Dhaka, Bangladéš

Už jenom z vyprávění jsem věděla, co mě na letu čeká a nemine. Myslela jsem si, že jsem na palubě viděla a zažila leccos, ale tento let mě přesvědčil o opaku. A jednou, až budu moct, tak o tom napíšu..

Měla jsem štěstí, protože jsem dostala “layover” a ne “turnaround”. To znamená, že jsem v Bangladéši zůstávala den.

Musím říci, že tohle je perfektní místo pro všechny, kteří si neváží toho, že se mají vesměs dobře – mají střechu nad hlavou, mají co jíst a pít, mají možnost slušného vzdělání zadarmo a stejně jako tak mají šanci na důstojný život.
Při cestě na hotel jsem seděla a jenom žasla nad tím, co jsem viděla. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla v televizi lidi, co seděli na střechách přeplněného autobusu či vlaku. Tohle vše jsem viděla po jedné půl hodiné cestě.
Rozpadlé baráky v katastrofálním stavu, polorozpadlá auta. Někdo nám na palubě dokonce řekl, že tady neexistuje nic mezi bohatými a chudými. Buď je člověk nechutně prachatej a nebo prostě je chudej.

Měla jsem sto chutí si nafackovat. Jako každý jiný i já si čas od času postěžuji, místo toho, abych byla vděčná za to, co mám. Je to asi normální, že lidi chtějí věci, které mít nemůžou nebo je prostě momentálně nemají. Každý z nás, nebo valná většina, by chtěla víc.
Po téhle zkušenosti si jen tak stěžovat nebudu. A jestli jo, tak si pak jednu plesknu zleva.

V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, jak ti lidé takhle dokážou žít, přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec mají ponětí o tom, co se děje ve světě a jaké jsou možnosti jinde. Jestli ví o tom, že v Evropě děti dostávají telefony, když jim ani není 10 let, vyrůstají na počítačích a tabletech a jiné. Jestli vůbec ví, jak to vypadá za hranicemi jejich země. Napadalo mě spousta otázek..

Všude po cestě byli policisté a vojáci. Všude člověk viděl zbraně. Cítila jsem se bezpečně? Ani omylem.
Při vstupu do našeho hotelu jsme museli procházet kontrolou, jako na letišti. Pak nám skenovali kufry, kabelky, vše, co se do hotelu přineslo muselo na sken. Venku policisté a vojáci.

Hned po příchodu jsme šli na snídani. V životě jsem nenažila takový servis. Tak hodní lidé, udělali by pro nás první poslední. Musím říci, že to byl nejlepší zákaznický servis, jaký jsem kdy zažila. A že já nedám dopustit na zakáznický servis v USA. Tohle bylo … WOW! Přemýšlela jsem nad tím celou dobu pobytu.

Když jsem si objednala jídlo na pokoj, tak jsem si vzala od Mizana formulář, kde byla možnost napsat něco o nich. Okamžitě jsem mu napsala “feedback”. Děkoval mi asi 150 krát, neustále se klanil a děkoval mi. Až se mi chtělo brečet. Taková vděčnost za to, že člověk vyplnil jeden blbej papír a napsal o něm něco hezkého.

Výhled z okna ….

Přišlo mi to tak trošku jako město duchů. Až na to, že venku byl neustále provoz a lidi na sebe neustále troubili. Celou noc i den. Bez přestání … Ani nevím, jak jsem v tom byla schopná spát.

Upřímně jsem se neodvážila jít ven. Takže jsem víceméně dospávala, komunikovala s manželem a spala. A asi třikrát jsem si dala horkou lázeň, jelikož tam byla naprosto luxusní vana. Celkově ten pokoj i koupelna byly WOW! 🙂

Ráno jsem se sešla s crew a šli jsme opět na snídani. Tam byl Mizan, jiný pán, ale jmenoval se stejně jako ten mladý kluk, co jsem mu napsala feedback. Mizan byl na snídani už to první ráno, skákal kolem nás, dělal pro nás první poslední. I když jsme nic nechtěli, tak neustále chodil a ujištoval se, že jsme spokojení, že máme všechno. Prostě to byl a je zlatej člověk. Pak za každým z nás přišel a požádal nás, jestli bychom mu nevyplnili feedback. Všichni do jednoho jsme seděli a psali na tabletu o něm.
Upřímně mě mrzí, že nebylo co víc udělat..

Tady jsou fotky po cestě z či do hotelu .. a fotka jejich měny.