New York City, USA

A přísahám bohu, že jsme se 14 hodin nezastavili. A všichni jsme byli unavení jako snad nikdy před tím.

Je fakt, že kdokoliv pracuje v “customer service” odvětví, tak musí potlačit svoje ego a někdy je třeba držet hubu a krok, jenom se usmívat a zapomenout na cokoliv se stalo v momentě, kdy člověk odejde z práce.

Každopádně jsem měla v kabině dva americké vojáky se kterými jsem strávila převážnou většinu letu, pokud jsem zrovna měla chvíli čas. Jeden byl ve věku mého tatínka a druhý byl tak kolem 50-55 let.

Ten, co byl ve věku mého tatínka, ten mi udělal neuvěřitelnou radost. Seděl s pánem, co byl z Indie (překvapivě, haha), ale OBA byli miliónoví! 🙂
Od obou se mi dostalo nádherného “feedbacku”. Oba mě vychválili až do nebes, že jsem neuvěřitelně hodná, že je vidět, že tohle je práce pro mě, že se strašně skvěle starám o svoje pasažéry, že naše letecká společnost je samozřejmě TOP, že servis a to jaké se jim dostává péče v economy třídě je pro jiné letecké společnosti první třída, mnohdy ani to ne. Že mě ani jednou neviděli bez úsměvu atd. Fakt, kdybych neměla milión make-upu na xichtě, tak se rozbrečím jak malá holka.
Je fakt krásný vidět a slyšet, jak moc si někteří pasažéři váží mojí práce a jak jsou spokojení.

A vzhledem k tomu, že jsme si hodně povídali o Calebovi, o tom, kde je, co dělá a čím jsme si my dva prošli, tak mi pak řekl, “Madam, Caleb má neuvěřitelné štěstí, že má vedle sebe někoho jako jste vy, až ho uvidíte, potřeste mu za mě rukou a řekněte mu, jaký je to úžasný chlap a jakou skvělou manželku bude brzo mít, vy budete skvělá manželka a o to lepší máma, když vidím, jak se tu o nás všechny bez rozdílu staráte.”
Po přistání za mnou přišel, potřásl mi rukou, poděkoval mi za všechno, co jsem pro něj udělala, popřál nám hodně štěstí a já vám říkám, že díky němu ten let byl ve finále úžasný. A je jedno, že jsem sotva stála na nohou a že jsem byla vyždímaná jako nikdy před tím. Je úplně jedno, že se hodně velké procento lidí nechovali dvakrát hezky vůči nám či lidem okolo sebe. On mi vykouzlil o to větší úsměv na tváři. Stejně jako další, co ho pak následovali. A pokud vám někdo, kdokoliv, z Indie řekne, že jste odvedli skvělou práci a poděkují vám, tak to stojí vždycky za to! 🙂 A vy fakt můžete mít ze sebe dobrý pocit. Indové jsou snad nejupřímnější národ, co jsem kdy poznala. Dokonce jsem o tom mluvila s kolegyní z Indie, která mi řekla, že prostě pokud se jim něco nelíbí – tak to řeknou, pokud jsou naopak spokojení, tak to také řeknou. Řekla, že rádi dávají “feedback” ať je dobrý nebo ne.

Hodně čtenářů mého blogu mi píší, jak mám krásný ba ne nádherný život. No asi takhle. Nemám. Jak hodně z vás ví, tak o HODNĚ věcech nepíšu. Jednak pro to, že nemůžu nebo nechci a nebo proto, že prostě lidi rozhodně nezajímají vaše problémy a strasti, nikdo nechce číst o tom, jak jste unavení, zklamaní a nešťastní nebo kdo ví co.
Nemám ráda negativní lidi, nemám ráda lidi, co si neustále jenom stěžují a nic nedělají. Já nemám život růžový tak, jak si mnozí představují, ale raději s vámi sdílím ty hezké věci, ty pozitivní věci, co se dějí v mém životě. Ráda se obklopuji pozitivními lidmi stejně tak jako pozitivními věcmi.
Chci, aby moji čtenáři chodili číst blog či mojí stránku na FB a měli z toho dobrý pocit, aby chodili číst pozitivní a hezký věci.
Pochybuji, že by někoho bavily články, plné negativity a mého stěžování si. 🙂 Ani mě by to nebavilo číst.
A já chci a jsem pozitivním člověkem a chci mít pozitivní vliv na lidi. A když mi někdo napíše, jestli má jet jako au pair do USA/UK nebo kamkoliv, tak nebudu ten člověk, co bude říkat věci typu : “Copa bys tam dělala?”, “Myslíš, že tě bude bavit někomu utírat zadek?”, “Myslíš, že se svojí hlavou a školou je tohle pro tebe?” … NE! Naopak, řeknu, jeď! 🙂 Proč ne, člověk má zkusit všechno. Já vím, že taky jsem měla daleko na víc, než na to utírat tomu mému prckovi prdku, ale i přes to jsem jela do světa. A dalo mi to víc, než studium na vysoké. Jo, nemám diplom, nedostudovala jsem vysokou, ale mám životní zkušenosti, které mi nikdo nevezme. Pro mě to byla jedna velká zkušenost a já bych neměnila.

Co se týče mého povolání.

Nestěžuji si. Koneckonců vybrala jsem si povolání, jaké jsem si vybrala. A nic není zadarmo.

Pro mě skončily víkendy. Už ani nevím, co slovo víkend znamená. Skončily pro mě svátky, narozeniny a různé události. Rodinu vidím jednou za uherský rok, stejně tak jako svoje kamarády a přátele. Přátelé, co mám tady v Dubaji, taky vidím jak se zadaří. Jednou jsem já tady a Demi je někde ve světě, někdy je Demi tady a já jsem někdě ve světě a když máme štěstí, tak jsme obě tady. Proto je dle mého názoru tenhle život hrozně osamocený.

Člověk se vrací domů z práce, nikdo na něj doma nečeká, dorazíme do destinace, jdeme do hotelového pokoje a heleme se, tam taky nikdo nečeká. 🙂 To je daň, kterou platíme.

Svojí práci miluji. Mám ráda lítání, co mám ráda, naprosto létání miluji. Dělám to, co mě baví. Ale taky to není práce pro všechny a dle mého názoru to není práce na celý život. Proč? Protože já jsem rodinný typ. Chci rodinu a chci bejt rodině na blízku a ne věčně v čudu. Rozhodně ne po tom, co jsem viděla, jak náročný je to pro dítě mít rodiče věčně v trapu nebo zasekaný v práci. A ano, mluvím o Robertovi.
Vím, že by několik lidí dalo cokoliv za to, aby byli na mém místě. Že jo, holka má úžasnou rodinu v Čechách a USA, dva roky v USA, pár měsíců v Anglii, teď si žije v Dubaji víceméně napůl v USA, létá po celým světě, má chlapa, za kterého by dala ne jedna holka cokoliv, vydělává si dobře … No jo, ale co já bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít doma toho chlapa, čekající ho, až se vrátím domů? Co bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít tu někoho, komu se můžu vybrečet na rameni, když mám za sebou náročný den, let nebo prostě fakt jenom den blbec. Taky jsem jenom člověk. Co bych dala za to oslavit Vánoce s rodinou? Nebo jít na “blbý svátek” popřát dědovi?

Cestování po celém světě je benefit práce, kterou dělám. Ale pořád je tu ta práce, kterou někdo musí udělat. A proto je hodně lidí, co skončí dřív, než vlastně začnou, protože zapomínají na to, že je tu ta práce, že to cestování a život v Dubaji vlastně není zadarmo. A buď je ta práce nebaví, nenaplňuje nebo prostě to není pro ně.

Já vím, že jednoho dne pověsím uniformu na hřebík taky. A vzhledem k tomu, že svojí práci fakt miluju bez ohledu na to, jak je to někdy náročný, tak to pro mě bude těžký a bude mě to stát hodně slz. Na druhou stranu si půjdu za lepším.. Vdám se, dřív či později budou děti, vrátím se do školy a kdo ví, co vše se stane a nestane. Taky je možný, že se jednoho dne k létání vrátím.
Vzhledem k tomu, že hodně řešíme budoucnost, svatbu a tak, tak já k tomu řeším i to, jak dlouho tady vlastně budu.

Je toho hodně, co se mi poslední dny a týdny honí hlavou. A doufám, že mě za tenhle článek někteří neukamenují, haha. Pointa je, že já jsem taky jenom člověk a že i když píšu jenom o super užasných věcech, místech, kde jsem byla a nebyla, co jsem dělala v Americe či Asii nebo kdo ví kde, tak to taky není všechno růžový. Všichni jsme jenom lidi a nikdo to nemáme jednoduchý a každý máme svoje starosti a trápení. I já. 🙂
Samozřejmě, že jsem spokojená a šťastná. Jsem zdravá, mám zdravou rodinu, mám úžasnou rodinu a přítele, práci, která mě baví a žiju tak, abych byla šťastná a spokojená. Ale všechno má svojí daň. A nic není zadarmo.

A teď zpět k NY.

Po příjezdu na hotel, který byl mimochodem asi tak dvě minuty chůze od Times Square, jsem padla do postele a usnula ani nevím jak. Našla jsem poslední síly na to spáchat hygienu a sundat ze sebe ten nános make-upu a pak jsem prostě práskla s sebou do postele a spala jak zabitá.
Ráno jsem vstala relativně brzo, zaskypovala jsem si s Calebem a pak se připravila a jela za Jamie na oběd. Jelikož byl pátek, tak ona byla v práci, takže jsme využily její pauzy a šly se najíst.
Před tím, než jsem měla s Jamie sraz, tak jsem si vzala na hotelu mapu, přece jenom jsem v NY byla teprve po třetí a taky jsem pořád jenom ženská a byť na tom nejsem s orientací a mapama špatně, tak NY byla trošku výzva. 😀
Upřímně ani nevím, jak jsem našla metro, které jsem potřebovala. A můžu říct, že bylo docela chladno, ale jako bez debat jsem si užívala courat po ulicích NY. To bylo taková bomba bejt zpátky. Vlezla jsem na metro a jela za Jamie. Daly jsme si sraz tady …

Bylo to jak ve snu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem zpátky v NY. 🙂 Nejsem velká fanynka NY a nikdy bych v NYC nechtěla žít, ale svým způsobem mě to město fascinuje.
Po obědě se Jamie vydala zpět do práce a já si šla po svým. Potřebovala jsem si zajít koupit hand satinizers. V USA stojí jeden asi dolar, v Dubaji skoro 4 dolary za jeden. Takže jsem to tam vzala útokem. Koupila jsem si jich 10. Mají novou kolekci z Hawaii a pak jsem si koupila melounový, meruňkový a další.
Jelikož moje hlavní poslání bylo jít na poštu a poslat balík Calebovi, tak jsem šla nakupovat, abych do toho balíku měla co dát. Celou dobu jsem měla Caleba na telefonu, což byla docela sranda a moje kroky směřovali do knihkupectví. Barnes and Noble, už jsem zapomněla, jak moc to knihkupectví miluju. Tam snad mají všechno na světě a já tam strávila víc jak hodinu.
Calebovi jsem posílala fotky knih, co měli a co by se mu mohli líbit, nakonec si vybral jenom JEDNU! JEDNU!!!! Já myslela, že mě hrábne. Nevím, jestli se mi snažil ušetřit peníze, nebo o co šlo, ale čekala jsem, že si vybere víc jak jednu. Takže místo toho jsem si koupila knížku já. GONE GIRL, jsem na to zvědavá, kamarádka mi jí doporučila, že je hodně dobrá. Film jsem zatím neviděla, takže využiju toho a přečtu si knížku.
Normálně si nejdřív pustím film a pak čtu až knížku, protože kdybych to udělala na opak, tak budu 100% zklamaná z celého filmu. (Proto jsem byla zklamaná z Harry Potter od čtvrtého filmu po poslední, haha)

Když jsem odcházela, tak mě zastavila mladá slečna a zeptala se mě, jestli by mě mohla vyfotit s knížkou, kterou jsem koupila a říct ji proč s tím, že to dá na instagram. Tak říkám proč ne. Ještě mi podívala, že když mě viděla, tak si řekla, že vypadám jako hodná a milá slečna, tak že mě zastavila, že jí je úplně trapný otravovat lidi a že ne všichni jsou ochotní. Tak říkám proč ne. Podepsala jsem jí papíry a nechala se vyfotit. 🙂

A když jsem přijela do Dubaje, tak jsem otevřela IG a tam toto:

Nakonec jsem byla uchozená a tak jsem šla do Starbucks, kde samozřejmě neměli místo k sezení, protože tam byly jenom dva stoly, takže jsem se sebrala a šla si dřepnout do mekáče. Dala jsem si hranolky a McFlurry. Kdo mě zná, tak ví, že McFlurry miluju.
Seděla jsem tam asi hodinu a půl a čekala na Jamie. Byla jsem velice produktivní a vytvořila jsem si plán kolik si chci ušetřit, než se budu vracet na stálo do USA a kolik si budu měsíčně odkládat. 😀 A věřím, že tady se moji drazí rodiče vyloženě baví. Protože ví, že já miluju utrácet a slovo šetřit je pro mě jméno nemoci. 😀 Jsem na sebe pyšná, protože na rozdíl od mých kolegů jsem si v USA nic nekoupila – kromě těch sanitizers, který si kupuju především do práce, protože letadla jsou nejšpinavější místo na zemi i ve vzduchu bych řekla 😀 A taky mám podporu mého milého, který mi založí účet, abych si mohla peníze nechat v USA a nemohla tak na ně sáhnout. Což se bude hodit.

Pak už mě vyzvedla Jamie a my jsme šly k ní domů, kde jsme si na chvíli vydechly a pak šly do Moe’s. Šly jsme na Penn station a mě málem hráblo, protože když jsem došla do Moe’s tak mi povídá ten mladej kluk, že už zavírá a že ta paní přede mnou byla poslední. Takže jsme mu řekly, že na to Moe’s se těším skoro už rok, že jsem chodila poctivě do Moe’s dva roky každou středu a že jsem se těšila jak malá, že si ho dopřeju zatímco jsem v NY. Tak se mě zeptal, co teda chci a já byla nejšťastnější dítě pod sluncem. 🙂

Joey Junior = burrito s kuřecími kouskami, rýží, fazolemi (black beans), sýrem a salátem! BYLA JSEM V SEDMÉM NEBI! 🙂 Fakt jsem byla šťastná jako blecha … A ve Washingtonu si ho dám ZAS! A nic mě nezastaví.

No a pak jsme vyrazily na Times Square …

Tady je fotka s Jamie z našeho brunch. 🙂

Pak už bylo na čase zabalit kufr a vyrazit zpět do Dubaje.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpátky. Ani se mi nechtělo zůstat kvůli NYC, ale tak celkově. Dokonce jsem měla možnost mluvit s Brunou a máme naplánovaný Skype až se vrátím z Ruska. Psala mi, že Robertovi chybím a že si myslí, že až ona odjede zpět do Brazílie, tak že se vrátí Miki. No to mi naprosto zlomilo srdce.
Nebudu ani říkat, kolikrát jsem v poslední době brečela jenom kvůli tomu, jak moc mi malý Robert chybí. I teď, když to píši, tak mám slzy v očích. Malý Robert neskutečně vyrostl, je z něj velký kluk a brzo mu budě 5 let! Nemůžu uvěřit, že tomu mému prďolovi bude pět let. Tuhle jsem koukala na videa, kdy tomu prckovi byly dva roky..
Bruna mi psala, že nechápe, že jí nenávidím, že ona už ze srdce nenávídí (trošku silná slova, já vím), tu holčinu, co přijede po ní a to dřív jak za 14 měsíců nebude. Psala mi, že nemůže uvěřit tomu, jak jsem byla silná a jak jsem se o ní starala, protože ona řekla, že tam nebude chtít bejt, až tam ta nová holčina bude. No, já tam taky svým způsobem nechtěla bejt, na druhou stranu jsem ale chtěla tam bejt co nejdéle a být co nejdéle s Robertem a samozřejmě dalším důvodem byl Caleb.
Bruna je jako moje mladší sestra. Plánovala jsem jí nemít ráda, ale nešlo to. Sedla mi a já měla potřebu se o tu holku postarat, než jí nechat v tom všem samotnou. I pro ní to muselo být těžký a já vím, že to pro ní bylo těžké. A musí být pro ní težké i to, že si Robert stýská po mě.

Každopádně mi USA chybí. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to tam bude tak moc chybět. A věřím tomu, že se mi bude těžko vracet z dovolené až se mi Caleb vrátí. To mi teprve zlomí srdce.
A tímto bych nerada, aby si někteří mysleli, že život v USA je procházka růžovým sadem. Není. Ale pro mě je to domov, stejně jako je doma tam, kde je moje rodina a to v ČR. Našla jsem tam sebe, druhou rodinu a chlapa na celý život. Až se vrátím, tak budu začínat od nuly a nebude to ani jednoduchý, ani sranda, ale bude to stát za to. 🙂

Jinak po návratu domů jsem vyvěsila vlajku!