Než cokoliv napíšu tak musím zmínit nejdůležitější událost tohoto týdne ..

Dostali jsme roster, dostala jsem Vídeň – klasika, zase … ALE! Poooozoooor …

Pak jsme vyrazily za nákupy, kdy já odcházela s dvěma flaškama vína. 😀 No jo no, musím dohnat Demetru, která má skoro celý pokoj plný lahví vína. 🙂

No a pak už bylo na čase vyrazit do města a podívat se na Baracka. 🙂

Musím říct, že se mi Washington hrozně líbil. Fakt krásný město. Nikdy předtím jsem tam nebyla, takže jsem byla ráda, že jsem si mohla odfajfkovat další stát USA a přidat tak další místečko na mapě!

A tady už jsou fotky!

Taky jsme dostaly lístky na Spring Tour, takže jsme se šly podívat do zahrad Bílého Domu.

No a to bych nebyla já, aby se zase něco neobvyklého nepřihodilo, že? 🙂 Jamie a já jsme šly na tu prohlídku, jelikož jsme měly času dost a docela akutně potřebovaly na toaletu, tak jsme se rozhodly jít a hledat nejbližší záchod. Tak si jdeme a najedou slyším “Míšo?” … Ve mě by se krve člověk nedořezal. Po náhodném setkání v Manchesteru, na palubě našeho letadla po cestě do Vídně došlo na náhodné setkání ve Washingtonu. Jaká je pravděpodobnost, že ve světě narazíte na člověka, co čte váš blog? Docela by mě to zajímalo, jelikož tohle už bylo po třetí! 🙂
Samozřejmě jsem byla mile překvapená, ale v šoku jsem snad ještě teď. Nějak tomu nemůžu uvěřit. 🙂 Takže jsme samozřejmě blejskly fotku a tady jí máte! 🙂

Musím říct, že jsem trošku byla zklamaná, asi jsem měla nadměrné očekávání, co se týče Bílého Domu. Přišlo mi to prostě jako normální obyčejnej barák. Fakt mě to moc nezaujalo. Na druhou stranu musím říct, že jsem byla naprosto nadšená z toho, že jsme byly ve správnou chvíli na správném místě a díky tomu mohly navštívit tu zahradu a vidět věci, co člověk vidí jenom v televizi a na internetu. Příště s Jamie chceme jít na prohlídku dovnitř. Tak uvidíme. 🙂

Jelikož jsme byly docela uťapaný, tak jsme si šly dát Frozen Yogurt. MILUJU Frozen Yogurt !

Nevím jak vy, ale já prostě si s vůní vybavím všemožný zážitky a vzpomínky. Koupila jsem si dvě voňavky, co jsem používala, když jsem byla v USA (a samozřejmě já debil je nechala u Caleba). Takže jsem je tam samozřejmě nemohla nechat. A stejně tak to mám s písničkama. U různých písniček si vybavím různý zážitky, vzpomínky, trápení, lidi a prostě všechno. 🙂

Jelikož náš budíček byl v 7.45, tak jsem kolem 9 večer vyrazila na hotel. Samozřejmě jsem byla vzhůru víc jak 30 hodin, takže jsem přišla na hotel, z posledních sil spáchala hygienu, padla do postele a spala až do rána.

LET byl naprostá bomba! 🙂 Všechno proběhlo hladce, půlka kabiny prázdná, měla jsem super lidi na palubě, asi hodinu a půl se vykecávala s jedním naším cestujícím, co lítá víc jak my crew, pak ještě s pár lidma. Dokonce za mnou přišel můj vedoucí, že si mě lidi chválili, tak mi děkoval. No prostě to byl hrozně super let. FAKT BOMBA let …

Což je dobře především z toho důvodu, že se Caleb brzo vrací domů! 🙂 Ani ne dva a půl měsíce. Takže já jsem nadšená .. Od doby, co odletěl na misi, tak já přemýšlím nad tím, co si vezmu na sebe až za ním poletím a teď začínám mít paniku, protože je to strašně blíííííííííííízko! 🙂

“Bon Džorno” dámy a pánové! 🙂

Tentokrát článek z italského prostředí.

Než ale začnu o Itálii, vraťme se k Londýnu.

Kdo čte blog či sleduje stránku, tak ví, že jsem původně měla letět do Ruska. Rusko se bohužel nekonalo a já k mému zděšení zjistila, že letím do Londýna.
Dobře. Nemám nic proti Londýnu či Anglii jako takové. Ruku na srdce, pravda, není to moje nejoblíbenější místo na zemi. Ano, Anglie je nádherná, má své kouzlo, ale mě se tam prostě nelíbí. Nebo, ne nelíbí, ale není to to pravé ořechové – pro mě. A samozřejmě respektuji každého, kdo Anglii miluje či nenávidí.
Lety do Anglie jsou náročný lety v tom smyslu, že se člověk vážně nezastaví. Celých 6-7 hodin člověk běhá jako trotl a nemá čas se najíst, napít, natož si dojít na záchod. Jako na potvoru, my jsme měli 4 nováčky, takže my “senioři” jsme byli na prášky. Chápu, každý jsme byli jednou nováčkem, všichni jsme jednou začínali. Ovšem nechápu, co člověka popadne, dát 4 nováčky na “busy” let jako je Londýn. Samozřejmě jsem cestou tam i zpět pracovala za 3 lidi, můj vedoucí mě objímal s tím, že jsem jeho hvězda letu a děkoval mi celou cestu ven z práce.
Domů přiletěla tak vyždímanáže jsem padla na hubu v 9 večer (a kdo mě zná, tak ví, že ráda ponocuju a že rozhodně v 9 spát nechodím) a spala jsem do dvou odpoledne dalšího dne!

Každopádně v Anglii jsem zůstala na hotelu. Neobtěžovala jsem si ani zabalit věci s sebou, zabalila jsem si jenom tepláky a mikinu, abych mohla jít na snídani – což jsme šli hned po příletu a pak jsem si zabalila knííííížku! 🙂
Začala jsem číst Gone Girl – doporučuji, zatím se mi to líbí. 🙂
A taky jsem strávila celý den komunikováním s mým milým. Chtěla jsem se podívat do centra Londýna, ale na druhou stranu mi Caleb odjel na misi (mise v misi) a já nevěděla, jestli to bude jako posledně, že měsíc nebudeme mít žádný kontakt. Tudíž jsem chtěla z toho vytřískat co nejvíce to šlo.

S radostí musím říct, že teda máme 15 minut denně na FB chatu! 🙂 Což jsem se dozvěděla po pár dnech ticha. A pak jsem se připravovala na let do Itálie, patlala si na xicht ty všechny možný drahý krémíčky a v tu ránu zpráva a já seděla a brečela, a brečela, a brečela …. a brečela. Samozřejmě radostí.

Nakonec jsem se připravila, napatlala si ten make-up na xicht, zabalila svých pár švestek a mazala na letiště!

Měla jsem fakt skvělou crew a let tam i zpět = NEHORÁZNÁ sranda. Takhle jsem se dlouho nezasmála. Holčina z Ameriky, shodou okolností z TN (to je můj – nový – druhý – domov, tam jsem vlastně nastěhovaná) a pak kluk z Německa. My normálně řvali smíchy. A myslím, že naši pasažéři se hodně dlouho nezasmáli tak, jako se zasmáli s náma. FAKT BOMBA let! 🙂

Po příletu jsme šly s Lyze ven. Převlékly jsme se a daly si sraz na recepci hotelu a mazaly do města. Sedlo se na vlak a jelo se do centra Milána. Vylezeme z “nádraží” a v tu ránu nás dožene náš kapitán. Takže jsme se šli všichni projít po městě a pak si šli sednout na kafe a panini. Dali jsme si pěkně do nosu, já si s kapitánem ještě dala zmrku a valilo se dál! 🙂

Musím říci, že jsem na sebe pyšná, protože jsem si nekoupila NIC! Koupila jsem pohledy, koupila jsem suvenýr Calebovi (mám obrovský šuplík plný suvenýrů z celého světa pro něj) a tím jsem skončila. Takže dámy a pánové, potlesk.

A tady jsou fotky:

A další:

A to nejlepší na konec!

Itálie je nádherná, krásná! Psala jsem Calebovi, jak mě mrzí, že ho neposlala armáda do Itálie, protože on by to tam miloval a samozřejmě bychom mohli vyrazit trošku po Evropě, to by nebylo vůbec od věci.
V Itálii jsem byla jako malá se školní družinou tisíc let zpátky, takže bylo fakt super podívat se do Itálie. Naprosto jsem si to tam zamilovala. A jsem ráda, že jsem si ten let vyměnila, protože původně jsem měla letět do Anglie. Tenhle swap stál za to. A doufám, že se brzy do Itálie podívám znovu.

Těším se až dostaneme nový roster, jsem zvědavá, kam mě pošlou příští měsíc. Hrozně ráda dostávám nové destinace a místa, kde jsem ještě nebyla. 🙂 Snažím se z toho cestování vytřískat co nejvíce. Přece jenom dřív či později to člověk pověsí na hřebíček. Takže čím víc nových míst, tím lépe.
Samozřejmě mám ještě fůůůůůůru času! :)))

A taky se těším, protože Calebovi se to krátí, máme necelé tři měsíce do konce a já pak mám v srpnu a září DOVOLENOU! Vtipně první dovolená po milion letech. Pokud příští měsíc dostanu pár dní volna vkuse, tak se balím a letím na Maledivy nebo někam. Potřebuji dovolenou jako sůl. Prostě plesknout s sebou na pláž a nedělat nic – pokud možno nedělat nic. 🙂
Navíc v září nás čeká “military ball”. Po milion letech půjdu plesat. JE to i Calebovo první armádní ples, takže se oba těšíme. 🙂 To mi připomíná, že se budu muset podívat po večerních šatech.

Další zastávka je Washington, D.C. – teď mám pár dní na to se dát do kupy! 🙂

A to je vše!

Mějte se krásně.

A přísahám bohu, že jsme se 14 hodin nezastavili. A všichni jsme byli unavení jako snad nikdy před tím.

Je fakt, že kdokoliv pracuje v “customer service” odvětví, tak musí potlačit svoje ego a někdy je třeba držet hubu a krok, jenom se usmívat a zapomenout na cokoliv se stalo v momentě, kdy člověk odejde z práce.

Každopádně jsem měla v kabině dva americké vojáky se kterými jsem strávila převážnou většinu letu, pokud jsem zrovna měla chvíli čas. Jeden byl ve věku mého tatínka a druhý byl tak kolem 50-55 let.

Ten, co byl ve věku mého tatínka, ten mi udělal neuvěřitelnou radost. Seděl s pánem, co byl z Indie (překvapivě, haha), ale OBA byli miliónoví! 🙂
Od obou se mi dostalo nádherného “feedbacku”. Oba mě vychválili až do nebes, že jsem neuvěřitelně hodná, že je vidět, že tohle je práce pro mě, že se strašně skvěle starám o svoje pasažéry, že naše letecká společnost je samozřejmě TOP, že servis a to jaké se jim dostává péče v economy třídě je pro jiné letecké společnosti první třída, mnohdy ani to ne. Že mě ani jednou neviděli bez úsměvu atd. Fakt, kdybych neměla milión make-upu na xichtě, tak se rozbrečím jak malá holka.
Je fakt krásný vidět a slyšet, jak moc si někteří pasažéři váží mojí práce a jak jsou spokojení.

A vzhledem k tomu, že jsme si hodně povídali o Calebovi, o tom, kde je, co dělá a čím jsme si my dva prošli, tak mi pak řekl, “Madam, Caleb má neuvěřitelné štěstí, že má vedle sebe někoho jako jste vy, až ho uvidíte, potřeste mu za mě rukou a řekněte mu, jaký je to úžasný chlap a jakou skvělou manželku bude brzo mít, vy budete skvělá manželka a o to lepší máma, když vidím, jak se tu o nás všechny bez rozdílu staráte.”
Po přistání za mnou přišel, potřásl mi rukou, poděkoval mi za všechno, co jsem pro něj udělala, popřál nám hodně štěstí a já vám říkám, že díky němu ten let byl ve finále úžasný. A je jedno, že jsem sotva stála na nohou a že jsem byla vyždímaná jako nikdy před tím. Je úplně jedno, že se hodně velké procento lidí nechovali dvakrát hezky vůči nám či lidem okolo sebe. On mi vykouzlil o to větší úsměv na tváři. Stejně jako další, co ho pak následovali. A pokud vám někdo, kdokoliv, z Indie řekne, že jste odvedli skvělou práci a poděkují vám, tak to stojí vždycky za to! 🙂 A vy fakt můžete mít ze sebe dobrý pocit. Indové jsou snad nejupřímnější národ, co jsem kdy poznala. Dokonce jsem o tom mluvila s kolegyní z Indie, která mi řekla, že prostě pokud se jim něco nelíbí – tak to řeknou, pokud jsou naopak spokojení, tak to také řeknou. Řekla, že rádi dávají “feedback” ať je dobrý nebo ne.

Hodně čtenářů mého blogu mi píší, jak mám krásný ba ne nádherný život. No asi takhle. Nemám. Jak hodně z vás ví, tak o HODNĚ věcech nepíšu. Jednak pro to, že nemůžu nebo nechci a nebo proto, že prostě lidi rozhodně nezajímají vaše problémy a strasti, nikdo nechce číst o tom, jak jste unavení, zklamaní a nešťastní nebo kdo ví co.
Nemám ráda negativní lidi, nemám ráda lidi, co si neustále jenom stěžují a nic nedělají. Já nemám život růžový tak, jak si mnozí představují, ale raději s vámi sdílím ty hezké věci, ty pozitivní věci, co se dějí v mém životě. Ráda se obklopuji pozitivními lidmi stejně tak jako pozitivními věcmi.
Chci, aby moji čtenáři chodili číst blog či mojí stránku na FB a měli z toho dobrý pocit, aby chodili číst pozitivní a hezký věci.
Pochybuji, že by někoho bavily články, plné negativity a mého stěžování si. 🙂 Ani mě by to nebavilo číst.
A já chci a jsem pozitivním člověkem a chci mít pozitivní vliv na lidi. A když mi někdo napíše, jestli má jet jako au pair do USA/UK nebo kamkoliv, tak nebudu ten člověk, co bude říkat věci typu : “Copa bys tam dělala?”, “Myslíš, že tě bude bavit někomu utírat zadek?”, “Myslíš, že se svojí hlavou a školou je tohle pro tebe?” … NE! Naopak, řeknu, jeď! 🙂 Proč ne, člověk má zkusit všechno. Já vím, že taky jsem měla daleko na víc, než na to utírat tomu mému prckovi prdku, ale i přes to jsem jela do světa. A dalo mi to víc, než studium na vysoké. Jo, nemám diplom, nedostudovala jsem vysokou, ale mám životní zkušenosti, které mi nikdo nevezme. Pro mě to byla jedna velká zkušenost a já bych neměnila.

Co se týče mého povolání.

Nestěžuji si. Koneckonců vybrala jsem si povolání, jaké jsem si vybrala. A nic není zadarmo.

Pro mě skončily víkendy. Už ani nevím, co slovo víkend znamená. Skončily pro mě svátky, narozeniny a různé události. Rodinu vidím jednou za uherský rok, stejně tak jako svoje kamarády a přátele. Přátelé, co mám tady v Dubaji, taky vidím jak se zadaří. Jednou jsem já tady a Demi je někde ve světě, někdy je Demi tady a já jsem někdě ve světě a když máme štěstí, tak jsme obě tady. Proto je dle mého názoru tenhle život hrozně osamocený.

Člověk se vrací domů z práce, nikdo na něj doma nečeká, dorazíme do destinace, jdeme do hotelového pokoje a heleme se, tam taky nikdo nečeká. 🙂 To je daň, kterou platíme.

Svojí práci miluji. Mám ráda lítání, co mám ráda, naprosto létání miluji. Dělám to, co mě baví. Ale taky to není práce pro všechny a dle mého názoru to není práce na celý život. Proč? Protože já jsem rodinný typ. Chci rodinu a chci bejt rodině na blízku a ne věčně v čudu. Rozhodně ne po tom, co jsem viděla, jak náročný je to pro dítě mít rodiče věčně v trapu nebo zasekaný v práci. A ano, mluvím o Robertovi.
Vím, že by několik lidí dalo cokoliv za to, aby byli na mém místě. Že jo, holka má úžasnou rodinu v Čechách a USA, dva roky v USA, pár měsíců v Anglii, teď si žije v Dubaji víceméně napůl v USA, létá po celým světě, má chlapa, za kterého by dala ne jedna holka cokoliv, vydělává si dobře … No jo, ale co já bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít doma toho chlapa, čekající ho, až se vrátím domů? Co bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít tu někoho, komu se můžu vybrečet na rameni, když mám za sebou náročný den, let nebo prostě fakt jenom den blbec. Taky jsem jenom člověk. Co bych dala za to oslavit Vánoce s rodinou? Nebo jít na “blbý svátek” popřát dědovi?

Cestování po celém světě je benefit práce, kterou dělám. Ale pořád je tu ta práce, kterou někdo musí udělat. A proto je hodně lidí, co skončí dřív, než vlastně začnou, protože zapomínají na to, že je tu ta práce, že to cestování a život v Dubaji vlastně není zadarmo. A buď je ta práce nebaví, nenaplňuje nebo prostě to není pro ně.

Já vím, že jednoho dne pověsím uniformu na hřebík taky. A vzhledem k tomu, že svojí práci fakt miluju bez ohledu na to, jak je to někdy náročný, tak to pro mě bude těžký a bude mě to stát hodně slz. Na druhou stranu si půjdu za lepším.. Vdám se, dřív či později budou děti, vrátím se do školy a kdo ví, co vše se stane a nestane. Taky je možný, že se jednoho dne k létání vrátím.
Vzhledem k tomu, že hodně řešíme budoucnost, svatbu a tak, tak já k tomu řeším i to, jak dlouho tady vlastně budu.

Je toho hodně, co se mi poslední dny a týdny honí hlavou. A doufám, že mě za tenhle článek někteří neukamenují, haha. Pointa je, že já jsem taky jenom člověk a že i když píšu jenom o super užasných věcech, místech, kde jsem byla a nebyla, co jsem dělala v Americe či Asii nebo kdo ví kde, tak to taky není všechno růžový. Všichni jsme jenom lidi a nikdo to nemáme jednoduchý a každý máme svoje starosti a trápení. I já. 🙂
Samozřejmě, že jsem spokojená a šťastná. Jsem zdravá, mám zdravou rodinu, mám úžasnou rodinu a přítele, práci, která mě baví a žiju tak, abych byla šťastná a spokojená. Ale všechno má svojí daň. A nic není zadarmo.

A teď zpět k NY.

Po příjezdu na hotel, který byl mimochodem asi tak dvě minuty chůze od Times Square, jsem padla do postele a usnula ani nevím jak. Našla jsem poslední síly na to spáchat hygienu a sundat ze sebe ten nános make-upu a pak jsem prostě práskla s sebou do postele a spala jak zabitá.
Ráno jsem vstala relativně brzo, zaskypovala jsem si s Calebem a pak se připravila a jela za Jamie na oběd. Jelikož byl pátek, tak ona byla v práci, takže jsme využily její pauzy a šly se najíst.
Před tím, než jsem měla s Jamie sraz, tak jsem si vzala na hotelu mapu, přece jenom jsem v NY byla teprve po třetí a taky jsem pořád jenom ženská a byť na tom nejsem s orientací a mapama špatně, tak NY byla trošku výzva. 😀
Upřímně ani nevím, jak jsem našla metro, které jsem potřebovala. A můžu říct, že bylo docela chladno, ale jako bez debat jsem si užívala courat po ulicích NY. To bylo taková bomba bejt zpátky. Vlezla jsem na metro a jela za Jamie. Daly jsme si sraz tady …

Bylo to jak ve snu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem zpátky v NY. 🙂 Nejsem velká fanynka NY a nikdy bych v NYC nechtěla žít, ale svým způsobem mě to město fascinuje.
Po obědě se Jamie vydala zpět do práce a já si šla po svým. Potřebovala jsem si zajít koupit hand satinizers. V USA stojí jeden asi dolar, v Dubaji skoro 4 dolary za jeden. Takže jsem to tam vzala útokem. Koupila jsem si jich 10. Mají novou kolekci z Hawaii a pak jsem si koupila melounový, meruňkový a další.
Jelikož moje hlavní poslání bylo jít na poštu a poslat balík Calebovi, tak jsem šla nakupovat, abych do toho balíku měla co dát. Celou dobu jsem měla Caleba na telefonu, což byla docela sranda a moje kroky směřovali do knihkupectví. Barnes and Noble, už jsem zapomněla, jak moc to knihkupectví miluju. Tam snad mají všechno na světě a já tam strávila víc jak hodinu.
Calebovi jsem posílala fotky knih, co měli a co by se mu mohli líbit, nakonec si vybral jenom JEDNU! JEDNU!!!! Já myslela, že mě hrábne. Nevím, jestli se mi snažil ušetřit peníze, nebo o co šlo, ale čekala jsem, že si vybere víc jak jednu. Takže místo toho jsem si koupila knížku já. GONE GIRL, jsem na to zvědavá, kamarádka mi jí doporučila, že je hodně dobrá. Film jsem zatím neviděla, takže využiju toho a přečtu si knížku.
Normálně si nejdřív pustím film a pak čtu až knížku, protože kdybych to udělala na opak, tak budu 100% zklamaná z celého filmu. (Proto jsem byla zklamaná z Harry Potter od čtvrtého filmu po poslední, haha)

Když jsem odcházela, tak mě zastavila mladá slečna a zeptala se mě, jestli by mě mohla vyfotit s knížkou, kterou jsem koupila a říct ji proč s tím, že to dá na instagram. Tak říkám proč ne. Ještě mi podívala, že když mě viděla, tak si řekla, že vypadám jako hodná a milá slečna, tak že mě zastavila, že jí je úplně trapný otravovat lidi a že ne všichni jsou ochotní. Tak říkám proč ne. Podepsala jsem jí papíry a nechala se vyfotit. 🙂

A když jsem přijela do Dubaje, tak jsem otevřela IG a tam toto:

Nakonec jsem byla uchozená a tak jsem šla do Starbucks, kde samozřejmě neměli místo k sezení, protože tam byly jenom dva stoly, takže jsem se sebrala a šla si dřepnout do mekáče. Dala jsem si hranolky a McFlurry. Kdo mě zná, tak ví, že McFlurry miluju.
Seděla jsem tam asi hodinu a půl a čekala na Jamie. Byla jsem velice produktivní a vytvořila jsem si plán kolik si chci ušetřit, než se budu vracet na stálo do USA a kolik si budu měsíčně odkládat. 😀 A věřím, že tady se moji drazí rodiče vyloženě baví. Protože ví, že já miluju utrácet a slovo šetřit je pro mě jméno nemoci. 😀 Jsem na sebe pyšná, protože na rozdíl od mých kolegů jsem si v USA nic nekoupila – kromě těch sanitizers, který si kupuju především do práce, protože letadla jsou nejšpinavější místo na zemi i ve vzduchu bych řekla 😀 A taky mám podporu mého milého, který mi založí účet, abych si mohla peníze nechat v USA a nemohla tak na ně sáhnout. Což se bude hodit.

Pak už mě vyzvedla Jamie a my jsme šly k ní domů, kde jsme si na chvíli vydechly a pak šly do Moe’s. Šly jsme na Penn station a mě málem hráblo, protože když jsem došla do Moe’s tak mi povídá ten mladej kluk, že už zavírá a že ta paní přede mnou byla poslední. Takže jsme mu řekly, že na to Moe’s se těším skoro už rok, že jsem chodila poctivě do Moe’s dva roky každou středu a že jsem se těšila jak malá, že si ho dopřeju zatímco jsem v NY. Tak se mě zeptal, co teda chci a já byla nejšťastnější dítě pod sluncem. 🙂

Joey Junior = burrito s kuřecími kouskami, rýží, fazolemi (black beans), sýrem a salátem! BYLA JSEM V SEDMÉM NEBI! 🙂 Fakt jsem byla šťastná jako blecha … A ve Washingtonu si ho dám ZAS! A nic mě nezastaví.

No a pak jsme vyrazily na Times Square …

Tady je fotka s Jamie z našeho brunch. 🙂

Pak už bylo na čase zabalit kufr a vyrazit zpět do Dubaje.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpátky. Ani se mi nechtělo zůstat kvůli NYC, ale tak celkově. Dokonce jsem měla možnost mluvit s Brunou a máme naplánovaný Skype až se vrátím z Ruska. Psala mi, že Robertovi chybím a že si myslí, že až ona odjede zpět do Brazílie, tak že se vrátí Miki. No to mi naprosto zlomilo srdce.
Nebudu ani říkat, kolikrát jsem v poslední době brečela jenom kvůli tomu, jak moc mi malý Robert chybí. I teď, když to píši, tak mám slzy v očích. Malý Robert neskutečně vyrostl, je z něj velký kluk a brzo mu budě 5 let! Nemůžu uvěřit, že tomu mému prďolovi bude pět let. Tuhle jsem koukala na videa, kdy tomu prckovi byly dva roky..
Bruna mi psala, že nechápe, že jí nenávidím, že ona už ze srdce nenávídí (trošku silná slova, já vím), tu holčinu, co přijede po ní a to dřív jak za 14 měsíců nebude. Psala mi, že nemůže uvěřit tomu, jak jsem byla silná a jak jsem se o ní starala, protože ona řekla, že tam nebude chtít bejt, až tam ta nová holčina bude. No, já tam taky svým způsobem nechtěla bejt, na druhou stranu jsem ale chtěla tam bejt co nejdéle a být co nejdéle s Robertem a samozřejmě dalším důvodem byl Caleb.
Bruna je jako moje mladší sestra. Plánovala jsem jí nemít ráda, ale nešlo to. Sedla mi a já měla potřebu se o tu holku postarat, než jí nechat v tom všem samotnou. I pro ní to muselo být těžký a já vím, že to pro ní bylo těžké. A musí být pro ní težké i to, že si Robert stýská po mě.

Každopádně mi USA chybí. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to tam bude tak moc chybět. A věřím tomu, že se mi bude těžko vracet z dovolené až se mi Caleb vrátí. To mi teprve zlomí srdce.
A tímto bych nerada, aby si někteří mysleli, že život v USA je procházka růžovým sadem. Není. Ale pro mě je to domov, stejně jako je doma tam, kde je moje rodina a to v ČR. Našla jsem tam sebe, druhou rodinu a chlapa na celý život. Až se vrátím, tak budu začínat od nuly a nebude to ani jednoduchý, ani sranda, ale bude to stát za to. 🙂

Jinak po návratu domů jsem vyvěsila vlajku!

Ráno jsem vstala v 10, hodinu skypovala s Calebem a pak vyrazila za Jamie a Felipem a šli jsme na brunch.
Pravý AMERICKÝ brunch!

Taky se mi dostalo pocty a byla jsem mezi 5ti “hvězdami” toho odpoledne, kdy četli naše příběhy, co jsme udělali na palubě pro naše cestující! 🙂 Absolutně jsem to nečekala, byla jsem zaskočená, ale zahřálo mě to u srdce! Není nad to, když máte spokojené vedoucí, kolegy, ale i pasažéry! Svojí práci miluju.. :)))))))))

A taky jsem dostala nádherné květiny!

Asi není víceméně o čem psát nebo co psát. Jsem oficiálně crew, dostala jsem “diplom” a teď si můžu měnit lety a lítat si kam chci během dovolené nebo mých dní, kdy mám volno. Takže hned jak to půjde, tak zavítám domů… :-))))))

Roster na DUBEN – BOSTON, NEW YORK, MOSKVA, MILÁNO, WASHINGTON, D.C

Vítejte v poušti! 🙂

Tento článek bude takový rychlo článek a samozřejmě tu bude asi miliarda fotek, jako vždy! 🙂

Jelikož jsme neměly zatím tu čest a jet na safari, tak jsme se rozhodly s Demi, že uděláme Safari až tz bude Juliana. Přibraly jsme k nám ještě Sabrinu a Terku a vyrazily jsme. Já jsem to celý zařídila, takže jsem měla radost, že jsem konečně mohla taky něco zorganizovat.

V půl 4 odpoledne nás vyzvedlo auto, které jsme měly jenom pro sebe. Měly jsme štěstí, protože jsme měly nejvíc úžasnýho řidiče, se kterým byla fakt sranda.

Safari je od nás asi tak 40 minut autem. Jeli jsme na místo, kde si řidič nechal ufouknout gumy, aby jsme pak mohli řádit v písku. Byla to kratičká zastávka – dojít si na záchod, nakoupit suvenýry či nějakou sváču a mohlo se vyrazit.
Já osobně doporučuji NEjíst a NEpít!

Nu a pak to začalo …

Jízda smrti – SAFARI

Byly momenty, kdy jsem si myslela, že se to auto převrátí nebo kdy prostě uděláme pár “kotrmelců”. Házelo to s náma neuvěřitelným způsobem a fakt jsem ráda, že jsem před tím nejela, jinak by to asi šlo hodně rychle ven.
Jezdilo se chviličku a pak byla zastávka na fotky a také se čekalo na to, až všechny auta přijedou.

My jsme tam byli jako první, takže nás řidič vyložil a my šly řádit do písku. Běhaly jsme tam, dělaly hovadiny, skákaly do vzduchu a fotily to, pak jsme dělaly andílky v písku. No jo, někdo to dělá ve sněhu, někdo v písku. Samozřejmě jsme měly ten písek všude. Pak přijela další auta, takže až se všichni natofili, selfíčka, natočili videa, tak jsme všichni nasedli do aut a jelo se.

Celkově musím říci, že mě Kuala Lumpur uchvátilo. Nádherný město a těším se, až tam poletím příště, ale tentokrát půjdu na Batu Caves! 🙂 Fakt se mi tam nesmírně líbilo a jediný důvod, proč jsem se těšila zpět do Dubaje, tak byla Juliana, jinak bych tam klidně zůstala. Fakt super místo.

No, ale jelikož nově se člověk může pomazlit z gepardem, tak jsem si říkala, že půjdu. A tak nějak jsem prostě řekla, že na hotelu nebudu.

Na letu jsem našla 4 holčiny, co chtěly jít taky – díky bohu.

Tenhle fešák byl jak opravdu přerostlá kočka, vrněl spokojeností až jsem sama byla překvapená. 🙂

Neuvěřitelná sranda byla krmit je. Odcházela jsem s olízanou rukou. Naštěstí mě tolik neposlintala, ale mají takový hrubý jazyk. Nevím, jak to popsat. Ale holka si dala do nosu, klobouk dolů.

Tenhle mrňous byl pěkněj ďábel. Packy lítaly vzduchem, chtěl si hrát. Na jedný fotce dávám ruku pryč, protože chtěl kousat. Avšak pozná se chlap, mojí kolegyni kousnul do prsa. Takže odcházela z oslintaným prsem.
Ten druhej to pak zabalil a odpadl. 🙂

No a pak jsme to už vzali na safari, projeli jsme se všemi částmi parku a jelo se domů. Já sotva sedla do auta, tak jsem usnula. Probudila jsem se až na hotelu, ale těch dvacet se mi hodilo, protože tou dobou jsem byla vzhůru cca 30 hodin.

Já a jedna holčina z USA jsme šly spolu na drink, daly jsme si Ferrero milkshake a pak to zabalily a šly každá na pokoj.
Myslela jsem, že padnu a budu spát, jelikož jsem nespala, když nepočítám 20 minut v autě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si psala do noci s Calebem a šla spát až někdy v 11 večer. Ani nevím, jak jsem usnula, byla to otázka snad mikrosekund.
Ráno jsem se ani neobtěžovala vstávat dřív než byl wake up call.

A pak už byl čas na let zpátky..

Let byl strašně fajn, moc jsme si ho všichni užili až na jednu věc teda.

Během druhého servisu jsem si všimla na obrazovce jednoho z pasažérů, že “breaking news”, tak na to koukám a tam zpráva o pádu toho letadla.
Můžu říct, že se mi udělalo špatně. Jedna věc je, že cabin crew jsou jedna taková velká rodina ať je to jakákoliv airline. Další věc je, že je to prostě tragédie, obrovská tragédie. Bohužel se ale tyhle věci dějí a dít budou. Při počtu letadel, které denně vzlétnou a přistanou, tak je až neuvěřitelné, jak málo je leteckých nehod byť hodně lidí teď má pocit, že je jich poslední dobou docela dost.
My jsme pak s piloty řešili, co se stalo či mohlo stát. Je to spekulace a budeme si muset počkat na oficiální zprávy.

Každopádně pro ty, co se mě ptali, jestli se teď nebojím létat. Ne, nebojím. Samozřejmě, že taky mám někdy staženej zadek, když máme fakt ošklivý turbulence a to bych i já pak skákala z letadla dobrovolně, nebo když máme fakt ošklivý přistání, ale nehody se dějí dnes a denně. Je to jako s auty. Když někdo nabourá, tak vy taky nepřestanete jezdit autem. 🙂

Nicméně je to ale i tak tragédie. Průser u letectví je to, že když spadne letadlo, tak je vysoký počet obětí.

Samozřejmě doufám, že brzo zjistí, co se stalo.

A to je asi tak vše. Kromě teda toho, že jsem dostala rozpis na příští měsíc a čeká mě dvakrát USA, Moskva, Kolkata (Indie), Birmingham. Uvidím se s Julianou, která mi přijede zítra a uvidím se dvakrát s Jamie. A taky mě čeká GRADUATION, hell yeah! 🙂

Mějte se krásně !

Předem se omlouvám, že tady nebude moc fotek. Spíš skoro žádná fotka. Nefotila jsem a ani jsem nikde nebyla.

Tohle byl tzv. multisector. Letěla jsem Dubai Accra, Accra Abidjan – Abidjan Accra, Accra Dubai. Byla jsem pryč od soboty do dneška – úterý.
Jelikož jsem nevěděla, jestli bude možnost někam jít, tak jsem si s sebou skoro nic nezabalila. Ale na plavky jsem samozřejmě nezapomněla.

Přiletěli jsme tak v 1 odpoledne místního času. Můžu říct, že jsem byla v ŠOKU z toho letiště. Prostě jsem asi nebyla připravená na to, co jsem viděla a co mě čekalo. Realita dýchla na nás všechny.
To letiště je v neuvěřitelným stavu. Nevím, jestli bych to nazvala letištěm. Divím se, že i ta naše kráva B777-300 tam přistála, to je obrovský letadlo. Kolem nás byly samý maličký letadýlka, jejichž celé letadlo bylo jak půlka jedné kabiny našeho letadla.
HORKO, nesmírné horko, dusno a prostě … FUJ. 😀 Já vylezla z letadla a normálně jsem mohla ždímat uniformu, my všichni jsme byli zralý na ždímání. A já myslela, že Dubai už stojí za prd, jak se začíná dělat teplo.

Sedli jsme do autobusu a jeli na hotel. A už jenom ta jízda byla slušná facka. Všechny ty lidi, co chodili od auta k autu a snažili se prodávat pár výrobků, od žvejkaček, vodu po sluneční brýle etc. Nebo ty děti, co chodily a prosily o jídlo a vodu, postižení lidé, co se též snažili získat pozornost, aby dostali něco k jídlu a pití.
Můžu říct, že mi to naprosto zlomilo srdce. Jedna věc je, že jsme nikdo neměl nic, co bychom mohli komu dát, jelikož prostě velký kufry jsou zamčený v přívěsu na kufry, v malých kufrech jsme měli uniformu a hovadiny, ale jídlo žádný. Fakt jsem seděla a myslela, že se tam rozbrečím.
A to byl další moment, kdy jsem si uvědomila, jaký já mám štěstí. Mám rodinu, máme kde bydlet, máme co jíst a máme co pít a rozhodně se nemáme špatně. Máme práci, vyděláváme si na to, abychom mohli mít důstojný život. Máme možnosti.. Tam? Tam mi to přišlo prostě smutný.. A fakt bylo vidět, jaká je tam chudoba.

Hotel nebyl daleko od letiště, takže jsme dojeli víceméně hned. Já s Martinkou (Slovenka) jsme se domluvily, že půjdeme k bazénu a tak jsme šly. Najedly jsme se a chvíli odpočívaly. A můžu říct, že i přes to, že jsem dostala porci jako kráva s prominutím a myslela jsem, že to do sebe nenacpu, tak jsem do sebe napráskala i tu poslední špagetu, protože by mi byla hanba to vyhodit, obzvlášť po tom, co jsem viděla po cestě na hotel.
Lidi. … Lidi v Ghaně jsou naprosto, ale naprosto neuvěřitelní ! Tak hodný a laskavý lidé! 🙂 Fakt mají obrovský srdce, neuvěřitelně přátelští a pohostinní.

Večer jsme měli jít na večeři. Já odpadla a prostě usnula, takže jsem nikam nešla. Pak jsem se naštěstí probudila tak, že jsem mohla si napsat s Calebem.

Druhý den ráno jsme měli otočku do Abidjanu. Takový rychlo let a asi nejrychlejší v mojí kariéře, samotný let trval 45 minut a my dělali normálně servis! Absolutně nechápu, jak jsme to všechno stihli. To člověk vzlítnul a ani nemrkl a už byl zase na zemi. 🙂 Masakr!

Po návratu jsme šli většina ven, všichni do jednoho. Naše vedoucí kabiny (SFS) nás poznala k jejímu kamarádovi. Takže jsme šli nejhlavnější vedoucí celého letu, oba SFS a většina crew. Dali jsme si sraz asi hodinu po příjezdu na hotel, takže já šla na pokoj, zavolala si s Calebem, udělala ze sebe člověka a mazala na sraz. Nasedli jsme do taxíku a jelo se kdo ví kam.

Jízda taxíkem? Asi nejlepší v mým životě. Taxikář byl největší týpek, pustil nám hudbu na plný pecky a všichni jsme tancovali za jízdy. Jako takhle jsem se dlouho nebavila. On byl prostě zlatej! 🙂