Po sto letech jsem konečně našla chvíli na blog! 🙂

A od té doby se toho stalo SPOUSTA!

Samozřejmě, že si nepamatuju půlku věcí, o kterých jsem chtěla napsat. Vesměs celé léto jsme byli v jednom kole. Dovolená, různé výlety, akce a spousta dalšího.

Dovolenou jsme letos strávili na Floridě (Sarasota, Siesta Key). Cestou na Floridu jsme se zastavili v Georgii, kdy jsem měla možnost se podívat na mojí HF a především Roberta a zavzpomínat na dobu Au Pairkování. Na dovolené jsme byli jenom týden, protože Breck musela do práce. Ale i tak to nemělo chybu a my jsme si užili naprosto úžasnou dovolenou. Fotky jsem dávala na FB, takže kdo sledujete mojí FB stránku, tak tam najdete veškeré fotky. Sem jich dám jenom pár.

Kromě toho jsem chodila celé léto do USO a netrpělivě čekala na to, až mi přijde pracovní povolení. K mému překvapení šlo všechno rychle. Pracovní povolení + Advance Parole (vesměs je to povolení k vycestování z USA, což já chtěla jenom kdyby náhodou se nedej Bože něco stalo a já potřebovala domů) přišlo k mému překvapení rychle. Tou dobou jsem byla kamarádkou doporučená na pozici koordinátorky v jedné z Au Pair agentur. To dopadlo dobře, práci jsem získala. Vesměs jsem šla do toho především z toho důvodu, abych neměla díru v životopise. Celý ten jejich výcvik jsem dělala asi 2 týdny, protože jsem neměla vůbec čas. Bylo toho hodně, co se týče starostí ohledně mojí zelený karty a obíhání úřadů a bank. Ten výcvik nebyl težký, alespoň převážná většina pro mě byla jednoduchá už jenom z toho důvodu, že jsem Au Pair byla kdysi dávno, stejně tak sleduji skupinu, co jsem před pěti lety založila. 🙂

Ještě před tím, než mi přišla karta s pracovním povolením, tak přišla pozvánka na pohovor na zelenou kartu. Samozřejmě, to bych nebyla já, abych to neměla komplikovaný. Vtipně datum pohovoru byl v době, kdy Caleb byl (stále je) na výcviku. Takže já jsem od tý doby strávila dost dlouhou dobu na telefonu s USCIS, stejně jako jsme s Calebem psali dopis na pobočku USCIS, kam máme přijet na pohovor. Ptali jsme se, co máme dělat, že Caleb bude na výcviku, ze kterého ho bohužel neomluví, že je to nesmírně duležitý výcvik před misí atd. Vtipně nám přišel dopis s tím, že na NAŠI žádost pohovor zrušili, což mě nesmírně vytočilo, protože jsme rušit nic nechtěli. Nakonec vše dobře dopadlo a po třech týdnech nám přišlo vyjádření, že nám schválili změnu datumu a následně nás pozvali na pohovor v říjnu. Díky Bohu v době, kdy Caleb bude ještě v USA!

Když jsem řekla Calebovi, že začínám školu příští měsíc a že mám vesměs dvě práce, tak si klepal na čelo, jestli jsem normální a proč si nedám pauzu. No nevím, mě to po Emirates stačilo. Bylo super chodit do USO, USO mám ráda a určitě plánuji čas od času chodit pomáhat, mám víc jak polovinu hodin splněnou na to, abych dostala dopis od prezidenta USA, a jsou tam lidé, se kterými ráda pracuji a kteří se stali mojí druhou rodinou! 🙂 Nebudu lhát, ale chybělo mi vydělávat si, mít “vlastní” peníze. My teda fungujeme tak, že, co je moje, to je tvoje, neexistuje žádný “moje peníze”, “Calebovo peníze”. Jsme manželé, máme společný účty v bance. Ale prostě chybělo mi přispívat do domácnosti. Do nedávna to byl Caleb, co mě vesměs živil. A já prostě nejsem člověk, co se nechá takhle vyživovat, haha. Navíc, před rokem, když jsme se brali, tak mi Caleb tak trošku oznámil, že by rád, abych byla doma s dětma, až je budeme mít, takže si nepřeje, abych pracovala. Takže já chci využít toho, že momentálně děti nemáme a že mám možnost vydělat a ušetřit dost peněz. 🙂

A takhle probíhají přípravy plesu a dekorace.

Mimo tohle všechno jsem byla tohle léto velice aktivní, co se týče Ranger School. Jsem adminem ve skupinách na podporu vojáků v Ranger School. Letos jsme rozšířili podporu na vojáky, kteří jsou posláni do USA na tento výcvik z různých koutů světa. Už jsme měli i vojáka z ČR a já tak měla jedinečnou příležitost poznat novou kamarádku, Danču, která se nechala inspirovat skupinami v USA a snaží se rozjet skupiny na podporu vojáků AČR.

No a to je tak ve zkratce asi všechno! 🙂 Čeká nás hodně náročný měsíc a já asi budu méně aktivní. Pravděpodobně nebudu psát další článek, dokud Caleb nebude na misi. Nejenom, že mi přijede rodina, plánujeme výlet do Georgia za mojí HF a Robertem, ale taky budu chtít strávit veškerý čas s Calebem. Pokud vše půjde dobře, tak v listopadu přiletí Demetra! Jak mi ta holka chybí … To snad není ani možný! Tak držte prosím palečky, ať to vše dobře dopadne! A já zkusím napsat další článek co nejdřív to půjde.

Mějte se zatím hezky! 🙂

Well, HELLO, HELLO!

K mému překvapení usedám na gauč s “compjůtrem” v ruce, připravená sepsat všechny zážitky z uplynulých dní. Když jsem pracovala na mém posledním článku, tak jsem si říkala, že mi to zase bude trval celou věčnost, než se dostanu k novému článku. Pravděpodobně mě popohnal fakt, že 1. Budeme odjíždět na Floridu z čehož plyne, že po dovolené zase bude milion věcí, o kterých budu chtít napsat 2. Jsme v poslední době neustále něco podnikali a já mam tak neskutečně moc FOTEK a zážitků

Život/léto v TN.

Mám dojem, že jsem to zmínila několikrát, ale život v TN/KY mě moc neuchvátil. Na otázku “Jak se ti tady líbí” odpovídám zásadně, že to není nic, z čeho by si člověk měl sednout na zadek. TN/KY prostě není nic pro mě. Je fakt, že jsem asi zhýčkaná životem v Atlantě a samozřejmě se na mě podepsalo veškeré to cestování. Všechna ta krásná místa, nádherné země a skvělá města, která jsem navštívila v posledních dvou letech.
Místo, kde žijeme, zásadně nazývám “In the middle of nowhere”. Prostě kde nic, tu nic. Když tohle někomu řeknu, tak okamžitě řekne “Ale co Nashville, můžeš jet do Nashville, ten není daleko”. Tak já nevím, Nashville je super místo, je to “něco jiného” než na co jsem byla kdy v USA zvyklá, jiní lidi, jiný styl života. Prostě je to tu trošku jiný. ALE! Nashville se dá procestovat během dne, když na to přijde. Respektive vidět takový to “důležitý”. Když jsem tu byla poprvé (kdysi dávno jako Au Pair), tak jsme sem jely s holkama na víkend. Podotýkám, že druhý den jsme nevěděly, co dělat. Prošly jsme celý město, vyjely i trošku mimo, podívat se na kukačku. Přišlo mi, že víkend stačil – a to bohatě. Samozřejmě se najdou lidé, kteří v tomto se mnou souhlasit nebudou. Budiž. Každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného a stejně tak se každému líbí něco jiného.
Přijde mi, že na jednu stranu tady není toho moc dělat. Dneska za mnou přijela Juliana s Carol a já upřímně netušila, kam je tady mám vzít, co by stálo za to vidět.
Pro Caleba je ale tohle místo hotový ráj na zemi. Už jsem to psala několikrát, on je přesně ten typ člověka, co by nejraději bydlel na samotě u lesa, daleko od civilizace. Já jsem pravý opak. Potřebuji ruch, potřebuji takový ten život města. Například život v Dunwoody (kde jsem žila s mojí HF) mi přišel naprosto perfektní. Nádherný místo, menší město na okraji Atlanty. Do centra Atlanty to bylo cca půl hodinka. Naprosto, ale naprosto ideální. Všechno po ruce. Od parků po já nevim co.
Tady člověk musí skoro hodinu do Nashville a taky to není žádný šlágr.

Jsem ráda v přírodě, ale taky nejsem člověk, co má potřebu každý víkend chodit na ryby. Caleb naopak rybaření zbožňuje. Uklidňuje ho, baví ho to.. Má rád ten klid a TICHO (obzvlášť pokud já zůstanu doma a on jde sám, to je pak TOP! Protože já tu hubu nezavřu :-D)
Nevadí mi jít sem a tam s ním. Nejsem velká rybářka, nemám na to trpělivost, nebaví mě sedět a čekat na sebemenší signál, že nějaká rybka požírá mojí žížalu. Kdybyste se zeptali Caleba, tak by Vám řekl, že jediný, kdy si užívám rybaření je, když chytím rybu a když to netrvá celou věčnost. Jakmile vidím, že teda něco tam dole zápasí s tou žížalou, tak bych mu nejraději vyrvala prut z ruky. Jakmile ale se nic neděje, tak já koukám neustále na telefon či na hodinky a modlím se, aby řekl, že půjdeme konečně domů. 😀

Další velký hit je tady lovení. Nejsem toho velký fanoušek. Nemám zájem lítat po poli s puškou a střílet na Bambiho. Kamkoliv jdete do obchodu, tak mají TUNU vybavení na lov, všechny ty hadry – nejlepší jsou ty v růžový barvě. Normálně mi to pije krev a radši bych šla ven v pytli na brambory než v tomhle. Někomu se to třeba líbí, ale kolikrát mi přijde, že tady člověk nic normálního na sebe nesežene. 😀 Rozhodně to teda není něco, co by mě zaujalo a co bych tu chtěla ve svým volným čase dělat.

Chybí mi tu restaurace, pořádný restaurace tím myslím. Ne fast food občerstvení, ne místa jako “Olive Garden”, “Logans” apod. Pokud člověk chce na “lepší” večeři – DATE NIGHT – tak musí do Nashville.

ALE … 

Co je fakt super, tak spousta možností kempování. Já totiž kempování naprosto miluju. A upřímně doufám, že vyrazíme pod stan alespoň na víkend nebo na pár dní během Calebovo dovolené. Teď jsme vyrazili “sjíždět řeku”. A musím říct, že jsem si to nesmírně užila, pominu-li fakt, že jsem se při pokusu vyskočit zpět na ten kruh ztratila moje oblíbené sluneční brýle, jelikož jsem se s tím kruhem převrátila. 😀
Ale to bylo fakt SUPER. Nevěděla jsem, že je tu taková možnost. Breck s Erikem navrhli, že bychom mohli něco podobného vyzkoušet, tak jsme sedli jednu sobotu do auta, nabrali je doma a vyrazili na řeku.

  Pro citlivé čtenáře prosím PRESKOČIT – Začátek našeho výletu nebyl nejslavnější. Po cestě jsem přejela veverku a málem tak způsobila nehodu. Respektive jedu a za mnou jel Bryan na motorce. Nevěděl, jak se na místo určení dostat, tak se rozhodl, že pojede za náma a já ho navedu. Klasika. Jedu, jedu, jedu … najednou vidím veverku, jak mi běží přes cestu. Zastavila se, vyměnily jsme si oční kontakt, potvora se rozběhla a bump bump. Teď někdo by možná řekl, že proč jsem nezabrzdila. No asi takhle. Modlila jsem se, aby se ta veverka znovu nerozběhla. Takhle už jsem přejela veverku jednou, když jsem jela s Robertem ze školky domů. Naprosto stejný scénář. Bohužel, k mé smůle, se veverka rozběhla mě přímo pod kola. Mohla jsem prudce zabrzdit čímž bych pak měla motorku v ….. mého auta a Bryana pravděpodobně na střeše. A jelikož z náma jelo víc lidí, tak to prostě nepřipadalo v úvahu. Bryan mi pak řekl, že i tak málem došlo k nehodě, protože moje kola veverku vystřelila přímo na něj, takže musel zamanévrovat. No všechno, skoro teda, dobře dopadlo. Já samozřejmě z toho byla hotová celý den.

Přijeli jsme na místo, zaparkovali, schovali veškeré věci do auta a vyrazili zaplatit náš výlet. Půjčovali jsme si ty kruhy, stejně jako jeden přímo na nás chladič, který byl plný jídla a alkoholu. Pak pro nás přijel školní autobus a odvezl nás na místo činu.

To bylo po druhé v životě, co jsem jela školním autobusem. Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že jsem telefon nechala v autě – byť to bylo to nejlepší a nejchytřejší řešení vzhledem k tomu, že se se mnou ke konci kruh převrhl při mém neuspěšném pokusu dostat se zpátky do něj.
Tak příště! 🙂

Pán nás dovezl k řece, vysvětlil nám co a jak, co máme, nemáme dělat, jak se máme a nemáme chovat, kolik máme času a tak dále. Pak nám dal veškeré potřebné vybavení, co jsme si zaplatili na vypůjčení a šlo se na věc.

Trvalo nám asi hodinku a půl, skoro dvě dostat se do cíle. Každopádně to stálo za to a my jsme si to nesmírně užili. Teď přemýšlíme, že půjdeme znovu, tentokrát v GA. Chystáme se do Atlanty v pondělí a Juliana navrhla, že bychom mohli tohle podniknout znova. 🙂

Večer jsme pak vyrazili na ryby. Caleb byl nadšený jako malý kluk, protože Erik v životě na rybách nebyl. Já “naučila” Nalu plavat, takže to byl WIN:WIN. Respektive jsem s ní šla do řeky dost hluboko na to, aby přišla na to, že vlastně plavat umí celou dobu. 🙂

Celkově to byl úspěch. Caleb chytil pár ryb, naučil Erika chytat ryby, ten mimochodem ulovil svou první rybičku a já si odvážela vesměs cizího psa. Vezla jsem Nalu krásně čistou, bílou … Vracela jsem se s hnědým psem, který tentokrát neměl zájem se koupat. Nejenom, že při jejím koupání jsem musela 3x vypustit a napustit vanu, několikrát ji chytat po celým bytě, také jsem se při tom vesměs vykoupala já a následoval úklid koupelny, která vypadala jak po konci světa. HNUS. 😀 Samozřejmě došlo na “Pomůžeš mi prosím vykoupat Nalu?” “Nala je tvůj pes” …. No dobrý, však já mu to vrátím až bude mít corgiho. (Pokud vůbec corgi bude, snažím se prosadit ECGR – English Cream Golden Retriever)

Taky tu máme krásné počasí, takže neustále grilujeme a připravujeme naše psí miláčky na dovolenou na Floridě. 🙂 Nejraději bych však vzala všechny moje kamarády opejkat buřty. 🙂 Vím o obchodě v Atlantě, kde se dají sehnat alespoň německý, tak by nebylo od věci je představit opejkání buřtů až budeme na Floridě.

Tak a teď k FAMILY PT. Calebovo “company” pořádala tzv. Family PT. Bohužel zatím nemám k dispozici fotky, ale alespoň mám tu, kde jsem Calebovi vrazila do obličeje “koláč” vesměs “talíř plný šlehačky”.
Naše FRG pořádalo FAMILY PT day jednak pro to, aby jsme my, manželky/manželé, děti a já nevím kdo všechno, měli možnost poznat něco z jejich dne. Spousta vojáků přivedlo svoje 4nohé miláčky (stejně tak my přivedli Nalu), bylo tam relativně dost dětí a pár manželek/manželů.
Postavili nás do “formace” v první řadě stáli vojáci s jejich rodinama a za náma byli všichni, co nikoho nepřivedli. Přišla na řadu “rozcvička” … Pak následovalo rozdělení do týmů a následně jsme šli plnit různé cvičení. Jedno cvičení bylo například šplh po provazu, další bylo běh se zbraní. To jsem podstoupila já s Calebem i Nalou. Vzali jsme zbraň do ruky, samozřejmě to nebyla pravá zbraň, ale mají takový “náhražky”, co občas používají. My dokonce máme i jednu doma, daleko větší a daleko těžší. I tak se tahle věcička pronesla. Vesměs jsme měli běžet, spadnout na zem, zaměřit a dělat, že číháme/střílíme, pak se rychle zvednout a zase na zem a takhle to člověk opakoval. Bylo tam toho spousta. Pak jsme měli opět formaci. Tentokrát jsme se protahovali.
Následovala snídaně. Takže jsme se všichni odebrali najíst. Pravidlo je, že první jí vojáci a jejich manželky/děti až po nich přicházejí na řadu “officers” a jejich manželky. Takže my jsme seděli a čekali, až na nás přijde řada. Já teda jedla po cestě na základnu, takže se ládoval jenom Caleb a Nala.
Pak přišla na řadu aukce. Vesměs šlo o to vybrat peníze pro FRG – FRG pak sponzoruje různé akce, část financí jde na pořádání plesu, pak na “care packages” pro vojáky, kteří jsou na misi a spousta dalšího!
Aukce probíhala následovně. Kdokoliv mohl navrhnout člověka, který dostane “koláčem” do obličeje. Kdo nabídl nejvíc peněz měl tu čest dopřát dotyčnému šlehačku. Caleb se smál, že jeho nominovat nikdo nebude, že je na všechny hodnej v práci a je oblíbený (což je pravda), jenže na to já mu řekla, že už jenom z toho důvodu, že tam jsem já, ho někdo nominovat bude. No co jsem říkala, jeho velitel ho nominoval, zaplatil 75 dolarů a pak zavolal mě. Vzal můj telefon z ruky, podal mi talíř plný šlehačky a za povzbuzování všech přítomných jsem Calebovi vrazila talíř plný šlehačky do obličeje. 😀 Nala mu to později slízala z obličeje. Zasmáli jsme se všichni. I Caleb se tím bavil. Je pro každou špatnost a rozhodně je typ člověka, co rád přispěje pro dobré účely. 🙂

Mě se to upřímně líbilo. Celkově celé to ráno bylo fajn. Těším se až bude “SPOUSE DAY” to nás vezmou do práce, budeme si moci vyzkoušet různé úkoly a celkově zažít den v práci, vidět, co dělají atd. 🙂

Také jsem konečně vytáhla veškeré fotky, které jsme vyfotili na palubě či pohledy, které jsem nasbírala a “nalepila” je na stěnu. Následně mi Caleb dal na zeď i mojí mapu, kam jsem postivně připíchla veškeré destinace, kam jsem letěla jako crew. Trošku jsem se k tomu dokopávala, přece jenom mi lítání chybí, užila jsem si spoustu srandy a navštívila spoustu krásných míst a mám tak vzpomínky na celý život. Řekla bych, že je to trošku citlivý téma, protože jsou momenty, kdy mi to zkrátka chybí. Vždycky jsem snila o tom být letuškou a byla jsem hrdá na to, když se mi to podařilo.
(A ano, plánuji o tom napsat článek. Zatím jsem se k tomu nedostala. Jedna věc je ta, že teď stěží stíhám psát normální články, mám toho víc než dost ve svém soukromém/normálním životě a taky asi potřebuju na to mít náladu. Jak se znám, tak to obrečím, protože prostě jsem v oblacích nechala kus svého srdce. Jeden z důvodů, proč teď píšu článek je ten, že Caleb není doma. Kdykoliv doma je, tak rozhodně nechci sedět na počítači. Slíbila jsem ale, že o tom napíšu a svoje slovo dodržím. Napsat o tom chci.. 🙂 )

A teď konečně k uplynulému víkendu. S holkama jsme musely do Nashville (je tu European Wax Center) a napadlo nás, že vezmeme naše chlapy s tím, že Breck pozvala ještě pár jejích přátel. Ve finále nás byla početná skupina lidí. První zastávka – TAVERN. Naprosto úžasný místo. My tam s holkama už byly na obědě, když chlapi byli pryč. Tentokrát jsme ale vyrazili na brunch. Mají 1+1 zdarma na Sangria, Mimosa atd. Jelikož nemám ráda vajíčk a většina jídel byla plná vajec, tak jsem si dala pretzel pancake! Nejsem prostě fanoušek omelet, míchaných vajíček atd. Tohle byla ale perfektní kombinace sladkého a slaného!

Následovalo toulání se po barech, dokud jsme neměli dost. Kdo viděl Snapchat, tak si nemohl nevšimnout toho, že Caleb odpadl jako první. Respektive byl tak unavený, že usnul. Ten chlap by potřeboval vyrůstat v Evropě, my vydržíme daleko víc! 🙂  Hlavně na Moravě!

Poznali jsme chlapa, co byl blízký přítel a zároveň BOSS jednoho páru, co se k nám připojil. John je člověk, co má obrovskou stavební firmu v USA. Staví baráky po celým Nashville, ty jeho baráky tam rostou jak houby po dešti. Luxusní baráky.. Aby jsme si všichni dáchli, tak jsme se přesunuli do jednoho baráku, kde jsme dál hráli hry – HEADS UP (naprosto boží hra, kterou jsem si stáhla teď do telefonu) – byť teda pro mě to bylo trošku těžší, pak jsme hráli jiné hry. John pak zamluvil místa v restauraci. Netušila jsem, kam jedeme. A upřímně mi to bylo jedno. Vzal nás do jedné luxusní sushi restaurace. A musím říct, že jsem snad lepší sushi v životě neměla. Z nějakého záhadného důvodu nás nenechal zaplatil a když jsem viděla ten účet, tak mě málem trefil šlak. Neznám snad jediného člověka, co by si mohl dovolit zaplatit 1300 dolarů!!! za večeři. Naprosto směšný … Vzpomněla jsem si tak trošku na Dubai abych pravdu řekla.

Druhý den nás John pozval na jeho loď. On a jeho dva kamarádi plánovali vyrazit na lodě s jejich rodinama a přáteli. Pozvali nás všechny, abychom se k nim připojili.
Takže druhý den ráno v 8 volá Breck, ať vstáváme, že vyrážíme. Takže my jsme se oblíkli a sedli do auta. Jeli jsme cca hodinu do Nashville – respektive kousek od Nashville, kde jsme nasedli do jednoho auta a vyrazili na místo určení. NAPROSTO nádherný místo. Fakt, jedno z nejkrásnějších míst, který jsem kdy viděla tady v TN. Absolutně to nemělo chybu! Tady už jsou fotky z celého dne.

Co Vám budu povídat, naprosto nááááááádherný odpoledne strávený s úžasnou partou lidí… Největší pecka byl závěr po večeři.
John při příjezdu na místo píchnul s tím, že teda vymění kolo až se vrátíme. Když přišel čas jet domů řekl jeho manželce, aby vzala loď a jela jí zaparkovat než budou moci ji naložit na jeho truck. Jelikož nám řekli, že to bude trvat dobrých 30 minut, tak řekla, ať se k ní přidáme. Vlezly jsme všechny holky na loď s tím, že teda pojedeme zaparkovat. No Natasha se na nás otočila a povídá, že se pojedeme projet, že máme stejně půl hodiny. Takže jsme pustili muziku na plný koule a jelo se. My jsme si to naprosto užívaly. Západ slunce, plavba po jezeře, co víc si přát. Pak říkáme, že je na čase jet zpátky. No, vtipně jsme se ztratily. Teď Natasha nervy, že neví, jak zapnout světla, že neví, jak se dostat zpátky a že jsme vesměs v prde.. Po chvíli ježdění kolem jsme zastavily nějakýho chlapa na lodi, který byl naštěstí ochotný nás navigovat zpátky. Nejdřív přelez na naší loď a zapnul nám světla a pak nás navigoval do přístavu. Tou dobou už nám několikrát volali, kde jsme, co děláme, proč nejsme tam, kde jsme měly být… Nakonec to vše dobře dopadlo! 🙂

Po příjezdu domů jsme odpadli a pondělí tak pro nás byl takový menší “lazy day”, jenom samé válení. Já teda jela na šichtu do USO, ale po návratu domů jsem odpadla zatímco Caleb sledoval jeho show s Nalou. Probudila jsem se a našla je takhle …

No a dneska jsme měli návstěvu! Přijela Juliana s Carol! 🙂 Nejdřív přijely teda k nám domů, aby viděly, kde to teda žijeme a hlavně podívat se na Nalu. Chvíli jsme poseděly u nás a pak jsme vyrazily na oběd do Nashville. Já jela zvlásť, abych mohla jet domů dřív, jelikož holky zůstávaly na noc v Nashville. Chtěly jít obejít bary, protože Carol tu nikdy nebyla.
Šly jsme do Hard Rock Cafe, kde jsme se pořádně najedly. Odtud jsme pak šly projít Broadway a okolí. Já teda šla jenom na chvíli, protože jsem chtěla jet domů. Nechtěla jsem Nalu nechat doma až moc dlouho, potřebovala jsem s ní zajet do Petsmart(u) a samozřejmě počkat na manžela. 😀
Tady je pár fotek z Nashville.

TONGUES OUT TUESDAY = TOT ! 🙂

Přejeme krásný začátek nového týýýýýýdne!!!! 🙂 Další článek bude po dovolené!!!!!!!

Když jsem se teď podívala, kdy jsem naposledy napsala článek, tak jsem se upřímně zhrozila. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou dobu neaktivní na mém blogu. Abych pravdu řekla, plánovala jsem napsat článek cca 2 týdny zpátky, ale nějak jsem se k tomu nedostala.

Od mého posledního článku se toho událo mraky. A já se teď budu snažit to nějak zformulovat do jednoho článku, uvidíme, jak to půjde. Každopádně to asi bude trošičku delší článek.

SVATBA!

Kdo sleduje Facebook či Instagram, tak ví, že máme za sebou Juliany svatbu. A musím říci, že to byla svatba nádherná. Jako z pohádky. Jsem neuvěřitelně ráda, že Juliany svatba byla přesně taková, jakou si ona vysnila a že si to užila do poslední chvíle, stejně jako jsme si to užívali my všichni.
S Calebovo prací to bylo trošku náročnější a my do poslední chvíle netušili, jak na svatbu dorazíme. Vzhledem k tomu, že nás v pátek (den před svatbou) čekala společná večeře a nácviky, tak já potřebovala být v GA nejpozději v pátek odpoledne. Sraz byl v 5 na nácviky a následná večeře v 6.
Samozřejmě on si nemůže jen tak jít do práce a říct, že v pátek chce volno, Obzvlášť ne před jejich hlavním výcvikem (netuším, jak to jinak pojmenovat, protože nechci zacházet do detailů). On samozřejmě nechtěl, abych jela sama a byl by radši, kdyby mohl jet se mnou a další věc byla ta, že jsme nechtěli brát dvě auta, což by bylo naprosto zbytečné. Pokud by to ale jinak nešlo, asi bychom neměli moc na výběr.
Naštěstí pro nás Caleb a vesměs většina lidí na základně (ne všichni) měli pátek volno, takže jsme nakonec mohli jet spolu. Vyřešilo to všechny možné problémy.
Po příjezdu do GA jsme se zastavili podívat se na Roberta. Upřímně si nedokážu představit, že bych jela do Atlanty a nezastavila se alespoň pozdravit. Strašně by mě to mrzelo, kort když je člověk pár kilometrů od nich. Do Atlanty se tak často nedostaneme, alespoň ne v následujících měsících, takže je fajn si udělat malou zastávku a podívat se na Roberta a mojí HF. Bohužel nebylo moc času, takže jsme opravdu přijeli jenom na kukačku, pozdravit a už jsme zase museli jet a to i přes to, že jsme z domova vyrazili hoooooodně brzo. Bohužel po cestě bylo Nale špatně a my jsme tak třikrát zastavovali. Chudinka naše malá. Další věc je ta, že Georgia je o hodinu napřed, než jsme my na což jsem opět zapomněla. Telefon se mi automaticky přehodí na jejich čas, ale hodiny v autě samozřejmě ne. Takže já byla na tom, že máme o hodinu víc času, než jsme měli.
Když jsme jeli na hotel, tak nás GPS vtipně vzala do nákupního střediska. Já to tam znám a věděla jsem, že ten hotel, kam jsme se chystali my, tam rozhodně není. Takže jsme ztratili spoustu času tím, že jsme hledali náš hotel. Nakonec jsme to našli, ale zabralo nám to docela dost času a já se opět přesvědčila, že se člověk opravdu nemůže spolehnout na GPS.
Dorazili jsme na hotel, vesměs jsme se rychle převlíkli a vyráželi na večeři. To jsme díky Bohu stihli na čas.

Nácvik trval asi půl hodiny, ani ne. Dali nás do páru, řekli nám, jak máme jít, kdo jde první, kdo jde poslední, jak budeme přicházet, odcházet a bylo to.
Konečně po dvou letech jsem se opět shledala s Masumem! 🙂 Z toho jsem měla snad největší radost, protože jeho jsem neviděla ode dne, kdy mě vezl na letiště. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi přijde, jako by to bylo včera. Heleme se, ono to už jsou dva roky.

Po večeri jsme se vydali zpátky na hotel. Já jsem potřebovala napsat mojí řeč na papír, měli jsme na hotelu Nalinku a samozřejmě jsme toho měli po celém dnu dost. Nemluvě o tom, že mě čekal budíček v 6 ráno, jelikož jsme v 7 ráno Juliana a já odjížděly na hotel, kde jsme se měly připravit na tu velkou slávu. 🙂

Nečekala jsem, že napsat reč bude tak těžký. Člověk opravdu musí zvážit, co chce říct, co je VHODNÉ zmínit a co je lepší vynechat. Řeč by neměla být ani krátká, ani příliš dlouhá, nemělo by to být něco přehnaně vtipného a nemělo by to obsahovat věci, kterým nikdo jiný, než Juliana a já (případně ti, kterých se to týkalo) nebude rozumnět. Měla jsem v hlavě srovnáno, o čem chci mluvit, co chci zmínit, ale jakmile přišlo na moment, kdy jsem to měla sepsat na papír, tak jsem se zasekla. Psala jsem si poznámky na papírky, četla to Calebovi, ptala se ho neustále na to, co si myslí, jestli to mám napsané správně, jestli to dává smysl. Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla odvést tu nejlepší práci a dát si opravdu záležet. Přece vůbec nejde o mě, ale chtěla jsem, aby to potěšilo Julianu a jejího manžela. Chtěla jsem, aby to pro ně bylo “special”.
Trvalo mi to asi 4 hodiny. Možná déle. Nemohla jsem přijít na závěr a byla jsem tak zničená, že Caleb mi řekl, ať si jdu dát sprchu a vypnu na chvíli, jinak to nikdy nedopíšu. 🙂 Nakonec jsem to zvládla a Caleb mi pak opravil drobnosti. Nakonec jsem to přepsala tak, abych to měla v telefonu a rozhodla se to přepsat pak během příprav, protože jsem věděla, že budu mít čas. A tady to je …

Jediný, co mě trošku mrzelo, tak fakt, že holky mluvily neustále svým rodným jazykem. Většinu času jsem tam byla jediná, která nerozumněla ani pumpička. Masum byl “bridesman” a samozřejmě tam v době připrav nebyl. Přijel na chvíli a pak zase musel pryč. Někdy kolem poledne dorazila “groomswoman” Ruona, takže jsem konečně měla s kým kecat. Caleb se tou dobou staral o Nalu a chystal se jí odvézt do hotelu pro pejsky, kde jsme jí zaplatili ten nejlepší možný “pokoj” a nějaké aktivity k tomu.

Kolem 2 hodiny odpoledne jsme vyrazili všichni na másto svatby. CCA hodinu od Atlanty. Netušila jsem, že tam jsou tak krásný místa, jako bylo to, kde se konala svatba.

Abych pravdu řekla, netušila jsem, že mě to tak vezme. Když jsme čekaly na příchod respektive příjezd Juliany, tak jsme stály a utíraly slzy. V momentě, kdy jsme ji viděly přijíždět (kočár tažený koňmi), tak slzy tekly proudem. Všechny do jedný jsme bulely jako malý holky. 🙂

Po obřadu následovala večeře, focení a zábava. 🙂

Poprvé v životě jsem byla nervózní mluvit před lidma. Hrála jsem od první třídy divadlo, nikdy jsem neměla problém vystupovat před lidmi, nikdy jsem neměla problém s proslovy aj. Tentokrát jsem měla proslov k jedné z mých nejbližších kamarádech. Nechtěla jsem to pos…, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěla jsem, aby viděla, jak moc mi na ní/nich záleží a co pro mě oba dva znamenají. K mému překvapení můj proslov měl obrovský úspěch a Brandon si ode mě vzal můj papír na památku. Juliana brečela a bylo vidět, že ji můj proslov zahřál u srdce!

Byla to nááááádherná svatba. Juliana byla nádherná nevěsta a já si to fakt užila. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla čest jít jí za svědka. 🙂

Ráno jsme s Calebem vstali brzo, abychom Nalinku mohli vyzvednout hned, co otevřou. Teď to bude znít ani směšně, ale já měla slzy v očích, když jsem jí vyzvedávala. Nevím, jestli jsem měla větší radost já, nebo ona. Vrátili jsme se pak na hotel, abychom se zabalili a vyrazili pomalu, ale jistě na cestu.

To byl vlastně poslední náš společný víkend, protože Caleba čkal odjezd na výcvik.

Poslední dva týdny jsem strávila s Breck, Tracy, Stephanie, Leannou a Bekah. Všichni naši chlapí jsou pryč. Teď o víkendu jim dokonce sebrali telefony, takže nemáme absolutně žádný kontakt s nimi. A ještě dlouho mít nebudeme.
Dvakrát jsme vyrazily s holkama na sběr jahod! 🙂 Jednou jsme šly já, Tracy, Breck a Leanna. Dneska jsem šla s Bekah (Calebovo ségra) znovu.
Já jsem si to nesmírně užila. Celý kýbl jahod stál 12 dolarů. 12 dolarů stál v případě, že si ty jahody člověk nasbírá sám, 14 dolarů v případě, že odkoupí ty, co nasbírali majitelé farmy.

Jelikož už mě vážně nebaví čekat na fotky z USO, tak jsem se rozhodla napsat článek tak jako tak. Pak holt doplním fotky později. A nebo je jenom přidám na FB.

Kdo sleduje můj veřejný Facebook tak ví, že jsem začala “dobrovolničit”. Kde? V organizaci USO. Co je to? Jak jsem k tomu přišla?

USO – United Service Organizations je organizace, která funguje již 75 let. Je to organizace, která vesměs slouží vojákům a jejich rodinám. Od momentu, kdy se člověk přidá k armádě, tak má plnou podporu od USO. USO slouží vojákům nejenom během jejich kariéry, ale i během misí a následného návratu do civilního života.
Centra USO najdete vesměs všude po světě. Nemají centra jenom v USA, ale i různě po Evropě (Německo, Itálie), Asii etc – nacházejí se poblíž (nebo přímo) vojenské základny, letiště aj. Centra mají i v místech jako je Afghánistán, Kuwait, Dubai (UAE) a vypadá to, že se bude znovu otevírat USO v Íráku.
Také je to organizace, která je vlastně závislá na příspěvkách od různých organizací a jednotlivců. USO tvoří malé množství zaměstnanců, ale obrovské množství dobrovolníků.

Hlavní mise je podpora vojáků a jejich rodin.

Pokud vás zajímá více o USO, můžete si přečíst zde USO – Wikipedia či se podívat přímo na stránky USO – www.uso.org

Já se teď zaměřím přímo na naše centrum a na to, co děláme přímo tam. 🙂

Než ale začnu, tak nastíním proces, jak se stát dobrovolníkem a co tomu rozhodnutí stát se jedním přecházelo.

Vzhledem k tomu, že čekám na vyřízení zelené karty, tak nemůžu legálně pracovat. Proces je časově i finančně náročný. A vzhledem k tomu, že nám teď schválili naší petici, tak děláme tzv. AOS – adjusment of status. Čeká mě návštěva u lékaře, zaplatit poplatek a poslat papíry, hned, co Caleb vyplní jeden nechutně dlouhý formulář – ten má asi 12 stránek, pokud si pamatuji dobře.
A kdo mě zná, tak ví, že nejsem typ člověka, co dokáže sedět doma na zadku a nic nedělat. Caleb toho má v práci hodně, pracuje od rána do večera a já tak byla doma sama s Nalou. Jsou dny, kdy přijde domů brzo a pak jsou dny, kdy jsou v práci do noci či jdou na pár dní na cvičení. Většina mých kamarádek chodí do školy či má práci. Jelikož já bych byla ráda užitečná, tak mě napadlo, že by nebylo od věci dělat dobrovolníka.
Na základně je hned několik míst, které shánějí dobrovolníky. Asi ten nejhlavnější důvod, proč jsem chtěla být na základně je vesměs ten, že jsem pár minut od Caleba, tím pádem když má čas můžeme jít spolu na oběd a nebo když je ve své kanceláři, tak se tam můžu na chvíli zastavit. Kolikrát tam takhle za ním jdu s Nalou. Další je fakt, v tomhle “military lifestyle” nebo jak lidé říkají “army wife” jsem celkem nováček, tak jsem chtěla využít příležitosti být blíž tomuhle “životnímu stylu”, abych se naučila něco nového a pomohlo mi to do začátku.
S Calebem jsme spolu skoro tři roky. Tudíž vím docela dost, co tohle obnáší, jak to funguje. A také máme už dost za sebou. Od různých výcviků po mise aj. Ale vzhledem k tomu, že jsem rok a půl byla v Dubai, tak jsem nikdy nemusela čelit realitě. Nikdy se mě nedotýkalo to, že Caleb vstává ve 4 – 4.30 ráno, nikdy jsem nebyla doma, když přicházel domů z práce nebo když se balil na x-denní cvičení, nikdy jsem neměla problém s armádou a nemusela rušit plány.
Když jsem byla jako Au Pair, tak jsme spolu “jenom” chodili. Nebyli jsme manželé. Dřív to bylo vesměs i jedno, co se týče vstupu na armádní post. Na základu se dřív dalo dostat na základě řidičského průkazu či pasu. Tudíž jsem neměla problém jet za ním a navštívit ho. Což se ale časem změnilo, takže když jsem byla zpátky v Evropě, tak už nešlo dostat se na základnu jenom s řidičákem. Tentokrát se musel získat “Visitor pass”. V případě, že ale jste v autě s někým, kdo má tzv. “Military ID”, tak není třeba ničeho, jen řidičáku či pasu.
Mimo to, když jsme spolu chodili, tak se mě jaksi netýkalo “FRG” nebo cokoliv spojeného s armádou. Navíc to šlo všechno mimo mě tak jako tak. A další fakt je to, že když byl Caleb v GA (Stát Georgia), tak jenom trénoval. Dělal různé výcviky a kurzy. Svou práci začal vykonávat až když nastoupil tam, kde jsme teď. Jenže tou dobou já už byla dávno v Evropě a postupně balila do Dubaje. Tudíž jsem nikdy nezažila, jaké to je a co tohle přímo obnáší.

Takže teď teprve poznávám “Face to Face” jaké to je. Učím se, že je lepší neplánovat. Měli jsme tenhle víkend jet na svatbu do Chicaga. Jak to dopadlo? Nejeli jsme nikam. Proč? Caleb musel být na příjmu. Stejně jako x dalších chlapů, kteří měli jet také. Denně odpovídal na několik telefonátů a čekal na moment, kdy bude muset do práce. Díky Bohu nemusel. Minulý víkend jsem byla celý s mou kamarádkou Stephanie. Důvod? Caleb a všichni z jeho unit pracovali celý víkend. A když už přijel domů, tak mu neustále zvonil telefon a celý to proseděl na počítači a dodělával to, co nestihl. Připravují se na cvičení a obnáší to spoustu práce. Je mi líto všech těch chlapů, co mají rodiny a chtěli by strávit svůj víkend s rodinou či mít tu svobodu a dělat si co chtějí před tím, než pojedou na dlouhý výcvik. Bohužel.
Taky jsem narazila, když jsme se snažili plánovat svatbu. Datum se měnilo 3x a ve finále se to muselo zrušit úplně. Kamarádka, co se vdávala, tak jejího manžela chtěli poslat hned druhý den ráno domů (6 hodin jízda autem) … Prostě šílený.
Celá armáda je nevyzpytatelná. Člověk vážně nikdy neví. Teď se jenom modlím, aby Caleb mohl jet se mnou do GA na svatbu. Tam prostě musím být, protože jdu za svědka. Teď jsem zůstala doma z vlastní vůle, nejenom, že jsem chtěla Calebovi doma pomoct. V případě, že by ho zavolali do práce být k dispozici – dovézt mu jídlo atd. A především postarat se o Nalinku. Bála jsem se, že když bych odjela sama, tak by se třeba nemohl o ní postarat. Nemá absolutně žádnou kontrolu nad jeho vlastním časem.

Tím, že jsem se přestěhovala sem a tím pádem jsem poblíž, mě čeká víc “povinností”. Chodíme na různá setkání pořádané armádou. Například jsme byli na tom Hail and Farewell, čekají nás FRG setkání (navíc teda jsem i odsouhlasila, že jim s tím pomůžu, jelikož se ode mě do budoucna očekává, že budu tzv. FRG leader), bude tzv. “Spouse day”, který má na starosti Caleb – vesměs nám, manželkám/manželům ukážou, co dělají v práci, Caleb říkal, že by chtěl, aby nás nechali vyzkoušet si určité věci atd. Neustále jsem představována novým lidem, ať už jsou to lidé, kteří jsou “pod” Calebem či “nad”. A abych pravdu řekla, je toho hodně. Je pro mě docela těžký učit se kdo je kdo, jakou má hodnost atd. Nemám s armádou nic společného, vesměs je mi to i fuk, ale samozřejmě, že chci vědět co dělá můj muž, chci být schopná se s ním o jeho práci bavit. Další věc je, že já věřím tomu, že já reprezentuji jeho ve společnosti stejně jako on reprezentuje mě. Je dobrý vědět s kým komunikuji a jaký ten člověk má vliv na kariéru mého muže. Prostě nechci něco s prominutím posrat. Takže se snažím vědět to nejdůležitější a vědět, která bije.

Takže rozhodnutí, že budu dělat dobrovolníka na základně a budu se pohybovat v tom prostředí se mi zdálo jako dobrý nápad. Nejenom, že budu nějakým způsobem užitečná, ale taky se nečemu přiučím a potkám zajímavé lidi.

Jelikož jsem chtěla být mezi “dospělákama”, tak jsem se rozhodla pro USO. Znala jsem USO i z dřívějška. Nezajímala jsem se teda do detailu, ale věděla jsem o té organizaci. Poté, co jsem měla možnost tohle probrat s x lidma, jsem se rozhodla pro USO.
Našla jsem si jejich telefonní číslo a zavolala. Tam mi Joe řekl, že se musím přihlásit přes jejich webové stránky, vyplnit formulář a že se mi pak jistá MaLissa ozve.
Takže jsem hned šla na jejich web, vyplnila jsem pro jaké USO bych chtěla dělat dobrovolníka, základní informace o mě, že jsem manželka vojáka atd. Dva dny na to mi přišel e-mail, abych si domluvila pohovor. Vesměs jediný důvod pohovoru je ten, aby si člověk ujasnil, nejenom to, co bude náplní jeho práce a co se od něj očekává, ale jestli je to vůbec vhodné místo a jestli to splňuje představy. A samozřejmě to, jestli člověk je vhodný kandidát pro tuto organizaci.

Teď už jenom se na ten pohovor dopravit. Na základně nefunguje totiž GPS. Naučila jsem se jak dojet ke Calebovi, do PX (to je obchod), veterináři, posilovny atd. Nebudu lhát, zapotila jsem se při představě, že budu někde hledat USO. Samozřejmě jsem věděla, že se ztratím (což absolutně není na tomhle postu nic těžkýho, ba naopak), takže jsem vyjela o hodinu a půl dříve. No a co se nestalo? Ztratila jsem se. A to nebude tím, že jsem úplně blbá, ale to, že prostě GPS nefunguje a člověk vážně neví, kam jet a hlavně kam smí jet. Dopadlo to tak, že jsem už i zoufalá volala Calebovi, jenže ten taky nevěděl, kde USO je, protože tam nikdy nebyl. Nakonec jsem to riskla a jela jsem po svým. Byla jsem na správné ulici, jenom mě GPS zavedla na dětské hřiště místo USO. Jela jsem asi necelé dvě míle dál a našla USO i bez GPS. A byla jsem i na čas.

MaLissa si pro mě přišla “na recepci” (to je hodně silný výraz teda) s tím, že mě nejdříve provede kolem. Hned při vstupu vás praští do očí obrovská helikoptéra, která je uprostřed místnosti. Ta slouží jako herna, jsou v ní dva počítače s PS4 a pak Xbox. Dále je tam několik pracovních počítačů, pak je několik PS4, Xbox a Wii, dále menší prostor pro děti, kde jsou hračky aj, prostor, kde jsou gauče, obrovský kino, kde je možnost koukat na filmy či Netflix, jídelna s menší kuchyňkou a v prostorách “recepce” jsou gauče a dvě televize, kde je možnost koukat na zprávy aj.

Poté jsme se odebraly do konferenční místnosti a interview mohlo začít. Vesměs šlo jenom o to ujasnit si, co se očekává ode mě a co můžu já očekávat od USO. Dopadlo to tak, že jsme další hodinu prokecaly tak o všem. 🙂 Následně jsem podepsala papíry, bylo mi řečeno, že musím udělat online cvičení a pak můžu začít. Takže jsem pak o víkendu prošla tím cvičením, asi to mělo tři různé části, různé testy aj. Jakmile bylo hotovo, tak jsem se mohla začít hlásit na směny.

Směny jsou ráno, odpoledne a večer. Já většinou chodím od 10ti ráno do 1 odpoledne. Většinou zůstanu trošku déle a pak jedu domů, abych mohla strávit čas s Nalou, vyvenčit, nakrmit a postarat se o domácnost. Jednou jedinkrát jsem šla na odpolední směnu – ta je od 1 odpoledne do 5ti.
Pokud jsem v USO během ranní směny, tak mě čeká oběd. USO je otevřené u nás každý den. Pokud se nepletu, tak pondělí až čtvrtek je to do půl 9 večer a pak pátek sobota 10 večer a neděle je asi 6.30pm (ale to si teď nejsem jistá). Pondělí až čtvrtek máme obědy pro vojáky (případně i jejich rodiny, to záleží co je zrovna za den). Pondělí je například tzv. Mexican Monday, takže se rozdávají burritos vojákům, úterý jsou Hot pockets (Což je něco na způsob pizzy), středa je tzv. Warrior Wednesday což je jenom pro active duty (momentálně sloužící vojáky) – teď jsme dělali Arby´s sandwich (viz. foto) a čtvrtek třeba byly doughnuts pro každého. Každý měsíc máme rozpis. Jednou do měsíce máme Gary Sinise Foundation večeři – nedávno to bylo jídlo z Chick Fil A (Kdo nezná, to je něco jako Mekáč, ale dle mého názoru tisíckrát lepší jak Mekáč). Tento čtvrtek nás čeká právě další taková večeře.
Více o Gary Sinise Foundation zde – https://www.garysinisefoundation.org/

Každý den máme k dispozici svačiny. Při vstupu do USO se člověk (kdokoliv přijde) zapíše, dostane lístek na svačinu, takže je pak možnost vybrat si něco na zub a něco k pití.

Také máme různé akce pro rodiny vojáků a vojáků jako takových. Jeden den jsme rozdávali cookies, 6 balíků každý dostal. Já jich přitáhla několik domů, protože mi to Joe a další narvali do rukou, MaLissa se pro změnu snažila domluvit Calebovi, aby sehnal někoho, kdo přijede pro krabice plný cookies, aby je mohl vzít vojákům. Také se rozdával popcorn pak girl’s scout cookies (což jsou neuvěřitelně populární sušenky tady), čokoláda během Velikonoc atd. Dělají maratóny, výprodeje (Yard Sales). Neustále něco.
Mimo to, kdokoliv přijde k nám, tak nejenom, že může teda si dodělat věci do práce či cokoliv, co je potřeba pro soukromé účely, ale i si dát šlofíka na gauči či v kině, koukat na filmy, mrknout co je nového v telce, zahrát si na Wii, Xbox či PS4, kulečník či stolní fotbálek.
Vždycky, když si někdo chce půjčit ovladače k PS4, Xbox, Wii a hru, tak musí přijít za náma, dá nám jeho/její military ID nebo řidičák, my mu/jí dáme hru, ovladač a jejich ID uložíme do desek, tak abychom měli přehled kdo má co a abychom se ujistili, že se nám ty věci vrátí. Dále je možnost půjčit si notebook, stejná procedůra jako při vypůjčení hry, míčku na stolní fotbal atd.
Pokud potřebují si něco vytisknout, tak si k nám chodí pro papír, můžou si od nás zavolat atd.

Takhle vypadá ta helikoptéra.

První fotka je moje, druhá USO.

Neuvěřitelně mě to baví. Poznala jsem super lidi, ať už dobrovolníky či ty, kteří pravidelně USO navštěvují. Měla jsem radost, protože se za mnou přišel podívat i Caleb a já tak měla možnost ho představit všem mým novým kamarádům a kolegům, stejně jako jsem měla příležitost mu ukázat, jak to u nás vypadá a říct mu, jak to u nás chodí. 🙂
Dobrovolníky nejsou jenom manželky a manželé vojáků. Mezi dobrovolníky se najdou i bývalí vojáci, aktivní vojáci, děti vojáků, rodiče vojáků atd. Je nás pár, ale jsme jedna velká rodina. 🙂

Také jsem se dozvěděla, že když si “odpracuji” 500 hodin, tak dostanu dopis podepsaný prezidentem USA. Já doufám, že Trump nikdy prezidentem nebude a kdyby se tento omyl dostal do křesla, tak do té doby už budu mít podepsaný dopis Obamou. Přijde mi to prostě “cool”. 🙂 A hlavně mi bylo řečeno, že dobrovolničení vypadá dobře na životopise a ten dopis k tomu by mohl být pro mě výhodou do budoucna. Jedna moje kolegyně pracuje na základně ve školce a řekla mi, že vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z dob Au Pair a že dělám v USO, tak bych bez problémů mohla dostat práci ve školce, kdybych měla zájem. Tak uvidíme. 🙂

Dopis dostanu i při 100 hodinách, sice ne podepsaný prezidentem, ale i tak jsem si dala cíl, že tento měsíc bych chtěla odpracovat 100 HODIN. A už teď mám skoro 40 a to jsem tam byla zatím 5x. 🙂

Směny jsem si nahlásila na každý den. Pondělí až pátek, každé ráno. Vzhledem k tomu, že Caleba čeká výcvik a tím pádem budou všichni pryč, tak já budu v USO i víkendy. Teď si nechávám víkendy volné.

Tady mám karikaturu od bývalého vojáka, který se tomuhle věnuje už přes 40 LET a jezdí všude po světě s USO jako karikaturista.

V poslední době bylo nádherné počasí, takže jsme toho patřičně využili. Už máme za sebou první jarní grilování, chodíme často ven a celkově si to užíváme.

Po dlouhé době jsme vyrazili do Nashville za zábavou. Nejdřív jsme vyrazili na večeři a poté následovala návštěva baru na Broadway! 🙂

Osobně nejsem moc velký fanoušek TN, Nashville dle mého názoru není to nejlepší město, který jsem kdy navštívila, ani mi nepřijde dvakrát velký a stejně tak si nemyslím, že tady je tolik možností, co podniknout. Ale určitě to stojí za to, protože je to jiný. Nejoblíbenější místo v Nashville je asi Broadway. Je tam spoustu super barů s živou muzikou a to je zážitek. Ale není to něco, co by mě bavilo dělat každý víkend.
Mimo toho je tam spousta obchodů, kde se dají koupit ty jejich “kozačky” – jelikož jsem líná hledat a stahovat moje fotky, tak sem dám odkaz z google COWBOY BOOTS … Určitě teda mají luxusní kousy! Caleb mě pořád nutí do toho, abych si jedny pořídila.. Ono tak nějak každý, kdo tu bydlí má alespoň jeden pár. I Caleb má. Tak si říkám, že možná se přece jenom nechám ukecat. Ale jako ceny jsou pecka. To je od 200 dolarů a cena 1000 dolarů to nezastaví. Já našla teda krásný za 200 dolarů, ale počkám asi až na podzim. A to by nebyl Caleb, aby si nehrál na cowboye …

A to bych řekla je asi tak všechno. Určitě jsem ale na něco zapomněla. Ale v nejhorším to dopíšu v dalším článku. 🙂

Doufám, že se všichni máte krásně! 🙂

Zdravím,

po dlouhé době jsem konečně usedla k počítači s tím, že zase něco sepíšu.

Nemůžu uvěřit, že už tomu budou dva měsíce, co jsem se vrátila do USA. Naivně jsem si myslela, že ten čas nebude tak rychle utíkat. Přece jenom mám normální režim, žádné časové posuny, x hodin sem, x hodin tam, několika hodinové lety a prospané DNY jsou dávno minulostí. Ba naopak to utíká o to rychleji.

Vesměs se toho moc neděje. Stále hledáme barák, což je samo o sobě dost komplikovaná záležitost. Nejenom, že není úplně jednoduché vypovědět stávající smlouvu, ale mít čas na to, abychom jezdili po všech čertech a obcházeli baráky, se zdá být nemožné.
Za tu dobu, co jsem tady v USA, Caleb a jeho “unit” stihli mít už dvě týdenní cvičení. To znamená, že byl celkem 14 dní kdo ví kde, dělal kdo ví co. Jeden týden z toho pršelo, takže chlapí spali v bahně někde v křovinách. Není se čemu divit, že nálada na courání po barákách, nebyla. Naštěstí měli hodně prodloužených víkendů. V poslední době měli volno pátek, sobota, neděle, pondělí. Což je příjemná změna a ti chlapi si zaslouží odpočinek. A my, jejich drahé polovičky, si tak můžeme užít jejich společnost, než nám zase začnou lézt na nervy. (VTIP)

Volné víkendy trávíme většinou v přírodě. Caleb chodí rád na ryby, takže jsme párkrát vyrazili na ryby. Já teda nejsem žádná velká rybářka, ale k mému velkému překvapení jsem tomu přišla na chuť. A opravdu jsem ráda venku. Abych pravdu řekla, v Dubai mi tohle chybělo. Nějaký výlety do parku, do lesa, na ryby – to neexistovalo. Bylo období, kdy se venku nedalo ani vydržet. Konečně mám i normální režim, kdy spím v noci a přes den funguji jako normální člověk. Cítím se odpočatá a víc si ten den i užiji. Dřív jsem byla schopná spát 17 hodin v kuse, spát celý den a pak čumět do zdi celou noc. Chyběla mi příroda a čerstvý vzduch. Když se dívám zpětně na život v Dubai, tak si teprve uvědomuji, jak nezdravý život jsem vedla. Není divu, že jsem byla neustále unavená a bez nálady, když se mi nedostávalo kvalitního spánku, čerstvého vzduchu atd. Neustále mě něco bolelo, neměla jsem náladu, byla jsem líná. Teď vyrazím do parku i sama. To vyznělo, jak kdybych nebyla schopná nikam sama jít.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem společenský tvor. Ráda se obklopuji dobrou společností, ráda si s někým pokecám a celkově jsem ráda mezi lidma. Je teda fakt, že po práci letušky pro společnost, která přepravuje až 600 lidí v jednom letadle, jsem kolikrát byla ráda, že nemusím přijít do kontaktu s lidmi a vyloženě jsem si užívala dny, kdy jsem neviděla živého tvora pár dní. Kolikrát jsem byla otrávená z toho, jak se někteří jedinci dokážou chovat. Říct, že se chovají jako prasata je vyloženě urážkou prasat. Několikrát lidem vysvětlovat, proč nemáme kuře a proč nemáme vegetariánské jídlo, které si jaksi zapomněli objednat, bylo kolikrát nad moje síly. Vesměs ale jsem člověk, co má rád dobrou společnost. Můj manžel je pravý opak – možná proto si tak rozumíme. 😀
Každopádně si to užívám a vážně se cítím dobře. 🙂

Také jsme si domluvili další focení. Baví mě dělat tzv. scrapbooks. Momentálně mám rozpracovaný jeden pro nás, ráda bych vytvořila jeden z “letuškovského období” a jeden naší Nalinky. Tudíž jsem chtěla fotky nás tří, jak se pomalu, ale jistě naše rodina rozrůstá, abychom měli něco na památku nejenom my, ale i rodiče.
Je škoda, že spousta lidí v dnešní době dává fotky na Facebook či Instagram. Já bych ráda udržela tradici a vytvářela scrapbooks, ale i klasické albumy. Jako malá jsem si hrozně ráda prohlížela naše albumy. Takže i přes to, že vše cpu na FB – což dělá můj život jednodušším – tak to chci mít i v albu, abych si pak mohla hodit nohy na stůl, dát si kafčo a prohlížet si fotky.

Dobrá zpráva! 🙂

Naše petice byla schválena, takže teď nás čeká pár formulářů a doufejme, že brzy přijde i zelená karta. Jsem ráda, že se to konečně začalo hýbat. Akorát teda z těch poplatků nemám radost. Je to drahá sranda.

Já si na stránkách naší základny zjistila, kde je potřeba dobrovolníků a USO byla organizace, která mě zaujala nejvíce. Zavolala jsem jim a byla jsem odkázána na webové stránky, kde jsem si založila účet a vyplnila nezbytné informace. Následně mě kontaktovala vedoucí, aby si se mnou domluvila pohovor. Vesměs šlo o to sednout si a ujasnit si, zda-li je to něco, co mě zajímá, jestli splňuji kritéria a tak dále. Nebylo to nic těžkého či nemožného. Pohovor proběhl na výbornou. Co byl oříšek, tak vůbec najít jejich sídlo. Několikrát se mi podařilo se ztratit. Na základně nefungují GPS. Jsem na sebe pyšná, protože se nyní dokážu orientovat bez GPS. Jeden večer se mnou seděl Caleb nad mapou. Učil mě jak se nejlépe dostat na základnu, jakou “bránu” použít, jak se dostanu k němu do práce či z práce, k veterináři atd. Byla jsem blbá, že jsem nikdy nevěnovala pozornost, kde jsme a kam jedeme, když řídil Caleb. Naivně jsem si myslela, že na základnu sama jezdit nebudu – co bych tam taky dělala. No … Naučila jsem se všechny důležité body a místa. Problém nastává v momentě, kdy mám jet někam, kde jsem ještě nebyla. A na GPS není spolehnutí. Když jsem jela do USO, tak mě GPS zavedla na dětské hřiště 2 míle od mého cíle. Naštěstí jsem holka šikovná a našla jsem to sama a bez pomoci. Je fakt, že jsem teda zavolala Calebovi, jestli náhodou nemá představu, kde by to tak mohlo být, jenže vzhledem k tomu, že tam nikdy nebyl, tak neměl tušení.

Sláva hurá výletu, našla jsem to a jsem tu. (Moje vlastní verze) Moje vedoucí si pro mě přišla a provedla mě. Je to budova, kde je domácí kino, počítače pro soukromé účely i pracovní záležitosti, nejnovější Xbox, playstations, taková malá jídelna, místo k sezení atd. Uprostřed místnosti obrovská helikoptéra, která je uvnitř vybavená jako “play room”. Všichni dobrovolníci moc příjemní a ochotní lidé. Většina jsou to sami vojáci nebo jejich rodiny. Všichni mě mile přívítali. 🙂
Následovalo menší sezení, podepsání takové dohody a bylo hotovo. Mojí další povinností bylo projít si menším školením online, které jsem dokončila teď o víkendu a tak můžu začít.

Můžu si vybrat, zda-li chci chodit na šichty na základnu a nebo mimo. Je to vesměs na mě, jestli budu chtít jít ten a ten den na základnu a nebo mimo základnu. Záleží jestli je tam místo a nebo kolik dobrovolníků potřebují. Já asi budu nejčastěji chodit na základnu tak, abych mohla jít na oběd s Calebem. Poslední dva týdny jsem mu vozila do práce obědy. Takhle máme možnost zajít na oběd spolu. Jedna šichta je cca 4 hodiny, což je super. Už kvůli Nale mám z toho radost, takhle si můžu zajít na 4 hodiny “do práce” a zbytek se věnovat jí. Mimo to jeden náš známý má corgiho a jelikož Nala i on budou mít veškerá očkování za sebou, tak budu pár dní v týdnu hlídat corgiho. Nala tak bude mít parťáka.
Další důvod proč chci být na základně je ten, že tam chodím do posilovny, kterou máme zadarmo. Je to úplně nová posilovna a je tam snad všechno. Mezi PT a obědem je naprosto prázdná, takže tam chodíme s holkama si dát do těla. Takhle můžu jít “do práce”, do posilky a domů za Nalou.
Ráda bych si nahlásila šichty tak, abych byla doma v době, kdy je doma Caleb. 🙂

Neuvěřitelně se těším, až budu moc začít. Plánuji si nahlásit šichty na příští týden. Tento týden pomáhám kamarádce se stěhováním a Caleba čeká další prodloužený víkend.

Také naše psí slečna roste jako z vody! :))))))) A dělá nám samou radost.

Po dlouhé době jsme vyrazili na rande do mé oblíbené restaurace. Je to japonská restaurace, kde vaří přímo před váma. Mají výýýýýýýýborné jídlo. Kdyby to šlo, tak jsem tam od rána do večera. 🙂 Navíc je to neuvěřitelný zážitek.

Konečně přišlo jaro! A já si užívám každé volné chvilky venku.

Sonic Drive-in .. Jedno z oblíbených míst mého muže. Já teda Fast Food nemusím, ale můj muž tohle místo miluje. Buď to můžete vzít jako klasický drive thru a nebo zaparkujete u jedné z těch “tabulí”, objednáte si, zaplatíte a obsluha vám pak přinese vaši objednávku přímo do auta. Caleb říkal, že kdysi dávno měla obsluha kolečkové brusle. 🙂 Pár holek v komentářích na FB zmínilo, že bruslící obsluhu zažily. Já teda ne, ale třeba tohle byla náhoda, že je neměla. Příště, až můj muž bude chtít do Sonicu, tak budu číhat, jak je to s tou bruslící obsluhou. 🙂

Pro nás teda Fast Food končí. Caleb je chlap, může se tím cpát několikeát do týdne a neuvidíte to na mě. Já se tímhle cpát týden, tak nedopnu kalhoty a vidíte na mě každé deko! Každopádně nejsem úplně spokojená se svou postavou, ráda bych to tělo trošku zpevnila, takže Caleb přišel s tím, že každý večer budeme chodit tady do posilovny a že prý začínáme zítra. No jsem na něj zvědavá. Nejsem si jistá, jestli mám radost z toho, že budeme chodit večery spolu, protože se obávám toho, že jeden večer mě odrovná minimálně na týden. On se strašně těší, z nějakého záhadného důvodu touží po tom, abychom cvičili spolu. Moc kouká na 9gag. 😀

Včera mi přišlo poštou menší překvapení a to kniha Lukáše Kerharta: CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice. Naprosto skvělá kniha nejenom pro všechny cestovatele, ale především pro ty, kteří se do světa teprve chystají.
My všichni, co jsme se do světa vydali, jsme stáli před nesmírně těžkým rozhodnutím opustit rodinu, přátele a takový ten bezpečný přístav – DOMOV. Honily se nám hlavou otázky, na které jsme neznali odpověď. Lukáš Vám na mnohé otázky ve své knize odpoví. Tato kniha Vám nejenom dodá odvahu, ale bude Vám i inspirací! 🙂 Mimo to tam naleznete i inspirativní příběhy jiných mladých lidí, kteří se ve světě stali uspěšnými.
Těším se, až si knihu celou přečtu. Zatím jsem na začátku, ale musím říct, že se to čte krásně.

Lukáši, klobouk dolů a děkuji moc za krásný dárek s věnováním.

Více naleznete zde, kde je i video k této knize! 🙂

CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice

HAIL AND FAREWELL !!!! 🙂

Hail and Farewell je událost, kde jsme dnes byli. Je to oficiální událost armády. Calebovo jednotka měla dneska Hail and Farewell, aby přivítala nováčky do jejich jednotky a zároveň se tak rozloučili s těmi, kteří odcházejí k jiné jednotce a nebo odcházejí z armády. Každá unit si to dělá podle svého. Tahle událost byla i pro rodinné příslušníky, některé jednotky to mají jenom pro vojáky od určité hodnosti. Při této příležitosti jsme do-oslavili Den svatého Patrika – pozdě, ale přeci. Upřímně jsem nevěděla, co od toho čekat. Měli jsme všichni večeři, chlapi si dali pivo a pak byla na řadě oficiální část. Nejprve se vítali nováčci. Všichni chlapi, co byli ženatí (ať už manželky přišly s nima nebo ne), tak dostali růži a pánové minci (což je taková tradice). Pak přišlo na řadu loučení. Dostali dárky (musím zjistit, jak tomu říkají, to co dostali) a jeden dokonce medaily. Takže “battalion commander” (Nevím, co je to za hodnost u nás v ČR) zahlásil, všichni chlapi okamžite nadskočili ze židlí a stáli v pozoru. Zatímco jeho manželka četla za co dostává medaily a tak dále, tak on mu jí přípíchnul. Následoval obrovský potlesk a bylo to. Bylo to tak trošku dojemné, kort když ten chlap měl pak řeč. Odcházel po několika letech z armády a prostě měl hezký proslov, takže jsem musela zamáčknout slzu. Poté následovala zábava. A abych pravdu řekla, takhle jsem se dlouho nezasmála. První byla soutěž o nejlepší kostým, aby to bylo zajímavější, tak museli udělat promenádu a vyhrál ten, kdo měl největší úspěch. Soutěžili chlapí i ženský 🙂 Někteří tancovali, někteří dělali kraviny, někteří si hráli na modelky. No byla to sranda. Další soutěž byla pro nováčky. Ti dostali klobouk a plnovous a museli tancovat na irskou hudbu. To mě naprosto dostalo.

Viděla jsem leccos na youtube, jak se baví vojáci, jak tancují. Ale jako musím říct, že oni jsou fakt nejlepší společníci. Takovou srandu jsem si dlouho neužila. A vždycky to s nima stojí za to. Fakt, že jo. Oni ví, jak se bavit. 🙂 Tohle se fakt musí zažít!

Teď z jiného, neveselého soudku.

Co k tomuto říci. Zpráva o této nehodě mě zasáhla a nebudu lhát, ukápla mi nejedna slza.

Věděli jste, že před nástupem do práce jsme podepisovali vlastní poslední vůli? Věděli jste, že jsme se museli rozhodnout, kdo dostane peníze v případě, že se něco takového stane nám?

Podepisovat mojí poslední vůli je něco, na co v životě nezapomenu. Do teď mě zamrazí, když si na to vzpomenu.

A bohužel tohle k té práci patří. Kolikrát mi přišlo, že jsem v letadle strávila víc času, než na zemi. Mám za sebou přes 170 vzlétnutí a přistání. Letání se nebojím, nikdy jsem se létat nebála. Proč taky. Při počtu letadel, která denně vzlétnou a přistanou, je neuvěřitelně nízké procento nehod. Zažila jsem turbulence, vzlety a přistání, kdy jsem se zapotila a modlila se, ať už jsme na zemi. Měla jsem vzlety i přistání, kdy se mi skoro zastavilo srdce. Zažila jsem turbulence, kdy jsem si říkala, že je po nás. Zažila jsem za ten rok a půl leccos. Několikrát nám řekli při briefingu, ať nebereme svou práci na lehkou váhu, ať děláme “security searches” tak, jak máme, protože to, že na palubě vybouchla bomba u jiné společnosti, neznamená, že se to nestane nám. Neustále nám připomínali, ať si dáváme pozor na to, co se děje za letu, když neděláme servis. Kouření na palubě a podobný hity, což by mohlo způsobit katastrofu.
Člověk nikdy neví, co se může stát. Já vždycky říkala, že je daleko bezpečnější jít na let, než sednout do auta. A je to tak. Ale pořád jsem si připomínala fakt, že příště to můžeme být my. A proto jsem vždycky psala rodičům a Calebovi, než jsem šla na let. Moji rodiče věděli o každém mém letu, sledovali online, jestli jsme doletěli v pořádku. Vždycky jsem před každým letem napsala Calebovi. Kolikrát i stručně – I love you – když jsem byla ve spěchu. Nedovolila bych si jít na let, aniž bych mu napsala. Měla jsem zlé tušení.

Nedokážu popsat, jak jsem si kolikrát ulevila, když jsme bezpečně přistáli. Při každém vzletu i přistání jsme podstupovali risk, stejně jako když člověk usedá do auta, do vlaku či autobusu.

Když jsem četla první zprávy o Flydubai, tak jsem stála v kuchyni a brečela, brečela a brečela. Je úplně jedno, že momentálně nepracuji jako letuška, ale my jsme JEDNA velká rodina. Když jsme se potkali s jinou crew na letišti, vždycky jsme si navzájem popřáli šťastný let. Vždycky! Nikdy jsem nebrala na lehkou váhu, když mi někdo řekl “Have a safe flight” – NIKDY. A stejně tak jsem vždy svým přátelům popřála šťastný let.

Nedokáži si představit, čím si procházejí pozůstalí, ale i kolegové těch, kteří zahynuli při tomto leteckém neštěstí. A byť jsem neznala ani jednoho pasažéra, ani jednoho z crew, tak mě to neuvěřitelně vzalo.

A když už jsme u toho “letuškování” ….

I přes to všechno mi to létání chybí. A nejvíc mi chybí Demetra. To se snad nedá ani popsat, jak moc mi ta holka chybí. Skypujeme, píšeme si, posíláme si kraviny i snapchats. Chybí mi sebrat se v nelidskou hodinu a jít v pyžamu do pátého patra za Demi. Kolikrát si prohlížím fotky a je mi po ní tak smutno, že to není hezký. Kdybych mohla, tak sednu na první letadlo a osobně ji přitáhnu sem.

AU PAIR!!!!!!!

Závěrem bych řekla následující. Dávejte na sebe pozor. Včerejší teroristické útoky jsou ukázkou toho, že se může stát cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Nikdy nevíme, co se může stát, proto žijme naplno, užívejme si života jak jenom to jde. Je třeba si vážit každého dne! 🙂

A tímto bych to ukončila!

Přeji krásný týden!!!! :-))))))

Na druhou stranu ale chápu, že dělají svou práci. Ale taky není fér, aby se k cizincům chovali hnusně, protože ne každý má zájem o tom v USA zůstat a má opravdu dobré úmysly. Každopádně tohle je téma na samostatný článek snad. 🙂

Kdo četl můj starý blog, tak si pamatuje, že jsem měla celý “basement” pro sebe. Měla jsem vlastní obývák. bar, pokoj, koupelnu atd. Když jsem v noci přišla do mého starého pokoje, tak mě to trošku vzalo. Přišlo mi to jako by to bylo včera, co jsem se tam stěhovala. Vtipně už to budou 4 roky. Řekněte mi, kam ten čas utekl?!
Vždycky jsem ráno lezla jak lemra po schodech nahoru. Připomínalo mi to staré dobré časy. Ráda na to vzpomínám.

Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že to nešlo všechno podle plánu. Původně jsem měla letět do Nashville, měli jsme se vydat na cestu do Atlanty v sobotu večer a v neděli ráno vyzvednout Nalu a překvapit po cestě domů Roberta. Robert miluje zvířátka a obzvlášť štěňátka. Chodili jsme pravidelně do “Petland” a hráli si tam nejenom se štěňátkama, ale i s želvákem Speedy Spike, morčatama, křečkama atd. Tudíž jsem doufala, že budeme moci malého překvapit a ukázat mu Nalu. To bohužel nedopadlo.

Je to tu hezký. Nemůžu si stěžovat. Máme tu bazén, hřiště, je tu místo na grilování, je tu budova, kde je společenská místnost, internet, “prádelna” a mnoho dalšího.

Caleb se sem přestěhoval sám. A dokud já byla v Dubaji, tak nebylo třeba baráku nebo větších prostorů. Takže jsme v procesu, kdy hledáme menší baráček na ten rok, co tu ještě máme být. Budeme se pak na půl roku stěhovat do Georgia.

Juliana a já jsme se rozhodly, že navštívíme její host rodinu a kluky. Pořídili si labradora (je to nějaký mix), fenku, která je stejně stará jako Nala. Takže jsem navrhla, že vyzvednu Roberta a zajedeme tam všichni. Děti si budou moci hrát spolu, psíci taky a my budeme moct pokecat.

Člověk si řekl, že se nic nezměnilo, ale ono se toho právě změnilo spousta. A hlavně uplynuly dva roky od doby, co jsme tam byli naposledy. Neuvěřitelný.

Takže se omlouvám, pokud vám blog přišel nezajímavý (nebo stránka na FB). Jak jsem napsala už výše, spamovat fotkami Nalinky budu na “jejím IG” – ať je to třeba směšný, tak alespoň to bude rozdělené. Jak jsem napsala, ne každého zajímý x fotek naší psí slečny.