Takže mi vypukla zábava na následující 4 týdny. A můžu říct, že to není žádná sranda.

Včera jsem měla konzultaci. 10 – 15 minut konzultace a 300Kč v čudu. Ani jsem nemrkla. Mezinárodní očkovací průkaz další kilo. 😀 To jsem ale netušila, jaký částky přijdou pak. A jak by řekl náš táta “Desítka to nespraví”. A ano, nenašla jsem ropu (zatím teda) a tak mě zásobují rodiče. A taky si to poctivě píšou, co jim vše už dlužím. Myslím, že první výplata poputuje celá do Čech.
Dneska jsem jela do Plzně. Odebrali mi krev, aby mi zjistili, co musím přeočkovat a co nemusím. Nebudu ani psát, kolik stál ten náběr. To jako jsem skoro brečela. Nemluvě o tom, když došlo na píchání. Do jedný ruky mi píchly vakcínu na žloutenku A, do druhý Typhoid (Břišní tyfus). Jedna věc je, že to docela bolelo a to nejsem žádný babíčko, protože takový věci mi normálně nevadí, druhá věc je ta, že to stálo majlant.
Půl hodiny jsem si poseděla a pak mazala domů. Už v autobuse mi padala hlava, takže jsem dojela domů, padla na hubu do postele a usnula. Probudila jsem se v půl 3 odpoledne a už to začalo. Levou ruku (ta po žloutence), s tou nemůžu ani pohnout. Oblíkám a slíkám se jak debil. Zvednout ruku lehce nahoru provází hlasité Au.
Takže teď mám na 14 dní pokoj, ale čeká mě oční, jelikož si musím nechat předepsat čočky a nechat si udělat nový brýle, samozřejmě mě čeká zubař, takže to taky bude stát majlant, jelikož si nechám vyměnit stříbrnou výplň za bílou.
Nemluvě o tom, že se ještě musí dokoupit všechny možné serepetičky. Zatím mám tampóny na odlíčení, štětky do uší, šampón, kondicionér, sprcháš a z UK a USA si vezu kosmetiku. No, bohužel tímto to nekončí. 🙂
Za 14 dní mě čeká očkování Meningokoka a dávka, která obsahuje černý kašel, tetanus, dětskou obrnu a záškrt. Čekám na výsledky planých neštovic, spalniček, příušnic a zarděnek. No a k tomu si přidáme ještě žlutou zimnici. Doufám, že jsem na ty věci imuní, abych to nemusela očkovat. To by pak možná ani 15ka nesplnila.
No není to levná sranda.

A dneska mi udělala Janička (jistě čtete blog její) radost. Říkala a ostatně i to psala na blog, že hodně holek jí píše, že letí do Dubaje v září. Ale napsala, že já jsem priorita a snaží se získat let tak, aby letěla se mnou! 🙂 Takže prosím držte palce, jelikož mojí Janičku bych na palubě měla ráda. Hned by ten let byl příjemnější.

K dnešnímu dni máme 37 dní do odletu. Absolutně nechápu, kam to uteklo. Nedávno to bylo 56. Dneska jsem se rozčílila, jelikož na skupině máme kluka, co je prostě línej jak veš. Ptá se na dotazy, ke kterým máme informace na portále, ptá se na věci jako – Kolik hodin budeme pracovat týdně? To si člověk říká, jestli vůbec má tucha o tom, jakej job bude vykonávat.. Jinak by totiž věděl, že to nikdo nevíme a nikdo nebudeme mít stejný schedule ani roster. Navíc ještě ani nemá za sebou training. Tak takový věci, si myslím teda, že ho zatím nemusí zajímat. Až projde výcvikem, tak pak může řešit takový věci. Pak řeší, že co má mít na výcvik. Tak kdyby sis to přečetl, tak to víš, co dostaneš a co si máš přivézt. Bože. Pak je mi líto lidí, co prostě se snaží dostat tuhle práci a nedostanou se ani do finále a pak někdo, má z prdele kliku (s prominutím) a neobtěžuje si vyhledat základní dotazy. NAvíc mě leží v žaludku ode dne, kdy pod mojí fotku, kde jsme byli označení my, co jedeme do Dubaje, napsal, že kdo je tady jako single. Tak jedeš tam pracovně nebo honit ženský? Na to nemám slov. Doufám, že ho nepotkám, musela bych mu asi něco říct. 😀

To je asi tak vše. Kromě toho, že teda je toho hodně, co se týče doktorů, tak mě ještě čekají rodinné oslavy, kafíčka, čajíčky a slučáky (základka i střední), tak se nic neděje. 🙂

Za necelé dva týdny se toho odehrálo spousta.

1. Mám spoustu nových “kamarádů” a kolegů. 🙂 Na FB je samozřejmě skupina pro náš výcvik, takže tam spolu komunikujeme. Udělali jsme si i skupinový chat na Whatsapp, takže si píšeme 24/7 a je to fajn. Strašně rychle jsem si oblíbila moje nové kolegy. A je naprosto úžasné, že jsme každý z jiného koutu světa. Od Argentiny po Austrálii. Už plánujeme, že půjdeme na večeři. Zatím to vypadá, že půjdeme v sobotu po našem příletu. Mám tam lidi, které jsem si oblíbila více či méně.
Dokonce z Prahy nás letí zatím asi 5. A to jsou všechno lidé, kteří se mnou byli na pohovoru. Jestli někdo letí s náma i z červnového pohovoru, to nevím, ale každopádně nás neletí málo a jsem za to i ráda. 🙂

2. Mám víceméně nejdůležitější papírování hotovo a proto jsem dostala finální schválení někdy necelých 14 dní zpátky. Včera jsem si odvezla papíry k zubaři a v pondělí mám schůzku v očkovacím centru. Mam asi 10 očkování, které potřebuji. Doufám, že necelých 40 dní není málo, abych všechno vyřídila. Čeká mě nejedna návštěva u zubařky, nejedna návštěva v tom očkovacím centru a samozřejmě nakupování.

3. Nakupování. V Anglii jsem si nakoupila věci na training už. Šla jsem do Primark, nakoupit si kalhoty, kabelku, všechny možný serepetičky na vlasy aj. Ale stále je x věcí, které musím nakoupit do začátků. JE toho dost no.

Mám sepsaný seznam věcí, které potřebuji vyřídit, co vše musím a nemusím udělat. Takže budu mít co dělat.

Do toho mě čekají různé akce – od rodinných po slučáky s mojí ZŠ i HS a samozřejmě rozlučky. Po rozlučce před odletem do USA jsem se rozhodla to brát hodně easy a nedělat nic velkýho. 🙂

Tohle ještě bude sranda.

V neděli jsem obdržela e-mail s přístupem k portálu, kde mám veškeré možné informace, co vše musím udělat aj. Strávila jsem nad tím půl dne, ale většinu mám už hotovou.
Včera mi moje HM přinesla vytisknuté formuláře, jelikož nám vtipně došla barva, a tak jsem si je vyplnila, odevzdala jí to zpět a dneska mi je HM poslala naskenované a já je tak mohla nahrát na portál.
Tímto mám prozatím hotovo. Příští pátek, hned po příletu do Čech, musím k zubařce, aby se mnou vyplnila form od zubaře. Teď můžu relaxovat. Vlastně, nemůžu.
Další srandou budou očkování. Čeká mě asi 10 očkování, protože vtipně mám prošlé už skoro všechny a v pohodě mám jenom tetanus. Takže si dáme očkováníčko a to mám na to jenom 52 dní (počínaje dneškem). Už jsem objednaná hned na pondělí do Plzně, kde teda mám schůzku v očkovacím centru a vymyslíme, jak co a kdy, naočkujeme, jelikož chci toho stihnout co nejvíce doma, než to pak dodělávat v Dubai. To bude stát asi pěkný majlant. Desítka to nespraví, jak by řekl můj tatínek.
Také mě čeká zubař. To je za trest. Zubaře nesnáším. Byť teda moje paní zubařka je miliónová. Tam se taky nechá nějaká ta koruna.

No, začala jsem se učit kódy letišť. Je asi lepší to dělat teď a naučit se co nejvíc z tý workbook, co jsme dostali, než to nechávat na poslední chvíli. Myslím, že budu mít během výcviku o zábavu postaráno. Tak si alespoň oddělám, co jde teď.

Už jsme 4, co máme stejný odlet z Prahy a to 26/9. Doufám, že většina zůstaneme ve stejné skupině, ale pochybuji. Uvidíme no. Každopádně zítra asi budou další 2-3 golden calls, tak uvidíme, kolik lidí se přidá k našemu datumu.
Skupina na FB se nám hezky rozrůstá. 🙂

To je asi tak vše, co se v tyto dny děje. Teprve pořádná sranda začne.

Jo a vzala jsem Primark útokem a nakoupila si věci na výcvik. Dvoje černé kalhoty, dvoje baleríny, miliardu pírek do vlasů, další vycpávky na drdol a sako. Tak mám alespoň něco z krku.

Další sen se pomalu, ale jistě stává skutečností.

Před dvěma týdny jsem po dlouhém rozmýšlení došla k rozhodnutí, že půjdu zkusit pohovor na letušku v jedné zahraniční letecké společnosti. Vzhledem k tomu, že to nebyl můj první pokus, tak jsem byla skeptická a neslibovala si úspěch.
Nakonec jsem se přemohla a rozhodla jsem se, že to teda zkusím. Za zkoušku člověk nic nedá.

V pondělí 14/7/14 byl v Praze tzv. Open day. Všichni uchazeči jsme seděli v konferenční místnosti jednoho pražského hotelu, kde nám bylo puštěno video o Dubai, práci jako takové a prostě jsme obdrželi základní informace. Poté jsme odevzdali životopisy s fotografiemi, odpověděli na pár otázek a šli domů v naději, že nám zazvoní telefon a budeme pozváni do druhé části příjimacího řízení.
K velkému překvapení jsem se i já dočkala hovoru a byla pozvána na další den.
Úterý 15/7 tak byl tzv. assessment day. Tento den byl plný různých skupinových cvičení, čekal nás anglický test a opět další mini rozhovory. Po každém kole jsme dostávali papírky, na kterých bylo “Congratulations” a nebo “Unfortunately”. Já měla obrovské štěstí, protože jsem patřila mezi 17 šťastlivců, co prošli až do finále. Podle statistik už jenom to, že se člověk dostane do finálního pohovoru, je obrovský úspěch. I já jsem to tak vnímala.
V pátek 18/7 jsem tak měla finální rozhovor.

Můžu říci, že po těchto třech dlouhých dnech, plný nejistoty, nervozity a čekání, jsem byla ráda, že to mám za sebou. A prakticky mi nezbývalo nic jiného, než čekat.

Jaké bylo překvapení, když necelé dva týdny od finálního rozhovoru jsem na svém profilu viděla magické “Joining formalities in Progress” což znamenalo jediné. Tzv. Golden Call, kterého jsem se dočkala hned následujícíc den. Nedokážu popsat pocity, jaké jsem měla, když mi zazvonil telefon a já věděla, že je to někdo z Dubaje.
Následovala gratulace, hrstka informací, co se bude dít v následujících dnech a nabídnutí mi datumu, kdy budu odlétat do Dubaje.
Můj datum odletu je 26/9.

Stále tomu nemůžu uvěřit. Lidi – známí i neznámí, se mě ptají, jak se cítím, jak to oslavuji a nebo se mě ptají, jak jsem to dokázala..
Upřímně? Nemůžu tomu uvěřit. Na otázku “Jak jsi to dokázala?” nevím, co odpovědět. Já sama nevím, proč jsem se dostala. Proč zrovna mě bylo nabídnuto tohle místo, proč zrovna já byla jedna z x desítek (Můj Open Day), která to místo dostala. Když jsem poprvé v USA zkoušela ten samý pohovor, tak jsem vypadla někdy v půlce. Dostala jsem se pořád daleko, ale neprošla jsem do finále. A do dnešního dne nevím proč. Řekla jsem něco špatně? Udělala jsem něco špatně? Nejsem ten vhodný typ pro tuhle pozici? Nemám dostatečné zkušenosti? Absolutně jsem neměla tušení, proč se mi to tenkrát nepodařilo. A stejně tak netuším, proč se mi to tentokrát podařilo. Na tuhle otázku nejsem schopná odpovědět.

Mám 54 dní do odletu do Dubaje. WOW! Příští měsíc nasednu do letadla a budu vyrážet vstříc novému dobrodružství.

V následujících dnech mě čeká návrat do České Republiky, kde musím k zubaři – opět! Prodělat x očkování a připravovat věci na odlet. Stále tomu nemůžu uvěřit. A myslím, že tomu neuvěřím do doby, než na sebe obléknu tu slavnou uniformu a budu se procházet po palubě. 🙂

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat rodině, přiteli a kamarádům, kteří mi drželi palce a byli mi neskutečnou podporou. Mám obrovské štěstí na lidi, které kolem sebe mám. A jsem si jistá, že bez nich bych nebyla tam, kde jsem dnes a kde budu za měsíc a půl! 🙂 DÍKY.

Rozhodla jsem se založit si nový blog, tentokrát o mém dobrodružství jakožto letuška pro jednu leteckou společnost v Middle East.
Po dlouhém rozhodování jsem došla k závěru, že tedy blog psát budu. Původně jsem zakládat nový nechtěla s tím, že budu výjimečně psát na blog, který jsem zakládala před odletem do USA a udržovala ho až do doby, kdy jsem se přestěhovala do Anglie.
Ráda bych tento blog měla jako takový menší cestopis, kde můžu psát o místech, které jsem navštívila a měla tak nějakou památku.

Samozřejmě jsou věci, které na svém blogu zmiňovat nemůžu a proto ani nebudu. Ale rozhodně bych se chtěla vynasnažit pravidelně psát o mých zážitcích a zkušenostech, které mě zanedlouho čekají. Především kvůli rodině a mých blízkých, které bude zajímat, jak se mám a kde zrovna ve světě se nacházím, ale hlavně kvůli sobě.

Takže se pohodlně usaďte a připoutejte se, protože nové dobrodružství začíná! 🙂