Původně jsem chtěla napsat článek už včera, ale můj bláznivý počítač mě nechtěl na blog pustit, natož něco napsat.
Za poslední týden se toho událo spousta.
Dokončila jsem konečně očkování. Jako poslední jsem dostala yellow fever. Můžu říct, že jsem neuvěřitelně ráda, že to mám za sebou. Už toho do mě napíchali víc než dost.
Konečně jsem donakoupila věci, které potřebuji. Ještě je pár maličkostí, které musím dokoupit, ale to už je maličkost.
Odnesla jsem dokumenty na překlad a ověření notářem. Hezky za trojčičku, proč ne. Teď ještě fotky a je to poslední formalita, kterou musím udělat. Samozřejmě jsem to měla v plánu udělat tento týden, ale nějaká vyšší moc se rozhodla mi udělat z xichtu Alpy, takže smůla. 😀
Mimo to mi přišla pošta od mojí Janičky. Nádherný přání, s gumičkou a síťkou na vlasy a k tomu vzkaz, že rtěnku neposlala. TEN blázen mi koupil i rtěnku! Janička prostě ví, jak potěšit a jak člověka naprosto překvapit. Tak já jí na oplátku dovezu rumcajse s rohlíkama a tatarku! :)))))

V úterý jsem konečně dostala víza a letenku. Samozřejmě jak poletím jsem věděla jakou dobu, jelikož PRG – DXB let je jednom jeden denně a to v 15.45. Vidět na letence “Staff Priority” mě zahřálo u srdce. Letí nás asi 8 z Prahy. Praha má asi zatím nejvíc nováčků letících z Prahy z našeho DOJ. Takže máme sraz na letišti a půjdeme spolu na check-in. Mimo to s náma letí klučina, co už teda je u EK nějakou chvíli a očekává někoho z našich kluků jako svého spolubydlícího. Taky by nás mohli přestat napínat a říct nám, kdo je kde.
Pár lidí ještě čeká na letenku, víza či případně oboje.
Teď pro změnu furt čumíme na portál, jestli už nám tam napsali ubytování. Takže jsem na portále tak 150x za hodinu. Když to dobře dopadne, tak by ubytování mohlo bejt v neděli. Jsem zvědavá, kam mě šoupnu. A ke který z mých kamarádek budu nejblíže. Samozřejmě jsem i zvědavá, jestli budu na bytě sama, nebo jestli tam bude někdo, kdo už tam je nějakou dobu a nebo new joiner, jako já. To uvidíme.

Tento víkend je můj poslední v ČR zase na nějakou tu dobu. Tláskám do sebe rohlíky, abych si ještě užila naše pečivo. Kamarádka mi řekla, že v Dubaji mají opět hnusný sladký toasty místo chleba, stejně jako to bylo v USA a UK. A pravidelně se cpu Horalkama. 😀 Byla bych schopná přežít jenom na rohlíkách a Horalkách.

Dneska jsem objednaná ke kadeřnici a rozhodla jsem se pro zkrácení. ŽÁDNÝ konečky, ale hezky to nechám razantně zkrátit. Jedna věc je, že by to chtělo maličko změnu. Navíc mě vlasy rostou rychle, takže za chvíli budu mít svoje vlasy zpátky. A další věc je, že z kratšími vlasy se bude lépe dělat bun a french roll. S tím jak to mám dlouhý se to dělá špatně.

No je toho dost. Teď mi zrovna na dveře zaklepal pošťák a přinesl mi vacuum bags, co mi mamina objednala. Takže se bude teď jenom balit, balit a balit. Vůbec se mi do toho nechce. Nějaké věci už mám sbalené, ale stejně. Bude sranda vejít se do 50Kg. Opět vše těžký nacpu do carry on, protože jinak bych se asi neodstěhovala. 🙂 Tak držte palce

A to je pro dnešek asi tak vše.

Sice mám ještě relativně dost času, tak jsem pár dní zpátky začala balit.

Myslím, že už teď je mi více než jasné, že 50kg bude asi oříšek. Myslela jsem si, že mě balení do/z USA naučilo, ale ono houby.
Na rozdíl od USA, teď cpu do kufru spousta kosmetiky a hygienických potřeb. To je šampón, kondicionér, sprcháč, krémíčky, odličování, decorativní kosmetika, tužidlo, laky na vlasy, deodoranty a už z toho máme tunu. A to samozřejmě nejsem ani zdaleka hotovo. A samozřejmě bych si ráda vzala co nejvíce oblečení, abych nemusela tohle řešit. V USA jsem přijela a strávila jsem měsíc nakupováním. No, vlastně jsem strávila celé dva roky nakupováním, ale ten první měsíc byl snad nejhorší. Muselo se dokoupit snad všechno. Teď na tohle nebude čas, alespoň podle toho, co jsem slyšela, četla nebo mi bylo osobně sděleno čas nebude. 🙂 A zase na druhou stranu by asi byla škoda utrácet hned po příjezdu za věci, které jsem mohla dovézt z domova. A asi budeme i mít jiné starosti, než řešit, kam běžet pro lak na vlasy a podobný hity.

Takže jsem si udělala seznam a začala věci odkládat do kufru. Jedna věc je ta, že mám sice ještě čas, druhá věc je ta, že proč to skladovat ve skříni, když to můžu mít v kufru už připravený. Stejně ty věci už neunosím a to, co je vypraný je lepší postupně zabalit. Stejně doma lezu jenom v teplákách a mikině, mastná hlava, žádnej make-up. Naprosto si vychutnávám dny, kdy není potřeba na hubu patlat make-up a snažit se vypadat jako člověk. 😀

Ani ne za dva týdny mě čeká další rozlučka. Už mě to ani netankuje tak, jako to tankuje některé z mých budoucích kolegů. Dost z nich odlétá z rodné země na delší dobu od rodiny poprvé. Já už tohle udělala. Odletěla jsem do USA, odletěla jsem do UK a teď teda UAE. Takže tak nějak vím, co mě čeká a nemine. Tak nějak to nedramatizuju. Myslím si, že jestli někdo na letišti bude brečet, tak to bude mamina. (Možná i tak trochu radostí, že?)

Ještě mě teda čeká jedno očkování. Z čehož radost nemám, protože mě po očkování bolí ruka už skoro týden.
Teď o víkendu jsem začala konečně s čočkama. Dostala jsem moje krásné nové brejličky. Mám hned dvoje. Jedny hnědý a druhé černé. Ale prý musíme mít čočky, takže jsem si sjela pro čočky. Ještě tam musím znova a nakoupit nějaká balení do zásoby, když jsem tam byla, tak neměli a dali mi místo toho jednodenní na těch pár dnů, než budou mít doplněno. 🙂

Čeká mě focení – pasové fotky pro zaměstnavatele, licenci a ještě pro US víza. A přiznám se, že to odkládám, jelikož se mi fakt nechce, ale nechce ze sebe dělat člověka a jet se někam fotit. Tak snad tento týden a nebo holt až ten další. Dále přelož dokumenty, ještě přece jednou se podívat k doktoru, nákupy, nákupy, nákupy a mám hotovo.

Poslední volné dny trávím asi tak, že teda komunikuji s lidmi, co mají stejný DOJ (date of joining). Udělaly jsme ještě měnší skupinu, kde jsme já a další 3 holky. Jedna je z Řecka, druhá z Polska, další z Maroka a poslední z Lebanonu. Trávíme volné večery tak, že se učíme slovíčka. Např. Jedna něco řekne svým jazykem, nahraje to a pošle nám to a my to pak zkoušíme taky, nahráváme to a posíláme si to do toho chatu. 🙂 Fakt jsme se výborně nasmály a navíc se člověk něčemu novému přiučí.

Mimo to se snažím vídat s kamarády, trávit čas s rodinou a prostě si to tady nějak užít, než tomu tady zase zamávám. Samozřejmě komunikuji denně s přítelem a nemůžu se dočkat, až bude náš časový rozdíl 3 hodiny a ne 7-9 hodin.

Asi mi ještě pořád nedochází, co se děje. A stále nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas letí. Když jsem dostala Golden Call, tak jsem měla 56 dní do odletu, dneska jsem na 18ti.
Když jsem šla na pohovor, tak jsem nepočítala ani s tím, že bych prošla vůbec do nějakýho finálního pohovoru, natož, že mi zavolají “Congratulations … ” 🙂 Řídím se pravidlem “Doufej v lepší, počítej s horším” a tak jsem byla mile překvapena.
Strašně se těším, až zase uvidím Janičku, Kamču a poznám se ještě s jednou holčinou. Nemluvě o tom, že se těším na některé své budoucí kolegy a jsem zvědavá, jací budou všichni ve skutečnosti. Na Whatsapp jsme si po většinou všichni sedli.

A to je pro dnešek asi vše. Nic zajímavého se neděje.

ANO, mám HOTOVO! Hurááá (teda pokud nepočítám poslední vakcínu, která mě čeká za 14 dní)

1. září byl ve znamení doktorů. Jela jsem do nemocnice, kde mi brali krev – 4 zkumavky! Změření tlaku, EKG – orientačně, RTG plic a následně pak rychle pro výsledky k ženské doktorce.
Můžu být ráda, že mám vše v pořádku.

Dneska jsem jela na další očkování. Opět další dvě vakcíny. Mám obrovskou kliku, protože veškeré náběry byly pozitivní, tudíž nemusím už nic očkovat. Jsem neuvěřitelně ráda, že mám stále protilátky, protože si nedokážu představit platit další 4 očkování. Už tak je to dost drahá sranda. Teď mě čeká 14 dní klidu a pak mi jenom píchnou žlutou zimnici a mám hotovo úplně.

Jsem ráda, že mám tohle za sebou.

Tradičně mě bolí ruce po očkování, zase je nemůžu zvednout a jelikož jsem se po příjezdu domů šla natáhnout, tak jsem se moc neprospala, jelikož jsem cítila každý pohyb. Ale co, to za den za dva zmizí.

Po očkování jsem se šla podívat na svojí střední školu. Bylo fajn vidět svoje bývalé paní učitelky. Původně jsem si myslela, že se tam stavím jenom na skok, ale skončila jsem tam na 3 hodiny. 😀 No, co na tohle říct. Nevím, že jsem překvapená. Takhle to dopadá vždycky kdykoliv někam jdu.

Odpočítávání: 23 dní, 20 hodin, 47 minut.

Nemůžu uvěřit tomu, jak to utíká. Ještě nedávno jsem byla na 56 a teď mám tři týdny do odletu.

Dneska jsem se pohla z místa a vytiskla si asi tunu papírů – packing lists. Já jsem totiž líná jako prase a seznamy mě nebaví dělat. Rozhodně ne, co se týče balení. Kdykoliv jsem balila, tak pár hodin před odletem (ať jsem letěla kamkoliv) a nebo pokud se stal zázrak, tak jsem se do toho pustila večer před odletem.

Ještě mě čeká pár “formalit” a zařizování a postupně teda balení. Máme povoleno 50 kg – přítel si dělá srandu, že mi to stačit nebude, já teda doufám, že jo. Nechce se mi do balení, balení mě nebaví. Navíc toho mám po posledních 3 měsících plný zuby. 😀 — Balení (stěhování se)

Mimo jiné jsem i viděla svoje spolužáky ze základky, měli jsme menší sezení. Bylo to fajn. 20/9 mám rozlučku. Máme jít parta lidí na večeři a posedět, tak jsem na to zvědavá. Opět na místě činu, tam jsem se loučila i před odletem do USA.

A to je asi tak všechno. Zítra se konečně vyspím. 🙂

Takže mi vypukla zábava na následující 4 týdny. A můžu říct, že to není žádná sranda.

Včera jsem měla konzultaci. 10 – 15 minut konzultace a 300Kč v čudu. Ani jsem nemrkla. Mezinárodní očkovací průkaz další kilo. 😀 To jsem ale netušila, jaký částky přijdou pak. A jak by řekl náš táta “Desítka to nespraví”. A ano, nenašla jsem ropu (zatím teda) a tak mě zásobují rodiče. A taky si to poctivě píšou, co jim vše už dlužím. Myslím, že první výplata poputuje celá do Čech.
Dneska jsem jela do Plzně. Odebrali mi krev, aby mi zjistili, co musím přeočkovat a co nemusím. Nebudu ani psát, kolik stál ten náběr. To jako jsem skoro brečela. Nemluvě o tom, když došlo na píchání. Do jedný ruky mi píchly vakcínu na žloutenku A, do druhý Typhoid (Břišní tyfus). Jedna věc je, že to docela bolelo a to nejsem žádný babíčko, protože takový věci mi normálně nevadí, druhá věc je ta, že to stálo majlant.
Půl hodiny jsem si poseděla a pak mazala domů. Už v autobuse mi padala hlava, takže jsem dojela domů, padla na hubu do postele a usnula. Probudila jsem se v půl 3 odpoledne a už to začalo. Levou ruku (ta po žloutence), s tou nemůžu ani pohnout. Oblíkám a slíkám se jak debil. Zvednout ruku lehce nahoru provází hlasité Au.
Takže teď mám na 14 dní pokoj, ale čeká mě oční, jelikož si musím nechat předepsat čočky a nechat si udělat nový brýle, samozřejmě mě čeká zubař, takže to taky bude stát majlant, jelikož si nechám vyměnit stříbrnou výplň za bílou.
Nemluvě o tom, že se ještě musí dokoupit všechny možné serepetičky. Zatím mám tampóny na odlíčení, štětky do uší, šampón, kondicionér, sprcháš a z UK a USA si vezu kosmetiku. No, bohužel tímto to nekončí. 🙂
Za 14 dní mě čeká očkování Meningokoka a dávka, která obsahuje černý kašel, tetanus, dětskou obrnu a záškrt. Čekám na výsledky planých neštovic, spalniček, příušnic a zarděnek. No a k tomu si přidáme ještě žlutou zimnici. Doufám, že jsem na ty věci imuní, abych to nemusela očkovat. To by pak možná ani 15ka nesplnila.
No není to levná sranda.

A dneska mi udělala Janička (jistě čtete blog její) radost. Říkala a ostatně i to psala na blog, že hodně holek jí píše, že letí do Dubaje v září. Ale napsala, že já jsem priorita a snaží se získat let tak, aby letěla se mnou! 🙂 Takže prosím držte palce, jelikož mojí Janičku bych na palubě měla ráda. Hned by ten let byl příjemnější.

K dnešnímu dni máme 37 dní do odletu. Absolutně nechápu, kam to uteklo. Nedávno to bylo 56. Dneska jsem se rozčílila, jelikož na skupině máme kluka, co je prostě línej jak veš. Ptá se na dotazy, ke kterým máme informace na portále, ptá se na věci jako – Kolik hodin budeme pracovat týdně? To si člověk říká, jestli vůbec má tucha o tom, jakej job bude vykonávat.. Jinak by totiž věděl, že to nikdo nevíme a nikdo nebudeme mít stejný schedule ani roster. Navíc ještě ani nemá za sebou training. Tak takový věci, si myslím teda, že ho zatím nemusí zajímat. Až projde výcvikem, tak pak může řešit takový věci. Pak řeší, že co má mít na výcvik. Tak kdyby sis to přečetl, tak to víš, co dostaneš a co si máš přivézt. Bože. Pak je mi líto lidí, co prostě se snaží dostat tuhle práci a nedostanou se ani do finále a pak někdo, má z prdele kliku (s prominutím) a neobtěžuje si vyhledat základní dotazy. NAvíc mě leží v žaludku ode dne, kdy pod mojí fotku, kde jsme byli označení my, co jedeme do Dubaje, napsal, že kdo je tady jako single. Tak jedeš tam pracovně nebo honit ženský? Na to nemám slov. Doufám, že ho nepotkám, musela bych mu asi něco říct. 😀

To je asi tak vše. Kromě toho, že teda je toho hodně, co se týče doktorů, tak mě ještě čekají rodinné oslavy, kafíčka, čajíčky a slučáky (základka i střední), tak se nic neděje. 🙂

Za necelé dva týdny se toho odehrálo spousta.

1. Mám spoustu nových “kamarádů” a kolegů. 🙂 Na FB je samozřejmě skupina pro náš výcvik, takže tam spolu komunikujeme. Udělali jsme si i skupinový chat na Whatsapp, takže si píšeme 24/7 a je to fajn. Strašně rychle jsem si oblíbila moje nové kolegy. A je naprosto úžasné, že jsme každý z jiného koutu světa. Od Argentiny po Austrálii. Už plánujeme, že půjdeme na večeři. Zatím to vypadá, že půjdeme v sobotu po našem příletu. Mám tam lidi, které jsem si oblíbila více či méně.
Dokonce z Prahy nás letí zatím asi 5. A to jsou všechno lidé, kteří se mnou byli na pohovoru. Jestli někdo letí s náma i z červnového pohovoru, to nevím, ale každopádně nás neletí málo a jsem za to i ráda. 🙂

2. Mám víceméně nejdůležitější papírování hotovo a proto jsem dostala finální schválení někdy necelých 14 dní zpátky. Včera jsem si odvezla papíry k zubaři a v pondělí mám schůzku v očkovacím centru. Mam asi 10 očkování, které potřebuji. Doufám, že necelých 40 dní není málo, abych všechno vyřídila. Čeká mě nejedna návštěva u zubařky, nejedna návštěva v tom očkovacím centru a samozřejmě nakupování.

3. Nakupování. V Anglii jsem si nakoupila věci na training už. Šla jsem do Primark, nakoupit si kalhoty, kabelku, všechny možný serepetičky na vlasy aj. Ale stále je x věcí, které musím nakoupit do začátků. JE toho dost no.

Mám sepsaný seznam věcí, které potřebuji vyřídit, co vše musím a nemusím udělat. Takže budu mít co dělat.

Do toho mě čekají různé akce – od rodinných po slučáky s mojí ZŠ i HS a samozřejmě rozlučky. Po rozlučce před odletem do USA jsem se rozhodla to brát hodně easy a nedělat nic velkýho. 🙂

Tohle ještě bude sranda.

V neděli jsem obdržela e-mail s přístupem k portálu, kde mám veškeré možné informace, co vše musím udělat aj. Strávila jsem nad tím půl dne, ale většinu mám už hotovou.
Včera mi moje HM přinesla vytisknuté formuláře, jelikož nám vtipně došla barva, a tak jsem si je vyplnila, odevzdala jí to zpět a dneska mi je HM poslala naskenované a já je tak mohla nahrát na portál.
Tímto mám prozatím hotovo. Příští pátek, hned po příletu do Čech, musím k zubařce, aby se mnou vyplnila form od zubaře. Teď můžu relaxovat. Vlastně, nemůžu.
Další srandou budou očkování. Čeká mě asi 10 očkování, protože vtipně mám prošlé už skoro všechny a v pohodě mám jenom tetanus. Takže si dáme očkováníčko a to mám na to jenom 52 dní (počínaje dneškem). Už jsem objednaná hned na pondělí do Plzně, kde teda mám schůzku v očkovacím centru a vymyslíme, jak co a kdy, naočkujeme, jelikož chci toho stihnout co nejvíce doma, než to pak dodělávat v Dubai. To bude stát asi pěkný majlant. Desítka to nespraví, jak by řekl můj tatínek.
Také mě čeká zubař. To je za trest. Zubaře nesnáším. Byť teda moje paní zubařka je miliónová. Tam se taky nechá nějaká ta koruna.

No, začala jsem se učit kódy letišť. Je asi lepší to dělat teď a naučit se co nejvíc z tý workbook, co jsme dostali, než to nechávat na poslední chvíli. Myslím, že budu mít během výcviku o zábavu postaráno. Tak si alespoň oddělám, co jde teď.

Už jsme 4, co máme stejný odlet z Prahy a to 26/9. Doufám, že většina zůstaneme ve stejné skupině, ale pochybuji. Uvidíme no. Každopádně zítra asi budou další 2-3 golden calls, tak uvidíme, kolik lidí se přidá k našemu datumu.
Skupina na FB se nám hezky rozrůstá. 🙂

To je asi tak vše, co se v tyto dny děje. Teprve pořádná sranda začne.

Jo a vzala jsem Primark útokem a nakoupila si věci na výcvik. Dvoje černé kalhoty, dvoje baleríny, miliardu pírek do vlasů, další vycpávky na drdol a sako. Tak mám alespoň něco z krku.

Další sen se pomalu, ale jistě stává skutečností.

Před dvěma týdny jsem po dlouhém rozmýšlení došla k rozhodnutí, že půjdu zkusit pohovor na letušku v jedné zahraniční letecké společnosti. Vzhledem k tomu, že to nebyl můj první pokus, tak jsem byla skeptická a neslibovala si úspěch.
Nakonec jsem se přemohla a rozhodla jsem se, že to teda zkusím. Za zkoušku člověk nic nedá.

V pondělí 14/7/14 byl v Praze tzv. Open day. Všichni uchazeči jsme seděli v konferenční místnosti jednoho pražského hotelu, kde nám bylo puštěno video o Dubai, práci jako takové a prostě jsme obdrželi základní informace. Poté jsme odevzdali životopisy s fotografiemi, odpověděli na pár otázek a šli domů v naději, že nám zazvoní telefon a budeme pozváni do druhé části příjimacího řízení.
K velkému překvapení jsem se i já dočkala hovoru a byla pozvána na další den.
Úterý 15/7 tak byl tzv. assessment day. Tento den byl plný různých skupinových cvičení, čekal nás anglický test a opět další mini rozhovory. Po každém kole jsme dostávali papírky, na kterých bylo “Congratulations” a nebo “Unfortunately”. Já měla obrovské štěstí, protože jsem patřila mezi 17 šťastlivců, co prošli až do finále. Podle statistik už jenom to, že se člověk dostane do finálního pohovoru, je obrovský úspěch. I já jsem to tak vnímala.
V pátek 18/7 jsem tak měla finální rozhovor.

Můžu říci, že po těchto třech dlouhých dnech, plný nejistoty, nervozity a čekání, jsem byla ráda, že to mám za sebou. A prakticky mi nezbývalo nic jiného, než čekat.

Jaké bylo překvapení, když necelé dva týdny od finálního rozhovoru jsem na svém profilu viděla magické “Joining formalities in Progress” což znamenalo jediné. Tzv. Golden Call, kterého jsem se dočkala hned následujícíc den. Nedokážu popsat pocity, jaké jsem měla, když mi zazvonil telefon a já věděla, že je to někdo z Dubaje.
Následovala gratulace, hrstka informací, co se bude dít v následujících dnech a nabídnutí mi datumu, kdy budu odlétat do Dubaje.
Můj datum odletu je 26/9.

Stále tomu nemůžu uvěřit. Lidi – známí i neznámí, se mě ptají, jak se cítím, jak to oslavuji a nebo se mě ptají, jak jsem to dokázala..
Upřímně? Nemůžu tomu uvěřit. Na otázku “Jak jsi to dokázala?” nevím, co odpovědět. Já sama nevím, proč jsem se dostala. Proč zrovna mě bylo nabídnuto tohle místo, proč zrovna já byla jedna z x desítek (Můj Open Day), která to místo dostala. Když jsem poprvé v USA zkoušela ten samý pohovor, tak jsem vypadla někdy v půlce. Dostala jsem se pořád daleko, ale neprošla jsem do finále. A do dnešního dne nevím proč. Řekla jsem něco špatně? Udělala jsem něco špatně? Nejsem ten vhodný typ pro tuhle pozici? Nemám dostatečné zkušenosti? Absolutně jsem neměla tušení, proč se mi to tenkrát nepodařilo. A stejně tak netuším, proč se mi to tentokrát podařilo. Na tuhle otázku nejsem schopná odpovědět.

Mám 54 dní do odletu do Dubaje. WOW! Příští měsíc nasednu do letadla a budu vyrážet vstříc novému dobrodružství.

V následujících dnech mě čeká návrat do České Republiky, kde musím k zubaři – opět! Prodělat x očkování a připravovat věci na odlet. Stále tomu nemůžu uvěřit. A myslím, že tomu neuvěřím do doby, než na sebe obléknu tu slavnou uniformu a budu se procházet po palubě. 🙂

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat rodině, přiteli a kamarádům, kteří mi drželi palce a byli mi neskutečnou podporou. Mám obrovské štěstí na lidi, které kolem sebe mám. A jsem si jistá, že bez nich bych nebyla tam, kde jsem dnes a kde budu za měsíc a půl! 🙂 DÍKY.

Rozhodla jsem se založit si nový blog, tentokrát o mém dobrodružství jakožto letuška pro jednu leteckou společnost v Middle East.
Po dlouhém rozhodování jsem došla k závěru, že tedy blog psát budu. Původně jsem zakládat nový nechtěla s tím, že budu výjimečně psát na blog, který jsem zakládala před odletem do USA a udržovala ho až do doby, kdy jsem se přestěhovala do Anglie.
Ráda bych tento blog měla jako takový menší cestopis, kde můžu psát o místech, které jsem navštívila a měla tak nějakou památku.

Samozřejmě jsou věci, které na svém blogu zmiňovat nemůžu a proto ani nebudu. Ale rozhodně bych se chtěla vynasnažit pravidelně psát o mých zážitcích a zkušenostech, které mě zanedlouho čekají. Především kvůli rodině a mých blízkých, které bude zajímat, jak se mám a kde zrovna ve světě se nacházím, ale hlavně kvůli sobě.

Takže se pohodlně usaďte a připoutejte se, protože nové dobrodružství začíná! 🙂