Po včerejším prohrabávání se fotek jsem si chtěla ulevit a zavzpomínat na “staré dobré časy v USA”.
Here we go! (Doporučuji připravit si popcorn, něco k pití a možná i kapesníky. Bude to HODNĚ dlouhý článek, plný spousty fotek)
Ještě než začnu, víceméně to berte tak, že se na to vše dívám zpětně. Věci, co píšu se můžou maličko lišit od toho, co se opravdu dělo a co jsem napsala, ale beru to tak jako pohled do minulosti a jak to vidím v současné době.
Asi většina z vás, co čtete tento blog, četla ten starý, kdy jsem ještě bývala Au Pair. A nebo možná sleduje stránku na FB a tak cca ví o tom, co se v posledních letech událo v mém životě.
Nebudu zabíhat do detailů a vypisovat vše od začátků, protože to bych tu byla ještě měsíc minimálně. Víceméně se zaměřím na události posledních dvou let.
Do USA jsem odlétala v květnu v roce 2012. Asi jako valná většina mladých holek jsem měla svou představu o tom “American dream” a jako každá jiná holka ve dvaceti letech jsem byla plná snů a nadějí, stejně jako plná očekávání, co mé dva roky v USA přinesou.
Nejenom, že jsem toužila po tom se podívat do té slavné Ameriky a nejen to, že jsem toužila ji procestovat, co nejvíce to šlo, tak jsem i jako valná většina holek toužila zlepšit si jazykové schopnosti. Sice jsem měla angličtinu silnou už v době, kdy jsem odlétala, ale i tak, nebylo to ani z poloviny to, co je to dnes.
Tenkrát jsem měla dva velké sny.
1. Odjet do USA a užít si dva nezapomenutelné roky
2. Stát se letuškou (haha)
Pamatuji si, kdy jsem stála před rozhodnutím, zda-li se na Ameriku vykašlat (nebo minimálně si posunout datum odletu) a jít na pohovor. Tohle jsem napsala na starém blogu v lednu 2013
“No dámy a pánové …. zatím se nic nového neděje na poli “au pair” a ozval se mi kamarád, co dělá pilota u jedné letecké společnosti, takže v lednu jdu na konkurz na palubní průvodčí …
6/5/12 jsem opouštěla všechno, co jsem milovala. Domov, rodinu, přátele. Nechávala jsem za sebou vzpomínky, svoje problémy a trápení, nechávala jsem za sebou vše, co jsem v Čechách měla. S jedním kufrem, do kterého jsem zabalila pár věcí, jsem se vydala do světa. Sama.
A já vám říkám, že obdivuji každou holku, co se sebrala a takhle odjela do světa, protože tohle není žádná prdel a žádná procházka růžovou zahradou, jak si mnozí představují.
Já jsem měla štěstí, protože jsem patřila mezi holky/kluky, co našli naprosto ÚŽASNOU rodinu. A věřte nebo ne, ne každý má to štěstí a já znám spousty holek, co měly opravdu smůlu a dostaly se do nehezkých …. hovínek …
O tomhle jsem víceméně psala nesčetněkrát na blogu.
Na začátku jsem absolutně netušila, jak moc si Ameriku jako takovou zamiluju a jak moc si zamiluju Atlantu.
Nebyl den, kdy bych se probudila a brečela do polštáře, že jsem nešťastná a chci jet domů. Nebyl den, kdy bych šla spát a říkala si, jak jsem blbá, že jsem vůbec vkročila na tuhle půdu. Nebyl ani den, kdy bych litovala, že jsem zdrhla z vysoký a nikdy ji nedokončila.
” Navštívila mě též Cindy – je úžasná! Dokonce mi řekla, že zatím nezažila nikoho jako jsem já. Že jsem se strašně rychle aklimatizovala. A poukazovala hlavně i na malého, jak mě vzal. MIKI musí všude s ním (říká mi Miki) … Učí mě slovíčka – LOL! 😀 Je úplně k sežrání. Furt by mě držel za ruku, takže je to prostě super. “Úplně jsem si vzpomněla, jak jsem šla poprvé k němu do pokoje. Moje HM mi řekla, ať se pořádně vyspím. Samozřejmě jsem to nemohla vydržet a šla se podívat na malého prakticky okamžitě. Nejdřív se styděl prdelka malá, ale pak se z nás stali nejlepší kamarádi. 🙂 A tak to už zůstalo..
A tohle náš byl náš první společný měsíc! 🙂
Zpět k malému.
Chybí mi ty dny, kdy jsem pro něj šla nahoru do pokoje a on skákal v postýlce nadšením, nebo mi říkal I love you Miki, nebo mi začal podávat jeho deku či mi ukazovat hračky. Každý den to bylo něco jiného, ale pokaždé kouzelného.
Jestli jsme něco milovali, tak dělat blbosti, fotit prdlý fotky, natáčet různá videa, zpívat v autě, tancovat na písničky, řídit spolu auto (Vždycky mi seděl na klíně a parkovali jsme na naší příjezdovce)..
JENNIFER, CLARA, JULIANA, MASUM, BRANDON, BRUNA, JAMIE, LORI a mnoho dalších…
Tohle jsem psala v jednom z článků, kdy jsem se loučila s Jen.
Obě jsme měly velký plány a prostě jsme měly div né osypky, když došlo na vztahy. A jak to ve finále dopadlo, nu? 😀
Pokud vše dobře dopadne, tak moje milá Juliana se za mnou přiletí podívat. Doufám, že mi dají Sao Paolo let (ale jako šance je opravdu mizivá :-D), protože moje drahá bude mít engagement párty a já budu jediná z drůžiček, která tam nebude! 🙁 Takže kdybych dostala Brazílii, tak bych skákala metr vysoko. Uvidíme no. 🙂
Další věc je, že stejně jako Němky, tak Brazilky taky pečou spolu. Alespoň to je moje zkušenost. Jennifer třeba byla Němka a byla naprostý opak. Nechtěla chodit ven s au pairkama a nechtěla se sdružovat jenom s Němkama.
Člověku to přijde jako včera, kdy jsme se seznámily a hele, jsou to dva roky. Dva roky.. Kdo by to byl řekl, že ten čas takhle rychle uteče.
Do dnešního dne se směju tomu, že ani jedna jsme nechtěly vztah. Juliana nikdy nebyla ten typ, co by chtěl vztah. Já třeba taková byla vždycky, ale pak jsem prostě neměla zájem. Nechtěla jsem se zamilovat a udělat si odjezd o to těžší … No a jak to dopadlo? Juliana se zamilovala a dostala prstýnek – ne zásnubní, ale “promise ring”, s Brandonem jsou spolu už hezkých 9 měsíců a celý její život se změnil dnem, kdy ho poznala. A stejně tak se změnil život mě. Zamilovala jsem se a teď mám toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem. A byť mi to připadá jako včera, tak jsme spolu už skoro půl roku. 😀 A byly jsme to my dvě, co jsme držkovaly, že vztah ani náhodou.
Juliana je jeden z lidí, kteří tu pro mě vždy byli, ať se dělo cokoliv. Byly dny, kdy jsem potřebovala brečet někomu na rameni a byly dny, kdy jsem dělala rameno já. Ne jednou se stalo, že jsem sedla v noci do auta a jela jsem k ní se vybrečet a vykecat a nebo dojet a poslouchat. 🙂 Nikdy se mi neotočila zády a stejně tak jsem se nikdy neotočila já jí zády.
Pamatuji si den, kdy jsem jí řekla o Calebovi .. A stejně tak jako x dalších lidí si klepala na čelo. Jak můžeš bejt s někým, kdo může jít zítra do války, jak můžeš bejt s někým, kdo je neustále pryč, jak můžeš takhle fungovat. Ona je prostě v tomhle pravý opak mě. Ale jako kamarádka mě podpořila. A samozřejmě chození s vojákem není žádná sranda. Užila jsem si 3 měsíce slz, stresu a stesku. Byly dny, kdy jsem ho potřeboval a on tu nebyl, nemohla jsem ani zvednout telefon a zavolat mu. Byly dny, kdy mi chyběl víc, než kdykoliv předtím a ona tu pro mě každý ten den byla, stejně jako x dalších holčin, který naprosto miluji a můžu říct, že jsou moje opravdové kamarádky.
Jednoduše rečeno … Byla a je moje pravá kamarádka. Naše přátelství je velice vzácné a stejně tak je ona velice důležitou osobou v mém životě.
Nebudu lhát, že mi naprosto zlomilo srdce se loučit. Ano, je to prakticky “uvidíme se později”, ale stejně … Bolí to. A vy máte pořád tendence zvednout telefon a plánovat, co budete dělat v pátek večer, kam půjdeme v sobotu odpoledne a podobně. A kdykoliv zvednu telefon, tak si vzpomenu, že vlastně tu není. Je x stovek mil daleko. Je v jiném časovém pásmu..
Nesnáším loučení, stejně jako nesnáším balení. A to loučení je prostě bolestivý. Člověk si nezvykne, alespoň já ne. Já taková nejsem. Já jsem citlivka a jsem hérečka. Kolik já už toho probrečela za ty dva roky, jenom proto, že jsem někomu musela říct “see you later” …
Nemám tohle ráda. Ale je to součást programu a obávám se, že je to i součást života. Lidé odcházejí, lidé přicházejí.
První vítání bylo asi nejnáročnější, jelikož jsem viděla rodiče a bráchu po 18ti měsících. Což je slušná doba.
HOST FAMILY
Jednou jsem o tom i mluvila s HM, říkala mi, že kdyby její dcera letěla do světa, tak jako já, tak by chtěla, aby o ní bylo dobře postaráno. A jako rodič cítila, že se o mě musí postarat, jako o svoje vlastní dítě, že by chtěla to samé od mých rodičů. A opravdu se tak ke mě chovali a stále chovají. Do dnešního dne jsme v kontaktu.
Tak tady máte připomínku:
… Každopádně jsem někoho poznala, je to voják. Musela jsem se smát, když mi řekl, že je voják. Protože na školení si ze mě dělala školitelka Joan srandu, že já se tu vdám a zůstanu tu, že si prej vezmu vojáka. HAHA … Nejradši bych vám sem šoupla fotku, jak je to nádhernej kluk! Roztály mi ledy … Gentleman, opravdu zdvořilý, slušný kluk. Ale tak, více bych se o tom nezmiňovala … Až bude co zmínit, možná se pochlubím! 🙂
Hodně z vás se mě ptalo, jak jsme se vlastně seznámili, protože jsem o Calebovi nepsala.
Věřte nebo ne, nemáme nijak cool story vystřihnutou z amerického dojáku. Takže vás zklamu. Vlastně je to i vtipný, jak to všechno začalo a hlavně, jak jsme se poznali.
Pozval mě na rande. A já řekla víceméně ne. 😀 Dělala jsem zagorku a hrála naší oblíbenou hru dámy – hard to get.
USA mi chybí. Jsou dny, kdy procházím FB a vidím posty od lidí, co jsou v Atlantě nebo v USA a tak si tak sedím a koukám a stýskám si.
1. Stát se letuškou
Michaela says
Měla jsem bláhovou představu, že to zfouknu přečíst během práce.. nevím, co jsem si myslela!! Na tohle potřebuji pěkně klídeček a nohy pod peřinou 😉
Lucie V. says
Miško, tvůj blog jsem četla už od samého začátku, přečetla jsem každičký článek, prohlídka si každou fotku a i přes to mě tvůj příběh znovu dostal do kolen. 🙂 Píšeš hrozně krásně, vždycky mě do článku vtáhneš neuvěřitelným způsobem… a Robert vyrostl neuvěřitelně! 🙂
Lenka M. says
Moc pěkný článek! 🙂
Hana Fl says
This comment has been removed by the author.
Adéla Kučerová says
Krásný článek 🙂 až se mi zase zastesklo po mých dětičkách ve Skotsku :/
Lucka says
Nádherně napsaný článek Miško 🙂 Přečetla jsem to jedním dechem. V některých momentech i ukápla slzička. Moc ti přeju, aby se ti splnily i ty další sny a byla si šťastná 🙂
Katka says
Krásný článek 🙂
Annie says
úžasný.. <3
Obyčejná Společnice says
Je to jeden z Tvých nejhezčích a nejvíce emotivních článků co jsem kdy četla, je neuvěřitelné jak dva roky dokážou člověku změnit život, obrátit mu jej prakticky naruby, ne každý má to štěstí jako ty, já jej bohužel neměla, už od svých 14 let jsem snila o tom, že odletím do Ameriky jako Au-Pair, bohužel se změnily okolnosti a já neodletěla, važ si toho co máš, jsou holky co by za tvůj život daly svůj.