You are here: Home / Home

LA, CALIFORNIA

AAAAAAAaaaaaa ….. Opět California! 🙂 
Musím říct, že i přes to, že LA je 16ti hodinový let, tak já mam ten let ráda. Sice je to dlouhý a pro nás je to rozhodně dělší jak 16 hodin, je to náročný, je to dlouhý, ale já to fakt mám i ráda. Sice je člověk pak vyždímanej tak, že ani neví, jak se vlastně jmenuje a odkud je, ale fakt to stojí za to.
Jedna věc je, že jsem lezla do letadla v bolestech. 😀 Vtipně jsem byla na cvičení a měla co dělat, abych to rozchodila. Já teda jsem zvyklá na pořádnou dávku, ale tohle bylo moc i na mě a vzhledem k tomu, že nechodím cvičit pravidelně, a hlavně většinou si jdu zaplavat, tak tohle byla pecka. Nebyla jsem jediná, i náš Purser si byl zacvičit a tak jsme kníkali bolestí dva. 
Let byl – klasika – dlouhý, ale bylo to fajn. Fajn cestující, skvělá crew a hlavně super senioři. Nasmáli jsme se a fakt ten let utekl jako voda. Sice jsme pak strávili asi hodinu na imigračním, jelikož jsme tam byli crew z … 5 letů? A když z toho dva byly 380, tak si představte ty dlouhý fronty. Jenom naše posádka byla 30! lidí 🙂 
Po příjezdu na hotel jsme se dali do kupy a vyrazili na společnou večeři na Newport beach. Já a ještě jedna holčina jsme se po příjezdu na místo odtrhly a šly si nafotit západ slunce. A musím říct, že to byl jeden z nejhezčích západů slunce. 

Fakt nádhera. Kdyby bylo po mým, tak tam zůstanu a do Dubaje se už nikdy nevrátím. 
Dali jsme si výbornou večeři, pár drinků a jeli zpátky na hotel. Přece jenom jsme všichni měli toho plný kecky a každý jsme měl nějaký ten plán na další den.
Já jsem se rozhodla, že si půjčím auto a projedu se trošku. Ráno v půl 9 jsem vyzvedla auto, nasedla a upalovala jsem si to směr Santa Monica.
Nejsem schopná popsat, jak relaxující pro mě je řízení. Skoro jsem se rozbrečela, jak jsem byla spokojená. Pustila jsem si muziku na plný kecky, tancovala, zpívala si (zpívala je hodně silný slovo, že moji milí rodiče?) a naprosto si vychutnávala každičký moment. Já fakt miluju řízení. A fakt se těším, až se vrátím do USA a koupím si auto. Když jsem ještě žila v USA, jako AU PAIR, tak jsem někdy sedla jen tak do auta, abych se projela a vyčtila si hlavu. 
Dojela jsem do Santa Monica a šla jsem se podívat po okolí. Přidám sem dva odkazy na videa a fotky! 
První je video po cestě k Santa Monica Pier. 
A pak tady už je video ze Santa Monica Pier 
Musím říct, že teda bylo neuvěřitelný horko! A taky jsem se debil na to nejlépe neoblékla. Ale na druhou stranu jsem měla později další schůzku na svatební šaty a nechtěla jsem tam jít jak hastroš. A většinu času jsem stejně strávila v autě. 

Strávila jsem tam asi tak hodinu a půl a pak jsem se vypravila na Vaše doporučení na Griffith Observatory. Děkuji za tipy, rozhodně to stálo za to! 🙂 Chtěla jsem se ještě stavit na Malibu, protože to není daleko od Santa Monica, ale na druhou stranu jsem věděla, že bude odpoledne zácpa a já musela být ve 4 zpátky v Costa Mesa.
Samozřejmě na Griffith Observatory bylo plno. Parkoviště narvaný, takže jsem musela parkovat docela daleko a pak si to vyšlápnout do kopce. V tom horku to bylo docela nepříjemný. Lilo ze mě a fakt jsem proklínala svůj nápad vzít si kalhoty místo kratasů. A hlavně vtipně po cestě dolů jsem si koupila nanuka a vtipně se pokecala, protože to byl vodový nanuk a samozřejmě v tom horku to tálo rychleji než jsem stihla … ehm tohle bude znít divně … lízat. Takže jsem ho v půlce kopce zahodila, jak jsem byla nas….

Strávila jsem tam jenom chviličku teda, mazala jsem rychle zpátky do auta a jela zpět do Costa Mesa.
Vtipně po cestě zpátky byla zácpa – žádné překvapení, ale v půlce cesty mi přestala navigovat navigace. Prostě se zasekla, takže jsem vzala nejbližší exit, zajela na benzínu a snažila se to rozchodit. Marně. Tak jsem se snažila rozchodit iPhone, protože mám svoje americké číslo a díky bohu i připojení k Internetu, ale neuvědomila jsem si, že jsem si zakázala ukazovat lokalitu, kde jsem, takže jsem musela jít na benzínu zjistit adresu. A pak teda jsem v autě rozběhala iphone, protože jako zázrakem mi došlo, že jsem měla “location services” zakázaný. Povoleno a mohlo se jet dál. 🙂
V půlce cesty se však navigace vzpamatovala, takže jsem naštěstí dojela včas. 
Rychle jsem se zaběhla převléct a běžela jsem na schůzku. A ? 
Našla jsem svoje šaty snů! 🙂 Sice teda stojí naprosto nechutný peníze, ale teda vdávám se jenom jednou a i Caleb se mnou souhlasil a vtipně to byl ještě on, kdo mi říkal, že můžu bejt naprosto v klidu, že je to ještě v pohodě cena a at si prostě vyberu to, co chci. No moje karta zapláče.. To ani nemůžu říct doma. Ale měla jsem fakt radost. Až takovou, že jsem normálně brečela Calebovi na telefonu, jak jsem byla spokojená. 
Pak jsem si zajela pro oběd do Panera Bread a jela zpět na hotel vyzvednout crew. Já a FO jsme chtěli jít na večeři a do toho mi napsal kámoš, že přiletí ten den do LA, tak jsme nakonec šli já, FO, náš kapitán a ještě jedna crew a pak druhá crew z letu po nás. Já i FO jsme měli auta, takže jsme všichni naskákali do aut a jeli na Laguna Beach. 🙂 Dopřáli jsme si večeři s drinkama s výhledem na pláž. Naprosto nádherný západ slunce .. 🙂 

Musím říct, že se mi nechtělo jet na hotel a vracet auto. Mohla jsem si ho nechat až do rána, protože jsem měla zaplaceno 24 hodin, ale prostě se mi nechtělo zpátky a z představy, že máme letět zpět do Dubaje, jsem měla osypky. Já prostě jsem v USA spokojená, cítím se tam štastná a jako doma. Akorát mi tam chyběl ten chlap. Kdybych mohla, sednu na letadlo a letím za ním. O tom žádná .. 
Cesta na letiště byla …. náročná. Já jsem to nesla těžce, protože naposled, co jsem byla na “Departures” v LA, tak jsem strávila asi 5 hodin v slzách, protože jsme s Calebem přistávali z Hawaii v LA a odtud oba letěli každej “domů”. Takže tam to bylo naposled, co jsme se viděli. A já jsem si vzpomněla na to loučení.

Všechna moje loučení jsem byla já ta, která procházela pasovou kontrolou. Byla jsem ta, která nechávala někoho za sebou. At už to bylo, když jsem letěla do USA, UK nebo UAE. A je jedno jestli jsem se loučila s rodičema, přáteli, host family a nebo s Calebem. Ale musím říct, že je podstatně snažší bejt ta, která jde první. Když jsme byli v LA, tak Caleb měl let dřív jak já a taky z jinýho terminálu. On letěl “domestic” já letěla “international”. V LA jsem byla já ta, která zůstala stát za pasovou kontrolou. Caleb byl ten, který odcházel a nechával mě za sebou. Sice jsem probrečela hodně hodin, ale celkově jsem to snášela podstatně lépe, protože jsem byla pořád v sedmém nebi z našeho zasnoubení a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme se zasnoubili. Nemohla jsem uvěřit tomu, jakým způsobem mě o ruku požádal, nemohla jsem uvěřit tomu, že to, o čem jsme několik měsíců mluvili se stalo skutečností, nemohla jsem uvěřit tomu, že mám na ruce nádherný diamantový prstýnek. Ale stejně tak jsem těžce snášela fakt, že prostě musíme jít zase od sebe. Jenže tentokrát byla řada na mě zůstat na letišti. Nemohla jsem ty slzy zastavit a nedokážu ani popsat, co se mi honilo hlavou natož co jsem cítila. Brečela jsem bez přestání následující dvě hodiny a na svůj let odcházela úplně znechucená, zlomená, naštvaná … Ale tak co už, to holt k mému životu patří.. Ale prostě být zpátky na tom místě mi připomělo naše poslední loučení. 🙁

Let zpátky do Dubaje byl v pohodě. Docela to i uteklo, nebyl to špatný let. A taky jsem měla nový zážitek. Otázkou zůstává, zda-li to je dobrej nebo špatnej zážitek. Měli jsme tzv. Rejected landing. To znamená, že když jsme už byli tak dvě minuty od přistání, tak jsme museli znova “vzlítnout”. Já okamžitě věděla, že se něco děje. Přece jenom člověk ví, jak to chodí, když se přistává, je to slyšet, je to cítit.. Najednou člověk cítil něco úplně nového, takže najednou jsme se zase zvedli a to byl teda masakr. A380 je neuvěřitelně obrovský a těžký letadlo. Mnohdy mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možný, že se to letadlo vůbec odlepí od země. Byla jsem docela nadšená, že jsem to zažila v praxi. Byl to adrenalin. Ale být asi níž, tak se pose… 😀 Ale všechno v pohodě. Celkem běžná věc..
A pak mě čekal jeden den volna ..
JEDEN DEN! 
No a ten jsem strávila v nemocnici s mojí spolubydlící, která se pořezala při vaření a já jí musela vzít do nemocnice, aby jí to zašili. Takže místo toho, abych si dala véču s Demi a Omarem, šla brzo spát, dala si vanu a sbalila si jsem trávila večer v nemocnici. Na druhou stranu jsem ráda, že moje spolubydlící je v pohodě, rána je zašitá, já si holt dala večeři o dost déle, dopřála jsem si jenom vanu a padla do postele jako za vlast. Ani jsem se neobtěžovala si zabalit… 
END.

New York :)

New York po … ehm milionté snad už? 
Opět jsem vyfasovala krátký layover v NY. Není to špatný let, ale 24 hodin v NY po 13ti hodinovém letu je prostě na palici. Na druhou stranu jsem měla možnost vyrazit ven s Jamie – mojí bridesmaid a také se podívat po svatebních šatech, což byla sranda. A abych nezapomněla, mimo jiné, jsem zvládla strávit 5 hodin v Apple Store. 🙂 To byl teprve zážitek na celý život.
Po příjezdu na hotel jsem se převlíkla a okamžitě jsem vyběhla ven, jelikož jsem se těšila jako blázen na svůj oblíbený salát z Chop’t. Pak jsem se vrátila na hotel, dopřála si hodinové vany a čekala na svoji schůzku. Tak jsem si blejskla selfie … 
Pak už bylo na čase vyrazit na smluvenou schůzku. Měla jsem si jít vyzkoušet svatební šaty. Těšila jsem se jako malá holka. Navíc jsem doufala, že vyzkouším vícero různých stylů. Vyzkoušela jsem i jedny, které už jsem měla na sobě v Dubaji. Ale prostě jsem neměla ten pocit, že jsou to přesně ty šaty, které bych chtěla mít v Den D. 

Po schůzce jsem vyrazila do Apple Store a to byl tenda zážitek na celý život. Nejenom, že to bylo přeplněný lidmi a člověk pomálu nevěděl, kam si stoupnout, jelikož tam byly DAVY lidí. Já měla problém s kamerou na mým iPhone 6 plus a rozflákaný displej na iPhone 6. Takže jsem čekala 3!!! hodiny, až mě budou moct vzít. Asi dvě hodiny jsem seděla na telefonu s Calebem, měla slzy v očích, protože jsem během dvou dnů spala víceméně jenom 3 a půl hodiny. Takže jsem byla tak unavená, že to snad nebylo ani hezký. Ale jelikož jsem už jednou chtěla opravit telefon v Dubaji a nepochodila, tak jsem se rozhodla to udělat v NY. Tudíž jsem fakt jela z posledního. Nakonec mi opravili kameru a druhý telefon si nechala kompletně vyměnit. Sice mě to stálo nějakou tu kačku, ale mám konečně Facetime, což je obrovský plus. V Dubaji koupené telefony nemají FaceTime. Bohužel FaceTime, Skype etc. jsou tu nelegální. 🙂 
Do Apple Store za mnou přišla Jamie. Takže jsem nechala jeden z telefonů v Apple a zatímco na něm pracovali jsem si zašla – konečně – na večeři. Opět jsme šly do Chop’t. Objednala jsem si colu a dostala jsem super plechovku …
Pak jsme vyzvedly můj opravený telefon a šly jsme na Times Square. Já měla málem zástavu z těch lidí. Naprosto nezvládám davy lidí. Nemám trpělivost, jak každej čumí do telefonů, nekouká na to, kam jde a plete se lidem pod nohy. Samozřejmě taky půlka lidí se zastaví uprostřed ulice. Já chápu, že si chtějí vyfotit/natočit Times Square. Taky ráda fotím, ale alespon uhnu. Snažím se stát tak, abych nikomu nepřekážela. Pak jsme se zastavily v pár obchodech a bylo na čase se rozloučit.
Já šla spát, Jamie šla domů, protože letěla do New Orleans. Takže jsem si alespon dopřála nějakého spánku, kterej jsem potřebovala jako sůl. 🙂 
Po příletu do Dubaje jsem se snažila co nejvíce zrelaxovat, jelikož mě čekal let do LA. Strávila jsem dva dny válením se u bazénu. No a taky jsem chytrák šla na power yoga a nějaký speciální posilování nohou, zadku a břicha. TO byl nehorázně blbej nápad. 
Jako yoga se mi neuvěřitelně líbila. Na tu začnu chodit co nejvíc to půjde. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Je fakt, že člověk úplně vypne a užívá si tu pohodu a relax. Jenže druhej den jsem se nemohla ani hnout. Takovej záhul jsme dostali na obou cvičeních, že jsem prostě nezvládala jediný pohyb, jak mě všechno bolelo. 🙂 

Taky to byla pořádná sranda pak na letě do LA! 🙂

Více v článku z LA!

Durban, South Africa – Shark DIVE

Ano, potápění se se žraloky se stalo skutečností! 🙂
Abych pravdu řekla, přemýšlela jsem, že na let zavolám tzv. SICK. Měla jsem víceméně jenom jeden den volna po letu Melbourne – Auckland – Melbourne, takže jsem byla unavená jako blázen. Představa jít na let mě naprosto děsila, měla jsem problémy vylézt z postele, fakt jsem myslela, že to nedám. Takhle unavená jsem dlouho nebyla. Nakonec jsem se překonala a na let šla. 
Let byl víceméně fajn, super crew i flight crew, byla sranda. Po příletu do Durbanu jsme šli na večeři – všichni povině na pořádný kus stejku. Já pomalu už hlady ani neviděla,. Taky jsem ten stejk zbagrovala rychlostí blesku. 
Jelikož nás čekal budíček před 5am, tak jsme hned po večeři šli zpět na hotel a šli spát.

Ráno budíček v 4.45am. Myslela jsem, že z tý postele nevylezu. Fakt jsem chtěla spát, a to klidně celý layover. Nakonec jsem se přemohla a šla se oblíct a zabalit se. 

Sešli jsme se v 5.15 dole v lobby hotelu a jelo se.
Cesta trvala přibližně hodinu. Musím říct, že jsem zažila jeden z nejkrásnějších východů slunce vůbec. Normálně mě mrzelo, že jsem neměla telefon v ruce, protože jsme měli všechny věci v kufru auta, abychom se tam vůbec vešli. 
Po příjezdu na místo činu jsme dostali neoprény. 🙂 A pomalu, ale jistě jsme se chystali na věc.

Po té, co jsme se převlíkli, tak jsme šli podepisovat papíry. Byl to víceméně papír o tom, že tohle děláme dobrovolně z vlastní vůle, že jsme si vědomí, že může dojít k zranění či smrti, že můžeme být kousnutí žralokem a podobný hity. To jsem byla bílá jak stěna, víceméně jsem si podepisovala papír o tom, že jsem víceméně si vědomá, že můžu bejt snídaně pro jednoho z těch macků. 
Pak jsme měli školení, během kterého jsme dostali bundy a vesty. Bylo nám vysvětleno jak vyskočit do člunu, jak si sednout, kde mít zajištěné nohy, jak se držet. Taky nám bylo připomenuto, že je možnost kousknutí žralokem etc. Prý, že žralok jí to a to, ale aby věděl, co může jíst a nemůže, tak do toho kouše. 
Nakonec jsme vlezli do člunů a jelo se. CCA dva kilometry od pláže což bylo přibližně 10 minut cesty. Byly docely velký vlny, takže to s náma házelo ve velkým.

Dojeli jsme na místo činu. Když jsem viděla ty žraloky, tak jsem málem odpadla. Někteří byli maličcí, někteří byli pořádní macci. Asi to bylo poprvé, co jsem byla takhle blízko žraloka. A sorry, nepočítám akvárium v Atlantě, nebo kdekoliv jinde, kde jste alespo chránění sklem. 

Rozdělili jsme se do tří skupin a šlo se na věc. Do vody hodili klec, rozdali nám brýle a šlo se na to. Moje skupina šla poslední. Když jsem viděla skupinu č. 1 jít na to, tak jsem si řekla, že to je vlastně easy. A když přišla řada na mě, tak jsem do tý klece šla víceméně s nadšením a byla jsem úplně v klidu, což mě překvapilo, protože jsem očekávala, že si prdnu strachy do neoprénu. 
Vlezla jsem do vody a šlo se na to, zadržet dech a potopit se … 
Ten adrenalin byl neuvěřitelný. Být pod vodou a mít žraloka pár cm od obličeje. Ani si nás nevšimli. Jenom plavali kolem. Bylo neuvěřitelný sledovat, jak se krmí, protože ze člunu jim házeli ryby, takže jsme viděli, jak ty rybky žrali jak jednohubky. A co zbylo sežrali ryby kolem, protože kolem těch velkých žraloků plavaly ryby a ty prý plavou kolem, protože se krmí za zbytkách.
Tady už je pár fotek..

Borec, co vyfotil ty fotky s nima plaval absolutně bez ničeho. Nechápala jsem. On mi vysvětloval, že člověk musí bejt naprosto uvolněnej a nestresovat se či se nebát. TO se lehce řekne… Povídal, že vycítí strach.. 
Pak jsme šli zpět do člunu. A zase se šlo do vody, první skupina, druhá …. Jelikož to s náma ale fakt houpalo, tak se nám udělalo všem zle. Všichni jsme byli naprosto bílý. Já měla slzy v očích jak mi bylo špatně. Jedna crew skončila na zemi člunu s kýblem, naprosto nad ním zhroucená. Mario, další crew, toho jsem viděla sedět přede mnou, když jsem se otočila a podívala se pak zpět, tak byl přes palubu, vystrkoval na nás zadek a ….. Ewwww … Takže já se otočila na toho chlapa, co to organizoval a řekla jsem mu at na mě mluví, jinak to ze mě půjde ven taky. Ve finále jsme se nemohli dočkat a jít zpět do vody. Přišlo mi to směšný, že jsme všichni naskákali zpět k žralokům, protože nám ve člunu bylo neuvěřitelně zle. 😀 
Pak jsme se zabalili do bund, protože nám byla neuvěřitelná zima, a vyrazilo se zpět na pevninu. 🙂 Převlíkli jsme se, zaplatili jsme, dostali jsme CD a jeli jsme na hotel. Všichni jsme byli tak zničení, že jsme odpadli jak pytel …. a spali jak zabití. 
Později bude víc fotek a video! Dodám později během dne. 
Před letem jsem dostala poštu. Myslela jsem si, že je to pohled od našich, takže jsem se neobtěžovala to jít vyzvednout. Heleme se, byly to CD od tety, co nám poslala naše fotky z našich zásnub. Měla jsem takovou radost, ale na druhou stranu jsem byla tak zklamaná, protože jsem neměla kde se na ně podívat. Nakonec ale jsem se na ně mohla podívat na hotelu, díky bohu měli business center. 🙂 
Tohle je fotka, která mi byla ukázána na fotáku, když mě teta zavolala, abych se šla podívat a řekla jí, co si o tom myslím. Pak se zeptala, co na to říkáš? Když jsem se otočila na Caleba, tak ten už klečel :-))))

Měla jsem neuvěřitelnou radost z těch fotek. Tak moc jsem se na ně těšila! 🙂 
Upřímně se nemůžu dočkat mojí další dovolené, která je v září. Už aby to bylo. Na druhou stranu musím říct, že to utíká docela i rychle, Caleb je na cvičení, já mám letů víc než dost, takže to fakt utíká jako blázen. Ted se budu těšit na fotky z military ball. :)))))) 
Přístě letím do NY. Tentokrát asi nic podnikat nebudu. Lítám tam poslední dobou každej měsíc, takže už mi to ani nepřijde. Mám se sejít s Jamie a taky mě čeká další zkouška šatů, na kterou se neuvěřitelně těším. 🙂 
Takže bych řekla, že další článek bude až po LA nebo po Moskvě. Uvidíme, jestli bude o čem psát, jestli budeme něco podnikat … 🙂 
A to je všechno! 🙂 
Mějte se krásně a přeji krásný zbytek neděle! 🙂

Auckland, NEW ZEALAND

Musím říct, že jsem zklamaná, že jsem vesměs celý layover prospala. 🙁 Protože Nový Zéland je naprosto nádherný místo na zemi. To člověk mohl vidět už při přistání, nemluvě když jsme jeli na hotel. Fakt nádherný a já se tam tak těšila.

Víceméně jediný, co jsem stihla bylo jít s crew na oběd, podívat se po městě, jenom tak rychlovka, koupit a poslat pohledy.
Odpadla jsem v 7 večer do postele, spala do 11ti večer, pak do 5ti ráno čuměla do zdi, psala si s Calebem a pak zase v 5 odpadla a spala jsem až do wake-up call. Jedna crew se mě snažila vzbudit, že bychom šly spolu do Sky tower, jenže mě ani její 3 telefonáty nevzbudily. Až tak jsem byla vyždímaná, že mě ani blbej telefon nedokázal vzbudit.

Je fakt, že tenhle let je hodně náročný. A jestli jsem se něco naučila, tak poslouchat svoje tělo. Protože jakmile člověk cítí, že potřebuje spát a potřebuje si odpočinout, tak si prostě musí odpočinout. Kort u týhle práce. Měla jsem asi milión plánů, co jsem chtěla dělat a kam jsem se chtěla jít podívat a nezvládla jsem ani jeden, což mě nesmírně mrzí. Na druhou stranu vím, že to nebylo naposled, co jsem se tam podívala. Příště se podívám na vícero míst! 🙂

Jako bylo naprosto nádherný počasí a fakt ideální čas na to jít ven a podívat se po městě. 

Měla jsem na palubě i pár Čechů, co mi dali tipy na to, kam jít. Fakt mě štve, že jsem je nevyužila. 🙂 Tak holt příště no …
Ale fakt je to ráj na zemi!

Jinak jsem vyměnila lety.

Místo Barcelony, kde jsem již byla si zaletím do Durban – přemýšlím o potápění se.. se žralokama. 😀 Tak uvidíme a pokud na to dojde, tak snad mě nesežerou. Pak mě čeká JFK, už asi po miliontý. Tam si lítám každý měsíc a už mám preventivně osypky z letu. Ale na druhou stranu se uvidím s Jamie a budu mít další schůzku na zkoušku šatů. Pak jsem vyměnila Dublin za LA. Chtěla jsem prostě hodiny, jelikož v září mám opět dovolenou. A pak teda mám Moskvu místo Birminghamu (YEEEEEEEEEEEEES) a opět Singapore – Brisbane – Singapore. Tam se hrozně těším! Singapore mám ráda a Brisbane je taky nádherný layover. Navíc to je všechno kolem 7-8 hodin letu, takže je to strašně super! 7-8 hodin je jako nic ve srovnání s lety, které jsou přes 12 hodin. Především takový LA, který je 16 HODIN jenom LET! To bude zase peklo..

Taky jsem si udělala radost a pořídila si šaty na ples, takže z toho mám nehoráznou radost. Jdeme v září a je to náš první ples, tak se oba těšíme. Konečně se nám podařilo dát dohromady i seznam hostů na svatbu. Už jenom dva týdny a můžeme konečně dojít i k datumu svatby.

Teď mám skoro dva dny volno, tak doufám, že se uvidím s Demi. Poslední dobou je hrozně náročný se sejít. 🙁 Každá máme jinak lety, Buď je jedna pryč, nebo obě a nebo jedna spí a druhá jde na let. Prostě všechno hraje proti nám.

Tak uvidíme.

Další článek bude pak z Durbanu! 🙂

Melbourne, Australia

Tak jsem si konečně přidala další dvě nové destinace na mojí mapu. 
Začneme Melbourne, Australia.
Tento let byl opět multi-sektor. Tentokrát Melbourne – Auckland – Melbourne. Tento let jsem vyměnila za můj Amsterdam. Raději lítám Asii, Afriku a Austrálii. Přece jenom po Evropě není se tak těžký dostat a abych pravdu řekla, tak se snažím z toho vytřískat co nejvíce a proto se radši 100 krát podívám do Austrálie, než do destinace v Evropě, kde jsem byla už dříve nebo jsem už tam pákrát letěla jako crew. 
Melbourne mi tak trošku připomínal Chicago, Atlantu a pak tak trošku evropský město. To byl teda můj pocit, někdo by třeba nesouhlasil. My jsme se s Jennifer shodly na tom, že nám připomíná Chicago a pak teda Atlantu, protože tam bylo pár mrakodrapů podobných těm, které jsou v Atl. 
Víceméně jsme měli v Austrálii dva dny s tím, že jsme si mezitím zaletěli na Nový Zéland. 
Po příletu do Melbourne jsme se domluvili, že půjdeme na oběd. Pozval nás kapitán, což byl naprostej borec! Fakt jsme měli skvělýho kapitána a FO (první officer). Byla s nima sranda. A stane se málokdy, že crew jde ven s pilotama. Většinou s nima chodí lidi neradi. Já jsem měla štěstí, že jsem měla zatím vždycky skvělý kolegy i piloty.
Jelikož se do Melbourne přestěhovala moje kamarádka Jennifer (Kdo četl starý blog, tak určitě ví, o které Jennifer je řeč), takže jsem měla radost jako blázen, protože se za mnou přijela podívat. Bylo až neuvěřitelný vidět se po 2 LETECH! A můžu říct, že se víceméně nic nezměnilo. 😀 Přišlo nám to jako kdyby to bylo včera, co jsme spolu chodily na párty v Atlantě, zažívaly všemožná a nemožná dobrodružství.
Tady je pár fotek z centra a z procházky po městě. 

Musím říct, že teda byla neuvěřitelná kosa! Ve finále jsme to zabalili, šli si nakoupit nějaký dobroty a pak šli každý na pokoj. Já s Jennifer šla na můj pokoj, kde jsme lehly na postel a kecaly, kecaly, kecaly a doháněly všechny novinky a drby za poslední dva roky. Vzpomínaly na starý dobrý časy v Atlantě.. 🙂
Jennifer se nezdržela tak dlouho, protože měla jetlag a já jsem musela vstávat ve 4 ráno na let na Nový Zéland. Takže jsem ve finále šla spát v 7 večer a spala jak zabitá až do wake-up call. 
Článek o Novém Zélandu bude samostatný, takže to teď přeskočím rovnou na poslední den! 🙂
Musím říct, že let zpět do Melbourne byl sranda. Všichni jsme měli dost, byli jsme unavení, měli jsme jetlag a prostě jsme byli všichni mimo. Pobavili jsme se však při přistávání, jelikož kapitán měl PA (Public announcement) a povídá “CABIN CREW, PREPARE FOR LOUIZ LANDING” … Vždycky máte před přistáním a vzletem PA buď “CABIN CREW PREPARE FOR TAKE OFF/LANDING” .. Jenže hodně lidí rozumnělo “CABIN CREW PREPARE FOR THE WORST LANDING”, takže zavládla trošku panika u pár lidí. 😀 I crew. My teda vepředu rozumněli LOUIZ, ale hodně holek rozumnělo THE WORST. I pasažéři. Hlavně někteří se ptali, jestli opravdu řekl the WORST a jelikož holky nerozumněly, nebo si nebyly jistý, že rozumněly správně, tak si myslely to samý.

Nakonec to bylo jedno z nejlepších přistání, které jsem kdy zažila! 🙂 Už jsem zažila opravdu peprný dosedy na zem, kdy to ze mě vytřáslo i duši … A fakt jsem si myslela, že se to letadlo rozpadne. 😀

Z letadla jsme všichni vypálili rychlostí blesku, protože jsme chtěli jít do Duty free koupit něco k pití, jelikož jsme se domluvili, že všichni zůstaneme na hotelu a sedneme si na bar a pak to zapíchneme u někoho na pokoji.
Takže po příjezdu na hotel jsme se všichni šli převlíct a sešli se dole. 
Bylo nás tak 15 dole, což byl zázrak samo o sobě. Dostali jsme dva nový piloty (Na dlouhých letech máme dva kapitány a dva FO), protože ti “staří” letěli zpět do Dubaje a do Aucklandu s náma pokračovala jenom jedna posádka (Jsou to tři hodiny letu, není třeba 4 pilotů). A pak se k nám přidal ještě jeden náš FO, který přiletěl do MEL s B777. 
Takže jsme si dali nějaký ten drink, většina z nás si objednala večeři a když zavřeli, tak jsme se přesunuli na pokoj k Ahmedovi (Ten, co je vedle mě na fotce při obědu) . Bylo nás tam 20!!!! Z 30 crew se nás sešlo 20! 15 crew – jak nejhlavnější vedoucí, tak senioři, stejně jako 5 pilotů! Všichni jsme se shodli, že tohle se často nestává. I Caleb se divil, kolik se nás sešlo, když jsem mu poslala snapchat. Ten už ví taky až moc dobře, že tolik se nás málokdy sejde. Obzvlášť na A380. 
Takže jsme takhle seděli, vykládali si a pak jsme se rozešli na kutě někdy ve 3 ráno, což se každému hodilo, protože tím pádem jsme všichni bez problémů spali do 4-5 odpoledne, než jsme měli v 6 wake up call.
Jediný, co jsem zvládla, tak bylo vyfotit dvě-tři fotky z hotelového pokoje. První je ta úvodní a pak tuhle …
Musím říct, že se mi Melbourne líbil. 🙂 Celkově to byl fajn layover, hlavně skvělá crew! 🙂 

Manila, Filipíny – Luanda, Angola a novinky! :)

I přes to, že jsem původně neměla v plánu psát článek, tak jsem se nakonec rozhodla napsat co a jak.

Po příletu z dovolené jsem měla víceméně den na to, abych se vzpamatovala a dala se do kupy. Nebudu lhát, byla jsem docela vydeptaná, že musím zpátky do práce. Přece jenom komu se kdy chce do práce po dovolený, že? A ještě k tomu, když je to pro vás dovolená snů.
Takže jsem ráno vstávala vyloženě po prdeli a sama bych si dala ránu za ty čumáky, co mě provázely cestou až do letadla.
Musím říct, že jsem ale měla super crew. Je fakt, že pro mě je náročný se vracet do normálního života po tom, co mám možnost strávit nějaký ten čas s Calebem. Můj senior se mě ptal, jestli jsem v pohodě, tak jsem mu řekla, že je to můj první let po dovolený, že jsem se vrátila “předevčírem” a že jsem se ještě nevzpamatovala a že potřebuju čas. A taky jsem se nebála zmínit, že kdyby bylo po mém, tak okamžitě dávám výpověď. Samozřejmě jsem byla drama queen, stejně tak jako v předchozím článku.
Tak mě objal a řekl, že to bude v pohodě, že je to vždycky těžký. Stejně tak ostatní crew byli obrovskou podporou. Musím říct, že já mam z prdele kliku (pardon) a vždycky mám naprosto úžasnou crew! 🙂 A to se jen tak nestává, většina mých kamarádů má dobrý ….. nechám to takhle, doplňte si sami..

Když jsem dělala první servis, tak na mě houkla crew z druhý strany a ukazovala směrem na pasažéra, tak se kouknu a tam moje kamarádka! Já měla takovou radost, že jsem odnesla jídla a běžela jsem k ní. Tak po mě holka skočila, všichni Filipínci kolem na nás koukali jako jestli jsme se takhle náhodou nezbláznily. Fakt jsem měla takovou radost, že jí tam mám. My jsme spolu byly na letu MXP – JFK – MXP (Milan, JFK). Ona je CSA, což jsou crew, které se starají o sprchy v první třídě a jsou samozřejmě jenom na A380, protože to je jediný typ letadla, kde ty vymoženosti máme. Seděly jsme spolu dvakrát na jumpseat (naše sedačky) a musím říct, že jsem se takhle dlouho nezasmála.
Celkově to byl super let. Filipínci jsou naprosto úžasní lidé podle mého názoru. Neuvěřitelně slušní lidé. A lidi, kteří opravdu dřou. Makají jak blázni za malý peníz. Nám i říkali při briefingu, že si máme uvědomit, že jsou to lidi, kteří pracují v hotelech, salónech a celkově v “customer service” a jsou to oni, co věčně někomu “slouží”, tak ať jim dopřejeme hezký zážitek a tentokrát ať jsme to my, co budeme “sloužit” jim.

Bohužel Manila, let který jsem měla já, byl dlouhý. CCA 8 hodin letu (počítám letové hodiny, nepočítám čas před a po). A samozřejmě to bylo pouze 19 hodin v destinaci. Demetra třeba letěla po mě a měla 30 hodin, protože měla ten druhý let. Takže já jsem víceméně jenom spala, válela se v posteli, ve vaně, jedla a skypovala s Calebem. Příště doufám, že dostanu delší let, protože bych se ráda šla podívat na Volcano a celkově něco tam vidět.
Místo toho jsem měla návštěvu. 🙂 Přišla Isha s její neteří. Přinesly mi dárečky, pohledy a dělaly mi chvíli společnost, což od nich bylo hrozně hezký. Její neteř bylo 9 let a byla hrozně roztomilá a neuvěřitelně slušně vychované dítě!

Vtipně mě během mého layover sundali z letu do Seychelles. Což mě na jednu stranu naštvalo, ale na druhou stranu mi to tolik nevadilo, protože bych tam měla jenom 14 hodin a to bych se stejně válela na pláži. Takže jsem dostala CAN-USE. TO znamená, že mi z toho můžou dát buď let – layover, nebo otočky, nebo mě můžou dát na Standby buď doma či na letišti a vytáhnout mě na let dle potřeby (kdyby někdo zavolal na poslední chvíli sick) a nebo by mi mohli dát OFF. No samozřejmě to bych nebyla já, abych dostala dny OFF, takže mě bylo jasný, že dostanu nějakou pecku.
Po přistání v Dubaji jsem mrkla na telefon a tam změna na REST. Tak to mi bylo jasný, že dostanu let někdy ráno. Modlila jsem se, aby to nebyl noční let. Protože jsem domů dorazila mezi 1-2 hodinou ranní a věřte, že fakt jsem neměla šťávu na to, abych dostala noční let a víceméně ani ne den volna.
No, během odpoledne se mi změnil roster a že letím do Shanghai. Čínský lety nemusím, ale zase jsem posledně toho tolik nezažila v Shanghai, tak jsem chtěla jít ven a podívat se po městě.

A teď pecka..

Jdu do práce, briefing, jedeme do letadla, uděláme vše, co máme, já jsem vzadu v galley, připravuji věci na servis a na welcome services, boardujeme pasažéry. Najednou telefon, zvednu ho. Mikejla, jsi to ty? Sbal se a přijď dopředu, neletíš s náma. Říkám, cože? To jako si děláš srandu? (Už se mi stalo, že mi PUR řekl, že jsem tzv. Offloaded a jdu na jiný let. To bylo na mý Praze – málem jsem měla infarkt. Ale dělal si srandu.) A on, že ne. Tak říkám a kam letím? A on že do Luandy. Tak říkám, no dobrý. Sbalila jsem se, odvezli mě s kuframa k jinýmu letadlu přes půlku letiště a letěla jsem do Luandy.

Ty vado díky bohu, že jsem dostala Luandu! Protože takovou srandu jsem na letě už dlouho nezažila. Skvělá crew, fakt naprosto nehorázně skvělá crew, vedoucí nám dělali drinky vzadu, seděli jsme na kontejnerech a kecali jsme celý let. Jak tam, tak i zpátky. Já strávila půlku letů v kokpitu s našima pilotama a tak jsme se zasmáli, že to není ani hezký. Normálně crew chodí neradi do kokpitu, tentokrát jsme se vyloženě prali o to, kdo půjde. Strašně super let, stejně tak jako pasažéři. Měli jsme i hodně lidí z Číny, co neuměli anglicky, tak jsem automaticky řekla, co máme k jídlu čínsky. Tak na mě koukali jak péro z gauče, smáli se a ukazovali, že dobrý, dobrý .. Jsem na sebe pyšná! 😀 Ještě bych se mohla naučit arabsky víc slovíček.

V Luandě jsme všichni zůstávali na hotelu. Nikdo nešel ven. Není nám to ani doporučováno. Díky bohu jsem si s sebou vzala časopisy – svatby, plánování a podobný serepetičky.

Dopadlo tak, že jsem po příjezdu volala Calebovi a na Skype jsem mu usnula. (Teď se mě ptal o čem píšu článek, tak jsem mu odepsala a on mi řekl, že mám napsat o tom, že wifi stála za hov.. 😀 Tak to píšu) … Pak jsem se probudila v 1-2 ráno. Spala jsem od 6-7mi večer do 1-2 ráno. Pak jsem si s ním chvíli psala a jelikož byl vítat svoje kluky zpátky v USA, tak já usnula a probudila se v 5 ráno a šla dolů na snídani. Snídaně v královským stylu, jak je u mě známo. 4 talíře plný … Klasika. Pak jsem se sebrala, šla zpátky na pokoj a skypovala s Calebem. Vtipně jsem musela sedět v koupelně celou dobu, protože tam jedině šla wifina. V pokoji byla slabá, takže jsem musela vždycky chodit na záchod a už mě to prudilo, tak jsem tam zůstala. Pak jsme mluvili o svatbě.

Svatba.. Svatba bude určitě v USA. Já se v Čechách nikdy vdávat nechtěla, pominu-li období, kdy jsem chtěla být princezna a vdávat se na Hluboký. To obdoví je pryč dobrých 15 let.
A ne, svatba nebude na Hawaii. Líbánky dost možná ano. A podle toho, co mi bylo řečeno a podle fotek to vypadá na jeden z nejkrásnějších ostrovů, který jsem kdy viděla – ne jenom Hawaii.
Víme lokalitu, respektive stát a teď koukáme na konkrétní místa, kde bychom to teda spáchali. Výhodou je, že je to přesně mezi.

Po návratu z Luandy jsem šla rovnou ven s mojí kamarádkou Terezkou na nákupy. Já jsem si udělala radost a koupila jsem si knížky a plánovač, což se mi velice hodí.

Taky jsem nakoupila dárečky pro moje Bridesmaids. Takže když jsem dorazila domů, tak jsem dávala dohromady přání, dárky a celkově ty krabice.
Ukážu fotku jenom krabice pro “Maid Of Honor” …

Tahle byla pro Demi. 
Demi a já se neznáme tak dlouho, ale kdo sledujete stránku, články či naše fotky, videa, tak jste si asi všimli, že jsme jak Pat a Mat. Nedokážu slovy popsat, co ta holka pro mě znamená. Demi tu pro mě byla každý moment, kdy jsem byla zralá na psychárnu během našeho prvního deploymentu. Nedokážu spočítat dny a noci, kolik jsem jí probrečela v náručí. A za krátkou dobu se ukázala jako pravý přítel. Je to holka, co má srdce ze zlata a pro druhé by se rozdala. Je neuvěřitelně hodná a optimistická holka, co vám zvedne náladu a dokáže vás rozesmát jako nikdo jiný. 
Naprosto si mě získala a vím, že tohle přátelství je na celý život. A tak pro mě nebylo tak těžké rozhodnout se, kdo bude můj Maid Of Honor.
Takže jsem jí včera odpoledne zavolala a jelikož se zrovna probudila, tak jsem jí řekla, ať se obleče, že s ní potřebuju nutně mluvit. Tak jsem se sebrala a šla nahoru. 
No a tady už máte video:

MY PROPOSAL FOR DEMI

Takhle vypadá zbytek krabic. Mají ale víceméně jiný obsah. Mám fotku, ale ukážu to až později, až budou mít všechny holky svoje krabice. Dvě jsou Češky, dvě Američanky (jedna je Calebovo ségra) a pak mám hlavní Bridesmaid Julianu z Brazílie. 

Dneska to budu posílat, tak snad to všechno dojde bez problémů. 🙂

Stejně tak jsem nakoupila dárečky pro Roberta, protože měl 5!!! narozeniny.

Musím říct, že mám hroznou radost z toho, kolik míst jsem už stihla navštívit. Kvůli vízům s velikou pravděpodobností nezvládnu návrat do konce roku, takže bych řekla, že budu končit tak někdy v prvních měsících příštího roku. Taky záleží na tom, kdy bude datum svatby (rádi bychom jaro – ideálně do konce června). A ano, datum svatby nemáme, protože pro nás není tak jednoduché ho vymyslet. Čekáme až Caleb bude mít za sebou výcvik a budeme vědět, jestli se budeme stěhovat a pak samozřejmě záleží na tom, jestli budou zase odvelení a pokud ano, tak kdy. A ANO, je dost pravděpodobné, že ještě bude pár deploymentů a pokud se budeme stěhovat, tak jich bude asi víc, ale budou podstatně kratší než ten, co máme za sebou. Více se k tomu vyjadřovat nebudu. Především nemůžu a ani nechci.

Tím pádem já budu mít šanci ušetřit víc peněz, ještě trošku si to procestovat a pokud vše vyjde, tak i Caleb přiletí sem a nebo poletíme do Čech, podle toho, jak dostane dovolenou.

Já dostala konečně rozpis na další měsíc, takže mě místo Amsterdamu čeká Melbourne-Auckland-Melbourne … Konečně se podívám na Nový Zéland!!!!!!!! A pak mám Barcelonu, kde jsem již byla, sice ne jako crew, ale vyměním ji s Demi, která tam nebyla, tím pádem mě čeká Durban, South Africa, pak mám New York, Dublin, Birmingham (BHX) a pak Singapore-Brisbane-Singapore! :))) Snažím se vyměnit BHX a je mi jedno, co mi dají, ale nechci tam. Nemám ráda UK lety a radši poletím kamkoliv jinam, kde jsem buď nebyla, nebo není tak jednoduchý se dostat. Tak uvidíme, jestli se zadaří, když ne, tak to odmakám a nazdár. 🙂

A to je asi tak vše! 🙂

Další článek bude z Melbourne-Auckland-Melbourne! Nový špendlíky na mapu, HELL YEAH!

Big Island, Hawaii

Asi s napětím očekávaný článek je tady. 
Hawaii, aneb dovolená snů. 
Na tuhle dovolenou jsem se těšila jako blázen. Hawaii pro mě bylo vždycky místo snů a já stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem si splnila jeden ze svých snů.
Asi nejhlavnějším důvodem, proč právě Hawaii, byl fakt, že jsem se osobně nesetkala s rodiči mého snoubence. Znali jsme se přes Facetime/Skype a přes smsky. Víceméně nebyla do této doby příležitost, jak se seznámit osobně. 
Jelikož se Caleb vracel z deploymentu podstatně dříve, než měl, tak já jsem si musela přehodit dovolené, což byl víceméně oříšek, ale povedlo se mi získat pár dní v červenci. Jelikož jeho unit je stále na misi, tak ani pro něj nebyl takový problém si vzít dovolenou.
Strávila jsem několik hodin na swapu, abych si vyměnila lety tak, abych si dovolenou prodloužila, což se mi nakonec podařilo. A tím pádem jsem se vydala směr Big Island. 
Musím říct, že více jak den strávený v letadle byl docela oříšek. Přiletěla jsem z pracovního letu, měla pár hodin na zemi a už jsem opět letěla do háje. Z Dubaje do cílové destinace to dalo krásných 24 hodin, když nepočítám čas strávený přestupy. 
Byla jsem celkem nervózní, protože jsem měla strávit den s Calebovo rodičema sama. Nakonec se ukázalo, že nebyl absolutně žádný důvod být nervózní. 
Víceméně přeskočím rovnou do chvíle, kdy přiletěl Caleb.
Ode dne, kdy přiletěl, tak jsme měli furt něco na práci. Ať už to byly výlety na pláž, serfování, prohlídky parků, vodopádů či volkán, tak jsme se vesměs nezastavili.
První večer byl takový odpočinkový. Koukali jsme na filmy, pili jsme, procházeli jsme fotkama atd. Ráno hned pro změnu přiletěla babi z Honolulu za náma. Odpoledne jsme se s Calebem pak vypravili podívat se do parků a na volkana. Dali jsme si dobře do těla. 🙂 

Venku bylo abnormální horko, takže se při výšlapu nedalo absolutně dýchat. 🙂 Večer jsme pak jeli zpět domů, protože nás čekalo rodinné grilování. 🙂

Následující den jsme vstávali v 5 ráno, abychom jeli na pláž. Rozhodli jsme se, že pojedeme na druhou stranu ostrova a proto jsme tím pádem jeli takhle brzo ráno. Ale musím říct, že to stálo za to. Protože ta pláž byla nádherná.

PO cestě jsme měli i pár zastávek a musím říct, že ten výhled taky stál za to,.

Zastavili jsme se na dvou plážích. Na té první jsme řádili ve vlnách a užívali si naprosto pohádkové dovolené. NA té druhé jsme se zastavili sesbírat kameny, abychom z nich pak mohli dát dohromady naše jména. Taková menší tradice na Hawaii, co tam dělají … Dávají svá jména a různé zprávy na lávu, aby ty bílé kameny vynikly na té tmavě hnedé až černé barvě.
V pondělí večer mi Caleb podal iPad s tím, že by ode mě chtěl něco opravit. Tak jsem si to vzala a tam byla dlouhá zpráva pro mého tátu. Ve zkratce řečeno, žádal mého tátu o ruku. Takže v úterý ráno jsme vstali o trošku dřív, jelikož jsme jeli serfovat a měli Skype s mojí rodinou. Tátovi se poslala ta zpráva, protože přečíst by to trvalo asi věčnost a Caleb by si dost možná zlámal jazyk. Tatínek to odsouhlasil a my pak spokojeně vyrazili serfovat.
Učil mě Caleb s jeho tátou a musím říct, že to byla sranda. Nejdřív teda mi do smíchu nebylo, zaprvé ty vlny mi přišly obrovský, podle jejich vkusu byly ale maličký. A taky že jo nejsem nějakej úžasnej plavec. Docela rychle jsem se začala zvedat a v momentě, kdy se mi podařilo se zvednout úplně a sjet si první vlnu, tak jsem věděla, že serfování bude můj nový koníček do budoucna. Taky jsem Calebovi řekla, že jestli neví, co mi koupit k Vánocům, tak že růžový prkno by mi udělalo radost což udělalo radost jemu, protože on serfování miluje. 🙂 Stejně jako celá jejich rodina.
Tady jsem se učila serfovat.
Ráj na zemi! 🙂
Odpoledne jsme pak vyrazili s Calebem a s mami na vodopády a projít se. Taky nádherná podívaná.

Po cestě zpět jsme se zastavili na farmě, abychom si dali kokosovou šťávu! 🙂
A pak jsme se zastavili na “přehradě”, která chrání ostrov před tsunami. A taky se podívat na želvy. 
A pak večer jsme se jeli podívat na sopku v noci! 🙂 Což byl naprosto boží zážitek
NO A pak přišel DEN, na který ani já, ani Caleb v životě nezapomeneme.
Calebovo teta je fotografka a tak Caleb měl nápad, že bychom se mohli nechat vyfotit, ať máme nějaký pěkný fotky na památku. Což mi bylo podezřelý, když mi to řekl, ale nechala jsem to plavat.
Ráno jsem se připravovala a když jsem ho viděla, tak jsem byla lehce zmatená, protože byl vyparáděnej a já si říkala, co blbne, dyť je to jenom focení. Myslela jsem si, že to bude “casual”. Pak jsem si řekla, že možná mu na tom přece jenom záleží a chce nějak vypadat.
Když jsme šli do auta, tak v autě bylo prkno, což mě zmátlo. Takže jsem se pak ptala, na co s sebou tahá pkno, na což mi odpověděl, že teda mu teta řekla, ať vezmeme nějaký věci jako je prkno a tak a že to uděláme jako téma těch fotek, ať máme památku na moji první návštěvu na Hawaii. Tak jsem to nechala plavat – opět. Jeho mami ale zřejmě vycejtila, že začínám mít podezření, tak začala, že Leah má teď dvojčátka a že nemá na focení čas, že je na mateřský, tak chtěla udělat nám fotky na památku a zafotit si aby zůstala “ve formě”. Což mě předsvědčilo o tom, že se nic na mě nešije – OMYL! 
Takže jsme vyzvedli tetu a jeli jsme na místo určení. 
Když jsem cvakla tuhle fotku, tak jsem netušila, co pro mě tohle místo bude znamenat.
Takže jsme se začali fotit. Řešili jsme kde se postavit, jak se postavit. A pak mě Leah vzala na stranu, že zkusíme ještě nějaký místa jinde a podle toho se rozhodneme. A taky že chce vyfotit jenom mě. 🙂 Pak vidím Caleba tahat prkno z obalu, tak jsem se ptala, jestli chce pomoct, což okamžitě mi řekl, že ani náhodou. Tak říkám, okay.. v pohodě.
Pak jsem se vrátila k němu a fotili jsme se vedle toho prkna. Z ničeho nic mě po pár snímcích zavolala Leah, ať se jdu na fotky podívat a řeknu jí, co si o tom myslím, že jsem kdysi dávno fotila, tak ať jí řeknu co a jak. Tak jsem šla, podívala jsem se na foťák a tam fotka nás s Caleb otočil to prkno z druhé strany a bylo na něm napsáno ” WILL YOU MARRY ME? ” … V tu chvíli jsem se otočila a Caleb už si klekal. Což já skoro infarkt. 😀 Asi 150x jsem se zeptala jestli jako vážně.. “IS this for real?” a za chvíli “Hold on, are you serious?” V jednu chvíli jsem měla blízko k slzám a pak jsem byla v takovým šoku, že si ani nepamatuju, jakej ke mě měl proslov. Pamatuji si jak mě oslovil jménem a příjmením, pak si pamatuju už jenom “Řekneš mi na to něco?” … a pak výkřik radosti, že mi sedí zásnubák. 😀 Já byla v takovým šoku, že jsem mu na to normálně neodpověděla a musel se zeptat víckrát. Samozřejmě moje reakce pak byla “OF COURSE, YES” .. 😀 A pak následovalo foceníííííí, focenííííí a foceníííííí … A já samozřejmě pořád šok. Klepala jsem se jak blázen .. 
Fotky zatím nemáme, máme jenom tři … 🙂 

Když jsme pak jeli domů, tak na nás už čekali rodiče s gratulacemi. Hugs and kisses! 🙂 
A pak se obvolávala celá rodina. Jeho babi si mě vzala k telefonu, radostí na mě křičela Já to věděla, já to věděla, já to věděla..

Víceméně se ukázalo, že všichni o tom věděli, jenom já ne. A že na to všichni čekali. Jenom já jediná neměla tucha a přísahám Bohu, že bych se klidně i vsadila, že nepožádá o ruku teď. Protože ho znám a věděl, že jsem to nejdřív očekávala, protože to bylo víc než jasný. Po dlouhatánské konverzaci jsem pak došla k závěru, že se to nestane. Věděla jsem, že mě chtěl překvapit, byť nebylo překvapení to, že žádat chce a bude.

Druhý den jsme vyrazili opět na výlet. Jeli jsme na horu, odkud jsme se měli podívat na východ slunce, jenže jsme píchli 3 míle pod vrcholem. 😀 Takže jsme v kose měnili kolo, já a Calebovo mami jsme klepaly kosu jako blázen.. ale i přes to jsem měla nějakou tu fotku vyfocenou.
Pak jsme jeli s Calebem na pláž odpoledne 🙂 

Večer nás pak čekala večeře v parku s výhledem na Volcano! 🙂 Byla to rodinná oslava našich zásnub. 
A teď přeskočím k tomu smutnějšímu … 
Musím říct, že je pro mě těžší a těžší se vítat a především loučit. Každé loučení mi láme srdce a já vždycky brečím několik hodin, ne-li dní.
Věděla jsem, že v momentě, kdy se s Calebem uvidíme, bude pro mě těžší nasedat do letadla a letět zpět do Dubaje. 
Bohužel, Dubaj pro mě není domov. Respektive, necítím se tu doma. Doma je s Calebem. Tam se cítím doma a je jedno, jestli je to Amerika nebo tramtárie. Nezáleží na tom, kde člověk je, ale koho má vedle sebe po svém boku. Důvodem proč já vždycky chtěla zpátky do USA byl on.
Bylo pro mě snazší být pryč, když on byl na misi. Bohužel v dnešní době už to není jeho práce, která nás udržuje odděleně. Tentokrát je to moje práce a moje povinnosti. 
Létání miluji a vždycky byl můj sen tohle dělat. Moje práce mi pomohla překonat dny, kdy jsem byla zralá zůstat v posteli a brečet si steskem. Drželo mě to nad vodou. 
Moje priority se změnily. Moje sny se změnily.. Splnila jsem si své sny a vytvořila si další.. 
Seděli jsme na letišti, já naprosto zhroucená v slzách. Seděli jsme a psali jsme si plán svatby. Věci, co musíme zařídit apod. Bavili jsme se o brzkém založení rodiny. 
Moje práce je krásná byť náročná z několika důvodů. Je nádherný podívat se po celém světě a bejt za to placená. Je to naprosto úžasný “lifestyle” jeden večer brouzdat nočním New Yorkem, další den se probudit v Dubaji a pak se procházet po Velké Čínské zdi. 
Když jsem byla na Hawaii, tak jsem si uvědomila, že mi to absolutně nechybí. Ba naopak jsem si ani jednou nezasteskla. Bylo mi úplně jedno, kam si lítají moji kolegové a kamarádi. Věci, co mě dřív zajímaly a bavily, mi najednou nechyběly. 
Je mi jasný, že venku je tisíce holek a kluků, co by dali cokoliv za to pracovat u společnosti, ve které pracuji já. A je mi jasný, že bude spousta lidí, co ani nepochopí to, že chci odejít. Přece jenom člověk žije v Dubaji, lítá si po světě a není špatně placen. 
Já mám pocit, že jsem si svého užila dost. Život po různých městech ČR, život v USA, UK a UAE, cestování po celém světě. 
Když se podívám na mapu, kolik špendlíků na tý mapě mám, tak jsem pyšná a vděčná na to, že jsem se na tyhle všechny místa mohla podívat. A ještě mě pár špendlíků čeká. Letím teď do Manily (Filipíny), letím na Seychelles … To jsou místa, kde jsem nikdy nebyla … 
Jedno vím jistě. Chci se usadit a začít normální život. Nikdy nepřestanu cestovat a objevovat taje jiných zemí. Ale radši je budu objevovat po boku někoho, koho miluji nade vše než sama. Můj zážítek na Hawaii je naprosto dokonalý, protože jsem objevovala taje Hawaii po boku člověka, se kterým chci strávit zbytek svého života. 
Chci vybudovat vlastní domov, nechodit domů z práce do prázdného bytu či hotelového pokoje. Chci se těšit domů, protože na mě bude někdo čekat nebo mít i příležitost na někoho čekat. 
Na to, že mi není ani 24 let si myslím, že jsem zvládla dost věcí, na který já jsem pyšná a vím, že i moje rodina a přátelé jsou na mě pyšní. 
Chci si vzít člověka, kterého miluji a dřív či později založit rodinu. 
Víceméně se teď budu soustředit na to, abych mohla co nejdříve zpět do USA a být po boku mého milovaného a začít budovat život a kariéru. 
Je pár věcí, o kterých přemýšlím, že bych chtěla do budoucna dělat a je mezi nimi i to, že bych si ráda dodělala vysokou … Momentálně vše promýšlíme a plánujeme. 
Co bude, bude. Ale jsem si jistá víc, než kdykoliv předtím, že chci skončit. Nemůžu takhle fungovat do nekonečna. Kdybych chtěla zůstat déle, tak tu podporu mám, ale já nechci. Jsem ráda, že jsem si to zkusila, dalo mi to do života neskutečně mnoho zkušeností a zážitků. Odejdu s vědomím, že se jednoho dne neprobudím a nebudu litovat toho, že jsem to nikdy nezkusila. Ba naopak. Splnila jsem si svůj sen! A pokud se k tomu dřív či později budu chtít vrátit, proč ne.
Momentálně po x letech se chci soustředit na jiné věci. 🙂
A tímto bych si to asi ukončila pro dnešek! 🙂

Nice, France (+ Monte Carlo a Monaco)

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si sedla k počítači a napsala článek o Nice, dokud si vlastně pamatuju, co jsme dělali, kde všude jsme byli a podobně.

Nebudu lhát, poslední dobou jsem hrozně líná a nic se mi nechce. Je fakt, že toho bylo taky poslední dobou moc. Člověk je věčně v trapu, jednou je to let sem, pak tam a pak zase jinam. Víceméně celý červen jsem nebyla v Dubaji, což mě absolutně netankuje, ba naopak. Na druhou stranu by mi taky nevadilo si na chvíli sednout doma, dát si nohy na stůl a nic nedělat.
Nechápu, jak jsem ten uplynulý měsíc přežila. Věčně v trapu, do toho se mi podařilo letět do Čech a za Calebem. A vtipně hned po příletu do Dubaje mě čekal další let. Původně jsem měla letět do Maroka, když jsem ale se dívala na load, tak to letadlo dvakrát plný nebylo ba naopak, což znamenalo jediné a to, že mě z toho letu sundají. Doufala jsem, že mi dají jiný let, protože kdybych mi dali DAYS OFF, tak bych byla vzteklá, že jsem mohla zůstat v USA s Calebem déle.
Díky bohu jsem let dostala a dostala jsem asi to nejlepší, co jsem mohla. Nice je jeden z letů, o který se bidduje ve velkým. Spousta lidí chce do Nice. Zaprvé je to docela jednoduchý let, v pohodě pasažéři a nádherný, ale fakt nádherný layover.
Já se musím přiznat, že jsem před letem spala tak hodinu a půl, takže jsem to dávala z posledních sil. Samozřejmě jsem dement spala celý let z Chicaga, protože jsem byla vyčerpaná a samozřejmě mě ty slzy taky zmohly, takže to dopadlo tak, že jsem spala 12 hodin a pak jsem přijela večer do Dubaje a čuměla jako puk. Když jsem pak šla ráno do práce, tak jsem neměla náladu se s nikým bavit natož pracovat. Prostě jsem toho měla dost. Víceméně jsem proslzela 3 dny v kuse, neměla jsem náladu, byla jsem nasr… na celý svět a podle toho jsem se taky tvářila.
Nakonec se ale ukázalo, že mam hrozně super crew, tak mě ty moje xichty přešly docela rychle a měla jsem i lepší náladu. 🙂 Fakt jsme se sešli super banda.
Po příletu do Nice jsem se těšila ven. Když jsme jeli autobusem, tak zrovna přistávalo ČSA. 🙂 Tak jsem se culila na naší českou vlaječku.

Po příjezdu na hotel na nás čekal ex-crew. Kluk, co kdysi dělal pro naší společnost a pak to po dvou letech zabalil a otevřel si business ve Francii a teď dělá tours. 🙂 Takže vždycky na nás čeká v hotelu a nabídne nám některé z jeho tours. Samozřejmě nám nabízí podstatně nižší cenu, takže je to hodně lákavá nabídka. Taky je dobrý to, že je to víceméně jeden z nás. Takhle to je ve většině destinací, že ex crew pak dělají tours a nabízejí nám lepší ceny.
Tohle byla nejlepší tour na které jsem kdy byla musím říct.

Dal nám celkově 45 minut na to, abychom se převlékli a připravili se. A pak jsme se sešli dole na recepci. Vyzvedl nám autem, bylo nás celkem 5, co šli na tu tour s ním. V autě připravený pro nás vody, selfie stick (což jsem se zasmála, moje ale je lepší a promakanější :D), externí baterie, abychom si mohli nabít telefony, wifinu, ručníky a všechny možný vymoženosti.
Hned po cestě nám ukazoval fotky jak to v Nice vypadalo před lety a že uvidíme, jak to vypadá dnes, budeme si to moci porovnat. 🙂 A celkově tu tour udělal zábavní. Měl pro nás připravený vysílačky, telefon ( kdybychom se ztratili).
Vysadil nás na první zastávce, popsal nám cestu, kudy máme jít a ukázal nám na fotce kam se máme dopravit. Zamával nám a nechal nás na pospas. Takže jsme to měli alespoň zajímavější. A taky jsme z toho něco měli. Musím říct, že Nice je nádherný, nádherný a nádherný místo na zemi! 🙂 A taky jsme viděli svatbu! (Nebyla první, ani poslední, ten den se to vdávalo a ženilo ve velkým)

Pak jsme šli na zmrzku, což byla asi nejlepší zmrzlina, kterou jsem kdy měla a taky jsme šli nakoupit suvenýry. Já nakoupila jenom pohledy. Následovala cesta na další zastávku.
Vyvezl nás kdo ví kam a odtud jsme museli sejít asi milión schodů, abychom došli na pláž a odtud jsme zase měli jít jinam. 🙂 S vysílačkou a telefonem jsme tak bloudili po Nice. A byla to nádhera! 🙂

Odtud následovalo jenom to lepší. 🙂 Jeli jsme na místo, kde nás čekalo překvapení. Po cestě nám zastavil na pár místech, kde byl naprosto boží výhled.
Když jsme dojeli na to hlavní místo, tak vzal s Paulem (jeden z naší crew, jedinej chlap) deku a my holky se za ní schovaly a oni nás vedli kdo ví kam. A jelikož jsme věděli, že jsme všichni docela vysoko, tak jsme šli jak připosraní. A pak nám Ben řekl, ať jdu deku dáme dolů až budeme připravení.. a tohle na nás čekalo! 
Naprosto dechberoucí výhled na Monaco, Nice a Monte Carlo. Padla mi brada úžasem. Naprosto dokonalý místo!
Tady je víc fotek i ze zastávek, kde je nádherný výhled. 

A tady jsou moje fotky, jak jsem zachytila západ slunce! 🙂

Caleb a pár lidí z rodiny a přátel mi řeklo, že bych se měla začít věnovat focení. 🙂 Že si mám koupit pořádnout kameru a začít se tomu věnovat více. Calebovo teta na Hawaii je profesionální fotografka, tak mi Caleb řekl, že mi s tím může pomoct a že bych pak se tomu mohla víc věnovat až se vrátím a třeba to i studovat, kdyby mě to víc zajímalo/bavilo. Tak uvidíme :-)))) 
Tady je ještě pár fotek z dalších zastávek

A tady jsou fotky z Monaka a Monte Carla. Je to dohromady všechno 🙂 

🙂 Myslím, že fotky mluví za vše. Všechny ty místa, které jsme navšítvili jsou naprosto nádherný a dechberoucí.
Taky jsme se byli podívat, jak se vyrábějí parfémy, mýdla a ruzný serepetičky. Měli jsme tu tour zadarmo a vtipně jsme tam potkali autobus plný Čechů, tak jsem se s nima dala do řeči. 🙂 To bylo fajn..
Kolem půlnoci jsme přijeli zpět na hotel po celým dnu na nohách. Já byla tak unavená, že jsem nemohla ani spát. Někdy se mi to stane, že když jsem vzhůru víc jak 24 hodin, tak se dostanu do stavu, kdy jsem unavená jako blázen, ale za boha neusnu. Takže jsem skypovala asi do 4 ráno s Calebem, do toho se snažila vyměnit lety a prodloužit si tak dovolenou.
Nakonec teda jsem si zaletěla do Taipei, kde jsem se spálila jako prase a dva dny z toho už nespím, mažu se všema možnýma kremíčkama a prostě jsem blbá a zapomněla jsem si opalovák. Takhle jsem se v životě nespálila, fakt že ne. 🙂 A že já se normálně nespálim. 
Za dva dny mě čeká New York, pak mám dovolenou a po dovolené mám Anglii, Seychelles a Amsterdam opět. Ten ale se budu snažit vyměnit až bude roster. 🙂 
Dneska jsem spala celý den, protože mám opět přehozený režim. Mám samý noční lety, takže spím přes den a žiju přes noc. Což mi nevadí, protože můj další let je taky noční, tak si to alespoň nerozhodím a pak letím na Hawaii a mám taky noční let z Dubaje, takže alespoň můžu koukat na filmy a pak spát na letu na Hawaii. 🙂 Taky jsem dneska vyprala všechno, což jsem na sebe pyšná a ještě pyšnější jsem, protože jsem po 4 měsících použila žehličku a vyžehlila si. 😀 A já žehlení naprosto nesnáším … Mám tu dva kufry, jeden na Hawaii druhý do New Yorku a snažím se zabalit.
Těším se docela na to, až budu moct napsat článek o Hawaii. Budu fotit jako o život. Caleb nás chce vzít na Volcano, na pláže, na vodopády a má prostě asi miliardu plánů. Takže rozhodně bude o čem psát. 🙂 
A to je asi tak všechno.
Demi skoro vůbec nevidím. Viděla jsem ji včera po 3 týdnech a nehorázně mě to štve. Všichni se teď míjíme. Každý máme jiný lety, do toho každý máme dovolený, do toho kluci mají Ramadán. Snad se to po červenci zlepší! :)) 
Zatím se mějte krásně :)))))))

Dovolená v USA

Tak jsem se konečně probrala z kómatu a můžu začít psát a mé návštěvě v USA a letu do NICE, FR (To bude samostatný článek)

Do USA jsem měla naplánový let v sobotu. Prakticky jsem v 6 hodin ráno přistála na letišti v Dubaji, hned co jsem se dostala na HQ jsem sundala uniformu, převlékla se a běžela na taxíka a valila si to rovnou na letiště směr Chicago.
Díky bohu se všechno zadařilo tak, jak jsem si to naplánovala. A já nemohla být šťastnější.

V letadle za mnou seděl relativně mladý manželský pár. Ani nevím, jak se nám to podařilo, ale dali jsme se do řeči. Zeptala jsem se jich, jestli Chicago je cílová destinace. Bylo mi odpovězeno, že ne, že Georgia. Tak jsem hned vykřikla, kde v GA, Atlanta? A oni, jak to vím, tak jsme se dali do řeči o tom, že jsem žila dva roky v GA, že jsem dělala kdysi Au Pair etc. Pán mi povídá, já když vás viděl, tak mě jste byla hrozně povědomá. Vylezlo z nich, že jsou z Dunwoody! DUNWOODY!!! 🙂 Jak je ten svět maličký …
Pak jsme si povídali po celou dobu letu. Taky jsem se svěřila kam letím a proč, tak paní povídala, že je to jak z nějakého romantického filmu. 🙂

Upřímně mi celou cestu nedocházelo kam letím, proč tam letím a co budu dělat. Přišlo mi to jako normální let kamkoliv jinam. Asi jsem si zvykla na to, že lítám do USA víceméně každý měsíc a že se s Calebem nevidím. Na druhou stranu jsem se cítila jako kdybych šla na první rande. Nejsem vlastně ani schopná popsat moje pocity.
V jednu chvíli mě popadla panika, když mi přišla sms od Caleba, že teda přistávám v 22.30 ?! Tak jsem okamžitě zpanikařila, protože šel zaprvé spát, za druhé jsem přistávala ve 3 odpoledne! Takže jsem mu volala z letadla přes ten náš telefon, co máme všichni v sedadle. 😀 Naštěstí jsem ho tím probudila a prej i vyděsila k smrti, protože se z toho telefonu nic neozývalo, ale jenom rachot. Hlavní je, že to zabralo! 🙂

Po příletu mě zachvátila nervozita. Chtěla jsem co nejdřív projít imigračním, sebrat tašky a běžet tomu mýmu chlapovi rovnou do náručí.
To bych ale nebyla já, kdybych na kufry nečekala celou věčnost že.. Vždycky, když chci co nejdřív vypálit domů, tak čekám sto let na kufry.
Nakonec teda se i na mě usmálo štěstí, já dostala kufry a mazala jsem rychle k exitu. Srdce mi bušilo o 106.

A teď moment na který jsem čekala ROK!

Lidí samozřejmě jak sr… , takže ať jsem vyhlížela jako divá, tak jsem Caleba nemohla najít. Takže jsem prošla davem, hodila na zem kufry, že mu zavolám a v tu ránu ke mě přiběhl s kyticí růží.

Pocity?

Upřímně se to nedá popsat. A ruku na srdce, asi jsem v tu chvíli byla nejšťastnější holka pod sluncem. Už je to týden a já pořád nejsem schopná se o tom rozepsat. Tolik emocí a pocitů. 🙂 Těžko si to člověk dokáže představit.

Zůstávali jsme na noc v Chicagu. Přece jenom domů to byla pořádná štreka, takže jsme zůstali v Chicagu a šli na večeři. Jako za starých časů.
Druhý den jsme vstávali hodně brzo a vydali se na cestu. Po cestě jsem nás pořídila přírustek do domácnosti.. 😀

Teď by to ještě chtělo toho psa. 😀 Caleb naprosto miluje corgiho, takže chce jeho. Já prej dostanu zlatýho retrívra. To jsem na něj zvědavá.
Víceméně jsme se celou dobu mého pobytu nezastavili. Jeli jsme na výlet do Nashville, kde jsme si půjčili kola a brázdili tak ulicemi Nashville na kolech, šli jsme do muzea a celkově si užívali pohody. Jeho ségra za náma přijela, protože mě chtěla vidět, takže jsme pak všichni jeli do vodního parku, což bylo naprosto něco úžasnýho. Nepamatuju si, kdy jsme se takhle naposledy zasmáli.. 😀 Já párkrát měla smrt, protože Caleb  je blázen a vlez by na všechny ty šílenosti a kolikrát mě vzal s ním do dvojice. Já v duchu podepisovala poslední vůli. 
Tady je pár fotek z Nashville.

Celkově to byla pohoda. 🙂 Bylo fajn mít takovej normální, ne moc rozlítanej život. Jezdit společně na nákupy, vařit dohromady, koukat na filmy a prostě dělat takový normální věci. 🙂 Bylo to fajn..

Nemusím zmiňovat, že den před odletem zpět do Dubaje jsem byla celý večer v slzách. 😀 Drama queen. A stejně tak po celou dobu cesty na letiště a na letišti to bylo velký finále.
Nesnáším, nesnáším, nesnáším loučení. Naprosto to nemůžu vystát … A fakt jsem z toho byla tak vyždímaná, že jsem spala 12 hodin letu. 12! Nejedla jsem, nepila jsem, prostě jsem odpadla a spala jsem jak zabitá.

Naštěstí příští týden letím zpátky do USA a letíme tentokrát na Hawaii. Což se nemůžu dočkat. Přiletím o den dřív než Caleb, takže budu s jeho rodičema sama, což bude docela sranda. 🙂 Takže bych řekla, že příští článek z dovolené bude zajímavější a bude víc o čem psát. Hlavně nafotím milión fotek! 🙂

A to je asi vše z dovolené. 🙂

Milan – NEW YORK – Milan / Návštěva Čech

Konečně jsem se dostala k tomu napsat další článek. Poslední dobou nevím, kde mi hlava stojí. Nestíhám a nic nestačím.

Tento článek se týká mého posledního letu, opět dalšího multi-sektoru. Tentokrát Milán – New York – Milán.

První dva lety byly naprosto pohádkový. Proč? Protože byly poloprázdný a my se tím pádem moc nepředřeli, což se zas tak často nestává. Mnohdy jsou ty lety tak “busy”, že člověk lítá sem a tam a je rád, že si stihne dojít na toaletu nebo se napít. O jídle se pak člověku může jenom zdát.
A další důvod, proč byl let pohádkový, byla crew. Sešli jsme se dobrá parta a mimo jiné jsem měla kolegyni češku, takže my dvě jsme měly o to víc o zábavu postaráno.

První zastávka – Milán.

V Itálii jsem poslední dobou častěji jak doma. S crew jsme se domluvili, že půjdeme do vyhlášené restaurace, kam chodí většina crew. Takže jsme přišli na hotel, dali si trošku času na to, abychom si dali šlofíka, sprchu a sešli se pak dole s ostatními.
Já jsem původně chtěla spát, nakonec to ale dopadlo tak, že jsem skypovala s Calebem, takže jsem měla po spaní. Díky bohu jsem ale stihla si dát pořádnou vanu a udělat ze sebe člověka.
Pak jsme se sešli v 7.30pm na recepci hotelu. Šli s náma piloti, vedoucí economy kabiny a pak ještě pár crew od první třídu po economy. Dokonce se k nám přidal i pilot z jiného letu – to se často nestává. 🙂 Ale když už, tak to taky stojí za to.
Dopřávali jsme si výborného vína a samozřejmě místní kuchyně. Já jsem se nemohla rozhodnout, co chci, tak jsem si dopřála vyhlášenou pizzu. 🙂 Takhle jsme seděli, popíjeli, pojídali, dobrých 4-5 hodin. Většina z nás měla dost, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na pokoj a spát. Já šla dřív pro to, že jsem chtěla ještě skypovat s Calebem. Takže jsem došla někdy po půlnoci, zapla Skype a hnila na Skype až někdy do 5ti ráno. Na druhou stranu to nebyl absolutně žádný problém, jelikož budíček byl až později, takže jsem se stejně dobře vyspala.

Následoval let do USA – New Yorku. Vzhledem k tomu, že jsme letěli z Milána, tak let byl podstatně kratší, než obvykle. Takže 7-8 hodin letu do USA byla vyloženě procházka růžovou zahradou. Navíc bylo opět málo lidí, tak to bylo fakt příjemný. Normálně je to 13-14 hodin z Dubaje a plný, takže se člověk nezastaví, dokud nemá pauzu a to většinou všichni chrápeme jak zabití. (Máme na dlouhých letech legální pauzy)

Po příjezdu na hotel jsem se rozmýšlela, co budu dělat. Slíbila jsem, že půjdu se všema ven. Mělo se jít do nějakého klubu. Na druhou stranu jsem zase ale nechtěla celý den v NY prospat, protože kdybych šla ven, tak určitě budu chrápat celý den a pak by bylo na čase opět letět do Milána. Takže jsem debatovala, co teda spáchám.
Původně měl přiletět za mnou Caleb. Bohužel nedostal dovolenou, protože to bylo – jako na potvoru – uprostřed týdne. Taky to nemohl být pátek, ty jo.
Takže jsem se odebrala do pokoje, zavolala si s Calebem na Skype, objednala jsem si pizzu z Dominos – mojí oblíbenou, a válela se v posteli. Navíc do toho všeho jsem měla chodidlo tak trojnásobně veliký, protože mě něco štíplo v Miláně a já samozřejmě co? Otekla … Klasika. Takže jsem ležela na posteli s chodidlem jako slon a samozřejmě jsem se škrábala jako debil a Caleb na mě celou dobu řval, ať si to přestanu škrábat a pak mě poučoval, co s tím dělat. Ach ty jeho vojenský rady. Samozřejmě mám svojí hlavu, škrábat sem se nepřestala a pro léky si taky nikam nedošla. 😀
Ve finále to dopadlo tak, že jsem usnula. Ani nevím jak. Řekla jsem si, že na chvíli zavřu oči a pak se uvidí, jestli teda půjdu ven nebo nepůjdu.
Mám dojem, že mi dokonce i volali z recepce, protože jsem zaslechla něco jako telefon, ale byla jsem tak mrtvá, že jsem prostě ten telefon nezvedla a chrápala dál. Fakt jsem byla unavená.
Nakonec jsem se pak domluvila s Luckou, že půjdu ráno s nima. Protože já už v NY párkrát byla a ona nikdy, tak jsem jim navrhla, že půjdu s nima. 🙂

Sešly jsme se ráno v půl 9 na recepci. Já si dala ovoce ve Starbucks a šlo se na výlet. První zastávka – Socha Svobody ..

A tady jsem se nasrala (s prominutím). Všude kolem byli takoví prodavači, co nabízejí soukromé plavby. Já původně myslela, že holky na ní jít nechtějí, takže nás dva borci zastavili a začali nás lákat na soukromou plavbu. Když došlo na cenu, tak povídají, že jsme výjimečné (kecy, prdy, kuličky) a že nám dají vojenskou slevu, že samozřejmě sice nejsme příslušníci vojenských služeb, ale že nám dají slevu. Tak to chlapec hodně narazil. Zeptala jsem se, jestli je normální, nabízet slevu někomu, kdo na ní nemá nárok. A je jedno, jestli to je “military” nebo jestli je to pro postižený. Přijde mi prostě nemorální lákat lidi na koupi tím, že nabízejí slevy, na které nemáme nárok. Teď jedna holčina prohlásila, no ale tvůj přítel je voják, ne? Tak se toho pánové chytli. Tak jim říkám, že voják sice je, ale že já s ním nejsem pro to, abych pobírala nějaké slevy, na který já nárok nemám. Tak pánové mě chválili, že teda se jim líbí moje názory, jak přemýšlím.
Někdo by řekl, že jsem blbá. Já ale nehodlám využívat slev, na který nárok nemám. Ať je to studentská sleva (momentálně nejsem student), ať je to vojenská (nesloužím) a nebo sleva pro postižené. Navíc já ty peníze na to mám, abych si mohla zaplatit ten lístek. Jako sorry, ale jestli zaplatit 32 dolarů nebo 25, to už takovej rozdíl zase není, že jo?!
Takže jsme se rozloučily a pokračovaly s holkama dál.
Lucka ale hledala Staten Island Ferry, což já neveděla. Kdyby mi to řekla, tak jsem jí řekla, že jsme celou dobu stály před tím a nemusely pak chodit někam, kdo ví kam. Ono totiž je možnost jít na “loď” kolem Sochy Svobody zadarmo. Jezdí to každou půl hodinu. Člověk se projede kolem a čau. Pro nás? Ideální. Protože jsme neměly tolik času, že.

Takže jsme se vrátily zpátky, já mezitím stihla nafotit nějaké fotky, a šlo se na to! 🙂

Příště až zase budu v NY, tak chci jít podívat se přímo na Sochu Svobody.

Pak jsme se sebraly a šly jsme k One World Trade Center. Proč? Zaprvé jsme se chtěly jít podívat k památníkům WTC a za druhé otevřeli One World Trace Center, takže se teď dá jít nahoru a užít si naprosto dokonalý výhled na Manhattan. 🙂

Memorial 9/11 je pro mě …. naprosto nepopsatelný místo. Nevěřím na duchy, ale člověk když tam je, tak mu to připadá, jako by bylo něco ve vzduchu. Je až k nevíře, jakou tohle místo připomíná tragédii. Asi nikdy nezapomenu na den, kdy se tohle neštěstí odehrálo. 2001 … Jako by to bylo včera.
Člověk si nedokáže představit, co se tam ten den odehrálo. A ať to bylo jakkoliv, ať už za tím stojí kdokoliv … Je to obrovská tragédie i po 14ti letech a je smutný, kolik lidí tam přišlo o život a kolik lidí na celém světě to zasáhlo, protože ty lidé, co tam tak tragicky zemřeli, měli rodiny, měli děti, byli to tátové od rodin, mámy, byli to něčí děti, byli to přátelé, známí … a především to byli lidé…

Člověk tam stojí u “severního bazénu” či “jižního” a čte všechna ta jména … “Jméno a její nenarozené dítě”, let 175/11/77/93 , ti, kteří jako první byli na místě ze záchranářských složek …

Člověka to zamrazí … A nikdo z nás, kdo to nezažil, nikdy nepochopí skutečný význam Memorialu ani to, co se tam ten den odehrálo a jakým způsobem to ovlivnilo život těch, kteří tam někoho ztratili …

Moje nejoblíbenější a asi nejsilnější fotka je tahle ..

Těžko říct, co se tomu pánovi honilo hlavou. A docela mě mrzí, že jsem za ním nešla a tu fotku mu neposlala, protože na mě to působí jako hodně silná fotka. 

Nemá smysl k tomu nadále něco psát. Vy, co jste měli tu čest tohle místo navštívit, jistě víte o čem mluvím a vy, kteří jste neměli a chystáte se do NY dřív či později, určitě se běžte podívat …

Také je tam otevřené muzeum, které jsme bohužel nestihli. Tam bych ráda příště.. 🙂 

One World Trade Center .. 

Když si kupujete lístky, tak se vás ptají, odkud pocházíte. Lístek stojí 32 dolarů. 🙂
Po vstupu dovnitř je tam video přes celou stěnu, kde ukazují na mapě světa odkud jsou lidé, kteří se přišli podívat na One World Trade Center. Ukazují vám počet lidí, kteří navštívili OWTC ten den, pak kolik přišlo od otevření OWTC, že například UK je druhá země odkud je nejvíc návštěvníků etc.
Procházíte kontrolou jako na letišti a pak se přesouváte k výtahům.
Jet tím výtahem je zážitek .. 🙂 Stojíte a ono to kolem vás na všech stěnách promítá NY od roku XXXX (nepamatuju si ho) po součanost. Jak se to město měnilo a vyvíjelo! 🙂 BOMBA..
Pak přijdete, stojíte před obrovským plátnem a tam vám opět promítají … No a pak po promítačce se zvedne “opona” a vy vidíte celý NY. Pak se to zase zatáhne a oni vás už pak nasměrují kam jít! 🙂 
Určitě to stojí za návštěvu! 🙂 
Po tomhle jsme s holkama šly nakupovat. Já měla misi najít a koupit trička bráchovi. Takže jsem mu posílala fotky na FB a on mi psal, který chce. Taky jsem nakoupila trička Calebovi a samozřejmě jsem si našla hadříky i pro sebe! 😀 
Po nákupu jsme se vyrazily najíst a pak už na hotel. 
Já po příjezdu na hotel šla hned volat Calebovi zatímco jsem čekala na Jamie! 🙂 Když pak přijela, tak jsem se věnovala jí, připravovala se na odlet a jelikož mi nezavolali a já ztratila pojem o čase, tak jsem pak měla málo času, takže Jamie za mě balila a já tam lítala sem a tam. 
VTIPNĚ po cestě na letiště se nám rozbil autobus. Takže jsme zůstali trčet celá crew na dálnici. 😀 Čekali jsme tam asi hodinu a vyloženě z nás lil pot, jelikož bylo horko jako kráva (větší jak v Dubaji ne) a samozřejmě AC přestala fungovat, když se rozbil autobus. Takže jsme čekali na další … 
Letadlo by bylo, pasažéři taky, jenom posádka nebyla. Takže se vtipně čekalo na nás. 
Let?! Náročný.. Bylo to plný letadlo, hodně servisů .. Jeden z letů, kdy člověk neměl čas si dojít na záchod natož se napít/najíst.
Po příletu do Milána jsme všichni šli na hotel a padly jak za vlast do postele. Všichni do jednoho. Domluvili jsme se, že ale půjdeme opět na večeři do té vyhlášené restaurace a předtím si koupíme nějaký pití a půjdeme do lounge v hotelu. 
Takže jsme šli do “kerfůru”, nakoupili vína a jídlo a šli si sednout do lounge. Pak jsme se sebrali a jeli do restaurace. Já se vtipně přežrala, takže jsem si dala pak jenom víno a zmrzlinu. 
No a pak už se letělo do Dubaje. Pro mě ale den nekončil.
Po příletu domů jsem okamžitě jela domů, rychle jsem balila s Calebem na Skype, co si ze mě dělal srandu, že mi ženský jsme naprosto hrozný. Náhodou, já jsem schopná si zabalit rychle – jsem na to už vycvičená. Průser je, že mám paměť na hov… (asi tak, jako všechny letušky) a tak jsem se neustále ptala, na co jsem zapomněla a jestli mám všechno. No samozřejmě, že jsem zapomněla, ale vzpomněla jsem si, až když jsem viděla maminu na letišti a pak na zbytek až když jsem viděla dědu. OPS
Každopádně jsem zabalila a šla si na chvíli lehnout, takovej menší šlofík. V 6 ráno zase budíček a hurá na letiště. Letěla jsem na Standby. Jenže let byl přeplněný a letělo hodně crew (domů na dovolenou), takže jsem s Luckou změnila letenku a zaplatila trošku víc než na Standby, abych se dostala do letadla, protože tím pádem, že jsme zaplatily víc jak ostatní, tak jsme dostaly přednost.. Ten den nás někdo hodně nenáviděl. Ale já byla šťastná jako blecha, s letenkou v ruce jsem mazala na gate rychlostí světla a smála jsem se jak měsíček na hnoji. 🙂
Let byl v pohodě. Měla jsem tam kamarádku, takže o nás bylo prvotřídně postaráno! 🙂 
Po příletu domů jsme jeli za maminy ségrou do tlučný a příbuznýma na zahradu. Takže jsem si dopřála pár skleniček vína a bylo mi hej. Po příjezdu domů jsem si zavolala s Calebem a pak šla chrápat.
Ráno mě děda vez k zubaři, ve finále jsem strávila celé dopoledne běháním po doktorech a musím říct, že zlaté české zdravotnictví. 🙂 Fakt, že jo! 🙂 I bez pojištění to je za hubičku … Fakt bysme měli bejt za něj vděčný, protože jsem platila 10tinu toho, co bych platila v UAE či USA!
Odpoledne jsem vytuhla … Pak jsem si zašla k mojí kadeřnici a za kamarádkou, kde jsem byla skoro do 1 ráno. Ops. 
Druhý den ráno jsem vstala brzo – bohužel to jinak nešlo, jela popřát babi a jelo se na letiště. Díky tatínkovi a mamince bylo o vše postaráno, vyzvedli mi léky, nakoupili mi, šli mi pro víno. No prostě, co já bych bez nich dělala. Pak už se jelo na letiště ..

A tady je pár fotek 

Po příletu do Dubaje mě vyzvedl kamarád a vzal mě domů. Takže jsem pak chvíli seděla s klukama u nich v 5 patře (já jsem v druhém), bohužel jsem nestihla Demi, protože ta mezitím, co já přijela, šla spát. Takže jsem do půl 3 ráno seděla u kluků a nechala si vysvětlit celý Ramadán a jejich náboženství. Docela jsem se přiučila hodně věčem. Tisíckrát lepší si zjišťovat fakta od lidí, co o tom něco ví, než číst média .. A je jedno, čeho se to týká … 🙂 
Dnešní den byl jediný můj den volna. A do teď jsem se víceméně nezastavila. Musela jsem si odvézt uniformu, vyzvednout čistou, do Fedexu poslat balík horalek Calebovi, pak na nehty (jelikož nás vždy před letem kontrolují, tak je třeba to mít všechno v cajku) a pak jsem si nechala dopřát kosmetiky, masáže a nechat udělat obočí. Takže jsem si na chviličku vydechla. Teď jsem přišla domů, píšu rychle článek, musím běžet a začít balit, jelikož zítra odpoledne letím do Amsterdamu a z něj rovnou do Chicaga, takže mám co dělat. 🙂 
A tímto je to pro dnešek asi všechno. 
Napíšu článek o mé “dovolené” v USA a stejně tak článek o Maroku. Nebudu moc aktivní v průběhu následujících pár dní. Takže dost pravděpodobně nebudu vůbec odpovídat na vzkazy, stejně jako nebudu aktivní na FB. Budu se max. snažit napostovat nějaké fotky! 🙂

Mějte se do té doby krásně! 🙂