You are here: Home / LIVING IN THE US / Co je nového / Juliany svatba

Co je nového / Juliany svatba

Když jsem se teď podívala, kdy jsem naposledy napsala článek, tak jsem se upřímně zhrozila. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou dobu neaktivní na mém blogu. Abych pravdu řekla, plánovala jsem napsat článek cca 2 týdny zpátky, ale nějak jsem se k tomu nedostala.

Od mého posledního článku se toho událo mraky. A já se teď budu snažit to nějak zformulovat do jednoho článku, uvidíme, jak to půjde. Každopádně to asi bude trošičku delší článek.

SVATBA!

Kdo sleduje Facebook či Instagram, tak ví, že máme za sebou Juliany svatbu. A musím říci, že to byla svatba nádherná. Jako z pohádky. Jsem neuvěřitelně ráda, že Juliany svatba byla přesně taková, jakou si ona vysnila a že si to užila do poslední chvíle, stejně jako jsme si to užívali my všichni.
S Calebovo prací to bylo trošku náročnější a my do poslední chvíle netušili, jak na svatbu dorazíme. Vzhledem k tomu, že nás v pátek (den před svatbou) čekala společná večeře a nácviky, tak já potřebovala být v GA nejpozději v pátek odpoledne. Sraz byl v 5 na nácviky a následná večeře v 6.
Samozřejmě on si nemůže jen tak jít do práce a říct, že v pátek chce volno, Obzvlášť ne před jejich hlavním výcvikem (netuším, jak to jinak pojmenovat, protože nechci zacházet do detailů). On samozřejmě nechtěl, abych jela sama a byl by radši, kdyby mohl jet se mnou a další věc byla ta, že jsme nechtěli brát dvě auta, což by bylo naprosto zbytečné. Pokud by to ale jinak nešlo, asi bychom neměli moc na výběr.
Naštěstí pro nás Caleb a vesměs většina lidí na základně (ne všichni) měli pátek volno, takže jsme nakonec mohli jet spolu. Vyřešilo to všechny možné problémy.
Po příjezdu do GA jsme se zastavili podívat se na Roberta. Upřímně si nedokážu představit, že bych jela do Atlanty a nezastavila se alespoň pozdravit. Strašně by mě to mrzelo, kort když je člověk pár kilometrů od nich. Do Atlanty se tak často nedostaneme, alespoň ne v následujících měsících, takže je fajn si udělat malou zastávku a podívat se na Roberta a mojí HF. Bohužel nebylo moc času, takže jsme opravdu přijeli jenom na kukačku, pozdravit a už jsme zase museli jet a to i přes to, že jsme z domova vyrazili hoooooodně brzo. Bohužel po cestě bylo Nale špatně a my jsme tak třikrát zastavovali. Chudinka naše malá. Další věc je ta, že Georgia je o hodinu napřed, než jsme my na což jsem opět zapomněla. Telefon se mi automaticky přehodí na jejich čas, ale hodiny v autě samozřejmě ne. Takže já byla na tom, že máme o hodinu víc času, než jsme měli.
Když jsme jeli na hotel, tak nás GPS vtipně vzala do nákupního střediska. Já to tam znám a věděla jsem, že ten hotel, kam jsme se chystali my, tam rozhodně není. Takže jsme ztratili spoustu času tím, že jsme hledali náš hotel. Nakonec jsme to našli, ale zabralo nám to docela dost času a já se opět přesvědčila, že se člověk opravdu nemůže spolehnout na GPS.
Dorazili jsme na hotel, vesměs jsme se rychle převlíkli a vyráželi na večeři. To jsme díky Bohu stihli na čas.

Nácvik trval asi půl hodiny, ani ne. Dali nás do páru, řekli nám, jak máme jít, kdo jde první, kdo jde poslední, jak budeme přicházet, odcházet a bylo to.
Konečně po dvou letech jsem se opět shledala s Masumem! 🙂 Z toho jsem měla snad největší radost, protože jeho jsem neviděla ode dne, kdy mě vezl na letiště. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi přijde, jako by to bylo včera. Heleme se, ono to už jsou dva roky.

Po večeri jsme se vydali zpátky na hotel. Já jsem potřebovala napsat mojí řeč na papír, měli jsme na hotelu Nalinku a samozřejmě jsme toho měli po celém dnu dost. Nemluvě o tom, že mě čekal budíček v 6 ráno, jelikož jsme v 7 ráno Juliana a já odjížděly na hotel, kde jsme se měly připravit na tu velkou slávu. 🙂

Nečekala jsem, že napsat reč bude tak těžký. Člověk opravdu musí zvážit, co chce říct, co je VHODNÉ zmínit a co je lepší vynechat. Řeč by neměla být ani krátká, ani příliš dlouhá, nemělo by to být něco přehnaně vtipného a nemělo by to obsahovat věci, kterým nikdo jiný, než Juliana a já (případně ti, kterých se to týkalo) nebude rozumnět. Měla jsem v hlavě srovnáno, o čem chci mluvit, co chci zmínit, ale jakmile přišlo na moment, kdy jsem to měla sepsat na papír, tak jsem se zasekla. Psala jsem si poznámky na papírky, četla to Calebovi, ptala se ho neustále na to, co si myslí, jestli to mám napsané správně, jestli to dává smysl. Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla odvést tu nejlepší práci a dát si opravdu záležet. Přece vůbec nejde o mě, ale chtěla jsem, aby to potěšilo Julianu a jejího manžela. Chtěla jsem, aby to pro ně bylo “special”.
Trvalo mi to asi 4 hodiny. Možná déle. Nemohla jsem přijít na závěr a byla jsem tak zničená, že Caleb mi řekl, ať si jdu dát sprchu a vypnu na chvíli, jinak to nikdy nedopíšu. 🙂 Nakonec jsem to zvládla a Caleb mi pak opravil drobnosti. Nakonec jsem to přepsala tak, abych to měla v telefonu a rozhodla se to přepsat pak během příprav, protože jsem věděla, že budu mít čas. A tady to je …

V sedm ráno jsem byla nastoupená u Juliany. Sedly jsme do auta a vyrazily jsme vstříc svatebnímu dobrodružství. Hezky jsme si v autě probrečely, protože mi odříkala její svatební slib a tak nějak jsme zavzpomínaly na dobu, kdy jsme byly Au Pair, na některé naše zážitky atd.
Následovaly přípravy na hotelu. Vlasy, make up, obléci se do šatů, fotky a spoustu dalšího. Tady už máte pár fotek. 

Jediný, co mě trošku mrzelo, tak fakt, že holky mluvily neustále svým rodným jazykem. Většinu času jsem tam byla jediná, která nerozumněla ani pumpička. Masum byl “bridesman” a samozřejmě tam v době připrav nebyl. Přijel na chvíli a pak zase musel pryč. Někdy kolem poledne dorazila “groomswoman” Ruona, takže jsem konečně měla s kým kecat. Caleb se tou dobou staral o Nalu a chystal se jí odvézt do hotelu pro pejsky, kde jsme jí zaplatili ten nejlepší možný “pokoj” a nějaké aktivity k tomu.

Kolem 2 hodiny odpoledne jsme vyrazili všichni na másto svatby. CCA hodinu od Atlanty. Netušila jsem, že tam jsou tak krásný místa, jako bylo to, kde se konala svatba.

Abych pravdu řekla, netušila jsem, že mě to tak vezme. Když jsme čekaly na příchod respektive příjezd Juliany, tak jsme stály a utíraly slzy. V momentě, kdy jsme ji viděly přijíždět (kočár tažený koňmi), tak slzy tekly proudem. Všechny do jedný jsme bulely jako malý holky. 🙂

Po obřadu následovala večeře, focení a zábava. 🙂

Poprvé v životě jsem byla nervózní mluvit před lidma. Hrála jsem od první třídy divadlo, nikdy jsem neměla problém vystupovat před lidmi, nikdy jsem neměla problém s proslovy aj. Tentokrát jsem měla proslov k jedné z mých nejbližších kamarádech. Nechtěla jsem to pos…, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěla jsem, aby viděla, jak moc mi na ní/nich záleží a co pro mě oba dva znamenají. K mému překvapení můj proslov měl obrovský úspěch a Brandon si ode mě vzal můj papír na památku. Juliana brečela a bylo vidět, že ji můj proslov zahřál u srdce!

Byla to nááááádherná svatba. Juliana byla nádherná nevěsta a já si to fakt užila. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla čest jít jí za svědka. 🙂

Ráno jsme s Calebem vstali brzo, abychom Nalinku mohli vyzvednout hned, co otevřou. Teď to bude znít ani směšně, ale já měla slzy v očích, když jsem jí vyzvedávala. Nevím, jestli jsem měla větší radost já, nebo ona. Vrátili jsme se pak na hotel, abychom se zabalili a vyrazili pomalu, ale jistě na cestu.

To byl vlastně poslední náš společný víkend, protože Caleba čkal odjezd na výcvik.

Poslední dva týdny jsem strávila s Breck, Tracy, Stephanie, Leannou a Bekah. Všichni naši chlapí jsou pryč. Teď o víkendu jim dokonce sebrali telefony, takže nemáme absolutně žádný kontakt s nimi. A ještě dlouho mít nebudeme.
Dvakrát jsme vyrazily s holkama na sběr jahod! 🙂 Jednou jsme šly já, Tracy, Breck a Leanna. Dneska jsem šla s Bekah (Calebovo ségra) znovu.
Já jsem si to nesmírně užila. Celý kýbl jahod stál 12 dolarů. 12 dolarů stál v případě, že si ty jahody člověk nasbírá sám, 14 dolarů v případě, že odkoupí ty, co nasbírali majitelé farmy.

Ještě ten večer jsme se rozhodly, že nakoupíme čokoládu a víno. Vtipně jsme museli jet do Kentucky, protože tady u nás se alkohol v neděli koupit nedá, což mi neleze do hlavy. Každopádně ta cesta za to stála 🙂
S holkama jsme si objednaly pizzu a následně si dopřály sklenky dobrého vína a jahod. Měly jsme s sebou 4 pejsky, takže zatímco my si užívaly takový holčičí večer, tak naši psíci vyváděli na zahradě. 🙂 
Vesměs většinu večerů jsme strávily tak, že buď jsme šly na večeři někam, nebo jsme byly u jedné z nás doma a tak nějak si užívaly menší drbánku – klasika, ženský.
Do toho všeho jsme začaly chodit do posilovny každý den. Breck a Tracy už chodí nějakou dobu. Já naopak nějakou dobu se sebou nic nedělala. Během mého prvního roku Au Pair jsem chodila do posilovny dvakrát denně a snažila se něco s sebou dělat poté, co jsem nechtěla přibrala. Jenže pak to časem vyšumělo a hlavně, co jsem pracovala pro Emirates, tak jsem neměla moc energie na nic jinýho než spánek. A kolikrát i stačilo to, co člověk nachodil během jednoho letu. 
Jelikož jsem se rozhodla, že chci s sebou něco dělat, tak jsem se k holkám přidala a s Breck si domluvila, že budeme chodit každý den! Takže máme za sebou první týden, kdy v posilovně opravdu trávíme každý den. A Breck se se mnou zrovna nemazlí, ba naopak. Jsem ráda, že jsem se konečně dokopala něco dělat, protože mi pohyb opravdu chybí a ráda bych se dostala do formy, abych se nemusela stydět jít do posilovny s Calebem. Ten je unešený z představy, že budeme spolu cvičit jako pár. Takže budeme chodit všichni dohromady. Byť mě bolí celý tělo a vím i o svalech, o kterých jsem neměla tušení, že vůbec v tom těle mám, tak jsem strašně spokojená. Baví mě to a dělá mi to radost. Mám fakt lepší pocit z toho, že něco dělám. Tak jsem zvědavá na následující dny. Fakt mě to ale baví. 🙂 
Taky plánujeme menší roadtrip. Rozhodly jsme se, že v červenci pojedeme všichni na dovolenou. Chlapá jsou pro (alespoň teda Caleb a Erik), Breck a já jsme pro taky (ještě aby ne, když jsme to my dvě vymyslely) a Tracy by se k nám taky ráda přidala, jen uvidíme, jak se na to bude tvářit Nick. Chystáme se někam na Floridu. Koukali jsme na Panama City Beach, Destin nebo jiné destinace. Upřímně se chystáme spíš válet s pivem na pláži. Chlapí toho mají víc než dost za posledních pár měsíců a určitě se nechystáme dělat turisty, ale fakt si odpočinout. Chceme si pronajmout barák a vzít s sebou naše psíky. Ideálně bychom vzali dvě auta – jedno plný ženských, druhý chlapů. Chtěli bychom se po cestě zastavit v Atlantě, ale uvidíme, jak to dopadne. Breck navrhla, že bychom mohli jít na baseball – Braves Game. Tak uvidíme. Zatím je vše v plenkách. 🙂 
Teď se chystáme příští týden do Atlanty. Není to úplně 100%, ale rády bychom si udělaly menší výlet. Teď máme víkend na to to naplánovat. Juliana o nás ví, teď už jenom doladit detaily. 
Mimo to chodím každý týden s Nalou na výcvik. Rádi bychom ji nechali vycvičit, aby mohla například do škol, nemocnic či jiných zařízení. Ať už by se jednalo o práci s dětma, seniory či vojáky. Takže pomalu, ale jistě směřujeme tímto směrem. Uvidíme, jak to ještě dopadne. 
Každý den chodím na směny do práce. Konečně mám za sebou prvních 100 HODIN! Teď už jsem na 120. Ještě páááááááár a dostanu dopis od prezidenta USA. Můj gól je oddělat 500 hodin před tím, než budou volby. Což bych měla krásně stihnout, pokud zvládnu 100 hodin měsíčně, což by bylo naprosto ideální. Naprosto jsem si USO a lidi v USO zamilovala a opravdu jsem vděčná za to, že jsem součást týmu.
Dneska jsme zrovna měli menší školení. Klasika, jednou za čas se musí udělat školení, seznámit se s novinkama aj. Pustili nám video, kde mluvili nejenom lidé, co dělají dobrovolníky, ale i vojáci. Ať už ti, co stále slouží a nebo veteráni. Tak nějak jsem čekala, že mi ukápne slza. Bylo neuvěřitelné poslouchat příběhy těch lidí a slyšet, co pro ně naše práce a to, co pro ně děláme znamená. To jsem ale netušila, že pak budu brečet jako želva. 
Důvod? Sedělo nás pár u stolu a samozřejmě naši dobrovolníci nejsou jenom manželky či manželé vojáků. Mezi námi jsou nejenom vojáci, co momentálně slouží, ale i veteráni. Seděli jsme u stolu a měli jsme za úkol se představit a říctn něco o tom, co jsme zažili během naší práce pro USO nebo jak jsme začali atd. Začal můj kolega Emmanuel. Jeho příbeh (je to voják, co má malou dceru, která žije daleko od něj) mě dostal do kolen. A já ho znám, vím o tom, že má malou dceru, vím o hodně věcech, které zmínil. Ale to, jaký měl proslov o tom, co USO pro něj znamená jako pro vojáka, proč tohle dělá, jak to vidí on atd. To mě dostalo naprosto do kolen. A to byl teprve začátek. Následovalo víc takových příbehů, kdy se to neobešlo bez slz. Fakt mě ty jejich příběhy dostaly. A došlo na mě. A samozřejmě půlka mého proslovu byla plná slz. Důvodů jsem měla hned několik. 
1. Posledních pár dní bylo neuvěřitelně náročných. Mám skvělý “support system”, nejenom, že mám skvělý kamarádky a lidi kolem sebe, my jsme všichni jedna takový velká rodina. Samozřejmě pak mám moje rodiče, ale i Calebovo. Calebovo mami mi neustále volá a ujišťuje se, že to zvládám a že jsem v pohodě. I přes to posledních pár dnů byla obrovská zkouška a zátěž. 
Už mám za sebou spoustu událostí – výcviků, mise a kdo ví čeho. Není to poprvé, co jsem v odloučení s Calebem. Zažila jsem toho dost za poslední 3 roky, i přes to je to pořád těžký. A každý z nás máme dobrý dny, ale i ty špatné. 
2. Kdo sleduje Facebook, tak ví, že jsme tu měli hodně špatné počasí. V úterý se přihnaly bouřky, následovalo tzv. Tornado watch, které se během chvíle proměnilo v tornado warning. Kdo mě zná, tak ví, že bouřky ráda nemám. Nebojím se, ale nemám je prostě ráda a to obzvlášť pokud jsem doma sama. Za další to bylo poprvé, co jsem zažila tornado warning, kdy jsem byla úplně sama doma. Když jsem poprvé zažila tornado warning, tak to bylo v Atlantě. Jenže tenkrát jsem byla s celou HF. Když jsme se museli schovat do “basementu”, tak jsme tam byli všichni. Tady jsem se měla schovat a byla jsem úplně sama doma s Nalou. Venku houkaly sirény, následně začaly houkat další sirény v našem komplexu s nasledným varováním “tornado warning, seek shelter” … Takže já jsem se přestěhovala do koupelny, naprosto nešťastná, že jsem doma sama, za Boha jsem nemohla zapnout televizi, protože prostě to nastavení je úplně padlý na hlavu, do toho Caleb do televize připojil milion sra… (s prominutím), něco tady s tím vyváděl, takže já si s tím teď nevím rady. Jediný co, tak vím, jak zapnout Netlix a jak si pustit DVD. A neví si s tím rady nikdo, kdo tu byl na návštěvě. No nic. Takže jsem sledovala internet, chodily mi zprávy na telefon. 
Díky Bohu se nedávno do našeho komplexu přistěhovala jedna moje kolegyně z USO: Bydlí přímo nad náma ve 3 patře. Takže mi zavolala, jestli jsem v pořádku. Na to jsem jí řekla, ať přijde k nám, že je lepší být na nejnižším poschodí. Takže jsme přes hodinu seděly u nás v koupelně. Do toho jí volala dcera s tím, že viděli, jak se formuje tornádo. Ono celkově ty fotky, co jsem vidělala na FB, tak to vypadalo strašidelně. Celkově to byla zajímavá noc. 
Tohle bylo chvíli před tím, než to vypuklo. Na ulici bylo hrobový ticho, nikde ani noha. 
Díky Bohu jsme to zvládli, to nejhorší se nám vyhlo. Byla místa, která to odnesla daleko hůře. Ale musím říct, že jsem měla v jeden moment fakt nahnáno. 
3. Teď asi událost, co mě rozhodila nejvíce. Včera jsem byla na šichtě v USO, přišla kamarádka, co tam dělá taky dobrovolníka. Její manžel má stejnou hodnost jako můj, dělají podobnou, vlastně skoro stejnou práci, prošli si hodně podobnýma věcma a celkově si tak máme o čem povídat a je to fakt super holka. Včera přišla do práce a povídá … “Stala se nehoda” … Chvíli jsem na ní koukala jako na blázna. Pak povídá … Na výcviku zabili vojáka. Byl postřelen při výcviku a na následky jeho zranění zemřel. V tu chvíli se mě krve nedořezal. Caleb i její manžel jsou tam dole na výcviku, stejně jako manželé Breck, Tracy, přítel Leanny a mnoho dalších chlapů, které znám nebo minimálně vím od vidění kdo jsou. Člověk si nedokáže představit, co jsme v tu chvíli prožívaly. Seděly jsme a klepaly se. Čekaly jsme na novinky. A tou dobou o tý nehodě nikdo nevěděl. Nedokážu popsat, jak mě bylo zle. Nejhorší na tom všem bylo to, že všichni chlapi mají telefony zabavené v tento moment a nemáme tak s nimi žádný kontakt. Zavolala jsem Breck a řekla jí, co se stalo, aby byla na telefonu v případě, kdyby jí náááááhodou volal Erik. Já napsala Calebovo rodičům v momentě, kdy jsme věděla s jistotou, že Caleb je v pořádku. Protože byla jenom otázka času, kdy se to objeví v médiích a kdy vypukne panika. Takže jsem chtěla mít jistotu, že nepropadnou panice. I když jsem věděla, že nikdo z mých blízkých nebyl obětí té nehody, tak mi bylo zle. Nehody se stávájí. Každý den. I přes to, jakou mají práci a co dělají by si člověk řekl, že jsou v bezpečí, když jsou na výcviku a jsou vesměs na rodné půdě. Tohle nás zasáhlo všechny. Jsme jedna velká rodina. A já si nedokážu a nechci představit, čím si prochází jeho rodina. Samozřejmě o něco později to bylo plný internetu a to způsobilo paniku. Což se dalo čekat, protože za 1. většina chlapů je pryč na tom výcviku, za 2. nemají žádnou možnost, jak nás kontaktovat a za 3. média byla plná toho, že rodina ještě nebyla kontaktována, takže hodně lidí mělo strach … No zkrátka..
Včera byl den, kdy bych dala cokoliv za to, aby Caleb mohl zvednout telefon a zavolat mi. Stačilo by mi slyšet jeho hlas a vědět, že je v pořádku. Byť vím, že jemu se fyzicky nic nestalo. Ale tohle zasáhlo hodně chlapů, kort když tohle byl mladej kluk, neuvěřitelně mladej kluk, co zrovna vylez ze střední. A ti chlapi jsou jak bratři. 
Takže já jsem měla prostě potřebu se vybrečet a dostat to ze sebe. Teď už jsem se zase uklidnila. člověk holt občas potřebuje upustit páru. 
Každopádně jsem vděčná, že tu mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi oporou a já vím, že se na ně můžu kdykoliv spolehnout, stejně jako oni ví, že se můžou spolehnout na mě. Kort když většina z nás má rodiny daleko! 
Pro to se i s holkama snažíme zůstat co nejvíc “busy”. Každý den máme nějaké plány a aktivity. Teď o víkendu jdeme na dostihy. Jeden náš kamarád (je to kolega našich manželů a blízký kamarád Breck a Erika) nás pozval, ať jdeme s ním. My se máme vyparádit – šaty, klobouky a prostě udělat velkou parádu. Neuvěřitelně se těším, hlavně to bude něco nového! A bude o čem psáááááááát … 🙂 
Nala nám roste jako z vody a dělá nám obrovskou radost. A já jsem neuvěřitelně vděčná, že jí mám, protože si nedokážu představit jí tu nemít. Spinká se mnou v posteli, chodíme spolu ven, na výcvik a tak různě. 

Taky jsem se byla podívat s holkama do Nashville – dvakrát! 
Na nákupy a takový to holčičí odpoledne. 🙂 Jelikož miluji čaj, tak jsem si pořídila sypaný čaj od Teavana a vzhledem k tomu, že měli akci na jejich základní výbavu, tak jsem si pořídila i to. Za 25 dolarů bych to jen tak nesehnala.
Tady je video, jak to funguje: 
Také mám za sebou prohlídku u lékaře, kvůli mojí žádosti o zelenou kartu. Když řeknu, že vás komplet prohlédnou, tak opravdu KOMPLET. A už dlouho jsem se necítila tak nepříjemně, jako při této prohlídce. Chápu, že je to součást procesu, ale opravdu mi to bylo nepříjemný. A tato sranda mě stála 300 dolarů. Za půl hodiny v ordinaci. Jelikož mi brali krev a dělali test na tuberkolózu, tak jsem musela dva dny na to zpátky, aby mi zkontrolovali výsledek TB testu. Oni vám píchnou pod kůži injekci a vy pak jdete zpátky, aby se na to podívali, co to s váma udělá. Možná máte zkušenost s tím,to testem, mě vždycky dělali RTG. 
Kdo sleduje Snapchat, tak asi postřehl moje časté návstěvy ER  (emergency room). Byla jsem teď skoro celý měsíc na antibiotikách. Ta druhá událost mě baví do teď…
V pátek před svatbou jsem si holila nohy a vtipně jsem se řízla na kotníku. Komu se to nestalo, že jo. Neznám jedinou ženskou, co by se při holení nohou nikdy neřízla. Teklo ze mě krve jak z vola, ale prostě nebylo to nic vážnýho. V pondělí jsem byla v práci v USO. Neuvěřitelně mě ta rána na kotníku bolela a začínala jsem mít problémy s chůzí. Dopadlo to tak, že jsem stěží dojela domů a následně nemohla vůbec chodit. Caleb přijel z práce a musel mě nosit po celým bytě, protože jsem na tu nohu nemohla ani došlápnout. Můj kotník byl asi tak 3x větší, než normálně, měla jsem to oteklý jako blázen. V jednu chvíli jsem se snažila dojít do kuchyně a nedošla jsem, zůstala jsem zaseknutá v slzách stát na jedné noze a Caleb mě musel odnést zpět na gauč. Druhý den jsem skončila na ER a doktor mi řekl, že mám štěstí, že jsem přišla, protože mám ošklivou infekci v té ráně. Absolutně netuším, jak jsem to dokázala a já si pak odkráčela s antibiotikama. Abych pravdu řekla, docela se tím bavím, protože tohle dokážu snad jenom já. To prostě není možný. Moji rodiče by mohli vyprávět. 
Také jsem “oslavila” 4 roky ode dne, kdy jsem poprvé vstoupila na tu slavnou americkou půdu. 🙂 Když se na to dívám zpětně, tak nemůžu uvěřit, co se od toho momentu událo. A kdo by to byl věděl, že já, Petra i Juliana se nakonec vdáme. 🙂 Ale rozhodně jsem za to všechno nesmírně vděčná. 
Zpátky k jahodám.
S holkama jsme vyrazily do mé oblíbené restaurace – Hananoki, což je japonský steakhouse. A vzhledem k tomu, že jsem bez antibiotik, tak jsme si dopřály nějakého toho drinku, spotřebovaly pár jahod a já připravila jahody v čokoládě, jelikož to mělo takový úspěch poprvé.. 

A vzhledem k tomu, že už jsem napsala asi víc než dost, tak jdu chrápat, jelikož zítra jdeme cvičit brzo ráno místo odpoledne, takže jdu padnout za vlast. 🙂 Už teď mám co dělat, abych vydržela vzhůru. 
Slibuji, že další článek bude dřív jak za měsíc! :-))))))) 
Mějte se krásně! :))))

Comments

  1. Míšo, zrovna včera jsem si na tebe vzpoměla… Hlavně jsem si říkala jak vůbec dopadlo to tornádo. Byl toho totiž plný fb a AccuWeathher. Ale tak vidím že jste to zvládli v pořádku. Článek zde chyběl dlouho, tak jsem zas začala zas od začátku číst tvůj Au-Pair blog.

    Reply

  2. Krásný a zajímavý článek – už se těším na další :-)Jinak se taky musím přiznat, že se občas vracím ke starému blogu o Au-Pair, nebo tenhle čtu od začátku a i když je čtu opakovaně, musím se přiznat, že mě pořád hodně baví.. 🙂

    Reply

  3. Miluju tvoje články a vždycky se hrozně těším, když nějaký vyjde :-).. Přiznám se, že mě nejvíce zajímá, jak to zvládáš, když s tebou není Caleb a je pracovně pryč. Můj přítel, taky voják, odjíždí za měsíc na půl roku pryč, bude to poprvé, co odjede ze země, nevím, co od toho mám čekat, ani jak to vypadá s českými vojáky v zahraničí, takže nevím, jestli se mám bát nebo ne :-D. Každopádně už jenom ta dlouhá doba od sebe je těžká, a já tě obdivuji, že tys to už tolikrát zvládla :-). Nemáš nějaký typ na dlouhé osamocené večery? 😀

    Reply

  4. Nebudu lhát, je to těžký. Nesmírně těžký. Ale je jenom na tobě, jak se s tím vypořádáš. Zní to jako klišé, ale důležité je zůstat busy. Nesedět doma a utápět se v smutku. Já mam kolem sebe skvělý lidi, kteří mě drží nad vodou. Všechny holky jsme tu na stejné lodi, tudíž mám naprosto skvělou podporu. Nemluvě o rodině. Každý den chodím do práce do USO, chodím každý den cvičit, neustále něco podnikáme s holkama, mám Nalinku. Caleb mi chybí, to víš, že si i pobrečím a počítám dny do konce, ale zvládla jsem daleko horší věci – viz 9 měsíců mise v Afg. Člověk by řekl, že je to jednodušší časem, není. Ale je jenom na tobě, jak se s tím popereš. Je na tobě jestli budeš sedět doma na zadku nebo jestli ten čas insvestuješ do sebe a svých blízkých. 🙂

    Reply

  5. Ten proslov! Klobouk dolů! 🙂
    Jinak opět perfektní článek, a obdivuju tě, že po těch všech událostech máš ještě náladu o tom psát na blog… Při představě 'jenom' toho tornáda je mi hrozně… Ale tak snad už tam budete mít klid a brzy se Caleb vrátí 🙂

    Reply

  6. Zní to jako pohádka, tři kamarádky aupairky co našly v cizí zemi svoji lásku :)) krása! ta svatba vypadá taky jako z pohádky:) a Nalinka, už je strašně obří 😀 to snad ani není možný od tý doby, co jsi tu postovala její první fotky! 😀

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.