Konečně jsem se dokopala k napsání dalšího článku. CO Vám budu povídat, jsem líná jako prase a nic se mi nechce. Jsem věčně nafouknutá, protože v noci nemůžu spát a pak bych prochrápala celý den. Pokud usnu dřív jak v 6 či v 7 ráno, tak je to zázrak. Pokud se vykopu z postele dřív jak v 5 či 6 odpoledne, tak je to taky zázrak. Celý měsíc mám jenom noční lety a to s člověkem a jeho režimem pěkně zamává.

Teď k Johannesburgu.

Byť to není dvakrát nejbezpečnější místo na zemi, tak se mi tam strašně moc líbilo. CO jsme stihli, tak byl Lion Park + Safari a pak zajít do restaurace na výbornou večeři.

Ještě před odletem jsem dostala e-mail od xx, zda-li bychom neměli zájem o zájezd do Lion Parku. Já jsem chtěla jet za každou cenu, ale nevěděla jsem, jestli se k nám někdo přidá, protože nás musel být určitý počet.
Než jsme vlezli do letadla, tak nám flight crew řekla, že by chtěli jít do Lion Parku a že pokud máme nějaké plány, tak ať jim dáme vědět, že se přidají. Je naprosto super, když se k nám přidá i náš flight deck, obzvlášť pokud je s nima taková sranda, jako byla v Amsterdamu nebo tentokrát v Johannesburgu.
Takže během letu, když byl čas, tak jsem se zeptala kolegů, kdo by chtěl jít s náma, napsala jsem seznam a zašla do kokpitu za flight crew, jestli se přidají. Po příjezdu na hotel jsem si vzala ten seznam, napsala jsem si čísla pokojů a všechno organizovala. Ihned jsem psala xx, že teda je nás tolik a tolik a řešila detaily odjezdu, výletu i platby. Ihned po domluvě jsem sedla k telefonu, obvolala všechny účastníky zájezdu (haha). A to bychom nebyli my, kdybychom si nedali šlofíka. Přece jenom po osmi hodinovým letu, 0 spánku bylo šlofíka potřeba.
Můžu říct, že hotel, kde jsme zůstávali, byl snad nejhezčí hotel, ve kterým jsem byla – prozatím. Vím, že se to změní. 😀 TA POSTEL! Bože, v něčem tak pohodlným jsem v životě nespala. To normálně se mi nechtělo z tý postele vylézt. A ta sprcha! Normálně prosklená sprcha. Takže kdyby jste na tom hotelu byli s někým, tak ten člověk pravděpodobně místo televize bude koukat na vás, jak se hanbatý sprchujete. Hlavně, že nebyl prosklený hajzl, jak o tom psala (a mě i vyprávěla) Janička. To by teprve byla romantika.
Sraz byl dole na recepci, kde nás vyzvedla dvě auta. Nasedali jsme a jelo se. My měli v autě kapitána a můžu vám říct, že jsem se takhle dlouho nenasmála, jako ten den. To člověk byl v slzách od smíchu. Takže naše skupinka je ROZHODNĚ nenudila.
První zastávka byla v Lion Parku, kde jsme si hráli s malými lvíčky, krmili žirafy, fotili se jak o život a pak nakupovali jak o život.
Já jsem si asi nejvíc užila lvíčátka. Ty, co uvidíte na fotkách, tak těm bylo 3.5 měsíce. Pak na FB jsou fotky i podstatně mladších. Sem dám jenom pár fotek na ukázku a zbytek najdete na mé stránce.

Tady je video, které jsem natočila:

 https://www.facebook.com/video.php?v=782985725106357&set=vb.433090086762591&type=2&theater

Pak jsme krmili i žirafy. Já nevím, ale ta žirafa proti mě něco měla. 😀 Nechtěla ode mě žrát potvora jedna, pak mi strčila hlavu před můj obličej, podívala se na mě a krátce na to odkráčela. Pak si to teda rozmyslela, vrátila se, olízla mi ruku, trošku něco sežrala a dál pózovala nám všem nadšeným turistům.

 

Tak jsem se nedočkala sněhu (mojí kolegyni sněžilo pár dní před tím, než jsem tam letěla já), ale za to jsem se dočkala vánoční atmosféry i pořádně chladného počasí! 🙂

Přiletěli jsme do Manchesteru brzy ráno. Bohužel už od samého rána pršelo a byla neuvěřitelná zima. Samozřejmě to dramatizuji, jelikož člověk si zvykne na teplo snadno a pak je kolem nuly a člověk si připadá jak v Rusku. Takže sotva jsme vylezli z letadla, tak jsme klepali kosu jako blázen.
Jelikož jsme měli noční let, tak jsme všichni dolezli na hotel a šli rovnou spát. Jediný, co jsem stihla, tak napsat rodičům a přítelovi, sundala jsem ze sebe uniformu tak rychle, že jsem byla až sama překvapená a pak jsem padla do postele a za vlast. Ani nevím, jak je možný, že jsem usnula tak rychle. Samozřejmě jsem se ani neobtěžovala rozplést si vlasy, natož ze sebe sundat tu tunu make upu.
Spala jsem tak 3 hodinky a volala mi kolegyně, jestli teda půjdeme ven.
Náš cíl byl jasný – samozřejmě Vás to nepřekvapí, ale byl to Primark a pak vánoční trhy. A jelikož byla zima jako když praští v porovnání s Dubajem, tak jsem se musela na to řádně vybavit.

Sešly jsme se spolu dole v hale hotelu, kde jsme se potkali s jinou crew (máme víc letů do Manchesteru). Takže jsme se rozhodli, že půjdeme všichni spolu dohromady. Víc lidí, víc srandy.
Co mě překvapilo, tak při počtu naší crew (v řádech tisíců) jsem potkala dvě holčiny, co se mnou začínaly a jednu kolegyni, co jsem s ní už také jednou letěla – ten svět je malý! 🙂 No a to jsem nevěděla, na koho a kde narazím později.
Jeli jsme do centra, kde jsme hledali místo, kde bychom se najedli. Samozřejmě jsme chtěli nějakou restauraci a ne fast food. Po cestě jsme narazili na pár stánků. Tolik nádherných vánočních výzdob. Kdybych byla na Vánoce v Dubaji, tak neváhám a nějaké si koupím. Jenže já budu na Vánoce v Kuala Lumpur a v Dubaji se moc nezdržím, takže se ani nebudu obtěžovat zdobením, kupováním stromečku a podobně. To si zajdu k Janičce a omrknu ten jejich. 😀
Také jsme narazili na skupinku lidí, co zpívali vánoční kolegy do rádia. Takže jsme chviličku stáli a poslouchali kolegy. To bylo hezký.
Po několika desítkách minut jsme konečně našli místo, kde si dáme jídlo. Můžu říct, že to byla nádherná restaurace. Škoda, že jsem to nevyfotila. 🙁 
Ale něco málo je vidět na fotce, co jsme se vyfotili s kolegy.

Po jídle jsme vyrazili na nákupy. Po cestě do Primark(u) jsme viděli 1 POUND store, takže jsme tam všichni – samozřejmě – zalezli. Což samo o sobě nebyl špatný nápad, jelikož začalo pršet. Takže jsme tam chviličku strávili a samozřejmě vylezli obnošený taškama. Já jsem si nakoupila taky dost, ale především jsem koupila Calebovi sklenici a hrnek s Family Guy, jelikož milujeme ten seriál a jednu sklenici jsem koupila i bráchovi a tátovi jsem dopřála Simpsons – “Houmra” na sklenici s nápisem “FAT and HAPPY” – 😀 (A jak to teď píšu, tak jsem našla fotky sklenic, tak to sem mrsknu rovnou taky)

No, pak už nás čekal Primark a jelo se domů.

Dali jsme si sraz u ruského kola a když jsme čekali, tak se stalo něco, co mě v životě nenapadlo, že by se stalo …

Najednou vidím, jak jde ke mě holčina, myslela jsem si v tu chvíli, že to bude buď taky turistka, co se bude chtít na něco zeptat a nebo, že je to někdo z druhý crew. Jenže najednou slyším “Míšo?” Nemusím nikomu říkat, že jsem čuměla jako péro z gauče. No a koho, že jsem to potkala? Lenku, která dělá Au Pair v Manchesteru a shodou okolností sleduje mojí stránku na FB. A pozor, údajně mě poznala díky mým botám, jelikož je viděla v mém kufru. 😀 To je asi událost, ze které se nemůžu jen tak vzpamatovat. Náhoda jako blázen. Říkala jsem to pak i kolegům a ti tomu taky nemohli uvěřit. Kdybych byla alespoň v ČR, ale v Anglii? Už se mi stalo, že jsem potkala pár lidí, co četlo můj blog, ať to bylo na pohovoru pro mého současného zaměstnavatele či v autobuse Student Agency. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než fotkou! 🙂

                     Takže ještě jednou děkuji Leni za příjemné setkání a milé překvapení!

No a pak bylo na čase jet na hotel! 🙂 Byli jsme všichni promrzlí až na kost. Sotva jsem došla na pokoj, tak jsem seděla asi půl hodiny zabalená v tom, v čem jsem přišla z venku, psala si s přítelem a snažila se roztát. Rychle jsem si zabalila, napustila plnou horkou vanu a v půl devátý jsem vytuhla jako miminko a spala jsem až do našeho wake-up call!
Dneska jsem se vrátila domů a padla do postele jak za vlast. Ovšem jsem se po chvíli probrala a teď píšu článek, píšu si s přítelem a myslím, že následující hodiny budu čumět do zdi, protože se mi vůbec, ale vůbec nechce spát! 🙂 Díky bohu ale mám volno, takže mě to netankuje.

Jinak jediný, co se stalo v uplynulých dnech, tak Janička se mi vrátila z domoviny, přivezla mi dobroty od našich, dokonce jsem od ní dostala i cukroví a moje oblíbené vosí hnízda (pokud někdo budete mít nějaké zbytky vosích hnízd, sem s nima. :-D)

Samozřejmě i události –

Moji rodiče oslavili krásných 24 let manželství a den na to jsme měli výročí my s Calebem.

 

Ve středu k večeru jsem měla standby na letišti. Myslela jsem si, že let nedostanu a když už dostanu, tak to bude nějaká otočka. Takže jsem si tak lehce zabalila, zimní i letní oblečení, kdyby náhodou a vyrazila na letiště. Sedla jsem si asi na 5-10 minut a už jsem se zase zvedala. Proč? Jelikož mě vytáhli na let do Singapore! WOW! 🙂
Vtipně mi to psala Janička, že mě nenávidí, že letím do Singapore. 😀 Nevím proč, ale myslela jsem si, že si mě ze mě dělá srandu. Ovšem Janička si srandu nedělala, Janička měla pravdu – ostatně jako vždycky – a já opravdu letěla do Singapore.

Takže svoje narozeniny jsem trávila v posteli hotelového pokoje. Alespoň jsem měla výhled na marinu. 🙂 Jediný, kdy jsem opustila pokoj bylo když jsem šla do nákupáku pro vody a nakoupit si pár věcí.

28.11. jsem měla letět zpátky a to byl den, kdy jsem měla narozeniny. Mrzelo mě, že nepoletím s mojí crew obzvlášť po tom, co mi na recepci nechali dárek s přáním:

Každopádně místo toho, abych letěla domů v sobotu, jsem letěla v pondělí večer. Takže jsem prakticky zůstala v Singapore 5 dní místo 2. 😀 Ne, že by mi to vadilo, ale chtěla jsem domů konečně.
Měla jsem štěstí, protože každý večer jsem měla možnost Skypovat s přítelem. To asi byla nejlepší část mého pobytu. Mrzelo mě, že tam nemohl být se mnou, tak jsem mu alespoň ukázala Singapore přes Skype. Díky bohu za ty dnešní vymoženosti jako je Skype, Facetime a podobně.

Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem se pořádně nepodívala ven. Ale na druhou stranu vím, že tam dřív či později poletím znova, tak mě to ani netankuje. Takže snad lepší fotky a lepší zážitky budu mít z dalšího letu. 🙂

Bohužel mi byl zrušen let do Dublinu, jelikož jsem se nedostala včas domů. Takže další článek bude až z Manchesteru. 🙁

Včera jsme si tím pádem rozhodly dopřát si takový “holčičí den”. Jelikož je důležitou součástí i image, tak jsme si šly nechat udělat manikůru a já jsem se rozhodla zkusit to jejich trhání obočí. 😀 Bolelo to jako prase, alespoň ze začátku, pak to byla pohodička. Takže alespoň teď se nemusím o tohle starat.
No a konečně se za námi přijela podívat moje LINDA (bývalá spolubydlící) … Společně jsme se sešly u Demy, kde jsme vařili. Já teda měla lososa s rýží, protože musím být stále opatrná, co se týče jídla. Ale vynikající. A pak mě Demy překvapila. Ví, že každý rok jsem chodila do Cheesecake Factory oslavit narozeniny. Tentokrát mi to nevyšlo, tak mi koupila dortíky sama! 🙂 Chuděra byla zklamaná, jelikož si spletla nákupní středisko a šla do toho, kde zrovna Cheesecake Factory nemají, ale i tak mi nakoupila dortíky se kterými mě pak překvapila a dokonce mi i zazpívala s její spolubydlící. (Kdo viděl video na stránce, tak ví).

Jinak teda letos opět nebudu na svátky doma. Už to budou třetí Vánoce, které strávím bez rodiny. Tentokrát úplně, doslova a do písmene. Protože předešlé Vánoce jsem strávila s mojí druhou rodinou v USA. Letos mi to ani nepřijde, že nějaký svátky jsou. Sice je to tady všude možně vyzdobený, když jdete do nákupáku, tak tam vánoční stromečky a všechno, ale vzhledem k tomu, že pořád máme kolem 30ky a všude je písek, tak člověku ani nepřijde, že je prosinec, natož že budou nějaký Vánoce. Navíc já letos Vánoce strávím v Kuala Lumpur, takže asi ani nebudu mít čas přemýšlet nad tím, že doma naši s bráchou hodují řízky s bramborovým salátem.
Trošku mě mrzelo, když včera u nás snežilo, že jsem já v Dubaji, protože mi sníh chybí. Alespoň na jeden den bych se vyřádila na sněhu, užila si výhled z okna na padající sníh a pak bych mohla zase jet zpátky do tepla. No, tak snad bude snežit až poletím do Evropy. 🙂

A to je asi tak všechno, co se děje. 🙂

Mějte se krásně a další článek bude z Manchesteru. Snad ulovím nějaké hezké fotky.

Vidíte tenhle nádherný výhled na Dubai? Tak s tímto výhledem se po skoro 8mi týdnech loučím! 🙂 Ano, bude mi chybět sedmé patro, kde je jídelna s tímto úžasným a dechberoucím výhledem, ale na druhou stranu mě vůbec netankuje, že končíme, ba naopak!

Posledních 7-8 týdnů bylo náročných. Ať si každý říká co chce, myslí si o práci letušky, co chce, je to makačka a není to žádné máslíčko. Někdo si myslí, že práce letušky je “kuře, ryba, kuře, ryba?”, dobře vypadat a usmívat se, ale bohužel Vás zklamu, není tomu tak.
Možná si někdo myslí, že necelé dva měsíce je dost málo na to, aby se člověk stal letuškou, mě ta doba bohatě stačila. A za tu dobu jsem se naučila tolik věcí, že sama ani nechápu, jak je možný, že jsem za tak krátkou dobu vstřebala tolik informací. Věřte nebo ne, nejsem schopná sem vypsat všechno, co jsem se naučila. Od evakuace letadla na vodě či na zemi, hašení požáru, rození dětí na palubě letadla, podávání epipenu po servování jídla a pití. A to je HODNĚ stručný výcuc toho, to jsme v posledních týdnech dělali.
Po praktických zkouškách vím, že je to makačka a že mě ještě hodně práce čeká. Od zvedání neuvěřitelně těžkých kontejnerů po plné nasazení po x hodin.
Aby Vás v letadle obsloužili tak tomu předchází SPOUSTA a SPOUSTA věcí, o kterých lidé, kteří tuto práci nikdy nedělali, nemají ani tušení. Bohužel lidé vidí jenom výše zmíněné “kuře nebo ryba?” a nebo hezky namalované tvářičky letušek. Nevidí to, co se odehrává před “boarding” a nevidí ani to, co se děje po té, kdy pasažéři odejdou z letadla.
Bohužel v dnešní době lidi ocení práci letušek jenom v době, kdy je tahají z havarovaného letadla. Já jsem vždycky měla respekt pro všechna povolání. Ať to byl popelář, uklízeč, doktor či učitel. Někdo tu práci dělat musí. Někdo vám ty kontejnery musí vynést. Stejně tak jsem respektovala vždy i letušky. A po tomhle výcviku mám pro ně víc respektu, než kdykoliv předtím.
Takže si važte svých letušek, protože nikdy nevíte, kdy zrovna ony Vás budou tahat z letadla. Doufám, že nikdo z Vás tohle nikdy nezažije. Není to jen o hezké tvářičce, červené rtěnce a kuřeti. 🙂

Dnešním dnem jsem ukončila poslední den výcviku. Zítra tím pádem jdeme naposledy do školy, kdy si konečně převezmeme svoje licence. 🙂
Nejsem schopná říci, jak jsem unavená, ale na druhou stranu šťastná, protože se mi nesmírně ulevilo. Konečně můžu přijít domů a nemusím se učit do brzkých ranních hodin a tak dále. Jsem vděčná za tuhle příležitost, protože jsem se naučila spousta užitečných věcí, které se mi budou do života hodit a samozřejmě jsem nesmírně vděčná za svoje kolegy. Je nás ve skupině pár, ale je nás spousta různých národností, každý máme jiný životní příběh, jiné zkušenosti. Každý den se učím něčemu novému a to mě jako člověka nesmírně obohacuje.

Takhle jsem strávila víkend učením.. 😀

Mimo to jsem se konečně přestěhovala do svého ! HURÁÁÁ!

Mám naprosto úžasnou spolubydlící z Anglie se kterou jsme si padly do oka. 🙂 A měla jsem obrovské štěstí, protože bydlím v super lokalitě a mám naprosto nádherný a OBROVSKÝ BYT!
Samozřejmě to bylo náročný se přestěhovat, jelikož jsem měla 5 kufrů, ale s obrovskou pomocí řidiče jsem to zvládla.
První zastávka byla samozřejmě IKEA. Tady se ukázalo, že jsem celá maminka. Byla jsem jak ve svým živlu. Jediný, co mě vyloženě tankovalo, byly ty davy lidí. Na druhou stranu se není čemu divit, IKEA mi přišla nehorázně levná v porovnání s Českem. Řekla bych, že se můj přítel zhrozil, když viděl všechny ty fotky z Ikea, ale na druhou stranu si ulevil, protože to samozřejmě budu já, kdo takhle bude vybavovat náš poloprázdný byt. Můžu být ráda, že mi nebude do toho kecat, protože já už jsem nám vybrala vybavení celého bytu. 😀 No bude to sranda. Každopádně tenhle nákup neměl chybu. Tady je pár fotek.

Samozřejmě jsem si nakoupila spoustu věcí od povlečení po rámečky na fotky. A hned jakmile jsem dojela domů, tak jsem se pustila do zařizování. Moje postel vypadá asi následovně.

Asi nejlepší úlovek je tato MAPA světa:

Takže hned na úvod bych řekla, že nejtěžší máme za sebou! 🙂 Ve čtvrtek jsem dokončila další část tréninku a stejně tak týden před tím jsem dokončila první část tréninku a získala svoje licence na B777 a A380.

Poslední týdny byly náročný. Člověk trávil převážnou většinu času ve škole, hezky vzhůru od 5 ráno do půlnoci či ranních hodin. Volné chvíle se trávily tak, že se člověk učil, učil a učil. Ale je to za náma. Takže tenhle víkend jsem naspala asi 24 hodin, včera 10, dneska 14. 😀

Poprvé jsem šla ven tady. Nebo asi takhle.

První večer, co jsme dokončili první část výcviku, jsme šli všichni do baru, který je na pláži. Bylo to takový hodně relaxující. Na recepci hotelu jsme si domluvili odvoz, takže nás vyzvedlo luxusní auto a odvezlo nás do toho baru. První věc, co mě překvapila, tak tady konkrétně v tomto baru nepustili chlapi dovnitř bez ženský. Nás bylo 6 holek a jeden kluk. A hned, když jsme šli do řady, tak k nám přišlo pár chlapů, jestli je neprotáhneme dovnitř. Odmítli jsme, ale stejně se k nám vecpali. Před náma byla menší skupinka než my a tam se zeptali borce, jak se ta holka, se kterou jde dovnitř, jmenuje. Nevěděl. Zeptal se tý holky, jak se jmenuje ten borec, nevěděla. Jak to dopadlo? Všechny je vyvedla ochranka. Přišli jsme na řadu my, jedna holčina od nás řekla okamžitě, že ti chlapi k nám nepatří. Nás pustili, je vyvedla ochranka.
Zrovna v tom baru byl Octoberfest. 🙂 Bylo to fakt hezký. Bylo tam víc barů, víc možností muziky. My jsme se přesunuli na pláž. Tam byly lehátka, kde člověk si mohl lehnout a sledovat lodě v přístavu. Zaplatit si vodnici, která stála 50 DHS! Do teď z tý ceny ještě pořád nemůžu. My jsme byli na pláži, ale zůstali jsme na takovým gauči. Nevím, jak to popsat. Prostě obrovský gauč, kde se nás vešlo spousta. Bylo to takový relaxující. Nic šílenýho, což mi vyhovovalo. 🙂 Hráli dobrou muziku – video jsem dávala na stránku na FB. Takže jsme pak šli na chvíli tancovat a jeli pak rychle domů.

Čekali jsme až se setmí a že se půjdeme povídat na fontánu. BOŽE! To bylo nádherný. Neviděla jsem nic v hezčího a to jsem myslela, že tu v Barceloně nic nepředčí. OMYL!

Kdo by rád viděl video, tak je opět na mé stránce. 🙂

No a dostala jsem svoje první lety! 🙂 Samozřejmě se to ještě může změnit, ale pokud ne, tak poletím do Amsterdamu, kde máme layover. A pak mám otočku do Pákistánu. Ani na jednom z těch dvou míst jsem nebyla, takže se těším jako malá holka.
Plánuji si koupit mapu do nového bytu s tím, že si budu dávat špendlíky, kam jsem se podívala. A i jsem přemýšlela, že si koupím deník a budu si zapisovat, kdy jsem kam letěla. Uvidíme, ještě to nějak vymyslím.

Tak jsem si konečně našla čas napsat menší “update” na blog. V poslední době jsem ráda, že se vůbec vyspím. Vstáváme každý den v 5 ráno, celý den jsme ve škole a domů chodíme po 4té odpoledne. Většinou to dopadá tak, že přijdu domů, dělám domácí úkoly, učím se do noci a pak ráno vypadám jak zombie z  “Walking Dead”.

Praha – Dubai,

let byl naprosto úžasný. Bylo to poprvé, co jsem letěla s “xx”. 🙂 Bylo o nás nádherně postaráno.
Letušky se o nás skvěle postaraly. Dostalo se nám šampaňského z Business class, čokolád a  letuška nás pak fotila s dalšíma crew a celkově to byl velice příjemný let.

Při přistávání se mi zatajil dech při výhledu na noční Dubaj, bylo to naprosto úžasný. Fakt jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Typický turista – huba dokořán, cukání v ruce to celý nafotit. Ale jelikož jsem neměla sedadlo u okna, tak jsem mohla fotit velký prd. Sice jsem koukala na “obrazovce” přede mnou (Mohla jsem sledovat celou dobu letu z kamer na letadle), ale to bylo asi tak všechno. No, ono ještě bude příležitost to nafotit.

Po příletu o nás bylo skvěle postaráno a byli jsme všichni převezení na hotel, kde všichni momentálně bydlíme. Jelikož jsme se většina lidí znala už x týdnů před prvním setkáním, tak jsme na sebe v hotelu naskákali – objímačky, líbačky (to neberte doslova). Někteří, co s náma nebyli na našem Whatsapp, na nás koukali, jak kdyby jsme spadli z nebe. Všichni se ptali “Jak dlouho se znáte, to už jste se znali před tím?” Tak jsme jim to vysvětlili a divili se o to víc. Ale bylo to fajn. 🙂

Mám naprosto úžasnou spolubydlící z Polska. Škoda jen, že až nás dají do ubytování, že spolu dost pravděpodobně už nebudeme. 🙁

První týden byl takový spíš orientační. Náročný, ale pořád to bylo takový lehčí, než poslední dva týdny.

Tady je víkend pátek, sobota – na to si asi nikdy nezvyknu. V sobotu (týden po příletu) jsme šli do mešity. Což byl naprosto úžasný zážitek. Samozřejmě se člověk dozvěděl hodně zajímavé věci, viděl a zažil něco nového.

A samozřejmě moje Janička se tu o mě stará naprosto královsky. Hned den po příletu si mě vyzvedla a vyvezla mě po Dubaji a stejně tak následující víkend! 🙂 Už se taky těším, až se zase uvidíme. Bydlíme od sebe možná tak 3 minuty 😀

Dubai jako takový je podle mého názoru naprosto kouzelný. Samozřejmě je to úplně jiný než jakákoliv jiná země, kde jsem kdy byla – logicky. Nedá se to absolutně srovnat s USA, UK ani Českou Republikou.
Asi největší šok bylo počasí. Obzvlášť první dva týdny. Ale samozřejmě ti, co zažili léto v Dubaji, nám řeknou, že nevíme, co HORKO znamená, protože letní měsíce jsou tu hotové peklo. No uvidíme. Každopádně teď se trošku ochladilo, takže člověk venku netaje jako zmrzlina, sotva vystrčí boty z baráku.
Lidé jsou tu naprosto úžasní. Zlatí, ochotní, zdvořilí. Zatím jsem tu neměla ABSOLUTNĚ žádný problém.

Jestli je tu něco, co mě děsí, tak jsou to řidiči a samotná jízda v autobuse či autě. 😀 Ne jednou se stalo, že jsem v autobuse vykřikla, jak jsem se vyděsila. Normálně to jsou někdy i milimetry od dopravní nehody. Ti řidiči se toho tady fakt nebojí. A jestli jsem někdy nadávala na Američany či Angličany, tak ježiš marja, beru to zpátky a hluboce se omlouvám. Tady člověk sedne do auta (taxi) či autobusu a normálně se modlí celou cestu z bodu A do bodu B, aby tu jízdu přežil.
Jestli jsem si kdy stěžovala na dopravní zácpu v USA, tak to byla procházka růžovým sadem oproti tomu, jaký jsou zácpy tady.

První týden v Dubaji jsem chodila spát v 8.30 večer a vstávala v 5 ráno. Každý den kromě pátka. Jinak teda jsme před dvěma týdny začali výcvik. Vstávám pořád stejně, ale bohužel chodím spát podstatně déle. Nedělám nic jinýho, než vstanu v 5ráno, během přípravy (uniforma, make-up a celkově “image”) skypuji s přítelem, v 6.15 sednu do autobusu a dřív jak v 4 odpoledne se domů nedostanu. Po příchodu domů si uvařím, pokud mám sílu a náladu a nebo se vrhnu na úkoly a pak se do večera učím. Neuvěřitelně mě to baví. Skvělí trenéři, naprosto úžasný výcvik, ale rozhodně to není procházka růžovou zahradou a je to sakra náročný, ale je to i sranda. Každý den máme praktický testy v simulátorech, ptají se nás při hodinách, začali jsme i písemné testy. Příští týden končíme první část a já už teď můžu říct, že ať je to náročný jak je to náročný, tak mi to bude sakra chybět. Hlavně naši trenéři.

Mimo jiné jsem konečně dostala rezidentská víza. Hrozně ráda si listuju pasem a čumím na všechny ty razítka a víza, která tam mám. 🙂

Dneska jsem si naordinovala relax, žádný učení, žádný úkoly a zítra to vypukne. Dva dny plný učení. Spát – jíst – učit se a zopakovat.

Takže se zase mějte krásně a až zase bude o čem psát, tak něco napíšu.

Původně jsem chtěla napsat článek už včera, ale můj bláznivý počítač mě nechtěl na blog pustit, natož něco napsat.
Za poslední týden se toho událo spousta.
Dokončila jsem konečně očkování. Jako poslední jsem dostala yellow fever. Můžu říct, že jsem neuvěřitelně ráda, že to mám za sebou. Už toho do mě napíchali víc než dost.
Konečně jsem donakoupila věci, které potřebuji. Ještě je pár maličkostí, které musím dokoupit, ale to už je maličkost.
Odnesla jsem dokumenty na překlad a ověření notářem. Hezky za trojčičku, proč ne. Teď ještě fotky a je to poslední formalita, kterou musím udělat. Samozřejmě jsem to měla v plánu udělat tento týden, ale nějaká vyšší moc se rozhodla mi udělat z xichtu Alpy, takže smůla. 😀
Mimo to mi přišla pošta od mojí Janičky. Nádherný přání, s gumičkou a síťkou na vlasy a k tomu vzkaz, že rtěnku neposlala. TEN blázen mi koupil i rtěnku! Janička prostě ví, jak potěšit a jak člověka naprosto překvapit. Tak já jí na oplátku dovezu rumcajse s rohlíkama a tatarku! :)))))

V úterý jsem konečně dostala víza a letenku. Samozřejmě jak poletím jsem věděla jakou dobu, jelikož PRG – DXB let je jednom jeden denně a to v 15.45. Vidět na letence “Staff Priority” mě zahřálo u srdce. Letí nás asi 8 z Prahy. Praha má asi zatím nejvíc nováčků letících z Prahy z našeho DOJ. Takže máme sraz na letišti a půjdeme spolu na check-in. Mimo to s náma letí klučina, co už teda je u EK nějakou chvíli a očekává někoho z našich kluků jako svého spolubydlícího. Taky by nás mohli přestat napínat a říct nám, kdo je kde.
Pár lidí ještě čeká na letenku, víza či případně oboje.
Teď pro změnu furt čumíme na portál, jestli už nám tam napsali ubytování. Takže jsem na portále tak 150x za hodinu. Když to dobře dopadne, tak by ubytování mohlo bejt v neděli. Jsem zvědavá, kam mě šoupnu. A ke který z mých kamarádek budu nejblíže. Samozřejmě jsem i zvědavá, jestli budu na bytě sama, nebo jestli tam bude někdo, kdo už tam je nějakou dobu a nebo new joiner, jako já. To uvidíme.

Tento víkend je můj poslední v ČR zase na nějakou tu dobu. Tláskám do sebe rohlíky, abych si ještě užila naše pečivo. Kamarádka mi řekla, že v Dubaji mají opět hnusný sladký toasty místo chleba, stejně jako to bylo v USA a UK. A pravidelně se cpu Horalkama. 😀 Byla bych schopná přežít jenom na rohlíkách a Horalkách.

Dneska jsem objednaná ke kadeřnici a rozhodla jsem se pro zkrácení. ŽÁDNÝ konečky, ale hezky to nechám razantně zkrátit. Jedna věc je, že by to chtělo maličko změnu. Navíc mě vlasy rostou rychle, takže za chvíli budu mít svoje vlasy zpátky. A další věc je, že z kratšími vlasy se bude lépe dělat bun a french roll. S tím jak to mám dlouhý se to dělá špatně.

No je toho dost. Teď mi zrovna na dveře zaklepal pošťák a přinesl mi vacuum bags, co mi mamina objednala. Takže se bude teď jenom balit, balit a balit. Vůbec se mi do toho nechce. Nějaké věci už mám sbalené, ale stejně. Bude sranda vejít se do 50Kg. Opět vše těžký nacpu do carry on, protože jinak bych se asi neodstěhovala. 🙂 Tak držte palce

A to je pro dnešek asi tak vše.

Sice mám ještě relativně dost času, tak jsem pár dní zpátky začala balit.

Myslím, že už teď je mi více než jasné, že 50kg bude asi oříšek. Myslela jsem si, že mě balení do/z USA naučilo, ale ono houby.
Na rozdíl od USA, teď cpu do kufru spousta kosmetiky a hygienických potřeb. To je šampón, kondicionér, sprcháč, krémíčky, odličování, decorativní kosmetika, tužidlo, laky na vlasy, deodoranty a už z toho máme tunu. A to samozřejmě nejsem ani zdaleka hotovo. A samozřejmě bych si ráda vzala co nejvíce oblečení, abych nemusela tohle řešit. V USA jsem přijela a strávila jsem měsíc nakupováním. No, vlastně jsem strávila celé dva roky nakupováním, ale ten první měsíc byl snad nejhorší. Muselo se dokoupit snad všechno. Teď na tohle nebude čas, alespoň podle toho, co jsem slyšela, četla nebo mi bylo osobně sděleno čas nebude. 🙂 A zase na druhou stranu by asi byla škoda utrácet hned po příjezdu za věci, které jsem mohla dovézt z domova. A asi budeme i mít jiné starosti, než řešit, kam běžet pro lak na vlasy a podobný hity.

Takže jsem si udělala seznam a začala věci odkládat do kufru. Jedna věc je ta, že mám sice ještě čas, druhá věc je ta, že proč to skladovat ve skříni, když to můžu mít v kufru už připravený. Stejně ty věci už neunosím a to, co je vypraný je lepší postupně zabalit. Stejně doma lezu jenom v teplákách a mikině, mastná hlava, žádnej make-up. Naprosto si vychutnávám dny, kdy není potřeba na hubu patlat make-up a snažit se vypadat jako člověk. 😀

Ani ne za dva týdny mě čeká další rozlučka. Už mě to ani netankuje tak, jako to tankuje některé z mých budoucích kolegů. Dost z nich odlétá z rodné země na delší dobu od rodiny poprvé. Já už tohle udělala. Odletěla jsem do USA, odletěla jsem do UK a teď teda UAE. Takže tak nějak vím, co mě čeká a nemine. Tak nějak to nedramatizuju. Myslím si, že jestli někdo na letišti bude brečet, tak to bude mamina. (Možná i tak trochu radostí, že?)

Ještě mě teda čeká jedno očkování. Z čehož radost nemám, protože mě po očkování bolí ruka už skoro týden.
Teď o víkendu jsem začala konečně s čočkama. Dostala jsem moje krásné nové brejličky. Mám hned dvoje. Jedny hnědý a druhé černé. Ale prý musíme mít čočky, takže jsem si sjela pro čočky. Ještě tam musím znova a nakoupit nějaká balení do zásoby, když jsem tam byla, tak neměli a dali mi místo toho jednodenní na těch pár dnů, než budou mít doplněno. 🙂

Čeká mě focení – pasové fotky pro zaměstnavatele, licenci a ještě pro US víza. A přiznám se, že to odkládám, jelikož se mi fakt nechce, ale nechce ze sebe dělat člověka a jet se někam fotit. Tak snad tento týden a nebo holt až ten další. Dále přelož dokumenty, ještě přece jednou se podívat k doktoru, nákupy, nákupy, nákupy a mám hotovo.

Poslední volné dny trávím asi tak, že teda komunikuji s lidmi, co mají stejný DOJ (date of joining). Udělaly jsme ještě měnší skupinu, kde jsme já a další 3 holky. Jedna je z Řecka, druhá z Polska, další z Maroka a poslední z Lebanonu. Trávíme volné večery tak, že se učíme slovíčka. Např. Jedna něco řekne svým jazykem, nahraje to a pošle nám to a my to pak zkoušíme taky, nahráváme to a posíláme si to do toho chatu. 🙂 Fakt jsme se výborně nasmály a navíc se člověk něčemu novému přiučí.

Mimo to se snažím vídat s kamarády, trávit čas s rodinou a prostě si to tady nějak užít, než tomu tady zase zamávám. Samozřejmě komunikuji denně s přítelem a nemůžu se dočkat, až bude náš časový rozdíl 3 hodiny a ne 7-9 hodin.

Asi mi ještě pořád nedochází, co se děje. A stále nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas letí. Když jsem dostala Golden Call, tak jsem měla 56 dní do odletu, dneska jsem na 18ti.
Když jsem šla na pohovor, tak jsem nepočítala ani s tím, že bych prošla vůbec do nějakýho finálního pohovoru, natož, že mi zavolají “Congratulations … ” 🙂 Řídím se pravidlem “Doufej v lepší, počítej s horším” a tak jsem byla mile překvapena.
Strašně se těším, až zase uvidím Janičku, Kamču a poznám se ještě s jednou holčinou. Nemluvě o tom, že se těším na některé své budoucí kolegy a jsem zvědavá, jací budou všichni ve skutečnosti. Na Whatsapp jsme si po většinou všichni sedli.

A to je pro dnešek asi vše. Nic zajímavého se neděje.

ANO, mám HOTOVO! Hurááá (teda pokud nepočítám poslední vakcínu, která mě čeká za 14 dní)

1. září byl ve znamení doktorů. Jela jsem do nemocnice, kde mi brali krev – 4 zkumavky! Změření tlaku, EKG – orientačně, RTG plic a následně pak rychle pro výsledky k ženské doktorce.
Můžu být ráda, že mám vše v pořádku.

Dneska jsem jela na další očkování. Opět další dvě vakcíny. Mám obrovskou kliku, protože veškeré náběry byly pozitivní, tudíž nemusím už nic očkovat. Jsem neuvěřitelně ráda, že mám stále protilátky, protože si nedokážu představit platit další 4 očkování. Už tak je to dost drahá sranda. Teď mě čeká 14 dní klidu a pak mi jenom píchnou žlutou zimnici a mám hotovo úplně.

Jsem ráda, že mám tohle za sebou.

Tradičně mě bolí ruce po očkování, zase je nemůžu zvednout a jelikož jsem se po příjezdu domů šla natáhnout, tak jsem se moc neprospala, jelikož jsem cítila každý pohyb. Ale co, to za den za dva zmizí.

Po očkování jsem se šla podívat na svojí střední školu. Bylo fajn vidět svoje bývalé paní učitelky. Původně jsem si myslela, že se tam stavím jenom na skok, ale skončila jsem tam na 3 hodiny. 😀 No, co na tohle říct. Nevím, že jsem překvapená. Takhle to dopadá vždycky kdykoliv někam jdu.

Odpočítávání: 23 dní, 20 hodin, 47 minut.

Nemůžu uvěřit tomu, jak to utíká. Ještě nedávno jsem byla na 56 a teď mám tři týdny do odletu.

Dneska jsem se pohla z místa a vytiskla si asi tunu papírů – packing lists. Já jsem totiž líná jako prase a seznamy mě nebaví dělat. Rozhodně ne, co se týče balení. Kdykoliv jsem balila, tak pár hodin před odletem (ať jsem letěla kamkoliv) a nebo pokud se stal zázrak, tak jsem se do toho pustila večer před odletem.

Ještě mě čeká pár “formalit” a zařizování a postupně teda balení. Máme povoleno 50 kg – přítel si dělá srandu, že mi to stačit nebude, já teda doufám, že jo. Nechce se mi do balení, balení mě nebaví. Navíc toho mám po posledních 3 měsících plný zuby. 😀 — Balení (stěhování se)

Mimo jiné jsem i viděla svoje spolužáky ze základky, měli jsme menší sezení. Bylo to fajn. 20/9 mám rozlučku. Máme jít parta lidí na večeři a posedět, tak jsem na to zvědavá. Opět na místě činu, tam jsem se loučila i před odletem do USA.

A to je asi tak všechno. Zítra se konečně vyspím. 🙂