Zpátky do minulosti.

Po včerejším prohrabávání se fotek jsem si chtěla ulevit a zavzpomínat na “staré dobré časy v USA”.

Here we go! (Doporučuji připravit si popcorn, něco k pití a možná i kapesníky. Bude to HODNĚ dlouhý článek, plný spousty fotek)

Ještě než začnu, víceméně to berte tak, že se na to vše dívám zpětně. Věci, co píšu se můžou maličko lišit od toho, co se opravdu dělo a co jsem napsala, ale beru to tak jako pohled do minulosti a jak to vidím v současné době.

Asi většina z vás, co čtete tento blog, četla ten starý, kdy jsem ještě bývala Au Pair. A nebo možná sleduje stránku na FB a tak cca ví o tom, co se v posledních letech událo v mém životě.

Nebudu zabíhat do detailů a vypisovat vše od začátků, protože to bych tu byla ještě měsíc minimálně. Víceméně se zaměřím na události posledních dvou let.

Do USA jsem odlétala v květnu v roce 2012. Asi jako valná většina mladých holek jsem měla svou představu o tom “American dream” a jako každá jiná holka ve dvaceti letech jsem byla plná snů a nadějí, stejně jako plná očekávání, co mé dva roky v USA přinesou.
Nejenom, že jsem toužila po tom se podívat do té slavné Ameriky a nejen to, že jsem toužila ji procestovat, co nejvíce to šlo, tak jsem i jako valná většina holek toužila zlepšit si jazykové schopnosti. Sice jsem měla angličtinu silnou už v době, kdy jsem odlétala, ale i tak, nebylo to ani z poloviny to, co je to dnes.

Tenkrát jsem měla dva velké sny.

1. Odjet do USA a užít si dva nezapomenutelné roky
2. Stát se letuškou (haha)

Pamatuji si, kdy jsem stála před rozhodnutím, zda-li se na Ameriku vykašlat (nebo minimálně si posunout datum odletu) a jít na pohovor. Tohle jsem napsala na starém blogu v lednu 2013

“No dámy a pánové …. zatím se nic nového neděje na poli “au pair” a ozval se mi kamarád, co dělá pilota u jedné letecké společnosti, takže v lednu jdu na konkurz na palubní průvodčí …

ROBERT ! 

Většina z vás si malého Roberta zamilovala a není se čemu divit. 

Když jsem přiletěla, tak malému bylo 22 měsíců. Bylo to to nejroztomilejší a nejzlatější dítě, co jsem kdy viděla. A já si ho zamilovala hned při prvním setkání. 

Tohle je úryvek z článku, kdy jsem se poprvé setkala s rodinou a Robertem. Musím přiznat, že jsem se tu z toho rozbrečela jak malá holka, když jsem si to vše připomněla. Jako bych to viděla dneska.

” Navštívila mě též Cindy – je úžasná! Dokonce mi řekla, že zatím nezažila nikoho jako jsem já. Že jsem se strašně rychle aklimatizovala. A poukazovala hlavně i na malého, jak mě vzal. MIKI musí všude s ním (říká mi Miki) … Učí mě slovíčka – LOL! 😀 Je úplně k sežrání. Furt by mě držel za ruku, takže je to prostě super. “Úplně jsem si vzpomněla, jak jsem šla poprvé k němu do pokoje. Moje HM mi řekla, ať se pořádně vyspím. Samozřejmě jsem to nemohla vydržet a šla se podívat na malého prakticky okamžitě. Nejdřív se styděl prdelka malá, ale pak se z nás stali nejlepší kamarádi. 🙂 A tak to už zůstalo.. 

A tohle náš byl náš první společný měsíc! 🙂 

V dnešní době Jennifer je v Německu. Jsme spolu i po více jak roce a půl, kdy jsme se viděly naposled v kontaktu. Má přítele v Německu, vrátila se na školu a teď plánuje semestr s přítelem v Austrálii. Chybí mi. A opravdu se těším, až jí zase uvidím. Zatím se nám ještě nepoštěstilo, ale to se dřív či později napraví. Ať už v Německu či v Austrálii. Uvidíme. 

Tohle je trošku delší úryvek z jednoho z mých článků”

Juliana je holčina z Brazílie, je o dost starší jak já – 6 let starší. Můžu s klidem na srdci říci, že je to typická brazilka – v dobrém. Ona byla člověk, se kterým jsem se velice rychle a snadno zblížila. Její angličtina byla na začátku, když jsme se potkaly někdy v květnu, docela na prd. Prakticky se s ní moc konverzovat nedalo. Její rodina jsou brazilci, takže ona s dětma musela mluvit dvojjazyčně a samozřejmě si člověk dost ulevuje a když neví, jak na to anglicky, tak si to řekne po svým – výhoda i n evýhoda. Já osobně jsem nechápala, proč šla do rodiny, která mluví jejím jazykem – navíc oba rodiče jsou brazilci. Já jsem vždycky chtěla aby moje HF česky neuměla. Někdo to vyžaduje nebo by radši to, já osobně jsem sem nepřijela pro to, abych používala češtinu. 🙂 Ale na to máme každej svůj pohled. A o tomhle ten článek taky není.
Další věc je, že stejně jako Němky, tak Brazilky taky pečou spolu. Alespoň to je moje zkušenost. Jennifer třeba byla Němka a byla naprostý opak. Nechtěla chodit ven s au pairkama a nechtěla se sdružovat jenom s Němkama.

Do dnešního dne si pamatuji Juliany lámavou angličtinu. Během těch dvou let jsme zažily neuvěřitelný věci. Máme neuvěřitelné zážitky a vzpomínky na celý život. Od šílených nocích plných alkoholu a řádení, nezapomenutelných výletů, hloupých přešlapů, ranní dlabání ve Waffle House, silly hádek a výměny názorů, seznámení s pánským strip clubem, moje panická hrůza kdykoliv Juliana sedla za volant, její vyzrazování, co se všechno stane v One Tree Hill po chvíle, kdy jsme jedna druhou podržela, kdy jsme tu jedna pro druhou byla v době, kdy nikdo další tu nebyl …
Člověku to přijde jako včera, kdy jsme se seznámily a hele, jsou to dva roky. Dva roky.. Kdo by to byl řekl, že ten čas takhle rychle uteče.
Do dnešního dne se směju tomu, že ani jedna jsme nechtěly vztah. Juliana nikdy nebyla ten typ, co by chtěl vztah. Já třeba taková byla vždycky, ale pak jsem prostě neměla zájem. Nechtěla jsem se zamilovat a udělat si odjezd o to těžší … No a jak to dopadlo? Juliana se zamilovala a dostala prstýnek – ne zásnubní, ale “promise ring”, s Brandonem jsou spolu už hezkých 9 měsíců a celý její život se změnil dnem, kdy ho poznala. A stejně tak se změnil život mě. Zamilovala jsem se a teď mám toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem. A byť mi to připadá jako včera, tak jsme spolu už skoro půl roku. 😀 A byly jsme to my dvě, co jsme držkovaly, že vztah ani náhodou.
Juliana je jeden z lidí, kteří tu pro mě vždy byli, ať se dělo cokoliv. Byly dny, kdy jsem potřebovala brečet někomu na rameni a byly dny, kdy jsem dělala rameno já. Ne jednou se stalo, že jsem sedla v noci do auta a jela jsem k ní se vybrečet a vykecat a nebo dojet a poslouchat. 🙂 Nikdy se mi neotočila zády a stejně tak jsem se nikdy neotočila já jí zády.
Pamatuji si den, kdy jsem jí řekla o Calebovi .. A stejně tak jako x dalších lidí si klepala na čelo. Jak můžeš bejt s někým, kdo může jít zítra do války, jak můžeš bejt s někým, kdo je neustále pryč, jak můžeš takhle fungovat. Ona je prostě v tomhle pravý opak mě. Ale jako kamarádka mě podpořila. A samozřejmě chození s vojákem není žádná sranda. Užila jsem si 3 měsíce slz, stresu a stesku. Byly dny, kdy jsem ho potřeboval a on tu nebyl, nemohla jsem ani zvednout telefon a zavolat mu. Byly dny, kdy mi chyběl víc, než kdykoliv předtím a ona tu pro mě každý ten den byla, stejně jako x dalších holčin, který naprosto miluji a můžu říct, že jsou moje opravdové kamarádky.
Jednoduše rečeno … Byla a je moje pravá kamarádka. Naše přátelství je velice vzácné a stejně tak je ona velice důležitou osobou v mém životě.
Nebudu lhát, že mi naprosto zlomilo srdce se loučit. Ano, je to prakticky “uvidíme se později”, ale stejně … Bolí to. A vy máte pořád tendence zvednout telefon a plánovat, co budete dělat v pátek večer, kam půjdeme v sobotu odpoledne a podobně. A kdykoliv zvednu telefon, tak si vzpomenu, že vlastně tu není. Je x stovek mil daleko. Je v jiném časovém pásmu..

Kolikrát já jsem za poslední dva roky se loučila. Kolikrát jsem se s někým vítala … Od loučení se s rodinou a přáteli doma, po loučení s kamarádkami a kamarády tady v USA. Po bolestivém loučení s Jennifer, která patří mezi moje nejlepší kamarádky po loučení s Juju.
Nesnáším loučení, stejně jako nesnáším balení. A to loučení je prostě bolestivý. Člověk si nezvykne, alespoň já ne. Já taková nejsem. Já jsem citlivka a jsem hérečka. Kolik já už toho probrečela za ty dva roky, jenom proto, že jsem někomu musela říct “see you later” …
Nemám tohle ráda. Ale je to součást programu a obávám se, že je to i součást života. Lidé odcházejí, lidé přicházejí.

Je fakt, že jestli něco nesnáším tak je loučení. Fakt to nemám rada. TO je něco, na co jsem přišla za poslední tři roky. Na to, jak moc nesnáším loučení… 🙂 Na druhou stranu, kdo ho má rád, že?

MOJE RODINA

Za dva roky v USA jsem měla tu čest přivítat rodiče v USA hned dvakrát. Jednou udělal i čest můj brácha.

Už jsem to psala několikrát, že nejsem stýskací typ. Respektive nejsem člověk, co by brečel po mamince a tatínkovi – promiňte mi mé vážené rodičovstvo – pokud teda zrovna neležím v horečkách, to pak řvu po mamince a tatínkovi taky. 🙂
První vítání bylo asi nejnáročnější, jelikož jsem viděla rodiče a bráchu po 18ti měsících. Což je slušná doba.

A tady je úryvek z článku:

Oblékla jsme se a někdy kolem dvanácté jsem jela na letiště a cestou se stavěla v bance. Sedla jsem do auta, nastartovala a rozbrečela se. No doslova jsem byla zaplacená emocema. Do banky to mam asi 5 minut, takže jsem se to snažila vydejchat, uklidnit se, utírala jsem slzy a snažila jsem se přestat řvát. Samozřejmě jsem vlezla do banky a cukala mi brada. 😀 Pak mi moje oblíbená pracovnice banky řekla, že mi to strašně sluší a na to se zeptala, kam se chystám. Tak to už jsem to nevydržela. Kníkla jsem, že mi přiletí rodiče s bráchou, že jsem je víc jak 18 měsíců neviděla a že pro ně jedu na letiště a začala řvát tak, že jsem nemohla už ani mluvit. 😀 Takže všichni mi tam podávali kapesníčky, teď to jejich americký “aaawwwww”, všichni mi přáli, abych si to užila, abych se měla hezky s rodičema, povzbuzovali mě a já se opět hodila do klidu a mohla pokračovat dál. V autě jsem chvílema měla návaly, ale pak jsem měla na telefonu Terku, takže jsme kecaly, srandičkovaly a mě bylo fajn. Vtipně mě GPS vzala na Domestic airport, kde má bejt nějakej international terminal, ale já potřebovala na INTERNATIONAL airport, na kterým jsem byla JEDNOU jedinkrát v životě. No nakonec jsem cestu našla, zaparkovala auto a vyrazila čekat na naše. Můžu vám říct, že tohle byla doslova a do písmene zkouška mých nervů. Stála jsem tam od 1:30pm nebo tak nějak. Naši měli přistávat a taky přistáli ve 2 hodiny odpoledne. Takže jsem očekávala, že jim to s imigračním nějakou chviličku zabere. No, jenže ta chvilička byla docela dlouhá. Už jsem čekala hodinu a byla jsem pěkně nervozní. Stála jsem tam s tím transparentem a držela jsem se, abych se nerozbrečela, protože jsem viděla vycházet davy lidí a jenom naši nikde! Vedle mě byla holčina, co čekala zřejmě na svého přítele – cizince, brečela, byla nervózní a druhá kamarádka ji uklidňovala, že vše dopadne dobře, že ho imigrační pustí, že je to hodnej kluk a podobný hity. Když už jí přítel dorazil, tak mě to znervóznělo ještě víc, protože byla asi jedna ze dvou lidí, co přišli cca se mnou a stále čekali. Všichni, co tam byli přede mnou, se mnou či dokonce po mě, byli už dáááááávno pryč. Do toho se mi chtělo na záchod, teď já vystresovaná, že nikam nejdu, protože to známe, sotva bych zalezla na záchody, tak by oni vylezli a já nikde. Pak přišel pán a zeptal se mě, na který let čekám, že už čekám dlouho. Tak jsem mu řekla, že čekám na let z AMS a že mi mají přiletět rodiče. NA to mi řekl, že čeká na stejný let, takže ještě nemusíme panikařit. Jenže pak asi 5 minut na to mu přišel ten starší pár, na který čekal, a to já už měla slzy v očích. Měla jsem strach, že naše nepustili přes imigrační a nebo že je tam někde vyzpovídávaj a oni neumí anglicky. Asi 10 minut na to jsem je viděla procházet dveřma. Bože, já jsem si říkala, že nebudu řvát, ale sotva jsem je zahlídla, tak jsem řvala jak želva, mazala jak o život jim naproti! A můžu vám říct, že to bylo vítání jak z americkýho filmu. Všimla jsem si, jak po nás někteří lidi koukali s takovým tim chápavým a dojemným výrazem. 😀 A jako pocity? Nepopsatelný. Vůbec ani netuším, co se mi honilo v hlavě, nic. Totální prázdno, šok, překvapení, nadšení, úleva, spokojenost … všechny možný pocity mě zahrnuly.

Můžu říci, že jsme si užili dost srandy. 🙂 Měli jsme možnost procestovat trošku Ameriky, zajet si na rodinnou dovolenou na Bahamy, kde já byla už po druhé. Užili jsme si tu pravou Ameriku, cestování, jídlo a taky nakupování. Promiň tati, já vím, že tě to vytáčelo. 😀 

To jen tak na ukázku. 🙂

HOST FAMILY

Můžu říci, že patřím mezi ty šťastnější au pair, které měly z pekla štěstí, co se týče rodiny. Na této fotce je mám všechny pohromadě. Moji rodinu, ale i mojí Host Family, která se pro mě stala druhou rodinou.

Nikdy jsem se necítila jako cizí, vždy jsem se cítila jako doma. Moje host family se ke mě tak chovala, jako k plnohodnotnému členu rodiny. Všude jsem byla vítaná, všude mě s sebou brali. Byla jsem jak jejich vlastní dcerou,
Jednou jsem o tom i mluvila s HM, říkala mi, že kdyby její dcera letěla do světa, tak jako já, tak by chtěla, aby o ní bylo dobře postaráno. A jako rodič cítila, že se o mě musí postarat, jako o svoje vlastní dítě, že by chtěla to samé od mých rodičů. A opravdu se tak ke mě chovali a stále chovají. Do dnešního dne jsme v kontaktu. 

Jestli jsem se něčeho bála, tak momentu, kdy budu muset opouštět mojí host family a momentu, kdy dojde na výběr nové au pair. 

Kdo četl blog, tak si pamatuje, kolik vážně nechutných snů jsem měla, kolikrát jsem brečela ve dne v noci. Jak mě vzalo to, že mi přišel e-mail o bookování letenky domů, ale i to, jak me rozhodilo, když došlo na výběr nové au pair.

A tohle je prosím Bruna. Moje náhrada. 

Můžu být ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, protože Bruna je jak moje mladší ségra. Byť jsem se děsila dne, kdy nová au pair vkročí do baráku, tak to dopadlo lépe, než jsem vlastně i doufala. Bruna a já jsme strávily spolu měsíc. Dneska vím, že je o malého dobře postaráno. Stále Skypujeme, stále si píšeme, stále si posíláme pohledy a jiné, stále mi natáčí malého a posílá mi jeho videa a fotky. Ve finále bylo těžké i pro nás dvě se loučit. Protože jsme si prostě sedly. Padly jsme si do oka a jsme si opravdu blízko. 🙂 

No … a teď část, na kterou asi všichni čekáte.

Pamatujete si, kdy jsem psala o vojákovi a co mi řekla paní na školení? NE?

Tak tady máte připomínku:

 … Každopádně jsem někoho poznala, je to voják. Musela jsem se smát, když mi řekl, že je voják. Protože na školení si ze mě dělala školitelka Joan srandu, že já se tu vdám a zůstanu tu, že si prej vezmu vojáka. HAHA … Nejradši bych vám sem šoupla fotku, jak je to nádhernej kluk! Roztály mi ledy … Gentleman, opravdu zdvořilý, slušný kluk. Ale tak, více bych se o tom nezmiňovala … Až bude co zmínit, možná se pochlubím! 🙂

Mimo jiné si pamatuji i moment, kdy si ze mě dělal táta srandu, že si vezmu vojáka. Protože to máme v rodině, prababi si vzala vojáka, babi si vzala vojáka, moje mami si vzala vojáka, já si vezmu vojáka… V hlavě jsem křičela, že ani omylem … OH WELL … 😀 Nikdy neříkej nikdy, že? 

Taky si pamatuji, kdy jsem dávala na FB TOHLE (To bylo pro to, že jsem koukala na seriál Army Wives)

No a here we go…

Byť jsem v USA lásku nehledala, tak jsem ji ve finále našla.

Hodně z vás se mě ptalo, jak jsme se vlastně seznámili, protože jsem o Calebovi nepsala.

Věřte nebo ne, nemáme nijak cool story vystřihnutou z amerického dojáku. Takže vás zklamu. Vlastně je to i vtipný, jak to všechno začalo a hlavně, jak jsme se poznali. 

Kdo zná Tinder, má vyhráno. Přesně tak jsme se s Calebem poznali. A ani jeden z nás jsme nechtěli vztah. Prakticky jediný co jsme chtěli, tak přátelství. A jo, já vím, že to je asi totální klišé, když spousta lidí používá Tinder k jiným účelům – dopřejte tento okamžik své fantazii. 

Znali jsme se relativně dlouho před tím, než jsme spolu začali randit a všechno se to stalo vlastně tak nějak neočekávaně. 

Ruku na srdce. Já jsem vztah nechtěla hned z několika důvodů. Jeden z nich byl ten, že jsem se chystala za pár měsíců domů. Další byl ten, že jsem měla svoje plány a sny. A v tu dobu, kdy já poznala Caleba, tak jsem pracovala na přihláškách pro letecké společnosti. V té době jsem měla i první pokus k mému současnému zaměstnavateli, stejně tak jako pozváku k našemu sousedovi v UAE. 🙂

Caleb a já jsme si byli blízcí. Mluvili jsme spolu o všem, naprosto o všem. Líbilo se mi, že byť mu bylo tehdá 22, tak s ním byla rozumná řeč, mohli jsme se bavit hodiny, od rána do večera a pořád jsme si měli co říct. Prakticky jsme spolu komunikovali 24/7.
Pozval mě na rande. A já řekla víceméně ne. 😀 Dělala jsem zagorku a hrála naší oblíbenou hru dámy – hard to get. 

Prakticky jediný o co mi šlo, aby se snažil a aby neviděl, že jsem jen tak holka k mání. 

Řekla jsem mu o tom, že moji rodiče odjížděli a jak jsem se ohledně toho cítila. A byl mi OBROVSKOU OPOROU. A okamžitá reakce byla, že nechce, abych byla sama a že za mnou přijede. Myslela jsem si, že na to nedojde, ale došlo.

Moji rodiče odlétali v neděli večer. V neděli ráno mi přišla sms, že máme zamluvený stůl v restauraci – The Sun Dial (můžete googlit). Já tu restauraci miluju, je to v mrakodrapu, kde je hotel a nahoře je restaurace, kde má člověk výhled na celou Atlantu. A když sedíte u okna, tak se s vámi točí taková plošina, tím pádem jakoby vás to vozí dokola a vy tak opravdu vidíte Atlantu ze všech koutů. 🙂

Takže to dopadlo tak, že já jsem vysadila rodiče na letišti a mazala na rande, na který jsem jela stejně pozdě, protože jsme se cestou na letiště ztratili. 

No, užili jsme si výborné večeře, procházky noční Atlantou a tímto to celé začalo… 

Jedna věc bylo to, že jel do Atlanty na 7 hodinu večer, Atlanta byla dvě a půl hodiny jízdy od místa, kde bydlel on, takže jel dvě a půl hodiny za mnou a domů jel až někdy po půlnoci, takže přijel někdy ve 3 ráno a v půl 5 vstával do práce. 

Takže dámy, naděje, že pravý “džentlemani” existují, tu je! 🙂

OD tý doby jsme byli spolu … A prakticky z ničeho vznikla láska jako trám. 

Tohle byla naše oficiálně první společná fotka z našeho druhého rande. Vlastně každé naše rande bylo nezapomenutelné. Ať to bylo cokoliv. od camping, baseball po roadtrips.

Za tu dobu, co jsme spolu jsme si prošli už lecčím. 

Asi první zkouška byla Ranger School. To bylo období, kdy jsem viděla Caleba 3x na 8 hodin, psali jsme si dopisy a dvakrát si zavolali, dokud to neměl za sebou.

Můžu říct, že jsem se naučila, co je to army life, tak trošku hard way. 🙂 A nebudu se o tom rozepisovat. Jediný, co k tomu řeknu, že na to, aby člověk měl doma vojáka, to chce vážně PEVNÝ NERVY, trpělivost a především dobré důvody k tomu být v takovém vztahu. Dnes a denně vidíme spousta holek, co rozhodně nejsou “army materiál”. Na čemž není nic špatného, protože ne každý dokáže žít takový život, jaký žijeme my. Hodně lidí nezvládá víkendové odloučení natož několika měsíční. A i to je v pořádku. Každý jsme jiný … 

Nikdy jsem takový vztah nechtěla, ale mám ho. A byť je to sakra těžký, tak je to miliónový vztah a já bych neměnila ani na minutu! Našla jsem člověka, se kterým strávím zbytek svého života, našla jsem svýho nejlepšího přítele, parťáka do nepohody, pro mě pravýho chlapa a taky chlapa, ze kterýho bude jednou naprosto úžasný táta.

A byť jsem si nikdy nemyslela, že bych někoho takového našla v USA, tak se tak stalo a z můj American dream tak nabral naprosto jiné obrátky..

A jestli je něco, co mi opravdu udělalo radost tak to, že Caleb poznal moje rodiče už když jsem byla v USA.

Calebovo narozeniny s Lori a rodičema. 🙂

No …. 

A vlastně díky celé Ranger School zkušenosti jsem potkala další z mých nejlepších kamarádek Jamie. Co já bych bez ní dělala. 🙂 A taky za mnou přiletí do Dubaje! 🙂

Pokud vás zajímá, jestli se moje představy a očekávání naplnily, tak ano. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se stanou věci, které se staly, že potkám lidi, které jsem potkala, že se zamiluji a najdu člověka, se kterým budu plánovat svatbu … Nečekala jsem ani polovinu věcí, které se staly..

Jak většina z vás ví odtud, tak já momentálně jsem v Dubaji a stýskám si po USA. Samozřejmě, že jsem šťastná jako blecha, protože dělám práci, co mě baví, protože dělám něco, co mě udržuje busy a od nocí plných slz a stýkání si po Calebovi. Ale Dubaj pro mě není Domov. Domov je pro mě tam, kde mám Caleba především a samozřejmě rodinu. Tím pádem mluvíme o Česku v USA.

USA mi chybí. Jsou dny, kdy procházím FB a vidím posty od lidí, co jsou v Atlantě nebo v USA a tak si tak sedím a koukám a stýskám si. 

Hlavně mi chybí tihle dva ze všeho nejvíce.. 

Takže věřte tomu nebo ne, jsou dny, kdy si můžu vybrečet oči, dny, kdy jsem prostě znechucená a nasraná na celej svět, že nemůžu být s člověkem, kterého miluji. Vzteklá, že nemůžeme mít to, co chceme a dělat to, co chceme. 

Jsou dny, kdy jsem v slzách pro to, že mi chybí Robert, protože věřte tomu nebo ne, tak je jako můj vlastní .. 

Dny, kdy mi chybí sednout si do auta, jet někam na výlet, pustit hudbu na plný pecky a z plného hrdla zpívat byť zpívat absolutně neumím a myslím, že bych se uchytila jako výborný poplašák. 😀

Můžu říct, že za poslední tři roky jsem si splnila své největší sny.

1. Stát se letuškou

2. Odjet do USA

3. Najít chlapa mých snů 

Další sny jsou ..

1. Vdát se

2. Založit rodinu ..

Momentálně můžu o tomhle snít zatímco můžu procestovat svět. To je asi nejlepší část na mé práci. Nejenom to, že miluji lítání, to je prostě moje velká láska, ale i to, že člověk se podívá do zemí, o kterých se mu ani nesnilo. 

Každopádně bych řekla, že tohle je víc než dlouhý článek … 

A jako překvapení na závěr.. 

Takhle vypadá moje prdelka dnes! 🙂 

Mějte se hezky .. a další článek bude o Šhanghai! 🙂