• ABOUT
  • LIVING IN THE US
    • 2020
      • 2020
      • Moje cesta k americkému občanství
    • 2019
      • Návštěva – část první
      • Návštěva – část druhá
      • Roadtrip – Washington, D.C.
      • Roadtrip – New York City/West Point Military Academy
      • 2018/2019
      • ČESKÁ REPUBLIKA – část 1.
      • ČESKÁ REPUBLIKA – část 2.
      • CHANGE OF COMMAND CEREMONY
      • 20. říjen 2019
    • 2018
      • Savannah, GA
      • Washington, D.C.
      • Moje NOVÉ tělo.
      • “Bejby nebude sedět v koutě”
      • Montgomery, AL (+Fort Benning)
      • Stěhujeme se! :)
      • Klid před bouří (stěhováním)
      • Konečně!
      • Saint Simons, Tybee a Jekyll Island
    • 2017
      • DĚKUJI !
      • FALL 2017
      • Bydlíme! :)
      • HOMECOMING, ČEKÁME MIMINKO a SVATBA
      • 2017
    • 2016
      • Válčíme!
      • Svátky v USA
      • … See you later …
      • Stále žiju! :)
      • Začátek léta
      • Další měsíc za náma.. :)
      • Co je nového / Juliany svatba
      • USO volunteer
      • Hlášení z USA! :)
      • Návrat do USA!
  • Elijah & Lucas
    • 2020
      • LUCAS GABRIEL KAMALANI FRIEL
    • 2018
      • Elijah Michael Kamalani Friel
      • Návštěva “Bejbínka”
      • Bejbínkovo výbava
      • První narozeniny
    • 2017
      • BABY SHOWER + Stěhujeme se!
      • It’s a BOY !
  • EMIRATES
    • 2016
      • Loučení s Demi
      • Global Village a poslední dny v Dubai! :-)
      • Rodina v Dubai – část první.
      • Poslední let
      • Tokyo, Japan
      • Moskva, Rusko
      • Přání!
      • LAS VEGAS (Let do LA)
      • Hurá do Čech! :)
    • 2015
      • Loučení, let do Říma a dny v Dubai
      • Další dovolená! :)
      • Letuška vs. Manželka
      • Seattle, USA
      • San Francisco & Alcatraz – USA
      • Vaše dotazy :)
      • Zase v CALI :)
      • Nelituji :)
      • Víkend v České republice :)
      • Dhaka, Bangladéš
      • Mauritius
      • Dovolená :)
      • COLOMBO, SRI LANKA
      • Rome, ITALY
      • Singapore – Brisbane – Singapore
      • Moskva, Rusko
      • LA, CALIFORNIA
      • New York :)
      • Durban, South Africa – Shark DIVE
      • Auckland, NEW ZEALAND
      • Melbourne, Australia
      • Manila, Filipíny – Luanda, Angola a novinky! :)
      • Big Island, Hawaii
      • Nice, France (+ Monte Carlo a Monaco)
      • Dovolená v USA
      • Milan – NEW YORK – Milan / Návštěva Čech
      • PERTH, Australia
      • Los Angeles, CALIFORNIA
      • Chicago, USA
      • Bangkok – Hong Kong – Bangkok
      • PRAGUE !!!
      • Brisbane, Australia
      • Singapore
      • Washington, D.C., USA
      • Milan, Italy
      • New York City, USA
      • BOSTON, USA
      • GRADUATION
      • SAFARI
      • Juliana v Dubai / Abu Dhabi
      • Kuala Lumpur
      • Johannesburg, South Africa 2
      • Accra, Ghana
      • Rodina v Dubai / Abu Dhabi
      • Taipei, Taiwan
      • Guangzhou, China
      • Beijing, China
      • Lisbon, Portugal
      • Vídeň
      • Hong Kong – 2.
      • Shanghai, ČÍNA
      • Zpátky do minulosti.
      • Sydney, Austrálie
      • Manchester, UK
      • London – první let v roce 2015
    • 2014
      • Hong Kong
      • Johannesburg, South Africa
      • Manchester
      • Singapore
      • AMSTERDAM
      • Goodbye college!
      • Hurááá :)
      • Dubai 2
      • Týden do odletu
      • Balíme
      • Úleva !!!
      • Měsíc
      • Očkování
      • Přátelé
      • “TO DO”
      • Dubai 1
      • Úvod
  • AU PAIR (USA)
    • Au Pair v USA
  • CONTACT
You are here: Home / LIVING IN THE US / Návrat do USA!

Mar 02

Návrat do USA!

Mar 02

(Ano, vím, že česká vlajka je pověšená špatně, taky to napravíme až bude muž doma, já na ní nedosáhnu) 
Teď k článku. 
V posledním článku jsem psala o tom, jak probíhalo loučení s Demi. Dnes se zaměřím na to, jak probíhal návrat a jak bojuji s životem v USA.
Přistání v USA..
Návrat do USA nezačal zrovna hladce. Jelikož v New Yorku opět nasněžilo a byla nepřízeň počasí (dost nechutný vítr), tak přistání jako takové stálo za to, nepamatuji si kdy naposled jsme se takhle pohoupali při přistání na A380. A dostat se k naší “gate” byl taky zážitek. Stáli jsme skoro víc jak hodinu na runway a čekali, až nám přidělí “gate”. A nebyli jsme jediní, kdo takhle čekali. Kolem nás byla doslova zácpa a nekonečné fronty taktéž čekajících letadel.
Já a mnoho dalších jsme měli navazující lety. Abych pravdu řekla, tak mě absolutně netankoval fakt, že to byl na hodně dlouhou dobu můj poslední let s Emirates, čekala jsem, že budu brečet nebo, že mě to bude alespoň mrzet. Ba naopak díky obavám, zda-li stihnu svůj let do Nashville, jsem neměla jiné starosti než 1. Jak bude probíhat kontrola na imigračním a za 2. Jestli stihnu let. 
V momentě, kdy jsme zaparkovali u gate jsem vylítla ze sedačky a utíkala jsem ke dveřím. Chtěla jsem být na imigračním co nejdříve. Přece jenom naše letadla byla vždy plná. Ekonomy třída má cca 400 lidí, nahoře je necelých 80 v business a 14 v první třídě. Plus, mínus. Takže projít imigračním, když z JEDNOHO letadla vyleze skoro 500 lidí, je občas zážitek. Naposledy, v Dallasu, jsem díky tomu málem nestihla letadlo. Na JFK vás alespoň pustí přednostně, pokud máte další let během následujících 2-3 hodin. Teď si nejsem jistá. Ale tak nějak to je. 
Přišla jsem k počítači, naskenovala pas, odpověděla na otázky, vytiskli mi papír a mazala jsem k úředníkovi.
Abych pravdu řekla, nemám ráda tyhle rozhovory s imiračním. Ono stačí, aby se člověk, co tam sedí, špatně vyspal a ten pohovor pro vás může být dost nepříjemný. Já jsem nikdy neměla problém, ba naopak. Ale člověk opravdu nikdy neví. Na palubě jsem měla už víc než dost lidí, co je přivedli z imigračního do letadla zpátky a stejně tak jsem slyšela od hodně lidí, jak jim dělali při vstupu problémy a nebo že skončili na tzv. “secondary interview”. Do dneška si pamatuji, jak jeden úředník skoro řval na mladou holčinu. Slyšeli jsme to všichni kolem, všechny otázky, na které se jí ptal, veškeré komentáře. A já bejt tou holkou, tak to asi jen tak nevydejchám. Ani nevím, jestli jí pustil, ale dostala chudák čočku.

Na druhou stranu ale chápu, že dělají svou práci. Ale taky není fér, aby se k cizincům chovali hnusně, protože ne každý má zájem o tom v USA zůstat a má opravdu dobré úmysly. Každopádně tohle je téma na samostatný článek snad. 🙂

Můj rozhovor proběhl rychlostí blesku. Zeptal se mě, proč jedu do USA (řekla jsem, že jedu za manželem) a jestli můj muž je Američan a to bylo vesměs všechno. Pak jsem dostala razítko do pasu a bylo. 
Rychle jsem vyrazila pro kufr. A co se nestalo. 
Přišla za mnou slečna s kamarádem. Oba Češi a pokud si dobře pamatuji, tak studují v Plzni. Já oteklá po dni plném slz, asi tak třech hodinách spánku, 14ti hodinovém letu. Samozřejmě, že mě to zaskočilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se takhle potkáme v “Njů Jorku” na letišti. Verča mě poprosila, jestli bych se s ní vyfotila, což mě potěšilo a tak máme i fotku na památku. Moc příjemné setkání! 🙂 
Vždycky mě strašně potěší, když někdo zná můj blog, obzvlášť pokud to někoho zaujme a rád to pak čte. 
Sebrala jsem kufr a mazala jsem na Deltu udělat si check in. Ten den byl přetížený systém a mě za Boha nešlo udělat online check in. Když jsem se o to několikrát marně pokoušela, tak mi to hlásilo, že hledají dobrovolníky na změnu letu. O to víc jsem se bála cokoliv zmeškat. Po událostech posledních dnů jsem prostě chtěla domů a mít klid. A dál už mě to nepustilo.
Nakonec jsem to zvládla na letišti. Zaplatila poplatek za kufr, odevzdala kufr a mazala jsem.
Došla jsem na svou gate, odkud měl odlétat můj let do Ohio. Nebyl žádný přímý let do Nashville tou dobou, takže jsem měla letět do Ohio. Seděli jsme všichni u naší gate, když z ničeho nic jeden pasažér přišel s tím, že nám změnili gate a že jsme teda všichni špatně. Všichni jsme se sebrali a šli jsme teda o kus dál. Tam sedíme a po chvíli na obrazovce hlásí, 5 minut zpoždění, 10 … 15. Zeptali jsme se, jestli stihneme z Ohio navazující lety. Bylo nám řečeno, že nebude problém. Najednou hlásili 20 minut zpoždění, 25 minut a následovalo hlášení, že všichni, co mají navazující lety mají přijít na přepážku. 
Přišla jsem na přepážku a paní mi řekla, že ať zapomenu na to, že svůj let stihnu. Za prvé letadlo z NY přistávalo na gate 12 v době (podle jejich propočtů), kdy můj let do Nashville měl končit “boarding” a to ještě k tomu na gate, na druhý straně terminálu. Takže mi mile oznámila, že ať zapomenu na to, že stíhám ten let. A to se ani nevědělo, jestli vůbec to letadlo odletí tak jak mělo (podle zpoždění), protože tam byla technická závada u dveří. Dopadlo to tak, že mi řekli, že mě dají na let do Detroitu a odtamtud do Nashville. Během dvou minut mi sdělila, že let do Detroitu je plný a že se nedostanu nikam. Na to mi oznámila, že jediný let, kam mě může dostat je let v 8 večer do Atlanty (tou dobou bylo 5 hodin odpoledne) s tím, že mě ale nedostanou nikam z Atlanty ten večer. Takže jsem zavolala Calebovi, následně jsem volala Bruně (Au Pair v mojí rodině v USA) a dopadlo to tak, že jsem zvolila Atlantu jako cílovou destinaci s tím, že zůstanu u mojí Host Family a Caleb mě pak vyzvedne tam, jelikož jsme měli v plánu jet do Atlanty v sobotu tak, jako tak, jelikož jsme měli vyzvednout Nalu v neděli ráno. Ještě jsem se ujistila, že můj kufr bude na páse v Atlantě, což mi bylo řečeno, že o to bude postaráno a nemám se tak čeho bát. 
Důvodem veškerého chaosu byl fakt, že počasí způsobilo spoustu zpoždění a spousta letů bylo zrušeno úplně. Nepamatuji si, kdy jsem zažila na letišti takový chaos. 
Zatímco jsem čekala na let do Atlanty mi volala ta paní, že si máme pro Nalu přijet už v sobotu večer, že má v neděli ráno přijet více lidí a že by byla ráda, kdybych si vybrala mezi prvními. 
Aby toho nebylo málo, tak jsem celý den a večer nejedla, takže jsem si šla pro jídlo na letišti a dopadlo to tak, že mi pizza skončila na klíně, protože si nebylo kam sednout, nikde nebyl volný stůl a prostě to nemohlo dopadnout jinak, než tím, že se zaprasím. 
Let do Atlanty jsem stihla bez problémů, let odletěl podle plánu po 3 hodinovém zpoždění. Po vzletu jsem okamžitě vytuhla a neprobudila se dokud jsme nepřistávali v Atlantě. Potřebovala jsem to jako sůl. 
Po přistání jsem vyběhla z letadla rychlostí světla, protože na mě čekala Bruna. 
Doběhla jsem k pásům, kde jsme měli mít kufry. A moje nejhorší obavy se naplnily. Můj kufr nikde. Všichni, co jsme na tom letu původně neměli být, tak jsme měli kufry neznámo kde. 
Vystála jsem si frontu na Deltě, abych narazila na nesmírně arogantního člověka. Vesměs ze mě dělal debila, že můj kufr má bejt v Nashville, což jsem mu snad stokrát vysvětlila, že moje cílová destinace je Atlanta, že do Nashville nepokračuji a že tak mám mít kufr tady. Což mi potvrdila i ta paní v New Yorku. Nakonec po mě chtěl adresu domů, tak jsem mu jí nadiktovala a on, že pošlou kufr tam. Na to jsem mu řekla, že doma nikdo nebude a on mi řekl, že kufr nechají před barákem. To jsem teda vylítla z kůže, protože mi nepřijde normální aby nechali kufr před dveřma, jen tak. Na to mi řekl, že tohle je normální procedůra. Takže jsem ho požádala, aby ten kufr byl poslaný na letiště v Atlantě a že si ho následující den vyzvednu. Na otázku, kde je můj kufr mi nebyl schopný odpovědět a rozhodně nebyl ani dvakrát příjemný. 
Jelikož jsem pracovala sama u letecké společnosti, tak chápu, že se tohle stává. Stává se, že je nepřízeň počasí, stává se to, že je zpoždění i to, že se kufry nestihnou předat z letadla do letadla atd. Já chápu, že tohle nebyla jeho chyba, že nemohl ani za to, že jsem se nedostala na svůj let ani za to, že se mi někde ztratil kufr, ale jeho chování bylo naprosto neprofesionální a bavil se s náma všema jako kdybychom jsme to byli my, co za to všechno mohli. 
Výsledek byl, že teda kufr měli poslat do Atlanty. Ráno jsem na internetu viděla, že je kufr v Atlantě, ale posílají ho do Nashville, což jsem okamžitě volala na Deltu a tam mě paní několikrát ujistila, že kufr bude v Atlantě. Tři hodiny později mi volá Caleb, že vezou kufr domů. Takže místo toho, aby pro mě jel do Atlanty, tak čekal až doručí kufr. 
Nakonec to všechno dobře dopadlo. 
Jediné pozitivum na tom všem bylo to, že jsem měla možnost strávit nějaký čas s Robertem. Bylo fajn vidět, jak měli z mé nečekané návštěvy všichni radost. Jak HF, tak malý Robert. 
Vstávala jsem brzo ráno, abych stihla jít na Robertovo basketbal. Koukal jako blázen, když mě viděl přicházet po schodech nahoru.

Kdo četl můj starý blog, tak si pamatuje, že jsem měla celý “basement” pro sebe. Měla jsem vlastní obývák. bar, pokoj, koupelnu atd. Když jsem v noci přišla do mého starého pokoje, tak mě to trošku vzalo. Přišlo mi to jako by to bylo včera, co jsem se tam stěhovala. Vtipně už to budou 4 roky. Řekněte mi, kam ten čas utekl?!
Vždycky jsem ráno lezla jak lemra po schodech nahoru. Připomínalo mi to staré dobré časy. Ráda na to vzpomínám.

První zastávka – Robertovo zápas

Také jsem dřív hrávala basketbal, takže jsem si zavzpomínala na staré dobré časy. Můj dres měl číslo 12! 🙂 Pamatuji si, že jsem chtěla 13ku, protože kluk, kterého jsem tajně milovala (byla jsem dítě!), tak mu bylo 13 😀 
Z celého týmu asi 3 děti tušily o co jde v tý hře a jak to mají hrát – to znamená, že opravdu driblovaly, bránily, střílely na koš atd. Ale bylo naprosto roztomilý sledovat jak to některé děti bojkotovaly, jak běhaly s míčem místo driblování. Prostě to bylo fakt super to sledovat. 
Robert dal hned několik košů a já byla pyšná Ex Au Pair, haha 🙂 
Pak jsme se zastavili na snídani/oběd a jeli domů. Robert a já jsme hráli hry. Naučil mě novou hru a opravdu jsme se pobavili. Taky jsme stihli vyfotit nějaké to selfíčko! 
Následoval výlet na nákup do Costco. To je něco jako Makro. 🙂 Můj HD si pořídil Porsche takže jsem si poprvé svezla prdku v Porsche a měla jsem zážitek na celý život. Robert a já jsme pak řídili na nákupech. Koupila jsem mu mega králíka. 

Následovalo loučení. 🙂

Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že to nešlo všechno podle plánu. Původně jsem měla letět do Nashville, měli jsme se vydat na cestu do Atlanty v sobotu večer a v neděli ráno vyzvednout Nalu a překvapit po cestě domů Roberta. Robert miluje zvířátka a obzvlášť štěňátka. Chodili jsme pravidelně do “Petland” a hráli si tam nejenom se štěňátkama, ale i s želvákem Speedy Spike, morčatama, křečkama atd. Tudíž jsem doufala, že budeme moci malého překvapit a ukázat mu Nalu. To bohužel nedopadlo.

Caleb mě vyzvedl v půl páté odpoledne a vydali jsme se na cestu pro naší psí holčičku. 

Netušila jsem, že bude tak těžké si vybrat štěně. Paní nás přišla přívítat a vzala nás dovnitř. Následně šla pro všechny fenky, které měla. 
První štěně.. 
Druhé štěně …
Třetí ….
Čtvrté … 
Bylo jich asi 6. 
A teď vyberte si. Všechny ty fenky byly nááááádherný. Fakt nádherný a já absolutně nevěděla, jak si vybrat. Nějaký to, že si pes vybere vás, to neexistovalo, protože k nám přišly všechny … 
Tady je video!
Vybíráme naší Nalu ! 🙂
Vybrat si nebylo vůbec jednoduché. Ale vybrali jsme si. Nala byla nejklidnější ze všech štěňat, rozhodně ví, jak získat pozornost a celkově nám přirostla k srdci právě ona.
Sedli jsme do auta a vyrazili jsme domů. Nala mě stihla dvakrát pozvracet. Původně jsme si mysleli, že jí je špatně z jízdy. Nakonec o pár dní později jsme se dozvěděli, že má v sobě nějakou bakterii. Jeden večer nám začala zvracet, následoval průjem a my tak skončili na pohotovosti. Naštěstí to nebylo nic vážného a neléčitelného. Dostala antibiotika. Mohlo to bývalo být daleko horší. 
Každopádně jsme si začali užívat života “psích rodičů”. 

Více fotek naleznete na tomto odkazu:  INSTAGRAM – NALA
Někomu asi přijde padlý na hlavu, že jsem pro ní založila instagram. Hlavní důvod je ten, že si uvědomuji fakt, že ne každého zajímají její fotky či videa a pravda, moje stránka i můj IG je plný jejích fotek i videí. Nebudu se za to omlouvat, protože prostě mám radost, ona mi dělá neuvěřitelnou radost a jsem ráda, že to můžu sdílet se světem. Holt se taky chci pochlubit. Ops. Přišlo mi několik zpráv od maminek, co sledují můj blog či stránku na FB, že fotky Nalinky ukazují svým ratolestím a dělá jim to radost, což naopak těší mě. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že ne každého tohle zajímá či těší, takže jsem se rozhodla omezit fotografie na mém IG i FB a dávat to na “její IG”. Kdo to pak bude chtít sledovat, koho to bude zajímat, pak může sledovat fotky tam. Určitě něco sem tam přidám na FB, ale budu se snažit ovládat se. 🙂 
Návrat do USA byl a je těžký. 
Z jakého důvodu? 
Několik let jsem zvyklá pracovat. Obzvlášť práce pro Emirates byl zápřah. Byla jsem zvyklá být v jednom kole. Najednou mám spoustu času a na druhou stranu nemám čas vůbec teda. Ale jsem momentálně doma. To znamená, že nepracuji. Jediný důvod proč nepracuji je ten, že nemůžu legálně pracovat, dokud mi nepřijde pracovní povolení či zelená karta. Jinak bych pracovala a ráda. Minimálně na půl úvazku. 
Proto jsme i usoudili, že je nejlepší doba pořídit si Nalu, protože já budu doma. Nikdo neví, na jak dlouho budu doma, protože to bohužel není na nás. Tudíž se jí můžu věnovat, vycvičit jí a prostě tu nebude celý dny sama. 
Takže nebudu lhát. Práce mi chybí. Práce mi neuvěřitelně chybí. A těším se, až budu moci pracovat. Mám jednu nabídku práce, takže jakmile budou papíry, tak můžu nastoupit. Stejně jako armáda má vyborný systém. ON POST – to znamená na základně mají spousta pracovních možností. Od nemocnic, školek po práci v obchodě. Jakožto manželka vojáka mám přednost před civilisty. Dejme tomu, pokud bych nastoupila na základně ve školce a my se pak za rok stěhovali jinam, tak mi armáda pomůže sehnat obdobnou poziti a stejně tak bych nepřišla o “seniority”. Nemusela bych tak začínat znova od nuly na té samé pracovní pozici. Tohle mi zrovna včera vysvětlovala Calebovo mamka. Už jsem o tom dříve slyšela, ale ona mi to včera vysvětlila do podrobna. 
Uvidíme, jak to dopadne. 
Momentálně jsem ale žena v domácnosti. Celý dny trávím s Nalou, snažím se pracovat na jejím výcviku a pak přichází na řadu věci jako uvařit, vyprat, uklidit atd. Nevadí mi to. Svým způsobem si to užívám, protože mě těší mít možnost být doma, když Caleb přijde z práce a tím pádem nepřijde do prázdného bytu jako doposud. Ovšem je fajn vědět, že se nemusí starat o takové věci, jako co nakoupit, co uvařit, kdy vyprat. Přece jenom toho má v práci víc než dost.
Taky přemýšlím, že si dodělám školu. Nejdřív si teda potřebuji ujasnit, co bych ráda dělala a co bych ráda studovala. Abych pravdu řekla, tak momentálně si nejsem 100% jistá. 
Další problém bylo AUTO. 
Kdo byl v USA na dovolené či tu žil/žije, tak ví, že auto je tu potřeba. Bez auta jste tu jak bez nohou. Nikam se nedostanete. Chodníky tu neexistují a málo míst je v takové vzdálenosti, že můžete vyrazit pěšky. Jednou jsem šla pěšky 4 míle, protože bylo hezké počasí a já si chtěla zajít na procházku. No byl to blbej nápad bez chodníků. Je to opravdu o hubu. Navíc půlka Američanů fakt neumí řídit, ale na řidiče v Dubai nemá teda nikdo. 😀 
My žijeme v bytovém komplexu, hned vedle exitu z dálnice. Je tu 6ti proudová silnice a chodník žádný. Tudíž já byla bez auta zavřená doma. Caleb mi auto půjčil jednou, protože ho bohužel potřebuje do práce. Což je taky na pytel. Nechal mi ho tu a já musela vstávat v půl 3 a ve 3 ráno ho odvážet do práce. A vtipně jsem se ráno ztratila na základně a nemohla se dostat ven. Protože abyste se dostali dovnitř či ven, tak musíte projíždět bránami, kde jsou vojáci, co vám kontrolují ID a auto. 
Vtipně ve 4 ráno ne všechny brány jsou otevřené. GPS na základně taky nefunguje. Takže mě GPS zavezla k bráně, která byla zavřená. Pak mě to zavedlo někam do lesa, pak do obytné oblasti a po víc jak 45 minutách jsem se dostala k bráně, která konečně otevírala. Aby toho nebylo málo, tak jsem byla tak rozhozená, že jsem omylem odbočila doleva na červenou. Díky bohu ale bylo dost brzo na to, aby někdo byl na silnicích. Ale ruku na srdce, bála jsem se, že se to dozví Calebovo nadřízený. Což je běžná praxe. 
Všechno dobře dopadlo, já se dostala ven, pobavila jsem toho vojáka, co byl na tý bráně. A já věřím, že díky mojí orientaci (která je na základně naprosto nulová, protože tam se člověk ztratí i za bílého dne) měl lepší ráno.
I když jsem měla Calebovo auto, tak jsem musela být připravená kdykoliv sednout do auta, ať jsem byla kde jsem byla, nebo dělala cokoliv, protože by se mohlo stát, že mi zavolá a budu muset přijet a někam ho vzít nebo kdo ví co. A to se taky stalo. Měl být na tři dny na cvičení, nakonec skončili dříve, takže v 8 večer mi volal, jestli pro něj nepřijedu do práce. Tou dobou já čekala na jeho ségru, protože ta za mnou jela s tím, že si uděláme holčičí večer. Nakonec z toho byla taková rodinná sešlost.
Vzala jsem Nalu s sebou. Opět jsem se ztratila po cestě do jeho kanceláře. Takže jsem ho měla na telefonu a naváděl mě, kudy jet. Nakonec jsem to našla. GPS mě vzala úplně jinou bránou a jinou cestou. A hlásilo mi to, že jsem na místě, byť jsem byla dobrý dvě míle od jeho práce. Je to komplikovaný.
Takže jedna z našich položek na vyřešení ASAP – As soon as possible (co nejdříve) bylo AUTO. 
Strávili jsme cca dva týdny tím, že jsme vybírali auto, objížděli jsme různé místa a hledali to pravé ořechové.
Taky jsme si jeden večer sedli a Caleb mi vysvětloval, jak funguje koupě auta v USA, co vše je potřeba, na co je třeba se zaměřit, na co si dát pozor, uvědomit si, co vlastně chci za auto atd. 
O dva týdny později jsme přivítali nového člena rodiny.
Nakonec se auto pořídilo v Nashville. Jelikož žijeme v malém městě, kde je většina rodin “military”, tak není překvapením, že tady toho zneužívají. Cenově se to vyplatí v Nashville, než tady. Stejně jako je fakt, že kolikrát navedou mladýho nezkušenýho kluka, co zrovna vyšel ze střední, nabídnou mu nejnovější truck s tím, že bude splácet 600 dolarů měsíčně, což se zdá jako dobrá nabídka, k tomu mu napaří šílený interest a hotovo. Kluk má luxusní auto, co si nemůže normální Američan dovolit a pak později zjistí, v jaký je kaši. 
Chybama se člověk učí. 
O tom by vám mohl spíš Caleb vyprávět.
Koupě auta pro mě znamenala svobodu. Jakmile budu moct pracovat a budu mít práci, budu mít jak se dostat z bodu A do bodu B. Pokud budu potřebovat k veterináři, nakoupit nebo cokoliv, sednu do auta a můžu jet. Stejně jako pokud budu chtít někam na výlet. 
Koupě auta mi přišla vesměs jednoduchá. My jsme auto pořizovali přes program naší banky, jelikož máme speciální banku, vesměs mají ověřené místa, kde se dá pořídit auto a jakoukoliv cenu uvedonou na webu, za tu to auto musí prodat a ne tam nacpat x dalších poplatků a cenu zvednout. 
RADA:
Pokud se někdo z vás chystá do USA jako AU PAIR, zařaďte “Auto k dispozici” k vašim prioritám. Ve většině míst se bez auta nehnete. Navíc vám bude nepříjemné se neustále někoho doprošovat, aby vás vyzvedl a vzal vás tam či tam. Také přijdete o svobodu, kterou auto přináší. Po celém dnu s dětmi budete rádi, že si můžete sednout do auta a jet kdo ví kam. I kdyby to bylo na kafe nebo do nákupáku, nebo pokud prostě chcete sednout do auta a jezdit po městě. 
Já byla bez auta ze začátku, protože jsem musela nejdříve udělat řidičák v GA. Nejenom moje rodina tohle vyžadovala, ale další důvod byla pojistka. Bylo to na palici. A taky se mi nesmírně ulevilo, když jsem pak mohla sednout do auta a jet si kam jsem chtěla. Taky mi to dalo větší možnost míst, kam jsem mohla vzít malého. 🙂 Vážně to je obrovský rozdíl. A spousta jiných Au Pairs či Ex Au Pairs by vám mohlo vyprávět. 
Život Au Pair je med v porovnání s životem v USA jako normální člověk. Máte kde bydlet, máte pravděpodobně auto k dispozici, pokud máte auto k dispozici, máte postaráno o poplatky za pojištění, benzín (minimálně pokrytí benzínu pro pracovní účely), máte co jíst, nemusíte řešit, jestli máte na zaplacení nájmu a jiných účtů, taky máte telefon zařízený. Minimálně pro pracovní účely. Některé rodiny jsou štědré a platí vám všechny vymoženosti od neomezených minut po data, některé rodiny vám zaplatí jenom pokrytí pro pracovní účely.
Je to jednoduchý. Život Au Pair je v tomhle smyslu procházka růžovou zahradou. Jakmile se tu provdáte nebo se sem odstěhujete, začínají vám starosti typu: Nájem, jídlo, auto, benzín, telefon a mnoho, mnoho, mnoho dalšího. Stejně tak, jako kdekoliv jinde na světě.
Já si stojím za tím, že život v USA není peříčko. Ono nikde není nic růžové. Člověk se tu může mít dobře a hodně lidí se tu dobře má. Hodně lidí řekne, že se sem holky vdávají pro zelenou kartu a aby zůstaly v USA. Pravda to je. Je dost velké číslo lidí, kteří to tak udělali. Hodně lidí si myslí, že život v USA je jak ve filmu. Není. 
Já mám USA ráda, ale kdyby nebylo Caleba, tak se asi nevracím. Kdybych joooo chtěla ještě zpět, mohla jsem si zopakovat Au Pair program nebo našetřit na školu. Každopádně asi bych se ale jinak nevracela. Věřím tomu, že je spousta míst, kde se můžu mít daleko lépe. 
Myslím si, že jako Evropanka bych se mohla mít dobře v Evropě. Nebo bych bývala třeba zůstala v Dubaji, kdo ví. Těžko říct. Každopádně USA by mi nestálo za to se sem “prodat”. 
A je fajn, že teď zažívám tu realitu a ten opravdový život v USA, kdy musím řešit věci, které mě dříve za dob Au Pair netrápily. Jsem ráda, že mám zkušenost se životem v USA jako Au Pair, ale i jako “samostatná jednotka” bez agentury a rodiny. Jsem nesmírně vděčná za to, že to můžu porovnat a tím pádem si vážit věcí, kterých jsem si dříve nevážila. 🙂 
Místo, kde žijeme. 

Je to tu hezký. Nemůžu si stěžovat. Máme tu bazén, hřiště, je tu místo na grilování, je tu budova, kde je společenská místnost, internet, “prádelna” a mnoho dalšího.

Caleb se sem přestěhoval sám. A dokud já byla v Dubaji, tak nebylo třeba baráku nebo větších prostorů. Takže jsme v procesu, kdy hledáme menší baráček na ten rok, co tu ještě máme být. Budeme se pak na půl roku stěhovat do Georgia.

Z toho důvodu, že tu žil sám, tak nepotřeboval pořádnou postel, stejně jako nepotřeboval pračku či sušičku. Takže chodíme prát do prádelny v komplexu, kde žijeme. Bohužel ta místnost byla mimo provoz z toho důvodu jsme se museli podívat po jiném místě, kde si vyprat a vysušit prádlo. 
Nejdřív jsem byla nadšená a připravila čtvrťáky
Nakonec to dopadlo katastrofálně. Sice to bylo jak z filmu, ale to prádlo smdělo jak zvratky a i po několika kolech v sušičce to prádlo nebylo suchý. Vyhozený peníze i ztráta času. Nakonec naše prádelna byla opět uvedena do provozu a já mohla vyprat jako člověk. 

A takhle vypadá část společenské místnosti
Abych pravdu řekla, těším se, až budeme mít baráček a vlastní pračku se sušičkou. Ale alespoň mám nějaký ten zážitek! 
Caleb nás bohužel opouštěl v pátek ráno na týden, takže Nala a já jsme se vypravily do GA. 
Náš výlet nezačal nejlépe. Zůstaly jsme hodinu zasekaný v zácpě. Důvodem byla ošklivá bouračka, kdy se střetli osobák a náklaďák. Osobní automobil skončil na sra… přes svodidla. 
3 míle jsem ujela něco přes hodinu. Nejrychleji 4 míle za hodinu. 
video viz. níže
Zácpa
Bála jsem se, že to nestihnu a budu pozdě v GA. Proč?
V plánu bylo to, že já vyzvednu s Brunou malého ve škole a tím pádem ho překvapíme, protože Bruna mu neřekla, kdo přijede. Věděla to jenom ona a HM. Vyjela jsem v půl 7 ráno (což je půl 8 v GA), cesta měla trvat něco přes 3 hodiny. CCA tři a půl. Nakonec jsem dorazila v půl jedné odpoledne (GA času), ale stihla jsem to! 
Vyzvedla jsem Brunu a jelo se do školy.
A podařilo se nám Roberta překvapit. Tady už je odkaz na video.
Robert – překvapení ve škole

Páteční odpoledne jsme tak strávili v parku. Nala s Robertem řádili v parku, Bruna a já jsme drbaly. 🙂
Večer jsem pak vyrazila za Julianou. Hlavním důvodem tohoto výletu bylo především navštívit Julianu, protože jí jdu za svědkyni za svatbu a tak bylo fajn se vidět, probrat veškeré plány a celkově strávit spolu nějaký ten čas. 
Dorazila jsem k ní docela pozdě. Ve finále jsme to zařízly někdy ve 3 ráno. Do té doby jsme seděly v posteli, drbaly a popíjely červené víno. 
V sobotu jsme vyrazily navštívit mojí dobrou kamarádku Lori. 
Kdo četl starý blog, tak si možná Lori bude pamatovat. Chodily jsme spolu na playdate, protože Max (její synovec) byl Robertovo dobrý kamarád a spolužák (teď jsou spolu znovu ve třídě). Lori byla skoro 28 let tzv. “army wife”. Takže ví hodně o tom, co to obnáší a tak mi byla vždy oporou, vysvětlila mi co a jak, sdílela její zkušenosti a zážitky, za které já jsem nesmírně vděřná. 
Bohužel to byla krátká návštěva.

Juliana a já jsme se rozhodly, že navštívíme její host rodinu a kluky. Pořídili si labradora (je to nějaký mix), fenku, která je stejně stará jako Nala. Takže jsem navrhla, že vyzvednu Roberta a zajedeme tam všichni. Děti si budou moci hrát spolu, psíci taky a my budeme moct pokecat.

Bylo to moc fajn. Jak za starých časů. Akorát teď jsme tam já a Juliana stály jako dvě vdané paní, vlastní život, ale spoustu nádherný vzpomínek na Au Pair program. S její HF jsem kamarádka, stejně jako ona s mou. Je fajn, že jsme obě získaly nejenom “druhou rodinu”, ale i spoustu přátel nejenom v řadách Au Pairs, ale i rodin. 
V sobotu večer nás Brandon (Juliany manžel) vzal do “baru”, kam jsme kdysi dávno chodili. Vedle je kino, kde máte stoly a sedačky a můžete si objednat jídlo a tak sledovat film a hodovat u toho. My jsme tam chodili neustále. Na Grouponu měli kolikrát zvýhodněné lístky. Později jsme objevili tenhle bar. Dá se tam jít na vodnici, na drink, ale dá se tam i normálně najíst. Samozřejmě to není špičková restaurace, ale takový to, že si tam můžete dát křidélka, burger nebo tak. Něco “lehkýho”, žádná prvotřídní kuchyně. 
Bylo na jednu stranu zvláštní sedět tam. Svým způsobem jsme si neuvědomovali, kolik času uběhlo od té doby, co jsme tam takhle seděli naposled. Já tam byla naposledy s Calebem na vodnici. Juliana tam měla pak ještě rozlučku, kterou já nestihla, protože em měla rodinu v Atlantě. 

Člověk si řekl, že se nic nezměnilo, ale ono se toho právě změnilo spousta. A hlavně uplynuly dva roky od doby, co jsme tam byli naposledy. Neuvěřitelný.

Mám opravdu krásný vzpomínky na dobu, kdy jsem byla Au Pair. 
V neděli nás čekal výlet do Piedmont Parku. Jeden z mých nejoblíbenějších parků v Atlantě a okolí. 

Nala byla středem pozornosti. Spousta lidí se za ní otočila s komentářem, jak je roztomilá a krásná, spousta lidí za náma přišla si ji pohladit, děti kolem ní běhaly a chodily si jí pohladit. Ta si to doslova užívala.
Bylo taky krásný počasí. A jestli se mi něco líbilo, tak kolik lidí bylo v parku. Spousta návštěvníků parku venčila či dělala blbiny s jejich čtyřnohými kamarády, hodně lidí hrálo míčové hry, užívali si pikniku, jezdili na kole. Byla to krásná podívaná. Já jsem vždycky ráda, když vidím lidi venku užívat si krásného počasí, než sedět doma u počítače. Obzvlášť co se dětí týče. 
Piedmont park je místo, kde se konají různé festivaly a jiné akce, natáčejí se tu filmy a mnoho dalšího. Pokud se někdo chystáte do Atlanty, určitě se tam zastavte! 🙂 
Piedmont Park

Večer jsme pak šli do restaurace, kam můžou pejskové. Je to restaurace, která byla inspirována zlatým retrívrem majitelů. Mají venkovní terasu, uzavřenou a v případě chladnějšího počasí tam mají takové ty lampy, aby tam bylo teplo. Takže jsme tam šli s Brandonem a jeho rodinou. 
LUCKYS BURGER AND BREW
Takhle vypadalo jejich menu. Mají jedny z nejlepších burgerů, jaký jsem kdy měla! 🙂 
Následoval však odjezd zpět do TN. Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že budeme doma samy až do konce týdne. 
Díky tomu jsem ale měla možnost si teď sednout a napsat článek. Protože jsem poslední dobou líná a nebo nestíhám. 
Jestli mě něco mrzí, tak že teď není nic moc zajímavého o čem psát. Chápu, že čtení článků ze všech koutů světa bylo zajímavější hned z několika důvodů, ale doufám, že brzy bude něco zajímavého o čem psát. Neměla jsem zatím možnost prozkoumat okolí. Ani nebylo příznivé počasí tady v TN a fakt jsem tu pořád ztracená. Bude to asi chvíli trvat, že se vzpamatujeme a než já si tady najdu cestu po okolí. Chybí mi focení a ráda bych našla nějaké zajímavé místo, o kterém bych mohla napsat a nafotit nějaké fotky.

Takže se omlouvám, pokud vám blog přišel nezajímavý (nebo stránka na FB). Jak jsem napsala už výše, spamovat fotkami Nalinky budu na “jejím IG” – ať je to třeba směšný, tak alespoň to bude rozdělené. Jak jsem napsala, ne každého zajímý x fotek naší psí slečny.

Takže prosím o trpělivost. 🙂 
Jinak doufám, že jste měli příjemný víkend a užili jste si nějakou tu srandu. Já to tímto ukončím, jelikož je to dost dlouhý článek. A uvidíme, o čem budu moct napsat příště. Čekají nás teď dvě svatby, jedna v Atlantě a druhá v Chicago, takže nás čekají minimálně dva menší výlety, což asi bude něco, o čem by se dalo napsat. Taky uvidíme, jak půjde hledání našeho baráčku. Tento víkend nás čeká focení, chceme si udělat nějaké fotky na památku, dokud je Nala ještě štěně – roste jako z vody. A jinak se nic zajímavého v následujících dnech dít nebude. No uvidíme. 
Mějte se zatím krásně a přeji krásný začátek nového týdne, ale i měsíce. 

Posted by admin 6 Comments
Filed Under: LIVING IN THE US

Comments

  1. Dana Hulova says

    Mar 02 at 2:23 am

    Krasne! Obdivuju te jak to vse zvladas, chapu, ze e to tezke, ale fakt te obdivuji. Jinak uz se moc tesim na clanek o praci letusky, jake to bylo a tak. ��

    Reply
  2. Míša says

    Mar 02 at 2:24 am

    Díky 🙂 Na článek o letušce si budete muset počkat. Čekám jestli mi zaplatí to, co mají, což ještě potrvá. Podle toho se pak budu rozčilovat hahah. Chci to napsat vše do jednoho článku. 🙂

    Reply
  3. Klára Kučerová says

    Mar 02 at 9:31 am

    Mně zrovna tenhle článek přijde jako jeden z nejzajímavějších, takový "návrat do reality", počátek manželského života… a spousta vzpomínek.
    Nemůžu uvěřit tomu, že už je to tři a půl roku, co jsem objevila tvůj blog a začala hltat články o Robertovi, párty a později o cestování.

    Reply
  4. Anonymous says

    Mar 02 at 4:12 pm

    Článek je hezky napsaný, je fajn, že se nenudíš a máš pořád, co dělat. Mám jen jednu výtku. A to skloňování.. Robertův basket, Calebova sestra atp.

    Reply
  5. Míša Blabla says

    Mar 02 at 7:52 pm

    super článek … ostatně jako každý 🙂
    Kdybys náhodou neměla o čem psát nebo tě nic nenapadalo, tak by bylo super třeba porovnat život v USA a ČR. V článku píšeš, že USA není zas tak úžasná 🙂 tak třeba chování lidí, různé pojištění, zdravotní péče, poplatky, studium, práce apod. 🙂
    Nebo také Amerika a vojáci a jejich ženy … je toho hodně 🙂

    Reply
  6. Anonymous says

    Mar 04 at 8:38 pm

    Ahoj. Super článek. Mohu se zeptat jaké národnosti je Juliana?

    Reply

Leave a Reply to Anonymous Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Subscribe to Blog via Email

Enter your email address to subscribe to this blog and receive notifications of new posts by email.

Join 77 other subscribers

Categories

  • 2018
  • 2019
  • 2020
  • BABY FRIEL
  • EMIRATES
  • LIVING IN THE US
  • USA

Theme by 17th Avenue · Powered by WordPress & Genesis