Asi začnu hezky od začátku. 🙂

Poslední článek jsem psala celkem dva dny před mým odletem do Dubaje. Samozřejmě následovalo loučení a taky další změna plánů.

To bych nebyla já, aby se dny před mým odjezdem neobešly bez slz. Přijde mi, že je to taková moje tradice. Spustíme dva dny před, pak samozřejmě řvu při loučení a pak mě to chytne i po.
Den před mým odletem jsme ale došli k finálnímu rozhodnutí co se týče mého odjezdu z UAE a návratu do USA. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi neuvěřitelně ulevilo. Proč? Protože tím pádem tohle loučení bylo naše poslední, kdy já odlétala pro to, že musím zpět do práce.

I tak to loučení bylo náročný. I když člověk ví, že toho druhého brzy uvidí, tak to jednoduchý není. Alespoň ne pro mě.
A ani teď nebylo jednoduché. Já vždycky, když už musím jít, tak houknu na Caleba, ať se otočí a rychle jde pryč. Já pak jdu, přes slzy nevidím, a snažím se neotočit a nedívat se zpět. Samozřejmě se vždycky otočím. Někdy dřív, někdy později. Teď jsem se otočila když jsem zacházela za roh. Caleb stál a mával. A byť se nehroutí v slzách jako já, tak člověk tomu druhému vidí na očích, jak to bolí.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžký být v jeho pozici. Vždycky jsem to já, kdo takhle odchází. Jednou jedinkrát jsem to byla já, co jsem ho sledovala odcházet, jelikož měl dřívější let jak já. Přišla jsem si hrozně bezmocná. Kdybych mohla, rozběhnu se za ním a buď A. Poletím s ním či za B. Nepustím ho nikam. 🙂

První zastávka, CHICAGO.

Do letadla si vždycky nosím dvě velký vody a snažím se pít co to jenom jde. A čím víc se pije, tím víc se běhá na záchod, že jo. Ve finále jsem se teda snažila přizpůsobit tomu, kdy šel na záchod on. Takže jakmile se zvednul, já vystřelila rychlostí blesku. Po večeři pán vytuhnul, tak jsem to zkusila taky. Spala jsem jak zabitá až do přistání. Párkrát jsem se probudila teda zjistit, jak jsme na tom, kde jsme, kolik nám zbývá času, ale jinak jsem spala jak špalek. Potřebovala jsem to jako sůl a za další mě pár hodin po přistání čekal let do Říma.

Bjůůůůůtifl! 🙂

Po příletu do Dubaje jsem se odebrala rovnou “domů” do postele, protože mě čekal v noci let. Takže jsem si dala na tři hodinky šlofíka a hurá opět do práce.

Musím říct, že po 3 týdnech dovolené se mi do práce nechtělo a ani to nebylo lehký. Já vždycky po každé dovolené mam pocit, že potřebuji další dovolenou.

Zatímco po zdravotní stránce jsem byla v pohodě když jsem byla v USA, tak mi stačil jeden let na to, abych zase cejtila záda. Byť jsem spala skoro celý let z USA a pak ještě “doma”, tak po příletu do Říma jsem skočila do postele a nevěděla o sobě od 8mi ráno do půl 6 večer. Původně jsme chtěly jít ven s jednou holčinou z Čech, ale nakonec jsme se ani jedna nevyhrabala z postele. Nevadí, ale škoda to je. Já hrozně ráda lítám s Češkama. Většinou jsem jediná na palubě, tak je vždycky fajn mít změnu. Kort když je to fajn holka. 🙂

Během letu kapitán udělal PA – public announcement, což bylo ze začátku divný. Osobně jsem si myslela, že je nějaký problém. Ve finále problém nebyl, ale kapitán nám oznámil, že uvidíme na pravé straně aktivní sopku, tak ať se jdeme podívat. Takže pasažéři se začali přesouvat po kabině, každý se snažil ulovit nějaký místo u okna či u dveří, aby si to mohl nafotit. My jsme se sebrali a šli jsme do business třídy, která byla prázdná.

Pak tady máte ještě výhled na Egypt 🙂

Po návratu do Dubaje následovalo setkání s mojí kamarádkou Xan, která bude za tři dny odlétat z Dubaje do Anglie a pak do NY za svým přítelem. 🙂
Jelikož potřebovala nějaký suvenýry, tak jsme šly do Old Souk. A jelikož jsem dostala nový foťák, tak jsem se rozhodla udělat nějaké fotky. A myslím, že se i povedly. Foťák fotí krásně. Teď jsem ve stádiu, kdy bych furt někam lezla, abych mohla fotit.

Demi je jako moje ségra. Ne jak, ona je moje ségra. Akorát máme jiný rodiče. 😀 Je to nejzlatější člověk pod sluncem a prostě má srdce ze zlata. A ona je jeden z důvodů, proč je pro mě těžký odejít. Protože tím pádem nebudu moct chodit do pátýho patra za ní nebo ona za mnou. Nebudu jí moct překvapit na příletech v práci a podobně. Taky je až moc hodná a prostě ona sebe samotnou staví až na úplně poslední místo a potřebuje dohled a někoho, kdo jí trošku nakopne být i maličko sobecká nebo prostě dbát v první řadě o sebe. Demi je taky snílek, žije si na svém obláčku. Ale občas člověk potřebuje být nohama na zemi a prostě vidět realitu. NEbýt pesimista, ale spíš být realista v některých případech.

Tady mě na fotce vpravo zachytil Sayed dělat držky na Demetru. Fakt mě to zmohlo!

Teď se připravuji na dovolenou v ČR. Čeká mě týden, byť teda toho bude asi hodně na vyřizování, tak se těším. Je to asi dost možná moje poslední návštěva v ČR na pár měsíců, nebo teda do doby než budu muset letět na pohovor kvůli mé zelené kartě.

Mimo jiné teda vážně dostanu pejska. Caleb se mě dneska ptal, jestli teda si stojím za tím, že chci pejska hned jak se vrátím, nebo jestli chci čas na to se zabydlet, vybrat si auto etc. Řekla bych, že já jsem ve stěhování už profík. Proč o tom ale píšu. Protože jsem se ptala na FB na to, jaké jméno se líbí nejvíce. Bylo tam 5 možností. Vlastně 6 když počítám to Calebovo jméno. Největší úspěch měla Nala 🙂 I Demi řekla, že Nala je krásný zvučný jméno.
Takže děkuji všem, co “hlasovali” a pomohli mi tak vybrat jméno! :)))))

A jelikož jsem už zase 24 hodin vzhůru, tak jdu spát – ve 3 odpoledne – a další článek napíšu z Čech! 🙂

Mějte se krásně!

Předem se omlouvám za pravopisné chyby. Poslední dny jsem měla strašnou chuť napsat článek, ke kterému se dostávám až dnes. Vzhledem k tomu, že jsem po menší operaci a celý den dospávám po narkóze, tak jsem se rozhodla, že si k tomu sednu teď, jelikož po návratu do Dubaje to bude dost hektický – zpět do práce, další dovolená, zase práce atd.

Ani upřímně nevím, co jsem psala naposledy, respektive kde jsem skončila, co jsem zmínila a nezmínila. Doufám tedy, že se nebudu opakovat.

Tyhle tři týdny byly prostě neuvěřitelný a já asi byla jsem a ještě chvíli budu ta nejštastnější osoba pod sluncem.
Konečně se cítím doma, spokojená a bez starostí. To se ovšem změní momentem, kdy nasednu opět do letadla.

V uplynulých dnech se toho událo relativně hodně.

Svatba.

Někdo ví, někdo neví. Svatba se odkládá na dobu neurčito. Abych pravdu řekla, bylo kolem toho strašný drama. Teď možná přeháním. Svatba i místo svatby bylo zamluvené, vše v procesu příprav a plánování, když Caleb přišel s tím, že mají důležitý výcvík, který byl posunut tak, že by svojí vlastní svatbu nestihl. Jak smutné, svatba bez ženicha. Došlo k tomu, že já chtěla svatbu odpískat úplně na dobu neurčito. Caleb na druhou stranu chtěl posunout datum o pár dní. Takže se řešilo, že bychom nakonec svatbu měli na Hawaii. Jak to nakonec dopadlo? Svatbu nechci. Alespoň ne teď. Po vysvětlení PROČ svatbu momentálně nechci Caleb usoudil, že mám pravdu a tím pádem odkládáme svatbu na dobu neurčitou.
Abych pravdu řekla, svatba je to poslední, na co mám teď chuť a náladu myslet. Je toho moc. Celý imigrační proces je náročný, zdlouhavý a prostě je s tím moc starostí. A také to není nejlevnější záležitost. Další sranda je armáda sama o sobě. Ukončení pracovního poměru v Dubaji, stěhování se zpět do USA a pak stěhování se v USA z bytu do baráku, koupě mého auta atd. atd. atd. Jak řekl můj táta, plánování svatby je něco, co bych si měla užít a ne se stresovat. A já vážně nemám chuť hledat nové místo pro symbolický obřad, hostinu, hledat fotografa, šaty, který zaberou méně jak půl roku ušít, řešit šaty pro družičky etc. Je to něco, co si chci prostě užít. A tím, že na to budu mít pak víc času, tak si to i víc užiju. 🙂 A taky by mi to mohlo pomoci v době, kdy Caleb bude na misi – pokud vůbec nějaká bude. Nikdo nic neví. A i kdyby se vědělo, nikdo by nic neřekl.

Další věc je, že manželé již jsme. Na našem vztahu či lásce to nic nezmění. 🙂 Jsou momentálně jiné, duležitější věci na stole.

Práce.

V posledních dnech se hodně řešila otázka toho, kdy skončím. Víceméně máme časový úsek daný na to, abych já skončila v Dubai a vrátila do USA. Pořád se to ve mě pere, co se týče toho, kdy je vhodná doba se vrátit. Pár lidí se mě ptalo na to, zda-li to oznámím, kdy ten slavý den nastane. Upřímně? Nejsem si jistá. Proč? Protože vím, že to pro mě bude těžké.

Svou práci miluji. A kdo četl starý blog, nebo sleduje nějakou dobu mojí stránku na FB, tak ví, že letuška byl vždycky můj sen. Já můžu říct, že jsem si svůj sen splnila a že pracuji pro jednu z nejlepších leteckých společností na světě. Vím, že bude pro mě těžké odejít. Dubai nikdy nebyl a nebude mým domovem. Dubai vlastně ani nemám ráda, ale mám tam přátele. Mám tam Demi, Hamdyho, Omara, Lindu, Janinu, Báru a mnoho mnoho dalších. Vím, že bude těžký znovu se loučit. A vím, že to ořvu. To bych nebyla já, abych to neořvala. Na druhou stranu to bude i moment štěstí, protože se budu vracet k manželovi a budu se vracet do našeho domova.

Takže takhle, až budu připravená prásknout konečné rozhodnutí, tak to učiním. Pokud ne, napíšu o všem zpětně.

Pejsek.

Kdo sleduje FB ví, že Caleb touží po corgim. Několik lidí mi poslali fotografie jejich corgis. Zatímco já toužím po zlatém retrívru. Plánovali jsme po mém návratu koupit corgiho. Jenže Caleb by rád, aby ten pes byl JEHO a chce být samozřejmě přítomen a to dost možná nebude kvůli všem výcvikům a misi, tak to dopadlo tak, že pejska dostanu první já. 🙂 Takže jsme v procesu vybírání jména. Takže to je další věc, na kterou se můžu těšit po návratu.

Auto.

To je kapitola sama o sobě. Opět jsem se přesvědčila, že bez auta v USA ani ránu. Jsem závislá na Calebovi a mých kamarádkách. Většinu času Caleb auto potřebuje v práci. Pokud já si vezmu jeho, což jsem takhle párkrát udělala, protože teď mám svoje ID a můžu si jet na armádní post kdykoliv, tak stejně musím bejt poblíž. Tuhle si zapomněl uniformu v autě, takže mi volal do posilovny, jestli bych nemohla přivézt jeho uniformu. Takže teď hledáme moje vysněné SUV. Abych pravdu řekla, jsem docela v šoku, jak to tady funguje s koupí auta a jak je to oproti nám cenově výhodnější. Není divu, že tu není takový problém mít na rodinu dvě auta minimálně.

Barák.

Ne že bych z toho měla radost, protože ruku na srdce mám stěhování plný zuby. Za poslední 4 roky cca jsem se stěhovala X krát.

Holýšov – Plzeň
Plzeň – Praha
Praha – Holýšov
Holýšov – Atlanta
Atlanta – Holýšov
Holýšov – Londýn
Londýn – Holýšov
Holýšov – Dubai

Vesměs si každou návštěvu v USA vezu věci do USA, které tu pak nechávám. Vtipně tu mám víc věcí jak v Dubai a pak se divím, že vážně nemám co na sebe. A nebo zjistím, že to, co jsem si chtěla vzít mám v USA či v UAE.

Takže teď čeká hon na barák a další stěhování. Hurá.

Máme krásný malý byt. Pro jednoho je to úplně úžasný, pro dva ne. Minimální úložný prostor, který je víceméně plný všeho možnýho, co má co dělat s armádou. 😀 Uniformy všude, různý serepetičky, co ani nevím k čemu jsou. Navíc je tenhle byt neuvěřitelně drahý, takže Caleb přišel s tím, že by rád barák hned z několika důvodů.

Zuby..

ANO, to bych nebyla já, abych neměla problémy. Kdo si pamatuje, tak jsem měla operaci moudráků a pak čištění kanálků v USA. Levná sranda – 4 tisíce dolarů. Na moje narozeniny jsem si úplně oddělala zub, který jsem již v minulosti zlomila. Takže jsem skončila u zubaře. Odcházela jsem s papírem, co všechno mě čeká a nemine. Našel tolik věcí, co potřebují opravit, že jsem odcházela v slzách a s účtem na 7 tisíc dolarů. Dneska jsem měla operaci v plné narkóze. Díky bohu veškeré další zásahy budou hrazeny pojišťovnou, jelikož mám zdravotní pojištění v USA přes manžela, stejně tak jako mám pojištění u zubaře. Další důkaz, že bez pořádného pojištění je člověk v USA namydlen.
Tím pádem mám list věcí, o který musí být postaráno. A můj nový zubař by mě viděl rád zpět co nejdříve. Oh well..

A teď příjemnější události z mé dovolené ! 🙂

Caleb a já jsme jeli oslavit Thanksgiving s jeho rodinou. Jeli jsme na pár dní k jeho prarodičům, odkud jsme jeli k jeho strejdovi. Musím říct, že po zkušenosti v Atlantě tenhle Thanksgiving byl naprostý šok! 🙂

Caleb se s jeho rodinou, z maminy strany, stýká minimálně. Mají takový … “country life”. A jestli někomu něco říká Redneck, tak to by se taky hodilo. Prostě jednoduše řečeno Caleb si s nima nemá moc co říct, jsou naprosto odlišní, žijou úplně jiným stylem života. Ale vzhledem k tomu, že jeho prarodiče jsou starší, tak se jelo k jeho strejdovi.

Já si připadala jako debil. Proč?

Když jsem žila v mojí HF v Atlantě, tak Thanksgiving vypadal následovně.

Šlo se ráno do kostela, což byl naprosto úžasný zážitek, pak se všichni vrátili do baráku a začalo se chystat jídlo. Ve finále jsme všichni usedli k jednomu stolu, pomodlili se, řekli jsme za co jsme vděční a hodovalo se. 🙂 Přirovnala bych to tak trošku k naší štědrovečerní večeři.

Letošní zkušenost byla naprosto odlišná od mých předchozích. A to je fajn, každý slavý Thanksgiving po svém. Já a Caleb jsme víceméně byli jediní, kteří byli “lépe oblečení”. Víc slavnostněji. Já teda byla nejvíc a připadala jsem si divně. Všichni měli džíny, mikinu – not a big deal. Já přišla jako madam v kalhotech, košili a lodičkách (ty, co nám na svatebních fotkách – respektive ty, co měly být jakože “engagement pictures”.) Protože jsem že jo nechtěla jít v keckách, což by se k tomu za A. NEHODILO, za B. jsem nechtěla nikoho urazit.
Až zpětně jsem chápala, co Caleb myslel tím, že lodičky vážně nepotřebuji. Ugh.

Je fakt, že Caleb se mě snažil připravit na celou tu událost, stejně jako jeho mami. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že přehání.

Veškeré jídlo bylo na stole. Došlo na modlitbu, pak se vzali talíře a každý si sednul, kam se mu chtělo. Někdo v obýváku, někdo venku, prostě každý byl někde jinde. A mě to upřímně zklamalo. Přesně tak Thanksgiving slavit se svou rodinou nebudu. Strašně se mi líbí, že si rodina najde čas a sedne si k jednomu stolu a všichni sedí a jí, povídají si, nikdo nesedí na telefonu. Je fakt, že prostě každá rodina to slaví jinak, stejně tak se k tomu svátku staví jinak. Na druhou stranu jsem vděčná za tuto zkušenost.
To se mi hrozně líbí. Získávat zkušenosti a vzít si z toho pak svoje. Je to jako s mými přáteli. Každý je z jiného koutu světa, koneckonců i můj manžel. Beru si od nich to, co se mi líbí, co mě inspiruje, co si myslím může obohatit život můj, ale i vztah případně rodinný život.

Dřív, než jsem se přestěhovala do USA, tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych kdy měla sedět u stolu a modlit se?!

U mé HF se vždy sedlo ke stolu k večeři jako rodina. Alespoň tedy 99%. Sedlo se ke stolu, kde bylo připraveno jídlo k večeři. Všichni jsme se chytli za ruce a dohromady zpívali – “Thank you Father, Thank you Father, for our food, for our food. Many many blessings, many many blessings, Amen. Amen.” A zatímco jsme se všichni drželi za ruce jsme každý řekl něco, za co jsme vděční. Mohlo to být cokoliv. A takhle jsme to dělali každý večer.
S Calebovo rodiči jsme dělali to samý. Nezpívalo se, ale chytli jsme se za ruce a jeho táta řekl modlitbu.

Moji rodiče tohle také zažili, když byli u mé HF na Thanksgiving a když měli možnost strávit s mojí HF nějaký čas. Troufám si říci, že se jim to líbilo. 🙂

Pokud byly svátky jako Vánoce, Thanksgiving, Velikonoce, tak nejdřív byla modlitba. Pokud to byl všední den, tak se zpívalo.

Vy, co jste v USA, co děláte Au Pair a žijete tak s US family. Co má Vaše rodina za zvyky? Něco, co je pro vás netradiční nebo na to nejste zvyknutí z domova? 🙂 Napadá vás něco?

Po návratu do TN jsme strávili ještě dva dny u Calebovo prarodičů. Den před tím, než jsme tam vůbec jeli, tak Caleb mě vzal na ryby. Musím říct, že to byla katastrofa. On měl z toho hroznou radost, protože rybaření miluje. Samozřejmě jsme nechytili nic. Já byla naprosto nemožná. Viděla jsem žížalu a div jsem nezařvala na celý okolí, protože prostě žížaly nesnáším. A ještě vidět Caleba, jak je cpe na prut. Ale vznikly hezký fotky.

Proto, když Caleb přišel s tím, že půjdeme rybařit u jeho prarodičů, tak jsem nebyla dvakrát nadšená. Nakonec to ale bylo BOMBA! :))))

Jeli jsme do krámu pro žížaly a pro moje povolení na rybaření. Sedli do auta a jeli jsme na místo činu.

Caleb mi vždycky nandal žížalu na prut a už to jelo! A při každým pokusu (poté, co jsem se naučila správně nadhodit), jsem chytla rybu. Bohužel když jsem se je snažila vytáhnout, tak buď se vysmekly nebo nebyly chycený na tom konci. Nejsem rybář, neumím tyhle věci popsat. Caleb mě naučil anglický výrazy, český neznám a i kdyby, prdlačky tomu rozumím. A pokud je tu mezi Vámi čtenáři rybář, tak bych Vás nechtěla urazit. 🙂 Byla jsem na rybách dvakrát a vím o tom asi tolik, co vím o armádě. 😀 NIC.

Nakonec jsem chytila 5 ryb, z toho jedna byla velká. Škoda, že se Calebovi vysmekla, když se jí snažil sundat z prutu. Nestihla jsem jí zvečnit. Měla jsem fakt radost. 🙂 Caleb chytil jednu, ale ta byla! Tady je část videa.

RYBAŘENÍ ! 🙂

Nejlepší hláškou celého dne bylo ” CALEB, potřebujem víc žížal” ! 😀 Calebovi přišlo vtipný, že já, která by v životě na žížalu nesáhla, jsem celej den prudila s tím, že jich potřebujeme víc, protože jsem chtěla zůstat na rybách co nejdéle.

Taky mě Caleb učil střílet. Hlavně teda jakým způsobem strávně střílet. To byla docela sranda. 🙂 Viz. video. a fotky

Ve finále jsem pekla čokoládový muffins a připravovala chaloupku na zdobení. Caleb jí slepil dohromady a mohlo se začít. Vtipně jsem to dělala nejdřív sama, pak přišel Caleb a začal zdobit podle mě druhou stranu. Pustil k tomu písničky, jakože takový ty vánoční hity, co teď hodně běží v rádiu. A bylo to prostě bomba. Já byla tak spokojená … 🙂

Nejsme profíci, ale chaloupku jsme dělali s láskou. A jelikož jsme si koupili takový ty strašný svetry, tak jsme se k tomu vycvakli. 😀 Já jsem po nich strašně toužila. Já mam na svetru perníček s nápisem BITE ME, Caleb má svetr plný sobů. Musím říct, že je pro každou špatnost, takže jsme jak koupi svetrů, tak focení pojali jako takový dobrý joke! 🙂

Mimo jiné jsem měla narozeniny. Vtipně jsem si ten den oddělala zub, takže jsem hodinu v autě brečela, když jsme jeli do Nashville.
Do Nashville jsme jeli proto, že Caleb koupil lístky na zápas NHL! 🙂 Já hokej MILUJU, hokej je prostě boží. Caleb na druhou stranu na hokeji nikdy nebyl, tak ho napadlo, že nás vezme na moje narozeniny na hokej! :)))))

Po cestě, když jsem se uklidnila, jsme se zastavili na nákupech. Abych pravdu řekla, nesnáším ty nákupy po Thanksgiving, nesnáším Black Friday  vážně mě ničí DAVY stovek lidí. Rozhodně je to super věc zažít, člověk by si tohle měl v USA zažít. Já si to zažila s rodiči a letos s Calebem, protože jsem si chtěla koupit moje oblíbené muffins a mají je vtipně jenom ve Walmartu. Vtipně jsem později zjistila, že je vážně chyba jít v 6 hodin večer do krámu – kamkoliv. Všude lidí jak sr…
Jediný důvod, proč se šlo na nákupy, tak pro to, abych pořídila boty bráchovi. Ve finále jsem nakoupila pár triček jemu i Calebovi. Tohle je asi nejlepší triko z celého nákupu.

Mimo jiné jsme si koupili čepice na zápas! 🙂 Hezky jsme ladili …

Po cestě na hokej jsme se zastavili v obchodě.  Vtipně jsme se stavěli vybrat můj dárek k narozeninám. Caleb mě chtěl původně překvapit, ale pak se rozhodl, že mě vezme s sebou a nechá mě vybrat si foťák jaký chci. 🙂 Původně mi chtěl koupit Go Pro, ale nakonec jsme vybrali foťák. Mám z něj hroznou radost, líbí se mi jak fotí, funguje to vesměs jako telefon, mám na něm Facebook a veškeré aplikace na úpravu fotek, takže rovnou co něco vyfotím, můžu pracovat na úpravě, uložit fotku a pak to dát na FB nebo si to schovat pro blog. 🙂
Takže se těším na další fotky, co budu moct nafotit. Ještě mě pár výletů po světě čeká a nemine. I pak do budoucna, až budu žít v USA trvale, tak si myslím bude víc než dost možností k focení. Rozhodně plánuji blog udržet a budu se tak nějak věnovat všemu. Cestování, životu v USA, životu manželky vojáka, plánování svatby etc. Prostě všemu, co se naskytne. 🙂

Pak už jsme vypravili do arény! 🙂 A tady je pár fotek.

A tady je video!

Zápas NHL ! 🙂 Nashville Predators

Musím říct, že to byl luxusní zážitek. Byl to můj první zápas NHL, což mě nesmírně potěšilo. Herně nic moc, mohlo by to být lepší. Ale fakt to stálo za to! 🙂
Strašně se mi líbí, jak není problém, když jsou fanoušci všichni dohromady. Nikdo si nenadává, nikdo se neuráží. Tohle je moje zkušenost ať už z hokeje, baseballu, amerického fotbalu, nba etc.

Taky jsem tu zažila naprosto úžasný kouzelný rána a západy slunce. Ne vždy jsem měla foťák po ruce, ale tyhle se myslím vydařily.

Mimo to mi přišel balíček od Calebovo rodičů. A přání, vtipně jedno z nich mě vyloženě pobavilo.

Rozhodla jsem se, že se naučím plynule další jazyk, takže se budu věnovat španělštině a pomáhat (zadarmo) kamarádce s pejskama, zatímco budu na plný úvazek manželkou a ženou v domácnosti. 🙂 Pracovat stejně legálně nemůžu do doby, než získám zelenou kartu, takže tak. 🙂

Teď jsme se o tomhle vše bavili s kamarádkou i s Calebem. A prostě … Není to těžké rozhodnutí, ale ani jednoduché. Přece jenom člověk musí být trošku zodpovědný a snažit se dělat ta nejlepší rozhodnutí. Jak říká Caleb … Já chci nic neznamená. Protože člověk může chtít hodinky s vodotryskem. Když člověk na ty hodinky nemá, tak si je nemůže koupit, stejně jako když by ho to stálo veškeré peníze. Tím pádem se musí přizpůsobit situaci. Proto je pro mě těžký přijít na to, co je nejlepší možnost. A jak řekl Caleb, v našem případě neexistuje správná možnost. Prostě to chce udělat jedno či druhé. 🙂

Dalš věc, lidé se mě kolikrát ptají, jestli mi to nebude chybět, proč se vzdávám této práce i životního stylu. Není to tak růžové, jak si člověk mnohdy myslí.
Samozřejmě, že mi to bude chybět. Ale vím, že odcházím za lepším. 🙂
Kamarád mi jednou řekl, mě a Demi, že nemáme odcházet pokud nemáme něco lepšího za čím jít. 🙂 Hodně lidí odejde pro to, že je ta práce vyloženě se.. a takových je hodně. A víceméně se není čemu divit. A pak jsou ti, co nemají rádi Dubai nebo prostě mají X důvodů. Ale pokud člověk odejde s nejistotou toho, co bude dál, tak se dost možná vrátí zpět do Dubaje. A že takových jsem poznala už několik.

Já se těším na to, že už se nebudu loučit s někým, koho nadevše miluji každý měsíc či dva. Vím, že teď až v sobotu poletím do Dubaje, tak to bude naposledy, co se budeme loučit a budeme od sebe několik tisíc mil. Ano, s jeho prací nás čeká loučení sem a tam. Tomu se člověk nevyhne. Na druhou stranu budeme moci být spolu. Budovat si domov, rodinu a prostě žít život naplno. 🙂
Nikdy bych nevěřila, jak je náročný se loučit. Už toho bylo až moc.

Ani nedokážu popsat, jak se mi ulevilo. Tenhle článek píšu už druhým dnem. Mezitím se pár věcí rozhodlo – finální rozhodnutí a na několika věcech se zapracovalo. Máme finální datum, kdy budu podávat výpoveď. Samozřejmě s armádou člověk nikdy neví. Pokud se posune datum jednoho z výcviků, tak se podle toho zařídím s výpovědí i návratem. Ale vesměs datum je pevné, respektive daný týden, kdy se mám vracet. Chci se vrátit po Calebovo výcviku s tím, že teda bych byla ráda, aby si mě tu převzal a pomohl mi se stěhováním. 🙂

Za 10 dní mi končí v Dubai kamarádka. Vrací se za přítelem do NY. Tuším, že jsem o ní už psala. Jsme denně v kontaktu. Bavily jsme se o tom, jak je to nesmírně těžký na jednu stranu a na druhou stranu strašně jednoduchý rozhodnutí. Byť obě víme, že nám to chybět bude, tak na druhou stranu se nám nesmírně uleví.

To taky znamená, že brzy – relativně brzy, dám blog jako veřejný. A možná i napíšu nějaký ten článek. Určitě si ale nesednu k počítači a nenapíšu zvěrstva, ale ráda bych se možná víc zaměřila na to, jak to vidím já, jaká byla MOJE zkušenost. Co člověk, to názor, to zkušenost. Jsou lidé, kteří jsou v této společnosti X let a jsou spokojení a vše jim vyhovuje. Nebo jsou tam jako já a plánují zůstat. Vesměs teda slyším hodně negativní věci. A vlastně negativní věci člověk slyší od prvního dne po ten poslední.
Zkusím pak napsat článek tak nějak o všem. A chci to napsat tak, abych nikoho neodrazovala od toho, ale abych taky nemazala med kolem huby. 🙂 Ale napíšu to opravdu za sebe.

Těším se, že budu odjíždět zpět do Dubaje s prázdným kufrem vesměs, protože opět většinu věcí nechám tady. Budou mě čekat dny a týdny balení, posílání balíků do USA tak, abych stihla poslat vše včas, než Caleb pláchne na výcvik. Taky mě napadlo ho třeba překvapit a být tu už v době, kdy se bude vracet z výcviku. Což mi posunulo můj návrat o pár dní dopředu. Myslím, že by mohlo být hezké překvapení, kdyby se vrátil domů a někdo tu na něj čekal než aby přišel do prázdného bytu.
Taky mě teď napadá, že jsem se mohla vrátit dřív a podívat se do Atlanty na mojí HF a Brunu. Plus Julianu a další. Měla bych tak pár dní s nima než se vrátím a vesměs plně zařadím do života manželky vojáka.
Uvidíme. Ještě na tom všem zapracuji. 🙂

Když se na to vše dívám zpětně, tak vážně nemůžu uvěřit tomu, co se za poslední ty 4 roky událo. A jak moc mi Au Pair program změnil život. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, kam mě vítr zavane. 🙂 Dávám si teď nové cíle a sny a strašně se na to těším. 🙂 Fakt že jo..

Mimo jiné mě čeká týdenní dovolená v ČR. Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem nezměnila barvu vlasů. Haha, nechala jsem si debil udělat ombré v Dubai a byl to hodně ale hodně blbý nápad. Takže konečky, teda půlku hlavy mám blond. A vypadá to strašně. Takže jedu do Čech, podívat se na rodinu a strávit tam chvíli, protože je to dost možná na hodně dlouhou dobu naposled, co se do ČR dostanu, vše záleží na pohovoru. 🙂 Taky si jedu nechat spravit ty vlasy k Zapomělovi, respektive do jeho salónu, protože on je plný. Což nevadí. Byla jsem tam už párkrát a měla jsem výbornou zkušenost vždycky. 🙂
Taky doufám, že se stihnu vidět s co nejvíce lidma a dohnat resty. 🙂

A to je asi tak všechno. Další článek napíšu asi až po dovolené v ČR. Do tý doby asi nebude nic moc o čem psát. A mám ještě pár restů, které musím dohnat. 🙂

Zatím se mějte krásně, užívejte si pohody! A hodně štěstí s nákupem dárků na Vánoce. :-)))))))

Jsou momentálně 3 ráno a já jsem vzhůru s chutí napsat článek.

Od mého pondělního příjezdu se toho opět událo tolik, že od dvou ležím v posteli a přemýšlím i nad nemožným.

Musím říci, že jsem dlouho neměla takové dilema, jaké mám v posledních dnech.

O co jde?

Letuška vs. Manželka?

Jako letuška mám celkem pohodový život byť psychicky i fyzicky náročný. Asi tak, jako každá práce má svoje, tak i tohle povolání má svoje. Člověk si cestuje po celém světě, podívá se na místa, o kterých v životě nesnil. Odpracuje si své na palubě a pak se dočká zaslouženého odpočinku na “layover”. Jestli to člověk prospí, projí nebo projde celé město i okolí, je zkrátka na každém jedinci.
Já jsem věděla od momentu, kdy jsem přijala tuto nabídku, že to bude krátkodobá záležitost. Věděla jsem, že tohle nebudu dělat několik let a proto se snažím vytřískat z každého pobytu v jiné zemi naprosté maximum. Přece jenom nevím, kolik letů mi ještě zbývá, do jakých destinací se ještě podívám a nepodívám. Neexistuje pro mě “Příště”. Co já vím, jestli dostanu ještě let do destinace X. Co když ne?

Je to svým způsobem pohodlný život. Člověk víceméně nic neplatí, když nepočítáme jídlo, internet a účty za telefon. Ale i to je slušná pecka. 😀 Každý měsíc člověk dostane zaplaceno to, co si oddělal. A vzhledem k tomu, že v každé destinaci, kde zůstáváme dostáváme tzv. diety, tak máme víceméně neustálý přísun peněz. Jestli se rozhodnu veškeré kapesné utratit je konec konců na mě. Na druhou stranu. Dle MÉHO názoru život v Dubai není dvakrát levný. A mnohdy pláču nad tím, kolik utratím za jídlo. Už několik měsíců jsem nepáchla do obchodního centra. Je až směšné, kolik stojí některé věci v porovnání s USA či Evropou. To záleží.
Sotva člověk dostane výplatu, ty peníze zmizí rychlostí světla. Mnohdy ani člověk neví kam. Znám minimální počet lidí, co zvládli našetřit. V přepočtu na naše je to pohádkový plat. Na druhou stranu vím, že bych jinde mohla mít daleko víc. 🙂
Ale co je super je to, že mám peníze, vydělávám si vlastní peníze a víceméně nepotřebuji nikoho.

Tohle je jeden z důvodů, proč je pro mě strašně těžký skončit. Protože vím, že po návratu do USA nebudu moct okamžitě pracovat. Kort pokud se vrátím na turistická víza s tím, že počkám na vyřízení zelené karty. Na turistická víza se legálně pracovat nesmí. A i kdybych to chtěla pokoušet, manžel by mě v životě nenechal. Je naprosto PROTI čemukoliv, co je ilegální. A já to respektuji. A upřímně ani nemám na tohle koule. Jsou lidé, kterým to prošlo, jsou lidé, kteří na to doplatili. To, že to vyšlo 9ti lidem z 10ti neznamená, že i já budu mít štěstí.
Vracet se do USA znamená pro mě “bez práce”, “bez příjmu”, ALE! s manželem.

Moje hrdost mi nedovolí nechat se živit, chodit a natahovat ruku. Dej mi, já potřebuji, chtěla bych, musím … Je mi z toho upřímně úplně špatně. A věřte nebo ne, už jsem slyšela věci typu “No jo, ta si vzala Amíka, ta se bude mít dobře, o tu je postaráno, to už nemusí makat” … A podobný hity. Upřímně mě to teda nezajímá, na druhou stranu je až komický, jaký mi tohle dělá problém v soukromém životě. Nedokážu si představit být bez práce a bez příjmu. Už jenom ta představa mě přivádí k šílenství.
Před svatbou jsem souhlasila s jediným a to že jediný čas, kdy já budu doma, bude ten, kdy budeme mít rodinu. K tomu se ale ještě dostanu.

Takže jako letuška – podívám se po světě, dostanu zaplaceno a víceméně si můžu pískat. Někdy člověk má 2-3 dny volno, let, pak zase volno. Já tyhle dny většinou prospím. Smutné, že?
V Dubai se mi nikam chodit moc nechce. Kluby, bary a “diskotéky” jsou pro mě pasé. Tohodle jsem si užila víc než dost, když jsem byla v USA. Chodit ob den na oběd či večeři? To bych asi byla v pořádný finanční brindě.
Další věc je, každý z mých přátel má jiný rozpis. Je až neuvěřitelně těžký se sejít. Někdo má větší štěstí. Já se například s Demi neustále míjím, to samé s Janinou, další kamarádku Kamču jsem neviděla asi rok?!, další kamarádka se teď stěhuje do USA za přítelem a já jí neviděla od našeho posledního letu, protože každá máme jinak roster, jinak dovolenou a prostě je to na prd. Já mam na tohle neuvěřitelnou smůlu.

Víceméně nic nedělám. Mnohdy jsem tak unavená, že prostě nemám ani sílu vylézt z postele. Hlavně ani nemám náladu na lidi. Jsem neuvěřitelně společenský člověk, ale někdy mám dny, kdy prostě nechci vidět NIKOHO, Já se vždycky směju manželovi, když jde sám do kina. On je pravý opak mě, nemá moc rád lidi, když už, tak snese malou skupinku lidí, co jsou jeho přátelé. Jinak prostě se klidně sebere a jde sám do kina. A já se vždycky směju, jak je to zoufalý. Já jsem člověk, co by v životě do kina sám nešel. Ale víceméně už chápu, proč chodí sám na ryby, do kina apod. Není tomu tak dávno, kdy jsem si v LA půjčila auto a sama jsem si celý den brouzdala po Californii. Jela jsem si kam jsem chtěla JÁ, nemusela jsem s nikým řešit kam chce, jak dlouho chce zůstat, co chce dělat, kde chce jíst, prostě jsem měla tu možnost dělat si co chci. A bylo to naprosto úžasný. Jak kdybych vzala samu sebe na rande. 🙂

Na druhou stranu, ALE …

V Dubai jsem sama. A já osobně věřím tomu, že je obrovský rozdíl, když člověk má v Dubai rodinu či přítele/přítelkyni. Věřím tomu, že to opravdu dělá hodně. Jedna moje kamarádka Dubai ráda tolik neměla do doby, než potkala svého budoucího manžela. Okamžitě to změnilo její pohled na život v UAE. Pro to i já miluju Ameriku. Je fakt, že se mi tu vždycky líbilo, cítila jsem se tu vždycky dobře, ale to se taky změnilo dnem, kdy jsem potkala Caleba. A v momentě, kdy náš vztah nebyl už jenom “Hey, půjdeme na rande, budeme spolu trávit čas a uvidíme, co z toho bude” – což víceméně taky netrvalo tak dlouho tahle fáze, ale prostě změnilo se toho hodně. Najednou jsem USA a život tady vnímala naprosto jinak.
Ano, mám rodinu v ČR. A ano, jsem Češka. Narodila jsem se v ČR, vyrůstala jsem v ČR a Češkou vždycky zůstanu. Jsem hrdá na to odkud pocházím a věřím tomu, že způsob, jakým jsem byla vychována a prostředí, kde jsem vyrůstala ze mě udělalo člověka, jakým jsem dneska. A já jsem na to pyšná. Jsem ráda za to, kdo jsem. Nejsem perfektní, mám svoje chyby, někdy jsem na facku a jsou dny, kdy fakt sama sebe nesnesu, ale takovou jaká jsem mě moje rodina miluje, můj manžel, naše rodina a moji nejbližší. 🙂

Samota mě ubíjí. Už jsem to psala několikrát, ale je to vážně unavující chodit domů do prázdného bytu. Nikdo na mě nečeká, nikdo mě nevyprovází do práce. Chodím spát a probouzím se sama. Vždycky se otočím na bok a hledám Caleba a heleme se, on nikde. Já vždycky říkám … “It is such a lonely life” …

A jo, samozřejmě jsou lidé, co se mnou nebudou souhlasit a pak jsou lidé, kteří okamžitě souhlasit budou. Co člověk to názor, to zkušenost.
A taky je fakt, že věci jsou tak, jak si je člověk udělá. Víceméně.

Takže momentálně stojím před rozhodnutím co dál …

Jenže co dál?!

Je to víceméně buď a nebo.

Buď zůstanu v Dubai, budu mít příjem, práci, ale budu sama, naprosto zdeptaná, že jsem sama a že jsem od Caleba ve chvíli, kdy máme možnost spolu být. A nebo budu v USA, šťastná s Calebem, užívat si společné chvíle, budovat domov a rodinu, ale budu nějakou dobu bez práce a bez příjmu.

Nevím, jestli jsem to zmínila, ale čeká nás další mise. Momentálně víme toho málo a ani víceméně nevíme, co se stane. A i kdybychom věděli, tak to stejně napsat nemůžu. Kort v dnešní době…
Caleb má v práci jisté povinnosti a sám není schopen předpovědět, co bude dál. Protože můžou nastat tři scénáře.

1. Na deployment nepojede.
2. Na deployment pojede, ale zůstane jenom na chvíli.
3. Na deployment pojede a zůstane celý.

A teď přijde PECKA ..

Rušíme svatbu respektive odkládáme ji na dobu neurčitou.

Nebudu lhát, že mě to nevzalo. Probrečela jsem celý večer v momentě, kdy jsem se to dozvěděla. Proč? Protože mají v tu dobu vesměs nejdůležitější výcvik. Caleb navrhl změnit datum. Já odmítla. Proč? Protože už mě nebaví po třetí měnit datum – vítejte v životě manželky amerického vojáka. Huráááááá

Momentálně nás čekají tři dost důležité události.

1. Výcvik před deploymentem
2. Deployment (???)
3. Výcvik na kapitána

To jsou věci, který prostě když přijdou, tak přijdou a i kdybych se já či on stavěl na hlavu, nikdo s tím nic neudělá.
Chce se mu někam jet? Samozřejmě, že nechce. Má na výběr? Ne.

Tyhle tři věci, jsou věci, u kterých nemůžeme dělat absolutně nic. Musíme se podřídit.

Armáda je nevyzpytatelná. A my vždycky říkáme. Vzaly jsme si vojáka? Tím pádem jsme si vzaly i armádu.

Nedávno jsem četla článek. Docela zajímavý, ale pravdivý. Vesměs o tom, jak military páry nemůžou plánovat nic dopředu – narozeniny, dovolený, svatby atd. Mluvilo se o tom, jak je těžký pro manželky/manžele vojáků najít práci nebo budovat kariéru. Není to úplně nemožný, ale ani ne jednoduchý. Většina lidí, co znám je doma a nebo mají prostě nějakou práci, aby zabili čas a měli alespoň malý výdělek, kterým by tak přispěli do rodinného rozpočtu. Taky se mluvilo, jak je těžký tzv. Homecoming – ty videa, co vidíte po internetu? Ty, co vás rozbrečí, ani nevíte jak? Ať už je to vítání s manželem/manželkou, rodinou či psem?

Když už o tom mluvíme tak tohle je jedno z mých oblíbených. Video zde: HOMECOMING

Vypadá to krásně, ve skutečnosti je to neuvěřitelně těžký pro oba z toho páru. Moje kamarádka Lori byla manželkou vojáka 28 LET dokud neodešel z armády. Vyprávěla mi hodně. Stejně jako vím hodně od Caleba či jeho mamky. Tohle je docela fajn článek – Článek 🙂
Musím říci, že mě mrzelo, že jsem nebyla v USA když se Caleb vrátil domů, na druhou stranu to bylo asi nejlepší řešení v tu dobu. Byl to jeho první … Ani on sám nevěděl, jaký to bude, až se vrátí. Jak se bude cítit. Díky bohu měl čas se vzpamatovat. Odpočinout si. Především spal, jedl, maloval či kreslil (hrozně rád maluje a kreslí), koukat na Netflix atd. Takže pro nás bylo znovushledání v pohodě. Taky jsem se snažila na to připravit a hlavně nemít očekávání. Tím pádem jsem byla příjemně překvapená. 🙂

Manželky, co jsou v USA, tak jsou víceméně Máma, táta, manželka, manžel v jednom. A já upřímně je obdivuji všechny. Protože tím, čím si prochazejí v době, kdy jsou jejich manželé pryč, to je prostě neuvěřitelný. Zvládat domácnost, starat se o finance, daně, účty, starat se o děti, být máma a táta v jednom a celkově dělat všechno, kdy jejich manžel, člověk kterého nadevše milují je uprostřed války a prostě není v bezpečí, to je podle mě prostě obdivuhodný. Protože vím, jaký to je z toho hlediska, kdy my děti nemáme a víceméně já se odstěhovala jinam, kde jsem měla práci a vzhledem k tomu, že jsme nebyli manželé, tak jsem měla podstatně méně povinností a práv. Teď před dalším deploymentem mě čeká spousta věcí a Caleb i chce, abych byla v USA, protože bude potřebovat mojí pomoc. Abych se postarala o to či ono, protože teď už to dělat můžu. Na druhou stranu se mi dvakrát nechce procházet jeho poslední vůlí a podobný věci.

Caleb vstává každý ráno ve 4 ráno a domů chodí když se zadaří v 6 večer. Jeden den jsem uklízela barák, lezla jsem po podlaze po 4 a drhla vše, co mi přišlo pod ruce. Další den jsem dělala prádlo. Už chápu všechny ty komentáře ohledě prádla a uniformy. 😀 Další den jsem žehlila. Může to znít komicky, ale normálně jsem si to užívala. O to lepší jsou ty momenty, kdy mi přijde zpráva, že je na cestě domů a já pak vyhlížím Caleba jak Ježíška. V momentě kdy se otevřou dveře já běžím a skáču mu kolem krku.

Včera večer přišel domů opět dlouho. Já jsem žehlila, koukala na filmy a celkově jsem měla co dělat. Je vidět, že ho hodně mrzí to, že chodí domů takhle pozdě, tak přišel s pozváním na večeři. Takže jsme šli na večeři, já radost, že mám manžela konečně pro sebe. Haha, omyl. Uprostřed jídla zazvonil telefon. 😀 Jak to dopadlo? Rychle jsme se najedli a jeli jsme do práce. V 8 večer jsme jeli do jeho kanceláře. Byla jsem upřímně v šoku, kolik lidí tou dobou bylo stále v práci a to jsou vzhůru od 4 ráno. Celou cestu autem jsme obvolávali asi milion lidí. Já jenom vytáčela telefonní čísla. Přišla jsem si jak sekretářka. 😀 Taky jsem mu řekla, že mi za to zaplatí!
Po 9 večer jsme se vrátili domů. Další budíček? 2 ráno …

Od doby, co šel Caleb ve 2 ráno do práce, já čumím do zdi. Teď teda do počítače.

A samozřejmě se mi honí hlavou milion věcí.

Svým způsobem je pro mě nehorázně těžký dát v práci výpověď. Vím, že svým způsobem mi to bude chybět. Mám tam spoustu kamarádů, Demi je jak moje starší ségra. Kluci, Omar, Hamdy a další jsou jak moji bráchové. Jsme jedna rodina. Vím, že mi bude chybět lítání svým způsobem.

Strávila jsem na telefonu s tátou docela dlouhou chvíli před pár dny. Řekl mi, že bych se měla rozhodnout srdcem a ne rozumem.

Samozřejmě rozum mi říká. Zůstaň v Dubai, než se Caleb vrátí domů. Budeš mít práci, plat i něco, co tě opravdu zaměstná. Jenže představa, že jsme od sebe další ROK a to úplně zbytečně? To nejde. Nemůžu. Ta představa mě upřímně ničí.
Navíc už se nemůžu sobecky rozhodovat, co je lepší pro mě nebo co je rozumný. Už nejsem sama..

Moje kamarádka teď odchází po roce a půl. Je původem z Anglie. Vrací se do NY za jejím přítelem. Říkala, že neváhala ani minutu, když posílala výpověď. Přiznala, že ale jí to bude chybět. Asi jako každému … Létání je jako droga. I ten životní styl. Přijde mi, že i hodně lidí má problém opustit ten styl, který toto povolání přináší. Snídaně v NY, večeře v Dubai, oběd někde v Austrálii.

Jinak jsem se rozhodla, že budu pokračovat v blogu. Cestovat nepřestanu, psát o životě v USA by taky mohlo být zajímavý – DOST jiný v porovnání s životem Au Pair v USA … 🙂 Dost možný je i to, že budu bydlet na Hawaii s Calebovo rodičema během té doby, co bude pryč. Navíc píšu ráda a baví mě to. I to člověku dost pomůže.
Možná budu psát i o tom, jaké je plánování svatby v zahraničí. Protože svatba BUDE. Jenom bohužel nevíme kdy. A to, že musíme zrušit tu, co máme naplánovanou, to prostě je pro mě krutá realita a vlastně i jediný důvod, proč jsem nakonec práskla i na soukromém FB, že jsem vdaná. Protože hodně lidí z našeho okolí to neví. Tím, že prostě nevíme, kdy budeme moci mít svatbu, jsme se rozhodli přiznat barvu.

Přiznám se, že ten den, co Caleb přišel s tím, že v době naší svatby musí být na výcviku, že jsem armádu nenáviděla z celého svého srdce, víc než kdykoliv před tím. Nakonec jsem se vybrečela, vyvztekala, utřela slzy a uklidnila se.

A to se týče toho, že budu doma v momentě, kdy budeme mít rodinu. V USA neexistuje něco jako mateřská dovolená. I počet rodin, které mají Au Pair či nanny je doslova alarmující. Naštěstí mám rozumného manžela. Oba jsme se shodli na tom, že Au Pair NIKDY mít nebudeme a nechceme.
Ruku na srdce, je to naprosto úžasný program hned z několika důvodů. Člověk má možnost zažít si život s americkou rodinou, naučit se jazyk, získat zkušenosti nejenom s výchovou a péčí o dítě, procestovat USA. Já jsem nesmírně vděčná za to, že mi moje HF otevřela dveře a pozvala mě do jejich domova a svěřila mi jejich děti. Na druhou stranu já bych doma asi nechtěla mít někoho cizího. Nechci nikoho, aby mi vychovával MOJE děti. A Caleb to vidí stejně. Když jsme se na tohle téma bavili, tak on sám mi řekl, že si nepřeje mít Au Pair, že by byl rád, kdybych zůstala pak s dětma doma. On totiž sám takhle vyrostl. Stejně jako se mnou byla mamka doma, stejně jako s bráchou byla doma, tak i on byl doma s mamkou a následně i jeho ségra. Což se mi hrozně líbí a jsem fakt ráda za to, že mi chce dát tu příležitost být doma. Nejsem máma, ale na druhou stranu vy, co maminky už jste, svěřily byste někomu svoje dítě? Docela mě zajímá, jak to vidíte vy. 🙂

Upřímně se nemůžu dočkat toho, až budu mít vlastní rodinu. 🙂 Teď teda se musím rozhoupat a vrátit se do USA, Caleb čeká až se vrátím, aby mohl pořídit pejska, protože takhle se o něj sám starat nemůže, což já se těším jako blázen. 🙂 První teda přijde na řadu slavný Corgi. Já si na retrívra budu muset počkat – vrrrr.

Teď už jenom se rozhodnout, kdy je nejlepší a nejvhodnější čas na to pověsit uniformu na hřebík. A řekla bych, že to nebude trvat dlouho a dojde řada i na mě.
Po roce a čtvrt jsem upřímně unavená. Poslední dny mám problém spát, tuhle jsem byla vzhůru do 4 do rána a za Boha jsem nemohla usnout. Pak jsem se taky nemohla probrat a vylézt z postele. Chce to normální režim, začít něco dělat, cvičit, jíst zdravě, žít zdravěji. Takhle přece jenom člověk má rozházený režim a dvakrát zdravě momentálně nefungguju. A taky se to na mě podepsalo.

Asi bude na čase další dobrodružství! 🙂

No uvidíme …

Teď nás čeká víkend a příští týden Thanskgiving, uvidíme, co všechno nás čeká a nemine. Tak snad bude o čem psát. :))))

Zatím se mějte krásně ! A já jdu dál přemýšlet nad “být či nebýt” a snad mě to ještě na chvíli uspí!

Konečně jsem zavítala do Seattle. Tolik jsem se těšila, že to nebylo až hezký.

Tohle je asi jeden z nejlepších US letů, jaký člověk může dostat, protože je to na malým boeingu, to znamená, že v economy není víc jak 200 pasažéřů. Na Airbusu se do economy nacpe 400 lidí, tak si představte, jaký to je mít 200 lidí. My jsme jich ten let měli jenom 80, takže jsme se vyloženě flákali, což se nestává každý den. 🙂
Lel byl fajn. Překvapivě těch 15 hodin uteklo i rychle.

Přistávali jsme brzo ráno, takže jsme při cestě na autobus klepali kosu. Neuvěřitelná zima.
Po příjezdu na hotel jsme šli všichni spát, jelikož bylo teprve 8 ráno. Kolem dvanácté jsem se sešla s crew, že půjdeme se podívat do města.
Vyrazili jsme na Space Needle a celkově tak se podívat do města.

Bylo teda super počasí, když pominu fakt, že byla docela zima. Respektive pro nás zima byla, člověk je zhýčkaný z Dubaje. Ale v porovnání s druhým dnem bylo fakt krásně. 🙂

Pak jsme se rozhodli jít podél přístavu a jít se podívat na Pike Place Market. 🙂 Nádherná procházka..

Pak jsme si zašli na oběd do Hard Rock Cafe, kde jsme si dopřáli burger jak má být. 🙂

Já s Laurou jsme se pak rozhodly zastavit se a koupit si nějaký jídlo na hotel. Kolikrát se v USA stane, že se člověk probudí hladový uprostřed noci a musí čekat až do rána. Já jsem si nakoupila snad tunu ovoce. 🙂

Druhý den jsme s Laurou šly na nákupy. Ona nikdy v USA předtím nebyla, tak jsem jí vzala do pár obchodů. Chudák holka odcházela s X taškama. A bohužel i já jsem si dopřála novou vestu a pozor, jdu do sebe, koupila jsem si podložku na jógu, abych teď mohla cvičit i doma. Potřebuji to jako sůl.
Pak jsem se zastavila v obchodě, kde měli čerstvé ovoce a zeleninu. Přijde mi, že v Dubai prostě člověk nesežene nic pořádnýho, pokud za to nechce zaplatit kdo ví kolik. Já prostě jídlo v Dubai nemám ráda. Nerada chodím nakupovat potraviny v Dubai a co se týče ovoce a zeleniny, tak to už jsem vzdala úplně. Takže jsem si nakoupila pomeranče, mandarinky do letadla. 🙂

Pak už bylo na cestě letět zase zpátky.

Let byl fajn, nebylo to nikterak náročný. A pasažéři byli fajn.

Po přístání nám teda zthul úsměv, když jsme se dozvěděli, co se odehrálo nejenom v Paříži, ale i Beirutu a dalších místech. Už dlouho mi nebylo tak špatně.
Je naprosto šílený, co se v dnešním světě děje. Nemám absolutně slov. Dneska není NIKDE bezpečno. Je to smutný.

Samozřejmě jsem měla všeho plný kecky po příchodu domů, takže jsem někdy ve 2-3 odpoledne šla spát a spala jak zabitá do 6 ráno.
To jsem pak jela nakoupit s Janinou, protože jsem chtěla mít nějaký jídlo s sebou do Lagosu a mít něco doma, než pojedu na leave. Pak jsem celý den trávila v práci, poslat balíky, nějaký svoje zimní věci domů, abych tu pak měla něco, co tu můžu nechat a nemusím to tahat sem a tam. Vtipně jsem v 5 odpoledne koukla na rozpis a tam, že mám dovolenou už od 16.
Takže rychlá akce, koupit letenky, zabalit a rychle na letiště. Musela jsem vtipně zůstat vzhůru do 3 ráno. 20 hodin bez spánku se na mě podepsalo ve velkým.

Naštěstí jsem dostala celou řadu pro sebe, takže jsem se vyspala. Spala jsem jak zabitá víc jak půlku letu. Ale prostě to není kvalitní spánek.

Pokud si pamatuji správně, loni se hlásilo přes 200 tisíc lidí. Vzali cca 5 000.

5. Kolik umíš jazyků?

Uváděla jsem dva, angličtinu a češtinu. Mám ještě němčinu, ale víceméně jsem ji nepoužívala v posledních 4 letech. Co se týče práce, neuváděla jsem ji, protože člověk ten jazyk musí opravdu umět. Číst, psát, domluvit se, porozumět etc. Protože pak je člověk na specifických letech jako mluvčí. Pokud by někdo uvedl jazyk, který víceméně nemá na takové úrovni, bylo by zle. 🙂 Po návratu do USA bych ráda začala se španělštinou.

6. Kdo koho oslovil?

Caleb oslovil mě.

7. Co na to říkají tvoji rodiče? Jak často se plánujete navštěvovat?

To je spíš otázka na moje rodiče. Ale co můžu za sebe říct, tak já i nás vztah, i to kde já jsem či nejsem, má 120 procentní podporu u mé rodiny. Co se týče návštěv, samozřejmě jak to jenom půjde. Nemám dané číslo..

8. Jak tě přijala Calebovo rodina?

Máme naprosto úžasný vztah. Je úplně jedno, odkud jsem či nejsem. Oni oba žili nějakou dobu v Německu, tudíž jsou velice otevření (open-minded). Caleb rodičům řekl o mě hned na začátku, což vím od nich ne od něj, věděli o každém našem progresu, stejně jako moji rodiče. Máme opravdu krásný vztah s jeho rodiči, stejně jako naopak Caleb s mými.

9. Uvažovala jsi někdy nad tím co by, kdyby jste se s Calebem rozešli, rozvedli?

Upřímně? NE. Nejsem člověk, co by se soustředil na to, co by se mělo a nemělo stát. Žiju přítomností. To, co přijde zítra, budu řešit zítra.

PS. Co se týče té paní, co se vrací do ČR. Jsem si až moc dobře vědoma, jak to funguje v USA, že není tak jednoduché a bez souhlasu manžela/manželky si děti člověk nemůže jen tak zabalit a odstěhovat se z jedné země světa na druhý konec.

10. Co říkal Robert na to, že zůstaneš v USA.

Řekla bych, že mu tohle nějak nedochází, nebo tomu úplně nerozumí. Řekla jsem mu, že budu bydlet blízko a tím pádem ho můžu jezdit navštívit daleko častěji. Měl radost.. 🙂 Chudák si ale pořád myslí, že teď jak bude Bruna odjíždět, že se budu vracet já.

11. Kolik chcete dětí?

2-3

12. Co máš za hodinky?

Michael Kors

13. Kde bydlí vojáci?

Upřímně nevěděla jsem, jak to sepsat tu tvou otázku, tak jsem to zestručnila. Bydlí na base nebo off base. Base je víceméně takové malé mestěčko, kam člověka nepustí bez military ID nebo musí mít visitor pass. Pokud jedu s Calebem, tak vzhledem k tomu, že já ještě svou ID nemám, tak musím ukázat pass a vzhledem k tomu, že on má ID, tak nepotřebuji už pass. Kdybych jela sama, musím mít visitor pass. Base je vesměs místo, kam oni jezdí do práce. Kde jsou kanceláře etc.

14. Ramadán? 

Ramadán WIKI

Upřímně důvod proč jsem o tom nenapasla byl ten, že jsem nějak nevěděla, co psát. Ale ten článek na Wikipedii ho sluně vysvětluje. Nemám na Ramadán jako takový vlastní názor. Nejsem věřící a tudíž se mě to netýká, respektuji to ale. Stejně jako svátky jiných náboženství. Názor jako takový na různá náboženství nemám. Nečetla jsem ani Bibli, ani Korán, nemám znalost tudíž nemám právo se k tomu vyjadřovat. 🙂

15. Jaký jsi měla život před odletem do USA? Jak si prožívala odloučení od rodiny po odletu? Dokážeš si představit žít tak daleko?

Asi takový normální obyčejný život. Chodila jsem do školy, studovala jsem Informační systémy a služby se zaměřením na archivnictví, později na vysoké cizí jazyky pro komerční praxi aj a nj. Nikdy jsem neměla v kolektivu problém. Řekla bych, že jsem patřila mezi oblíbené a někdy i ty nenáviděné. Jako puberťačka jsem musela bejt taky občas na facku, stejně jako kdokoliv jiný. Nikdo nejsme bez chyby ani perfektní. Ráda jsem tancovala, bavila mě zumba, chvíli jsem dělala taneční aerobic závodně, chodila jsem na jumping. Takový normální život středoškolačky. Měla jsem vztah etc.
Odloučení nebyl problém. Nebyla jsem nikdy stýskací typ. Ale náročnější byly svátky, narozeniny, takový ty rodinný události, kterých si člověk normálně nevážil. Samozřejmě mi rodina chyběla, miluju svojí rodinu, ale prostě nejsem člověk, co by seděl ma posteli a řval do polštáře, že mi chybí to či ono. Jediný, kdy jsem řvala do polštáře, tak když jsem měla ošklivou angínu, kdy jsem fakt řvala, že jsem chtěla maminku a tatínka.
A dokážu si představit žít takhle daleko. V dnešní době není problém sehnat levné letenky do USA, Amerika už není tak nedostupná jako to bývalo. Samozřejmě jsou věci, co mě mrzí, protože ať budeme kdekoliv, moje rodina bude v ČR, jeho na Hawaii a obě místa jsou relaivně daleko. Už kvůli dětem do budoucna. Přece jenom jsem zvyklá, že babička a dědeček bydleli za rohem. 🙂 Je to komplikovaný tohle no.

16. Svatba v zahraničí?

Upřímně asi záleží na tom jaké má podmínky pro sňatek daná země. Já v tomhle neporadím, protože naše svatba mimo naše domovy, byl jeden z x důvodů, proč jsme se vzali dřív. Takže my, co se týče svatby v zahraničí, nemusíme řešit nic, protože jsme legálně manželé. Vím, že kdybychom se brali tam, tak musíme mít x dokumentů, stejně jako pak náš marriage certificate by byl v jiném jazyce, takže by se musel překládat do AJ, a samozřejmě je potřeba pak ověřování dokumentů, aby byly uznány v našich zemích. 🙂

17. Proč život v TN a ne GA?

Bohužel, nebyla to naše volba, ale volba armády. My jdeme tam, kam nás oni pošlou. Takže jsme se ani jeden z nás pro TN nerozhodl. 🙂 Caleb ale v GA žít nechce. Já TN nemám ráda, ale alespoň je to kousek od GA. Kde budeme do budoucna, to nikdo neví. Uvidíme, kam nás zase pošlou.

18. Jakou kosmetiku a make up používáš?

Co se týče kosmetiky, většinou to střídám. Vždycky mi něco dojde a pak nemají to, co chci, tak koupím jinou značku. Převážně používám Clarins, Biodermu a Clinique. Co se týče make up, tak mám všechno od Chanel. Od make up base po pudr. Do práce teda používám rtěnku od Dioru, lesk ale taky od Chanel a pak tužku na obočí používám taky Dior. Ještě pak mám make up od Mac, je strašně super. 🙂 Je to sice drazší kosmetika, ale opravdu je poznat kvalita, celkově mi to dlouho vydrží. Hlavně kvůli tomu, že mám make-up někdy i 24 hodin, tak potřebuji něco kvalitního. Kort prostředí v letadle taky není nejlepší pro pleť či tělo jako takové. 🙂 Nakoupila jsem celý set u Chanel někdy v květnu, je začátek listopadu a já stále nemám potřebu kupovat další sadu, jelikož mám ještě spousta toho “starého”. Pokud někoho bude zajímat více, tak bych možná tomu věnovala i článek.

19. Co děláš, když jsi v Dubai?

Spím, spím a spím. 🙂 Víceméně nedělám nic. Snažím se chodit pravidelně na jógu, což se mi zatím nedaří, jelikož mám mnohdy tak rozházený režim, že spím celý den a jsem vzhůru celou noc. Většinou, když je Hamdy, Demi a Omar a další doma, tak jsme u Hamdyho a Omara v pátém patře. Když se zadaří jdu do kina, což jdu jenom s Janičkou a vždycky se tak zadaří jednou za 4 až 6 měsíců. Snažím se šetřiẗ, takže se vyhýbám nákupním střediskům. A pokud mám delší volno, snažím se letět domů nebo domů do Čech. Hlavně já nemám Dubai ráda. Je to svým způsobem fajn místo, ale prostě to tu nemám tak ráda.

20. Aplikace na úpravu fotografií?

Používám milion aplikací. Facebook, Instagram, dokonce i filtry na Snapchatu, různé aplikace od Aviary po Snapseed. Pak taky filtry na iPhone. Prostě podle nálady a jak se mi zrovna co jak líbí. 🙂

_________________________________________________________________________________

Toto jsou otázky, některé se teda opakovaly, které mi přišly v posledních dnech. Pokud budou nějaké další dotazy, doplním je průběžně.