Na letiště jsem přijela včas, ale ani já, ani Breck s Erikem, jsme nemohli NIKDE najít parkovací místo. Všechno bylo do jediného místa plné. Takže jsme museli přejet na dlouhodobé parkování a vzít autobus k terminálu. No a to by nebylo, aby by nepřišla sms, že Caleb přistál a že jsou na gate. Já celá nervózní, v jednu chvíli se mi chtělo brečet.

 

Oba dva jsme měli a máme nesmírnou radost. I když teda mě chvíli trvalo, než mi došlo. I teď mám momenty, kdy tomu stále nevěřím. V momentě, kdy začaly nevolnosti a jiné “příznaky” těhotenství, tak jsem tomu začala i věřit, ale i tak. Mám momenty, kdy koukám na ultrazvuk a furt si říkám, to není moje/naše. To není možný. Je to obrovský zázrak a oba dva jsme nesmírně šťastní.

   

Díky tomu, že jsem dala výpoveď v práci, tak jsem měla možnost vrátit se zpět do USO jako dobrovolník a také trávit volný čas s chlupáčema apod. Dost často jsem chodila na jahody! Pro ovoce bych teď zabíjela.

 

Také jsem měla obrovské štěstí, že mi holky uspořádaly “Bachelorette party”, protože jsem nikdy “rozlučku se svobodou neměla”. Původně jsme měly v plánu jet do Atlanty. To nakonec padlo. Jednak jsme plánovaly jet do Atlanty v době, kdy jsem nebyla těhotná a celkově jsme se domluvily bylo lepší zůstat tady. Takže jsme měly s holkama brunch u Breck doma, Caleb s Erikem se k nám na chvíli přidali, ale pak šli hrát videohry. My jsme vyrazily do Nashville zatímco chlapí jeli hrát paintball.

V Nashville jsme vyrazily do salónu na masaž, kosmetiku a profesionální make up. 😀 Musím se smát, když si vzpomenu na ten make up, protože to byl naprostý otřes. Všechny jsme se v autě okamžitě odlíčily. Vážně jsme vypadaly, jak kdybychom šly na Halloween někam a ani jedna z nás není zvyklá mít make up jako rocková hvězda.
Večer jsme zakončily v japonské restauraci. 🙂 A byl to fajn holčičí večer. Opravdu jsem si to užila.

A teď konečně k naší svatbě a víkendu v Savannah, GA ..

Datum naší svatby jsme vybrali podle toho, kdy měl Caleb 4denní víkend, jak tomu tady říkají. S tím, že jsme se rozhodli, že pojedeme v pátek brzy ráno do Savannah a v pondělí ráno zpátky. No, abych pravdu řekla, nečekala jsem, že to bude tak náročný víkend. Náročný po všech stránkách.

Celou svatbu nám plánovala moje kamarádka Haley, kterou jsem poznala díky mojí kamarádce Danielle, která nám svatbu fotila. Upřímně nejsem trpělivý člověk, neměla bych nervy plánovat svatbu už vůbec ne těhotná. Měla jsem úplně jiný starosti. Takže jsem nesmírně vděčná za to, že jsme měli Haley. Protože bez ní by ta svatba nebyla taková, jaká byla. A že to byla krásná svatba.
Měli jsme velmi skromnou svatbu a málo hostů. Pozvali jsme opravdu jen naše nejbližší a rodinu. Moje rodina bohužel na svatbu nedorazila, brácha měl zkoušky ve škole a plánují dorazit, až se narodí miminko, což je pro mě daleko, ale daleko důležitější.
Já jsem hlavně nechtěla velkou svatbu, protože jsem si to chtěla užít, chtěla jsem mít příležitost pokecat s každým z našich hostů a užít si to v klidu, bez stresu. 🙂

Pár dní před svatbou jsem zjistila, že máme špatný datum na rezervaci našeho hotelu. Takže jsem na poslední chvíli hledala ubytování na pátek, protože náš hotel byl plný. Neměli jediné místo. To znamenalo jediné a to, že v pátek jsme museli zůstat jinde a pak v sobotu se přesunout do našeho hotelu. Což byla taky sranda.

V pátek večer jsme vyrazili na večeři do Savannah. Já, Caleb, Breck, Erik, Leanna a Shawn. Večer to byl velice příjemný do chvíle, kdy jsme se s Calebem vrátili na hotel. Já jsem měla problémy týkající se těhotenství a dopadlo to tak, že mě Caleb v noci vezl na pohotovost. Zatímco jsem čekala na vyšetření, ultrazvuk a výsledky krevních testů, tak jsem se připojila na wifi. V tu chvíli mi přišla hlasová zpráva. Vzhledem k tomu, že tam nebyl žádný signál, tak Caleb se nabídl, že zajde ven a poslechne si tu zprávu. Jediný důvod, proč jsem chtěla, aby si tu zprávu poslechl byl ten, že jsem měla starost o naše chlupáče, kteří byli na hotelu. Při check-in nám řekli, že pokud by v noci štěkali nebo by si někdo stěžoval, tak buď za námi přijdou na pokoj nebo nám budou volat. Takže jediné, co mě napadlo, bylo to, že dělali bordel a volali nám z hotelu. No prd … Caleb přišel zpátky, v očích hrůzu, krve by se ho nedořezal s tím, že musí jet zpět na hotel a že bude hned zpátky. Okamžitě jsem věděla, že je něco špatně. Jenže on mi nechtěl říct, co se děje. Nakonec jsem to z něj dostala. Řekl, že mi volala nějaká ženská, že naši chlupáči utekli z hotelu a že běhají po ulici kousek od hotelu. A že prý jestli je náš pes KIRBY, že měl tohle jméno a moje číslo na obojku. Nebudu lhát v tu chvíli se mě krve nedořezal a já měla naprosto hysterický záchvat pláče. Caleb okamžitě zmizel a já zůstala na lehátku sama. Takže já jsem volala Breck, která to nezvedla, nakonec jsem volala skoro ve 3 ráno Erikovi, protože u něj vím, že jeho telefon vzbudí. Brečela jsem naprosto zbavená všech smyslů, že jsem v nemocnici na pohotovosti a že se mi ztratili chlupáči. Okamžitě sedli do auta a přijeli za mnou. Mezitím přijel Caleb zpátky do nemocnice. Když jel na hotel, tak neměl ani GPS a jeho telefon umřel. Takže se dostal zpět na hotel zázrakem. Nejdřív jezdil kolem hotelu, jestli náhodou neuvidí Nalu a Kirbyho. Nakonec jel zkontrolovat pokoj. NALA I KIRBY byli oba na posteli a spali. ANO, SPALI. Dveře byly zavřené a tihle dva byli v kómatu. V našem pokoji nic nechybělo, vše bylo, jak jsme to nechali, nic se neztratilo z kufrů. Když mi Caleb řekl o tom, co obsahovala ta hlasová zpráva, tak jsem nechápala, jak je možný, že by utekli z hotelu. Ano, Nala umí otevřít dveře, co jsou na kliku, pokud se ty dveře otevírají do pokoje. Dveře našeho hotelu jsem nemohla otevřít ani já, protože byly těžký a hlavně jsem dveře otevírala k sobě ne ven. Takže nedávalo žádný smysl, jak by mohli otevřít dveře, když dělalo problém i nám je otevřít.
Caleb volal na to číslo, co mi zanechalo zprávu, ale nikdo to nebral. Číslo ze Savannah, GA, jejich předvolba, věděli, jaký hotel a zmínili ulici, která byla vedle našeho hotelu. Po návratu z nemocnice na hotel jsem volala na recepci, jestli někdo nenahlašoval, že se tam toulají naši hafani. Absolutně nikdo nic. V 5 ráno, když jsem konečně vlezla do postele, tak mi přišla sms od té paní, co nám volala. Opět, jestli máme psa Kirbyho a že se on i Nala toulali venku. Okamžitě jsme odepsali, ale nikdy nám nepřišla odpověď.

Celá ta událost mi dala docela zabrat. Do teď ani jeden z nás nechápeme, jak je to možný. Hned ráno jsme se zbalili a vypálili z toho hotelu. Jeli jsme za ostatníma a na chvíli na pláž. A pak nás večer čekala rehearsal dinner, kterou pořádali rodiče Caleba. Po večeři jsme jeli zpět na hotel, vzali Nalu a Kirbyho ven a pak vyrazili na drink. Já na vodu, haha.

NO a přišel den D.

http://daniellegeorgephoto.com/2017/06/michaela-caleb-johnson-square-10-downing-savannah-georgia-wedding/ = na tomto odkaze se můžete podívat na více fotek a kratičký článek.

Já s holkama jsem se připravovala v našem pokoji.

Obřad byl v 5 hodin odpoledne. Caleb byl s Erikem celou dobu, aby se mohl připravit, protože jsme měli kolem 3 hodin odpoledne tzv. First Look pictures. Jednak jsme chtěli mít ten moment jen pro sebe a hlavně jsme měli focení ve Forsyth Parku. Původně měla svatba probíhat tam, ale nakonec jsme se rozhodli pro Johnson Square, protože to bylo blízko jak restaurace, kde probíhala hostina, tak kousek od našeho hotelu.

Holky měly trošku více času se připravit, protože společné focení s “bridesmaids” a “groomsmen” probíhalo ve 4 hodiny. Takže jsme měli hodinové focení před obřadem.

Když jsme šly s druhou fotografkou na recepci, kde nás vyzvedl náš řidič, tak jsem si připadala jak princezna. Děti na mě mávaly, kříčeli “tamhle jde nevěsta”, lidi mi chválili šaty nebo jak mi to sluší, mávali na nás, gratulovali mi … No samozřejmě mě to dojalo. Sedla jsem do auta a vtipně se mi dělalo špatně. Ne z nervů, ale moje “ranní nevolnosti” na mě udeřily velkým stylem. Takže jsem se to snažila v autě vydejchat.

Přijeli jsme do Forsyth parku, kde Caleb čekal před fontánou. Já jsem k němu šla zezadu. Kolem zrovna projížděl historický autobus s turisty, všichni začali fotit, tleskat, mávat a nakonec řidič zvonil. Samozřejmě mi ukápla slza a ne jedna. Nejen, že jsem se cítila jako princezna, lidi byli naprosto úžasní a mě až šokovalo, kolik lidí mi po cestě gratulovalo nebo chválilo, jak vypadám. Ale na konci stál ten nejúžasnější chlap pod sluncem. I teď mi tečou slzy, když si na to vzpomenu. Myslela jsem si, že nebudu citlivka a nebudu brečet. Přece jenom jsme manželé skoro dva roky. Ale i přes to, že už jsme svoji nějakou dobu, tak jsem to obrečela. A to ne jednou. Já naší svatbě říkala celou dobu FAKE svatba, ale nebylo na tom nic FAKE. Ba naopak. Tahle byla o to krásnější, protože tentokrát s námi bylo naše zatím nenarozené miminko. Ten pocit, že na mě čeká chlap mých snů a že já mám tu čest nosit pod srdcem jeho-naše dítě je a byl k nezaplacení. O to víc “special” ten den byl.
Když jsem k němu šla, tak proti mě šlo pár holek a chválily, jakého mám fešáka. Tak jsem poděkovala, ale musela jsem se tomu zasmát. 🙂

Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. JEHO REAKCE BYLA K NEZAPLACENÍ. Ten jeho výraz. (Jednu fotku uvidíte na blogu Danielle, má tam fotku) … Celý ten moment byl prostě dokonalý. V jeho očích bylo tolik lásky a štěstí..

Nafotilo se pár fotek a jelo se do jiného parku, tentokrát do toho, kde se konala naše svatba.

Jestli mě něco mrzí, tak, že tam nebyli naši chlupáči. Ale bylo takový horko, že to snad bylo i lepší. Ale jsem ráda, že jsem s nimi strávila vesměs celý víkend. Dostali pak doma kousek dortu.

Obřad byl rychlý, řekla bych, že nezabral víc jak 10-15 minut. Sliby jsme měli svoje. A když jsme u těch slibů.

Asi dva-tři týdny před svatbou jsem se zeptala Caleba, jestli má napsaný slib. A on že jo. Vpálil mi do obličeje, že ho má už skoro měsíc napsaný a že ho má v počítači a jediný co, tak ho musí vytisknout. Já se ptala z toho důvodu, že jsem svůj napsaný neměla. Jednak mi to přišlo nesmírně těžký a hlavně nemožný sepsat slib takový, aby opravdu vyjádřil, co cítím atd. Přijde mi, že žádná slova nejsou schopna zachytit to, co k němu cítím. Každopadně jsem si připadala jako debil a jako ta nejhorší ženská na světě, že ještě nemám slib napsaný. Takže jsem slib psala před odjezdem do Savannah. Dokončila jsem ho noc před svatbou, jelikož jsem s ním nebyla spokojená.
Jelikož jsem ho nechtěla číst z telefonu, tak jsem ho přepisovala v koupelně těsně před tím, než jsem odjížděla na focení do Forsyth parku. Taky jsem si říkala, že Caleb ho určitě bude mít na papíru a ne v telefonu.

Před obřadem mi Breck práskla, že Caleb ho měl v telefonu a že slib chtěl číst z telefonu a ona mu řekla, že v žádným případě. Nakonec jí Caleb poslal svůj slib a ona ho pro něj přepisovala před obřadem.
Druhý den jsme se o tom bavili s Calebem. Já jsem mu řekla jak a kde jsem přepisovala svůj slib a on se smál a povídá, že musí přiznat barvu. Tak říkám, ok, povídej. Vylezlo z něj, že mi lhal a SLIB napsal zatímco čekal na naše focení ve Forsyth parku. Prý mi řekl, že napsaný slib již má, protože si myslel, že mu dám čočku, kdyby ho napsaný neměl a že ho s tím budu otravovat, dokud ho nenapíše. Já se ptala jenom kvůli tomu, že jsem doufala, že ho napsaný nemá, abych se necítila blbě. 😀 Nakonec přiznal, že pak na to úplně zapomněl a uvědomil si to v momentě, kdy čekal na mě. Takže ho rychle sepsal hodinu před obřadem.
No, na to, že ho psal těsně před obřadem, tak to byl snad nejlepší slib, jaký jsem kdy slyšela. Caleb je nesmírně talentovaný, co se takových věcí týče. Je výborný, co se týče proslovů a jakýkoliv psaných projevů. Fakt má talent. Ale teda tohle bylo něco. A to nepíšu pro to, že to byl jeho slib pro mě. Opravdu mi vytřel zrak a mě ukápla nejedna slza.

Tady je pár fotek před obřadem.

 

Po obřadě následovalo focení a pak se šlo slavit. Já teda pila celý večer vodu, zatímco Caleb pil za nás oba, co za nás oba, za nás tři! 🙂

Musím říci, že to byl ale neuvěřitelný večer!

Tohle jsou jediné fotky, které mám momentálně k dispozici! 🙂 Více bude v následujících dnech. 🙂

Byl to určitě krásný víkend, i když náročný. Od návštěvy ER po celou událost, co se týče našich chlupáčů. Byla jsem ráda, že jsme byli zpátky doma a že se teď můžeme soustředit už jenom na naše rozrůstající se rodinu a brzké stěhování.

Taky jsme mu měli na konci června něco jako pouť. Caleb je velké dítě a samozřejmě si to nemohl nechat ujít. Každopádně si to chlapi velice užili. 🙂

Ale teda následně jsem toho litovala. MOJE RADA, nejezte FUNNEL CAKE, ať pak nemáte břicho jako já.

No a co se děje-neděje teď.

Caleb se konečně zbavil práce velitele, takže se konečně můžeme rozloučit s nočními či brzkými ranními hovory, různých problémů atd. Má o dost méně práce, byť teda toho teď mají pořád hodně, protože se vrací vojáci z mise. První dvě várky jsou již doma. Zítra nás čeká další. Na tuhle se zřejmě půjdu podívat i já. Vrací se Jake Leanně a Caleb nabídl, že půjde se mnou. Takže přemýšlím, že udělám LIVE stream z Welcome Home Ceremony.
Minulou sobotu jsme měli takový menší holčičí večer. Já o vodě, holky o víně. Udělala jsem večeři, bramborový guláš na přání. A když jsem ho vezla Calebovi do práce, tak jsem sjela z exitu a vtipně se zařazila mezi asi 4-5 autobusů plný vojáků, kteří se vraceli z Afghánistánu! 🙂

Jinak tedy nemáme žádné plány na dovolenou ani nic konkrétního na léto. Caleb nebude mít možnost dovolené a hlavně chceme odtud odjet co nejdříve. Máme v plánu být na začátku října pryč. Přece jenom já budu začínat tou dobou 8 měsíc těhotenství a tak se chceme přestěhovat co nejdříve to půjde. Teď jsme v procesu, kdy se snažíme zabalit co nejvíce věcí, které nepotřebujeme nebo nepoužíváme a cpeme to do garáže. Breck plánuje mojí baby shower na září, na což se moc těším. Nečekala jsem, že kdy nějakou baby shower mít budu. 🙂

A to je asi tak vše. 🙂

Píšu ten článek už nějaký dvě hodiny minimálně a Caleb zrovna dorazil domů. Takže já se jdu věnovat svému muži a chlupáčům!

Přeji krásný zbytek týdne!

Další článek snad bude dřív než za 6-7 měsíců..

V první řadě bych chtěla říci jediné … a to … JSEM NESMÍRNĚ ŠŤASTNÁ, že jsou svátky za námi!

Není žádnou novinkou, že v posledních měsících blog flákám ve velkým, takže se omlouvám, že tu nebylo a není nic ke čtení. Upřímně si nejsem ani jistá, o čem jsem psala naposledy, takže doufám, že se nebudu opakovat.

Také bych Vám touto cestou chtěla znovu popřát JEN TO NEJLEPŠÍ V NOVÉM ROCE, ať je rok 2017 lepší, jak ten rok uplynulý. Hlavně teda Všem přeji zdraví, to je asi to nejdůležitější! 🙂

Já nevím, jak Vy, ale já jsem po Vánocích úplně vyřízená. Tak nějak jsem se nemohla dočkat, až to šílenství skončí.
Abych pravdu řekla, tak Vánoce – nebo takové to období kolem Vánoc – pro mě nezačalo dvakrát hezky. Pokud sledujete blog či mojí FB stránku, tak možná tak víte o tom, že jsme se měli na jaře stěhovat do GA. No, tak se nikam nestěhujeme. Respektive stěhujeme, ale až někdy na podzim. Těšila jsem se, až vypadneme z týhle díry. Já to tu prostě nemám ráda. Jediný, co mě drží nad vodou, jsou moji přátelé tady. Jenže jak to tak chodí u armády, tak každý z nás se brzo odstěhuje jinam. A za další vidím na Calebovi, jak je neustále vystresovaný. I on sám potřebuje změnu a nemůže se toho dočkat.
Calebovi v práci vrazili kudlu do zad. Není podstatné, co se stalo-nestalo, stejně tak je to na dlouhé vysvětlování. Ale dost nám to zkomplikovalo život. Těšili jsme se na změnu prostředí, na barák a klidnější život – alespoň na chvíli (přesněji na 6 měsíců). Tím, že Calebovi nepodepsali papíry (které řekli, že dávno podepsali), tak přišel o místo ve výcviku na kapitána. Což bylo doplněno poznámkou o tom, že stejně může jít v říjnu, že to není “big deal”. Já v tu chvíli málem měla zástavu srdce, protože tím pádem hrozilo (a stále hrozí), že bude na misi celých 9 měsíců. Na což absolutně, ale absolutně nejsem připravená. Když Vám celý rok říkají, že Vás čeká 4-5 měsíců a pak najednou je možnost, že z toho bude 9? Já chápu, že tohle je práce mého muže, taky bych za tu dobu, co se známe, měla vědět, jak to v armádě chodí a naučit se s ničím, absolutně ničím, nepočítat. Samozřejmě je to ale těžký. Člověk se chytá i maličkostí a doufá v lepší. To víte, že když Vám někdo řekne, že Vás čeká 4-5 měsíců místo 9, tak skáčete 10 metrů vysoko. Pořád je tam maličká pravděpodobnost, že z původních 4-5 měsíců bude 9. Ale doufejme, že to tak nedopadne.
Momentálně ho chtějí poslat domů dříve než bylo původně v plánu. Měl se vracet konec března – konec května. Teď to vypadá, že bude doma do konce února. Chtějí, aby převzal práci našeho kamaráda a zůstal tu do doby, než se všichni vrátí a pak teda šel na výcvik, který se bude konat někdy v říjnu. Což znamená, že tak někdy na začátku září bychom se stěhovali do GA.
Tak jsem se těšila, až se budeme stěhovat. Přece jenom GA je moje srdeční záležitost. Měla bych to alespoň blízko za malým, mohla bych se častěji vidět s Julianou a dokonce i Péťa se vrací do GA, tak jsme holky s holkama něco podniknout.
Nejvíc jsem se ale těšila na to, až Caleb bude mít normální rozvrh. Žádný být v práci do 7-8 večera, žádný “výcviky” mimo domov, žádný stres. Potřebuje to jako sůl. Takhle nás čekal docela normální rozvrh, víc času pro sebe.
Abych pravdu řekla, kdybych tohle věděla, tak bych nevzala práci, kterou mám teď. Miluji děti, mám pár kolegyň, které naprosto zbožňuji, ale … Vzhledem k tomu, že plánujeme vlastní rodinu, tak jsem nechtěla pracovat s dětmi. Vzít tuhle pozici bylo výhodný hned z několika důvodů. Super hodiny v práci, blízko baráku a celkově mít něco, co mě zaměstná, zatímco Caleb je na misi. Měla jsem strach, jak bych našla práci, když jsme se měli stěhovat hned na jaře pryč. Kdybych věděla, že máme přes rok (tou dobou víc jak rok) v TN, tak bych si dala víc času najít něco jiného.
Dokonce jsem mohla jít i do školy, místo toho, abych dělala školu online.

ALE, jak řekla moje kolegyně a kamarádka Ms. Mika, všechno se děje z nějakého důvodu. Já můžu být ráda, že Caleb – snad – jede domů. Sice bude mít hooooooodně práce a bude toho na něj moc, ale alespoň ho budu mít doma. A to je to nejlepší, co mě/nás, mohlo potkat.
Přece jenom budu raději mít ho doma, mít vedle koho se probouzet/usínat, než být doma sama. Já nemít ty moje dva chlupáče, tak nevím, co bych tu sama dělala. Vzpomněla jsem si, jaký bylo chodit domů z letu, nikoho tam nemít, nikdo na mě nečekal. Tady mám alespoň Nalu a Kirbyho. Já tak ráda chodím domů teď, vždycky se těším, až mě ti moji miláčci přivítají doma. 🙂 Když jsme u těch chlupáčů..

Nala minulý měsíc oslavila svoje první narozeniny. Už je to velká holka. 🙂

Pozvala jsem na Nalinky narozeniny, Leannu, která přivedla Pippina. Nakoupila jsem jim dobroty a my s Leannou si dopřály dobré večeře a pořádné dávky Once Upon a Time. Nevím, jestli jsem to na blogu zmiňovala, ale Once Upon a Time je naše tzv. “Deployment show”. Domluvily jsme se, že na tu show budeme koukat jedině spolu. Jeden měsíc = jedna season. Zatím jedeme podle plánu. Jsme ve 3 sérii, někde v půlce. Do konce měsíce bychom měly skončit se třetí a začít 4. Já doufám, že stihneme 4 do doby, než se vrátí Caleb. Přece jenom potom už nebude tolik volného času. Kort když obě chodíme do práce, já mám k tomu školu a jakmile bude Caleb, tak bude zase víc povinností, i když pár jich ubyde a nebudu na všechno sama. 🙂
Každopádně, kdo neznáte Once Upon a Time, DOPORUČUJI!

Teď tedy k Vánocům..

Jak víte, dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli pořídit stromeček a nebo nepořídit. Teď pro změnu přemýšlím, jaká je nejdelší možná doba, kdy můžu mít stromeček doma. Nejenom, že se mi ho nechce vyhodit, ale hlavně se mi nechce sundavat všechny ty ozdoby. Ve finále budu mít strom do doby, než se vrátí Caleb domů. Brácha se smál, že schválně kdo sundá stromeček dřív, jestli já, nebo mamina. 😀 Tohle bude zajímavý souboj …

Také jsme v práci dostali dárečky od rodičů našich dětiček. Dostala jsem krásné dárečky, ale o to krásnější přání! 🙂

Tady jsou dvě fotky z práce. 🙂 Tyhle fotky jsou vyfocené po naší “vánoční schůzi-párty” … 🙂

A když jsem u Breck a Erika, tak takhle to vypadalo u nich na Vánoce.

Taky jsme měli první sníh.. Vydrželo to možná 3 hodiny. Jinak poslední 3 týdny se počasí zbláznilo. Skáčeme z 24 stupňů na -8, pak zase na 20, pak zase pod nulu …. Taky jsem to dvakrát odnesla. Pár dní zpátky mě poslali z práce domů, protože mi bylo zle. Já měla strach, aby na mě nelezla chřipka, tak jsem odpadla. No a teď minulý víkend se to zase vrátilo. Já tyhle změny počasí nesnáším moc dobře. K tomu nepomáhá to, že na Vás celý den chrchlají děti. Každý chrchlá, teče mu z nosu atd.

No … a to bych řekla je vše. Určitě by se ještě něco našlo, ale je skoro půlnoc a já zase ráno budu čumět jak vocas, až mi bude zvonit budík. A to už mám dvě a půl hodiny napuštěnou vanu … Nějak jsem se zapomněla u toho psaní.

Tak nic!

Já doufám, že brzo bude zase chvíle sednout si k blogu, něco málo napsat. Snad to bude článek o Calebovo návratu. 🙂

Přeji všem krásný “skoro” začátek nového týdne!

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor!

Po sto letech jsem konečně našla chvíli na blog! 🙂

A od té doby se toho stalo SPOUSTA!

Samozřejmě, že si nepamatuju půlku věcí, o kterých jsem chtěla napsat. Vesměs celé léto jsme byli v jednom kole. Dovolená, různé výlety, akce a spousta dalšího.

Dovolenou jsme letos strávili na Floridě (Sarasota, Siesta Key). Cestou na Floridu jsme se zastavili v Georgii, kdy jsem měla možnost se podívat na mojí HF a především Roberta a zavzpomínat na dobu Au Pairkování. Na dovolené jsme byli jenom týden, protože Breck musela do práce. Ale i tak to nemělo chybu a my jsme si užili naprosto úžasnou dovolenou. Fotky jsem dávala na FB, takže kdo sledujete mojí FB stránku, tak tam najdete veškeré fotky. Sem jich dám jenom pár.

Kromě toho jsem chodila celé léto do USO a netrpělivě čekala na to, až mi přijde pracovní povolení. K mému překvapení šlo všechno rychle. Pracovní povolení + Advance Parole (vesměs je to povolení k vycestování z USA, což já chtěla jenom kdyby náhodou se nedej Bože něco stalo a já potřebovala domů) přišlo k mému překvapení rychle. Tou dobou jsem byla kamarádkou doporučená na pozici koordinátorky v jedné z Au Pair agentur. To dopadlo dobře, práci jsem získala. Vesměs jsem šla do toho především z toho důvodu, abych neměla díru v životopise. Celý ten jejich výcvik jsem dělala asi 2 týdny, protože jsem neměla vůbec čas. Bylo toho hodně, co se týče starostí ohledně mojí zelený karty a obíhání úřadů a bank. Ten výcvik nebyl težký, alespoň převážná většina pro mě byla jednoduchá už jenom z toho důvodu, že jsem Au Pair byla kdysi dávno, stejně tak sleduji skupinu, co jsem před pěti lety založila. 🙂

Ještě před tím, než mi přišla karta s pracovním povolením, tak přišla pozvánka na pohovor na zelenou kartu. Samozřejmě, to bych nebyla já, abych to neměla komplikovaný. Vtipně datum pohovoru byl v době, kdy Caleb byl (stále je) na výcviku. Takže já jsem od tý doby strávila dost dlouhou dobu na telefonu s USCIS, stejně jako jsme s Calebem psali dopis na pobočku USCIS, kam máme přijet na pohovor. Ptali jsme se, co máme dělat, že Caleb bude na výcviku, ze kterého ho bohužel neomluví, že je to nesmírně duležitý výcvik před misí atd. Vtipně nám přišel dopis s tím, že na NAŠI žádost pohovor zrušili, což mě nesmírně vytočilo, protože jsme rušit nic nechtěli. Nakonec vše dobře dopadlo a po třech týdnech nám přišlo vyjádření, že nám schválili změnu datumu a následně nás pozvali na pohovor v říjnu. Díky Bohu v době, kdy Caleb bude ještě v USA!

Když jsem řekla Calebovi, že začínám školu příští měsíc a že mám vesměs dvě práce, tak si klepal na čelo, jestli jsem normální a proč si nedám pauzu. No nevím, mě to po Emirates stačilo. Bylo super chodit do USO, USO mám ráda a určitě plánuji čas od času chodit pomáhat, mám víc jak polovinu hodin splněnou na to, abych dostala dopis od prezidenta USA, a jsou tam lidé, se kterými ráda pracuji a kteří se stali mojí druhou rodinou! 🙂 Nebudu lhát, ale chybělo mi vydělávat si, mít “vlastní” peníze. My teda fungujeme tak, že, co je moje, to je tvoje, neexistuje žádný “moje peníze”, “Calebovo peníze”. Jsme manželé, máme společný účty v bance. Ale prostě chybělo mi přispívat do domácnosti. Do nedávna to byl Caleb, co mě vesměs živil. A já prostě nejsem člověk, co se nechá takhle vyživovat, haha. Navíc, před rokem, když jsme se brali, tak mi Caleb tak trošku oznámil, že by rád, abych byla doma s dětma, až je budeme mít, takže si nepřeje, abych pracovala. Takže já chci využít toho, že momentálně děti nemáme a že mám možnost vydělat a ušetřit dost peněz. 🙂

A takhle probíhají přípravy plesu a dekorace.

Mimo tohle všechno jsem byla tohle léto velice aktivní, co se týče Ranger School. Jsem adminem ve skupinách na podporu vojáků v Ranger School. Letos jsme rozšířili podporu na vojáky, kteří jsou posláni do USA na tento výcvik z různých koutů světa. Už jsme měli i vojáka z ČR a já tak měla jedinečnou příležitost poznat novou kamarádku, Danču, která se nechala inspirovat skupinami v USA a snaží se rozjet skupiny na podporu vojáků AČR.

No a to je tak ve zkratce asi všechno! 🙂 Čeká nás hodně náročný měsíc a já asi budu méně aktivní. Pravděpodobně nebudu psát další článek, dokud Caleb nebude na misi. Nejenom, že mi přijede rodina, plánujeme výlet do Georgia za mojí HF a Robertem, ale taky budu chtít strávit veškerý čas s Calebem. Pokud vše půjde dobře, tak v listopadu přiletí Demetra! Jak mi ta holka chybí … To snad není ani možný! Tak držte prosím palečky, ať to vše dobře dopadne! A já zkusím napsat další článek co nejdřív to půjde.

Mějte se zatím hezky! 🙂

Well, HELLO, HELLO!

K mému překvapení usedám na gauč s “compjůtrem” v ruce, připravená sepsat všechny zážitky z uplynulých dní. Když jsem pracovala na mém posledním článku, tak jsem si říkala, že mi to zase bude trval celou věčnost, než se dostanu k novému článku. Pravděpodobně mě popohnal fakt, že 1. Budeme odjíždět na Floridu z čehož plyne, že po dovolené zase bude milion věcí, o kterých budu chtít napsat 2. Jsme v poslední době neustále něco podnikali a já mam tak neskutečně moc FOTEK a zážitků

Život/léto v TN.

Mám dojem, že jsem to zmínila několikrát, ale život v TN/KY mě moc neuchvátil. Na otázku “Jak se ti tady líbí” odpovídám zásadně, že to není nic, z čeho by si člověk měl sednout na zadek. TN/KY prostě není nic pro mě. Je fakt, že jsem asi zhýčkaná životem v Atlantě a samozřejmě se na mě podepsalo veškeré to cestování. Všechna ta krásná místa, nádherné země a skvělá města, která jsem navštívila v posledních dvou letech.
Místo, kde žijeme, zásadně nazývám “In the middle of nowhere”. Prostě kde nic, tu nic. Když tohle někomu řeknu, tak okamžitě řekne “Ale co Nashville, můžeš jet do Nashville, ten není daleko”. Tak já nevím, Nashville je super místo, je to “něco jiného” než na co jsem byla kdy v USA zvyklá, jiní lidi, jiný styl života. Prostě je to tu trošku jiný. ALE! Nashville se dá procestovat během dne, když na to přijde. Respektive vidět takový to “důležitý”. Když jsem tu byla poprvé (kdysi dávno jako Au Pair), tak jsme sem jely s holkama na víkend. Podotýkám, že druhý den jsme nevěděly, co dělat. Prošly jsme celý město, vyjely i trošku mimo, podívat se na kukačku. Přišlo mi, že víkend stačil – a to bohatě. Samozřejmě se najdou lidé, kteří v tomto se mnou souhlasit nebudou. Budiž. Každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného a stejně tak se každému líbí něco jiného.
Přijde mi, že na jednu stranu tady není toho moc dělat. Dneska za mnou přijela Juliana s Carol a já upřímně netušila, kam je tady mám vzít, co by stálo za to vidět.
Pro Caleba je ale tohle místo hotový ráj na zemi. Už jsem to psala několikrát, on je přesně ten typ člověka, co by nejraději bydlel na samotě u lesa, daleko od civilizace. Já jsem pravý opak. Potřebuji ruch, potřebuji takový ten život města. Například život v Dunwoody (kde jsem žila s mojí HF) mi přišel naprosto perfektní. Nádherný místo, menší město na okraji Atlanty. Do centra Atlanty to bylo cca půl hodinka. Naprosto, ale naprosto ideální. Všechno po ruce. Od parků po já nevim co.
Tady člověk musí skoro hodinu do Nashville a taky to není žádný šlágr.

Jsem ráda v přírodě, ale taky nejsem člověk, co má potřebu každý víkend chodit na ryby. Caleb naopak rybaření zbožňuje. Uklidňuje ho, baví ho to.. Má rád ten klid a TICHO (obzvlášť pokud já zůstanu doma a on jde sám, to je pak TOP! Protože já tu hubu nezavřu :-D)
Nevadí mi jít sem a tam s ním. Nejsem velká rybářka, nemám na to trpělivost, nebaví mě sedět a čekat na sebemenší signál, že nějaká rybka požírá mojí žížalu. Kdybyste se zeptali Caleba, tak by Vám řekl, že jediný, kdy si užívám rybaření je, když chytím rybu a když to netrvá celou věčnost. Jakmile vidím, že teda něco tam dole zápasí s tou žížalou, tak bych mu nejraději vyrvala prut z ruky. Jakmile ale se nic neděje, tak já koukám neustále na telefon či na hodinky a modlím se, aby řekl, že půjdeme konečně domů. 😀

Další velký hit je tady lovení. Nejsem toho velký fanoušek. Nemám zájem lítat po poli s puškou a střílet na Bambiho. Kamkoliv jdete do obchodu, tak mají TUNU vybavení na lov, všechny ty hadry – nejlepší jsou ty v růžový barvě. Normálně mi to pije krev a radši bych šla ven v pytli na brambory než v tomhle. Někomu se to třeba líbí, ale kolikrát mi přijde, že tady člověk nic normálního na sebe nesežene. 😀 Rozhodně to teda není něco, co by mě zaujalo a co bych tu chtěla ve svým volným čase dělat.

Chybí mi tu restaurace, pořádný restaurace tím myslím. Ne fast food občerstvení, ne místa jako “Olive Garden”, “Logans” apod. Pokud člověk chce na “lepší” večeři – DATE NIGHT – tak musí do Nashville.

ALE … 

Co je fakt super, tak spousta možností kempování. Já totiž kempování naprosto miluju. A upřímně doufám, že vyrazíme pod stan alespoň na víkend nebo na pár dní během Calebovo dovolené. Teď jsme vyrazili “sjíždět řeku”. A musím říct, že jsem si to nesmírně užila, pominu-li fakt, že jsem se při pokusu vyskočit zpět na ten kruh ztratila moje oblíbené sluneční brýle, jelikož jsem se s tím kruhem převrátila. 😀
Ale to bylo fakt SUPER. Nevěděla jsem, že je tu taková možnost. Breck s Erikem navrhli, že bychom mohli něco podobného vyzkoušet, tak jsme sedli jednu sobotu do auta, nabrali je doma a vyrazili na řeku.

  Pro citlivé čtenáře prosím PRESKOČIT – Začátek našeho výletu nebyl nejslavnější. Po cestě jsem přejela veverku a málem tak způsobila nehodu. Respektive jedu a za mnou jel Bryan na motorce. Nevěděl, jak se na místo určení dostat, tak se rozhodl, že pojede za náma a já ho navedu. Klasika. Jedu, jedu, jedu … najednou vidím veverku, jak mi běží přes cestu. Zastavila se, vyměnily jsme si oční kontakt, potvora se rozběhla a bump bump. Teď někdo by možná řekl, že proč jsem nezabrzdila. No asi takhle. Modlila jsem se, aby se ta veverka znovu nerozběhla. Takhle už jsem přejela veverku jednou, když jsem jela s Robertem ze školky domů. Naprosto stejný scénář. Bohužel, k mé smůle, se veverka rozběhla mě přímo pod kola. Mohla jsem prudce zabrzdit čímž bych pak měla motorku v ….. mého auta a Bryana pravděpodobně na střeše. A jelikož z náma jelo víc lidí, tak to prostě nepřipadalo v úvahu. Bryan mi pak řekl, že i tak málem došlo k nehodě, protože moje kola veverku vystřelila přímo na něj, takže musel zamanévrovat. No všechno, skoro teda, dobře dopadlo. Já samozřejmě z toho byla hotová celý den.

Přijeli jsme na místo, zaparkovali, schovali veškeré věci do auta a vyrazili zaplatit náš výlet. Půjčovali jsme si ty kruhy, stejně jako jeden přímo na nás chladič, který byl plný jídla a alkoholu. Pak pro nás přijel školní autobus a odvezl nás na místo činu.

To bylo po druhé v životě, co jsem jela školním autobusem. Abych pravdu řekla, tak mě mrzelo, že jsem telefon nechala v autě – byť to bylo to nejlepší a nejchytřejší řešení vzhledem k tomu, že se se mnou ke konci kruh převrhl při mém neuspěšném pokusu dostat se zpátky do něj.
Tak příště! 🙂

Pán nás dovezl k řece, vysvětlil nám co a jak, co máme, nemáme dělat, jak se máme a nemáme chovat, kolik máme času a tak dále. Pak nám dal veškeré potřebné vybavení, co jsme si zaplatili na vypůjčení a šlo se na věc.

Trvalo nám asi hodinku a půl, skoro dvě dostat se do cíle. Každopádně to stálo za to a my jsme si to nesmírně užili. Teď přemýšlíme, že půjdeme znovu, tentokrát v GA. Chystáme se do Atlanty v pondělí a Juliana navrhla, že bychom mohli tohle podniknout znova. 🙂

Večer jsme pak vyrazili na ryby. Caleb byl nadšený jako malý kluk, protože Erik v životě na rybách nebyl. Já “naučila” Nalu plavat, takže to byl WIN:WIN. Respektive jsem s ní šla do řeky dost hluboko na to, aby přišla na to, že vlastně plavat umí celou dobu. 🙂

Celkově to byl úspěch. Caleb chytil pár ryb, naučil Erika chytat ryby, ten mimochodem ulovil svou první rybičku a já si odvážela vesměs cizího psa. Vezla jsem Nalu krásně čistou, bílou … Vracela jsem se s hnědým psem, který tentokrát neměl zájem se koupat. Nejenom, že při jejím koupání jsem musela 3x vypustit a napustit vanu, několikrát ji chytat po celým bytě, také jsem se při tom vesměs vykoupala já a následoval úklid koupelny, která vypadala jak po konci světa. HNUS. 😀 Samozřejmě došlo na “Pomůžeš mi prosím vykoupat Nalu?” “Nala je tvůj pes” …. No dobrý, však já mu to vrátím až bude mít corgiho. (Pokud vůbec corgi bude, snažím se prosadit ECGR – English Cream Golden Retriever)

Taky tu máme krásné počasí, takže neustále grilujeme a připravujeme naše psí miláčky na dovolenou na Floridě. 🙂 Nejraději bych však vzala všechny moje kamarády opejkat buřty. 🙂 Vím o obchodě v Atlantě, kde se dají sehnat alespoň německý, tak by nebylo od věci je představit opejkání buřtů až budeme na Floridě.

Tak a teď k FAMILY PT. Calebovo “company” pořádala tzv. Family PT. Bohužel zatím nemám k dispozici fotky, ale alespoň mám tu, kde jsem Calebovi vrazila do obličeje “koláč” vesměs “talíř plný šlehačky”.
Naše FRG pořádalo FAMILY PT day jednak pro to, aby jsme my, manželky/manželé, děti a já nevím kdo všechno, měli možnost poznat něco z jejich dne. Spousta vojáků přivedlo svoje 4nohé miláčky (stejně tak my přivedli Nalu), bylo tam relativně dost dětí a pár manželek/manželů.
Postavili nás do “formace” v první řadě stáli vojáci s jejich rodinama a za náma byli všichni, co nikoho nepřivedli. Přišla na řadu “rozcvička” … Pak následovalo rozdělení do týmů a následně jsme šli plnit různé cvičení. Jedno cvičení bylo například šplh po provazu, další bylo běh se zbraní. To jsem podstoupila já s Calebem i Nalou. Vzali jsme zbraň do ruky, samozřejmě to nebyla pravá zbraň, ale mají takový “náhražky”, co občas používají. My dokonce máme i jednu doma, daleko větší a daleko těžší. I tak se tahle věcička pronesla. Vesměs jsme měli běžet, spadnout na zem, zaměřit a dělat, že číháme/střílíme, pak se rychle zvednout a zase na zem a takhle to člověk opakoval. Bylo tam toho spousta. Pak jsme měli opět formaci. Tentokrát jsme se protahovali.
Následovala snídaně. Takže jsme se všichni odebrali najíst. Pravidlo je, že první jí vojáci a jejich manželky/děti až po nich přicházejí na řadu “officers” a jejich manželky. Takže my jsme seděli a čekali, až na nás přijde řada. Já teda jedla po cestě na základnu, takže se ládoval jenom Caleb a Nala.
Pak přišla na řadu aukce. Vesměs šlo o to vybrat peníze pro FRG – FRG pak sponzoruje různé akce, část financí jde na pořádání plesu, pak na “care packages” pro vojáky, kteří jsou na misi a spousta dalšího!
Aukce probíhala následovně. Kdokoliv mohl navrhnout člověka, který dostane “koláčem” do obličeje. Kdo nabídl nejvíc peněz měl tu čest dopřát dotyčnému šlehačku. Caleb se smál, že jeho nominovat nikdo nebude, že je na všechny hodnej v práci a je oblíbený (což je pravda), jenže na to já mu řekla, že už jenom z toho důvodu, že tam jsem já, ho někdo nominovat bude. No co jsem říkala, jeho velitel ho nominoval, zaplatil 75 dolarů a pak zavolal mě. Vzal můj telefon z ruky, podal mi talíř plný šlehačky a za povzbuzování všech přítomných jsem Calebovi vrazila talíř plný šlehačky do obličeje. 😀 Nala mu to později slízala z obličeje. Zasmáli jsme se všichni. I Caleb se tím bavil. Je pro každou špatnost a rozhodně je typ člověka, co rád přispěje pro dobré účely. 🙂

Mě se to upřímně líbilo. Celkově celé to ráno bylo fajn. Těším se až bude “SPOUSE DAY” to nás vezmou do práce, budeme si moci vyzkoušet různé úkoly a celkově zažít den v práci, vidět, co dělají atd. 🙂

Také jsem konečně vytáhla veškeré fotky, které jsme vyfotili na palubě či pohledy, které jsem nasbírala a “nalepila” je na stěnu. Následně mi Caleb dal na zeď i mojí mapu, kam jsem postivně připíchla veškeré destinace, kam jsem letěla jako crew. Trošku jsem se k tomu dokopávala, přece jenom mi lítání chybí, užila jsem si spoustu srandy a navštívila spoustu krásných míst a mám tak vzpomínky na celý život. Řekla bych, že je to trošku citlivý téma, protože jsou momenty, kdy mi to zkrátka chybí. Vždycky jsem snila o tom být letuškou a byla jsem hrdá na to, když se mi to podařilo.
(A ano, plánuji o tom napsat článek. Zatím jsem se k tomu nedostala. Jedna věc je ta, že teď stěží stíhám psát normální články, mám toho víc než dost ve svém soukromém/normálním životě a taky asi potřebuju na to mít náladu. Jak se znám, tak to obrečím, protože prostě jsem v oblacích nechala kus svého srdce. Jeden z důvodů, proč teď píšu článek je ten, že Caleb není doma. Kdykoliv doma je, tak rozhodně nechci sedět na počítači. Slíbila jsem ale, že o tom napíšu a svoje slovo dodržím. Napsat o tom chci.. 🙂 )

A teď konečně k uplynulému víkendu. S holkama jsme musely do Nashville (je tu European Wax Center) a napadlo nás, že vezmeme naše chlapy s tím, že Breck pozvala ještě pár jejích přátel. Ve finále nás byla početná skupina lidí. První zastávka – TAVERN. Naprosto úžasný místo. My tam s holkama už byly na obědě, když chlapi byli pryč. Tentokrát jsme ale vyrazili na brunch. Mají 1+1 zdarma na Sangria, Mimosa atd. Jelikož nemám ráda vajíčk a většina jídel byla plná vajec, tak jsem si dala pretzel pancake! Nejsem prostě fanoušek omelet, míchaných vajíček atd. Tohle byla ale perfektní kombinace sladkého a slaného!

Následovalo toulání se po barech, dokud jsme neměli dost. Kdo viděl Snapchat, tak si nemohl nevšimnout toho, že Caleb odpadl jako první. Respektive byl tak unavený, že usnul. Ten chlap by potřeboval vyrůstat v Evropě, my vydržíme daleko víc! 🙂  Hlavně na Moravě!

Poznali jsme chlapa, co byl blízký přítel a zároveň BOSS jednoho páru, co se k nám připojil. John je člověk, co má obrovskou stavební firmu v USA. Staví baráky po celým Nashville, ty jeho baráky tam rostou jak houby po dešti. Luxusní baráky.. Aby jsme si všichni dáchli, tak jsme se přesunuli do jednoho baráku, kde jsme dál hráli hry – HEADS UP (naprosto boží hra, kterou jsem si stáhla teď do telefonu) – byť teda pro mě to bylo trošku těžší, pak jsme hráli jiné hry. John pak zamluvil místa v restauraci. Netušila jsem, kam jedeme. A upřímně mi to bylo jedno. Vzal nás do jedné luxusní sushi restaurace. A musím říct, že jsem snad lepší sushi v životě neměla. Z nějakého záhadného důvodu nás nenechal zaplatil a když jsem viděla ten účet, tak mě málem trefil šlak. Neznám snad jediného člověka, co by si mohl dovolit zaplatit 1300 dolarů!!! za večeři. Naprosto směšný … Vzpomněla jsem si tak trošku na Dubai abych pravdu řekla.

Druhý den nás John pozval na jeho loď. On a jeho dva kamarádi plánovali vyrazit na lodě s jejich rodinama a přáteli. Pozvali nás všechny, abychom se k nim připojili.
Takže druhý den ráno v 8 volá Breck, ať vstáváme, že vyrážíme. Takže my jsme se oblíkli a sedli do auta. Jeli jsme cca hodinu do Nashville – respektive kousek od Nashville, kde jsme nasedli do jednoho auta a vyrazili na místo určení. NAPROSTO nádherný místo. Fakt, jedno z nejkrásnějších míst, který jsem kdy viděla tady v TN. Absolutně to nemělo chybu! Tady už jsou fotky z celého dne.

Co Vám budu povídat, naprosto nááááááádherný odpoledne strávený s úžasnou partou lidí… Největší pecka byl závěr po večeři.
John při příjezdu na místo píchnul s tím, že teda vymění kolo až se vrátíme. Když přišel čas jet domů řekl jeho manželce, aby vzala loď a jela jí zaparkovat než budou moci ji naložit na jeho truck. Jelikož nám řekli, že to bude trvat dobrých 30 minut, tak řekla, ať se k ní přidáme. Vlezly jsme všechny holky na loď s tím, že teda pojedeme zaparkovat. No Natasha se na nás otočila a povídá, že se pojedeme projet, že máme stejně půl hodiny. Takže jsme pustili muziku na plný koule a jelo se. My jsme si to naprosto užívaly. Západ slunce, plavba po jezeře, co víc si přát. Pak říkáme, že je na čase jet zpátky. No, vtipně jsme se ztratily. Teď Natasha nervy, že neví, jak zapnout světla, že neví, jak se dostat zpátky a že jsme vesměs v prde.. Po chvíli ježdění kolem jsme zastavily nějakýho chlapa na lodi, který byl naštěstí ochotný nás navigovat zpátky. Nejdřív přelez na naší loď a zapnul nám světla a pak nás navigoval do přístavu. Tou dobou už nám několikrát volali, kde jsme, co děláme, proč nejsme tam, kde jsme měly být… Nakonec to vše dobře dopadlo! 🙂

Po příjezdu domů jsme odpadli a pondělí tak pro nás byl takový menší “lazy day”, jenom samé válení. Já teda jela na šichtu do USO, ale po návratu domů jsem odpadla zatímco Caleb sledoval jeho show s Nalou. Probudila jsem se a našla je takhle …

No a dneska jsme měli návstěvu! Přijela Juliana s Carol! 🙂 Nejdřív přijely teda k nám domů, aby viděly, kde to teda žijeme a hlavně podívat se na Nalu. Chvíli jsme poseděly u nás a pak jsme vyrazily na oběd do Nashville. Já jela zvlásť, abych mohla jet domů dřív, jelikož holky zůstávaly na noc v Nashville. Chtěly jít obejít bary, protože Carol tu nikdy nebyla.
Šly jsme do Hard Rock Cafe, kde jsme se pořádně najedly. Odtud jsme pak šly projít Broadway a okolí. Já teda šla jenom na chvíli, protože jsem chtěla jet domů. Nechtěla jsem Nalu nechat doma až moc dlouho, potřebovala jsem s ní zajet do Petsmart(u) a samozřejmě počkat na manžela. 😀
Tady je pár fotek z Nashville.

TONGUES OUT TUESDAY = TOT ! 🙂

Přejeme krásný začátek nového týýýýýýdne!!!! 🙂 Další článek bude po dovolené!!!!!!!