Tohle předpokládám bude trošku delší článek, protože bych chtěla sepsat všechno, co se událo od prosince do teď. Dneska jsem konečně dokončila článek o našem výletu do New Yorku a teď je skoro 11 večer, malý spí a Caleb samozřejmě není doma, takže mám chvíli, kdy mám čas i náladu si k tomu článku sednout. Vezmu to tak nějak jedno po druhém, ale jak se tak znám, tak budu skákat od jedné věci k druhé.

Také bych chtěla “varovat”, že si vyleju srdíčko a napíšu věci tak, jak je cítím, tak jak se staly a bez obalu.

Vánoce

Vánoce pro nás byly nádherný, ale i dost náročný. Z NY jsme se vrátili pár dní před Vánoci. Když jsme se vrátili, tak jsme měli ve schránce dopis od jednoho našeho českého vojáka, kterého jsme si adoptovali. Kdo čte blog nebo sleduje můj Facebook, tak ví, že jsem hodně aktivní co se podpory vojáků týče. Už 5 let jsem aktivní ve skupinách, které slouží pro rodiny a přátele vojáků, kteří jsou v Ranger School (RS) nebo se do RS chystají. Už je to nějaký pátek, kdy jsme začali spolupracovat s lidmi, kteří se starají o zahraniční vojáky. My dobrovolníci, kteří se staráme o chod skupin na Facebooku aj., si je mezi sebou rozebereme a pak jim píšeme dopisy, posíláme balíčky se žvejkama nebo se o ně staráme v době, kdy mají tzv. passes aka volno pár hodin. Já automaticky dostávám vojáky AČR. Takže jsme na podzim “adoptovali” dalšího. Jelikož se blížily Vánoce a to je jediná doba, kdy vojáci, kteří jsou v RS, dostávají volno a mohou tím pádem cestovat domů. Jelikož je to docela dlouhá doba, kdy mají volno, tak jsem nevěděla, jestli náš český voják poletí domů, jestli vůbec letí domů nebo jaké má plány. Takže jsme poslali dopis a pozvali jsme ho k nám na Vánoce nebo prostě přijet k nám během svátků, pokud by měl samozřejmě chuť. Nebyla jsem si jistá, jak to druhá strana přijme – jestli nejsme divní, že takhle chceme v podstatě nám cizího člověka domů na svátky apod. O to krásnější bylo překvapení, když jsme se vrátili z NY a čekal na nás dopis od něj. Slovo dalo slovo a v neděli 23. večer nám přijela na pár dní vzácná návštěva. 🙂 Já jsem navařila guláš, smažený řízky, bramborový salát, napekla jsem perníčky a svátky byly v plném proudu. 24. prosince jsme byli pozvaní na večeři k Jessice, takže jsme zabalili řízky, salát a vyrazili jsme všichni oslavit Vánoce spolu.
Byla jsem strašně ráda, že jsem po dlouhé době měla možnost poznat někoho od nás a taky si s někým pokecat česky, zavzpomínat na všechny možný věci z dětství/dospívání a taky si pustit nějakou tu českou pecku v televizi. Taky jsem byla ráda, že Caleb měl možnost poznat někoho z ČR.
Vánoce byly prostě fajn.

24. prosince byl pro nás letos o to krásnějším, když jsem to dopoledne zjistila, že čekáme druhé miminko. Abych pravdu řekla, tak jsem to vůbec nečekala.
Když jsme se rozhodli, že se pokusíme o mimčo poprvé (než se narodil Elijah), tak jsem čekala, že nám to bude kdo ví jak dlouho trvat, protože přece jenom to ne vždy jde hned. Nehledě na to, že s armádou je to občas o to víc složitější, když ti chlapí jsou na různých výcvikách, ve školách a nebo dlouhé hodiny v práci, je pak strašně snadný propásnout to malé okno, které člověk má na početí. K mému obrovskému překvapení jsme ale otěhotněli okamžitě, co se vrátil z mise. Ono si vždycky lidi dělají srandu, že když se chlapi vrací po dlouhých cvičení nebo po misích, že se pak 9 měsíců na to rodí děti o 106. Vždycky se smějeme, že je něco ve vodě. A tím, že se nám to takhle podařilo hned, že nebyly žádné komplikace, když pominu to, že se malý narodil předčasně, tak jsem ani nedoufala, že by se nám to podařilo hned i podruhé.
Věděli jsme, že chceme další miminko brzy, chtěli jsme však počkat, než malému bude rok. Nejenom, že to tělo potřebuje čas vzpamatovat se, ale také bylo pro mě osobně důležité, abych měla opravdu alespoň ten rok jen pro malého a taky jsem chtěla kojit alespoň ten rok. A taky jsem vděčná za to, že jsem malého kojila krásných 15 měsíců.
Caleb si opět ze mě dělal srandu, že jsem určitě těhotná, že u nás to jinak nejde, než hned. Prostě chlap. Já si stála za svým, že ani omylem, že určitě nebudeme mít takové štěstí, aby se zadařilo hned.

Ten chlap měl zase pravdu.

Ten večer, co nám přijela návštěva, jsme stáli v kuchyni a podívali si někdy do jedný nebo dvou rána. Z ničeho nic se mi udělalo nevolno, prostě jsem se necítila dobře, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo něco znamenat. Druhý den jsem si ale vzala test, co kdyby náhodou. Když vyskočila druhá čárka, tak jsem myslela, že špatně vidím. Stejně jako poprvé, když jsem zjistila, že jsem těhotná s malým, tak jsem běžela dolů za Calebem, vrazila mu test do ruky, jestli vidí to, co vidím já. Fakt jsem tomu nevěřila. Hned na to jsem volala mojí kamarádce Jessice a psala Demi. Strašně jsem chtěla zavolat Breck, která je sama těhotná a říct ji, že jsme těhotný ve stejnou dobu, ale přemohla jsem se, protože jsem ji to chtěla říct osobně, jelikož bylo v plánu jet na její baby shower pro malého.

• 

• 

• 

Tyhle fotky vznikly krátce po tom, co jsme se dozvěděli, že z malého bude velký brácha. Strašně jsem to chtěla vykřičet do světa. Nemohla jsem se dočkat, až to budeme moct říct rodičům.
Strašně ráda se na tyhle fotky koukám, protože mi připomínají jeden z nejkrásnějších dnů vůbec.

4 dny na to jsem si volala s našima a ten den mě položil na lopatky, protože jsem se dozvěděla něco, čeho jsem se bála ode dne, kdy jsem odjela do ciziny. Samozřejmě se nebudu pouštět do žádných detailů. Ale prostě přišel moment, kdy jsem si uvědomila o to víc, jak moc je s prominutím na hovno být takhle daleko od rodiny ve chvílích, kdy prostě člověk potřebuje a měl by být doma. Neuvěřitelně mě mrzelo a mrzí, že žijeme tak daleko, že prostě nemůžu sednout do auta a jet domů kdy se mi zachce, že nemůžu sednout na vlak či autobus a být do pár hodin doma, že nemůžu sednout na letadlo a být do hodiny dvou doma. I kdybych byla v UAE, tak je to pořád rychlejší a snazší se dostat domů než odtud. A taky podstatně levnější, protože ty ceny za letenky jsou fakt kolikrát nechutný.

Pár dní na to jsem si šla nechat nabrat krev a potvrdit těhotenství. Všechno vypadalo v pořádku, hodnoty byly dobrý, přeobjednala jsem se k doktorce a odpočítávala dny do další kontroly, protože jsem byla objednaná na ultrazvuk. Pár dní na to jsem skončila na Urgent Care a odnesla jsem si antibiotika, nabrali mi krev znova, abych věděla, jaké mám hodnoty a jestli vše jde tak, jak má. A šlo. hodnoty krásně rostly, všechno bylo v pohodě, kromě menších zdravotních komplikací. Pak mě čekala kontrola u obvodní lékařky, protože jsem se konečně dokopala k tomu zajistit si lékaře tady v GA. To je asi jedna z nejvíc otravných věcí, když se člověk stěhuje. Hledat nové lékaře apod. Opět mi brali krev, jednak chtěli celý krevní obraz, protože jsem měla v podstatě vstupní prohlídku jako nový pacient, ale taky mi brali krev, aby opět zkontrolovaly HCG.
Ještě ten samý den jsem měla výsledky v ruce. Trošku jsem znervózněla, protože HCG nerostlo tak, jak mělo. Respektive celou dobu jsem měla za to, že se to číslo má zdvojnásobit každých x dní nebo 48-72 hodin. Že jo, člověk gůglí, čte všechny možný diskuze, pak šílí, protože podle gůglu umírá a já nevím co. I tak mi to ale nedalo a psala jsem svojí doktorce (ženský) jestli mám být nervózní nebo ne. Odpověděli mi hned, že mám být v klidu, že by byl problém, kdyby ty hodnoty nerostly nebo šly dolů. Tak jsem se uklidnila, ale i tak jsem nebyla úplně ve svý kůži.

Několikrát jsme se bavili s Calebem o tom, jaký to bude mít další mimčo, jakej bude Elijah velkej brácha, plánovali jsme, jak to oznámíme rodině, jestli si to tentokrát necháme pro sebe nebo nenecháme. Ale taky jsme řešili to, že já jsem z toho neměla dobrý pocit. I přes to, že jsem se nesmírně těšila, byla jsem štěstím bez sebe, tak jsem se bála jako čert kříže. Nevím, jestli jsem jenom já ta divná, že po tom, co jsem si už zažila těhotenství i porod a tak nějak jsem věděla, co mě čeká. Jasný, každý těhotenství, porod i mimčo je jiný, ale tak nějak jsem se toho bála asi víc. Víc jsem si uvědomovala, že se něco může s prominutím posrat. Několikrát jsem řekla Calebovi, že mám prostě špatný pocit. Měla jsem několik momentů, kdy jsem se nesmírně těšila na to, co přijde za dalších 9 měsíců a vzápětí měla pocit jako kdybych se neměla radovat. Měla jsem pocit, že tohle prostě nemělo vyjít. Asi si budete myslet, že jsem úplný magor (nebo už si to možná myslíte dávno), ale si nemohla pomoct. Kolikrát si teď říkám, jestli jsem si to “nepřivolala” na sebe. Caleb mě neustále uklidňoval, že všechno dopadne dobře. Ten chlap byl naprosto milionovej.

Jenže já měla pravdu.

Den před tím, než jsme měli jet na ultrazvuk a na mojí první těhotenskou kontrolu jsem potratila.

První, komu jsem volala, byl Caleb. I přes to, že jsem brečela jak malá holka a nemohla skoro ani mluvit, tak se mě snažil uklidnit a být optimistický. Řekla jsem mu, že zavolám mojí doktorce a uvidíme, co mi řeknou. Doktorka mi řekla, ať jedu okamžitě na pohotovost. Takže jsem zavolala Calebovi a on řekl, ať přijedu pro něj do práce a že pojede se mnou. Takže jsem ho vyzvedla a jeli jsme na pohotovost.

Strávili jsme tam několik hodin. Diagnóza “threatened abortion/miscarriage”.

Ještě než mě propustili, tak jsem zavolala Breck. Napsala jsem našim, co se stalo. Zavolala lékařce s tím, že jsem stejně musela tam jet druhý den, aby potrvrdili, že opravdu jsem potratila nebo jsem byla v procesu potratu.

Abych pravdu řekla, nebyla jsem schopná si vůbec představit, co mě čeká. A nejenom mě, ale i Caleba.

Viděla jsem Caleba v hodně situacích, ale takhle zlomenýho jsem ho v životě neviděla. Caleb je věřící a stejně tak věří v to, že je to dítě/život od početí. Samozřejmě tohle je něco, na co má každý svůj názor. Někdo to vidí stejně jako on, někdo to vidí tak, že to není život dokud netluče srdíčko, pro někoho ani tlukot srdce není dostatečný. To nechám ale na Vás, jak to kdo vidíte. 🙂
Já to vidím stejně jako on. I přes to, že jsem byla jen v prvním trimesteru, tak jsem nečekala, jak moc mě to vezme. A upřímně si nedokážu představit, čím si procházejí a prošly ženy, které o miminko přišly podstatně déle nebo těsně před či při porodu nebo i poté.

Ty první dny byly asi nejhorší.

Ten první den vlastně byl šílený. Moc si toho nepamatuju. Neustále jsem brečela. Zeptala jsem se pár kamarádek, co čekat, jak se s tím vypořádat, jestli nemají něco, co by mi poradily. A každá z nich mi dala několik rad, za které já jsem nesmírně vděčná.
Celý den a noc jsme seděli s Calebem, brečeli a povídali si. To si myslím bylo pro nás hodně důležitý. A byť jsem si myslela, že to není možný, že už jsme si prošli tolika věcma, že už to snad ani nejde být si bližší. Tahle ztráta nás opět přiblížila o tolik.

Nevěděla jsem, co chci dělat. Jestli chci dělat, jako že se nic nestalo nebo jestli se svěřit s naší ztrátou světu. Dlouho jsem se o tom bavila i s Calebem a rozhodla jsem se, že bude nejlepší se svěřit světu. Jednak jsem to potřebovala dostat ze sebe ven, abych si ulevila a neužírala se tím sama. Ale také jsem doufala, že moje ztráta pomůže někomu dalšímu. Co si budeme povídat, nejsem první ani poslední ženská na světě, která si tímhle prošla. Já doufám, že už mě to v životě nikdy nepotká, ale tohle je něco tak častého, že je dost možný, že to nebylo naposled. Chtěla jsem tohle sdílet hlavně pro to, že jsem doufala, že jiné ženy, které si tímhle prošly, procházejí nebo projdou, že nejsou samy. Chtěla jsem o tom mluvit, protože se kolikrát o tomhle nemluví. Když jsem se s tím svěřila na svém veřejném FB a IG, tak jsem dostala tolik zpráv, že to nebylo snad ani možný. Některé od lidí, které znám a vůbec jsem netušila, že si něčím takovým prošli. Jasný, není to nic, čím by se někdo chtěl “chlubit”, je to dost soukromá věc a taky okolí má občas zvláštní reakce. Mě třeba několik lidí řeklo, že můžu bejt ráda, že se to stalo v prvním trimesteru než později. Zatímco mají samozřejmě pravdu, tak ale pořád to bolelo a bolí. Pořád je to pro nás obrovská ztráta.

Chtěla bych znovu sdílet můj příspěvěk z FACEBOOKU a přidám k tomu ještě jiný odkaz.

Před pár týdny jsem sdílela tohle:

Jedna věc, kterou bych s Vámi chtěla sdílet je organizace Sufficient Grace Ministries: Perinatal Hospice & Bereavement Support

( http://sufficientgraceministries.org/ )

Dreams of You Shop (Parents)

Je Vás tu mraky maminek, které si prošly ztrátou, nebo znáte někoho, kdo si tím prošel a nebo to jednoho dne budete potřebovat Vy nebo někdo z Vašeho okolí, což doufám, že ne, protože tohle je něco, co bych nepřála nikomu na světě. 
Bohužel tohle je dost častá událost o které se moc nemluví a stejně tak jsem neměla přehled o tom, že nějaká podobná organizace existuje. 
Přemýšlela jsem, jestli tohle chci/budu se světem sdílet, mluvila jsem o tom dost s Calebem a rozhodla jsem se, že ano. Ne kvůli lítosti od druhých, ale především pro to, že doufám, že tohle někomu pomůže.

Minulý rok jsme 24.12. zjistili, že čekáme další miminko o které jsme 3 týdny na to přišli. Člověk, který si tím prošel si asi dokáže představit, jak těžký to pro nás bylo a je. Co mi však nesmírně pomohlo, tak bylo o tom mluvit. Jak s Calebem mezi sebou, tak s rodinou, ale i přáteli. Není to nic příjemného, ale mluvit o tom s lidmi, kteří si tím prošli a byli schopní sdílet jejich zkušenost, jejich příběh, nám neuvěřitelně pomohlo. Přece jenom člověk neví, co ho čeká, hormony s člověkem dělají své a každý má jinou zkušenost. 
Moje kamarádka, které se narodilo “spící miminko” se mnou sdílela tuhle stránku, která slouží rodičům, kteří si procházejí ztrátou, ať už těhotenství (bez ohledu na to, jak daleko), miminka nebo i dítěte. Vyplnila jsem informace, vypsala žádost o balíček a jediné co, tak jsem zaplatila za poštovné, vše ostatní bylo zdarma (mají ale i e-shop). Mají tam i mezinárodní poštovné, pokud nežijete tady v USA.

Dneska mi přišel tenhle balíček a musím říct, že jsem to teda pěkně obrečela. Ale když jsem to viděla, tak jsem se rozhodla, že tohle musím sdílet v naději, že to někomu pomůže tak, jako to pomohlo nám. Nebo pokud znáte někoho, komu by to mohlo pomoci. 
Mají tam spousta informací, FB skupinu, kontakty na doulas (osobně i online) a mnoho dalšího.

• 

• 

Přidávám také:

http://www.ditevsrdci.cz/

http://www.ztratamiminka.cz/?fbclid=IwAR1uRhces-qUWL6MMU2F6OMWg7mz0OMhlSM0xvUQnZX5PD0wgfa3123YwAQ

(pokud máte doporučení i na jiné stránky, tak mi prosím pošlete odkaz a já to sem doplním)

Závěrem k tomuto tématu bych řekla asi následující. Pamatujte, že v tom nejste samy. Každý se s takovými věcmi vypořádáme jinak, někomu pomůže o tom mluvit, někdo se s tím vypořádá sám, někdo s partnerem, někdo si najde něco, co ho přivede na jiné myšlenky, nějaký nový koníček, aktivitu. Občas se zapomíná na chlapy, protože i pro ně je tohle nesmírně těžké. Caleb měl dost trápení s tím, že se sám potřeboval vypořádat s naší ztrátou, ale také mu dělalo problém pochopit nebo představit si, čím jsem si procházela já, protože přece jenom my pociťujeme i tu fyzickou bolest a změny. O to víc to nesl těžce, protože nevěděl, jak mi pomoct, jak zmírnit mojí bolest.
Nám osobně pomohlo se o tom bavit a nechat volný průchod emocím. Musela jsem mu několikrát připomenout, že je naprosto v pořádku nechat průchod emocím a nedržet se zpátky jenom kvůli mě, nebo se snažit být silný pro mě. Prvních pár dní bylo asi nejhorších. Připadala jsem si jako na kolotoči, ale jsem nesmírně vděčná, že Caleb dostal volno v práci a mohl být se mnou doma. Kdo ví, jak to chodí u armády, tak ví, že tohle není úplně běžná praxe, takže o to víc si vážím toho, že Calebův major ho poslal domů se slovy, že rodina je to nejdůležitější a ať se jde o nás postarat.
Asi jako každá ženská jsem přemýšlela a občas přemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli to, že jsem dostala antibiotika na UTI mělo vliv na vývoj těhotenství. Přehrávala jsem si v hlavě celý 3 týdny, co jsem věděla, že jsem těhotná, jestli jsem něco nepo… I když jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně, několikrát si připomínala to, že tohle se prostě stává, že je to častější, než si lidi chtějí vůbec představit, že zřejmě muselo být něco špatně a proto se stalo to, co se stalo … Všechno má svůj důvod.

Celý leden stál za starou bačkoru. Po mém potratu jsem byla u lékaře pečená vařená. Neustále kontroly, jestli mám hodnoty zpět na nule, moje UTI, 3x antibiotika. Furt něco. Nemohla jsem se dočkat, až ten měsíc skončí.
Taky ten týden, co byl Caleb doma, když já potratila, tak mu volali z práce, že kdy byl naposled na misi, protože hledali vhodného kandidáta, kterého by mohli poslat do Afghanistánu. Když mi to Caleb řekl, tak jsem myslela, že to nerozdejcham. Hormony tou dobou se mnou dělaly divy. Jeho major mu řekl, že ať se nebojí, že to nějak vymyslí a najdou někoho jinýho. Takže jsem se zase uklidnila, když dva týdny na to přišla další pecka.
Caleb pracoval v garáži na našem jídelním stole. Konečně jsme se rozhoupali k tomu začít, protože nás přijede navštívit hodně lidí tento a příští měsíc, takže jsme věděli, že stůl bude potřeba. Byla jsem s malým nahoře s tím, že ho půjdu vykoupat. Tak jsem šla dolů za Calebem, jestli se chce přidat. Otevřela jsem dveře a on na telefonu. Slyším jenom “Yes, Sir”.. “Roger, Sir”. Ani nevím proč, ale hned jsem věděla, že tohle nebude dobrej telefonát. Caleb položil telefon a já se na něj podívala. Jeho výraz mluvil za vše. Ptám se, kdo to byl. Tak mi řekl, že to byl jeho major. Tak jsem se ptala, co chtěl. Povídá.. No víš jak volal ohledně toho, že hledají kapitána? Hned jsem věděla o čem mluvím. Říkám oni chtějí tebe, že jo. A on se na mě podíval a řekl, že jo. Tak jsem se zeptala, kdy. On, že do konce měsíce by odjížděl. Krve by se mě nedořezali. Tak jsem se otočila na patě a šla do kuchyně. Okamžitě jsem začala brečet. A tou dobou jsem vlastně ani nevěděla, na jak dlouho nebo kdy by měl jet. Hned přišel do kuchyně za mnou, tak jsem se ho zeptala, kdy. Odpověď byla do konce měsíce (aka 2-3 týdny). Následovala moje otázka “Na jak dlouho?” Nenechala jsem ho ani odpověď a ptám se, jestli na 9 měsíců? Tak mi řekl, že ne. Naivně jsem doufala, že teda řekne méně. Než stihl cokoliv říct, říkám .. “Na rok?”. A on sklopil hlavu, že jo. Takže jsem strávila zbytek večera v slzách. Pak mi teda vysvětlil o čem se bavili s jeho majorem, řekl mi, že jeho major chce, aby šel za velitelem a že udělají vše pro to, aby ho nikam neposlali. Takže jeho major a velitel (battalion commander – BC) s ním druhý den ráno měli sezení, jeho BC pak šel za Brigade commander (velitel nad BC) a shodli se na tom, že teda Caleb není vhodný kandidát, protože by mu to zničilo kariéru a také pro to, že měl chyby v jeho “profilu” a chyběla mu tam dopsaná mise, protože on byl na dvou misích během 3 let. Po pár dnech jsme se dozvěděli, že nakonec ho nikam nepošlou, což byla obrovská úleva.
Ani ne týden na to (na Valentýna) přišel s tím, že má špatnou zprávu. Málem se mi zastavilo srdce, když mi to řekl, tak říkám copa je to tentokrát? Tak mi řekl, že ho chtějí poslat na dva měsíce do Fort Polk, LA. Tak říkam, tak to není zas tak špatný. 100x lepší než Afghánistán.
Následovala 100x změna plánu. Nejdřív to bylo, že se pojede na 2 měsíce, pak zase že ne, že pojede jenom na měsíc, pak se řešilo, že ho nepošlou, respektive nechtějí poslat, ale nemají za něj náhradu, pak řekli, že potřebují NCO a ne kapitána, takže do poslední chvíle se nevědělo, jestli někam jede nebo ne. Moje tchýně koupila letenku s tím, že za náma přiletí a pomůže mi s malým a bude mi dělat společnost, za což jsem byla nesmírně vděčná. Ve finále Caleb přišel s tím, že teda nejede nikam, ale že místo toho ho čeká výcvik se svou jednotkou a bude pryč 2 týdny s tím, že bude moct přijít po týdnu domů vyspat se a pak půjdou zase zpět. Tak 2 týdny jsou lepší než 2 měsíce a než rok v Afg. Pár dní před začátkem výcviku přišel s tím, že ho chtěli poslat v květnu na měsíc na cvičení, pak zase že ne, pak že jo, pak zase ne. A o tom mi vlastně neřekl dokud mu major nepotrvrdil, že fakt nikam nepojede. Takže teď je už 5 dní pryč a v pátek teda snad přijde na noc domů a pak uvidíme, jak dlouho je budou držet v lese. Několikrát jsem kolem nich projela, když jsem jela do Savannah. Jedna trasa, která vede do Savannah je trasa lesem, kde jsou všude prostory, kde jezdí s tankama, kam jezdí střílet apod. Teď jsou všude cedule, jak si máme dávat pozor, že nemáme šanci proti tanku apod. 😀

No a to bych nebyla já, abych neměla něco extra, vtipně dva dny před tím, než Caleb odjížděl, jsem si něco udělala se zádama a skončila na pohotovosti. Jela jsem mu odvézt oběd do práce s tím, že jsem se zastavila na pumpě koupit mu pití a žvejky dalšímu českému vojákovi, který je momentálně v RS. No, dovnitř jsem došla v pohodě, ven už ne. Ruplo mi v zádech a nemohla jsem se hnout. Měla jsem co dělat, abych malého dostala do auta. Takovou bolest jsem v životě nezažila. Caleb pro mě musel jet a odvézt mě do nemocnice a moje sousedka, taková babička našeho sousedství, okamžitě sedla do auta a jela do nemocnice za mnou a pomohla mi s malým. Vtipně nemám nic zvedat, což s malým dítětem nejde, že jo, takže dělám, co můžu. V podstatě jsem si tím, že furt tahám malého, zvedám ho špatně a dávám zádům zabrat jsem to dopracovala k doporučení na rehabilitace. 🙂 Naštěstí ale přijede tchýně, takže budu mít pomoc.

Aby toho nebylo málo, tak jsem od začátku roku měla nějakou krizi. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Přemýšlela jsem nad tím, že bych šla zpět do školy, pak zase, že bych šla do práce, pak jsem ale nechtěla malého dávat do školky, pak zase že jo a nebo, že bych nechala Rose malého hlídat. No byla jsem jak počasí. Byla jsem fakt ztracená a nevěděla jsem, co vlastně chci a co nechci. No … A můžu říct, že jsem se konečně vzpamatovala a přihlásila se zpět do školy na dvouletý obor s tím, že to je můj první krok a pak si dodělám bakaláře. Takže na další 4 roky mám vystaráno. 🙂 Nemůžu se dočkat. V pondělí začínám spring semester. Mám zapsané jenom 4 předměty, protože jsem se přihlásila pozdě a většinu jiných předmětů jsem propásla. Buď začaly těsně před tím, než mi přišlo přijetí nebo už byly plný. Takže jsem na sebe zvědavá. 🙂

Vy, co sledujete můj FB, tak jste si všimli, že jsme dokončili i náš jídelní stůl. Jsem fakt nesmírně spokojená a vděčná za to, jak moc šikovného chlapa jsem si vzala. Myslím, že to byla další věc, co nám pomohla v tom našem těžkém období. Měli jsme možnost být produktivní a nějak zabavit naše myšlenky.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

FINÁLNÍ PRODUKT

• 

Teď ještě objednat židle. Prozatím máme u stolu lavici, kterou také vyrobil Caleb. 🙂

Jinak se snažím být co nejvíc aktivní, chodit s malým ven, na hřiště, co nejvíc mezi děti. S holkama se každý týden scházíme na Wine Wednesday, takže my si s holkama dáme večeři a sklenku, zatímco naše děti si společně hrají. Když se to sejde a je nás víc, co má drahé polovičky na výcviku nebo mimo GA, tak chodíme k sobě navzájem na večeři, snídani. Zrovna v pondělí ráno jsem tu měla sousedku, která přišla na lívance. Prostě si navzájem pomáháme a děláme si společnost. Jedna z mých sousedek se mnou jela v únoru do Atlanty, že si vyzvednu pas, vtipně bylo zavřeno i přes to, že jsem tam byla tak, jak mají mít otevřeno, nikde žádná zpráva o tom, že bude pán mimo, takže jsem strávila 9 hodin v autě zbytečně, ale s Whitney jsme alespoň zašly na oběd do Dunwoody, kde jsem bydlela, když jsem byla Au Pair. Kdyby býval byl víkend a ne brzo odpoledne ve středu, tak jsem jela za mojí Host Family, protože jsem je už nějaký ten pátek neviděla. 🙁 Takže mě teď čeká další výlet do Atlanty, naštěstí moje tchýně mi bude dělat společnost.

Tady je pár fotek z posledních 3 měsíců.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Elijah měl taky konečně první stříhání vlásků!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

No a to je asi tak nějak všechno. 🙂

Přeji krásný zbytek týdne. Dávejte na sebe pozor! 🙂

Caleb mluvil jakou dobu o tom, že by nás chtěl vzít na West Point. Už dlouho jsme nikde nebyli na dovolené nebo na pořádným výletě, takže jsme chtěli využít možnosti, že má v práci volno. Respektive měl 3 týdny volna během Vánoc, ale musel dvakrát do práce na tzv. “Staff duty”. To je důvod, proč náš výlet do D.C. a NY byl jen 5ti denní roadtrip. Je škoda, že jsme neměli víc času, ale i tak to stálo za to a i tak jsme z toho vytřískali maximum. Určitě máme v plánu se tam vracet, ať už do NY nebo podívat se na West Point. Nevím, jestli jsem to už někde zmiňovala, ale Breck s Erikem se přestěhovali kvůli Erikovo práci do NY (odešel z armády skoro před rokem), takže teď pár let budou tam.
Náš výlet do New Yorku jsme si naplánovali tak, abychom měli celý den v NYC a jeden celý den na West Point. Roadtrip jsme začínali v neděli ráno a zpět domů jsme vyráželi v pátek ráno, protože Caleb musel být doma 22. prosince.

Do NY jsme dorazili v pondělí pozdě večer, okamžitě jsme padli za vlast a ráno jsme se vydali směr West Point.

Možná většina z Vás ani neví, co to je West Point nebo kde se nachází. Minimálně já jsem to kdysi dávno nevěděla. Nikdy jsem se nezajímala o armádu, už vůbec ne o tu americkou, a o West Point jsem v životě neslyšela. Prostě to šlo mimo mě. Pamatuji si, že jsem to zmínila tátovi, že Caleb chodil na West Point, tak hned spustil o West Point a jak je to prestižní škola a kdo ví co ještě.

WEST POINT

United States Military Academy (USMA) – West Point. Je to prestižní vojenská akademie a jedna z nejprestižnějších škol v USA, která se nachází v městečku West Point, NY přibližně hodinu cesty od NYC. Absolventi získají titul bakaláře a hodnost poručíka (2LT). Po absolvování West Point pak musí odsloužit minimum 5 let.
Být přijat na West Point není jednoduché, každoročně přijmou přibližně 1300 lidí z celkového počtu cca 13 000. Nejenom, že se člověk musí přihlásit na školu a splňovat podmínky pro přijetí, ale také potřebuje nominaci kongresu (buď Representative daného státu nebo jeden ze státních zástupců). V Calebově případě se jednalo o stát Hawaii. Bez této nominace není šance být na West Point přijat.

Četla jsem článek, kde psali o tom, že čtyřleté studium vychází na 225 tisíc dolarů na studenta.

• 

• 

• 

Caleb dokončil studium na West Pointu v květnu 2013. Teď v květnu to bude 6 let od doby, kdy slouží aktivně v armádě. Od května 2013 nebyl zpět v NY. Neustále mluvil o tom, jak mi to tam chce ukázat a o víc jak 5 let později se nám to konečně podařilo.
Určitě si myslím, že to stojí za to se tam podívat. Caleb říká, že na podzim je to tam nejhezčí a není jediný, kdo s tím souhlasí. Já doufám, že se nám tam podaří podívat se ať už na jaře nebo na podzim. Když jsme tam byli v zimě, tak byla zima jako když praští, ale i tak jsme si to užili, bylo vážně moc hezký vidět, jak je nadšený, že nám to tam může ukázat, vyprávěl nám o jeho zážitcích, vzal nás na místa, kam chodil jako kadet.
Dokonce teď na West Pointu studuje jeden z Calebovo vojáků. Chtěl nás vzít do míst, kam veřejnost nesmí (kromě speciálních událostí, jako když třeba mají víkend pro rodiče, kdy mají možnost ukázat svým rodinám školu a okolí), bohužel jsme měli málo času a chtěli jsme se jet podívat do NYC, ale jelikož má před sebou ještě 3 roky, tak určitě bude příležitost se tam podívat. Obzvlášť teď, když v NYC bydlí Breck s Erikem, kteří se tam také chtějí s námi podívat. Takže doufám, že se nám brzy podaří jet zpět, protože bych se ráda podívala na místa, kam mají přístup jen studenti. 🙂 Například do jejich MESS HALL, dělali jsme si srandu, že West Point je jak Bradavice z Harryho Pottera, hlavně ta jídelna (Mess Hall).

• 

• 

• 

• 

• 

Jelikož máme přístup na základny, tak jsme normálně projeli bránou, kde nám kontrolovali naše military ID, ale pokud se budete chtít podívat na West Point, tak nejenom, že tam nabízejí různé “tours”, ale také lze vybavit visitor pass v jejich centru. 🙂

Tady už je pár fotek:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

West Point Cadet Chapel

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cadet Chapel = tohle je populární místo, kde se konají svatby. Převážná většina našich přátel, kteří studovali na West Pointu, měla obřad právě tady. Moji kamarádku tam její manžel požádal o ruku. I bratranec Caleba zvažuje, že by se jeho obřad konal právě v Cadet Chapel.

Také vedle Visitor Center najdete muzem, které je zdarma. 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ještě jsme se zastavili nakoupit nějaké suvenýry a podívat se na Calebovo cihlu, což byl jeden z jeho dárků, když úspěšně dokončil studium na West Pointu. Před jedním z obchodů se suvenýry je chodník, kde jsou jména a třídy těch, kteří studovali na USMA.

Po celém dni stráveným na USMA jsme se vydali zpět na hotel připravit si na večeři. Vraceli jsme se na USMA vyzvednout Tonyho a vzít ho na večeři. Jelikož ten týden, co jsme byli v NY, měli závěrečný testy a zkoušky, tak jsme ho po večeři brali zpět do školy a jeli zpět na hotel, aby on se mohl učit a my jít spát, protože jsme se ráno chystali do NYC.

NEW YORK CITY

Brzy ráno jsme vyrazili na vlakové nádraží a musím říct, že byla docela sranda najít volné místo na parkování. Dopadlo to tak, že jsme dojeli na jiné nádraží, kde jsme měli štěstí a zaparkovali jsme hned. Jenže než jsme se vyprdelili z auta, tak nám vlak ujel přes nosem a další jel až za hodinu. Takže jsme zabili hodinu čekáním na vlak. Naštěstí to ale uteklo docela i rychle, stejně jako jízda vlakem. Trvalo to cca hodinku a naše konečná zastávka byla Grand Central. Byla jsem v NY už několikrát, jako AU Pair, ale i jako letuška, ale byla jsem vůbec poprvé na Grand Central. Caleb se strašně divil, že jsem tam nikdy nebyla.

GRAND CENTRAL

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Byla ZIMA JAKO KDYŽ PRAŠTÍ. Já byla nabalená, dva svetry, kabát, malej bundu, dvě deky.. Byl to docela šok, když jsme přijeli z Georgie, kde zima letos vlastně nebyla, když pominu dva tři dny kdy fakt mrzlo, ale pořád bylo tepleji, než v NY. Život v Dubai a tady na jihu mě trošku zhejčkal. 🙂

Hned z Grand Central jsme vyrazili na oběd, kde jsme se sešli s mojí kamarádkou Jamie. Po skoro 3 letech jsem konečně zavítala do Chop’t, což je moje oblíbená “restaurace”. Poprvé jsem tam byla také s Jamie, když jsem měla svůj první let do NYC a od té doby jsem tam šla kdykoliv, když jsem byla v NY. Vždycky jsem se tam šla najíst a odnesla si další salát s sebou do hotelu nebo pak do letadla. Taky jsem byla pěkně otrávená, když jsme se stěhovali z TN a já zjistila, že budou Chop’t otevírat i tam. Naštěstí jsou i tady v GA, respektive v Atlantě. Takže až si pojedu pro pas nebo vyzvednout návštěvníky, tak se tam musím zastavit. 🙂

• 

• 

• 

Po obědě jsme si trošku prošli město, než jsme museli na metro, protože jsme měli koupený lístky do 9/11 muzea.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Dorazili jsme na zastávku WORLD TRADE CENTER a vydali se směr muzeum. Byla jsem se několikrát podívat na Memorial, ale v muzeum jsem byla vůbec poprvé. Vlastně poprvé jsem se byla podívat na Memorial, když to ještě nebylo volně přístupné veřejnosti. Museli jsme tenkrát procházet kontrolou jako na letišti a pak až nás pouštěli. Teď je to vlastně volně přístupné. Lístky do muzea jsme kupovali online, respektive můj lístek, protože Caleb to měl jako aktivní voják zadarmo. Myslím si, že je lepší koupit lístky dopředu, než tam stát ve frontě. Takhle jsme přišli, vyzvedli lístky a šli jsme dovnitř, kde nás čekala kontrola.
Pokud plánujete vyrazit podívat se do toho muzea, tak doporučuji nechat si na to víc času. My než jsme se nadáli, tak jsme tam strávili 3 hodiny a to jsme to brali docela i hopem, protože jsme ještě chtěli jít na Times Square, podívat se na vánoční strom u Rockefeller Center a ještě nás čekala hodinová cesta vlakem zpět k autu a od pak dalších 30 minut autem zpět na hotel.

• 

• 

• 

• 

• 

Abych pravdu řekla, tak jsem asi nebyla úplně připravená na návštěvu toho muzea. Asi nejde úplně popsat ty pocity a dojmy. Člověk si nedokáže představit, co se 11. září vlastně odehrálo, čím si lidé prošli nejenom ten den, dny poté, ale vlastně i teď. Spousta z nás si ten den pamatuje, jako kdyby se to stalo včera a ono už to bude 18 LET?!
Určitě bych doporučila každému, kdo má možnost či plánuje návštěvu NY, se tam podívat. Rozhodně to stojí za to.
Přiznám se, že mi nejednou ukápla slza. Obzvlášť, když jsme procházeli exhibice, kde se nesmělo fotit. Tady je pár fotek z míst, kde se fotit mohlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když už jsme tak nějak prošli celým muzeem, tak už venku byla tma. Chvíli jsme zůstali u Memorialu a pak jsme se rozhodli jít někam na jídlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Najít místo, kam se dá jet s kočárem v NY byl nadlidský úkol. Přiznám se, že si vůbec nedokážu představit bydlet na Manhattanu s dítětem. Vlastně si nedokážu představit bydlet tam vůbec. Dost jsme se na tohle téma bavily i s Breck, protože oni teď žijí přímo na Manhattanu a sama říkala, že ji překvapilo, jak moc jim chybí Nashville.
Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kde se najíme, protože ani jeden jsme nechtěli fast food, jenže ono těch možností kolem tolik nebylo. Chtěli jsme jít do nějaké italské restaurace, čekací doba skoro hodinu, oba jsme měli hlad jako blázen, jedinej malej byl v pohodě, protože pro něj jsem měla svačiny a jídlo. Do toho ta restaurace byla ve 3tím patře v nákupním centru a vtipně se rozbil výtah. To byla taky komedie. Ve finále jsme to vzdali a šli do Burger King, kde jsme museli kočár opět vynášet do schodů, což ve 2 nebyl problém, ale bejt s ním sama, tak nevim nevim.
Najedli jsme se, díky Bohu, protože já začínala být pěkně protivná. Nejsem dvakrát příjemná, když mám hlad. 😀 A odtud jsme zase mazali na metro a jeli jsme na Times Square, kde bylo lidí jako sr… jako vždy.

• 

• 

• 

• 

Dlouho jsme se nezdrželi a šli jsme rovnou k Rockefeller Center a hurá zpět na Grand Central a zpět na hotel.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Poté, co jsme dorazili na hotel, tak jsme všichni padli za vlast. Ráno jsme pak vstali na snídani a hurá domů, protože nás čekala cesta na 13-14 hodin. Ve finále díky zácpám, především kolem D.C. jsme jeli domů skoro 18 hodin. Ale i tak to stálo za to a já měla radost, že se nám podařilo někam vyrazit. Přece jenom jsme dlouho nikde pořádně nebyli.

Letos doufáme, že se nám podaří navštívit ČR a Hawaii. Ideálně oboje, protože Caleb bude mít dovolenou v létě a další v zimě. Tím, že příští rok je ve vzduchu mise, tak by bylo fajn to stihnout letos. Uvidíme. Jeho mise by neměla být tentokrát combat zone (Afghánistán nebo Irák například), ale “rotation” někde jinde. Jedna z možností je Německo a pokud by Calebovo jednotka jela do Německa, tak my za ním můžeme přijet. Respektive by bylo možný ho vidět. To samý, kdyby je poslali do South Korea, tak bychom také mohli ho jet navštívit, ale myslím si, že Korea je nečeká, protože z tý se teď vraceli. Tak uvidíme. Kdo ví, jak to všechno dopadne.
Ale fakt doufáme, že se nám podaří jet navštívit rodinu. Teď v úterý mi příletí Calebovo mami na návštěvu a pomoct mi s malým zatímco Caleb je na cvičení. Vtipně jsem si něco udělala se zádama, když jsem zvedala malého a skončila jsem na pohotovosti na injekcích, protože jsem se nemohla hejbat. V životě jsem nezažila takovou bolest. Taky mě čekají rehabilitace, takže se bude hodit, že tu budu mít na pár týdnů někoho, kdo mi pomůže.

Tak uvidíme! 🙂

Mějte se krásně!

Výlet do D.C. jsme plánovali dlouho. Jenže s Calebovo prací je to občas těžký a tak najít termín, kdy by byla možnost vyrazit do D.C. v týdnu, byla docela fuška. Mohla jsem jet/letět sama s malým, ale abych se přiznala, tak se mi samotné jet nechtělo a hlavně Caleb v D.C. nikdy nebyl. Respektive byl, ale nikdy neměl možnost jít se podívat po památkách, protože tam byl se školou (West Point) kvůli fotbalu na Army Navy game. Takže jsem chtěla, aby měl možnost jet s náma a my si tak mohli udělat výlet jako rodina.
Každý má svůj názor na cestování s dětmi, obzvlášť, když jsou děti maličké. Já to vidím tak, že sice si náš malej nebude pamatovat, že tady viděl Bílý dům nebo že jsme s ním trajdali v 9 večer na Times Square v NY a nebo že jsem s ním stála před hotelem Mountain Lake Lodge, kde se natáčel Hříšný tanec. Ale budu si to pamatovat já, bude si to pamatovat Caleb, moje rodiče s bráchou aj. Vytváříme si vzpomínky jako RODINA a jednoho dne mu budeme moct ukázat všechna ta místa, která s námi navštívil, když byl malý. A já jenom můžu doufat, že vyroste a bude sdílet stejnou lásku k cestování, k učení se nového, poznávání nových lidí, kultur, náboženství, jako já.
Navíc, člověk by se kolikrát divil, co si děti pamatují. Já si do dneška pamatuji, jak jsem ve svých skoro 4 letech vyšlápla hovno ve Španělsku, nebo jak mě pos… pták, když jsem byla ve školce. Taky si pamatuju, že jsem brečela, že už nikdy nebudu krásná, když mě ten pták posral. 😀 Schválně, máte nějakou vtipnou vzpomínku na dětství? Ať už z nějakého výletu/dovolené nebo prostě nějakou pecku z dětství? 🙂

• 

• 

Takže i přes to, že je malej malej, tak se s ním snažíme jezdit po výletech a trošku cestovat. Zatím bohužel jen po USA, protože mě zabralo vyřizování pasu (a dokumentů kolem) celý minulý rok. A PAS byl hlavním důvodem, proč jsme museli do D.C.

V březnu minulého roku mi naši podali žádost o vydání českého oddacího listu, kde jsem žádala i o změnu příjmení (konečně) a osvědčení o českém občanství. Na oddací list jsem čekala do konce srpna. A kdybych to věděla, že to bude takhle dlouho trvat, tak jsem to řešila přes velvyslanectví, protože jediným důvodem, proč za mě žádali rodiče, tak bylo to, že jsem doufala, že to bude rychlejší. No, nebylo. Ve finále to vyšlo na stejno.
Rodiče mi pak přivezli vše potřebné a já si domluvila schůzku na velvyslanectví. Musí se jet osobně do D.C., což je trošku otrava. Teď si nejsem jistá, ale jsou myslím jenom 4 města, kde se v USA dá žádat o pas. Washington, D.C., Chicago, New York a Los Angeles. To, kam člověk musí jet žádat o pas záleží na tom, pod které velvyslanectví či konzulát spadá. Jelikož my žijeme ve státě Georgia, tak spadám pod velvyslanectví v D.C. Naštěstí je možnost zažádat si o zaslání pasu na honorární konzulát, tak naštěstí nemusím zpět do D.C.. Přemýšlela jsem, jestli jet do Atlanty si pro pas nebo do Orlanda (oboje vyjde stejně, co se vzdálenosti týče), tak jsem nakonec vybrala Atlantu.

Dřív než v prosinci jsme se do D.C. nedostali. Původně jsem měla zamluvený jiný termín, což kvůli armádě nevyšlo, tak jsme se na to vyprdli a vybrali termín v době, kdy měl Caleb vánoční dovolenou, měli tentokrát 3 týdny dovolené, což bylo super.

Hodně dlouho Caleb mluvil o tom, že by nás chtěl vzít do New Yorku podívat se na West Point. Jsme spolu už nějaký ten pátek a prozatím neměl možnost nás tam vzít. Stejně jako neměl možnost podívat se do Čech. Ani do Dubaje se vlastně nedostal. Takže jsme se rozhodli, že když už teda jedeme na sever, že se rovnou podíváme do New Yorku a na West Point. NY je cca 4 hodiny od D.C., což je nic. To je stejný jako odtud do Atlanty.

Jeli jsme tedy na jednu noc. Původně jsme přemýšleli, že bychom tam zůstali alespoň na dvě noci, ale tím, že Caleb musel být zpět doma v určitý den, jsme se rozhodli, že vyrazíme jen na jednu noc, jeden den strávíme na cestě a ten druhý prolezeme památky.
Byla jsem trošku nervózní z cesty, protože malý tou dobou byl (a je) ve věku, kdy prostě ho nebaví sedět hodiny v autě. Nikdy v autě neměl problém, za což jsem vděčná, ale fakt jsem si nebyla jistá, jak moc se mu bude chtít trávit 9-10 hodin na cestě. Ve finále jsem ale byla příjemně překvapená, protože to zvládal lépe jak Caleb a já. Tuhle trasu jsem s ním jela už jednou, když jsme jeli s našima a bráchou do D.C., malému tenkrát byly 3-4 měsíce. Sice to skoro celý prospal, ale zase jsem musela častěji stavět kvůli kojení. Ale je fakt, že taky udělalo svý pouštět mu pohádky a občas jsme si sedli k němu dozadu a hráli si s ním.

Do D.C. jsme dorazili na večer. Po příjezdu na hotel jsme se oblékli a vyrazili se projít kolem hotelu. Zima byla jak když praští. Přece jenom my jsme přijeli z jihu a u nás je zima snad cizí slovo. Letos (respektive loni) žádná nebyla. Jestli párkrát bylo chladněji, tak to bylo jo něco.
Dlouho jsme se nezdrželi, protože jsme toho měli oba dost a čekal nás náročný den.

Ráno jsme vyrazili na velvyslanectví, kde jsem měla domluvenou schůzku na žádost o pas. Konečně.

• 

• 

Odtud jsme pak vyrazili do centra.

Parkovali jsme opět na stejném místě jako posledně. Nevím, jestli jsem o tom dřív psala, ale našli jsme parkování za 6 dolarů na 3 hodiny hned u Washington Monument. Odtamtud je pěšky vše kousek, především místa, která chtěl navštívit Caleb.

Prošli jsme takovou tu klasiku. Washington Monument, Bílý dům, World War II memorial atd.

WHITE HOUSE

• 

• 

• 

• 

• 

• 

WASHINGTON MONUMENT

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

WORLD WAR II MEMORIAL

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

LINCOLN MEMORIAL

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

THOMAS JEFFERSON MEMORIAL

• 

• 

• 

D.C. – RŮZNÉ

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Musím říct, že se nám povedlo počasí a bylo fakt krásně, ani nebyla taková zima, za což jsem byla fakt vděčná. Zastavili jsme se na jídle a odtud jsme se vydali směr Arlington.

ARLINGTON NATIONAL CEMETERY

• 

Už dlouho jsem se chtěla podívat na Arlington. A jsem fakt vděčná za to, že jsme se tam mohli podívat přes Vánoce, protože bylo něco nádhernýho vidět vánoční věnce u každého z hrobů. Na nikoho se nezapomnělo.
Arlington byl na prvním místě, kam se Caleb chtěl podívat během naší návštěvy D.C z pochopitelných důvodů. Já jsem se tam chtěla podívat už když jsem tam brala naše, ale nebyl čas a hlavně byť nejsem úplně pověrčivá, tak bych malého na hřbitov do jeho roka nevzala. To je snad asi jediná pověra ze které mám fakt respekt. Takže i kdyby byl býval čas, stejně bych zůstala venku a na hřbitov nešla.

Poté, co jsme dorazili na Arlington jsme vyrazili do jejich “Welcome Center”. Tam nás prohlídli a já si pak šla vyzvednout mapu hřbitova, protože jsem chtěla jít uctít památku člověka, který byl blízký našemu rodinnému příteli. Sám Joe se byl na tomto hřbitově podívat před mnoha lety, je to veterán a oba jeho synové slouží u armády, rád by se jel podívat na Westona, ale prozatím neměl možnost. Takže jsem byla ráda, že jsem měla možnost mu alespoň poslat fotku, kterou on následně sdílel s rodinou Westona a jeho přáteli.
1st Lt. Weston C. Lee, 25, of Bluffton, Georgia, died April 29, 2017, in Mosul, Iraq.

Chvíli jsme strávili u Westona a odtud jsme se pak vydali k The Tomb of the Unknown Soldier (Hrob neznámého vojáka).  

Jednotka, která má na starosti četnou stráž (ale i mnoho dalších událostí) je The Old Guard. Bez ohledu na počasí, roční období, kolik je hodin, tak u této hrobky je NEPŘETRŽITÁ čestná stráž. Střídání stráží má jasně daná pravidla a přesný postup. Podle toho, co jsem slyšela od Caleba není vůbec jednoduchý stát se čestnou stráží a většina těch vojáků tím výcvikem ani neprojde.
Výměna stráží je každou hodinu od 1. října do 31. března. Od 1. dubna do 30. září se střídají kažou půl hodinu. Hrobka je hlídaná 24/7, 365 dní v roce.

Na FB mám pak video z výměny četné stráže. Na Youtube toho taky najdete mraky. Určitě to stojí za vidění.

Pokud budete někdy v D.C., tak se určitě jděte podívat na Arlington a výměnu stráží. Ale i projít hřbitovem. Je to opravdu neuvěřitelná podívaná a procházka americkou historií. A opravdu se těžko popisuje, jaký to byl zážitek. Také je to inspirativní ukázka piety a úcty k lidem, kteří sloužili své zemi a jejich rodinných příslušníků.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A to je tak vše z D.C. Odtud jsme pak vyrazili směr NEW YORK! 🙂

Doufám, že se všichni máte fajn. Už jsem psala na FB, že Caleb bude odjíždět na výcvik, místo 2 měsíců nakonec na měsíc, takže bude víc času dohonit resty a dopsat mraky článků. Moje tchýně přiletí na 3 týdny podívat se na malého a abych tu nebyla sama, takže doufám, že všechny články stihnu dopsat co nejdřív.

Zatím se mějte skvěle! 🙂

V první řadě bych se chtěla omluvit, že jsem pokračování článku nenapsala, jak jsem slíbila. Přiznám se, že jsem v uplynulém týdnu neměla náladu na blog ani sociální sítě, takže jsem si dala menší pauzu a myslím, že i v nastávajících dnech v tom budu pokračovat.
Přemýšlím, že o tom MOŽNÁ napíšu článek, protože jsou věci, o kterých se nemluví a možná by i mělo. Zatím si nejsem jistá, jestli se mi chce o tom napsat, přece jenom je to dost bolestivá a soukromá věc, na druhou stranu vím, že by to mohlo někomu pomoci a tím pádem by to asi za to stálo. Uvidíme..

Teď zpátky k článku.

THANKSGIVING

Ptala jsem se Caleba, jak si představuje letošní Thanksgiving, Ptala jsem se ho, co bude s jídlem, jakou má představu, jestli chce dělat krocana nebo nechce, jestli půjdeme všichni k sousedům nebo ne.
Caleb je typ člověka, co prostě všechno nechává na poslední chvíli. Vše, co se týká jeho. Pokud je to něco, co se týká práce, tak to má hotovo hned, ale jakmile jde o cokoliv jiného nebo dokonce o něj samotného, tak na všechno má čas. Já do něj můžu hučet od rána do večera, aby konečně udělal X nebo Y a on stejně na všechno má čas a ve finále pak čumí jako péro z gauče. Stejně jako tomu bylo na Thanskgiving.

Když tu byli naši, tak jsem každé ráno vzala malého a odnesla jsem jim ho do pokoje. Krátce po stěhování jsme ho přesunuli do jeho pokoje, protože už mu byl skoro rok a tím, že taky my chodíme spát pozdě, tak jsme nechtěli malého rušit, když byl ještě u nás v ložnici. Když tu byli naši, tak jsem si ho vzala zpět do ložnice, protože jsem nechtěla, aby nikoho nevzbudil. Tou dobou se ještě tak dvakrát za noc probudil na kojení. Mě vzbudí jeho sebemenší pípnutí, takže jakmile se probudil, tak jsem byla vzhůru taky a než se stačil ozvat, tak jsem ho už měla u sebe. Ráno jsem ho pak vzala k našim a šla zase spát. Většinou jsem přišla dolů a buď už měli po snídani nebo teprve snídali. Ve čtvrtek ráno Caleb někam zmizel. Já se ho furt ptala na to, co bude k jídlu a on furt nic. Takže jsem mu volala, kde je a on, že šel nakoupit věci na večeři. Ve čtvrtek ráno.
Půl hodiny na to přišel domů s věcmi na večeři a asi 5ti kilovým krocanem. ZMRZLÝM KROCANEM. Normálně si tady lidi koupí krocana pár dní dopředu, pak ho nechají roztát a ve čtvrtek ráno začnou připravovat věci na večeři. Někteří si krocany objednávají. Normální lidi to tak dělají, ale tak Caleb není v tomhle normální. Když byl na pokladně a platil, tak mu prý paní prodavačka říkala: “To nemáte v plánu vařit dneska, že ne?” Caleb se na ní prej podíval, jako že copa by ne? Až pak mu teprve došlo, že to fakt nevychytal. A teď se prosím zasmějte. Sedl do auta, zapnul vyhřívání sedačky, dal na to krocana, zatopil v autě na max, větráky na plný koule, aby hezky foukaly ten horký vzduch na toho zmrzlýho krocana. Přišel domů a zase zmizel. Napustil vanu a do ní naložil krocana na minimálně dvě hodiny a pak na další dvě dal krocana do mikrovlnky. 😀 Což my máme velkou mikrovlnku, ale teda ten krocan se tam skoro nevešel. Pak teda už přišla na řadu trouba. Tam krocan odpočíval dalších 6 hodin.
Mezitím, co jsme čekali, tak jsme sjeli do Walmartu. A BOŽE TO BYL BLBEJ NÁPAD. Jeli jsme před tím, než vypukl ten blázinec. Vždycky lidi chodí ve čtvrtek večer na nákupy a pak v pátek na Black Friday. Caleb mi volá, že potřebuje teploměr, aby zjistil, jestli Krocan jako je dobrej a připraven k večeři. Když jsem hledala ten teploměr, tak mě zastavila paní, co ve Walmartu pracuje a řekla mi, že všechny už dááááávno vyprodali. 😀
Každopádně Walmart byl jeden velkej chaos. Všude pásky, kam se smělo, nesmělo, některý regály úplně blokovaný, lidí jako ….. Uprostřed uličky vždycky byly mraky krabic, některé byly zabalené balícím papírem, takže člověk nevěděl, co bylo pod tím, některé bylo vidět, že to byly rúzné spotřebiče, televize. My tam byli kolem 5 a v 6 večer to mělo vypuknout. Takže jsme rychle nakoupili a vypálili ven. Vůbec si nedokážu představit, jak to tam vypadalo a co se dělo, vždycky mi stačí ty videa na FB a ve zprávách, jak se lidi perou.
Místo jídla ve 4-5 jsme jedli v 9 večer, ale měl to výborný. 😀

• 

• 

Druhý den jsme se rozhodli vyrazit do Saint Augustine na Floridě. Většinou na výlety jezdíme bez Caleba, protože ten chodí přes týden do práce, že jo, takže bylo fajn, že mohl konečně jet takhle s náma.

Saint Augustine, Florida

V první řadě musím říct, že pokud se budete chystat na Floridu nebo někam poblíž, určitě si udělejte výlet do Saint Augustine. Od nás je to cca 2.5 hodinky, takže to není daleko. Jeli jsme jenom na den a určitě se plánujeme tam vrátit a podívat se víc po městě. Fakt se nám tam všem neuvěřitelně líbilo.
Plán byl jet si hrát na turisty a večer se zastavit v outletech, než pojedeme domů.
Bylo teda peklo zaparkovat, ve finále to dopadlo tak, že nás Caleb vyhodil kousek od Castillo de San Marcos a jel hledat parkování. Zaparkoval někde dál a odtamtud jezdili autobusy (zadarmo) zpět do centra. Nevím, jestli to tam je takhle běžně, nebo jestli to bylo takhle, protože tam měli nějaké akce.

Castillo de San Marcos teda byla naše první zastávka. Dovnitř jsme teda nešli. Prošli jsme se kolem. Zas tak tolik času nebylo. Možná třeba příště udělat si prohlídku a mít to jako zajímavost.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Saint Augustine je jedno z nejstarších měst (rok 1565) v USA obývané Evropany. Také se mu říká “Nejstarší město národa”.
Když jsem koukala na fotky, tak jsem si říkala, jak to tam vypadá pěkně, ale teda když jsme tam přijeli, tak jsem fakt čuměla. Neuvěřitelně krásný město!

Hezky jsme si to tam prošli, byla tam ulice, kde bylo mraky restaurací a různých obchodů. My jsme hledali místo, kde bychom se mohli najíst bez toho, aniž bychom nemuseli čekat skoro hodinu. Ve finále jsme zalezli do místního grilu. Takže pokud se tam někde objevíte a budete chtít někam na jídlo, tak určitě nechodit do Barefoot Bill’s Island Grill. Jako na pivo dobrý, o tom žádná, měli tam i Plzeň, ale jídlo? Tam fakt ne. Nečekala jsem královský chod, ale to, co jsme dostali za ty peníze na stůl byl fakt šok. Takže pivo jo, jídlo ne. Mrzí mě, že jsme radši nečekali na místo v restauraci. Tak třeba příště.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Prošli jsme trošku městem a šli se podívat na Flagler College a můžeme být rádi, že jsme se tam šli podívat, protože chvíli poté, co jsme tam došli začalo pršet, takže jsme se tam schovali a čekali, až to přestane. V momentě, kdy přestal ten slejvák, tak jsme s Calebeme zaběhli do obchodu koupit ponča. A vtipně měli přesně 5 posledních! 😀 Takže jsme je vzali a ještě k tomu deštník. A vydali jsme se zpět na cestu. V momentě, kdy jsme došli na zastávku autobusu, tak začal slejvák jako blázen. Takže jsme to opět měli jen tak tak. Odjeli jsme zpět k autu a odtud vyrazili na nákupy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po dlouhé době jsem měla možnost oslavit svoje narozeniny s celou svojí rodinou, což bylo fajn. Pro někoho možná maličkost, ale člověk si takových věcí začne vážit, když je daleko. Dřív jsem byla otrávená z rodinných oslav a teď bych dala cokoliv, abych u ničeho nechyběla. Caleb byl ten den v práci dlouho a i přes to, že přišel domů skoro dlouho a všude bylo už zavřeno, tak přišel domů s kytkou a dortem, což mě strašně mile překvapilo, že místo toho, aby jel po práci domů, tak jezdil po městě a kupoval dort a kytku. 😀

• 

• 

• 

• 

• 

Do toho ještě přijela Jessica a přivezla mi dárečky od nich!

Náš poslední výlet před odjezdem našich byl Saint Simons Island. A že to stálo za to.

SAINT SIMONS

O tomhle místě už jsem taky na blogu psala. Od nás je to něco málo přes hodinku. A je to tam fakt nádherný. Obzvlášť během západu slunce, to nemá chybu. Bylo docela chladno a foukal studený vítr, ale bylo tam jinak fakt krásně. Šli jsme se podívat na molo, odkud jsme sledovali delfíny. Už jednou jsme tam s Calebem zahlídli delfína, ale byl dost daleko, teď tam byli 3 a z toho jeden přímo před námi na mole. A kdo mě zná, tak ví, že já delfíny naprosto miluju. Takže jsem dost dlouho stála na mole a koukala na delfíny. Taková pohoda a klid.

Prošli jsme se po pláži, podívali se po okolí a zašli do pekárny/cukrárny, která je tam kousek od mola. Určitě se tam zastavte, pokud někdy budete mít cestu do GA nebo sem přímo do Savannah a okolí. Fakt je to tam nádherný.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Kdykoliv jsou tu naši na návštěvě, tak mě moje šikovná maminka naučí něco nového. Já nevím jak vy, ale já jsem naprosto levá, co se vaření a pečení týče. Baví mě vařit, víc mě teda baví péct, ale prostě nejsem na tohle talent od přírody. Potřebuji jasně dané instrukce, přesně kolik čeho kam dát a potřebuji vidět, jak se co dělá. Takže vždycky, když je tu mamina, tak od ní odkoukám něco nového. Teď mi ukázala, jak ona dělá perníčky, ukázala mi, jak dělá estónský kringel, což vzhledem k tomu, že chutná jako trdelník, tak moje sousedka se mohla zbláznit, jakou měla radost, že jim ho moje mami upekla. Moje sousedka a kamarádka Jessica žila s manželem dost dlouho v Evropě, kde on byl odvelen armádou. Jejich nejoblíbenější země je Česká republika, miluje Prahu a oba milují Plzeň (pivo).

• 

• 

Tady je recept, kdyby náhodou někdo měl chuť: http://www.mamincinyrecepty.cz/mazance-zaviny-buchty/estonsky-kringel?fbclid=IwAR2AokAJ0Hp-SuSty_1c_bZJ8gwyOb84N2RYxaDOv88hNS6PQQs8QmV8GHQ

No a samozřejmě nic netrvá věčně a tak stejně jak rychle přišlo vítání se, tak přišlo loučení se.

• 

• 

• 

• 

Troufám si říci, že tentokrát jsem to snášela podstatně lépe než posledně. Když tu byli poprvé od malého narození, tak jsem to nesla fakt těžce. Ne, že teď by to bylo snažší, ale tenkrát se mnou ještě cloumaly hormony po porodu a o to hůř jsem to snášela. To jsem vlastně řvala i pár dní před tím, než odjížděli i pak v den odjezdu jsem byla z toho celá špatná. Teď jsem naopak byla v klidu. Vůbec mi to nějak nedocházelo. Říkala jsem si, jaká budu hrdinka, jak nebudu brečet. No samozřejmě mi to moc dlouho nevydrželo. Samozřejmě jsem na letišti řvala jak blázen, naši mě s bráchou vyprovodili k výtahu, takže my s malým nastoupili a jeli domů. Vtipně jsem si po cestě domů zapla rádio a vtipně hráli snad každej doják, kterej existuje. Takže jsme byli v zácpě a já řvala za volantem jak ocas. Lidi kolem mě si museli myslet, že nejsem normální.

Loučení je na prd. Nikdy to nebylo a není jednoduchý, je to součástí toho, že prostě žiju daleko. Už jsem to zmínila kdysi dávno, ale od doby, co prostě je na světě malej tyhle věci snáším hůř.

Teď se ale můžeme těšit na další shledání. Doufáme, že se nám letos podaří jet do ČR, konečně mám vyřízený pas, který si musím vyzvednout v Atlantě, ještě teda musíme vyřídit pas malému (americký). Přemýšlím, že bych chtěla vyřešit žádost o český rodný list, abych pak v ČR mohla žádat malému o pas. Tak uvidíme. Ale opravdu doufám, že se nám podaří jet do ČR. Caleb tam nikdy nebyl a já už tam také víc jak 3 roky nebyla.

A to je pro dnešek vše. 🙂

 

Když jsme dostali seznam možností, kam by nás mohli poslat z Fort Benning, tak Savannah bylo jedno z míst, kdy jsme si řekli “Nah”. Nechtěli jsme sem. Respektive Caleb nechtěl k téhle jednotce a ideálně chtěl na západ USA. Když nám při pohovoru nabídli Aljašku, tak jsme skákali radostí, protože JBER je prostě dechberoucí místo. A abych pravdu řekla, oba jsme čekali po otevření e-mailu s jeho “orders”, že tam bude JBER a místo toho tam byla základna blízko Savannah.

Savannah je NÁDHERNÝ místo, alespoň podle mě. Nejsem tu poprvé, loni jsme tu měli svatbu a byla jsem tu už jako Au Pair. Chtěli jsme ale změnu. Když jsme nemohli mít Evropu, respektive Německo, tak jsme chtěli na západ. Colorado, Washington (stát). Taky to chtěl mít “blíž domů” především z toho důvodu, že mu chybí serfování a pacifik. Kdo neví, tak Caleb “v podstatě” pochází z Hawaii (jeho táta a celá jeho rodina jsou odtamtud), kam se vrátili hned poté, co jeho táta šel do armádního důchodu. Od dětství byl na pláži pečenej vařenej. Miluje serfování. Taky když jsme byli na Hawaii, tak mě naučil serfovat a druhý den mě pak požádal o ruku, tak nějak tématicky k tomu serfování. Měl list, kde měl napsáno X míst a způsobů, jak to udělat. Ale to odbíhám..

Nejdřív jsme teda byli zklamaní, ale pak jsme si uvědomili, že by to mohlo být daleko, ale daleko horší. Měli jsme štěstí, protože Savannah je, jak jsem již napsala, nádherný místo. Je to tu fakt krásný. A hlavně jsme blízko Floridě. Hranice s Floridou je asi hodinu a čtvrt od našeho baráku. Necelou hodinu od baráku máme tři hlavní pláže, kam většinou lidé jezdí, za dvě hodiny jsme na pláži v Jacksonville, FL. Nehledě na to, že 3.5 hodiny máme Orlando, FL a tu samou vzdálenost Atlantu, obě města mají obrovská letiště. Do Atlanty většinou lítají moji rodiče a Orlando? Tam lítá Emirates, to znamená, že bych mohla DEMI vídat daleko, ale daleko častěji. Pokud teda se nad ní někdo smiluje a dá jí let do Orlanda o který biduje už jakou dobu nebo pokud se přestane mrzačit. Teď má zlomenou nohu a 6 týdnů nebude lítat. Doufám ale, že se co nejdřív dá dokupy a bude moct přiletět. Tu holku jsem neviděla dva a půl roku, což je šílený, protože jsme byly zvyklý vídat se denně s výjimkou dnů, kdy jsme obě byly na letu. Bydlely jsme ve stejné budově, já v druhém patře a ona v pátém. Ta holka mi fakt neuvěřitelně chybí. Občas se mě někdo zeptá, jestli jsme ještě v kontaktu apod. Jsme. Ta holka je jako moje vlastní krev. A troufám si říci, že i naši ji berou jako jejich vlastní, stejně jako mě bere její mami jako vlastní. Pro mě je rodina. Jedna z věcí, za který budu Emirates vždy vděčná, že mi dali do života Kyperskou opičku. 🙂

 

Říkala jsem Calebovi, že se nemůžu dočkat, až se přestěhujeme sem. Jasný, těšila jsem se do baráku, chtěla jsem mít za sebou všechno to loučení, balení, vybalování a kdo ví co ještě, ale těšila jsem se, že budeme na “novým” místě a budeme moct vyrazit na výlety, podívat se na nová místa.

Neuvěřitelně mi chybí cestování. Je na palici, že jsem skoro 3 roky zaseknutá v USA. Nejdřív jsem nemohla cestovat, protože jsem čekala na papíry, pak pro změnu byl Caleb pryč, pak jsem byla těhotná, stěhovali jsme se, Caleb bez dovolený a mě pak vypršel pas. Sem tam jsme se někam podívali po okolí nebo vyrazili na výlet, ale nic extra. Teď měl Caleb dlouhou dovolenou, sice nebyla možnost letět domů (do ČR) nebo jinam, ale alespoň jsme byli blízko pláže a nových míst. Takže jsme vyrazili párkrát na Jekyll Island, Saint Simons a Tybee.

 

JEKYLL ISLAND

Zde se nachází známá (minimálně známá pro lidi z GA) Driftwood beach. Je to známá lokalita/pláž, kde se konají svatby, hodně fotografů z okolí využívají tuhle pláž pro různá focení. Říkají, že je to “pohřebiště” stromů nebo to pohřebiště minimálně připomíná, protože půda kvůli erozi není schopna podepřít stromy, které pak popadají a časem pak vytvářejí podívanou, jako se můžete podívat na fotkách.

Abych pravdu řekla, neviděla jsem tam nikoho, kdo by se vyloženě koupal. Voda mi moc na koupání nepřišla, minimálně ne ten den, co jsme tam byli, byla dost špinavá. Nevím, jestli to je “norma”, ale určitě se tam máme v plánu vracet. Já bych tam ráda vzala rodiče s bráchou, ale i chlupáče, protože je to “dog-friendly” pláž. Bylo tam dost lidí, co tam venčili jejich chlupáče, nebo lidi, co si vyrazili vyjet na kole a taky jsme viděli dost lidí na koních. Já jsem je strašně chtěla vyfotit, ale nestihla jsem to, protože jsem zrovna měla malého v náručí. Mám takový dojem, že se tam dá domluvit si jízda na koních a udělat si objížďku po pláži.

Jestli ale se mi něco obzvlášť líbilo, tak západ slunce tam. Celkově to působilo dobře, cítila jsem se tak fakt skvěle. Úplně jsem zapomněla na ten stres se stěhováním a všechny ostatní trable. 🙂

Kam bych ale vyrazila za plaváním, tak “jakoby” na druhou stranu. Protože hned po průjezdu vstupní bránou na Jekyll Island, tak je tam kruhový objezd a taková menší nákupní zóna (suvenýry) a pak pár “restaurací” a samozřejmě hotel. Pokud člověk projede kolem toho, tak je tam spousta parkovišť se vstupy na pláž. Tam jsme pro změnu vyrazili na naše výročí. Měli jsme 3tí výročí od svatby a já chtěla vzít chlupáče na pláž, protože ten víkend jsme byli pátek a sobota v Jacksonville (přes den jenom) a chlupáči byli celý den doma. Kirby vodu miluje a nikdy u oceánu nebyl, ani na pláži, tak jsme se domluvili, že je vyvezeme za zábavou. 🙂

 

Řekla bych, že Jekyll Island je moje nejoblíbenější pláž tady u nás. Potom tady je Saint Simons a Tybee Island. Tybee je asi takový nejznámnější místo tady bych řekla, nebo alespoň pro turisty. Kdykoliv jsme tu byli předtím, tak jsme vždy vyrazili na Tybee. Pokud bych si měla vybrat mezi Tybee a Saint Simmons, tak bych vyrazila na Saint Simons. Tam se mi taky líbilo, hlavně to okolí. 🙂

Byla jsem tam jednou sama s malým a jednou s Calebem. Když jsem jela sama, tak tu byl zrovna Calebův táta. Já jsem vyrůstala tak, že jsme s rodiči hodně cestovali. Jezdili jsme na dovolený, různý výlety apod. Caleb to měl naopak. Jedna věc je, že teda jeho táta byl u armády a taky byl kolikrát v čudu, ať už na misích nebo jel třeba na rok do Korei a Caleb s mámou a jeho ségrou zůstali v TN. Kdykoliv, když přijedou naši, tak se snažíme z toho vytřískat co nejvíc, podívat se na nová místa, jezdit na různé výlety a prostě nesedět doma. To by byla, alespoň já si teda myslím, škoda. Zatímco Calebovo rodiče tací nejsou. Jasný, jsou Američani a tohle je jejich domov, ale Amerika je prostě velká a je tu spousta nádherných míst. Chápu, že teda je těžký uchvátit jeho rodiče plážema, když žijí na Hawaii, Calebovo táta tam žil celý jeho život, kromě doby, co byl u armády a i přes to se vraceli na Hawaii kdykoliv to šlo, ale prostě nemají vůbec zájem někam takhle jezdit. Jednu sobotu byli celý den v garáži a my s malým doma. Venku samozřejmě krásně a mě došla trpělivost, nebo chuť sedět doma, a tak jsme vzala malýho, sedli jsme do auta a jeli jsme sami na Saint Simons. Určitě fajn místo, které stojí za návštěvu.

  

Jsem strašně ráda, že jsem se sebrala a vyrazila sama s malým. Procházeli jsme se po pláži, prošli si park a trošku okolí. A bylo to tak strašně ukliďnující.

Možná to bude znít divně, ale připadala jsem si, jak kdybych byla na dovolené. Vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila, když jsme letěli s našima na dovolenou do zahraničí. Ten pocit, když člověk přijel na hotel a pak se šel poprvé podívat na pláž a k bazénu. A já nevím, co všechno. Ta vůně oceánu, ten čerstvý vzduch. Moc jsem si to užívala. Nikam jsme nespěchali, hezky v klidu jsme si to všechno prošli. Podívali jsme se na ostatní, jak chytají ryby. Neuvěřitelná pohoda. Pár dní na to jsem tam vzala Caleba. Měli jsme štěstí a viděli jsme dokonce delfíny (a kdo mě zná, tak ví, že delfíny miluju!) .. Nejdřív jsme teda jeli na pláž se vykoupat a pak jsme se šli projít do města a já mu šla ukázat kde jsme byli s malým. Určitě doporučuji!

Tybee Island.

Na Tybee jsme vyrazili proto, že jsme byli zrovna v Savannah. Malý měl kontrolu u doktora a když už jsme tak byli v Savannah, tak by byla škoda toho nevyužít a nepodívat se někam. Caleb navrhl, že bychom mohli vyrazit na Tybee a podívat se na “riverwalk” v downtown Savannah. Já jsem našla na netu, kam bychom teda mohli jít, ideálně na nějaké nové místo, kde jsme zatím nebyli. Našla jsem Fort Pulaski a fakt jsem se tam chtěla podívat. Pánové se ale moc k tomu neměli. Tohle asi bude spíš zajímat mého tátu a fanoušky Civil War.

Odkaz na web:  https://www.nps.gov/fopu/planyourvisit/hours.htm

Pokud pojedete na Tybee, tak bych se tam určitě zastavila, třeba Vás to zajímat bude nebo Vám to přijde alespoň trošku zajímavé. Myslím si, že to je třeba místo, co by se mohlo líbit mému tátovi. Samozřejmě jsem tam nebyla, třeba to bude stát úplně za …, ale podle fotek a vyprávění to vypadá, že je to zajímavé místo na výlet a hlavně je to po cestě na Tybee. Tak proč se tam rovnou nezastavit, že jo. Když jsem je konečně ukecala, že by bylo fajn tam jet, tak začalo pršet. Ale to byl takovej mazec, že se v tom nedalo ani řídit!

Odtud jsme pak zamířili do Savannah. Šli jsme se podívat teda na riverwalk, prošli jsme asi všechny krámy se suvenýrama a jelo se domů. 🙂

Jak jsem již ale zmínila. Těším se, až přijedou naši a bráchou, protože budu mít nadšence, kteří se mnou rádi podívají na nová místa. Caleb sice cestuje rád, rád se podívá na nová místa, ale prostě po celým týdnu v práci má trošku jiné představy o tom, jak by chtěl trávit svoje volno. Týden poté, co odjel jeho táta domů, tak přišel z práce, bylo kolem poledne, to bylo těsně před tím, než se na okolí hnal hurikán Florence (GA se to vyhlo úplně i když strašili, že to příjde i sem a někteří dokonce evakuovali) .. Povídá, jestli bych nechtěla jet na Tybee. Okamžitě mi bylo jasný proč. Chtěl surfovat, byly dobrý podmínky na surf. Tak jsem mu řekla, že to není dobrý nápad, že doporučují se vodě v tom okolí vyhýbat. Tak se na mě podíval a povídá jestli nechci jet do Jacksonville. 10 minut na to jsme seděli v autě a vyráželi směr Jacksonville. Vzali jsme prostě plavky, ručníky, věci a hračky pro malého a jelo se.

Jacksonville je od nás asi hodinu a půl a pláž, kam jsme jeli, asi hodinu a 3/4. Prostě to není daleko. Našli jsme obchod, kde se dal půjčit prkno a šlo se na pláž. Kdybyste byli v Jacksonville a chtěli si půjčit prko (nebo i něco jiného), tak doporučuji Jax Beach Surf Shop, pláž je hned za tím obchodem. Parkování je tam taky kousek, buď zadarmo a nebo public parking. Tuším, že když jsme tam byli druhý den, tak jsme platili 8 nebo 10 dolarů na den. Víc ne.

BYLO TAM NÁDHERNĚ! Jediný co, tak já jsem večně byla sama s malým, protože Caleb vzal roha. 😀 Kolikrát teda chtěl, abych si vzala prkno a šla to zkusit, ale já prostě nechtěla. Nebo, ne nechtěla, ale já se sama bojím. On surfuje celý jeho život, vyrůstal na Hawaii, kde surfoval každý víkend, kolikrát i v týdnu po škole. Já na tom byla jednou, když jsme byli na Hawaii. Strašně mě to bavilo a fakt jsem chtěla jít, ale prostě ne sama. Ideální by bylo, kdyby mohl jít zase se mnou, ale nebyl s náma nikdo, kdo by nám pohlídal malého a hlavně komu bychom věřili. To je jedna z X nevýhod, když má člověk rodinu daleko. Ale nedá se nic dělat. My jsme si to s malým i tak užili. Malej vodu naprosto miluje (po kom to asi tak má), je jak ve svým živlu. Hráli jsme si na písku, šli spolu do vody, prostě jsme si to užívali. Caleb za námi vždycky přišel, vzal si na chvíli malého, nechal mě jít si zaplavat a mít taky chvíli pro sebe.

Tady je pár fotek z našeho víkendu na Floridě. Opět DECHBEROUCÍ ZÁPAD SLUNCE!

 

 

A TO JE PRO DNEŠEK VŠECHNO. Příští článek bych chtěla sepsat o manželství-vztahu s cizincem, jak to máme my a také sdílet s Vámi zkušenosti jiných, ozvalo se mi dost holek, které mi sepsaly pár řádků o jejich zkušenosti! 🙂

Také bych chtěla poděkovat za Vaše nominace do Czech Social Awards (Czech Blog Awards). Moc si toho vážím, ale pro mně je největší výhrou to, že Vás blog, FB či IG i nadále baví, že se již několik let vracíte na moje sociální sítě a prožíváte se mnou to hezké i to “nehezké”. Takže díky patří Vám, co mě léta podporujete! Díky moc! 🙂

Tak to zkouším znova. Kdo četl můj příspěvek na mé facebookové stránce, tak ví, že jsem již článek měla rozepsaný a po skoro dvou hodinách strávených psaním článku se mi smazal. Tak znova.

(Ještě taková malá poznámka. Vím, že hodně z Vás by brečelo nad tím -ovo, ale to je pro nás v Plzni a okolí normální. A taky vím, že určitě nějakou tu gramatickou chybičku najdete. Já doufám, že to tak prasácky napsaný nebude, snažím se chyby nedělat, ale kolikrát mi to ujede. Takže se předem omlouvám. Blog a FB je jediný, kdy fakt jsem nucená psát česky.)

V půlce minulého měsíce Caleb konečně dokončil školu, kvůli které jsme se stěhovali do Fort Benning. Strašně jsem se těšila na jeho slavnostní ukončení a to hned z několika důvodů. Jakožto jeho žena jsem na něj nesmírně pyšná a samozřejmě mi dělá radost sledovat jeho kariérní úspěchy. Naprosto miluji chodit na takové “akce”, ať už jsou to ruzné graduation, plesy a kdo ví co ještě. Další věc byla ta, že miluji, když si Caleb oblékne jejich slavnostní uniformu. Neznám ženskou, které by se chlap v uniformě nelíbil (a je jedno, jaká je to uniforma) abych pravdu řekla. No a taky jsem se těšila na to, že já budu mít důvod udělat ze sebe člověka, respektive se oblíct pro takovou příležitost. Většinu dní nosím legíny, Calebovo trička, vlasy mám v drdolu a hotovo. Nepamatuji si, kdy jsme naposled byli někde, kdy jsme se museli obléct trošku “slavnostněji”. Takže to byla příjemná a vítaná změna.

Bylo to ale vůbec poprvé, kdy jsme šli s malým na podobnou akci. Malý je zlatý dítě, neustále je vysmátý, spokojený a to musí být jóóó něco, aby zabrečel. A ne, neříkám to pro to, že je to moje dítě a to znamená, že je nejlepší, nejhodnější a já nevím, co všechno. Ne. Z nějakého záhadného důvodu nám bylo dopřáno zlatý dítě. Buď mu to vydrží, ale jeho – do budoucna – sourozenec/sourozenci budou na zabití a nebo to přijde za pár týdnů, měsíců či let. Naši mi neustále říkali, že mi to Bůh oplatí na dětech. Takže buď se někdo nad námi smiloval a nebo si s námi hraje MATKA PŘÍRODA. Možná je to jenom trik. Možná je to jenom hra, kdy my si řekneme, jak je malý zlatý dítě a jak teda jako jo dobrý, klidně jich můžeme mít víc. A pak přijde druhý a bude to hotový ďábel. Možná. To dřív či později poznáme.
Taky maminky určitě znají to, kdy řeknete, že máte pohodové, spokojené dítě a pak šup před lidma scény, brek a kdo ví co ještě? Něčeho podobného jsem se bála. Naštěstí na to ale nedošlo. Malého jsem nakojila před odjezdem z baráku (což vypravit se bylo taky něco), takže jsem si říkala, že by to mohlo být v pohodě. Když jsme pak čekali na začátek, tak se malej začal kroutit jako žížala, nechtěl sedět, tak mi bylo jasný, že je prostě unavenej a brzo vytuhne. On se vždycky tak nějak zvláštně kroutí a vydává takový vtipný zvuky a pak najednou nic, podívate se dolů a dítě v kómatu v náručí. Celou tu ceremonii prospal.

 

 

Kdo se stěhoval, tak ví, že to není vůbec žádná sranda a pokud jste ve vztah/manželství, tak víte, že to je dost dobrá zkouška Vašeho vztahu. Stěhovala jsem se s Calebem 2x a musím říct, že nevím, jak je možný, že jsme se ještě nezabili nebo minimálně nerozvedli. Obzvlášť po tomhle stěhování.

Hodně z Vás si všimlo toho, že jsme měli v jednu chvíli 4 chlupáče. Jak jsme přišli k těm, kteří byli extra?

Calebovo spolužák pár dní před graduation hledal nějakou dobrou duši, která by se mu postarala o jeho dva chlupáče, protože on měl letět do jiného státu za jeho manželkou a synem s tím, že budou hledat nové bydlení. Jelikož se nikdo neozval, tak se nabídl Caleb. Respektive se zeptal, jestli našel někoho, kdo by mu je pohlídal a protože ne, tak se nabídl, že se o ně postaráme a že to se mnou probere. Přišel s tím domů asi den dva před tím, než měli to slavnostní ukončení, které bylo ve středu s tím, že v sobotu nebo neděli bychom si je měli vzít a on si je pak vyzvedne u nás doma za týden. Jediný háček byl v tom, že bychom se museli s nima stěhovat. Abych pravdu řekla, neměla jsem z toho ani trošku radost. A to z toho důvodu, že jsme měli v plánu ten víkend jet k nám do nového domu. Plánovali jsme odvézt Calebovo auto a pak se vrátit do Fort Benning s tím, že já odřídím svoje auto a on odřídí stěhovák.. A hlavně jsme ani nevěděli, že Kirby nebude moc nadšený z nových návštěvníků. Jenže z víkendu najednou byl čtvrtek, při cestě na grilovačku po jejich graduation mi Caleb řekl, že jeho spolužák přiveze jeho dva psy ve čtvrtek ráno. A jak řekl, tak se stalo. Ve čtvrtek ráno je přivezl a to teprve začala pořádná sranda.

Věděli jsme, že stěhování bude tak jako tak náročný a to hlavně z toho důvodu, že jsme se stěhovali kompletně sami. Lidi, kteří by nám pomohli už byli dávno pryč nebo chodili do školy/do práce. Calebovo táta nám slíbil, že za náma přijede a pomůže nám se stěhováním. Jako jediný neviděl malého osobně, protože když tu byla Calebovo mami, tak on musel do práce, nehledě na to, že letenky z Hawaii k nám stojí pořádnou pecku. Když za náma letěli naposledy, tak je to stálo něco málo přes 3 tisíce dolarů. Dost dlouhou dobu jsme počítali s tím, že přiletí tak, aby nám pomohl vystěhovat barák, nanosit věci do stěhováku a pak odřídit buď Calebovo auto nebo stěhovák. Jenže asi 2-3 týdny před naším stěhováním si vymyslel, že přiletí v jiný datum a my samozřejmě nemohli čekat na to, až přiletí.

No a teď jsme k tomu měli dva návštěvníky. A musím říct, že to bylo peklo. Alespoň teda ze začátku. Kirbymu ruplo v kouli. Byl s nima v pohodě a pak najednou boom a nebyli v pohodě. Takže jsme je první dny museli držet od sebe. Když jsme přišli na to, co byl spouštěč, tak jsme je mohli mít pohromadě. Ale první dny byly za trest. A samozřejmě to bylo v době, kdy jsme se snažili vystěhovat barák, uklidit ho na inspekci a vyrazit směr Savannah.

Odjíždět z našeho domu, kam jsme poprvé přivedli malého, bylo “bittersweet”. Na jednu stranu jsem se neuvěřitelně těšila na to, že budeme v našem a že budu moci začít vybavit barák podle mých představ, dekorace a já nevím, co všechno a na druhou stranu bylo těžký odjez z domu, kam jsme přivedli malého. Celou dobu jsem byla v pohodě. Celý ten víkend jsme byli v jednom kole, nezastavili jsme se, takže jsem neměla vůbec čas přemýšlet nad tím, že se zase stěhujeme, že zase opouštíme domov, že se zase budu loučit s přáteli. V sobotu pro mě holky uspořádály rozlučku a mě vůbec nedocházelo, co se vlastně děje. Přišlo mi to jako kdykoliv jindy, kdy se všichni sejdeme.

V pondělí odpoledne jsme vyrazili na cestu. A ve chvíli, kdy jsem naposledy projížděla naším sídlištěm, tak jsem bulela jako blázen. Zastavili jsme se u mojí kamarádky Danie, kde jsme nechávali Calebovo auto (jeho spolužák ho měl vzít zpět do Fort Benning když si vyzvedával chlupáče). Hned, co jsem ji viděla, tak jsem spustila znovu. Tak mě objala a nechala mě vybrečet se jí na rameni.

Pak už bylo na čase zamávat a vyrazit na cestu.

 

KONEČNĚ DOMA. 

Po celém víkendu a 5ti hodinách na cestách jsem se neuvěřitelně těšila až budeme doma. Jenže mě ta radost hodně rychle přešla. Za prvé ve chvíli, kdy jsem do baráku přinesla misky a dala psům žrádlo, tak se na zemi objevilo asi milión mravenců. A jako by to nestačilo, tak jsme byli bez VODY. Poté, co jsme podepsali smlouvu a barák byl náš, tak jsme museli přepsat vodu a elektriku na nás, což jsme udělali. Caleb vše zařídil, alespoň jsme si to mysleli. Vtipně ale mu poslali e-mail s tím, že má zaplatit nějaký poplatek a poté zapnou vodu. Jenže Caleb e-maily nečte, nebo si nevšimne těch, kterých by měl, protože má ve schránce asi 10,000 nepřečtených e-mailů. A to nepřeháním. Takže jsme byli bez vody. Naštěstí druhý den ráno se vše vyřešilo a my se mohli v klidu osprchovat a nebýt za čuňata.

Tak nějak jsem doufala, že bude klid, protože když jsme se stěhovali (a pár dní před tím) jsme se nemohli vystát, 23 z 24 hodin jsme se fakt nesnesli. Caleb je kliďas, ale když mu dojde trpělivost, tak je z něj pěknej nerváček a já jsem hysterka. On je zvyklej, že si vše udělá sám a neumí si říct o pomoc, respektive si o ní říct nechce, protože to přece všechno zvládne sám a hlavně je zvyklý si dělat vše sám, ale když už teda si o ní řekne, tak má určitou představu, jak to má vypadat a pak je vzteklej, že to tak není. Taky občas zapomene, že já nejsem jeho voják a že já pro něj nepracuju (vtipně to je jeho oblíbená věta, protože vždycky říká on mě, že pro mě nepracuje). Moje kamarádka (a zároveň sousedka) nám přinesla krabice a povídá mu, hlavně nezapomeň, že já nejsem chlap a už vůbec voják. No dopadlo to tak, že jsem si vyslechla, že nejsem schopná s ním snést blbou skříň z patra (taky zapomněl na to, že já mám podstatně menší ruce jak on), že jsem nic nenanosila do stěhováku apod. Ale to, že kdybych já nebyla doma a nebalila krabice, který pak nosil do stěhováku, tak by neměl co kam nosit, že kdyby nebylo toho, že já jsem uklidila sama celý barák, lezla po 4 jako debil zatímco on byl v garáži a stěhoval. Taky z nějakého záhadného důvodu zapomněl na to, jak jsme po sobě štěkali, když jsme nosili těžký nábytek, což nechápu jak.. To jsem ale nevěděla, co přijde, až budeme nosit věci do nového baráku.

Chtěl, abych mu pomohla nanosit malého nábytek do patra a aby toho nebylo málo, tak si myslel, že zvádnu vynést do patra sušičku s pračkou. Se asi zbláznil ten chlap. Naštěstí nám ale zachránil manželství stavby-vedoucí, protože nás viděl, jak se snažíme odnést pračku se sušičkou do baráku, taky viděl určitě můj kyselý xicht, takže zastavil a zeptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. Za což já jsem do teď vděčná, protože při stěhování nábytku malého jsme odřeli zeď, což jsem skoro obrečela, naštěstí ale máme barvu v garáži, co nám tu nechali, kdyby náhodou (asi ví proč), takže musíme přemalovat to, co jsme otřískali. Vtipně se pár dní na to tady zastavil Mike, který postavil všechny tyhle baráky a povídá, že jako jestli budeme mít s něčím problém, že nám sem pošle lidi, všechno opraví, kdyby náhodou cokoliv a že samozřejmě za to platit nebudeme, ale pak se na mě podíval a povídá, že jestli prorazím zeď hlavou mého muže, tak že nám to taky přijde opravit, ale že to nám teda naúčtuje. 😀 No neuvěřitelně jsme se s prominutím sra… štvali. Kolikrát já na něj řvala, že na to se.. a že se příště stěhuje sám.

Teď už je ale klid a akorát se tomu všemu smějeme.

Od tý doby jsme se ale nestavili. Nejdřív tu byl Calebovo táta, což taky byl zážitek sám o sobě. Snažíme se pomalu, ale jistě zabydlet, Caleb se vrátil do práce a teď je prostě celý dny v trapu.

První, co jsme měli v rámci možností hotovo byla kuchyň. Akorát jsme teda čekali na židle, které dorazily pár dní po našem stěhování. Caleb plánuje vyrobit náš jídelní stůl ve stylu farmhouse, takže já teď hledám koberec pod stůl, který by se mi líbil v kuchyni a židle.

Obývák máme prozatím starou sedačku a televizi, kterou si dáme do ložnice. Před pár dny jsem konečně koupila novou sedačku, ze který mám neuvěřitelnou radost. Objednala jsem koberec, nechala si vyrobit “plakáty” z fotek, které si nechám zarámovat a pomalu a jistě začínám vymýšlet dekorace aj.

No máme co dělat.

Taky jsme začali pracovat na malého pokoji. Opět, máme hodně práce před sebou, ale konečně jsme se do toho pustili.

Místo jídelny jsme se rozhodli udělat hernu pro malého, takže má vlastní prostor pro hračky dole v přízemí, za což jsem nesmírně ráda.

Opět na všem se pracuje.

V týdnu mi kromě koberců a sedačky má přijít také nová postel. NEMŮŽU SE DOČKAT!

 

Původně jsem chtěla mít tenhle článek hotový už minulý víkend, ale ve finále jsem každý večer (pokud jsem zrovna nepadala do postele na držku) googlila, trávila hodiny ve vaně a hledala na Pinterestu nějaký tipy na dekorace a vybavení. Mám štěstí, že Caleb je neuvěřitelně šikovný člověk, strašně rád kreslí, tvoří a hlavně rád pracuje s dřevem. Takže dneska jsme celý den strávili v garáži a pracuje na lavičce, která půjde do předsíně. Našla jsem v Hobby Lobby nádherný obraz (alespoň dle mého názoru, je jasný, že to nebude každého styl) a věšák. Všechno to půjde do předsíně. Taky bych chtěla nakoupit nějaký kytky do baráku. Pokud máte nějaký tip na něco, co vydrží (přežije), tak sem s tím. Protože mě vždycky všechno chcípne.

 

No jsem na nás zvědavá.

 

Včera jsem byla na návštěvě u sousedky a poznala ještě jednu naši sousedku. Musím řici, že máme naprosto, ale naprosto úžasný sousedy. Jeden z našich sousedů nám sekal zahradu, takže když jsme přijeli, tak jsme měli posekáno, což bylo pro nás obrovským překvapením. Rose, jedna postarší dáma, kterou jsem včera měla tu čest poznat je neuvěřitelně šikovná, vyrábí naprosto nádherný dekorace a má skvěle vyzdobený barák, to je radost pohledět. Včera mi říkala, že mě naučí dělat si vlastní dekorace a naučí mě jak zacházet s cricut, přece jenom ta sranda něco stojí a já jsem typ člověka, který potřebuje vidět, jak se co dělá a vyzkoušet si to. Nemůžu koukat na tutoriály a pak to zkoušet. Mám ráda, když mám vedle sebe někoho, kdo na mě dohlídne, opraví mě apod. Domluvily jsme se, že teda budeme mít holčičí večery, kdy si budeme vyrábět dekorace apod. Na což se těším, protože je spousta věcí, který chci vyrobit. Taky jsem poznala dalšího souseda, když jsme s Rose šly domů. Ve finále mě Mike doprovodil, ujistil se, že jsem domů došla v pořádku. Mike a manžel Rose jezdí rádi na ryby, takže zatímco my, ženský, budeme mít večery, kdy budeme tvořit, tak chlapí pojedou na ryby. Caleb měl neuvěřitelnou radost, když jsem mu řekla, že jezdí každý týden na ryby. Nabídli se také, že kdykoliv budeme něco potřebovat, tak že máme zaklepat a se vším nám pomůžou. Převážná většina našich sousedů jsou aktivní vojáci nebo ti, co jsou v důchodu (takže cca 45 let a výš), takže tady na sebe všichni dávají pozor. Whitney, holčina v mém věku, která mě pozvala na holčičí večer včera, tak její manžel je na misi, Mike a manžel Rose jí chodí sekat zahradu a celkově tady všichni na sebe dohlížejí. Fakt je to tu skvělá komunita. Taky máme nové sousedy vedle nás a já jsem si s tou holčinou neuvěřitelně sedla. Nemůžu si stěžovat, fakt jsme si vybrali dobře.

Jinak teda většinu dní trávím s malým doma, snažím se skypovat denně s mými rodiči, mrknout se po okolí, jezdíme za Calebem do práce na oběd a tak nějak zjišťujeme, co kde je a není. Byli jsme na pár výletech po okolí, ale i na Floridě, ale o tom napíšu samostatný článek. 🙂

 

 

No NIC ..

JDU NA KUTĚ. Je skoro 11 večer, tak ať toho ráno nelituju, že jsem nešla spát dřív. Budu se snažit sepsat další naplánované články co nejdřív. 🙂

 

Přeji krásný zbytek víkendu!