří celý svět a podle toho se i chovají. A tohle píšu ze zkušeností!

Takže jsem šla na let naprosto vyčerpaná a nevyspalá. A takhle nás šlo hned několik a několik crew si i stěžovalo. 🙂 Já jsem neměla na to sílu nadávat na recepci. Oni za to chudáci nemůžou. To jenom někteří jedinci se chovají jako neandrtálci.

A tady je pár fotek.

Doufám, že příště budu mít lepší fotky a víc zážitků ! 🙂

Suvenýr pro Caleba jsem nakonec sehnala až na letišti. Díky Bohu jsme měli chviličku čas na Duty free! 🙂

Předem se omlouvám, že nebudou fotky. Moc jsem nefotila! 🙂 Vlastně skoro vůbec. Jenom pár fotek s rodinou a toť je asi vše.

Konečně jsem se dostala na let do Prahy! A můžu říct, že člověk nikdy neví, jestli mu to náhodou na poslední chvíli nezmění a já se bála každou minutu, abych se nepodívala na rozpis a tam změna.

Jedna věc je, že mě chytl opět zub – to u mě není žádná novinka. Z nějakého důvodu na zuby začnu vždycky trpět, když jsem někde ve světě. Dvakrát (vlastně třikrát) v USA, teď v Dubaji. Díky bohu ale mám miliónovou zubařku, která si na mě udělala čas v pátek k večeru, takže o to víc jsem se bála ,aby mě nedali nakonec na jiný let.
Ve čtvrtek jsem balila, balila a balila. Měla jsem s sebou dárky pro rodinu, paní zubařku a mojí kamarádku, takže kufr narvaný k prasknutí. A Demi ještě nakoupila rodičům a bráchovi dárky, takže jsem jim vezla dárečky od Demi.
Samozřejmě jsem byla nedočkavá. Původně jsem chtěla jít spát brzo, ale nějak se mi nedařilo. Když jsem nakonec ulehla do postele, tak mi psal pro změnu Caleb, že má pro mě novinky. Já už se vždycky bojím zeptat, co je opět nového, protože většinou mě ty jeho zprávy nepotěší, stejně jako nepotěší jeho. Tentokrát to ale bylo naopak. Vrací se mi domů už teď v květnu! Nejde ani slovy popsat, jakou mám z toho radost. A tím pádem bylo jasné, že oka nezamouřím.
Spala jsem možná tak dvě-tři hodinky s tím, že jsem se celou noc budila a kontrolovala rozpis, jestli mi to nááááhodou nezměnili.

Věřte nebo ne, ale když jsem procházela e-gate, bránou kterou chodíme na let, tak jsem prošla s obrovskou úlevou, protože jsem věděla, že fakt letím domů. 🙂

Let byl super. 🙂 Byla jsem jediná češka v kabině, ale i přes to to bylo hrozně fajn. 🙂

Po příletu jsem se nemohla dočkat až vysmahnu z letadla. Byla jsem první, co vzala kufr a mazala na “arrivals”. Tam na mě čekala maminka a tatínek. Vyhlížela jsem bráchu a po chvíli viděla dědu. Takže nebudu dělat hrdniku, ale ukápla mi slzička, jelikož jsem dědu absolutně nečekala! 🙂 TO bylo asi nejlepší překvapení!
Po vítání se a objímání se jsme mazali rychle do auta. Já musela do banky do Olympie vyzvednout si kartu jelikož moje prošla. 🙁 A pak rychle do Tlučné za mojí tetou a víceméně za rodinou (Viz. foto) .. Přivezla jsem Kájině papenku naší, Barbie, hnědovlasou v uniformě – taká moje mini verze 😀 .. Byla to taková menší rychlovka, jelikož jsem musela rychle domů, převlíct se a hurá k paní zubařce.

Takže v 6 jsem byla nastoupená u paní zubařky. Já jsem hroznej posera, co se týče zubů. Ale nakonec to byla bezbolestná návštěva, která mi ušetřila několik tisíc, který bych dala za celý ten proces v Dubaji.
Pak jsem jela domů na gulááááš. Do toho ještě přijela teta z Tlučný a zastavila se u nás moje kamarádka Anet. Takže se bylo u nás.
Jenže pak mě přemohla únava a já usínala a nakonec i usnula na gauči. 😀 Zvládla jsem se rozloučit a pak už byla schopná jen dát si vanu, spáchat hygienu a šla jsem rovnou do postele někdy po 10 večer. Ani nevím, jak jsem usnula. Byla jsem naprosto vyždímaná.

Ráno jsem vstala brzo, protože za mnou přišli děda s babi a Anet (moje kamarádka). Já s tátou šla ještě nakoupit vína a pak jsem šla domů balit a chystat se na let. Pak už se zase loučilo a já vyrážela směr Plzeň, protože jsme museli do Tesca. Potřebovala jsem koupit kontaktní čočky, dárky Calebovi, Demi a pár dobrot.
No a hned po nákupu se jelo na letiště.

Na letišti jsme měli dost času, takže jsem se šla najíst – docela jsem čuměla, když jsem viděla ty ceny na letišti. Směšný.

Další sranda byla zavřít kufr. V životě jsem neměla takhle těžkej a plnej kufr. 😀 ZE mě museli mít radost ..

No a pak už bylo na čase zase nastoupit do letadla a vrátit se do Dubaje. Jelikož maminka napekla buchtu a bábovku, tak jsem odcházela s plnýma rukama.
Když jsme pak v dodělali první servis – oběd/večeře, tak jsem připravila všem tácky s buchtou a bábovkou. Celá crew i piloti dostali a jak si všichni pochutnali. Maminka byla hvězdou letu. Děkovali mi ještě v Dubaji. Ať maminku pozdravuju, že to bylo výborný atd. atd. atd.

No bylo to fajn! 🙂

Musím říct, že se mi do Dubaje nechtělo. Tady je 40 stupňů a nedá se to vydržet. 🙁 V 1 ráno bylo 37 stupňů. Myslela jsem, že mi hrábne z toho.
Probudila jsem se až někdy v půl 4 odpoledne. A od tý doby se snažím uklidit, vybalit a vyměnit si s někým dovolenou, abych mohla letět za Calebem. I kdybych dovolenou nedostala, tak ho stejně uvidím, protože teď mám každý měsíc lety do USA. Minulý jsem měla tři, teď mám dva. Lidi to lítat nechtějí a tak i kdybych let nedostala, tak není vůbec těžký si to vyměnit. A nebo vyměnit si to za dny volna. 🙂 Uvidíme … Držte palce. Radši bych měla pár dní dovolené teda.

A to je vše.

Další článek bude po mém multisektoru – Bangkok – Hong Kong – Bangkok ! 🙂

Zdravím, tentokrát ze Singapore a to rovnou dvakrát! 🙂

Tento let byl tzv. multi-sektor = SIN-BNE-SIN, to znamená, že jsme letěli Dubai Singapore a strávili tak 24 hodin v Singapore, pak jsme letěli Singapore Brisbane, kde jsme opět měli 24 hodin a pak Brisbane Singapore a překvapivě dalších 24 hodin. No a pak bohužel domů.

Moje dva dny v Singapore shrnu v jednom článku, což bude lepší, než psát dva.

Po příletu a následém příjezdu na hotelu jsme se domluvili, že půjdeme ven na večeři a někam na drink. Takže po příchodu na hotel, jsem ze sebe servala uniformu rychlostí světla, odmalovala si tunu make-upu a práskla s sebou do postele. Měla jsem tak 3 hodinky, než jsme měli domluvený sraz. No to bych nebyla já, abych nezaspala.
Původně jsem měla jít s mojí kolegyní a velice dobrou kamarádkou do baru v 71 patře v našem hotelu, s tím, že půjdeme na jeden drink a pak půjdeme na tu večeři v 8 večer, jak bylo domluveno. No, probudila jsem se – po X alarmech, v 6.15pm a nebyla jsem schopná otevřít oči natož se zvednout z postele. Takže jsem napsala J., že teda na to kašlu, že se sejdeme až v těch 8pm. Nařídila jsem si budíka o hodinu později.
Myslíte, že mě vzbudil? NE.
Takže to dopadlo tak, že jsem se probudila v 7.45pm a měla naprostou paniku, že jsem zaspala a samozřejmě, že nestíhám jít na večeři. Za 10 minut jsem byla hotová, připravená vyrazit a dvě minuty na to jsem přešlapovala na recepci hotelu a čekala na ostatní. Ve finále jsem byla PRVNÍ! J. samozřejmě taky zaspala, takže jsem jí musela volat z recepce. Stane se.

Když jsme se všichni účastníci sešli dole, tak jsme vyrazili na véču kousek v Marina Bay. Je tam taková ulice, kde jsou “stánky”, kde mají seafood. Samý mořský potvory. Já seafood nemám moc ráda. Naštěstí tam měli “Pineapple fried rice” s kuřetem, takže jsem si dala to a udělala jsem dobře.

Ovšem můj kolega Mina a Ali se toho nebáli. Já a J. jsme si daly to samé.

Taky jsem se dozvěděla novinku a to, že moje spolubydlící se bude stěhovat. 😀 Což mi absolutně nevadí. Nabídla jsem její pokoj holčině ze Slovenska, tak doufám, že to klapne! 🙂 Držte palce. Musíme odevzdat papíry, aby nám to schválili, ale neměl by být problém.

A toť je vše ze Singapore.