Když jsem se teď podívala, kdy jsem naposledy napsala článek, tak jsem se upřímně zhrozila. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou dobu neaktivní na mém blogu. Abych pravdu řekla, plánovala jsem napsat článek cca 2 týdny zpátky, ale nějak jsem se k tomu nedostala.
Od mého posledního článku se toho událo mraky. A já se teď budu snažit to nějak zformulovat do jednoho článku, uvidíme, jak to půjde. Každopádně to asi bude trošičku delší článek.
SVATBA!
Kdo sleduje Facebook či Instagram, tak ví, že máme za sebou Juliany svatbu. A musím říci, že to byla svatba nádherná. Jako z pohádky. Jsem neuvěřitelně ráda, že Juliany svatba byla přesně taková, jakou si ona vysnila a že si to užila do poslední chvíle, stejně jako jsme si to užívali my všichni.
S Calebovo prací to bylo trošku náročnější a my do poslední chvíle netušili, jak na svatbu dorazíme. Vzhledem k tomu, že nás v pátek (den před svatbou) čekala společná večeře a nácviky, tak já potřebovala být v GA nejpozději v pátek odpoledne. Sraz byl v 5 na nácviky a následná večeře v 6.
Samozřejmě on si nemůže jen tak jít do práce a říct, že v pátek chce volno, Obzvlášť ne před jejich hlavním výcvikem (netuším, jak to jinak pojmenovat, protože nechci zacházet do detailů). On samozřejmě nechtěl, abych jela sama a byl by radši, kdyby mohl jet se mnou a další věc byla ta, že jsme nechtěli brát dvě auta, což by bylo naprosto zbytečné. Pokud by to ale jinak nešlo, asi bychom neměli moc na výběr.
Naštěstí pro nás Caleb a vesměs většina lidí na základně (ne všichni) měli pátek volno, takže jsme nakonec mohli jet spolu. Vyřešilo to všechny možné problémy.
Po příjezdu do GA jsme se zastavili podívat se na Roberta. Upřímně si nedokážu představit, že bych jela do Atlanty a nezastavila se alespoň pozdravit. Strašně by mě to mrzelo, kort když je člověk pár kilometrů od nich. Do Atlanty se tak často nedostaneme, alespoň ne v následujících měsících, takže je fajn si udělat malou zastávku a podívat se na Roberta a mojí HF. Bohužel nebylo moc času, takže jsme opravdu přijeli jenom na kukačku, pozdravit a už jsme zase museli jet a to i přes to, že jsme z domova vyrazili hoooooodně brzo. Bohužel po cestě bylo Nale špatně a my jsme tak třikrát zastavovali. Chudinka naše malá. Další věc je ta, že Georgia je o hodinu napřed, než jsme my na což jsem opět zapomněla. Telefon se mi automaticky přehodí na jejich čas, ale hodiny v autě samozřejmě ne. Takže já byla na tom, že máme o hodinu víc času, než jsme měli.
Když jsme jeli na hotel, tak nás GPS vtipně vzala do nákupního střediska. Já to tam znám a věděla jsem, že ten hotel, kam jsme se chystali my, tam rozhodně není. Takže jsme ztratili spoustu času tím, že jsme hledali náš hotel. Nakonec jsme to našli, ale zabralo nám to docela dost času a já se opět přesvědčila, že se člověk opravdu nemůže spolehnout na GPS.
Dorazili jsme na hotel, vesměs jsme se rychle převlíkli a vyráželi na večeři. To jsme díky Bohu stihli na čas.
Nácvik trval asi půl hodiny, ani ne. Dali nás do páru, řekli nám, jak máme jít, kdo jde první, kdo jde poslední, jak budeme přicházet, odcházet a bylo to.
Konečně po dvou letech jsem se opět shledala s Masumem! 🙂 Z toho jsem měla snad největší radost, protože jeho jsem neviděla ode dne, kdy mě vezl na letiště. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi přijde, jako by to bylo včera. Heleme se, ono to už jsou dva roky.
Po večeri jsme se vydali zpátky na hotel. Já jsem potřebovala napsat mojí řeč na papír, měli jsme na hotelu Nalinku a samozřejmě jsme toho měli po celém dnu dost. Nemluvě o tom, že mě čekal budíček v 6 ráno, jelikož jsme v 7 ráno Juliana a já odjížděly na hotel, kde jsme se měly připravit na tu velkou slávu. 🙂
Nečekala jsem, že napsat reč bude tak těžký. Člověk opravdu musí zvážit, co chce říct, co je VHODNÉ zmínit a co je lepší vynechat. Řeč by neměla být ani krátká, ani příliš dlouhá, nemělo by to být něco přehnaně vtipného a nemělo by to obsahovat věci, kterým nikdo jiný, než Juliana a já (případně ti, kterých se to týkalo) nebude rozumnět. Měla jsem v hlavě srovnáno, o čem chci mluvit, co chci zmínit, ale jakmile přišlo na moment, kdy jsem to měla sepsat na papír, tak jsem se zasekla. Psala jsem si poznámky na papírky, četla to Calebovi, ptala se ho neustále na to, co si myslí, jestli to mám napsané správně, jestli to dává smysl. Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla odvést tu nejlepší práci a dát si opravdu záležet. Přece vůbec nejde o mě, ale chtěla jsem, aby to potěšilo Julianu a jejího manžela. Chtěla jsem, aby to pro ně bylo “special”.
Trvalo mi to asi 4 hodiny. Možná déle. Nemohla jsem přijít na závěr a byla jsem tak zničená, že Caleb mi řekl, ať si jdu dát sprchu a vypnu na chvíli, jinak to nikdy nedopíšu. 🙂 Nakonec jsem to zvládla a Caleb mi pak opravil drobnosti. Nakonec jsem to přepsala tak, abych to měla v telefonu a rozhodla se to přepsat pak během příprav, protože jsem věděla, že budu mít čas. A tady to je …
Jediný, co mě trošku mrzelo, tak fakt, že holky mluvily neustále svým rodným jazykem. Většinu času jsem tam byla jediná, která nerozumněla ani pumpička. Masum byl “bridesman” a samozřejmě tam v době připrav nebyl. Přijel na chvíli a pak zase musel pryč. Někdy kolem poledne dorazila “groomswoman” Ruona, takže jsem konečně měla s kým kecat. Caleb se tou dobou staral o Nalu a chystal se jí odvézt do hotelu pro pejsky, kde jsme jí zaplatili ten nejlepší možný “pokoj” a nějaké aktivity k tomu.
Kolem 2 hodiny odpoledne jsme vyrazili všichni na másto svatby. CCA hodinu od Atlanty. Netušila jsem, že tam jsou tak krásný místa, jako bylo to, kde se konala svatba.
Abych pravdu řekla, netušila jsem, že mě to tak vezme. Když jsme čekaly na příchod respektive příjezd Juliany, tak jsme stály a utíraly slzy. V momentě, kdy jsme ji viděly přijíždět (kočár tažený koňmi), tak slzy tekly proudem. Všechny do jedný jsme bulely jako malý holky. 🙂
Po obřadu následovala večeře, focení a zábava. 🙂
Poprvé v životě jsem byla nervózní mluvit před lidma. Hrála jsem od první třídy divadlo, nikdy jsem neměla problém vystupovat před lidmi, nikdy jsem neměla problém s proslovy aj. Tentokrát jsem měla proslov k jedné z mých nejbližších kamarádech. Nechtěla jsem to pos…, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěla jsem, aby viděla, jak moc mi na ní/nich záleží a co pro mě oba dva znamenají. K mému překvapení můj proslov měl obrovský úspěch a Brandon si ode mě vzal můj papír na památku. Juliana brečela a bylo vidět, že ji můj proslov zahřál u srdce!
Byla to nááááádherná svatba. Juliana byla nádherná nevěsta a já si to fakt užila. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla čest jít jí za svědka. 🙂
Ráno jsme s Calebem vstali brzo, abychom Nalinku mohli vyzvednout hned, co otevřou. Teď to bude znít ani směšně, ale já měla slzy v očích, když jsem jí vyzvedávala. Nevím, jestli jsem měla větší radost já, nebo ona. Vrátili jsme se pak na hotel, abychom se zabalili a vyrazili pomalu, ale jistě na cestu.
To byl vlastně poslední náš společný víkend, protože Caleba čkal odjezd na výcvik.
Poslední dva týdny jsem strávila s Breck, Tracy, Stephanie, Leannou a Bekah. Všichni naši chlapí jsou pryč. Teď o víkendu jim dokonce sebrali telefony, takže nemáme absolutně žádný kontakt s nimi. A ještě dlouho mít nebudeme.
Dvakrát jsme vyrazily s holkama na sběr jahod! 🙂 Jednou jsme šly já, Tracy, Breck a Leanna. Dneska jsem šla s Bekah (Calebovo ségra) znovu.
Já jsem si to nesmírně užila. Celý kýbl jahod stál 12 dolarů. 12 dolarů stál v případě, že si ty jahody člověk nasbírá sám, 14 dolarů v případě, že odkoupí ty, co nasbírali majitelé farmy.
Míšo, zrovna včera jsem si na tebe vzpoměla… Hlavně jsem si říkala jak vůbec dopadlo to tornádo. Byl toho totiž plný fb a AccuWeathher. Ale tak vidím že jste to zvládli v pořádku. Článek zde chyběl dlouho, tak jsem zas začala zas od začátku číst tvůj Au-Pair blog.
Krásný a zajímavý článek – už se těším na další :-)Jinak se taky musím přiznat, že se občas vracím ke starému blogu o Au-Pair, nebo tenhle čtu od začátku a i když je čtu opakovaně, musím se přiznat, že mě pořád hodně baví.. 🙂
Miluju tvoje články a vždycky se hrozně těším, když nějaký vyjde :-).. Přiznám se, že mě nejvíce zajímá, jak to zvládáš, když s tebou není Caleb a je pracovně pryč. Můj přítel, taky voják, odjíždí za měsíc na půl roku pryč, bude to poprvé, co odjede ze země, nevím, co od toho mám čekat, ani jak to vypadá s českými vojáky v zahraničí, takže nevím, jestli se mám bát nebo ne :-D. Každopádně už jenom ta dlouhá doba od sebe je těžká, a já tě obdivuji, že tys to už tolikrát zvládla :-). Nemáš nějaký typ na dlouhé osamocené večery? 😀
Nebudu lhát, je to těžký. Nesmírně těžký. Ale je jenom na tobě, jak se s tím vypořádáš. Zní to jako klišé, ale důležité je zůstat busy. Nesedět doma a utápět se v smutku. Já mam kolem sebe skvělý lidi, kteří mě drží nad vodou. Všechny holky jsme tu na stejné lodi, tudíž mám naprosto skvělou podporu. Nemluvě o rodině. Každý den chodím do práce do USO, chodím každý den cvičit, neustále něco podnikáme s holkama, mám Nalinku. Caleb mi chybí, to víš, že si i pobrečím a počítám dny do konce, ale zvládla jsem daleko horší věci – viz 9 měsíců mise v Afg. Člověk by řekl, že je to jednodušší časem, není. Ale je jenom na tobě, jak se s tím popereš. Je na tobě jestli budeš sedět doma na zadku nebo jestli ten čas insvestuješ do sebe a svých blízkých. 🙂
Ten proslov! Klobouk dolů! 🙂
Jinak opět perfektní článek, a obdivuju tě, že po těch všech událostech máš ještě náladu o tom psát na blog… Při představě 'jenom' toho tornáda je mi hrozně… Ale tak snad už tam budete mít klid a brzy se Caleb vrátí 🙂
Zní to jako pohádka, tři kamarádky aupairky co našly v cizí zemi svoji lásku :)) krása! ta svatba vypadá taky jako z pohádky:) a Nalinka, už je strašně obří 😀 to snad ani není možný od tý doby, co jsi tu postovala její první fotky! 😀
Je super číst příběhy z Tvého života, článek mě vždycky úplně pohltí 😀
Michaelatravelz