Ano, čeká nás další stěhování! 🙂
A kam, že to bude? Fort Stewart, GA.
Než se pustím do tohodle článku, tak bych Vás ráda varovala, že tohle bude článek tak nějak o všem. A budu se snažit co nejméně skákat od jednoho k druhému. Abych pravdu řekla, tak ani nevím, kde vlastně začít. Také si nepamatuji, co vše jsem v předchozích článcích zmínila a co ne. Takže pokud se budu opakovat, tak se omlouvám.
V lednu jsme měli pohovor, kdy se řešilo, kam pošlou Caleba dál. Po škole by měl jít k nové jednotce, kde převezme velení. Dostali ve škole list, kde měli vypsané možnosti, kde je kolik míst a měli sepsat své preference. Asi jako každý druhý, naše preference byly Colorado, Washington state, Německo a pak jsme měli státy jako Aljaška, Texas, Kansas a California. Californii jsme tam vlastně vůbec nedávali, protože bychom skončili uprostřed NIČEHO. Ano, je to nádherný stát, ale osobně bych tam žít nechtěla. 🙂
Když jsme měli tedy první pohovor, tak Calebovi byla nabídnuta pozice v Německu. Takže vypadalo velice reálně, že se budeme stěhovat do Evropy a tam bychom byli cca 3-4 roky. Jenže to ve finále nevyšlo. Okolnosti se změnily a my museli znovu na pohovor. Tentokrát však Německo na seznamu nebylo. Respektive bylo, ale bylo v tzv. broadening assignments. Broadening assignments například jsou místa jako jet na rok do Kuwaitu (není to považováno, že je člověk na misi – deployment), rok v Korea, určité pracovní pozice v Německu, můžete být velitel basic trainingu, učit na vysoké škole ROTC apod. Co se týče Kuwaitu a Korea, tak tam ti chlapi jezdí bez svých rodin. Při našem druhém pohovoru nám tedy byly dány jiné možnosti. Německo tam nebylo, nebyla tam California, ale přidali tam například Fort Stewart. První pohovor proběhl pro telefonu, protože ten den tu šíleně nasněžilo. Jak už to asi z některých mých článků znáte, tak tady na jihu na sníh nejsou zvyklí a většinou sníh pro ně znamená konec světa. Zavírají se školy aj. Druhý pohovor proběhl osobně. Nám bylo řečeno (nám – manželkám a manželům), že pokud můžeme, ať se toho pohovoru účastníme taky. Takže já vzala malého a v den našeho pohovoru jsem se sešla s Calebem u něj ve škole a šli jsme na pohovor. Abych pravdu řekla, tak mi to akorát zvedlo tlak.
Sedli jsme si ke stolu, ten chlap, co s námi dělal ten pohovor, začal tím, že měl proslov o tom, jak to chodí, že prostě nemůže všechny udělat šťastnými a že každý chce to jedno a to Colorado nebo Washington. Klasika, neřekl nám vlastně nic nového. Pak se ptal Caleba na klasické otázky typu: Stále ženatý? Stále jedno dítě? Vystudoval jste tu a tu školu, ten a onen ročník? Máte tuhle školu, tenhle kurz aj? Byl jste dřív na základně XY? A pak došlo na naše preference. Caleb mu řekl, jaké jsou, podle čeho jsme se rozhodovali atd. On se pozastavil pak nad tím, že jsme měli oba “broadening assignments” (Německo) na 3. a 4. místě, zeptal se proč chceme do Německa. Tak mu Caleb vysvětlil, že já jsem z ČR, že bychom byli blíž k mojí rodině, že by rád pak převzal velení (company level) v jedné ze základen atd. Následovala první studená sprcha. Řekl, že kdokoliv půjde do Německa, tak chce, aby tam byli minimálně DVA roky na dané pozici. Vzhledem k tomu, že Caleb by měl být povýšen v roce 2021/2022 (za předpokladu, že zůstane u armády), tak pro něj to nepřipadá v úvahu, respektive ano, pokud by pak šel do Californie. Uprostřed ničeho, kde nic není 2-3 hodiny od základny, ani jedním směrem. Vysvětlil mu, že by ho potřeboval poslat někam, kde je nejkratší čekací doba na velení a že to by Cali splňovala. Teď oba koukali na mě. No a teď co já jim tam mám k tomu říct, že jo. Takže jsem řekla, že pokud by nás poslali tam, že Německo za to nestojí. Sice bychom byli na chvíli v Evropě, ale pak bysme byli někde, kam by se za náma naši stěží podívali. A to platí jak pro moje rodiče, tak pro jeho rodinu. Hlavně by to nebyl dobrý krok, co se jeho kariéry týče. Takže Německo škrtnul. On mu vlastně i řekl, že ho nechce tam posílat, že by ho rád poslal jinam, ale že pokud za každou cenu chce, tak budiž. Sice jsem to byla já, která jsem řekla, že to nestojí za to, aby nás poslali někam, kde budeme víc odříznutý od rodiny, tak i přes to mě to mrzelo. Abych pravdu řekla, já jsem se viděla už v Německu. Ale pecka, která přišla poté mě docela nadzvedla ze židle.
Oni se snaží ty chlapy donutit, aby dobrovolně šli do míst jako je Kuwait a Korea, protože tam NIKDO NECHCE. A už tuplem ne chlapi, kteří jsou ženatí a mají děti. Jenže kolikrát je do toho ukecají, protože jim slíbí, že je pošlou na jejich top 1 nebo 2 místo. Tak povídá … No, co kdybych Vám nabídl následující. My bychom přestěhovali Vaši ženu s dítětem do Colorada nebo Washingtonu a Vy byste jel na rok do Kuwaitu. A jen tak mimochodem, ještě než s tímhle přišel, tak Caleb zrovna zmiňoval, že byl neustále pryč v předchozí základně, že měl “back to back” mise (rok doma, rok na misi v podstatě) a on přijde s tím, že se ho snaží ukecat, aby jel dobrovolně na rok pryč zatímco tam sedím já s 5ti měsíčním dítětem na klíně. Malej se v tu chvíli vtipně zes… ale pořádně, takže ten dal taky jasně najevo, co si o tom myslí. Opět oba koukali na mě. Takže já jsem pěkně otrávená řekla, že pokud se ptají mě, co si o tom myslím, tak že mi ani jedna z těch lokalit nestojí za to, abychom jako rodina byli rok od sebe jenom kvůli tomu, že nám slíbí “lepší” lokalitu. Caleb mu nakonec sám řekl, že o tom popřemýšlí (nechtěl mu říct NE, aby ho tam pak stejně neposlal, protože to klidně udělat mohl) a dá mu vědět. Ale teda, že by nerad byl tak dlouho od rodiny, že malému je teprve 5 měsíců (zrovna ten den přesně mu bylo 5 měsíců) a že by nerad přišel o to mít možnost strávit s ním jeho první rok. Nakonec teda přišel teda s něčím lepším. V podstatě Caleb byl u jednotky, kde nevyužívali tanky a podobně a teď právě musí jít k jednotce, kde je používají. Jenže nemají dostatek míst na základnách, kde ty tanky a jiný stroje využívají a že některé vojáky budou muset poslat do stejného typu jednotky, ze kterého přišli a nebo airborne. A pak teda povídá, že by nás mohl poslat na Aljašku. Na základnu, kam chce snad každej. V podstatě nám řekl, že nás pošle tam, pokud nám nebude moci dát jedno z našich TOP. Takže já už se viděla na Aljašce, už jsem plánovala, jak se budeme stěhovat, kupovat barák, protože Aljaška byla jedna z lokalit, kde bychom barák koupili, a kdo ví co ještě.
No, Aljaška se nekoná. Cca dva týdny po pohovoru nám, respektive Calebovi, přišel e-mail a naše rodina se tak bude stěhovat jenom o pár hodin dál a to kousek od Savannah. Vrátíme se tak na místo činu, kde jsme měli loni svatbu.
Stěhovat se máme někdy v září někdy v prvním týdnu. Takže já jsem hned začala zjišťovat všechny možné informace. Kde bydlet, jaká je nejlepší lokalita, lékaře pro malého i mě, veterináře, jak daleko je to od základny a kdo ví co ještě.
Co se lokality pro bydlení týče. Calebovo podmínka byla, abychom byli maximálně 30 minut od základny. Přece jenom on bude ten, který bude jezdit každý den do práce a vstávat brzo. Vzhledem k tomu, že budeme barák kupovat a také jsme rodiči, tak jsme potřebovali vybrat lokalitu a zvážit věci jako kriminalitu, jaké jsou školy v okolí, jak daleko je to od základny, co je v okolí za možnosti aj. Nejenom, že tedy jsme chtěli něco, co bude ideální pro nás, ale také koupit barák tak, abychom ho mohli snadno pronajmout a nebo do budoucna prodat. Je to pro nás obrovská investice a tak jsme museli zvážit všechno možné i nemožné. Třeba nás se školy ani tak netýkají, s největší pravděpodobností budeme jinde v době, kdy bude malý chodit do školy, ale třeba rodiny, které se tam budou stěhovat a nebudou chtít kupovat barák a budou mít děti ve školním věku, tak pro ně to bude docela důležitý faktor.
Každopádně něco málo přes dva týdny jsem zjišťovala všechny možné informace, bavila se s lidmi, kteří tam byli nebo jsou, bavila jsem se s realitkami a kdo ví co všechno, následně jsem si s Calebem sedla, probrali jsme všechno do detailu a to hned několikrát a ve finále jsme se rozhodli jet podívat na baráky, které nás zajímaly. Podívat se do lokalit, kde se nacházejí, jet od dveří domu na základnu, abychom věděli, jak to vychází časově, co je kolem za možnosti atd. Přijeli jsme ve čtvrtek v poledne, hned na to jsme měli schůzku s naší agentkou a prošli jsme asi 6 baráků v jedné lokalitě. Co bylo fajn, tak ten chlap, co ty baráky tam staví, tak za náma přišel, osobně se nám představil, vše nám vysvětlil, ukázal a celkově měl skvělý přístup. Jeden z důvodů, proč jsme chtěli vidět jeho stavby byl ten, že měl neuvěřitelně skvělé doporučení, strávila jsem asi 2 dny, kdy jsem gůůůglila a gůůůglila a našla jsem fakt super věci, takže jsme chtěli vidět jeho stavby. Vše byly novostavby, některé ještě nebyly dokončené. Strávili jsme tím asi 4 hodiny. Z 6 baráků nám zbyly dva nádherné domy mezi kterými jsme se nemohli rozhodnout. Takže jsme jeli na večeři a zpátky na hotel, kde jsme strávili celou noc diskuzí, který barák je pro nás lepší. Já jsem asi byla rozhodnutá od začátku, Caleb byl furt mezi. Byly věci, které se mu moc líbily u baráku X a pak věci, které naopak se mu líbily u baráku Y. Ještě před tím, než jsme šli spát, tak jsme byli rozhodnutí, který teda to vyhrál s tím, že se na to vyspíme a uvidíme, jak se budeme cítit ráno. Ráno jsme se najedli a vyrazili hned na cestu. V půlce cesty Caleb povídá, že je připraven dát nabídku (“make an offer”) .. Takže pár hodin poté, co jsme dorazili domů nám volala naše agentka a Caleb dal nabídku, která byla přijata i druhou stranou no a tak tedy máme smlouvu na barák. Closing date máme v půlce července, což je ideální, protože ve finále to vypadá, že se budeme stěhovat možná už v srpnu. Calebovi volal ten chlap, se kterým měl interview, že datum, kdy má být u nové jednotky je X s tím, že pokud ho dostane do školy (speciální škola pro ten typ tanků) tak možná zůstane o pár týdnů déle, pokud ne, tak nám posune “report date” dřív a budeme muset být na novém místě do konce srpna. A škola končí v půlce srpna, takže bychom se stěhovali vlastně hned po. Co bude, nebude, to samozřejmě nevíme. Každopádně víme, kde budeme bydlet a to je asi nejhlavnější. Zbytek se už nějak vyřeší.
Na hlavní fotce můžete vidět náš barák, fotky vnitřku nemám, nebyly dokončené podlahy a menší detaily. 🙂
Svým způsobem, jsme byli zklamaní, protože jsme doufali, že se přesuneme jinam. Já teda to mám v Georgii ráda, ale taky jsem tak nějak doufala, že se podíváme na západ USA. Na druhou stranu ale to má své výhody. Máme relativně blízko dvě letiště – Atlantu a Orlando. Takže naši mají víc možností, co se koupě letenek týče, protože obě letiště jsou cca stejně daleko od našeho domu. A také že už mají koupené letenky a přiletí na malého narozeniny. Což je BOMBA. 🙂 Také budu moci KONEČNĚ vidět Demi častěji. Buď až tedy přiletí na dovolenou sem nebo pokud bude mít let do Orlanda. Také budeme blízko od oceánu. Jedna pláž je cca 30 minut od baráku, další cca hodinu a pak další hodinu a půl. No a taky tedy mi přišlo daleko “levnější” koupit barák tady než jinde.
Co se tak děje, neděje?
Většinu volného času trávíme buď u bazénu, já občas jdu na procházky s mojí “novou” kamarádkou a nebo chodíme na ryby, když je příjemné počasí. Teď se kolikrát venku nedá vydržet, respektive dá, ale můžete pak svoje věci ždímat, protože budete zpocený až na prd…
Párkrát jsme vyrazili do Columbusu, ať už na večeři, na procházku nebo prostě na zmrzku.
Dvě moje kamarádky teď měly miminko. Pro jednu z nich jsme uspořádaly s holkama menší oslavu, takovou baby shower.
A nejenom jsme tedy oslavily nastávající maminku, která měla pár dní do porodu, ale ten den jsme se dozvěděly, že jedna z holek je taky v očekávání! 🙂 Celkově to bylo strašně fajn ráno.
Vlastně od začátku se takhle s holkama scházíme. Chodily jsme spolu na “fotbal” podpořit ty naše chlapy, občas jsme zašly na kafe nebo na snídani a nebo jsme se sešly u bazénu. A nebo jsme měli nedávno grilovačku, kdy všichni přišli k nám.
Není jednoduchý se neustále takhle stěhovat nebo se neustále loučit s přáteli a vítat/seznamovat s novými lidmi. Abych pravdu řekla, když jsme se sem stěhovali, tak jsem byla pevně rozhodnutá, že se nebudu snažit dělat nové kamarádky. Byla jsem unavená a znechucená z představy, že za pár měsíců se stejně budeme zase loučit. Jenže já miluji poznávat nový lidi a samozřejmě to dopadlo tak, že jsem poznala spoustu holek, ať už holky, co jsou manželky Calebovo spolužáků/kolegů nebo holky, co jsou moje sousedky. Bylo těžký odjíždět z Dubaje a loučit se s Demi a následně pak z TN a loučit se s Breck. Takže za pár týdnů nás čeká další loučení a další pak v červenci a srpnu. Netěším se na to ani trošku. Většina z nás se rozuteče všemi směry. Jedna se stěhuje do Idaho, další dvě do Texasu, jedna zatím neví a další dvě zůstávají tady. Já vím, že pokud naše drahé polovičky zůstanou v armádě, tak většina z nás se znovu zase brzo někde setká. Protože zatím se nám to stalo všude, že jsme na někoho narazili. Ve Fort Stewart mám pár kamarádek a teď jsem se seznámila s holkama, které se tam také stěhují. Takže to má své výhody i nevýhody. Ale je fakt, že bych některé holky nejraději stěhovala se mnou. Je kolikrát až neuvěřitelné, jak rychle a jak snadno si vytvoříme nějaké pouto. Kolikrát ty holky pro sebe udělají první poslední. Můžu uvést hned několik příkladů.
Když jsem neplánovaně rodila předčasně, tak jsem byla v porodnici v jednu chvíli sama. Poslala jsem Caleba na základnu, protože se nikomu nemohl dovolat ze školy a hlavně já neměla s sebou žádný věci, tašku pro sebe sbalenou ani pro malého a taky jsme nechali chlupáče doma samotný, takže tak jako tak Caleb musel domů. Zavolal po cestě našemu kamarádovi, který hned volal jeho manželce Liz, ta jela nakoupit a okamžitě přijela do nemocnice za mnou, abych tam nebyla sama. Přivezla mi věci pro malého, věci pro mě, které nám nakoupila, přivezla mi počítač s filmy, jídlo (na později) a byla se mnou celý den i v době, kdy byl v nemocnici Caleb. Díky ní se mohl jít najíst a prospat. Její manžel pak jel k nám domů a staral se nám o chlupáče. Já Liz znala rok přes Facebook a předtím jsme se viděli všichni 4 tak 3x. Caleb se s Ryanem zná už dlouho, ale Liz a já jsme se viděly 3x. Taky byla u porodu, nafotila nám fotky a mě pak držela při šití za ruku. Upřímně mi to bylo v tu chvíli jedno, že je cizí. Je zdravotní sestra, takže jsem měla vlastně zdravotní sestru, co dělala i na porodním sále i na dětským u sebe.
Když jsem pak porodila, tak jiná moje kamarádka (ta mimochodem zjistila, že se stěhují také do Fort Stewart) zařídila tzv. “meal train”. Ani jednou jsme se před tím v životě něviděly. Znaly jsme se pouze z Facebooku. Ona a jiné manželky nám vozily jídlo, což je tady docela běžná záležitost, která jim kolikrát přijde jako samozřejmost. Dělá se to, když se někomu narodí miminko, pokud někdo je nemocný (po operaci apod) a také v těch úplně nejhorších případech, který nechci snad ani napsat.
Mohla bych těch příkladů dát daleko, ale daleko více. Takhle ty ženský tady fungují. Podporují jedna druhou, pomáhají si navzájem. A my děláme to samé. Prostě byť se kolikrát s lidmi kolem neznáme, tak se k sobě chováme, jako kdybychom se znali celý život. A za to jsem neuvěřitelně vděčná. Za všechny ty lidi, jak se k sobě tady chovají, jak si pomáhají. Je to opravdu neuvěřitelné, co je jeden pro druhého schopen udělat. 🙂
Zpátky k baby shower. Domluvily jsme se s holkama, kdo má co na starosti. Já jsem zařizovala kytky, někdo jiný dekorace, někdo pekl a pak jsme se sešly před tím, než jsme měly mít “kafe” a vše připřavily. Všechno jsme potají domlouvaly s jejím manželem, ten nám dával rady ohledně toho, co mají pro malou a co nemají, jaký mají “theme” a podobně. Byla docela sranda číst jeho zprávy “Ona má ráda takový ty věci, co mají srdíčka a podobně na zadečku”. Fakt jsme se kolikrát zasmály. Další oříšek byl, jak to vymyslet tak, aby “ze sebe udělala člověka”, protože několikrát zmínila, jak se necítí pohldně, nechce se ji “ze sebe dělat člověka” apod. Těhulky a matky to znají, ne každá matka má chuť ze sebe dělat člověka. Já kolikrát si skoro tejden neumyju hlavu, používám suchý šampón, vlasy mám většinu v drdolu a tepláky nebo yoga pants nebo Calebovo trička jsou TOP. Ve finále pokud má člověk vlasy rozpuštěné, tak v tom horším případě je objeví Vaše dítko, které si s radostí za ty vlásky zatáhne, nebo Vás dítě pozvrací, počůrá a kdo ví co dál. Kdykoliv ze sebe udělám člověka, tak mě malej s prominutím pobleje a že normálně si neublinkává. Takže jsem napsala do hromadnýho chatu, jestli bychom si nemohly udělat nějaké fotky na památku a že nemám moc příležitostí se “hezky obléct”, tak si to zpříjemnit. Courtney se prý zasmála nad mojí žádostí a její manžel mě podržel, protože věděl, že ji chystáme překvapení! 🙂
Ve finále všechno proběhlo hladce. Malej většinu oslavy prospal a my jsme si to s holkama fakt užily. Bylo to jedno z našich posledních kafíček. 🙁
Den Matek
Jelikož jsme to většinou my matky, které fotíme své drahé polovičky a naše uzlíčky štěstí, tak naše fotografka přišla s nápadem, že udělá focení pro maminky s dětmi s tím, že nebudou platit za focení, ale přinesou pleny, které budou darovány charitě. Takže můžu konečně říci, že mám taky slušný fotky s malým na památku a podpořila jsem i dobrou věci. Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou.
Po focení jsme pak jeli rovnou domů vyzvednout Caleba a jeli jsme do PX. Do PX jsme jeli z toho důvodu, že přijel na základnu Mark Wahlberg!
Pokud nevíte, kdo to je, tak se podívejte sem: https://www.google.com/search?q=mark+wahlberg&oq=mark+wahl&aqs=chrome.0.0j69i57j0l4.1621j1j4&sourceid=chrome&ie=UTF-8
Na mém instagramu i veřejném FB máte videa z jeho návštěvy. Upřímně jsem měla radost jako malá holka. Nejenom, že teda jsem fakt stála dobře a prošel přímo přede mnou, takže ho mám hezky na kameře, ale taky mi podepsal ten jeho protein. V jednu chvíli jsem říkala, že to byl docela bordel, protože jsem si myslela, že to bude tak, jako to většinou bývá, že je někde vyhrazené místo, je tam třeba stůl, kam si člověk může zajít pro podpis, poprosit o fotku. On ale o to nestál a chtěl projít a setkat se s co největším počtem lidí. Nechtěl mít stůl, chtěl být mezi vojáky a jejich rodinami. Upřímně obdivuji jeho trpělivost a v jednu chvíli mi ho bylo i líto. Na druhou stranu ale potěšil několik lidí. Především naše vojáky.
Tady je video, které sdílel na svém FB page: https://www.facebook.com/markwahlberg/videos/10156391966036532/
Večer pak Caleb přišel za mnou na zahradu a povídá.
Caleb: Mám pro tebe vážnou otázku.
Já: Ano?
Caleb: Chceš nebo nechceš dátek ke Dni Matek?
Já: ???
Caleb: Chystám se ti koupit dárek.
Já: Co se chystáš koupit?
Caleb: Já nevím? Koště?
Tak jsem se zasmála. Abych pravdu řekla, nechtěla jsem nic a už vůbec jsem nic nečekala. Koneckonců pár dní před tím jsem dostala nové auto, respektive jsme vyměnili mého Forda za Chevrolet. S tím autem bylo vše v pořádku, ale když jsme ho pořídili, tak jsme neplánovali, že budeme mít tak brzy rodinu a už vůbec ne, že budeme mít chlupáče dva. Takže bylo docela na těsno mít v autě dva dospělé jedince, dva obrovský chlupáče a malého a pak v kufru kočár a všechy možný dětský potřeby. Také když máme návštěvu, tak se nevejdeme do jednoho auta a musíme brát obě. Vzhledem k tomu, že chceme dětí víc a potřebovali jsme něco většího, tak jsme moje auto vyměnili. Ve finále ale přišel fakt s koštětem, respektive robotem. 😀 Takže jsem dostala Roomba, což mi usnadnilo život. Tady člověk vyluxuje, utře prach, vytře, zamete podlahy a sotva má hotovo, tak může začít znova. Do toho máme prostě dva psy a chlupy všude, tím, že malý začíná být mobilní, že nechci, aby všude byly chlupy a prach. Takže Roomba zamete a já akorát pak vytřu. 🙂
Také jsme zašli na Den Matek na oběd do “řecké restaurace”. Miluju gyros a našli jsme tady jedno místo, kde mají neuvěřitelně výborný jídlo a hlavně to chutná opravdu jako v Řecku. A vyrazili jsme i na jahody. Miluji sbírání ovoce. To bylo asi jediný, co jsem chtěla dělat a to jet na jahody.
Když jsme u těch chlupáčů. Ti nám dělají neuvěřitelnou radost. Od malého se NEHNOU na krok, malému brzy bude 7 měsíců, takže se pomalu, ale jistě snažíme malého učit, jak se má k nim chovat. Ale opravdu jsou skvělí. Abych pravdu řekla, nebála jsem se toho, že by byl nějaký problém naopak jsem se těšila, že malý bude vyrůstat s Nalou a Kirbym, ale opravdu se každý den nestačím divit, jak užasní jsou. 🙂
Jinak jsem začala pomáhat jedné z mých kamarádek s dětma. Chodíme hodně spolu na procházky, na bazén a tak různě. Ona pracuje převážně z domu a nenašla zatím nikoho na hlídání, takže se mě zeptala, jestli bych jí nepomohla s holkama alespoň do doby, než se budeme stěhovat. Má dvě holčičky, jedna je o pár měsíců starší jak náš malej (ale byla narozená o 10 týdnů předčasně, takže jsou vlastně skoro nastejno, malej je větší jak ona “mišelínek náš”) a pak skoro 7 letou. Teď jsem byla u ní párkrát hlídat, když měli ples apod.
Před pár dny jsem měla pohovor na práci z domu, zatím nevím, jestli to vyjde nebo ne, ale bylo by fajn, kdyby to vyšlo. Jsem nesmírně vděčná za to, že mám možnost být s malým doma a věnovat se mu, ale chybí mi práce a ruku na srdce, kolikrát taky potřebuju kontakt s dospělými lidmi a dát si pauzu. Samozřejmě pokud to nevyjde, tak se nic nestane. Jedna z mých kamarádek mi řekla o tom, že u ní v práci hledají někoho na práci z domu, jinak by mě asi ani nenapadlo něco hledat. Takže jsem řekla, že za zkoušku nic nedám. Zkusit se má všechno. Také jsem hodně začala přemýšlet nad tím, co bych vlastně chtěla dělat. Ideálně bych se chtěla vrátit do školy a dodělat si vzdělání, ale nejdřív se musím rozmyslet, co vlastně bych ráda dělala. Abych pravdu řekla svým způsobem mě to táhne zpět k lítání. Chybí mi lítání a cestování. Jenže tohle není práce, kterou bych mohla dělat dokud je Caleb u armády. Takže uvidíme.
A to je asi tak nějak všechno z toho, co se děje a neděje. Určitě toho je nebo bylo víc, ale už si to všechno nepamatuju. 🙂 Teď začíná zase nový kolotoč díky stěhování, takže to bude také zajímavé. Doufám, že se nám podaří vyrazit alespoň na víkend na Floridu a změnit taky prostředí a využít toho, že jsme blízko Destinu. 🙂
Doufám, že se všichni máte hezky! Přeji krásný začátek nového týdne!
