You are here: Home / Home

Bydlíme! :)

Tohle bude hodně krátký článek. Spíše takový menší UPDATE, jak jsme na tom, co se děje-neděje a jak se nám bydlí v novém baráčku. 🙂

Než tedy začnu o naší nové kapitole v GA, tak se vrátím k tomu, co se dělo před stěhováním a naší cestou do GA.

Celý týden před našim odjezdem byl hektický. Balení, úklid našeho bytu, který většinou trval dlouho do noci/rána, obíhání doktorů, lítání po kamarádech, loučení se s každým apod. Abych pravdu řekla, měla jsem všeho plný kecky.
Ve čtvrtek jsem se loučila se všemi v USO. Ukápla slza a ne jedna. MaLissa mě vzala do hlavního sálu, kde byli ostatní dobrovolníci, pracovníci USO, vojáci a jejich rodiny. Měla strašně hezkou řeč a já dostala “bodíčko” pro malého, ocenění USO za mých 500 hodin dobrovolničení, cenu Prezidenta USA (The President’s Volunteer Service Award) a tašku USO. Už teď mi USO a všichni chybí. Mrzí mě, že nebylo víc času na pořádné loučení.
Před tím, než jsme jeli na základnu, tak jsme měli inspekci našeho bytu. Ta měla být ve 2 odpoledne. Vtipně paní, která měla tu inspekci udělat, onemocněla a nikdo se neobtěžoval nám cokoli říct. Já jsem ve finále musela jít do jejich hlavní kanceláře a milostivě se jim připomenout. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsme museli vystěhovat úplně všechno jak z bytu, tak z garáže, takže já jsem v zimě (docela se ochladilo) čekala s chlupáčema u narvaných aut s věcma. Tím se samozřejmě vše zpozdilo. Museli jsme na základnu ze dvou důvodů, já, abych se se všema rozloučila a Caleb měl “hail and farewell”. Nevím, jestli jsem to zmínila v posledním článku, ale když v srpnu byl “Hail and Farewell”, tak Caleb, ze záhadného důvodu, byl jediný, se kterým se neloučili. Oni dostávají od své jednotky dárek, takovou pamětní desku (nebo jak to popsat) a jednak jejich velitel o nich něco řekne, tak pak i oni mají proslov ke svým kolegům a nadřízeným.
Takže ve 4 odpoledne musel Caleb být v práci, aby se s ním rozloučili a předali mu jeho “desku”. Naše inspekce trvala do 3, protože jsme víc jak půl hodinu čekali na to, až někoho najdou, kdo ten byt s náma projde. No a cesta na základnu trvá dobrých 20-30 minut. Takže moje USO byla záležitost na 10 minut, pak jsem musela nasednout do auta a vzít Caleba do práce.
Calebův velitel (Battalion Commander) měl naprosto úžasnou řeč. Moje hormony se mnou dělají divy, ale já stála vedle něj a snažila se nebrečet, protože jsem na něj byla nesmírně pyšná. Je to neuvěřitelný dříč, vždycky se na něj mohli všichni spolehnout, on vždy dělal první poslední pro svoje kolegy, nadřízené, ale i své vojáky. Odvádí skvělou práci a prostě je krásný vidět, že si toho druzí váží a jsou schopni jeho trvrdou práci ocenit.
Vždycky jsem na něj slyšela samou chválu ať už od jeho vojáků či kolegů, ale tohle bylo něco opravdu úžasného. Já jsem nesmírně šťastná, že mám vedle sebe člověka, který mě žene dopředu a neustále mě inspiruje, ale taky jsem nesmírně vděčná za to, že on je ten, který půjde příkladem našemu synovi. Lepšího chlapa pro život a tátu pro mého (našeho) syna jsem si opravdu nemohla přát.
Caleb následně měl řeč, v první řadě děkoval mě, což jsem nečekala, ale samozřejmě mi ukápla slza. Měl moc hezký proslov k jeho kolegům a nadřízeným. Dostal svoji desku, já dostala růži, vyfotili jsme se s jeho nadřízeným a bylo. Jelo se domů.
(Doufám, že brzy se k nám ty fotky dostanou)
Pak se jelo domů, za Breck a Erikem, do BestBuy (Calebovi odešel počítač krátce po jeho návratu z Afghánistánu) a hurá domů. Caleb pak strávil večer v garáži, kde připravil naše auta na ráno. Většina věcí šla do jeho auta, já měla narvaný kufr a chlupáči pak měli připravené lože u mě v autě. Kirby byl v zadu, Nala vedle mě na spolujezdci. Ona se ráda vozí na sedadle spolujezdce.
 
Tuším, že jsem zmínila to, že jsem byla celkem nervózní z cesty do GA. Poslední dobou mě trápí bolest zad. Většinou jsem pár dní v pohodě a pak mě to jeden den chytne a to je pak sranda. No a to bych nebyla já, aby mě to nechytlo při cestě do GA.
Vstávali jsme ve 4.30 ráno tak, abychom byli v 5 ráno na cestě. Já se bála, že budu muset každou hodinu stavět a kdo byl v Atlantě, tak ví, jak na prd je tam kolikrát zácpa. Co kolikrát, každý den když člověk chytne “rush hour”, tak to je zážitek.
K mému překvapení jsme vyrazili i na čas, já byla plná energie, což mi taky nepřijde úplně normální, ale budiž. Vůbec mi nedocházelo, že opouštíme naše první společné bydlení. A abych pravdu řekla, pořád mi nedošlo, že se do TN nevracíme.
Sedla jsem do auta a jelo se. Žádná slza neukápla, ani když jsem se loučila noc před tím s Breck a Erikem, prostě mi to připadalo, jako kdybychom jeli na víkend pryč. A ono asi i tím, že oni za námi přijedou na Vánoce, aby s námi strávili svátky, ale aby nám mohli i pomoci, kdybych náhodou rodila v termínu (s mým štěstím budu v nemocnici na Štědrý den), tak asi tím, že máme datum a víme, kdy se znovu uvidíme, tak nám to ani nepřišlo jako loučení. Breck teď měla finální zkoušky ve škole, tento pátek se stěhují do Nashville, mají taky toho víc než dost.
Caleb mě celou cestu sledoval s tím, že kdykoliv budu potřebovat na záchod nebo prostě pauzu, tak můžu dle své potřeby zastavit.
Jsem na sebe ale pyšná, protože jsme stavěli asi jenom 3x z toho jedna pauza byla delší, kdy jsme zastavili na oběd a nechat chlupáče proběhnout se.
Na základně jsme měli být nejpozději ve 3 hodiny odpoledne. Ve 3 jsme totiž měli schůzku s paní na prohlídku našeho domu. My jsme na základnu dorazili ve 2 a jelikož tahle “vojenská komunita” je naprosto úžasná a opravdu si tady lidi pomáhají jak jen to jde, byť se kolikrát ani neznají, tak na skupině pro ECGR (English Cream Golden Retrievers) jsem poznala paní, co žije na stejné základně, asi 10 minut (ani ne) od nás a má štěně jako je naše Nala a Kirby. Nabídla mi, že můžeme vzít Nalu s Kirbym k nim na puppy-playdate a ona se o ně postará, zatímco my budeme řešit bydlení. Takže jsme jeli k ní, ona si vzala Nalu s Kirbym, kteří pak venku řádili s její fenkou Ellie a my jeli na naši schůzku. Následovala prohlídka baráku a jet podepsat papíry a vyzvednout si klíče, abychom se mohli hned nastěhovat. 🙂
 
Tady mi Lindsey poslala fotku všech 3 pohromadě. 🙂

No a tady už je náš baráček! 🙂
Zatím jsem ho ještě nevyfotila ze strany, kde máme garáž pro obě naše auta. 🙂 Barák je nádherný, obrovský a hlavně má oplocenou zahradou, kterou si chlupáči naprosto zamilovali.
Já se okamžitě pustila do zařizování. Vybalit věci, co jsme měli v autech, hned na to jsme vyrazili nakoupit pár věcí, co jsme potřebovali do koupelny apod. a pak do “laundromatu” vyprat věci, protože jsme pračku se sušičkou neměli víc jak týden tou dobou a naše zásoba se tenčila každým dnem.
Od tý doby jsme se nezastavili.
Stěhováci měli přijet v pondělí (my se nastěhovali v pátek) a vtipně nám v pondělí oznámili, že jedou k někomu jinému. Nikdo se neobtěžoval nám zavolat, ve finále je naháněl Caleb. Pondělí nemohli, úterý taky ne a že teda ve středu. Mě málem vezli. Dva týdny na nafukovací matraci byly peklo. A ne, nejsem žádná princezna, na nafukovačce jsme na začátku, když jsem se vrátila do USA, spali minimálně měsíc, protože jsme hledali novou postel a matraci. Ale teď, těhotná spát na matraci, budit se každou chvíli, protože spát na matraci bylo jak spát na vodní posteli, probudit se uprostřed noci několikrát a dofukovat to, rozlámaná. No není divu, že mě bolí záda o to víc. 😀 Měla jsem toho plný zuby a fakt se těšila, až si budu moci lehnout ve svý posteli.
V pondělí jsme měli schůzku v kanceláři (DEERS), kde jsme museli řešit informace, které máme v systému. Důvod …
Nevím, jestli jsem o tom psala. Každopádně na začátku října jsem volala do nemocnice tady na základně, abych se objednala k lékaři. Musela jsem nejdřív změnit svoje pojištění ze Standard na Prime, abych mohla rodit na základně. Jenže jsem narazila, protože mě nikdo nemohl najít v systému. Přitom jsem v DEERS zapsaná už víc jak dva roky, pojištění mám ode dne, kdy jsme se s Calebem vzali atd. Jenže, když jsem se snažila domluvit si prohlídku u lékaře, tak mě nemohli najít a tak mě posílali na DEERS. Na DEERS nechápali, proč nás nemocnice poslala k nim, jelikož oni měli veškeré naše údaje a informace v pořádku. Jediný co, tak změnili naší adresu, vytiskli nám papír a my s Calebem rovnou od nich jeli do nemocnice.
Nemocnici máme za barákem. Je nová a mě se moc líbí, fakt jsem byla unešená.
Ve výtahu jsme narazili na sestru, která shodou okolností má na starosti objednávání se na kontrolu a pracuje na porodním. 🙂
Asi 15 minut s náma řešila, jestli se chceme objednat normálně na “OBGYN” nebo jestli chceme “FAMILY MEDICINE”. Tak jsem na ní koukala jak péro z gauče. Vysvětlila nám, že buď teda můžeme klasicky na OBGYN s tím, že s největší pravděpodobností nebudu mít stejného lékaře nebo porodní asistentku, že na kontrolách se mi budou střídat lidi a pak mě odrodí ten, kdo prostě bude mít službu. A nebo, že můžu mít doktora z Family Medicine s tím, že budu vídat jednoho lékaře a ten mě i odrodí s tím, že to ale nejsou OBGYN lékaři. Řekla mi, ať si to promyslím a ráno ať jí zavolám, řeknu jí, ke komu chci a ona mě doporučí na to dané oddělení.
Tak jsem jí v úterý volala s tím, že chci klasicky na OBGYN. A tady jsme narazili na můj věčný problém. Opět mě nemohla najít v systému. Nakonec mi volala znovu o trošku později s tím, jestli bych nemohla zajet do nemocnice a jít na oddělení, kde mají na starosti zápis nových pacientů apod, vysvětlit jim, co se děje a požádat je, ať mě zapíší do systému. Tak mě Caleb naložil do auta a jelo se. Otázka 10ti minut a bylo vyřešeno.
Ten samý den byla prohlídka porodnice, tak jsme s Calebem jeli večer zpátky, abychom si mohli projít LABOR and DELIVERY a pak MOTHER BABY UNIT.
Musím říci, že mají nádhernou porodnici. Obrovský pokoj, kde probíhá porod. Postel s obrovským prostorem kolem, pak prostor, kde vyšetřují miminko, gauč, televize, obrovská koupelna, všemožné vybavení pro porod apod. Pak nám ukázali Mother baby unit, opět nádherný obrovský pokoj s vlastní koupelnou, gauč, televize apod. Když to půjde, tak až dojde na věc, tak to zkusím vyfotit, ať máte porovnání, jak to vypadá tady. 🙂
Ve středu mi pak znovu volala ta zdravotní sestra, aby mi řekla, že se jí konečně podařilo zadat do systému “doporučení” na OBGYN, tak že můžu očekávat od nich telefon, pokud ne, tak jim mám zavolat a říct jim, co a jak. 🙂
Ten samý den přijeli i stěhováci. Já to celý prospala. Probudila jsem se na chvíli, podívala se z okna a viděla je před barákem, tak jsem měla neuvěřitelnou radost. Když jsem se pak probrala z kómatu, tak byli pryč. Akorát obývák, kuchyně i garáž byla plná krabic. A tak začalo vybalování..
Tady je pár fotek, jak to vypadá či vypadalo.
  
Máme obývák, kuchyň s jídelnou, 3 pokoje z toho jeden je “master bedroom”, dvě koupelny a jeden záchod v přízemí, spousta úložného prostoru (asi 4 nebo 5 šaten) a garáž pro dvě auta. No a zahradu.
Do toho máme list asi 150 miliónu věcí, které bychom rádi pořídili – nový gauč, novou postel pro nás s tím, že naší použijeme jako postel pro hosty a mnoho, mnoho dalšího. Ale prdíme na to. 🙂 Ani malého pokoj nebudeme nijak vybavovat. Postýlku pořídíme až po porodu, protože bude spát s námi (Pořizujeme HALO BASSINEST) v ložnici a tím, že se budeme stěhovat příští rok znovu, tak nemá cenu snažit se tenhle barák zařídit tak, jak si představujeme. Tím, že máme v plánu kupovat barák v místě, kam nás pošlou na příští rok, tak počkáme s nákupem nových věcí. Byla by škoda, aby nám to při stěhování rozbili nebo prostě zbytečně kupovat nový věci před stěhováním a mít tak x extra věcí. 🙂
 
Nala s Kirbym řádí jako blázen. Je vidět, že si opravdu užívají mít zahradu a obrovský barák. Bydlíme v opravdu krásným “nejbrhůdu”, včera jsme šli s chlupáčema na procházku a asi největší radost mám z toho, že jsou tady všude CHODNÍKY! ANO, CHODNÍKY! Kdo žije v USA nebo tu byl na dovolené, tak ví, že chodníky v obytných čtvrtích je vzácnost. Většinou člověk vidí děti, které si hrají na silnici, maminky běhající s kočárkem na silnici, lidi venčící chlupáče opět na silnici. Takže já jsem skákala radostí, že budeme moct chodit na procházky s kočárkem i po naší čtvrti a nebudeme muset jezdit extra do parku apod.
Když už jsme u toho ježdění s kočárkem. DNESKA mi konečně dorazil kočárek s autosedačkou, dárek od mých rodičů. 🙂

Samozřejmě jsem na doručení čekala celý den. Doufala jsem, že ty balíky dorazí za bílého dne, abych to mohla vyfotit hezky venku, aby byla ta barvička hezky vidět. No ale s mým štěstím balíky doručili skoro v 8 večer. Takže alespoň tak. Kočár jsem sestavila, abych se ujistila, že vše je v pořádku, nic nechybí, nic není rozbitý – náhoda je blbec a že vše funguje tak, jak má. Normálně jsem kočár nechala v obýváku, nechala sem na něm autosedačku a zbytek zabalila zpět do krabice. V pátek budu 32 týdnů těhotná, tak máme ještě čas. 🙂
Mám z něj obrovskou radost ale, Caleb si ho znovu vyzkoušel a já jsem s ním taky jezdila po obýváku. Nemůžu se dočkat, až malej bude na světě.. 🙂
Také se mi konečně podařilo objednat se k doktoru. Takže ve středu musím do nemocnice přinést papíry od doktora a příští týden mě čeká normální kontrola. Tak jsem na to zvědavá. Jsem nervózní, protože můj doktor v TN BYL TOP. Fakt mě mrzí, že jsme se odstěhovali před porodem. Ale co se dá dělat, to bohužel patří k tomuhle životnímu stylu. Nejsem ani první, ani poslední.
V pátek (možná i v sobotu) nás čeká DARBY PASS. Bohužel budeme vyzvedávat jenom jednoho českého vojáka. Jednoho z nich naše armáda poslala domů kvůli nedostatku financí. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat, protože bych byla akorát naštvaná. Nesmírně mě to zklamalo, protože nebyl ani první a zřejmě ani poslední. Neuvěřitelně mě to za dotyčného mrzelo. Ale alespoň jeden je stále ve hře, držíme palce, aby to mohl dokončit. Ale já budu muset tenhle týden pořádně uklidit (zbavit se zbytku krabic, co jsou teď v kuchyni apod), ať si nepozveme vojáky do bordelu. Máme v plánu je vzít k nám, pokud si budou potřebovat vyprat apod. A pak je vyvézt kam budou potřebovat. 🙂
A to je asi tak nějak všechno. 🙂
Přeji všem krásný zbytek října! Doufám, že bude brzy o čem psát. Mějte se hezky!

 

BABY SHOWER + Stěhujeme se!

Baby shower za námi, stěhování před námi.

Poslední článek jsem psala skoro 2 měsíce zpátky a od té doby jsme v jednom kole.

STĚHOVÁNÍ

Loni, když jsem se vrátila do USA, jsem si říkala, jak máme spoustu času do stěhování. Rok a půl, rok, půl roku …. najednou máme 4 dny. Uteklo to jako voda.
Vlastně od doby, co Caleb odjel na misi jsem byla v jednom kole. Nejdřív to byla škola, práce, pak přišlo plánování svatby, těhotenství, plánování baby shower s Breck, řešení nového bydlení v Georgii, dobrovolničení, abych získala “ocenění od prezidenta USA”, Nalinky operace, moje lítání po doktorech, baby shower jako taková a teď stěhování. Nevím jak je možné, že jsme skoro v půlce října a já skoro v 30 týdnu těhotenství.

Na konci srpna Caleb odbržel “orders”. To znamenalo jediné, můžeme žádat o barák na naší staro-nové základně. Vlastně jsme měli na výběr, jestli chceme bydlet na základně nebo mimo (tzv. ON/OFF post).
Tady ve Fort Campbell bydlíme cca 20 minut od základny. Bydlíme v bytě, Caleb je tu od června 2014. Po mém přesunu z Dubaje do USA jsme plánovali, že se přestěhujeme do baráku, nejenom kvůli sobě, ale především jsme chtěli prostor a zahradu pro Nalu. Jenže od doby, co já se vrátila do USA, byl Caleb v jednom kole. Neustálé výcviky, byl vlastně pryč celý květen a pak celé září a následovala další mise, jak je u této jednotky zvykem. To není žádným překvapením. Tahle jednotka je známá tím, že tady se jezdí ob rok na mise a že neustále probíhají různé výcviky atd. Jelikož jsme veděli, že Caleba čeká další mise, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme tam, kde jsme. S tím, že v bytě budu jen já a Nala. K čemu by mi byl barák, když bych v něm byla akorát sama. Zbytečně se stresovat se stěhováním apod. Navíc já Nalinku brala k Breck a Leanně na zahradu a nebo jsem ji brala do parku. Bylo jednodušší zůstat tam, kde jsme.
Možná si někteří pamatujete, že jsem o tom psala, ale Caleb se měl vrátit z mise dřív, než ostatní a my se měli měsíc na to stěhovat do Fort Benning. Domů se samozřejmě dřív jak ostatní vrátil, jenže po něm chtěli, aby tu zůstal do návratu celé jednotky z mise a tudíž naše stěhování bylo přesunuto na říjen, protože další “škola” začíná až v listopadu. Ani jeden jsme s tím nepočítali hned z několika důvodů. Proto jsem taky byla nešťastná, když jsem se to dozvěděla, protože tou dobou jsme měli už i Kirbyho. Takže se teď těším, že budeme mít velký barák se zahradou.

Vzhledem k tomu, že budeme ve Fort Benning necelý rok (s největší pravděpodobností 8 měsíců), tak jsme se rozhodli, že bude nejsnazší bydlet na základně. Máme v plánu kupovat barák, ale až na další základně, kde budeme přibližně 3 roky.
Jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli pro barák na základně je ten, že Caleb bude chodit do školy. Bude mít převážně normální pracovní dobu, takže takhle si bude moci v týdnu přispat a “školu” mít skoro za barákem, žádné dojíždění, zácpy a kdo ví co ještě.
Další rozhodující faktor byla nemocnice (porodnice). Na základně mají úplně novou nemocnici, která je cca 8 minut autem od našeho baráku. Abych pravdu řekla, nemohla jsem se rozhodnout, jestli chci rodit v nemocnici na základně, nebo jestli bych raději nemocnici mimo základnu.
Já mám přes Caleba pojištění TRICARE STANDARD, alespoň jsem vždy měla STANDARD. To znamená, že si můžu vybrat svoje doktory MIMO základnu. Kdežto u PRIME bych musela na základnu a vždy žádat o doporučení, co se týče doktora. Já chtěla STANDARD především pro to, že jsem si chtěla najít vlastního doktora (především ženského doktora, ale i jiné lékaře). Trvalo mi to dlouho, ale našla jsem naprosto fantastického doktora, kterého naprosto zbožňuji a který má naprosto úžasnou pověst. V životě jsem neslyšela nic špatného na jeho adresu či jeho tým. Většina mých kamarádek, co byla či je těhotná, a chodí na základnu si stěžují, protože mají kontroly s různými lékaři či porodními assist., kdežto já chodím na kontroly k JEDNOMU doktoru. Vidám tak jeho a jeho tým, což se dle mého názoru odráží na našem vztahu. On i jeho tým mě zná, ví co a jak a je to velice osobní. Na druhou stranu jsem slyšela ale samou chválu od holek, co rodily na základně. Jen s tou “pre-natal care” nebyly tolik spokojené. Osobní zkušenost ale nemám, takže nemůžu soudit.

Je mi líto, že budu rodit ve Fort Benning a ne tady, protože opravdu svého doktora a jeho tým miluju. Vždy o mě bylo výborně postaráno, nikdy jsem si neměla na co stěžovat. I Caleb má mého doktora a jeho tým rád. Na druhou stranu ale mám radost, že malý bude narozen v Georgii. Jednak ten stát miluji, zažila jsem tam úžasné dva roky s mojí HF, poznala tam Caleba a tak je trošku víc special, že se malý narodí tam.

Po hodně dlouhém rozmýšlení jsme se ale nakonec rozhodli, že přejdu ze STANDARD na PRIME. Takže jsem dva týdny zpátky zavolala Tricare a změnila si pojištění. Zeptala jsem se x lidí na jejich zkušenost s porodem ON/OFF post, slyšela jsem šílený příběhy, ale i naprosto úžasné příběhy, ať už se bavíme o nemocnici na základně či mimo. Nakonec teda rodit budu na základně a modlím se, aby všechno šlo hladce. Nejsem typ člověka, co úplně dá na ostatní, stojím si za tím, že člověk by měl soudit na základně vlastní zkušenosti. Samozřejmě si velice ráda poslechnu jejich názor pokud je založen na základě jejich vlastní zkušenosti, ale člověk nikdy neví. X lidí může mít naprosto TOP zkušenost a pak se najde člověk, co měl naprosto otřesnou. Uvidíme, uvidíme.

Přiznám se, že jsem byla ale nervózní. Během léta je tzv. PCS season, kdy se hodně vojáků přesouvá na nové základny atd. Do toho ve Fort Benning mají novou jednotku, takže to taky hrálo velkou roli v dostupnosti baráku na základně.
Během léta lidé čekali několik týdnů na barák, někteří to vzdali a rozhodli se bydlet mimo základnu, někteří bydleli v hotelu a čekali na barák.
Baráky jsou rozdělené podle hodnosti. Já jsem zjišťovala, jaké jsou naše možnosti a které lokality mají oplocenou zahradu. Upřímně mi bylo jedno, kde budeme bydlet, dokud barák měl oplocenou zahradu nebo možnost nechat si oplotit zahradu. Nic jiného, než oplocenou zahradu pro Nalu a Kirbyho jsem nechtěla. Obzvlášť, když s mimčem nebude taková sranda chodit je sama venčit, když Caleb bude ve škole. Takhle můžou řádit na zahradě než přijde Caleb domů.

Na naši “vysněnou” lokalitu byl DLOUHÝ čekací list. Během léta byla čekací doba až 4 měsíce (ale i déle). Proto já jsem každý den bombardovala Caleba dotazy, jestli už dostal “orders”. V momentě, kdy dostal papíry, jsem ho donutila sednout k počítači a poslat přihlášku na bydlení na základně. Hodně lidí to nechává na poslední chvíli a já se chtěla ujistit, že o tohle bude postaráno. Já prostě potřebuji plán, nerada nechávám takový věci na poslední chvíli, protože jsem se za ty léta naučila, že se to nevyplácí. Na radu x manželek jsem pak 1-2 týdně zavolala, abych zjistila, jaká je čekací doba, jak daleko jsme na čekací listině, jestli dostaneme adresu nebo jestli vůbec bude barák k dispozici před tím, než se přestěhujeme, jestli máme počítat s tím, že budeme muset bydlet v hotelu aj. Je fakt o nervy něco s nima řešit. Caleb kolikrát nedostal odpověď na e-mail, neberou lidem telefony apod.
Asi dva-tři týdny zpátky jsem volala, abych zjistila, jak daleko jsme na čekací listině. Paní mi řekla, že jsme třetí a že by měli mít pro nás barák ještě před tím, než se odstěhujeme.
Asi 4 dny na to volali Calebovi, že pro nás mají barák a chtěli upřesnit datum, kdy se budeme stěhovat. Nakonec jsme se rozhodli, že chceme být ve  Fort Benning v pátek (tento pátek). Ani jsme neměli moc na výběr, protože jsme dali výpověď v našem bytě ke 14. říjnu. A já fakt chci mít tohle všechno už za sebou. Budu 30 týdnů těhotná, pomalu, ale jistě mě trápí záda, na záchodě se skoro potkávám a jelikož musíme oba odřídit naše auta, tak čím dřív budeme mít tu cestu za sebou, tím lépe. 🙂 No a minulý týden mi paní dala naši adresu!!! Takže jsem si oddychla, protože nebudeme muset bydlet v hotelu.

Od srpna jsme pomalu, ale jistě balili. Snažili jsme se to tady co nejvíc pročistit, ať s sebou netaháme krámy a hlavně ať máme víc prostoru. To nám výrazně usnadnilo stěhování. Minulou středu přijeli stěhováci, všechno zabalili a nanosili pryč. Já jsem celou dobu seděla s Nalou a Kirbym, Caleb sem tam s něčím pomohl, ale nenechali ho dělat nic. Já jsem jim pak jela všem pro oběd a bylo hotovo. Teď místo gauče sedíme na rybářských židličkách, televizi máme postavenou na krabici, spíme na matraci (to je taky kapitola sama o sobě), místo nádobí máme papírový talíře, plastový kelímky a příbory … JE to zajímavé. 🙂

 

Takhle my tu prosím žijeme!

Jo, ta matrace. Takže my jsme vytáhli matraci z garáže, hezky jsme se uvelebili ve středu v noci. No a během chvíle jsme byli na zemi. Tak říkáme, že to snad není možný, že někde musí bejt díra. No, našli jsme asi 2-3 díry jako blázen, takže Caleb jel skoro ve 2 ráno do Walmartu kupovat nafukovací matraci. Na tý se k mému překvapení spalo královsky až do chvíle, kdy jsem nechala doma Caleba s chlupáčema a přišla domů k matraci, která měla asi 4 malý díry, protože po ní skákal Kirby s Nalou zatímco Caleb hrál Xbox. Takže Caleb to opravil, takže se na tom dá spát, ale musíme jí dofoukávat. Na ten týden to vydrží. 🙂

BABY SHOWER
Nikdy jsem si nemyslela, že bych kdy měla mít BABY SHOWER. K mému velkému překvapení mi Breck před pár týdny oznámila, že mi naplánuje baby shower a musím říci, že mi uspořádala nádhernou baby shower.
Normálně se baby shower pořádá blíže k termínu porodu, ale kvůli tomu, že se v pátek stěhujeme jsem ji měla o chvíli dřív. Přece jenom většina mých blízkých kamarádek je tady, pár z nich se odstěhovalo, ale i tak jsem měla krásnou shower.
K mému velkému překvapení jsme dostali spoustu nádherných dárků, což mě až zaskočilo. Nečekala jsem, že malý dostane tolik věcí.
Bylo to fajn holčičí odpoledne. Pánové hráli nahoře xbox, my holky hrály hry, jedly a pily.
 

Celkem jsme měli 4 hry. Já nakoupila ceny v Bath & Body Works + jednu hlavní cenu, protože kdo přinesl pleny, byl zařazen o slosování o hlavní cenu. 🙂

1. Bylo za úkol tipnout si, jak velké je moje břicho. Holky tak musely ustřihnout bavlnu a kdo byl nejblíž vyhrál cenu.
2. Všechny holky dostaly každá kolíček. Pokud někdo řekl slovo “BABY”, tak holčina, která si toho všimla mohla dotyčné ten kolíček vzít. Vyhrál pak ten, kdo měl nejvíc kolíčků.
3. Caleb dal dohromady seznam písniček a “playlist”, které obsahovaly slovo BABY. Zahrál vždy část písničky a holky hádaly jméno písničky a zpěváka/zpěvačku/skupinu. Za správné uhádnutí písničky byl bod, stejně tak byl bod za správného zpěváka atd.
4. Byla HRA BINGO. Holky dostaly BINGO karty s tím, že měly dle sebe vyplnit, co si myslí, že dostaneme za dárky. 🙂 Já jsem pak rozbalovala s Calebem dárky jeden po druhém a kdo měl BINGO vyhrál.

Caleb a já jsme se této hry neúčastnili, ale oba jsme si vyzkoušeli, jak jsme na tom s naším tipem. Caleb to měl naprosto přesně, já o cm delší. Ale oba jsme byli nejblíže. 🙂 Každopádně to byla sranda.
Tady je pár fotek věcí, které jsme dostali. 🙂
 

A to je tak nějak vše z BABY SHOWER.

BABY FRIEL

Když jsme teda ale u toho, tak menší UPDATE. Byli jsme se podívat na malého a vyzkoušeli si 4D ultrazvuk. Upřímně jsem zvědavá, jak malý bude doopravdy vypadat, až přijde na svět.

 

Caleb furt říká, že by si přál, aby malý měl barvu očí po mě. Já jsem si 100% jistá, že malej bude KOPIE Caleba. Už máme přibližně dva měsíce do porodu, tak uvidíme. Nejdůležitější je stejně zdraví. To máme jenom jedno a mě na ničem jiném nezáleží, je mi jedno jestli malý bude vypadat tak či onak, hlavně že budeme mít zdravé miminko!
Taky jsem podstoupila test na těhotenskou cukrovku. Nevím, jak to funguje u nás, ale tady se dělá hodinový test. Dali mi tohle “pitivo” domů a musela jsem to vypít hodinu před mojí kontrolou a přijít tak, aby mi hodinu po vypití vzali krev.

Tak nějak jsem počítala s tím, že tím testem neprojdu a budu muset podstoupit 3 hodinový test. Já mám na takové věci prostě kliku. A samozřejmě jsem se nepletla. Dostala jsem výsledky a musela jsem zpátky. Od půlnoci jsem nesměla pít ani jíst, před 8 jsem musela na krev, vypít další tenhle fajnovej drink, tentokrát ne 50 GRAM, ale 100 GRAM. A na to, že já sladký ráda, obzvlásť teď v těhotenství (snažím se ale dávat si pozor, ale taky se nebojím dopřát si), ale tohle bylo tak sladký, že bych se nedivila, kdybych dostala cukrovku z vypití tý sr… To bylo tak odporný. A člověk má 5 minut na to, aby to vypil. A pak náběry krve hodinu po vypití, dvě hodiny po vypití a pak tři. Pořád člověk nesmí jíst a pít a pokud by se někomu udělalo z týhle dobroty špatně, tak si musí celý test zopakovat. Byla tam se mnou holčina a u tý to šlo dvakrát ven, chudák holka.
Sestřička, co dělala náběry krve mi řekla, že pokud se mi začne dělat špatně, že ji mám dát vědět a ona mi dá maličko vody.
Já jsem to nakonec zvládla s přehledem, dokonce i Caleb přišel mi dělat společnost, protože jsem nemohla opustit čekárnu, taky jsem si dvakrát dala šlofíka a bylo mi hej. Je fakt, že ale nejsem dvakrát příjemná, když mám hlad. 😀 Taky hned, co jsem měla hotovo jsem vytáhla flašku s vodou a hned mazala pro jídlo.

Výsledky mám v pořádku, těhotenskou cukrovku nemám a já jsem si tak oddychla. 🙂

Někteří se mě ptali, zda-li máme vybraný kočárek. Kočárek i autosedačku vybranou máme a dostaneme ho jako dárek od mojí maminky a tatínka! 🙂 Prý je to tradice.

 

Tohle bude malého kára! 🙂

Já taky rostu jako z vody, respektive moje panděro. 🙂 Tahle fotka byla vyfocena na konci 28 týdne. Tenhle týden začínám 30!!!
NALINKA a KIRBY. 
Nalinka i Kirby se mají fajn, neustále řádí, dělají blbosti a nám dělají samou radost, pokud mi zrovna nekradou můj těhotenský polštář.

Na začátku měsíce jsme Nalu nechali kastrovat. Hlavní důvody byly zdravotní ani ne tak kvůli štěnátkům. Čekali jsme, až Nale budou 2 roky, nebo až budeme co nejblíže k 2 rokům. My tady ve Fort Campbell máme dva veterináře. Jednoho na základně, tam spíše chodíme pro jejich prášky na “heartworm” a “tick and flea” meds. Pokud jsou ale nemocní nebo je to něco vážnějšího, tak chodíme mimo základnu. Je to jedna z nejlepších klinik vůbec a my s nimi máme výbornou zkušenost. Chtěla jsem tak, aby Nala podstoupila kastraci tam, protože vím, že se o ni skvěle postarají. Měli jsme na výběr základní balíček a pak premium balíček. Rozdíl byl asi 100 dolarů, my jsme se rozhodli pro premium (tady vyšla kastrace na 280 dolarů). Jediný z čeho jsem neměla radost bylo to, že tady většina veterinářů chce, aby pejsci zůstali přes noc v nemocnici.
Byť to byla rutinní operace, tak jsem řvala jako blázen. Celý den jsem byla v slzách. Nejhorší to bylo, když jsem jí vezla na kliniku. Nebudu lhát, normálně jsem počítala i minuty do chvíle, kdy jí budeme moci vyzvednout.
Vím, že zůstat přes noc bylo pro ní to nejlepší. Jednak byla na kapačce, měla 24 hodin naprostý klid a to hraje velkou roli v tom, jak se bude uzdravovat.
KIRBY byl smutný, když jsem domů přišla bez ní. Bylo na něm vidět, že není sám sebou. Když jsme pak Nalinku přivezli domů, tak se od ní nehnul na krok. V první den celý kňoural a brečel, nenechal jí ani na minutu samotnou. Občas si říkám, že my lidi, bychom se mohli a měli učit od zvířat. Kolikrát se chovají lépe jak my lidé.
Když jsme Nalu vyzvedli, tak se chovala, jako by jí nic nebylo. První dny doma pak prospala, ale kdykoliv byla vzhůru, tak by nejraději běhala všude možně, skákala po gauči či posteli, hrála si s Kirbym. Já byla zralá na prášky. Fakt nejtěžší bylo udržet ji v klidu.
Naštěstí ale je všechno v naprostém pořádku, Nala se krásně zahojila. A já jsem ráda, že to zvládla. Asi bychom čekali do prosince s kastrací, ale tím, že mám úžasnou kliniku tady a tím, že v prosinci mám rodit, bylo tohle nejlepší řešení, protože takhle jsem se o ní mohla postarat na 200 procent. 🙂
KIRBY OSLAVIL SVÉ PRVNÍ NAROZENINY!
Každý měsíc chlupáčům chodí BARKBOX. Dostávají v tom hračky a dobroty. Když mají narozeniny, tak je možnost objednat PUPCAKE. Tak jsem Kirbymu objednala dortík, který si rozdělil s Nalinkou.
   


USO + OPERATION THAT’S MY DRESS


Celý září jsem chodila do USO. Nomálně jsem dřív chodila na “směny” 10am – 1pm nebo pak 1-5pm. Protože jsem ale opravdu chtěla odpracovat 500 HODIN, tak jsem chodila do USO každý den, pondělí až pátek od 10 ráno do 5 odpoledne. Většinou kolem oběda za mnou přišel Caleb na kukačku, což bylo taky fajn. Díky tomu, že od září tak nějak neměl “oficiální pozici” v práci a později pak začal tzv. “clearing” proces, tak chodil domů podstatně dřív z práce, než je u něj zvykem a trávil čas tak s chlupáčema, zatímco já jsem naháněla hodiny jako o život.

Jedna z akcí USO, které jsem se účastnila byla OPERATION THAT’S MY DRESS (ve zkratce OTMD). A musím říci, že to byl opravdu skvělý žážitek a já jsem vděčná, že jsem něčeho takového mohla být součástí.
OTMD je akce pro dcery vojáků, které čeká PROM, HOMECOMING, MILITARY BALL či jiná společenská událost. Asi měsíc dopředu měly manželky vojáků možnost přihlásit svoje dcery na tuto akci, kde byly děvčatům darovány šaty SHERRI HILL. Sherri Hill je návrhářka, která darovala v posledních x letech šaty (všechny NOVÉ) v celkové hodnotě 8 miliónu dolarů. Nejlevnější šaty, které jsme měli v USO byly šaty v ceně 450 dolarů. Kromě šatů holky dostaly kosmetické balíčky – make up a jinou kosmetiku, vlasovou kosmetiku a různé doplňky.

TADY JE pár fotek = ANI JEDNA Z NÁSLEDUJÍCÍC FOTEK NENÍ FOCENA MNOU. 

V našem USO BYLO přes TISÍC společenských šatů a skoro 400 holek si domů odneslo společenské šaty Sherri Hill.

Ten den byl rozdělen do dvou skupin. První skupina byla od 12, druhá skupina byla od 3 hodin odpoledne.
Jako první holky čekala registrace, následně šly do sálu, kde pak probíhala módní přehlídka. Šaty předváděly holky z MISS. Miss Kentucky 2017, Miss Tennessee 2017 a Miss North Dakota 2017, dále pak předváděly holky z MISS TEEN viz. Miss Minnesota Teen USA a mnoho dalších. Holky jednak předváděly šaty Sherri Hill, ale následně i pomáhaly holkám vybrat vhodné šaty. K všem těm “misskám” se přidaly holčiny, co budou soutěžit o titul MISS TENNESSEE 2018 či MISS TEEN.

Já si naprosto zamilovala MISS TN 2017. Nádherná holka, chytrá a strašně moc milá. Normálně tyhle soutěže nesleduji, sledovala jsem jako malá MISS za doby pana Zapletala, ale jinak tyhle soutěže jdou kolem mě. Ale letos jsem koukala na MISS USA a MISS TN byla jednou z mých favoritek, takže bylo super setkat se s ní osobně. Dělala jsem si celý den srandu, že náš malej ještě ani není na světě a už se fotí s celeritama. 😀

Po modní přehlídce poslali určitý počet holek vybírat a zkoušet šaty, další várku poslali na “make up” a třetí várku pak “na vlasy”.

Upřímně jsem si ten den moc užila. Byla to fakt sranda a určitě skvělý zážitek. Hlavně vidět ty mladý holky nadšený, ať už z jejich úlovků nebo že mohly strávit odpoledne s misskama!

Tohle už jsou zase moje fotky.

No a také jsem si splnila svůj cíl a “odpracovala” si 500 HODIN.
MaLissa, která má na starosti všechny dobrovolníky, mi řekla, že žádala o “The President’s Volunteer Service Award” = PRESIDENTIAL SERVICE AWARD dopředu, tak snad přijde včas, než se odstěhujeme. 🙂 Mám z toho nesmírnou radost.
VÝROČÍ
 
S CALEBEM jsme slavili 2 roky od naší svatby. 🙂 Utíká to jako blázen.
Kolikrát nemůžu uvěřit tomu, že jsem v USA během svého Au Pair pobytu poznala toho nejlepšího chlapa na světě a lásku svého života.
USA pro mě byla taková mezi-zastávka. Byť jsem si Ameriku zamilovala, nečekala jsem, že tu kdy budu žít, že se tu kdy vdám a založím rodinu. Můj sen byl být letuškou, což jsem si splnila a možná se k tomu do budoucna vratím, uvidíme, co bude.
Au Pair pobyt mi změnil život. Hodně mě naučil. Hodně mi dal i vzal. Ale asi to nejlepší bylo, že jsem díky svému pobytu našla toho nejlepšího chlapa na světě a nejlepšího tátu, jakého jsem si kdy mohla přát pro malého. Máme dva úžasné chlupáče, mimčo na cestě a nádherné manželství. Jasně, nic není dokonalé, žádný vztah není dokonalý. Kolikrát bych Caleba přerazila jako hada a vsadím se, že on by mi taky kolikrát nejraději zakroutil krkem. Každý vztah vyžaduje tvrdou práci, která za to stojí. 🙂
Dva roky manželství, 4 roky vztahu. Uteklo to jako blázen, ale ta nejhezčí kapitola teprve začíná! 🙂
KYPERSKÁ OPIČKA DEMI

Moje Kyperská opička oslavila narozeniny a mě tak mrzelo, že jsem nemohla její narozeniny oslavit s ní. Tolik mi ta holka chybí. Jsme neustále v kontaktu, plánujeme její návštěvu, jelikož my se momentálně nikam nedostaneme a příští rok bychom ideálně chtěli letět do ČR.
Když jsem dávala dohromady pár fotek, tak jsem viděla fotky z našeho loučení na letišti. Díky Bohu jsem nenarazila na video z našeho loučení, které na tom FB mám taky. To by mi asi zlomilo srdce.
Při vzpomínce na to, jak bylo těžký tu holku kyperskou opustit mám hrůzu, jak bude probíhat loučení s Breck. Obě jsou jak moje vlastní ségry, jako moje krev. Dala bych cokoliv, abych tyhle dvě holky měla na jednom místě.
Demi měla náročný rok a půl. Její zranění a následné běhání po doktorech, rodinné problémy, její brácha měl dvě ošklivé dopravní nehody… I přes to je to pořád usměvavá holka, jeden z nejsilnějších lidí, které vůbec znám.
Fakt doufám, že se brzy uvidíme ….

RANGER SCHOOL

Psala jsem to na mé FB stránce, píšu to i sem. 🙂 V Ranger school se momentálně nacházejí dva čeští vojáci!
Asi dva týdny zpátky se mi ozvala známá, která taktéž pomáhá se skupinami, které slouží pro rodinu  a přátelé vojáků, kteří se nacházejí v ranger school. Ona má na starosti komunikaci s kanceláří, která má na starosti vojáky z jiných zemí světa. Psala jsem o tom dříve, že jsme s Calebem posílali dopisy a balíčky plný žvýkaček.
Jane se mi ozvala s tím, že má pro mě českého vojáka, jestli mám zájem se ho ujmout. I přes to všechno, co se teď děje a že toho nemáme málo, jsem nemohla říct hned a okamžitě skočila po nabídce. A hned oznámila Calebovi, že jsme adoptovali jednoho z našich. No a teď se k němu přidal další, takže oba jsou teď ve stejné skupině, začínají zrovna DNESKA! 🙂
Spousta z Vás mi psala krásné komentáře, které jsem pak vytiskla a poslala v dopise.

Dneska mám v plánu si sednout a napsat další dopisy. Pro oba. 🙂
Za tři týdny budou mít tzv. DARBY PASS. Dostanou 8 hodin na to, aby si mohli vyprat uniformy, osprchovat se, najíst se (vybrat si kde chtějí jíst, co chtějí jíst apod), nakoupit si výbavu v případě, že něco ztratili či poškodili apod. Caleb a já máme v plánu jet na oba PASSES, jeden je pro vojáky, kteří jsou GO a postupují do další části Ranger School, druhý (většinou v sobotu) je pro vojáky, kteří si musí zopakovat DARBY phase. Takže my tam budeme jak v pátek, tak v sobotu. Caleb bude mít teď do půlky listopadu volno, což je ideální, protože může jet se mnou. On zná Fort Benning základnu daleko, ale daleko lépe jak já.
Já doufám, že oba čeští vojáci budou “GO” a budou postupovat do další části Ranger School. Neskutečně se těším, až je vyzvedneme! 🙂

Minulý týden mi přišly fotky od lidí, kteří se ujali Lukáše a řekli mu, že jsou pro nás. Doufáme, že i všechny dopisy mu dorazily v pohodě.
Držte jim palce, ať to všechno zvládnou! 🙂


NO A TO JE ASI VŠE…

Jsem si jistá, že jsem na něco určitě zapomněla. Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že budu schopná napsat článek. Tím, jak ale máme vše vystěhováno, tak mám o dost starostí méně. Nemám co prát, respektive, mám věci na praní, ale nemám pračku ani sušičku, nechali jsme si jednu pánev a jeden hrnec, abychom si mohli uvařit základní a jednoduchá jídla, takže nemám ani nádobí na mytí. Tím, že používáme plastový-papírový nádobí, tak vše jde automaticky do koše.
Dokonce jsem se zaregistrovala na HULU (máme jenom Netflix), abych mohla sledovat seriály. Zatím teda máme televizi a platíme i za “kabelovku”, ale ve Fort Benning nemáme v plánu platit za kabelovku, jenom za internet. A tím, že já jsem neměla do čeho píchnout, tak jsem sledovala poslední 3 dny všechny možný seriály. Největší radost mám z Greys Anatomy a Once Upon a time. Caleb teď zrovna kouká na ANIME zatímco já píšu blog. Začala jsem v 1 odpoledne a je půl 7 večer a to nad tímhle sedím bez přestávky (kromě těch na čůrání :-D) …

Teď si jdu něco udělat k večeři, nakrmit muže i chlupáče … Nevím, kdy bude další článek na blogu, já doufám, že bude o čem psát, jelikož jsou místa, kam bych se v GA chtěla podívat. Především za mojí HF a za holkama. Tak snad bude něco zajímavého o čem psát. Chci si taky naplánovat focení s Calebem, ať máme památku na ten můj pupek, ale to až někdy v listopadu. Teď se budu těšit na Halloween. Doufám, že letos přijdou koledníci, když budeme bydlet v baráku v místě, kde je spousta rodin s dětmi. Taky musím vymyslet, do čeho navleču Nalu a Kirbyho. Budu se ale snažit být aktivní alespoň na FB či na Instagramu.

Tímto končím, mám hlad! 🙂

Přeji všem krásný začátek nového týdne!

 

It’s a BOY !

JE TO KLUK! 🙂

Samozřejmě, že pro většinu z Vás to není žádná novinka, pokud sledujete můj Facebook či Instagram.

Odkaz na video, z momentu, kdy jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka naleznete na tomto odkazu:

VIDEO Z ULTRAZVUKU

Okamžitě jsme to oznámili rodině včetně našich nejbližších přátel. Veřejně jsme to oznámili cca po týdnu, což bylo fajn nechat si to vesměs pro sebe, protože to fakt vědělo pár lidí, ale na druhou stranu jsme oba chtěli vyřvat do celého světa, že čekáme chlapečka.
Jméno si však necháváme pro sebe. Opět jen ti nejbližší ví malého jméno. Nemáme v plánu jméno zveřejňovat, pravděpodobně ho veřejně oznámíme až po porodu. 🙂

Už jsem psala dříve, že nám bylo jedno, zda-li čekáme holčičku či chlapečka. Zdravé miminko je pro nás to nejdůležitější a na ničem jiném upřímně nezáleží. V posledních dnech jsem viděla FB plný příspěvků, kdy někdo byl neuvěřitelně zklamaný z toho, že miminko je X či Y. Což já osobně nechápu. Možná jsem ale divná. Každopádně já to vidím tak, že otěhotnět a porodit zdravé dítě je zázrak. Je spousta lidí, po celém světě, co by dali cokoliv za to, aby mohli otěhotnět a mít miminko. V posledních týdnech jsem viděla nesčetně vlogů, kdy lidé sdílejí svůj příběh o jejich snažení se o miminko, neúspěšných procedůrách IUI, IVF aj. Lidé, kteří se o miminko snažili léta nebo se stále snaží a jejich úspěšné, ale i (zatím) neúspěšné příběhy.
Tím se snažím říct, že bych si nedovolila stěžovat si na pohlaví dítětě, naopak jsem vděčná za to, že mám pohodové těhotenství a zdravé miminko. To je pro mě ten největší zázrak. 🙂

 

Caleb konečně dostal “orders”, takže jsme poslali žádost o bydlení na základně v GA. Já jsem to chtěla vyřídit co nejdříve. Problém je v tom, že teď je tzv. PCS season. Hodně lidí se stěhuje ze základny na základnu a tak momentálně je čekací doba 3-4 měsíce na barák v oblasti, o kterou žádáme.
Vesměs jsme se podívali na web a podívali jsme se na oblasti, kde nabízejí bydlení. Jednak záleží na hodnosti vojáka. Jsou oblasti, kde jsou baráky pro “enlisted” vojáky, kteří mají “nižší hodnost, pak jsou oblasti, které jsou pro vojáky, kteří jsou také “enlisted”, ale mají vyšší hodnost tzv. NCO. Pak jsou oblasti, které jsou jenom pro “officers”, nebo mix “officers, NCOs či Warrant officers”. Prostě v tom mají systém a mají to rozdělený. My žádáme o barák, kde je zahrada s plotem a kde žijí rodiny a není to barák plný vojáků, co jsou svobodní a tak dělají bordel o víkendech. Hlavně je to blízko nemocnice, kde mám rodit, takže čím blíž budeme, tím lépe.
Další sranda je ta, že sice jsme na čekací listině, ale nejsme na “aktivní čekací listině”, na tu se dostaneme až když Caleb bude mít v ruce papíry, že nemá žádné resty tady na základně. Abych pravdu řekla, tak jsem z toho nervózní. Jednak budu 8 měsíců těhotná, další problém je ten, že je dost možný, že barák nemusíme mít, až se přestěhujeme. Mluvila jsem s hodně lidmi, co jsou na té základně a hodně z nich právě mělo ten problém, že na barák museli čekat a tak byli na hotelu apod. Takže já jsem z toho dost nervózní. Na druhou stranu se ale stěhujeme v době, kdy se tolik lidí nestěhuje, tak snad už to bude v pohodě.
Tentokrát nás bude stěhovat armáda. S tím problém naštěstí nebude, řekli, že nejdřívější datum mají první týden v září, což je super, protože to dřív to stejně nepotřebujeme. Pravděpodobně počkáme do začátku října, než je necháme odstěhovat všechny naše věci. Samozřejmě budeme dost věcí stěhovat sami. Caleb má truck a já mám SUV, takže máme dost místa nacpat auta, jelikož všechny věci půjdou někam do storage unit, dokud se nepřestěhujeme, protože s největší pravděpodobností nebudeme mít adresu. Uvidíme, uvidíme.

Abych pravdu řekla, tak mě děsí, že už je půlka srpna za náma. Dneska mě čeká “ženská verze” Hail and Farewell. Budeme se loučit s manželkou, která vedla naše “Spouse Coffee”. Každý měsíc jsme se sházely s ženskýma a podnikaly různý věci. Jelikož se tento měsíc stěhují, tak se s ní jdeme rozloučit, ale jelikož není jediná, kdo se stěhuje, tak se budou loučit i s náma. Takže já vyfasuju dáreček, poděkování a čau, zase někdy naviděnou.
Příští týden nás čeká pak Calebův Hail and Farewell. Což jsem asi už někde zmínila.
Také jsem opět zapracovala na balení krabic. Takže Caleb přijde z práce a nosí krabice do garáže. Zbavuji se našich věcí, ale věci pro malého přibývají a přibývají. 😀 Takže asi budeme mít co dělat.

Konečně jsem také dokončila seznam lidí včetně jejich adres, které Breck pozve na mojí Baby Shower. Když už jsme tak u toho, tak jsem strávila dost času vytvářením baby registry. Původně jsem měla dvě, jednu v Babies R Us a druhou v Buy Buy Baby. Pak mi ale spousta lidí doporučila udělat registry na amazonu. Zjistila jsem, že Babies R Us je drahý jako prase, proto jsem vlastně udělala druhou registry v Buy Buy Baby. Ale Amazon má teda pecka ceny a daleko víc možností a produktů než Babies R Us. Takže holky, pokud čekáte miminko, nebo víte o někom, kdo čeká miminko, určitě doporučuji registry na Amazonu a Buy Buy Baby. Hlavně tím, že máme Amazon Prime a už jsme z toho něco málo objednali či dostali a já si vyplnila “Checklist”, tak nám Amazon poslali “Welcome Baby Box”, tak jsem zvědavá, co nám přijde. A pokud utratíme přes Baby Registry 1000 dolarů, tak dostaneme 100 na nákup plen a ubrousků. 🙂 Každopádně ty ceny byly pecka, takže určitě hodně věcí objednáme přes Amazon.

Psala jsem na FB, že plánujeme výlet do Chicaga. Zatím nic není 100%, ale doufáme, že se nám podaří jet s Breck a Erikem. Bydlíme docela kousek. Na druhou stranu toho máme hodně a k tomu všemu Nalinku čeká kastrace. Takže já bych určitě nikam nejela, pokud by to bylo v době, kdy má Nalinka termín (na ten stále čekáme). I přes to, že moje kamarádka (nejlepší kamarádka a spolubydlící Rebekah) pracuje na veterině jako vet tech, tak bych nikam nejela. Nala a Kirby jsou moje chlupatá miminka. Uvidíme.

V posledním článku jsem zmiňovala svatbu. Samozřejmě v momentě, kdy jsem článek napsala a zveřejnila, tak mi přišel e-mail s fotkami z naší svatby. Celé album je na mém FB, sem dám jenom pár fotek.

Já poslední dva týdny trávím každý den v USO. Mám cca 2 měsíce na to, abych se dopracovala k 500 hodinám dobrovolnické práce. Momentálně mám něco přes 340. Ne, že bych dvakrát toužila po dopisu od Trumpa, ale rozhodně se dopis od prezidenta USA hodí do budoucna. Můžu to použít při hledání práce apod. 🙂 Tak snad to stihnu, než se odstěhujeme. Protože jinak mám pak smůlu. S malým nebudu moct chodit dobrovolničit v USO. A do školky ho kvůli tomu fakt dávat nebudu. 🙂

 

Konečně mi přišel balíček z ČR. Vtipně ho pošta poslala do Tuniska místo do USA, ale naštěstí dorazil včetně všech těhle dobrot. Bohužel, to, co vidíte na fotce je dávno pryč. Kromě piškotů, ty jsme schovali pro Nalu a Kirbyho. O Horalky byl v naší domácnosti boj, ve finále budeme muset objednat víc Horalek online. Rada pro pány, pokud je Vaše partnerka či manželka těhotná, tak jí prosím nejezte její dobroty. 😀 Je to pro Vaši vlastní bezpečnost.
Ale bacha na sladký, pak to dopadá takhle.
V pondělí nás čeká SOLAR ECLIPSE a můžu Vám říct, že to bude hotový konec světa. Veškeré hotely, airbnb apod. všechno kompletně zabookované, školy se zavírají, vojáci dostali volno, mě chodí e-maily, jak můj doktor zavírají kliniku na celý pondělí, posilovna, kam chodíme zavírá na celé pondělí a spousta dalších podniků, obchodů a já nevím kdo co všechno, všichni zavírají, protože tady má být davové šílenství. Sjíždějí se sem lidé z celé Ameriky, dokonce i dost lidí cestuje z ciziny. Jsem na to zvědavá. My budeme muset ráno vyrazit hooooodně brzo, abychom se vyhnuli zácpě a dojeli k Breck a Erikovi. Bude sranda, pokud počasí bude stát za prd a lidi neuvidí nic. 😀
Držte palce.
To je asi tak nějak vše. Je to hodně krátký článek, ale i tak. Plánuji určitě článek z Baby Shower i z toho, jak se vyvíjí vše kolem stěhování. Určitě se nemůžu dočkat, až budeme v GA. Plánuji se podívat do Atlanty, zajet za HF a mohlo by to konečně být trošku zajímavější.
Přeji krásný víkend!

HOMECOMING, ČEKÁME MIMINKO a SVATBA

Dnes jsem po velice, ale velice dlouhé době zavítala na blog. A upřímně jsem se zděsila, když jsem viděla, že poslední článek je z LEDNA, ano LEDNA, 2017.
Takže i přes to, že stále čekáme na fotky z naší svatby, jsem se rozhodla, že prostě napíšu článek bez nich a pak přidám fotky na sociální média a blog později. Měli bychom je dostat každým dnem, ale já měla dneska náladu na to, abych si sedla k článku a tak sem tady a píšu!
Předem varuji, že článek bude DLOUHÝ. Takže si udělejte kafíčko, vezměte si dortíček a užijte si tohle menší počteníčko. Budu se snažit sepsat události posledního půl roku. Věřím tomu, že hodně věcí již víte z mé FB stránky či IG.
Také se předem omlouvám, protože moje gramatika není úplně nejlepší. Jsem ostuda a kolikrát mi to sem tam uteče. Snažím se dávat si pozor, ale kolikrát se stane, že se vžiju do psaní a pak nasekám chyb víc, než bych chtěla. 🙂
Jistě si pamatujete, že Caleb odjížděl na misi do Afghánistánu. Z této mise se vrátil na začátku března. Samozřejmě, že jsme byli oba rádi za to, že se domů vrátil dřív. Bohužel od jeho návratu neměl jediný den volna, pokud nepočítáme 3 a 4 denní víkendy. Normálně, když se vojáci vrací z mise, tak mají pak cca dva týdny dovolené. Caleb žádnou dovolenou nedostal, vrhnul se rovnou do práce. Nejsem si jistá, jestli jsem to tady zmiňovala, takže se omlouvám, pokud se opakuji.
Caleb se měl vrátit na jaře, to bylo v plánu od začátku. Původně jsme se měli v květnu stěhovat a on měl začínat “Captain Career Course”. Jeho jednotka ho však nechtěla pustit a chtěli, aby zůstal do podzimu a šel do “školy” až na konci roku. Samozřejmě ani jeden z nás jsme z toho neměli radost. Já z toho důvodu, že jsem se těšila, že se budeme stěhovat, budeme v GA, budeme mít barák a daleko více místa. Caleb neměl radost, protože tohle ovlivňuje jeho kariéru. 🙂
V jednu chvíli hrozilo, že ho domů nepošlou vůbec, pak nakonec ho poslali domů dříve, než bylo původně v plánu s tím, že vezme práci jako “velitel”. Takže se vrátil, ale hned druhý den mazal do práce a od tý doby maká jako šroub.
Homecoming. 
To je a byla kapitola sama o sobě. Caleb nikdy neměl “homecoming” jako jste mohli vidět na mé FB stránce. Kdo neviděl, sdílela jsem video z ceremonie, kdy vítali vojáky doma. Byl na misi dvakrát a v obou případech ho posílali domů z mise dříve. A tak přiletěl na letiště. Nečekala ho žádná uvítací ceremonie, nic takového.
Když se vracel z první mise, tak ho vítala na letišti ségra. Já jsem tou dobou byla v LA, jelikož jsem tou dobou pracovala stále jako letuška u Emirates a do USA jsem za ním letěla až dva-tři týdny na to. A upřímně jsem byla i ráda, protože měl možnost vydechnout. Tudíž tentokrát to pro nás bylo poprvé. Máme za sebou delší odloučení než to poslední. V Afghánistánu byl necelých 5 měsíců. Takže abych pravdu řekla, nevěděla jsem, co od toho čekat. Ani jsem netušila, jak budu reagovat já či on.
Samozřejmě, že jsem ženská, mám šílený fantazie a měla jsem svoje představy o tom, jak to bude probíhat. A upřímně jsem byla sama ze sebe zklamaná, že jsem si vytvořila až nereálné představy o tom, jak to bude a nebude probíhat.
Zrovna pár dní zpátky jsem byla na schůzce rodinných příslušníků vojáků, kde bylo tohle téma zmíněno. Jak samotné vítání se, tak i první dny a týdny po návratu našich vojáků. Stejně tak jsme se na tohle téma bavily s ženskýma během našeho “spouse coffee”.
I já jsem viděla desítky, ne-li stovky videí a fotografií na Facebooku, Youtube a jiných médiích, kdy se vojáci vraceli z mise. Vítání se s rodinou či přáteli.. Samozřejmě i od toho se odvíjely moje představy a sny o tom, jaké asi bude naše uvítání.
Naše uvítání nebylo ani zdaleka “Youtube či Facebook perfect”.
Cesta na letiště byla stresující. Bála jsem se, že bude zácpa na dálnici, což je tady na denním pořádku, nebo že bude nehoda, že přistanou dříve (což se taky stává) a já tam nebudu včas, on chudák tam nebude mít nikoho a kdo ví co dál. V jednu chvíli jsem brečela, v jednu chvíli mi bylo špatně, v jednu chvíli jsem měla nervy, v jednu chvíli jsem byla šťastná a kdo ví co ještě.

Na letiště jsem přijela včas, ale ani já, ani Breck s Erikem, jsme nemohli NIKDE najít parkovací místo. Všechno bylo do jediného místa plné. Takže jsme museli přejet na dlouhodobé parkování a vzít autobus k terminálu. No a to by nebylo, aby by nepřišla sms, že Caleb přistál a že jsou na gate. Já celá nervózní, v jednu chvíli se mi chtělo brečet.

Pak následovala sranda v podobě, kde se sejdeme. Já jsem mu řekla, kde budeme čekat, jenže nakonec jsme čekali úplně někde jinde. Takže Caleb chudál stál úplně někde jinde, než já a mojí sms si nepřečetl. Nakonec teda došel. Nebyl jediný, co se vracel domů dříve, bylo tam dalších pár chlapů, ale bylo tam hodně civilistů a pro ně to byla senzace.
Caleb tohle nemá rád, není rád středem pozornosti a upřímně, ani mě nebylo příjemné, že na nás koukalo x lidí. V tu chvíli jsem si upřímně přála, aby se Caleb vracel jako ostatní a byli jsme tak v prostředí, kde jsou všichni v uniformě a nikdo neřeší, jak se kdo vítá nebo nevítá. Nejsem ani schopná sepsat, co se mi honilo hlavou, protože si vůbec nic z toho nepamatuju. Samozřejmě ukápla slza a ne jediná, ale těšila jsem se až budeme doma v klidu.
Těšila jsem se, až za sebou zavřeme dveře a budeme hezky doma a přivítáme se tak, jak chceme. Jenom my dva. 🙂
 
K mému překvapení jsme si na sebe zvykli hodně rychle. Čekala jsem, že to bude chvíli trvat, jelikož si člověk zvykne fungovat sám. Měla jsem vlastní rozvrh a hodně věcí fungovalo jinak než je zvykem. Hodně času jsem také trávila s Leannou. Chodily jsme na výlety s pejskama, vařily jsme si navzájem večeři, měly jsme večery, kdy jsme popíjely víno a koukaly na Netflix, chodily jsme do gymu atd. Také jsem nemusela vařit, když Caleb nebyl doma, já si vystačila s nějakou rychlovkou, ani se mi nechtělo vařit, když nebyl doma. Mám radši, když můžu vařit pro někoho. Také jsem měla o dost méně prádla na praní, žádné uniformy atd. Což se vše samozřejmě změnilo v momentě, kdy se Caleb vrátil domů. První noc jsem se teda probudila v noci zděšená, že mám cizího chlapa v posteli. Trvalo mi chvíli uvědomit si, že je to můj manžel. Ale zvykli jsme si na sebe okamžitě. I on byl přece jenom zvyklí být kolem samých chlapů, pracovat 24/7, chodit 2-3 krát denně do posilovny atd.
Ale teda ruku na srdce, je neuvěřitelně krásný pocit mít ho doma. 🙂 I teď si vzpomenu na dny, když tu nebyl a hned si vážím každé maličkosti o to více. Už jenom to, že mám možnost se vedle toho člověka probouzet a usínat, jezdit na výlety, trávit čas s chlupáčema atd.
 
ČEKÁME MIMINKO…
 
Vy, co sledujete FB či IG, tak jistě víte, že Caleb a já čekáme miminko. 🙂
Miminko jsme plánovali, chtěli jsme tomu nechat volný průběh po jeho návratu a zadařilo se prakticky okamžitě. Nechtěli jsme otěhotnět v době, kdy on odjížděl na misi. Caleb si moc přál být tady pro mě během těhotenství a být tak součástí všeho, co k tomu patří. A my jsme oba velice vděční za to, že se nám poštěstilo.
Jednak to teda přišlo strašně moc rychle. Já jsem žila v domnění, že to bude chvíli trvat a že nic nebude hned. Přece jenom mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se snaží již několik měsíců a nic. My jsme to chtěli nechat plavat, protože já osobně si myslím, že když to člověku vleze do hlavy, že to nadělá víc škody než užitku. Ale teda myslela jsem si, že to chvíli potrvá a nic nebude hned. Pejsci to věděli dřív jak my a vlastně i Caleb to říkal celou dobu, že už určitě těhotná jsem, jenom to zatím nevím. 😀 Já jsem se mu vysmála a on se pak smál jako poslední, protože měl pravdu.
11. dubna (úterý) jsem byla objednaná k mému doktoru jenom na prohlídku. Samozřejmě jsem musela podstoupit těhotenský test, který byl negativní. Což mě nepřekvapilo, sama jsem řekla, že těhotná určitě nejsem. 😀 Klidně bych se i vsadila. Spokojená jsem po návštěvě lékaře odkráčela do práce. A celé odpoledne jsem se necítila dobře. Nějak jsem se necítila ve svý kůži. Následující dva dny mě neustále bolela hlava a prostě jsem se cítila tak nějak zvláštně. Ve čtvrtek jsem si dala mísu plnou jahod s Kung Pao Chicken. Nechutný, já vím. A tak nějak mi to nedalo, že jsem si udělala test doma. Opět bych se vsadila, že bude negativní.
Přečetla jsem si instrukce, test nechala sedět na skříni a já se připravovala na to, že si dopřeju horkou vanu. Ani ne 3 minuty, já se otočila, že mrknu na test, no … a test byl pozitivní. VIDITELNĚ POZITIVNÍ, nemusela jsem tu druhou čárku hledat. Ta byla víc než jasně viditelná. Takže já spadla na prdel. Chvíli jsem seděla na záchodě a četla instrukce tak 150x. Nakonec jsem vyletěla z koupelny s testem a papírem s instrukcemi v ruce a vrazila to Calebovi do ruky se slovy “Podívej se na to”. Ten se podíval na test, přečetl si instrukce, pak se podíval na mě, pak zase na test, pak zase na instrukce, pak zase na mě, pak zase na test a pak prohlásil, že mám jít čůrat na další test. Mezitím jsem volala v panice Breck a mojí kamarádce Ali. Breck to nezvedala a Ali mi okamžitě napsala, že jsem těhotná a jaký testy si mám jít koupit. Já jsem tvrdila, že to určitě není možný a že to musí bejt nějaká chyba. Skoro v 11 v noci jsem jela do Walmartu. Přivezla jsem 3 různý krabice (značky) a šla to zkusit znova. No, 6 testů ten samý večer a výsledek pořád stejný. Druhý den jsem šla na krev k doktoru a v pondělí mi volali, že gratulují a že opravdu čekáme miminko. 🙂

Oba dva jsme měli a máme nesmírnou radost. I když teda mě chvíli trvalo, než mi došlo. I teď mám momenty, kdy tomu stále nevěřím. V momentě, kdy začaly nevolnosti a jiné “příznaky” těhotenství, tak jsem tomu začala i věřit, ale i tak. Mám momenty, kdy koukám na ultrazvuk a furt si říkám, to není moje/naše. To není možný. Je to obrovský zázrak a oba dva jsme nesmírně šťastní.

   
Jak jsem již psala, Nala a Kirby věděli okamžitě, že se něco děje. Než jsme vůbec zjistili, že čekáme miminko, tak tihle dva mě nepustili samotnou ani na záchod. Neustále mi leželi na břiše či v klíně, ani jeden se ode mě nehnul na krok. I teď jak píšu článek, tak je mám vedle sebe.
Miminko čekáme v prosinci, můj DUE DATE je 22. prosince. Zatím nevíme, jestli čekáme holčičku nebo chlapečka. Breck se snažila podívat, co to naše dítko je, ale mimčo si z ní dělá dobrý den. Koukala se, když jsme vzali Calebovo rodiče na ultrazvuk, jelikož přiletěli na naší svatbu z Hawaii. Tak příští sobotu zkusíme znova a snad budeme již vedět. Nemáme zatím jediné jméno pro holčičku, máme vymyšlená jména pro chlapečka, tak uvidíme. 🙂 Vesměs je to ale jedno, jestli je to holčička nebo chlapeček, nejdůležitější je, aby miminko bylo zdravé. Na ničem jiném nezáleží.
A vzhledem k tomu, že budeme mít miminko, tak bylo na čase, aby Caleb vyměnil svou Tacomu za nový truck. Tak jsme pořídili nové auto. Caleb měl vesměs nový truck – Toyota Tacoma, která tady dost frčí, neměl “full size cabin” a bohužel by se mu do auta nevešla sedačka, tak jsme pořídili Chevy Colorado 2017.
Tak teď už nemá žádnou výmluvu a hezky vyfasuje sedačku pro mimčo! 😀
Máme doma kapitána! 🙂
Ano, na začátku května byl Caleb povýšen.
Já jsem měla tu čest, že jsem měla možnost být součástí jeho povýšení, ale i připnout jeho novou hodnost. 🙂

Díky tomu, že jsem dala výpoveď v práci, tak jsem měla možnost vrátit se zpět do USO jako dobrovolník a také trávit volný čas s chlupáčema apod. Dost často jsem chodila na jahody! Pro ovoce bych teď zabíjela.

 
Teď mám v USO něco málo přes 300 HODIN, ráda bych se dostala na 500. Dostanu dopis od prezidenta. 😀 TO BUDE NĚCO!

Také jsem měla obrovské štěstí, že mi holky uspořádaly “Bachelorette party”, protože jsem nikdy “rozlučku se svobodou neměla”. Původně jsme měly v plánu jet do Atlanty. To nakonec padlo. Jednak jsme plánovaly jet do Atlanty v době, kdy jsem nebyla těhotná a celkově jsme se domluvily bylo lepší zůstat tady. Takže jsme měly s holkama brunch u Breck doma, Caleb s Erikem se k nám na chvíli přidali, ale pak šli hrát videohry. My jsme vyrazily do Nashville zatímco chlapí jeli hrát paintball.

V Nashville jsme vyrazily do salónu na masaž, kosmetiku a profesionální make up. 😀 Musím se smát, když si vzpomenu na ten make up, protože to byl naprostý otřes. Všechny jsme se v autě okamžitě odlíčily. Vážně jsme vypadaly, jak kdybychom šly na Halloween někam a ani jedna z nás není zvyklá mít make up jako rocková hvězda.
Večer jsme zakončily v japonské restauraci. 🙂 A byl to fajn holčičí večer. Opravdu jsem si to užila.

A teď konečně k naší svatbě a víkendu v Savannah, GA ..

Datum naší svatby jsme vybrali podle toho, kdy měl Caleb 4denní víkend, jak tomu tady říkají. S tím, že jsme se rozhodli, že pojedeme v pátek brzy ráno do Savannah a v pondělí ráno zpátky. No, abych pravdu řekla, nečekala jsem, že to bude tak náročný víkend. Náročný po všech stránkách.

Celou svatbu nám plánovala moje kamarádka Haley, kterou jsem poznala díky mojí kamarádce Danielle, která nám svatbu fotila. Upřímně nejsem trpělivý člověk, neměla bych nervy plánovat svatbu už vůbec ne těhotná. Měla jsem úplně jiný starosti. Takže jsem nesmírně vděčná za to, že jsme měli Haley. Protože bez ní by ta svatba nebyla taková, jaká byla. A že to byla krásná svatba.
Měli jsme velmi skromnou svatbu a málo hostů. Pozvali jsme opravdu jen naše nejbližší a rodinu. Moje rodina bohužel na svatbu nedorazila, brácha měl zkoušky ve škole a plánují dorazit, až se narodí miminko, což je pro mě daleko, ale daleko důležitější.
Já jsem hlavně nechtěla velkou svatbu, protože jsem si to chtěla užít, chtěla jsem mít příležitost pokecat s každým z našich hostů a užít si to v klidu, bez stresu. 🙂

Pár dní před svatbou jsem zjistila, že máme špatný datum na rezervaci našeho hotelu. Takže jsem na poslední chvíli hledala ubytování na pátek, protože náš hotel byl plný. Neměli jediné místo. To znamenalo jediné a to, že v pátek jsme museli zůstat jinde a pak v sobotu se přesunout do našeho hotelu. Což byla taky sranda.

V pátek večer jsme vyrazili na večeři do Savannah. Já, Caleb, Breck, Erik, Leanna a Shawn. Večer to byl velice příjemný do chvíle, kdy jsme se s Calebem vrátili na hotel. Já jsem měla problémy týkající se těhotenství a dopadlo to tak, že mě Caleb v noci vezl na pohotovost. Zatímco jsem čekala na vyšetření, ultrazvuk a výsledky krevních testů, tak jsem se připojila na wifi. V tu chvíli mi přišla hlasová zpráva. Vzhledem k tomu, že tam nebyl žádný signál, tak Caleb se nabídl, že zajde ven a poslechne si tu zprávu. Jediný důvod, proč jsem chtěla, aby si tu zprávu poslechl byl ten, že jsem měla starost o naše chlupáče, kteří byli na hotelu. Při check-in nám řekli, že pokud by v noci štěkali nebo by si někdo stěžoval, tak buď za námi přijdou na pokoj nebo nám budou volat. Takže jediné, co mě napadlo, bylo to, že dělali bordel a volali nám z hotelu. No prd … Caleb přišel zpátky, v očích hrůzu, krve by se ho nedořezal s tím, že musí jet zpět na hotel a že bude hned zpátky. Okamžitě jsem věděla, že je něco špatně. Jenže on mi nechtěl říct, co se děje. Nakonec jsem to z něj dostala. Řekl, že mi volala nějaká ženská, že naši chlupáči utekli z hotelu a že běhají po ulici kousek od hotelu. A že prý jestli je náš pes KIRBY, že měl tohle jméno a moje číslo na obojku. Nebudu lhát v tu chvíli se mě krve nedořezal a já měla naprosto hysterický záchvat pláče. Caleb okamžitě zmizel a já zůstala na lehátku sama. Takže já jsem volala Breck, která to nezvedla, nakonec jsem volala skoro ve 3 ráno Erikovi, protože u něj vím, že jeho telefon vzbudí. Brečela jsem naprosto zbavená všech smyslů, že jsem v nemocnici na pohotovosti a že se mi ztratili chlupáči. Okamžitě sedli do auta a přijeli za mnou. Mezitím přijel Caleb zpátky do nemocnice. Když jel na hotel, tak neměl ani GPS a jeho telefon umřel. Takže se dostal zpět na hotel zázrakem. Nejdřív jezdil kolem hotelu, jestli náhodou neuvidí Nalu a Kirbyho. Nakonec jel zkontrolovat pokoj. NALA I KIRBY byli oba na posteli a spali. ANO, SPALI. Dveře byly zavřené a tihle dva byli v kómatu. V našem pokoji nic nechybělo, vše bylo, jak jsme to nechali, nic se neztratilo z kufrů. Když mi Caleb řekl o tom, co obsahovala ta hlasová zpráva, tak jsem nechápala, jak je možný, že by utekli z hotelu. Ano, Nala umí otevřít dveře, co jsou na kliku, pokud se ty dveře otevírají do pokoje. Dveře našeho hotelu jsem nemohla otevřít ani já, protože byly těžký a hlavně jsem dveře otevírala k sobě ne ven. Takže nedávalo žádný smysl, jak by mohli otevřít dveře, když dělalo problém i nám je otevřít.
Caleb volal na to číslo, co mi zanechalo zprávu, ale nikdo to nebral. Číslo ze Savannah, GA, jejich předvolba, věděli, jaký hotel a zmínili ulici, která byla vedle našeho hotelu. Po návratu z nemocnice na hotel jsem volala na recepci, jestli někdo nenahlašoval, že se tam toulají naši hafani. Absolutně nikdo nic. V 5 ráno, když jsem konečně vlezla do postele, tak mi přišla sms od té paní, co nám volala. Opět, jestli máme psa Kirbyho a že se on i Nala toulali venku. Okamžitě jsme odepsali, ale nikdy nám nepřišla odpověď.

Celá ta událost mi dala docela zabrat. Do teď ani jeden z nás nechápeme, jak je to možný. Hned ráno jsme se zbalili a vypálili z toho hotelu. Jeli jsme za ostatníma a na chvíli na pláž. A pak nás večer čekala rehearsal dinner, kterou pořádali rodiče Caleba. Po večeři jsme jeli zpět na hotel, vzali Nalu a Kirbyho ven a pak vyrazili na drink. Já na vodu, haha.

NO a přišel den D.

http://daniellegeorgephoto.com/2017/06/michaela-caleb-johnson-square-10-downing-savannah-georgia-wedding/ = na tomto odkaze se můžete podívat na více fotek a kratičký článek.

Já s holkama jsem se připravovala v našem pokoji.

Obřad byl v 5 hodin odpoledne. Caleb byl s Erikem celou dobu, aby se mohl připravit, protože jsme měli kolem 3 hodin odpoledne tzv. First Look pictures. Jednak jsme chtěli mít ten moment jen pro sebe a hlavně jsme měli focení ve Forsyth Parku. Původně měla svatba probíhat tam, ale nakonec jsme se rozhodli pro Johnson Square, protože to bylo blízko jak restaurace, kde probíhala hostina, tak kousek od našeho hotelu.

Holky měly trošku více času se připravit, protože společné focení s “bridesmaids” a “groomsmen” probíhalo ve 4 hodiny. Takže jsme měli hodinové focení před obřadem.

Když jsme šly s druhou fotografkou na recepci, kde nás vyzvedl náš řidič, tak jsem si připadala jak princezna. Děti na mě mávaly, kříčeli “tamhle jde nevěsta”, lidi mi chválili šaty nebo jak mi to sluší, mávali na nás, gratulovali mi … No samozřejmě mě to dojalo. Sedla jsem do auta a vtipně se mi dělalo špatně. Ne z nervů, ale moje “ranní nevolnosti” na mě udeřily velkým stylem. Takže jsem se to snažila v autě vydejchat.

Přijeli jsme do Forsyth parku, kde Caleb čekal před fontánou. Já jsem k němu šla zezadu. Kolem zrovna projížděl historický autobus s turisty, všichni začali fotit, tleskat, mávat a nakonec řidič zvonil. Samozřejmě mi ukápla slza a ne jedna. Nejen, že jsem se cítila jako princezna, lidi byli naprosto úžasní a mě až šokovalo, kolik lidí mi po cestě gratulovalo nebo chválilo, jak vypadám. Ale na konci stál ten nejúžasnější chlap pod sluncem. I teď mi tečou slzy, když si na to vzpomenu. Myslela jsem si, že nebudu citlivka a nebudu brečet. Přece jenom jsme manželé skoro dva roky. Ale i přes to, že už jsme svoji nějakou dobu, tak jsem to obrečela. A to ne jednou. Já naší svatbě říkala celou dobu FAKE svatba, ale nebylo na tom nic FAKE. Ba naopak. Tahle byla o to krásnější, protože tentokrát s námi bylo naše zatím nenarozené miminko. Ten pocit, že na mě čeká chlap mých snů a že já mám tu čest nosit pod srdcem jeho-naše dítě je a byl k nezaplacení. O to víc “special” ten den byl.
Když jsem k němu šla, tak proti mě šlo pár holek a chválily, jakého mám fešáka. Tak jsem poděkovala, ale musela jsem se tomu zasmát. 🙂

Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. JEHO REAKCE BYLA K NEZAPLACENÍ. Ten jeho výraz. (Jednu fotku uvidíte na blogu Danielle, má tam fotku) … Celý ten moment byl prostě dokonalý. V jeho očích bylo tolik lásky a štěstí..

Nafotilo se pár fotek a jelo se do jiného parku, tentokrát do toho, kde se konala naše svatba.

Jestli mě něco mrzí, tak, že tam nebyli naši chlupáči. Ale bylo takový horko, že to snad bylo i lepší. Ale jsem ráda, že jsem s nimi strávila vesměs celý víkend. Dostali pak doma kousek dortu.

Obřad byl rychlý, řekla bych, že nezabral víc jak 10-15 minut. Sliby jsme měli svoje. A když jsme u těch slibů.

Asi dva-tři týdny před svatbou jsem se zeptala Caleba, jestli má napsaný slib. A on že jo. Vpálil mi do obličeje, že ho má už skoro měsíc napsaný a že ho má v počítači a jediný co, tak ho musí vytisknout. Já se ptala z toho důvodu, že jsem svůj napsaný neměla. Jednak mi to přišlo nesmírně těžký a hlavně nemožný sepsat slib takový, aby opravdu vyjádřil, co cítím atd. Přijde mi, že žádná slova nejsou schopna zachytit to, co k němu cítím. Každopadně jsem si připadala jako debil a jako ta nejhorší ženská na světě, že ještě nemám slib napsaný. Takže jsem slib psala před odjezdem do Savannah. Dokončila jsem ho noc před svatbou, jelikož jsem s ním nebyla spokojená.
Jelikož jsem ho nechtěla číst z telefonu, tak jsem ho přepisovala v koupelně těsně před tím, než jsem odjížděla na focení do Forsyth parku. Taky jsem si říkala, že Caleb ho určitě bude mít na papíru a ne v telefonu.

Před obřadem mi Breck práskla, že Caleb ho měl v telefonu a že slib chtěl číst z telefonu a ona mu řekla, že v žádným případě. Nakonec jí Caleb poslal svůj slib a ona ho pro něj přepisovala před obřadem.
Druhý den jsme se o tom bavili s Calebem. Já jsem mu řekla jak a kde jsem přepisovala svůj slib a on se smál a povídá, že musí přiznat barvu. Tak říkám, ok, povídej. Vylezlo z něj, že mi lhal a SLIB napsal zatímco čekal na naše focení ve Forsyth parku. Prý mi řekl, že napsaný slib již má, protože si myslel, že mu dám čočku, kdyby ho napsaný neměl a že ho s tím budu otravovat, dokud ho nenapíše. Já se ptala jenom kvůli tomu, že jsem doufala, že ho napsaný nemá, abych se necítila blbě. 😀 Nakonec přiznal, že pak na to úplně zapomněl a uvědomil si to v momentě, kdy čekal na mě. Takže ho rychle sepsal hodinu před obřadem.
No, na to, že ho psal těsně před obřadem, tak to byl snad nejlepší slib, jaký jsem kdy slyšela. Caleb je nesmírně talentovaný, co se takových věcí týče. Je výborný, co se týče proslovů a jakýkoliv psaných projevů. Fakt má talent. Ale teda tohle bylo něco. A to nepíšu pro to, že to byl jeho slib pro mě. Opravdu mi vytřel zrak a mě ukápla nejedna slza.

Tady je pár fotek před obřadem.

 
Tady je HALEY, která všechno dala dohromady, zařídila a díky ní jsme měli nezapomenutelný den!

Po obřadě následovalo focení a pak se šlo slavit. Já teda pila celý večer vodu, zatímco Caleb pil za nás oba, co za nás oba, za nás tři! 🙂


Musím říci, že to byl ale neuvěřitelný večer!

OUR FIRST DANCE SONG  = tady je odkaz na písničku, kterou jsme měli jako náš “first dance”

Tohle jsou jediné fotky, které mám momentálně k dispozici! 🙂 Více bude v následujících dnech. 🙂

Byl to určitě krásný víkend, i když náročný. Od návštěvy ER po celou událost, co se týče našich chlupáčů. Byla jsem ráda, že jsme byli zpátky doma a že se teď můžeme soustředit už jenom na naše rozrůstající se rodinu a brzké stěhování.

Taky jsme mu měli na konci června něco jako pouť. Caleb je velké dítě a samozřejmě si to nemohl nechat ujít. Každopádně si to chlapi velice užili. 🙂

Já jsem si dopřála FUNNEL CAKE. Respektive, Caleb s ním přišel a já jsem neřekla NE. Tak když už jsem nemohla na atrakce, tak alespoň jsem si mohla dát do nosu a dopřát si něco dobrého.

Ale teda následně jsem toho litovala. MOJE RADA, nejezte FUNNEL CAKE, ať pak nemáte břicho jako já.

No a co se děje-neděje teď.

Caleb se konečně zbavil práce velitele, takže se konečně můžeme rozloučit s nočními či brzkými ranními hovory, různých problémů atd. Má o dost méně práce, byť teda toho teď mají pořád hodně, protože se vrací vojáci z mise. První dvě várky jsou již doma. Zítra nás čeká další. Na tuhle se zřejmě půjdu podívat i já. Vrací se Jake Leanně a Caleb nabídl, že půjde se mnou. Takže přemýšlím, že udělám LIVE stream z Welcome Home Ceremony.
Minulou sobotu jsme měli takový menší holčičí večer. Já o vodě, holky o víně. Udělala jsem večeři, bramborový guláš na přání. A když jsem ho vezla Calebovi do práce, tak jsem sjela z exitu a vtipně se zařazila mezi asi 4-5 autobusů plný vojáků, kteří se vraceli z Afghánistánu! 🙂

Jinak tedy nemáme žádné plány na dovolenou ani nic konkrétního na léto. Caleb nebude mít možnost dovolené a hlavně chceme odtud odjet co nejdříve. Máme v plánu být na začátku října pryč. Přece jenom já budu začínat tou dobou 8 měsíc těhotenství a tak se chceme přestěhovat co nejdříve to půjde. Teď jsme v procesu, kdy se snažíme zabalit co nejvíce věcí, které nepotřebujeme nebo nepoužíváme a cpeme to do garáže. Breck plánuje mojí baby shower na září, na což se moc těším. Nečekala jsem, že kdy nějakou baby shower mít budu. 🙂

A to je asi tak vše. 🙂

Píšu ten článek už nějaký dvě hodiny minimálně a Caleb zrovna dorazil domů. Takže já se jdu věnovat svému muži a chlupáčům!

Přeji krásný zbytek týdne!

Další článek snad bude dřív než za 6-7 měsíců..

2017

V první řadě bych chtěla říci jediné … a to … JSEM NESMÍRNĚ ŠŤASTNÁ, že jsou svátky za námi!

Není žádnou novinkou, že v posledních měsících blog flákám ve velkým, takže se omlouvám, že tu nebylo a není nic ke čtení. Upřímně si nejsem ani jistá, o čem jsem psala naposledy, takže doufám, že se nebudu opakovat.

Také bych Vám touto cestou chtěla znovu popřát JEN TO NEJLEPŠÍ V NOVÉM ROCE, ať je rok 2017 lepší, jak ten rok uplynulý. Hlavně teda Všem přeji zdraví, to je asi to nejdůležitější! 🙂

Já nevím, jak Vy, ale já jsem po Vánocích úplně vyřízená. Tak nějak jsem se nemohla dočkat, až to šílenství skončí.
Abych pravdu řekla, tak Vánoce – nebo takové to období kolem Vánoc – pro mě nezačalo dvakrát hezky. Pokud sledujete blog či mojí FB stránku, tak možná tak víte o tom, že jsme se měli na jaře stěhovat do GA. No, tak se nikam nestěhujeme. Respektive stěhujeme, ale až někdy na podzim. Těšila jsem se, až vypadneme z týhle díry. Já to tu prostě nemám ráda. Jediný, co mě drží nad vodou, jsou moji přátelé tady. Jenže jak to tak chodí u armády, tak každý z nás se brzo odstěhuje jinam. A za další vidím na Calebovi, jak je neustále vystresovaný. I on sám potřebuje změnu a nemůže se toho dočkat.
Calebovi v práci vrazili kudlu do zad. Není podstatné, co se stalo-nestalo, stejně tak je to na dlouhé vysvětlování. Ale dost nám to zkomplikovalo život. Těšili jsme se na změnu prostředí, na barák a klidnější život – alespoň na chvíli (přesněji na 6 měsíců). Tím, že Calebovi nepodepsali papíry (které řekli, že dávno podepsali), tak přišel o místo ve výcviku na kapitána. Což bylo doplněno poznámkou o tom, že stejně může jít v říjnu, že to není “big deal”. Já v tu chvíli málem měla zástavu srdce, protože tím pádem hrozilo (a stále hrozí), že bude na misi celých 9 měsíců. Na což absolutně, ale absolutně nejsem připravená. Když Vám celý rok říkají, že Vás čeká 4-5 měsíců a pak najednou je možnost, že z toho bude 9? Já chápu, že tohle je práce mého muže, taky bych za tu dobu, co se známe, měla vědět, jak to v armádě chodí a naučit se s ničím, absolutně ničím, nepočítat. Samozřejmě je to ale těžký. Člověk se chytá i maličkostí a doufá v lepší. To víte, že když Vám někdo řekne, že Vás čeká 4-5 měsíců místo 9, tak skáčete 10 metrů vysoko. Pořád je tam maličká pravděpodobnost, že z původních 4-5 měsíců bude 9. Ale doufejme, že to tak nedopadne.
Momentálně ho chtějí poslat domů dříve než bylo původně v plánu. Měl se vracet konec března – konec května. Teď to vypadá, že bude doma do konce února. Chtějí, aby převzal práci našeho kamaráda a zůstal tu do doby, než se všichni vrátí a pak teda šel na výcvik, který se bude konat někdy v říjnu. Což znamená, že tak někdy na začátku září bychom se stěhovali do GA.
Tak jsem se těšila, až se budeme stěhovat. Přece jenom GA je moje srdeční záležitost. Měla bych to alespoň blízko za malým, mohla bych se častěji vidět s Julianou a dokonce i Péťa se vrací do GA, tak jsme holky s holkama něco podniknout.
Nejvíc jsem se ale těšila na to, až Caleb bude mít normální rozvrh. Žádný být v práci do 7-8 večera, žádný “výcviky” mimo domov, žádný stres. Potřebuje to jako sůl. Takhle nás čekal docela normální rozvrh, víc času pro sebe.
Abych pravdu řekla, kdybych tohle věděla, tak bych nevzala práci, kterou mám teď. Miluji děti, mám pár kolegyň, které naprosto zbožňuji, ale … Vzhledem k tomu, že plánujeme vlastní rodinu, tak jsem nechtěla pracovat s dětmi. Vzít tuhle pozici bylo výhodný hned z několika důvodů. Super hodiny v práci, blízko baráku a celkově mít něco, co mě zaměstná, zatímco Caleb je na misi. Měla jsem strach, jak bych našla práci, když jsme se měli stěhovat hned na jaře pryč. Kdybych věděla, že máme přes rok (tou dobou víc jak rok) v TN, tak bych si dala víc času najít něco jiného.
Dokonce jsem mohla jít i do školy, místo toho, abych dělala školu online.

ALE, jak řekla moje kolegyně a kamarádka Ms. Mika, všechno se děje z nějakého důvodu. Já můžu být ráda, že Caleb – snad – jede domů. Sice bude mít hooooooodně práce a bude toho na něj moc, ale alespoň ho budu mít doma. A to je to nejlepší, co mě/nás, mohlo potkat.
Přece jenom budu raději mít ho doma, mít vedle koho se probouzet/usínat, než být doma sama. Já nemít ty moje dva chlupáče, tak nevím, co bych tu sama dělala. Vzpomněla jsem si, jaký bylo chodit domů z letu, nikoho tam nemít, nikdo na mě nečekal. Tady mám alespoň Nalu a Kirbyho. Já tak ráda chodím domů teď, vždycky se těším, až mě ti moji miláčci přivítají doma. 🙂 Když jsme u těch chlupáčů..

Nala minulý měsíc oslavila svoje první narozeniny. Už je to velká holka. 🙂

Pozvala jsem na Nalinky narozeniny, Leannu, která přivedla Pippina. Nakoupila jsem jim dobroty a my s Leannou si dopřály dobré večeře a pořádné dávky Once Upon a Time. Nevím, jestli jsem to na blogu zmiňovala, ale Once Upon a Time je naše tzv. “Deployment show”. Domluvily jsme se, že na tu show budeme koukat jedině spolu. Jeden měsíc = jedna season. Zatím jedeme podle plánu. Jsme ve 3 sérii, někde v půlce. Do konce měsíce bychom měly skončit se třetí a začít 4. Já doufám, že stihneme 4 do doby, než se vrátí Caleb. Přece jenom potom už nebude tolik volného času. Kort když obě chodíme do práce, já mám k tomu školu a jakmile bude Caleb, tak bude zase víc povinností, i když pár jich ubyde a nebudu na všechno sama. 🙂
Každopádně, kdo neznáte Once Upon a Time, DOPORUČUJI!

Teď tedy k Vánocům..

Jak víte, dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli pořídit stromeček a nebo nepořídit. Teď pro změnu přemýšlím, jaká je nejdelší možná doba, kdy můžu mít stromeček doma. Nejenom, že se mi ho nechce vyhodit, ale hlavně se mi nechce sundavat všechny ty ozdoby. Ve finále budu mít strom do doby, než se vrátí Caleb domů. Brácha se smál, že schválně kdo sundá stromeček dřív, jestli já, nebo mamina. 😀 Tohle bude zajímavý souboj …

Také jsme v práci dostali dárečky od rodičů našich dětiček. Dostala jsem krásné dárečky, ale o to krásnější přání! 🙂

Tady jsou dvě fotky z práce. 🙂 Tyhle fotky jsou vyfocené po naší “vánoční schůzi-párty” … 🙂

Tady pro změnu máme Caleba! 🙂 Byl se podívat na Bagrámu, kde máme i naše, český, vojáky! Dokonce se s pár našimi vojáky setkal. Já jsem ráda, že mohl vytáhnout se svou skvělou češtinou. Vtipně jeho mami do něj hučí víc, jak do něj hučím já, že by se měl stydět, že pořád neumí česky, nebo, že se alespoň víc neučí. Dostal čočku, že je ostuda a že bude čumět, až budu na naše děti mluvit česky a on nebude vědět, která bije. Na to jeho mami dodala, že doufá, že na děti budu mluvit česky. Tak jsem ji uklidnila, že ano, protože přes tohle nejede vlak! Já jsem hrdá na to, odkud pocházím a to by bylo, aby moje děti neznaly můj matěrský jazyk. 🙂

Caleb mi pořídil k Vánocům foťák, takže konečně se můžu naučit pořádně fotit. Doufám, že až se budeme zase stěhovat (po GA), že budeme někde, kde budeme mít víc možností výletit. Tady prostě není kam. Upřímně doufám, že pokud budeme zůstávat v USA, tak že nás pošlou na West Coast. Chtěla bych procestovat západ. Je tam spousta nádherných míst, která chci navštívit. Hlavně teda doufám, že jakmile budeme v GA, tak že bude víc zajímavých věcí, o kterých psát. A hlavně Vám ukázat víc zajímavých míst z USA.

Takže jsem foťák vyvětrala, když jsme vzali maminky Erika a Breck na světla do Nashville. Mám se co učit no. 🙂

 

 

 

 

 

 

A když jsem u Breck a Erika, tak takhle to vypadalo u nich na Vánoce.

Musím ale uznat, že i přes to, že jsem se Vánoc tak trošku bála, tak jsme měli nádherný Vánoce. Samozřejmě mi nesmírně chyběl Caleb, ale měla jsem štěstí, že jsme si alespoň zavolali na Facetime. Těším se ale na letošní Vánoce, protože to budou naše první společné Vánoce. Žádná mise, stejně jako já nebudu nikde lítat. 🙂
Mám štěstí, že tu mám kolem sebe tak úžasný lidi. Breck a Erik jsou jak naše rodina! 🙂
Taky jsme se během našeho Facetime rozhodli, že … BUDE SVATBA.
Konečně!
Poté, co jsme museli zrušit naše původní plány, tak tohle téma tak nějak utichlo. Původní plán byl, že bude svatba v Dominikánský republice. My jsme původně nikomu (minimálně ne veřejně) nechtěli říkat, že jsme se vzali v září. Měli jsme se vzít, dělat blbý a mít svatbu až v červnu. Vědeli by o tom jen rodina a ti absolutně nejbližší. Když jsme svatbu zrušili – respektive odložili na dobu neurčitou. I kdybychom svatbu za každou cenu chtěli, nebylo prostě kdy. Caleb měl neustálé výcviky a bylo toho až nad hlavu s jeho prací, stejně tak s celým imigračním procesem.
Sem tam se mě zeptala Calebovo mami, jestli plánujeme svatbu a já nikdy nevěděla, co na to říct. Samozřejmě, že svatbu jsme chtěli a chceme. Jenže nebyl čas. A už jenom to, že moji rodiče s bráchou jsou v ČR a Calebovo na Hawaii, tak to už samo o sobě je komplikace. Najít termín, který by vyhovoval všem, především nám, protože s armádou tohle není prostě sranda, je neuvěřitelně těžký něco plánovat. Jelikož Calebovo rodiče plánují přiletět, Caleb bude doma s mise a nehrozí žádné výcviky nebo kdo ví co, jelikož Calebovo jednotka bude stále v Afghánistánu, tak jsme se rozhodli, že letos je ideální čas na to mít konečně svatbu pro rodinu a přátele.
Nakonec jsme se rozhodli, že budeme mít svatbu tady v USA. Je to v tuto chvíli nejjednodušší možnost. Chtěli jsme něco blízko, já chtěla místo, kde ještě nebyli naši, aby se zase podívali na nové místo a jelikož mám kamarádku fotografku v Savannah, GA a Georgia je pro nás velice významné místo, protože v GA jsme se poznali, tak jsme usoudili, že Savannah je fajn destinace. Je to blízko (7 hodin autem = blízko), většina našich přátel nebude mít problém dorazit, Calebovo rodiče nemusí řešit pasy (nemají pas, lítají na řidičák/military ID) a hlavně taky teď máme dva pejsky. Možná jsem blázen, ale já chci, aby tam byli u toho taky. 🙂 Nechci je nechat někde v “psím hotelu” a vyrazit si mimo USA. Caleb a já si holt takhle někam vyrazíme na líbánky (ani ty jsme ještě neměli), kdy budu vědět, že Nala s Kirbym můžou být u Calebovo ségry nebo u někoho z našich přátel. 🙂
Asi je teď nejlepší možná doba. Buď teď a nebo nikdy. Přece jenom plánujeme rodinu a pak už budou priority někde jinde, než řešit nějakou svatbu. Já bych chtěla dopřát tátovi, aby mě odvedl k oltáři, chtěla bych, aby u toho byli moji rodiče i Calebovo. Vzali jsme se na úřadě a za svědka nám šla Calebovo ségra. A abych pravdu řekla, já se tak těším! 🙂 Za dva týdny mám termín na zkoušku šatů. Z toho teda radost nemám. Úplně mě děsí ta představa zase vybírat šaty. Ty, co jsem měla vybrané, jsem nakonec nekoupila, což můžu bejt jedině ráda. Takže začínáme nanovo!
Zatím máme lokalitu – Savannah, GA. Máme i vybrané místo, kde bude ceremonie, vybíráme, kde bude “reception”, mám zaplacenou fotografku, která nám udělala ze známosti neuvěřitelně úžasný deal (jen tak pro představu, její nejdražší package, který máme, tak stojí normálně 3,500 dolarů. Šílený, kolik to tady stojí!!!!!! Fakt mám z ….. kliku, že je moje kamarádka a že nám dala hoooooooodně velkou slevu..). K tomu mám vybranou barvu pro moje holky. K mému překvapení Caleb souhlasil. Překvapení pro to, že nemá rád jakýkoliv odstín růžové.
Nějakou takovou barvu bych si představovala.
Breck a Demi plánují mojí “rozlučku” a potom ještě “bridal shower”  … Moje rozlučka bude vesměs SPA DAY nebo něco takovýho. Tou dobou budu skoro dva roky vdaná a tak nějak nemám chuť lítat někde po barech a kdo ví co. 😀 To znamená, že Demi uvidím hoooooodně brzo! 🙂
Demi.. moje zlatá kyperská opička! 🙂 Na Silvestra jsme byli na večeři, měli jsme margaritas a samozřejmě nás to položilo všechny. Já, když si dám do nosu, tak pak brečím. Jo, jsem ten typ člověka, co se rozbrečí nad vším. No, samozřejmě jsme se bavili, do toho mi napsala Demi a už z tý její zprávy mi ukápla slza. Pak jsem hledala video, co jsem chtěla ukázat Breck, Leanna a Erikovi a narazila jsem na video, jak jsme se s Demi loučily. No a samozřejmě to jsem nevydržela a to jsem teda obrečela. Do toho mi chyběl Caleb, což teda byla moje konečná. Celá tahle epizoda trvala tak 20 minut, než jsem se vzpamatovala. 😀
Takhle jsme začínali …
A takhle jsme skončili ….
Dělám si srandu, to naštěstí vyfocený nemám. 😀
NA NOVÝ ROK JSEM SE TĚŠILA. Svým způsobem mě mrzelo, že končil rok 2016, ale neuvěřitelně jsem se těšila až budu moct říct, že LETOS se vrací Caleb. 🙂
Těšila jsem se, jak mi to bude utíkat, než se Caleb vrátí. No neutíká to. A to jsem pořád zaneprázdněná. Práce, škola, psíci, domácnost – tak to jde dokola každý den. Do toho se snažím bejt manželka, dcera, kamarádka, “blogerka” a já nevím, co ještě. Přijde mi, že by měl být už konec měsíce a ono jsme furt na začátku! Alespoň teda Kirby má za sebou veškerá očkování, takže si můžu odškrtnout jednu povinnost. Ten taky roste jako z vody …
Tady je pár fotek z focení.
Dělají mi radost chlupáčí moji! 🙂

Taky jsme měli první sníh.. Vydrželo to možná 3 hodiny. Jinak poslední 3 týdny se počasí zbláznilo. Skáčeme z 24 stupňů na -8, pak zase na 20, pak zase pod nulu …. Taky jsem to dvakrát odnesla. Pár dní zpátky mě poslali z práce domů, protože mi bylo zle. Já měla strach, aby na mě nelezla chřipka, tak jsem odpadla. No a teď minulý víkend se to zase vrátilo. Já tyhle změny počasí nesnáším moc dobře. K tomu nepomáhá to, že na Vás celý den chrchlají děti. Každý chrchlá, teče mu z nosu atd.

No … a to bych řekla je vše. Určitě by se ještě něco našlo, ale je skoro půlnoc a já zase ráno budu čumět jak vocas, až mi bude zvonit budík. A to už mám dvě a půl hodiny napuštěnou vanu … Nějak jsem se zapomněla u toho psaní.

Tak nic!

Já doufám, že brzo bude zase chvíle sednout si k blogu, něco málo napsat. Snad to bude článek o Calebovo návratu. 🙂

Přeji všem krásný “skoro” začátek nového týdne!

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor!

Svátky v USA

Už jsem dlouho zase nic nenapsala, tak jsem si řekla, že než se vrhnu na věci do školy a do práce, že něco “málo” sepíši.
Poslední článek jsem vydala před měsícem, absolutně netuším, kam ten čas letí. A samozřejmě se toho stalo spousta! Nejenom, že byl Den Díkůvzdání, moje narozeniny, naše výročí, přípravy na Vánoce, akce ve škole (v práci), ale to asi nejdůležitější je to, že se naše maličká rodina rozrostla o dalšího člena. Ne, nejsem těhotná. (Pár lidí se mě v poslední době na tohle zeptalo :-D) Mluvím o Kirbym! 🙂
Ano, máme nové psí miminko. Což asi pro většinu z Vás není žádná horká novinka.
Už dlouho jsme přemýšleli, že bychom si pořídili druhého pejska. Patřím mezi ty, kteří věří, že mít dva pejsky, je to nejlepší, co můžete pro svoje čtyřnohé miláčky udělat. Samozřejmě, že ne každý si může dovolit mít dva pejsky – ať už k tomu vedou různé důvody. Přece jenom to stojí čas i peníze, co si budeme nalhávat. Ne každý má ten prostor či prostředky. Ne, že bychom zrovna měli ten prostor. Bydlíme normálně v bytě, ale za to máme spoustu přátel s baráky a zahradou, takže Nala a Kirby mají možnost se pořádně vyřádit venku. Nejsme zavření doma a neustále něco vyvádíme, kdy plně zapojujeme naše čtyřnohé miláčky. A jediný, co mě utěšuje je fakt, že se brzy stěhujeme a budeme mít barák, stejně jako plánujeme koupi baráku, až nás zase pošlou jinam na delší dobu.
Někdy v září jsme se rozhodli, že teda si pořídíme štěňátko. A musím říct, že to bylo asi jedno z nejlepších rozhodnutí, který jsem udělala. A to i přes to, že starost o štěně je jak starat se o dítě. (ne doslova)
Dlouho jsme uvažovali, jestli teda bude corgi nebo zlaťák jako Nala. Rozhodli jsme se pro ECGR (English Cream Golden Retriever). Finální slovo měl Caleb.
Zvažovali jsme, zda-li počkat nebo jestli pořídit pejska teď, když budu doma sama. Caleb byl pro, abych Kirbyho pořídila v době, kdy bude na misi. Upřímně jsem za to ráda, že jsme se tak rozhodli. Nalince Caleb chybí. První dny byly docela náročný, ale teď jak má doma “bráchu”, tak je o to spokojenější. Jsou to nejlepší kamarádi a tak trošku “double trouble”. Neustále si hrají nebo spinkají. K našemu rozhodnutí dopomohlo i to, že plánujeme rozšířit rodinu, tentokrát ne o chlupáče. 🙂 A já si nedokážu představit mít miminko nebo být těhotná a starat se o štěně. Takhle Kirby dostane veškerou péči a vše, co potřebuje. A já jsem ráda, že mám možnost se těm mým chlupáčům plně věnovat. 🙂
 
Nalinky výraz mluví za vše. 🙂

 

Jméno i štěně vybral Caleb. Chtěli jsme tentokrát “kluka”. Ne, nemáme v plánu mít štěnátka. To v žádném případě. Bylo to fér vůči Calebovi, jelikož chtěl “kluka”. 🙂 Takhle vybral jak štěně, tak jméno. 🙂
Většina z Vás taky ví, že dělám ve školce, stejně tak, že jsem dělala LCC pro jednu Au Pair agenturu. Dělala. V průběhu listopadu jsem se rozhodla to “vzdát”. A ne pro to, že by mě to nebavilo, nebo kdo ví co, ale uvědomila jsem si, že je docela nezodpovědný věnovat se něčemu, čemu nemůžu dát 100%. Přišlo mi, že mě akorát stresovalo chodit domů a řešit “Au Pair” záležitosti. Kort když jsem měla dvě nový rodiny, dvě nový Au Pairky a celkově toho bylo na můj vkus až moc a to především z toho důvodu, že jsem měla 1. práci (full time), 2. školu (Medical Administration), 3. Nalu a Kirbyho, 4. a starost o Caleba. Přece jenom díky tomu, že Caleb je pryč, tak mám dvojnásobek povinností a starostí, protože se musím starat “o jeho věci”. 5. FRG (jsem “point of contact” pro rodiny vojáků, co jsou na misi. Takže každý měsíc si s nima musím napsat-zavolat, ujistit se, že je všechno v pořádku atd.
Svým způsobem mě to mrzí, protože jsem se na to těšila a měla jsem fakt super Au Pairky, stejně jako rodiny i ostatní LCC a Au Pairs byly suprový! 🙂 Ale jsem ráda, že mám o starost méně. Takže jsem dokončila listopad a předala to zpět původní LCC. Navíc, ruku na srdce, není to nikterak skvěle placená práce. Hodně lidí (i Au Pairs) by se asi divilo, kolik za tu práci LCC dostávají. Což já to upřímně pro peníze nedělala. Jednak mi přišlo fajn si to zkusit, protože je to trošku jiný, kort když člověk to zná z pohledu Au Pair. Je fajn vidět tu druhou stranu. A nebudu lhát, nechtěla jsem mít díru na životopise. Přece jenom jsem nečekala, že dostanu normální práci tak rychle. Kort tady. 🙂
Takže teď mám o něco méně starostí. Pořád ale mám co dělat. Práce, škola, pups (Nala, Kirby), Caleb, FRG (Family Readiness Group) a celkově domácnost, účty, auta atd.
Je super, že teda na to všechno nejsem úplně sama. Moje kamarádka Leanna, která má Pippina (corgi), pracuje vedle našeho baráku, takže chodí odpoledne za Nalou a Kirbym, postarat se mi o ně. Normálně Nala byla na zahradě u Breck, ale začíná se ochlazovat a párkrát už tu byla zima jako když praští. Jeden den je zima jako blázen, druhý den je počasí na tričko.
Také se snažím a chci nadále věnovat blogu a mojí stránce. Jednak mě to baví, ale také se u toho odreaguji a vážně mě baví mít kontakt s lidmi, kteří sledují mojí cestu životem. 🙂 Obzvášť teď, když je Caleb pryč, tak to potřebuji jako sůl. Vypsat se z toho všeho a přijít na jiné myšlenky.
Když jsme tak u toho.
Caleb je skoro dva měsíce už v Afghánistánu. Dokonce se podíval i na Bagrám, kde doufá, že se potká s našimi vojáky. Strašně touží po tom vyměnit si vlajky s našimi vojáky. Chtěl to udělat i posledně, ale nenašel nikoho z našich vojáků. 🙂
Před pár dny jsem se dozvěděla, že ho chtěli na misi nechat celých 9 měsíců a odložit tak jeho výcvik na “kapitána”, což mě málem kleplo. On mi to vtipně neřekl, protože věděl, že se to může změnit a věděl, že by mi to zvedlo tlak. BIG TIME!
No, každopádně, všechno dobře dopadlo a Caleb pojede domů jak je v plánu. Respektive bylo v plánu od začátku. Našli někoho, kdo ho může nahradit, za což jsem nesmírně ráda. Abych pravdu řekla, tak jsem čekala, že se tohle stane a že se budou snažit ho nechat na misi déle. Caleb odvádí výbornou práci a je to dříč a oni to v jeho jednotce ví. Fakt jsem to cítila v kostech. Ale jak jsem napsala, konec dobrý, všechno dobrý. A dneska jsem se dozvěděla další pecku! Tentokrát pozitivní. 🙂
Náš kamarád jde na výběr k “Special Forces”. A oni tak chtějí Caleba poslat domů ještě dřív, aby mohl převzít jeho práci. Což by bylo naprosto skvělý, protože tím pádem by byl doma do tří měsíců! 🙂 Ale známe armádu, víme, jak to tady chodí, takže nebudeme nadšení, budeme počítat s horší variantou a doufat v lepší.
Když jsme u té mise.
Děkuji Všem, kteří se podílejí na zasílání CARE PACKAGES českým vojákům. Skupina má skoro 4,5 tísíce lidí. Spousta lidí poslalo balíčky a také jsme vytvořili spolupráci s AČR. První letadlo již doletělo do Afghánistánu a tak část balíčků zůstává v Kábulu, zbytek jde na Bagrám. Také funguje výborná zpětná vazba, kdy máme pravidelný přísun fotek a zpráv od našich vojáků na misi v Bagrámu. Za což jsem upřímně nesmírně vděčná, že si na nás najdou čas! 🙂 Je krásný vidět ty fotky, kde jsou spokojení vojáci s balíčky. Hlavně ty, které obsahují obrázky a zprávy od dětí i dospělých. Ale samozřejmě potěší i něco na zub z domoviny. Takže děkuji všem, protože odvádíte úžasnou práci a bez Vás by se to nestalo! 🙂 Spousta portálů o nás napsala, což mě šokovalo, protože jsem nečekala takovou podporu, stejně tak jsem nečekala, že se to takhle rozjede. A dokonce to bylo i ve zprávách! Takže klobouk dolů! A ještě jednou, díky všem! 🙂
Den Díkůvzdání.
Asi jeden z mých nejoblíbenějších svátků vůbec. A opravdu jsem se na něj těšila. Byť mě mrzelo, že Caleb ho s námi neoslavil. A já jsem to obrečela, protože jsem zjistila, že Caleb celý den pracoval, což by nebylo divný, ale měli na základně večeři – takovou jakože slavnostnější, a on to nestihl a pak musel jíst to “slavnostní” jídlo sám, což mě prostě mrzelo. Fakt mi ho bylo líto. Jo, když nejde o život, tak jde o hov.., ale i tak.
Tady máte pár fotek ! 🙂
Taky jsem našla na netu fotku z práce ze Dne Díkuvzdání
 
Teď se pro změnu připravujene na Vánoce.
Někteří víte, že jsem dost přemýšlela o tom, jestli pořídit stromeček nebo ne. Jednak jsem nechtěla stromeček z toho důvodu, že Caleb doma na Vánoce nebude. Chtěla jsem tohle vše zažít s ním. Pořídit si stromeček, nakoupit ozdoby atd. On byl ale ten, který mi řekl, ať si stromeček pořídim, že mu to udělá radost. Navíc já jsem naposledy slavila Vánoce v roce 2013. 2014 jsem byla v letadle směr Hong Kong, 2015 směr Boston. A letos jsem skoro vynechala taky. Nakonec jsem teda usoudila, že by bylo lepší stromeček pořídit s tím, že Caleb vybere ozdoby – respektive barvu. A taky je fajn mít stromeček, jelikož 24. spíme u nás a jelikož budeme dodržovat jak české, tak americké tradice, tak se bude rozbalovat jak 24, tak 25. Takže by bylo divný nemít stromeček. 😀
Ve finále já měla a mám radost jako malá holka, Calebovi se stromeček taky líbil. Zdobily jsme ho s holkama, poslouchaly koledy a bylo nám fajn. 🙂
Teď na mě dýchá vánoční atmosféra doma i venku.
 
Už chybí jenom ten sníh! 🙂 (A samozřejmě Caleb, ale letos máme smůlu)
A když jsme u těch Vánoc, tak jsme se včera zúčastnili Santa Rampage. No, na místo setkání jsme nedošli, protože jsme přijeli o pár minut pozdě, ale za to jsme dělali takový menší “Tour De Bar” haha 🙂 A že všude bylo červeno. Santa sem, Santa tam. 🙂 Všude samý Santa!
 
V práci jsme měli tzv. Secret Santa. Určitě to hodně z Vás zná. A to bych nebyla já, abych se nepřidala!
Já si vytáhla naší paní uklízečku ve školce. Bylo úžasný sledovat, jakou má radost z mých dárků, zatímco netušila, že jsem byla já její Secret Santa. 🙂 Koukala při odhalení jako blázen. První 4 dny byly menší dárečky a pak poslední, den pátý, byl větší dárek. Měli jsme v práci “Christmas Party”. Po práci jsme se sešli v jedné z našich budov, kde byla přichystaná večeře a samé dobroty. Najedli jsme se a následovalo hraní her. Nasmáli jsme se neuvěřitelně. A já doufám, že dají fotky na net, protože ty fotky budou stát za to! 🙂
No a vypadá to, že konečně budu pořizovat nový, tentokrát profesionální, foťák. Říkala jsem Calebovi, že bych se chtěla konečně naučit fotit a mít z toho takový koníček, protože mě to baví. Tak mi řekl, ať si vyberu foťák a budu ho mít od něj k Vánocům. Tak se těším. Mám pár tipů, ale zatím jsem se nerozhodla, který pořídit. Ale chtěla bych na tom začít pracovat co nejdříve. 🙂
Moje maminka oslavila 21 narozeniny, tak jsme jí s Calebem poslali kytičku. Koukala jako blázen, vůbec to nečekala. Je těžký být daleko od rodiny, když jsou různé svátky a oslavy. Tak alespoň takhle na dálku jsme ji mohli udělat radost. Stejně tak Caleb udělal radost mě. Přišla jsem domů z práce a doma měla tuhle nádhernou kytku..
Také jsme měli focení! 🙂
Jednak teda když Nala byla maličká, tak jsme si nechali udělat fotky na památku, tak tentokrát jsem chtěla fotky na památku s Kirbym. Nechám jich pár vyvolat a zarámovat, abych mohla jednu dvě poslat Calebovi. Stejně tak plánujeme nechat si udělat “Christmas cards”. Tady je maličká ochutnávka!
Jsem na ty fotky zvědavá. Jsem nesmírně zvědavý člověk a to čekání mě doslova zabíjí. 😀 Ale naše galerie by měla být hotová do čtvrtka. Tak snad bude! A když už jsme u toho, tak tuhle slečnu, co nás fotila, tak jí budu “bookovat” na to, aby nám vyfotila Homecoming. Budu vyzvedávat Caleba na letišti, až se vrátí domů, tak to chci mít nafocený, ať to máme na památku. Co jsem viděla fotky z homecomings, tak jsou to nádherný fotky plný emocí. Já vím, že budu “hot mess”, budu asi řvát po cestě na letiště a asi se neudržím v momentě, kdy ho uvidím. Už jenom ta představa mi žene slzy do očí. Absolutně si nedokáži představit, jaký to bude. Ano, máme za sebou rok odloučení, máme za sebou několik vítání a loučení se. Ale tohle bude jiný. Tentokrát jsem byla já ta, která ho odvážela, když jel na misi, stejně jako to budu já, která na něj bude doma čekat. Mám normálně husí kůži. Vždycky řvu jak blázen, když vidím fotky a videa na FB nebo na Internetu. Jsou to hoooooodně silný fotky-videa.
Takže snad BRZY!
Když mám nějakou tu volnou chvíli, tak tvořím CARE PACKAGES. Baví mě být kreativní, i když jsem kolikrát líná jako prase. Ale fakt mě tohle baví. 🙂 Původně jsem nechtěla dělat vánoční krabice, ale nakonec jsem se rozhodla, že teda jo. Udělala jsem jednu z našeho výročí. Pár dní zpátky to bylo 3 roky ode dne, co jsme spolu začali chodit. Caleb mi řekl, že výročí máme jedno a to naší svatbu, ale znáte to, já jsem ženská a prostě tyhle věci prožívám, takže pro mě to je i tak BIG DEAL a tečka. 😀 Pak jsem udělala krabici jakože gratulace k novému miminku, haha. 🙂 A pak dvě krabice vánoční – jedna ode mě, jedna od pups.
Tahle je od pejsků
Zatím mu přišla jedna krabice a to ta ode mě k Vánocům. 🙂 Zbytek teda už asi dorazil taky, ale není na svý základně, takže to zjistí až když se vrátí! 🙂
Jinak musím říci, že tu mám naprosto úžasný přátele. Vesměs jsou to moje rodina. Chybí mi tu teda Demetra. A to teda šíleně. A když jsme tak u tý Demetry, tak Kyperská Opička se vrací do oblak! Konečně po 9ti měsících bude zase lítat. 🙂 Tak doufáme, že se brzo ukáže u nás doma. 🙂
A to je asi tak nějak všechno, co se tak děje nebo událo.. Určitě jsem na něco zapomněla, ale musím dodělat výcvik do práce, neustále musím dělat nějaký výcviky, certifikáty a je toho hodně. Ale taky musím udělat “hodinu” do školy a projít testem. Je toho fůra. A vzhledem k tomu, že je půl 7 večer, tak bych měla pohnout kostrou a začít. 🙂
A na závěr moje nejvíc nejoblíbenější fotka …
Moje dvě miminka! 🙂 ta fotka mluví za vše … tohle jsou ti nejlepší partáci. Nevím, co bych bez nich dělala! 🙂
Přeji krásný začátek nového týdne!!!!! 🙂

Válčíme!

Jelikož mi leze škola krkem, tak jsem se rozhodla, že zase něco napíši. Možná taky potřebuji ze sebe vysypat veškeré moje pocity. V posledních dnech-týdnech, jsem jak časovaná bomba. 
Caleb odjel na misi, to asi víme-víte všichni. A vůůůůbec to není jednoduchý abych pravdu řekla. Alespoň tentokrát mi to přijde horší/těžší, než ta mise poslední.
Když Caleb odjel poprvé, tak jsme měli to štěstí, že jsem vlastně bydlela hned “vedle”. Časový posun byl 30 minut. Díky tomu jsme měli možnost komunikovat denně. Skoro každý večer jsme mohli na Skype/Facetime (to záleželo na tom, kde jsem se také nacházela. V Dubai jsem se dostala na Skype přes VPN, Facetime jsem nerozběhala nikdy), a i když to nešlo, tak jsme pořád měli Facebook, kde jsme spolu komunikovali neustále. Byl asi jenom jeden měsíc, kdy Caleb byl na “misi” a byl někde, kdo ví kde, kde neměl možnost připojení. Tentokrát je to zatím jinak. Samozřejmě máme daleko větší časový posun, momentálně je Afghánistán o 10 a půl hodiny napřed. Nachází se také na jiné základně a má bohužel/bohudík i jinou práci. 
Nacházejí se na místě, kde je opravdu mizerný, ale neuvěřitelně mizerný internet. První týden byl celkem pohoda. Strávil hodně času v Kuwaitu a následně na jiné základně v Afghánistánu. Tam také potkal českého vojáka, z čehož měl neuvěřitelnou radost. Kort když může všem hrdě říct, že má manželku češku a pak spustit nějaký ty fráze jako je “Jak se máš”, “Prdelka”, “Jedno pivo, prosím”, “Dobže”, “Děkuji” apod. Taky shodou okolností vím, že ten český voják byl spolubydlící bráchy jedné z holčin, která je ve skupině na podporu vojáků AČR (K tomu se dostanu později). Každopádně internet byl naprosto super a tím pádem i komunikace byla častá.
Od doby, co se přesunuli na jejich základnu, to stojí za starou bačkoru. Je fakt, že on má neuvěřitelně náročnou práci, která obnáší spoustu zodpovědnosti a zodpovědnost za majetek armády v řádě několika miliónů dolarů. Tudíž moje představa je ta, že on lítá po “poušti” jako kuře bez hlavy. Internet je teda naprosto otřesný. Naše komunikace je asi taková, že jednou za dva-tři dny mi přijde zpráva. Vesměs komunikuji sama se sebou. Kdyby někdo viděl náš chat na Facebooku, tak si řekne, jestli nejsem magor. To je samý já, já, já, já, já, Caleb, já, já, já, já, já, já, já, Caleb, já, já, já, já, já aaaaa já. Nebudu lhát, samozřejmě, že jsem rozmazelná, protože poprvé, když byl na misi, tak komunikace byla naprosto miliónová, byla jsem zvyklá na něco jiného. 
Ano, nema vlastně na co si stěžovat. Pár let zpátky neměli takový přístup k internetu, jednou za měsíc možná mohli napsat e-mail či zavolat, možná sem tam poslat nějaký ten dopis a rodiny posílali balíky o 106, protože tenkrát neměli takové možnosti a vybavení, jako mají některé základny dnes. Takže já bych mohla být ráda za jednu zprávu každý dva tři dny. A taky jsem nesmírně vděčná za “něco”. Ale to víte, zamrzí to. Samozřejmě mi Caleb chybí. Chybí mi neuskutečně. A je fakt, že jsem si zvykla na to, že ho mám doma. A to je další důvod, proč poslední mise byla pro mě daleko jednodušší. Caleb v životě nebyl v Dubai (což se dřív či později změní). Nechodila jsem tak domů s tím, že to byl náš domov. Byl to můj domov. Můj pokoj a moje postel. Tady chodím do NAŠEHO domova. Je to naše první společné místo a všechno mi ho tu připomíná. Taky mám pocit, že jsem se tak nějak zbláznila. Ale když jsme se s holkama bavily, tak jsem zjistila, že jsme na tom všechny stejně. 🙂 O co jde? Já asi týden před Calebovo odjezdem odmítala prát jeho oblečení. Trvalo mi dva týdny, než jsem se sebrala a vyprala první dvě várky. A připadala jsem si jak úplný magor, protože jsem slzela s jeho špinavým trikem v ruce. Teď jsem ve fázi, že v tom vypraným oblečení spím. NECHCE se mi to uklízet. Ta představa, že uklidním jeho oblečení do šatny mě prostě přivádí k šílenství. Ale jak jsem napsala, díky bohu nejsem jediná. 
Je podstatně horší vracet se domů do prázdného bytu. Samozřejmě, že tu na mě čeká Nalinka, za což jsem nesmírně vděčná, ale ten táta nám tu chybí. 🙁 
Proto moje dny vypadají asi následovně. Ráno vstanu s Nalou, jdeme ven, nakrmím Nalu, hrajeme si a já pak lítám po bytě a snažím se připravit do práce. Po práci jedu hned domů za Nalou. Jdeme hned po mém příjezdu ven, hrajeme si, následuje její večeře, zatímco já se snažím rozhodnout, jestli se mi chce něco vařit a co případně chci k večeři. Upřímně se mi poslední dobou vařit nechce vůbec. Není pro koho vařit, tak z toho nemám takovou radost.  Následuje škola. Každý cca 3 dny mám testy a různý “classes”. Takže jsem v zápřahu. Pak jdeme s Nalou ven, já jdu spáchat hygienu a jdeme spát. Sem tam musím udělat něco pro Au Pair agenturu, zrovna teď v pátek mi přijede nová Au Pair, sem tam musím zařídit něco ohledně armády (k tomu se dostanu za chviličku), sem tam si hraju s “care packages” atd. Takže v momentě, kdy je na čase jít spát, nemám absolutně žádnou energii přemýšlet nad tím, kde je Caleb, co dělá a jak je možný, že jsem v posteli sama s Nalou. Vesměs vytuhnu hned, co vlezu do postele. V noci se několikrát probudím, zkontroluji FB a většinou plna zklamání usínám znovu. A takhle to je každý den. 
Moje emoce jsou jak na horské dráze. Mám momenty, kdy jsem šťastná, spokojená a optimistická a pak z minuty na minutu brečím na gauči. Mám chvíle, kdy se podívám na můj kalendář (každý den si poctivě odškrtávám) a říkám si, jak je to super, že už je skoro první měsíc za náma, pak jsem v slzách, že je to JENOM měsíc a kolik ještě máme před sebou. Kolikrát mám dobrou náladu a stačí, aby Nala někde vyhrabala jeho ponožku, věci do práce nebo kdo ví co a já mám co dělat, abych nebrečela. 
Na druhou stranu bych řekla, že chvíli trvá, než si člověk zvykne. Já vím, že se brzy dostanu do fáze, kdy mě nic z toho, co jsem teď napsala, nebude tankovat. Budu pár týdnů vkuse v pohodě  pak budu mít jeden velký “meltdown” a pak zase budu v pohodě. Teď je to čerstvý. Pak zase bude sranda, až se bude blížit návrat a až návrat nastane, abych si zvykla na to, že tu zase bude s náma. 
Jestli jsem v něčem dobrá, jakože fakt dobrá (s dovolením se pochválím), tak jak jsem se naučila za ty tři roky najet na svou rutinu. V momentě kdy odjel jsem se vrátila ke svému životu a zajela si svou rutinu. Nala, práce, škola, zábava. Kdybych nebyla líná zvednout zadek, tak Vám vyfotím, jak vypadá můj kalendář. KAŽDOU chvílí něco. Pokud nepočítám první víkend, co byl Caleb pryč, kdy jsem celou sobotu ležela v pyžamu v posteli a koukala se na Greys Anatomy, tak jsem neměla žádný “down time”. Každý den něco, každý víkend něco. 
S holkama se střídáme a vaříme si navzájem večeře. Jednou jdu k Leanně já, po druhý ona ke mě, pak jdu k Breck, Breck ke mě, sem tam jdeme s holkama ven na večeři. Každou neděli chodíme na kafe do Starbucks, kde se společně učíme. Pokud počasí dovolí, jdeme s holkama venčit naše psíky. Teď jsme víkend strávily vesměs v Nashville – měly jsme takový holčičí odpoledne, příští víkend jedeme do Nashville znova a v neděli jedeme pro Kirbyho! 🙂 
Prostě se soustředím na sebe, Nalu a na přátele. Hlavně zůstat co nejvíce zaneprázdněná. Abych pravdu řekla, tak mi kolikrát ani nepřijde, že už jsou to tři týdny, co je Caleb pryč. Přísahám, že je to jak kdyby odjel včera.
Co teda nesu těžce, tak zprávy. Normálně na zprávy nekoukám, ani nekoukám na to, co je na FB za drama – ráda se podívám na fotky přátel, jejich pejsků, detiček, zásnuby, svatby a kdo ví co ještě, ale takový ty odkazy na to, co se kde stalo, to se snažím ignorovat. Samozřejmě, že sleduji hodně stránek, co se armády týče. Noviny jako “Army times” aj. No a teď, co se stalo. 
DVA týdny zpátky jsem měla takový smutnější večer. Párkrát se mi zastesklo, pobrečela jsem si a prostě jsem prožívala to, že Caleb je pryč. Vzalo mě to. Nakonec jsem šla spát. Ráno vstanu, podívám se na Facebook. Klasika, jdu zkontrolovat, jestli mi nenapsal Caleb. První, co vidím, bylo “2 američtí vojáci zabiti v Afghánistánu”. Samozřejmě jsem spustila naprosto hysterický pláč. Trvalo mi pár minut, než jsem se odhodlala přečíst si, kde se co stalo. Uklidnila jsem se v momentě, kdy jsem viděla, že se to stalo na druhé straně Afghánistánu. Ale i tak jsem chtěla co nejdříve slyšet od Caleba, že je v pořádku. A paradoxně ani on netušil, co se stalo, takže se mi pak omlouval, že kdyby věděl, že se něco takovýho stalo, tak by našel cestu, jak mi napsat dříve. 
To mě neuvěřitelně vytáčí, co se médií týče. V momentě, kdy se něco takového stane, tak okamžitě dávají na internet, co se stalo zatímco armáda nezveřejnila jméno-jména dotyčných. Upřímně si myslím, že by měl být zákon, aby takové zprávy nebyly vpouštěny do světa, dokud rodina dotyčného není informována. Což někdy trvá víc jak 24 hodin. Mě se málem zastavilo srdce. Vzhledem k tomu, že na Hawaii jsou o 5 hodin pozadu (pokud teď nekecám), tak jsem se neobtěžovala psát rodičům. V mé pracovní době mi pak psala a volala mami, že jestli mi Caleb napsal. Následně volala. Nedokážu si představit, čím si jako rodič procházela, protože nejenom, že oni nejsou Calebův kontakt (já jsem jeho “Next of kin” jak tomu tady říkají), ale také netušili, kde přesně se nachází. Uklidnila jsem ji, že Caleb je 100% jinde. 
Od tý doby se zprávy hemží podobnými zprávami. A mě je z toho špatně. A to je přesně důvod, proč nekoukám na zprávy jako takové.. 
Jinak Caleb konečně dostal moje balíky. Trvalo to přesně 14 dní! Poslala jsem tři .. 

Také jsem Caleba a jeho “company” přihlásila na projekt, kdy si vojáci žádají o určitý počet balíků a dobrovolníci jim je pak posílají. Je to malá skupina a jsou to převážně rodiče vojáků studujících na West Point.. Já jsem žádala o 150 balíků z toho 20 pro ženský. Během 2 dnů se přihlásilo dost lidí a tím pádem 8 těhle lidí dohromady posílá 150 balíků Calebovi. 
A když jsme u těch balíků. 
Ozvalo se mi spousta lidí, kteří měli zájem posílat balíky našim – českým vojákům. Sehnala jsem adresu a poslala ji všem, kteří o ni měli zájem. Nakonec se ozvalo tolik lidí, že jsem nedělala nic jiného, než posílala adresy a nakonec se tak i rozhodla založit skupinu na podporu vojáků AČR. Ta skupina se naprosto úžasně rozjela a je tam cca 1500 lidí. Spousta holek už poslalo naprosto dechberoucí balíčky a já věřím, že to těm klukům a holkám v Afghánistánu udělá radost! 🙂 
Ty balíky pro ně znamenají moc. A já jsem si vistá, že čeští vojáci na to nejsou zvyklí, vidí to maximálně u Američanů, takže je to moc moc moc potěší. A já mam z toho obrovskou radost. Protože ten balík, poslaný z DOMOVA, je pro ně něco neuvěřitelného. Což mi připomíná, když Caleb dostal dopis od nějaké holčičky. Ten dopis nám visí na zdi! Máme ho zarámovaný a je v naší ložnici. Tak moc to pro něj znamenalo. 🙂 
A tímto bych také chtěla poděkovat všem, co se na tomhle “projektu” podílejí! 🙂 Jste úžasní! 
Tohle je moje zásoba na balíky! 🙂 
Nevím, jestli jsem o tom někdy psala, ale v momentě, kdy chlapí odjedou takhle na misi, tak se vždycky zákonitě začne všechno sr…. kazit. Stalo se mi to několikrát. Ať už to bylo, že mi prasklo hned několik žárovek, nebo se doma něco rozbilo a nebo se něco prostě potento. U nás to odnesla Nala. Chudák si zlomila nehet, tak ošklivě, že jsem s ní musela k veterináři.
Tak teď čekám, co bude dalšího. Vlastně …. já jsem tak trošku pomohla, že jsem urvala lustr 😀 … Prala jsem peřiny a když jsem se je snažila vyklepat, abych je mohla složit (tohle je fakt napsaný jak tatar, pardon), tak jsem peřinou urvala lustr. 😀 Mám hrůzu, co nás čeká příště. Zaručeně něco přestane fungovat. 
Když jsem u tý Nalinky, tak můžu být fakt ráda, že tu holku mojí zlatou mám. Je vidět, že jí Caleb chybí. Kolikrát sedí a brečí přede dveřma, kolikrát ho hledá nebo na něj čeká.. JE mi jí líto. Na druhou stranu se ode mě nehne na krok. 🙂 Díky ní je to o něco snesitelnější. Taky je to její poslední týden, jako jedináček. V neděli jedeme společně vyzvednout jejího bráchu Kirbyho. 
Alespoň můžu trénovat na miminko (ne, nejsem těhotná), vstávat v noci a podobně. 🙂 
Doufám, že bude pořád hezky, jako doteď, abych mohla Nalu a Kirbyho vzít na procházku. Máme tu krásnou přírodu kolem, kam chodíme na procházky.

Aaaaaaaa… co se týče našeho víkendu …. 
S holkama jsme vyrazily do salónu. A já jsem to teda skoro obrečela. 🙂 Měla jsem strašně dlouhý vlasy, který jsem musela nechat ostříhat. 🙁 Měla jsem je bohužel tak zničený, že to nešlo zachránit, takže jsem “krátkovlasá” (Pro mě to je krátký, až moc). 

Příští měsíc nás to čeká ještě jednou teda. Já bych chtěla moje konce ještě světlější, spíš takovou studenou blond. Nelíbí se mi tenhle “teplý odstín”. Ale nemůžu čekat zázraky, pokud teda bych nechtěla, aby mi znovu spálili vlasy. 
Blogerka roku 2016.. 
Možná jsem se o tom zmínila v minulém článku, ale jak to tak vypadá, tak můj blog byl nominován v Blogerce roku. Celá Blogerka roku šla upřímně kolem mě. Nikdy jsem to nesledovala a vlastně jsem ani netušila o co jde. Samozřejmě, že název napovídá, o čem to asi tak bude. Každopádně do letošního roku to šlo kolem mě. 
Když jsem dostala několik zpráv ohledně mé nominace, tak jsem to pak zase přestala sledovat. Měla jsem upřímně jiný starosti a já to dokonce vypustila z hlavy úplně dokud mi nepřišlo SPOUSTA zpráv s gratulacema. Nakonec jsem zjistila, že teda můj blog se v kategorii LIFE dostal do TOP 10. Což bylo nejenom příjemné a milé překvapení, ale taky obrovský šok. Nečekala jsem, že by můj blog byl natolik úspěšný, že by se dostal do TOP 10. A víte co, ať to dopadne jakkoliv, tak pro mě je to teda neuvěřitelný úspěch. A moc mě to těší. 
Každopádně, proč to zmiňuji …
Ať to dopadne jakkoliv – svět jde dál. A ať už to vyhraje kdokoliv, tak … já jsem vyhrála. A víte proč? Protože jsem díky blogu poznala neuvěřitelnou spoustu lidí, moje stránka i blog, má spousta “sledovatelů”, “čtenářů” … Pro mě jsou výhrou moji čtenáři – VY! A bez Vás, by ten blog nebyl tam, kde je, stejně tak moje veřejná stránka na FB. A já jsem za Vás vděčná. Pravdepodobně půlku z Vás nikdy osobně nepoznám, ale i tak jsem za každého z Vás nesmírně vděčná. Jsem ráda, že Vás baví číst moje články, baví Vás sledovat fotky a prožívat se mnou všechny ty srandy, ale i ty méně hezké momenty. 
Takže ještě jednou děkuji. Díky za Vaší podporu a díky za všechny Vaše komentáře a zprávy! 🙂 
Aaaa to by pro dnešek stačilo. Je 11 večer, já už na ten tu obrazovku sotva vidím! 🙂 
Přeji krásný začátek nového týdne! 

… See you later …

To, čeho jsem se obávala nejvíce, přišlo. 
Od roku 2012 jsem to byla já, kdo neustále nechával za sebou rodinu a přátele. Samozřejmě, že to bylo vždy emotivní a nesmírně těžké pro obě strany. Ale abych pravdu řekla, tak pro mě je-bylo a bude snazší být ta, která někam bere roha než ta, co musí toho druhého sledovat odcházet. 
Hodně často se setkávám s tím, že mi lidé připomínají, že přeci vím, do čeho jsem šla. Připomínají mi, že mise, výcviky a kdo ví co ještě, je přeci součástí práce mého muže a našeho života. Připomínají mi, že jsem to přeci mohla čekat, že na jedno či druhé dojde. Dřív či později. Taky mi hodně lidí připomíná, že v momentě, kdy jsem si vzala Caleba, jsem si vzala armádu – což teda pravda je, o tom žádná.  
Caleb a já jsme se poznali v roce 2013 a téhož roku jsme spolu začali i chodit. Je pravdou, že od prvního dne, co jsme spolu začali komunikovat, jsem byla varována, co život vojáka obnáší. Bylo mi několikrát připomenuto, vysvětleno i oznámeno, co ho čeká v nejbližších dnech, týdnech či měsících. Taky mi bylo několikrát připomenuto, že mám možnost vycouvat. 
Nejsem typ člověka, co by se nechal rozhodit překážkami. Nebojím se výzvy. Nebojím se zkusit něco nového. A nejsem typ člověka, co by nedal někomu šanci jenom pro to, že má “nevšední” povolání, které přináší rizika a ruzné překážky.
Sama jsem poznala lidi, kteří kroutili hlavou, když jsem řekla, že mým snem je stát se letuškou. Hodně lidí okamžitě vycouvalo. A taky jsem poznala lidi, u kterých vím, že by mi dali na výběr … buď já a nebo letuška. 
Měla jsem radost z toho, že Caleb byl u armády? Ne. Samozřejmě, chlap v uniformě je bomba. Neznám jediného člověka na světě, co by nevypadal v uniformě dobře. A je úplně jedno, jaká je to uniforma. Jenže to není o tom, jakou má kdo uniformu, není to o tom, jak kdo v jaké uniformě vypadá. 
Upřímně? Nevěděla jsem toho moc (spíš jsem nevěděla NIC) o české armádě natož abych věděla něco o té americké. Pár vojáků jsem poznala v pátek ve městě, do Atlanty jich z Fort Benning jezdí mraky, ale víc jsem nevěděla nic. A ještě teda jsem s napětím sledovala TV Show Army Wives na Netflixu.. Ale upřímně jsem se o to nikdy nezajímala, minimálně ne do detailů. Bulela jsem nad různými příspěky na FB – video z “Homecoming”, různý fotky a příběhy, který člověk čas od času vidí na FB či YOUTUBE, různá videa z Ellen show.. Jsem prostě cíťa a takový věci mě dostanou. Nemluvě o tom, že tady v USA je vidět vojáky na baseballu, NFL a kdo ví kde všude. Vždycky si pozvali někoho takhle na hřiště, hrála hymna, lidi stáli s rukou na srdci, a následně dotyčného člověka čekaly ovace. (To tak ve stručnosti)
Poprvé, kdy jsem si o armádě začala něco zjišťovat bylo, když jsem sledovala již zmíněný seriál Army Wives. Mluvili tam tenkrát o možnosti dopisování si s vojáky a posílání balíčků. Což odstartovalo moje posílání balíčků a dopisů. Nikdy jsem netušila, kdo dopis dostane, stejně jako jsem netušila, kdo dostane můj balíček. Většinou měli v poznámce informace, že balíček půjde k někomu, kdo nemá žádnout podporu doma a nebo prostě nic nedostává, nebo si to rozdělí mezi sebou. Vždycky byly u jednotlivých profilů napsané informace o tom, co potřebují, jaké mají možnosti (co se týče dostupnosti mikrovlnky atd), jestli tam mají vojandy, co případně poslat jim atd. To bylo jediné … Někdy si psali o hračky, aby je mohli dát dětem, někdy si psali o obrázky od dětí apod. 
Napadlo mě, že bych si někdy měla vzít někoho ve službě? Ještě k tomu v USA? Ne. 
Caleb je a byl vždycky naprosto úžasný, co se týče mé průpravy. Vždy mi řekl dopředu, co se chystá, vždy mi vysvětlil, jak to probíhá, co můžu očekávat. Vždycky mi dal veškeré informace, které mohl a nikdy mě nenechal na pospas mému osudu. 
Někdy jsem si říkala, že bych raději nevěděla, co se chystá a co mě čeká a nemine. 
I přes to, že se mě vždy snažil připravit na to, co nás čeká, tak to nikdy nebylo, není a nebude jednoduché. A stejně tak nebudu nikdy připravená na mise, dlouhé výcviky a kdo ví co ještě.
První mise (deployment) byla hračka. Minimálně pokud porovnám události před odjezdem. 
Když Caleb jel poprvé na misi, tak já jsem byla v Dubai a dokončovala můj výcvik. Caleb a já jsme nikdy neměli žádné loučení. Ani když jsem odlétala zpět do ČR po úspěšném ukončení druhého roku jako Au Pair. Ani nevím, jestli jsem to kdy psala na blog, ale Caleb a já jsme si mysleli, že stihne za mnou přijet – minimálně na letiště. Ten víkend, co jsme se viděli naposledy, jsme netušili, že to bylo naposledy na HODNĚ dlouhou dobu. Samozřejmě, že i tak to bylo emotivní. Ukápla slza na obou stranách, ale i tak jsme si mysleli, že to nejhorší teprve přijde. Nakonec jemu to nevyšlo. Prodloužil se mu proces stěhování se z Fort Benning a tak v době, kdy já nastupovala na let do NY on teprve vracel výbavu. 
Svým způsobem jsem byla ráda, že na letišti nebyl. Vím, že by pro mě bývalo bylo těžké odcházet. I když nemít možnost se rozloučit taky nebylo úplně úžasné. 
Že pojede na misi = 100% jsme se dozvěděli v době, kdy já byla v Anglii. A vlastně to byl i Caleb, kdo mě tlačil do toho, abych šla znovu zkusit pohovor na Emirates. Byla jsem pozvaná jak na pohovor k nim, tak k Etihad. Musela jsem si vybrat kam pojedu, jestli do Prahy nebo do Frankfurtu. Nakonec jsem zvolila Prahu a dobře jsem udělala. Ale to není podstatné, to spíš jako taková zajímavost. 
Caleb odlétal před dvěma lety ve stejnou dobu jako letos. Nečekalo nás žádné dramatické loučení. Také jsme spolu tou dobou nežili, nikdy předtím jsme spolu vyloženě nebydleli. Tudíž jsem netušila, jaké to je nebo respektive bude v případě, že bychom spolu sdíleli domácnost. 
Posledních pár týdnů jsem chodila domů a věděla, že brzy přijde den, kdy se vrátím domů a na mě tam nikdo nebude čekat, respektive, že tu Caleb na mě nebude čekat. Nebo že já nebudu moci čekat na něj s večeří. Bála jsem se dne, kdy budu vědět, že večeři budu jíst sama, do postele půjdu usínat sama. To jsem dřív nezažila, bylo to tenkrát jiné. Pro mě tohle bylo a je něco nového, protože tentokrát to není otázka 2-4 týdnů, tentokrát je to na pár měsíců. Tentokrát máme společný domov a společné psí miminko.
Během první mise byla nesmírná výhoda to, že jsem byla “co by kamenem dohodil” od Afghánistánu. 30 minut časový posun. Svým způsobem to byla i nevýhoda, protože jsem věděla, že jsem blízko od něj. Kolikrát jsem letěla otočku do Pákistánu a říkala si, jak jsem 6-10 hodin autem od Caleba. Svým způsobem bylo ubíjející být tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko. 
Samozřejmě i moje práce hrála obrovskou roli v mém “přežití”. Neustále jsem byla někde v čudu, spousta letů, cestování, s Demi jsme neustále chodily někam ven, taky jsme spolu dělaly “care packages” a vánoční přání. Ten rok utekl jako voda. 
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla opustit Emirates dřív, než jsem původně měla v plánu, bylo to, že jsme věděli, že brzy bude další mise … a tím pádem další odloučení a určitá doba, kdy bychom neměli absolutně žádnou šanci se vidět. 
Měla jsem vesměs dvě možnosti. Buď bych skončila, kdy jsem skončila a jela zpět do USA a nebo bych zůstala v Dubai a vrátila se do USA až po jeho druhé misi. 
Druhá možnost nepřipadala v úvahu. Nedokázala jsem si představit žít takovou dobu v odloučení. Byť pěvně věřím, že bychom to zvládli, nechtěla jsem to podstupovat. Nechtěla jsem se cítit mizerně kdykoliv jsem měla letět zpět do Dubaje. Nechtěla jsem brečet půlku dovolené, protože jsem věděla, že je to jenom “dovolená”. Nechtěla jsem být sama, ale chtěla jsem být vedle člověka, kterého miluji nadevše. 
Caleb mě nikdy nenutil vrátit se zpátky. Nikdy jsem nedostala ultimátum. Řekl mi, že až budu připravená na to se vrátit, tak on na mě bude čekat doma. Rozhodnutí nechal na mě. A já vím, že pro něj bylo nesmírně těžké vidět mě vzdát se něčeho, co jsem chtěla dělat celý svůj život a něco, co jsem milovala nadevše. Ať už ta společnost je jakákoliv, ať už si člověk prožil cokoliv. Milovala jsem lítání a splnila jsem si svůj – snad největší – sen. Vím, že kdyby měl možnost, tak by šel on za mnou. Ale to je jenom kdyby … 
Také jsem si nedokázala představit začít společný život po víc jak třech, skoro čtyřech letech vztahu. Oba jsme věděli, že si chceme užít minimálně rok spolu, než budeme vůbec zakládat rodinu. A představa, že bych se vrátila až kdo ví kdy, mi nebyla po chuti. Kdo ví, kdy bychom pak začali plánovat rodinu, kdybych bývala zůstala v Dubai.
Když jsem se v únoru stěhovala do USA, tak jsem si říkala, kolik nemáme času. Jak do října je daleko. Houby. Uteklo to jako voda. Přijde mi, že jsem šla spát v únoru a probudila se v říjnu. 
Deployment č. 2 – je to tady. 
Posledních pár dnů bylo hodně náročných. Kvůli Nale, práci a škole jsem byla v jednom kole, do toho mi přiletěla rodina, najednou bylo 18. 10. – datum mého pohovoru na zelenou kartu, šup ples a najednou vidím Caleba balit. A najednou z dní byly hodiny.. 
Měla jsem chvíle, kdy jsem byla vysmátá a vesměs si nepřipouštěla, že by se nějaká mise měla konat. Pak jsem měla chvíle, kdy jsem byla naštvaná (hodně slabý slovo) snad na celý svět, proklínala celou armádu a kdo ví koho ještě. Následovaly chvíle, kdy jsem byla v slzách. Pak byly chvíle, kdy jsem uklízela celý byt a dělala všechno možný, abych se zabavila a přišla tak na jiný myšlenky. A nebo jsem googlila, jaký budu posílat care packages. Už mám naplánovaných hned několik balíků. Vezmu obchody útokem! 
Když jsme u těch balíků, tak budu posílat i jednomu z jeho vojáků. Je to kluk z S. Korea. Nemá rodinu v USA, pár přátel – většina z nich je či bude s ním na misi, také je to jeho první mise. Caleb se o něj stará jak o vlastního. Tak jsem říkala, že s radostí mu udělám balíčky, ať má taky z něčeho radost. 🙂
To jsem ale odbočila … 
Nejdřív jsem chodila na záchod, do ložnice a nebo ven s Nalou, aby mě Caleb neviděl brečet. Přece jenom nechci, aby měl o mě starost. Postupně to přešlo v neustálý pláč, kdy mě Caleb musel několikrát utěšovat a připomínat mi, že to rychle uteče a stejně tak to všechno dobře dopadne. Jediný, co mě opravdu rozesmálo, když viděla Nalu, jak se mu snaží ukrást jeho výbavu. Vždycky něco našla na tý jeho hromadě a taky s tím rychle pak mazala pryč. Nakonec Calebovi rozkousala botu. Bohužel z jeho “dress blues”. Uniforma viz. foto

Samozřejmě ta bota je momentálně v horším stavu. Normálně bych byla naštvaná jak na Caleba, tak na Nalu, ale tentokrát jsem se jenom pousmála. Caleb opět dostal lekci, že nemá nechávat nic tam, kde se k tomu dostane Nala.. Nala, ta vyvázla z toho nejlépe. 🙂 Abych pravdu řekla, nějakým způsobem mi dělalo dobře vidět, že ničí něco armádního, haha. Taky jsem říkala, že bych se mohla nechat inspirovat. (Jen tak mimochodem, přítelkyně jednoho vojáka mu polila uniformu a veškeré vybavení bělidlem v naději, že ho nepošlou nikam.. Alespoň to zkusila. :D) Možná si nechám udělat plakát člověka, který DOBROVOLNĚ poslal naše chlapy a ženský na misi, jenom aby jeho jméno vypadalo dobře a on tak mohl získat vyšší hodnost. Ugh! A samozřejmě by následoval nákup šipek a házela bych šipky na jeho obličej. Caleb mi řekl, že pokud to udělám, ať nezničím zeď. 😀 
Také jsem měla moment, kdy mi bylo všechno jedno a přišla jsem si jak tělo bez duše. A taky bez emocí. Vůbec se mnou nic nehlo. 
Nakonec přišlo ráno a přišlo na řadu loučení s Nalou. Do toho mi chodily různé zprávy od rodiny a přátel, takže já půlku ani nečetla, protože jsem vždycky začala slzet. Když jsem viděla Caleba, jak se chystá na loučení s Nalou, tak jsem to už nevydržela a šla řvát do prádelny. Stála jsem nad sušičkou s prádlem v ruce a řvala. Chudák asi věděl, tak za mnou přišel a to už jsem začala víc. Po zbytek jeho loučení se s Nalou jsem se snažila to naprosto ignorovat a nedívat se ani na něj, ani na ní. Sedli jsme do auta, vyfotili selfíčko a já začala couvat. Jakmile jsem začala couvat, tak jsem začala brečet jako blázen. Na to mi Caleb začal utírat slzy a já spustila dvojnásob. A takhle vesměs probíhal celý den … Z ničeho nic jsem začala brečet a nemohla to zastavit. Celý den jsem se schovávala za slunečními brýlemi. 
Všichni naši kamarádi, co nás viděli u Caleba v práci, mi říkali, jak to zvládnu, jak se na ně můžu kdykoliv s čímkoliv obrátit, tak jsem spustila znovu. Ani do očí jsem se jim nemohla podívat, protože jsem okamžitě chtěla začít brečet.
V jednu chvíli, když jsem čekala na Caleba v autě (vzhledem k tomu, že měl u sebe zbraň, tak nesměl s ní do auta a musel všude pěšky), jsem zahlédla jiný pár s dětmi, jak se loučí. Samozřejmě jsem se na to dívat nechtěla ani nemohla, ale prostě jsem nemohla z nich spustit oči. A nakonec jsem začala bulet jako malá holka. A během doby, co jsem čekala s Calebem, jsem takových párů viděla víc. Musela jsem se vždycky otočit, protože jsem už byla unavená z toho neustálého pláče. Tohle bylo něco, co jsem znala jenom z youtube! 🙁
Co mě trošku mrzelo a mrzí, tak práce. Caleb měl odjíždět původně v jiný den, tudíž jsem si myslela, naivně, že není třeba žádat si o volno. Nakonec přišel domů, že odjíždí v ten a ten den a mě se udělalo zle. V práci jsem jim vše řekla, vysvětlila a oni, že dobrý, ať jim dám vědět, co a jak a až budu vědět, v kolik cca bych mohla dojet do práce. Nakonec z toho bylo to, že přijdu do práce ve 3. Jenže Calebův čas odjezdu se neustále posouval … Takže jsem zvedla telefon, volala jsem do práce a ptala se, jestli mě tak nutně potřebují nebo jestli můžu zůstat s manželem. Vesměs mi bylo řečeno, že se musím rozhodnout sama, jestli příjdu nebo nepříjdu. Radost neměli.. Měla jsem s nima asi 3 telefonáty. Nakonec jsem se opět – překvapivě – rozbrečela Calebovi, že nevím, co mám dělat. Ten mi řekl, ať jim zavolám a řeknu jim, že zůstávám s ním a do práce nepojedu. Jednak mi řekl, že jsem pro ně v posledních dnech dělala první poslední, v době, kdy jsem měla schválenou i slíbenou dovolenou jsem i přes to šla do práce, abych jim pomohla, nemluvě o tom, kdy mi volali za 5 12 abych přijela rychle do práce, že je řada na mě, abych byla sobec. Zvedla jsem telefon a řekla, že do práce dneska nejedu. V tento moment je pro mě důležitější rodina a každá minuta na víc s Calebem pro mě byla vzácná. A i kdybych dostala padáka, tak pořád mi ta práce za to nestojí. Jednak to není nic, co bych chtěla dělat a čím bych se chtěla živit a za další když na to přijde, tak bych pracovat nemusela. Jenomže já chci. Nejenom, že chci přispět do domácnosti, ale taky mít něco, co mě zaměstná. Nedokážu si představit být doma. Každopádně jsem zvědavá, jestli jsem se dostala do problému. Ale jsem ráda, že jsem do práce nešla. Nejenom, že jsem měla trošku víc času s Calebem, ale taky nejsem ve stavu, kdy jsem schopná fungovat. Celou cestu domů jsem řvala jako blázen, bolí mě hlava, celý den jsem vesměs ani nejedla a celkově to byl opravdu hodně náročný den. Vidím, jak po dopsání článku půjdu spát, protože jsem toho dvakrát tolik nenaspala. 
Sledovat Caleba, jak odchází, a vědět, že ho dřív jak za 5-6 měsíců neuvidím, mi zlomilo srdce. Hodně lidí se mě ptalo, jak dlouho je mise. Je 9 měsíců, Caleba čeká příští rok výcvik kvůli kterému se budeme stěhovat do GA, takže ho posílají domů dříve. I tak, 5-6 měsíců je strašně dlouhá doba. 
Vím, že budu v pohodě já i on, vím, že to všechno zvládneme.. Vím, že mám kolem sebe úžasnou rodinu a přátele. Vím, že mám spoustu lidí, na které se můžu kdykoliv s čímkoliv obrátit. A taky vím, že v tom nebudu sama. 
A vím, že mám VÁS. Většinu z Vás neznám osobně, pár z Vás znám virtuálně alespoň, ale i přes to veškeré Vaše komentáře a vzkazy pro mě znamenají strašně moc. Spousta z Vás mi napsalo nádherný, absolutně nádherný zprávy, spousta z Vás mi napsalo neuvěřitelně milé komentáře plné podpory. A já jsem za to nesmírně vděčná!
Jinak…
Řekla bych, že jsme svým způsobem zažily už horší věci. 
Ano, vím, do čeho jsem šla. Ano, byla jsem připravená na to, co mě čeká – teoreticky alespoň … Ano, je tohle vše je součástí práce mého muže, ale … 
Neznamená to, že je to pro mě jednoduchý. Neznamená to, že byť je to povolání, které se můj muž rozhodl vykonávat dobrovolně, že je to pro mě v něčem snazší.
Ať si každý myslí o vojácích svoje. Ať si každý myslí, co chce o Američanech. Ať si každý říká, co chce o čem chce.. 
Já jsem na svého muže hrdá. 
I KNOW THE DRILL.
My heart, be still. 
I hear the call
within these walls.
My heart, be still.
You’ve gone before
And I am here
When Open Door,
You’re standing there.
My heart, be still.
Although I know
That you must go.
Although I know
You end up here.
My heart still hurts,
My heart still fears,
When you come back,
My heart, be still. 
Loučení nikdy nebylo, není a nebude jednoduché. Člověk by býval řekl, že když už se loučí po Xté, že to bude snažší. Nebude. Můj oblíbený citát … 
HOW LUCKY AM I TO HAVE SOMETHING THAT MAKES SAYING GOODBYE SO HARD … 
V mém případě “SOMETHING” je “SOMEONE” … 
Ještě jednou děkuji za Vaši podporu. 
A na závěr bych chtěla poděkovat za nominaci na Blogerka Roku 2016. Tahle soutěž jde upřímně mimo mě. Vesměs jsem o ní pořádně ani nevěděla do dnešního dne. Ale i tak to pro mě hodně znamená. Nejvíc si vážím toho, že je Vás tolik, kolik baví číst můj blog či sledovat mojí stránku. Jsem neuvěřitelně vděčná za to, že je tolik lidí, co se mnou prožívají moje dobrodružství. Někteří od samého začátku – Au Pair, někdo se přidal během mého splněného snu v Dubai a někdo třeba začíná číst moje příběhy. 
Každopádně to je pro mě to nejcennější. Ale i tak si nominace vážím. A chtěla jsem za to poděkovat! 🙂
Budu se snažit napsat další článek – o návštěvě rodičů a celém procesu ohledně mé zelené karty. Ale teď se musím soustředit na školu. Mám za sebou první dva testy, ale před sebou toho mám ještě mraky. Chtěla bych mít náskok, kort když příští měsíc budeme mít Kirbyho! 🙂 
Ještě jednou děkuji. ZA VŠECHNO! 
Přeji krásný začátek týdne..

Stále žiju! :)

Po sto letech jsem konečně našla chvíli na blog! 🙂

A od té doby se toho stalo SPOUSTA!

Samozřejmě, že si nepamatuju půlku věcí, o kterých jsem chtěla napsat. Vesměs celé léto jsme byli v jednom kole. Dovolená, různé výlety, akce a spousta dalšího.

Dovolenou jsme letos strávili na Floridě (Sarasota, Siesta Key). Cestou na Floridu jsme se zastavili v Georgii, kdy jsem měla možnost se podívat na mojí HF a především Roberta a zavzpomínat na dobu Au Pairkování. Na dovolené jsme byli jenom týden, protože Breck musela do práce. Ale i tak to nemělo chybu a my jsme si užili naprosto úžasnou dovolenou. Fotky jsem dávala na FB, takže kdo sledujete mojí FB stránku, tak tam najdete veškeré fotky. Sem jich dám jenom pár.

Na dovolené jsme se potkali s bráchou mojí spolužačky ze základky a jeho přítelkyní. Což bylo strašně fajn. Přece jenom tady nemám kolem sebe nikoho z ČR. Takže to bylo velice příjemné setkání a Caleb alespoň procvičil jeho velice velice velice základní znalosti češtiny. 🙂 
Celé léto jsme vesměs trávili v Nashville nebo tady u nás v Clarksville. Většinu času jsme strávili s Breck a jejím manželem Erikem. Caleb zná Erika z práce, znají se už pár let a díky tomu, že jsou kamarádi, nás dali dohromady s Breck. Což je jedna z mých vůbec nejbližších kamarádek. Teď jenom čekáme, až přiletí Demetra a budeme komplet! 
                        

Kromě toho jsem chodila celé léto do USO a netrpělivě čekala na to, až mi přijde pracovní povolení. K mému překvapení šlo všechno rychle. Pracovní povolení + Advance Parole (vesměs je to povolení k vycestování z USA, což já chtěla jenom kdyby náhodou se nedej Bože něco stalo a já potřebovala domů) přišlo k mému překvapení rychle. Tou dobou jsem byla kamarádkou doporučená na pozici koordinátorky v jedné z Au Pair agentur. To dopadlo dobře, práci jsem získala. Vesměs jsem šla do toho především z toho důvodu, abych neměla díru v životopise. Celý ten jejich výcvik jsem dělala asi 2 týdny, protože jsem neměla vůbec čas. Bylo toho hodně, co se týče starostí ohledně mojí zelený karty a obíhání úřadů a bank. Ten výcvik nebyl težký, alespoň převážná většina pro mě byla jednoduchá už jenom z toho důvodu, že jsem Au Pair byla kdysi dávno, stejně tak sleduji skupinu, co jsem před pěti lety založila. 🙂

Ještě před tím, než mi přišla karta s pracovním povolením, tak přišla pozvánka na pohovor na zelenou kartu. Samozřejmě, to bych nebyla já, abych to neměla komplikovaný. Vtipně datum pohovoru byl v době, kdy Caleb byl (stále je) na výcviku. Takže já jsem od tý doby strávila dost dlouhou dobu na telefonu s USCIS, stejně jako jsme s Calebem psali dopis na pobočku USCIS, kam máme přijet na pohovor. Ptali jsme se, co máme dělat, že Caleb bude na výcviku, ze kterého ho bohužel neomluví, že je to nesmírně duležitý výcvik před misí atd. Vtipně nám přišel dopis s tím, že na NAŠI žádost pohovor zrušili, což mě nesmírně vytočilo, protože jsme rušit nic nechtěli. Nakonec vše dobře dopadlo a po třech týdnech nám přišlo vyjádření, že nám schválili změnu datumu a následně nás pozvali na pohovor v říjnu. Díky Bohu v době, kdy Caleb bude ještě v USA!

Vypadám jak vrah, ale co … 😀 
Po obdržení této karty následoval kolotoč s úřady a bankou. Jelikož Caleb má banku, které je jenom pro “military” rodiny, tak nebylo úplně jednoduché mě přidat na jeho účet, abychom měli společný účet. Mimo jiné jsem potřebovala SSN = Social Security Number, což je vesměs něco jako rodné číslo. Tady máte o tom čtění, co to je a k čemu to přesně slouží: SOCIAL SECURITY NUMBER
Moje SSN, které jsem získala v době, kdy jsem byla Au Pair, mělo stále moje rodné příjmení. Takže jsem musela jít, udělat si účet u jiné banky, kde jim paradoxně stačil jenom certifikát ze svatby a vydali mi kartu na moje vyvdané příjmení. Jakmile jsem si změnila příjmení na SSN, tak mě konečně přidali na Calebovo účet v jeho bance. Byla to jedna velká otrava. Další sranda je, že jsme museli řešit přidání mě na nájemní smlouvu, což jsme do teď nedodělali, protože Caleb je pryč a vrátí se až v pondělí. Také potřebuji vyřídit řidičák, což ještě potrvá, jelikož tady chtějí zelenou kartu a moje pracovní povolení jim nestačí. Je to stát od státu. Takže já stále řídím na český/mezinárodní řidičák. 
Důvod, proč všechno takhle “hrotíme”, tak to jenom pro to, že mám SEZNAM od USCIS, co chtějí jako důkaz manželství. Vdát se tu není jen tak a USCIS se neuspokojí jenom s oddacím listem. Takže máme seznam, že chtějí vidět naše bankovní účty, idelálně mít společný bankovní účet (což máme dva), chtějí vidět nájemní smlouvu, majetek, smlouvy na auta, pojištění atd. atd. atd. 
A jakmile se vyřeší papíry s imigračním, tak si musím vyřídit doklady v ČR, změnit si příjmení v pase atd. 
Vzhledem k tomu, že Caleb jede na další misi, tak potřebuji ještě dalších x papírů vyřídit. Plnou generální moc, plnou vojenskou moc, poslední vůli = údajně je doporučeno mít mojí i Calebovo. Nevím, z čeho je mi víc špatně, jestli z toho, že já bych si měla dělat poslední vůli nebo z toho, že budu muset s Calebem procházet jeho poslední vůli a zjišťovat, jak chce být pochován. Jenom ta myšlenka mě děsí. Pro to byl pro mě asi náš první deployment/mise jednodušší, protože jsme nebyli manželé a já si nemusela procházet tím, že jsme řešili jeho poslední vůli. Fakt mi z toho není dobře. 
No, bude to ještě sranda. Všechno to papírování a obíhání úřadů atd. 
Po pracovním povolení jsem se rozhodla, že začnu hledat práci. Abych pravdu řekla, absolutně jsem netušila, co chci a nechci dělat. Hlavně bydlíme na malém městě, je tu SPOUSTA nezaměstaných lidí (obzvlášť manželky/manželé vojáků) a do toho nejsem Američanka, nemám tady vzdělání a máme možná 7 měsíců, než se budeme stěhovat. Takže jsem měla hrůzu, že práci nenajdu. Tou dobou jsem taky řešila, co chci studovat a čemu bych se chtěla věnovat. Caleb mi neustále připomínal, abych nekoukala na peníze a snažila se najít něco, co mě bude bavit. Jenže tady prostě nejde dělat to, co mě baví a mít za to slušný peníze. Nechci investovat do školy, abych ve finále vydělávala i se vzděláním mizerný peníze. Chci si samozřejmě najít něco, co mě bude bavit a co mi vydělá slušný peníze. Nakonec jsem se rozhodla pro zdravotnictví. Začnu s Medical Office Administration a rozhodnu se, kam dál. Tuhle školu mi platí armáda, musela jsem se rozhodovat rychle, protože Caleb bude příští rok na jaře povýšen na kapitána a tím pádem já bych ztratila ten příspěvek na školu. Někde začít musím. Kamarádka teď začala studovat sonography, což vypadá docela zajímavě. Minulý víkend mě vzala do školy, kde mi ona a její spolužačky dělaly ultrazvuk. Holky byly strašně super, ukázaly mi všechno, co kde je, co vidí, co nevidí kvůli “gas bubbles” haha … Teď mě v rámci čeká terminilogie a seznámení se se vším, tak uvidíme, co mě zaujme. Možná bych mohla i zkusit i tohle. Vypadá to zajímavě, mě to rozhodně bavilo a hlavně tady (v TN) lidi začínají na 30 dolarech za hodinu, když vylezou ze školy. Můj zubař mi říkal, ať jdu na hygienu a pokud možno ať jsem u dětského zubaře, protože to jsou prej peníze za nic, protože většinu práce dělá asistent zubaře a hygienický technik pak dělá minumum a jsou opět za to slušné peníze. Tak uvidíme.. Mám teď dost času přemýšlet nad tím, jakým směrem se vydám. Jsem ale nadšená, že začínám můj program příští měsíc. I když nebudu lhát, mam obavu, protože jsem ze školy už pár let. Takže to asi bude bolestivý proces znovu učit se. 
S holkama jsme ale začaly chodit každou neděli do Starbucks, dělat úkoly a věnovat se škole/práci. Díky bohu mám hodně kamarádek, co jsou v zdravotnictví a tak mám někoho, kdo mi pomůže s vysvětlením věcí atd. 
Teď k práci…
V okolí nabírali hodně lidí do školek, takže jsem poslala životopisy a k mému překvapení mi přišlo pár pozvánek na pohovor. Hned první pohovor, co jsem měla, tak jsem dostala práci a vesměs okamžite tu nabídku přijala. Jednak je to školka, které je 10 minut od baráku, je to 5 minut od mojí kamarádky, která má obrovskou zahradu a dva pejsky, takže já vždycky, když jdu do práce, tak se zastavím u ní a pokud počasí dovolí, tak nechám Nalu a její pejsky lítat po zahradě a pak za nima jedu během mojí pauzy na oběd a následně po práci. 🙂 A navíc mají pracovní dny pondělí až pátek (některé školky tady jsou i o víkendu, minimálně soboty). A za další, potřebuju něco, abych měla co dělat a nezbláznila se doma, až bude Caleb na misi.

Když jsem řekla Calebovi, že začínám školu příští měsíc a že mám vesměs dvě práce, tak si klepal na čelo, jestli jsem normální a proč si nedám pauzu. No nevím, mě to po Emirates stačilo. Bylo super chodit do USO, USO mám ráda a určitě plánuji čas od času chodit pomáhat, mám víc jak polovinu hodin splněnou na to, abych dostala dopis od prezidenta USA, a jsou tam lidé, se kterými ráda pracuji a kteří se stali mojí druhou rodinou! 🙂 Nebudu lhát, ale chybělo mi vydělávat si, mít “vlastní” peníze. My teda fungujeme tak, že, co je moje, to je tvoje, neexistuje žádný “moje peníze”, “Calebovo peníze”. Jsme manželé, máme společný účty v bance. Ale prostě chybělo mi přispívat do domácnosti. Do nedávna to byl Caleb, co mě vesměs živil. A já prostě nejsem člověk, co se nechá takhle vyživovat, haha. Navíc, před rokem, když jsme se brali, tak mi Caleb tak trošku oznámil, že by rád, abych byla doma s dětma, až je budeme mít, takže si nepřeje, abych pracovala. Takže já chci využít toho, že momentálně děti nemáme a že mám možnost vydělat a ušetřit dost peněz. 🙂

Práce probíhala asi následovně. 
V pondělí jsem měla pohovor, kdy mi vesměs řekla, že mě chtějí, ale potřebovala zjistit, jestli nebude problém s tím, že chci volno, až tu budou moji rodiče – ano brácha s našima přiletí na dovolenou v říjnu! Takže v úterý brzo ráno mi volali, že jestli můžu jít ve středu na otisky. Ve středu jsem šla na otisky, pak mi odpoledne volali, že jestli můžu přijít na výcvik ve čtvrtek a vesměs ten den jsem začala normálně pracovat, protože jsem byla s dětma, 3 až 4 roky a pak ve třídě dvouletých dětí. Teď jsem byla vesměs celý týden s miminkama pod rok. Střídala jsem dvě třídy s mimčama. V pondělí budeme mít nové miminko, 7 týdnů staré. Myslela jsem, že to ořvu za tu maminu. Mě by to rvalo srdce nechat díte takhle maličké ve školce. Já si stojím za tím, že minimálně rok, alespoň ten rok, by měla bejt máma s miminkem doma. Tady v USA je to s prominutím na hov.. Mateřská dovolená jim tu nic neříká. Mají 6 týdnů, někde o pár týdnů víc, většinou je to neplacený. Když řeknu, jak to funguje u nás, tak na mě koukají, jako kdybych spadla z nebe. Ve školce, kde pracuji, mě ze začátku hodně posílali mezi třídama = od miminek po školáky. (Mají třídu pro děti školního věku, vesměs je to místo, kde děti můžou počkat až je rodiče vyzvednou po práci, než aby platili za nanny či babysitterku. Zatím to byl obrovský úspěch, ve školce mi děti říkají Ms. Miki, dostala jsem pár obrázků a pár dětí si mě pamatuje a když mě vidí, tak za mnou běží, aby mě objali .. Ms. Miiiiikkkiiiiiiiiiii …. 🙂 
Příští měsíc nás čeká PLES! Já se na ten ples tak těším, že to není možný. Nejenom, že jsem pomáhala na dekoracích, na kterých stále pracujeme, ale budeme mít speciálního hosta! 
NOAH GALLOWAY
Ten chlap je neuvěřitelně inspirativní člověk. Byl tady “stationed”, kde je teď Caleb. A stalo se mu to na misi. Pro hodně lidí je to velká pocta, že půjde na náš ples a bude mluvčím na plese.

A takhle probíhají přípravy plesu a dekorace.

Jsem zvědavá, jak to bude vypadat ve finále. Pak sem dám fotky! 🙂
A když jsme u tý armády, tak mi přišlo pozvání na předávání cen dobrovolníkům od Calebovo jednotky. Takže jsem na to zvědavá. Koukala jsem na tu pozvánku jak z jara. 🙂
Také se chystáme na Halloween. Já doufám, že tu Caleb ještě bude. Nala je asi jediná, která má kostým. Caleb a já musíme vymyslet, za co půjdeme. 😀
Když už jsme u tý naší cácory, tak ta roste jako z vody! 🙂 Je to pořád veselý a hravý štěně, rozhodně teda to není můj pejsek. Ta si zvolila jako páníčka Caleba. Nedávno jsme jí přihlásili na “therapy dog”, takže nás pozvali do nemocnice, aby ji otestovali, jestli je vhodná kandidátka. Je pořád malá na to, aby tohle dělala, testy dřív jak v prosinci dělat nemůže, protože musí bejt alespoň rok stará. Ale řekli nám, že je výborná kandidátka a byli velice překvapení, jak jí to šlo a jak hezky poslouchala, kort když jí bylo tou dobou 8 měsíců. 🙂

Také plánujeme pořídit Nale v zimě/na jaře bráchu. 🙂 A Caleb vtipně nechce corgiho. Pořád je má rád, ale po té, co jsme tu měli Pippina, tak zjistil, že to asi není plemeno pro něj. Nevim no. Já mu řekla, že pokud změní názor, tak je mi jedno, jestli si corgiho nakonec pořídí. Momentálně je ve fázi, že ho nechce. Uvidíme, jak to ještě dopadne teda no. 
V červenci to byl rok, co mě Caleb požádal o ruku! A před pár dny to byl rok, co jsme manžele! 🙂 Uteklo to jako voda.

V pátek po příchodu z práce na mě čekaly růže od Caleba. Nevěděla jsem, jestli brečet štěstím nebo bejt nešťastná z toho, že tu nebyl, abychom to mohli společně oslavit. Měla jsem štěstí, že mám úžasné kamarádky, protože ty mě vzaly na večeři, abychom oslavily nejenom moje výročí, ale i úspechy, co se týče práce a školy. To bylo fajn! 🙂
Každopádně jsem nesmírně šťastná. Mám úžasného chlapa, naše chlupaté miminko a život je prostě pohádka s nima. Kdo by to býval řekl, že Au Pair v USA mi obrátí život vzhůru nohama! Doufám, že příští rok pro nás bude velkým rokem, pokud půjde vše dobře. 🙂

Mimo tohle všechno jsem byla tohle léto velice aktivní, co se týče Ranger School. Jsem adminem ve skupinách na podporu vojáků v Ranger School. Letos jsme rozšířili podporu na vojáky, kteří jsou posláni do USA na tento výcvik z různých koutů světa. Už jsme měli i vojáka z ČR a já tak měla jedinečnou příležitost poznat novou kamarádku, Danču, která se nechala inspirovat skupinami v USA a snaží se rozjet skupiny na podporu vojáků AČR.

My jsme s Calebem adpotovali vojáka z Litvy! 🙂 Poslali jsme mu balíček a pravidelně posílali dopisy. Teď v pátek měl graduation a získal jeho Ranger Tab. Mimo něj jsme poslali dopisy vojákům z Lebanonu, Mexika, Polska, Liberie, Singapore, Iraq a mnoho dalších! Už máme doma plnou krabici dopisů od nich. Přišlo nám spousta nádherných dopisů, kdy jsem kolikrát měla co dělat, abych nebrečela. 

No a to je tak ve zkratce asi všechno! 🙂 Čeká nás hodně náročný měsíc a já asi budu méně aktivní. Pravděpodobně nebudu psát další článek, dokud Caleb nebude na misi. Nejenom, že mi přijede rodina, plánujeme výlet do Georgia za mojí HF a Robertem, ale taky budu chtít strávit veškerý čas s Calebem. Pokud vše půjde dobře, tak v listopadu přiletí Demetra! Jak mi ta holka chybí … To snad není ani možný! Tak držte prosím palečky, ať to vše dobře dopadne! A já zkusím napsat další článek co nejdřív to půjde.

Mějte se zatím hezky! 🙂

Začátek léta

Well, HELLO, HELLO!

K mému překvapení usedám na gauč s “compjůtrem” v ruce, připravená sepsat všechny zážitky z uplynulých dní. Když jsem pracovala na mém posledním článku, tak jsem si říkala, že mi to zase bude trval celou věčnost, než se dostanu k novému článku. Pravděpodobně mě popohnal fakt, že 1. Budeme odjíždět na Floridu z čehož plyne, že po dovolené zase bude milion věcí, o kterých budu chtít napsat 2. Jsme v poslední době neustále něco podnikali a já mam tak neskutečně moc FOTEK a zážitků

Život/léto v TN.

Mám dojem, že jsem to zmínila několikrát, ale život v TN/KY mě moc neuchvátil. Na otázku “Jak se ti tady líbí” odpovídám zásadně, že to není nic, z čeho by si člověk měl sednout na zadek. TN/KY prostě není nic pro mě. Je fakt, že jsem asi zhýčkaná životem v Atlantě a samozřejmě se na mě podepsalo veškeré to cestování. Všechna ta krásná místa, nádherné země a skvělá města, která jsem navštívila v posledních dvou letech.
Místo, kde žijeme, zásadně nazývám “In the middle of nowhere”. Prostě kde nic, tu nic. Když tohle někomu řeknu, tak okamžitě řekne “Ale co Nashville, můžeš jet do Nashville, ten není daleko”. Tak já nevím, Nashville je super místo, je to “něco jiného” než na co jsem byla kdy v USA zvyklá, jiní lidi, jiný styl života. Prostě je to tu trošku jiný. ALE! Nashville se dá procestovat během dne, když na to přijde. Respektive vidět takový to “důležitý”. Když jsem tu byla poprvé (kdysi dávno jako Au Pair), tak jsme sem jely s holkama na víkend. Podotýkám, že druhý den jsme nevěděly, co dělat. Prošly jsme celý město, vyjely i trošku mimo, podívat se na kukačku. Přišlo mi, že víkend stačil – a to bohatě. Samozřejmě se najdou lidé, kteří v tomto se mnou souhlasit nebudou. Budiž. Každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného a stejně tak se každému líbí něco jiného.
Přijde mi, že na jednu stranu tady není toho moc dělat. Dneska za mnou přijela Juliana s Carol a já upřímně netušila, kam je tady mám vzít, co by stálo za to vidět.
Pro Caleba je ale tohle místo hotový ráj na zemi. Už jsem to psala několikrát, on je přesně ten typ člověka, co by nejraději bydlel na samotě u lesa, daleko od civilizace. Já jsem pravý opak. Potřebuji ruch, potřebuji takový ten život města. Například život v Dunwoody (kde jsem žila s mojí HF) mi přišel naprosto perfektní. Nádherný místo, menší město na okraji Atlanty. Do centra Atlanty to bylo cca půl hodinka. Naprosto, ale naprosto ideální. Všechno po ruce. Od parků po já nevim co.
Tady člověk musí skoro hodinu do Nashville a taky to není žádný šlágr.

Jsem ráda v přírodě, ale taky nejsem člověk, co má potřebu každý víkend chodit na ryby. Caleb naopak rybaření zbožňuje. Uklidňuje ho, baví ho to.. Má rád ten klid a TICHO (obzvlášť pokud já zůstanu doma a on jde sám, to je pak TOP! Protože já tu hubu nezavřu :-D)
Nevadí mi jít sem a tam s ním. Nejsem velká rybářka, nemám na to trpělivost, nebaví mě sedět a čekat na sebemenší signál, že nějaká rybka požírá mojí žížalu. Kdybyste se zeptali Caleba, tak by Vám řekl, že jediný, kdy si užívám rybaření je, když chytím rybu a když to netrvá celou věčnost. Jakmile vidím, že teda něco tam dole zápasí s tou žížalou, tak bych mu nejraději vyrvala prut z ruky. Jakmile ale se nic neděje, tak já koukám neustále na telefon či na hodinky a modlím se, aby řekl, že půjdeme konečně domů. 😀

Další velký hit je tady lovení. Nejsem toho velký fanoušek. Nemám zájem lítat po poli s puškou a střílet na Bambiho. Kamkoliv jdete do obchodu, tak mají TUNU vybavení na lov, všechny ty hadry – nejlepší jsou ty v růžový barvě. Normálně mi to pije krev a radši bych šla ven v pytli na brambory než v tomhle. Někomu se to třeba líbí, ale kolikrát mi přijde, že tady člověk nic normálního na sebe nesežene. 😀 Rozhodně to teda není něco, co by mě zaujalo a co bych tu chtěla ve svým volným čase dělat.

Chybí mi tu restaurace, pořádný restaurace tím myslím. Ne fast food občerstvení, ne místa jako “Olive Garden”, “Logans” apod. Pokud člověk chce na “lepší” večeři – DATE NIGHT – tak musí do Nashville.

ALE … 

Co je fakt super, tak spousta možností kempování. Já totiž kempování naprosto miluju. A upřímně doufám, že vyrazíme pod stan alespoň na víkend nebo na pár dní během Calebovo dovolené. Teď jsme vyrazili “sjíždět řeku”. A musím říct, že jsem si to nesmírně užila, pominu-li fakt, že jsem se při pokusu vyskočit zpět na ten kruh ztratila moje oblíbené sluneční brýle, jelikož jsem se s tím kruhem převrátila. 😀
Ale to bylo fakt SUPER. Nevěděla jsem, že je tu taková možnost. Breck s Erikem navrhli, že bychom mohli něco podobného vyzkoušet, tak jsme sedli jednu sobotu do auta, nabrali je doma a vyrazili na řeku.

  Pro citlivé čtenáře prosím PRESKOČIT – Začátek našeho výletu nebyl nejslavnější. Po cestě jsem přejela veverku a málem tak způsobila nehodu. Respektive jedu a za mnou jel Bryan na motorce. Nevěděl, jak se na místo určení dostat, tak se rozhodl, že pojede za náma a já ho navedu. Klasika. Jedu, jedu, jedu … najednou vidím veverku, jak mi běží přes cestu. Zastavila se, vyměnily jsme si oční kontakt, potvora se rozběhla a bump bump. Teď někdo by možná řekl, že proč jsem nezabrzdila. No asi takhle. Modlila jsem se, aby se ta veverka znovu nerozběhla. Takhle už jsem přejela veverku jednou, když jsem jela s Robertem ze školky domů. Naprosto stejný scénář. Bohužel, k mé smůle, se veverka rozběhla mě přímo pod kola. Mohla jsem prudce zabrzdit čímž bych pak měla motorku v ….. mého auta a Bryana pravděpodobně na střeše. A jelikož z náma jelo víc lidí, tak to prostě nepřipadalo v úvahu. Bryan mi pak řekl, že i tak málem došlo k nehodě, protože moje kola veverku vystřelila přímo na něj, takže musel zamanévrovat. No všechno, skoro teda, dobře dopadlo. Já samozřejmě z toho byla hotová celý den.

Přijeli jsme na místo, zaparkovali, schovali veškeré věci do auta a vyrazili zaplatit náš výlet. Půjčovali jsme si ty kruhy, stejně jako jeden přímo na nás chladič, který byl plný jídla a alkoholu. Pak pro nás přijel školní autobus a odvezl nás na místo činu.

Hlavně vše ZDOKUMENTOVAT! 

To bylo po druhé v životě, co jsem jela školním autobusem. Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že jsem telefon nechala v autě – byť to bylo to nejlepší a nejchytřejší řešení vzhledem k tomu, že se se mnou ke konci kruh převrhl při mém neuspěšném pokusu dostat se zpátky do něj.
Tak příště! 🙂

Pán nás dovezl k řece, vysvětlil nám co a jak, co máme, nemáme dělat, jak se máme a nemáme chovat, kolik máme času a tak dále. Pak nám dal veškeré potřebné vybavení, co jsme si zaplatili na vypůjčení a šlo se na věc.

Trvalo nám asi hodinku a půl, skoro dvě dostat se do cíle. Každopádně to stálo za to a my jsme si to nesmírně užili. Teď přemýšlíme, že půjdeme znovu, tentokrát v GA. Chystáme se do Atlanty v pondělí a Juliana navrhla, že bychom mohli tohle podniknout znova. 🙂

Večer jsme pak vyrazili na ryby. Caleb byl nadšený jako malý kluk, protože Erik v životě na rybách nebyl. Já “naučila” Nalu plavat, takže to byl WIN:WIN. Respektive jsem s ní šla do řeky dost hluboko na to, aby přišla na to, že vlastně plavat umí celou dobu. 🙂

Celkově to byl úspěch. Caleb chytil pár ryb, naučil Erika chytat ryby, ten mimochodem ulovil svou první rybičku a já si odvážela vesměs cizího psa. Vezla jsem Nalu krásně čistou, bílou … Vracela jsem se s hnědým psem, který tentokrát neměl zájem se koupat. Nejenom, že při jejím koupání jsem musela 3x vypustit a napustit vanu, několikrát ji chytat po celým bytě, také jsem se při tom vesměs vykoupala já a následoval úklid koupelny, která vypadala jak po konci světa. HNUS. 😀 Samozřejmě došlo na “Pomůžeš mi prosím vykoupat Nalu?” “Nala je tvůj pes” …. No dobrý, však já mu to vrátím až bude mít corgiho. (Pokud vůbec corgi bude, snažím se prosadit ECGR – English Cream Golden Retriever)

Taky tu máme krásné počasí, takže neustále grilujeme a připravujeme naše psí miláčky na dovolenou na Floridě. 🙂 Nejraději bych však vzala všechny moje kamarády opejkat buřty. 🙂 Vím o obchodě v Atlantě, kde se dají sehnat alespoň německý, tak by nebylo od věci je představit opejkání buřtů až budeme na Floridě.

Tak a teď k FAMILY PT. Calebovo “company” pořádala tzv. Family PT. Bohužel zatím nemám k dispozici fotky, ale alespoň mám tu, kde jsem Calebovi vrazila do obličeje “koláč” vesměs “talíř plný šlehačky”.
Naše FRG pořádalo FAMILY PT day jednak pro to, aby jsme my, manželky/manželé, děti a já nevím kdo všechno, měli možnost poznat něco z jejich dne. Spousta vojáků přivedlo svoje 4nohé miláčky (stejně tak my přivedli Nalu), bylo tam relativně dost dětí a pár manželek/manželů.
Postavili nás do “formace” v první řadě stáli vojáci s jejich rodinama a za náma byli všichni, co nikoho nepřivedli. Přišla na řadu “rozcvička” … Pak následovalo rozdělení do týmů a následně jsme šli plnit různé cvičení. Jedno cvičení bylo například šplh po provazu, další bylo běh se zbraní. To jsem podstoupila já s Calebem i Nalou. Vzali jsme zbraň do ruky, samozřejmě to nebyla pravá zbraň, ale mají takový “náhražky”, co občas používají. My dokonce máme i jednu doma, daleko větší a daleko těžší. I tak se tahle věcička pronesla. Vesměs jsme měli běžet, spadnout na zem, zaměřit a dělat, že číháme/střílíme, pak se rychle zvednout a zase na zem a takhle to člověk opakoval. Bylo tam toho spousta. Pak jsme měli opět formaci. Tentokrát jsme se protahovali.
Následovala snídaně. Takže jsme se všichni odebrali najíst. Pravidlo je, že první jí vojáci a jejich manželky/děti až po nich přicházejí na řadu “officers” a jejich manželky. Takže my jsme seděli a čekali, až na nás přijde řada. Já teda jedla po cestě na základnu, takže se ládoval jenom Caleb a Nala.
Pak přišla na řadu aukce. Vesměs šlo o to vybrat peníze pro FRG – FRG pak sponzoruje různé akce, část financí jde na pořádání plesu, pak na “care packages” pro vojáky, kteří jsou na misi a spousta dalšího!
Aukce probíhala následovně. Kdokoliv mohl navrhnout člověka, který dostane “koláčem” do obličeje. Kdo nabídl nejvíc peněz měl tu čest dopřát dotyčnému šlehačku. Caleb se smál, že jeho nominovat nikdo nebude, že je na všechny hodnej v práci a je oblíbený (což je pravda), jenže na to já mu řekla, že už jenom z toho důvodu, že tam jsem já, ho někdo nominovat bude. No co jsem říkala, jeho velitel ho nominoval, zaplatil 75 dolarů a pak zavolal mě. Vzal můj telefon z ruky, podal mi talíř plný šlehačky a za povzbuzování všech přítomných jsem Calebovi vrazila talíř plný šlehačky do obličeje. 😀 Nala mu to později slízala z obličeje. Zasmáli jsme se všichni. I Caleb se tím bavil. Je pro každou špatnost a rozhodně je typ člověka, co rád přispěje pro dobré účely. 🙂

Mě se to upřímně líbilo. Celkově celé to ráno bylo fajn. Těším se až bude “SPOUSE DAY” to nás vezmou do práce, budeme si moci vyzkoušet různé úkoly a celkově zažít den v práci, vidět, co dělají atd. 🙂

Tak a došlo i na mě. Pár dní zpátky mě Caleb překvapil s “menším” dárečkem. Párkrát jsem po Fitbit koukala, ale nikdy jsem neměla zájem investovat peníze do toho. Jelikož ale poslední dva měsíce chodím hodně cvičit, celkově jsem aktivnější, tak se Caleb rozhodl mě překvapit. Ode dne, kdy jsem dostala jsem ho nesundala. Jsem velice příjemně překvapená a teď i vděčná, že ho mám. Ta app na telefon je strašně super a celkově si ho zatím nemůžu vynachválit. Pokud někdo z Vás fitbit používáte, napište mi Váš email a já si Vás přidám do přátel 🙂 

Také jsem konečně vytáhla veškeré fotky, které jsme vyfotili na palubě či pohledy, které jsem nasbírala a “nalepila” je na stěnu. Následně mi Caleb dal na zeď i mojí mapu, kam jsem postivně připíchla veškeré destinace, kam jsem letěla jako crew. Trošku jsem se k tomu dokopávala, přece jenom mi lítání chybí, užila jsem si spoustu srandy a navštívila spoustu krásných míst a mám tak vzpomínky na celý život. Řekla bych, že je to trošku citlivý téma, protože jsou momenty, kdy mi to zkrátka chybí. Vždycky jsem snila o tom být letuškou a byla jsem hrdá na to, když se mi to podařilo.
(A ano, plánuji o tom napsat článek. Zatím jsem se k tomu nedostala. Jedna věc je ta, že teď stěží stíhám psát normální články, mám toho víc než dost ve svém soukromém/normálním životě a taky asi potřebuju na to mít náladu. Jak se znám, tak to obrečím, protože prostě jsem v oblacích nechala kus svého srdce. Jeden z důvodů, proč teď píšu článek je ten, že Caleb není doma. Kdykoliv doma je, tak rozhodně nechci sedět na počítači. Slíbila jsem ale, že o tom napíšu a svoje slovo dodržím. Napsat o tom chci.. 🙂 )

Teď nedávno jsme vyrazili na procházku. Posledních pár dnů tu bylo šílené horko, že se venku nedá vydržet. Minulý týden jsme využili toho, že už bylo později večer, tudíž se venku dalo trošku dýchat. Před tím, než jsme šli na večeři s Leannou a Jakem, tak jsme vyrazili na menší procházku. Jestli něco nemá chybu, tak ty západy slunce tady. To je něco tak nádhernýho!!! 

A teď konečně k uplynulému víkendu. S holkama jsme musely do Nashville (je tu European Wax Center) a napadlo nás, že vezmeme naše chlapy s tím, že Breck pozvala ještě pár jejích přátel. Ve finále nás byla početná skupina lidí. První zastávka – TAVERN. Naprosto úžasný místo. My tam s holkama už byly na obědě, když chlapi byli pryč. Tentokrát jsme ale vyrazili na brunch. Mají 1+1 zdarma na Sangria, Mimosa atd. Jelikož nemám ráda vajíčk a většina jídel byla plná vajec, tak jsem si dala pretzel pancake! Nejsem prostě fanoušek omelet, míchaných vajíček atd. Tohle byla ale perfektní kombinace sladkého a slaného!

Následovalo toulání se po barech, dokud jsme neměli dost. Kdo viděl Snapchat, tak si nemohl nevšimnout toho, že Caleb odpadl jako první. Respektive byl tak unavený, že usnul. Ten chlap by potřeboval vyrůstat v Evropě, my vydržíme daleko víc! 🙂  Hlavně na Moravě!

Poznali jsme chlapa, co byl blízký přítel a zároveň BOSS jednoho páru, co se k nám připojil. John je člověk, co má obrovskou stavební firmu v USA. Staví baráky po celým Nashville, ty jeho baráky tam rostou jak houby po dešti. Luxusní baráky.. Aby jsme si všichni dáchli, tak jsme se přesunuli do jednoho baráku, kde jsme dál hráli hry – HEADS UP (naprosto boží hra, kterou jsem si stáhla teď do telefonu) – byť teda pro mě to bylo trošku těžší, pak jsme hráli jiné hry. John pak zamluvil místa v restauraci. Netušila jsem, kam jedeme. A upřímně mi to bylo jedno. Vzal nás do jedné luxusní sushi restaurace. A musím říct, že jsem snad lepší sushi v životě neměla. Z nějakého záhadného důvodu nás nenechal zaplatil a když jsem viděla ten účet, tak mě málem trefil šlak. Neznám snad jediného člověka, co by si mohl dovolit zaplatit 1300 dolarů!!! za večeři. Naprosto směšný … Vzpomněla jsem si tak trošku na Dubai abych pravdu řekla.

Druhý den nás John pozval na jeho loď. On a jeho dva kamarádi plánovali vyrazit na lodě s jejich rodinama a přáteli. Pozvali nás všechny, abychom se k nim připojili.
Takže druhý den ráno v 8 volá Breck, ať vstáváme, že vyrážíme. Takže my jsme se oblíkli a sedli do auta. Jeli jsme cca hodinu do Nashville – respektive kousek od Nashville, kde jsme nasedli do jednoho auta a vyrazili na místo určení. NAPROSTO nádherný místo. Fakt, jedno z nejkrásnějších míst, který jsem kdy viděla tady v TN. Absolutně to nemělo chybu! Tady už jsou fotky z celého dne.

Co Vám budu povídat, naprosto nááááááádherný odpoledne strávený s úžasnou partou lidí… Největší pecka byl závěr po večeři.
John při příjezdu na místo píchnul s tím, že teda vymění kolo až se vrátíme. Když přišel čas jet domů řekl jeho manželce, aby vzala loď a jela jí zaparkovat než budou moci ji naložit na jeho truck. Jelikož nám řekli, že to bude trvat dobrých 30 minut, tak řekla, ať se k ní přidáme. Vlezly jsme všechny holky na loď s tím, že teda pojedeme zaparkovat. No Natasha se na nás otočila a povídá, že se pojedeme projet, že máme stejně půl hodiny. Takže jsme pustili muziku na plný koule a jelo se. My jsme si to naprosto užívaly. Západ slunce, plavba po jezeře, co víc si přát. Pak říkáme, že je na čase jet zpátky. No, vtipně jsme se ztratily. Teď Natasha nervy, že neví, jak zapnout světla, že neví, jak se dostat zpátky a že jsme vesměs v prde.. Po chvíli ježdění kolem jsme zastavily nějakýho chlapa na lodi, který byl naštěstí ochotný nás navigovat zpátky. Nejdřív přelez na naší loď a zapnul nám světla a pak nás navigoval do přístavu. Tou dobou už nám několikrát volali, kde jsme, co děláme, proč nejsme tam, kde jsme měly být… Nakonec to vše dobře dopadlo! 🙂

Po příjezdu domů jsme odpadli a pondělí tak pro nás byl takový menší “lazy day”, jenom samé válení. Já teda jela na šichtu do USO, ale po návratu domů jsem odpadla zatímco Caleb sledoval jeho show s Nalou. Probudila jsem se a našla je takhle …

No a dneska jsme měli návstěvu! Přijela Juliana s Carol! 🙂 Nejdřív přijely teda k nám domů, aby viděly, kde to teda žijeme a hlavně podívat se na Nalu. Chvíli jsme poseděly u nás a pak jsme vyrazily na oběd do Nashville. Já jela zvlásť, abych mohla jet domů dřív, jelikož holky zůstávaly na noc v Nashville. Chtěly jít obejít bary, protože Carol tu nikdy nebyla.
Šly jsme do Hard Rock Cafe, kde jsme se pořádně najedly. Odtud jsme pak šly projít Broadway a okolí. Já teda šla jenom na chvíli, protože jsem chtěla jet domů. Nechtěla jsem Nalu nechat doma až moc dlouho, potřebovala jsem s ní zajet do Petsmart(u) a samozřejmě počkat na manžela. 😀
Tady je pár fotek z Nashville.

A na záááááááááávěr …. 

TONGUES OUT TUESDAY = TOT ! 🙂

Přejeme krásný začátek nového týýýýýýdne!!!! 🙂 Další článek bude po dovolené!!!!!!!