• ABOUT
  • LIVING IN THE US
    • 2020
      • 2020
      • Moje cesta k americkému občanství
    • 2019
      • Návštěva – část první
      • Návštěva – část druhá
      • Roadtrip – Washington, D.C.
      • Roadtrip – New York City/West Point Military Academy
      • 2018/2019
      • ČESKÁ REPUBLIKA – část 1.
      • ČESKÁ REPUBLIKA – část 2.
      • CHANGE OF COMMAND CEREMONY
      • 20. říjen 2019
    • 2018
      • Savannah, GA
      • Washington, D.C.
      • Moje NOVÉ tělo.
      • “Bejby nebude sedět v koutě”
      • Montgomery, AL (+Fort Benning)
      • Stěhujeme se! :)
      • Klid před bouří (stěhováním)
      • Konečně!
      • Saint Simons, Tybee a Jekyll Island
    • 2017
      • DĚKUJI !
      • FALL 2017
      • Bydlíme! :)
      • HOMECOMING, ČEKÁME MIMINKO a SVATBA
      • 2017
    • 2016
      • Válčíme!
      • Svátky v USA
      • … See you later …
      • Stále žiju! :)
      • Začátek léta
      • Další měsíc za náma.. :)
      • Co je nového / Juliany svatba
      • USO volunteer
      • Hlášení z USA! :)
      • Návrat do USA!
  • Elijah & Lucas
    • 2020
      • LUCAS GABRIEL KAMALANI FRIEL
    • 2018
      • Elijah Michael Kamalani Friel
      • Návštěva “Bejbínka”
      • Bejbínkovo výbava
      • První narozeniny
    • 2017
      • BABY SHOWER + Stěhujeme se!
      • It’s a BOY !
  • EMIRATES
    • 2016
      • Loučení s Demi
      • Global Village a poslední dny v Dubai! :-)
      • Rodina v Dubai – část první.
      • Poslední let
      • Tokyo, Japan
      • Moskva, Rusko
      • Přání!
      • LAS VEGAS (Let do LA)
      • Hurá do Čech! :)
    • 2015
      • Loučení, let do Říma a dny v Dubai
      • Další dovolená! :)
      • Letuška vs. Manželka
      • Seattle, USA
      • San Francisco & Alcatraz – USA
      • Vaše dotazy :)
      • Zase v CALI :)
      • Nelituji :)
      • Víkend v České republice :)
      • Dhaka, Bangladéš
      • Mauritius
      • Dovolená :)
      • COLOMBO, SRI LANKA
      • Rome, ITALY
      • Singapore – Brisbane – Singapore
      • Moskva, Rusko
      • LA, CALIFORNIA
      • New York :)
      • Durban, South Africa – Shark DIVE
      • Auckland, NEW ZEALAND
      • Melbourne, Australia
      • Manila, Filipíny – Luanda, Angola a novinky! :)
      • Big Island, Hawaii
      • Nice, France (+ Monte Carlo a Monaco)
      • Dovolená v USA
      • Milan – NEW YORK – Milan / Návštěva Čech
      • PERTH, Australia
      • Los Angeles, CALIFORNIA
      • Chicago, USA
      • Bangkok – Hong Kong – Bangkok
      • PRAGUE !!!
      • Brisbane, Australia
      • Singapore
      • Washington, D.C., USA
      • Milan, Italy
      • New York City, USA
      • BOSTON, USA
      • GRADUATION
      • SAFARI
      • Juliana v Dubai / Abu Dhabi
      • Kuala Lumpur
      • Johannesburg, South Africa 2
      • Accra, Ghana
      • Rodina v Dubai / Abu Dhabi
      • Taipei, Taiwan
      • Guangzhou, China
      • Beijing, China
      • Lisbon, Portugal
      • Vídeň
      • Hong Kong – 2.
      • Shanghai, ČÍNA
      • Zpátky do minulosti.
      • Sydney, Austrálie
      • Manchester, UK
      • London – první let v roce 2015
    • 2014
      • Hong Kong
      • Johannesburg, South Africa
      • Manchester
      • Singapore
      • AMSTERDAM
      • Goodbye college!
      • Hurááá :)
      • Dubai 2
      • Týden do odletu
      • Balíme
      • Úleva !!!
      • Měsíc
      • Očkování
      • Přátelé
      • “TO DO”
      • Dubai 1
      • Úvod
  • AU PAIR (USA)
    • Au Pair v USA
  • CONTACT
You are here: Home / Archives for LIVING IN THE US

May 13

Co je nového / Juliany svatba

May 13

Když jsem se teď podívala, kdy jsem naposledy napsala článek, tak jsem se upřímně zhrozila. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem takovou dobu neaktivní na mém blogu. Abych pravdu řekla, plánovala jsem napsat článek cca 2 týdny zpátky, ale nějak jsem se k tomu nedostala.

Od mého posledního článku se toho událo mraky. A já se teď budu snažit to nějak zformulovat do jednoho článku, uvidíme, jak to půjde. Každopádně to asi bude trošičku delší článek.

SVATBA!

Kdo sleduje Facebook či Instagram, tak ví, že máme za sebou Juliany svatbu. A musím říci, že to byla svatba nádherná. Jako z pohádky. Jsem neuvěřitelně ráda, že Juliany svatba byla přesně taková, jakou si ona vysnila a že si to užila do poslední chvíle, stejně jako jsme si to užívali my všichni.
S Calebovo prací to bylo trošku náročnější a my do poslední chvíle netušili, jak na svatbu dorazíme. Vzhledem k tomu, že nás v pátek (den před svatbou) čekala společná večeře a nácviky, tak já potřebovala být v GA nejpozději v pátek odpoledne. Sraz byl v 5 na nácviky a následná večeře v 6.
Samozřejmě on si nemůže jen tak jít do práce a říct, že v pátek chce volno, Obzvlášť ne před jejich hlavním výcvikem (netuším, jak to jinak pojmenovat, protože nechci zacházet do detailů). On samozřejmě nechtěl, abych jela sama a byl by radši, kdyby mohl jet se mnou a další věc byla ta, že jsme nechtěli brát dvě auta, což by bylo naprosto zbytečné. Pokud by to ale jinak nešlo, asi bychom neměli moc na výběr.
Naštěstí pro nás Caleb a vesměs většina lidí na základně (ne všichni) měli pátek volno, takže jsme nakonec mohli jet spolu. Vyřešilo to všechny možné problémy.
Po příjezdu do GA jsme se zastavili podívat se na Roberta. Upřímně si nedokážu představit, že bych jela do Atlanty a nezastavila se alespoň pozdravit. Strašně by mě to mrzelo, kort když je člověk pár kilometrů od nich. Do Atlanty se tak často nedostaneme, alespoň ne v následujících měsících, takže je fajn si udělat malou zastávku a podívat se na Roberta a mojí HF. Bohužel nebylo moc času, takže jsme opravdu přijeli jenom na kukačku, pozdravit a už jsme zase museli jet a to i přes to, že jsme z domova vyrazili hoooooodně brzo. Bohužel po cestě bylo Nale špatně a my jsme tak třikrát zastavovali. Chudinka naše malá. Další věc je ta, že Georgia je o hodinu napřed, než jsme my na což jsem opět zapomněla. Telefon se mi automaticky přehodí na jejich čas, ale hodiny v autě samozřejmě ne. Takže já byla na tom, že máme o hodinu víc času, než jsme měli.
Když jsme jeli na hotel, tak nás GPS vtipně vzala do nákupního střediska. Já to tam znám a věděla jsem, že ten hotel, kam jsme se chystali my, tam rozhodně není. Takže jsme ztratili spoustu času tím, že jsme hledali náš hotel. Nakonec jsme to našli, ale zabralo nám to docela dost času a já se opět přesvědčila, že se člověk opravdu nemůže spolehnout na GPS.
Dorazili jsme na hotel, vesměs jsme se rychle převlíkli a vyráželi na večeři. To jsme díky Bohu stihli na čas.

Nácvik trval asi půl hodiny, ani ne. Dali nás do páru, řekli nám, jak máme jít, kdo jde první, kdo jde poslední, jak budeme přicházet, odcházet a bylo to.
Konečně po dvou letech jsem se opět shledala s Masumem! 🙂 Z toho jsem měla snad největší radost, protože jeho jsem neviděla ode dne, kdy mě vezl na letiště. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi přijde, jako by to bylo včera. Heleme se, ono to už jsou dva roky.

Po večeri jsme se vydali zpátky na hotel. Já jsem potřebovala napsat mojí řeč na papír, měli jsme na hotelu Nalinku a samozřejmě jsme toho měli po celém dnu dost. Nemluvě o tom, že mě čekal budíček v 6 ráno, jelikož jsme v 7 ráno Juliana a já odjížděly na hotel, kde jsme se měly připravit na tu velkou slávu. 🙂

Nečekala jsem, že napsat reč bude tak těžký. Člověk opravdu musí zvážit, co chce říct, co je VHODNÉ zmínit a co je lepší vynechat. Řeč by neměla být ani krátká, ani příliš dlouhá, nemělo by to být něco přehnaně vtipného a nemělo by to obsahovat věci, kterým nikdo jiný, než Juliana a já (případně ti, kterých se to týkalo) nebude rozumnět. Měla jsem v hlavě srovnáno, o čem chci mluvit, co chci zmínit, ale jakmile přišlo na moment, kdy jsem to měla sepsat na papír, tak jsem se zasekla. Psala jsem si poznámky na papírky, četla to Calebovi, ptala se ho neustále na to, co si myslí, jestli to mám napsané správně, jestli to dává smysl. Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla odvést tu nejlepší práci a dát si opravdu záležet. Přece vůbec nejde o mě, ale chtěla jsem, aby to potěšilo Julianu a jejího manžela. Chtěla jsem, aby to pro ně bylo “special”.
Trvalo mi to asi 4 hodiny. Možná déle. Nemohla jsem přijít na závěr a byla jsem tak zničená, že Caleb mi řekl, ať si jdu dát sprchu a vypnu na chvíli, jinak to nikdy nedopíšu. 🙂 Nakonec jsem to zvládla a Caleb mi pak opravil drobnosti. Nakonec jsem to přepsala tak, abych to měla v telefonu a rozhodla se to přepsat pak během příprav, protože jsem věděla, že budu mít čas. A tady to je …

V sedm ráno jsem byla nastoupená u Juliany. Sedly jsme do auta a vyrazily jsme vstříc svatebnímu dobrodružství. Hezky jsme si v autě probrečely, protože mi odříkala její svatební slib a tak nějak jsme zavzpomínaly na dobu, kdy jsme byly Au Pair, na některé naše zážitky atd.
Následovaly přípravy na hotelu. Vlasy, make up, obléci se do šatů, fotky a spoustu dalšího. Tady už máte pár fotek. 

Jediný, co mě trošku mrzelo, tak fakt, že holky mluvily neustále svým rodným jazykem. Většinu času jsem tam byla jediná, která nerozumněla ani pumpička. Masum byl “bridesman” a samozřejmě tam v době připrav nebyl. Přijel na chvíli a pak zase musel pryč. Někdy kolem poledne dorazila “groomswoman” Ruona, takže jsem konečně měla s kým kecat. Caleb se tou dobou staral o Nalu a chystal se jí odvézt do hotelu pro pejsky, kde jsme jí zaplatili ten nejlepší možný “pokoj” a nějaké aktivity k tomu.

Kolem 2 hodiny odpoledne jsme vyrazili všichni na másto svatby. CCA hodinu od Atlanty. Netušila jsem, že tam jsou tak krásný místa, jako bylo to, kde se konala svatba.

Abych pravdu řekla, netušila jsem, že mě to tak vezme. Když jsme čekaly na příchod respektive příjezd Juliany, tak jsme stály a utíraly slzy. V momentě, kdy jsme ji viděly přijíždět (kočár tažený koňmi), tak slzy tekly proudem. Všechny do jedný jsme bulely jako malý holky. 🙂

Po obřadu následovala večeře, focení a zábava. 🙂

Poprvé v životě jsem byla nervózní mluvit před lidma. Hrála jsem od první třídy divadlo, nikdy jsem neměla problém vystupovat před lidmi, nikdy jsem neměla problém s proslovy aj. Tentokrát jsem měla proslov k jedné z mých nejbližších kamarádech. Nechtěla jsem to pos…, ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěla jsem, aby viděla, jak moc mi na ní/nich záleží a co pro mě oba dva znamenají. K mému překvapení můj proslov měl obrovský úspěch a Brandon si ode mě vzal můj papír na památku. Juliana brečela a bylo vidět, že ji můj proslov zahřál u srdce!

Byla to nááááádherná svatba. Juliana byla nádherná nevěsta a já si to fakt užila. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla čest jít jí za svědka. 🙂

Ráno jsme s Calebem vstali brzo, abychom Nalinku mohli vyzvednout hned, co otevřou. Teď to bude znít ani směšně, ale já měla slzy v očích, když jsem jí vyzvedávala. Nevím, jestli jsem měla větší radost já, nebo ona. Vrátili jsme se pak na hotel, abychom se zabalili a vyrazili pomalu, ale jistě na cestu.

To byl vlastně poslední náš společný víkend, protože Caleba čkal odjezd na výcvik.

Poslední dva týdny jsem strávila s Breck, Tracy, Stephanie, Leannou a Bekah. Všichni naši chlapí jsou pryč. Teď o víkendu jim dokonce sebrali telefony, takže nemáme absolutně žádný kontakt s nimi. A ještě dlouho mít nebudeme.
Dvakrát jsme vyrazily s holkama na sběr jahod! 🙂 Jednou jsme šly já, Tracy, Breck a Leanna. Dneska jsem šla s Bekah (Calebovo ségra) znovu.
Já jsem si to nesmírně užila. Celý kýbl jahod stál 12 dolarů. 12 dolarů stál v případě, že si ty jahody člověk nasbírá sám, 14 dolarů v případě, že odkoupí ty, co nasbírali majitelé farmy.

Ještě ten večer jsme se rozhodly, že nakoupíme čokoládu a víno. Vtipně jsme museli jet do Kentucky, protože tady u nás se alkohol v neděli koupit nedá, což mi neleze do hlavy. Každopádně ta cesta za to stála 🙂
S holkama jsme si objednaly pizzu a následně si dopřály sklenky dobrého vína a jahod. Měly jsme s sebou 4 pejsky, takže zatímco my si užívaly takový holčičí večer, tak naši psíci vyváděli na zahradě. 🙂 
Vesměs většinu večerů jsme strávily tak, že buď jsme šly na večeři někam, nebo jsme byly u jedné z nás doma a tak nějak si užívaly menší drbánku – klasika, ženský.
Do toho všeho jsme začaly chodit do posilovny každý den. Breck a Tracy už chodí nějakou dobu. Já naopak nějakou dobu se sebou nic nedělala. Během mého prvního roku Au Pair jsem chodila do posilovny dvakrát denně a snažila se něco s sebou dělat poté, co jsem nechtěla přibrala. Jenže pak to časem vyšumělo a hlavně, co jsem pracovala pro Emirates, tak jsem neměla moc energie na nic jinýho než spánek. A kolikrát i stačilo to, co člověk nachodil během jednoho letu. 
Jelikož jsem se rozhodla, že chci s sebou něco dělat, tak jsem se k holkám přidala a s Breck si domluvila, že budeme chodit každý den! Takže máme za sebou první týden, kdy v posilovně opravdu trávíme každý den. A Breck se se mnou zrovna nemazlí, ba naopak. Jsem ráda, že jsem se konečně dokopala něco dělat, protože mi pohyb opravdu chybí a ráda bych se dostala do formy, abych se nemusela stydět jít do posilovny s Calebem. Ten je unešený z představy, že budeme spolu cvičit jako pár. Takže budeme chodit všichni dohromady. Byť mě bolí celý tělo a vím i o svalech, o kterých jsem neměla tušení, že vůbec v tom těle mám, tak jsem strašně spokojená. Baví mě to a dělá mi to radost. Mám fakt lepší pocit z toho, že něco dělám. Tak jsem zvědavá na následující dny. Fakt mě to ale baví. 🙂 
Taky plánujeme menší roadtrip. Rozhodly jsme se, že v červenci pojedeme všichni na dovolenou. Chlapá jsou pro (alespoň teda Caleb a Erik), Breck a já jsme pro taky (ještě aby ne, když jsme to my dvě vymyslely) a Tracy by se k nám taky ráda přidala, jen uvidíme, jak se na to bude tvářit Nick. Chystáme se někam na Floridu. Koukali jsme na Panama City Beach, Destin nebo jiné destinace. Upřímně se chystáme spíš válet s pivem na pláži. Chlapí toho mají víc než dost za posledních pár měsíců a určitě se nechystáme dělat turisty, ale fakt si odpočinout. Chceme si pronajmout barák a vzít s sebou naše psíky. Ideálně bychom vzali dvě auta – jedno plný ženských, druhý chlapů. Chtěli bychom se po cestě zastavit v Atlantě, ale uvidíme, jak to dopadne. Breck navrhla, že bychom mohli jít na baseball – Braves Game. Tak uvidíme. Zatím je vše v plenkách. 🙂 
Teď se chystáme příští týden do Atlanty. Není to úplně 100%, ale rády bychom si udělaly menší výlet. Teď máme víkend na to to naplánovat. Juliana o nás ví, teď už jenom doladit detaily. 
Mimo to chodím každý týden s Nalou na výcvik. Rádi bychom ji nechali vycvičit, aby mohla například do škol, nemocnic či jiných zařízení. Ať už by se jednalo o práci s dětma, seniory či vojáky. Takže pomalu, ale jistě směřujeme tímto směrem. Uvidíme, jak to ještě dopadne. 
Každý den chodím na směny do práce. Konečně mám za sebou prvních 100 HODIN! Teď už jsem na 120. Ještě páááááááár a dostanu dopis od prezidenta USA. Můj gól je oddělat 500 hodin před tím, než budou volby. Což bych měla krásně stihnout, pokud zvládnu 100 hodin měsíčně, což by bylo naprosto ideální. Naprosto jsem si USO a lidi v USO zamilovala a opravdu jsem vděčná za to, že jsem součást týmu.
Dneska jsme zrovna měli menší školení. Klasika, jednou za čas se musí udělat školení, seznámit se s novinkama aj. Pustili nám video, kde mluvili nejenom lidé, co dělají dobrovolníky, ale i vojáci. Ať už ti, co stále slouží a nebo veteráni. Tak nějak jsem čekala, že mi ukápne slza. Bylo neuvěřitelné poslouchat příběhy těch lidí a slyšet, co pro ně naše práce a to, co pro ně děláme znamená. To jsem ale netušila, že pak budu brečet jako želva. 
Důvod? Sedělo nás pár u stolu a samozřejmě naši dobrovolníci nejsou jenom manželky či manželé vojáků. Mezi námi jsou nejenom vojáci, co momentálně slouží, ale i veteráni. Seděli jsme u stolu a měli jsme za úkol se představit a říctn něco o tom, co jsme zažili během naší práce pro USO nebo jak jsme začali atd. Začal můj kolega Emmanuel. Jeho příbeh (je to voják, co má malou dceru, která žije daleko od něj) mě dostal do kolen. A já ho znám, vím o tom, že má malou dceru, vím o hodně věcech, které zmínil. Ale to, jaký měl proslov o tom, co USO pro něj znamená jako pro vojáka, proč tohle dělá, jak to vidí on atd. To mě dostalo naprosto do kolen. A to byl teprve začátek. Následovalo víc takových příbehů, kdy se to neobešlo bez slz. Fakt mě ty jejich příběhy dostaly. A došlo na mě. A samozřejmě půlka mého proslovu byla plná slz. Důvodů jsem měla hned několik. 
1. Posledních pár dní bylo neuvěřitelně náročných. Mám skvělý “support system”, nejenom, že mám skvělý kamarádky a lidi kolem sebe, my jsme všichni jedna takový velká rodina. Samozřejmě pak mám moje rodiče, ale i Calebovo. Calebovo mami mi neustále volá a ujišťuje se, že to zvládám a že jsem v pohodě. I přes to posledních pár dnů byla obrovská zkouška a zátěž. 
Už mám za sebou spoustu událostí – výcviků, mise a kdo ví čeho. Není to poprvé, co jsem v odloučení s Calebem. Zažila jsem toho dost za poslední 3 roky, i přes to je to pořád těžký. A každý z nás máme dobrý dny, ale i ty špatné. 
2. Kdo sleduje Facebook, tak ví, že jsme tu měli hodně špatné počasí. V úterý se přihnaly bouřky, následovalo tzv. Tornado watch, které se během chvíle proměnilo v tornado warning. Kdo mě zná, tak ví, že bouřky ráda nemám. Nebojím se, ale nemám je prostě ráda a to obzvlášť pokud jsem doma sama. Za další to bylo poprvé, co jsem zažila tornado warning, kdy jsem byla úplně sama doma. Když jsem poprvé zažila tornado warning, tak to bylo v Atlantě. Jenže tenkrát jsem byla s celou HF. Když jsme se museli schovat do “basementu”, tak jsme tam byli všichni. Tady jsem se měla schovat a byla jsem úplně sama doma s Nalou. Venku houkaly sirény, následně začaly houkat další sirény v našem komplexu s nasledným varováním “tornado warning, seek shelter” … Takže já jsem se přestěhovala do koupelny, naprosto nešťastná, že jsem doma sama, za Boha jsem nemohla zapnout televizi, protože prostě to nastavení je úplně padlý na hlavu, do toho Caleb do televize připojil milion sra… (s prominutím), něco tady s tím vyváděl, takže já si s tím teď nevím rady. Jediný co, tak vím, jak zapnout Netlix a jak si pustit DVD. A neví si s tím rady nikdo, kdo tu byl na návštěvě. No nic. Takže jsem sledovala internet, chodily mi zprávy na telefon. 
Díky Bohu se nedávno do našeho komplexu přistěhovala jedna moje kolegyně z USO: Bydlí přímo nad náma ve 3 patře. Takže mi zavolala, jestli jsem v pořádku. Na to jsem jí řekla, ať přijde k nám, že je lepší být na nejnižším poschodí. Takže jsme přes hodinu seděly u nás v koupelně. Do toho jí volala dcera s tím, že viděli, jak se formuje tornádo. Ono celkově ty fotky, co jsem vidělala na FB, tak to vypadalo strašidelně. Celkově to byla zajímavá noc. 
Tohle bylo chvíli před tím, než to vypuklo. Na ulici bylo hrobový ticho, nikde ani noha. 
Díky Bohu jsme to zvládli, to nejhorší se nám vyhlo. Byla místa, která to odnesla daleko hůře. Ale musím říct, že jsem měla v jeden moment fakt nahnáno. 
3. Teď asi událost, co mě rozhodila nejvíce. Včera jsem byla na šichtě v USO, přišla kamarádka, co tam dělá taky dobrovolníka. Její manžel má stejnou hodnost jako můj, dělají podobnou, vlastně skoro stejnou práci, prošli si hodně podobnýma věcma a celkově si tak máme o čem povídat a je to fakt super holka. Včera přišla do práce a povídá … “Stala se nehoda” … Chvíli jsem na ní koukala jako na blázna. Pak povídá … Na výcviku zabili vojáka. Byl postřelen při výcviku a na následky jeho zranění zemřel. V tu chvíli se mě krve nedořezal. Caleb i její manžel jsou tam dole na výcviku, stejně jako manželé Breck, Tracy, přítel Leanny a mnoho dalších chlapů, které znám nebo minimálně vím od vidění kdo jsou. Člověk si nedokáže představit, co jsme v tu chvíli prožívaly. Seděly jsme a klepaly se. Čekaly jsme na novinky. A tou dobou o tý nehodě nikdo nevěděl. Nedokážu popsat, jak mě bylo zle. Nejhorší na tom všem bylo to, že všichni chlapi mají telefony zabavené v tento moment a nemáme tak s nimi žádný kontakt. Zavolala jsem Breck a řekla jí, co se stalo, aby byla na telefonu v případě, kdyby jí náááááhodou volal Erik. Já napsala Calebovo rodičům v momentě, kdy jsme věděla s jistotou, že Caleb je v pořádku. Protože byla jenom otázka času, kdy se to objeví v médiích a kdy vypukne panika. Takže jsem chtěla mít jistotu, že nepropadnou panice. I když jsem věděla, že nikdo z mých blízkých nebyl obětí té nehody, tak mi bylo zle. Nehody se stávájí. Každý den. I přes to, jakou mají práci a co dělají by si člověk řekl, že jsou v bezpečí, když jsou na výcviku a jsou vesměs na rodné půdě. Tohle nás zasáhlo všechny. Jsme jedna velká rodina. A já si nedokážu a nechci představit, čím si prochází jeho rodina. Samozřejmě o něco později to bylo plný internetu a to způsobilo paniku. Což se dalo čekat, protože za 1. většina chlapů je pryč na tom výcviku, za 2. nemají žádnou možnost, jak nás kontaktovat a za 3. média byla plná toho, že rodina ještě nebyla kontaktována, takže hodně lidí mělo strach … No zkrátka..
Včera byl den, kdy bych dala cokoliv za to, aby Caleb mohl zvednout telefon a zavolat mi. Stačilo by mi slyšet jeho hlas a vědět, že je v pořádku. Byť vím, že jemu se fyzicky nic nestalo. Ale tohle zasáhlo hodně chlapů, kort když tohle byl mladej kluk, neuvěřitelně mladej kluk, co zrovna vylez ze střední. A ti chlapi jsou jak bratři. 
Takže já jsem měla prostě potřebu se vybrečet a dostat to ze sebe. Teď už jsem se zase uklidnila. člověk holt občas potřebuje upustit páru. 
Každopádně jsem vděčná, že tu mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi oporou a já vím, že se na ně můžu kdykoliv spolehnout, stejně jako oni ví, že se můžou spolehnout na mě. Kort když většina z nás má rodiny daleko! 
Pro to se i s holkama snažíme zůstat co nejvíc “busy”. Každý den máme nějaké plány a aktivity. Teď o víkendu jdeme na dostihy. Jeden náš kamarád (je to kolega našich manželů a blízký kamarád Breck a Erika) nás pozval, ať jdeme s ním. My se máme vyparádit – šaty, klobouky a prostě udělat velkou parádu. Neuvěřitelně se těším, hlavně to bude něco nového! A bude o čem psáááááááát … 🙂 
Nala nám roste jako z vody a dělá nám obrovskou radost. A já jsem neuvěřitelně vděčná, že jí mám, protože si nedokážu představit jí tu nemít. Spinká se mnou v posteli, chodíme spolu ven, na výcvik a tak různě. 

Taky jsem se byla podívat s holkama do Nashville – dvakrát! 
Na nákupy a takový to holčičí odpoledne. 🙂 Jelikož miluji čaj, tak jsem si pořídila sypaný čaj od Teavana a vzhledem k tomu, že měli akci na jejich základní výbavu, tak jsem si pořídila i to. Za 25 dolarů bych to jen tak nesehnala.
Tady je video, jak to funguje: 
TEAVANA
Také mám za sebou prohlídku u lékaře, kvůli mojí žádosti o zelenou kartu. Když řeknu, že vás komplet prohlédnou, tak opravdu KOMPLET. A už dlouho jsem se necítila tak nepříjemně, jako při této prohlídce. Chápu, že je to součást procesu, ale opravdu mi to bylo nepříjemný. A tato sranda mě stála 300 dolarů. Za půl hodiny v ordinaci. Jelikož mi brali krev a dělali test na tuberkolózu, tak jsem musela dva dny na to zpátky, aby mi zkontrolovali výsledek TB testu. Oni vám píchnou pod kůži injekci a vy pak jdete zpátky, aby se na to podívali, co to s váma udělá. Možná máte zkušenost s tím,to testem, mě vždycky dělali RTG. 
Kdo sleduje Snapchat, tak asi postřehl moje časté návstěvy ER  (emergency room). Byla jsem teď skoro celý měsíc na antibiotikách. Ta druhá událost mě baví do teď…
V pátek před svatbou jsem si holila nohy a vtipně jsem se řízla na kotníku. Komu se to nestalo, že jo. Neznám jedinou ženskou, co by se při holení nohou nikdy neřízla. Teklo ze mě krve jak z vola, ale prostě nebylo to nic vážnýho. V pondělí jsem byla v práci v USO. Neuvěřitelně mě ta rána na kotníku bolela a začínala jsem mít problémy s chůzí. Dopadlo to tak, že jsem stěží dojela domů a následně nemohla vůbec chodit. Caleb přijel z práce a musel mě nosit po celým bytě, protože jsem na tu nohu nemohla ani došlápnout. Můj kotník byl asi tak 3x větší, než normálně, měla jsem to oteklý jako blázen. V jednu chvíli jsem se snažila dojít do kuchyně a nedošla jsem, zůstala jsem zaseknutá v slzách stát na jedné noze a Caleb mě musel odnést zpět na gauč. Druhý den jsem skončila na ER a doktor mi řekl, že mám štěstí, že jsem přišla, protože mám ošklivou infekci v té ráně. Absolutně netuším, jak jsem to dokázala a já si pak odkráčela s antibiotikama. Abych pravdu řekla, docela se tím bavím, protože tohle dokážu snad jenom já. To prostě není možný. Moji rodiče by mohli vyprávět. 
Také jsem “oslavila” 4 roky ode dne, kdy jsem poprvé vstoupila na tu slavnou americkou půdu. 🙂 Když se na to dívám zpětně, tak nemůžu uvěřit, co se od toho momentu událo. A kdo by to byl věděl, že já, Petra i Juliana se nakonec vdáme. 🙂 Ale rozhodně jsem za to všechno nesmírně vděčná. 
Zpátky k jahodám.
S holkama jsme vyrazily do mé oblíbené restaurace – Hananoki, což je japonský steakhouse. A vzhledem k tomu, že jsem bez antibiotik, tak jsme si dopřály nějakého toho drinku, spotřebovaly pár jahod a já připravila jahody v čokoládě, jelikož to mělo takový úspěch poprvé.. 

A vzhledem k tomu, že už jsem napsala asi víc než dost, tak jdu chrápat, jelikož zítra jdeme cvičit brzo ráno místo odpoledne, takže jdu padnout za vlast. 🙂 Už teď mám co dělat, abych vydržela vzhůru. 
Slibuji, že další článek bude dřív jak za měsíc! :-))))))) 
Mějte se krásně! :))))

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Apr 11

USO volunteer

Apr 11

Jelikož už mě vážně nebaví čekat na fotky z USO, tak jsem se rozhodla napsat článek tak jako tak. Pak holt doplním fotky později. A nebo je jenom přidám na FB.

Kdo sleduje můj veřejný Facebook tak ví, že jsem začala “dobrovolničit”. Kde? V organizaci USO. Co je to? Jak jsem k tomu přišla?

USO – United Service Organizations je organizace, která funguje již 75 let. Je to organizace, která vesměs slouží vojákům a jejich rodinám. Od momentu, kdy se člověk přidá k armádě, tak má plnou podporu od USO. USO slouží vojákům nejenom během jejich kariéry, ale i během misí a následného návratu do civilního života.
Centra USO najdete vesměs všude po světě. Nemají centra jenom v USA, ale i různě po Evropě (Německo, Itálie), Asii etc – nacházejí se poblíž (nebo přímo) vojenské základny, letiště aj. Centra mají i v místech jako je Afghánistán, Kuwait, Dubai (UAE) a vypadá to, že se bude znovu otevírat USO v Íráku.
Také je to organizace, která je vlastně závislá na příspěvkách od různých organizací a jednotlivců. USO tvoří malé množství zaměstnanců, ale obrovské množství dobrovolníků.

Hlavní mise je podpora vojáků a jejich rodin.

Pokud vás zajímá více o USO, můžete si přečíst zde USO – Wikipedia či se podívat přímo na stránky USO – www.uso.org

Já se teď zaměřím přímo na naše centrum a na to, co děláme přímo tam. 🙂

Než ale začnu, tak nastíním proces, jak se stát dobrovolníkem a co tomu rozhodnutí stát se jedním přecházelo.

Vzhledem k tomu, že čekám na vyřízení zelené karty, tak nemůžu legálně pracovat. Proces je časově i finančně náročný. A vzhledem k tomu, že nám teď schválili naší petici, tak děláme tzv. AOS – adjusment of status. Čeká mě návštěva u lékaře, zaplatit poplatek a poslat papíry, hned, co Caleb vyplní jeden nechutně dlouhý formulář – ten má asi 12 stránek, pokud si pamatuji dobře.
A kdo mě zná, tak ví, že nejsem typ člověka, co dokáže sedět doma na zadku a nic nedělat. Caleb toho má v práci hodně, pracuje od rána do večera a já tak byla doma sama s Nalou. Jsou dny, kdy přijde domů brzo a pak jsou dny, kdy jsou v práci do noci či jdou na pár dní na cvičení. Většina mých kamarádek chodí do školy či má práci. Jelikož já bych byla ráda užitečná, tak mě napadlo, že by nebylo od věci dělat dobrovolníka.
Na základně je hned několik míst, které shánějí dobrovolníky. Asi ten nejhlavnější důvod, proč jsem chtěla být na základně je vesměs ten, že jsem pár minut od Caleba, tím pádem když má čas můžeme jít spolu na oběd a nebo když je ve své kanceláři, tak se tam můžu na chvíli zastavit. Kolikrát tam takhle za ním jdu s Nalou. Další je fakt, v tomhle “military lifestyle” nebo jak lidé říkají “army wife” jsem celkem nováček, tak jsem chtěla využít příležitosti být blíž tomuhle “životnímu stylu”, abych se naučila něco nového a pomohlo mi to do začátku.
S Calebem jsme spolu skoro tři roky. Tudíž vím docela dost, co tohle obnáší, jak to funguje. A také máme už dost za sebou. Od různých výcviků po mise aj. Ale vzhledem k tomu, že jsem rok a půl byla v Dubai, tak jsem nikdy nemusela čelit realitě. Nikdy se mě nedotýkalo to, že Caleb vstává ve 4 – 4.30 ráno, nikdy jsem nebyla doma, když přicházel domů z práce nebo když se balil na x-denní cvičení, nikdy jsem neměla problém s armádou a nemusela rušit plány.
Když jsem byla jako Au Pair, tak jsme spolu “jenom” chodili. Nebyli jsme manželé. Dřív to bylo vesměs i jedno, co se týče vstupu na armádní post. Na základu se dřív dalo dostat na základě řidičského průkazu či pasu. Tudíž jsem neměla problém jet za ním a navštívit ho. Což se ale časem změnilo, takže když jsem byla zpátky v Evropě, tak už nešlo dostat se na základnu jenom s řidičákem. Tentokrát se musel získat “Visitor pass”. V případě, že ale jste v autě s někým, kdo má tzv. “Military ID”, tak není třeba ničeho, jen řidičáku či pasu.
Mimo to, když jsme spolu chodili, tak se mě jaksi netýkalo “FRG” nebo cokoliv spojeného s armádou. Navíc to šlo všechno mimo mě tak jako tak. A další fakt je to, že když byl Caleb v GA (Stát Georgia), tak jenom trénoval. Dělal různé výcviky a kurzy. Svou práci začal vykonávat až když nastoupil tam, kde jsme teď. Jenže tou dobou já už byla dávno v Evropě a postupně balila do Dubaje. Tudíž jsem nikdy nezažila, jaké to je a co tohle přímo obnáší.

Takže teď teprve poznávám “Face to Face” jaké to je. Učím se, že je lepší neplánovat. Měli jsme tenhle víkend jet na svatbu do Chicaga. Jak to dopadlo? Nejeli jsme nikam. Proč? Caleb musel být na příjmu. Stejně jako x dalších chlapů, kteří měli jet také. Denně odpovídal na několik telefonátů a čekal na moment, kdy bude muset do práce. Díky Bohu nemusel. Minulý víkend jsem byla celý s mou kamarádkou Stephanie. Důvod? Caleb a všichni z jeho unit pracovali celý víkend. A když už přijel domů, tak mu neustále zvonil telefon a celý to proseděl na počítači a dodělával to, co nestihl. Připravují se na cvičení a obnáší to spoustu práce. Je mi líto všech těch chlapů, co mají rodiny a chtěli by strávit svůj víkend s rodinou či mít tu svobodu a dělat si co chtějí před tím, než pojedou na dlouhý výcvik. Bohužel.
Taky jsem narazila, když jsme se snažili plánovat svatbu. Datum se měnilo 3x a ve finále se to muselo zrušit úplně. Kamarádka, co se vdávala, tak jejího manžela chtěli poslat hned druhý den ráno domů (6 hodin jízda autem) … Prostě šílený.
Celá armáda je nevyzpytatelná. Člověk vážně nikdy neví. Teď se jenom modlím, aby Caleb mohl jet se mnou do GA na svatbu. Tam prostě musím být, protože jdu za svědka. Teď jsem zůstala doma z vlastní vůle, nejenom, že jsem chtěla Calebovi doma pomoct. V případě, že by ho zavolali do práce být k dispozici – dovézt mu jídlo atd. A především postarat se o Nalinku. Bála jsem se, že když bych odjela sama, tak by se třeba nemohl o ní postarat. Nemá absolutně žádnou kontrolu nad jeho vlastním časem.

Tím, že jsem se přestěhovala sem a tím pádem jsem poblíž, mě čeká víc “povinností”. Chodíme na různá setkání pořádané armádou. Například jsme byli na tom Hail and Farewell, čekají nás FRG setkání (navíc teda jsem i odsouhlasila, že jim s tím pomůžu, jelikož se ode mě do budoucna očekává, že budu tzv. FRG leader), bude tzv. “Spouse day”, který má na starosti Caleb – vesměs nám, manželkám/manželům ukážou, co dělají v práci, Caleb říkal, že by chtěl, aby nás nechali vyzkoušet si určité věci atd. Neustále jsem představována novým lidem, ať už jsou to lidé, kteří jsou “pod” Calebem či “nad”. A abych pravdu řekla, je toho hodně. Je pro mě docela těžký učit se kdo je kdo, jakou má hodnost atd. Nemám s armádou nic společného, vesměs je mi to i fuk, ale samozřejmě, že chci vědět co dělá můj muž, chci být schopná se s ním o jeho práci bavit. Další věc je, že já věřím tomu, že já reprezentuji jeho ve společnosti stejně jako on reprezentuje mě. Je dobrý vědět s kým komunikuji a jaký ten člověk má vliv na kariéru mého muže. Prostě nechci něco s prominutím posrat. Takže se snažím vědět to nejdůležitější a vědět, která bije.

Takže rozhodnutí, že budu dělat dobrovolníka na základně a budu se pohybovat v tom prostředí se mi zdálo jako dobrý nápad. Nejenom, že budu nějakým způsobem užitečná, ale taky se nečemu přiučím a potkám zajímavé lidi.

Jelikož jsem chtěla být mezi “dospělákama”, tak jsem se rozhodla pro USO. Znala jsem USO i z dřívějška. Nezajímala jsem se teda do detailu, ale věděla jsem o té organizaci. Poté, co jsem měla možnost tohle probrat s x lidma, jsem se rozhodla pro USO.
Našla jsem si jejich telefonní číslo a zavolala. Tam mi Joe řekl, že se musím přihlásit přes jejich webové stránky, vyplnit formulář a že se mi pak jistá MaLissa ozve.
Takže jsem hned šla na jejich web, vyplnila jsem pro jaké USO bych chtěla dělat dobrovolníka, základní informace o mě, že jsem manželka vojáka atd. Dva dny na to mi přišel e-mail, abych si domluvila pohovor. Vesměs jediný důvod pohovoru je ten, aby si člověk ujasnil, nejenom to, co bude náplní jeho práce a co se od něj očekává, ale jestli je to vůbec vhodné místo a jestli to splňuje představy. A samozřejmě to, jestli člověk je vhodný kandidát pro tuto organizaci.

Teď už jenom se na ten pohovor dopravit. Na základně nefunguje totiž GPS. Naučila jsem se jak dojet ke Calebovi, do PX (to je obchod), veterináři, posilovny atd. Nebudu lhát, zapotila jsem se při představě, že budu někde hledat USO. Samozřejmě jsem věděla, že se ztratím (což absolutně není na tomhle postu nic těžkýho, ba naopak), takže jsem vyjela o hodinu a půl dříve. No a co se nestalo? Ztratila jsem se. A to nebude tím, že jsem úplně blbá, ale to, že prostě GPS nefunguje a člověk vážně neví, kam jet a hlavně kam smí jet. Dopadlo to tak, že jsem už i zoufalá volala Calebovi, jenže ten taky nevěděl, kde USO je, protože tam nikdy nebyl. Nakonec jsem to riskla a jela jsem po svým. Byla jsem na správné ulici, jenom mě GPS zavedla na dětské hřiště místo USO. Jela jsem asi necelé dvě míle dál a našla USO i bez GPS. A byla jsem i na čas.

MaLissa si pro mě přišla “na recepci” (to je hodně silný výraz teda) s tím, že mě nejdříve provede kolem. Hned při vstupu vás praští do očí obrovská helikoptéra, která je uprostřed místnosti. Ta slouží jako herna, jsou v ní dva počítače s PS4 a pak Xbox. Dále je tam několik pracovních počítačů, pak je několik PS4, Xbox a Wii, dále menší prostor pro děti, kde jsou hračky aj, prostor, kde jsou gauče, obrovský kino, kde je možnost koukat na filmy či Netflix, jídelna s menší kuchyňkou a v prostorách “recepce” jsou gauče a dvě televize, kde je možnost koukat na zprávy aj.

Poté jsme se odebraly do konferenční místnosti a interview mohlo začít. Vesměs šlo jenom o to ujasnit si, co se očekává ode mě a co můžu já očekávat od USO. Dopadlo to tak, že jsme další hodinu prokecaly tak o všem. 🙂 Následně jsem podepsala papíry, bylo mi řečeno, že musím udělat online cvičení a pak můžu začít. Takže jsem pak o víkendu prošla tím cvičením, asi to mělo tři různé části, různé testy aj. Jakmile bylo hotovo, tak jsem se mohla začít hlásit na směny.

Směny jsou ráno, odpoledne a večer. Já většinou chodím od 10ti ráno do 1 odpoledne. Většinou zůstanu trošku déle a pak jedu domů, abych mohla strávit čas s Nalou, vyvenčit, nakrmit a postarat se o domácnost. Jednou jedinkrát jsem šla na odpolední směnu – ta je od 1 odpoledne do 5ti.
Pokud jsem v USO během ranní směny, tak mě čeká oběd. USO je otevřené u nás každý den. Pokud se nepletu, tak pondělí až čtvrtek je to do půl 9 večer a pak pátek sobota 10 večer a neděle je asi 6.30pm (ale to si teď nejsem jistá). Pondělí až čtvrtek máme obědy pro vojáky (případně i jejich rodiny, to záleží co je zrovna za den). Pondělí je například tzv. Mexican Monday, takže se rozdávají burritos vojákům, úterý jsou Hot pockets (Což je něco na způsob pizzy), středa je tzv. Warrior Wednesday což je jenom pro active duty (momentálně sloužící vojáky) – teď jsme dělali Arby´s sandwich (viz. foto) a čtvrtek třeba byly doughnuts pro každého. Každý měsíc máme rozpis. Jednou do měsíce máme Gary Sinise Foundation večeři – nedávno to bylo jídlo z Chick Fil A (Kdo nezná, to je něco jako Mekáč, ale dle mého názoru tisíckrát lepší jak Mekáč). Tento čtvrtek nás čeká právě další taková večeře.
Více o Gary Sinise Foundation zde – https://www.garysinisefoundation.org/

Každý den máme k dispozici svačiny. Při vstupu do USO se člověk (kdokoliv přijde) zapíše, dostane lístek na svačinu, takže je pak možnost vybrat si něco na zub a něco k pití.

Také máme různé akce pro rodiny vojáků a vojáků jako takových. Jeden den jsme rozdávali cookies, 6 balíků každý dostal. Já jich přitáhla několik domů, protože mi to Joe a další narvali do rukou, MaLissa se pro změnu snažila domluvit Calebovi, aby sehnal někoho, kdo přijede pro krabice plný cookies, aby je mohl vzít vojákům. Také se rozdával popcorn pak girl’s scout cookies (což jsou neuvěřitelně populární sušenky tady), čokoláda během Velikonoc atd. Dělají maratóny, výprodeje (Yard Sales). Neustále něco.
Mimo to, kdokoliv přijde k nám, tak nejenom, že může teda si dodělat věci do práce či cokoliv, co je potřeba pro soukromé účely, ale i si dát šlofíka na gauči či v kině, koukat na filmy, mrknout co je nového v telce, zahrát si na Wii, Xbox či PS4, kulečník či stolní fotbálek.
Vždycky, když si někdo chce půjčit ovladače k PS4, Xbox, Wii a hru, tak musí přijít za náma, dá nám jeho/její military ID nebo řidičák, my mu/jí dáme hru, ovladač a jejich ID uložíme do desek, tak abychom měli přehled kdo má co a abychom se ujistili, že se nám ty věci vrátí. Dále je možnost půjčit si notebook, stejná procedůra jako při vypůjčení hry, míčku na stolní fotbal atd.
Pokud potřebují si něco vytisknout, tak si k nám chodí pro papír, můžou si od nás zavolat atd.

Takhle vypadá ta helikoptéra.

První fotka je moje, druhá USO.

Neuvěřitelně mě to baví. Poznala jsem super lidi, ať už dobrovolníky či ty, kteří pravidelně USO navštěvují. Měla jsem radost, protože se za mnou přišel podívat i Caleb a já tak měla možnost ho představit všem mým novým kamarádům a kolegům, stejně jako jsem měla příležitost mu ukázat, jak to u nás vypadá a říct mu, jak to u nás chodí. 🙂
Dobrovolníky nejsou jenom manželky a manželé vojáků. Mezi dobrovolníky se najdou i bývalí vojáci, aktivní vojáci, děti vojáků, rodiče vojáků atd. Je nás pár, ale jsme jedna velká rodina. 🙂

Také jsem se dozvěděla, že když si “odpracuji” 500 hodin, tak dostanu dopis podepsaný prezidentem USA. Já doufám, že Trump nikdy prezidentem nebude a kdyby se tento omyl dostal do křesla, tak do té doby už budu mít podepsaný dopis Obamou. Přijde mi to prostě “cool”. 🙂 A hlavně mi bylo řečeno, že dobrovolničení vypadá dobře na životopise a ten dopis k tomu by mohl být pro mě výhodou do budoucna. Jedna moje kolegyně pracuje na základně ve školce a řekla mi, že vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z dob Au Pair a že dělám v USO, tak bych bez problémů mohla dostat práci ve školce, kdybych měla zájem. Tak uvidíme. 🙂

Dopis dostanu i při 100 hodinách, sice ne podepsaný prezidentem, ale i tak jsem si dala cíl, že tento měsíc bych chtěla odpracovat 100 HODIN. A už teď mám skoro 40 a to jsem tam byla zatím 5x. 🙂

Směny jsem si nahlásila na každý den. Pondělí až pátek, každé ráno. Vzhledem k tomu, že Caleba čeká výcvik a tím pádem budou všichni pryč, tak já budu v USO i víkendy. Teď si nechávám víkendy volné.

Tady mám karikaturu od bývalého vojáka, který se tomuhle věnuje už přes 40 LET a jezdí všude po světě s USO jako karikaturista.

V poslední době bylo nádherné počasí, takže jsme toho patřičně využili. Už máme za sebou první jarní grilování, chodíme často ven a celkově si to užíváme.

Po dlouhé době jsme vyrazili do Nashville za zábavou. Nejdřív jsme vyrazili na večeři a poté následovala návštěva baru na Broadway! 🙂

Toho chlapa za náma neznám. Zmetek jeden nám “zkazil” fotku
I včera jsme vyrazili do Nashville. Tentokrát jenom na večeři s přáteli. 🙂

Osobně nejsem moc velký fanoušek TN, Nashville dle mého názoru není to nejlepší město, který jsem kdy navštívila, ani mi nepřijde dvakrát velký a stejně tak si nemyslím, že tady je tolik možností, co podniknout. Ale určitě to stojí za to, protože je to jiný. Nejoblíbenější místo v Nashville je asi Broadway. Je tam spoustu super barů s živou muzikou a to je zážitek. Ale není to něco, co by mě bavilo dělat každý víkend.
Mimo toho je tam spousta obchodů, kde se dají koupit ty jejich “kozačky” – jelikož jsem líná hledat a stahovat moje fotky, tak sem dám odkaz z google COWBOY BOOTS … Určitě teda mají luxusní kousy! Caleb mě pořád nutí do toho, abych si jedny pořídila.. Ono tak nějak každý, kdo tu bydlí má alespoň jeden pár. I Caleb má. Tak si říkám, že možná se přece jenom nechám ukecat. Ale jako ceny jsou pecka. To je od 200 dolarů a cena 1000 dolarů to nezastaví. Já našla teda krásný za 200 dolarů, ale počkám asi až na podzim. A to by nebyl Caleb, aby si nehrál na cowboye …

Tady vypadá jak postavička z Toy Story! 
Mimo zábavy nás čekala i práce. Nakoupili jsme nábytek, takže Caleb celý víkend montoval nábytek a pak jsme spustili velký jarní úklid. Konečně máme stůl a můžeme jíst jako lidi. 

I Nalinka pomáhala! 🙂 
Caleb oslavil 25té narozeniny a to znamenalo jediné – upéct dort. Nejsem teda žádný profík, ale hrozně mě to baví. A především uklidňuje. Po práci letušky nemám trpělivost s ničím a nikým.
Konečně jsem poznala slavného corgiho! 🙂 Nala si ho zamilovala, stejně jako já. Teď přemýšlím, jestli bych neměla jednoho koupit Calebovi. Uvidíme no … Nala by alespoň měla psího parťáka. 
Corgi přijde na řadu dřív či později. Nalinka bude mít kámoše (Caleb ho chce pojmenovat Godtilla – já vím, strašný!), Calebovi se splní sen a já budu mít o zábavu postaráno. 😀 Určitě ale chci, aby jsme měli corgiho co nejdříve, kort dokud jsem doma a mám možnost se jim věnovat. Nerada bych si ho pořídila v momentě, kdy já budu pracovat. Takhle jsem pánem svého času, je jenom na mě, kdy půjdu na směnu do USO. Pokud jít nechci, nejdu. Nemusím si zapisovat směny. Na druhou stranu musíme počkat, než budeme mít baráček se zahradou. Ale vím, jak moc si Caleb corgiho přeje. Nalu miluje, ale Nala je můj pejsek. Vím, jak moc jsem si jí přála a pamatuji si, jak šťastná jsem byla, když jsem si ji vyzvedla. Takže určitě bych byla ráda, aby i Caleb si splnil sen a měl svýho vysněnýho parťáka. Akorát bych řekla, že budeme potřebovat větší postel. Už tak máme co dělat, jelikož Nala si ráda v noci lehne mezi nás … 😀 
No a jak někteří víte, tak jsem konečně měla koule na to změnit trošku barvu vlasů. Hezky z tmavé hnědé na světlou. Posledních 10-12 let jsem zásadně měla tmavou hnědou. Tentokrát jsem to vzala hoooooodně do blond a k mému překvapení to mělo obrovský úspěch jak u vás, tak v mém okolí. 🙂 

A to bych řekla je asi tak všechno. Určitě jsem ale na něco zapomněla. Ale v nejhorším to dopíšu v dalším článku. 🙂

Doufám, že se všichni máte krásně! 🙂

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Mar 23

Hlášení z USA! :)

Mar 23

Zdravím,

po dlouhé době jsem konečně usedla k počítači s tím, že zase něco sepíšu.

Nemůžu uvěřit, že už tomu budou dva měsíce, co jsem se vrátila do USA. Naivně jsem si myslela, že ten čas nebude tak rychle utíkat. Přece jenom mám normální režim, žádné časové posuny, x hodin sem, x hodin tam, několika hodinové lety a prospané DNY jsou dávno minulostí. Ba naopak to utíká o to rychleji.

Vesměs se toho moc neděje. Stále hledáme barák, což je samo o sobě dost komplikovaná záležitost. Nejenom, že není úplně jednoduché vypovědět stávající smlouvu, ale mít čas na to, abychom jezdili po všech čertech a obcházeli baráky, se zdá být nemožné.
Za tu dobu, co jsem tady v USA, Caleb a jeho “unit” stihli mít už dvě týdenní cvičení. To znamená, že byl celkem 14 dní kdo ví kde, dělal kdo ví co. Jeden týden z toho pršelo, takže chlapí spali v bahně někde v křovinách. Není se čemu divit, že nálada na courání po barákách, nebyla. Naštěstí měli hodně prodloužených víkendů. V poslední době měli volno pátek, sobota, neděle, pondělí. Což je příjemná změna a ti chlapi si zaslouží odpočinek. A my, jejich drahé polovičky, si tak můžeme užít jejich společnost, než nám zase začnou lézt na nervy. (VTIP)

Volné víkendy trávíme většinou v přírodě. Caleb chodí rád na ryby, takže jsme párkrát vyrazili na ryby. Já teda nejsem žádná velká rybářka, ale k mému velkému překvapení jsem tomu přišla na chuť. A opravdu jsem ráda venku. Abych pravdu řekla, v Dubai mi tohle chybělo. Nějaký výlety do parku, do lesa, na ryby – to neexistovalo. Bylo období, kdy se venku nedalo ani vydržet. Konečně mám i normální režim, kdy spím v noci a přes den funguji jako normální člověk. Cítím se odpočatá a víc si ten den i užiji. Dřív jsem byla schopná spát 17 hodin v kuse, spát celý den a pak čumět do zdi celou noc. Chyběla mi příroda a čerstvý vzduch. Když se dívám zpětně na život v Dubai, tak si teprve uvědomuji, jak nezdravý život jsem vedla. Není divu, že jsem byla neustále unavená a bez nálady, když se mi nedostávalo kvalitního spánku, čerstvého vzduchu atd. Neustále mě něco bolelo, neměla jsem náladu, byla jsem líná. Teď vyrazím do parku i sama. To vyznělo, jak kdybych nebyla schopná nikam sama jít.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem společenský tvor. Ráda se obklopuji dobrou společností, ráda si s někým pokecám a celkově jsem ráda mezi lidma. Je teda fakt, že po práci letušky pro společnost, která přepravuje až 600 lidí v jednom letadle, jsem kolikrát byla ráda, že nemusím přijít do kontaktu s lidmi a vyloženě jsem si užívala dny, kdy jsem neviděla živého tvora pár dní. Kolikrát jsem byla otrávená z toho, jak se někteří jedinci dokážou chovat. Říct, že se chovají jako prasata je vyloženě urážkou prasat. Několikrát lidem vysvětlovat, proč nemáme kuře a proč nemáme vegetariánské jídlo, které si jaksi zapomněli objednat, bylo kolikrát nad moje síly. Vesměs ale jsem člověk, co má rád dobrou společnost. Můj manžel je pravý opak – možná proto si tak rozumíme. 😀
Každopádně si to užívám a vážně se cítím dobře. 🙂

Také jsme si domluvili další focení. Baví mě dělat tzv. scrapbooks. Momentálně mám rozpracovaný jeden pro nás, ráda bych vytvořila jeden z “letuškovského období” a jeden naší Nalinky. Tudíž jsem chtěla fotky nás tří, jak se pomalu, ale jistě naše rodina rozrůstá, abychom měli něco na památku nejenom my, ale i rodiče.
Je škoda, že spousta lidí v dnešní době dává fotky na Facebook či Instagram. Já bych ráda udržela tradici a vytvářela scrapbooks, ale i klasické albumy. Jako malá jsem si hrozně ráda prohlížela naše albumy. Takže i přes to, že vše cpu na FB – což dělá můj život jednodušším – tak to chci mít i v albu, abych si pak mohla hodit nohy na stůl, dát si kafčo a prohlížet si fotky.

Dobrá zpráva! 🙂

Naše petice byla schválena, takže teď nás čeká pár formulářů a doufejme, že brzy přijde i zelená karta. Jsem ráda, že se to konečně začalo hýbat. Akorát teda z těch poplatků nemám radost. Je to drahá sranda.

USO! 🙂
United Service Organizations. To je organizace, pro kterou jsem se rozhodla dělat dobrovolníka. Přece jenom je škoda nevyužít příležitosti a být trošku užitečná. Tato organizace pomáhá vojákům a jejich rodinám.

Já si na stránkách naší základny zjistila, kde je potřeba dobrovolníků a USO byla organizace, která mě zaujala nejvíce. Zavolala jsem jim a byla jsem odkázána na webové stránky, kde jsem si založila účet a vyplnila nezbytné informace. Následně mě kontaktovala vedoucí, aby si se mnou domluvila pohovor. Vesměs šlo o to sednout si a ujasnit si, zda-li je to něco, co mě zajímá, jestli splňuji kritéria a tak dále. Nebylo to nic těžkého či nemožného. Pohovor proběhl na výbornou. Co byl oříšek, tak vůbec najít jejich sídlo. Několikrát se mi podařilo se ztratit. Na základně nefungují GPS. Jsem na sebe pyšná, protože se nyní dokážu orientovat bez GPS. Jeden večer se mnou seděl Caleb nad mapou. Učil mě jak se nejlépe dostat na základnu, jakou “bránu” použít, jak se dostanu k němu do práce či z práce, k veterináři atd. Byla jsem blbá, že jsem nikdy nevěnovala pozornost, kde jsme a kam jedeme, když řídil Caleb. Naivně jsem si myslela, že na základnu sama jezdit nebudu – co bych tam taky dělala. No … Naučila jsem se všechny důležité body a místa. Problém nastává v momentě, kdy mám jet někam, kde jsem ještě nebyla. A na GPS není spolehnutí. Když jsem jela do USO, tak mě GPS zavedla na dětské hřiště 2 míle od mého cíle. Naštěstí jsem holka šikovná a našla jsem to sama a bez pomoci. Je fakt, že jsem teda zavolala Calebovi, jestli náhodou nemá představu, kde by to tak mohlo být, jenže vzhledem k tomu, že tam nikdy nebyl, tak neměl tušení.

Sláva hurá výletu, našla jsem to a jsem tu. (Moje vlastní verze) Moje vedoucí si pro mě přišla a provedla mě. Je to budova, kde je domácí kino, počítače pro soukromé účely i pracovní záležitosti, nejnovější Xbox, playstations, taková malá jídelna, místo k sezení atd. Uprostřed místnosti obrovská helikoptéra, která je uvnitř vybavená jako “play room”. Všichni dobrovolníci moc příjemní a ochotní lidé. Většina jsou to sami vojáci nebo jejich rodiny. Všichni mě mile přívítali. 🙂
Následovalo menší sezení, podepsání takové dohody a bylo hotovo. Mojí další povinností bylo projít si menším školením online, které jsem dokončila teď o víkendu a tak můžu začít.

Můžu si vybrat, zda-li chci chodit na šichty na základnu a nebo mimo. Je to vesměs na mě, jestli budu chtít jít ten a ten den na základnu a nebo mimo základnu. Záleží jestli je tam místo a nebo kolik dobrovolníků potřebují. Já asi budu nejčastěji chodit na základnu tak, abych mohla jít na oběd s Calebem. Poslední dva týdny jsem mu vozila do práce obědy. Takhle máme možnost zajít na oběd spolu. Jedna šichta je cca 4 hodiny, což je super. Už kvůli Nale mám z toho radost, takhle si můžu zajít na 4 hodiny “do práce” a zbytek se věnovat jí. Mimo to jeden náš známý má corgiho a jelikož Nala i on budou mít veškerá očkování za sebou, tak budu pár dní v týdnu hlídat corgiho. Nala tak bude mít parťáka.
Další důvod proč chci být na základně je ten, že tam chodím do posilovny, kterou máme zadarmo. Je to úplně nová posilovna a je tam snad všechno. Mezi PT a obědem je naprosto prázdná, takže tam chodíme s holkama si dát do těla. Takhle můžu jít “do práce”, do posilky a domů za Nalou.
Ráda bych si nahlásila šichty tak, abych byla doma v době, kdy je doma Caleb. 🙂

Neuvěřitelně se těším, až budu moc začít. Plánuji si nahlásit šichty na příští týden. Tento týden pomáhám kamarádce se stěhováním a Caleba čeká další prodloužený víkend.

Také naše psí slečna roste jako z vody! :))))))) A dělá nám samou radost.

Po dlouhé době jsme vyrazili na rande do mé oblíbené restaurace. Je to japonská restaurace, kde vaří přímo před váma. Mají výýýýýýýýborné jídlo. Kdyby to šlo, tak jsem tam od rána do večera. 🙂 Navíc je to neuvěřitelný zážitek.

Také jsem si našla novou kamarádku! 🙂 Netušila jsem, že najít slušnou kamarádku bude tady oříšek. Přidala jsem se do skupin pro manželky vojáků a doufala jsem, že tam třeba někoho i poznám. Abych pravdu řekla, jsem zděšená. Nejenom, že ty ženský celý den sedí na FB a nadávají na své muže, stěžují si na kdo ví co, ale také řeší neuvěřitelně soukromé věci ohledně jejich sexuálního života, sdílejí tam zprávy, co si posílají a co by ROZHODNĚ měli zůstat mezi partnery. Došlo to tak daleko, že na sebe práskají. Dělají si screenshots a donášejí manželům těch, co si stěžují. Prostě je to tam jak na základce, ne-li jak ve školce. Hádají se tam kvůli kravinám. Jediný, na co jsou ty skupiny dobré, jsou na informace typu – kam jít k veterináři, zkušenosti ohledně stěhování, kde hledat barák, na koho a co si dát pozor atd. Jinak je to naprosto k ničemu. Na mě se usmálo štěstí a poznala jsem tam Stephanie. Je o 9 let starší jak já, má dvě děti, ale je to neuvěřitelně super ženská a já jsem ráda, že mám novou kamarádku. Vždycky jezdím s Nalou k ní domů, holky si hrajou s pejskem a my klábosíme. Rozumíme si a já jsem ráda, že se na mě usmálo štěstí a narazila na super ženskou, co to má v hlavě v pořádku. Má strašně milého manžela, co má rád rybaření, stejně jako Caleb, tak jsme se domluvily, že je pošleme na ryby a my si dopřejeme mani a pedi a uděláme si takový ženský odpoledne. 🙂 

Konečně přišlo jaro! A já si užívám každé volné chvilky venku.

Sonic Drive-in .. Jedno z oblíbených míst mého muže. Já teda Fast Food nemusím, ale můj muž tohle místo miluje. Buď to můžete vzít jako klasický drive thru a nebo zaparkujete u jedné z těch “tabulí”, objednáte si, zaplatíte a obsluha vám pak přinese vaši objednávku přímo do auta. Caleb říkal, že kdysi dávno měla obsluha kolečkové brusle. 🙂 Pár holek v komentářích na FB zmínilo, že bruslící obsluhu zažily. Já teda ne, ale třeba tohle byla náhoda, že je neměla. Příště, až můj muž bude chtít do Sonicu, tak budu číhat, jak je to s tou bruslící obsluhou. 🙂

Pro nás teda Fast Food končí. Caleb je chlap, může se tím cpát několikeát do týdne a neuvidíte to na mě. Já se tímhle cpát týden, tak nedopnu kalhoty a vidíte na mě každé deko! Každopádně nejsem úplně spokojená se svou postavou, ráda bych to tělo trošku zpevnila, takže Caleb přišel s tím, že každý večer budeme chodit tady do posilovny a že prý začínáme zítra. No jsem na něj zvědavá. Nejsem si jistá, jestli mám radost z toho, že budeme chodit večery spolu, protože se obávám toho, že jeden večer mě odrovná minimálně na týden. On se strašně těší, z nějakého záhadného důvodu touží po tom, abychom cvičili spolu. Moc kouká na 9gag. 😀

Včera mi přišlo poštou menší překvapení a to kniha Lukáše Kerharta: CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice. Naprosto skvělá kniha nejenom pro všechny cestovatele, ale především pro ty, kteří se do světa teprve chystají.
My všichni, co jsme se do světa vydali, jsme stáli před nesmírně těžkým rozhodnutím opustit rodinu, přátele a takový ten bezpečný přístav – DOMOV. Honily se nám hlavou otázky, na které jsme neznali odpověď. Lukáš Vám na mnohé otázky ve své knize odpoví. Tato kniha Vám nejenom dodá odvahu, ale bude Vám i inspirací! 🙂 Mimo to tam naleznete i inspirativní příběhy jiných mladých lidí, kteří se ve světě stali uspěšnými.
Těším se, až si knihu celou přečtu. Zatím jsem na začátku, ale musím říct, že se to čte krásně.

Lukáši, klobouk dolů a děkuji moc za krásný dárek s věnováním.

Více naleznete zde, kde je i video k této knize! 🙂

CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice

HAIL AND FAREWELL !!!! 🙂

Hail and Farewell je událost, kde jsme dnes byli. Je to oficiální událost armády. Calebovo jednotka měla dneska Hail and Farewell, aby přivítala nováčky do jejich jednotky a zároveň se tak rozloučili s těmi, kteří odcházejí k jiné jednotce a nebo odcházejí z armády. Každá unit si to dělá podle svého. Tahle událost byla i pro rodinné příslušníky, některé jednotky to mají jenom pro vojáky od určité hodnosti. Při této příležitosti jsme do-oslavili Den svatého Patrika – pozdě, ale přeci. Upřímně jsem nevěděla, co od toho čekat. Měli jsme všichni večeři, chlapi si dali pivo a pak byla na řadě oficiální část. Nejprve se vítali nováčci. Všichni chlapi, co byli ženatí (ať už manželky přišly s nima nebo ne), tak dostali růži a pánové minci (což je taková tradice). Pak přišlo na řadu loučení. Dostali dárky (musím zjistit, jak tomu říkají, to co dostali) a jeden dokonce medaily. Takže “battalion commander” (Nevím, co je to za hodnost u nás v ČR) zahlásil, všichni chlapi okamžite nadskočili ze židlí a stáli v pozoru. Zatímco jeho manželka četla za co dostává medaily a tak dále, tak on mu jí přípíchnul. Následoval obrovský potlesk a bylo to. Bylo to tak trošku dojemné, kort když ten chlap měl pak řeč. Odcházel po několika letech z armády a prostě měl hezký proslov, takže jsem musela zamáčknout slzu. Poté následovala zábava. A abych pravdu řekla, takhle jsem se dlouho nezasmála. První byla soutěž o nejlepší kostým, aby to bylo zajímavější, tak museli udělat promenádu a vyhrál ten, kdo měl největší úspěch. Soutěžili chlapí i ženský 🙂 Někteří tancovali, někteří dělali kraviny, někteří si hráli na modelky. No byla to sranda. Další soutěž byla pro nováčky. Ti dostali klobouk a plnovous a museli tancovat na irskou hudbu. To mě naprosto dostalo.

Viděla jsem leccos na youtube, jak se baví vojáci, jak tancují. Ale jako musím říct, že oni jsou fakt nejlepší společníci. Takovou srandu jsem si dlouho neužila. A vždycky to s nima stojí za to. Fakt, že jo. Oni ví, jak se bavit. 🙂 Tohle se fakt musí zažít!

Teď z jiného, neveselého soudku.

Co k tomuto říci. Zpráva o této nehodě mě zasáhla a nebudu lhát, ukápla mi nejedna slza.

Věděli jste, že před nástupem do práce jsme podepisovali vlastní poslední vůli? Věděli jste, že jsme se museli rozhodnout, kdo dostane peníze v případě, že se něco takového stane nám?

Podepisovat mojí poslední vůli je něco, na co v životě nezapomenu. Do teď mě zamrazí, když si na to vzpomenu.

A bohužel tohle k té práci patří. Kolikrát mi přišlo, že jsem v letadle strávila víc času, než na zemi. Mám za sebou přes 170 vzlétnutí a přistání. Letání se nebojím, nikdy jsem se létat nebála. Proč taky. Při počtu letadel, která denně vzlétnou a přistanou, je neuvěřitelně nízké procento nehod. Zažila jsem turbulence, vzlety a přistání, kdy jsem se zapotila a modlila se, ať už jsme na zemi. Měla jsem vzlety i přistání, kdy se mi skoro zastavilo srdce. Zažila jsem turbulence, kdy jsem si říkala, že je po nás. Zažila jsem za ten rok a půl leccos. Několikrát nám řekli při briefingu, ať nebereme svou práci na lehkou váhu, ať děláme “security searches” tak, jak máme, protože to, že na palubě vybouchla bomba u jiné společnosti, neznamená, že se to nestane nám. Neustále nám připomínali, ať si dáváme pozor na to, co se děje za letu, když neděláme servis. Kouření na palubě a podobný hity, což by mohlo způsobit katastrofu.
Člověk nikdy neví, co se může stát. Já vždycky říkala, že je daleko bezpečnější jít na let, než sednout do auta. A je to tak. Ale pořád jsem si připomínala fakt, že příště to můžeme být my. A proto jsem vždycky psala rodičům a Calebovi, než jsem šla na let. Moji rodiče věděli o každém mém letu, sledovali online, jestli jsme doletěli v pořádku. Vždycky jsem před každým letem napsala Calebovi. Kolikrát i stručně – I love you – když jsem byla ve spěchu. Nedovolila bych si jít na let, aniž bych mu napsala. Měla jsem zlé tušení.

Nedokážu popsat, jak jsem si kolikrát ulevila, když jsme bezpečně přistáli. Při každém vzletu i přistání jsme podstupovali risk, stejně jako když člověk usedá do auta, do vlaku či autobusu.

Když jsem četla první zprávy o Flydubai, tak jsem stála v kuchyni a brečela, brečela a brečela. Je úplně jedno, že momentálně nepracuji jako letuška, ale my jsme JEDNA velká rodina. Když jsme se potkali s jinou crew na letišti, vždycky jsme si navzájem popřáli šťastný let. Vždycky! Nikdy jsem nebrala na lehkou váhu, když mi někdo řekl “Have a safe flight” – NIKDY. A stejně tak jsem vždy svým přátelům popřála šťastný let.

Nedokáži si představit, čím si procházejí pozůstalí, ale i kolegové těch, kteří zahynuli při tomto leteckém neštěstí. A byť jsem neznala ani jednoho pasažéra, ani jednoho z crew, tak mě to neuvěřitelně vzalo.

A když už jsme u toho “letuškování” ….

I přes to všechno mi to létání chybí. A nejvíc mi chybí Demetra. To se snad nedá ani popsat, jak moc mi ta holka chybí. Skypujeme, píšeme si, posíláme si kraviny i snapchats. Chybí mi sebrat se v nelidskou hodinu a jít v pyžamu do pátého patra za Demi. Kolikrát si prohlížím fotky a je mi po ní tak smutno, že to není hezký. Kdybych mohla, tak sednu na první letadlo a osobně ji přitáhnu sem.

AU PAIR!!!!!!!

Tohle je seznam oficiálních sponzorů Au Pair programu. Prosím dávejte si pozor na různé podvodníky. Je jich plný internet. DO USA se nedá jet na 3 měsíce jako Au Pair, minimální délka pobytu je ROK! Jediná legální cesta je s agenturou. Za poslední dva dny mi napsaly 4 slečny!!! “Rodiny” po nich chtěly naprosto nesmyslné částky. Nikomu neposílejte žádné peníze a už vůbec ne kopie vašich dokladů! Prosím buďte opatrní!!!!! Nestojí to za to. Běžte do Coolagent, Student Agency či Cultural Care. 

Závěrem bych řekla následující. Dávejte na sebe pozor. Včerejší teroristické útoky jsou ukázkou toho, že se může stát cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Nikdy nevíme, co se může stát, proto žijme naplno, užívejme si života jak jenom to jde. Je třeba si vážit každého dne! 🙂

A tímto bych to ukončila!

Přeji krásný týden!!!! :-))))))

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Mar 02

Návrat do USA!

Mar 02

(Ano, vím, že česká vlajka je pověšená špatně, taky to napravíme až bude muž doma, já na ní nedosáhnu) 
Teď k článku. 
V posledním článku jsem psala o tom, jak probíhalo loučení s Demi. Dnes se zaměřím na to, jak probíhal návrat a jak bojuji s životem v USA.
Přistání v USA..
Návrat do USA nezačal zrovna hladce. Jelikož v New Yorku opět nasněžilo a byla nepřízeň počasí (dost nechutný vítr), tak přistání jako takové stálo za to, nepamatuji si kdy naposled jsme se takhle pohoupali při přistání na A380. A dostat se k naší “gate” byl taky zážitek. Stáli jsme skoro víc jak hodinu na runway a čekali, až nám přidělí “gate”. A nebyli jsme jediní, kdo takhle čekali. Kolem nás byla doslova zácpa a nekonečné fronty taktéž čekajících letadel.
Já a mnoho dalších jsme měli navazující lety. Abych pravdu řekla, tak mě absolutně netankoval fakt, že to byl na hodně dlouhou dobu můj poslední let s Emirates, čekala jsem, že budu brečet nebo, že mě to bude alespoň mrzet. Ba naopak díky obavám, zda-li stihnu svůj let do Nashville, jsem neměla jiné starosti než 1. Jak bude probíhat kontrola na imigračním a za 2. Jestli stihnu let. 
V momentě, kdy jsme zaparkovali u gate jsem vylítla ze sedačky a utíkala jsem ke dveřím. Chtěla jsem být na imigračním co nejdříve. Přece jenom naše letadla byla vždy plná. Ekonomy třída má cca 400 lidí, nahoře je necelých 80 v business a 14 v první třídě. Plus, mínus. Takže projít imigračním, když z JEDNOHO letadla vyleze skoro 500 lidí, je občas zážitek. Naposledy, v Dallasu, jsem díky tomu málem nestihla letadlo. Na JFK vás alespoň pustí přednostně, pokud máte další let během následujících 2-3 hodin. Teď si nejsem jistá. Ale tak nějak to je. 
Přišla jsem k počítači, naskenovala pas, odpověděla na otázky, vytiskli mi papír a mazala jsem k úředníkovi.
Abych pravdu řekla, nemám ráda tyhle rozhovory s imiračním. Ono stačí, aby se člověk, co tam sedí, špatně vyspal a ten pohovor pro vás může být dost nepříjemný. Já jsem nikdy neměla problém, ba naopak. Ale člověk opravdu nikdy neví. Na palubě jsem měla už víc než dost lidí, co je přivedli z imigračního do letadla zpátky a stejně tak jsem slyšela od hodně lidí, jak jim dělali při vstupu problémy a nebo že skončili na tzv. “secondary interview”. Do dneška si pamatuji, jak jeden úředník skoro řval na mladou holčinu. Slyšeli jsme to všichni kolem, všechny otázky, na které se jí ptal, veškeré komentáře. A já bejt tou holkou, tak to asi jen tak nevydejchám. Ani nevím, jestli jí pustil, ale dostala chudák čočku.

Na druhou stranu ale chápu, že dělají svou práci. Ale taky není fér, aby se k cizincům chovali hnusně, protože ne každý má zájem o tom v USA zůstat a má opravdu dobré úmysly. Každopádně tohle je téma na samostatný článek snad. 🙂

Můj rozhovor proběhl rychlostí blesku. Zeptal se mě, proč jedu do USA (řekla jsem, že jedu za manželem) a jestli můj muž je Američan a to bylo vesměs všechno. Pak jsem dostala razítko do pasu a bylo. 
Rychle jsem vyrazila pro kufr. A co se nestalo. 
Přišla za mnou slečna s kamarádem. Oba Češi a pokud si dobře pamatuji, tak studují v Plzni. Já oteklá po dni plném slz, asi tak třech hodinách spánku, 14ti hodinovém letu. Samozřejmě, že mě to zaskočilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se takhle potkáme v “Njů Jorku” na letišti. Verča mě poprosila, jestli bych se s ní vyfotila, což mě potěšilo a tak máme i fotku na památku. Moc příjemné setkání! 🙂 
Vždycky mě strašně potěší, když někdo zná můj blog, obzvlášť pokud to někoho zaujme a rád to pak čte. 
Sebrala jsem kufr a mazala jsem na Deltu udělat si check in. Ten den byl přetížený systém a mě za Boha nešlo udělat online check in. Když jsem se o to několikrát marně pokoušela, tak mi to hlásilo, že hledají dobrovolníky na změnu letu. O to víc jsem se bála cokoliv zmeškat. Po událostech posledních dnů jsem prostě chtěla domů a mít klid. A dál už mě to nepustilo.
Nakonec jsem to zvládla na letišti. Zaplatila poplatek za kufr, odevzdala kufr a mazala jsem.
Došla jsem na svou gate, odkud měl odlétat můj let do Ohio. Nebyl žádný přímý let do Nashville tou dobou, takže jsem měla letět do Ohio. Seděli jsme všichni u naší gate, když z ničeho nic jeden pasažér přišel s tím, že nám změnili gate a že jsme teda všichni špatně. Všichni jsme se sebrali a šli jsme teda o kus dál. Tam sedíme a po chvíli na obrazovce hlásí, 5 minut zpoždění, 10 … 15. Zeptali jsme se, jestli stihneme z Ohio navazující lety. Bylo nám řečeno, že nebude problém. Najednou hlásili 20 minut zpoždění, 25 minut a následovalo hlášení, že všichni, co mají navazující lety mají přijít na přepážku. 
Přišla jsem na přepážku a paní mi řekla, že ať zapomenu na to, že svůj let stihnu. Za prvé letadlo z NY přistávalo na gate 12 v době (podle jejich propočtů), kdy můj let do Nashville měl končit “boarding” a to ještě k tomu na gate, na druhý straně terminálu. Takže mi mile oznámila, že ať zapomenu na to, že stíhám ten let. A to se ani nevědělo, jestli vůbec to letadlo odletí tak jak mělo (podle zpoždění), protože tam byla technická závada u dveří. Dopadlo to tak, že mi řekli, že mě dají na let do Detroitu a odtamtud do Nashville. Během dvou minut mi sdělila, že let do Detroitu je plný a že se nedostanu nikam. Na to mi oznámila, že jediný let, kam mě může dostat je let v 8 večer do Atlanty (tou dobou bylo 5 hodin odpoledne) s tím, že mě ale nedostanou nikam z Atlanty ten večer. Takže jsem zavolala Calebovi, následně jsem volala Bruně (Au Pair v mojí rodině v USA) a dopadlo to tak, že jsem zvolila Atlantu jako cílovou destinaci s tím, že zůstanu u mojí Host Family a Caleb mě pak vyzvedne tam, jelikož jsme měli v plánu jet do Atlanty v sobotu tak, jako tak, jelikož jsme měli vyzvednout Nalu v neděli ráno. Ještě jsem se ujistila, že můj kufr bude na páse v Atlantě, což mi bylo řečeno, že o to bude postaráno a nemám se tak čeho bát. 
Důvodem veškerého chaosu byl fakt, že počasí způsobilo spoustu zpoždění a spousta letů bylo zrušeno úplně. Nepamatuji si, kdy jsem zažila na letišti takový chaos. 
Zatímco jsem čekala na let do Atlanty mi volala ta paní, že si máme pro Nalu přijet už v sobotu večer, že má v neděli ráno přijet více lidí a že by byla ráda, kdybych si vybrala mezi prvními. 
Aby toho nebylo málo, tak jsem celý den a večer nejedla, takže jsem si šla pro jídlo na letišti a dopadlo to tak, že mi pizza skončila na klíně, protože si nebylo kam sednout, nikde nebyl volný stůl a prostě to nemohlo dopadnout jinak, než tím, že se zaprasím. 
Let do Atlanty jsem stihla bez problémů, let odletěl podle plánu po 3 hodinovém zpoždění. Po vzletu jsem okamžitě vytuhla a neprobudila se dokud jsme nepřistávali v Atlantě. Potřebovala jsem to jako sůl. 
Po přistání jsem vyběhla z letadla rychlostí světla, protože na mě čekala Bruna. 
Doběhla jsem k pásům, kde jsme měli mít kufry. A moje nejhorší obavy se naplnily. Můj kufr nikde. Všichni, co jsme na tom letu původně neměli být, tak jsme měli kufry neznámo kde. 
Vystála jsem si frontu na Deltě, abych narazila na nesmírně arogantního člověka. Vesměs ze mě dělal debila, že můj kufr má bejt v Nashville, což jsem mu snad stokrát vysvětlila, že moje cílová destinace je Atlanta, že do Nashville nepokračuji a že tak mám mít kufr tady. Což mi potvrdila i ta paní v New Yorku. Nakonec po mě chtěl adresu domů, tak jsem mu jí nadiktovala a on, že pošlou kufr tam. Na to jsem mu řekla, že doma nikdo nebude a on mi řekl, že kufr nechají před barákem. To jsem teda vylítla z kůže, protože mi nepřijde normální aby nechali kufr před dveřma, jen tak. Na to mi řekl, že tohle je normální procedůra. Takže jsem ho požádala, aby ten kufr byl poslaný na letiště v Atlantě a že si ho následující den vyzvednu. Na otázku, kde je můj kufr mi nebyl schopný odpovědět a rozhodně nebyl ani dvakrát příjemný. 
Jelikož jsem pracovala sama u letecké společnosti, tak chápu, že se tohle stává. Stává se, že je nepřízeň počasí, stává se to, že je zpoždění i to, že se kufry nestihnou předat z letadla do letadla atd. Já chápu, že tohle nebyla jeho chyba, že nemohl ani za to, že jsem se nedostala na svůj let ani za to, že se mi někde ztratil kufr, ale jeho chování bylo naprosto neprofesionální a bavil se s náma všema jako kdybychom jsme to byli my, co za to všechno mohli. 
Výsledek byl, že teda kufr měli poslat do Atlanty. Ráno jsem na internetu viděla, že je kufr v Atlantě, ale posílají ho do Nashville, což jsem okamžitě volala na Deltu a tam mě paní několikrát ujistila, že kufr bude v Atlantě. Tři hodiny později mi volá Caleb, že vezou kufr domů. Takže místo toho, aby pro mě jel do Atlanty, tak čekal až doručí kufr. 
Nakonec to všechno dobře dopadlo. 
Jediné pozitivum na tom všem bylo to, že jsem měla možnost strávit nějaký čas s Robertem. Bylo fajn vidět, jak měli z mé nečekané návštěvy všichni radost. Jak HF, tak malý Robert. 
Vstávala jsem brzo ráno, abych stihla jít na Robertovo basketbal. Koukal jako blázen, když mě viděl přicházet po schodech nahoru.

Kdo četl můj starý blog, tak si pamatuje, že jsem měla celý “basement” pro sebe. Měla jsem vlastní obývák. bar, pokoj, koupelnu atd. Když jsem v noci přišla do mého starého pokoje, tak mě to trošku vzalo. Přišlo mi to jako by to bylo včera, co jsem se tam stěhovala. Vtipně už to budou 4 roky. Řekněte mi, kam ten čas utekl?!
Vždycky jsem ráno lezla jak lemra po schodech nahoru. Připomínalo mi to staré dobré časy. Ráda na to vzpomínám.

První zastávka – Robertovo zápas

Také jsem dřív hrávala basketbal, takže jsem si zavzpomínala na staré dobré časy. Můj dres měl číslo 12! 🙂 Pamatuji si, že jsem chtěla 13ku, protože kluk, kterého jsem tajně milovala (byla jsem dítě!), tak mu bylo 13 😀 
Z celého týmu asi 3 děti tušily o co jde v tý hře a jak to mají hrát – to znamená, že opravdu driblovaly, bránily, střílely na koš atd. Ale bylo naprosto roztomilý sledovat jak to některé děti bojkotovaly, jak běhaly s míčem místo driblování. Prostě to bylo fakt super to sledovat. 
Robert dal hned několik košů a já byla pyšná Ex Au Pair, haha 🙂 
Pak jsme se zastavili na snídani/oběd a jeli domů. Robert a já jsme hráli hry. Naučil mě novou hru a opravdu jsme se pobavili. Taky jsme stihli vyfotit nějaké to selfíčko! 
Následoval výlet na nákup do Costco. To je něco jako Makro. 🙂 Můj HD si pořídil Porsche takže jsem si poprvé svezla prdku v Porsche a měla jsem zážitek na celý život. Robert a já jsme pak řídili na nákupech. Koupila jsem mu mega králíka. 

Následovalo loučení. 🙂

Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že to nešlo všechno podle plánu. Původně jsem měla letět do Nashville, měli jsme se vydat na cestu do Atlanty v sobotu večer a v neděli ráno vyzvednout Nalu a překvapit po cestě domů Roberta. Robert miluje zvířátka a obzvlášť štěňátka. Chodili jsme pravidelně do “Petland” a hráli si tam nejenom se štěňátkama, ale i s želvákem Speedy Spike, morčatama, křečkama atd. Tudíž jsem doufala, že budeme moci malého překvapit a ukázat mu Nalu. To bohužel nedopadlo.

Caleb mě vyzvedl v půl páté odpoledne a vydali jsme se na cestu pro naší psí holčičku. 

Netušila jsem, že bude tak těžké si vybrat štěně. Paní nás přišla přívítat a vzala nás dovnitř. Následně šla pro všechny fenky, které měla. 
První štěně.. 
Druhé štěně …
Třetí ….
Čtvrté … 
Bylo jich asi 6. 
A teď vyberte si. Všechny ty fenky byly nááááádherný. Fakt nádherný a já absolutně nevěděla, jak si vybrat. Nějaký to, že si pes vybere vás, to neexistovalo, protože k nám přišly všechny … 
Tady je video!
Vybíráme naší Nalu ! 🙂
Vybrat si nebylo vůbec jednoduché. Ale vybrali jsme si. Nala byla nejklidnější ze všech štěňat, rozhodně ví, jak získat pozornost a celkově nám přirostla k srdci právě ona.
Sedli jsme do auta a vyrazili jsme domů. Nala mě stihla dvakrát pozvracet. Původně jsme si mysleli, že jí je špatně z jízdy. Nakonec o pár dní později jsme se dozvěděli, že má v sobě nějakou bakterii. Jeden večer nám začala zvracet, následoval průjem a my tak skončili na pohotovosti. Naštěstí to nebylo nic vážného a neléčitelného. Dostala antibiotika. Mohlo to bývalo být daleko horší. 
Každopádně jsme si začali užívat života “psích rodičů”. 

Více fotek naleznete na tomto odkazu:  INSTAGRAM – NALA
Někomu asi přijde padlý na hlavu, že jsem pro ní založila instagram. Hlavní důvod je ten, že si uvědomuji fakt, že ne každého zajímají její fotky či videa a pravda, moje stránka i můj IG je plný jejích fotek i videí. Nebudu se za to omlouvat, protože prostě mám radost, ona mi dělá neuvěřitelnou radost a jsem ráda, že to můžu sdílet se světem. Holt se taky chci pochlubit. Ops. Přišlo mi několik zpráv od maminek, co sledují můj blog či stránku na FB, že fotky Nalinky ukazují svým ratolestím a dělá jim to radost, což naopak těší mě. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že ne každého tohle zajímá či těší, takže jsem se rozhodla omezit fotografie na mém IG i FB a dávat to na “její IG”. Kdo to pak bude chtít sledovat, koho to bude zajímat, pak může sledovat fotky tam. Určitě něco sem tam přidám na FB, ale budu se snažit ovládat se. 🙂 
Návrat do USA byl a je těžký. 
Z jakého důvodu? 
Několik let jsem zvyklá pracovat. Obzvlášť práce pro Emirates byl zápřah. Byla jsem zvyklá být v jednom kole. Najednou mám spoustu času a na druhou stranu nemám čas vůbec teda. Ale jsem momentálně doma. To znamená, že nepracuji. Jediný důvod proč nepracuji je ten, že nemůžu legálně pracovat, dokud mi nepřijde pracovní povolení či zelená karta. Jinak bych pracovala a ráda. Minimálně na půl úvazku. 
Proto jsme i usoudili, že je nejlepší doba pořídit si Nalu, protože já budu doma. Nikdo neví, na jak dlouho budu doma, protože to bohužel není na nás. Tudíž se jí můžu věnovat, vycvičit jí a prostě tu nebude celý dny sama. 
Takže nebudu lhát. Práce mi chybí. Práce mi neuvěřitelně chybí. A těším se, až budu moci pracovat. Mám jednu nabídku práce, takže jakmile budou papíry, tak můžu nastoupit. Stejně jako armáda má vyborný systém. ON POST – to znamená na základně mají spousta pracovních možností. Od nemocnic, školek po práci v obchodě. Jakožto manželka vojáka mám přednost před civilisty. Dejme tomu, pokud bych nastoupila na základně ve školce a my se pak za rok stěhovali jinam, tak mi armáda pomůže sehnat obdobnou poziti a stejně tak bych nepřišla o “seniority”. Nemusela bych tak začínat znova od nuly na té samé pracovní pozici. Tohle mi zrovna včera vysvětlovala Calebovo mamka. Už jsem o tom dříve slyšela, ale ona mi to včera vysvětlila do podrobna. 
Uvidíme, jak to dopadne. 
Momentálně jsem ale žena v domácnosti. Celý dny trávím s Nalou, snažím se pracovat na jejím výcviku a pak přichází na řadu věci jako uvařit, vyprat, uklidit atd. Nevadí mi to. Svým způsobem si to užívám, protože mě těší mít možnost být doma, když Caleb přijde z práce a tím pádem nepřijde do prázdného bytu jako doposud. Ovšem je fajn vědět, že se nemusí starat o takové věci, jako co nakoupit, co uvařit, kdy vyprat. Přece jenom toho má v práci víc než dost.
Taky přemýšlím, že si dodělám školu. Nejdřív si teda potřebuji ujasnit, co bych ráda dělala a co bych ráda studovala. Abych pravdu řekla, tak momentálně si nejsem 100% jistá. 
Další problém bylo AUTO. 
Kdo byl v USA na dovolené či tu žil/žije, tak ví, že auto je tu potřeba. Bez auta jste tu jak bez nohou. Nikam se nedostanete. Chodníky tu neexistují a málo míst je v takové vzdálenosti, že můžete vyrazit pěšky. Jednou jsem šla pěšky 4 míle, protože bylo hezké počasí a já si chtěla zajít na procházku. No byl to blbej nápad bez chodníků. Je to opravdu o hubu. Navíc půlka Američanů fakt neumí řídit, ale na řidiče v Dubai nemá teda nikdo. 😀 
My žijeme v bytovém komplexu, hned vedle exitu z dálnice. Je tu 6ti proudová silnice a chodník žádný. Tudíž já byla bez auta zavřená doma. Caleb mi auto půjčil jednou, protože ho bohužel potřebuje do práce. Což je taky na pytel. Nechal mi ho tu a já musela vstávat v půl 3 a ve 3 ráno ho odvážet do práce. A vtipně jsem se ráno ztratila na základně a nemohla se dostat ven. Protože abyste se dostali dovnitř či ven, tak musíte projíždět bránami, kde jsou vojáci, co vám kontrolují ID a auto. 
Vtipně ve 4 ráno ne všechny brány jsou otevřené. GPS na základně taky nefunguje. Takže mě GPS zavezla k bráně, která byla zavřená. Pak mě to zavedlo někam do lesa, pak do obytné oblasti a po víc jak 45 minutách jsem se dostala k bráně, která konečně otevírala. Aby toho nebylo málo, tak jsem byla tak rozhozená, že jsem omylem odbočila doleva na červenou. Díky bohu ale bylo dost brzo na to, aby někdo byl na silnicích. Ale ruku na srdce, bála jsem se, že se to dozví Calebovo nadřízený. Což je běžná praxe. 
Všechno dobře dopadlo, já se dostala ven, pobavila jsem toho vojáka, co byl na tý bráně. A já věřím, že díky mojí orientaci (která je na základně naprosto nulová, protože tam se člověk ztratí i za bílého dne) měl lepší ráno.
I když jsem měla Calebovo auto, tak jsem musela být připravená kdykoliv sednout do auta, ať jsem byla kde jsem byla, nebo dělala cokoliv, protože by se mohlo stát, že mi zavolá a budu muset přijet a někam ho vzít nebo kdo ví co. A to se taky stalo. Měl být na tři dny na cvičení, nakonec skončili dříve, takže v 8 večer mi volal, jestli pro něj nepřijedu do práce. Tou dobou já čekala na jeho ségru, protože ta za mnou jela s tím, že si uděláme holčičí večer. Nakonec z toho byla taková rodinná sešlost.
Vzala jsem Nalu s sebou. Opět jsem se ztratila po cestě do jeho kanceláře. Takže jsem ho měla na telefonu a naváděl mě, kudy jet. Nakonec jsem to našla. GPS mě vzala úplně jinou bránou a jinou cestou. A hlásilo mi to, že jsem na místě, byť jsem byla dobrý dvě míle od jeho práce. Je to komplikovaný.
Takže jedna z našich položek na vyřešení ASAP – As soon as possible (co nejdříve) bylo AUTO. 
Strávili jsme cca dva týdny tím, že jsme vybírali auto, objížděli jsme různé místa a hledali to pravé ořechové.
Taky jsme si jeden večer sedli a Caleb mi vysvětloval, jak funguje koupě auta v USA, co vše je potřeba, na co je třeba se zaměřit, na co si dát pozor, uvědomit si, co vlastně chci za auto atd. 
O dva týdny později jsme přivítali nového člena rodiny.
Nakonec se auto pořídilo v Nashville. Jelikož žijeme v malém městě, kde je většina rodin “military”, tak není překvapením, že tady toho zneužívají. Cenově se to vyplatí v Nashville, než tady. Stejně jako je fakt, že kolikrát navedou mladýho nezkušenýho kluka, co zrovna vyšel ze střední, nabídnou mu nejnovější truck s tím, že bude splácet 600 dolarů měsíčně, což se zdá jako dobrá nabídka, k tomu mu napaří šílený interest a hotovo. Kluk má luxusní auto, co si nemůže normální Američan dovolit a pak později zjistí, v jaký je kaši. 
Chybama se člověk učí. 
O tom by vám mohl spíš Caleb vyprávět.
Koupě auta pro mě znamenala svobodu. Jakmile budu moct pracovat a budu mít práci, budu mít jak se dostat z bodu A do bodu B. Pokud budu potřebovat k veterináři, nakoupit nebo cokoliv, sednu do auta a můžu jet. Stejně jako pokud budu chtít někam na výlet. 
Koupě auta mi přišla vesměs jednoduchá. My jsme auto pořizovali přes program naší banky, jelikož máme speciální banku, vesměs mají ověřené místa, kde se dá pořídit auto a jakoukoliv cenu uvedonou na webu, za tu to auto musí prodat a ne tam nacpat x dalších poplatků a cenu zvednout. 
RADA:
Pokud se někdo z vás chystá do USA jako AU PAIR, zařaďte “Auto k dispozici” k vašim prioritám. Ve většině míst se bez auta nehnete. Navíc vám bude nepříjemné se neustále někoho doprošovat, aby vás vyzvedl a vzal vás tam či tam. Také přijdete o svobodu, kterou auto přináší. Po celém dnu s dětmi budete rádi, že si můžete sednout do auta a jet kdo ví kam. I kdyby to bylo na kafe nebo do nákupáku, nebo pokud prostě chcete sednout do auta a jezdit po městě. 
Já byla bez auta ze začátku, protože jsem musela nejdříve udělat řidičák v GA. Nejenom moje rodina tohle vyžadovala, ale další důvod byla pojistka. Bylo to na palici. A taky se mi nesmírně ulevilo, když jsem pak mohla sednout do auta a jet si kam jsem chtěla. Taky mi to dalo větší možnost míst, kam jsem mohla vzít malého. 🙂 Vážně to je obrovský rozdíl. A spousta jiných Au Pairs či Ex Au Pairs by vám mohlo vyprávět. 
Život Au Pair je med v porovnání s životem v USA jako normální člověk. Máte kde bydlet, máte pravděpodobně auto k dispozici, pokud máte auto k dispozici, máte postaráno o poplatky za pojištění, benzín (minimálně pokrytí benzínu pro pracovní účely), máte co jíst, nemusíte řešit, jestli máte na zaplacení nájmu a jiných účtů, taky máte telefon zařízený. Minimálně pro pracovní účely. Některé rodiny jsou štědré a platí vám všechny vymoženosti od neomezených minut po data, některé rodiny vám zaplatí jenom pokrytí pro pracovní účely.
Je to jednoduchý. Život Au Pair je v tomhle smyslu procházka růžovou zahradou. Jakmile se tu provdáte nebo se sem odstěhujete, začínají vám starosti typu: Nájem, jídlo, auto, benzín, telefon a mnoho, mnoho, mnoho dalšího. Stejně tak, jako kdekoliv jinde na světě.
Já si stojím za tím, že život v USA není peříčko. Ono nikde není nic růžové. Člověk se tu může mít dobře a hodně lidí se tu dobře má. Hodně lidí řekne, že se sem holky vdávají pro zelenou kartu a aby zůstaly v USA. Pravda to je. Je dost velké číslo lidí, kteří to tak udělali. Hodně lidí si myslí, že život v USA je jak ve filmu. Není. 
Já mám USA ráda, ale kdyby nebylo Caleba, tak se asi nevracím. Kdybych joooo chtěla ještě zpět, mohla jsem si zopakovat Au Pair program nebo našetřit na školu. Každopádně asi bych se ale jinak nevracela. Věřím tomu, že je spousta míst, kde se můžu mít daleko lépe. 
Myslím si, že jako Evropanka bych se mohla mít dobře v Evropě. Nebo bych bývala třeba zůstala v Dubaji, kdo ví. Těžko říct. Každopádně USA by mi nestálo za to se sem “prodat”. 
A je fajn, že teď zažívám tu realitu a ten opravdový život v USA, kdy musím řešit věci, které mě dříve za dob Au Pair netrápily. Jsem ráda, že mám zkušenost se životem v USA jako Au Pair, ale i jako “samostatná jednotka” bez agentury a rodiny. Jsem nesmírně vděčná za to, že to můžu porovnat a tím pádem si vážit věcí, kterých jsem si dříve nevážila. 🙂 
Místo, kde žijeme. 

Je to tu hezký. Nemůžu si stěžovat. Máme tu bazén, hřiště, je tu místo na grilování, je tu budova, kde je společenská místnost, internet, “prádelna” a mnoho dalšího.

Caleb se sem přestěhoval sám. A dokud já byla v Dubaji, tak nebylo třeba baráku nebo větších prostorů. Takže jsme v procesu, kdy hledáme menší baráček na ten rok, co tu ještě máme být. Budeme se pak na půl roku stěhovat do Georgia.

Z toho důvodu, že tu žil sám, tak nepotřeboval pořádnou postel, stejně jako nepotřeboval pračku či sušičku. Takže chodíme prát do prádelny v komplexu, kde žijeme. Bohužel ta místnost byla mimo provoz z toho důvodu jsme se museli podívat po jiném místě, kde si vyprat a vysušit prádlo. 
Nejdřív jsem byla nadšená a připravila čtvrťáky
Nakonec to dopadlo katastrofálně. Sice to bylo jak z filmu, ale to prádlo smdělo jak zvratky a i po několika kolech v sušičce to prádlo nebylo suchý. Vyhozený peníze i ztráta času. Nakonec naše prádelna byla opět uvedena do provozu a já mohla vyprat jako člověk. 

A takhle vypadá část společenské místnosti
Abych pravdu řekla, těším se, až budeme mít baráček a vlastní pračku se sušičkou. Ale alespoň mám nějaký ten zážitek! 
Caleb nás bohužel opouštěl v pátek ráno na týden, takže Nala a já jsme se vypravily do GA. 
Náš výlet nezačal nejlépe. Zůstaly jsme hodinu zasekaný v zácpě. Důvodem byla ošklivá bouračka, kdy se střetli osobák a náklaďák. Osobní automobil skončil na sra… přes svodidla. 
3 míle jsem ujela něco přes hodinu. Nejrychleji 4 míle za hodinu. 
video viz. níže
Zácpa
Bála jsem se, že to nestihnu a budu pozdě v GA. Proč?
V plánu bylo to, že já vyzvednu s Brunou malého ve škole a tím pádem ho překvapíme, protože Bruna mu neřekla, kdo přijede. Věděla to jenom ona a HM. Vyjela jsem v půl 7 ráno (což je půl 8 v GA), cesta měla trvat něco přes 3 hodiny. CCA tři a půl. Nakonec jsem dorazila v půl jedné odpoledne (GA času), ale stihla jsem to! 
Vyzvedla jsem Brunu a jelo se do školy.
A podařilo se nám Roberta překvapit. Tady už je odkaz na video.
Robert – překvapení ve škole

Páteční odpoledne jsme tak strávili v parku. Nala s Robertem řádili v parku, Bruna a já jsme drbaly. 🙂
Večer jsem pak vyrazila za Julianou. Hlavním důvodem tohoto výletu bylo především navštívit Julianu, protože jí jdu za svědkyni za svatbu a tak bylo fajn se vidět, probrat veškeré plány a celkově strávit spolu nějaký ten čas. 
Dorazila jsem k ní docela pozdě. Ve finále jsme to zařízly někdy ve 3 ráno. Do té doby jsme seděly v posteli, drbaly a popíjely červené víno. 
V sobotu jsme vyrazily navštívit mojí dobrou kamarádku Lori. 
Kdo četl starý blog, tak si možná Lori bude pamatovat. Chodily jsme spolu na playdate, protože Max (její synovec) byl Robertovo dobrý kamarád a spolužák (teď jsou spolu znovu ve třídě). Lori byla skoro 28 let tzv. “army wife”. Takže ví hodně o tom, co to obnáší a tak mi byla vždy oporou, vysvětlila mi co a jak, sdílela její zkušenosti a zážitky, za které já jsem nesmírně vděřná. 
Bohužel to byla krátká návštěva.

Juliana a já jsme se rozhodly, že navštívíme její host rodinu a kluky. Pořídili si labradora (je to nějaký mix), fenku, která je stejně stará jako Nala. Takže jsem navrhla, že vyzvednu Roberta a zajedeme tam všichni. Děti si budou moci hrát spolu, psíci taky a my budeme moct pokecat.

Bylo to moc fajn. Jak za starých časů. Akorát teď jsme tam já a Juliana stály jako dvě vdané paní, vlastní život, ale spoustu nádherný vzpomínek na Au Pair program. S její HF jsem kamarádka, stejně jako ona s mou. Je fajn, že jsme obě získaly nejenom “druhou rodinu”, ale i spoustu přátel nejenom v řadách Au Pairs, ale i rodin. 
V sobotu večer nás Brandon (Juliany manžel) vzal do “baru”, kam jsme kdysi dávno chodili. Vedle je kino, kde máte stoly a sedačky a můžete si objednat jídlo a tak sledovat film a hodovat u toho. My jsme tam chodili neustále. Na Grouponu měli kolikrát zvýhodněné lístky. Později jsme objevili tenhle bar. Dá se tam jít na vodnici, na drink, ale dá se tam i normálně najíst. Samozřejmě to není špičková restaurace, ale takový to, že si tam můžete dát křidélka, burger nebo tak. Něco “lehkýho”, žádná prvotřídní kuchyně. 
Bylo na jednu stranu zvláštní sedět tam. Svým způsobem jsme si neuvědomovali, kolik času uběhlo od té doby, co jsme tam takhle seděli naposled. Já tam byla naposledy s Calebem na vodnici. Juliana tam měla pak ještě rozlučku, kterou já nestihla, protože em měla rodinu v Atlantě. 

Člověk si řekl, že se nic nezměnilo, ale ono se toho právě změnilo spousta. A hlavně uplynuly dva roky od doby, co jsme tam byli naposledy. Neuvěřitelný.

Mám opravdu krásný vzpomínky na dobu, kdy jsem byla Au Pair. 
V neděli nás čekal výlet do Piedmont Parku. Jeden z mých nejoblíbenějších parků v Atlantě a okolí. 

Nala byla středem pozornosti. Spousta lidí se za ní otočila s komentářem, jak je roztomilá a krásná, spousta lidí za náma přišla si ji pohladit, děti kolem ní běhaly a chodily si jí pohladit. Ta si to doslova užívala.
Bylo taky krásný počasí. A jestli se mi něco líbilo, tak kolik lidí bylo v parku. Spousta návštěvníků parku venčila či dělala blbiny s jejich čtyřnohými kamarády, hodně lidí hrálo míčové hry, užívali si pikniku, jezdili na kole. Byla to krásná podívaná. Já jsem vždycky ráda, když vidím lidi venku užívat si krásného počasí, než sedět doma u počítače. Obzvlášť co se dětí týče. 
Piedmont park je místo, kde se konají různé festivaly a jiné akce, natáčejí se tu filmy a mnoho dalšího. Pokud se někdo chystáte do Atlanty, určitě se tam zastavte! 🙂 
Piedmont Park

Večer jsme pak šli do restaurace, kam můžou pejskové. Je to restaurace, která byla inspirována zlatým retrívrem majitelů. Mají venkovní terasu, uzavřenou a v případě chladnějšího počasí tam mají takové ty lampy, aby tam bylo teplo. Takže jsme tam šli s Brandonem a jeho rodinou. 
LUCKYS BURGER AND BREW
Takhle vypadalo jejich menu. Mají jedny z nejlepších burgerů, jaký jsem kdy měla! 🙂 
Následoval však odjezd zpět do TN. Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že budeme doma samy až do konce týdne. 
Díky tomu jsem ale měla možnost si teď sednout a napsat článek. Protože jsem poslední dobou líná a nebo nestíhám. 
Jestli mě něco mrzí, tak že teď není nic moc zajímavého o čem psát. Chápu, že čtení článků ze všech koutů světa bylo zajímavější hned z několika důvodů, ale doufám, že brzy bude něco zajímavého o čem psát. Neměla jsem zatím možnost prozkoumat okolí. Ani nebylo příznivé počasí tady v TN a fakt jsem tu pořád ztracená. Bude to asi chvíli trvat, že se vzpamatujeme a než já si tady najdu cestu po okolí. Chybí mi focení a ráda bych našla nějaké zajímavé místo, o kterém bych mohla napsat a nafotit nějaké fotky.

Takže se omlouvám, pokud vám blog přišel nezajímavý (nebo stránka na FB). Jak jsem napsala už výše, spamovat fotkami Nalinky budu na “jejím IG” – ať je to třeba směšný, tak alespoň to bude rozdělené. Jak jsem napsala, ne každého zajímý x fotek naší psí slečny.

Takže prosím o trpělivost. 🙂 
Jinak doufám, že jste měli příjemný víkend a užili jste si nějakou tu srandu. Já to tímto ukončím, jelikož je to dost dlouhý článek. A uvidíme, o čem budu moct napsat příště. Čekají nás teď dvě svatby, jedna v Atlantě a druhá v Chicago, takže nás čekají minimálně dva menší výlety, což asi bude něco, o čem by se dalo napsat. Taky uvidíme, jak půjde hledání našeho baráčku. Tento víkend nás čeká focení, chceme si udělat nějaké fotky na památku, dokud je Nala ještě štěně – roste jako z vody. A jinak se nic zajímavého v následujících dnech dít nebude. No uvidíme. 
Mějte se zatím krásně a přeji krásný začátek nového týdne, ale i měsíce. 

Posted by admin 6 Comments
Filed Under: LIVING IN THE US

Jul 19

Big Island, Hawaii

Jul 19

Asi s napětím očekávaný článek je tady. 
Hawaii, aneb dovolená snů. 
Na tuhle dovolenou jsem se těšila jako blázen. Hawaii pro mě bylo vždycky místo snů a já stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem si splnila jeden ze svých snů.
Asi nejhlavnějším důvodem, proč právě Hawaii, byl fakt, že jsem se osobně nesetkala s rodiči mého snoubence. Znali jsme se přes Facetime/Skype a přes smsky. Víceméně nebyla do této doby příležitost, jak se seznámit osobně. 
Jelikož se Caleb vracel z deploymentu podstatně dříve, než měl, tak já jsem si musela přehodit dovolené, což byl víceméně oříšek, ale povedlo se mi získat pár dní v červenci. Jelikož jeho unit je stále na misi, tak ani pro něj nebyl takový problém si vzít dovolenou.
Strávila jsem několik hodin na swapu, abych si vyměnila lety tak, abych si dovolenou prodloužila, což se mi nakonec podařilo. A tím pádem jsem se vydala směr Big Island. 
Musím říct, že více jak den strávený v letadle byl docela oříšek. Přiletěla jsem z pracovního letu, měla pár hodin na zemi a už jsem opět letěla do háje. Z Dubaje do cílové destinace to dalo krásných 24 hodin, když nepočítám čas strávený přestupy. 
Byla jsem celkem nervózní, protože jsem měla strávit den s Calebovo rodičema sama. Nakonec se ukázalo, že nebyl absolutně žádný důvod být nervózní. 
Víceméně přeskočím rovnou do chvíle, kdy přiletěl Caleb.
Ode dne, kdy přiletěl, tak jsme měli furt něco na práci. Ať už to byly výlety na pláž, serfování, prohlídky parků, vodopádů či volkán, tak jsme se vesměs nezastavili.
První večer byl takový odpočinkový. Koukali jsme na filmy, pili jsme, procházeli jsme fotkama atd. Ráno hned pro změnu přiletěla babi z Honolulu za náma. Odpoledne jsme se s Calebem pak vypravili podívat se do parků a na volkana. Dali jsme si dobře do těla. 🙂 

Venku bylo abnormální horko, takže se při výšlapu nedalo absolutně dýchat. 🙂 Večer jsme pak jeli zpět domů, protože nás čekalo rodinné grilování. 🙂

Následující den jsme vstávali v 5 ráno, abychom jeli na pláž. Rozhodli jsme se, že pojedeme na druhou stranu ostrova a proto jsme tím pádem jeli takhle brzo ráno. Ale musím říct, že to stálo za to. Protože ta pláž byla nádherná.

PO cestě jsme měli i pár zastávek a musím říct, že ten výhled taky stál za to,.

Zastavili jsme se na dvou plážích. Na té první jsme řádili ve vlnách a užívali si naprosto pohádkové dovolené. NA té druhé jsme se zastavili sesbírat kameny, abychom z nich pak mohli dát dohromady naše jména. Taková menší tradice na Hawaii, co tam dělají … Dávají svá jména a různé zprávy na lávu, aby ty bílé kameny vynikly na té tmavě hnedé až černé barvě.
V pondělí večer mi Caleb podal iPad s tím, že by ode mě chtěl něco opravit. Tak jsem si to vzala a tam byla dlouhá zpráva pro mého tátu. Ve zkratce řečeno, žádal mého tátu o ruku. Takže v úterý ráno jsme vstali o trošku dřív, jelikož jsme jeli serfovat a měli Skype s mojí rodinou. Tátovi se poslala ta zpráva, protože přečíst by to trvalo asi věčnost a Caleb by si dost možná zlámal jazyk. Tatínek to odsouhlasil a my pak spokojeně vyrazili serfovat.
Učil mě Caleb s jeho tátou a musím říct, že to byla sranda. Nejdřív teda mi do smíchu nebylo, zaprvé ty vlny mi přišly obrovský, podle jejich vkusu byly ale maličký. A taky že jo nejsem nějakej úžasnej plavec. Docela rychle jsem se začala zvedat a v momentě, kdy se mi podařilo se zvednout úplně a sjet si první vlnu, tak jsem věděla, že serfování bude můj nový koníček do budoucna. Taky jsem Calebovi řekla, že jestli neví, co mi koupit k Vánocům, tak že růžový prkno by mi udělalo radost což udělalo radost jemu, protože on serfování miluje. 🙂 Stejně jako celá jejich rodina.
Tady jsem se učila serfovat.
Ráj na zemi! 🙂
Odpoledne jsme pak vyrazili s Calebem a s mami na vodopády a projít se. Taky nádherná podívaná.

Po cestě zpět jsme se zastavili na farmě, abychom si dali kokosovou šťávu! 🙂
A pak jsme se zastavili na “přehradě”, která chrání ostrov před tsunami. A taky se podívat na želvy. 
A pak večer jsme se jeli podívat na sopku v noci! 🙂 Což byl naprosto boží zážitek
NO A pak přišel DEN, na který ani já, ani Caleb v životě nezapomeneme.
Calebovo teta je fotografka a tak Caleb měl nápad, že bychom se mohli nechat vyfotit, ať máme nějaký pěkný fotky na památku. Což mi bylo podezřelý, když mi to řekl, ale nechala jsem to plavat.
Ráno jsem se připravovala a když jsem ho viděla, tak jsem byla lehce zmatená, protože byl vyparáděnej a já si říkala, co blbne, dyť je to jenom focení. Myslela jsem si, že to bude “casual”. Pak jsem si řekla, že možná mu na tom přece jenom záleží a chce nějak vypadat.
Když jsme šli do auta, tak v autě bylo prkno, což mě zmátlo. Takže jsem se pak ptala, na co s sebou tahá pkno, na což mi odpověděl, že teda mu teta řekla, ať vezmeme nějaký věci jako je prkno a tak a že to uděláme jako téma těch fotek, ať máme památku na moji první návštěvu na Hawaii. Tak jsem to nechala plavat – opět. Jeho mami ale zřejmě vycejtila, že začínám mít podezření, tak začala, že Leah má teď dvojčátka a že nemá na focení čas, že je na mateřský, tak chtěla udělat nám fotky na památku a zafotit si aby zůstala “ve formě”. Což mě předsvědčilo o tom, že se nic na mě nešije – OMYL! 
Takže jsme vyzvedli tetu a jeli jsme na místo určení. 
Když jsem cvakla tuhle fotku, tak jsem netušila, co pro mě tohle místo bude znamenat.
Takže jsme se začali fotit. Řešili jsme kde se postavit, jak se postavit. A pak mě Leah vzala na stranu, že zkusíme ještě nějaký místa jinde a podle toho se rozhodneme. A taky že chce vyfotit jenom mě. 🙂 Pak vidím Caleba tahat prkno z obalu, tak jsem se ptala, jestli chce pomoct, což okamžitě mi řekl, že ani náhodou. Tak říkám, okay.. v pohodě.
Pak jsem se vrátila k němu a fotili jsme se vedle toho prkna. Z ničeho nic mě po pár snímcích zavolala Leah, ať se jdu na fotky podívat a řeknu jí, co si o tom myslím, že jsem kdysi dávno fotila, tak ať jí řeknu co a jak. Tak jsem šla, podívala jsem se na foťák a tam fotka nás s Caleb otočil to prkno z druhé strany a bylo na něm napsáno ” WILL YOU MARRY ME? ” … V tu chvíli jsem se otočila a Caleb už si klekal. Což já skoro infarkt. 😀 Asi 150x jsem se zeptala jestli jako vážně.. “IS this for real?” a za chvíli “Hold on, are you serious?” V jednu chvíli jsem měla blízko k slzám a pak jsem byla v takovým šoku, že si ani nepamatuju, jakej ke mě měl proslov. Pamatuji si jak mě oslovil jménem a příjmením, pak si pamatuju už jenom “Řekneš mi na to něco?” … a pak výkřik radosti, že mi sedí zásnubák. 😀 Já byla v takovým šoku, že jsem mu na to normálně neodpověděla a musel se zeptat víckrát. Samozřejmě moje reakce pak byla “OF COURSE, YES” .. 😀 A pak následovalo foceníííííí, focenííííí a foceníííííí … A já samozřejmě pořád šok. Klepala jsem se jak blázen .. 
Fotky zatím nemáme, máme jenom tři … 🙂 

Když jsme pak jeli domů, tak na nás už čekali rodiče s gratulacemi. Hugs and kisses! 🙂 
A pak se obvolávala celá rodina. Jeho babi si mě vzala k telefonu, radostí na mě křičela Já to věděla, já to věděla, já to věděla..

Víceméně se ukázalo, že všichni o tom věděli, jenom já ne. A že na to všichni čekali. Jenom já jediná neměla tucha a přísahám Bohu, že bych se klidně i vsadila, že nepožádá o ruku teď. Protože ho znám a věděl, že jsem to nejdřív očekávala, protože to bylo víc než jasný. Po dlouhatánské konverzaci jsem pak došla k závěru, že se to nestane. Věděla jsem, že mě chtěl překvapit, byť nebylo překvapení to, že žádat chce a bude.

Druhý den jsme vyrazili opět na výlet. Jeli jsme na horu, odkud jsme se měli podívat na východ slunce, jenže jsme píchli 3 míle pod vrcholem. 😀 Takže jsme v kose měnili kolo, já a Calebovo mami jsme klepaly kosu jako blázen.. ale i přes to jsem měla nějakou tu fotku vyfocenou.
Pak jsme jeli s Calebem na pláž odpoledne 🙂 

Večer nás pak čekala večeře v parku s výhledem na Volcano! 🙂 Byla to rodinná oslava našich zásnub. 
A teď přeskočím k tomu smutnějšímu … 
Musím říct, že je pro mě těžší a těžší se vítat a především loučit. Každé loučení mi láme srdce a já vždycky brečím několik hodin, ne-li dní.
Věděla jsem, že v momentě, kdy se s Calebem uvidíme, bude pro mě těžší nasedat do letadla a letět zpět do Dubaje. 
Bohužel, Dubaj pro mě není domov. Respektive, necítím se tu doma. Doma je s Calebem. Tam se cítím doma a je jedno, jestli je to Amerika nebo tramtárie. Nezáleží na tom, kde člověk je, ale koho má vedle sebe po svém boku. Důvodem proč já vždycky chtěla zpátky do USA byl on.
Bylo pro mě snazší být pryč, když on byl na misi. Bohužel v dnešní době už to není jeho práce, která nás udržuje odděleně. Tentokrát je to moje práce a moje povinnosti. 
Létání miluji a vždycky byl můj sen tohle dělat. Moje práce mi pomohla překonat dny, kdy jsem byla zralá zůstat v posteli a brečet si steskem. Drželo mě to nad vodou. 
Moje priority se změnily. Moje sny se změnily.. Splnila jsem si své sny a vytvořila si další.. 
Seděli jsme na letišti, já naprosto zhroucená v slzách. Seděli jsme a psali jsme si plán svatby. Věci, co musíme zařídit apod. Bavili jsme se o brzkém založení rodiny. 
Moje práce je krásná byť náročná z několika důvodů. Je nádherný podívat se po celém světě a bejt za to placená. Je to naprosto úžasný “lifestyle” jeden večer brouzdat nočním New Yorkem, další den se probudit v Dubaji a pak se procházet po Velké Čínské zdi. 
Když jsem byla na Hawaii, tak jsem si uvědomila, že mi to absolutně nechybí. Ba naopak jsem si ani jednou nezasteskla. Bylo mi úplně jedno, kam si lítají moji kolegové a kamarádi. Věci, co mě dřív zajímaly a bavily, mi najednou nechyběly. 
Je mi jasný, že venku je tisíce holek a kluků, co by dali cokoliv za to pracovat u společnosti, ve které pracuji já. A je mi jasný, že bude spousta lidí, co ani nepochopí to, že chci odejít. Přece jenom člověk žije v Dubaji, lítá si po světě a není špatně placen. 
Já mám pocit, že jsem si svého užila dost. Život po různých městech ČR, život v USA, UK a UAE, cestování po celém světě. 
Když se podívám na mapu, kolik špendlíků na tý mapě mám, tak jsem pyšná a vděčná na to, že jsem se na tyhle všechny místa mohla podívat. A ještě mě pár špendlíků čeká. Letím teď do Manily (Filipíny), letím na Seychelles … To jsou místa, kde jsem nikdy nebyla … 
Jedno vím jistě. Chci se usadit a začít normální život. Nikdy nepřestanu cestovat a objevovat taje jiných zemí. Ale radši je budu objevovat po boku někoho, koho miluji nade vše než sama. Můj zážítek na Hawaii je naprosto dokonalý, protože jsem objevovala taje Hawaii po boku člověka, se kterým chci strávit zbytek svého života. 
Chci vybudovat vlastní domov, nechodit domů z práce do prázdného bytu či hotelového pokoje. Chci se těšit domů, protože na mě bude někdo čekat nebo mít i příležitost na někoho čekat. 
Na to, že mi není ani 24 let si myslím, že jsem zvládla dost věcí, na který já jsem pyšná a vím, že i moje rodina a přátelé jsou na mě pyšní. 
Chci si vzít člověka, kterého miluji a dřív či později založit rodinu. 
Víceméně se teď budu soustředit na to, abych mohla co nejdříve zpět do USA a být po boku mého milovaného a začít budovat život a kariéru. 
Je pár věcí, o kterých přemýšlím, že bych chtěla do budoucna dělat a je mezi nimi i to, že bych si ráda dodělala vysokou … Momentálně vše promýšlíme a plánujeme. 
Co bude, bude. Ale jsem si jistá víc, než kdykoliv předtím, že chci skončit. Nemůžu takhle fungovat do nekonečna. Kdybych chtěla zůstat déle, tak tu podporu mám, ale já nechci. Jsem ráda, že jsem si to zkusila, dalo mi to do života neskutečně mnoho zkušeností a zážitků. Odejdu s vědomím, že se jednoho dne neprobudím a nebudu litovat toho, že jsem to nikdy nezkusila. Ba naopak. Splnila jsem si svůj sen! A pokud se k tomu dřív či později budu chtít vrátit, proč ne.
Momentálně po x letech se chci soustředit na jiné věci. 🙂
A tímto bych si to asi ukončila pro dnešek! 🙂

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Jul 01

Dovolená v USA

Jul 01

Tak jsem se konečně probrala z kómatu a můžu začít psát a mé návštěvě v USA a letu do NICE, FR (To bude samostatný článek)

Do USA jsem měla naplánový let v sobotu. Prakticky jsem v 6 hodin ráno přistála na letišti v Dubaji, hned co jsem se dostala na HQ jsem sundala uniformu, převlékla se a běžela na taxíka a valila si to rovnou na letiště směr Chicago.
Díky bohu se všechno zadařilo tak, jak jsem si to naplánovala. A já nemohla být šťastnější.

V letadle za mnou seděl relativně mladý manželský pár. Ani nevím, jak se nám to podařilo, ale dali jsme se do řeči. Zeptala jsem se jich, jestli Chicago je cílová destinace. Bylo mi odpovězeno, že ne, že Georgia. Tak jsem hned vykřikla, kde v GA, Atlanta? A oni, jak to vím, tak jsme se dali do řeči o tom, že jsem žila dva roky v GA, že jsem dělala kdysi Au Pair etc. Pán mi povídá, já když vás viděl, tak mě jste byla hrozně povědomá. Vylezlo z nich, že jsou z Dunwoody! DUNWOODY!!! 🙂 Jak je ten svět maličký …
Pak jsme si povídali po celou dobu letu. Taky jsem se svěřila kam letím a proč, tak paní povídala, že je to jak z nějakého romantického filmu. 🙂

Upřímně mi celou cestu nedocházelo kam letím, proč tam letím a co budu dělat. Přišlo mi to jako normální let kamkoliv jinam. Asi jsem si zvykla na to, že lítám do USA víceméně každý měsíc a že se s Calebem nevidím. Na druhou stranu jsem se cítila jako kdybych šla na první rande. Nejsem vlastně ani schopná popsat moje pocity.
V jednu chvíli mě popadla panika, když mi přišla sms od Caleba, že teda přistávám v 22.30 ?! Tak jsem okamžitě zpanikařila, protože šel zaprvé spát, za druhé jsem přistávala ve 3 odpoledne! Takže jsem mu volala z letadla přes ten náš telefon, co máme všichni v sedadle. 😀 Naštěstí jsem ho tím probudila a prej i vyděsila k smrti, protože se z toho telefonu nic neozývalo, ale jenom rachot. Hlavní je, že to zabralo! 🙂

Po příletu mě zachvátila nervozita. Chtěla jsem co nejdřív projít imigračním, sebrat tašky a běžet tomu mýmu chlapovi rovnou do náručí.
To bych ale nebyla já, kdybych na kufry nečekala celou věčnost že.. Vždycky, když chci co nejdřív vypálit domů, tak čekám sto let na kufry.
Nakonec teda se i na mě usmálo štěstí, já dostala kufry a mazala jsem rychle k exitu. Srdce mi bušilo o 106.

A teď moment na který jsem čekala ROK!

Lidí samozřejmě jak sr… , takže ať jsem vyhlížela jako divá, tak jsem Caleba nemohla najít. Takže jsem prošla davem, hodila na zem kufry, že mu zavolám a v tu ránu ke mě přiběhl s kyticí růží.

Pocity?

Upřímně se to nedá popsat. A ruku na srdce, asi jsem v tu chvíli byla nejšťastnější holka pod sluncem. Už je to týden a já pořád nejsem schopná se o tom rozepsat. Tolik emocí a pocitů. 🙂 Těžko si to člověk dokáže představit.

Zůstávali jsme na noc v Chicagu. Přece jenom domů to byla pořádná štreka, takže jsme zůstali v Chicagu a šli na večeři. Jako za starých časů.
Druhý den jsme vstávali hodně brzo a vydali se na cestu. Po cestě jsem nás pořídila přírustek do domácnosti.. 😀

Teď by to ještě chtělo toho psa. 😀 Caleb naprosto miluje corgiho, takže chce jeho. Já prej dostanu zlatýho retrívra. To jsem na něj zvědavá.
Víceméně jsme se celou dobu mého pobytu nezastavili. Jeli jsme na výlet do Nashville, kde jsme si půjčili kola a brázdili tak ulicemi Nashville na kolech, šli jsme do muzea a celkově si užívali pohody. Jeho ségra za náma přijela, protože mě chtěla vidět, takže jsme pak všichni jeli do vodního parku, což bylo naprosto něco úžasnýho. Nepamatuju si, kdy jsme se takhle naposledy zasmáli.. 😀 Já párkrát měla smrt, protože Caleb  je blázen a vlez by na všechny ty šílenosti a kolikrát mě vzal s ním do dvojice. Já v duchu podepisovala poslední vůli. 
Tady je pár fotek z Nashville.

Celkově to byla pohoda. 🙂 Bylo fajn mít takovej normální, ne moc rozlítanej život. Jezdit společně na nákupy, vařit dohromady, koukat na filmy a prostě dělat takový normální věci. 🙂 Bylo to fajn..

Nemusím zmiňovat, že den před odletem zpět do Dubaje jsem byla celý večer v slzách. 😀 Drama queen. A stejně tak po celou dobu cesty na letiště a na letišti to bylo velký finále.
Nesnáším, nesnáším, nesnáším loučení. Naprosto to nemůžu vystát … A fakt jsem z toho byla tak vyždímaná, že jsem spala 12 hodin letu. 12! Nejedla jsem, nepila jsem, prostě jsem odpadla a spala jsem jak zabitá.

Naštěstí příští týden letím zpátky do USA a letíme tentokrát na Hawaii. Což se nemůžu dočkat. Přiletím o den dřív než Caleb, takže budu s jeho rodičema sama, což bude docela sranda. 🙂 Takže bych řekla, že příští článek z dovolené bude zajímavější a bude víc o čem psát. Hlavně nafotím milión fotek! 🙂

A to je asi vše z dovolené. 🙂

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Feb 06

Lisbon, Portugal

Feb 06

Tentokrát mě vítr zavál z horkého Dubaje do studeného Portugalska.

Let byl v pohodě, přišel mi teda až moc dlouhej, ale všechno tentokrát proběhlo bez problémů.

Dojeli jsme na hotel krátce po poledni, takže jsme se domluvili, že si dáme hodinku a půl na oddych a pak se sejdeme dole. Takže jsem s sebou práskla do postele a ani se nehnula. A jelikož mi byla zima, tak jsem se dobelhala do koupelny a dala si horkou vanu. Pak jsem na sebe hodila nějakej ten hadr a mazala se sejít se zbytkem.
Chtěli jsme něco málo vidět, protože očividně je těžký dostat tenhle let. Takže je dost možný, že jsem se jako crew podívala do Portugalska naposled. 🙂 Kdo ví…

Vzali jsme taxíka a jeli se podívat po památkách.

Venku byla zima jako když praští. On si člověk snadno a rychle zvykne na to teplo, co je v Dubaji. A já se přiznám, že po dvou letech v USA a půl roce v UAE jsem zhejčkaná počasím. Samozřejmě mám dny, kdy mi chybí pořádná zima, pořádný sníh, ale pak mám dny, kdy mi absolutně nevadí, že někde neklepu venku zimu.
V Portugalsku nebyla ani tak zima, jako foukal neskutečně studený vítr. Co mě však zaráželo, byl fakt, že někteří lidé byli nabalení jak na severní pól a vedle nich stáli lidi v kraťasech. 😀 Připomnělo mi to Anglii. Obzvlášť Manchester. Tam člověk šel po ulici a to samý, buď byli lidi nabalení jako blázen a nebo pravý opak, kraťásky a triko s krátkým rukávem – not a big deal!

Chodili jsme venku asi 5 hodin. A byť jsme byli hladoví a zmrzlí, tak to stálo za to! 🙂

Tady je video, jak to vypadalo uvnitř. 
Video 1

Takhle se tančilo v ulicích ! 🙂

Video 2

Po celodenní procházce jsme se sebrali a jeli zpět na hotel. Původně jsme měli jít na večeři, ale dopadlo to tak, že se každý rozprchl jiným směrem. Já osobně jsem byla tak unavená, že jsem šla na pokoj a objednala jsem si jídlo na pokoj. Napsala si s Calebem, dopřála si horkou vanu, abych rozmrzla a šla jsem spát a spala jsem krásných 12 hodin. Ráno se probudila z kómatu, zavolala si zase pro snídani. Tentokrát jsem byla fakt líná vylejzat z postele a jít dolů na snídani. Takže jsem se najedla, připravila se a mohla vyrazit zpět do Dubaje.

No a v Dubaji na mě čekala Baruška. Původně jsme měli přistávat stejně, ale Baruš přistáli dřív a my jsme měli zpoždění.
Dopadlo to tak, že jsme v půl 3 ráno jeli k nám do Al Nahdy a spaly jsme u nás. Baruška mi přivezla z domova dobrůtky, tak jsem měla radost jak malá holka. 🙂 Hlavně z rohlíků!!!

Samozřejmě jsem to všechno do sebe už naládovala. Ještě mám jedny Horalky, jedny Tatranky a konečná a pivo v lednici, který si vypiju s Baruš, jelikož si přivezla taky jedno. 🙂

A taky mám za sebou návštěvu ambasády, což, jak jsem se sama přesvědčila, byla opravdu jen formalita. Před letem do Portugalska jsem si jenom vyzvedla pas a vízama. Dostala jsem dvoje, takže mám o jednu starost méně. 🙂
Největší radost z toho asi má stejně Caleb.

Já se upřímně nemůžu dočkat, až poletím do USA jako crew nebo sama na sebe na dovolenou. Strašně moc mi chybí Amerika. 🙂 Kolikrát si já na Ameriku vzpomenu.

Takže pokud vše půjde tak, jak má, tak se jako turista podívám do USA ještě dřív, než se mi vrátí Caleb, a zajedu si do Atlanty. Pokud se nezadaří, tak si tam pak sjedu s Calebem. Ale mě chybí Robert tak moc, že prostě bych ideálně chtěla doletět kolem jeho narozenin.

Někdy si říkám, že je až neuvěřitelný, jak to všechno rychle uteklo. Před rokem jsem touhle dobou řešila letenku do Čech. Už je to 8 měsíců, co jsem odletěla z USA. A člověku to občas připadá jako včera. A Robert roste jako z vody.
Bruna brzo oslaví roční výročí, co je u mojí milované HF. Sama už začíná mít pocity, jaké jsem měla já, když jsem věděla, že dřív či později budu odlétat. A kdo byl v USA jako Au Pair, tak ví, že prostě druhý rok uteče jako voda. Ještě rychleji, než ten první. 🙂

Tak uvidíme, jak to vše půjde. Každopádně se nemůžu dočkat, až sednu na letadlo směr USA. A je dost možný, že už bych mohla první let dostat příští měsíc. A když ne, tak ten následující určitě. 🙂

A to je asi tak nějak všechno. Není nijak extra, co psát.

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Jan 16

Zpátky do minulosti.

Jan 16

Po včerejším prohrabávání se fotek jsem si chtěla ulevit a zavzpomínat na “staré dobré časy v USA”.

Here we go! (Doporučuji připravit si popcorn, něco k pití a možná i kapesníky. Bude to HODNĚ dlouhý článek, plný spousty fotek)

Ještě než začnu, víceméně to berte tak, že se na to vše dívám zpětně. Věci, co píšu se můžou maličko lišit od toho, co se opravdu dělo a co jsem napsala, ale beru to tak jako pohled do minulosti a jak to vidím v současné době.

Asi většina z vás, co čtete tento blog, četla ten starý, kdy jsem ještě bývala Au Pair. A nebo možná sleduje stránku na FB a tak cca ví o tom, co se v posledních letech událo v mém životě.

Nebudu zabíhat do detailů a vypisovat vše od začátků, protože to bych tu byla ještě měsíc minimálně. Víceméně se zaměřím na události posledních dvou let.

Do USA jsem odlétala v květnu v roce 2012. Asi jako valná většina mladých holek jsem měla svou představu o tom “American dream” a jako každá jiná holka ve dvaceti letech jsem byla plná snů a nadějí, stejně jako plná očekávání, co mé dva roky v USA přinesou.
Nejenom, že jsem toužila po tom se podívat do té slavné Ameriky a nejen to, že jsem toužila ji procestovat, co nejvíce to šlo, tak jsem i jako valná většina holek toužila zlepšit si jazykové schopnosti. Sice jsem měla angličtinu silnou už v době, kdy jsem odlétala, ale i tak, nebylo to ani z poloviny to, co je to dnes.

Tenkrát jsem měla dva velké sny.

1. Odjet do USA a užít si dva nezapomenutelné roky
2. Stát se letuškou (haha)

Pamatuji si, kdy jsem stála před rozhodnutím, zda-li se na Ameriku vykašlat (nebo minimálně si posunout datum odletu) a jít na pohovor. Tohle jsem napsala na starém blogu v lednu 2013

“No dámy a pánové …. zatím se nic nového neděje na poli “au pair” a ozval se mi kamarád, co dělá pilota u jedné letecké společnosti, takže v lednu jdu na konkurz na palubní průvodčí …

Neznamená to, že Amerika je pasé, naopak. Ale zatím nevím, kdy se mi podaří odjet. Jsem zvědavá, jak ten konkurz probíhá, nikde nemám jistotu, že budu úspěšná, ale alespoň bych měla šanci si to zkusit. V případě zázraku bych možná udělala jednu věc a to, že si odložím datum odletu, že si zkrátka nastavím “Availability Details“ na jiné datum ….. To je asi ještě daleko něco takového řešit.
Prostě jsem se jen rozhodla zkusit si ten konkurz, za zkoušku člověka fakt nic nedá… :))))”

Nešla jsem. A teď jsem ráda, že jsem se na to vykašlala a nechala věci plynout a dala tak možnost osudu mě zavést tam, kam mě zavedl.
Víceméně jsem doufala, že když odletím do USA, tak po návratu si splním svůj velký sen. Doufala jsem, že dvouletá zkušenost bude vypadat dobře na životopise a že mi to pomůže k splnění si snu.
Každopádně jsem nakonec odlétala tak, jak bylo původně v plánu. V květnu jsem tedy nasedla do letadla a vydala se směr USA.
6/5/12 jsem opouštěla všechno, co jsem milovala. Domov, rodinu, přátele. Nechávala jsem za sebou vzpomínky, svoje problémy a trápení, nechávala jsem za sebou vše, co jsem v Čechách měla. S jedním kufrem, do kterého jsem zabalila pár věcí, jsem se vydala do světa. Sama. 
Jsou lidé, kteří vám řeknou, že být Au Pair, není rozhodně nic zázračnýho, ani obdivuhodnýho. Těmto lidem bych řekla, ať laskavě drží hubu. 😀 Pardon. 
Jedna věc je, že se člověk vydá naprosto sám do cizí země. A není to jako odjet někam po Evropě, kde člověk může sednout na letadlo, vlak či autobus a jet z hodiny na hodinu domů. Člověk jede do neznáma za velkou louži, odkud není tak lehký sednout na letadlo a letět zpátky domů. Člověk neví, co ho čeká. Víceméně je na vše sám. Sám v cizí zemi, bez rodiny a přátel, bez zázemí. A za další člověk žije s lidma, který vlastně ani nezná a stará se o jejich děti. A jestli mi někdo bude vykládat, jak hlídání dětí je sranda, tak si dejte taky facku hned, protože mnohdy jsme mámy pro ty děti, jelikož ty jejich na ně málokdy mají čas – bohužel.
A já vám říkám, že obdivuji každou holku, co se sebrala a takhle odjela do světa, protože tohle není žádná prdel a žádná procházka růžovou zahradou, jak si mnozí představují.
Já jsem měla štěstí, protože jsem patřila mezi holky/kluky, co našli naprosto ÚŽASNOU rodinu. A věřte nebo ne, ne každý má to štěstí a já znám spousty holek, co měly opravdu smůlu a dostaly se do nehezkých …. hovínek …
O tomhle jsem víceméně psala nesčetněkrát na blogu.
Mým druhým domovem se stala Atlanta, která se nachází ve státě Georgia.

Na začátku jsem absolutně netušila, jak moc si Ameriku jako takovou zamiluju a jak moc si zamiluju Atlantu. 

Amerika není procházka růžovou zahradou, jak si mnozí představují. Není to tam jednoduchý a i Amerika jako taková má svoje pro a proti, asi tak, jako každá země. I přes to, že mě vytáčí jejich nechutně zdrahé zdravotnictví, jejich nehorázné ceny za vzdělání a další, tak jsem si Ameriku ZAMILOVALA. A našla jsem se tam jako člověk. 
Nebyl den, kdybych litovala momentu, kdy jsem se rozhodla odletět. Pro mě to bylo asi to nejlepší rozhodnutí a to hned z několika důvodů. K čemuž se dostanu později.
Nebyl den, kdy bych se probudila a brečela do polštáře, že jsem nešťastná a chci jet domů. Nebyl den, kdy bych šla spát a říkala si, jak jsem blbá, že jsem vůbec vkročila na tuhle půdu. Nebyl ani den, kdy bych litovala, že jsem zdrhla z vysoký a nikdy ji nedokončila. 
Vydala jsem se naprosto jiným směrem, než většina mých vrstevníků. Byli lidi, co si klepali na čelo a nechápali, že jsem zahodila vše a šla do velkého neznáma a starat se o cizí děti především. 
No ruku na srdce, kdybych to bývala neudělala, tak dneska nejsem tam, kde jsem … 🙂 
ROBERT ! 

Většina z vás si malého Roberta zamilovala a není se čemu divit. 
Když jsem přiletěla, tak malému bylo 22 měsíců. Bylo to to nejroztomilejší a nejzlatější dítě, co jsem kdy viděla. A já si ho zamilovala hned při prvním setkání. 
Tohle je úryvek z článku, kdy jsem se poprvé setkala s rodinou a Robertem. Musím přiznat, že jsem se tu z toho rozbrečela jak malá holka, když jsem si to vše připomněla. Jako bych to viděla dneska.

” Navštívila mě též Cindy – je úžasná! Dokonce mi řekla, že zatím nezažila nikoho jako jsem já. Že jsem se strašně rychle aklimatizovala. A poukazovala hlavně i na malého, jak mě vzal. MIKI musí všude s ním (říká mi Miki) … Učí mě slovíčka – LOL! 😀 Je úplně k sežrání. Furt by mě držel za ruku, takže je to prostě super. “Úplně jsem si vzpomněla, jak jsem šla poprvé k němu do pokoje. Moje HM mi řekla, ať se pořádně vyspím. Samozřejmě jsem to nemohla vydržet a šla se podívat na malého prakticky okamžitě. Nejdřív se styděl prdelka malá, ale pak se z nás stali nejlepší kamarádi. 🙂 A tak to už zůstalo.. 

A tohle náš byl náš první společný měsíc! 🙂 

Můj FB i IG jsou plný fotek Roberta ode dne, co jsem přiletěla do USA. Až vám na konci článku ukážu, jak Robert vypadá dnes, tak neuvěříte, jak vyrostl. Sama tomu nemůžu uvěřit. 
První rok byl sranda. Neustále jsem cestovala, hlavně první rok s Péťou a Daniel. Zpětně, když se na to dívám, tak nemůžu uvěřit tomu, co jsme vlastně všechno stihly za tu dobu, co jsme strávily v USA. 🙂

Zpět k malému. 

Robert mi změnil život. Možná to zní bláhově, ale to dítě mi obrátilo život vzhůru nohama. Stal se mým nejlepším kamarádem. I když jsem se probudila a měla tzv. Den blbec, nebo prostě neměla náladu, on mi dokázal takové dny obrátit v ty nezapomenutelné. Byť měl i on své dny a někdy pozlobil, byl to nejzlatější dítě, o které jsem kdy měla tu čest se starat. Jeho úsměv, jeho I LOVE YOU MIKI, jeho hugs a kisses člověku dokázaly zvednout náladu neuvěřitelným způsobem.
Chybí mi ty dny, kdy jsem pro něj šla nahoru do pokoje a on skákal v postýlce nadšením, nebo mi říkal I love you Miki, nebo mi začal podávat jeho deku či mi ukazovat hračky. Každý den to bylo něco jiného, ale pokaždé kouzelného.

Jestli jsme něco milovali, tak dělat blbosti, fotit prdlý fotky, natáčet různá videa, zpívat v autě, tancovat na písničky, řídit spolu auto (Vždycky mi seděl na klíně a parkovali jsme na naší příjezdovce)..

Možná si někdo pamatuje “Robert, blow a kiss” 🙂 
Měli jsme i dny, kdy jsme se jen tak váleli v mojí posteli. Koukali jsme spolu na Netflix, nebo prostě nedělali nic. Někdy jsme to spolu i zalomili. 🙂 Malej miloval chodit do mého pokoje a do mojí postele. 
Pyžamový fotky nebyly výjimkou! 🙂 
Frozen Yogurt bylo naše oblíbený místo. 🙂 Nacpat do kelímku co nejvíc “zmrzliny”, k tomu přidat co nejvíce sladkostí a ovoce a hurá dát si do nosu. 
Hovadiny v autě a dělat držky, to bylo naše. 🙂
Petland bylo naše nejoblíbenější. Hrát si se maličkýma štěňátkama, mazlit se s malýma králíčkama, koukat na rybičky a drhat před ptáčkama. Oh well .. O srandu bylo postaráno..
Kdo mě zná, tak ví, jak moc miluju děti. 🙂 I na palubě to o mě kolegové ví. Vždycky říkají, to ty jsi ta, co byla Au Pair. Většinou v tu chvíli držím mimčo v náručí. Jako na mém posledním letu. 
No není k sezřání? 
Tohle byl v hodně velké zkratce můj rok v USA: 
Přátelé …

JENNIFER, CLARA, JULIANA, MASUM, BRANDON, BRUNA, JAMIE, LORI a mnoho dalších…


JENNIFER

Jennifer je jedna z mých nejlepších kamarádek z Německa. Strávila jsem s ní víceméně půl roku v kuse. Zažily jsme toho SPOUSTA. Do teď se směju nad některýma příhodama.

Tohle jsem psala v jednom z článků, kdy jsem se loučila s Jen.

“Naštěstí to Jennifer stihla. My s ní běžely na check-in a odnést zavazadla na odbavení. Když jsme čekaly v řadě, tak Jenn začala brečet, v tu chvíli jsem spustila i já. Byť mi to pořád nedocházelo, co se děje, naprosto mě to vzalo. A hlavně vidět Jennifer takhle. Chuděra to ráno byla naposled i s přítelem a prakticky došlo k nevyslovenému rozchodu. Takže toho na ní bylo víc než dost, do toho stres jestli to stihne a nestihne. Pak jsme se přesunuly k řadě na security check. Tak to už bylo pravé loučení. No slzavo bylo, já to nemohla zastavit. Po cestě zpátky to bylo takový zvláštní. Jennifer byla pryč, byly jsme v autě jen já a Clara, a ani jedné z nás nedocházelo, že Jennifer hodně dlouhou dobu neuvidíme. Se mnou ten den nebyla moc řeč. Nějak jsem to potřebovala vstřebat.
Ono je to těžký, najít někoho, jako je např. Jennifer, vybudovat si tak silné pouto a opravdu hezké přátelství a pak prostě se rozloučit na letišti a čau. Jennifer byla jednou z lidí, ke kterým mám velice blízko a trávím s nimi co nejvíce času. Navíc bydlela hned přes ulici – prostě 3 minuty autem. A najednou tu není. Pár dní i trvalo si zvyknout, že prostě tu není. Měla jsem tendence jí psát, jestli nepůjdeme tam či tam a nebo co budeme dělat o víkendu.
Každopádně život jde dál, naštěstí jsme s Jenn hodně v kontaktu přes whatsapp či Skype, takže je to vše fajn … 🙂 Tohle prostě součást Au Pair života..”

V dnešní době Jennifer je v Německu. Jsme spolu i po více jak roce a půl, kdy jsme se viděly naposled v kontaktu. Má přítele v Německu, vrátila se na školu a teď plánuje semestr s přítelem v Austrálii. Chybí mi. A opravdu se těším, až jí zase uvidím. Zatím se nám ještě nepoštěstilo, ale to se dřív či později napraví. Ať už v Německu či v Austrálii. Uvidíme. 
Naše poslední společná fotka ze dne, kdy Jennifer odlétala z USA zpět do Německa.
Moje španělská kráska Clara! 🙂 
Díky Jennifer jsem vlastně poznala spoustu naprosto úžasných lidi! 
MASUM, JULIANA, BRANDON …

Moje zlata! 🙂 S těma jsme se toho nakalili. 😀 Ono celkově celé ty dva roky v USA byly jedna velká párty, ale s těmahle lidma jsem zažila ty nejlepší večery a rána, na které nikdy nezapomenu! 
Tohle byl den, kdy jsme si s Julianou splnily sen a vyrazily na koncert Backstreet Boys 
JULIANA
Juliana je jedna z mých nejlepších kamarádek! 🙂 Do Brazílie odjížděla zpět měsíc a půl před tím, než jsem se domů chystala já. Asi jedno z nejhorších a nejtěžších loučení. Někdy bych jí nejraději zabila, ale stejně tu holku naprosto zbožnuju. S touhle slečnou jsem strávila DVA ROKY! A guess what?! 
Juliana se bude VDÁVAT! A kdo je jedna z družiček? No JÁÁÁÁÁÁ !!!! 🙂 
Pominu-li fakt, že jsem na začátku mého pobytu i chtěla vztah, protože jsem měla za sebou bolestivý rozchod a zlomené srdce a taky pro to, že jsem vždycky byla holka, co byla spíš do vztahu, než na nějaký kraviny kolem, tak jsem se dostala do fáze, kdy jsem NECHTĚLA chlapa ani vidět natož nějaký vztah. Juliana na tom byla stejně.
Obě jsme měly velký plány a prostě jsme měly div né osypky, když došlo na vztahy. A jak to ve finále dopadlo, nu? 😀

Pokud vše dobře dopadne, tak moje milá Juliana se za mnou přiletí podívat. Doufám, že mi dají Sao Paolo let (ale jako šance je opravdu mizivá :-D), protože moje drahá bude mít engagement párty a já budu jediná z drůžiček, která tam nebude! 🙁 Takže kdybych dostala Brazílii, tak bych skákala metr vysoko. Uvidíme no. 🙂

Tohle je trošku delší úryvek z jednoho z mých článků”

Juliana je holčina z Brazílie, je o dost starší jak já – 6 let starší. Můžu s klidem na srdci říci, že je to typická brazilka – v dobrém. Ona byla člověk, se kterým jsem se velice rychle a snadno zblížila. Její angličtina byla na začátku, když jsme se potkaly někdy v květnu, docela na prd. Prakticky se s ní moc konverzovat nedalo. Její rodina jsou brazilci, takže ona s dětma musela mluvit dvojjazyčně a samozřejmě si člověk dost ulevuje a když neví, jak na to anglicky, tak si to řekne po svým – výhoda i n evýhoda. Já osobně jsem nechápala, proč šla do rodiny, která mluví jejím jazykem – navíc oba rodiče jsou brazilci. Já jsem vždycky chtěla aby moje HF česky neuměla. Někdo to vyžaduje nebo by radši to, já osobně jsem sem nepřijela pro to, abych používala češtinu. 🙂 Ale na to máme každej svůj pohled. A o tomhle ten článek taky není.
Další věc je, že stejně jako Němky, tak Brazilky taky pečou spolu. Alespoň to je moje zkušenost. Jennifer třeba byla Němka a byla naprostý opak. Nechtěla chodit ven s au pairkama a nechtěla se sdružovat jenom s Němkama.
Do dnešního dne si pamatuji Juliany lámavou angličtinu. Během těch dvou let jsme zažily neuvěřitelný věci. Máme neuvěřitelné zážitky a vzpomínky na celý život. Od šílených nocích plných alkoholu a řádení, nezapomenutelných výletů, hloupých přešlapů, ranní dlabání ve Waffle House, silly hádek a výměny názorů, seznámení s pánským strip clubem, moje panická hrůza kdykoliv Juliana sedla za volant, její vyzrazování, co se všechno stane v One Tree Hill po chvíle, kdy jsme jedna druhou podržela, kdy jsme tu jedna pro druhou byla v době, kdy nikdo další tu nebyl …
Člověku to přijde jako včera, kdy jsme se seznámily a hele, jsou to dva roky. Dva roky.. Kdo by to byl řekl, že ten čas takhle rychle uteče.
Do dnešního dne se směju tomu, že ani jedna jsme nechtěly vztah. Juliana nikdy nebyla ten typ, co by chtěl vztah. Já třeba taková byla vždycky, ale pak jsem prostě neměla zájem. Nechtěla jsem se zamilovat a udělat si odjezd o to těžší … No a jak to dopadlo? Juliana se zamilovala a dostala prstýnek – ne zásnubní, ale “promise ring”, s Brandonem jsou spolu už hezkých 9 měsíců a celý její život se změnil dnem, kdy ho poznala. A stejně tak se změnil život mě. Zamilovala jsem se a teď mám toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem. A byť mi to připadá jako včera, tak jsme spolu už skoro půl roku. 😀 A byly jsme to my dvě, co jsme držkovaly, že vztah ani náhodou.
Juliana je jeden z lidí, kteří tu pro mě vždy byli, ať se dělo cokoliv. Byly dny, kdy jsem potřebovala brečet někomu na rameni a byly dny, kdy jsem dělala rameno já. Ne jednou se stalo, že jsem sedla v noci do auta a jela jsem k ní se vybrečet a vykecat a nebo dojet a poslouchat. 🙂 Nikdy se mi neotočila zády a stejně tak jsem se nikdy neotočila já jí zády.
Pamatuji si den, kdy jsem jí řekla o Calebovi .. A stejně tak jako x dalších lidí si klepala na čelo. Jak můžeš bejt s někým, kdo může jít zítra do války, jak můžeš bejt s někým, kdo je neustále pryč, jak můžeš takhle fungovat. Ona je prostě v tomhle pravý opak mě. Ale jako kamarádka mě podpořila. A samozřejmě chození s vojákem není žádná sranda. Užila jsem si 3 měsíce slz, stresu a stesku. Byly dny, kdy jsem ho potřeboval a on tu nebyl, nemohla jsem ani zvednout telefon a zavolat mu. Byly dny, kdy mi chyběl víc, než kdykoliv předtím a ona tu pro mě každý ten den byla, stejně jako x dalších holčin, který naprosto miluji a můžu říct, že jsou moje opravdové kamarádky.
Jednoduše rečeno … Byla a je moje pravá kamarádka. Naše přátelství je velice vzácné a stejně tak je ona velice důležitou osobou v mém životě.
Nebudu lhát, že mi naprosto zlomilo srdce se loučit. Ano, je to prakticky “uvidíme se později”, ale stejně … Bolí to. A vy máte pořád tendence zvednout telefon a plánovat, co budete dělat v pátek večer, kam půjdeme v sobotu odpoledne a podobně. A kdykoliv zvednu telefon, tak si vzpomenu, že vlastně tu není. Je x stovek mil daleko. Je v jiném časovém pásmu..
Kolikrát já jsem za poslední dva roky se loučila. Kolikrát jsem se s někým vítala … Od loučení se s rodinou a přáteli doma, po loučení s kamarádkami a kamarády tady v USA. Po bolestivém loučení s Jennifer, která patří mezi moje nejlepší kamarádky po loučení s Juju.
Nesnáším loučení, stejně jako nesnáším balení. A to loučení je prostě bolestivý. Člověk si nezvykne, alespoň já ne. Já taková nejsem. Já jsem citlivka a jsem hérečka. Kolik já už toho probrečela za ty dva roky, jenom proto, že jsem někomu musela říct “see you later” …
Nemám tohle ráda. Ale je to součást programu a obávám se, že je to i součást života. Lidé odcházejí, lidé přicházejí
.

Je fakt, že jestli něco nesnáším tak je loučení. Fakt to nemám rada. TO je něco, na co jsem přišla za poslední tři roky. Na to, jak moc nesnáším loučení… 🙂 Na druhou stranu, kdo ho má rád, že?
MOJE RODINA
Za dva roky v USA jsem měla tu čest přivítat rodiče v USA hned dvakrát. Jednou udělal i čest můj brácha.
Už jsem to psala několikrát, že nejsem stýskací typ. Respektive nejsem člověk, co by brečel po mamince a tatínkovi – promiňte mi mé vážené rodičovstvo – pokud teda zrovna neležím v horečkách, to pak řvu po mamince a tatínkovi taky. 🙂
První vítání bylo asi nejnáročnější, jelikož jsem viděla rodiče a bráchu po 18ti měsících. Což je slušná doba.
A tady je úryvek z článku:
Oblékla jsme se a někdy kolem dvanácté jsem jela na letiště a cestou se stavěla v bance. Sedla jsem do auta, nastartovala a rozbrečela se. No doslova jsem byla zaplacená emocema. Do banky to mam asi 5 minut, takže jsem se to snažila vydejchat, uklidnit se, utírala jsem slzy a snažila jsem se přestat řvát. Samozřejmě jsem vlezla do banky a cukala mi brada. 😀 Pak mi moje oblíbená pracovnice banky řekla, že mi to strašně sluší a na to se zeptala, kam se chystám. Tak to už jsem to nevydržela. Kníkla jsem, že mi přiletí rodiče s bráchou, že jsem je víc jak 18 měsíců neviděla a že pro ně jedu na letiště a začala řvát tak, že jsem nemohla už ani mluvit. 😀 Takže všichni mi tam podávali kapesníčky, teď to jejich americký “aaawwwww”, všichni mi přáli, abych si to užila, abych se měla hezky s rodičema, povzbuzovali mě a já se opět hodila do klidu a mohla pokračovat dál. V autě jsem chvílema měla návaly, ale pak jsem měla na telefonu Terku, takže jsme kecaly, srandičkovaly a mě bylo fajn. Vtipně mě GPS vzala na Domestic airport, kde má bejt nějakej international terminal, ale já potřebovala na INTERNATIONAL airport, na kterým jsem byla JEDNOU jedinkrát v životě. No nakonec jsem cestu našla, zaparkovala auto a vyrazila čekat na naše. Můžu vám říct, že tohle byla doslova a do písmene zkouška mých nervů. Stála jsem tam od 1:30pm nebo tak nějak. Naši měli přistávat a taky přistáli ve 2 hodiny odpoledne. Takže jsem očekávala, že jim to s imigračním nějakou chviličku zabere. No, jenže ta chvilička byla docela dlouhá. Už jsem čekala hodinu a byla jsem pěkně nervozní. Stála jsem tam s tím transparentem a držela jsem se, abych se nerozbrečela, protože jsem viděla vycházet davy lidí a jenom naši nikde! Vedle mě byla holčina, co čekala zřejmě na svého přítele – cizince, brečela, byla nervózní a druhá kamarádka ji uklidňovala, že vše dopadne dobře, že ho imigrační pustí, že je to hodnej kluk a podobný hity. Když už jí přítel dorazil, tak mě to znervóznělo ještě víc, protože byla asi jedna ze dvou lidí, co přišli cca se mnou a stále čekali. Všichni, co tam byli přede mnou, se mnou či dokonce po mě, byli už dáááááávno pryč. Do toho se mi chtělo na záchod, teď já vystresovaná, že nikam nejdu, protože to známe, sotva bych zalezla na záchody, tak by oni vylezli a já nikde. Pak přišel pán a zeptal se mě, na který let čekám, že už čekám dlouho. Tak jsem mu řekla, že čekám na let z AMS a že mi mají přiletět rodiče. NA to mi řekl, že čeká na stejný let, takže ještě nemusíme panikařit. Jenže pak asi 5 minut na to mu přišel ten starší pár, na který čekal, a to já už měla slzy v očích. Měla jsem strach, že naše nepustili přes imigrační a nebo že je tam někde vyzpovídávaj a oni neumí anglicky. Asi 10 minut na to jsem je viděla procházet dveřma. Bože, já jsem si říkala, že nebudu řvát, ale sotva jsem je zahlídla, tak jsem řvala jak želva, mazala jak o život jim naproti! A můžu vám říct, že to bylo vítání jak z americkýho filmu. Všimla jsem si, jak po nás někteří lidi koukali s takovým tim chápavým a dojemným výrazem. 😀 A jako pocity? Nepopsatelný. Vůbec ani netuším, co se mi honilo v hlavě, nic. Totální prázdno, šok, překvapení, nadšení, úleva, spokojenost … všechny možný pocity mě zahrnuly.
Můžu říci, že jsme si užili dost srandy. 🙂 Měli jsme možnost procestovat trošku Ameriky, zajet si na rodinnou dovolenou na Bahamy, kde já byla už po druhé. Užili jsme si tu pravou Ameriku, cestování, jídlo a taky nakupování. Promiň tati, já vím, že tě to vytáčelo. 😀 

To jen tak na ukázku. 🙂

HOST FAMILY

Můžu říci, že patřím mezi ty šťastnější au pair, které měly z pekla štěstí, co se týče rodiny. Na této fotce je mám všechny pohromadě. Moji rodinu, ale i mojí Host Family, která se pro mě stala druhou rodinou.
Nikdy jsem se necítila jako cizí, vždy jsem se cítila jako doma. Moje host family se ke mě tak chovala, jako k plnohodnotnému členu rodiny. Všude jsem byla vítaná, všude mě s sebou brali. Byla jsem jak jejich vlastní dcerou,
Jednou jsem o tom i mluvila s HM, říkala mi, že kdyby její dcera letěla do světa, tak jako já, tak by chtěla, aby o ní bylo dobře postaráno. A jako rodič cítila, že se o mě musí postarat, jako o svoje vlastní dítě, že by chtěla to samé od mých rodičů. A opravdu se tak ke mě chovali a stále chovají. Do dnešního dne jsme v kontaktu. 
Jestli jsem se něčeho bála, tak momentu, kdy budu muset opouštět mojí host family a momentu, kdy dojde na výběr nové au pair. 
Kdo četl blog, tak si pamatuje, kolik vážně nechutných snů jsem měla, kolikrát jsem brečela ve dne v noci. Jak mě vzalo to, že mi přišel e-mail o bookování letenky domů, ale i to, jak me rozhodilo, když došlo na výběr nové au pair.
A tohle je prosím Bruna. Moje náhrada. 
Můžu být ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, protože Bruna je jak moje mladší ségra. Byť jsem se děsila dne, kdy nová au pair vkročí do baráku, tak to dopadlo lépe, než jsem vlastně i doufala. Bruna a já jsme strávily spolu měsíc. Dneska vím, že je o malého dobře postaráno. Stále Skypujeme, stále si píšeme, stále si posíláme pohledy a jiné, stále mi natáčí malého a posílá mi jeho videa a fotky. Ve finále bylo těžké i pro nás dvě se loučit. Protože jsme si prostě sedly. Padly jsme si do oka a jsme si opravdu blízko. 🙂 
No … a teď část, na kterou asi všichni čekáte.
Pamatujete si, kdy jsem psala o vojákovi a co mi řekla paní na školení? NE?

Tak tady máte připomínku:

 … Každopádně jsem někoho poznala, je to voják. Musela jsem se smát, když mi řekl, že je voják. Protože na školení si ze mě dělala školitelka Joan srandu, že já se tu vdám a zůstanu tu, že si prej vezmu vojáka. HAHA … Nejradši bych vám sem šoupla fotku, jak je to nádhernej kluk! Roztály mi ledy … Gentleman, opravdu zdvořilý, slušný kluk. Ale tak, více bych se o tom nezmiňovala … Až bude co zmínit, možná se pochlubím! 🙂


Mimo jiné si pamatuji i moment, kdy si ze mě dělal táta srandu, že si vezmu vojáka. Protože to máme v rodině, prababi si vzala vojáka, babi si vzala vojáka, moje mami si vzala vojáka, já si vezmu vojáka… V hlavě jsem křičela, že ani omylem … OH WELL … 😀 Nikdy neříkej nikdy, že? 
Taky si pamatuji, kdy jsem dávala na FB TOHLE (To bylo pro to, že jsem koukala na seriál Army Wives)
No a here we go…
Byť jsem v USA lásku nehledala, tak jsem ji ve finále našla.

Hodně z vás se mě ptalo, jak jsme se vlastně seznámili, protože jsem o Calebovi nepsala.

Věřte nebo ne, nemáme nijak cool story vystřihnutou z amerického dojáku. Takže vás zklamu. Vlastně je to i vtipný, jak to všechno začalo a hlavně, jak jsme se poznali. 

Kdo zná Tinder, má vyhráno. Přesně tak jsme se s Calebem poznali. A ani jeden z nás jsme nechtěli vztah. Prakticky jediný co jsme chtěli, tak přátelství. A jo, já vím, že to je asi totální klišé, když spousta lidí používá Tinder k jiným účelům – dopřejte tento okamžik své fantazii. 
Znali jsme se relativně dlouho před tím, než jsme spolu začali randit a všechno se to stalo vlastně tak nějak neočekávaně. 
Ruku na srdce. Já jsem vztah nechtěla hned z několika důvodů. Jeden z nich byl ten, že jsem se chystala za pár měsíců domů. Další byl ten, že jsem měla svoje plány a sny. A v tu dobu, kdy já poznala Caleba, tak jsem pracovala na přihláškách pro letecké společnosti. V té době jsem měla i první pokus k mému současnému zaměstnavateli, stejně tak jako pozváku k našemu sousedovi v UAE. 🙂
Caleb a já jsme si byli blízcí. Mluvili jsme spolu o všem, naprosto o všem. Líbilo se mi, že byť mu bylo tehdá 22, tak s ním byla rozumná řeč, mohli jsme se bavit hodiny, od rána do večera a pořád jsme si měli co říct. Prakticky jsme spolu komunikovali 24/7.
Pozval mě na rande. A já řekla víceméně ne. 😀 Dělala jsem zagorku a hrála naší oblíbenou hru dámy – hard to get. 
Prakticky jediný o co mi šlo, aby se snažil a aby neviděl, že jsem jen tak holka k mání. 
Řekla jsem mu o tom, že moji rodiče odjížděli a jak jsem se ohledně toho cítila. A byl mi OBROVSKOU OPOROU. A okamžitá reakce byla, že nechce, abych byla sama a že za mnou přijede. Myslela jsem si, že na to nedojde, ale došlo.
Moji rodiče odlétali v neděli večer. V neděli ráno mi přišla sms, že máme zamluvený stůl v restauraci – The Sun Dial (můžete googlit). Já tu restauraci miluju, je to v mrakodrapu, kde je hotel a nahoře je restaurace, kde má člověk výhled na celou Atlantu. A když sedíte u okna, tak se s vámi točí taková plošina, tím pádem jakoby vás to vozí dokola a vy tak opravdu vidíte Atlantu ze všech koutů. 🙂

Takže to dopadlo tak, že já jsem vysadila rodiče na letišti a mazala na rande, na který jsem jela stejně pozdě, protože jsme se cestou na letiště ztratili. 
No, užili jsme si výborné večeře, procházky noční Atlantou a tímto to celé začalo… 
Jedna věc bylo to, že jel do Atlanty na 7 hodinu večer, Atlanta byla dvě a půl hodiny jízdy od místa, kde bydlel on, takže jel dvě a půl hodiny za mnou a domů jel až někdy po půlnoci, takže přijel někdy ve 3 ráno a v půl 5 vstával do práce. 
Takže dámy, naděje, že pravý “džentlemani” existují, tu je! 🙂
OD tý doby jsme byli spolu … A prakticky z ničeho vznikla láska jako trám. 
Tohle byla naše oficiálně první společná fotka z našeho druhého rande. Vlastně každé naše rande bylo nezapomenutelné. Ať to bylo cokoliv. od camping, baseball po roadtrips.
Za tu dobu, co jsme spolu jsme si prošli už lecčím. 
Asi první zkouška byla Ranger School. To bylo období, kdy jsem viděla Caleba 3x na 8 hodin, psali jsme si dopisy a dvakrát si zavolali, dokud to neměl za sebou.
Můžu říct, že jsem se naučila, co je to army life, tak trošku hard way. 🙂 A nebudu se o tom rozepisovat. Jediný, co k tomu řeknu, že na to, aby člověk měl doma vojáka, to chce vážně PEVNÝ NERVY, trpělivost a především dobré důvody k tomu být v takovém vztahu. Dnes a denně vidíme spousta holek, co rozhodně nejsou “army materiál”. Na čemž není nic špatného, protože ne každý dokáže žít takový život, jaký žijeme my. Hodně lidí nezvládá víkendové odloučení natož několika měsíční. A i to je v pořádku. Každý jsme jiný … 
Nikdy jsem takový vztah nechtěla, ale mám ho. A byť je to sakra těžký, tak je to miliónový vztah a já bych neměnila ani na minutu! Našla jsem člověka, se kterým strávím zbytek svého života, našla jsem svýho nejlepšího přítele, parťáka do nepohody, pro mě pravýho chlapa a taky chlapa, ze kterýho bude jednou naprosto úžasný táta.
A byť jsem si nikdy nemyslela, že bych někoho takového našla v USA, tak se tak stalo a z můj American dream tak nabral naprosto jiné obrátky..
A jestli je něco, co mi opravdu udělalo radost tak to, že Caleb poznal moje rodiče už když jsem byla v USA.
Calebovo narozeniny s Lori a rodičema. 🙂

No …. 
A vlastně díky celé Ranger School zkušenosti jsem potkala další z mých nejlepších kamarádek Jamie. Co já bych bez ní dělala. 🙂 A taky za mnou přiletí do Dubaje! 🙂
Pokud vás zajímá, jestli se moje představy a očekávání naplnily, tak ano. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se stanou věci, které se staly, že potkám lidi, které jsem potkala, že se zamiluji a najdu člověka, se kterým budu plánovat svatbu … Nečekala jsem ani polovinu věcí, které se staly..
Jak většina z vás ví odtud, tak já momentálně jsem v Dubaji a stýskám si po USA. Samozřejmě, že jsem šťastná jako blecha, protože dělám práci, co mě baví, protože dělám něco, co mě udržuje busy a od nocí plných slz a stýkání si po Calebovi. Ale Dubaj pro mě není Domov. Domov je pro mě tam, kde mám Caleba především a samozřejmě rodinu. Tím pádem mluvíme o Česku v USA.

USA mi chybí. Jsou dny, kdy procházím FB a vidím posty od lidí, co jsou v Atlantě nebo v USA a tak si tak sedím a koukám a stýskám si. 

Hlavně mi chybí tihle dva ze všeho nejvíce.. 
Takže věřte tomu nebo ne, jsou dny, kdy si můžu vybrečet oči, dny, kdy jsem prostě znechucená a nasraná na celej svět, že nemůžu být s člověkem, kterého miluji. Vzteklá, že nemůžeme mít to, co chceme a dělat to, co chceme. 
Jsou dny, kdy jsem v slzách pro to, že mi chybí Robert, protože věřte tomu nebo ne, tak je jako můj vlastní .. 
Dny, kdy mi chybí sednout si do auta, jet někam na výlet, pustit hudbu na plný pecky a z plného hrdla zpívat byť zpívat absolutně neumím a myslím, že bych se uchytila jako výborný poplašák. 😀
Můžu říct, že za poslední tři roky jsem si splnila své největší sny.

1. Stát se letuškou

2. Odjet do USA
3. Najít chlapa mých snů 
Další sny jsou ..
1. Vdát se
2. Založit rodinu ..
Momentálně můžu o tomhle snít zatímco můžu procestovat svět. To je asi nejlepší část na mé práci. Nejenom to, že miluji lítání, to je prostě moje velká láska, ale i to, že člověk se podívá do zemí, o kterých se mu ani nesnilo. 
Každopádně bych řekla, že tohle je víc než dlouhý článek … 
A jako překvapení na závěr.. 
Takhle vypadá moje prdelka dnes! 🙂 
Mějte se hezky .. a další článek bude o Šhanghai! 🙂

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

Nov 24

AMSTERDAM

Nov 24

Tak jsem se probrala z kómatu a rozhodla se okamžitě napsat článek. Teď nebo nikdy, protože kdyby bylo po mým, tak chrápu do rána, kdy mám další let.

Dneska v noci, jsem se vrátila ze svého prvního letu. Můžu říct, že to bylo naprosto úžasných, dokonalých, ale vyčerpávajících 48 hodin.

Samozřejmě jsem byla nedočkavá, takže jsem před letem nemohla vůbec spát. Spala jsem tak 3 hodiny maximálně a ve 4 už zase chystala uniformu. Jak jsem už psala, o práci jako takové psát bohužel nemůžu, což není moje chyba, ale nedá se nic dělat. 🙂

Amsterdam je naprosto úchvatné město. Nesmírně jsem si layover užila a opravdu mě to město nadchlo. Šli jsme ven asi v 9ti lidech. Sedli na autobus a jeli do centra, kde jsme si to vesměs celé prošli. Nebyla úplně zima, ale vzhledem k tomu, že jsme zhýčkaní z Dubaje, tak jsme klepali kosu.
Hned po příjezdu do centra jsme ztratili holky. Samozřejmě, že jsme se už nenašli. Takže jsem zůstala já, 4 holčiny a náš první officer. Procházeli jsme centrem, šli si nakoupit pohledy a magnety, někteří nakoupili více suvenýrů a rozhodovali se, co budeme dělat. Dopadlo to tak, že jsme si šli na dvě hodinky sednout do restaurace na večeři. Strašně super večeře. Jelikož jsme koupili lístky na walking tour, tak jsme vzali Starbucks útokem. Když jsme se zastavili asi už v stém obchodě se suvenýry, tak jsme ztratili další dvě holčiny. Naštěstí jsme je našli, jelikož si koupily naprosto úchvatné čepice. Hledat je bylo jak scéna z filmu Sám doma. No a pak už bylo na čase vyrazit.

Kam jsme se to chystali?

Red Light District tour,

Ano, čtete správně.

V případě, že o Red Light District slyšíte poprvé, tak čtěte dále. 🙂

Je to prakticky čtvrť, která je proslulá prostitucí a sexem jako takým. Prostituce jako taková je zde tedy legální – ano, čtete správně. V téhle čtvrti člověk nalezne prakticky cokoliv. Počínaje obchody pro dospělé, muzea, bary po domy, kde se vystavují prostitutky v oknech. Představte si, že stojíte venku, průvodce vám vypráví o párech, které se oddávají sexu na veřejnosti a hned za ním vidíte rozsvícená okna v přihlehlých domech, kde se opravdu lidé oddávají sexu. Nebo vám vypráví o tom, jak jsou prostitutky vystavené v oknech a když přijde zákazník, tak otevřou dveře a domlouvají se na cenách a praktikách. A vy se otočíte a opravdu vidíte pány domlouvající se s těmito slečnami a záhy mizí ve dveřích. Na každém rohu obchody s “hračkami” pro dospělé, kostýmky, pomůcky a já nevím co všechno. Mimo to i bary ať už pro heterosexuální lidi či homosexuály – ti byli označené vlajkama. Proházíte ulicí a všude, všude a všude je cítít tráva.
Byť někteří vnímají toto místo za pohoršující, já osobně jsem ráda, že jsem šla, protože mi to prostě přišlo zajímavý. Dozvěděla jsem se něco nového, viděla jsem víc než jsem teda chtěla, ale prostě je to zkušenost a patří to k Amsterdamu jako takovému. Pokud vás zajímá více, na internetu najdete spousta článků a na youtube najdete spousta videí. My jsme se asi po hodině výpravy nechtěně ztratili, takže jsme si prošli zbytek sami a pak šli pomalu na autobus a jeli zpět na hotel. Upřímně bych na tohle místo nikdy sama nešla, jsem ráda, že jsme s sebou měli našeho pilota. Přece jenom se v těch ulicích potuluje dost …. ehm …. ne dvakrát slušných lidí ba naopak hodně dealerů a zlodějů. Mimo to jsme viděli i spousta kluků, co měli rozlučku se svobodou. 😀 Upřímně bych asi jako ženská nerozdejchala, kdybych věděla, že můj nastávající se loučí se svobodou na tomto místě. No..

V životě jsem neviděla tolik kol. Lidé byli velice milí a příjemní, což člověka potěší.

Okamžitě jsem si vzpomněla na film “Hvězdy nám nepřály” nebo jak se to jmenuje v češtině.

Co mě mrzí, tak to, že jsme nestihli muzeum Anny Frankové, to je rozhodně na mém listu, kam se chci podívat příště. Byli jsme až moc daleko. A upřímně jsme měli toho plný kecky, jelikož jsme byli na nohách od 4 ráno. V Amsterdamu je o 3 hodiny méně než v Dubaji a samozřejmě jsme byli vzhůru více jak 24 hodin, takže si to dokážete představit.

Strašně fajn byla ta atmosféra Vánoc. Všude vánoční výzdoby, stromečky. Prostě nádhera. V Dubaji to není takové. To člověk jde do obchoďáku, kde vidí vánoční stromeček a říká si, jak je to divný.  Nevím no. Ale v Amsterdamu na mě dýchla vánoční atmosféra.

No a to je asi všechno.

Jediný, co mě dost překvapilo, tak jak lidé na nás reagovali, když jsme šli po letišti. Lidi se otáčeli, dětičky na nás mávaly, lidé fotili a točili jako divý. Člověk si připadal, jak hollywoodská hvězda.

Mimo jiné jsme dostali rozpis na další měsíc, takže mě čeká Indie, Pákistán, Maledivy, Kuala Lumpur, Manchester, Johannesburg a Dublin. Tak se těším. Ani na jednom z těchto míst jsem ještě nebyla.

No a tady je pár fotek 🙂

Posted by admin Leave a Comment
Filed Under: LIVING IN THE US

« Previous Page

Subscribe to Blog via Email

Enter your email address to subscribe to this blog and receive notifications of new posts by email.

Join 77 other subscribers

Categories

  • 2018
  • 2019
  • 2020
  • BABY FRIEL
  • EMIRATES
  • LIVING IN THE US
  • USA

Theme by 17th Avenue · Powered by WordPress & Genesis