You are here: Home / Archives for admin

Rodina v Dubai – část první.

Vzhledem k tomu, že mám asi milión fotek z návštěvy mých rodičů, tak článek rozdělím do dvou částí.

Moje rodina nebyla v Dubai poprvé. První návštěva proběhla v březnu 2015, kdy přiletěli na 5 dní (vč. cesty). Tentokrát tu byli na celý týden. Tudíž bylo víc času na to podívat se po Dubai. 

První den jsme samozřejmě vyrazili do Dubai Mall a na fontány. Burj Khalifa měla LED SHOW ještě z oslav příchodu Nového Roku. Vzhledem k tomu, že na internetu bylo zmíněno, že LED SHOW bude jen do konce ledna. 
Samozřejmě moje maminka miluje fontánu, já si taky myslím, že ta fontána nemá chybu, vždycky se na ní ráda podívám, když už tam jsem. A jelikož jsem měla možnost porovnat i s Las Vegas, tak Dubajská mi přišla podstatně lepší. Ale třeba někomu se líbí víc ta v Las Vegas.
Jelikož jsme tam dorazili dost brzo, než vůbec začala jak show, tak fontána, tak jsme se zašli najíst, na kafčo a něco sladkého na zub a pak jsme šli na fontánu. Tady jsou fotografie. 

Stihla jsem to i natočit, alespoň část. Tady je fontána a LED SHOW. Ještě mám další dva odkazy, které sem přidám. 🙂 


Jediná škoda je, že ještě nebyla pořádná tma, takže jsme věděli, že se budeme chtít vrátit, abychom to měli za úplné tmy. 
Druhý den jsme se rozhodli vyrazit do Dubai Marina. Kamarádka mi řekla, že se tam dá jet taky na loď, tak jsem řekla, že bych tam rodinku ráda vzala. Přece jenom v Marina jsme nebyli. Tenkrát, když za mnou poprvé rodina přiletěla, tak jsme jeli do Abu Dhabi, takže jsme kolem Mariny maximálně tak projížděli. 
Sedli jsme na metro, protože nás to vyšlo levněji, než jezdit taxíkem sem a tam. Ono taxíky v Dubai jsou docela levný, ale pokud se člověk vozí v taxíku celý den, každý den, tak se to docela dost prodraží. Kort když pak je špička a vy sedíte v taxíku třeba i hodinu půl, když cesta normálně trvá 15 minut. 
Cesta metrem nám zabrala dobrých 45 minut. JE to fakt daleko, to se musí nechat. Po cestě jsem si vyfotila Burj Khalifu. Ta budova mě nepřestává udivovat. A to jsem jí měla na očích neustále. 

Po příjezdu na naší konečnou zastávku metra jsme vylezli ven a šli směrem k přístavu. 
Můžete sami uznat za vhodné, zda-li tohle je ráj pro fotografy či turisty. Protože ty fotky, co vznikly během naší návštěvy tam, jsou dle mého názoru jedny z nejlepších, co jsem kdy vyfotila. Hlavně jsou i moje nejoblíbenější z celého pobytu v Dubai. Posuďte sami.

Původní plán bylo projít se kolem Marina, je tam stezka, kde se dá jít na slušnou procházku. Doufala jsem, že najdu to místo, odkud se dá jít na loďku. Vtipně mě zastavil urostlý chlap, že nabízejí projížďku na lodi. Původní cena byla cca 60 aed na osobu, já se cukala a dostala jsem nakonec 30 aed na osobu, haha.. 🙂 Přišlo mi, že se tátovi nejdřív nechtělo, ale nakonec jsme všichni byli rádi, že jsme šli. 
Měli jsme asi dvacet minut, než jsme se měli nalodit. 
Po příchodu na palubu jsme si každý sedli na svůj pytel. Upřímně si nejsem jistá, jak se to jmenuje. Pokud někdo víte, tak mi to prosím napište do komentářů. 🙂
Já se zeptala, kde je nejlepší sedět, tak nám poradili sedět na přídi, abychom neměli nikoho před sebou. A ať si sedneme napravo. 

Poté, co byli všichni pasažéři na palubě jsme dostali vesty, následně pak i deky a chvíli po tom, co jsme se vydali na cestu i nějaký to pití. 🙂 Bylo zdarma možnosti Fanty, 7 UP, Coca-Cola a voda. 
Musím říci, že jsme si vybrali nejlepší možný čas, kdy se nalodit, protože jsme zažili naprosto kouzelný západ slunce. 

Tady je video z plavby. 
Z Dubai – Marina jsme se vydali do Dubai Mall. Kam jinam jsme směřovali než do Dubai Mall.
Proč? 
Fontána a Burj Khalifa.
Pak jsme vyrazili domů, jelikož nás následující den čekal výlet do Miracle Gardens s Demi. 🙂

MIRACLE GARDENS 
Paradoxně jsme se poprvé jely s Demi podívat na Miracle Gardens až teď, při příležitosti návštěvy mojí rodiny v Dubai. Po vesměs roce a půl. 
Abych pravdu řekla, čekala jsem možná trošku víc, ale stejně to bylo krásný. Já žila v Al Nahda, kde prostě zeleň bylo asi tolik, kolik je deště v Dubai během roku. 

Tady máte video, jak to vypadá, když je čas modliby.
A tady je video s Demi 🙂
Vesměs to bylo super odpoledne. Demi je jako člen rodiny a hlavně bylo fajn strávit s ní tolik času, před tím, než jsem odjížděla. 
Více bude v článku na pokračování!

Poslední let

Ano, tolik očekávaný den D přišel. 
Můj poslední let byl multisektor – Milán JFK Milán. To znamená, že jsem strávila dva dny v Miláně, den v New Yorku a pak další den v Miláně. 
Řekla bych, že celkem úspěšně jsem tajila můj poslední let. Věděli to jen Ti, které mám na svém soukromém FB. Na blogu, IG i veřejné stránce na FB jsem to tajila do momentu, kdy jsem se vrátila do USA.
Tak začneme hezky od začátku. 🙂
Balit se na let a vědět, že je to můj poslední bylo zvláštní. Měla jsem celou dobu smíšené pocity. Stejně jako když jsem zamykala dveře od bytu a odcházela s kufry na autobus. Celou dobu jsem si říkala, že je to naposled. Naposledy takhle jedu v uniformě na let, naposledy jsem se musela balit na let. 
Když jsem přijela do práce, tak jsem s úžasem sledovala ty davy holek a kluků, co se přihlašují na let, procházejí tzv. E-GATE ( EGATE – foto ) a pak dělají tzv. Check-in na let.
Odpočítávala jsem minuty do momentu, kdy se otevře moje e-gate před letem a budu tak moci jít na můj poslední briefing.
Celou dobu jsem měla smíšené pocity. V jednu chvíli mě popadal smutek, protože prostě lítání miluji. Společnost, pro kterou jsem pracovala ani ne, jsem si 100% jistá, že jsou DALEKO lepší společnosti, pro které se dá pracovat a opravdu to není až takový sen, jak si mnozí myslí. Ale o tom napíšu pak samostatný článek až bude více času. 
A nejenom, že lítání je moje vášeň, ale jestli něco za to stálo, tak moji kolegové. Vždycky jsem měla super kolegy, vždycky jsme se neuvěřitelně nasmáli na letech, dělali kraviny, fotili fotky, podnikali různá dobrodružství na layovers. Kolikrát ta práce stála fakt za hovno (s prominutím), ale tím, že jsme fakt měli super partu jsme si to dokázali zpříjemnit. 
K mému překvapení jsem nebyla sama, pro koho tento multisektor byl posledním vůbec. Jedna z mých kolegyň a již vedoucí – Cabin Supervisor ( Jde to economy crew, business, first class, Cabin Supervisor, Purser, PSP) taktéž končila a byl to její poslední let. Abych pravdu řekla, tak se mi dost ulevilo. Bylo fajn vědět, že v tom nejsem a nebudu sama. 🙂
Všechny sektory byly super! 🙂 Užívala jsem si to na maximum. A opravdu jsem měla z pekla štěstí, že jsem měla na svým posledním letu tu nejlepší crew, jakou jsem si kdy mohla přát. Nejenom kolegy z economy, ale stejně tak všechny ostatní kabiny a i naše vedoucí. Nepamatuji si, kdy jsem se na letu tolik zasmála, jako na tomhle výletu.
První zastávka byla v Miláně. Měli jsme tam dva dny, což mi přišla ukrutně dlouhá doba. Už ten první den jsem nevěděla, co dělat.
První večer jsme šli celá crew do jedné vyhlášené restaurace. Vždycky každý let tam jde crew. Já to tam miluji a Papa Enzo (majitel restaurace) mi fakt bude chybět. To je neuvěřitelně hodný a energetický člověk. A s jeho ženou vybudoval fakt úžasnou restauraci. Kdykoliv jsem tam byla, tak tam bylo narváno k prasknutí. 
Nemohla jsem se dočkat letu do New Yorku. Můžeme bejt vlastně rádi, že jsme tam letět mohli. Protože pár dní před naším odletem byla sněhová bouře a všechny lety do New Yorku a do D.C. byly zrušeny. Ten den, kdy lety byly zrušeny já letěla do Milána. A vzhledem k tomu, že jsem měla na posledním sektoru mít mojí rodinu, tak jsem vážně měla hrůzu, jestli se ten let bude konat a nebo jestli nebude nějaké zpoždění nebo prostě něco, co by to mohlo celý zkazit. 
Let do NY byl ale super. A ten výhled z kokpitu taky neměl chybu. Tady je pár fotek. 

Gleenland! 🙂

Tady máte video z Kokpitu! 🙂
A tady už je fotka před přistáním v NY! 🙂 

Nemohla jsem se dočkat až budeme na zemi. Celou cestu autobusem jsem byla nedočkavá jako malá holka, protože moje kamarádka za mnou jela na hotel se na mě podívat. Je to ta holčina, o které jsem již psala, že skončila v půlce prosince a vracela se za svým přítelem do NY. Tu holku mám strašně ráda, asi jediná Angličanka, se kterou jsem si takhle sedla. 🙂 
Po příjezdu na hotel si mě Xan vyzvedla v lobby, šly jsme odnést moje věci na pokoj, já sundat uniformu a hurá na večeři do Chop’t. Kdo nezná a nachází se v NY, doporučuji tam zajít. Tady je odkaz – Choptsalad
Chvíli jsme couraly po nočním New Yorku, než jsme se musely opět rozloučit. 
Druhý den ráno bylo tak krásně, že jsem se rozhodla jít na procházku. Domluvila jsem se s Jamie, že zajdeme na oběd, takže místo toho, abych tam jela metrem, tak jsem si to dala pěšourem. A stálo to za to. 
Tady už máte fotografie z NY! 

Pak už následovalo jít zpět na hotel a dát si šlofíka a hurá na let.
Let zpátky do Milána byl fajn. Málo lidí na palubě, noční let, ráj pro crew. Za to my jsme řádili o 106.

Když máte super crew a fakt super klidný let s normálníma lidma na palubě, tak to fakt stojí za to. Nejednou jsem si řekla, jestli jsem neměla ještě chvíli zůstat. Pak jsem ale okamžitě tu možnost zamítla, protože opravdu jdu za lepším. Za normálním a opravdovým životem. Navíc moje tělo dostalo takový zápřah, že prostě jsem si potřebovala odpočinout.
Po přistání v Miláně mě čekala zpráva od rodičů, která mi málem přivodila infarkt. Původně měli jet za mnou všichni 3, máma, táta, brácha. Měli letět na A380 z Německa. Nakonec to dopadlo tak, že jsem řekla, že by mohli letět do Milána a odtud se mnou a být tak nejenom na A380, ale i na mém posledním letu. Když jsem bookovala letenky, tak táta couvnul, že bude doma, že do Dubaje nechce. Takže pro mě byl opravdu šok, přistát a mít zprávu od rodičů, jestli by byla možnost sehnat ještě letenku a jestli by táta mohl zůstat.
 Vysvětlení: Pro návštěvníky, co jsou rodina, kamarádi musíme mít vyplněné formuláře, nejpozději 10 dní před návštěvou musíme odevzdat formulář, podepsaný mnou a mojí spolubydlící a pak se to dává ke schválení. Je to otravný … Napíšu o tom do článku o mé zkušenosti v Dubai více, ale vesměs je to fakt otrava. A chlapa – přítele si taky domů nepozvete. Leda, že budete lhát, že je to “bratranec”, protože pokud nejste manželé, tak máte smůlu.
No, abych to zkrátila. Po asi dvou hodinách jsem zařídila jak letenku, tak odevzdaný formulář, dokonce i podepsaný spolubydlící. Jak? Demi byla naštěstí doma, takže vzala formulář, vyplnila ho za mě, běžela dolů za security, pak zase nahoru, dolů, nahoru a pak naháněla mojí spolubydlící, která naštěstí byla doma, ale zrovna odcházela na let do Singapore. Letenku taky vyřídila Demi. Zkrouhli nám benefity a zpřísnili pravidla pro tzv. Special tickets. Do konce ledna se muselo nominovat, kdo má nárok na ty “special tickets” – jsou to letenky pro širší rodinu a kamarády, jinak by nebyla možnost koupit žádnou. Muselo se nominovat 25 lidí a letenek je prosím jenom 10. 😀 Každopádně Demi plánovala nominovat moje rodiče tak jako tak, takže tam nominovala tátu, zařídila letenku a mohlo se jít spát. Ještě před tím jsem si musela dát drink teda, protože tohle stálo za to. 
Následující den ráno jsem šla na letiště vyzvednout bráchu s rodičema. Šli jsme se najíst a pak na hotel, kde jsme čekali až budu mít tzv. WAKE UP CALL a následně kdy budu muset jít dolů. Já se připravovala na let, zatímco naši odpočívali. 
Musím říct, že mě nějak netankovalo to, že je to naposledy, co oblíkám uniformu a co se připravuji na let. Nějak mi to asi ani nedocházelo. 
Pak už nezbývalo nic jiného, než jít dolů na recepci a jít pomalu do letadla. Naši šli s náma, rozdělili jsme se před security checks. 🙂
Let do Dubaje byl super. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a měla jsem skvělého vedoucího (Purser), který mi dovolil vzít rodiče nejenom do baru v business class, ale i do business class se podívat a následně do první třídyy a koupelny. 🙂 Po přistání pak kapitán řekl, ať vezmu rodiče do kokpitu! 🙂 
Rodiče seděli v mojí kabině. Respektive v místě, kde jsem byla já. Schválně jsem si nechala dát pozici (podle jumpseatu) tak, abych byla u nich. Takže jsem dělala servis na jejich straně. A pak jsem rodiče provedla po economy, nafotili jsme nějaký fotky a když bylo nahoře po servise, tak jsme šli nahoru. Tady jsou fotky z celého letu.

Taky jsme s Kati šly do kokpitu a vyfotily se s pilotama 🙂 Strašně super piloty jsme měli. Fakt jsme se prali o to, kdo půjde do kokpitu, což se normálně neděje, ba naopak se lidi hádají kdo půjde a nepůjde, protože se nikomu nechce. 

……….
No a pak došlo na přistávání … Nechtělo se mi, říkala jsem našemu kapitánovi, jestli nemůžeme lítat trošku déle, absolutně se mi nechtělo přistávat. Věděla jsem, co přijde po přistání .. 
Nebudu lhát… Při přistání a hned, co jsme dosedli na zem, mi tekli slzy jako blázen. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak mám slzy v očích. Utírat slzy jsem nestačila.. Pak jsem se uklidnila. A pak přišla další pecka. Po přistání na povel kapitána/FO děláme tzv. DISARMING DOOR. Před vzletem děláme ARMING, to znamená, že když jsou dveře v ARMED position, kdyby je někdo otevřel na zemi, tak zaktivuje skluzavku a tak se vám nafoukne skluzavka. Disarming se dělá pak pro to, aby nám skluzavka nevyletěla ze dveří. 😀 Nevím, jak to jinak napsat.
Když všichni dáme páku dveří na DISARMED (takhle to vypadá – Ukázka ) tak nám potom volají vedoucí buď purser nebo cabin supervisor a kontrolují status těch dvěří, takže my zvedneme telefon a řekneme “ML2, disarmed and cross checked” – ML2 jsou druhé dveře nalevo na A380, to je jméno stanice, kde jsem byla.. cross checked se říká pro to, že musím jít ke dveřím naprosti mě MR2 (Druhé dveře napravo) a zkontrolovat, jestli opravdu jsou ARMED či DISARMED, stejně tak kolegyně jde od MR2 k mým dveřím na ML2. Takže když volala Patricia (supervisor), tak řekla, Michaela, naposledy, ML2? … Takže jsem nějak pípla “ML2, disarmed and cross checked!” a začala jsem brečet jako blázen. Moje kolegyně pak běžela od MR2 dvěří ke mě, tak mě tam objímala, zatímco já brečela jako blázen. Když odcházeli pasažéři, tak já koukala z okna dveří a brečela, brečela a brečela.
Pak přišel pasažér, který věděl, že je to můj poslední let, podal mi ruku a přál mi jen to nejlepší … měl takový hezký proslov ke mě, že jsem začala brečet znova, tak mě tam objal.. To bylo moc milý. Pak jsem se uklidnila a šla vzít rodiče do kokpitu. Táta si dělal srandu, že mě štípla vosa. 

Pak jsem vyprovodila naše a šla dělat to, co mám. Post-landing duties. To znamená, že jsme sebírali použité a nepoužíté sluchátka, deky atd. Pak jsme se měli sejít před schody vepředu kabiny. Tam už se všichni hromadili, že si dáme společnou fotku… Takže já ubrečená jsem sedla a snažila se vykouzlit nějaký ten úsmev. Ne že by to šlo teda. Kati mě ještě předtím objímala a říkala, ať neřvu, nebo začne znovu taky. 😀
Pak jsme se sebrali, že půjdeme a všichni ať ještě nechodíme. V tu chvíli přišli crew s taškama … Dostaly jsme s Kati dárečky z Duty free … a pak přišli a přinesli nám kartu, kam dali fotky nás, ale i jejich, kde byly různý zprávy od nich jakože HODNĚ štěstí, ůláska a podobný věci. A k tomu ještě jsme dostali přáníčko, kde jsme měli vypsané vzkazy od crew. Já brečela jako blázen .. Nemohla jsem to zastavit.

Nečekala jsem, že mě to takhle sebere. Opravdu ne. Byť jsem věděla celou dobu, že odcházím za lepším a že konečně budu moci být s člověkem, kterého nadevše miluji, tak jsem nesla poslední let strašně špatně. A to jsem nevěděla, jak moc mě vezme loučení s Demi (o tom ale bude samostatný článek) … 
Nechala jsem půlku mého srdce na palubě. Byť ta práce fakt není tak růžová, jak si lidi myslí a neznám nikoho, koho by bavilo roznášet a sebírat jídlo, nechat pasažéry se na vás vztekat, protože nemáte kuře a nebo nemáte vegetariánský jídlo, kolikrát vidíte, jaký jsou lidi abnormální prasata, tak prostě lítání je byla a vždycky bude moje vášeň. A vím, že mi to bude chybět. Lítání, crew a ty naše výlety všude po světě. Práce jako taková? Ne … Alespoň ne pro tuto společnost. Vím, že je spousta leteckých společností, kde bych se měla jako prase v žitě! 🙂 
Tímto bych to ukončila. Předem se omlouvám, že nestihnu psát články tak často. Jsem teď doma v USA, máme našeho pejska a čeká nás stěhování a spoustu věcí, takže budu se snažit dohnat veškeré resty a napsat články co nejdříve. 🙂 A jelikož se mi tu ta moje prdelka kroutí a za chvíli bude vzhůru a opět v plné síle, tak se jí jdu věnovat! 🙂
Vám přeji krásný začátek nového týdne! 

Tokyo, Japan

Konečně jsem zavítala do Japonska. 

Abych pravdu řekla, na tenhle let jsem se těšila od chvíle, kdy jsem ho viděla na rosteru. Když jsem bidovala o své lety, tak jsem si dala Japonsko jako druhou možnost. První bylo Rio, to jsem samozřejmě nedostala – klasika. Japonsko byla druhá možnost. Upřímně mi bylo jedno, jestli dostanu Osaku, Tokyo nebo kdo ví co, hlavně, že to bude Japonsko.
Lety do Japonska jsou relativně těžký dostat, je o ně velký zájem. Samozřejmě nic není nemožné, ale letěla jsem se spoustou lidí, co například nikdy nebyli v Japonsku, Brazílii etc. 
Já jsem dostala let do Tokya. Bohužel jsem dostala Naritu. Létáme na dvě letiště, Narita je cca 40 minut až 80 (záleží, jestli jedete vlakem a jestli jedete express – který je dražší, nebo normálním. Express trvá kolem 40ti minut). I to mě neodradilo od toho, abych stejně vyrazila do města.
Není divu, proč je o lety do Japonska zájem. Zaprvé je to naprosto nádherná země, za další ten let je jak pohlazení po duši. Proč? 
Japonci jsou neuvěřitelně zdvořilí a čistotní. Věřte nebo ne, za svou celou kariéru letušky jsem viděla a zažila leccos na letech. Viděla jsem výkaly i na místech, kde jsem si myslela, že je nikdy neuvidím. Také jsem viděla, jací jsou lidi prasata, co dokážou za paseku pod svými sedačkami nebo jakou parádu dokáží rozjet na toaletách. Kolikrát jsem si říkala, že snad i zvířata jsou čistotnější jak lidi. 
Co se týče Japonců, to je jiná hitparáda. To letadlo po jejich odchodu vypadá tak, jako když do letadla nastoupili. Neviděla jsem snad jediný kus papíru, kelímku na zemi. 
Japonci si sednou na své místo, nechají si obal od deky a do toho si dávají odpadky. Buď nám to pak přinesou, nebo nám to dají na konci letu. 
Toalety vypadaly jako kdyby je nikdo na tom letu nepoužil. Kolegyně z Japonska nám vysvětlily, že pro ně je ostuda odejít ze záchodu a nechat po sobě bordel. Řekly, že pokud by je někdo viděl odcházet ze záchoda a následně ho po nich použil a viděl tam bordel, tak se dotyčná osoba propadne hanbou do země. A věřte, že kdykoliv jsem záchod šla zkontrolovat, tak tam bylo uklizeno tak, že jsem myslela, že mě šálí zrak. 
CALL BELL – nebo-li zvonění na crew. Jestli jsme měli 3 za celý let, tak to bylo ještě hodně. Většina z nich sedí a o nic si neřekne a nebo když už, přijdou si do galley (kuchyňky). 
Japonci si nestěžují. Respektive nebudou si stěžovat mě, nebo komukoliv, kdo nemluví jejich jazykem a je pro ně cizinec. Takže pokud by byl problém, čočku dostanou crew, které jsou z Japonska. 
Další věc je, že Japonci očekávají perfektní servis. Servis v Japonsku je jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažila. A ruku na srdce, konkurence je veliká, kort, co se leteckých společností týče. Pokud se jim nebude líbit náš servis, tak prostě s náma příště nepoletí. Tím pádem je kladen velký důraz na kvalitu servisu. 
Musím říci, že ten let (tam i zpátky) byl jeden z nejlepších a nejklidnějších letů vůbec. Bohužel jsou lety – a není jich málo – kdy člověk jde na let s tím, že to bude peklo na zemi. Samozřejmě vždy záleží na tom, co má člověk za pasažéry. Stane se, že jeden let je horor a ten samý let je třeba i naprosto úžasný. Stalo se mi to několikrát, například s Moskvou. Zažila jsem jeden let, kdy jsem chtěla skákat z letadla. Kdyby to šlo, skáču ven a už mě nikdo nikdy na palubě neuvidí. A pak jsem měla let, kdy jsem si řekla wow, tohle bylo i snesitelný či fajn. 🙂 Ale tak obecně jsou lety, u kterých se prostě ví, že nebudou peříčko. Já chodím na tyto lety s těma nejhoršíma představama. Buď se moje očekávání naplní a nebo budu příjemně překvapena. Vždy ale očekávám to horší.. Je lepší být příjemně překvapen. 
Takže, jak jsem již napsala, let byl super. Sice to s náma trošku házelo, ale bylo to fakt fajn. Let trval 8 a půl hodiny. K mému překvapení jsme dostali 2 hodiny rest. A jelikož jsme měli CRC (místo, kam chodí crew spát), tak jsem spala dvě hodiny jako miminko v postýlce. 8 a půl hodiny let a dvě hodiny pauza, kolikrát se letí do USA a člověk dostane 2 a půl hodiny na letu, co má 14 hodin. Smutné. A to další pecka přišla, když na cestě zpátky jsme měli 3 hodiny a let trval 11 hodin. 
Po příjezdu na hotel jsem se šla rychle převlíct s tím, že půjdeme s holkama na hotel. Měla jsem na letu holčinu ze Slovenska, shodou okolností taky Míša a pak ještě jednu holčinu, co s náma chtěla jít na výlet do Tokyo. Takže jsme se domluvily, že půjdeme společně na večeři, kde domluvíme detaily.

To bych nebyla já, abych v první řadě nehledala župan. V Japonsku bylo kimono. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak lituji toho, že jsem si jedno nekoupila. No nic, příště. 🙂 

Samozřejmě se to neobešlo bez “selfíčka”. 
Pak už jsem rychle utíkala dolů na recepci, kde jsem měla sraz s holkama.
Daly jsme si skleničku vína, poseděly chviličku, pokecaly a naplánovaly výlet do Tokya.

Odjez směr TOKYO – 6 ráno! 


Vzhledem k tomu, že let pro nás byl noční, většina crew před letem nespala (já díky bohu jo, protože mám otočený režim – což není teda zdravý, ale co se dá dělat).. tak valná většina šla okamžitě spát. My jsme odcházely někdy kolem 9 večer. Rychle do vany, spáchat hygienu a spát. Vytuhla jsem neuvěřitelným způsobem.
Budíček v 5.30 ráno! 🙂 
Rychle si umejt hlavu, zabalit si věci, ujistit se, že mám foťák, oba telefony i externí nabíječku, peníze a mohlo se vyrazit.
Miška mě vyzvedla chviličku před 6tou ráno. Čekaly jsme na další crew, Máriu. To by nebyla pravá crew, aby nepřišla pozdě. Musely jsme jí volat z recepce a popohánět ji, abychom stihly shuttle bus na letiště. Díky Bohu jsme byly cca 10 minut od letiště.
Shuttle jsme naštěstí stihly, řidič nás vyhodil na terminálu 2, odkud jsme si už musely poradit vesměs samy. 
Problém v Japonsku je ten, že málokdo umí anglicky. Místa jako letiště, hotel etc. Tam samozřejmě anglicky mluví bez problémů, ale jinak je to problém. Také je to tak trošku o štěstí na koho zrovna narazíte. 
Na letišti jsme šly rovnou na informace. Paní nám vypsala na lísteček časy vlaků, veškeré stanice, v kolik kde zastavují i cenu. Pak nám už jenom ukázala kam si máme jít koupit jízdenky a popřála nám krásný den. Byla jsem až v šoku, jak jsou Japonci organizovaní. To je prostě BOMBA! 
Následoval první oříšek … 
Vlak, kterým jsme měly jet, měl odjíždět v 7 hodin. V 6.50 jsme ještě neměly jízdenky, protože jsme za Boha nemohly přijít na to, jak je koupit. Na poprvé jsme byly trošku zmatené. O to horší je i fakt, že každá země má svoje. V Rusku koupě jízdenek funguje jinak, stejně jako v Taipei to bylo jinak, i v Dubai je to jinak. Logicky. 
Nakonec jsem si všimla, že jediný co, tak stačí kliknout na tu sumu, co nám paní napsala na papírek. Takže jsme si přeply obrazovku na anglickou (což vesměs nebyla pak ani potřeba, stačilo vědět za kolik máme koupit lístek a zvolit možnost s tou danou sumou), klikly na sumu 1240 a už to bylo, lístek byl tím pádem na světě.
Jakmile jsme všechny měly lístky, tak jsme mohly vyrazit na vlak. Bohužel tou dobou jel “normální” vlak a ne express. Pro nás to znamenalo zastávku v každé stanici, ale také přestup. Je fakt, že jsme nejdřív měly trošku strach, ale zvládly jsme to. 
VLAKY a celkově veřejná doprava v Japonsku je něco neuvěřitelného. Důvod? V životě jsem neviděla tak čisté vlaky, autobusy, metro a samozřejmě i letiště, nádraží. Všude v Japonsku bylo ČISTO! 
Po cestě si nedalo všimnou následujícího.. 
Všichni Japonci byli UPRAVENÍ, nažehlené obleky a – POZOR, teď to bude znít divně – ALE všichni Japonci měli až neuvěřitelně čisté boty. Ať to byly dámy či pánové, na botách neměli absolutně žádný flíček, nic. Normálně jsme seděly a koukaly jak blázen, všechny do jedné. 
Když se vlak zaplnil, tak mě zaujalo následující. Všichni, co drželi tašku v ruce – kabelka, brašna na počítač – cokoliv, tak je okamžitě po nástupu do vlaku odložili do úložných prostorů nad hlavami. Nevím jak vy, ale já jsem zvyklá, že všude lidi drží svoje tašky, nechávají si batohy. Pán na fotce batoh také nesundal, ale vlak byl vesměs prázdný a on nejel daleko, nějaký dvě tři zastávky, ani ne. V momentě, kdy ale se zaplnilo, tak všichni dávali tašky nahoru. To mi přišlo docela i zajímavé. 
Samé následovalo, když jsme jely zpátky do Narity. Jely jsme tedy expressem a tím pádem jsem měly přidělené sedačky, stejně jako kabinu, kde sedíme. My například měly kabinu 5, sedačky 5AB a 4A. Před vstupem do kabiny byl prostor, kam si lidé odkládali kufry a jiná zavazadla. Nechat u nás v Čechách zavazadlo bez dozoru, tak v tom lepším případě zavazadlo najdete, ale dost možná vám pár věcí bude ve finále chybět. 
Zpátky k cestě do Tokya. 
Následoval přestup. 
Nevěděly jsme, kam máme jít. Jestli stačí jenom vylézt z vlaku a jít na druhé nástupiště, což bylo přímo naproti nám, nebo jestli je třeba jít někam jinam. Ukázaly jsme jedné paní lísteček. Anglicky neuměla, ale byla schopná nám ukázat, kam máme jít. 
Přestup jsme zvládly bez problémů. Teď následoval další oříšek a to, kde máme vystoupit. Zeptaly jsme se pár lidí, ale neuměli anglicky. Naštěstí jsme našly mladého pána, co anglicky uměl. Vysvětlil nám kde jsme, jak najdeme tu zastávku, kde máme vystoupit a pak nám našel jednodušší schéma, kde nám ukázal naší cílovou stanici. Spočítal nám kolik zastávek máme jet a bylo to. 🙂 
Zvládly jsme to. Dostaly jsme se na stanici, odkud jsme měly přejít na metro a jet na zastávku Asakusa, kde se nachází Asakusa Temple. 
Na stanici jsme objevily úžasné místo na snídani. VIE DE FRANCE. Přišly jste dovnitř, vzaly jste si tácek (takový ty, co jsou ve školních jídelnách) a kleště. Pak se šlo a vybíralo se, co si kdo dá. Tohle je přesně to místo, kde jsme byly:

TOKYO – VIE DE FRANCE

Co mě naprosto dostalo.. 
Byly jsme tři holky. Nikde nebyly 3 místa vedle sebe. Bylo tam docela dost lidí. Míša našla místo, kde byly dvě místa vedle sebe, pak seděl starší Japonec a pak byla další volná židle. Já jsem přišla jako druhá ke stolu a sedla jsem si. Míša se otočila a říká mi, jak to uděláme, když jsme tři. Podotýkám, že jsme mluvily česky/slovensky. Mária ještě platila. Pán se na nás podíval, beze slova se přesunul na poslední volné místo, usmál se na nás a kýval hlavou. Tak jsme mu poděkovaly. Když pak odcházel, tak se znova na nás usmíval a kýval hlavou. Mě to naprosto dostalo. Celkově celý ten den bylo jedno příjemné překvapení za druhým. Je až neuvěřitelný, jak jsou Japonci, milí, zdvořilí a štědří. 
Když jsme se najedly, tak jsme sedly na metro a jely k Asakusa Temple. 
Další fascinující věc bylo to, jak jsou Japonci organizovaní. Schody jsou označeny tak, aby člověk věděl, po jaké straně má jít. Na jezdících schodech všichni stojí vlevo a vpravo je místo pro lidi, co například spěchají nebo si prostě ty jezdící schody chtějí vyjet. Neviděla jsem ani JEDNOU, že by se to nedodržovalo. BA NAOPAK. Neuvěřitelný pořádech v metru i ve vlaku, žádný chaos.

Sensō-ji temple je nejstarší z budhistických chrámů v Tokyo. Pokud by vás zajímalo více, tak tady je spousta užitečných informací! 🙂 Je to bohužel v AJ, čeština tam bohužel nebyla.

Tady už máte fotografie. 

Neodolala jsem a požádala jsem tohodle mladíka o fotku. Nabízel spolu s dalšími “tour”. Chtěl nás provézt po okolí, ale bohužel jsme neměly tolik času, protože jsme potřebovaly jet zpátky v rozumnou dobu abychom stihly být zpět v Naritě a ještě abychom stihly jít spát před letem. Strašně milý a ochotný člověk. Vysvětloval nám, kudy máme jít a kam máme jít, co si nemáme nechat ujít, když tu teda jsme. Hned se nás ptal, odkud jsme, tak jsme mu řekly, že každá odjinud, ale že bydlíme v Dubai. Tak nám hned říkal “Vítejte v Japonsku” a pak si s náma chvíli povídal. 🙂 
Po cestě k “templu” jsme procházely krámy se suvenýry. Prvně jsme teda chtěly vidět, kvůli čemu jsme přijely a pak jsme se rozhodly, že se později vrátíme a nakoupíme si nějaké suvenýry. Což pro mě byl absolutní “MUST”. 

A tu už jsme byly na místě! 🙂
Tady jsou fotografie jak toho temple, tak i okolí. 

Odtud jsme se chtěly podívat do Geisha town, ale nějak jsme to nemohly najít. A ve finále to bylo jedno, protože nám ti průvodci řekli, že tam je lepší jít večer. 🙂 Tady máte článek o tom, kdo je to vlastně Geisha. 

Alespoň jsme zavítaly zase jinam, ani nevím, kde jsme se to vlastně ocitly, ale vypadalo to tam hezky 🙂 Ostatně, posuďte sami. 

Odtud jsme vyrazily zpět k metru, odkud jsme se rozhodly jít pěšky, abychom se mohly podívat na Tokyo Skytree.

Chvíli jsme přemýšlely, jestli má cenu jít nahoru, protože nebylo dvakrát nejlepší počasí a vesměs většinu času sněžilo. Nakonec jsme se rozhodly, že půjdeme. Když jsme kupovaly lístky, tak nám ukázaly na jaký patro máme jít. Doporučili nám 350 poschodí a na kamerovém systému jsme měly možnost vidět výhled, jaký nás čeká. Stálo to za to. S Míšou jsme si dělaly srandu, že na každým layover lezeme na nejvyšší výškové budovy v tom městě. Já to mám ráda.. a díky bohu nejsem sama 🙂 
I přes to, že sněžilo, tak to stálo za to! 🙂 

Tady máte i video! 🙂
Další pecka, na kterou jsem se těšila, tak na japonské záchody. Ano, čtete dobře. Už v Taipei jsem byla naprosto ohromena záchody, kdy prostě si nastavujete, kam má stříkat voda, sušák a všemožný vymoženosti. Já tenkrát nic takového nikdy nikde neviděla, takže jsem z toho byla v šoku. A mezi crew je známo, že v Japonsku hraje i hudba na toaletě. Takže když jsem jednu objevila, tak jsem nemohla jinak, než vám to natočit. Omlouvám se, jestli to někoho znechutí nebo pohorší, ale patří to k té “kulturní” složce. 
A zde je slíbená toaleta – pardon!


Zpět jsme se vydaly tentokrát vlakem 🙂
Odtud jsme se vydaly zpět k obchodům se suvenýry. 
Tady je pár fotografií, co jsem pořídila po cestě.

Když jsme nakupovaly suvenýry, tak jsme se s Miškou bavily po našem. V tu chvíli vedle nás stojí mladý pán a spustí na nás česky. Já jsem chvíli koukala jak tele na nový vrata, protože mě to docela překvapilo. Pán byl na dovolené a původně pochází z Českých Budějovic. Přišlo mi hrozně super potkat takhle někoho z domoviny. 🙂 Říkal, že jsme byly první Češky (Slovenka a Češka), který potkal. 
Ten svět je neuvěřitelně malý. Ale další bomba přišla později v metru! 
Suvenýry jsem kupovala především Calebovi. Sháněla jsem něco pro naše, ale tak nějak mě nezaujalo nic. Nebo mi nepadlo do oka nic, co by mohlo zaujmout naše. Calebovi jsem tak pořídila hůlky, tentokrát z Japonska, posledně jsem mu kupovala jeden set v Číně, dvě trička, pak tu jejich “čelenku” – nevím, jak se to jmenuje. Ale je na tom napsáno “fighting spirit” a ještě k tomu jsem pořídila hrníček. 
Abych pravdu řekla, tak mě neuvěřitelně mrzelo, že tam Caleb nemohl být se mnou. On Japonsko miluje, dokonce má základy japonštiny a čínštiny. Zajímá se o japonskou kulturu jako takovou. Jeden z jeho snů je podívat se jednoho dne do Japonska. Řekl ale, že v první řadě chce letět do Čech, za což má plusové body! Ale opravdu mě mrzelo, že tam nemohl být. Alespoň si to o to víc užijeme, až tam poletíme spolu na dovolenou. Otázkou zůstává, kdy nějakou bude mít. 
Po cestě metrem jsme narazily na koho? Na pasažéry z našeho letu. Náhoda jako blázen. Seděli jsme všichni v jedné kabině. Mária měla šátek přes hlavu tak, že to vypadalo jak abaya. A když to takhle měla na hlavě, tak vážně vypadalo jako Arabka, haha.. 🙂 Takže paní, co seděla vedle nás na ní spustila arabsky. Nakonec jsme jí vysvětlily, že ani jedna z nás nemluvíme arabsky. Takže jsme se dali do řeči. Byl tam jeden pán z Japonska, 3 z Kuwaitu, paní z Kuwaitu a my tři holky. No a povídá jeden z nich, že včera letěli s naší společností do Tokya. Tak jsem se na něj podívala říkám:  ,,Na jaký letiště? Naritu?!” A on, že ano. Tak jsem se znova ptala, jestli opravdu včera. Na to mi odpověděl, že ano a řekl mi i přesný čas, kdy jsme přistáli. Tak jsem mu řekla, že jsme byli na stejným letu. Koukal trošku s úžasem. Vysvětlila jsem mu, že jsme crew a že pro tu společnost pracujeme. Tak nám samozřejmě nevěřil. Oni hlavně seděli v business třídě, takže nás vesměs vůbec neviděli, protože my jsme byly v economy. Vzhledem k tomu, že mi fakt nevěřil, tak jsem našla fotku s jinými pasažéry v uniformě a ukázala mu jí. Takže jsme nevěřícně kroutili hlavami, jak je ten svět malý. 🙂
Taky jsme to s nadšením později vyprávěli kolegům z business a vedoucím. Jaká náhoda, že potkáte v metru v Tokyu pasažéry. Už se mi stalo, že jsem potkala jednoho pasažéra v Austrálii, ale vždycky mě takové náhody dostanou. Stejně jako když jsem potkala holky, co znají můj blog ať už v jedné z destinací či na palubě. 
Přiznám se, že se mi zpět na hotel vůbec nechtělo. Cesta utekla rychle. Po příjezdu na hotel jsem šla rovnou na pokoj, kde jsem padla za vlast a spala až do našeho wake up call. 
Kdybych nemusela, tak snad nikdy neodjedu. Fakt mě Japonsko neuvěřitelně zaujalo a já se nemůžu dočkat až budeme moct se vrátit, tentokrát s Calebem a objevovat další krásy a taje Japonska. 
Rozhodně to je pro ně jedno z nejlepších míst, které jsem kdy navštívila a jsem si jistá, že to nebylo poprvé a naposled! 🙂
Když tak koukám na hodiny – je 8.46 v tuto chvíli – tak si říkám, že bych měla jít konečně spát. Přistáli jsme někdy v půl 4 ráno a já po příjezdu domů mazala rychle do vany a k počítači, abych mohla napsat článek. Těšila jsem se jako malá holka. 
Pro dnešek je to tedy vše. Přeji krásný start dnešního dne – ani nevím, co je za den – a zase brzy napíšu. Další layover je Zurich. 

Moskva, Rusko

Tak jsem se konečně probrala z kómatu a rovnou sedla k blogu, abych napsala článek o mé poslední návštěvě Ruska. 🙂 
Let, který jsem dostala já odlétá v dopoledních hodinách. Bohužel já před tím přiletěla z LA a následně pak z Karachi. Karachi byl let noční a samozřejmě, když přiletíte v 5 ráno a v 6 ráno dojdete domů, tak padáte na hubu do postele a neprobere vás ani zázrak. Já se probudila skoro ve 3!!! odpoledne. Samozřejmě jsem neměla radost, protože jsem následující den měla vstávat mezi 5-6 hodinou ráno. A to jsem měla nařízené budíky – nevzbudil mě ANI JEDEN. 
Takže jsem se vykopala z postele, zabalila další kufr na stěhování, pak zabalila druhý kufr do Ruska a vyrazila ven. Potřebovala jsem si koupit ještě jeden menší kufr a něco k jídlu, jelikož naše lednička zeje prázdnotou. 
Rozhodla jsem se jet metrem. A opět jsem se musela rozčilovat.
V metru máte vyznačené, kde máte stát. Kudy lidé vycházejí a kudy lidé mají vcházet. Samozřejmě v praxi to takhle nefunguje. Praxe je asi následující. Nasáčkujeme se před dveře, aby nikdo nemohl vystoupit a pak se budeme prodírat dovnitř zatímco lidé se budou snažit vystoupit. Kolikrát jsem už i něco řekla, protože tohle je na moje nervy moc. Nemám to ráda, fakt mi to vadí. Teď alespoň nebylo metro plné lidí, ale když je metro narvané k prasknutí, tak prostě je to na ránu. Nejlepší je, že pak všichni akorát čumí, ale furt neuhnou. Škoda slov.
Po cestě do Deira City Center jsme měli naprosto dech beroucí vyhled na Dubai v západu slunce. 
Tohle je jedna z mála věcí, která mi bude chybět na Dubai. 
Nakonec to dopadlo tak, že jsem jela zpět do práce a čekala na Demi. Máme bohužel tento měsíc tak blbě rozpis, že se vesměs neuvidíme vůbec. Ona je v Dubai, já jsem pryč a naopak. Takže jsem se rozhodla ji opět překvapit. A měla radost holka moje. 🙂 I ta půl hodinka s ní za to stála. 
Zatímco jsem na ní čekala jsem si ale dopřála kafe a tiramisu! 🙂
Doma se naše cesty rozdělily. Ona šla do svého, já do svého. Abych pravdu řekla, nedivím se jí, že měla dost. Byl to její první let poté, co opět byla x dní doma, protože si přivodila na palubě úraz. Skřípla si prsty do televize a nemohla s nimi vůbec pohnout. Takže měla zákaz lítat. 
Já jsem šla domů s tím, že dobalím zbytek věcí, co potřebuji s sebou, dám si vanu a půjdu spát. 
Dopadlo to tak, že jsem šla spát v 11.30pm. Respektive, to jsem odcházela do postele v naději, že dřív či později usnu. 
Zbytek probíhal asi následovně … 
1am … 
Stále vzhůru!
2.30am …
Pořád nespím.
4am 
Nespím, ale snažím se!
5am!

Hodina do budíčku a já jsem stále vzhůru.

Vesměs jsem se celou noc převalovala ze strany na stranu. Neustále mi bylo horko, pak zase zima. Klimatizaci jsem šla vypnout a zapnout asi stokrát. 
V 6 ráno jsem lezla z postele. Neuvěřitelně unavená. 5-6 ráno je doma, kdy já chodila v posledních dnech spát. V životě jsem nezažila takovou zoufalost. Skoro jsem brečela, jak moc se mi chtělo spát, ale jak to nešlo. 
Tudíž jsem čekala, že budu mít docela problémy na palubě. 
Šla jsem do práce a vše teda bylo v pohodě, odjelo se k letadlu a taky vše v pohodě, “na zemi” vše taky bylo v pohodě. Po vzletu se mi ale udělalo nehorázně špatně. A jelikož jsem měla na starosti galley (kuchyňku), tak jsem se snažila ze všech sil tuhle nevolnost rozchodit. Dala jsem si Ginger Ale s ledem a doufala, že mi to uklidní žaludek. Pak jsem si dala kousek chleba a snažila se připravit vše na servis. 
Pecka přišla v momentě, kdy jsem dávala jídla na “vozíky” (carts, trolley ..) … Ten pach mě oddělal takovým způsobem, že jsem musela odejít a ve finále to nedopadlo jinak, než že jsem skončila na záchodě. Takže můj let vypadal asi následovně, poslali mě sednout si do business class, udělali mi polívku a starali se o mě jako o královnu. Já samozřejmě brečela, protože mi nebylo dobře a k tomu jsem se cítila mizerně, protože náš economy team přišel o jednoho člověka a to se při plným letu prostě pozná. Oni sice tvrdili, že jsou v pohodě, ale mě to stejně bylo líto. 
Nakonec se mi udělalo lépe ke konci letu, díky bohu. Jelikož cesta do hotelu trvá minimálně hodinu a půl, tak jsem vytuhla při cestě a neprobudila se do doby, než jsme zaparkovali před hotelem. Což bodlo jako sůl. 
Jedna crew se mě neustále snažila přemluvit, abych s ní šla ven, podívat se na Rudé náměstí, že je to jeden z mých posledních layovers. 
Takže jsme se domluvili, že já se najím a uvidím, jak mi bude a pak jí zavolám.
Objednala jsem si polívku a rýži, chutnalo to teda naprosto odporně! Pak jsem teda zavolala tý holčině s tím, že teda s ní půjdu, ale jenom na chvíli. Potřebovala jsem si rozměnit peníze, protože nám dali dolary a v hotelu není směnárna. Je tam banka, ale vzhledem k tomu, že byl svátek, tak bylo zavřeno a v hotelu se dolary platit nedá. Takže jsem musela ven i kdyby se mi nechtělo. 
Sedly jsme na metro a jely jsme na Rudé náměstí. Tam bylo lidí jako …. 🙂 To byl taky nápad někam jet, když se v Rusku slavily Vánoce. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděla tolik lidí na jednom místě. Všude byli policisté, na každým rohu! Na Rudé náměstí se šlo přes detektory. Vesměs všude byly detektory kovu, od vstupu na náměstí po vstup do obchodního domu. 
Abych pravdu řekla, trošku jsem měla obavy. Přece jenom s tím, co se v dnešní době děje a kort, když Rusko slavilo Vánoce, měl člověk trošku obavy, že by to mohla být výborná příležitost pro “lidi”, kteří páchají ty nechutné útoky po celém světě. Nejsem paranoidní a nebudu sedět doma na prdeli, protože dneska člověk není v bezpečí nikde. ALE nebudu lhát, že mě to nenapadlo, kort když prostě člověk vidí všude detektory a policajty. 
Tady už jsou fotky! 

Byla teda zima jako když praští. Ale já jsem si to užívala. Pro mě to bylo poprvé po HODNĚ dlouhé době, co jsem viděla sníh. A hlavně mi přišlo kouzelný, jaká panovala radost a spokojenost na tom místě, lidé si užívali pohody, popíjeli a do toho padal sníh. Přišlo mi to jak scéna z filmu. Navíc Moskva je nádherné město! Mě se to prostě libí, jak je to všechny barevný a jiný. Přijde mi to zajímavý. 
A když už byly ty Vánoce, tak jsme viděli koho? 🙂 
DĚDU MRÁZE!
tady máte video:
 
Ty trhy, co byly na náměstí neměly chybu. Fakt se mi to líbilo.

Samozřejmě jsem po chvíli klepala kosu a to jsem měla troje ponožky a vtipně necítila palce u nohou. Nos jsme měly obě rudý jak Rudolf, takže jsme zapadly do nejbližšího obchoďáku se ohřát a pak pokračovat dál.

Můj největší žážitek z celého výletu byli Rusové. Proč? Oni se normálně fotí snad všude a u všeho. Představte si, že jdete po Palladiu v Praze a na každým kroku lidi pózují u něčeho. O výlohy s oblečením, s výzdobou, vedle stromečku, který má na sobě balíky nějaké kosmetiky (nebo co to mělo být). Normálně prostě se fotili u věcí, kdy nám nad tím zůstával rozum stát. Někteří pózovali tak, že to připomínalo focení pro nějaký fashion magazín nebo kalendář. Já nevim. 
Samozřejmě, že se lidi fotí s památkama, ale prostě fotit se v nákupáku u výloh, u zábradlí apod. To nám hlava nebrala. 🙂 
Pak už jsme se postupně odebraly směr metro. Akorát jsme to vzaly oklikou, abychom ještě něco viděly zajímavýho.
Ta jejich výzdoba neměla prostě chybu! 🙂 
Co mě zaručeně dostane, tak když se někoho zeptáte anglicky na něco – cokoliv, tak oni vám odpoví rusky. To samý i na palubě. Já na ně anglicky, oni na mě rusky, já na ně tím pádem česky …. Domluvili jsme se bez problémů. 
Mrzí mě, že jsem neměla tak dobrý výhled, abych vám natočila krasobruslení. Podle toho, co jsem zahlídla kostým, tak to vypadalo, že bruslí Nastěnka a Ivan. 🙂 Viděla jsem fakt maličko, ale vypadalo to krásně. Škoda, že jsme o tom nevěděly dřív. 🙂 
Pak už jsme se vydaly zpět. Hezky na hotel a před tím nakoupit něco k jídlu. Já jsem si chtěla koupit něco “dietního”, abych ten žaludek moc neprovokovala. 
Po návratu na hotel jsem mazala rovnou do vany, byla jsem fakt zmrzlá až na kost a pak hurá do postele. No a musím říct, že jsem spánek potřebovala jako sůl. Spala jsem 13 hodin a pak ještě hodinu a půl v autobuse. Ale díky Bohu mi bylo dobře, takže jsem se už pak na palubě normálně najedla. 
Musím říct, že jsme opět měli ošklivý turbulence. A poprvé v životě jsem měla na palubě hned několik lidí, co brečeli, od dětí po dospělé. 
Já abych pravdu řekla, tak od doby, co lítám, tak už turbulence taky nemusím. Ale teda já už měla fakt ošklivý. Tohle nebylo to nejhorší, co jsem zažila, ale fakt to s náma ošklivě házelo. Ale asi jsem nečekala, že to sebere tolik lidí. 
Po příletu “domů” jsem padla za vlast, protože to byl náročný let. Jestli se říká, že Praha je hrozná (což já si osobně nemyslím), tak ti lidi, co tohle říkají ještě neletěli do Ruska, haha.. 🙂 Prd Vodka, Whisky, koňak, Baileys se jelo ve velkým! 🙂 A pak samozřejmě vína a piva.
Jinak to je z Ruska vše! 🙂 
Taky jsem teda konečně podala výpověď. Abych pravdu řekla, neměla jsem vůbec žádný problém odeslat ten e-mail, ale potom mě to teda vzalo a bez slz se to neobešlo. Nečekala jsem, že mě to takhle vezme. 

Tohle jsem k tomu napsala na mé stránce: 
Včera v noci jsem učinila první krok k uzavření jedné kapitoly a otevření té nové.
Nebudu lhát…
Jednoduché to nebylo. Svým způsobem to bylo neuvěřitelně jednoduché a na druhou stranu neuvěřitelně těžké.
Caleb mi vždycky říkal, ať se já sama rozhodnu pro to, kdy bude na čase podat výpověď. Neustále mi připomínal, že nikdy nebude ten, který mě bude tlačit k tomuto kroku. Vím, že kdyby mohl, že by okamžitě skončil ve své práci, aby mohl být se mnou a já tak mohla pokračovat v práci, kterou jsem si vysnila už jako malá holka. Navíc dle jeho názoru by bylo sobecké, aby po mě vyžadoval odchod z práce. Vždycky mi byl oporou a podporoval mě v tom, co dělám a v mých rozhodnutí. Naštěstí jsem si vzala člověka, co mi nikdy nedal ultimátum a nedával mi na výběr zda-li práce nebo on. 
Je ale fakt, že já jsem věděla vždycky, že jsem nebyla, nejsem a nebudu připravená na to odejít. 
Tahle práce je něco, co jsem si vysnila už jako malá holka. Ale na druhou stranu já odcházím s tím, že jsem si svůj sen splnila a tak je čas “MOVE ON”. 
Nebudu ale lhát. Bude mi to chybět. NE, rozhodně mi nebude chybět práce jako taková. Bude mi chybět lítání, i přes to, že kolikrát jsem se divila sama sobě, že ještě do letadla dobrovolně lezu, budou mi chybět ty dechberoucí výhledu z kokpitu, bude mi chybět cestování a moji přátelé. 
Hodně lidí mi psalo, že mi závidí, že odcházím a že by dali cokoliv za to, aby mohli taky jít. I Demi by chtěla jít … 
Já jsem vděčná za to, že mám za kým jít. Protože kdyby nebylo Caleba, tak bych asi tady zůstala nějakou dobu, neměla bych asi nic lepšího, za čím bych mohla jít. Ale mám. Díky Bohu mám něco milionkrát lepšího, za čím jít a tím pádem vím, že nebudu litovat. 
Sama už mám vzdálenosti plný zuby. Nechci mít manželství na dálku… Už to stačilo.
Teď jsem možná smutná, ale to je tím, že jsem se zase zaběhla do rutiny, na kterou jsem zvyklá – být sama, chodit do práce, dospávat nedospané a prostě fungovat jako samostatná jednotka. Vím, že v momentě, kdy uvidím Caleba na mě čekat na letišti, tak zapomenu na veškerý smutek. 
Čeká mě spousta nového a neznámého. 
Ano, žila jsem v USA dva roky, ALE! Žila jsem s host family, měla jsem střechu nad hlavou a to bylo místo, kde jsem se cítila doma, protože moje HF se postarala o to, abych se tam jako doma cítila a abych se cítila jako člen rodiny. Ale ruku na srdce, je to jednoduchý život v tom smyslu, že člověk mý střechu nad hlavou, místo na spaní, jídlo a další. O vše bylo postaráno. Dostala jsem pod nos auto a o zbytek se postarala HF. Plus jsem nikdy nebyla sama, na svátky, na narozeniny a jiné události. Měla jsem si s kým sednout ke stolu k večeři. 
Žít v USA jako samostnatná jednotka je úplně o něčem jiným. Já mam štěstí, že tam sama nebudu a že budu mít vedle sebe manžela. Na druhou stranu to ale bude vážně o něčem jiným. 
Abych pravdu řekla, tak jsem ale vděčná za to, co mi tahle práce dala. Je fakt, že jsem přišla o veškerou trpělivost i nervy. A je taky pravda to, že kolikrát jsem si říkala, jestli tohle mám ještě zapotřebí a to zkousnu hodně. Dřív mě rozhodila každá kravina, pak se to zlepšilo v USA, po práci a životě tady mě jen tak něco nerozhodí bych řekla. A od lidí vážně čekám všechno. Jestli jsem si myslela, že jsem zažila všechno před tím, než jsem začala tam, kde jsem, tak jsem byla vááááááážně na omylu. 🙂 Brzy o tom napíšu článek. 
A ten článek bude o MÉ zkušenosti. O tom, co jsem zažila JÁ a o tom, co si myslím JÁ. A budu se snažit být co nejvíc objektivní to půjde. Nejsem jedna z těch, co si stěžuje na všechno, ale jsou věci, které se mi hodně nelibí a co mi hodně vadí, ale nahlas se to říkat nesmí nebo nemělo by se. Hodně lidí tuhle práci tam, kde jsem, vidí jako procházku růžovou zahradou a jak je to všechno dokonalý, ale to není realita. Nešla jsem sem s růžovýma brýlema, ale i mě některé věci překvapily ať už v dobrém či špatném. 🙂 Takže do budoucna plánuji co nejobjektivnější a nejúpřímější článek. 
Asi mi bude chybět trošku to, že nemám vesměs rutinu nebo nějaký stereotyp, takže mám trošku strach z toho, že do budoucna ta rutina zase přijde, nebo ten stereotyp. Na druhou stranu … Moje tělo dostalo zabrat. Po všech stránkách. A kolikrát to na sobě cítím, že moje tělo má prostě dost. A člověk by měl poslouchat svoje tělo, protože zdraví máme jenom jedno. Není to úplně nejzdravější práce. Přece jenom to není přirozené prostředí a tělo bohužel/bohudík rutinu potřebuje. Já mam tak rozházené tělo tím, že někdy jsem vzhůru celou noc, protože potřebuji spát celý den, abych mohla na noční let. Jednou to je krátký let, někdy je to let, co má někdy i něco přes 16 hodin. A to počítám 16 hodin od TAKE OFF do LANDING. 🙂 Moje životospráva je na palici. Jak jím, co jím nebo kdy jím je prostě hoooooodně nezdravý. A tohle musí přestat. 🙂 
Takže ano … budu k vám upřímná … 
Pobrečela jsem si. Samozřejmě, že to jinak nemohlo dopadnout, než že ukápne nějaká ta slza. Na druhou stranu je ale přede mnou spousta nového a krásného. Uvědomila jsem si, že zdraví a rodina je nejdůležitější. Já brzy zamávám “GOODBYE” tomu jak my rádi říkáme “LONELY LIFE”. Těším se, co mě čeká do budoucna. Teď budeme hledat nový domov, NÁŠ domov, pořizovat moje auto, pejska … a do budoucna rodinu. 
Nejsem nějak stará, ale táhne mi na 25 (Jo, já vím, že mi nedávno bylo 24, haha) … Nejsem svobodná, ale vdaná a tím pádem nejsem samostatná jednotka. Nemůžu dělat sobecká rozhodnutí, kdy jsem ve výhodě jen já. Čím více bych oddalovala odchod, tím více bych oddalovala založení rodiny, usazení se atd. 
Možná jsem nic extra nedokázala, ale stejně jsem pyšná na to, kolik jsem stihla od svých 20ti let. Žila jsem ve třech zemích světa – USA, UK a UAE, procestovala víc jak půlku světa a celkově jsem stihla věci, o kterých se mi ani nesnilo. 
Cestovat nepřestanu. Psát blog tady ne. Nebudu sice psát o layover v Austrálii a nebo v Africe, ale budou nové věci, o kterých bude co psát. Nové zážitky. O životě v USA. O cestování ve dvou… aj.
A tímto bych to ukončila.

Přání!

Tohle nebude ani tak článek, jako spíše přání do Nového Roku 2016! 🙂
Především bych Vám všem chtěla popřát jen to nejlepší a nejkrásnější v roce 2016, hlavně tedy to zdraví, protože to je ze všeho nejdůležitější. 
Ať už rok 2015 pro Vás byl jakýkoliv, tak já doufám, že jste si z něj odnesli jen to nejlepší a ty nejkrásnější vzpomínky. Je třeba všechno špatné nechat v tom roce uplynulém. Přece s sebou nechcete do toho roku 2016 tahat kufry plný toho nehezkého.
Také doufám, že pro Vás bude rok 2016 plný dobrodružství a splněných snů. 🙂 
Mimo jiné bych Vám touto cestou chtěla poděkovat za neuvěřitelnou podporu v uplynulých letech, nejenom v roce 2015. Děkuji za nádherné vzkazy, e-maily, komentáře ať už tady, na FB či na IG. Moc si toho vážím. Takže děkuji všem, co jste se mnou projížděli tu mou horskou dráhu! 🙂 Těším se, co přinese rok 2016.
Jedno vím určitě, ROK 2016 bude rok plný nového dobrodružství! 
A tady je moje shrnutí, co jsem spala na FB pár dní zpátky.
Rok 2015

(psáno 25.12.2015)
Při pohledu na dnešní datum mám upřímně husí kůži. Jako by to bylo včera, co jsem nastupovala na let do Londýna. Bylo to 1.1.2015 … A teď nám zbývá týden z roku 2015.

Pro mě byl rok 2015 rokem zlomovým.

1. Procestovala jsem tolik nádherných míst na světě, že to až není hezké. Prošla jsem se po Velké Čínské zdi, fotila jsem “Selfíčka” s klokanama v Austrálii, uvědomila jsem si, že v Itálii mají tu nejlepší zmrzku na světě, taky jsem zjistila, že ze všech míst, co jsem kdy viděla je Matička Praha stejně “Number One”!, přišla jsem na to, že to se mnou není úplně až tak marný a že jsem schopná postavit se na prko a sjíždět vlny na Hawaii jako profík – dobře, k profíkovi mám daleko, ale stejně jsem na sebe pyšná.

2. Uvědomila jsem si, že cestování je sice krásný, ale stojí to za starou bačkoru, když to nemůžete sdílet s Vaší drahou polovičkou.
Po návštěvě Hawaii jsem zjistila, jak je nádherný cestovat a poznávat krásy a taje jiných zemí po boku člověka, kterého milujete. Protože ta zkušenost je pak o něčem zcela jiném. A koneckonců, ve dvou se to lépe táhne.

3. Přiznala jsem si fakt, že letuška je sice krásná práce. Ehm, co práce, ale spíš je to výborná příležitost k tomu, aby se člověk podíval po světě. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že tahle práce je ideální pro člověka, co nemá žádný závazky vůči někomu či něčemu. Ideální pro mladší lidi a třeba ideálně pro lidi, co vylezli ze školy a neví, co dál. Osobně nechápu lidi, co tohle dělají 10, 15 let. Po roce a půl (skoro) v Dubai jsem nesmírně unavená a moje tělo pociťuje ten tlak ve velkým. Ruku na srdce, je to krásný styl života, ale nejzdravější to taky není. Stejně jako to není tak dokonalé zaměstnání.

K tomu patří k fakt, že jsem si uvědomila, jakou váhu má rodina, co pro mě rodina znamená a jak moc toužím po vlastní rodině. Jak krásný je přijít domů z práce a mít tam někoho, kdo na vás čeká. Nebo naopak být ten, který doma má možnost čekat na druhého.
Co se týče založení rodiny, tak s neustálým vybalováním a zabalováním kufru to jaksi nepůjde.

4. Splnila jsem si svůj sen. Jaký? No vzala jsem si toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem. 
Od začátku…

Zaprvé největší zlom byl fakt, že se mi Caleb vrátil domů živ a zdráv po skoro 8mi měsících na misi.
Na dovolené mých snů – vždy jsem toužila podívat se na Hawaii – mě chlap mých snů požádal o ruku. Žádost, na kterou nikdy v životě nezapomenu. Moment, který pro mě znamenal neuvěřitelně moc. Nedokáži popsat, jaký je to pocit, když se Vás Vaše drahá polovička zeptá, jestli chcete strávit zbytek Vašeho života po jeho/jejím boku. Samozřejmě došlo na to a my do toho praštili a já tak z chlapa snů, mám manžela snů.

Na pohádkovou svatbu si ještě musím počkat. Ale to je maličkost. 

5. 2015 byl rok, kdy jsme se znovu shledali s Robertem aka Bobby King a mojí HF!

6. Také jsem si chtěla několikrát nafackovat, když jsem si uvědomila, jaké kraviny občas řeším. Obzvlášť poté, co jsem viděla děti v Africe žebrat o jídlo či pití a viděla tak chudobu nejenom tam, ale i například v Bangladéši. To byly momenty, kdy jsem se chtěla propadnout do země. To, že člověk nemá nejnovější telefon či počítač je prostě maličkost. A já se za sebe fakt styděla.

No a asi takhle závěrem..

Jsem vděčná za to, co rok 2015 přinesl. Jsem vděčná i za momenty, kdy jsem brečela do polštáře. I špatná zkušenost je ve finále dobrá zkušenost. I já mám svoje trápení a taky nemám na růžích ustláno. To vesměs nikdo z nás.
Pokud jsem si kdy postěžovala tady či na blogu, tak k tomu bych řekla jediné. Jsem taky jenom člověk, fotky vypadají asi skvěle, ale taky mám svoje problémy a trápení. Snažím si nestěžovat, ale na druhou stranu je fér nemazat lidem med kolem huby a nepsat jenom o tom hezkým. To hezký se čte asi hezky, ale je fér být upřímná. Nejenom sama k sobě, ale i k Vám, čtenářům. 

Brzy bude na čase vzdát se tohoto životního stylu a vydat se opět dál. Potřebuji se v životě posunout, chci nové cíle a nová dobrodružství. AŤ je to nové zaměstnání, návrat do školy či založení rodiny.
Těším se na rok 2016. Proč? Protože konečně po dlouhé době budu moci být s manželem bez neustálého loučení se a otázek, kdy se uvidíme příště.

Nebudu lhát. Nebude jednoduché odejít z práce. Ale zase mě čekají lepší věci.
Je fakt, že jsem tady otevřela oči a uvědomila si hodnotu jakou má rodina a čas strávený s rodinou. A taky to, jak krásný je přijít z práce a mít doma někoho, kdo na vás bude čekat. A nebo naopak. (Což jsem ostatně zmínila výše)

Každopádně jsem vděčná za to, co rok 2015 přinesl. 🙂 

A závěrem bych chtěla poděkovat manželovi a naší rodině za podporu a za to, že na mě mají pořád nervy. Ale taky Vám, co jsme se mnou prožívali všechna moje dobrodružství v tomto roce. Vážím si všech vzkazů, zpráv a komentářů, ať už tady, na blogu či instagramu.

 Díky!


LAS VEGAS (Let do LA)

Dámy a pánové, vítejte v LAS VEGAS! 🙂
Teď to vezmeme hezky od začátku! 
Měla jsem svůj 4 let do LA, pravděpodobně to byl můj poslední let do LA jako crew. Přemýšlela jsem nad tím, co podniknout. Na Hollywood Sign jsem byla 3 krát, Santa Monica Pier znám jako svoje boty a celkově to chtělo něco nového. Většina crew byla v LA buď poprvé nebo po druhé. Málokdo tam byl víckrát. 
Klasika, vlezli jsme do letadla a už to začalo “Máš nějaký plány?”, “Co budeš dělat v LA?”, “Půjčuje si někdo auto?”, “Nechce jít někdo na tour?” … 
Mezi plány mých kolegů byl i výlet do Las Vegas. Tak říkám, že je to pecka, že to není rozhodně špatný nápad. Dopadlo to tak, že jsme se domluvili na tom, že si půjčíme dvě auta, aby nás mohlo jet víc, a pojedeme do Vegas druhý den po příletu. 
Během letu ale došlo ke změně plánu s tím, že pojedeme hned ten samý večer. Vesměs bylo v plánu dojet na hotel, převlíct se, dát si sprchu, zabalit a hurá do Vegas. Z dvou aut jsme se nakonec domluvili na tom, že vezmeme něco většího, kam se nás vleze 7, protože nás původně bylo 7. 
Tady máte ještě fotku z letadla! 🙂 Opět nádherný výhled.
Po příjezdu na hotel jsme zůstali v lobby hotelu a šli zabookovat hotel. Zabookovali jsme si nějaký otřesný motel jak z hororu, nebo co to bylo. Ale na ten kratičký šlofík, co jsme si tam dopřáli to stačilo bohatě. Přece jenom z LA je to cca 5 hodin jízdy autem. 5 hodin po 16ti hodinovým letu a to mluvíme pouze o letu jako takovém. To, že jsme všichni byli na nohou celý den a každý z nás spal tak 2-3 hodinky na letu, o tom nemluvím.
Hned co se zamluvili pokoje jsme se odebrali do svých pokojů. Rychle zabalit, vykoupat a hurá na cestu. 
Samozřejmě jedna crew vycouvala. Zrovna ta, která na tenhle let byla vytažená z tzv. “Airport Standby” a ještě k tomu měla narozeniny. Měla strach, protože správně se nemáme vzdalovat daleko. My jsme to ale měli naplánovaný tak, že se vrátíme druhý den večer a tím pádem budeme mít spoustu času se vyspat a celkově dát se dohromady než budeme muset na další let. Samozřejmě kdyby jsme se nevrátili včas, tak se dostaneme do slušných sr… 
Navíc, i naši piloti jeli do Vegas a oni věděli, že jedeme taky, takže pohoda. 
Jelikož ale věci nešly podle plánu, tak jsem sama začínala mít pochybnosti o tom celým výletu. Přece jenom člověk nespal jakou dobu, já seděla na chodbě s Martinem a tou holčinou, co nakonec nejela, a čekali jsme na Alexe, až přiveze auto. Trvalo to dlouho a místo odjezdu v 5 jsme odjížděli v půl 7. Ale Caleb mi domluvil, abych nebyla bábovka a jela. A díky bohu, že jsem ho poslechla a že jsem se přemohla jet. Věřím k tomu, že i kdyby ta poslední holčina vycouvala, tak já na to prdím taky. 
A tak jsme teda vyrazili.
Upřímně si z cesty nepamatuji absolutně nic, protože jsem sotva sedla do auta, tak jsem vytuhla já i Gissele. A stejně tak i kluci pak vytuhli. Probudila jsem se až v Las Vegas. A byla jsem vyspinkaná do růžova.
Jelo se na hotel, kam jsme si odvezli věci a vyráželi směr kasííííííínooooooo … 

První zastávka byl Caesars Palace a Casino! 🙂 
Vtipně jsem prohrála asi 10 dolarů. Tohle není pro mě. Ale za to kluci jeli ve velkým, haha! 🙂 
Taky musím říct, že jsme to podcenili. Byla zima jako když praští a my neměli NIC TEPLÉHO na sebe. Takže jsme klepali kosu kdykoliv jsme se objevili venku. HNUS velebnosti. Příště si radši vezmu kabát. 

Samozřejmě jsme šli do hotelu Bellagio a taky do kasína no. Musím ale říci, že ten hotel je nádherný. V Lobby na mě dýchla vánoční atmosféra! 🙂
No posuďte sami! 🙂

Abych pravdu řekla, nechtělo se mi od tamtud odcházet! 🙂 
Ve finále to dopadlo tak, že jsme zpět na hotel dojeli někdy v 6 ráno, nebo někdy po 6té. Zapíchli jsme to nejdřív v Mekáči a pak jsme jeli spát, abychom mohli prozkoumat město za denního světla.
Ještě než sem začnu dávat fotky z “druhého dne”, tak tady máte fotku pro zasmátí, jak kluci pózovali …
První zastávka byla samozřejmě u LAS VEGAS SIGN. Fronta tam byla jak na banány, takže jsme řekli, že tam stát nebudeme a šli jsme jako ostatní nedočkavci a fotili se ze strany a ne přímo před tou cedulí.

Hned jak bylo nafoceno, tak jsme upalovali zpět do auta, jelikož nám byla – překvapivě – zima. 😀 
A tady je pár fotek z jízdy autem .. 🙂

(tahle je jedna z mých oblíbených!)
A my jsme se vydali zpět k hotelu Bellagio, kde jsme nechali auto a odkud jsme se následně vydali po ulicích Las Vegas.

Mrzí mě, že jsem si nevedla poznámky, kde jsem jakou fotku vyfotila z těch následujících, protože tohle je dle mého názoru něco úžasného. Fakt nádhera..

Odpoledne jsme pak vyrazili na jídlo do Flamingo hotelu. Měli tam buffet za 21 dolarů. Takže nemusím říkat, jak to dopadlo a kolik talířů jsem měla před sebou na stole. 
Po jídle jsme pak vyrazili podívat se na “Garden Chapel” 

A následují naše selfíčka! 🙂

Následně jsme vyráželi zpátky k hotelu Bellagio, protože jsme chtěli omrknout tu slavnou fontánu. Docela mě mrzí, že jsme ji neviděli v noci, myslím, že by to bylo lepší. Upřímně se mi líbí víc ta v Dubai, ale hudba je lepší v Las Vegas. 
Tady máte video! 🙂
 No a hádejte, kdo se za mnou přišel podívat. BRUNA – kdo četl starý Au Pair blog, tak si Brunu asi bude pamatovat. 🙂 Není to Bruna ta, co se stará o malého Roberta. S touhle Brunou jsem strávila velkou část mého Au Pair života. Neviděla jsem jí přesně od 6.4.2014, kdy jsme slavili Calebovo narozeniny s mojí rodinou a nejbližšími přáteli. Potkali jsme se až v Las Vegas 30.12.2015! 🙂 Kdo by to byl řekl, že se tam takhle sejdeme. Dobrá náhoda.
Pak už nezbývalo nic jiného, než sednout do auta a vydat se na cestu zpět do LA. Dorazili jsme docela i brzo, kolem 10 večer, tudíž jsme mohli spát krásných 13 hodin! Já spala celých 5 hodin v autě a pak jsem padla na hubu do postele v hotelu a spala do 9 ráno. Pak už hezky v 11.30am budíček a hurá do práce.
Trošku mě mrzelo, že musím i na Nový Rok pracovat. Ale co se dá dělat. V autobuse nás ale překvapili naši piloti, protože nám koupili čepice s “Happy New Year” 🙂
Víc fotek najdete na Instagramu: MIKEJLA91 🙂
A to je vše! 🙂 
Vlastně není … 
Taky jsem skoro poslala výpověď. Nakonec jsem jí ale neposlala, protože ještě potřebuji zabookovat letenky do USA. 
Je neuvěřitelně těžký se rozhoupat k tomu kroku, na druhou stranu ale vím, že prostě na mě čeká lepší život. Ale nebudu lhát, přemýšlím dnes a denně, jestli jsem připravená. Ale vím, že jakmile ten e-mail pošlu, tak nebudu mít žádný výčitky…
Nebude mi chybět práce jako taková. Byť jsem měla naprosto úžasný lidi kolikrát na palubě jako pasažéry nebo crew. Kolikrát ale člověk musí zkousnout leccos a mnohdy si člověk i říká, jestli tohle má vůbec zapotřebí. 
Bude mi ale chybět lítání … 🙂 Není nic krásnějšího, než výhled k kokpitu! 🙂 
A teď je to fakt už všechno!

Hurá do Čech! :)

Po dlouhé době se mi podařilo zavítat do Čech na maličko delší dobu. Normálně lítám tak na tři dny, tentokrát se mi podařilo letět na týden.
Hlavním důvodem návštěvy byla pravděvším rodina a také dohnat resty (oběhat úřady, doktory etc). Přece jenom to je na nějakou dobu moje poslední návštěva v ČR. Absolutně nemám tušení, kdy mě čeká pohovor na mojí zelenou kartu, tudíž nejsem schopná říci, kdy opět zavítám do Čech.
Abych pravdu řekla, i 8 dní mi přišlo jako strašně krátká doba. Nestihla jsem se vidět se všemi lidmi, se kterými jsem se vidět chtěla a samozřejmě jsem stihla asi tak polovinu toho, co jsem stihnout chtěla.
Na co jsem se opravdu těšila – kromě jídla – byly vánoční trhy. Do Prahy jsem se bohužel nedostala vůbec, když nepočítám cestu na či z letiště. Takže jsem zavítala alespoň do Plzně na trhy. A tady už máte fotky..

Abych pravdu řekla, trošku mě zklamalo počasí. Čekala jsem, že bude zima jak když praští a že bude padat sníh. Upřímně si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla sníh. Vážně jsem doufala, že budou Vánoce na sněhu.
Bylo strašně super vidět svoje kamarády a kamarádky! 🙂 Každý den něco, ale stálo to za to. A pokud někdo z Vás čte blog, tak děkuji za super strávené chvíle.
Na druhou stranu bylo zvláštní se vidět s některými po tak dlouhé době. Někoho jsem neviděla pár týdnů, ale někdo třeba i skoro 5 let! A nejhorší na tom je, že to člověku přijde, jako by to bylo včera. Pak si to všechno spočítá, zjistí, že to včera nebylo, ale bylo to pár let zpátky. 
S těmahle holkama jsem já vyrůstala a pojí nás několikaleté přátelství. Plus mínus dobrých 20 LET! 🙂
Samozřejmě to bych nebyla já, abych se netěšila na jídlo. Takže celá moje návštěva byla o obžérství. 

Mimo to, že jsem se vesměs celý týden ládovala vším, co mi pod ruce přišlo, jsem se také stihla podívat na svojí milovanou střední školu a za mojí oblíbenou učitelkou. Taky jsem přišla na to, že jsem bohužel nestihla mojí bývalou třídní učitelku. Jako na potvoru šla do důchodu týden před tím, než já přiletěla do ČR. Ach jo. 🙂 
Tady už je stromeček mojí maminky! 

U nás proběhla štědrovečerní večeře už v 21.12.2015, protože já musela 22.12. opět na …. 
NA L-E-T-I-Š-T-Ě
Jestli něco zbožňuji, když jsem doma, tak výhled z pokoje. Ta obloha, to je vždycky nádhera! 

O Plzni nemluvě..

Mimo jiné jsme s rodiči zavítali do Chotěšova, kam jsme vyrazili na oběd. Ten chotěšovský klášter prostě nemá chybu. A z nějakého důvodu jsem se rozhodla upravit tu fotku tak, že to vypadá až nepřirozeně nebo spíš jako obraz než fotografie a mě se to prostě líbí. 🙂 

Bylo strašně fajn být chvíli doma. A především mít čas vidět se s vícero lidma. Když člověk přijede na tři dny, tak se sotva rozkouká a už zase sedí v letadle. Takhle jsem měla možnost strávit víc času s rodinou, vidět se s kamarádama, taky se sejít s holkama ze školy (což mi udělalo obrovskou radost) a hlavně si odpočinout! 🙂
Člověk by nevěřil tomu, jaký je to super pocit chodit spát večer jako člověk, probudit se ráno jako člověk a fungovat tak nějak normálně. Někdy si říkám, že si nedokážu představit žít zase normálně a mít takový ten normální režim, ale na druhou stranu si nedokáži představit ani opak. A rozhodně zdravější je mít normální režim, spát v noci, makat přes den. Fakt jsem se cítila odpočatě. Navíc se o mě doma starali naprosto královsky. Táta mi chodil každý ráno pro rohlíky a pro koblížky. 🙂 
Bylo nesmírně důležitý si odpočinout, protože v USA si nikdy neodpočinu. Nevím proč, ale prostě špatně se mi spí. Respektive mám pořád pocit, že když půjdu spát, tak o něco přijdu. A vzhledem k tomu, že vím, že s Calebem mám hodně omezený čas, který můžeme strávit spolu, tak je to o to těžší. Kolikrát jsem vzhůru dlouho do noci, jenom abych si mohla užít s ním nějakou tu dobu. Takhle jsem se doma dala dohromady. Odpočinula jsem si a vyspala jsem se pořádně na další pracovní let, který byl tentokrát do Bostonu.
Tady je jedna fotka z kokpitu.
Tahle holčina je asi nejznámější letuška naší společnosti, haha. 🙂 Na Instagramu má asi 70tisíc odběratelů, takže jsme si z ní dělali srandu a rovnou taky cvakli nějaké to selfíčko. 
Alespoň jsme si ty Vánoce nějak zpříjemnili.
Jinak v Bostonu jsme nic nepodnikli. Respektive bylo v plánu, že půjdeme na večeři, jenže valná většina míst byla zavřená. A taky jsme se domluvili, že půjdeme až někdy v 7 večer, což bylo dost pozdě na to, že jsme přijeli někdy ve 4 odpoledne na hotel. Samozřejmě to nedopadlo jinak, než že já se naložila do vany a pak následně usínala Calebovi na Skype. Nakonec mě dokopal do postele s tím, že mě vzbudí, že mi zavolá v půl 7. Já jsem odmítala nejprve jít spát, protože se znám, vím, že jakmile zaberu, tak mě nic a nikdo neprobudí. A i kdyby, tak padnu následně do kómatu znova. Kort když jsem vůbec na letu nespala. Měli jsme 3 a půl hodiny a já jsem většinu čuměla do stropu. Byly neuvěřitelně hnusný turbulence a já prostě nemohla spát. Kolikrát se sama sobě divím, že do toho letadla ještě dobrovolně lezu. 
A to se taky stalo. Caleb mě probudil v půl 7, já zahlásila, že nikam nejdu a spala dál. Nařídila jsem si budíka na půl 9 a 9 večer. Vtipně jsem se probudila ve dvě ráno a čuměla tak do zdi do dvou odpoledne.
Nejprve mě mrzelo, že jsem nešla, protože měli jít všichni – haha, po roce a čvrt bych mohla vědět, jak to u nás chodí – to znamená, že když řeknou všichni, že se sejdeme v tolik a tolik, tak půlka lidí stejně nedorazí. Já nechtěla sedět na pokoji celý layover. Přece jenom už těch letů do konce mé slavné kariéry letušky taky nemám. A prostě nemám to ráda. Ve finále ale to dopadlo tak, že jsem byla na hotelovém pokoji. Oh well..
Po návratu do Dubaje jsem trávila každý den s Demi. Chuděra si skřípla prsty do televize na palubě, takže má prsty fialovo-modro-černo-já nevim co. Takže opět nelítá. Tudiž jsme spolu mohly strávit moje dny volna, než jsem letěla do LAX! 🙂 
O mém letu do LA bude další článek! 

Loučení, let do Říma a dny v Dubai

Asi začnu hezky od začátku. 🙂

Poslední článek jsem psala celkem dva dny před mým odletem do Dubaje. Samozřejmě následovalo loučení a taky další změna plánů.

To bych nebyla já, aby se dny před mým odjezdem neobešly bez slz. Přijde mi, že je to taková moje tradice. Spustíme dva dny před, pak samozřejmě řvu při loučení a pak mě to chytne i po.
Den před mým odletem jsme ale došli k finálnímu rozhodnutí co se týče mého odjezdu z UAE a návratu do USA. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi neuvěřitelně ulevilo. Proč? Protože tím pádem tohle loučení bylo naše poslední, kdy já odlétala pro to, že musím zpět do práce.

I tak to loučení bylo náročný. I když člověk ví, že toho druhého brzy uvidí, tak to jednoduchý není. Alespoň ne pro mě.
A ani teď nebylo jednoduché. Já vždycky, když už musím jít, tak houknu na Caleba, ať se otočí a rychle jde pryč. Já pak jdu, přes slzy nevidím, a snažím se neotočit a nedívat se zpět. Samozřejmě se vždycky otočím. Někdy dřív, někdy později. Teď jsem se otočila když jsem zacházela za roh. Caleb stál a mával. A byť se nehroutí v slzách jako já, tak člověk tomu druhému vidí na očích, jak to bolí.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžký být v jeho pozici. Vždycky jsem to já, kdo takhle odchází. Jednou jedinkrát jsem to byla já, co jsem ho sledovala odcházet, jelikož měl dřívější let jak já. Přišla jsem si hrozně bezmocná. Kdybych mohla, rozběhnu se za ním a buď A. Poletím s ním či za B. Nepustím ho nikam. 🙂

První zastávka, CHICAGO.

Přistáli jsme neuvěřitelně brzo, takže jsme chvíli stáli na runway s dalšíma letadlama a čekali jsme až dostaneme GATE. Byl neuvěřitelně nádherný západ slunce. A jelikož jsme byli kousek od runway, kde letadla vzlétala, tak se nám naskytl neuvěřitelně nádherný výhled na vzlétající letadla v západu slunce.
Je škoda, že to okýnko bylo tak špinavý, jak vidíte na fotce. A taky je škoda, že jsem to nepřiblížila, protože takhle to vypadá, že to letadlo je strašně daleko.
Vyzvedla jsem si kufry a šla jsem na mezinárodní terminál. Při čekání na vlak mě oslovil jeden z pracovníků. Jsou tam lidi, co tam stojí a radí lidem na jakou stranu mají jít, jaký vlak jede na jaký terminál etc. Povídá mi “Usměj se”. A pak se ptal, proč se nesměju. Tak jsem mu vysvětlila, že nemám náladu. Prošla jsem kolem něj a šla jinam. Slyšela jsem za mými zády, jak o mě povídal kolegovi a diskutoval nad tím, že se nesměju. 
Hned co jsem odbavila kufr jsem šla na gate. Mají na letišti výborný Kung Pao s kuřecím masem, takže jsem si šla na večeři a ještě si nechala vzít druhou mísu do letadla. Na letu jsem měla holčinu z Čech a taky z Plzně. Super holčina. 🙂
K mé smůle jsem dostala sedadlo vedle starýho Inda, co nebyl dvakrát ochotný mě pouštět. V jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli by bylo v pohodě přelézt sedačky nebo se dostat škvírou, jenže jsem seděla na sedadle, který za sebou má dveře, tudíž je tam klika jako krá.. s promintutím. Takže jsem vesměs vzdala jakýkoliv pokus o proplížení se na záchod.

Do letadla si vždycky nosím dvě velký vody a snažím se pít co to jenom jde. A čím víc se pije, tím víc se běhá na záchod, že jo. Ve finále jsem se teda snažila přizpůsobit tomu, kdy šel na záchod on. Takže jakmile se zvednul, já vystřelila rychlostí blesku. Po večeři pán vytuhnul, tak jsem to zkusila taky. Spala jsem jak zabitá až do přistání. Párkrát jsem se probudila teda zjistit, jak jsme na tom, kde jsme, kolik nám zbývá času, ale jinak jsem spala jak špalek. Potřebovala jsem to jako sůl a za další mě pár hodin po přistání čekal let do Říma.

Tady je fotka pořízená krátce po vzletu. Chicagoooo

Bjůůůůůtifl! 🙂

Po příletu do Dubaje jsem se odebrala rovnou “domů” do postele, protože mě čekal v noci let. Takže jsem si dala na tři hodinky šlofíka a hurá opět do práce.

Musím říct, že po 3 týdnech dovolené se mi do práce nechtělo a ani to nebylo lehký. Já vždycky po každé dovolené mam pocit, že potřebuji další dovolenou.

Zatímco po zdravotní stránce jsem byla v pohodě když jsem byla v USA, tak mi stačil jeden let na to, abych zase cejtila záda. Byť jsem spala skoro celý let z USA a pak ještě “doma”, tak po příletu do Říma jsem skočila do postele a nevěděla o sobě od 8mi ráno do půl 6 večer. Původně jsme chtěly jít ven s jednou holčinou z Čech, ale nakonec jsme se ani jedna nevyhrabala z postele. Nevadí, ale škoda to je. Já hrozně ráda lítám s Češkama. Většinou jsem jediná na palubě, tak je vždycky fajn mít změnu. Kort když je to fajn holka. 🙂

Během letu kapitán udělal PA – public announcement, což bylo ze začátku divný. Osobně jsem si myslela, že je nějaký problém. Ve finále problém nebyl, ale kapitán nám oznámil, že uvidíme na pravé straně aktivní sopku, tak ať se jdeme podívat. Takže pasažéři se začali přesouvat po kabině, každý se snažil ulovit nějaký místo u okna či u dveří, aby si to mohl nafotit. My jsme se sebrali a šli jsme do business třídy, která byla prázdná.

Pak tady máte ještě výhled na Egypt 🙂

Po návratu do Dubaje následovalo setkání s mojí kamarádkou Xan, která bude za tři dny odlétat z Dubaje do Anglie a pak do NY za svým přítelem. 🙂
Jelikož potřebovala nějaký suvenýry, tak jsme šly do Old Souk. A jelikož jsem dostala nový foťák, tak jsem se rozhodla udělat nějaké fotky. A myslím, že se i povedly. Foťák fotí krásně. Teď jsem ve stádiu, kdy bych furt někam lezla, abych mohla fotit.

Super místo, co se týče na focení. Ale opět jsem si připomněla, proč je lepší se tomu místu vyhýbat. Člověk jde, vykládá si s kamarádkou a k vám přijde člověk a začne do vás hustit “Chcete kabelku, Gucci, Prada, nový hodinky Diesel, Michael Kors ..” snaží se vás nalákat do svého obchodu. A takhle to dělá 99% lidí tam. Projdete kolem jednoho krámu a šup už jedou. Co mi vadí tak to, že je absolutně nezajímá, že vedete s někým konverzaci. Jsou schopný vás přeřvat jenom aby vám nabídli jejich “fejkový” kabelky či hodinky. Jestli jsem si myslela, že v Číně byli otravní, tak se hluboce omlouvám, protože na Old Souk nikdo nemá. 
Xan nakoupila, co potřebovala a mohlo se vyrazit do Dubai Mall. Potřebovala něco zařídit i tam, tak jsem řekla, že půjdu s ní. Alespoň jsem s ní mohla strávit více času. A taky probrat celou tu záležitost s ukončením pracovního poměru.
Ono je fajn, že člověk si může popovídat s někým, kdo si tím prošel či prochází a ví, jaký to je. Ruku na srdce, byť Dubai není a nikdy nebyl mým domovem, tak tu mám kamarády, je to jednoduchý styl života, byť ne úplně nejlepší, svým způsobem je to i fajn práce na krátkou dobu. Jak jsem napsala už několikrát, nechápu, jak to někdo může dělat x let, protože moje tělo to pociťuje po 15ti měsících takovým způsobem, že to není hezký. 
Schovám si všechny jobovky a až budu moct napsat článek o tom všem, tak napíšu. 🙂 
Když už jsme byly hotové v Dubai Mall, tak jsme se rozhodly jet metrem kvůli dopravní zácpě. To byl taky omyl. Příště radši budu sedět dvě hodiny v taxíku, než bejt v metru. Proč? … 
Jestli mě něco vytáčí, tak to, že tady neexistuje to, že nejdřív necháte lidi vystoupit a pak až nastoupíte vy. Většina míst, kde jsem si vyzkoušela metro či veřejnou dopravu funguje tak, že pokud prostě není místo v autobuse, metru či tramvaji, tak prostě počkáte na další. Dubai funguje následovně. Stoupneme si přímo před dveře, nedáte lidem šanci vystoupit a rovnou se mačkáte dovnitř. Pokud tam není absolutně žádné místo a vy se nemáte kam pohnout, nevadí, nasardinkujeme se tam tak jako tak. 🙂 Já a Xan jsme nechaly ujet dvě metra. Pak jsme se záhadným způsobem dostaly do třetího. Prvních pár zastávek to bylo peklo. A já jsem fakt proklínala naše rozhodnutí nejet taxíkem. 
Po příjezdu zpět do práce jsme šly na autobus. Každá na ten svůj. Já, záhadným způsobem, přišla na nástupiště a viděla, že mi autobus odjel před nosem. Byla jsem naštvaná, protože to dělat nesmí a nechápala jsem, proč jel o 5 minut dřív než má podle rozpisu. No, pochopila jsem to až později. Jak?
Sedím si v autobuse, přijde crew, sedne si dozadu. Sedíme já, ona i řidič v tichu. Je čas jet. Výborně, konečně se dostanu domů. Vyjeli jsme .. Holka zvedne telefon a volá Etisalat. Snaží se domluvit schůzku a mluví o Al Barsha. Tak říkám ty jo, proč ta holka sedí v autobuse do Al Nahdy. Chudák je asi unavená po letu a spletla si autobus. A stává se to. Lidi omylem vezmou cizí kufr, omylem sednou do jinýho autobusu, několik z nich sedne do správného, ale jelikož usnou, tak se probudí znova v práci apod. Tak jsem se podívala z okna a říkám hele … tudy ale nejezdí náš autobus. Pak mi to došlo. Ten debil, to jsem byla já. Já totiž nastoupila do autobusu, který jezdí na úplně druhou stranu Dubaje. Takže jsem mohla znova obdivovat Burj Khalifu a následně Al Arab z bezprostřední blízkosti. Strávila jsem v autobuse dvě a půl hodiny. Bravo, Michaelo! 
Večer jsem pak došla domů, zavolala domů do Čech a pak se šla podívat na Demi a naše kamarády do 5 patra. NA tu naší slavou bandu. 
Dopadlo to tak, že Demi a já jsme skončily u mě na bytě. Ležely jsme v posteli a koukali na Youtube na videa o corgim. DO 5 ráno prosím! Pustila jsem jí to video pro to, protože je to hezký a věděla jsem, že jí to rozesměje. Taky není v pohodě. Není dvakrát šťastná, necítí se tu doma a letání se na ní podepsalo po zdravotní stránce taky slušně. Je na tom podstatně hůř jak já. Nedávno byla měsíc nemocná. A teď měla let, kdy na ní ženská hodila celý tác s jídlem, protože to madam nechutnalo. WTF?! V jednu chvíli mi brečela v kuchyni a já měla výčitky svědomí, že jí tu v tom nechám.

Demi je jako moje ségra. Ne jak, ona je moje ségra. Akorát máme jiný rodiče. 😀 Je to nejzlatější člověk pod sluncem a prostě má srdce ze zlata. A ona je jeden z důvodů, proč je pro mě těžký odejít. Protože tím pádem nebudu moct chodit do pátýho patra za ní nebo ona za mnou. Nebudu jí moct překvapit na příletech v práci a podobně. Taky je až moc hodná a prostě ona sebe samotnou staví až na úplně poslední místo a potřebuje dohled a někoho, kdo jí trošku nakopne být i maličko sobecká nebo prostě dbát v první řadě o sebe. Demi je taky snílek, žije si na svém obláčku. Ale občas člověk potřebuje být nohama na zemi a prostě vidět realitu. NEbýt pesimista, ale spíš být realista v některých případech.

Také jsem od Demi dostala krásný dárek k narozkám.
Druhý den jsme ale šly spolu nakupovat. Nakonec jsme vzaly i jednoho našeho kamaráda. A musím říct, že to byla chyba někam chodit, protože ve svém volnu nemám zájem trávit 6 hodin a víc v nákupním středisku, kde je lidí jak sr…. 
Já jsem tam kvetla. 
Jediný pozitivum bylo, že jsem strávila čas s Demi a Sayedem a že jsem pořídila kufry a zámečky. 😀 
Konečně jsem totiž začala balit a dávat věci dohromady. Zabalila jsem dva kufry, co pošlu domů do USA. Pak ještě mě čeká zabalit jeden velký kufr a poslat ho do USA a zbytek odvezu sama. 🙂 

Tady mě na fotce vpravo zachytil Sayed dělat držky na Demetru. Fakt mě to zmohlo!

Teď se připravuji na dovolenou v ČR. Čeká mě týden, byť teda toho bude asi hodně na vyřizování, tak se těším. Je to asi dost možná moje poslední návštěva v ČR na pár měsíců, nebo teda do doby než budu muset letět na pohovor kvůli mé zelené kartě.

Mimo jiné teda vážně dostanu pejska. Caleb se mě dneska ptal, jestli teda si stojím za tím, že chci pejska hned jak se vrátím, nebo jestli chci čas na to se zabydlet, vybrat si auto etc. Řekla bych, že já jsem ve stěhování už profík. Proč o tom ale píšu. Protože jsem se ptala na FB na to, jaké jméno se líbí nejvíce. Bylo tam 5 možností. Vlastně 6 když počítám to Calebovo jméno. Největší úspěch měla Nala 🙂 I Demi řekla, že Nala je krásný zvučný jméno.
Takže děkuji všem, co “hlasovali” a pomohli mi tak vybrat jméno! :)))))

A jelikož jsem už zase 24 hodin vzhůru, tak jdu spát – ve 3 odpoledne – a další článek napíšu z Čech! 🙂

Mějte se krásně!

Další dovolená! :)

Předem se omlouvám za pravopisné chyby. Poslední dny jsem měla strašnou chuť napsat článek, ke kterému se dostávám až dnes. Vzhledem k tomu, že jsem po menší operaci a celý den dospávám po narkóze, tak jsem se rozhodla, že si k tomu sednu teď, jelikož po návratu do Dubaje to bude dost hektický – zpět do práce, další dovolená, zase práce atd.

Ani upřímně nevím, co jsem psala naposledy, respektive kde jsem skončila, co jsem zmínila a nezmínila. Doufám tedy, že se nebudu opakovat.

Tyhle tři týdny byly prostě neuvěřitelný a já asi byla jsem a ještě chvíli budu ta nejštastnější osoba pod sluncem.
Konečně se cítím doma, spokojená a bez starostí. To se ovšem změní momentem, kdy nasednu opět do letadla.

V uplynulých dnech se toho událo relativně hodně.

Svatba.

Někdo ví, někdo neví. Svatba se odkládá na dobu neurčito. Abych pravdu řekla, bylo kolem toho strašný drama. Teď možná přeháním. Svatba i místo svatby bylo zamluvené, vše v procesu příprav a plánování, když Caleb přišel s tím, že mají důležitý výcvík, který byl posunut tak, že by svojí vlastní svatbu nestihl. Jak smutné, svatba bez ženicha. Došlo k tomu, že já chtěla svatbu odpískat úplně na dobu neurčito. Caleb na druhou stranu chtěl posunout datum o pár dní. Takže se řešilo, že bychom nakonec svatbu měli na Hawaii. Jak to nakonec dopadlo? Svatbu nechci. Alespoň ne teď. Po vysvětlení PROČ svatbu momentálně nechci Caleb usoudil, že mám pravdu a tím pádem odkládáme svatbu na dobu neurčitou.
Abych pravdu řekla, svatba je to poslední, na co mám teď chuť a náladu myslet. Je toho moc. Celý imigrační proces je náročný, zdlouhavý a prostě je s tím moc starostí. A také to není nejlevnější záležitost. Další sranda je armáda sama o sobě. Ukončení pracovního poměru v Dubaji, stěhování se zpět do USA a pak stěhování se v USA z bytu do baráku, koupě mého auta atd. atd. atd. Jak řekl můj táta, plánování svatby je něco, co bych si měla užít a ne se stresovat. A já vážně nemám chuť hledat nové místo pro symbolický obřad, hostinu, hledat fotografa, šaty, který zaberou méně jak půl roku ušít, řešit šaty pro družičky etc. Je to něco, co si chci prostě užít. A tím, že na to budu mít pak víc času, tak si to i víc užiju. 🙂 A taky by mi to mohlo pomoci v době, kdy Caleb bude na misi – pokud vůbec nějaká bude. Nikdo nic neví. A i kdyby se vědělo, nikdo by nic neřekl.

Další věc je, že manželé již jsme. Na našem vztahu či lásce to nic nezmění. 🙂 Jsou momentálně jiné, duležitější věci na stole.

Práce.

V posledních dnech se hodně řešila otázka toho, kdy skončím. Víceméně máme časový úsek daný na to, abych já skončila v Dubai a vrátila do USA. Pořád se to ve mě pere, co se týče toho, kdy je vhodná doba se vrátit. Pár lidí se mě ptalo na to, zda-li to oznámím, kdy ten slavý den nastane. Upřímně? Nejsem si jistá. Proč? Protože vím, že to pro mě bude těžké.

Svou práci miluji. A kdo četl starý blog, nebo sleduje nějakou dobu mojí stránku na FB, tak ví, že letuška byl vždycky můj sen. Já můžu říct, že jsem si svůj sen splnila a že pracuji pro jednu z nejlepších leteckých společností na světě. Vím, že bude pro mě těžké odejít. Dubai nikdy nebyl a nebude mým domovem. Dubai vlastně ani nemám ráda, ale mám tam přátele. Mám tam Demi, Hamdyho, Omara, Lindu, Janinu, Báru a mnoho mnoho dalších. Vím, že bude těžký znovu se loučit. A vím, že to ořvu. To bych nebyla já, abych to neořvala. Na druhou stranu to bude i moment štěstí, protože se budu vracet k manželovi a budu se vracet do našeho domova.

Takže takhle, až budu připravená prásknout konečné rozhodnutí, tak to učiním. Pokud ne, napíšu o všem zpětně.

Pejsek.

Kdo sleduje FB ví, že Caleb touží po corgim. Několik lidí mi poslali fotografie jejich corgis. Zatímco já toužím po zlatém retrívru. Plánovali jsme po mém návratu koupit corgiho. Jenže Caleb by rád, aby ten pes byl JEHO a chce být samozřejmě přítomen a to dost možná nebude kvůli všem výcvikům a misi, tak to dopadlo tak, že pejska dostanu první já. 🙂 Takže jsme v procesu vybírání jména. Takže to je další věc, na kterou se můžu těšit po návratu.

Auto.

To je kapitola sama o sobě. Opět jsem se přesvědčila, že bez auta v USA ani ránu. Jsem závislá na Calebovi a mých kamarádkách. Většinu času Caleb auto potřebuje v práci. Pokud já si vezmu jeho, což jsem takhle párkrát udělala, protože teď mám svoje ID a můžu si jet na armádní post kdykoliv, tak stejně musím bejt poblíž. Tuhle si zapomněl uniformu v autě, takže mi volal do posilovny, jestli bych nemohla přivézt jeho uniformu. Takže teď hledáme moje vysněné SUV. Abych pravdu řekla, jsem docela v šoku, jak to tady funguje s koupí auta a jak je to oproti nám cenově výhodnější. Není divu, že tu není takový problém mít na rodinu dvě auta minimálně.

Barák.

Ne že bych z toho měla radost, protože ruku na srdce mám stěhování plný zuby. Za poslední 4 roky cca jsem se stěhovala X krát.

Holýšov – Plzeň
Plzeň – Praha
Praha – Holýšov
Holýšov – Atlanta
Atlanta – Holýšov
Holýšov – Londýn
Londýn – Holýšov
Holýšov – Dubai

Vesměs si každou návštěvu v USA vezu věci do USA, které tu pak nechávám. Vtipně tu mám víc věcí jak v Dubai a pak se divím, že vážně nemám co na sebe. A nebo zjistím, že to, co jsem si chtěla vzít mám v USA či v UAE.

Takže teď čeká hon na barák a další stěhování. Hurá.

Máme krásný malý byt. Pro jednoho je to úplně úžasný, pro dva ne. Minimální úložný prostor, který je víceméně plný všeho možnýho, co má co dělat s armádou. 😀 Uniformy všude, různý serepetičky, co ani nevím k čemu jsou. Navíc je tenhle byt neuvěřitelně drahý, takže Caleb přišel s tím, že by rád barák hned z několika důvodů.

Zuby..

ANO, to bych nebyla já, abych neměla problémy. Kdo si pamatuje, tak jsem měla operaci moudráků a pak čištění kanálků v USA. Levná sranda – 4 tisíce dolarů. Na moje narozeniny jsem si úplně oddělala zub, který jsem již v minulosti zlomila. Takže jsem skončila u zubaře. Odcházela jsem s papírem, co všechno mě čeká a nemine. Našel tolik věcí, co potřebují opravit, že jsem odcházela v slzách a s účtem na 7 tisíc dolarů. Dneska jsem měla operaci v plné narkóze. Díky bohu veškeré další zásahy budou hrazeny pojišťovnou, jelikož mám zdravotní pojištění v USA přes manžela, stejně tak jako mám pojištění u zubaře. Další důkaz, že bez pořádného pojištění je člověk v USA namydlen.
Tím pádem mám list věcí, o který musí být postaráno. A můj nový zubař by mě viděl rád zpět co nejdříve. Oh well..

A teď příjemnější události z mé dovolené ! 🙂

Caleb a já jsme jeli oslavit Thanksgiving s jeho rodinou. Jeli jsme na pár dní k jeho prarodičům, odkud jsme jeli k jeho strejdovi. Musím říct, že po zkušenosti v Atlantě tenhle Thanksgiving byl naprostý šok! 🙂

Caleb se s jeho rodinou, z maminy strany, stýká minimálně. Mají takový … “country life”. A jestli někomu něco říká Redneck, tak to by se taky hodilo. Prostě jednoduše řečeno Caleb si s nima nemá moc co říct, jsou naprosto odlišní, žijou úplně jiným stylem života. Ale vzhledem k tomu, že jeho prarodiče jsou starší, tak se jelo k jeho strejdovi.

Já si připadala jako debil. Proč?

Když jsem žila v mojí HF v Atlantě, tak Thanksgiving vypadal následovně.

Šlo se ráno do kostela, což byl naprosto úžasný zážitek, pak se všichni vrátili do baráku a začalo se chystat jídlo. Ve finále jsme všichni usedli k jednomu stolu, pomodlili se, řekli jsme za co jsme vděční a hodovalo se. 🙂 Přirovnala bych to tak trošku k naší štědrovečerní večeři.

Letošní zkušenost byla naprosto odlišná od mých předchozích. A to je fajn, každý slavý Thanksgiving po svém. Já a Caleb jsme víceméně byli jediní, kteří byli “lépe oblečení”. Víc slavnostněji. Já teda byla nejvíc a připadala jsem si divně. Všichni měli džíny, mikinu – not a big deal. Já přišla jako madam v kalhotech, košili a lodičkách (ty, co nám na svatebních fotkách – respektive ty, co měly být jakože “engagement pictures”.) Protože jsem že jo nechtěla jít v keckách, což by se k tomu za A. NEHODILO, za B. jsem nechtěla nikoho urazit.
Až zpětně jsem chápala, co Caleb myslel tím, že lodičky vážně nepotřebuji. Ugh.

Je fakt, že Caleb se mě snažil připravit na celou tu událost, stejně jako jeho mami. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že přehání.

Veškeré jídlo bylo na stole. Došlo na modlitbu, pak se vzali talíře a každý si sednul, kam se mu chtělo. Někdo v obýváku, někdo venku, prostě každý byl někde jinde. A mě to upřímně zklamalo. Přesně tak Thanksgiving slavit se svou rodinou nebudu. Strašně se mi líbí, že si rodina najde čas a sedne si k jednomu stolu a všichni sedí a jí, povídají si, nikdo nesedí na telefonu. Je fakt, že prostě každá rodina to slaví jinak, stejně tak se k tomu svátku staví jinak. Na druhou stranu jsem vděčná za tuto zkušenost.
To se mi hrozně líbí. Získávat zkušenosti a vzít si z toho pak svoje. Je to jako s mými přáteli. Každý je z jiného koutu světa, koneckonců i můj manžel. Beru si od nich to, co se mi líbí, co mě inspiruje, co si myslím může obohatit život můj, ale i vztah případně rodinný život.

Dřív, než jsem se přestěhovala do USA, tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych kdy měla sedět u stolu a modlit se?!

U mé HF se vždy sedlo ke stolu k večeři jako rodina. Alespoň tedy 99%. Sedlo se ke stolu, kde bylo připraveno jídlo k večeři. Všichni jsme se chytli za ruce a dohromady zpívali – “Thank you Father, Thank you Father, for our food, for our food. Many many blessings, many many blessings, Amen. Amen.” A zatímco jsme se všichni drželi za ruce jsme každý řekl něco, za co jsme vděční. Mohlo to být cokoliv. A takhle jsme to dělali každý večer.
S Calebovo rodiči jsme dělali to samý. Nezpívalo se, ale chytli jsme se za ruce a jeho táta řekl modlitbu.

Moji rodiče tohle také zažili, když byli u mé HF na Thanksgiving a když měli možnost strávit s mojí HF nějaký čas. Troufám si říci, že se jim to líbilo. 🙂

Pokud byly svátky jako Vánoce, Thanksgiving, Velikonoce, tak nejdřív byla modlitba. Pokud to byl všední den, tak se zpívalo.

Vy, co jste v USA, co děláte Au Pair a žijete tak s US family. Co má Vaše rodina za zvyky? Něco, co je pro vás netradiční nebo na to nejste zvyknutí z domova? 🙂 Napadá vás něco?

Po návratu do TN jsme strávili ještě dva dny u Calebovo prarodičů. Den před tím, než jsme tam vůbec jeli, tak Caleb mě vzal na ryby. Musím říct, že to byla katastrofa. On měl z toho hroznou radost, protože rybaření miluje. Samozřejmě jsme nechytili nic. Já byla naprosto nemožná. Viděla jsem žížalu a div jsem nezařvala na celý okolí, protože prostě žížaly nesnáším. A ještě vidět Caleba, jak je cpe na prut. Ale vznikly hezký fotky.

Proto, když Caleb přišel s tím, že půjdeme rybařit u jeho prarodičů, tak jsem nebyla dvakrát nadšená. Nakonec to ale bylo BOMBA! :))))

Jeli jsme do krámu pro žížaly a pro moje povolení na rybaření. Sedli do auta a jeli jsme na místo činu.

Caleb mi vždycky nandal žížalu na prut a už to jelo! A při každým pokusu (poté, co jsem se naučila správně nadhodit), jsem chytla rybu. Bohužel když jsem se je snažila vytáhnout, tak buď se vysmekly nebo nebyly chycený na tom konci. Nejsem rybář, neumím tyhle věci popsat. Caleb mě naučil anglický výrazy, český neznám a i kdyby, prdlačky tomu rozumím. A pokud je tu mezi Vámi čtenáři rybář, tak bych Vás nechtěla urazit. 🙂 Byla jsem na rybách dvakrát a vím o tom asi tolik, co vím o armádě. 😀 NIC.

Nakonec jsem chytila 5 ryb, z toho jedna byla velká. Škoda, že se Calebovi vysmekla, když se jí snažil sundat z prutu. Nestihla jsem jí zvečnit. Měla jsem fakt radost. 🙂 Caleb chytil jednu, ale ta byla! Tady je část videa.

RYBAŘENÍ ! 🙂

Nejlepší hláškou celého dne bylo ” CALEB, potřebujem víc žížal” ! 😀 Calebovi přišlo vtipný, že já, která by v životě na žížalu nesáhla, jsem celej den prudila s tím, že jich potřebujeme víc, protože jsem chtěla zůstat na rybách co nejdéle.

Taky mě Caleb učil střílet. Hlavně teda jakým způsobem strávně střílet. To byla docela sranda. 🙂 Viz. video. a fotky

To bylo fakt zajímavý. Bylo mi vysvětleno jak se učí střílet v armádě a celkově Caleb si tohle vyloženě užíval. 🙂
Taky jsme měli návstěvu, takže jsem opět pekla! 🙂 A vzhledem k tomu, že já přišla s pečením, tak Caleb chtěl udělat perníkovou chaloupku. 

Tohle byla krabice, kterou vybral Caleb na ten domek. Vtipně já se absolutně nezajímala o to, co to je nebo není. Nechala jsem to čistě na něm. Když jsem při neděli celá nadšená chtěla na tom s ním pracovat, tak jsem zjistila, že je to vesměs rozpustit čokoládu a dát to do formy. Tak to jsem řekla, že teda ne. Dopadlo to tak, že jsme jeli do Walmartu. Tam jsme koupili už hotový perník.

Ve finále jsem pekla čokoládový muffins a připravovala chaloupku na zdobení. Caleb jí slepil dohromady a mohlo se začít. Vtipně jsem to dělala nejdřív sama, pak přišel Caleb a začal zdobit podle mě druhou stranu. Pustil k tomu písničky, jakože takový ty vánoční hity, co teď hodně běží v rádiu. A bylo to prostě bomba. Já byla tak spokojená … 🙂

Nejsme profíci, ale chaloupku jsme dělali s láskou. A jelikož jsme si koupili takový ty strašný svetry, tak jsme se k tomu vycvakli. 😀 Já jsem po nich strašně toužila. Já mam na svetru perníček s nápisem BITE ME, Caleb má svetr plný sobů. Musím říct, že je pro každou špatnost, takže jsme jak koupi svetrů, tak focení pojali jako takový dobrý joke! 🙂

Mimo jiné jsem měla narozeniny. Vtipně jsem si ten den oddělala zub, takže jsem hodinu v autě brečela, když jsme jeli do Nashville.
Do Nashville jsme jeli proto, že Caleb koupil lístky na zápas NHL! 🙂 Já hokej MILUJU, hokej je prostě boží. Caleb na druhou stranu na hokeji nikdy nebyl, tak ho napadlo, že nás vezme na moje narozeniny na hokej! :)))))

Po cestě, když jsem se uklidnila, jsme se zastavili na nákupech. Abych pravdu řekla, nesnáším ty nákupy po Thanksgiving, nesnáším Black Friday  vážně mě ničí DAVY stovek lidí. Rozhodně je to super věc zažít, člověk by si tohle měl v USA zažít. Já si to zažila s rodiči a letos s Calebem, protože jsem si chtěla koupit moje oblíbené muffins a mají je vtipně jenom ve Walmartu. Vtipně jsem později zjistila, že je vážně chyba jít v 6 hodin večer do krámu – kamkoliv. Všude lidí jak sr…
Jediný důvod, proč se šlo na nákupy, tak pro to, abych pořídila boty bráchovi. Ve finále jsem nakoupila pár triček jemu i Calebovi. Tohle je asi nejlepší triko z celého nákupu.

Mimo jiné jsme si koupili čepice na zápas! 🙂 Hezky jsme ladili …

Po cestě na hokej jsme se zastavili v obchodě.  Vtipně jsme se stavěli vybrat můj dárek k narozeninám. Caleb mě chtěl původně překvapit, ale pak se rozhodl, že mě vezme s sebou a nechá mě vybrat si foťák jaký chci. 🙂 Původně mi chtěl koupit Go Pro, ale nakonec jsme vybrali foťák. Mám z něj hroznou radost, líbí se mi jak fotí, funguje to vesměs jako telefon, mám na něm Facebook a veškeré aplikace na úpravu fotek, takže rovnou co něco vyfotím, můžu pracovat na úpravě, uložit fotku a pak to dát na FB nebo si to schovat pro blog. 🙂
Takže se těším na další fotky, co budu moct nafotit. Ještě mě pár výletů po světě čeká a nemine. I pak do budoucna, až budu žít v USA trvale, tak si myslím bude víc než dost možností k focení. Rozhodně plánuji blog udržet a budu se tak nějak věnovat všemu. Cestování, životu v USA, životu manželky vojáka, plánování svatby etc. Prostě všemu, co se naskytne. 🙂

Pak už jsme vypravili do arény! 🙂 A tady je pár fotek.

A tady je video!

Zápas NHL ! 🙂 Nashville Predators

Musím říct, že to byl luxusní zážitek. Byl to můj první zápas NHL, což mě nesmírně potěšilo. Herně nic moc, mohlo by to být lepší. Ale fakt to stálo za to! 🙂
Strašně se mi líbí, jak není problém, když jsou fanoušci všichni dohromady. Nikdo si nenadává, nikdo se neuráží. Tohle je moje zkušenost ať už z hokeje, baseballu, amerického fotbalu, nba etc.

Taky jsem tu zažila naprosto úžasný kouzelný rána a západy slunce. Ne vždy jsem měla foťák po ruce, ale tyhle se myslím vydařily.

Mimo to mi přišel balíček od Calebovo rodičů. A přání, vtipně jedno z nich mě vyloženě pobavilo.

Rozhodla jsem se, že se naučím plynule další jazyk, takže se budu věnovat španělštině a pomáhat (zadarmo) kamarádce s pejskama, zatímco budu na plný úvazek manželkou a ženou v domácnosti. 🙂 Pracovat stejně legálně nemůžu do doby, než získám zelenou kartu, takže tak. 🙂

Teď jsme se o tomhle vše bavili s kamarádkou i s Calebem. A prostě … Není to těžké rozhodnutí, ale ani jednoduché. Přece jenom člověk musí být trošku zodpovědný a snažit se dělat ta nejlepší rozhodnutí. Jak říká Caleb … Já chci nic neznamená. Protože člověk může chtít hodinky s vodotryskem. Když člověk na ty hodinky nemá, tak si je nemůže koupit, stejně jako když by ho to stálo veškeré peníze. Tím pádem se musí přizpůsobit situaci. Proto je pro mě těžký přijít na to, co je nejlepší možnost. A jak řekl Caleb, v našem případě neexistuje správná možnost. Prostě to chce udělat jedno či druhé. 🙂

Dalš věc, lidé se mě kolikrát ptají, jestli mi to nebude chybět, proč se vzdávám této práce i životního stylu. Není to tak růžové, jak si člověk mnohdy myslí.
Samozřejmě, že mi to bude chybět. Ale vím, že odcházím za lepším. 🙂
Kamarád mi jednou řekl, mě a Demi, že nemáme odcházet pokud nemáme něco lepšího za čím jít. 🙂 Hodně lidí odejde pro to, že je ta práce vyloženě se.. a takových je hodně. A víceméně se není čemu divit. A pak jsou ti, co nemají rádi Dubai nebo prostě mají X důvodů. Ale pokud člověk odejde s nejistotou toho, co bude dál, tak se dost možná vrátí zpět do Dubaje. A že takových jsem poznala už několik.

Já se těším na to, že už se nebudu loučit s někým, koho nadevše miluji každý měsíc či dva. Vím, že teď až v sobotu poletím do Dubaje, tak to bude naposledy, co se budeme loučit a budeme od sebe několik tisíc mil. Ano, s jeho prací nás čeká loučení sem a tam. Tomu se člověk nevyhne. Na druhou stranu budeme moci být spolu. Budovat si domov, rodinu a prostě žít život naplno. 🙂
Nikdy bych nevěřila, jak je náročný se loučit. Už toho bylo až moc.

Ani nedokážu popsat, jak se mi ulevilo. Tenhle článek píšu už druhým dnem. Mezitím se pár věcí rozhodlo – finální rozhodnutí a na několika věcech se zapracovalo. Máme finální datum, kdy budu podávat výpoveď. Samozřejmě s armádou člověk nikdy neví. Pokud se posune datum jednoho z výcviků, tak se podle toho zařídím s výpovědí i návratem. Ale vesměs datum je pevné, respektive daný týden, kdy se mám vracet. Chci se vrátit po Calebovo výcviku s tím, že teda bych byla ráda, aby si mě tu převzal a pomohl mi se stěhováním. 🙂

Za 10 dní mi končí v Dubai kamarádka. Vrací se za přítelem do NY. Tuším, že jsem o ní už psala. Jsme denně v kontaktu. Bavily jsme se o tom, jak je to nesmírně těžký na jednu stranu a na druhou stranu strašně jednoduchý rozhodnutí. Byť obě víme, že nám to chybět bude, tak na druhou stranu se nám nesmírně uleví.

To taky znamená, že brzy – relativně brzy, dám blog jako veřejný. A možná i napíšu nějaký ten článek. Určitě si ale nesednu k počítači a nenapíšu zvěrstva, ale ráda bych se možná víc zaměřila na to, jak to vidím já, jaká byla MOJE zkušenost. Co člověk, to názor, to zkušenost. Jsou lidé, kteří jsou v této společnosti X let a jsou spokojení a vše jim vyhovuje. Nebo jsou tam jako já a plánují zůstat. Vesměs teda slyším hodně negativní věci. A vlastně negativní věci člověk slyší od prvního dne po ten poslední.
Zkusím pak napsat článek tak nějak o všem. A chci to napsat tak, abych nikoho neodrazovala od toho, ale abych taky nemazala med kolem huby. 🙂 Ale napíšu to opravdu za sebe.

Těším se, že budu odjíždět zpět do Dubaje s prázdným kufrem vesměs, protože opět většinu věcí nechám tady. Budou mě čekat dny a týdny balení, posílání balíků do USA tak, abych stihla poslat vše včas, než Caleb pláchne na výcvik. Taky mě napadlo ho třeba překvapit a být tu už v době, kdy se bude vracet z výcviku. Což mi posunulo můj návrat o pár dní dopředu. Myslím, že by mohlo být hezké překvapení, kdyby se vrátil domů a někdo tu na něj čekal než aby přišel do prázdného bytu.
Taky mě teď napadá, že jsem se mohla vrátit dřív a podívat se do Atlanty na mojí HF a Brunu. Plus Julianu a další. Měla bych tak pár dní s nima než se vrátím a vesměs plně zařadím do života manželky vojáka.
Uvidíme. Ještě na tom všem zapracuji. 🙂

Když se na to vše dívám zpětně, tak vážně nemůžu uvěřit tomu, co se za poslední ty 4 roky událo. A jak moc mi Au Pair program změnil život. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, kam mě vítr zavane. 🙂 Dávám si teď nové cíle a sny a strašně se na to těším. 🙂 Fakt že jo..

Mimo jiné mě čeká týdenní dovolená v ČR. Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem nezměnila barvu vlasů. Haha, nechala jsem si debil udělat ombré v Dubai a byl to hodně ale hodně blbý nápad. Takže konečky, teda půlku hlavy mám blond. A vypadá to strašně. Takže jedu do Čech, podívat se na rodinu a strávit tam chvíli, protože je to dost možná na hodně dlouhou dobu naposled, co se do ČR dostanu, vše záleží na pohovoru. 🙂 Taky si jedu nechat spravit ty vlasy k Zapomělovi, respektive do jeho salónu, protože on je plný. Což nevadí. Byla jsem tam už párkrát a měla jsem výbornou zkušenost vždycky. 🙂
Taky doufám, že se stihnu vidět s co nejvíce lidma a dohnat resty. 🙂

A to je asi tak všechno. Další článek napíšu asi až po dovolené v ČR. Do tý doby asi nebude nic moc o čem psát. A mám ještě pár restů, které musím dohnat. 🙂

Zatím se mějte krásně, užívejte si pohody! A hodně štěstí s nákupem dárků na Vánoce. :-)))))))

Letuška vs. Manželka

Jsou momentálně 3 ráno a já jsem vzhůru s chutí napsat článek.

Od mého pondělního příjezdu se toho opět událo tolik, že od dvou ležím v posteli a přemýšlím i nad nemožným.

Musím říci, že jsem dlouho neměla takové dilema, jaké mám v posledních dnech.

O co jde?

Letuška vs. Manželka?

Jako letuška mám celkem pohodový život byť psychicky i fyzicky náročný. Asi tak, jako každá práce má svoje, tak i tohle povolání má svoje. Člověk si cestuje po celém světě, podívá se na místa, o kterých v životě nesnil. Odpracuje si své na palubě a pak se dočká zaslouženého odpočinku na “layover”. Jestli to člověk prospí, projí nebo projde celé město i okolí, je zkrátka na každém jedinci.
Já jsem věděla od momentu, kdy jsem přijala tuto nabídku, že to bude krátkodobá záležitost. Věděla jsem, že tohle nebudu dělat několik let a proto se snažím vytřískat z každého pobytu v jiné zemi naprosté maximum. Přece jenom nevím, kolik letů mi ještě zbývá, do jakých destinací se ještě podívám a nepodívám. Neexistuje pro mě “Příště”. Co já vím, jestli dostanu ještě let do destinace X. Co když ne?

Je to svým způsobem pohodlný život. Člověk víceméně nic neplatí, když nepočítáme jídlo, internet a účty za telefon. Ale i to je slušná pecka. 😀 Každý měsíc člověk dostane zaplaceno to, co si oddělal. A vzhledem k tomu, že v každé destinaci, kde zůstáváme dostáváme tzv. diety, tak máme víceméně neustálý přísun peněz. Jestli se rozhodnu veškeré kapesné utratit je konec konců na mě. Na druhou stranu. Dle MÉHO názoru život v Dubai není dvakrát levný. A mnohdy pláču nad tím, kolik utratím za jídlo. Už několik měsíců jsem nepáchla do obchodního centra. Je až směšné, kolik stojí některé věci v porovnání s USA či Evropou. To záleží.
Sotva člověk dostane výplatu, ty peníze zmizí rychlostí světla. Mnohdy ani člověk neví kam. Znám minimální počet lidí, co zvládli našetřit. V přepočtu na naše je to pohádkový plat. Na druhou stranu vím, že bych jinde mohla mít daleko víc. 🙂
Ale co je super je to, že mám peníze, vydělávám si vlastní peníze a víceméně nepotřebuji nikoho.

Tohle je jeden z důvodů, proč je pro mě strašně těžký skončit. Protože vím, že po návratu do USA nebudu moct okamžitě pracovat. Kort pokud se vrátím na turistická víza s tím, že počkám na vyřízení zelené karty. Na turistická víza se legálně pracovat nesmí. A i kdybych to chtěla pokoušet, manžel by mě v životě nenechal. Je naprosto PROTI čemukoliv, co je ilegální. A já to respektuji. A upřímně ani nemám na tohle koule. Jsou lidé, kterým to prošlo, jsou lidé, kteří na to doplatili. To, že to vyšlo 9ti lidem z 10ti neznamená, že i já budu mít štěstí.
Vracet se do USA znamená pro mě “bez práce”, “bez příjmu”, ALE! s manželem.

Moje hrdost mi nedovolí nechat se živit, chodit a natahovat ruku. Dej mi, já potřebuji, chtěla bych, musím … Je mi z toho upřímně úplně špatně. A věřte nebo ne, už jsem slyšela věci typu “No jo, ta si vzala Amíka, ta se bude mít dobře, o tu je postaráno, to už nemusí makat” … A podobný hity. Upřímně mě to teda nezajímá, na druhou stranu je až komický, jaký mi tohle dělá problém v soukromém životě. Nedokážu si představit být bez práce a bez příjmu. Už jenom ta představa mě přivádí k šílenství.
Před svatbou jsem souhlasila s jediným a to že jediný čas, kdy já budu doma, bude ten, kdy budeme mít rodinu. K tomu se ale ještě dostanu.

Takže jako letuška – podívám se po světě, dostanu zaplaceno a víceméně si můžu pískat. Někdy člověk má 2-3 dny volno, let, pak zase volno. Já tyhle dny většinou prospím. Smutné, že?
V Dubai se mi nikam chodit moc nechce. Kluby, bary a “diskotéky” jsou pro mě pasé. Tohodle jsem si užila víc než dost, když jsem byla v USA. Chodit ob den na oběd či večeři? To bych asi byla v pořádný finanční brindě.
Další věc je, každý z mých přátel má jiný rozpis. Je až neuvěřitelně těžký se sejít. Někdo má větší štěstí. Já se například s Demi neustále míjím, to samé s Janinou, další kamarádku Kamču jsem neviděla asi rok?!, další kamarádka se teď stěhuje do USA za přítelem a já jí neviděla od našeho posledního letu, protože každá máme jinak roster, jinak dovolenou a prostě je to na prd. Já mam na tohle neuvěřitelnou smůlu.

Víceméně nic nedělám. Mnohdy jsem tak unavená, že prostě nemám ani sílu vylézt z postele. Hlavně ani nemám náladu na lidi. Jsem neuvěřitelně společenský člověk, ale někdy mám dny, kdy prostě nechci vidět NIKOHO, Já se vždycky směju manželovi, když jde sám do kina. On je pravý opak mě, nemá moc rád lidi, když už, tak snese malou skupinku lidí, co jsou jeho přátelé. Jinak prostě se klidně sebere a jde sám do kina. A já se vždycky směju, jak je to zoufalý. Já jsem člověk, co by v životě do kina sám nešel. Ale víceméně už chápu, proč chodí sám na ryby, do kina apod. Není tomu tak dávno, kdy jsem si v LA půjčila auto a sama jsem si celý den brouzdala po Californii. Jela jsem si kam jsem chtěla JÁ, nemusela jsem s nikým řešit kam chce, jak dlouho chce zůstat, co chce dělat, kde chce jíst, prostě jsem měla tu možnost dělat si co chci. A bylo to naprosto úžasný. Jak kdybych vzala samu sebe na rande. 🙂

Na druhou stranu, ALE …

V Dubai jsem sama. A já osobně věřím tomu, že je obrovský rozdíl, když člověk má v Dubai rodinu či přítele/přítelkyni. Věřím tomu, že to opravdu dělá hodně. Jedna moje kamarádka Dubai ráda tolik neměla do doby, než potkala svého budoucího manžela. Okamžitě to změnilo její pohled na život v UAE. Pro to i já miluju Ameriku. Je fakt, že se mi tu vždycky líbilo, cítila jsem se tu vždycky dobře, ale to se taky změnilo dnem, kdy jsem potkala Caleba. A v momentě, kdy náš vztah nebyl už jenom “Hey, půjdeme na rande, budeme spolu trávit čas a uvidíme, co z toho bude” – což víceméně taky netrvalo tak dlouho tahle fáze, ale prostě změnilo se toho hodně. Najednou jsem USA a život tady vnímala naprosto jinak.
Ano, mám rodinu v ČR. A ano, jsem Češka. Narodila jsem se v ČR, vyrůstala jsem v ČR a Češkou vždycky zůstanu. Jsem hrdá na to odkud pocházím a věřím tomu, že způsob, jakým jsem byla vychována a prostředí, kde jsem vyrůstala ze mě udělalo člověka, jakým jsem dneska. A já jsem na to pyšná. Jsem ráda za to, kdo jsem. Nejsem perfektní, mám svoje chyby, někdy jsem na facku a jsou dny, kdy fakt sama sebe nesnesu, ale takovou jaká jsem mě moje rodina miluje, můj manžel, naše rodina a moji nejbližší. 🙂

Samota mě ubíjí. Už jsem to psala několikrát, ale je to vážně unavující chodit domů do prázdného bytu. Nikdo na mě nečeká, nikdo mě nevyprovází do práce. Chodím spát a probouzím se sama. Vždycky se otočím na bok a hledám Caleba a heleme se, on nikde. Já vždycky říkám … “It is such a lonely life” …

A jo, samozřejmě jsou lidé, co se mnou nebudou souhlasit a pak jsou lidé, kteří okamžitě souhlasit budou. Co člověk to názor, to zkušenost.
A taky je fakt, že věci jsou tak, jak si je člověk udělá. Víceméně.

Takže momentálně stojím před rozhodnutím co dál …

Jenže co dál?!

Je to víceméně buď a nebo.

Buď zůstanu v Dubai, budu mít příjem, práci, ale budu sama, naprosto zdeptaná, že jsem sama a že jsem od Caleba ve chvíli, kdy máme možnost spolu být. A nebo budu v USA, šťastná s Calebem, užívat si společné chvíle, budovat domov a rodinu, ale budu nějakou dobu bez práce a bez příjmu.

Nevím, jestli jsem to zmínila, ale čeká nás další mise. Momentálně víme toho málo a ani víceméně nevíme, co se stane. A i kdybychom věděli, tak to stejně napsat nemůžu. Kort v dnešní době…
Caleb má v práci jisté povinnosti a sám není schopen předpovědět, co bude dál. Protože můžou nastat tři scénáře.

1. Na deployment nepojede.
2. Na deployment pojede, ale zůstane jenom na chvíli.
3. Na deployment pojede a zůstane celý.

A teď přijde PECKA ..

Rušíme svatbu respektive odkládáme ji na dobu neurčitou.

Nebudu lhát, že mě to nevzalo. Probrečela jsem celý večer v momentě, kdy jsem se to dozvěděla. Proč? Protože mají v tu dobu vesměs nejdůležitější výcvik. Caleb navrhl změnit datum. Já odmítla. Proč? Protože už mě nebaví po třetí měnit datum – vítejte v životě manželky amerického vojáka. Huráááááá

Momentálně nás čekají tři dost důležité události.

1. Výcvik před deploymentem
2. Deployment (???)
3. Výcvik na kapitána

To jsou věci, který prostě když přijdou, tak přijdou a i kdybych se já či on stavěl na hlavu, nikdo s tím nic neudělá.
Chce se mu někam jet? Samozřejmě, že nechce. Má na výběr? Ne.

Tyhle tři věci, jsou věci, u kterých nemůžeme dělat absolutně nic. Musíme se podřídit.

Armáda je nevyzpytatelná. A my vždycky říkáme. Vzaly jsme si vojáka? Tím pádem jsme si vzaly i armádu.

Nedávno jsem četla článek. Docela zajímavý, ale pravdivý. Vesměs o tom, jak military páry nemůžou plánovat nic dopředu – narozeniny, dovolený, svatby atd. Mluvilo se o tom, jak je těžký pro manželky/manžele vojáků najít práci nebo budovat kariéru. Není to úplně nemožný, ale ani ne jednoduchý. Většina lidí, co znám je doma a nebo mají prostě nějakou práci, aby zabili čas a měli alespoň malý výdělek, kterým by tak přispěli do rodinného rozpočtu. Taky se mluvilo, jak je těžký tzv. Homecoming – ty videa, co vidíte po internetu? Ty, co vás rozbrečí, ani nevíte jak? Ať už je to vítání s manželem/manželkou, rodinou či psem?

Když už o tom mluvíme tak tohle je jedno z mých oblíbených. Video zde: HOMECOMING

Vypadá to krásně, ve skutečnosti je to neuvěřitelně těžký pro oba z toho páru. Moje kamarádka Lori byla manželkou vojáka 28 LET dokud neodešel z armády. Vyprávěla mi hodně. Stejně jako vím hodně od Caleba či jeho mamky. Tohle je docela fajn článek – Článek 🙂
Musím říci, že mě mrzelo, že jsem nebyla v USA když se Caleb vrátil domů, na druhou stranu to bylo asi nejlepší řešení v tu dobu. Byl to jeho první … Ani on sám nevěděl, jaký to bude, až se vrátí. Jak se bude cítit. Díky bohu měl čas se vzpamatovat. Odpočinout si. Především spal, jedl, maloval či kreslil (hrozně rád maluje a kreslí), koukat na Netflix atd. Takže pro nás bylo znovushledání v pohodě. Taky jsem se snažila na to připravit a hlavně nemít očekávání. Tím pádem jsem byla příjemně překvapená. 🙂

Manželky, co jsou v USA, tak jsou víceméně Máma, táta, manželka, manžel v jednom. A já upřímně je obdivuji všechny. Protože tím, čím si prochazejí v době, kdy jsou jejich manželé pryč, to je prostě neuvěřitelný. Zvládat domácnost, starat se o finance, daně, účty, starat se o děti, být máma a táta v jednom a celkově dělat všechno, kdy jejich manžel, člověk kterého nadevše milují je uprostřed války a prostě není v bezpečí, to je podle mě prostě obdivuhodný. Protože vím, jaký to je z toho hlediska, kdy my děti nemáme a víceméně já se odstěhovala jinam, kde jsem měla práci a vzhledem k tomu, že jsme nebyli manželé, tak jsem měla podstatně méně povinností a práv. Teď před dalším deploymentem mě čeká spousta věcí a Caleb i chce, abych byla v USA, protože bude potřebovat mojí pomoc. Abych se postarala o to či ono, protože teď už to dělat můžu. Na druhou stranu se mi dvakrát nechce procházet jeho poslední vůlí a podobný věci.

Caleb vstává každý ráno ve 4 ráno a domů chodí když se zadaří v 6 večer. Jeden den jsem uklízela barák, lezla jsem po podlaze po 4 a drhla vše, co mi přišlo pod ruce. Další den jsem dělala prádlo. Už chápu všechny ty komentáře ohledě prádla a uniformy. 😀 Další den jsem žehlila. Může to znít komicky, ale normálně jsem si to užívala. O to lepší jsou ty momenty, kdy mi přijde zpráva, že je na cestě domů a já pak vyhlížím Caleba jak Ježíška. V momentě kdy se otevřou dveře já běžím a skáču mu kolem krku.

Včera večer přišel domů opět dlouho. Já jsem žehlila, koukala na filmy a celkově jsem měla co dělat. Je vidět, že ho hodně mrzí to, že chodí domů takhle pozdě, tak přišel s pozváním na večeři. Takže jsme šli na večeři, já radost, že mám manžela konečně pro sebe. Haha, omyl. Uprostřed jídla zazvonil telefon. 😀 Jak to dopadlo? Rychle jsme se najedli a jeli jsme do práce. V 8 večer jsme jeli do jeho kanceláře. Byla jsem upřímně v šoku, kolik lidí tou dobou bylo stále v práci a to jsou vzhůru od 4 ráno. Celou cestu autem jsme obvolávali asi milion lidí. Já jenom vytáčela telefonní čísla. Přišla jsem si jak sekretářka. 😀 Taky jsem mu řekla, že mi za to zaplatí!
Po 9 večer jsme se vrátili domů. Další budíček? 2 ráno …

Od doby, co šel Caleb ve 2 ráno do práce, já čumím do zdi. Teď teda do počítače.

A samozřejmě se mi honí hlavou milion věcí.

Svým způsobem je pro mě nehorázně těžký dát v práci výpověď. Vím, že svým způsobem mi to bude chybět. Mám tam spoustu kamarádů, Demi je jak moje starší ségra. Kluci, Omar, Hamdy a další jsou jak moji bráchové. Jsme jedna rodina. Vím, že mi bude chybět lítání svým způsobem.

Strávila jsem na telefonu s tátou docela dlouhou chvíli před pár dny. Řekl mi, že bych se měla rozhodnout srdcem a ne rozumem.

Samozřejmě rozum mi říká. Zůstaň v Dubai, než se Caleb vrátí domů. Budeš mít práci, plat i něco, co tě opravdu zaměstná. Jenže představa, že jsme od sebe další ROK a to úplně zbytečně? To nejde. Nemůžu. Ta představa mě upřímně ničí.
Navíc už se nemůžu sobecky rozhodovat, co je lepší pro mě nebo co je rozumný. Už nejsem sama..

Moje kamarádka teď odchází po roce a půl. Je původem z Anglie. Vrací se do NY za jejím přítelem. Říkala, že neváhala ani minutu, když posílala výpověď. Přiznala, že ale jí to bude chybět. Asi jako každému … Létání je jako droga. I ten životní styl. Přijde mi, že i hodně lidí má problém opustit ten styl, který toto povolání přináší. Snídaně v NY, večeře v Dubai, oběd někde v Austrálii.

Jinak jsem se rozhodla, že budu pokračovat v blogu. Cestovat nepřestanu, psát o životě v USA by taky mohlo být zajímavý – DOST jiný v porovnání s životem Au Pair v USA … 🙂 Dost možný je i to, že budu bydlet na Hawaii s Calebovo rodičema během té doby, co bude pryč. Navíc píšu ráda a baví mě to. I to člověku dost pomůže.
Možná budu psát i o tom, jaké je plánování svatby v zahraničí. Protože svatba BUDE. Jenom bohužel nevíme kdy. A to, že musíme zrušit tu, co máme naplánovanou, to prostě je pro mě krutá realita a vlastně i jediný důvod, proč jsem nakonec práskla i na soukromém FB, že jsem vdaná. Protože hodně lidí z našeho okolí to neví. Tím, že prostě nevíme, kdy budeme moci mít svatbu, jsme se rozhodli přiznat barvu.

Přiznám se, že ten den, co Caleb přišel s tím, že v době naší svatby musí být na výcviku, že jsem armádu nenáviděla z celého svého srdce, víc než kdykoliv před tím. Nakonec jsem se vybrečela, vyvztekala, utřela slzy a uklidnila se.

A to se týče toho, že budu doma v momentě, kdy budeme mít rodinu. V USA neexistuje něco jako mateřská dovolená. I počet rodin, které mají Au Pair či nanny je doslova alarmující. Naštěstí mám rozumného manžela. Oba jsme se shodli na tom, že Au Pair NIKDY mít nebudeme a nechceme.
Ruku na srdce, je to naprosto úžasný program hned z několika důvodů. Člověk má možnost zažít si život s americkou rodinou, naučit se jazyk, získat zkušenosti nejenom s výchovou a péčí o dítě, procestovat USA. Já jsem nesmírně vděčná za to, že mi moje HF otevřela dveře a pozvala mě do jejich domova a svěřila mi jejich děti. Na druhou stranu já bych doma asi nechtěla mít někoho cizího. Nechci nikoho, aby mi vychovával MOJE děti. A Caleb to vidí stejně. Když jsme se na tohle téma bavili, tak on sám mi řekl, že si nepřeje mít Au Pair, že by byl rád, kdybych zůstala pak s dětma doma. On totiž sám takhle vyrostl. Stejně jako se mnou byla mamka doma, stejně jako s bráchou byla doma, tak i on byl doma s mamkou a následně i jeho ségra. Což se mi hrozně líbí a jsem fakt ráda za to, že mi chce dát tu příležitost být doma. Nejsem máma, ale na druhou stranu vy, co maminky už jste, svěřily byste někomu svoje dítě? Docela mě zajímá, jak to vidíte vy. 🙂

Upřímně se nemůžu dočkat toho, až budu mít vlastní rodinu. 🙂 Teď teda se musím rozhoupat a vrátit se do USA, Caleb čeká až se vrátím, aby mohl pořídit pejska, protože takhle se o něj sám starat nemůže, což já se těším jako blázen. 🙂 První teda přijde na řadu slavný Corgi. Já si na retrívra budu muset počkat – vrrrr.

Teď už jenom se rozhodnout, kdy je nejlepší a nejvhodnější čas na to pověsit uniformu na hřebík. A řekla bych, že to nebude trvat dlouho a dojde řada i na mě.
Po roce a čtvrt jsem upřímně unavená. Poslední dny mám problém spát, tuhle jsem byla vzhůru do 4 do rána a za Boha jsem nemohla usnout. Pak jsem se taky nemohla probrat a vylézt z postele. Chce to normální režim, začít něco dělat, cvičit, jíst zdravě, žít zdravěji. Takhle přece jenom člověk má rozházený režim a dvakrát zdravě momentálně nefungguju. A taky se to na mě podepsalo.

Asi bude na čase další dobrodružství! 🙂

No uvidíme …

Teď nás čeká víkend a příští týden Thanskgiving, uvidíme, co všechno nás čeká a nemine. Tak snad bude o čem psát. :))))

Zatím se mějte krásně ! A já jdu dál přemýšlet nad “být či nebýt” a snad mě to ještě na chvíli uspí!