You are here: Home / Home

Zase v CALI :)

Opět layover snů! 🙂
Musím říct, že jsem se takhle dlouho nezasmála, jako na tomhle letu/layover.
Let do LA byl docela záhul. Sice bylo poloprázdné letadlo, ale jeden jediný pasažér nás zaměstnal víc, než by nás normálně zaměstnalo 400 lidí. Dělal věci, který neměl a ohrožoval tak bezpečnost celého letadla i nás všech na palubě. Já a můj kolega James jsme si vysloužili pochvalu od celé posádky, ale dokonce i pár e-mailu od vysoce postavených lidí v naší společnosti. 🙂
Po příjezdu na hotel jsme šli já a můj parťák James na večeři. Oba jsme byli hladoví. Takže jsem ho vzala do Panera Bread. Mám to tam hrozně ráda. Navíc to bylo pěšky hezkých 10 minut, tak jsme se prošli na čerstvém vzduchu. 🙂 Pak jsme šli zpět na hotel. Já odpadla někdy v 9 večer a spala až do rána. Potřebovala jsem to jako sůl. 

Ráno jsem si šla vyzvednout auto, které jsem si půjčila. Šli se mnou dva crew, Eden a Pawel. Sedli jsme do auta a vydali se směr Griffith Observatory, Hollywood Sign, Beverly Hills, Walk of Fame a Santa Monica. 🙂

Kupodivu jsme se ani jednou neztratili. Naposled, když jsem byla u Hollywood Sign, tak kamarádka Sam se ztratila a my tam bloudily dobrou hodinu a půl kdo ví kde. 🙂 
Když jsme se byli podívat na Walk of Fame, tak jsme se fakt nasmáli, protože jsme zašli do jednoho z obchodů, kde měli kostými. No a nás nenapadlo nic lepšího, než se jít podívat dovnitř. Eden s Pawlem vyzkoušeli vše, co mohli. Škoda, že nemáme fotky. 🙁 Taky tam byl jeden manželský pár, co hledali kostýmy na Halloween. Musím říct, že lepší kostými jsem fakt neviděla. 
Dokonce mě i mrzelo, že letos – opět – prošvihnu Halloween. Tak si to příští rok vynaharadím! 🙂
Pak jsme jeli povídat se na Santa Monica Pier. Já to tam mám hrozně ráda. Tentokrát jsme se tam zdrželi déle a dělali blbosti. Mám pocit, že jsme tam nechaali majlant, jelikož jsme vlezli na všechny možné atrakce a taky jsme vyhráli medvěda! 🙂 

Nakonec jsme zůstali v Santa Monica i na večeři, jelikož byla neuvěřitelná zácpa na dálnici, takže jsme to ani nezkoušeli někde zůstat trčet. 🙂 
Let zpátky byl fajn. Poloprázdný, což je až nevídaný! 🙂 Ale my jsme si to užívali jak jenom to šlo, protože to se nestává každý den. 
Poprvé mi teda bylo za letu špatně. 😀 A nebyla jsem sama. 
Proč?
V letadle máme při dlouhých letech povinné pauzy, takže jdeme spát. Já, Eden a další crew, jsme byli na poslední pauze. Vtipně když jsme se střídali, tak jsme měli fakt ošklivý turbulence, což je na A380 docela abnormální, je to tak velký letadlo, že většinou člověk nic necítí. 🙂 Dopadlo to tak, že jsme si všichni museli sednout. Takže jsem seděla v pyžamu vedle pasažéra. Musela jsem doběhnout někam, kde bylo místo, kam si sednout. Chudák na mě koukal divně. 😀 Ono většinou nás člověk vidí načančaný v uniformě, málokdo nás vidí v pyžamu, pokud zrovna nestojí frontu na záchod. Chvíli jsme si poseděli a když nám kapitán dovolil pohybovat se po palubě, tak jsem se přemýstila do postele. Vtipně jsem měla postel úplně nahoře, takže vzhledem k tomu, že byly turbulence celou dobu, kdy jsme měli povinný rest, tak jsem pak po pauze šla do kabiny zelená, jak mi bylo špatně. 😀 A že nám bylo většině špatně.. 🙂 O to vtipnější bylo to, že jakmile jsme šli servírovat snídani, tak turbulence ustaly. Zákon schválnosti! 

Takže jsem domů přijela vyždímaná, padla jsem do postele a spala jak zabitá. Pak jsem se probudila v noci, abych si zavolala s Calebem a šla spát nad ránem. A jelikož jsem pořád byla unavená a nevyspalá, tak jsem se probudila v 7 večer.

Taky jsme dostali nový roster. Příští měsíc mám dva lety do USA, Seattle a San Francisco! 🙂 Nebyla jsem ani na jednom tomto letu, takže se těším jako blázen! Uvidím i kamarádku a doufejme i Calebovo bratrance v Seattle. A snad něco vymyslím s českýma holkama, co žijou už několik let v SFO. Pak mám dvě otočky a dovolenou. Zrovna dneska jsem koupila letenky, tak se už nemůžu dočkat. Tři týdny utečou jak voda ale. 
Moje maminka mi poslala fotku z mého prvního letu, tak to nešlo jinak, než se ukázat v celé své kráse .. 
Kdo by to byl řekl, že pár let na to se budu létáním živit. 🙂
A to je víceméně všechno.. 🙂
Snad bude brzy o čem psát. Mám teď Moskvu, San Francisco a Seattle, tak uvidíme …
Zatím se mějte hezky 🙂

Nelituji :)

Tohle bude takový článek o všem. 🙂
Víceméně popud k tomuto článku byly různé vzkazy od čtenářů blogu či mé stránky na FB. Dostávám vzkazy denně a mnohdy by člověk nevěřil tomu, na co všechno se mě lidé ptají či s čím se svěřují. V poslední době mi chodilo hodně vzkazů, kdy se mě lidé ptali, zda-li nelituji mého odjezdu do USA, nedokočené vysoké školy a zda bych jela znova, kdybych se měla znovu rozhodnout. Pak mi přišlo velké množství vzkazů ohledně vztahu na dálku. Tak nějak se ke všemu dostanu. Mám dneska psací náladu, tak jsem se rozhodla to ze sebe dostat…
Kdo četl starý blog nebo mě zná, tak ví, že být letuškou byl odjakživa můj sen. Doma mi to sice jeden čas rozmlouvali, ale já jsem měla vždycky svojí hlavu. 
Co se týče USA, vždycky jsem chtěla procestovat Státy. Víceméně jsem ale nepřemýšlela tolik nad možností vycestovat jako Au Pair až do období maturity na střední škole. 
Jako většina holek, i já jsem měla svou středoškolskou lásku. A i já patřím mezi ty, kterým to bohužel/bohudík nedopadlo. A když pár věcí bylo hodně ošklivých, tak jsem začínala přemýšlet o úniku do zahraničí ještě více. Až v létě 2011, tedy po maturitě, jsem tak nějak zaregistrovala Au Pair v USA. Anglie mě nikdy nelákala, nevím proč. A myslím, že je to i jedno. Někoho láká Anglie, někoho Amerika a někoho Čína. Každý jsme jiný a máme jiné sny a cíle, stejně jako nás lákají různé země. 
To léto jsem měla brigádu v Praze a jezdila autobusem Student Agency do Prahy. Tudíž tam jsem si poprvé všimla reklamy na Au Pair v USA. 
Ve finále jsem odjela během prvního ročníku na vysoké škole s jinou agenturou, Coolagent. 
Hodně lidí řeší otázku – škola vs. au pair. A každý to vidí jinak. Upřímně neexistuje správná odpověď a nelze ani říci, co je lepší. Zda-li vycestovat před vysokou, po vysoké. 
Proč já vysokou školu nedokončila? Proč? Protože mě to nebavilo. Nebavilo mě sedět a učit se gramatiku němčiny a angličtiny, mít hodiny, kdy se člověk učil správně vyslovovat anglické slovíčka, poslouchat učitele o tom, jaká je Amerika a jiné země. Navíc mi přišlo, že co se týče angličtiny, tak jsem spíš ztrácela slovní zásobu, protože jsem jí tolik nepoužívala. 
Další důvodem bylo to, že jsem měla strach, když zůstanu na škole, že už nikdy neodjedu. I za rok se stane spousta věcí, co potom za dva či tři roky. Bála jsem se, že bych třeba někoho poznala, a nechtěla pak odjet. Protože taková jsem dřív bývala. Kdyby mi býval vyšel můj předchozí vztah, asi bych dneska nepsala článek z Dubaje. 
Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si nikdy nemyslela, že bych v USA měla zůstat. USA byla mezi zastávka. Chtěla jsem být letuška a myslela jsem si, že mi zkušenost ze zahraničí pomůže. Obzvlášť co se jazyka týče. A i kdybych ve finále letušku nikdy nedělala, věřila jsem tomu, že tato zkušenost bude vypadat dobře na životopise. 
Správná odpověd neexistuje. Jestli škola první a pak Au Pair, nebo Au Pair a pak škola. Znám desítky holek, co jely stejně jako já a znám desítky holek, co jely po vysoké. Ve finále vy víte, co je pro vás nejlepší. 
Osobně si školu chci dodělat a i postupně přemýšlím nad tím, co bych chtěla studovat. Na druhou stranu věřím tomu, že zkušenosti, jaké jsem získala při pobytu jako Au Pair bych v životě ve škole nezískala. Život vás naučí nejlépe, ve škole vás na to nepřipraví. Ale rozhodně si myslím, že i vzdělání je důležité, takže rozhodnutí je jen a jen na vás. Rozhodně neexistuje odpověď na to, že co je lepší. Každý to máme jinak a každý to vidíme jinak.
Taky každá máme jiné představy o budoucnosti. Já osobně jsem vždycky chtěla být mladá maminka, chtěla jsem mít rodinu brzy. Nedokázala jsem si představit vycestovat na samé hranici programu, vrátit se do ČR po dvou letech a začínat v 28 od nuly. ALE TO jsem JÁ. Absolutně nevidím nic špatného na tom, že někdo jede v 26ti letech. Ale jak říkám, každý jsme jiný, máme jiné představy, sny i cíle. Takže v první řadě bych se zamyslela nad tím, co je nejlepší pro vás jako jedince. 🙂 Co si myslíte bude nejlepší řešení pro vás. 
A taky rodiny mají jiné nároky a požadavky. Co se věku týče, zkušenosti s řízením, zkušenosti s dětma etc. Je spousta rodin, co hledají starší Au Pair, protože chtějí mít v baráku dospělého jedince, o kterého se nebudou starat, budou vědět, že slečna má zkušenosti etc. A pak jsou rodiny, co chtějí holky 18-20. Je to různé. 
Teď jsem měla možnost zeptat se rodiny, co hledali u Au Pair, co pro ně bylo rozhodující. Chtěli dospělého jedince, co má zkušenosti. Řekli, že v jejich zkušenosti, čím mladší uchazečky byly, tím méně vyspělé názory měly, byl vidět minimální zájem o děti etc. Ale to je jedna rodina z tisíce. Jak říkám.. Je to individuální. Já sama odjela ve 20ti letech. A byla jsem nejmladší holčina, se kterou moje rodina měla interview. Líbila jsem se jim nejvíc, splňovala podmínky … 
Takže … ne, nelituji toho, že jsem nedokončila vysokou. V dnešní době není těžké se ke studium vrátit. Hodně lidí studuje při mateřské dovolené, práci a někdo vystuduje hned po střední. 🙂 

Můj pobyt v USA mi změnil život..

Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že se už nikdy nevrátím, že si tam najdu chlapa a zůstanu. A já se smála, smála a smála.. Až mě ten smích přešel. 🙂
Získala jsem druhou rodinu. Moje Host Family taky není perfektní, ale pro mě byli oni ta nejlepší rodina, kterou jsem si mohla přát. Když jsem nedávno jela do Atlanty, čekali na mě s otevřenou náručí, bylo vidět, že mě rádi viděli … Získala jsem druhý domov ještě před tím, než jsem vůbec poznala Caleba. Věděla jsem, že až jednoho dne odjedu zpět do Evropy, že kdykoliv pojedu zpátky do USA na dovolenou, tak budu mít za kým jet, budu mít kde složit hlavu a budu mít místo, který pro mě vždycky bude druhým domovem.
Získala jsem spoustu přátel, většinu pocházející se všech koutů světa. Brazílie, Česko, Německo, Španělsko etc.

No … a našla jsem tam lásku svého života.

V poslední době se mi množí vzkazy ohledně vztahů na dálku. Hodně holek si stěžuje na nepochopení jejich přátel/rodiny či společnosti jako takové. 
Nebudu lhát, ani já na vztahy na dálku nikdy nevěřila. 
(Teď půjdu od opic a dostanu se až k věci)
Caleb a já jsme se poznali v září 2013. Asi jako každý mladý člověk v USA, i my dva jsme používali online dating app. Někdo má dating apps, někdo používá různé weby od match.com po POF. 
Vtipně valná většina mých kamarádek a kamarádů, poznali své lepší polovičky online. Hodně z nich se teď i vdalo či se brzy vdá. 
Hodně lidí se mě ptalo, jak jsme se vlastně poznali. My nikdy neměli nějakou úžasnou story, že jsem byla nakoupit a on do mě narazil v krámu, já vysypala košík s nákupem a on mi ho pomáhal sebrat, přeskočila jiskra a …. tady jsme.
NE.
Upřímně neznám člověka, který žije či žil v USA a nepoužil dating app. 
A Au Pairs by mohly vyprávět tolik příběhů, co se týče online dating.
Proč dating app. 
Dle mého názoru a zkušeností (někdo třeba nebude souhlasit), Američani jsou prostě busy lidi. Chodí do práce do školy, přijdou domů pozdě večer, v lepším případě jsou do posilky a spát. 
Moje HM byla věčně v trapu, šla ráno do posilovny, jela rovnou do práce, na oběd měla pauzu, kdy si zajela někam poblíž práce na jídlo a večer se vracela 6 domů, většinou kvůli odpolední/podvečerní zácpě domů dojela v tom lepším případě kolem 7 večer.
I většina kamarádů, co mám hnijou většinu času v práci a na poznání lidí prostě není čas. 
Proč já byla online. Ne, nehledala jsem si manžela, rozhodně jsem ani neměla kdo ví jaký úmysly. V 20 letech, když vidíte holku s dvouletým dítětem, co si řeknete? Znáte ten pořad 16 a těhotná? To by upřímně napadlo mě. Pokud vidím mladou holku s malým dítětem, okamžitě mě napadne, že to dítě patří k ní. Může, ale taky nemusí. Budete řešit, jestli to dítě je její nebo ne? Pravděpodobně ne. Jaká je pak šance, že poznáte někoho? Podstatně menší.
Stalo se mi jednou, že jsem šla sama nakoupit a pak za mnou běžel kluk z krámu, jestli bych mu nedala číslo. A to jsem byla bez Roberta. 
Kolikrát jsem někam šla s Robertem a lidi se mě ptali, jak je možný, že mám blonďatý dítě, když já jsem bruneta a vzhledem k tomu, že se dobře opaluju, tak malej oproti mě vypadal vždycky jako ředitel vápenky. Jakmile jsem řekla, že malej není můj, lidi na mě koukali divně. 
Takže to bychom měli dítko. Pak máme že jo pracovní rozvrh. Od rána do 7 večer. 
Když se jde ven do baru, hledáte si manžela či manželku? Hledáte si člověka, se kterým byste teoreticky mohli mít vážnější vztah? Ne. 
Člověk chodí ven se bavit. Lidi chodí ven z různých důvodů. Já chodila odreagovat se. A byť se pár holkám povedlo poznat někoho solidního venku v baru, mě přišlo, že každej bar byl plnej trosek. Lidi, co nezvládali alkohol, chovali se jak 15ti letí atd.
I já jsem zvolila dating app. Chtěla jsem poznat lidi. A hodně lidí mi to doporučilo zkusit, tak jsem to zkusila. Nikdy jsem tam nehladala nic.. Prostě jsem chtěla poznat lidi. Nechtěla jsem trávit čas jenom s Au Pairkama. Chtěla jsem poznat lidi mimo Au Pair.
Kupodivu jsem poznala spoustu lidí a k překvapení jsem našla i hodně kamarádů se kterými jsem do dnes v kontaktu. A přes ně jsem poznala další lidi … 
Jednoho krásného dne jsem poznala i Caleba. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dva roky na to budeme manželé, plánovat budoucnost, společný život a především rodinu. Stalo se. Dlouho jsme spolu komunikovali přes telefon a na první rande šli až na začátku prosince. Od té doby tvoříme nerozlučný pár.
Co se týče jeho, tak on nemá rád lidi. 😀 A není člověk, co by chodil do barů. Za prvé vůbec nepil, to jsem ho až já pak naučila pít. (ops) Takže vesměs alkohol pil poprvé se mnou. A za další prostě není tak společenský člověk, jako já, 

A teď k tomu vztahu na dálku.

Nikdy jsem neměla zájem o vztah na dálku a jeden z důvodů, proč jsem ani nechtěla s Calebem randit byl ten, že jsem věděla, že v červnu budu odlétat zpět do Evropy. Zažila jsem hodně zlomených srdcí v minulosti, trvalo mi hodně dlouho než jsem se z jednoho z nich oklepala, takže v USA jsem už byla v pohodě, ale prostě nechtěla jsem zase spadnout do ničeho a nebejt pak s prominutím ve sračkách jakou dobu. A zase se vzpamatovávat z nevydařeného vztahu. 
Další byl fakt, že Caleb byl v armádě. Nebyl první člověk, kterého jsem znala, co byl v armádě. Navíc Lori, moje milovaná Lori, byla manželka vojáka 28 let a slyšela jsem tolik příběhů, že jsem si dokázala představit, jak takový vztah vypadá. Neustále odloučení, výcviky, deploymenty, neustále se stěhovat, poznávat nové místa, nový lidi … Lori se stěhovala 9 krát minimálně. Neustále vybalovala krabice a stala se profesionálem ve stěhování. 
Neměla jsem o tohle zájem. 
Ale co vám budu povídat… 
Zamilovala jsem se. Po x letech jsem se znovu zamilovala. Byť jsem strávila dlouhou dobu přesvědčováním sebe i okolí, že zamilovaná nejsem a že jsem frajerka nad věcí. Lhala jsem sobě, ale i ostatním. S Calebem jsme se už nějakou dobu znali před naším prvním odloučením a stejně tak jsme už spolu chvíli byli. 
To byl moment, kdy jsem si uvědomila, jak moc toho člověka miluji a jak moc pro mě znamená. 
Naše odloučení nebylo vůbec jednoduché, ale ukázalo mi, že všechno jde, když se chce. Bohužel nás čekala doba, kdy jsme si nemohli zavolat či napsat. Psali jsme si dopisy, jako za starých časů. Já chodila denně kontrolovat schránku, brečela jsem, když byla prázdná a brečela jsem, když jsem v ní objevila dva tři dopisy. 
Caleb byl vždycky úžasný v tom, jak mě připravit na různé věci. Je to člověk, co rád vysvětluje věci. Vždycky mě připravil až moc dobře na to, co nás čeká.
Navíc je velice upřímný, někdy až moc, takže my vždycky věci naservíroval tak, jak byly. A taky se nikdy netajil tím, že dřív či později bude i on povolán a bude muset na misi. Věděla jsem to od začátku, že to bylo jenom otázka času, kdy on pojede.
I přes to všechno jsme se rozhodli, že náš vztah zachováme. Věděla jsem od začátku, že tam bude dost dlouhá doba odloučení. A věděla jsem, že to bude těžký, ale taky jsem věděla, že to nebude nemožný. Věděla jsem i to, že lidi s tím souhlasit nebudou a nebo nebudou mít pochopení. 
Setkala jsem se s různými reakcemi. Někdy až naprosto směšnými. A taky jsem se setkala s naprostým nepochopením. 
Můj táta vždycky říká … Kde je vůle, tam je cesta. A tohle je jeden z mých motorů. A taky říká, že co se má stát, stane se. 
Já jsem vždycky byla zvědavá a netrpělivá. Nikdy jsem se nespokojila s tím, že co se má stát, stane se. Vždycky jsem chtěla vědět, co bude. Chtěla jsem se jednoduše na vše připravit. Měla jsem strach z toho, co přijde. Bála jsem se spoléhat na štěstí. 
Zní to jako klišé, ale komunikace je klíč a stejně tak to platí pro vztah. 
Od začátku jsme věděli, co přijde.. Věděli jsme, že bude den, kdy já budu muset odjet do Evropy, věděli jsme, že bude i moment, kdy on pojede na misi. Ale ani jedno z toho nebyl důvod pro to, abychom to vzdali.
Hodně lidí si myslelo, že se vezmeme a já v USA zůstanu. My jsme v té době o tom ani nemluvili a nebrali to jako možnost. Kdyby mě býval požádal o ruku, byla bych zklamaná. Přišlo by mi, že to nedělá z lásky, ale pro to, abych zůstala.
Odloučení je nesmírně těžký. Ale není to nic, co by se dle mého názoru nedalo zvládnout.
Byli lidi, co mi řekli “Tohle není vztah” … Byli lidi, co mi pokládali takový otázky. že jsem měla sto chutí bejt až sprostá. 
Za tu dobu, co jsme spolu byli jsme měli možnost vybudovat si pevný základ. A taky se rozhodnout, že uděláme vše pro to, abychom to zvládli. 
Co člověk, to názor. Někdo s tímhle nesouhlasí, někdo naopak to podpoří. Mě je upřímně jedno, co si lidi myslí. Naučila jsem se takové věci neposlouchat. Je to můj život, můj vztah a já si můžu dělat co chci. Lidi dělají věci, se kterými já nesouhlasím, stejně jako já si dělám svoje. 
Moje rodina a přátelé pro mě byli maximální podporou. Moje rodina myšleno moje i ta Calebo, takže víceméně naše rodina. Měla jsem kolem sebe spousta lidí, kteří si prošli horším než já a Caleb. Měla jsem kolem sebe několik příkladů, že i vztah na dálku funguje.
Neposlouchejte druhé. Použijte vlastní rozum a poslouchejte vlastní srdce. 
Já jsem pyšná na to, čím jsem si já, my, prošli. Jako dva lidé jsme si vzácnější, chvíle které strávíme spolu jsou nám vzácnější, naučili jsme si vážit i maličkostí, kterých jsem si já osobně dřív nevážila. Nehádáme se kvůli kravinám, nedělám hérečku a neurážím se. Pokud se mi něco nelíbí, řeknu to, pokud mě něco mrzí, řeknu to, pokud udělám chybu, omluvím se.
Vztah na dálku mě naučil spoustu věcí. 
Kdykoliv jsme spolu, vždycky z toho vytřískáme maximum. Užíváme si chvíle, kdy spolu můžeme jít na rande, kdy spolu můžeme koukat v klidu na Netflix, nebo kdy můžeme jít nakoupit. 
I přes to, že náš vztah nebyl ideální, protože všechno hrálo proti nám, neměnila bych. I přes ty všechny strasti a komplikace jsme měli nádherný vztah a teď máme o to krásnější manželství. 
V den, kdy jsme se stali manželé, ten den se celý náš vztah změnil. Je to o to krásnější … 
Máme za sebou první a ne poslední deployment, jediný důvod proč jsme víceméně teď od sebe je imigrační politika v USA. Mohla jsem to udělat jako tisíce jiných lidí a zůstat tam. Snažíme se dělat vše tak, jak máme. Legálně, bez zkratek. Tudíž momentálně čekám na mojí zelenou kartu. Možná se do USA vrátím dřív a počkám dokud nebudu mít v ČR pohovor na zelenou kartu a nebo budu v Dubaji než ji dostanu vrátím se.
Vídáme se teď každý měsíc na dva týdny, já i létám do USA dvakrát či třikrát pracovně. Čeká mě další dovolená, Thanskgiving a moje narozeniny v USA, Caleb přiletí na tři týdny do Dubaje. 
Je to dřina, ale všechno jde, když se chce. Možná s tím někteří nesouhlasí, možná na to někteří mají jiný názor. Ale tohle je můj život. 
Nelituji jediného rozhodnutí ani toho, čím jsme si prošli.
Vzala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě a neměnila bych. Au Pair a celkově moje zkušenost v USA mi obrátila život vzhůru nohama. Nikdy mě nenapadlo, že si tam najdu manžela. Neměla jsem myšlenky na vdavky. 
Vzala jsem si člověka, co mě nechal jít a splnit si můj dětský sen. Člověka, který mi nikdy neřekl, že něco nemůžu. Vždycky najde důvod proč bych měla jít a zkusit to. Neomezuje mě, podporuje mě na 120 procent, věří ve mě … 
Jsem ta nejšťasnější holka pod sluncem. A jsem tak nesmírně vděčná za všechno, co se kdy odehrálo v mém životě. 
Nikdy jsem nevěřila na osud, ale teď na něj věřím. 
Věřím, že se věci dějou z nějakého důvodu. Už chápu proč mi něco v minulosti nevyšlo a proč věci byly tak, jak byly. Už to všechno do sebe zapadá jako puzzle. 
Mělo to tak být. 
Měla jsem odjet do USA jako Au Pair, měla jsem se ocitnout u rodiny v Atlantě, protože v Altantě jsem pak poznala Caleba. Kdyby jedna jediná věc byla jinak, možná bych nikdy v USA nebyla, nebo bych možná nikdy nebyla v Atlantě, možná bych ani nebyla teď v Dubaji..
Co se mělo stát, stalo se.
Ať už děláte v životě cokoliv, jestli je něco důležité tak to, abyste byli šťastní. Člověk nikdy neví, co přinese zítra. Je třeba žít život na plno. Nebát se neznámého. Dělat věci tak, aby se člověk jednoho dne neprobudil a nelitoval později, že neudělal něco, co chtěl.
Hodně lidí se mě ptá, jestli mě nemrzí skončit s kariérou letušky.
Víte co? Ne.
Proč?
Protože jsem si svůj sen už splnila.

Samozřejmě největší dík patří rodině a manželovi, protože oni byli největší můj hnací motor a hnali mě dopředu. Díky tomu, jak jsem vychovaná a díky člověku, kterého jsem si vzala, jsem se naučila nebát se neznámého, vzít příležitost do svých rukou, nebát se neúspěchu, věřit sama v sebe.

Jsem obklopena lidmi, kteří ve mě věří. Lidi, kteří viděli moje pády, ale i momenty, kdy jsem se zvledla na nohy a šla dál.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si splnila své sny. Že jsem odjela ve 20ti, mladá a nezkušená, do světa, za tu velkou louži. Jsem vděčná za to, že jsem měla za sebou lidi, co ve mě věřili a podporovali mě. Jsem vděčná, že jsem se nevzdala a vybojovala si svou tolik chtěnou kariéru letušky. Jsem tak vděčná za to, že jsem procestovala půlku světa a ještě spousta krásných míst na mě čeká. 
Mám už jiné sny .. 

Toužím po rodině. Usadit se, být tou nejlepší dcerou a manželkou, stejně jako toužím po tom být alespoň z poloviny tak skvělá máma, jako je ta moje. 
Létání mi bude chybět. Je to moje láska. Ale jednoho dne odejdu s hlavou vztyčeno.. Odejdu s pocitem, že jednoho dne se nevzbudím a nebudu litovat příležitosti, kterou jsem měla a nevyužila. 
Momentálně se snažím přijít na to, co bych chtěla dělat do budoucna. Čemu bych se chtěla věnovat, co bych chtěla studovat.
Co to bude ještě nevím .. 🙂 To se ještě uvidí, času ještě je dost.. 
Běžte, plňte si sny, nebojte se neznámého a žijte na maximum! 🙂 Co si budou myslet ostatní, to neřeště, na čem záleží je to, že budete šťastní. A i kdyby něco nedej bože nevyšlo, no co … I tak budete mít zkušenost k nezaplacení. I ta špatná zkušenost, je dobrá zkušenost.
A tímto bych to ukončila 🙂 
Tady je ještě pár fotek z našeho focení. Mám z těch fotek takovou radost, že to není až hezký. Teď musíme vybrat jednu, abychom mohli udělat pozvánky na svatbu. 🙂 To taky bude oříšek. 


Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co opravdu znamená milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..

William Shakespeare

Co se týče článku z Houstonu. Bohužel nemám moc fotek, mám asi tak tři. Víceméně ani není o čem psát. Měla jsem teda krásný layover, protože jsem jela za mojí kamarádkou Mirkou a její rodinou.
Teď mě čeká další let do USA, tentokrát do LA. Tak uvidíme. Plánuji si opět půjčit auto. Opět si chci půjčit nějaké SUV, chtěla bych si otestovat různé značky. Plánujeme mi pořídit rodinné auto, jelikož plánujeme rodinu, tak koukáme co by bylo asi tak nejlepší. 🙂

A pak mám na konci měsíce opět Moskvu. Nakonec jsem svoje dny off vyměnila za let, abych měla hodiny a nějaký peníze. Příští měsíc mám docela dlouhou dovolenou, tak bych ráda alespoň něco vydělala tenhle měsíc. Uvidíme, jestli bude o čem psát. 🙂

Jinak bych vám ráda popřála krásný start nového týdne a všem Michalkám všechno nejlepší k svátku! 
Přeji krásný zbytek večera.

Víkend v České republice :)

Po sto letech jsem zavítala na tu českou hroudu. 🙂
Let byl super, měla jsem neuvěřitelně super crew, starali se o mě naprosto královsky, vážně jsem si let užila. 
Po přístání se vždycky snažím vypálit co nejdříve z letadla, není čas, ztrácet čas. 
Vtipně všechno probíhalo hladce, když si mě vytipovali na celní kontrolu. Samozřejmě v době, kdy člověk prostě spěchá, protože má ani ne dva dny doma. Výborně. Pán se mě hned ptal, jestli jsem si vědomá limitů etc., tak jsem mu otráveně řekla, že prostě v kufru nic nemám, že jedu domů na víkend. Takže jsem odevzdala pas, ptal se odkud letím, tak jsem řekla otráveně, že Dubai, on, co tam dělám, tak říkám, že tam žiju, on co dělám za povolání, tak říkám, že jsem letuška, tak jsem nakráčela na kontrolu kufru. Zeptal se mě, jestli chci pomoct, tak jsem mu řekla, že to zvládnu sama, hodila kufru na pás, jelikož byl lehký jak peříčko, proskenoval a zklamaně se rozloučit. No jo, já to říkala celou dobu, že tam nic nemám. 🙂 Chytil špatnou rybu.
Normálně jsem milá, ochotná, ale já fakt byla naprosto znechucená tím, že prostě jsem věděla, že na mě čekají rodiče (haha, teda nevěděla jsem, že jel děda a že mamina byla v práci, to bylo překvapení) a prostě že jo, člověk ví, že je doma na chvilku, má milion věcí, co chce stihnout a každá minuta ztracená se nedá vrátit zpět. 
Samozřejmě mi zlepšilo náladu to, že na mě čekal na letišti tatínek s bráchou, ale taky dědaaaaa!!! 🙂 Dědeček Karlíček je prostě nejlepší! 🙂 Já dědu miluju a samozřejmě ho vidám minimálně. Díky bohu, že naši cestují, takže alespoň za mnou doletěli do USA či do Dubaje. 
Víceméně ta fotka mluví za vše… 
Okamžitě jsme se vydali na cestu. Zastavili jsme se v Tlučný, kde na mě čekala teta. Takže jsme si dali něco k pití, poklábosili a vydali se směr domů. 
Jestli mi něco chybělo, tak výhled z okna. Ta obloha a ty mraky jsou vždycky kouzelný … 
A ne, ty mraky opravdu takhle jsou. Není to upravený. Upravila jsem barvy, ale ty mraky jsou opravdu takhle, žádný efekty. 🙂 Mám rodiče jako svědky.
Vtipně jsem vytuhla na gauči.. viz foto. Díky tati, na tebe je spolehnutí … 😀 
Alespoň nemám hubu dokořán a nechytám mouchy.. 
(Taky je vtipný, jak mi svítí telefon pod hlavou s těma upozorneníma z IG a FB) 
Ráno mě čekala snídaněěěěě ..
Miluji čerstvé rohlíky z pekárny! Holýšovský a domažlický rohlíky ! 
Nejedla jsem to samozřejmě suchý, dala jsem si je s marmeládou a další den s poličanem. 🙂 
Taky mě čekal královský oběd.

Po obědě jsme jeli do Staňkova popřát mojí sestřenici k narozeninám. Tam jsem nebyla snad celou věčnost. Trošku se mi vrátili vzpomínky na dětství … Wow, kolik se změnilo za těch pár let ..
Pak už bylo na čase vyrazit do Tlučný na buřty. Já vtipně klepala kosu, byla jsem v zimní bundě a válenkách. Fakt mi byla neuvěřitelná zima. Zlatých 40 stupňů v Dubaji.
A samozřejmě nesmí chybět fotka z mého víkendového obžérství …

Přijela za mnou do Tlučný Terezka, což bylo strašně fajn. Sedět si s rodinou a nejbližšími, hezky jsme si daly vínečko, padly dvě tři flašky a bylo nám fajn. 
Takový ty rodinný momentky jsou chvíle, kdy mě zaprvé mrzí, že tam nemám s náma manžela, abychom byli v plné sestavě. Za další si člověk uvědomuje hodnotu rodiny a čas strávený s nimi.
Ze soboty na neděli jsem se moc nevyspala. Byla jsem vzhůru už od 5 ráno a nemohla jsem prostě spát. Byla jsem otrávená a zklamaná z toho, jak ten víkend rychle utekl. Zase jsem měla představu toho, že poletím zpátky do prázdného bytu, kde na mě nikdo nebude čekat – klasika. 
Je škoda, že sotva se člověk rozkouká, tak prostě je na čase zase letět “domů”. 
Člověk má plány, chce se vidět s rodinou a kamarády, já upřímně nestihla ani polovinu toho, co jsem chtěla. A prostě moje tělo nemohlo jinak, než odpadnout večer. Nedělá mi problém ponocovat, zůstat celou noc vzhůru, ale prostě jsem dvakrát po sobě usnula na gauči v obýváku. V sobotu jsem usnula v zimní bundě na gauči.
No a v něděli byl opět čas na loučení … 

Potkali jsme na letišti Landu, já kdyby mi to táta neřekl, tak to ani nevím, že je to on. Víceméně mi všechno bylo jedno. 😀 
Let byl fajn. Měla jsem vedle sebe pár ze Saudské Arábie, moc anglicky neuměli, ale byli na dovolené v Praze a Vídni a strašně se jim líbilo. Bylo hrozně moc hodní, nabízeli mi čokoládu, tak jsem si ze slušnosti vzala, furt si se mnou chtěli povídat. Já jim pak štělovala televize, aby se mohli koukat na filmy, učila jsem je hrát Tetris.
Pak jsem koukala na film, MAX … 
Nebudu lhát, ale bulela jsem jako želva. U mě je normální, že brečím u filmů, ale tenhle mě dostal hned z několika důvodů. 🙂 
Pak jsem hrála Tetris, kecala s crew a pak jsem se šla podívat na Janču, která letěla s kamarádkama do Dubaje. To, že je na stejném letu jsem věděla jenom díky tomu, že se mi ozvala na FB, když jsem se ptala, jestli náhodou někdo neletí do Dubaje ve stejný termín. Což bylo fajn, příjemné setkání.
Při přistání to na mě nějak všechno dolehlo. Měla jsem zimnici, bolela mě hlava a myslela jsem, že prostě se neudržím pak na nohou. Vtipně jsme zaparkovali asi milion kilometrů od letiště, na tom nejvíc nejvzdálenějším, takže jsme minimálně 20 minut jeli zpět na terminál. Mě bylo tak zle, že jsem usínala na nohou. Pak jsem rychle běžela pro kufr a rychle vzít taxi. Po příchodu “domů” jsem si dala rohlíky – haha – převlíkla se, dala si ibuprofen a šla spát. Spala jsem až do rána jako zabitá a dost mi to pomohlo.
Když jsem se vzpamatovala, tak jsem si šla na kosmetiku, jelikož mám pleť jak v pubertě. Takže jsem si nechala vyčisit obličej a vtipně jsem tam usnula. Pak jsem dostala masáž, takže mi bylo hej.
Sebrala jsem se a jela jsem do práce vyzvednout uniformu, koupila jsem si kasičku, kam jsem se rozhodla odkládat peníze, abych k tomu neměla přístup. Víceméně bych jí musela rozflákat na kusy, abych se do ní dostala, takže mám z toho radost byť je trošku infantilní. 
Pak jsem přišla domů, vyprala jsem tři várky prádla, uklidila celý pokoj a zabalila si do Houstonu, kam letím zítra. Těším se, protože uvidím konečně mojí kamarádku Mirku a její dětičky. 🙂 Taky se těším, že si půjčím auto a projedu se! 🙂 
Nakonec na konci měsíce neletím do USA, ale vzala jsem si let do Ruska – nemám rozum. Jsou tam dobrý peníze jako kapesný a alespoň budu mít víc hodin. Příští měšíc mám dva týdny dovolené a pak hned mám dovolenou znova, kdy pro změnu doletí Caleb, takže je lepší využít toto a vydělat si víc peněz. 🙂 Škoda, že nebydlíme v destinaci, kam lítá naše společnost, protože by to bylo snažší, takhle člověk ještě musí lítat domestic po USA to prostě stojí peníze, trvá to a je to na prd. 🙁 
A to je vše. 
Mějte se zatím krásně a já se ozvu po Houstonu 🙂
Foto bude na FB a následně článek tady.

Dhaka, Bangladéš

Už jenom z vyprávění jsem věděla, co mě na letu čeká a nemine. Myslela jsem si, že jsem na palubě viděla a zažila leccos, ale tento let mě přesvědčil o opaku. A jednou, až budu moct, tak o tom napíšu..

Měla jsem štěstí, protože jsem dostala “layover” a ne “turnaround”. To znamená, že jsem v Bangladéši zůstávala den.

Musím říci, že tohle je perfektní místo pro všechny, kteří si neváží toho, že se mají vesměs dobře – mají střechu nad hlavou, mají co jíst a pít, mají možnost slušného vzdělání zadarmo a stejně jako tak mají šanci na důstojný život.
Při cestě na hotel jsem seděla a jenom žasla nad tím, co jsem viděla. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla v televizi lidi, co seděli na střechách přeplněného autobusu či vlaku. Tohle vše jsem viděla po jedné půl hodiné cestě.
Rozpadlé baráky v katastrofálním stavu, polorozpadlá auta. Někdo nám na palubě dokonce řekl, že tady neexistuje nic mezi bohatými a chudými. Buď je člověk nechutně prachatej a nebo prostě je chudej.

Měla jsem sto chutí si nafackovat. Jako každý jiný i já si čas od času postěžuji, místo toho, abych byla vděčná za to, co mám. Je to asi normální, že lidi chtějí věci, které mít nemůžou nebo je prostě momentálně nemají. Každý z nás, nebo valná většina, by chtěla víc.
Po téhle zkušenosti si jen tak stěžovat nebudu. A jestli jo, tak si pak jednu plesknu zleva.

V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, jak ti lidé takhle dokážou žít, přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec mají ponětí o tom, co se děje ve světě a jaké jsou možnosti jinde. Jestli ví o tom, že v Evropě děti dostávají telefony, když jim ani není 10 let, vyrůstají na počítačích a tabletech a jiné. Jestli vůbec ví, jak to vypadá za hranicemi jejich země. Napadalo mě spousta otázek..

Všude po cestě byli policisté a vojáci. Všude člověk viděl zbraně. Cítila jsem se bezpečně? Ani omylem.
Při vstupu do našeho hotelu jsme museli procházet kontrolou, jako na letišti. Pak nám skenovali kufry, kabelky, vše, co se do hotelu přineslo muselo na sken. Venku policisté a vojáci.

Hned po příchodu jsme šli na snídani. V životě jsem nenažila takový servis. Tak hodní lidé, udělali by pro nás první poslední. Musím říci, že to byl nejlepší zákaznický servis, jaký jsem kdy zažila. A že já nedám dopustit na zakáznický servis v USA. Tohle bylo … WOW! Přemýšlela jsem nad tím celou dobu pobytu.

Když jsem si objednala jídlo na pokoj, tak jsem si vzala od Mizana formulář, kde byla možnost napsat něco o nich. Okamžitě jsem mu napsala “feedback”. Děkoval mi asi 150 krát, neustále se klanil a děkoval mi. Až se mi chtělo brečet. Taková vděčnost za to, že člověk vyplnil jeden blbej papír a napsal o něm něco hezkého.

Výhled z okna ….

Přišlo mi to tak trošku jako město duchů. Až na to, že venku byl neustále provoz a lidi na sebe neustále troubili. Celou noc i den. Bez přestání … Ani nevím, jak jsem v tom byla schopná spát.

Upřímně jsem se neodvážila jít ven. Takže jsem víceméně dospávala, komunikovala s manželem a spala. A asi třikrát jsem si dala horkou lázeň, jelikož tam byla naprosto luxusní vana. Celkově ten pokoj i koupelna byly WOW! 🙂

Ráno jsem se sešla s crew a šli jsme opět na snídani. Tam byl Mizan, jiný pán, ale jmenoval se stejně jako ten mladý kluk, co jsem mu napsala feedback. Mizan byl na snídani už to první ráno, skákal kolem nás, dělal pro nás první poslední. I když jsme nic nechtěli, tak neustále chodil a ujištoval se, že jsme spokojení, že máme všechno. Prostě to byl a je zlatej člověk. Pak za každým z nás přišel a požádal nás, jestli bychom mu nevyplnili feedback. Všichni do jednoho jsme seděli a psali na tabletu o něm.
Upřímně mě mrzí, že nebylo co víc udělat..

Tady jsou fotky po cestě z či do hotelu .. a fotka jejich měny.

Po cestě zpátky jsem samozřejmě civěla z okýnka a nemohla se přenést přes to, co jsem zase viděla.. Při příjezdu na letiště jsme vyšli ven a lidé po nás koukali, jak kdybychom spadli z nebe. Oni stáli za záterasama, bez bot, otrhané oblečení … špinaví … fakt jsem myslela, že se rozbrečím, jak mi jich bylo líto. 
Když nám přišli lidé na palubu, tak bylo vidět, že valná většina vidí letadlo porpvé. Musela jsem lidem zapnout pásy, rozepnout pásy, otevřít dveře od záchoda a mnoho dalších a hoooorších věcí. 
Asi jediné, co bych tímto článkem chtěla říci, tak to, že bychom všichni měli být vděční za to, co máme. Jsme zdraví, máme rodinu, máme kde složit hlavu, máme co jíst a co pít. Ano, mohlo by být lépe, vždycky by mohlo být lépe, ale dokud máme alespoň základy a tu možnost žít důstojný život, buďme za to rádi. Máme možnost získat zadarmo kvalitní vzdělání a vždycky je nějaká možnost na lepší život. Můžeme neustále makat na sobě a snažit se mít se dobře. Máme možnost vycestovat za prací či zkušenostma do zahraničí … Jsou lidé, kteří nemají ani ten blbej základ, jsou daleko od důstojného žití a jsou rádi, že mají kde složit hlavu, jestli vůbec. 
Tímto bych ten článek ukončila.

Mauritius

Jediné, co mohu říci je … KONEČNĚ! 🙂

Přišlo mi, že jsem asi jediný člověk, ze všech lidí, které znám, co ještě nepáchl na Mauritius. Většina mých kamarádů a známých na Mauritius byla, a ti šťastnější hned několikrát.
Mě v práci mají rádi a dávají mi lety takový, abych pak nesměla na Mauritius v následujících 30 až 60ti dnech. Týká se to převážně afrických letů samozřejmě.

Když jsem byla na dovolené v USA a viděla roster, tak jsem málem omdlela nadšením. Hezky let na Mauritius. Skákala jsem metr vysoko radostí. Ale to bych nebyla já, aby když už tam teda letím, aby to počasí náhodou nestálo za ho…. ehm nic.

Při briefingu nám piloti řekli, že teda počasí vypadá na občasný déšť tu a tam. To jsem i já našla na Gůglu. Samozřejmě jsem dvakrát šťastná nebyla. Snažili se nás povzbudit, že to nebude tak strašný a podobně. No, nezbylo nic jiného, než si zaletět na Mauritius a očíhnout to počasí na vlastní kůži.

No chcalo, chcalo a chcalo. Velebnosti to byl hnus. 😀

Abych nebyla heréčka, tak musím říct, že po příletu to nebylo tak špatný. Počasí bylo docela OK, nebylo ani nějaké velké teplo, ani ukrutná zima. Ale i přes to jsem zhýčkaná z Dubaje a já, madam, klepala kosu.

Při příchodu na hotel trošku poprchávalo. Dostali jsme “welcome drink”, něco nealkoholickýho, co bylo hodně moc dobrý, dostali jsme ručníčky voňavý a šli se zapsat.
Můj pokoj byl asi milión kilometrů od recepce – klasika. Asi mi to dělají naschvál. Jednou jim možná za to poděkuji, ale i tak si myslím, že toho v práci nachodím víc, než je vlastně zdrávo.

Měla jsem ale štěstí, protože jsem měla pokoj v přízemí, takže jsem se nemusela tahat s kufrem nahoru. Víceméně i kdyby, tak by mi to bylo jedno, protože jsem měla kufr až nelidsky lehký, což se u mě často nestává. Ale jsem si jistá, že jakmile ho budu mít plnej sr… a těžkej jako blázen, tak ten pokoj dostanu v patře a já se budu tahat s kufrem do patra. 🙂 Karma..

Hned jsem se šla převléci a objednala si jídlo na pokoj. To je stejně nejlepší pocit po letu sundat tu uniformu, setřít ze sebe tunu make-upu a dát si vlasy na prasáka do drdolu.
Po obědě jsme se sešli s crew, ještě před tím jsem se šla projít a nafotit si ostrov. Neustále poprchávalo a foukal vítr a jelikož jsem si nebyla jistá, jak to počasí bude v následujících hodinách, tak jsem nenechala nic náhodě a šla fotit.
Docela mě mrzelo, že jsem si ještě nepořídila profesionální kameru. Ale co, do budoucna jedna bude. 🙂

Pak jsme se sešli s crew. Já se moc dlouho nezdržela. Nevzala jsem si plavky, protože mi byla zima, tak jsem zůstala v mikině. Neustále pršelo a ostatní šli na vodní sporty. Já bych šla taky, ale měla jsem strach, že bych to omarodila. Takže jsem šla na pokoj, kde jsem vytuhla. Spala jsem až do večera, kdy jsme se pak náhodou sešli všichni na večeři. Takže jsme si dopřáli výýýýýbornou večeři.
Pak jsem opět šla na pokoj a šla opět spát. Probudila jsem se někdy ve 2 ráno, jelikož jsem nemohla spát. Venku lilo jako z konve a mě se v tom hrozně blbě spí. Já nevim, nejsem člověk, co by usínal rád při dešti. Mě to hrozně vytáčí. Jeden čas, když jsem měla problémy se spaním – špatně se mi usínalo, byla jsem ve stresu, když byl Caleb pryč (když šli mimo základnu ven na kontroly), tak jsem se naučila poslouchat šumění moře. U toho jsem spala jako miminko. Ale jakmile něco někde kape a slyším déšť, tak to prostě ne.

Takže jsem zůstala vzhůru, kecala s Calebem. Alespoň jsem si stihla vyfotit, jak vylejzalo sluníčko.

Vtipně jsem zase měla hlad, takže jsem se rozhodla, že půjdu spát až po snídani. Čekala jsem do 7 ráno a pak vyrazila. Potkala jsem mého kolegu, takže jsme šli spolu… Co se týče fotky, která bude níže vystavena .. ANO, 4 talíře jsou moje. Měla jsem hlad a dala jsem si do nosu jako kdybych nejedla celý život. Nestydím se za to 😀

Po snídani jsem si šla nafotit hotel. Původně jsem chtěla jít spát, nakonec mě Nicholas přemluvil, že půjdeme na kayak. 🙂 Víceméně jsem se nenechala dlouho přemlouvat.

Bylo krásně. Šli jsme se vykoupat do oceánu, kde jsme potkali další crew. Po koupačce jsme se pak sebrali a šli na kayak. 🙂 Bylo teplo, svítilo sluníčko, ale jakmile jsme vlezli do kayaků a odpádlovali pryč, tak se zatáhlo a začalo pršet. No co, ale pořád jsme si to užili.

Tady už jsou fotky z výletu .

I když počasí nebylo perfektní, tak rozhodně to stálo za to. Doufám, že se na Mauritius ještě podívám. Je to opravdu krásné místo. 🙂

A to je vše …

Dovolená :)

Další dovolená bohužel za mnou. Vždycky počítám od posledního dne dovolené dny, hodiny a minuty do té další. Těším se vždycky jako malá holka. 
Ta poslední dovolená mi začínala v pondělí 14. září. Z Kuala Lumpur jsem přiletěla v neděli odpoledne, takže jsem víceméně měla pár hodin na to zabalit si a jít spát. Samozřejmě balit si na dovolenou je můj největší problém, protože nikdy nevím, co si zabalit. Přibližně do 11 večer jsem žehlila a neustále přemýšlela, co potřebuji s sebou a co nepotřebuji.
Ráno jsem sedla do taxíku a upalovala směr letiště. Hrozně se vždycky těším, že poletím jako pasažér.

Po nástupu do letadla mi vedoucí ekonomy vyměnil sedačky, abych měla celou řadu a mohla si odpočinout. To mi přišlo milý. Já jim naoplátku dala dva balíky čokolády. Vždycky kupuji nějaké dobroty crew, když letím někam jako pasažér. Vždycky balík pro premium cabins (business a first class) a pak economy a jeden balík pro Caleba.

Let byl fajn, přišlo mi, že to trvalo věčnost. Chvílema jsem spala, chvílema jsem koukala na filmy a taky jsem kecala s holčinou, co letěla taky na dovolenou. A taky byla crew. Takže to bylo fajn. 🙂 Uteklo to docela i rychle, ale znáte to, když se na něco těšíte, tak vám každá hodina připadá jako věčnost. Já třeba koukala na film, pak jsem se podívala na čas a ono místo hodiny a půl uteklo jenom půl hodiny. 
Vzhledem k tomu, že jsem měla další let, tak mě pustili na imigračním přednostně. Imigrační pohoda. Já vždycky jdu a je mi úplně špatně, byť se němám čeho obávat. Protože mám hned několik důkazů na to, že jim v USA nezůstanu. I kdybych sebevíc chtěla, tak to prostě nejde. 
Let do Nashville utekl strašně rychle. Celej let jsem prokecala s jednou paní, co seděla vedle mě. Je fajn, když vedle sebe máte někoho, s kým si můžete popovídat. Ono to o to rychleji uteče. 🙂 
Na letišti mě vyzvedl Caleb. Vzali jsme kufry a hned jsme upalovali domů. Přece jenom já strávila dohromady 16 hodin v letadle, nepočítám přestupy. A Caleb měl dlouhý den v práci. 
Ráno mě čekalo brzké vstávání. Nemusela jsem, ale chtěla jsem. Caleb musel do práce, volno si nebral, aby mohl pak za mnou přiletět do Dubaje, případně do Čech. 🙂 Vzhledem k tomu, že já svoje auto ještě nemám a Calebovo jsem řídit nechtěla (čemuž jsem se pak stejně nevyhnula, bohužel), tak jsem se rozhodla, že pojedu s ním na POST. 
POST, je vojenská základna. Víceméně je to takové malé městečko. Někteří vojáci (ať už s rodinou či bez) se rozhodnout bydlet na POST, někteří se rozhodnou bydlet OFF POST, to znamená, že bydlí v blízké vzdálenosti od základny. My máme prozatím apartmán OFF POST. 
Při vstupu na každý post vás kontrolují, jestli máte military ID, případně řidičák či pas. Kdybych jela sama, tak bych musela mít military ID (alespoň, tak to je na většině základnách) a nebo bych musela mít přes Caleba zařízený papír pro vstup na základnu. Svojí military ID ještě nemám. 
Takže jsem se rozhodla, že zůstanu na post s ním, zatímco on bude v práci, já si sednu do kavárny a budu se učit na testy, které mě čekaly po příjezdu do Dubaje. Pak jsme spolu šli na oběd a po obědě mě vzal do knihovny, kde jsem se uvalila do pohodlného křesla a snažila se učit – popravdě jsem se snažila neusnout. 
Celkově jsme žili takový normální život. Chodili na večeře, jezdili po výletech, chodili nakoupit. Takový normální věci, co mě upřímně hrozně chybí. 
Kdo sleduje FB, tak si mohl všimnout toho, že jsem přiznala barvu a práskla, že jsem vdaná. To, že se budeme brát během mé dovolené věděla jenom naše rodina a úplně nejbližší přátelé. Takže jsem to nepsala ani na svůj FB, ani na Instagram a ani na mou FB stránku. 
Netajíme se tím. Když se mě někdo zeptá, jestli mám přítele, řeknu, že jsem vdaná. Caleb mě představuje jako jeho manželku, stejně jako já ho představuji jako mého manžela.

Důvod proč jsem to nechtěla dát na FB je ten, že jsme si ten moment a ten den chtěli užít. Byl to náš den a tak jsme si to chtěli vychutnat. Hodně našich známích to stále neví. My jsme se rozhodli, že FB a tyhle serepetičky (změna příjmení, změna statusu) proběhne až po oficiální svatbě.
Ano, jsme manželé, ale svatbu jako takovou budeme mít 4. června 2016 v Dominikánské Republice s rodinou a přáteli.

Důvodů proč jsme to udělali takhle máme hned několik. 

1. Hlavním důvodem byly víza. Aby jste se mohli vdát/oženit, tak byste správně měli žádat o snoubenecká víza K1. Což trvá pár měsíců. Juliana a Brandon to tak udělali, čekali od listopadu/prosince minulého roku do letošního srpna. K1 vám dovolí vstoupit na území USA za účelem sňatku avšak ten musí proběhnout do 90 dní. O tyto víza žádá americký občan, je to spousta papírů a stojí to nějaký ten peníz. Po sňatku je třeba zažádat o zelenou kartu. Pokud se člověk nevdá či neožení do 90 dnů a nezažádá o víza, tak musí opustit USA.

My jsme se proto rozhodli pro víza CR1, což jsou tzv. Spouse visa. Víceméně jsou to víza pro manželku/manžela amerického občana. A místo víz na povolení ke vstupu na území USA člověk dostane rovnou zelenou kartu. Tudíž není třeba pak další žádosti etc. Je to levnější, trvá to přibližně stejnou dobu jako K1. Samozřejmě záleží na spousta věcech.

Pro nás je to lepší i z důvodu, že když Caleb pojede na další misi (a že je další mise již ve vzduchu), tak já nebudu alespoň zavřená v USA, protože dokud člověk nedostane GC, tak nemůže opustit území USA. Ano, je možnost žádat o cestovní povolení, ale nedoporučuje se vycestovat, i spousta imigračních právníků doporučuje počkat na zelenou kartu, protože je riziko, že vás do USA nepustí. Takže já alespo nebudu muset čekat, až mi jí dají a když budu chtít domů do Čech, tak prostě budu moct jet. 🙂

2. Jeho práce.  Ve zkratce jako přítelkyně/snoubenka vojáka jste víceméně NIC. Nikdo vám nic neřekne, nemáte nárok na nic. Což je třeba hlavní důvod, proč moje dvě kamarádky se vdaly když nám chlapy odvelili na misi poprvé. 🙂 
3. Moje práce. Žiji v musliké zemi a to přináší spousta pravidel či omezení. Například Caleb by nemohl být u mě doma, protože je muž, já jsem žena a nejsme manželé. Musela bych lhát, že je můj bratranec etc. A já osobně tohle riskovat nechci. A další jsou moje benefity, na které teď bude mít nárok, což ale nehraje absolutně žádnou roli. 
4. Máme svatbu v cizí zemi. Ani jeden z nás nejsme občany příslušné země. Tudíž náš manželský certifikát by byl v jiném jazyce. Trvalo by dlouho ho oveřit etc. a celkově by s tím byly zbytečné problémy. Takhle víceméně dostaneme certifikát, symbolický, že jsme se vzali. 🙂 Protože máme symbolickou svatbu.

Po naší svatbě, papírové svatbě (civilní svatba), jsme měli focení na oznámení datumu svatby. Technicky vzato jsou to naše první fotky jako manželé.

Pokud někoho zaráží fakt, že Caleb je v jeho CAMO, tak to bylo jednak z důvodu, že přijel z práce a my okamžitě jeli na Court House, za další fakt, že se bude ženit v jeho oficiální uniformě (viz. ta, co měl na plese) a my tyto fotky použijeme na naše pozvánky. Protože máme dva typy. Normální a pak vojenský. Caleb chce pozvat jeho kamarády/kolegy způsobem, jakým oni plánují mise. Takže to je víceméně myšleno jako vtip, což já třeba nepochopím, ale vojáci se tím jistě pobaví. 
A za další já jsem mu i řekla, že chci, aby měl tuhle uniformu. 😀 Nechala jsem se inspirovat PINTERESTem. 
Fotek budeme mít daleko více, musíme si však počkat tak 3-4 týdny. 🙂 
Po focení jsme jeli s Calebovo ségrou na večeři, ona byla jedinný rodinný příslušník na svatbě a byla nám víceméně za svědka. A vzhledem k tomu, že nebyla s náma na Hawaii, když jsme se zasnoubili, tak s náma chtěla ját oslavit zásnuby .. ehm .. sňatek 😀 
V pátek jsme byli na našem prvním plese. Musím říct, že jsem teda měla hlavu na prasknutí. Byla jsem představena tolika lidem, že jsem ve finále nevěděla ani vlastní jméno, natož jména těch, co mi Caleb představil. Co bylo naprosto roztomilý, tak to, že Caleb mě představil svým vojákům, těm, co jsem posílala balíky, takže když řekl, že jsem to byla já, co jsem jim posílala balíky, tak se jim rozzářili oči a bylo vidět, že ty balíky, byť to podle mého názoru byla maličkost, tak to pro ně znamenalo strašně moc. A pak jsme se i zasmáli, protože řekli, že jakmile Caleb odjel do USA, tak ty balíky přestaly chodit. 😀 
Bylo to fajn. Myslím, že pro ženský ráj na zemi. 😀 Chlapi v uniformě.. To je prostě něco.. 

Jelikož se mi manžel lehce picnul, tak jsem musela řídit. Teda, já jsem mu řekla, že HOLT teda řídit budu. Za prvé jsem nechtěla řídit jeho auto, protože známe chlapi. Stačilo mi řídit s mým tátou jeho auto, když jsem se učila řídit a myslím, že stejně tak stačilo i mému tátovi nechat mě řídit. 😀 Viď?
Za další má truck. Takže já skoro musím skákat do toho auta, abych vůbec do něj vlezla a samozřejmě to má tak dlouhý zadek, že nemám absolutně odhad jak s tou krávou velkou couvat. 🙂 Ale musím říct, že jsem si poradila dobře. 
Takže jsme oba přežili! 🙂
Ráno nás čekal velký výlet ….
KAM JINAM než do ATLANTY! 
Nebudu lhát, že mi několikrát ukápla slza po cestě. Hlavně, když jsme překročili hranice TN/GA. Tu trasu jsem odřídila několikrát a samozřejmě jsem hodně věcí poznávala. Mimo jiné to bylo pro mě poprvé, co jsem byla v Georgii ode dne, co jsem odletěla do Evropy. 
Když jsme brali exit na Atlantu, následně na Dunwoody, tak jsem měla co dělat, abych nebrečela jako blázen. Nedokážu ani popsat, jaký to bylo být zpět. Tolik nádherných vzpomínek … Pamatovala jsem si kudy kam jet. Prostě jsem měla pocit, že jsem byla DOMA. Já Georgii miluju, stejně jako miluju Dunwoody a Atlantu. Caleb teda není velkým fanouškem, stejně jako já nejsem fanoušek TN. 😀 
Když jsme vjížděli doo “nejbrhůdu”, tak jsem měla husí kůži. Přišlo mi to, jako by to bylo včera, kdy jsem tam byla naposled. Celou cestu jsem si psala s mojí HM, takže jsem věděla, že na mě čekají … Když jsme zastavili před barákem, tak jsem ani nedejchala. Všechny ty vzpomínky …. A hlavně jsem byla nedočkavá vidět malýho.
Bruna přijela ve stejnou chvíli s jejím přítelem, takže jsem za ní běžela. Málem jsme se umačkaly. Zamáčkla jsem slzu a šla k baráku. Bruna otevřela vrata do zahrady, ještě před tím jsem mohla slyšet HM kričet na malýho Miki je tady. Takže když Bruna otevřela vrata, tak já viděla HM. Vlezla jsem dovnitř a malej stál na schodech, jakmile mě viděl, tak se ke mě rozběhl a skočil po mě. To samozřejmě já nerozdejchala a začala jsem brečet jako malá holka. Malej mě mačkal a já prostě nemohla jinak, než ho držet a brečet. Když na to vzpomínám, tak tu zase bulím jak želva. To byl tak silný zážitek, že to prostě nejde přejít jenom s úsměvem. 
Pak jsem se přivítala s HM, přišel i HD, takže mě skoro neumačkal.. Bylo fakt vidět, že prostě jsem pro ně nikdy nebyla jenom Au Pair. Viděla jsem, jak se vítali a chovali s Au Pair, která byla přede mnou u nich. A nebylo to ani z poloviny takový, jaký to bylo, když se vítali se mnou. 
Všichni jsme seděli na terase, dali si pivo. Malej mi přinesl kytku a pak něco psal na papír Bruně na klíně. Přišel ke mě a přinesl mi to .. 
Tady jsou další fotky. 🙂

Těším se, až budu zpět v USA, protože od nás to není daleko za malým, tak cca 4 hodiny jízdy autem, takže budu moct jezdit do Atlanty častěji. Hlavně že jo holky, co se provdaly za Amíky, co jsem poznala během AU Pair pobytu tam budou, takže můžeme alespoň se vídat a samozřejmě moji další kamarádi a přátelé. A jsem ráda, že budu moct vidět malého častěji. 🙂
Večer jsme pak šli na večeři s Brunou a jejím přítelem. Což bylo hrozně fajn. 🙂
Bohužel jsme museli zpět domů brzo, takže jsme se nepodívali do Atlanty jako takové. Přemýšleli jsme, že pojedeme, ale pak jsme řekli, že se radši dáme na cestu a zastavíme se na Ruby Falls. 
To byla super podívaná. Ale příště už nejdu do jeskyně v kraťasech a tričku. 😀 Málem jsem zmrzla … Stejně jako většina lidí kolem mě. 

V následujících dnech jsme pak prostě relaxovali. Já jsem šla na oběd s holkama, co mě s nima Caleb seznámil už pár měsíců zpátky, ale bylo to po druhé, co jsme se viděly a bylo fajn, že jsme mohly konečně sednout a pokecat. A já jsem nesmírně vděčná, že mám nové dvě kamarádky, co prostě se o mě naprosto úžasně postaraly. Bude o to snazší se přestěhovat zpět, protože přece jenom tam moc lidí neznám, je to malý město a je lepší vědět, že tam na mě bude čekat nejenom Caleb, ale i holky s manželama. 
Máme přibližně i období, kdy se budu vracet do USA. Vzhledem k tomu, že nás čeká další deployment, tak prostě chci zpět co nejdřív. Nechci litovat toho, že jsem byla v Dubaji, když jsme mohli být krásně spolu … 
Caleb mě představil Hobby Lobby – což je pro mě PEKLO. Protože, kdo mě zná, tak ví, že já ráda tvořím různý věci a když mě to chytne, tak umím bejt i kreativní. Koupil mi album, který jsem vždycky chtěla, víceméně je to Scrapbook, takže já na něm začala řádit.. Takhle to vypadá .. 

Teď jakmile budu mít víc času, tak se do toho pustím víc. 🙂 Mám spousta fotek vyvolaných, mám spousta serepetiček a samozřejmě si jich nakoupím víc. 
Doufám, že teda budu mít čas na tom pracovat, protože není sranda pracovat, plánovat svatbu, hledat barák v USA.. je toho hodně. Ale snad to půjde, ať to mám hotovo. 
Nebudu lhát… zase jsem to ořvala. Vždycky začnu brečet tak dva-tři dny před koncem dovolené a pak řvu celou cestu až do Dubaje. To je prostě normálka. 
Mám krásnou práci, která mi dovolí cestovat po celém světě. Kdo by nechtěl být placený za to, že objevuje taje a krásu jiných zemích světa. Zemí, kam bych se pravděpodobně jinak nepodívala a nebo alespoň ne v tak krátkém časovém úseku. 
Je to krásná příležitost pro někoho, kdo je svobodný, neplánuje rodinu v brzké době a samozřejmě je mladý. Nic proti věku, ale dle mého názoru tahle práce je nejlepší pro holky kolem 20ti let. Já jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mi tahle práce dala, jsem vděčná za všechny zkušenosti, příležitosti i zážitky. Na druhou stranu já jsem prostě rozhodnutá se toho vzdát a žít pro rodinu. Samozřejmě chceme dřív či později mít děti. A já si každým dnem uvědomuji čím dál víc, co rodina pro mě znamená. Sice mi teprve bude 24 let, ale myslím si, že jsem zvládla dost na to, kolik mi je, zažila jsem toho tolik, že si můžu s klidem dát rodinu jako prioritu.

Do USA jsem odlétala jako svobodná holka ve 20ti letech, měla rodinu v Čechách, ale odjížděla jsem bez závazků. A o to byl ten zážítek v USA silnější. Ano, chyběla mi rodina, přišla jsem o hodně rodinných momentů a chyběla jsem doma na Vánoce, narozeniny etc.

Z USA jsem se vracela s přítelem. 
Teď se tomu i zasměju, protože my hodně lidí říkalo.. Ty už se nevrátíš, ty si tam někoho najdeš etc. A já vždycky říkala, copa bych se nevracela atd. Nikdy mě nenapadlo, že bych si tam našla manžela. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, jak mi USA nebo spíš ten pobyt tam změní život. Docela by mě zajímalo, co by se mnou teď bylo, kdybych se bývala nerozhodla odletět do USA. Protože rozhodnutí odletět mi změnilo život a odstartovalo spoustu věcí, o kterých se mi ani ve snu nezdálo. 
Cestování je nádherný a já nikdy nepřestanu cestovat a udělám vše pro to, abych mohla cestovat i po skončení v Dubaji, abych mohla jednoho dne cestovat s dětmi a rodinou. 
Stojím před rozhodnutím RODINA či PRÁCE. 
Za mě? RODINA.. 
Práce je to fajn, byť je hodně věcí, co tu vyloženě stojí za hovno, ale na to si člověk musí přijít sám. A věřte tomu nebo ne, většina mých přátel, co tu skončila je šťastná a nemohli se dočkat, až podají výpověď. Pochopila jsem, že tu nikoho nezajímám a nikdo pro mě nic neudělá. A tohle jsem zjistila “hard way”. A hodně crew by mohlo vyprávět, ale jak říkám, na tohle si každý musí přijít sám. Jenom nemít růžové brýle a být připraven na všechno.
Já se těším na den, kdy zabalím kufry naposled a pak už si jenom vybalím. Těším se na dny, kdy na mě někdo bude doma čekat, až přijdu z práce a těším se na dny, kdy já budu moct čekat až někdo přijde domů.. Caleb? Děti do budoucna … To je jedno.
Je to nesmírně krásný pocit. Vím to pro to, že jsem tu měla rodiče i Julianu, a vím, jaký bylo, přijít domů a mít je tu čekající na mě. Pokud vše půjde dobře, tak Caleb přiletí v prosinci a konečně zažiju i ten pocit, mít tu čekajícího manžela. 
Možná se to zdá jako maličkost, ale upřímně se nedá popsat, jak je to krásný pocit. Tisíckrát lepší jak přijít domů do prázdného bytu. 
Ano, myslím, že mi práce bude chybět. To cestování .. Neexistující stereotyp… Ale podle mě je rodina důležitější. Znám několik crew, co jsou tu už několik let a rodinu nemají. Žijí prací a mě to přijde smutný. V životě bych takhle žít nemohla. Ale každý jsme jiný .. 
K létání se můžu víceméně kdykoliv vrátit. Kdo ví, jestli se kdy k tomu vrátím. Možná jo, možná ne. 🙂 Přemýšlím o tom, co dál. Caleb se mě snaží ukecat, abych se věnovala fotografii. Uvidíme. Myslím si, že já se určitě neztratím. 
Taky jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Jestli budu psát i nadále, až jednoho krásného dne skončím. Nebo jestli to ukončím. Na jednu stranu si říkámm že budou jiná dobrodružství, která budou stát za zmínění.. Uvidíme 🙂

Píšu blogy už od roku 2011, bez přestání … Myslím, že by mi to chybělo. Ale uvidíme. 🙂

A to je asi vše z mé dovolené.
Na závěr pro pobavení
Úspěšně jsem si obnovila licence. Takže můžu lítat další rok. Neodletěla jsem do Číny, protože jsem byla tak unavená, že jsem prostě potřebovala si odpočinout. Zítra si zaletím do Dohy, na otočku. Nejkratší let a pak si užiju pár dní volna. 
Pak mě čeká Mauritius, India (layover), Washington D.C, Karachi (otočka) a LA. Vyměnila jsem si lety tak, abych měla týden volna na konci měsíce, takže si zaletím za Calebem na pár dní. A pak mám dovolenou listopad a prosinec. Budu se snažit mít co nejvíc dovolený před tím, než skončím, tak uvidíme 🙂 
To je z mé strany vše! Další článek bude po letu na Mauritius.. 
Mějte se krásně! 🙂

COLOMBO, SRI LANKA

Srí Lanka, další nová destinace.

Jestli mě něco mrzí teda, tak to, že jsem strávila celý den u bazénu místo toho, abych se šla někam podívat. Ale vzhledem k tomu, že nebylo s kým jít, tak jsem zůstala na hotelu. Přece jenom si netroufám chodit sama v místech, které neznám. NA druhou stranu mi neuškodilo si trošku odpočinout, byla to potřeba.

Let byl fajn, cesta do Male (Maledives) byla plná lidí, co letěli na líbánky. A musím říct, že jsem jim záviděla, protože ten výhled z okna neměl chybu. Ta fotka je NIC oproti tomu, co my jsme viděli. A Male je jedna z destinací, kde vidíte VŠECHNY pasažéry zírat z okýnka a nedutat.

Po přístání v Colombu, jsme šli všichni crew na večeři do vyhlášené restaurace. Vždycky crew jde tam. Musím říct, že takový porce nemají snad ani v USA. Posuďte sami.

Porce na jednu osobu. Vtipně takových talířů tam bylo 8! Z jedenácti crew, 8 se ládovalo mořskýma potvorama. Já nemám ráda seafood. Jediný, co mám ráda, tak je losos a to je opravdu jediný. Párkrát jsem ochutnala kraba, ale jinak prostě ne. Nejsem člověk, co si objedná mořský potvory. Fakt to vypadalo, že ten talíř sežere crew. 😀

Každopádně jsme si dali do nosu, pořádně se najedli a pak jeli zpět na hotel, protože jsme všichni toho měli plný kecky. Já jsem usínala nad talířem.

Ráno jsem se probudila a rozhodla jsem se strávit den u bazénu. Přišla mi škoda hnít v hotelu. Nemám to ráda.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpět do Dubaje. Fakt bych nejraději zůstala a relaxovala. Potřebuji to jako sůl. 🙂

Let zpět byl fajn, já jsem strávila převážnou většinu letu v kokpitu.

Po příletu do Dubaje jsem odpadla, usínala jsem už v taxíku. Takže jsem jsem přišla domů, tak jsem padla jak za vlast.
Když jsem se konečně probrala z kómatu, tak jsem se rozhodla jít do bazénu, odpočinout si a pak si jít dopřát manikůru a pedikůru. Rozhodně to bodlo.
Večer jsem pak jela na večeři s crew z SIN-BNE. Omar a já jsme letěli spolu i Colombo, což bylo fajn. Ale vidět se s dalšíma crew bylo k nezaplacení.

Jela jsem domů relativně brzo, protože mám dneska let do Kuala Lumpur. Nebudu lhát, absolutně se mi nic nechce a taky se mi nechce nikam letět, nejraději bych se válela v posteli, ALE … na druhou stranu po příletu zpět mě čeká co? DOVČA!

Takže na druhou stranu se nemůžu dočkat až budu konečně s tím mým! 🙂 NA druhou stranu bych ale taky měla začít studovat, nebo nedostanu novou licenci 😛

JINAK …

dneska jsem se probudila a uvědomila si, že je 11.9. … Nemůžu uvěřit, že uplynul další rok od té strašné tragédie. Nemám víceméně k tomu co říct. Přijde mi, jako by to bylo včera, kdy jsem koukala na televizi a viděla Dvojčata po nárazu dvou letadel. 14 let …

Jsem upřímně vděčná, že jsem měla tu čest uctít památku všech, kteří zahynuli v ten hrozný den a těch, kteří si ponesou následky tohoho dne po zbytek svého života. Je jedno, jestli to byli oběti 11.září či hasiši, policisté …  Doufejme, že už se nic takového nebude nikdy opakovat!

 

Rome, ITALY

Konečně! Pozdravy z Říma! :))))
Z nějakého záhadného důvodu mě můj zaměstnavatel neustále posílá do Asie, Austrálie, USA a někdy do Afriky. Evropu dostávám minimálně. Vlastně skoro vůbec. A když už mi nadělí Evropu, tak dostanu Anglii a let zvaný Birminghell. Nevím proč, ale prostě mi vždycky nadělí jeden a ten samý let a já se potom potím u počítače, abych se ho zbavila. 
Když se mi podařilo vyměnit si ten let za Řím, tak jsem skákala metr vysoko jakou jsem měla radost.
Za prvé jsem nikdy nebyla v Římě. Byla jsem 4x v Miláně. Takže jsem měla radost, že se podívám na nový místo a budu si tak moci připnout nový špendlík na mapu světa. 
Je těžký najít někoho, kdo půjde ven a podívat se po památkách. Kort když crew tam byli několikrát. Vždycky mám hrůzu, jestli se někdo najde a vždycky kontroluji, kdo v té destinaci ještě nebyl a kdo by tak mohl být ochotný a jít. Naštěstí jsem našla holčinu, vtipně se ptala ona mě, jestli jsem už v Římě byla a jestli bych s ní nešla ven. Okamžitě jsem s nadšením přijala. 
Tenhle let byl super. Měli jsme super seniory, jedna naše SFS byla Flavia, která byla moje SFS na letu SIN-BNE, takže jsem při příchodu do práce po ní skočila a nikdo nechápal. Ona je skvělá holka, z Brazílie a prostě super baba. A jsem ráda, že jsem jí poznala. 
Let do Říma byl krátký. Pět hodin cca. Což je pro mě nic, vzhledem k tomu, že běžně lítám lety 12-16 hodin. 
Jelikož jsme přiletěli večer, tak jsem šla rovnou do vany a spát. Zavolala jsem si rychle s Calebem, pokecali jsme a já pak odpadla. Navíc jsem potřebovala vstávat brzo. 
Xan mě ráno vyzvedla na pokoji, protože byla hned vedle mě. Šly jsme dolů na recepci vyzvednout deštníky, protože Velebnosti chcalo! To nebyl ani déšt, to byl prostě chcavec. Ale nezvdaly jsme se. Sedly do autobusu a jelo se.
Samozřejmě hned, co jsme vylezly, tak se opět rozpršelo. Pak to přestalo, pak to začalo, pak to přestalo, pak to začalo. Navíc do toho byla slušná bouřka. To byly rány jak z děla. Ale my jsme se nezvdaly, nejsme holky z cukru! 🙂 
Samozřejmě jsme po pěti minutách byly mokrý až na kost. Nepamatuju si, kdy jsem takhle zmokla naposled. Moje boty byly jak vodní lázeň, moje džíny byly těžký, jak nasály vodu. No prostě srandy kopec. Ale i přes to to stálo za to! 

Po cestě ke Colosseum jsme koupily s Xan pláštěnky. 😀 Viděly jsme to na všech turistech v těch obrovských skupinách a samozřejmě jsme je chtěly taky. Takže když jsme narazily na prvního prodávajícího, hned jsme mu dávaly peníze, abychom si mohly vzít pláštěnky. 

Vzhledem k tomu, že jsme byly fakt promoklý a měly jsme strach, že budeme marod, jsme se rozhodly, že pojedeme na hotel zpátky, dáme si oběd a půjdeme spát před letem. Takže jsme šly zpět na autobus.
Pak řidič má můj největší obdiv, protože tenhle člověk procestoval celý svět. Celý život makal a všechny peníze, který měl, utratil za to, že cestoval se svou manželkou po světě. Nebylo snad místo, kde ten člověk nebyl! TOLIK historek, kolik on měl. Byla radost toho člověka poslouchat. Řekl, že peníze si do hrobu nevezme a že prostě cestoval celý svůj život. Řidič autobusu, procestoval Evropu křížem krážem a pak procestoval zbytek. Všechny ty nádherný fotky ! Mě zůstával rozum stát nad tím, jak tohle dokázal. Neuvěřitelný respekt! 🙂 
A pak za náma v autobuse seděl starší pár … A jelikož poslouchali naší konverzaci s panem řidičem, tak se nás zeptali odkud jsme a co děláme. Povídali jsme si celou cestu.
Co však bylo naprosto nejkouzelnější bylo slyšet je vyprávět příběh svojí lásky. Jak se poznali na střední škole, že jsou tzv. Highschool Sweethearts, jak se brali, když jeho ženě bylo 20 a jemu 21, jak jsou spolu 59 let a jsou v Itálii pro to, aby oslavili 59 let manželství. Vyprávěli nám jak cestují každý rok, jak jezdí na velký výlet do světa a pak na menší na Hawaii, protože jsou z Californie. Fakt nádherný … Není nic krásnějšího, než potkat dva lidi, kteří se milují i po několika letech manželství.. Sen každé z nás … 🙂 
Pak už jsme se šly převlíct, daly si oběd a šly na kutě před letem do Dubaje! 🙂 
V Dubaji jsme pak s Demi šly na nákupy do Dubai Mall, protože jsem potřebovala šaty. Takže jsem si koupila krásné bílé koktejlové šaty pro dva účely. Jeden z nich je teda to již zmíněné focení! 🙂 
A pak mě čekal let do Male – Colombo! 🙂

Singapore – Brisbane – Singapore

Předem se omlouvám, že mi to trošku trvalo, než jsem se dostala k napsání článků. Bylo toho teď hodně. A prostě se nedařilo.

Teď už k samotnému výletu.

Let Singapore – Brisbane mám strašně ráda. Ty přelety nejsou tak dlouhý, víceméně je to pro nás 5ti denní výlet a celkově Singapore a Austrálie jsou moje oblíbené destinace. Ne třeba zmiňovat, že i co se týče pasažérů, tak ti jsou moji oblíbení. Australané jsou neuvěřitelně hodní a prostě mám ty lety ráda.

Měla jsem štěstí, že jsem měla naprosto úžasnou crew. Fakt jeden z nejlepších letů vůbec. Já to říkám docela často, ale tuhle crew jen tak někdo neschytá. Neuvěřitelně jsme se bavili, fakt jsme se zasmáli, na palubě jsme si to užívali a stejně tak s náma naši pasažéři. A opravdu jsme splnili to naše … “Beyond expectations” … Taky kolikrát se vám stane, že si zpíváte v galley s pasažérama, tancujete, fotíte praštěný fotky atd. Ve finále nás i objímali, když odcházeli … A to se taky nestává. Vlastně to bylo poprvé, co nás objímali a děkovali nám za úžasný let.

Upřímně jsem nechtěla zpět do Dubaje. A to jsem věděla už od prvního letu.

První večer jsme šli do klubu v hotelu. JE to v 70 patře, výhled na celý Singapore a samozřejmě my měli slevu, jakožto crew. Jeden klučina z naší crew měl narozeniny, Marián ze Slovenska. Naprosto úžasnej kluk, srdíčko ze zlata. Tancovali jsme, slavili jsme, dokonce jsme tancovali i s australskýma crew z jinýho letu. Což se pak druhej den doneslo k našemu kapitánovi. Haha, absolutně nechápu jak.

Z nějakého záhadného důvodu jsem ráno nemohla dospat. Byla jsem vzhůru strašně brzo a jelikož jsem měla hlad, ale fakt hlad, tak jsem si objednala dvakrát pancakes a trávila dlouhou chvíli na Skype s Calebem. Musela jsem se fakt zasmát, když mi dovezli snídani na obrovským stole, prostřeno pro dva. To jsem si připadala jak naprostý tragéd, co nemá s kým jíst snídani. Takže mi přivezli stůl do pokoje a já seděla sama na Skype s Calebem a ládovala se snídaní.

Taky jsem stihla zajít na nákupy. Náš hotel je v jednom velkým nákupním středisku. Respektive je to nějak spojený dohromady, takže jsem se šla podívat, co mají nového. Dlouho jsem tam už nebyla, naposled někdy na začátku června. 
Nakonec jsem i nakoupila 🙂 
Nové hrníčky, když už budeme brzy manželé. 🙂

Vzhledem k tomu, že máme focení teď během mé dovolené na oznámení datumu a místa svatby, tak jsem pořídila tuhle tabuli. Strašně se mi líbila 🙂 
Pak už bylo na čase letět do Brisbane. Původně jsem myslela, že nic moc dělat nebudu. Nakonec jsem se ale rozhodla přidat ke crew a jít znova do Lone Pine Koala Parku. 🙂 
Vtipně jsme po cestě potkali našeho pasažéra, tak se k nám přidal a šel kousek s náma. A jelikož cestuje hodně po světě, tak jsme si vyměnili Instagram. Dal nám pár tipů co a jak, kde a proč. Když jsem to pak vyprávěla Calebovi, tak nemohl uvěřit, že prostě jen tak na ulici v Austrálii potkáme člověka, co byl před pár hodinama s náma na letu. 😀 Ten svět je fakt maličký.
A tady jsou videa 🙂
První je video, kdy jsem si opět pochovala Koalu 🙂         S KOALOU
Tady je video při krmení klokanů. 🙂                                Krmení Klokana
Pak jsme jeli zpět na hotel, abychom si mohli ještě dát šlofíka před nočním letem. Nakoupili jsme si v obchodě ovoce a nějaký dobroty, abychom pak nemuseli jíst v letadle. Přece jenom člověk už to nemůže to jídlo ani vidět. 
Poslední den v Singapore jsme se rozhodli strávit na pláži. Prostě prásknout s sebou na pláž a užívat si pohody. 🙂 
Musím říct, že je to mé nové oblíbené místo v Singapore. 

Samozřejmě zpět se nikomu nechtělo. Měli jsme fakt naprosto úžasný pětidenní výlet. Naprosto nezapomenutelný lety a fakt skvělou crew.
Dokonce i jsme měli úžasný piloty. Náš kapitán nás vždycky nechával hádat čas letu a kdo byl nejblíže, tak dostal odměnu. Já jsem vyhrála, když jsem tipovala let Singapore Brisbane a dostala jsem tak malou Koalu. Takže jí nosím v kabelce pro štěstí! 🙂

Fakt super výlet, nezapomenutelný chvíle a zážitky! A hlavně mám nové přátelé.. protože od tý doby jsme neustále v kontaktu, teď jsme byloi na večeři, se dvouma crew z téhle bandy jsem letěla Řím a pak následně Male-Colombo! 🙂

Ale o tom v dalším článku.

Moskva, Rusko

Bez debat, MOSKVA je nádherná, naprosto dech beroucí architektura. Na druhou stranu, byla jsem, viděla jsem a už mě tam nikdo nedostane. Rozhodně ne jako crew, jako pasažéra ? Klidně, ale jako crew už nikdy! Byla jsem připravená na leccos, přece jenom si crew mezi sebou řekne, jakej let je dobrej a jakej je peklo na zemi. 🙂 Cesta tam dobrý, cesta zpět? Wow…
Každopádně jsme po příjezdu na hotel okamžitě vyrazili ven. Ještě před tím jsem stihla cvaknout výhled z pokoje. 
Musím říct, že jsem nedala telefon z ruky a neustále fotila, protože bylo CO! 🙂 Fakt je to nádherný místo. Architektura je prostě boží. My jsme se šli víceméně jenom projít a na večeři s tím, že po cestě nafotíme nějaký fotky a po večeři nakoupíme suvenýry a půjdeme zpátky na hotel. Přece jenom já jsem měla předtím LA a spala jsem tak dvě a půl hodiny před letem, takže jsem byla docela vyždímaná. 

Kupodivu jsem se domluvila česko-rusko-anglicky, což byla zábava. Když někdo nerozumněl anglicky, tak jsem to řekla česky a domluvila jsem se. 🙂 Za to na letu pak na mě všichni mluvili rusky. A několikrát se mě rusky zeptali, jestli nemluvím rusky a jakto, tak jsem jim rusky řekla, že prostě nemluvím rusky.. Vím asi tak 5 vět rusky! 😀 A taky jsem si obohatila čínskou slovní zásobu.

Zpátky k našemu výletu. Víceméně není o čem psát. Fakt jsme byli ve městě jenom chvilku. Po večeři jsme šli nakoupit suvenýry, já jsem koupila pohledy a Calebovi půl-litr s obrázky památek. 🙂 Pár lidí pak zůstávalo venku na drink, já jsem chtěla zůstat, ale rozhodla jsem se, že půjdu dohnat spánek. Takže jsem se víceméně sebrala a jela s pár lidma zpět na hotel. Dopřála si vanu, zaskypovala s Calebem, dala si pak dvě hodinky šlofíka, znova se vzbudila, pokračovala ve Skype a pak zase jsem šla spát a spala jsem až do budíčku a pak jsem zase usnula po cestě na letiště.

Takže asi hodně lidí zklamu s tímhle článkem.

Let byl horor, o tom jednoho krásného dne napíšu, protože to bylo silný kafe. Víceméně půlka letadla smrděla chlastem a při přistání hodně lidí zjistilo, že jejich žaludek nevydrží přistávání, rozhodně ne v kombinací s alkoholem, což není divu, že jo 😀 Asi tak ..

A to je asi tak vše z mých layovers.

Momentálně čekám na nový rozpis na příští měsíc. Mám dovolenou, kterou potřebuji jako sůl a taky mě čeká “recurrent” to znamená, že jdu zpátky do training college si obnovit licence. Takže mě čekají zkoušky a testy. Už abych se začala učit. :-/ Ale nemůžu se dočkat dovči.
Taky se ted budu snažit naplánovat menší rozlučku se svobodou. Musím počkat na to, co dostanu za rozpis a co dostane Janička (Tu vlastně už vím), Demi, Terezka, Bára a další.. 🙂 Tak alespon si užiju posledních pár dnů “svobody” s holkama a alespon se s Calebem ted pustíme do detailního plánování ceremonie, tak uvidíme, jak to půjde. Ale děláme pokroky… Nikdy jsem netušila, že plánování svatby je taková dřina.

Tak uvidíme, co dostanu od zaměstnavatele naděleno! 🙂 Doufám, že tam bude nějaká nová destinace, nezlobila bych se. 🙂

Zatím se mějte hezky a já napíšu o Singapore – Brisbane pokud bude o čem psát.

Přeji krásný start nového týdne.