You are here: Home / Home

PERTH, Australia

Další zastávka, PERTH Austrálie.

Původně jsem měla letět Accra – Abidjan, multisektor, který jsem již letěla. Klidně bych si ho dala znova, přece jenom to byl jednoduchý let, pohodoví pasažéři a celkově pohoda. Ale na druhou stranu radši lítám nové destinace, místa, kde jsem ještě nebyla.
Jedna věc je, že nevím přesně jak dlouho tuhle práci budu dělat (předpokládám, že ještě tak ROK určitě, ale uvidíme), další je fakt, že se snažím z toho všeho vytřískat maximum a podívat se tak na místa, kam se člověk jen tak nedostane.
Například já radši lítám Austrálii, Asii a nezlobila bych se, kdyby mě dali na lety do Jižní Ameriky – takový Rio by mi rozhodně nevadilo. Evropa mě moc netáhne. Přece jenom jsem Evropanka a většinu míst máme co by kamenem dohodil a nebo jsem na hodně místech už byla. Samozřejmě Evropa je nádherná, o tom žádná. Ale radši budu lítat Austrálii, Asii a Jižní Ameriku, protože tam se zas tak snadno nedostanu. A to ani z Evropy, ani z Ameriky. JE fakt, že dneska je hrozně jednoduchý cestovat a dají se najít opravdu slušný nabídky na letenky etc. NA druhou stranu, jednou jsem letuška, tak proč z toho nevytřískat maximum, že? 🙂
Austrálie patří mezi mé oblíbené destinace. Zatím jsem byla v Sydney, Brisbane a nyní v Perth. Lety jsou sice trošku delší, ale lidé na palubě jsou naprosto miliónoví – nebo alespoň ti, co jsem měla já na letu. 🙂 A bez debat Austrálie je krásná!
Takže když mi byl poslán swap (tak tomu říkáme), tak jsem neváhala a okamžitě to přijala. Tím pádem jsem se rozloučila s Afrikou a hurá do Austrálie.
Vzhledem k tomu, že jsem vyměnila moje multisektory tak, abych měla až nechutné množství DAYS OFF, tak jsem potřebovala hodiny. Normálně mám tak měsíčně 100 – 115 nalétaných hodin. Teď jich budu mít méně díky mým DAYS OFF. Ale radši míň hodin, než nevidět toho mýho fešáka, že?

Udělala jsem dobře, že jsem vyměnila Austrálii, jelikož let byl doslova prázdný a to na obou sektorech. 😀 Takže jsme se opravdu nepředřeli, což po letech, kdy máte plný všechny kabiny, je prostě pohlazení po duši. Taky zapláču, až půjdu na další let, protože ty už takhle prázdný nebudou – bohužel. 🙂

Letěla jsem s klučinou, se kterým jsem již letěla do Chicaga, takže bylo fajn mít na letu někoho, koho znám. Ono se moc často nestává, že letíte s někým, s kým jste letěli již před tím. Většinou jdete na let a máte tam nové seniory, nové kolegy a nové piloty. Zatím jsem letěla jednou s kapitánem, kterého jsem měla už na letu. To bylo poprvé a naposled, co jsem měla stejnou posádku v kokpitu. 😀 Oh well..

Strašně super crew, senioři, ale i piloti. Měli jsme fakt o zábavu postaráno.
Našeho kapitána asi nikdy nezapomenu… 😀 Dal mi zabrat. Byla jsem terčem jeho otázek. Jak se otevírají dveře zevnitř, zvenku, jak poznám, že jsou otevřený .. Ale na cestě zpátky otázky typu, kolik má boeing kol, jaký je první kolo (wheels) … 😀 14 dámy a pánové, BOEING má 14 kol 😀 Taky jsem to nevěděla, nikdo jsme to nevěděl kromě pilotů. Já vím, kolik máme motorů a jak se pozná který je který (V případě “emergency” musíme správně říct pilotům, který z nich má problém nebo co jsme to vypozorovali..) .. Ale kola?! 😀

Po příletu do Austrálie jsme se domluvili, že půjdeme okamžitě ven. Holky šly nakupovat, což sorry, ale nemám zájem. A kluci řekli, že se půjdeme projít do města. Takže jsem šla s klukama.
Přijeli jsme na hotel, šli se převléci a hurá ven. DO města jsme to měli tak 5 minut pěšourem. Což bylo jak nic. Po cestě jsme se zastavili v Mekáči na jídlo. V Mekáči! Ježiš já Mekáč tak nesnáším. OD doby, co jsem přijela z USA, jsem Mekáč měla tak 5 krát. 5 krát do ROKA! A vždycky kdykoliv si ho dám, tak to nemůžu hodně dlouhou dobu vidět.
Ale, co mi přišlo hrozně hustý, nevím teda, jestli to mají v Čechách taky, tak tam měli takový “automaty”, kde jste si mohli “sestavit” vlastní burger. Což mi přišlo hrozně hustý. Takže kolega si tam stál, vybíral si jakej chce burger, sýr a všechny ty serepetičky kolem..
A další důvod proč jsme se napráskali v mekáči byl, že jsme fakt měli hlad a čekat někde na jídlo, pardón, ale to bych umřela hlady.

Pak jsme se tak procházeli po městě. Já fotila jako divá – klasika. A jelikož můj kolega byl nerd do komixů, tak jsme se zastavili v obchodech s komixama. Pro ty, co mají rádi komix, tohle byl ráj na zemi. A vzhledem k tomu, že ten můj miluje komix a hlavně ty japonský serepetičky (???), tak jsem se vyznamenala a nakoupila mu spoustu věcí. Utratila jsem teda nechutný peníze, za což mě pak přerazí jako hada, ale vím, že mu to udělá radost jako nic jinýho na světě. Byla jsem tam naprosto ztracená mezi regálama. Jako tohle je něco, na co nemám buňky ani nervy. 😀 Ale vyznamenala jsem se a bylo mi řečeno jak od kolegů, tak i od prodavačů, že jsem nejlepší přítelkyně roku 2015 – Thank you, thank you, thank you! 😀 Autogramiáda až na letišti!

No a jelikož jsme měli v plánu jít do baru na pííívo, tak jsme šli zase zpátky na hotel. Oh well, to byla chyba..

Proč?

Protože jsem přišla na pokoj, řekla si, že mám půl hodiny čas, tak si můžu dát 5-10 minutek šlofíka. Well, následoval wake up call od kolegy, já naprosto neschopná vstát, takže jsem chrápala až do večera. Pak jsem se probudila uprostřed noci, psala si s Calebem, zase vytuhla a spala až do 1 odpoledne následujícího dne. OD 5ti večer do 1 odpoledne! Ops ..

Taky jsem tu otázku s těma kolama dostala za to, že jsem nešla se všema do baru. 😀 Mikejlaaaa, where is Mikejlaaaa …. Okay, TELL US … 😀 Díky kapitáne!

Tady je pár fotek, co jsem stihla nafotit.

Jestli bylo něco k naštvání, tak jsme se slušně míjely s Janičkou. Vtipně letěla Perth, vrátila se do Dubaje, já letěla Perth, teď jsem se vrátila do Dubaje a Janička letí kam? Perth … Zákon schválnosti!

Moje další zastávka je Milán – JFK – Milán. To znamená, že budu mít den v Miláně, den v New Yorku a další den v Miláně. No a pak přijedu domů, zabalím si kufr a pojedu na letiště a poletím na tři dny kam? Do Prahy … Pak si zaletím do Amsterdamu aby se neřeklo, zase se vrátím, zabalím a poletím do Chicaga za Calebem.

A to je asi tak vše dámy a pánové!

Mějte se krásně, další článek bude asi po MXP – JFK – MXP .. 🙂

Los Angeles, CALIFORNIA

KOOOOOONEEEEEEEČNĚĚĚĚĚĚĚ!!!!!!!!!

Byť 16ti hodinový let je fakt na palici, člověk se nezastavil a je to asi nejhorší USA let (právě proto, že někdo pořád něco chce a my se fakt nezastavili), tak ta Californie za to stála! 🙂 
Pro mě to bylo poprvé. Nikdy jsem nebyla v Californii ani na západě USA. Mám projetý skoro celý východ, ale ne západ. Takže jsem byla nadšená, že si dám nový špendlík na mapu a stejně tak si přidám další stát. Caleb mi furt říká, že není možný, že mám procestováno víc států jak on. Taky jsme se domluvili, že je projedeme všechny, až se vrátím na stálo do USA! To jsem zvědavá. 
Jak jsem psala, let trval 16 hodin, dostali jsme asi 3 a půl hodiny pauzu. Já vtipně nespala. Proč, protože nám přišel rozpis na další měsíc a já z toho měla skoro zástavu. 
Proč?

Protože jsem chtěla leave, kterou jsem bohužel nedostala, takže jsem chtěla vyměnit lety tak, abych měla DNY OFF. CALEB je totiž zpět v USA – živý a zdráv a samozřejmě moje priorita je letět co nejdříve za ním, jelikož on se nemůže jen tak sebrat a letět si do Dubaje. Má pracovní povinnosti stejně tak, jako každý, kdo se vrací z mise.
Každopádně jsem měla nádherný rozpis, Ghana a Ivory Coast – opět, dostala jsem Milán – JFK – Milán (což je jeden z nejlepších multisektorů vůbec), měla jsem Brisbane – AUKLAND – Brisbane (Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se musela vzdát letu na Nový Zéland) a pak jsem měla BANGKOK – HKG – BANGKOK.

Takže jsem sedla do autobusu a po cestě na hotel swapovala jako divá. Po příjezdu na hotel jsem šla na pokoj a swapovala. Strávila jsem 12 hodin tím, že jsem se snažila vyměnit let. Z toho jsem 4 hodiny brečela. Byla jsem naprosto zoufálá, protože zaprvé najít někoho, kdo by vyměnil dny OFF je těžký, stejně tak ta výměna musí být legální. Je tam spousta faktorů. Musíme mít určitý počet dní OFF za měsíc, je tam určitý počet hodin, kdy člověk musí být v Dubaji. Třeba mezi USA a Austrálií člověk musí mít minimálně 72 hodin “rest” a prostě je toho spousta.
Nakonec se mi to ale podařilo vyswapovat tak, že mám tolik dní volna, že můžu letět domů do Čech za našima a stejně tak za Calebem! 🙂 

Sice mě mrzí, že teda jsem vyměnila Nový Zéland, ale tam můžu letět víceméně kdykoliv. Takže tak.
Spát jsem šla někdy ve 3 ráno nebo skoro ve 4 a v 7 ráno jsem vstávala, protože jsme si s holkama půjčily auto a rozhodly se vyrazit na výlet. 🙂 
Sranda byla, že Sam je z UK. Když jsme vyrazily, tak její otázka byla jedu vlevo, vpravo, kam mám jet? 😀 Myslela jsem, že z toho auta vyskočím. Pak Dee si špatně zavřela dveře a vtipně si je zavřela na dálnici. My na ní řvaly, jestli není blbá. 😀 Holky z Egypta se s tím nemažou. Všechno dopadlo dobře. První zastávka byla “Hollywood Sign” 

Když už jsme měly dostatek fotek, tak jsme vyrazily se podívat na chodník slávy! 🙂 A já samozřejmě vykoupit obchod se suvenýry a koupit pohledy.

Vtipně jsme potkaly crew, co s náma letěli. 🙂 A pak crew, co letěli na dovolenou. 😀 What a small world, huh? 🙂
No a pak jsme jely na nákupy! 🙂 Nemůžu snad ani říct, kolik jsem utratila. Vykoupila jsem snad celý Chanel! A taky DSW a ZARA. OPS … Taky jsme pak s holkama seděly na kufrech, abychom je vůbec zavřely. Dalši ops.

Následující ráno jsem se sešla s mojí kamarádkou Ivet.

Což bylo fajn, konečně jsme se po třech letech sešly! 🙂

Teď mě čeká let do Austrálie (Perth), Milán-JFK-Milán, Amsterdam a Casablanca, Morocco! 🙂 A z toho 3 dny doma a pak skoro týden u Caleba! 
Taky teď plánujeme dovolenou na Hawaii, kam se chystáme v červenci a to je asi tak vše! 🙂 
Mějte se krásně! 

Chicago, USA

Chicago! 🙂 Konečně jsem zavítala do Chicaga. A musím říct, že jako klobouk dolů, protože Chicago je prostě nádherný.
Let byl skoro 15 hodin, bylo to dlouhý, ale dostali jsme 4 hodiny rest, takže to bodlo! Strašně jsem se těšila. Akorát jediný, co mě mrzelo, tak že layover je jenom 28 hodin.
Taky jsem zapomněla na to, jak mi “chyběly” ty zácpy v USA. Jako cesta z letiště na hotel nám trvala hodinu a půl. Když nám Purser řekl, abychom si došli na záchod před cestou do hotelu, tak věděl, proč to říká. 😀
Já a ještě jedna holčina jsme se rozhodly, že půjdeme hned ven. Takže jsme se šly převlíct, dát se dohromady a vyrazily jsme ven. Já si teda dopřála horkou vanu, protože jsem byla zmrzlá jako psí …. V Chicagu byla hrozná zima. Fakt kosa. 
Daly jsme si hodinku a pak vyrazily ven. Víceméně jsme se šly jen tak projít po městě, protože jsme zůstávali v Downtown. 🙂 
Trošku mě fascinovali lidi, co byli venku v tričku a kraťasech a pak půlka lidí zabalená v zimním oblečení. Já se klepala, moje prsty byly zmrzlý, že jsem byla ráda, že jsem vůbec něco nafotila. Příště si vezmu rukavice! 

Procházely jsme se dost dlouho. 🙂 Taky jsme šly nakupovat. Já jsem šla na LOV svých oblíbených cereálií. Díky bohu to bylo ale naposled, co jsem musela na lov cereálií, protože teď mi je bude posílat Caleb a já nemusím plejtvat místem v kufru! Hahááááá 
Jelikož jsme měly hlad, tak jsme šly na večeři do Chipotle. Přišla jsem si jak největší podrazačka! Nemám ráda Chipotle, na mě je to až moc pálivý to jejich burrito. Za to Caleb se mnou chodí do Chipotle rád, protože ví, že po mě zbyde skoro celý burrito a on ho tím pádem bude moct dojíst, protože kdyby se mnou šel do Moes, tak samozřejmě nezbyde po mě ani drobeček! A prostě mi to nechutná tolik jako mi jede Moes. Jenže Moes bylo sakra daleko, takže smůla. Samozřejmě to bylo pálivý jak blázen, takže jsem z hladu do sebe napráskala půlku a přitom vypila dvě flašky vody, protože to bylo pálivý jako blázen.
Původně jsem měla jet za mojí kamarádkou Lucille. Je z Francie a byla nějakou dobu Au Pair v Atlantě. Když jsem přijela do Atlanty, tak jsem používala její francouzskou ID, abych mohla do klubů! 😀 Teď je vdaná v Chicagu, tak jsme se chtěly vidět.
Ale vzhledem k tomu, že jsem prakticky vůbec nespala, tak jsem se rozhodla jít spát s tím, že když jí to vyjde, tak se sejdeme ráno na kafe.
Bohužel nám to nevyšlo, tak příště! 🙂

Každopádně já a E. (E. píšu proto, že nevím, jak se správně speluje její jméno), jsme byly domluvený, že půjdeme do Willis Tower, což taky padlo, jelikož E. byla unavená a šla spát před letem. A jelikož jsem v tu chvíli mluvila s Calebem, tak mi řekl, že tam půjde v červnu se mnou. Takže mě to ani netrápilo. Ale dala jsem jí čočku ! 😀 Jen tak pro srandu … 

Let zpátky byl fajn. Víceméně bez turbulencí a oproti letu do Chicaga podstatně kratší. 🙂 Pořád jsme dostali dlouhý odpočinek.

Po příletu do Dubaje jsem ale byla vzteklá jak blázen, protože mi dali novou holku do apartmánu, to znamená, že se moje kamarádka bohužel nastěhovat nemohla. Na to už nemám slov.

Takže jsem to dva dny rozdejchávala a pak jsem před letem připravila “WELCOME HOME”, nalepila jí to na dveře, nalepila jí tam všude po dveřích balónky, napsala jí dopisy a nechala jí tam čokoládu. 

Bangkok – Hong Kong – Bangkok

Hurááááááá! Už mám zase Internet, tak můžu psát jako divá. 🙂 Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si dopřála menší pauzu od blogu i stránky, protože jsem si potřebovala oddychnout.

Samozřejmě už si nepamatuju, co se kde událo, takže se to budu snažit nějak dát dohromady.

Musím říci, že z Bangkoku jsem byla zklamaná, protože jsem byla jediná crew, která tam nikdy nebyla a samozřejmě kolegové tam byli 6x, 10x, 20x ale i 280x! 😀 Takže samozřejmě všichni šli chlastat a nikomu se nechtělo jít ven. A já chodím sama nerada. Jsou místa, kde je mi to jedno a pak jsou místa, kde si sama jít netroufám. 🙂
Ten první den jsem byla docela unavená, takže jsem si šla dopřát 90ti minutovou masáž a pak jsem si nechala udělat nehty. Byl to spíš takový relaxační layover.
Když jsem šla ven, tak jsem samozřejmě vyrazila s mapou, jelikož jsem nevěděla, kde je ten salón. Vylezu před hotel, tam nějaký místní okamžitě ke mě přiběhl (zjevně jsem vypadala ztraceně) a hned se ptal, kam potřebuju jít. Koukal na mapu, pak mi ukázal kudy, já poděkovala a on si šel po svým. To mě mile překvapilo!
Jeden z crew mi slíbil, že se mnou půjde ven druhý den – (tohle byl tzv. multi-sektor, to znamená, že jsme byli den v Bangkoku, zaletěli na otočku do Hong Kongu a pak letěli zpět do Bangkoku a měli tam další den layover a pak teprve jsme letěli do Dubaje).
Ten první večer jsem víceméně spala, jedla a nebo jsem komunikovala s Calebem.

Pak jsme si dali následující den otočku do Hong Kongu. Absolutně nemám nic proti trávit den v Bangkoku, užívat si masáže a manikůry, pak si zaletět na večeři do Hong Kongu a pak zase zpět do Bangkoku. 😀

Na letu do Hong Kongu jsem si přišla jak naprostá celebrita, hvězda první třídy. 😀 Číňani se rádi fotí a taky si mile rádi fotí nás. Jeden se zeptal na fotku a pak už to šlo ve velkým, fotka sem, fotka tam, tahali mě sem tam a moje kolegyně Thajka se tím vyloženě bavila. Když jsme stáli na “safety demonstration” nebo když jsme procházeli kabinou či při boarding, tak jenom bylo slyšet cvakání foťáků, lidi vesele fotili a natáčeli. Někdy bych si přála ty fotky vidět. A jak byli vděční “še-šej” “še,šej” .. 😀 Nevím, jak se píše děkuji, ale vím, jak se to řekne, tak jsem to alespoň napodobila. 🙂

No každopádně to byla sranda! 🙂

Po příletu do Bangkoku jsme šli na autobus a jelikož cesta trvala hodinu na hotel, tak jsem vytuhla a ani jsem nevěděla jak. Samozřejmě všichni, že jdou ven. Já byla unavená a chtěla jsem jít brzo spát. Veděla jsem, že když půjdu ven, tak za prvé půjdu spát někdy dopoledne a za druhé bych nemohla jít ven. Sam, crew, mi slíbil, že mě vezme ven. Ještě na mě z autobusu řval, že se sejdeme ve 12.

No a teď, co mě fakt nas….

Vtipně jsem se probudila v 11.47 ráno. Takže já absolutní stres, že nestíhám, že půjdu pozdě. A já to nesnáším, když chodí lidi pozdě a proto chodím já na čas. Když se řekne 12:00, tak je to 12:00 a ne 12:01 nebo 12:15! Kort v práci hrají vteřiny velkou roli. Jak při odletu, tak když se nám otevře e-gate a my máme jít na briefing. Jedna vteřina, jedna minuta, letadlo na vás čekat nebude!
No, takže jsem natáhla tepláky, tričko a vyběhla jsem z pokoje. Běžela jsem do lobby rychlostí světla a zvládla jsem to, hezky 11.59. A Sam nikde. Tak jsem čekala 5 minut, 10 minut … No a pak si říkam, že to nemá smysl, protože byl večer kalit a tím pádem 100% bude chrápat.
Volám mu z recepce, NIC. Volám podruhé, NIC. Tak mi dali číslo jeho pokoje. Rozhodla jsem se neobtěžovat a nelézt za ním a bušet mu na dveře pokoje. Šla jsem zpět na svůj pokoj a zkusila mu znova zavolat. Zvednul to a když jsem ho slyšela, tak mi bylo jasný, že ten jen tak nikam nepůjde. A taky mi vtipně usnul na telefonu. Takže jsem práskla s telefonem a šla jsem se projít sama. Samozřejmě jsem nevěděla, jak se jmenuje to místo, kam jsme měli jít a taky jsem netušila, jak se tam dostanu a už vůbec jsem nehodlala někde bloudit sama. Takže jsem se šla projít kolem hotelu, udělat pár fotek, zkusit najít nějaký suvenýr a pak zpět.
Samozřejmě jsem byla bez úspěchu. Ani pohledy jsem nenašla 🙁 Takže jsem šla zpět na hotel, tam sms od Sama, jak se omlouvá.
Mě tohle od crew nepřekvapuje!
Doufám, že až příště poletím do Bangkoku, tak budu mít s sebou někoho ochotnýho, kdo půjde ven. Nebo nějakýho nováčka, co tam nikdy nebyl, se kterým budeme moct jít spolu. Uvidíme ..

Taky co mi naproslo hnulo žlučí, tak na našem patře, hned vedle mě, byli Indové. Já Skypovala s Calebem a on šel pak pracovat a já, že půjdu na chvíli spát, že mám před letem. Rozloučili jsme se, za pět minut jdu spát … 10 minut na to řev! Oni museli stát na chodbě a řvát na sebe. Jejich děti tam dělaly bordel. Třískalo se dveřma ve velkým, prostě randál jako blázen. A to bylo takhle furt. Ticho, kravál, ticho, kravál. Kdykoliv jsem se sebrala ke dveřím, že už na ně vlítnu, tak se zavřeli do pokojů a pak sputili nanovo.
Jedna naše crew je ale díky bohu dokázala seřvat na dvě doby.
V životě bych si nedovolila tohle předvádět na hotelu. Ale bohužel některé národnosti si myslí, že jim patří celý svět a podle toho se i chovají. A tohle píšu ze zkušeností!

Takže jsem šla na let naprosto vyčerpaná a nevyspalá. A takhle nás šlo hned několik a několik crew si i stěžovalo. 🙂 Já jsem neměla na to sílu nadávat na recepci. Oni za to chudáci nemůžou. To jenom někteří jedinci se chovají jako neandrtálci.

A tady je pár fotek.

Doufám, že příště budu mít lepší fotky a víc zážitků ! 🙂

Suvenýr pro Caleba jsem nakonec sehnala až na letišti. Díky Bohu jsme měli chviličku čas na Duty free! 🙂

PRAGUE !!!

Předem se omlouvám, že nebudou fotky. Moc jsem nefotila! 🙂 Vlastně skoro vůbec. Jenom pár fotek s rodinou a toť je asi vše.

Konečně jsem se dostala na let do Prahy! A můžu říct, že člověk nikdy neví, jestli mu to náhodou na poslední chvíli nezmění a já se bála každou minutu, abych se nepodívala na rozpis a tam změna.

Jedna věc je, že mě chytl opět zub – to u mě není žádná novinka. Z nějakého důvodu na zuby začnu vždycky trpět, když jsem někde ve světě. Dvakrát (vlastně třikrát) v USA, teď v Dubaji. Díky bohu ale mám miliónovou zubařku, která si na mě udělala čas v pátek k večeru, takže o to víc jsem se bála ,aby mě nedali nakonec na jiný let.
Ve čtvrtek jsem balila, balila a balila. Měla jsem s sebou dárky pro rodinu, paní zubařku a mojí kamarádku, takže kufr narvaný k prasknutí. A Demi ještě nakoupila rodičům a bráchovi dárky, takže jsem jim vezla dárečky od Demi.
Samozřejmě jsem byla nedočkavá. Původně jsem chtěla jít spát brzo, ale nějak se mi nedařilo. Když jsem nakonec ulehla do postele, tak mi psal pro změnu Caleb, že má pro mě novinky. Já už se vždycky bojím zeptat, co je opět nového, protože většinou mě ty jeho zprávy nepotěší, stejně jako nepotěší jeho. Tentokrát to ale bylo naopak. Vrací se mi domů už teď v květnu! Nejde ani slovy popsat, jakou mám z toho radost. A tím pádem bylo jasné, že oka nezamouřím.
Spala jsem možná tak dvě-tři hodinky s tím, že jsem se celou noc budila a kontrolovala rozpis, jestli mi to nááááhodou nezměnili.

Věřte nebo ne, ale když jsem procházela e-gate, bránou kterou chodíme na let, tak jsem prošla s obrovskou úlevou, protože jsem věděla, že fakt letím domů. 🙂

Let byl super. 🙂 Byla jsem jediná češka v kabině, ale i přes to to bylo hrozně fajn. 🙂

Po příletu jsem se nemohla dočkat až vysmahnu z letadla. Byla jsem první, co vzala kufr a mazala na “arrivals”. Tam na mě čekala maminka a tatínek. Vyhlížela jsem bráchu a po chvíli viděla dědu. Takže nebudu dělat hrdniku, ale ukápla mi slzička, jelikož jsem dědu absolutně nečekala! 🙂 TO bylo asi nejlepší překvapení!
Po vítání se a objímání se jsme mazali rychle do auta. Já musela do banky do Olympie vyzvednout si kartu jelikož moje prošla. 🙁 A pak rychle do Tlučné za mojí tetou a víceméně za rodinou (Viz. foto) .. Přivezla jsem Kájině papenku naší, Barbie, hnědovlasou v uniformě – taká moje mini verze 😀 .. Byla to taková menší rychlovka, jelikož jsem musela rychle domů, převlíct se a hurá k paní zubařce.

Takže v 6 jsem byla nastoupená u paní zubařky. Já jsem hroznej posera, co se týče zubů. Ale nakonec to byla bezbolestná návštěva, která mi ušetřila několik tisíc, který bych dala za celý ten proces v Dubaji.
Pak jsem jela domů na gulááááš. Do toho ještě přijela teta z Tlučný a zastavila se u nás moje kamarádka Anet. Takže se bylo u nás.
Jenže pak mě přemohla únava a já usínala a nakonec i usnula na gauči. 😀 Zvládla jsem se rozloučit a pak už byla schopná jen dát si vanu, spáchat hygienu a šla jsem rovnou do postele někdy po 10 večer. Ani nevím, jak jsem usnula. Byla jsem naprosto vyždímaná.

Ráno jsem vstala brzo, protože za mnou přišli děda s babi a Anet (moje kamarádka). Já s tátou šla ještě nakoupit vína a pak jsem šla domů balit a chystat se na let. Pak už se zase loučilo a já vyrážela směr Plzeň, protože jsme museli do Tesca. Potřebovala jsem koupit kontaktní čočky, dárky Calebovi, Demi a pár dobrot.
No a hned po nákupu se jelo na letiště.

Na letišti jsme měli dost času, takže jsem se šla najíst – docela jsem čuměla, když jsem viděla ty ceny na letišti. Směšný.

Další sranda byla zavřít kufr. V životě jsem neměla takhle těžkej a plnej kufr. 😀 ZE mě museli mít radost ..

No a pak už bylo na čase zase nastoupit do letadla a vrátit se do Dubaje. Jelikož maminka napekla buchtu a bábovku, tak jsem odcházela s plnýma rukama.
Když jsme pak v dodělali první servis – oběd/večeře, tak jsem připravila všem tácky s buchtou a bábovkou. Celá crew i piloti dostali a jak si všichni pochutnali. Maminka byla hvězdou letu. Děkovali mi ještě v Dubaji. Ať maminku pozdravuju, že to bylo výborný atd. atd. atd.

No bylo to fajn! 🙂

Musím říct, že se mi do Dubaje nechtělo. Tady je 40 stupňů a nedá se to vydržet. 🙁 V 1 ráno bylo 37 stupňů. Myslela jsem, že mi hrábne z toho.
Probudila jsem se až někdy v půl 4 odpoledne. A od tý doby se snažím uklidit, vybalit a vyměnit si s někým dovolenou, abych mohla letět za Calebem. I kdybych dovolenou nedostala, tak ho stejně uvidím, protože teď mám každý měsíc lety do USA. Minulý jsem měla tři, teď mám dva. Lidi to lítat nechtějí a tak i kdybych let nedostala, tak není vůbec těžký si to vyměnit. A nebo vyměnit si to za dny volna. 🙂 Uvidíme … Držte palce. Radši bych měla pár dní dovolené teda.

A to je vše.

Další článek bude po mém multisektoru – Bangkok – Hong Kong – Bangkok ! 🙂

Brisbane, Australia

Na tenhle layover jsem se těšila víc než snad na Vánoce! 🙂
Zaprvé jsem strašně chtěla ke klokanům a pochovat si Koalu a za druhé Austrálie je prostě nádherná. O tom žádná! 
Přiletěli jsme v noci do Brisbane, takže jsme šli kapitán, vedoucí a crew ze všech kabin na pivo. (Takhle to vypadá, že pořád jenom chlastáme a nic jiného neděláme). 
Chtěli jsme si jenom tak na chvíli sednout, odpočinout si a samozřejmě se odreagovat. Hotel jsme měli víceméně v centru, takže výborná lokalita a výběr, kam jít. 
Zašli jsme na pivo a když už zavírali, tak jsme vymýšleli, kam dál. Nakonec to dopadlo tak, že jsme šli do kasína. Já vtipně si ale nechala na hotelu ID, takže mě samozřejmě dovnitř nepustili, protože vypadám, že je mi pod 25 let a pokud někdo vypadá pod 25, tak musí ukázat ID. Což mi vlastně lichotí, protože mi 25 samozřejmě není a za další mě těší, že vypadám “mladě”, haha. 
Každopádně jsem se sebrala a šla s mým kamarádem zpátky na hotel pro moje ID. 
Na hotelu jsem se zdržela, protože mi holčina poslala swap na Anglii. Takže neletím do Anglie, ale poletím do Chicaga a pak hned do LA! 🙂 Ameriiiiiiiiiicaaaaaaa … 
Pak jsme šli zpátky do kasína, kde jsme byli chviličku a šli zase zpět. V 6ráno. Myslela jsem, že mě trefí šlak, protože J. a já jsme chtěly vstávat tak v 9.30am, nakonec jsme to posunuly na 10.30 – 11am. 
Po příchodu na hotel nás vzal vedoucí na snídani do 26 patra. Nebyl to špatný výhled, ale fotky jsou na prd.

Bylo hezký snídat u východu slunce. 🙂 Škoda jen, že se nedalo to pořádně vyfotit přes to sklo. 
Původní plán byl park – Lone Pine Park. Pak ale Mina řekl, že jsme mohli jet na Gold Coast. No, takže to vypadalo, že pojedeme na pláž – protože to místo je podle fotek naprosto dechberoucí. Nakonec Mina zůstal v Singapore, protože měl otravu jídlem – to má z toho, že žere seafood 😀 (Nic proti seafood) a my se rozhodly, že půjdeme za každou cenu do toho parku, z čehož já jsem byla naprosto unešená.

Takhle se frajer procházel vedle nás. Já ho málem zašlápla, jsem ho neviděla. Zastavila jsem se přímo před ním. 

První zastávka? 
KLOOOOOKAAAANNNIIIIIIIIIII

V životě jsem neviděla tolik klokanů pohromadě. Pamatuju si, že jsem viděla klokany v ZOO. Kdo by si tenkrát pomyslel, že za pár let si je budu hladit v Austrálii, natáčet si je a fotit jako blázen? Jeden z nejlepších zážitků vůbec. Nejde ani popsat, jak jsem byla nadšená. 
Fakt bomba. 🙂 Jsou tací jemnoučcí. 
A pak následovalo jediné … 
FOTO S KOALOU
Omali – nevím, jak se to speluje, ale takhle se jmenoval ten dvouletý prcek, kterýho jsem měla tu čest mít v náručí. Člověk by se divil, ale ono Koala se docela pronese. 
Musely jsme jít do obchodu, koupit si lístky na to se vyfotit. My jsme si vybraly takovej balíček, kde jsme dostaly kalendář, tři pohledy a fotku. 
Pak člověk jde s tím lístkem a čeká, až na něj přijde řada. Zatímco člověk čeká, tak se může podívat na video, jak správně stát, jak správně si připravit ruce a jak to probíhá. A nebo stačí prostě sledovat, co dělají lidi před váma. 
Takže tady je pár fotek, jak jsme se štelovali na fotku .. 
Bylo mi vysvětleno, jak se postavit, jak nastavit ruce, dát vlasy nastranu všechny hezky “dozadu”, držet ruce pevně a nehejbat se. 🙂 Prostě jenom pevně držet. 

Pak už mi slečna podala koalu. Stála jsem, ani se nehnula. Fešák byl fakt těžkej.

Vzala mu packy a pomohla mu je umístit. Víceméně se mě chytnul sám, jenom mu je poupravila a mohlo se pózovat.
Byla to hodně zajímavá zkušenost. Fakt jsem byla šťastná jako blecha a stejně jako klokani tohle byl pro mě naprosto úžasný zážitek! 🙂 Na tohle nikdy v životě nezapomenu. 
Tahle fotka mě naprosto pobavila! :D:D:D

Následoval oběd, vyzvednutí si toho našeho balíčku a nákup suvenýrů. Já jsem koupila mamince a Calebovi hrníček, a magnety 🙂 … 
Pak jsme se sebraly a jely zpátky na hotel. Já si chtěla projít trošku město, takovou rychlou procházku a nafotit pár fotek. J. šla rovnou spát, já mazala rychle ven, abych byla zpět co nejdřív a taky mohla spát. Protože náš budíček byl v 11.30pm. 🙂

Pak už bylo na čase jít na hotel a spát. Spala jsem hezky celé odpoledne a večer a byla tak v plné síle na další let. 
Myslím, že tohle byl jeden z nejlepších layovers vůbec. Celý ten multisektor stál za to. Skvělá crew, jedna z nejlepších, jakou jsem kdy měla! 🙂 
Po příjezdu domů do Dubaje jsem strávila dlouhou dobu v práci, vyřizováním všeho možného. A pak jsem mazala na pohovotost k zubaři. Dopadlo to opět katastrofálně, vyfasovala jsem antibotika a čeká mě další “operace”. Takhle tomu říkají tady. Prakticky je to to samé, co se mi stalo v USA. Kanálky a nervíčky. Naštěstí mám naprosto miliónovou paní zubařku, která si na mě udělala čas a podívá se na mě až přijedu domů. Zubaře nesnáším, ale mojí paní zubařku já prostě miluju! 🙂 Ona je snad jediný důvod, proč chodím k ní ráda, haha 🙂 
Dneska mám volno, zítra ještě taky a pak mě čeká let do Prahy! Kdyby jste někdo byl na našem letu, nebo na letišti, neváhejte se přihlásit a přijít pozdravit! 🙂
Rovnou z letiště mě čeká cesta do nákupáku v Plzni, protože musím do banky. Díky bohu, že tam mají otevřeno když je svátek. A doufám, že uvidím maminy ségru Šárku a hlavně děduuuuuuuu ! :)))) Taky už mi Demetra nařídila přivézt víno z Čech a já samozřejmě nakoupím milión věcí a můj kufr bude nejtěžší v historii. 😀
A taky se ujistím, že se napráskám rohlíkama! 😀 O tom žádná! 
A tooooo je pro dnešek vše! Další článek bude z domoviny! 
Bááááj báááááj

Singapore

Zdravím, tentokrát ze Singapore a to rovnou dvakrát! 🙂

Tento let byl tzv. multi-sektor = SIN-BNE-SIN, to znamená, že jsme letěli Dubai Singapore a strávili tak 24 hodin v Singapore, pak jsme letěli Singapore Brisbane, kde jsme opět měli 24 hodin a pak Brisbane Singapore a překvapivě dalších 24 hodin. No a pak bohužel domů.

Moje dva dny v Singapore shrnu v jednom článku, což bude lepší, než psát dva.

Po příletu a následém příjezdu na hotelu jsme se domluvili, že půjdeme ven na večeři a někam na drink. Takže po příchodu na hotel, jsem ze sebe servala uniformu rychlostí světla, odmalovala si tunu make-upu a práskla s sebou do postele. Měla jsem tak 3 hodinky, než jsme měli domluvený sraz. No to bych nebyla já, abych nezaspala.
Původně jsem měla jít s mojí kolegyní a velice dobrou kamarádkou do baru v 71 patře v našem hotelu, s tím, že půjdeme na jeden drink a pak půjdeme na tu večeři v 8 večer, jak bylo domluveno. No, probudila jsem se – po X alarmech, v 6.15pm a nebyla jsem schopná otevřít oči natož se zvednout z postele. Takže jsem napsala J., že teda na to kašlu, že se sejdeme až v těch 8pm. Nařídila jsem si budíka o hodinu později.
Myslíte, že mě vzbudil? NE.
Takže to dopadlo tak, že jsem se probudila v 7.45pm a měla naprostou paniku, že jsem zaspala a samozřejmě, že nestíhám jít na večeři. Za 10 minut jsem byla hotová, připravená vyrazit a dvě minuty na to jsem přešlapovala na recepci hotelu a čekala na ostatní. Ve finále jsem byla PRVNÍ! J. samozřejmě taky zaspala, takže jsem jí musela volat z recepce. Stane se.

Když jsme se všichni účastníci sešli dole, tak jsme vyrazili na véču kousek v Marina Bay. Je tam taková ulice, kde jsou “stánky”, kde mají seafood. Samý mořský potvory. Já seafood nemám moc ráda. Naštěstí tam měli “Pineapple fried rice” s kuřetem, takže jsem si dala to a udělala jsem dobře.

Ovšem můj kolega Mina a Ali se toho nebáli. Já a J. jsme si daly to samé.

(všimněte si, jak na vás čumí!)
Líbilo se mi, že většina těch stánků měli to jídlo vystavené, že se člověk mohl podívat, jak to vypadá. protože mnohdy se stane, že člověk někam letí, jde na jídlo a pak ani neví, co si objednává a prostě objedná něco “naslepo”. 
Jelikož byl pátek, tak tam bylo docela plno a najít tam místo k sezení byl nadlidský úkol. Nakonec jsme to ale zvládli. 
Když jsme se nadlábli, tak jsme si šli sednout k “přístavu” a jen tak si užívali tu pohodu, že máme volno, vykládali jsme si a užívali jsme si Singapore.
Kdo čte blog, tak ví, že jsem tam už byla a strávila tam 5 dní, jelikož se mi podařilo se otrávit jídlem před tím, než jsem letěla do Singapore. Bohužel.  “Shit happens”
Pak jsme se vrátili na hotel a šli rovnou do baru, který je v 71 patře. A dali si lehce do nosu. Můžeme pít určitý počet hodin před odletem. Takže jsme šli rovnou, abychom ještě vůbec nějaký ten drink stihli. Podařilo se.
Taky jsme si zahráli menší hru. No hru.. Vzali jsme všechny telefony a dali jsme je doprostřed stolu a kdokoliv sáhnul na svůj telefon, tak si musel dát panáka.
Nebudu lhát, samozřejmě jsem byla první, kdo po něm sáhnul. Na mojí obranu musím říct dvě věci.

1. Caleb je na misi, tudíž se objeví na internetu sporadicky většinou tak na 15-20 minut. Před odletem jsem ho prošvihla, protože jsem samozřejmě chrápala (Singapore byl noční let). Takže já když můžu ohlídat, jestli napíše, tak jdu přes mrtvoly. 

2. Mina a já jsme se bavili o mým layover v Taipei. Vyprávěla jsem mu na palubě o tý restauraci, kde byly s prominutím samá hovna – haha. Jistě si pamatujete fotky, kdy stůl byl vana, židle záchod, polštář hovno a toaleťák všude možně. No a samozřejmě jsem mu slíbila, že mu ukážu fotky a vzpomněla jsem si na to asi 16 hodin po tom, co jsem mu o tom vyprávěla. 😀 Jsem na sebe hrdá, že jsem si vzpomněla, na druhou stranu panák tequilla mi za to vážně nestál. 
A abych nebyla za úplnýho vocase, tak ve finále se napili všichni, protože na ten telefon všichni hrábli. 😀 
Taky pro nás přišly nějaký holčiny, ať si jdeme s nima zatancovat. Místní holky, tak já a J. jsme šly s nima. 

(před hotelem nám parkovali chudáci, haha)
Druhý den jsem vstala půl hodinky před “wake-up call” (Nevím, jestli jsem to kdy zmínila, ale volají nám vždycky na budíček a pak máme hodinu na to se připravit. Ani ne hodinu, hodinu na to se odjíždí z hotelu) A okamžitě si zavolala pro snídani.
Ještě před odletem do Singapore jsme udělali takovou “sázku”. Kdokoliv bude poslední na “check-out”, tak bude muset na palubě obsloužit všechny crew a piloty. No a kdo byl poslední? Já. Já jsem totiž seděla na pokoji a čekala, až budu moct jít, jelikož jsem nechtěla bejt na recepci dvacet minut předem. Nakonec jsem šla tak 15 a k mému překvapení skoro všichni byli dole. Poslední byl kapitán a můj vedoucí kabiny na nás čekal na letišti, takže se nepočítal. 
Drinky jsem na letu do Brisbane nestihla. Spíš jsem na to úplně zapomněla a dělali jsme milión jiných věcí. Economy crew chodili do business a first, first do business, business do economy. Věčně jsme byli v trapu, jelikož všichni na palubě spali. Taky jsme se všichni šli podívat do kokpitu na piloty. Já se tam s J. docela zdržela, protože jsme obě ukecaný a stejně tak naši piloti taky měli povídavou. 
Nakonec jsem drinky stihla na letu zpět do Singapore. opět to byl noční let, takže lidi spali. Musela jsem obejít všechny crew (nebo jim alespoň zavolat) a zajít do kokpitu a pak jim udělat drinky či jim přinést to, o co si řekli. 🙂 Sranda to byla. 
Další den v Singapore jsme plánovali jít ven. Nakonec to dopadlo tak, že já si po snídani dala šlofíka a ve finále jsem spala tvrdě krásných 6 hodin. Takže jsme pak šli v 5 na večeři v hotelu a do baru. 

Byl to fajn večer. Dali jsme si jídlo, každej jeden drink k jídlu a pak seděli a klábosili, klábosili a klábosili.
Po víc jak 5ti dnech se mi ozval Caleb, takže jsem z toho měla Vánoce. Takže pro mě ten večer byl prostě bomba.
J. a já jsme se pak sebraly a šly jsme na nákupy. Zaprvé jsem chtěla nějakej suvenýr pro Caleba. Nebo něco prostě. Vždycky něco kupuju jemu, našim a jeho rodičům. Nebo alespoň se snažím. Ne vždy najdu něco pro naše nebo “in-laws”, ale pro něj vždycky nějakou tu kravinu najdu. Takže jsem mu koupila dobroty ze Singapore, potom rámeček na fotku a karty. Hrozně ráda píšu dopisy, dělám “open when letters” a nebo kupuji všemožný karty a pak mu do nich vždycky ještě něco připíšu. J. nakoupila taky pár hezkých věcí a pak jsme šly zaplatit účet na recepci a šli do pokojů a spát.
Jelikož mi Caleb řekl, že bude online opět kolem 10 večer (Afg. času), tak jsem šla spát v 10.30 (Singapore je 4 hodiny napřed od Dubaje) a nařídila si budíka na 1am, 1.15am, 1.30am, 1.45am a 2am. Nakonec se Caleb opravdu přihlásil, takže jsme si vykládali do 3 ráno (mého času, protože se přihlásil po druhé hodině) a já pak šla hned spát, protože budíček byl 6.40am. 
A tady je ještě pár fotek ze Singapore.

Taky jsem se dozvěděla novinku a to, že moje spolubydlící se bude stěhovat. 😀 Což mi absolutně nevadí. Nabídla jsem její pokoj holčině ze Slovenska, tak doufám, že to klapne! 🙂 Držte palce. Musíme odevzdat papíry, aby nám to schválili, ale neměl by být problém.

A toť je vše ze Singapore.

Washington, D.C., USA

Než cokoliv napíšu tak musím zmínit nejdůležitější událost tohoto týdne ..

Dostali jsme roster, dostala jsem Vídeň – klasika, zase … ALE! Poooozoooor …

!!! LETÍM DO PRAHY !!!

Vyměnila jsem si Vídeň za Prahu, za což jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, protože získat Prahu mi občas přijde docela oříšek. Jsem nesmírně nadšená, protože rodiče na mě počkají na letišti, takže se uvidím s rodinou! 🙂
Jinak teda mám multisektor – Singapore – Brisbane – Singapore, takže budu 5 dní v čudu, pak mám Prahu, další multisektor – Bangkok – Hong Kong – Bangkok, Londýn, znova Bangkok – Hong Kong – Bangkok a pak opět Miláááno. Snažím se vyměnit jeden multisektor za USA nebo nějaký jiný let, takže uvidíme, jak se mi to podaří. Ideálně bych se zbavila i Londýna, ale když poletím, tak mě to nezabije, alespoň ušetřím peníze a můžu si je dát na stranu. 
A teď k USA.
Mám za sebou můj poslední let v měsíci Duben = Washington. Let je docela dlouhý, samotný let trval 14 hodin. Let byl vesměs v pohodě. Trošku ošklivý vzlet, kdy jsem se fakt modlila, protože to bylo fakt ošklivý a v životě jsem se takhle nebála.. A docela tvrdý přistání, ale jinak dobrý no. Skvělá crew, skvělý pasažéři, víceméně pohodový let bez “bumps”. 
Hned po příjezdu na hotel (někdy kolem 10 ráno) jsem se okamžitě převlíkla a čekala na Jamie (jiná Jamie, ne ta z NY), která mě přijela vyzvednout na hotel.
Jamie je další moje kamarádka, která se brzy stane “army wife”, její snoubenec je taktéž v armádě a tak jsme se i my dvě poznaly. Díky Ranger School.
Jamie mě vyzvedla a vzala mě hned do Walmartu, kde jsem nakoupila věci na další balík pro Caleba a jeho kluky. Nakoupila jsem jim toho tunu a Caleb když viděl fotku toho, co jsem vše nakoupila, tak měl radost jako malý dítě. Je hezký vidět, že si člověk umí vážit maličkostí. Sobě jsem nakoupila moje oblíbené cereálie. Pak jsme jely na poštu. Tam jsem opět strávila mládí a musím říct, že většina pracovníků na tý poště byla na pěst a samozřejmě vyplňovat papíry pro celnici – to bylo taky na pěst. Nemám ráda tohle papírování. Kort když člověk neví, co má kam vyplňit, protože Caleb nemá normální adresu, ale prostě se to skládá ze všech možných informací o tom, co dělá, jaká jednotka, kde jsou apod. Prostě škoda slov. Každopádně jsem se s tím nějak poprala, balík odeslala a teď budu doufat, že všechny balíky, co jsem poslala v tomhle měsíci dorazí tam, kam mají a že on je bude mít připravený až se vrátí z mise.
Jelikož jsme obě měly hlad, tak jsme vyrazily na oběd do … MOE’s ! Kdo mě zná, ví, jak moc miluju MOE’s ! 🙂

Pak jsme vyrazily za nákupy, kdy já odcházela s dvěma flaškama vína. 😀 No jo no, musím dohnat Demetru, která má skoro celý pokoj plný lahví vína. 🙂

No a pak už bylo na čase vyrazit do města a podívat se na Baracka. 🙂

Musím říct, že se mi Washington hrozně líbil. Fakt krásný město. Nikdy předtím jsem tam nebyla, takže jsem byla ráda, že jsem si mohla odfajfkovat další stát USA a přidat tak další místečko na mapě!

A tady už jsou fotky!

Taky jsme dostaly lístky na Spring Tour, takže jsme se šly podívat do zahrad Bílého Domu.

No a to bych nebyla já, aby se zase něco neobvyklého nepřihodilo, že? 🙂 Jamie a já jsme šly na tu prohlídku, jelikož jsme měly času dost a docela akutně potřebovaly na toaletu, tak jsme se rozhodly jít a hledat nejbližší záchod. Tak si jdeme a najedou slyším “Míšo?” … Ve mě by se krve člověk nedořezal. Po náhodném setkání v Manchesteru, na palubě našeho letadla po cestě do Vídně došlo na náhodné setkání ve Washingtonu. Jaká je pravděpodobnost, že ve světě narazíte na člověka, co čte váš blog? Docela by mě to zajímalo, jelikož tohle už bylo po třetí! 🙂
Samozřejmě jsem byla mile překvapená, ale v šoku jsem snad ještě teď. Nějak tomu nemůžu uvěřit. 🙂 Takže jsme samozřejmě blejskly fotku a tady jí máte! 🙂

Chvíli jsme se ještě procházely s Jamie, než jsme zavítaly do zahrady Bílého Domu. A narazily jsme na svatbu! 🙂 Já miluju koukat na nevěsty a prostě celkově na tu atmosféru. Což mě vlastně vede k tomu, že mě asi hrábne, až se začne do detailů plánovat ta moje. Díky bohu mám schopnýho chlapa, co se nabídl, že se ujme plánování. 😀 
No a pak už se vyrazilo do zahrad Bílého Domu. Při vstupu jsme procházeli všichni kontrolou. Přesně jako na letišti. Všude policajti, sekuriťáci a asi miliarda lidí. 

Musím říct, že jsem trošku byla zklamaná, asi jsem měla nadměrné očekávání, co se týče Bílého Domu. Přišlo mi to prostě jako normální obyčejnej barák. Fakt mě to moc nezaujalo. Na druhou stranu musím říct, že jsem byla naprosto nadšená z toho, že jsme byly ve správnou chvíli na správném místě a díky tomu mohly navštívit tu zahradu a vidět věci, co člověk vidí jenom v televizi a na internetu. Příště s Jamie chceme jít na prohlídku dovnitř. Tak uvidíme. 🙂

Jelikož jsme byly docela uťapaný, tak jsme si šly dát Frozen Yogurt. MILUJU Frozen Yogurt !

Nakonec jsme sedly do auta a jely na nákupy. Já se zastavila ve Victoria Secret, nakoupila jsem si moje oblíbené voňavky.

Nevím jak vy, ale já prostě si s vůní vybavím všemožný zážitky a vzpomínky. Koupila jsem si dvě voňavky, co jsem používala, když jsem byla v USA (a samozřejmě já debil je nechala u Caleba). Takže jsem je tam samozřejmě nemohla nechat. A stejně tak to mám s písničkama. U různých písniček si vybavím různý zážitky, vzpomínky, trápení, lidi a prostě všechno. 🙂

A samozřejmě to bych nebyla já, abych si nenakoupila další lahvičky dezinfekce z Bath and Body Works. Já na palubě spotřebuji tak jednu za let (zpáteční) .. Takže mám teď v šuplíku jich asi 25. 😀 
No a samozřejmě jsme opět měly hlad, tak jsme se šly nadlábnout a pokecat.

Jelikož náš budíček byl v 7.45, tak jsem kolem 9 večer vyrazila na hotel. Samozřejmě jsem byla vzhůru víc jak 30 hodin, takže jsem přišla na hotel, z posledních sil spáchala hygienu, padla do postele a spala až do rána.

Ráno jsem se probudila už v 5 a kontrolovala jsem e-mail, jelikož jsem poslala pár swapů na lety. A to byl moment, kdy mi přišel swap na Prahu a já měla radost jako malá. Takže jsem to musela okamžitě přijmout, napsat domů a jít zase spát. 
Když jsme se odhlašovali z hotelu, tak na nás lidi koukali jak na zjevení, ptali se nás jestli jsme všichni na jednom letu. No a já stála a za chvíli přišel pán a povídá, slečno, vám to tak sluší, mohl bych si vás vyfotit pro vnučku? A tak jsem mu řekla, ať se vyfotí se mnou. A pak přišla jeho manželka a vyfotila se s náma. A pak mi povídá ona moje manželka si vás chtěla strašně vyfotit a ona chudák seděla na baru a snažila se blejsknout fotku, ale bylo to moc z dálky. A pak mi paní podívá, no to víte, vy jste tak krásná a ta uniforma je taková pěkná (ehm, noooo …. :D), tak jsem chtěla fotku, ale to víte, nechtěla jsem otravovat a nebo vás ztrapňovat tím, že vás tady budu fotit. Tak jsem jim řekla, že jsme na to zvyklí, že není absolutně žádný problém. Popovídali jsme si, popřáli mi příjemný let a my jeli na letiště. 🙂 
Tam jsme si s Lukášem (ano, měla jsem kolegu z Čech na palubě) zašli na snídani, dali jsme si donuts a já ještě “english muffin” a šlo se na let.

LET byl naprostá bomba! 🙂 Všechno proběhlo hladce, půlka kabiny prázdná, měla jsem super lidi na palubě, asi hodinu a půl se vykecávala s jedním naším cestujícím, co lítá víc jak my crew, pak ještě s pár lidma. Dokonce za mnou přišel můj vedoucí, že si mě lidi chválili, tak mi děkoval. No prostě to byl hrozně super let. FAKT BOMBA let …

Domů jsem přiletěla kolem 7mé ráno, jela domů, práskla s sebou do postele a spala jako špalek. Když už jsem se teda probrala, tak jsem si zašla na manikůru a pedikůru, což bylo příjemný. A pak jsem s Demi jela nakoupit do ikei. Potřebovala jsem pár věcí do kuchyně, nový povlečení a svíčky, takže jsem domů přijela někdy až v 11 večer. Okamžitě vybalila kufry, uklidila pokoj, převlíkla povlečení a teď ležím v posteli jako pytel ho… a píšu článek.
Duben utekl jako voda, absolutně nevím, kam se ten čas poděl, což mi na druhou stranu absolutně nevadí. Příští měsíc budu v Dubaji minimálně a mám fakt hoooodně letů a hodně layovers. Např. ten Singapore – Brisbane – Singapore, to je 24 hodin v Singapore, pak 24 v Brisbane, pak dalších 24 v Singapore a pak až Dubaj. Takže květen uteče o to rychleji. 🙂

Což je dobře především z toho důvodu, že se Caleb brzo vrací domů! 🙂 Ani ne dva a půl měsíce. Takže já jsem nadšená .. Od doby, co odletěl na misi, tak já přemýšlím nad tím, co si vezmu na sebe až za ním poletím a teď začínám mít paniku, protože je to strašně blíííííííííííízko! 🙂

Teď mám chviličku volno, můžu se válet u bazénu, chytat bronz, spát jak se mi zachce … 
A to je asi všechno! 🙂
Takže další článek bude až se vrátím z toho multisektoru 🙂 Báááááj, mějte se famfárově. 

Milan, Italy

“Bon Džorno” dámy a pánové! 🙂

Tentokrát článek z italského prostředí.

Než ale začnu o Itálii, vraťme se k Londýnu.

Kdo čte blog či sleduje stránku, tak ví, že jsem původně měla letět do Ruska. Rusko se bohužel nekonalo a já k mému zděšení zjistila, že letím do Londýna.
Dobře. Nemám nic proti Londýnu či Anglii jako takové. Ruku na srdce, pravda, není to moje nejoblíbenější místo na zemi. Ano, Anglie je nádherná, má své kouzlo, ale mě se tam prostě nelíbí. Nebo, ne nelíbí, ale není to to pravé ořechové – pro mě. A samozřejmě respektuji každého, kdo Anglii miluje či nenávidí.
Lety do Anglie jsou náročný lety v tom smyslu, že se člověk vážně nezastaví. Celých 6-7 hodin člověk běhá jako trotl a nemá čas se najíst, napít, natož si dojít na záchod. Jako na potvoru, my jsme měli 4 nováčky, takže my “senioři” jsme byli na prášky. Chápu, každý jsme byli jednou nováčkem, všichni jsme jednou začínali. Ovšem nechápu, co člověka popadne, dát 4 nováčky na “busy” let jako je Londýn. Samozřejmě jsem cestou tam i zpět pracovala za 3 lidi, můj vedoucí mě objímal s tím, že jsem jeho hvězda letu a děkoval mi celou cestu ven z práce.
Domů přiletěla tak vyždímanáže jsem padla na hubu v 9 večer (a kdo mě zná, tak ví, že ráda ponocuju a že rozhodně v 9 spát nechodím) a spala jsem do dvou odpoledne dalšího dne!

Každopádně v Anglii jsem zůstala na hotelu. Neobtěžovala jsem si ani zabalit věci s sebou, zabalila jsem si jenom tepláky a mikinu, abych mohla jít na snídani – což jsme šli hned po příletu a pak jsem si zabalila knííííížku! 🙂
Začala jsem číst Gone Girl – doporučuji, zatím se mi to líbí. 🙂
A taky jsem strávila celý den komunikováním s mým milým. Chtěla jsem se podívat do centra Londýna, ale na druhou stranu mi Caleb odjel na misi (mise v misi) a já nevěděla, jestli to bude jako posledně, že měsíc nebudeme mít žádný kontakt. Tudíž jsem chtěla z toho vytřískat co nejvíce to šlo.

S radostí musím říct, že teda máme 15 minut denně na FB chatu! 🙂 Což jsem se dozvěděla po pár dnech ticha. A pak jsem se připravovala na let do Itálie, patlala si na xicht ty všechny možný drahý krémíčky a v tu ránu zpráva a já seděla a brečela, a brečela, a brečela …. a brečela. Samozřejmě radostí.

Nakonec jsem se připravila, napatlala si ten make-up na xicht, zabalila svých pár švestek a mazala na letiště!

Měla jsem fakt skvělou crew a let tam i zpět = NEHORÁZNÁ sranda. Takhle jsem se dlouho nezasmála. Holčina z Ameriky, shodou okolností z TN (to je můj – nový – druhý – domov, tam jsem vlastně nastěhovaná) a pak kluk z Německa. My normálně řvali smíchy. A myslím, že naši pasažéři se hodně dlouho nezasmáli tak, jako se zasmáli s náma. FAKT BOMBA let! 🙂

Po příletu jsme šly s Lyze ven. Převlékly jsme se a daly si sraz na recepci hotelu a mazaly do města. Sedlo se na vlak a jelo se do centra Milána. Vylezeme z “nádraží” a v tu ránu nás dožene náš kapitán. Takže jsme se šli všichni projít po městě a pak si šli sednout na kafe a panini. Dali jsme si pěkně do nosu, já si s kapitánem ještě dala zmrku a valilo se dál! 🙂

Musím říci, že jsem na sebe pyšná, protože jsem si nekoupila NIC! Koupila jsem pohledy, koupila jsem suvenýr Calebovi (mám obrovský šuplík plný suvenýrů z celého světa pro něj) a tím jsem skončila. Takže dámy a pánové, potlesk.

A tady jsou fotky:

A další:

AAAAAA další: 

A to nejlepší na konec!

Itálie je nádherná, krásná! Psala jsem Calebovi, jak mě mrzí, že ho neposlala armáda do Itálie, protože on by to tam miloval a samozřejmě bychom mohli vyrazit trošku po Evropě, to by nebylo vůbec od věci.
V Itálii jsem byla jako malá se školní družinou tisíc let zpátky, takže bylo fakt super podívat se do Itálie. Naprosto jsem si to tam zamilovala. A jsem ráda, že jsem si ten let vyměnila, protože původně jsem měla letět do Anglie. Tenhle swap stál za to. A doufám, že se brzy do Itálie podívám znovu.

Těším se až dostaneme nový roster, jsem zvědavá, kam mě pošlou příští měsíc. Hrozně ráda dostávám nové destinace a místa, kde jsem ještě nebyla. 🙂 Snažím se z toho cestování vytřískat co nejvíce. Přece jenom dřív či později to člověk pověsí na hřebíček. Takže čím víc nových míst, tím lépe.
Samozřejmě mám ještě fůůůůůůru času! :)))

A taky se těším, protože Calebovi se to krátí, máme necelé tři měsíce do konce a já pak mám v srpnu a září DOVOLENOU! Vtipně první dovolená po milion letech. Pokud příští měsíc dostanu pár dní volna vkuse, tak se balím a letím na Maledivy nebo někam. Potřebuji dovolenou jako sůl. Prostě plesknout s sebou na pláž a nedělat nic – pokud možno nedělat nic. 🙂
Navíc v září nás čeká “military ball”. Po milion letech půjdu plesat. JE to i Calebovo první armádní ples, takže se oba těšíme. 🙂 To mi připomíná, že se budu muset podívat po večerních šatech.

Další zastávka je Washington, D.C. – teď mám pár dní na to se dát do kupy! 🙂

A to je vše!

Mějte se krásně.

New York City, USA

Hello Njůůůů Jork! 🙂 
No, jak název článku vypovídá, tentokrát jsem zavítala do New Yorku. 
Nebudu lhát, těšila jsem se jako malá holka, už jenom kvůli tomu, že jsem dostala ten nejdelší layover, který máme. Máme lety do NY, které jsou jen na cca 24 hodin, takže dostat na rosteru ten, co má 42 byl vyloženě dar od Boha. A samozřejmě jsem se těšila na Jamie, nemluvě o tom, že jsem se zase chtěla courat v ulicích města, které nikdy nespí. 🙂
Hodně lidí nechce lety do USA lítat vůbec. Proč? Jsou náročný, jsou to dlouhé lety, člověk se nezastaví, pasažéři to je kapitola sama o sobě (údajně) a samozřejmě letět x hodinový let, kdy se člověk nezastaví, mít časový posun 8 hodin, layover 24 hodin, což znamená sotva se člověk vzpamatuje, letí zpátky domů, to rozhodně není procházka růžovým sadem. 
Už od samotného nástupu pasažérů na palubu jsem věděla, že se mi dřív či později bude chtít skákat z letadla – dobrovolně. 
Víceméně nemám problém s žádnou kulturou či národností. Víceméně … Upřímně nemám ráda lety do Číny. Proč? Protože z 300 – 400 (žáleží na typu letadla počet cestujících) umí anglicky asi tak 2% pokud nepřeháním. A protože jsem měla čínských pasažérů už nespočet a stejně tak jsem narazila na x lidí z Číny mimo moji práci, tak se nebojím říct, že mi přijdou tito lidé naprosto nechutní, plivou všude, kde se dá, všude slyšíte jak natahují zelenáče až z patra, nejsou dvakrát čistotní a prostě se nechovají hezky. A “překvapivě” hodně lidí z Japonska, Taiwanu, Korei etc. nemá rádo obyvatele Číny a naprosto se od nich distancují. Zeptejte se všech mých přátel z těchto zemí. 🙂 — TOHLE je především poznatek ze života a ne z práce. A samozřejmě se najdou i výjimky, ale bohužel převládá to “ne dvakrát hezké”. —
Proč tohle píšu. Protože pravděpodobně valná většina z vás, co čte blogy jiných letušek (je jedno pro jakou leteckou společnost pracují), tak si stěžuje na lety do Indie. Já už jich pár měla. A NIKDY jsem neměla problém. Taky záleží, kam člověk letí a jaké má na palubě pasažéry. Taky jsem pochopila, že pokud se člověk umí chovat k jiným lidem a jiným národnostem, tak nemá absolutně žádný problém.
Já se chovám k lidem hezky a s respektem. Doma mě učili se chovat k lidem tak, jak chci, aby se chovali oni ke mě. Z 99.9% tohle funguje. 
Na letu do USA to však nefungovalo. 
Let do USA byl jak let do Indie. Možná 2% pasažérů bylo jiné národnosti. Bohužel to nebyli ti hodní a civilizovaní Indové, na které jsem zvyklá. To bude tím, že jsem neměla lety do jiných měst v Indii, jinak bych asi nebyla překvapena. 
Taky to bylo po druhé v životě, kdy na mě někdo řval na celou kabinu i přes to, že jsem vlastně nic neudělala. 
Byla jsem naprosto v šoku, jak se někteří lidé k nám chovali. A je to smutné, ale našli se na palubě lidé stejné národnosti, kteří za náma přišli a OMLOUVALI se za ně, protože se styděli, že se někdo z jejich země dokáže takhle chovat. 

A přísahám bohu, že jsme se 14 hodin nezastavili. A všichni jsme byli unavení jako snad nikdy před tím.

Je fakt, že kdokoliv pracuje v “customer service” odvětví, tak musí potlačit svoje ego a někdy je třeba držet hubu a krok, jenom se usmívat a zapomenout na cokoliv se stalo v momentě, kdy člověk odejde z práce.

Každopádně jsem měla v kabině dva americké vojáky se kterými jsem strávila převážnou většinu letu, pokud jsem zrovna měla chvíli čas. Jeden byl ve věku mého tatínka a druhý byl tak kolem 50-55 let.

Ten, co byl ve věku mého tatínka, ten mi udělal neuvěřitelnou radost. Seděl s pánem, co byl z Indie (překvapivě, haha), ale OBA byli miliónoví! 🙂
Od obou se mi dostalo nádherného “feedbacku”. Oba mě vychválili až do nebes, že jsem neuvěřitelně hodná, že je vidět, že tohle je práce pro mě, že se strašně skvěle starám o svoje pasažéry, že naše letecká společnost je samozřejmě TOP, že servis a to jaké se jim dostává péče v economy třídě je pro jiné letecké společnosti první třída, mnohdy ani to ne. Že mě ani jednou neviděli bez úsměvu atd. Fakt, kdybych neměla milión make-upu na xichtě, tak se rozbrečím jak malá holka.
Je fakt krásný vidět a slyšet, jak moc si někteří pasažéři váží mojí práce a jak jsou spokojení.

A vzhledem k tomu, že jsme si hodně povídali o Calebovi, o tom, kde je, co dělá a čím jsme si my dva prošli, tak mi pak řekl, “Madam, Caleb má neuvěřitelné štěstí, že má vedle sebe někoho jako jste vy, až ho uvidíte, potřeste mu za mě rukou a řekněte mu, jaký je to úžasný chlap a jakou skvělou manželku bude brzo mít, vy budete skvělá manželka a o to lepší máma, když vidím, jak se tu o nás všechny bez rozdílu staráte.”
Po přistání za mnou přišel, potřásl mi rukou, poděkoval mi za všechno, co jsem pro něj udělala, popřál nám hodně štěstí a já vám říkám, že díky němu ten let byl ve finále úžasný. A je jedno, že jsem sotva stála na nohou a že jsem byla vyždímaná jako nikdy před tím. Je úplně jedno, že se hodně velké procento lidí nechovali dvakrát hezky vůči nám či lidem okolo sebe. On mi vykouzlil o to větší úsměv na tváři. Stejně jako další, co ho pak následovali. A pokud vám někdo, kdokoliv, z Indie řekne, že jste odvedli skvělou práci a poděkují vám, tak to stojí vždycky za to! 🙂 A vy fakt můžete mít ze sebe dobrý pocit. Indové jsou snad nejupřímnější národ, co jsem kdy poznala. Dokonce jsem o tom mluvila s kolegyní z Indie, která mi řekla, že prostě pokud se jim něco nelíbí – tak to řeknou, pokud jsou naopak spokojení, tak to také řeknou. Řekla, že rádi dávají “feedback” ať je dobrý nebo ne.

Hodně čtenářů mého blogu mi píší, jak mám krásný ba ne nádherný život. No asi takhle. Nemám. Jak hodně z vás ví, tak o HODNĚ věcech nepíšu. Jednak pro to, že nemůžu nebo nechci a nebo proto, že prostě lidi rozhodně nezajímají vaše problémy a strasti, nikdo nechce číst o tom, jak jste unavení, zklamaní a nešťastní nebo kdo ví co.
Nemám ráda negativní lidi, nemám ráda lidi, co si neustále jenom stěžují a nic nedělají. Já nemám život růžový tak, jak si mnozí představují, ale raději s vámi sdílím ty hezké věci, ty pozitivní věci, co se dějí v mém životě. Ráda se obklopuji pozitivními lidmi stejně tak jako pozitivními věcmi.
Chci, aby moji čtenáři chodili číst blog či mojí stránku na FB a měli z toho dobrý pocit, aby chodili číst pozitivní a hezký věci.
Pochybuji, že by někoho bavily články, plné negativity a mého stěžování si. 🙂 Ani mě by to nebavilo číst.
A já chci a jsem pozitivním člověkem a chci mít pozitivní vliv na lidi. A když mi někdo napíše, jestli má jet jako au pair do USA/UK nebo kamkoliv, tak nebudu ten člověk, co bude říkat věci typu : “Copa bys tam dělala?”, “Myslíš, že tě bude bavit někomu utírat zadek?”, “Myslíš, že se svojí hlavou a školou je tohle pro tebe?” … NE! Naopak, řeknu, jeď! 🙂 Proč ne, člověk má zkusit všechno. Já vím, že taky jsem měla daleko na víc, než na to utírat tomu mému prckovi prdku, ale i přes to jsem jela do světa. A dalo mi to víc, než studium na vysoké. Jo, nemám diplom, nedostudovala jsem vysokou, ale mám životní zkušenosti, které mi nikdo nevezme. Pro mě to byla jedna velká zkušenost a já bych neměnila.

Co se týče mého povolání.

Nestěžuji si. Koneckonců vybrala jsem si povolání, jaké jsem si vybrala. A nic není zadarmo.

Pro mě skončily víkendy. Už ani nevím, co slovo víkend znamená. Skončily pro mě svátky, narozeniny a různé události. Rodinu vidím jednou za uherský rok, stejně tak jako svoje kamarády a přátele. Přátelé, co mám tady v Dubaji, taky vidím jak se zadaří. Jednou jsem já tady a Demi je někde ve světě, někdy je Demi tady a já jsem někdě ve světě a když máme štěstí, tak jsme obě tady. Proto je dle mého názoru tenhle život hrozně osamocený.

Člověk se vrací domů z práce, nikdo na něj doma nečeká, dorazíme do destinace, jdeme do hotelového pokoje a heleme se, tam taky nikdo nečeká. 🙂 To je daň, kterou platíme.

Svojí práci miluji. Mám ráda lítání, co mám ráda, naprosto létání miluji. Dělám to, co mě baví. Ale taky to není práce pro všechny a dle mého názoru to není práce na celý život. Proč? Protože já jsem rodinný typ. Chci rodinu a chci bejt rodině na blízku a ne věčně v čudu. Rozhodně ne po tom, co jsem viděla, jak náročný je to pro dítě mít rodiče věčně v trapu nebo zasekaný v práci. A ano, mluvím o Robertovi.
Vím, že by několik lidí dalo cokoliv za to, aby byli na mém místě. Že jo, holka má úžasnou rodinu v Čechách a USA, dva roky v USA, pár měsíců v Anglii, teď si žije v Dubaji víceméně napůl v USA, létá po celým světě, má chlapa, za kterého by dala ne jedna holka cokoliv, vydělává si dobře … No jo, ale co já bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít doma toho chlapa, čekající ho, až se vrátím domů? Co bych dala za to, abych mohla přijít domů z práce a mít tu někoho, komu se můžu vybrečet na rameni, když mám za sebou náročný den, let nebo prostě fakt jenom den blbec. Taky jsem jenom člověk. Co bych dala za to oslavit Vánoce s rodinou? Nebo jít na “blbý svátek” popřát dědovi?

Cestování po celém světě je benefit práce, kterou dělám. Ale pořád je tu ta práce, kterou někdo musí udělat. A proto je hodně lidí, co skončí dřív, než vlastně začnou, protože zapomínají na to, že je tu ta práce, že to cestování a život v Dubaji vlastně není zadarmo. A buď je ta práce nebaví, nenaplňuje nebo prostě to není pro ně.

Já vím, že jednoho dne pověsím uniformu na hřebík taky. A vzhledem k tomu, že svojí práci fakt miluju bez ohledu na to, jak je to někdy náročný, tak to pro mě bude těžký a bude mě to stát hodně slz. Na druhou stranu si půjdu za lepším.. Vdám se, dřív či později budou děti, vrátím se do školy a kdo ví, co vše se stane a nestane. Taky je možný, že se jednoho dne k létání vrátím.
Vzhledem k tomu, že hodně řešíme budoucnost, svatbu a tak, tak já k tomu řeším i to, jak dlouho tady vlastně budu.

Je toho hodně, co se mi poslední dny a týdny honí hlavou. A doufám, že mě za tenhle článek někteří neukamenují, haha. Pointa je, že já jsem taky jenom člověk a že i když píšu jenom o super užasných věcech, místech, kde jsem byla a nebyla, co jsem dělala v Americe či Asii nebo kdo ví kde, tak to taky není všechno růžový. Všichni jsme jenom lidi a nikdo to nemáme jednoduchý a každý máme svoje starosti a trápení. I já. 🙂
Samozřejmě, že jsem spokojená a šťastná. Jsem zdravá, mám zdravou rodinu, mám úžasnou rodinu a přítele, práci, která mě baví a žiju tak, abych byla šťastná a spokojená. Ale všechno má svojí daň. A nic není zadarmo.

A teď zpět k NY.

Po příjezdu na hotel, který byl mimochodem asi tak dvě minuty chůze od Times Square, jsem padla do postele a usnula ani nevím jak. Našla jsem poslední síly na to spáchat hygienu a sundat ze sebe ten nános make-upu a pak jsem prostě práskla s sebou do postele a spala jak zabitá.
Ráno jsem vstala relativně brzo, zaskypovala jsem si s Calebem a pak se připravila a jela za Jamie na oběd. Jelikož byl pátek, tak ona byla v práci, takže jsme využily její pauzy a šly se najíst.
Před tím, než jsem měla s Jamie sraz, tak jsem si vzala na hotelu mapu, přece jenom jsem v NY byla teprve po třetí a taky jsem pořád jenom ženská a byť na tom nejsem s orientací a mapama špatně, tak NY byla trošku výzva. 😀
Upřímně ani nevím, jak jsem našla metro, které jsem potřebovala. A můžu říct, že bylo docela chladno, ale jako bez debat jsem si užívala courat po ulicích NY. To bylo taková bomba bejt zpátky. Vlezla jsem na metro a jela za Jamie. Daly jsme si sraz tady …

Bylo to jak ve snu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem zpátky v NY. 🙂 Nejsem velká fanynka NY a nikdy bych v NYC nechtěla žít, ale svým způsobem mě to město fascinuje.
Po obědě se Jamie vydala zpět do práce a já si šla po svým. Potřebovala jsem si zajít koupit hand satinizers. V USA stojí jeden asi dolar, v Dubaji skoro 4 dolary za jeden. Takže jsem to tam vzala útokem. Koupila jsem si jich 10. Mají novou kolekci z Hawaii a pak jsem si koupila melounový, meruňkový a další.
Jelikož moje hlavní poslání bylo jít na poštu a poslat balík Calebovi, tak jsem šla nakupovat, abych do toho balíku měla co dát. Celou dobu jsem měla Caleba na telefonu, což byla docela sranda a moje kroky směřovali do knihkupectví. Barnes and Noble, už jsem zapomněla, jak moc to knihkupectví miluju. Tam snad mají všechno na světě a já tam strávila víc jak hodinu.
Calebovi jsem posílala fotky knih, co měli a co by se mu mohli líbit, nakonec si vybral jenom JEDNU! JEDNU!!!! Já myslela, že mě hrábne. Nevím, jestli se mi snažil ušetřit peníze, nebo o co šlo, ale čekala jsem, že si vybere víc jak jednu. Takže místo toho jsem si koupila knížku já. GONE GIRL, jsem na to zvědavá, kamarádka mi jí doporučila, že je hodně dobrá. Film jsem zatím neviděla, takže využiju toho a přečtu si knížku.
Normálně si nejdřív pustím film a pak čtu až knížku, protože kdybych to udělala na opak, tak budu 100% zklamaná z celého filmu. (Proto jsem byla zklamaná z Harry Potter od čtvrtého filmu po poslední, haha)

Když jsem odcházela, tak mě zastavila mladá slečna a zeptala se mě, jestli by mě mohla vyfotit s knížkou, kterou jsem koupila a říct ji proč s tím, že to dá na instagram. Tak říkám proč ne. Ještě mi podívala, že když mě viděla, tak si řekla, že vypadám jako hodná a milá slečna, tak že mě zastavila, že jí je úplně trapný otravovat lidi a že ne všichni jsou ochotní. Tak říkám proč ne. Podepsala jsem jí papíry a nechala se vyfotit. 🙂

A když jsem přijela do Dubaje, tak jsem otevřela IG a tam toto:

Další kroky směřovaly do CVS. Já nevím jak vy, ale já CVS miluju. Jestli mě něco ale vytáčelo, tak to byly ty dlouhé účtenky plný slev a kupónů. Jo, slevy a kupóny miluju, ale nemusím dostat účtenku dlouhou dva kilometry. 😀 
Nakoupila jsem nějaké M&M’s Calebovi, sobě a ještě pár věcí. 
No a mazala jsem na poštu. Po cestě jsem narazila na mladého kluka, poprosil mě, jestli nemám nějaký drobný. Tak jsem mu dala to, co jsem měla. Co mě naprosto překvapilo a dostalo bylo to, že jsme oba šli stejnou cestou a narazili na staršího pána – bezdomovce, on šel a rozdělil se s ním o ty drobné. To mě fakt zahřálo u srdce. 
No pak jsem došla na poštu. Nebudu lhát, poštu jsem přehlídla a tak jsem se musela zeptat kolemjdoucího. Pán mě vzal a odvezl mě až před poštu. Jestli něco miluju, tak ochotu Američanů. Fakt se mi nikdy nestalo, že by někdo nebyl ochotný mi pomoci. 
Vlezla jsem na poštu, koupila krabici, izolepu a vrhla se na to. Tajně jsem doufala, že si nikdo nevšimně těch plakátů, co jsem posílala. Přece jenom vidět holku mladou s plakáty polonahých holek?! Naházela jsem to do krabice a mazala k přepážce. Samozřejmě jsem musela vyplnit papíry pro celnici. Ale jestli mě něco fakt vytáčí, tak to bude to papírování. A celkově celý proces. Samozřejmě jsem na krabici vyplnila mojí adresu v Dubaji a pak celou Calebovo tam, kde je. Oni mají divný adresy. Takže mi na přepážce řekli, že za 1. nesmím napsat město a zemi na tu krabici – což jsem nevěděla. Věděla jsem, že ten balík bude poslán armádě v NY a odtamtud si to oni pošlou do místa určení, ale nevěděla jsem, že nesmím na krabici napsat zemi. Stejně tak jako jsem nesměla napsat mojí adresu mimo USA. Což jsem taky nevěděla. Takže mi to celý přelepil a já musela vše přepsat. A pak mi sdělil, že všude musím mít americkou adresu a ne dubajskou, jinak budu platit o 60 dolarů více. No to mě po ….
Takže jsem použila naší v TN, vše přepsala a pak už zbývalo vyplnit ten formulář. Vyplnila jsem vše, akorát jsem nevěděla co kam napsat u příjemce, protože oni nemají typickou adresu jako ulici a tak, tam mají jméno jejich jednotky, a všechny ty armádní věci, kterým já prd rozumím. Takže jsem to odnesla opět na přepážku a řekla mu, že fakt nevím, co kam patří. Takže to díky bohu vyplnil za mě. 😀 Teď se budeme modlit a doufat, že to dojde Calebovi bez problémů. 
Pak jsem měla pořád čas, takže jsem se courala po Union a Madison Squares. 

Nakonec jsem byla uchozená a tak jsem šla do Starbucks, kde samozřejmě neměli místo k sezení, protože tam byly jenom dva stoly, takže jsem se sebrala a šla si dřepnout do mekáče. Dala jsem si hranolky a McFlurry. Kdo mě zná, tak ví, že McFlurry miluju.
Seděla jsem tam asi hodinu a půl a čekala na Jamie. Byla jsem velice produktivní a vytvořila jsem si plán kolik si chci ušetřit, než se budu vracet na stálo do USA a kolik si budu měsíčně odkládat. 😀 A věřím, že tady se moji drazí rodiče vyloženě baví. Protože ví, že já miluju utrácet a slovo šetřit je pro mě jméno nemoci. 😀 Jsem na sebe pyšná, protože na rozdíl od mých kolegů jsem si v USA nic nekoupila – kromě těch sanitizers, který si kupuju především do práce, protože letadla jsou nejšpinavější místo na zemi i ve vzduchu bych řekla 😀 A taky mám podporu mého milého, který mi založí účet, abych si mohla peníze nechat v USA a nemohla tak na ně sáhnout. Což se bude hodit.

Pak už mě vyzvedla Jamie a my jsme šly k ní domů, kde jsme si na chvíli vydechly a pak šly do Moe’s. Šly jsme na Penn station a mě málem hráblo, protože když jsem došla do Moe’s tak mi povídá ten mladej kluk, že už zavírá a že ta paní přede mnou byla poslední. Takže jsme mu řekly, že na to Moe’s se těším skoro už rok, že jsem chodila poctivě do Moe’s dva roky každou středu a že jsem se těšila jak malá, že si ho dopřeju zatímco jsem v NY. Tak se mě zeptal, co teda chci a já byla nejšťastnější dítě pod sluncem. 🙂

Joey Junior = burrito s kuřecími kouskami, rýží, fazolemi (black beans), sýrem a salátem! BYLA JSEM V SEDMÉM NEBI! 🙂 Fakt jsem byla šťastná jako blecha … A ve Washingtonu si ho dám ZAS! A nic mě nezastaví.

No a pak jsme vyrazily na Times Square …

Taky jsme se dočkali beatboxu a break dance v metru! 🙂 Bohužel jsem stihla natočit jenom kousek. A co mě fakt bavilo, jak se přidávali i lidé, co prostě očividně profesionálové nebyli. Přede mnou stál borec s kufrem, koukám na něj a on se tam najednou točí jak blázen a zkouší nějaký “moves” haha.. Ale jako proč ne.. Lidí se mi, jak jsou lidé bezprostřední a prostě se nebojí ukázat či projevit. 
Pak jsem nakoupila pár pohledů, koupila si americkou vlajku (jupí, teď mám obě, jak americkou tak českou), koupila jsem Demi plyšáka s “I LOVE NY” a mohla jít spokojeně na hotel. 🙂 Dala jsem Jamie dárečky – nakoupila jsem jí další Hello Kitty věci a pak šla spát. Ráno vstávala tak, abych stihla s holkama brunch a pak ještě Skype s Calebem. 🙂 
Tohle jsou fotky z cesty na Brunch. Byli jsme na 44St, 7th AVE

Tady je fotka s Jamie z našeho brunch. 🙂

Pak už bylo na čase zabalit kufr a vyrazit zpět do Dubaje.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpátky. Ani se mi nechtělo zůstat kvůli NYC, ale tak celkově. Dokonce jsem měla možnost mluvit s Brunou a máme naplánovaný Skype až se vrátím z Ruska. Psala mi, že Robertovi chybím a že si myslí, že až ona odjede zpět do Brazílie, tak že se vrátí Miki. No to mi naprosto zlomilo srdce.
Nebudu ani říkat, kolikrát jsem v poslední době brečela jenom kvůli tomu, jak moc mi malý Robert chybí. I teď, když to píši, tak mám slzy v očích. Malý Robert neskutečně vyrostl, je z něj velký kluk a brzo mu budě 5 let! Nemůžu uvěřit, že tomu mému prďolovi bude pět let. Tuhle jsem koukala na videa, kdy tomu prckovi byly dva roky..
Bruna mi psala, že nechápe, že jí nenávidím, že ona už ze srdce nenávídí (trošku silná slova, já vím), tu holčinu, co přijede po ní a to dřív jak za 14 měsíců nebude. Psala mi, že nemůže uvěřit tomu, jak jsem byla silná a jak jsem se o ní starala, protože ona řekla, že tam nebude chtít bejt, až tam ta nová holčina bude. No, já tam taky svým způsobem nechtěla bejt, na druhou stranu jsem ale chtěla tam bejt co nejdéle a být co nejdéle s Robertem a samozřejmě dalším důvodem byl Caleb.
Bruna je jako moje mladší sestra. Plánovala jsem jí nemít ráda, ale nešlo to. Sedla mi a já měla potřebu se o tu holku postarat, než jí nechat v tom všem samotnou. I pro ní to muselo být těžký a já vím, že to pro ní bylo těžké. A musí být pro ní težké i to, že si Robert stýská po mě.

Každopádně mi USA chybí. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to tam bude tak moc chybět. A věřím tomu, že se mi bude těžko vracet z dovolené až se mi Caleb vrátí. To mi teprve zlomí srdce.
A tímto bych nerada, aby si někteří mysleli, že život v USA je procházka růžovým sadem. Není. Ale pro mě je to domov, stejně jako je doma tam, kde je moje rodina a to v ČR. Našla jsem tam sebe, druhou rodinu a chlapa na celý život. Až se vrátím, tak budu začínat od nuly a nebude to ani jednoduchý, ani sranda, ale bude to stát za to. 🙂

Jinak po návratu domů jsem vyvěsila vlajku!

Vyvěsila jsem nové pohledy – koupila jsem DVA – NYC a pak NEVER FORGET 9/11. 🙂 
A samozřejmě jsem pak padla jak za vlast a probudila se až někdy v půl 10 večer. Chudák Caleb na mě čekal celou věčnost a já se nemohla probrat z kómatu. Což je důvod, proč je článek napsán až dnes a proč jsem ještě neodpověděla na vzkazy.

A to je vše.

Mějte se krásně a další článek bude z Ruska! 🙂