KONEČNĚ! Konečně jsme vyrazili omrknout Destin na Floridě. Místo, kam jsem se chtěla podívat už pár let. Bydlíme “jen” 3 a půl hodiny autem a tak by byla škoda nevyužít příležitosti a nevyrazit na menší rodinný výlet. Nebudu ale předbíhat, začnu hezky od začátku.

Nečekala jsem, že budu psát nový článek takhle brzo, ale nakonec mám chuť něco sepsat už teď. Minulý týden byl pro nás zlomovým, učinili jsme velký krok a koupili dům. Jako na potvoru ale jsem musela podepsat papíry sama, protože Caleb musel být ve škole. Zrovna v den, kdy jsme měli tzv. “closing”, tak měl ve škole povinnosti, které mu nedovolily vzít si volno a vyrazit s námi. Takže jsem jela v pátek cca 4 hodiny autem sama s malým. Vyráželi jsme brzy v 8 hodin ráno. Abych pravdu řekla, já byla docela vyždímaná, protože večer před tím jsem šla na večeři s kamarádkou. Měly jsme takový menší holčičí večer. Normálně se scházíme víc holek (matek) v úterý večer, kdy každá přineseme něco dobrého na zub, ale i k pití a společně pak koukáme na TV Show Bachelorette. Minulé úterý k tomu nedošlo, protože holčina (sousedka), co to nomálně pořádá u ní doma, tak byla s dětmi nemocná. A aby toho nebylo málo, tak její muž nedávno odjížděl na misi. Moje kamarádka Tracey mi napsala, jestli bych místo toho nechtěla jít s ní na večeři a podívat se po obchodech. Samozřejmě jsem souhlasila. Není nad škodu mít občas chvíli pro sebe. Caleb tedy hlídal malého i chlupáče, zatímco já jsem s Tracey vyrazila do mexické restaurace. Trošku se nám to protáhlo a já domu dorazila po 10 večer.

Věděla jsem, že ráno toho budu litovat, protože malý se minimálně jednou za noc vzbudí na kojení a tím, jak mu teď rostou zuby (už má zubů 6! šílený), tak se budí kolikrát i 2-3 za noc. Normálně ale spí tak 5-8 hodin v kuse a po kojení spí pak déle. Samozřejmě kdo má děti (nebo se o děti stará), tak ví, že plánování s dítětem není až tak úplně jednoduché. Minimálně ne, když jsou to mladší děti. Protože i když člověk vstane nebo začne se připravovat hodinu dvě předem, není nic neobvyklého, že i tak se něco po… a vy na čas nevyrazíte. Většinou se mi stane (nebo stalo, teď už je to o něco lepší), že měl malý znova hlad, nebo se celej ze….. pokadil, takže jste ho museli celého v tom lepším případě převlíct apod. Však to znáte.

Věděla jsem teda, že toho asi moc nenaspím. Vstala jsem hodinu a půl před tím, než vstával malý, abych se stihla postarat o chlupáče, udělat ze sebe člověka, zbalit věci malému, najíst se a pak připravit malého na odjezd. K mému obrovskému překvapení jsme fakt v 8 seděli v autě. V Savannah (respektive kousek od Savannah) jsme měli být ve 2 hodiny. Dům dokončili minulé pondělí a my ho samozřejmě dokončený neviděli, jela jsem tak dřív, abych mohla celým domem projít, ujistit se, že je vše v pořádku a pak vyrazit podepsat papíry k právníkovi.

Nějakým zázrakem malý miluje jízdu v autě. Většinou to celý prospí nebo si buď povídá či hraje. Cca 2 hodiny poté, co jsme vyrazili na cestu se probudil vřískal jako blázen. Což znamená jediné a to, že měl nálož v pleně. A taky že měl. Takže jsem zastavila, nakrmila ho, převlíkla a nechala ho chvíli mimo sedačku, než jsme vyrazili znovu na cestu.

Cesta tam utekla rychle. Po dalších 2 hodinách jízdy jsem znova stavěla, tentokrát jsem potřebovala na záchod já, byl čas oběda a taky jsem chtěla znova přebalit a nakrmit malého. Abych pravdu řekla, tak tohle byla jedna z věcí, ze které jsem byla nervózní. Normálně, když někam jedeme na výlet, tak je v autě se mnou Caleb nebo kdokoliv další, takže malého většinou nechám v autě s ním a jdu si v klidu na záchod, protože na veřejný toalety ho fakt nechci, pokud nemusím. Jenže teď jsem ho v autě samozřejmě nechat nemohla. Zastavila jsem teda u Walmartu, abych mohla vzít normálně kočár a jít s kočárem. Odtamtud jsme jeli rovnou k našemu baráku, kde jsme si asi hodinu hráli v autě.

Když jsem viděla náš dům, tak mi spadla brada. Když jsme byli na prohlídce všech těch domů, tak náš nebyl ani zdaleka dokončen. Před barákem byly samé auta a všechny možný serepetičky, na každém rohu 2-3 chlapy, tráva žádná, všude samá hlína. Teď přede mnou stál dokončený barák s plotem. Nemohla jsem se dočkat, až se budu moci podívat dovnitř, jak to tam vypadá. Mrzelo mě ale, že Caleb u toho nemohl být.

Chvíli před druhou hodinou přijela paní z realitky a vedoucí na stavbě a šlo se na věc!

Prošli jsme celým barákem, dvakrát. Všechno projít, zkontrolovat, jestli nikde nejsou žádný “nedokonalosti”, věci, které je třeba předělat či opravit. Sem tam jsme našli pár “fleků”, takže okamžitě přišli malíři a začali na tom pracovat. Musím se přiznat, že jsem chtěla zavolat Calebovi a říct mu, ať mi přiveze chlupáče, věci pro malého a že už tam zůstaneme. Dům je větší než ten náš, má 4 pokoje (teď máme 3) a má 2.5 koupelny (stejně jako náš). Zahrada je ale OBROVSKÁ. A to nemáme oplocený celý pozemek. To bude sranda sekat tam trávu. Neuvěřitelně se těším, až budeme v novém, protože tady máme malou zahradu. Sice to stačí na to, aby jsme šli na chvíli na zahradu se vyblbnout s chlupáčema, ale prostě na to, aby fakt zabili energii to nestačí. Takže se těším, že budou mít konečně pořádnou zahradu a nebude třeba je brát do parku. Nerada je beru do parku pro psy, pokud zrovna není prázdný. A to z toho důvodu, že kolikrát ty lidi tam neřeší, co jejich pes dělá/nedělá a prostě čumí do telefonu a z jejich strany je absolutní nezájem.

Když jsme u toho plotu, při prohlídce domu mi povídá paní z realitky, že je problém s plotem. Koukala jsem na ní divně, protože ten plot vypadal naprosto v pořádku a nějak se mi nezdálo, že by tam bylo něco špatně. Dokud nás teda nevzala podívat se na něj zhora. Společnost, která plot postavila, tak “nepřemýšlela” a postavili ho uplně blbě. respektive část vlevo. Blokovala totiž dům našim sousedům a celkově byl postaven špatně, protože ten plot má začínat tam, kde jim končí-začíná barák v případě, že se rozhodnou oplotit jejich pozemek. V tom případě by to mělo navazovat. Takže mě (nás) varovali, že o to se ta společnost postará a vše napraví.

Tady je pár fotek, jak to vypadá uvnitř.

Obývák

Schodiště do druhého patra

Koupelna (naše), vlevo je pak sprchový kout

Naše koupelna

Walk-in-closet

Koupelna pro hosty

Koupelna pro hosty

Ty fotky stojí za prd, fotila jsem to v rychlosti, abych to mohla ukázat Calebovi. V přízemí je vlastně kuchyně, jídelna (já z toho asi udělám pracovku pro Caleba), obývák a záchod. Nahoře pak všechny pokoje s “walk-in” skříní. Co se mi líbí, tak to, že sušička s pračkou jsou také nahoře v patře. Pak je tam koupelna pro hosty. Naše ložnice má vlastní koupelnu přes kterou se dá jít do menšího pokoje, což je šatna.

Následovalo vyrazit k právníkovi, podepsat asi 150 tisíc papírů. Já jsem měla plnou moc od Caleba, takže jsem musela vše podepsat jeho celým jménem (Má také dvě “middle names”) by moje jméno, attorney-in-fact. Po asi 15ti papírech takto podepsaných jsem měla křeč v ruce a Caleba proklínala, že tam být nemohl, aby si to podepsal sám. 😀

Kolem 4-5 odpoledne jsem vyrazila na cestu domů. Všechno probíhalo v pohodě, malej to zvládal na jedničku, ale pak řval přes hodinu. Domů jsem dojela v 10 a padla rovnou na hubu do postele. Pár dní před tím jsem mluvila s bratrancem Caleba, který je momentálně od nás asi 2 hodiny. On je pilot, takže je na základně v Alabamě. Plánovali jsme, že by nás přijel navšívit, jenže pak přišel s tím, že máme přijet my a uděláme si výlet na pláž a že pojedeme buď na Panama City Beach a nebo Destin. Ve chvíli, kdy jsem slyšela Destin, tak bylo rozhodnuto. Nabídl nám, že máme přivézt chlupáče a že můžou zůstat u něj. Přiznám se, že je nerada nechávám u “cizích” doma. A taky jsem nechtěla, aby byli x hodin zavření doma a čekali, až se uráčíme přijet “domů”. Nevím jak vy, ale já nemám srdce je nechat někde zavřený na boarding. Veškeré dovolené a výlety plánujeme tak,abychom je mohli vzít s sebou. Takže vždycky byli všude s námi. Nala byla ve psím hotelu jenom jednou a to, když byla malinká a my jeli na svatbu Julianě. Od té doby nebyla nikde takhle ani jednou a Kirby už vůbec ne. Psala jsem svým kamarádkám, co mají chlupáče, jestli neví o někom, komu bych mohla věřit, kdo se mi o ně postará. Kamarádka mi pak doporučila holčinu, co chodí s náma cvičit. Začala hlídat lidem zvířata, aby měli prostředky na IVF (což je neuvěřitelně drahá záležitost), takže jsem ji hned napsala. Absolutně jsem netušila, že hlídá lidem v sousedství zvířata. Ve čtvrtek přišla pak poznat Nalu a Kirbyho, kteří si ji zamilovali. Takže jsem měla dobrý pocit z toho, že jsem je nechala jí na starosti. Chtěla jsem, aby zůstali oni doma, ve svým prostředí s tím, že ona bude chodit k nám domů. Doma máme kamery, o čemž jsem ji i řekla, takže jsem je mohla kontrolovat, když u nás zrovna nebyla. Celou dobu mi posílala fotky, videa a jak se mají.

Samozřejmě teď, když jsem našla někoho, kdo by mi je čas od času mohl pohlídat, tak se musíme stěhovat, že jo. Klasika. Bavili jsme se totiž s Calebem a on by chtěl, abychom jeli v prosinci na Oahu. Někteří víte, někteří ne, jeho celá rodina (z tátovo strany) pochazí a žije na Hawaii. Má rodinu na všech ostrovech. Jeho rodiče jsou na Big Islandu, kde jsme byli před 3 lety, kde mě i požádal o ruku. Jeho babi má spoustu nemovitostí na Oahu a jelikož jsem zatím poznala jenom Big Island, tak chtěl, abych zažila zase něco jiného a nového z Hawaii. Také je obrovskou výhodou, že máme kde zůstat, máme možnost využít auta od rodiny apod. jelikož Hawaii je docela drahá záležitost. 😀 Plánovali jsme, že bychom jeli letos do ČR, jenže tím, že já si nemohla obnovit pas a český oddací list nedošel (stále ještě nedošel), tak jsem momentálně bez pasu. Moje rodina přiletí v listopadu na dovolenou, oslavit s námi malého první narozeniny, takže jsme se rozhodli, že počkáme až si vyřídím všechny doklady, malému také musíme udělat pas (americký, o český mu budu žádat, až budu mít já vyřízené to svoje) a pak si uděláme výlet do ČR. Tudíž teď tedy řešíme, jestli by to bylo reálné, kdy teda přesně bude mít Caleb dovolenou a jestli najdeme někoho, kdo by se nám postaral o chlupáče, protože s sebou je vzít nemůžeme, že jo. Zatím jsem našla na několik doporučení skvělé místo kousek od Atlanty, takže přemýšlíme, že bychom je vzali tam. 🙂 Uvidíme, vše je ve fázi plánování. Jestli to vyjde, tak by to byla ale pecka.

To jsem ale odbočila.

V sobotu jsme teda ráno vstali, zabalili věci a vyrazili směr Destin. A musím říci, že se mi nechtělo jet domů. Jediný důvod, proč jsem se těšila domů, tak byli Nalinka a Kirby. Jinak bych tam klidně zůstala. Strávili jsme celé odpoledne na pláži, nádherná čistá pláž, bílý písek a voda? LUXUS. Pro Caleba bylo důležité, aby malého představil oceánu. Je to taková jejich tradice. Ideálně by měl teda první poznat pacifik, ale lepší něco, než nic, že jo. Caleba představil oceánu jeho táta na Hawaii a takhle to jde po generace. Neuvěřitelně se těšil, až vezme na pláž malého. A malej? Naprosto si to užíval. Ten byl ve svém živlu.

Rozhodli jsme se zůstat na pláži až do západu slunce s tím, že jsme pak šli na večeři do jedné restaurace přímo na pláži. Ten výhled byl naprosto BOŽÍ!!!

Po večeři jsme pak odjížděli zpět do Alabamy, kde jsme strávili no a druhý den pak jeli domů za chlupáčema.

Také máme za sebou oslavy 4th of July, nebo-li Den Nezávislosti. Jelikož jsme šli cvičit ráno s MBS, tak jsem musela den předem koupit nějaký to tričko s americkou vlajkou. Neměla jsem vůbec co na sebe. Takže jsem našla pár triček, nakoupila něco sobě i malému a ráno jsme se oblíkli “slavnostně”.

Dopoledne jsme pak vyrazili k našemu muzeu. Za barákem máme Infantry museum, kde se konaly oslavy. Byla tam živá hudba, žrádlo, zase žrádlo a zase žrádlo, spousta různých aktivit pro děti i dospělé. Vtipně naše návštěva začala celkem komicky. Caleb posadil malého do autosedačky, zatímco já připravila věci, sedli jsme do auta a jeli jsme k muzeu. Caleb si vzal svoje klíče od auta, oba máme klíče od svých aut a pak každý máme svůj klíč k autu toho druhého. Z nějakého důvodu Caleb vzal i svoje klíče a položil je na střechu mýho auta, zatímco se snažil připoustat malého. No a co se nestalo. Samozřejmě je tam zapomněl. Když jsme po půl hodině našli místo na parkování, tak přišel za mnou, zatímco já vyndavala kočár z auta a povídá … Hlavně nevyšiluj. Tak už mi bylo špatně, co provedl tentokrát. Naposled, když mi tohle řekl, tak byl v Afghánistánu (poprvé) a jeho řidič obrátil to “armádní auto” na střechu někde v pangejtu, kde bylo trochu vody. Tam taky zůstali pár hodin zaklínění, takže já už se připravovala na nějakou pecku. Ve finále povídá, že zapomněl klíče od auta na střeše, takže musí zpět domů, protože jsme je určitě cestou z výjezdovky ztratili. Tak říkám, že skvělý. Takže jsem vzala kočár a šla za ostatníma. Caleb odjel a já stála ve frontě na to, aby mi zkontrolovali kočár a tašku. Jelikož převážná většina aktivit byla venku, tak jsem nečekala, že budou dělat problémy s větší taškou. Naposled, když jsem byla v tom muzeu, tak mě poslali zpět do auta, že mě s taškou vůbec nepustí. Což chápu, proč do muzea s tím je problém, ale venku? Hodně lidí bylo pěkně vytočených, protože tam kolem mě bylo pár ženských, který otočili a poslali zpět do aut. Takže já čekala, jak mě pošlou taky někam, jenže Caleb byl v tu chvíli doma a parkoviště, kde našel místo taky docela kus cesty a venku bylo 98F! Nakonec se nade mnou pán slitoval, násilím tašku narval do krabice, podle který posuzovali, jestli je moc velká nebo ne. Pak mi řekl, ať ji schovám do kočáru a jdu. Tak jsem si oddychla. Chvíli na to dorazil Caleb.

Dali jsme si s ostatními jídlo, prošli pár aktivit a nakonec se podívali i do muzea. Než jsme jeli domů, tak jsme si dali shaved ice a vyrazili domů. Bylo fakt odporný horko.

Ohňostroj tentokrát za základně nebyl, protože byl necelé dva týdny před tím. Každopádně ale měli ohňostroj kousek od nás. Večer jsme vyrazili do Columbus na Riverwalk odkud jsme sledovali ohňostroj z vedlejšího města. Na základně nesmíme pouštět vlastní ohňostroje. 🙂

Jinak každý den chodíme cvičit s MBS. Já upřímně doufám, že tu mojí kamarádku, která to tady vede, pošlou na stejnou základnu (šance tam je), protože by bylo fajn v tom pokračovat. Ona se mě snaží ukecat, abych to vedla já na naší další základně v případě, že je tam nepošlou. I když by je tam poslali, tak říkali, že by byla ráda, kdybych si udělala licenci a chodila cvičit s ostatníma mamkama, aby měla záskok ve dny, kdy ona nemůže.

No a dneska malý oslavil 8 měsíců. Je to šílený, jak to letí. Pár dní zpátky jsem uklízela a našla jsem jeho premie pleny. Porovnala jsem to schválně s plenami, ve kterých je teď. Abych pravdu řekla, tak mi ukápla slza. Kolikrát bych si přála zastavit čas. Ty děti rostou před očima. Na jednu stranu je úžasný vidět ho růst, učit se novým věcem a jak se vyvíjí jeho osobnost, ale pak mám chvíle, kdy bych prostě dala cokoliv za to, abych alespoň na chvíli mohla zastavit čas.

Závěrem. Doufáme, že se nám podaří vyrazit v sprnu opět na pláž. Tentokrát alespoň na dva dny. Já tentokrát snad nezapomenu nabít foťák, všechny fotky, co tu jsou v článku, jsou focené telefonem. 🙂 Moc času nemáme na to podívat se do Destinu nebo do PCB. Pak už to budeme mít o maličko dál (pořád relativně blízko, ale 3-3.5 hodiny jsou daleko příjemnější, než 6-6.5. Také se sem chystá Calebovo táta, podívat se na malého, jako jediný ho zatím neviděl a také nám chce pomoci se stěhováním, protože oficiálně se stěhujeme úplně sami. 🙂

Tento víkend budu hlídat děti mojí kamarádce, takže si alespoň zažiju, jaký to je mít na starosti 3 děti na 3 dny. Jsem ale ráda, že mám Caleba, který mi pomůže. Kolikrát nevím, co bych bez něj dělala. Malý je zlatý dítě, ale i tak jsem ráda, že mám možnost mít chvíli pro sebe nebo chvíli, kdy můžu vyrazit s holkama na večeři nebo prostě jen tak koukat na telku.

A tímto končím. Doufám, že si užíváte prázdniny, pracující snad nějakou tu letní dovolenou! Díky Vám všem za všechny Vaše krásné zprávy a komentáře ať už na FB či IG.

Mějte se krásně!

Před pár hodinami jsem dala počítač na nabíječku s tím, že si později k němu sednu a napíšu nový článek. Vtipně 5 minut na to vypadl proud. Když už jsem se k tomu dostala, tak se mi vzbudilo dítko. Asi znamení, že se na to mám ….., vždyť ono zas tak není o čem psát. Nebo, ono by se možná i něco našlo, ale že by to bylo až tak zajímavé se říct nedá. Možná ani tenhle článek nebude půlku lidí zajímat. Každopádně ale doufám, že hned jak se přestěhujeme, že bude zase o čem psát. Budeme blíž místům, kde jsme ještě nebyli, nebo byli, ale x let zpátky. Takže se těším, už mám pár míst, kam bych se ráda do konce roku podívala.

Máme tu konec června a to znamená jediné. Stěhování je za dveřmi. Abych pravdu řekla, čím víc se to stěhování blíží, tím víc se mi stěhovat nechce. Na jednu stranu se těším do nového baráku, hlavně pro to, že je to NÁŠ DŮM, ale také jsem nervózní ze všech povinností, které budeme mít díky tomu, že jsme my majitelé toho domu. Do teď jsme neměli vesměs žádné starosti, kromě placení účtů, o vše bylo vždy postaráno. Už teď chodím po baráku a garáži a přemýšlím, co prodáme, čeho se zbavíme (čti vyhodíme) a co darujeme. Taky se ale těším, až budou mít chlupáči obrovskou zahradu, teď nemáme moc velkou zahradu, ale stačí to bohatě.

Dům by měl být každým dnem hotov, přišlo mi pár fotek pár dní zpět, těším se, jak to bude vypadat až bude hotovo! 🙂

Bude ale těžké stěhovat se, seznámila jsem se tu s hodně holkama, fakt jsem si tu našla fajn kamarádky a taky jsem našla skupinu maminek, se kterými chodím každý den cvičit. Také léto je hlavní sezóna pro vojáky, co se stěhování týče. Vzhledem k tomu, že je téměř nemožné zamluvit si stěhováky, tak to vypadá, že budeme vše stěhovat sami. Jsou 3 možnosti. Buď Vás kompletně přestěhuje armáda, nebo naopak se kompletně přestěhujete sami (říká se tomu DITY – Do It Yourself) a nebo bychom mohli udělat tzv. partial move. To znamená, že v tomto případě by to bylo půl na půl. Náš plán byl udělat partial. Nechat velké a těžké věci vysvěhovat a odvézt stěhováky přes armádu a pak menší a hlavně cenné věci zabalit a odstěhovat si sami. Akorát bychom si museli nechat zvážit prázdná auta a pak je zvážit znovu s věcma, protože armáda by nám to zaplatila. Cena se odvíjí od hmotnosti. Zrovna minulý týden Caleb přišel domů s tím, že se bavil s pár lidma a říkali, že minimálně do konce července je vše naprosto plné a není šance, že by nás armáda stěhovala. Vážně to vypadá, že budeme dělat celé stěhování sami. 🙂 Možná je to tak i lepší.

Když jsme se stěhovali z Campbell do Benning, tak nás stěhovala armáda. Přišli, všechno zabalili, vystěhovali a pak nám všechno zase přivezli a nastěhovali do baráku, když jsme se sem nastěhovali. Akorát to vyšlo hodně blbě, protože nám měli přivézt HHG (Household goods) v určitý den a přivezli nám vše o pár dní později. Znám lidi, co čekali na jejich HHG i víc jak 3 týdny. Vzhledem k tomu, že Fort Stewart je od nás cca 4 – 4.5 hodiny, tak jsme se rozhodli, že se tedy odstěhujeme sami a armáda nám to pak proplatí. Jak to do detailů bude probíhat zatím teda netuším, ale ideálně bychom chtěli odstěhovat nábytek a v podstatě vše, co půjde a odvézt to vše do nového s tím, že bychom se vrátili pak sem pro Calebovo auto. Zatím pořád ale nevíme, co bude a nebude. Caleb by správně měl jít na další školení, protože mění typ jednotky (z pěšáků na tanky – nevím, jak jinak to popsat a hlavně tomu taky prd rozumím. Co mi Caleb nevysvětlí, to nevím.) a tudíž by měl mít extra školení ohledně tanků. Zatím ale neví, jestli bude muset jít nebo ne. Každým dnem či týdnem bychom se to měli dozvědět. Momentálně máme stěhování první týden v září, respektive to má být Caleb v nové práci, ale pokud ho nepošlou na další školení, tak mu posunou termín o 2 týdny dříve, takže bychom se museli stěhovat v půlce či ke konci srpna. S největší pravděpodobností se ale budeme snažit odstěhovat do konce sprna tak jako tak. 🙂 Musíme tedy dát výpověď tady v baráku, chtějí minimálně 30 dní. Takže do půlky července nejpozději musíme přinést papíry do jejich kanceláře. Za necelé dva týdny mám jet s malým podepsat papíry ke koupi nového baráku a převzat si klíče. Snažíme se zjistit, jestli Caleb bude moci vzít pár hodin či den volna ve škole, protože všechny papíry jsou na něj, respektive, moje je tam taky, ale on je “hlavní figura” v celém procesu. Pokud budu muset jet sama, tak musíme vyřídit plnou moc, abych mohla za něj podepsat veškeré papíry. Takže doufám, že bude moci si vzít volno a jet s námi.

—- Samozřejmě jsem si několikrát sedla k počítači, že napíšu či dopíšu článek, zatímco Caleb byl na cvičení a ve finále jsem se k tomu dostala AŽ TEĎ (je neděle), píšu to už 4 dny, vždycky mi do toho něco vleze. —-

Co je nového, co se děje/neděje. 

(Hodně lidí mi na FB/IG psalo ohledně toho, jak teď cvičíme/jíme, samozřejmě o tom teď napíšu, ale předem říkám, že nejsem výživový poradce, nejsem ani žádná fitness máma nebo člověk, který se fitness věnuje a opravdu ví, o čem mluví. Sepíšu to, co dělám já a co vyhovuje MÉMU tělu.)

Přibližně před měsícem jsem byla venku s moji kamarádkou, které občas pomáhám hlídat její děti. Šly jsme si zaběhat s dětma. Na chvíli jsme se zastavily u ní u baráku a bavily jsme se o cvičení, kdy mezi řečí zmínila, že její sousedka ji řekla o skupině maminek, které se scházejí každé ráno pondělí až pátek a cvičí spolu. Zeptala se mě, jestli bys nechtěla někdy jít s ní. DO toho zrovna přijela její sousedka, takže s náma řešila, jak MBS funguje, co je potřeba a že máme přijít a zacvičit si.

Abych pravdu řekla, tak to znělo dobře. Jenže na druhou stranu jsem si taky nebyla jistá, jestli to chci podstupovat. A to z jehoho prostého důvodu. Snažila jsem se cvičit doma nebo jít s Calebem běhat, abych se dostala do lepší formy, než vylezu mezi lidi. Vždycky jsem ale u toho svého cvičení vydržela chvíli a strašně mě odradilo, když jsem neviděla výsledky. Našla jsem si asi 150 tisíc výmluv, proč to nejde. Věděla jsem, že v Columbusu mají Stroller Strong Moms, ale nebyla jsem připravená se k takové skupině přidat, protože jsem neměla absolutně žádnou kondičku, kila furt nahoře a prostě to nebylo to, co to kdysi bývalo. Navíc, já nevím jak vy, ale já mám vždycky pocit, že mě někdo sleduje v posilovně nebo kdekoliv, jak dělám to a to špatně a kdo ví co. Což není pravda, protože každému je u jižního otvoru, co dělám v posilovně, jak to dělám atd. Jenže takový je můj pocit a vím, že několik mých kamarádek to má stejně.

Ještě ten večer mi napsala, jestli bych s ní nešla hned druhý den ráno. Nechtěla jít sama, byla sama z toho nervózní. Takže jsem hned odepsala, že jasně, že s ní půjdu ráda. No samozřejmě ráno jsem toho litovala. Nejenom, že jsem pomalu měla co dělat, abych sešla schody, protože jsem cvičila neděle – středa s Calebem. NO a samozřejmě mě ten chlap zničil. Ale prostě nechtělo se mi nikam. Ale slib je slib, že jo. Takže jsem se sebrala, zabalila věci pro sebe i malého, dala kočár na běhaní do auta, vzala dítě a jelo se.

Cvičí se každé pondělí až pátek. Každý den je jiný program. Cvičí se 30 minut. A musím říct, že i přes to, že je to “jenom” 30 minut, tak z Vás leje jako blázen. A fakt jsem měla po prvním dnu co dělat. Každopádně jsem se ale vyhecovala. Ten samý den jsme si sedli s Calebem a měli jsme hodně dlouhou debatu o tom, co chceme změnit, co se stravování a celkově našeho životního stylu týče.

Domluvili jsme se, že každou neděli si sedneme ke stolu, vymyslíme společně plán na týden, co budeme jíst a pak pojedeme nakoupit s tím, že nakoupíme POUZE to, co potřebuje jako ingredience. Nic víc, nic míň. Dřív jsme chodili nakoupit, nakoupili mraky jídla a pak se to akorát zkazilo. Neuvěřitelně jsme tak plejtvali jídlem, což je samozřejmě špatně a problém. Plus to taky stojí peníze, že jo. Koupili jsme krabičky (ne jednorázové, ale na více použití samozřejmě) a mohlo se začít. Většinou navaříme obědy a večeře tak na 3 dny a pak zase znova na 3 dny. Střídáme se, kdo vaří. Někdy vaří Caleb a někdy já. Většinou je to tak, že Caleb například navaří na obědy a já pak navařím na večeře. Kdo nevaří, ten se pak postará o nádobí. 🙂 Jeden den (většinou sobotu) máme jako “cheat day”, kdy chodíme jíst ven. Většinou chodíme do řecké restaurace. Jinak se striktně držíme toho, co máme v plánu. Jeden z mých největších problémů byla strava. Naučila jsem se jíst zdravěji nebo prostě lépe v porovnání s tím, co jsem předváděla v těhotenství, ale jedno pořádný jídlo za den a 350 svačin k tomu, protože je Vám od hladu blbě a nebo vůbec nic, protože má člověk hlad a nemá čas, chuť nebo náladu vařit, to taky nebylo dobrý, že jo. Taky jsem člověk, co nesnídá. Prostě nikdy jsem neměla snídaně ráda.

Poslední měsíc jsem fungovala následovně.

Pondělí – Pátek

Vstáváme s malým většinou kolem 8 ráno, malý někdy spí déle, já většinou vstanu, abych měla chvíli pro sebe a možnost připravit se na cvičení. Dám si něco malého k snídani, většinou proteinovou tyčinku nebo prostě něco malého na zub. Malého pak budím mezi 8.30-9:00, nakojíme, přebalíme a v 9:15 většinou odjíždíme na cvičení. Cvičí se teda u nás v sousedství, pokud je to blíž k baráku, tak jdu pěšky, jinak většinou beru auto. Ne pro to, že bych byla líná, ale tahám s sebou milion věcí pro sebe – karimatky, činky, vodu, kočár, malého věci, malého kračky atd.
Cvičení je přibližně na 30 minut. Piju jenom vodu a hlídám si, kolik vody piju. Mám fitness diář od Míši Jonášové. https://www.momenteeczech.com/diare/fitnessovy–diar/ Tam si zapisuji, kolik jsem vypila vody, co jsem jedla a jak jsem cvičila. K tomu teda si tam hlídám váhu a míry, zapisuji si přesně podle toho diáře, jaký dělám pokroky. Po cvičení si ale dopřeju V8 juice jinak vodu.

Mezi snídaní a obědem si dopřeju svačinu, to samé mezi obědem a večeří. Většinou mám humus, ovoce, zeleninu, proteinovou tyčinku atd.

Víkendy pak chodím cvičit do garáže s Calebem. V sobotu máme teda něco jako cheat day. Jak jsem již psala, většinou jdeme do řecké restaurace. A dopřejeme si i něco dobrého, pokud má člověk chuť na nějakou sušenku nebo prostě něco sladkého na zub.

Ještě před tím, než jsem začala cvičit jak s Calebem, tak s ostatníma maminkama, tak jsem se změřila a zvážila. Dneska po 4 týdnech jsem se měřila a vážila znova a byla jsem mile překvapená, když jsem viděla čísla jít dolů. Jak na váze, tak míry! 🙂

O tomhle všem píšu a sdílím třeba i čísla, která bych asi normálně se světem nesdílela, protože doufám, že to uvidí ostatní maminky nebo i holky, které třeba maminky zatím nejsou a třeba samy bojují s váhou.

Abych pravdu řekla, tak mojí hlavní motivací je cítit se dobře a pečovat o své zdraví. Je mi jedno, co si myslí Mařka, Anička a nebo Pepa. CHCI se cítit dobře a pohodlně ve svém těle, ve své vlastní kůži a chci se líbit SAMA SOBĚ. Taky už to není jenom o mě. Mám dítě a když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu bych měla o své zdraví pečovat jak nejlépe to jde.

Mám svůj cíl. Nechala jsem se kolikrát odradit tím, že jsem neviděla pokrok. A taky mi trvalo dlouho přijít na to, co moje tělo potřebuje a co potřebuji já. 🙂 Teď konečně vidím změny, vidím, že se zlepšuji, vidím, že čísla jdou dolů a hlavně se cítím každý den lépe. Nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle v pohodě. Nemám si na co stěžovat, mám úžasného chlapa vedle sebe, zdravé dítě, skvělý chlupáče, partu skvělých přátel, jsem zdravá, ale už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Jak po psychické, tak fyzické stránce.

Cítím se skvěle. Pořád mám před sebou dlouhou cestu, ale MBS je něco, co jsem potřebovala jako sůl.

Měla jsem dny, kdy jsem chtěla jít do posilovny, ale ruku na srdce, sama jít nemůžu, protože jsem tatar a fakt nevím, jak se na půlku strojů podívat, natož jak je naštelovat. Nehledě na to, že fakt nevím, jak co dělat, co se cviků týče. Je tu v okolí pár posiloven, kde mají hlídání pro děti, ale nejsem připravena na to jít do posilovny a nechat malého v tý jejich daycare. Kojím, takže je pro mě snazší prostě mít malého u sebe a nakojit ho dle jeho potřeby, nemusím odsávat mlíko a někde ho nechávát s cizími lidmi. A upřímně mi vyhovuje spíš chodit takhle s ostatníma mamkama. Starší děti si hrajou na hřišti nebo vedle nás, menší jsou v kočárku nebo na dece a pokuď nespinkají, tak si hrají. Navzájem jedna druhou podpoříme a hlavně si navzájem pomůžeme. Nikdo nikoho neodsuzuje, neobtěžuje je, když jedno z dětí nemá náladu. Věřte, že i náš malej se párkrát předvedl, nechtěl mi sedět v kočárku, pokud jsem s ním zrovna neběhala a tak od té doby nosím deku a víc hraček, aby si malý mohl hrát na dece, když se mu nechce bejt v kočáru. Malej je mezi dětma, já jsem mezi ostatníma mamkama a makáme.

Přijde pár změn a MBS bude dvakrát denně. U nás a ještě na “Main Post”, takže s malým půjdeme dvakrát denně. Docela mě mrzí, že se v půlce srpna budeme znovu stěhovat. Ale je naděje, že se Cara, která vede MBS, bude stěhovat na stejnou základnu jako my. Pokud ale ne, tak říkala, že chce, abych tam vedla MBS já. Chtějí to rozšířit na co nejvíc míst, takže si trénuje ostatní mamky, aby mohly vést MBS na jejich základnách. Opravdu ale doufám, aby je poslali za náma, protože to by bylo TOP! 🙂

Vím, že je na nás ženský (ale i chlapy teda) tlak. Vím, že jsem to trošku zmínila v jednom z článků. Sociální sítě jsou plné perfektních fotek, každý vypadá jak ze žurnálu. Dokonalé vlasy, make up, figura, vztah i život. 🙂 Jakoby existoval nějaký rádoby standard jak každá ženská má nebo nemá vypadat a kdo ví co dál. Kolikrát je těžký nesrovnávat se s druhými. Taky jsem kolikrát měla deprese, když jsem viděla holky po porodu, co vypadaly jako modelky, a pak se podívala na svoje vytahané břicho a celkově na svou postavu. Od doby, co jsem se opravdu ale zaměřila na SEBE a přestala vnímat ostatní, tak se cítím 100X lépe. Pokud se snažíte taky dostat do lepší formy, ať už se snažíte přibrat nebo shodit, tak doporučuji překonat se a vyfotit se před – poté fotky. Já jsem si vyfotila fotky, když jsem začala a fotím si i průběh. Byla jsem příjemně překvapena, když jsem viděla změnu. Sice jsem se zděsila, když jsem viděla fotky z “před”, ale byla bomba vidět pokrok. Strašně mě to nakoplo dopředu. 🙂 Je to fakt dobrá motivace.

Kromě cvičení, tak jsem tu měla návštěvu.

Moje kamarádka za mnou přijela s jejíma dětma. 12 HODIN autem, jenom, aby se za mnou přijela podívat a poznat malého. Takže jsme vyrazili všichni do Atlanty na výlet, tady po okolí a na Wild Anima Safari.

Pokud budete tady u nás, tak doporučuji podívat se na to safari.

https://animalsafari.com/Georgia/

My jsme vyrazili brzo ráno, těsně před tím, než otevřeli. Hodně lidí nám doporučilo vyrazit tak, abychom tam byli v době, kdy otevírají nebo krátce po než k večeru, protože to už pak ta zvířata nemají moc zájem. Koupíte lístky, krmení a můžete vyrazit. Buď teda můžete vzít svoje auto a nebo si půjčit auto tam. Pak je také možnost jet jejich busem, který je zadarmo. My jsme si za 23 dolarů půjčili auto. Ta menší zvířata Vám skáčou na auto, ta větší Vám narvou hlavu do auta, máte všude sliny a bordel, takže je opravdu lepší vzít si jejich auto.

Trvalo nám cca hodinu to projet a zjistili jsme už v půlce cesty, že jedna taška s krmením fakt bylo málo! 🙂

Musím říct, že i my, jako dospělé, jsme si to nesmírně užily. Ukazovala jsem videa a fotky Calebovi a ten teď chce jet taky. Takže plánujeme vyrazit alespoň ještě jednou, než se odstěhujeme.

Kousek od safari je pak samovolný sběr borůvek, takže jsme vyrazili na borůvky. Musím říct, že to byly asi nejlepší borůvky, které jsem kdy tady v USA měla. Normálně mi chybí mít možnost jít na houby ( i když houby nejím, tak mě nesmírně baví je sbírat) a nebo na borůvky.

Také jsme si udělali menší výlet do Atlanty.

Jeli jsme jenom do menšího Lego Centra (https://atlanta.legolanddiscoverycenter.com/) .. Nic extra. Kdysi dávno jsem tam byla s malým Robertem a Péťou s “jejíma dětma”. Byli jsme tam hlavně pro to, aby starší syn mé kamarádky z toho výletu taky něco měl. 🙂

Taky jsme se zastavili v obchodě, kde prodávají dobroty z celého světa. Já jsem si chtěla nakoupit pár našich dobrot a Calebovi pár z Hawaii.

Jeden večer jsme vyrazili do Columbusu, ukázat Kim centrum, šli jsme na večeři, projít si downtown a prostě užít si poslední večer.

Mimo to jsme s Calebem měli výročí od svatby. Slavíme normálně výročí v září, letos oslavíme 3 roky, co jsme se ještě nezabili, ale já si dělám pořád srandu, že slavit si zasloužíme obě výročí. Caleb furt říká, že mám jenom JEDNO. 😀

Každopádně v den našeho výročí jsem si z něj dělala srandu, že kde mám tu kytku, když máme to výročí. Z ničeho nic pak sebral klíčky od auta, že jede najít nějakou kytku. Tak říkám, ať na to prdí a nikam nejezdí, že jsem si dělala srandu. Caleb nakonec sednul do auta a fakt jel. 😀 O skoro hodinu později mi volá …

Caleb: Tak buď se budeš smát a nebo budeš naštvaná.. Po odmlce povídá. Já jsem zapomněl svoje ID, takže ti nemůžu koupit kytku. Takže jsem se začala smát a zeptala jsem se ho, jestli byl mimo základnu a abych pravdu řekla, tak jsem tak trošku doufala, že jo, protože by to znamenalo jediné a to, že by se nedostal domů. 😀 Respektive dostal, ale musel by si jet pro povolení ke vstupu na základnu a nebo by mě musel ukecat, abych mu přivezla jeho armádní ID. Mimo základnu teda nebyl, ale kdyby jo, tak by bylo o důvod víc se zasmát. Ve finále ale přišel domů a normálně to zabil.

Hezky jsem se od srdce zasmála, protože den před naším výročím se slavil den otců. A já jsem Calebovi koupila přání, kde byl dinosaur (Dino je tak trošku malého “theme”), koupila jsem barvy, které jsem pak použila na to, abych mohla obtisknout malého ruce a nohy. Takže proto Caleb “udělal to samé”.. 😀 Přinesl mi k tomu proteinovou sušenku a sluchátka na běhaní! 😀

Taky jsme začali s malým BLW (Baby Led Weaning), což je docela sranda, ale taky pořádnej bordel teda. 🙂 První dny jsem byla z toho šíleně nervózní. I teď jsem z toho nesvá a neustále ve střehu, ale zatím teda klepu, malej to zvládá statečně. Asi je to spíš o nervy pro matky, než pro ně. Měla jsem v práci, když jsem dělala ve školce, miminko, kterému jsem musela udělat heimlicha. Nebyla to moc příjemná zkušenost, malá byla teda v pohodě, ale o to víc jsem nervózní teď, když takhle jí malej.

Jinak jestli něco miluji na GA, tak ty západy slunce tady, hlavně po bouřce. To je LUXUS! 🙂 Ani jedna fotka není nijak upravena, žádné filtry NIC!

Vzhledem k tomu, že je tu červenec, tak mě čeká vyřízení papírů na žádost o 10ti letou zelenou kartu. Musím poslat a zaplatit za zaslání formuláře na odstranění kondičních podmínek mé dvouleté karty. Musím to poslat v 90ti dnech před vypršením mé karty, které vyprší na konci října. Zřejmě počkám než budeme přestěhovaní, abych si mohla na stránkách uscis změnit rovnou i adresu, aby mi pak pošta neposílala věci sem, protože tady ta pošta taky kolikrát stojí za ho… dvě věci. A měli jsme problémy v minulosti, kdy nám věci chodili na špatnou adresu, i přes to, že jsme měli přes poštu nastaveno, že nám to mají posílat sem na novou adresu. Do dnešního dne dostáváme poštu lidí, kteří tu bydleli před náma. Naštěstí jsem s tou holčinou v kontaktu, takže kdykoliv něco přijde, tak ji to nechám ve schránce a ona si to vyzvedne. 🙂 Příští rok mě pak čeká žádost o americké občanství. Říká se, že lidi dostanou občanství dřív jak 10ti letou GC, protože prý fakt trvá ji dostat. Jinak stále čekám na svůj český oddací list, abych si mohla zažádat o nový pas, jelikož můj propadl před pár dny nebo mi ho pravděpodobně “zrušili” tím, že jsem žádala o oddací list. Díky Bohu, že budeme bydlet blíž D.C. (8 hodin autem místo 12ti), protože musím jet osobně žádat do D.C. 🙂

A to je tak nějak vše! 🙂

Zatím se mějte krásně! A užívejte prázdniny!!!!

Ano, čeká nás další stěhování! 🙂

A kam, že to bude? Fort Stewart, GA. 

Než se pustím do tohodle článku, tak bych Vás ráda varovala, že tohle bude článek tak nějak o všem. A budu se snažit co nejméně skákat od jednoho k druhému. Abych pravdu řekla, tak ani nevím, kde vlastně začít. Také si nepamatuji, co vše jsem v předchozích článcích zmínila a co ne. Takže pokud se budu opakovat, tak se omlouvám.

V lednu jsme měli pohovor, kdy se řešilo, kam pošlou Caleba dál. Po škole by měl jít k nové jednotce, kde převezme velení. Dostali ve škole list, kde měli vypsané možnosti, kde je kolik míst a měli sepsat své preference. Asi jako každý druhý, naše preference byly Colorado, Washington state, Německo a pak jsme měli státy jako Aljaška, Texas, Kansas a California. Californii jsme tam vlastně vůbec nedávali, protože bychom skončili uprostřed NIČEHO. Ano, je to nádherný stát, ale osobně bych tam žít nechtěla. 🙂

Když jsme měli tedy první pohovor, tak Calebovi byla nabídnuta pozice v Německu. Takže vypadalo velice reálně, že se budeme stěhovat do Evropy a tam bychom byli cca 3-4 roky. Jenže to ve finále nevyšlo. Okolnosti se změnily a my museli znovu na pohovor. Tentokrát však Německo na seznamu nebylo. Respektive bylo, ale bylo v tzv. broadening assignments. Broadening assignments například jsou místa jako jet na rok do Kuwaitu (není to považováno, že je člověk na misi – deployment), rok v Korea, určité pracovní pozice v Německu, můžete být velitel basic trainingu, učit na vysoké škole ROTC apod. Co se týče Kuwaitu a Korea, tak tam ti chlapi jezdí bez svých rodin. Při našem druhém pohovoru nám tedy byly dány jiné možnosti. Německo tam nebylo, nebyla tam California, ale přidali tam například Fort Stewart. První pohovor proběhl pro telefonu, protože ten den tu šíleně nasněžilo. Jak už to asi z některých mých článků znáte, tak tady na jihu na sníh nejsou zvyklí a většinou sníh pro ně znamená konec světa. Zavírají se školy aj. Druhý pohovor proběhl osobně. Nám bylo řečeno (nám – manželkám a manželům), že pokud můžeme, ať se toho pohovoru účastníme taky. Takže já vzala malého a v den našeho pohovoru jsem se sešla s Calebem u něj ve škole a šli jsme na pohovor. Abych pravdu řekla, tak mi to akorát zvedlo tlak.

Sedli jsme si ke stolu, ten chlap, co s námi dělal ten pohovor, začal tím, že měl proslov o tom, jak to chodí, že prostě nemůže všechny udělat šťastnými a že každý chce to jedno a to Colorado nebo Washington. Klasika, neřekl nám vlastně nic nového. Pak se ptal Caleba na klasické otázky typu: Stále ženatý? Stále jedno dítě? Vystudoval jste tu a tu školu, ten a onen ročník? Máte tuhle školu, tenhle kurz aj? Byl jste dřív na základně XY? A pak došlo na naše preference. Caleb mu řekl, jaké jsou, podle čeho jsme se rozhodovali atd. On se pozastavil pak nad tím, že jsme měli oba “broadening assignments” (Německo) na 3. a 4. místě, zeptal se proč chceme do Německa. Tak mu Caleb vysvětlil, že já jsem z ČR, že bychom byli blíž k mojí rodině, že by rád pak převzal velení (company level) v jedné ze základen atd. Následovala první studená sprcha. Řekl, že kdokoliv půjde do Německa, tak chce, aby tam byli minimálně DVA roky na dané pozici. Vzhledem k tomu, že Caleb by měl být povýšen v roce 2021/2022 (za předpokladu, že zůstane u armády), tak pro něj to nepřipadá v úvahu, respektive ano, pokud by pak šel do Californie. Uprostřed ničeho, kde nic není 2-3 hodiny od základny, ani jedním směrem. Vysvětlil mu, že by ho potřeboval poslat někam, kde je nejkratší čekací doba na velení a že to by Cali splňovala. Teď oba koukali na mě. No a teď co já jim tam mám k tomu říct, že jo. Takže jsem řekla, že pokud by nás poslali tam, že Německo za to nestojí. Sice bychom byli na chvíli v Evropě, ale pak bysme byli někde, kam by se za náma naši stěží podívali. A to platí jak pro moje rodiče, tak pro jeho rodinu. Hlavně by to nebyl dobrý krok, co se jeho kariéry týče. Takže Německo škrtnul. On mu vlastně i řekl, že ho nechce tam posílat, že by ho rád poslal jinam, ale že pokud za každou cenu chce, tak budiž. Sice jsem to byla já, která jsem řekla, že to nestojí za to, aby nás poslali někam, kde budeme víc odříznutý od rodiny, tak i přes to mě to mrzelo. Abych pravdu řekla, já jsem se viděla už v Německu. Ale pecka, která přišla poté mě docela nadzvedla ze židle.

Oni se snaží ty chlapy donutit, aby dobrovolně šli do míst jako je Kuwait a Korea, protože tam NIKDO NECHCE. A už tuplem ne chlapi, kteří jsou ženatí a mají děti. Jenže kolikrát je do toho ukecají, protože jim slíbí, že je pošlou na jejich top 1 nebo 2 místo. Tak povídá … No, co kdybych Vám nabídl následující. My bychom přestěhovali Vaši ženu s dítětem do Colorada nebo Washingtonu a Vy byste jel na rok do Kuwaitu. A jen tak mimochodem, ještě než s tímhle přišel, tak Caleb zrovna zmiňoval, že byl neustále pryč v předchozí základně, že měl “back to back” mise (rok doma, rok na misi v podstatě) a on přijde s tím, že se ho snaží ukecat, aby jel dobrovolně na rok pryč zatímco tam sedím já s 5ti měsíčním dítětem na klíně. Malej se v tu chvíli vtipně zes… ale pořádně, takže ten dal taky jasně najevo, co si o tom myslí. Opět oba koukali na mě. Takže já jsem pěkně otrávená řekla, že pokud se ptají mě, co si o tom myslím, tak že mi ani jedna z těch lokalit nestojí za to, abychom jako rodina byli rok od sebe jenom kvůli tomu, že nám slíbí “lepší” lokalitu. Caleb mu nakonec sám řekl, že o tom popřemýšlí (nechtěl mu říct NE, aby ho tam pak stejně neposlal, protože to klidně udělat mohl) a dá mu vědět. Ale teda, že by nerad byl tak dlouho od rodiny, že malému je teprve 5 měsíců (zrovna ten den přesně mu bylo 5 měsíců) a že by nerad přišel o to mít možnost strávit s ním jeho první rok. Nakonec teda přišel teda s něčím lepším. V podstatě Caleb byl u jednotky, kde nevyužívali tanky a podobně a teď právě musí jít k jednotce, kde je používají. Jenže nemají dostatek míst na základnách, kde ty tanky a jiný stroje využívají a že některé vojáky budou muset poslat do stejného typu jednotky, ze kterého přišli a nebo airborne. A pak teda povídá, že by nás mohl poslat na Aljašku. Na základnu, kam chce snad každej. V podstatě nám řekl, že nás pošle tam, pokud nám nebude moci dát jedno z našich TOP. Takže já už se viděla na Aljašce, už jsem plánovala, jak se budeme stěhovat, kupovat barák, protože Aljaška byla jedna z lokalit, kde bychom barák koupili, a kdo ví co ještě.

No, Aljaška se nekoná. Cca dva týdny po pohovoru nám, respektive Calebovi, přišel e-mail a naše rodina se tak bude stěhovat jenom o pár hodin dál a to kousek od Savannah. Vrátíme se tak na místo činu, kde jsme měli loni svatbu.

Stěhovat se máme někdy v září někdy v prvním týdnu. Takže já jsem hned začala zjišťovat všechny možné informace. Kde bydlet, jaká je nejlepší lokalita, lékaře pro malého i mě, veterináře, jak daleko je to od základny a kdo ví co ještě.

Co se lokality pro bydlení týče. Calebovo podmínka byla, abychom byli maximálně 30 minut od základny. Přece jenom on bude ten, který bude jezdit každý den do práce a vstávat brzo. Vzhledem k tomu, že budeme barák kupovat a také jsme rodiči, tak jsme potřebovali vybrat lokalitu a zvážit věci jako kriminalitu, jaké jsou školy v okolí, jak daleko je to od základny, co je v okolí za možnosti aj. Nejenom, že tedy jsme chtěli něco, co bude ideální pro nás, ale také koupit barák tak, abychom ho mohli snadno pronajmout a nebo do budoucna prodat. Je to pro nás obrovská investice a tak jsme museli zvážit všechno možné i nemožné. Třeba nás se školy ani tak netýkají, s největší pravděpodobností budeme jinde v době, kdy bude malý chodit do školy, ale třeba rodiny, které se tam budou stěhovat a nebudou chtít kupovat barák a budou mít děti ve školním věku, tak pro ně to bude docela důležitý faktor.
Každopádně něco málo přes dva týdny jsem zjišťovala všechny možné informace, bavila se s lidmi, kteří tam byli nebo jsou, bavila jsem se s realitkami a kdo ví co všechno, následně jsem si s Calebem sedla, probrali jsme všechno do detailu a to hned několikrát a ve finále jsme se rozhodli jet podívat na baráky, které nás zajímaly. Podívat se do lokalit, kde se nacházejí, jet od dveří domu na základnu, abychom věděli, jak to vychází časově, co je kolem za možnosti atd. Přijeli jsme ve čtvrtek v poledne, hned na to jsme měli schůzku s naší agentkou a prošli jsme asi 6 baráků v jedné lokalitě. Co bylo fajn, tak ten chlap, co ty baráky tam staví, tak za náma přišel, osobně se nám představil, vše nám vysvětlil, ukázal a celkově měl skvělý přístup. Jeden z důvodů, proč jsme chtěli vidět jeho stavby byl ten, že měl neuvěřitelně skvělé doporučení, strávila jsem asi 2 dny, kdy jsem gůůůglila a gůůůglila a našla jsem fakt super věci, takže jsme chtěli vidět jeho stavby. Vše byly novostavby, některé ještě nebyly dokončené. Strávili jsme tím asi 4 hodiny. Z 6 baráků nám zbyly dva nádherné domy mezi kterými jsme se nemohli rozhodnout. Takže jsme jeli na večeři a zpátky na hotel, kde jsme strávili celou noc diskuzí, který barák je pro nás lepší. Já jsem asi byla rozhodnutá od začátku, Caleb byl furt mezi. Byly věci, které se mu moc líbily u baráku X a pak věci, které naopak se mu líbily u baráku Y. Ještě před tím, než jsme šli spát, tak jsme byli rozhodnutí, který teda to vyhrál s tím, že se na to vyspíme a uvidíme, jak se budeme cítit ráno. Ráno jsme se najedli a vyrazili hned na cestu. V půlce cesty Caleb povídá, že je připraven dát nabídku (“make an offer”) .. Takže pár hodin poté, co jsme dorazili domů nám volala naše agentka a Caleb dal nabídku, která byla přijata i druhou stranou no a tak tedy máme smlouvu na barák. Closing date máme v půlce července, což je ideální, protože ve finále to vypadá, že se budeme stěhovat možná už v srpnu. Calebovi volal ten chlap, se kterým měl interview, že datum, kdy má být u nové jednotky je X s tím, že pokud ho dostane do školy (speciální škola pro ten typ tanků) tak možná zůstane o pár týdnů déle, pokud ne, tak nám posune “report date” dřív a budeme muset být na novém místě do konce srpna. A škola končí v půlce srpna, takže bychom se stěhovali vlastně hned po. Co bude, nebude, to samozřejmě nevíme. Každopádně víme, kde budeme bydlet a to je asi nejhlavnější. Zbytek se už nějak vyřeší.

Na hlavní fotce můžete vidět náš barák, fotky vnitřku nemám, nebyly dokončené podlahy a menší detaily. 🙂

Svým způsobem, jsme byli zklamaní, protože jsme doufali, že se přesuneme jinam. Já teda to mám v Georgii ráda, ale taky jsem tak nějak doufala, že se podíváme na západ USA. Na druhou stranu ale to má své výhody. Máme relativně blízko dvě letiště – Atlantu a Orlando. Takže naši mají víc možností, co se koupě letenek týče, protože obě letiště jsou cca stejně daleko od našeho domu. A také že už mají koupené letenky a přiletí na malého narozeniny. Což je BOMBA. 🙂 Také budu moci KONEČNĚ vidět Demi častěji. Buď až tedy přiletí na dovolenou sem nebo pokud bude mít let do Orlanda. Také budeme blízko od oceánu. Jedna pláž je cca 30 minut od baráku, další cca hodinu a pak další hodinu a půl. No a taky tedy mi přišlo daleko “levnější” koupit barák tady než jinde.

Co se tak děje, neděje? 

Většinu volného času trávíme buď u bazénu, já občas jdu na procházky s mojí “novou” kamarádkou a nebo chodíme na ryby, když je příjemné počasí. Teď se kolikrát venku nedá vydržet, respektive dá, ale můžete pak svoje věci ždímat, protože budete zpocený až na prd…

Párkrát jsme vyrazili do Columbusu, ať už na večeři, na procházku nebo prostě na zmrzku.

Dvě moje kamarádky teď měly miminko. Pro jednu z nich jsme uspořádaly s holkama menší oslavu, takovou baby shower.

A nejenom jsme tedy oslavily nastávající maminku, která měla pár dní do porodu, ale ten den jsme se dozvěděly, že jedna z holek je taky v očekávání! 🙂 Celkově to bylo strašně fajn ráno.

Vlastně od začátku se takhle s holkama scházíme. Chodily jsme spolu na “fotbal” podpořit ty naše chlapy, občas jsme zašly na kafe nebo na snídani a nebo jsme se sešly u bazénu. A nebo jsme měli nedávno grilovačku, kdy všichni přišli k nám.

Není jednoduchý se neustále takhle stěhovat nebo se neustále loučit s přáteli a vítat/seznamovat s novými lidmi. Abych pravdu řekla, když jsme se sem stěhovali, tak jsem byla pevně rozhodnutá, že se nebudu snažit dělat nové kamarádky. Byla jsem unavená a znechucená z představy, že za pár měsíců se stejně budeme zase loučit. Jenže já miluji poznávat nový lidi a samozřejmě to dopadlo tak, že jsem poznala spoustu holek, ať už holky, co jsou manželky Calebovo spolužáků/kolegů nebo holky, co jsou moje sousedky. Bylo těžký odjíždět z Dubaje a loučit se s Demi a následně pak z TN a loučit se s Breck. Takže za pár týdnů nás čeká další loučení a další pak v červenci a srpnu. Netěším se na to ani trošku. Většina z nás se rozuteče všemi směry. Jedna se stěhuje do Idaho, další dvě do Texasu, jedna zatím neví a další dvě zůstávají tady. Já vím, že pokud naše drahé polovičky zůstanou v armádě, tak většina z nás se znovu zase brzo někde setká. Protože zatím se nám to stalo všude, že jsme na někoho narazili. Ve Fort Stewart mám pár kamarádek a teď jsem se seznámila s holkama, které se tam také stěhují. Takže to má své výhody i nevýhody. Ale je fakt, že bych některé holky nejraději stěhovala se mnou. Je kolikrát až neuvěřitelné, jak rychle a jak snadno si vytvoříme nějaké pouto. Kolikrát ty holky pro sebe udělají první poslední. Můžu uvést hned několik příkladů.

Když jsem neplánovaně rodila předčasně, tak jsem byla v porodnici v jednu chvíli sama. Poslala jsem Caleba na základnu, protože se nikomu nemohl dovolat ze školy a hlavně já neměla s sebou žádný věci, tašku pro sebe sbalenou ani pro malého a taky jsme nechali chlupáče doma samotný, takže tak jako tak Caleb musel domů. Zavolal po cestě našemu kamarádovi, který hned volal jeho manželce Liz, ta jela nakoupit a okamžitě přijela do nemocnice za mnou, abych tam nebyla sama. Přivezla mi věci pro malého, věci pro mě, které nám nakoupila, přivezla mi počítač s filmy, jídlo (na později) a byla se mnou celý den i v době, kdy byl v nemocnici Caleb. Díky ní se mohl jít najíst a prospat. Její manžel pak jel k nám domů a staral se nám o chlupáče. Já Liz znala rok přes Facebook a předtím jsme se viděli všichni 4 tak 3x. Caleb se s Ryanem zná už dlouho, ale Liz a já jsme se viděly 3x. Taky byla u porodu, nafotila nám fotky a mě pak držela při šití za ruku. Upřímně mi to bylo v tu chvíli jedno, že je cizí. Je zdravotní sestra, takže jsem měla vlastně zdravotní sestru, co dělala i na porodním sále i na dětským u sebe.

Když jsem pak porodila, tak jiná moje kamarádka (ta mimochodem zjistila, že se stěhují také do Fort Stewart) zařídila tzv. “meal train”. Ani jednou jsme se před tím v životě něviděly. Znaly jsme se pouze z Facebooku. Ona a jiné manželky nám vozily jídlo, což je tady docela běžná záležitost, která jim kolikrát přijde jako samozřejmost. Dělá se to, když se někomu narodí miminko, pokud někdo je nemocný (po operaci apod) a také v těch úplně nejhorších případech, který nechci snad ani napsat.

Mohla bych těch příkladů dát daleko, ale daleko více. Takhle ty ženský tady fungují. Podporují jedna druhou, pomáhají si navzájem. A my děláme to samé. Prostě byť se kolikrát s lidmi kolem neznáme, tak se k sobě chováme, jako kdybychom se znali celý život. A za to jsem neuvěřitelně vděčná. Za všechny ty lidi, jak se k sobě tady chovají, jak si pomáhají. Je to opravdu neuvěřitelné, co je jeden pro druhého schopen udělat. 🙂

Zpátky k baby shower. Domluvily jsme se s holkama, kdo má co na starosti. Já jsem zařizovala kytky, někdo jiný dekorace, někdo pekl a pak jsme se sešly před tím, než jsme měly mít “kafe” a vše připřavily. Všechno jsme potají domlouvaly s jejím manželem, ten nám dával rady ohledně toho, co mají pro malou a co nemají, jaký mají “theme” a podobně. Byla docela sranda číst jeho zprávy “Ona má ráda takový ty věci, co mají srdíčka a podobně na zadečku”. Fakt jsme se kolikrát zasmály. Další oříšek byl, jak to vymyslet tak, aby “ze sebe udělala člověka”, protože několikrát zmínila, jak se necítí pohldně, nechce se ji “ze sebe dělat člověka” apod. Těhulky a matky to znají, ne každá matka má chuť ze sebe dělat člověka. Já kolikrát si skoro tejden neumyju hlavu, používám suchý šampón, vlasy mám většinu v drdolu a tepláky nebo yoga pants nebo Calebovo trička jsou TOP. Ve finále pokud má člověk vlasy rozpuštěné, tak v tom horším případě je objeví Vaše dítko, které si s radostí za ty vlásky zatáhne, nebo Vás dítě pozvrací, počůrá a kdo ví co dál. Kdykoliv ze sebe udělám člověka, tak mě malej s prominutím pobleje a že normálně si neublinkává. Takže jsem napsala do hromadnýho chatu, jestli bychom si nemohly udělat nějaké fotky na památku a že nemám moc příležitostí se “hezky obléct”, tak si to zpříjemnit. Courtney se prý zasmála nad mojí žádostí a její manžel mě podržel, protože věděl, že ji chystáme překvapení! 🙂

Ve finále všechno proběhlo hladce. Malej většinu oslavy prospal a my jsme si to s holkama fakt užily. Bylo to jedno z našich posledních kafíček. 🙁

Den Matek

Jelikož jsme to většinou my matky, které fotíme své drahé polovičky a naše uzlíčky štěstí, tak naše fotografka přišla s nápadem, že udělá focení pro maminky s dětmi s tím, že nebudou platit za focení, ale přinesou pleny, které budou darovány charitě. Takže můžu konečně říci, že mám taky slušný fotky s malým na památku a podpořila jsem i dobrou věci. Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou.

Po focení jsme pak jeli rovnou domů vyzvednout Caleba a jeli jsme do PX. Do PX jsme jeli z toho důvodu, že přijel na základnu Mark Wahlberg!

Pokud nevíte, kdo to je, tak se podívejte sem: https://www.google.com/search?q=mark+wahlberg&oq=mark+wahl&aqs=chrome.0.0j69i57j0l4.1621j1j4&sourceid=chrome&ie=UTF-8

Na mém instagramu i veřejném FB máte videa z jeho návštěvy. Upřímně jsem měla radost jako malá holka. Nejenom, že teda jsem fakt stála dobře a prošel přímo přede mnou, takže ho mám hezky na kameře, ale taky mi podepsal ten jeho protein. V jednu chvíli jsem říkala, že to byl docela bordel, protože jsem si myslela, že to bude tak, jako to většinou bývá, že je někde vyhrazené místo, je tam třeba stůl, kam si člověk může zajít pro podpis, poprosit o fotku. On ale o to nestál a chtěl projít a setkat se s co největším počtem lidí. Nechtěl mít stůl, chtěl být mezi vojáky a jejich rodinami. Upřímně obdivuji jeho trpělivost a v jednu chvíli mi ho bylo i líto. Na druhou stranu ale potěšil několik lidí. Především naše vojáky.

Tady je video, které sdílel na svém FB page: https://www.facebook.com/markwahlberg/videos/10156391966036532/

Večer pak Caleb přišel za mnou na zahradu a povídá.

Caleb: Mám pro tebe vážnou otázku.

Já: Ano?

Caleb: Chceš nebo nechceš dátek ke Dni Matek?

Já: ???

Caleb: Chystám se ti koupit dárek.

Já: Co se chystáš koupit?

Caleb: Já nevím? Koště? 

Tak jsem se zasmála. Abych pravdu řekla, nechtěla jsem nic a už vůbec jsem nic nečekala. Koneckonců pár dní před tím jsem dostala nové auto, respektive jsme vyměnili mého Forda za Chevrolet. S tím autem bylo vše v pořádku, ale když jsme ho pořídili, tak jsme neplánovali, že budeme mít tak brzy rodinu a už vůbec ne, že budeme mít chlupáče dva. Takže bylo docela na těsno mít v autě dva dospělé jedince, dva obrovský chlupáče a malého a pak v kufru kočár a všechy možný dětský potřeby. Také když máme návštěvu, tak se nevejdeme do jednoho auta a musíme brát obě. Vzhledem k tomu, že chceme dětí víc a potřebovali jsme něco většího, tak jsme moje auto vyměnili. Ve finále ale přišel fakt s koštětem, respektive robotem. 😀 Takže jsem dostala Roomba, což mi usnadnilo život. Tady člověk vyluxuje, utře prach, vytře, zamete podlahy a sotva má hotovo, tak může začít znova. Do toho máme prostě dva psy a chlupy všude, tím, že malý začíná být mobilní, že nechci, aby všude byly chlupy a prach. Takže Roomba zamete a já akorát pak vytřu. 🙂

Také jsme zašli na Den Matek na oběd do “řecké restaurace”. Miluju gyros a našli jsme tady jedno místo, kde mají neuvěřitelně výborný jídlo a hlavně to chutná opravdu jako v Řecku. A vyrazili jsme i na jahody. Miluji sbírání ovoce. To bylo asi jediný, co jsem chtěla dělat a to jet na jahody.

Když jsme u těch chlupáčů. Ti nám dělají neuvěřitelnou radost. Od malého se NEHNOU na krok, malému brzy bude 7 měsíců, takže se pomalu, ale jistě snažíme malého učit, jak se má k nim chovat. Ale opravdu jsou skvělí. Abych pravdu řekla, nebála jsem se toho, že by byl nějaký problém naopak jsem se těšila, že malý bude vyrůstat s Nalou a Kirbym, ale opravdu se každý den nestačím divit, jak užasní jsou. 🙂

Jinak jsem začala pomáhat jedné z mých kamarádek s dětma. Chodíme hodně spolu na procházky, na bazén a tak různě. Ona pracuje převážně z domu a nenašla zatím nikoho na hlídání, takže se mě zeptala, jestli bych jí nepomohla s holkama alespoň do doby, než se budeme stěhovat. Má dvě holčičky, jedna je o pár měsíců starší jak náš malej (ale byla narozená o 10 týdnů předčasně, takže jsou vlastně skoro nastejno, malej je větší jak ona “mišelínek náš”) a pak skoro 7 letou. Teď jsem byla u ní párkrát hlídat, když měli ples apod.

Před pár dny jsem měla pohovor na práci z domu, zatím nevím, jestli to vyjde nebo ne, ale bylo by fajn, kdyby to vyšlo. Jsem nesmírně vděčná za to, že mám možnost být s malým doma a věnovat se mu, ale chybí mi práce a ruku na srdce, kolikrát taky potřebuju kontakt s dospělými lidmi a dát si pauzu. Samozřejmě pokud to nevyjde, tak se nic nestane. Jedna z mých kamarádek mi řekla o tom, že u ní v práci hledají někoho na práci z domu, jinak by mě asi ani nenapadlo něco hledat. Takže jsem řekla, že za zkoušku nic nedám. Zkusit se má všechno. Také jsem hodně začala přemýšlet nad tím, co bych vlastně chtěla dělat. Ideálně bych se chtěla vrátit do školy a dodělat si vzdělání, ale nejdřív se musím rozmyslet, co vlastně bych ráda dělala. Abych pravdu řekla svým způsobem mě to táhne zpět k lítání. Chybí mi lítání a cestování. Jenže tohle není práce, kterou bych mohla dělat dokud je Caleb u armády. Takže uvidíme.

A to je asi tak nějak všechno z toho, co se děje a neděje. Určitě toho je nebo bylo víc, ale už si to všechno nepamatuju. 🙂 Teď začíná zase nový kolotoč díky stěhování, takže to bude také zajímavé. Doufám, že se nám podaří vyrazit alespoň na víkend na Floridu a změnit taky prostředí a využít toho, že jsme blízko Destinu. 🙂

Doufám, že se všichni máte hezky! Přeji krásný začátek nového týdne!