Další dovolená bohužel za mnou. Vždycky počítám od posledního dne dovolené dny, hodiny a minuty do té další. Těším se vždycky jako malá holka.
Ta poslední dovolená mi začínala v pondělí 14. září. Z Kuala Lumpur jsem přiletěla v neděli odpoledne, takže jsem víceméně měla pár hodin na to zabalit si a jít spát. Samozřejmě balit si na dovolenou je můj největší problém, protože nikdy nevím, co si zabalit. Přibližně do 11 večer jsem žehlila a neustále přemýšlela, co potřebuji s sebou a co nepotřebuji.
Ráno jsem sedla do taxíku a upalovala směr letiště. Hrozně se vždycky těším, že poletím jako pasažér.
Po nástupu do letadla mi vedoucí ekonomy vyměnil sedačky, abych měla celou řadu a mohla si odpočinout. To mi přišlo milý. Já jim naoplátku dala dva balíky čokolády. Vždycky kupuji nějaké dobroty crew, když letím někam jako pasažér. Vždycky balík pro premium cabins (business a first class) a pak economy a jeden balík pro Caleba.
Let byl fajn, přišlo mi, že to trvalo věčnost. Chvílema jsem spala, chvílema jsem koukala na filmy a taky jsem kecala s holčinou, co letěla taky na dovolenou. A taky byla crew. Takže to bylo fajn. 🙂 Uteklo to docela i rychle, ale znáte to, když se na něco těšíte, tak vám každá hodina připadá jako věčnost. Já třeba koukala na film, pak jsem se podívala na čas a ono místo hodiny a půl uteklo jenom půl hodiny.
Vzhledem k tomu, že jsem měla další let, tak mě pustili na imigračním přednostně. Imigrační pohoda. Já vždycky jdu a je mi úplně špatně, byť se němám čeho obávat. Protože mám hned několik důkazů na to, že jim v USA nezůstanu. I kdybych sebevíc chtěla, tak to prostě nejde.
Let do Nashville utekl strašně rychle. Celej let jsem prokecala s jednou paní, co seděla vedle mě. Je fajn, když vedle sebe máte někoho, s kým si můžete popovídat. Ono to o to rychleji uteče. 🙂
Na letišti mě vyzvedl Caleb. Vzali jsme kufry a hned jsme upalovali domů. Přece jenom já strávila dohromady 16 hodin v letadle, nepočítám přestupy. A Caleb měl dlouhý den v práci.
Ráno mě čekalo brzké vstávání. Nemusela jsem, ale chtěla jsem. Caleb musel do práce, volno si nebral, aby mohl pak za mnou přiletět do Dubaje, případně do Čech. 🙂 Vzhledem k tomu, že já svoje auto ještě nemám a Calebovo jsem řídit nechtěla (čemuž jsem se pak stejně nevyhnula, bohužel), tak jsem se rozhodla, že pojedu s ním na POST.
POST, je vojenská základna. Víceméně je to takové malé městečko. Někteří vojáci (ať už s rodinou či bez) se rozhodnout bydlet na POST, někteří se rozhodnou bydlet OFF POST, to znamená, že bydlí v blízké vzdálenosti od základny. My máme prozatím apartmán OFF POST.
Při vstupu na každý post vás kontrolují, jestli máte military ID, případně řidičák či pas. Kdybych jela sama, tak bych musela mít military ID (alespoň, tak to je na většině základnách) a nebo bych musela mít přes Caleba zařízený papír pro vstup na základnu. Svojí military ID ještě nemám.
Takže jsem se rozhodla, že zůstanu na post s ním, zatímco on bude v práci, já si sednu do kavárny a budu se učit na testy, které mě čekaly po příjezdu do Dubaje. Pak jsme spolu šli na oběd a po obědě mě vzal do knihovny, kde jsem se uvalila do pohodlného křesla a snažila se učit – popravdě jsem se snažila neusnout.
Celkově jsme žili takový normální život. Chodili na večeře, jezdili po výletech, chodili nakoupit. Takový normální věci, co mě upřímně hrozně chybí.
Kdo sleduje FB, tak si mohl všimnout toho, že jsem přiznala barvu a práskla, že jsem vdaná. To, že se budeme brát během mé dovolené věděla jenom naše rodina a úplně nejbližší přátelé. Takže jsem to nepsala ani na svůj FB, ani na Instagram a ani na mou FB stránku.
Netajíme se tím. Když se mě někdo zeptá, jestli mám přítele, řeknu, že jsem vdaná. Caleb mě představuje jako jeho manželku, stejně jako já ho představuji jako mého manžela.
Důvod proč jsem to nechtěla dát na FB je ten, že jsme si ten moment a ten den chtěli užít. Byl to náš den a tak jsme si to chtěli vychutnat. Hodně našich známích to stále neví. My jsme se rozhodli, že FB a tyhle serepetičky (změna příjmení, změna statusu) proběhne až po oficiální svatbě.
Ano, jsme manželé, ale svatbu jako takovou budeme mít 4. června 2016 v Dominikánské Republice s rodinou a přáteli.
Důvodů proč jsme to udělali takhle máme hned několik.
1. Hlavním důvodem byly víza. Aby jste se mohli vdát/oženit, tak byste správně měli žádat o snoubenecká víza K1. Což trvá pár měsíců. Juliana a Brandon to tak udělali, čekali od listopadu/prosince minulého roku do letošního srpna. K1 vám dovolí vstoupit na území USA za účelem sňatku avšak ten musí proběhnout do 90 dní. O tyto víza žádá americký občan, je to spousta papírů a stojí to nějaký ten peníz. Po sňatku je třeba zažádat o zelenou kartu. Pokud se člověk nevdá či neožení do 90 dnů a nezažádá o víza, tak musí opustit USA.
My jsme se proto rozhodli pro víza CR1, což jsou tzv. Spouse visa. Víceméně jsou to víza pro manželku/manžela amerického občana. A místo víz na povolení ke vstupu na území USA člověk dostane rovnou zelenou kartu. Tudíž není třeba pak další žádosti etc. Je to levnější, trvá to přibližně stejnou dobu jako K1. Samozřejmě záleží na spousta věcech.
Pro nás je to lepší i z důvodu, že když Caleb pojede na další misi (a že je další mise již ve vzduchu), tak já nebudu alespoň zavřená v USA, protože dokud člověk nedostane GC, tak nemůže opustit území USA. Ano, je možnost žádat o cestovní povolení, ale nedoporučuje se vycestovat, i spousta imigračních právníků doporučuje počkat na zelenou kartu, protože je riziko, že vás do USA nepustí. Takže já alespo nebudu muset čekat, až mi jí dají a když budu chtít domů do Čech, tak prostě budu moct jet. 🙂
2. Jeho práce. Ve zkratce jako přítelkyně/snoubenka vojáka jste víceméně NIC. Nikdo vám nic neřekne, nemáte nárok na nic. Což je třeba hlavní důvod, proč moje dvě kamarádky se vdaly když nám chlapy odvelili na misi poprvé. 🙂
3. Moje práce. Žiji v musliké zemi a to přináší spousta pravidel či omezení. Například Caleb by nemohl být u mě doma, protože je muž, já jsem žena a nejsme manželé. Musela bych lhát, že je můj bratranec etc. A já osobně tohle riskovat nechci. A další jsou moje benefity, na které teď bude mít nárok, což ale nehraje absolutně žádnou roli.
4. Máme svatbu v cizí zemi. Ani jeden z nás nejsme občany příslušné země. Tudíž náš manželský certifikát by byl v jiném jazyce. Trvalo by dlouho ho oveřit etc. a celkově by s tím byly zbytečné problémy. Takhle víceméně dostaneme certifikát, symbolický, že jsme se vzali. 🙂 Protože máme symbolickou svatbu.
Po naší svatbě, papírové svatbě (civilní svatba), jsme měli focení na oznámení datumu svatby. Technicky vzato jsou to naše první fotky jako manželé.
Pokud někoho zaráží fakt, že Caleb je v jeho CAMO, tak to bylo jednak z důvodu, že přijel z práce a my okamžitě jeli na Court House, za další fakt, že se bude ženit v jeho oficiální uniformě (viz. ta, co měl na plese) a my tyto fotky použijeme na naše pozvánky. Protože máme dva typy. Normální a pak vojenský. Caleb chce pozvat jeho kamarády/kolegy způsobem, jakým oni plánují mise. Takže to je víceméně myšleno jako vtip, což já třeba nepochopím, ale vojáci se tím jistě pobaví.
A za další já jsem mu i řekla, že chci, aby měl tuhle uniformu. 😀 Nechala jsem se inspirovat PINTERESTem.
Fotek budeme mít daleko více, musíme si však počkat tak 3-4 týdny. 🙂
Po focení jsme jeli s Calebovo ségrou na večeři, ona byla jedinný rodinný příslušník na svatbě a byla nám víceméně za svědka. A vzhledem k tomu, že nebyla s náma na Hawaii, když jsme se zasnoubili, tak s náma chtěla ját oslavit zásnuby .. ehm .. sňatek 😀
V pátek jsme byli na našem prvním plese. Musím říct, že jsem teda měla hlavu na prasknutí. Byla jsem představena tolika lidem, že jsem ve finále nevěděla ani vlastní jméno, natož jména těch, co mi Caleb představil. Co bylo naprosto roztomilý, tak to, že Caleb mě představil svým vojákům, těm, co jsem posílala balíky, takže když řekl, že jsem to byla já, co jsem jim posílala balíky, tak se jim rozzářili oči a bylo vidět, že ty balíky, byť to podle mého názoru byla maličkost, tak to pro ně znamenalo strašně moc. A pak jsme se i zasmáli, protože řekli, že jakmile Caleb odjel do USA, tak ty balíky přestaly chodit. 😀
Bylo to fajn. Myslím, že pro ženský ráj na zemi. 😀 Chlapi v uniformě.. To je prostě něco..
Jelikož se mi manžel lehce picnul, tak jsem musela řídit. Teda, já jsem mu řekla, že HOLT teda řídit budu. Za prvé jsem nechtěla řídit jeho auto, protože známe chlapi. Stačilo mi řídit s mým tátou jeho auto, když jsem se učila řídit a myslím, že stejně tak stačilo i mému tátovi nechat mě řídit. 😀 Viď?
Za další má truck. Takže já skoro musím skákat do toho auta, abych vůbec do něj vlezla a samozřejmě to má tak dlouhý zadek, že nemám absolutně odhad jak s tou krávou velkou couvat. 🙂 Ale musím říct, že jsem si poradila dobře.
Takže jsme oba přežili! 🙂
Ráno nás čekal velký výlet ….
KAM JINAM než do ATLANTY!
Nebudu lhát, že mi několikrát ukápla slza po cestě. Hlavně, když jsme překročili hranice TN/GA. Tu trasu jsem odřídila několikrát a samozřejmě jsem hodně věcí poznávala. Mimo jiné to bylo pro mě poprvé, co jsem byla v Georgii ode dne, co jsem odletěla do Evropy.
Když jsme brali exit na Atlantu, následně na Dunwoody, tak jsem měla co dělat, abych nebrečela jako blázen. Nedokážu ani popsat, jaký to bylo být zpět. Tolik nádherných vzpomínek … Pamatovala jsem si kudy kam jet. Prostě jsem měla pocit, že jsem byla DOMA. Já Georgii miluju, stejně jako miluju Dunwoody a Atlantu. Caleb teda není velkým fanouškem, stejně jako já nejsem fanoušek TN. 😀
Když jsme vjížděli doo “nejbrhůdu”, tak jsem měla husí kůži. Přišlo mi to, jako by to bylo včera, kdy jsem tam byla naposled. Celou cestu jsem si psala s mojí HM, takže jsem věděla, že na mě čekají … Když jsme zastavili před barákem, tak jsem ani nedejchala. Všechny ty vzpomínky …. A hlavně jsem byla nedočkavá vidět malýho.
Bruna přijela ve stejnou chvíli s jejím přítelem, takže jsem za ní běžela. Málem jsme se umačkaly. Zamáčkla jsem slzu a šla k baráku. Bruna otevřela vrata do zahrady, ještě před tím jsem mohla slyšet HM kričet na malýho Miki je tady. Takže když Bruna otevřela vrata, tak já viděla HM. Vlezla jsem dovnitř a malej stál na schodech, jakmile mě viděl, tak se ke mě rozběhl a skočil po mě. To samozřejmě já nerozdejchala a začala jsem brečet jako malá holka. Malej mě mačkal a já prostě nemohla jinak, než ho držet a brečet. Když na to vzpomínám, tak tu zase bulím jak želva. To byl tak silný zážitek, že to prostě nejde přejít jenom s úsměvem.
Pak jsem se přivítala s HM, přišel i HD, takže mě skoro neumačkal.. Bylo fakt vidět, že prostě jsem pro ně nikdy nebyla jenom Au Pair. Viděla jsem, jak se vítali a chovali s Au Pair, která byla přede mnou u nich. A nebylo to ani z poloviny takový, jaký to bylo, když se vítali se mnou.
Všichni jsme seděli na terase, dali si pivo. Malej mi přinesl kytku a pak něco psal na papír Bruně na klíně. Přišel ke mě a přinesl mi to ..
Tady jsou další fotky. 🙂
Těším se, až budu zpět v USA, protože od nás to není daleko za malým, tak cca 4 hodiny jízdy autem, takže budu moct jezdit do Atlanty častěji. Hlavně že jo holky, co se provdaly za Amíky, co jsem poznala během AU Pair pobytu tam budou, takže můžeme alespoň se vídat a samozřejmě moji další kamarádi a přátelé. A jsem ráda, že budu moct vidět malého častěji. 🙂
Večer jsme pak šli na večeři s Brunou a jejím přítelem. Což bylo hrozně fajn. 🙂
Bohužel jsme museli zpět domů brzo, takže jsme se nepodívali do Atlanty jako takové. Přemýšleli jsme, že pojedeme, ale pak jsme řekli, že se radši dáme na cestu a zastavíme se na Ruby Falls.
To byla super podívaná. Ale příště už nejdu do jeskyně v kraťasech a tričku. 😀 Málem jsem zmrzla … Stejně jako většina lidí kolem mě.
V následujících dnech jsme pak prostě relaxovali. Já jsem šla na oběd s holkama, co mě s nima Caleb seznámil už pár měsíců zpátky, ale bylo to po druhé, co jsme se viděly a bylo fajn, že jsme mohly konečně sednout a pokecat. A já jsem nesmírně vděčná, že mám nové dvě kamarádky, co prostě se o mě naprosto úžasně postaraly. Bude o to snazší se přestěhovat zpět, protože přece jenom tam moc lidí neznám, je to malý město a je lepší vědět, že tam na mě bude čekat nejenom Caleb, ale i holky s manželama.
Máme přibližně i období, kdy se budu vracet do USA. Vzhledem k tomu, že nás čeká další deployment, tak prostě chci zpět co nejdřív. Nechci litovat toho, že jsem byla v Dubaji, když jsme mohli být krásně spolu …
Caleb mě představil Hobby Lobby – což je pro mě PEKLO. Protože, kdo mě zná, tak ví, že já ráda tvořím různý věci a když mě to chytne, tak umím bejt i kreativní. Koupil mi album, který jsem vždycky chtěla, víceméně je to Scrapbook, takže já na něm začala řádit.. Takhle to vypadá ..
Teď jakmile budu mít víc času, tak se do toho pustím víc. 🙂 Mám spousta fotek vyvolaných, mám spousta serepetiček a samozřejmě si jich nakoupím víc.
Doufám, že teda budu mít čas na tom pracovat, protože není sranda pracovat, plánovat svatbu, hledat barák v USA.. je toho hodně. Ale snad to půjde, ať to mám hotovo.
Nebudu lhát… zase jsem to ořvala. Vždycky začnu brečet tak dva-tři dny před koncem dovolené a pak řvu celou cestu až do Dubaje. To je prostě normálka.
Mám krásnou práci, která mi dovolí cestovat po celém světě. Kdo by nechtěl být placený za to, že objevuje taje a krásu jiných zemích světa. Zemí, kam bych se pravděpodobně jinak nepodívala a nebo alespoň ne v tak krátkém časovém úseku.
Je to krásná příležitost pro někoho, kdo je svobodný, neplánuje rodinu v brzké době a samozřejmě je mladý. Nic proti věku, ale dle mého názoru tahle práce je nejlepší pro holky kolem 20ti let. Já jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mi tahle práce dala, jsem vděčná za všechny zkušenosti, příležitosti i zážitky. Na druhou stranu já jsem prostě rozhodnutá se toho vzdát a žít pro rodinu. Samozřejmě chceme dřív či později mít děti. A já si každým dnem uvědomuji čím dál víc, co rodina pro mě znamená. Sice mi teprve bude 24 let, ale myslím si, že jsem zvládla dost na to, kolik mi je, zažila jsem toho tolik, že si můžu s klidem dát rodinu jako prioritu.
Do USA jsem odlétala jako svobodná holka ve 20ti letech, měla rodinu v Čechách, ale odjížděla jsem bez závazků. A o to byl ten zážítek v USA silnější. Ano, chyběla mi rodina, přišla jsem o hodně rodinných momentů a chyběla jsem doma na Vánoce, narozeniny etc.
Z USA jsem se vracela s přítelem.
Teď se tomu i zasměju, protože my hodně lidí říkalo.. Ty už se nevrátíš, ty si tam někoho najdeš etc. A já vždycky říkala, copa bych se nevracela atd. Nikdy mě nenapadlo, že bych si tam našla manžela. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, jak mi USA nebo spíš ten pobyt tam změní život. Docela by mě zajímalo, co by se mnou teď bylo, kdybych se bývala nerozhodla odletět do USA. Protože rozhodnutí odletět mi změnilo život a odstartovalo spoustu věcí, o kterých se mi ani ve snu nezdálo.
Cestování je nádherný a já nikdy nepřestanu cestovat a udělám vše pro to, abych mohla cestovat i po skončení v Dubaji, abych mohla jednoho dne cestovat s dětmi a rodinou.
Stojím před rozhodnutím RODINA či PRÁCE.
Za mě? RODINA..
Práce je to fajn, byť je hodně věcí, co tu vyloženě stojí za hovno, ale na to si člověk musí přijít sám. A věřte tomu nebo ne, většina mých přátel, co tu skončila je šťastná a nemohli se dočkat, až podají výpověď. Pochopila jsem, že tu nikoho nezajímám a nikdo pro mě nic neudělá. A tohle jsem zjistila “hard way”. A hodně crew by mohlo vyprávět, ale jak říkám, na tohle si každý musí přijít sám. Jenom nemít růžové brýle a být připraven na všechno.
Já se těším na den, kdy zabalím kufry naposled a pak už si jenom vybalím. Těším se na dny, kdy na mě někdo bude doma čekat, až přijdu z práce a těším se na dny, kdy já budu moct čekat až někdo přijde domů.. Caleb? Děti do budoucna … To je jedno.
Je to nesmírně krásný pocit. Vím to pro to, že jsem tu měla rodiče i Julianu, a vím, jaký bylo, přijít domů a mít je tu čekající na mě. Pokud vše půjde dobře, tak Caleb přiletí v prosinci a konečně zažiju i ten pocit, mít tu čekajícího manžela.
Možná se to zdá jako maličkost, ale upřímně se nedá popsat, jak je to krásný pocit. Tisíckrát lepší jak přijít domů do prázdného bytu.
Ano, myslím, že mi práce bude chybět. To cestování .. Neexistující stereotyp… Ale podle mě je rodina důležitější. Znám několik crew, co jsou tu už několik let a rodinu nemají. Žijí prací a mě to přijde smutný. V životě bych takhle žít nemohla. Ale každý jsme jiný ..
K létání se můžu víceméně kdykoliv vrátit. Kdo ví, jestli se kdy k tomu vrátím. Možná jo, možná ne. 🙂 Přemýšlím o tom, co dál. Caleb se mě snaží ukecat, abych se věnovala fotografii. Uvidíme. Myslím si, že já se určitě neztratím.
Taky jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Jestli budu psát i nadále, až jednoho krásného dne skončím. Nebo jestli to ukončím. Na jednu stranu si říkámm že budou jiná dobrodružství, která budou stát za zmínění.. Uvidíme 🙂
Píšu blogy už od roku 2011, bez přestání … Myslím, že by mi to chybělo. Ale uvidíme. 🙂
A to je asi vše z mé dovolené.
Na závěr pro pobavení
Úspěšně jsem si obnovila licence. Takže můžu lítat další rok. Neodletěla jsem do Číny, protože jsem byla tak unavená, že jsem prostě potřebovala si odpočinout. Zítra si zaletím do Dohy, na otočku. Nejkratší let a pak si užiju pár dní volna.
Pak mě čeká Mauritius, India (layover), Washington D.C, Karachi (otočka) a LA. Vyměnila jsem si lety tak, abych měla týden volna na konci měsíce, takže si zaletím za Calebem na pár dní. A pak mám dovolenou listopad a prosinec. Budu se snažit mít co nejvíc dovolený před tím, než skončím, tak uvidíme 🙂
To je z mé strany vše! Další článek bude po letu na Mauritius..
Mějte se krásně! 🙂
Nechapu,jak ti nekdo muze mluvit do toho,jestli mas u sebe pritele nebo ne. Fakt nekdy ty jejich pravidla nepobiram. Jinak neee, nikdy nesmis skoncit s psanim blogu! Myslim ze v tvem zivote bude vzdy neco zajimavyho. Jsi takova mensi celebritka,nesmis nikdy prestat psat, to bych nedala 😁😘
Nejkrásnější článek co jsem kdy od tebe četla☺️👌☝️
Mišo, zajímalo by mě, zda většina holek,co odjela jako au pair do USA,tam zůstaly a vdaly se? 🙂 Strašně mě USA láká! 🙂
Ahoj Míšo, jak jste se seznámili s Calebem? 🙂
Miši, gratuluji Vám oběma 😉
Super článok Miška ! Gratulujem vam obidvom ja sa z vas strašne teším 🙂 a dufam, že neprestaneš pisať hlavne o cestovani, a samozrejme potom niečo malo z rodiny a sukromia by nas tiež určite potešílo 🙂
Obrovská gratulace Míšo 🙂
Ahoj Míšo, moc Vám gratuluji. Máte opravdu krásný příběh. Začínám věřit, že jednou ta kniha vznikne 😉 Přeji ti aby ti ten čas rychle utekl a ty mohla být se svým milovaným.
A otázka. Tebe asi nemůžeme nominovat na blogerku roku, když je tvůj blog ,,tajný"? Ty by sis to totiž opravdu zasloužila. Měj se krásně a opatruj se.
Miši moc vám gratuluju, jste naprosto dokonalí 🙂 krásný článek, dotklo se mě to u srdce
Míšo, po tom, co přestala psát Janča, bych to taky asi nedala, kdybys přestala psát i ty. JInak také moc gratuluji,ale měla bych otázku. Jak ostatní crew pozná, že jsi jedna z nich? Předpokládám, že se těžko mezi sebou všichni znáte.
Děkuji a měj se krásně
Gratuluji a doufam, ze budes s nama dal sdilet aspon fotky z Vase spolecneho zivota :))
Tak jsem za dva dny jedním dechem přečetla celý blog :-)) Opravdu se to krásně čte a doufám, že budeš v psaní pokračovat ještě dlouho, ať už budeš kdekoliv 🙂 Každopádně ti přeju, ať je tvůj život i nadále jedním velkým splněným snem 🙂