Tohle bude takový článek o všem. 🙂
Víceméně popud k tomuto článku byly různé vzkazy od čtenářů blogu či mé stránky na FB. Dostávám vzkazy denně a mnohdy by člověk nevěřil tomu, na co všechno se mě lidé ptají či s čím se svěřují. V poslední době mi chodilo hodně vzkazů, kdy se mě lidé ptali, zda-li nelituji mého odjezdu do USA, nedokočené vysoké školy a zda bych jela znova, kdybych se měla znovu rozhodnout. Pak mi přišlo velké množství vzkazů ohledně vztahu na dálku. Tak nějak se ke všemu dostanu. Mám dneska psací náladu, tak jsem se rozhodla to ze sebe dostat…
Kdo četl starý blog nebo mě zná, tak ví, že být letuškou byl odjakživa můj sen. Doma mi to sice jeden čas rozmlouvali, ale já jsem měla vždycky svojí hlavu.
Co se týče USA, vždycky jsem chtěla procestovat Státy. Víceméně jsem ale nepřemýšlela tolik nad možností vycestovat jako Au Pair až do období maturity na střední škole.
Jako většina holek, i já jsem měla svou středoškolskou lásku. A i já patřím mezi ty, kterým to bohužel/bohudík nedopadlo. A když pár věcí bylo hodně ošklivých, tak jsem začínala přemýšlet o úniku do zahraničí ještě více. Až v létě 2011, tedy po maturitě, jsem tak nějak zaregistrovala Au Pair v USA. Anglie mě nikdy nelákala, nevím proč. A myslím, že je to i jedno. Někoho láká Anglie, někoho Amerika a někoho Čína. Každý jsme jiný a máme jiné sny a cíle, stejně jako nás lákají různé země.
To léto jsem měla brigádu v Praze a jezdila autobusem Student Agency do Prahy. Tudíž tam jsem si poprvé všimla reklamy na Au Pair v USA.
Ve finále jsem odjela během prvního ročníku na vysoké škole s jinou agenturou, Coolagent.
Hodně lidí řeší otázku – škola vs. au pair. A každý to vidí jinak. Upřímně neexistuje správná odpověď a nelze ani říci, co je lepší. Zda-li vycestovat před vysokou, po vysoké.
Proč já vysokou školu nedokončila? Proč? Protože mě to nebavilo. Nebavilo mě sedět a učit se gramatiku němčiny a angličtiny, mít hodiny, kdy se člověk učil správně vyslovovat anglické slovíčka, poslouchat učitele o tom, jaká je Amerika a jiné země. Navíc mi přišlo, že co se týče angličtiny, tak jsem spíš ztrácela slovní zásobu, protože jsem jí tolik nepoužívala.
Další důvodem bylo to, že jsem měla strach, když zůstanu na škole, že už nikdy neodjedu. I za rok se stane spousta věcí, co potom za dva či tři roky. Bála jsem se, že bych třeba někoho poznala, a nechtěla pak odjet. Protože taková jsem dřív bývala. Kdyby mi býval vyšel můj předchozí vztah, asi bych dneska nepsala článek z Dubaje.
Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si nikdy nemyslela, že bych v USA měla zůstat. USA byla mezi zastávka. Chtěla jsem být letuška a myslela jsem si, že mi zkušenost ze zahraničí pomůže. Obzvlášť co se jazyka týče. A i kdybych ve finále letušku nikdy nedělala, věřila jsem tomu, že tato zkušenost bude vypadat dobře na životopise.
Správná odpověd neexistuje. Jestli škola první a pak Au Pair, nebo Au Pair a pak škola. Znám desítky holek, co jely stejně jako já a znám desítky holek, co jely po vysoké. Ve finále vy víte, co je pro vás nejlepší.
Osobně si školu chci dodělat a i postupně přemýšlím nad tím, co bych chtěla studovat. Na druhou stranu věřím tomu, že zkušenosti, jaké jsem získala při pobytu jako Au Pair bych v životě ve škole nezískala. Život vás naučí nejlépe, ve škole vás na to nepřipraví. Ale rozhodně si myslím, že i vzdělání je důležité, takže rozhodnutí je jen a jen na vás. Rozhodně neexistuje odpověď na to, že co je lepší. Každý to máme jinak a každý to vidíme jinak.
Taky každá máme jiné představy o budoucnosti. Já osobně jsem vždycky chtěla být mladá maminka, chtěla jsem mít rodinu brzy. Nedokázala jsem si představit vycestovat na samé hranici programu, vrátit se do ČR po dvou letech a začínat v 28 od nuly. ALE TO jsem JÁ. Absolutně nevidím nic špatného na tom, že někdo jede v 26ti letech. Ale jak říkám, každý jsme jiný, máme jiné představy, sny i cíle. Takže v první řadě bych se zamyslela nad tím, co je nejlepší pro vás jako jedince. 🙂 Co si myslíte bude nejlepší řešení pro vás.
A taky rodiny mají jiné nároky a požadavky. Co se věku týče, zkušenosti s řízením, zkušenosti s dětma etc. Je spousta rodin, co hledají starší Au Pair, protože chtějí mít v baráku dospělého jedince, o kterého se nebudou starat, budou vědět, že slečna má zkušenosti etc. A pak jsou rodiny, co chtějí holky 18-20. Je to různé.
Teď jsem měla možnost zeptat se rodiny, co hledali u Au Pair, co pro ně bylo rozhodující. Chtěli dospělého jedince, co má zkušenosti. Řekli, že v jejich zkušenosti, čím mladší uchazečky byly, tím méně vyspělé názory měly, byl vidět minimální zájem o děti etc. Ale to je jedna rodina z tisíce. Jak říkám.. Je to individuální. Já sama odjela ve 20ti letech. A byla jsem nejmladší holčina, se kterou moje rodina měla interview. Líbila jsem se jim nejvíc, splňovala podmínky …
Takže … ne, nelituji toho, že jsem nedokončila vysokou. V dnešní době není těžké se ke studium vrátit. Hodně lidí studuje při mateřské dovolené, práci a někdo vystuduje hned po střední. 🙂
Můj pobyt v USA mi změnil život..
Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že se už nikdy nevrátím, že si tam najdu chlapa a zůstanu. A já se smála, smála a smála.. Až mě ten smích přešel. 🙂
Získala jsem druhou rodinu. Moje Host Family taky není perfektní, ale pro mě byli oni ta nejlepší rodina, kterou jsem si mohla přát. Když jsem nedávno jela do Atlanty, čekali na mě s otevřenou náručí, bylo vidět, že mě rádi viděli … Získala jsem druhý domov ještě před tím, než jsem vůbec poznala Caleba. Věděla jsem, že až jednoho dne odjedu zpět do Evropy, že kdykoliv pojedu zpátky do USA na dovolenou, tak budu mít za kým jet, budu mít kde složit hlavu a budu mít místo, který pro mě vždycky bude druhým domovem.
Získala jsem spoustu přátel, většinu pocházející se všech koutů světa. Brazílie, Česko, Německo, Španělsko etc.
No … a našla jsem tam lásku svého života.
V poslední době se mi množí vzkazy ohledně vztahů na dálku. Hodně holek si stěžuje na nepochopení jejich přátel/rodiny či společnosti jako takové.
Nebudu lhát, ani já na vztahy na dálku nikdy nevěřila.
(Teď půjdu od opic a dostanu se až k věci)
Caleb a já jsme se poznali v září 2013. Asi jako každý mladý člověk v USA, i my dva jsme používali online dating app. Někdo má dating apps, někdo používá různé weby od match.com po POF.
Vtipně valná většina mých kamarádek a kamarádů, poznali své lepší polovičky online. Hodně z nich se teď i vdalo či se brzy vdá.
Hodně lidí se mě ptalo, jak jsme se vlastně poznali. My nikdy neměli nějakou úžasnou story, že jsem byla nakoupit a on do mě narazil v krámu, já vysypala košík s nákupem a on mi ho pomáhal sebrat, přeskočila jiskra a …. tady jsme.
NE.
Upřímně neznám člověka, který žije či žil v USA a nepoužil dating app.
A Au Pairs by mohly vyprávět tolik příběhů, co se týče online dating.
Proč dating app.
Dle mého názoru a zkušeností (někdo třeba nebude souhlasit), Američani jsou prostě busy lidi. Chodí do práce do školy, přijdou domů pozdě večer, v lepším případě jsou do posilky a spát.
Moje HM byla věčně v trapu, šla ráno do posilovny, jela rovnou do práce, na oběd měla pauzu, kdy si zajela někam poblíž práce na jídlo a večer se vracela 6 domů, většinou kvůli odpolední/podvečerní zácpě domů dojela v tom lepším případě kolem 7 večer.
I většina kamarádů, co mám hnijou většinu času v práci a na poznání lidí prostě není čas.
Proč já byla online. Ne, nehledala jsem si manžela, rozhodně jsem ani neměla kdo ví jaký úmysly. V 20 letech, když vidíte holku s dvouletým dítětem, co si řeknete? Znáte ten pořad 16 a těhotná? To by upřímně napadlo mě. Pokud vidím mladou holku s malým dítětem, okamžitě mě napadne, že to dítě patří k ní. Může, ale taky nemusí. Budete řešit, jestli to dítě je její nebo ne? Pravděpodobně ne. Jaká je pak šance, že poznáte někoho? Podstatně menší.
Stalo se mi jednou, že jsem šla sama nakoupit a pak za mnou běžel kluk z krámu, jestli bych mu nedala číslo. A to jsem byla bez Roberta.
Kolikrát jsem někam šla s Robertem a lidi se mě ptali, jak je možný, že mám blonďatý dítě, když já jsem bruneta a vzhledem k tomu, že se dobře opaluju, tak malej oproti mě vypadal vždycky jako ředitel vápenky. Jakmile jsem řekla, že malej není můj, lidi na mě koukali divně.
Takže to bychom měli dítko. Pak máme že jo pracovní rozvrh. Od rána do 7 večer.
Když se jde ven do baru, hledáte si manžela či manželku? Hledáte si člověka, se kterým byste teoreticky mohli mít vážnější vztah? Ne.
Člověk chodí ven se bavit. Lidi chodí ven z různých důvodů. Já chodila odreagovat se. A byť se pár holkám povedlo poznat někoho solidního venku v baru, mě přišlo, že každej bar byl plnej trosek. Lidi, co nezvládali alkohol, chovali se jak 15ti letí atd.
I já jsem zvolila dating app. Chtěla jsem poznat lidi. A hodně lidí mi to doporučilo zkusit, tak jsem to zkusila. Nikdy jsem tam nehladala nic.. Prostě jsem chtěla poznat lidi. Nechtěla jsem trávit čas jenom s Au Pairkama. Chtěla jsem poznat lidi mimo Au Pair.
Kupodivu jsem poznala spoustu lidí a k překvapení jsem našla i hodně kamarádů se kterými jsem do dnes v kontaktu. A přes ně jsem poznala další lidi …
Jednoho krásného dne jsem poznala i Caleba. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dva roky na to budeme manželé, plánovat budoucnost, společný život a především rodinu. Stalo se. Dlouho jsme spolu komunikovali přes telefon a na první rande šli až na začátku prosince. Od té doby tvoříme nerozlučný pár.
Co se týče jeho, tak on nemá rád lidi. 😀 A není člověk, co by chodil do barů. Za prvé vůbec nepil, to jsem ho až já pak naučila pít. (ops) Takže vesměs alkohol pil poprvé se mnou. A za další prostě není tak společenský člověk, jako já,
A teď k tomu vztahu na dálku.
Nikdy jsem neměla zájem o vztah na dálku a jeden z důvodů, proč jsem ani nechtěla s Calebem randit byl ten, že jsem věděla, že v červnu budu odlétat zpět do Evropy. Zažila jsem hodně zlomených srdcí v minulosti, trvalo mi hodně dlouho než jsem se z jednoho z nich oklepala, takže v USA jsem už byla v pohodě, ale prostě nechtěla jsem zase spadnout do ničeho a nebejt pak s prominutím ve sračkách jakou dobu. A zase se vzpamatovávat z nevydařeného vztahu.
Další byl fakt, že Caleb byl v armádě. Nebyl první člověk, kterého jsem znala, co byl v armádě. Navíc Lori, moje milovaná Lori, byla manželka vojáka 28 let a slyšela jsem tolik příběhů, že jsem si dokázala představit, jak takový vztah vypadá. Neustále odloučení, výcviky, deploymenty, neustále se stěhovat, poznávat nové místa, nový lidi … Lori se stěhovala 9 krát minimálně. Neustále vybalovala krabice a stala se profesionálem ve stěhování.
Neměla jsem o tohle zájem.
Ale co vám budu povídat…
Zamilovala jsem se. Po x letech jsem se znovu zamilovala. Byť jsem strávila dlouhou dobu přesvědčováním sebe i okolí, že zamilovaná nejsem a že jsem frajerka nad věcí. Lhala jsem sobě, ale i ostatním. S Calebem jsme se už nějakou dobu znali před naším prvním odloučením a stejně tak jsme už spolu chvíli byli.
To byl moment, kdy jsem si uvědomila, jak moc toho člověka miluji a jak moc pro mě znamená.
Naše odloučení nebylo vůbec jednoduché, ale ukázalo mi, že všechno jde, když se chce. Bohužel nás čekala doba, kdy jsme si nemohli zavolat či napsat. Psali jsme si dopisy, jako za starých časů. Já chodila denně kontrolovat schránku, brečela jsem, když byla prázdná a brečela jsem, když jsem v ní objevila dva tři dopisy.
Caleb byl vždycky úžasný v tom, jak mě připravit na různé věci. Je to člověk, co rád vysvětluje věci. Vždycky mě připravil až moc dobře na to, co nás čeká.
Navíc je velice upřímný, někdy až moc, takže my vždycky věci naservíroval tak, jak byly. A taky se nikdy netajil tím, že dřív či později bude i on povolán a bude muset na misi. Věděla jsem to od začátku, že to bylo jenom otázka času, kdy on pojede.
I přes to všechno jsme se rozhodli, že náš vztah zachováme. Věděla jsem od začátku, že tam bude dost dlouhá doba odloučení. A věděla jsem, že to bude těžký, ale taky jsem věděla, že to nebude nemožný. Věděla jsem i to, že lidi s tím souhlasit nebudou a nebo nebudou mít pochopení.
Setkala jsem se s různými reakcemi. Někdy až naprosto směšnými. A taky jsem se setkala s naprostým nepochopením.
Můj táta vždycky říká … Kde je vůle, tam je cesta. A tohle je jeden z mých motorů. A taky říká, že co se má stát, stane se.
Já jsem vždycky byla zvědavá a netrpělivá. Nikdy jsem se nespokojila s tím, že co se má stát, stane se. Vždycky jsem chtěla vědět, co bude. Chtěla jsem se jednoduše na vše připravit. Měla jsem strach z toho, co přijde. Bála jsem se spoléhat na štěstí.
Zní to jako klišé, ale komunikace je klíč a stejně tak to platí pro vztah.
Od začátku jsme věděli, co přijde.. Věděli jsme, že bude den, kdy já budu muset odjet do Evropy, věděli jsme, že bude i moment, kdy on pojede na misi. Ale ani jedno z toho nebyl důvod pro to, abychom to vzdali.
Hodně lidí si myslelo, že se vezmeme a já v USA zůstanu. My jsme v té době o tom ani nemluvili a nebrali to jako možnost. Kdyby mě býval požádal o ruku, byla bych zklamaná. Přišlo by mi, že to nedělá z lásky, ale pro to, abych zůstala.
Odloučení je nesmírně těžký. Ale není to nic, co by se dle mého názoru nedalo zvládnout.
Byli lidi, co mi řekli “Tohle není vztah” … Byli lidi, co mi pokládali takový otázky. že jsem měla sto chutí bejt až sprostá.
Za tu dobu, co jsme spolu byli jsme měli možnost vybudovat si pevný základ. A taky se rozhodnout, že uděláme vše pro to, abychom to zvládli.
Co člověk, to názor. Někdo s tímhle nesouhlasí, někdo naopak to podpoří. Mě je upřímně jedno, co si lidi myslí. Naučila jsem se takové věci neposlouchat. Je to můj život, můj vztah a já si můžu dělat co chci. Lidi dělají věci, se kterými já nesouhlasím, stejně jako já si dělám svoje.
Moje rodina a přátelé pro mě byli maximální podporou. Moje rodina myšleno moje i ta Calebo, takže víceméně naše rodina. Měla jsem kolem sebe spousta lidí, kteří si prošli horším než já a Caleb. Měla jsem kolem sebe několik příkladů, že i vztah na dálku funguje.
Neposlouchejte druhé. Použijte vlastní rozum a poslouchejte vlastní srdce.
Já jsem pyšná na to, čím jsem si já, my, prošli. Jako dva lidé jsme si vzácnější, chvíle které strávíme spolu jsou nám vzácnější, naučili jsme si vážit i maličkostí, kterých jsem si já osobně dřív nevážila. Nehádáme se kvůli kravinám, nedělám hérečku a neurážím se. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to, pokud mě něco mrzí, řeknu to, pokud udělám chybu, omluvím se.
Vztah na dálku mě naučil spoustu věcí.
Kdykoliv jsme spolu, vždycky z toho vytřískáme maximum. Užíváme si chvíle, kdy spolu můžeme jít na rande, kdy spolu můžeme koukat v klidu na Netflix, nebo kdy můžeme jít nakoupit.
I přes to, že náš vztah nebyl ideální, protože všechno hrálo proti nám, neměnila bych. I přes ty všechny strasti a komplikace jsme měli nádherný vztah a teď máme o to krásnější manželství.
V den, kdy jsme se stali manželé, ten den se celý náš vztah změnil. Je to o to krásnější …
Máme za sebou první a ne poslední deployment, jediný důvod proč jsme víceméně teď od sebe je imigrační politika v USA. Mohla jsem to udělat jako tisíce jiných lidí a zůstat tam. Snažíme se dělat vše tak, jak máme. Legálně, bez zkratek. Tudíž momentálně čekám na mojí zelenou kartu. Možná se do USA vrátím dřív a počkám dokud nebudu mít v ČR pohovor na zelenou kartu a nebo budu v Dubaji než ji dostanu vrátím se.
Vídáme se teď každý měsíc na dva týdny, já i létám do USA dvakrát či třikrát pracovně. Čeká mě další dovolená, Thanskgiving a moje narozeniny v USA, Caleb přiletí na tři týdny do Dubaje.
Je to dřina, ale všechno jde, když se chce. Možná s tím někteří nesouhlasí, možná na to někteří mají jiný názor. Ale tohle je můj život.
Nelituji jediného rozhodnutí ani toho, čím jsme si prošli.
Vzala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě a neměnila bych. Au Pair a celkově moje zkušenost v USA mi obrátila život vzhůru nohama. Nikdy mě nenapadlo, že si tam najdu manžela. Neměla jsem myšlenky na vdavky.
Vzala jsem si člověka, co mě nechal jít a splnit si můj dětský sen. Člověka, který mi nikdy neřekl, že něco nemůžu. Vždycky najde důvod proč bych měla jít a zkusit to. Neomezuje mě, podporuje mě na 120 procent, věří ve mě …
Jsem ta nejšťasnější holka pod sluncem. A jsem tak nesmírně vděčná za všechno, co se kdy odehrálo v mém životě.
Nikdy jsem nevěřila na osud, ale teď na něj věřím.
Věřím, že se věci dějou z nějakého důvodu. Už chápu proč mi něco v minulosti nevyšlo a proč věci byly tak, jak byly. Už to všechno do sebe zapadá jako puzzle.
Mělo to tak být.
Měla jsem odjet do USA jako Au Pair, měla jsem se ocitnout u rodiny v Atlantě, protože v Altantě jsem pak poznala Caleba. Kdyby jedna jediná věc byla jinak, možná bych nikdy v USA nebyla, nebo bych možná nikdy nebyla v Atlantě, možná bych ani nebyla teď v Dubaji..
Co se mělo stát, stalo se.
Ať už děláte v životě cokoliv, jestli je něco důležité tak to, abyste byli šťastní. Člověk nikdy neví, co přinese zítra. Je třeba žít život na plno. Nebát se neznámého. Dělat věci tak, aby se člověk jednoho dne neprobudil a nelitoval později, že neudělal něco, co chtěl.
Hodně lidí se mě ptá, jestli mě nemrzí skončit s kariérou letušky.
Víte co? Ne.
Proč?
Protože jsem si svůj sen už splnila.
Samozřejmě největší dík patří rodině a manželovi, protože oni byli největší můj hnací motor a hnali mě dopředu. Díky tomu, jak jsem vychovaná a díky člověku, kterého jsem si vzala, jsem se naučila nebát se neznámého, vzít příležitost do svých rukou, nebát se neúspěchu, věřit sama v sebe.
Jsem obklopena lidmi, kteří ve mě věří. Lidi, kteří viděli moje pády, ale i momenty, kdy jsem se zvledla na nohy a šla dál.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si splnila své sny. Že jsem odjela ve 20ti, mladá a nezkušená, do světa, za tu velkou louži. Jsem vděčná za to, že jsem měla za sebou lidi, co ve mě věřili a podporovali mě. Jsem vděčná, že jsem se nevzdala a vybojovala si svou tolik chtěnou kariéru letušky. Jsem tak vděčná za to, že jsem procestovala půlku světa a ještě spousta krásných míst na mě čeká.
Mám už jiné sny ..
Toužím po rodině. Usadit se, být tou nejlepší dcerou a manželkou, stejně jako toužím po tom být alespoň z poloviny tak skvělá máma, jako je ta moje.
Létání mi bude chybět. Je to moje láska. Ale jednoho dne odejdu s hlavou vztyčeno.. Odejdu s pocitem, že jednoho dne se nevzbudím a nebudu litovat příležitosti, kterou jsem měla a nevyužila.
Momentálně se snažím přijít na to, co bych chtěla dělat do budoucna. Čemu bych se chtěla věnovat, co bych chtěla studovat.
Co to bude ještě nevím .. 🙂 To se ještě uvidí, času ještě je dost..
Běžte, plňte si sny, nebojte se neznámého a žijte na maximum! 🙂 Co si budou myslet ostatní, to neřeště, na čem záleží je to, že budete šťastní. A i kdyby něco nedej bože nevyšlo, no co … I tak budete mít zkušenost k nezaplacení. I ta špatná zkušenost, je dobrá zkušenost.
A tímto bych to ukončila 🙂
Tady je ještě pár fotek z našeho focení. Mám z těch fotek takovou radost, že to není až hezký. Teď musíme vybrat jednu, abychom mohli udělat pozvánky na svatbu. 🙂 To taky bude oříšek.
Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co opravdu znamená milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..
William Shakespeare
Co se týče článku z Houstonu. Bohužel nemám moc fotek, mám asi tak tři. Víceméně ani není o čem psát. Měla jsem teda krásný layover, protože jsem jela za mojí kamarádkou Mirkou a její rodinou.
Teď mě čeká další let do USA, tentokrát do LA. Tak uvidíme. Plánuji si opět půjčit auto. Opět si chci půjčit nějaké SUV, chtěla bych si otestovat různé značky. Plánujeme mi pořídit rodinné auto, jelikož plánujeme rodinu, tak koukáme co by bylo asi tak nejlepší. 🙂
A pak mám na konci měsíce opět Moskvu. Nakonec jsem svoje dny off vyměnila za let, abych měla hodiny a nějaký peníze. Příští měsíc mám docela dlouhou dovolenou, tak bych ráda alespoň něco vydělala tenhle měsíc. Uvidíme, jestli bude o čem psát. 🙂
Jinak bych vám ráda popřála krásný start nového týdne a všem Michalkám všechno nejlepší k svátku!
Přeji krásný zbytek večera.
Přečetla jsem všechny tvoje články jak na starým tak na novým webu. A teď ti chci z láskou v ♥ říct, že toto je ta úžasná pomyslná třešnička na dortu. Budu se těšit na další a další parádní články nejen z cest, ale i ze života. Tvoje věrná čtenářka Markétka 🙂
Míšo, sleduji Tvůj blog od roku 2012, kdy jsi psala z USA. Nikdy jsem moc nekomentovala, ale teď mi to nedá 🙂 Tento článek je naprosto úžasný, přečetla jsem jej na jeden nádech a určitě se k němu vrátím. Strašně moc ti přeji všechno dobré, co ti život v poslední době přinesl. Živě se pamatuji článek poté co jsi dělala první pohovor pro tvého současného zaměstnavatele, když Tě nevybrali. Bylo mi to líto, a to Tě ani neznám 😀 ale ty jsi psala,že se nestydíš, že jsi došla daleko, že i Tvůj momentální neúspěch má svůj důvod. A vidíš, jak to dopadlo 🙂 Jsi pro mě velikou inspirací, že sny se plní a že člověk si má jít za tím, co chce. Mě chybí ještě rok a půl do magisterského titulu, ale přemýšlím, že taky zkusím pohovor k E 🙂 A pokud to nevyjde, tak co. Vyjde něco jiného. Vše má svůj důvod 🙂 Omlouvám se za román, ale chtěla jsem Ti to napsat. Buď i nadále šťastná 🙂 Kristýna
Tohle bylo fakt strasne hezky cteni a asi malokomu neukapla slza:) Hrozne ti fandim a preju vam jen to nejlepsi!A taky vsechno nejlepsi k dnesnimu svatku:)
Míšo, miluju tvoje příspěvky, ale nikdy nekomentuji. Tentokrát ale musím. Přečetla jsem článek jedním dechem a strašně moc ti to všechno přeju! Tvůj článek mi dodal neskutečně moc pozitivní energie! Je to tak nádherně a od srdce napsané, že si říkám, že bys měla napsat knihu! Je to tak milé čtení, že bych si ji brala do ruky vždy, když bych měla pocit, že ten svět spěje někam, kam nemá. Je vidět, jak dlouhou cestu jsi urazila od doby, kdy jsi jako 20ti letá odjížděla do USA a kde jsi teď! 🙂 Vždycky mám radost, když poznám někoho inspirativního a pro mě jsi ty jeden z nejvíce inspirativních lidí. Přeju ti jen to nejlepší do života a těším se na další příspěvky! Měj se moc krásně a děkuji! 🙂 za všechny hezké pocity, které mám při čtení tvých článků! 🙂 Aneta. http://aonway.com/
Pááááni, tak krásně napsaný, je vidět že píšeš srdcem!!Tvůj příběh dodává odvahu, chut' zkusit něco nového, nadchnout se pro něco, a to hlavne z toho důvodu že sis všechno dobyla sama, se vším ses poprala, vzala zkušenost ze všech situací!!! Vážně tě obdivuju, moc nás inspiruješ! Děkuji ti, že to s námá sdílíš. A přeji ti jen to nejlepší v životě! S pozdravem Inesa
Wow, tak tenhle článek je naprosto skvělý! Je vidět, že píšeš od srdce. Na každý tvůj příspěvek se těším jako malá holka a blog kontroluji několikrát do týdne, aby mi nic neuniklo. Dodáváš mi tolik pozitivní energie, že to snad není ani možný. Chtěla bych tě vidět osobně, poznat tě, popovídat, protože člověk jako ty, se jen tak nevidí. Jsi hrozně statečná a odvážná. Život jako máš ty, by kromě mě, určitě chtělo spoustu lidí a ty jim dodáváš tu odvahu a motivuješ, aby se nebáli a zkusili něco nového. Přeju ti v životě jen to dobré, protože si to zasloužíš. Děkuju. S pozdravem Tereza
Míšo, čtu tvoje články ale nikdy jsem ti je neokomentovala 🙂 Tentokrát ale musím 🙂 Teď tu sedím u počítače, unavená z práce a dočetla jsem tvůj článek 🙂 Únava mě přešla protože tvůj článek mi dal vzpruhu do života 🙂 Každým článkem mě povzbuzuješ k tomu, abych se opravdu nebála a stejně jako ty odletěla do USA jako au pair 🙂 Chtěla bych odletět příští rok takže je vše zatím v "plenkách" ale TY mě v tom stále utvrzuješ 🙂 Jinak jsi mě málem rozbrečela!!! 😀 To je tak dojemně napsaný článek a jsem hrozně šťastná i za tebe 🙂 Plň si své sny dál ať my ostatní máme o čem číst 😀 🙂 Taky bych tě ráda poznala na vlastní oči 🙂 Děkuji Ti Míšo 🙂 S pozdravem Hanka 🙂
Krásný článek♥.
Přeju ti v životě jen to nejhezčí, zasloužíš si to, ušla si dlouhou cestu!
A děkuji za motivaci:)!
Miso muze se jenom zeptat kolik meris?
tak vzali se uz, nebo ne? ja se v tom nejak ztracim
Tak moc ti to preju !!!! Jste neskutecni !!
Moc hezky napsané. Já bych chtěla hrozně moc vycestovat jako au-pair do Anglie. USA mě taky celkem láká, ale jako první bych si chtěla splnit Anglii, protože dělat tam au-pair si přeju už od svých 13, což bude letos už 5 let, takže už počítám měsíce do maturity a do svého odjezdu. Sice mám před sebou ještě rok a pár měsíců, než budu mít po střední, takže kdoví co se do té doby stane, ale splnit si to chci. 🙂 A trašně ti děkuji za to, že píšeš tenhle ten blog a ukazuješ nám všem, že sny se dají splnit. 🙂
Tvůj příběh mi pomáhá věřit, že vše je vždy tak, jak má být 🙂 thanks for sharing <3
Úžasný článek, samozřejmě jako všechny ostatní, ale tenhle je top 😀 Jsi úžasná a tvůj optimismus a pohled na svět mi pomáhá v tom, abych věřila, že není všechno tak zlé jak vypadá a že na každého se jednou usměje štěstí a pokud bude člověk věřit svým snům a snažit se je plnit, dokáže všechno 🙂 Moc děkuji a přeji vám oběma spoustu šťastných dní 😀
Až teraz som sa dostala k tomuto článku,ale môžem povedať, že ma úplne dostal. Je to strašne krásne napísaný článok, od srdca a človek má z neho pocit, že všetko je možné, keď sa nebojí a verí si. Aj ja odchádzam do USA ako au pair, už za mesiac odlietam a aj keď sa velmi bojím, dúfam, že zažijem taký rok (alebo možno dva) ako si zažila ty. Či nájdem životnú lásku ako ty, to neviem, ale ak áno, tak dúfam, že bude taký ako Caleb 🙂 haha.
PS: pobavila ma veta, že Caleb nemá rád ludí, pretože je ich tiež nemám rada :D. A tiež sa zahrialo pri srdci to, že nepil, do barov často nechodil a že nie je spoločenský človek, pretože ma teší, že ešte existujú takí muži ako je on!
Velmi vám držím palce a fandím vám! 🙂