You are here: Home / Archives for LIVING IN THE US

Montgomery, AL (+Fort Benning)

 

 

Konečně jsem si našla chvíli sednout si k počítači a dopsat článek z našeho výletu do Montgomery, AL. Protože to bude opět kratší článek, tak jsem se ho rozhodla spojit s návštěvou mých rodičů ve Fort Benning. Nic extra dlouhého, jenom pár řádků a fotek.

Původně jsme měli v plánu vyrazit na Floridu. Panama City Beach a Destin jsou od nás cca 3 až 3.5 hodiny autem, což je NIC. Jelikož jsem ale musela do Atlanty na konzulát vyřídit dokumenty pro žádost o český oddací list, tak jsme vyrazili o trošku blíž a to do Montgomery, AL.

Montgomery je od roku 1846 hlavním městem státu Alabama a je pojmenováno po Richard Montgomery. Taktéž bylo v únoru v roce 1861 vybráno jako hlavní město Konfederovaných spojených států a to do května téhož roku. V polovině 20 století pak bylo Montgomery hlavním centrem protestů a hnutí za občanská práva afroameričanů jehož hlavním a vůbec nejznámnějším vůdcem byl Martin Luther King, Jr. 

V Montgomery se také nachází Alabama State University a Auburn University at Montgomery. Také v současné době je v tomto městě velká přítomnost vojenských příslušníků vzhledem k blízkosti jedné z Airforce základen.

Po příjezdu do Montgomery naše cesty směřovali rovnou ke kapitolu, kde jsme zaparkovali a vyrazili se projít kolem města.

Alabama State Capitol

19. prosince roku 1960 byl kapitol deklarován národním historickým památníkem (National Historic Landmark). National Historic Landmark (NHL) může být budova, čtvrť, místo aj. Je to místo, které je oficiálně uznáváno vládou Spojených Států za jejich historický význam. Pro představu. Z více než 90 tisíc památek, které jsou uvedeny v národním rejstříku historických míst (National Register of Historic Places = NRHP), pouze cca 2500 je uznáno za NHL. Právě kapitol státu Alabama je uveden v rejstříku NRHP jakožto First Confederate Capitol.

Dohromady stát Alabama měl 5 kapitolů. Ten první stál na tom samém místě, jako ten dnešní, jenže vyhořel po dvou letech. Nynější budova kapitolu byla dokončena v roce 1851. Jak to vypadá uvnitř se můžete podívat zde: https://photos.google.com/share/AF1QipPi3qiUr9uIWs_UwFifHlU2tavE72j8XtAepjhMxgcE8xu0YocGPVkEmMDYM6-Log?key=OU1kVERKdElSWXA1ZFdfZnZsN1R6QklaUXRKSXZ3

  

Tady je pár fotek z okolí kapitolu. Musím říct, že ulice byly prázdné, skoro žádný lidi, klid a ticho! 🙂

Co tedy stojí za vidění v Montgomery? 

  1. Alabama State Capitol
  2. Civil Rights Memorial
  3. Riverfront Park
  4. First White House of the Confederacy
  5. Museum of Alabama
  6. Dexter Avenue Baptist Church

Určitě je ale toho k vidění více! 🙂

Dexter Avenue Baptist Church

Museum of Alabama

 

 

First White House of the Confederacy

PRVNÍ BÍLÝ DŮM KONFEDERACE byl rezidencí prezidenta Jefferson Davis a jeho rodiny. V současné době je otevřen veřejnosti. V roce 1974 byl zapsán do seznamu NRHP a v roce 2012 pak v Alabama Register of Landmarks and Heritage (ve zkratce se tomu říká Alabama Register). Více o historii se můžete dočíst zde: http://www.firstwhitehouse.org/history/ .

 

Poté, co jsme si prošli trošku Montgomery jsme vyrazili do Florala City Park asi 20 minut od Montgomery.

Nejenom, že je to nádherný park, kam můžete vyrazit na ryby nebo kempovat, tak zde se nachází i fiktivní městečko Spectre. Právě tohle je lokalita, kde se natáčel film BIG FISH nebo-li Velká ryba. Film natočený režisérem Tim Burton z roku 2003.

trailer: https://www.youtube.com/watch?v=M3YVTgTl-F0

Pokud máte rádi kozy, tak to je místo pro Vás! 😀 Nebyla jsem tam jediná koza, bylo nás tam požehnaně. 🙂 Abych pravdu řekla, tak mě víc zajímaly ty kozy, než Spectre.

 

Měli jsme bohužel jenom chvíli na to, abychom se podívali po Montgomery a okolí. Je to cca hodinu a půl od nás, takže jsme strávili cca 3-4 hodiny v autě a tou dobou byla u nás Calebovo mami, která přijela tak, aby měla možnost poznat moje rodiče s bráchou.

 

Pár dní před tím jsme po cestě na letiště vyrazili do Lilburn, GA a pokud budete někdy v Atlantě nebo blízkém okolí, tak určitě také stojí za to se tam zajet podívat.

The BAPS Shri Swaminarayan Mandir

 

Fort Benning, GA

Tohle je asi pro většinu lidí možná nezajímavé místo, ale pro lidi, co mají rádi historii, muzea a zajímají se tak nějak o armádu, tak určitě stojí za vidění Infantry Museum a okolí, kde jsou různé památníky a tanky. Pokud se nepletu, tak můj táta, když byl na vojně, tak jezdil s tanky, takže ten byl jak malý kluk, když jsem ho vzala omrknout ty, co máme těsně před vjezdem na základnu.

(První dvě fotky nejsou moje, nikde nemůžu najít svoje)

 

National Infantry Museum 

Je otevřeno úterý až sobota od 9am – 5pm, neděle pak od 11am – 5pm. V pondělí je muzem zavřené kromě Memorial Day 2018 (takže dnes), Den nezávislosti (4. červenec 2018) a Veterans Day (11. listopad 2018).

Vstupné se neplatí, ale “doporučuje” se dát alespoň 5 dolarů na osobu jako dobrovolné vstupné.

Před vstupem Vás prohledají jako kriminálníka, ale to je samozřejmě z bezpečnostních důvodů a je zcela pochopitelné, proč se tak děje. Takže pokud vyrazíte, neberte si s sebou batohy, tašky. Malé kabelky nevadí, ale jinak cokoliv většího nechat v autě. Stejně tak nesmíte do muzea s jídlem nebo pitím. Také není problém s kočárkem nebo invalidním vozíčkem. Je to tam moc hezky udělaný a přístupný jak pro kočárky, tak vozíčky.

Moc jsem nefotila, ale pár fotek přece jenom mám.

více fotek naleznete zde: http://nationalinfantrymuseum.org/exhibits/

My jsme si s bráchou vyzkoušeli combat simulator. Abych pravdu řekla, tak se mi vůbec nechtělo, ale zase jsem v tom nechtěla nechat bráchu samotnýho, tak jsem to vyzkoušela a jsem ráda, že jsem to zkusila, protože to byla celkem zajímavá zkušenost. Pro představu:

https://www.youtube.com/watch?v=zFoxM0d7_uk 

https://www.youtube.com/watch?v=oR9wjAG3g2U

Kousek od muzea se nachází památníky a pak již zmíněné tanky:

    

 

A to je vše. 🙂

“Bejby nebude sedět v koutě”

 

Když jsem pár týdnů před návštěvou mých rodičů brouzdala po Snapchatu, našla jsem v “Daily Mail” článek o holce, která se vydala po stopách Hříšného tance. Navštívila lokality, kde se film natáčel. Když jsem si přečetla, že jedna z natáčecích lokalit byl stát Virginia, tak jsem se hned podívala, jak daleko je to od D.C., protože jsem tam plánovala cestu tak jako tak. Moje mamka miluje Hříšný tanec, tak mě napadlo, že by to bylo super podívat se, kde se film natáčel. 🙂 Hned jsem tedy zjišťovala, kdy mají volno a kolik by ta sranda stála. Jakmile jsem zjistila všechno potřebné, tak jsem psala našim a zjišťovala, jestli by se tam nechtěli jet podívat. No a samozřejmě nebyli proti.

Hříšný tanec měl premiéru před 30ti lety v roce 1987. Natáčel se ve státech Virginia a North Carolina.

Virginia = The Mountain Lake Lodge v Pembroke. 

Zde máte odkaz, kde si můžete rezervovat pokoj v případě, že se sem vydáte na výlet. http://www.mtnlakelodge.com/

Také pořádají Dirty Dancing Weekends http://www.mtnlakelodge.com/special-pkg/dirty-dancing-themed-weekend-package.aspx

Mountain Lake Lodge se nachází cca 4 hodinky cesty od Washington D.C. Musím říci, že cesta na hotel byla dechberoucí. To byla radost pohledět na ty panorama kolem. Naprosto nádherný. Mrzí mě, že to nejlepší vyfocené nemám.

Na druhou stranu cesta nahoru na hotel? Docela jsem se zapotila. Ten kopec mi dal zabrat. Ale naštěstí dolů jsme jeli jinudy, daleko příjemnější cestou. 🙂 Ale ten výhled odtamtud stál za to.

 

My jsme se rozhodli zůstat v “Kellermanovo resortu” (Main Stone Lodge). Když si rezervujete pokoj, tak si můžete vybrat, kde byste rádi nocovali. Možnosti jsou následující.

“Main Stone Lodge” http://www.mtnlakelodge.com/stay/main-stone-lodge.aspx

“Front Lawns and Historic Rustic Cabins” http://www.mtnlakelodge.com/stay/front-lawn-cabins-historic-rustic-cabins.aspx

“Chestnut Lodge” http://www.mtnlakelodge.com/stay/chestnut-lodge.aspx

“Blueberry Ridge Mountain Homes” http://www.mtnlakelodge.com/stay/blueberry-ridge-mountain-homes.aspx

Jelikož jsme přijeli trošku později, než jsem měla v plánu, tak jsme si rychle vyzvedli klíče na pokoj, převlíkli se, já nakrmila a přebalila malého a vyrazili jsme se podívat ven. My jsme si zarezervovali family suite. Já jsem byla v jednom pokoji s mami a malým a táta s bráchou v druhým pokoji, měli jsme společnou koupelnu, ale jinak obrovský pokoje zvlášť.

Recepce:

 

V okolí jsou všude cedule, kde je fotografie z určité scény filmu s vysvětlivkami. Tudíž přesně víte, jaká scéna se na daném místě natáčela. Milovníci Hříšného tance však budou vědět i bez toho (že mami?) ..

Hned na začátek musím říci, že bylo trošku zklamání zjistit, že jezero je “momentálně” vyschlé, respektive je tam v dáli maličká louže. (Viz. http://www.virginiaplaces.org/watersheds/graphics/mtlake2016.png)

I přes to to ale byl neuvěřitelný zážitek a já jsem ráda, že jsme měli možnost se tam podívat.

Mountain Lake

Mountain Lake a Lake Drummond jsou jediná dvě jezera ve Virginii, která jsou přírodní. Ostatní jezera byla uměle vytvořena člověkem. Jezero Mountain Lake je od roku 2008 vyschlé. V roce 2014 našli skulinu, odkud voda odtekla. Toto jezero je známé tím, že dochází k jeho vyschnutí opakovaně. V podstatě jezero mizí a zase se objevuje. Přibližně od roku 1950 bylo jezero plné. Mezi lety 1998 – 2002 bylo z poloviny vyschnuté a v roce 2003 se jezero opět “objevilo” a bylo opět plné. V roce 2008 jezero opět odteklo úplně a tento stav přetrvává do dnes. Samozřejmě to, že jezero takhle mizí má negativní dopad na turismus v Mountain Lake Lodge. V roce 2008, kdy jezero opět “zmizelo” klesla průměrná návštěvnost z 60% na 30%.

Skvěle vysvětlené je to v následujícím videu.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=5&v=C9Ui8TCJKoY

Když se pořádně podíváte, tak tam uvidíte tu malou “louži”, co “zbyla” po Mountain Lake.

Bohužel tak Majkl nemohl s Ivetou nacvičovat zvedačku, takže fotku žádnou nemáme. Ale našla jsem tuhle.

Když už jsme u té slavné scény, tak při natáčení byla ta voda tak ledová, že oba měli zmodralé rty a proto není nikde záběr na ně zblízka. 🙂

 

Místa, kde se natáčely některé scény z Hříšného tance.

Altán, který znáte hned ze 3 scén.

Scéna 1, kdy Penny učí hosty tančit.

Scéna 2, kdy Baby přiběhne za Johnnym a jeho bratrancem, aby pomohli Penny.

https://www.youtube.com/watch?v=RLeEp88sYdE

Scéna 3, kdy Mr. Houseman sedí v altánu a dívá se na jezero a následně přichází Baby.

https://www.youtube.com/watch?v=KeplVQORCCA

Vedle tohodle altánu se také nachází památník na uctění památky Patrick Swayze.

THIS STONE IS IN MEMORY OF PATRICK SWAYZE 1952 – 2009 

FOR HIS STARRING ROLE IN THE HIT MOVIE OF 1987 DIRTY DANCING

AND TO HIS COURAGEOUS BATTLE WITH PANCREATIC CANCER

DEDICATED NOVEMBER 21, 2009

 

Zajímavost: Patrick měl v oblibě Pilsner Urquell, vzal si “sixpack” Pilsnera a šel si sednout ven dát si pivo. Kdykoliv kolem něj někdo prošel, tak se ho zeptal, jestli si k němu nesedne a nedá si s ním pivo.
Pro někoho je to možná nezajimavá informace, mě naopak potěšila, protože Pilsner Urquell je TOP, že jo. 🙂

 

 

BABY’S CABIN

 

 

 

No a jak to vypadalo uvnitř? 🙂

 

Večer jsem s maminou vyrazila na večeři, kam je třeba udělat si rezervaci. Stačí zavolat na recepci nebo přímo do té restaurace. Tam se také natáčela scéna z Hříšného tance.

 

U parkoviště se pak nachází takové menší “muzeum”, kde jsou fotky z natáčení, info o hercích aj.

 

V Mountain Lake Lodge jsme strávili pouze jednu noc a druhý den jsme vyráželi zpět do Fort Benning. Měli jsme to skvěle naplánované, protože když jsme opouštěli D.C., tak druhý den pršelo, to samé, když jsme odjížděli z Mountain Lake Lodge, tak slušně pršelo.

LAKE LURE, NORTH CAROLINA

Kdybych bývala věděla, jak blízko byl Lake Lure, tak bych tam bývala zastavila taky. Tak třeba příště. 🙂

Zatímco slavná zvedačka se natáčela v Mountain Lake Lodge, většina ostatních záběrů vznikla právě v Lake Lure. Tam jsou také slavné schody, na kterých nacvičovala Baby kroky. Jen tak mimochodem během natáčení této scény měla Baby otravu jídlem a bála se, že se jí udělá špatně.

Podle toho, co jsem se dočetla, tak ten “most” byl odstraněn. Stejně jako většina míst, odkud jsou různé záběry, byla zničena.

Závěrečná scéna (Final dance https://www.youtube.com/watch?v=WpmILPAcRQo) byla natočena v tělocvičně, která patřila letnímu táboru (The Camp Chimney Rock For Boys And Girls). Bohužel ta tělocvična vyhořela.

 

Každopádně pokud máte rádi Hřísný Tanec, tak si myslím, že určitě stojí za to filmové lokality navštívit. Určitě to byl zážitek pro nás všechny. 🙂

Moje NOVÉ tělo.

Upozornění, tohle asi nebude ten nejoblíbenější článek, ale nu což.. 🙂

I přes to, že mám rozepsané asi 3 různé články, tak jsem se rozhodla sednout si k tomuhle a to především z toho důvodu, že jsem si sama leccos vyslechla za poslední rok, stejně jako jsem byla svědkem různých situací, které se ani tak netýkaly mě, ale lidí, kteří jsou mi blízcí nebo dokonce i lidí, který neznám a v životě asi nepotkám. Tohle bude asi spíš článek pro holky a především pro ty, co si prošly těhotenstvím, porodem a vším, co přichází poté. Možná i pro holky, který něco trápí. Ať už je to nějaký to kilo navíc, akné nebo kdo ví co. A píšu to hlavně z toho důvodu, aby ty, co se cítí podobně, aby věděly, že v tom nejsou samy. A možná taky pro ty, co si kolikrát nevidí do pusy a možná by se měli trošku zamyslet nad tím, co komu píšou a jak to člověku může ublížit.

Upřímně ani nevím, kde začít. Za posledních 5 měsíců jsem přemýšlela několikrát nad tím, co bych k tomuhle chtěla sama napsat. Několikrát jsem si řekla, už během těhotenství, jak bych se k některým věcem ráda vyjádřila. A pak jsem si to rozmyslela. Teď jsem se konečně dokopala k tomu sepsat, co si myslím, jak se cítím a čím jsem si za poslední rok prošla.

Když jsem byla tak o 10-15 let mladší, tak jsem patřila mezi holky, co nikdy neměly problém s váhou. Byla jsem kost a kůže. Kolikrát se na preventivní kontrole řešilo, jestli nemám problémy s bulimií aj., protože jsem měla 48-50kilo a to asi bylo málo? Měla jsem “dar”, že jsem mohla jíst co jsem chtěla, kdy jsem chtěla, byla jsem schopná sníst porci k obědu či večeři jako můj táta a nic to se mnou neudělalo. Pak jsem trošku něco přibrala, když jsem začala brát HA, což po rozchodu s tehdejším přítelem a následnou maturitou šlo zase hodně rychle dolů a tam to zůstalo do doby, než jsem se odstěhovala do USA.

Když jsem ve 20ti odjela jako Au Pair do USA, tak jsem nijak neřešila, jestli přiberu, nepřiberu. Váha byla to poslední, co bych řešila. Nenapadlo mě nad tím vůbec přemýšlet. A tak jsem se tu stravovala tak, jak jsem byla zvyklá z ČR. Odjakživa jsem měla ráda sladké. Takže jsem si dopřála všechno, na co jsem měla chuť a samozřejmě jsem chtěla leccos vyzkoušet. Taky hodně rychle jsem byla překvapená, když jsem se nevešla do své velikosti XS (00 nebo 0) … A když už jsem se pak nenarvala do ničeho, co jsem si tu nově nakoupila, tak jsem si uvědomila, že bych měla začít něco dělat. Stejně tak mě překvapilo, když jsem slyšela poznámky/otázky od druhých typu “Nepřibrala jsi?” .. Nejenom, že ANO, přibrala jsem, ale také jsem měla smůlu, že na mě bylo vidět vždycky každé kilo navíc. Začala jsem tedy chodit do posilovny, kam jsem kolikrát šla dvakrát denně. Jednou dopoledne, když byl malý ve školce a pak večer, když jsem měla po práci. Furt nic. Za Boha jsem nemohla zhubnout. Taky jsem tenkrát nechápala, že to číslo na váze je JENOM ČÍSLO (k tomu se dostanu později). A taky jsem nechápala to, že jsem se viděla úplně jinak, než mě viděli ostatní. A tím jinak myslím 100 krát hůř, než jak mě viděli ostatní. A taky mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není jenom o pohybu, ale i o stravě. Takže v momentě, kdy jsem začala jíst jako člověk a ne s prominutím sračky (protože to se ani jinak popsat nedá), měla pohyb, tak ta váha šla dolů. Sice to nebyl žádný šlágr, protože i přes to, že jsem jedla jako člověk (vesměs zdravě), tak furt to nebylo ono. Kolikrát jsem si  říkala, že tady je snad cukr i ve vodě i ve vzduchu.

Po návratu do Evropy ta váha šla dolů ale rychleji. A v Dubai jsem už vypadala, jako kdybych potřebovala najíst, alespoň to mi vždycky říkaly ze srandy kamarádky. Paradoxně jsem kolikrát jedla hůř, než kdykoliv předtím, pohyb neměla skoro žádný (pokud teda nepočítám nachozený kilometry za letu) a celkově jsem měla strašný režim, což holky, které byly nebo jsou letušky, chápou. Není to nejzdravější životní styl a dokáže to s tělem udělat divy.

Samozřejmě jsem byla připravená na to, že v momentě, kdy se vrátím do USA, že ta váha půjde nahoru. I kdybych tu žrala trávu, tak prostě přiberu. A taky se tak stalo, že jo. Nebylo to nic drastického, ale přibrat jsem přibrala. Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jak se moje tělo vypořádá s případným těhotenstvím, protože jsem věděla, že dřív či později na to dojde. S Calebem jsme spolu skoro 5 let z toho skoro 3 roky manželé. Upřímně jsem se bála, že přiberu metrák a nebudu moct projít dveřma. Měla jsem strach z toho, co to s mým tělem udělá. Jenže v momentě, kdy jsem otěhotněla mi bylo svým způsobem jedno, jestli přiberu x kilo nebo nic, protože to nejdůležitější pro mě bylo to, že byl malý v pořádku, a že moje těhotenství probíhalo hladce. Nechtěla jsem nic jiného, než ZDRAVÉ DÍTĚ (asi jako každá z nás), stejně jako já jsem si přála být zdravá. V těhotenství jsem přibrala skoro 20 kilo a to jsem rodila den před 35 týdnem. Kdo ví, kolik bych přibrala, kdybych malého donosila do termínu. 20 KILO. To víte, že jsem se zhrozila, kdykoliv jsem vlezla u doktora na váhu. Bála jsem se, že přiberu MOC, protože jsem nechtěla nijak ohrozit malého a chtěla jsem se vejít do těch jejich tabulek. Jelikož to bylo moje první těhotenství, tak jsem neměla ABSOLUTNĚ žádnou představu o tom, jak moje tělo zareaguje. Nebyla jsem připravená na to, jak se mnou cloumaly hormony, nebyla jsem připravená se smát a za mikrosekundu řvát, nebyla jsem připravená na to, kolik přiberu a nepřiberu kilo, nevěděla jsem, jak se s tím moje tělo vypořádá. A NEVÍM, jak moje tělo bude reagovat na další těhotenství. Protože každé těhotenství je jiné a tělo prostě zareaguje tak či onak. Maminky, které mají více jak jedno dítě by mohly vyprávět. Vidím to kolem sebe denně, slyším to od ostatních holek, jak při prvním těhotenství nebo porod probíhal X, při druhém Y a při posledním Z. Další věc, na kterou jsem nebyla připravená, tak to byly poznámky lidí.  Ať už těch, který jsem znala nebo těch, který jsem neznala. Ať už to byli lidé, co jsem potkala v obchodě nebo lidé, co sledují moje sociální sítě.

Jsi moc tlustá. Přibrala jsi moc. Nečekáš trojčata? Jsi si jistá, že je tam jenom jedno? Máš moc malý břicho. Máš moc velký břicho. Tohle jsou poznámky a komentáře, které jsem si vyslechla, přečetla a nebo které si vyslechly moje těhotné kamarádky. Zrovna včera mi psala kamarádka, co bude rodit každým dnem. Byla nakoupit a slyšela nějakou ženskou, jak říká svojí těhotné dceři, že takové břicho jako ona mít urcitě nechce (jako kdyby bylo na ní, jak velký břicho bude mít nebo nebude), někdo se jí pak zeptal, jestli náhodou nečeká dvojčata a pár dní na to si vyslechla, že je obrovská. Já nevím jak vy, ale mě nikdo nemusel říkat, jak velký mám břicho. Cítila jsem se jako velryba jakou dobu a taky jsem se každý den viděla v zrcadle, že jo.

Za 1. jsou věci, který se prostě neříkají. A už vůbec ne těhotný ženský se kterou cloumají hormony. Jasný, taky jsme si doma dělali srandu, že mám obrovský břicho a jestli nečekám dvojčata a teď se taky zpětně tomu občas zasměju. Ale taky byly chvíle, kdy mi to vážně vtipný nepřišlo a kdy jsem fakt měla slzy v očích. Byly chvíle, kdy jsem brečela, protože na váze bylo číslo, který jsem v životě před tím na váze neviděla. Byly chvíle, kdy jsem chtěla dát pár facek každému, kdo mi na ulici řekl, že mám obrovský břicho a budu rodit asi každým dnem, když jsem měla x týdnů čas. Copak lidi chodí po ulici a říkají lidem? HELE, ty jsi moc tlustá? Hele, ty jsi moc ošklivá? Hele, ty máš malý prsa? Hele, ty máš velký zadek? Řekli byste něco takového člověku, kterého vůbec neznáte, kterého jste potkali na ulici? Proč mají lidi potřebu tohle říkat těhotným ženským? Proč mají lidi potřebu psát druhým na sociální sítě věci typu” ty jsi ošklivá, ty jsi tlustá, ty máš každý oko jiný, ty máš akné, ty máš malý prsa, ty se mi nelíbíš? Jako k čemu? Pomůže si tím dotyčná osoba k něčemu? Uleví se tomu člověku? Asi těžko.

Ano, chápu, že já a spousta dalších “bloggerek, vloggerek a holek z IG” jsme se rozhodly sdílet náš život, dovolujeme lidem nahlédnout víc do našeho života, sdílíme naše příhody, zážitky, trápení, radosti a prostě věci ze života. Ale to přeci neznamená, že nejsme lidi, co mají city. Přijde mi, že v dnešní době si lidi kolikrát neuvědomují, jak některé jejich slova můžou druhému ublížit. Obzvlášť na sociálních sítích. Lidi jsou schovaní za klávesnicí a obrazovkou, tak přeci můžou napsat, co se jim zrovna zachce bez ohledu na to, jestli to tomu druhému ublíží nebo ne. Nejednou jsem si přečetla komentář typu “Nepřibrala jsi?” nebo “Tys docela dost přibrala viď?” No, tak když jste si toho asi všimli, tak asi na tom něco bude, že? A myslíte si, že to nevím? Myslíte si, že se nevidím denně v zrcadle a nevidím to, že mám na prdeli a nohách strie, vytahaný břicho a prsa asi 150 krát větší než kdykoliv předtím? Vážně si myslíte si, že to nevidím? Tak pokud si myslíte, že jste objevili Ameriku a víte něco, co já nevím, tak je mi líto, ale moc dobře vím, že se mi zatím nepodařilo shodit všechna ta kila, která jsem nabrala v těhotenství. JE TO MOJE TĚLO. Moje NOVÉ TĚLO. Před měsícem jsem se “musela” vyfotit, když jsem začínala můj 12ti týdenní program na cvičení. Víte jak mi bylo trapně? Jak mizerně jsem se cítila, když jsem vyfotila ty dvě fotky? Chtělo se mi normálně brečet. Takhle “tlustá” jsem v životě nebyla. Byla jsem z toho špatná celý den. Celý den jsem byla znechucená, protože jsem si připadala ošklivá a tlustá. Víte, jak mi bylo, když jsem se nenarvala do kraťasů svý velikosti a musela si koupit o číslo větší? Víte, že jsem odešla z krámu, protože jsem si nechtěla koupit větší kraťasy a ve finále stejně jela do jinýho a koupit je musela? Teď se tomu směju, protože mi to přijde zpětně vtipný, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná mít kontrolu nad tím, jak jsem se zrovna cítila. Taky si budu muset koupit nové plavky. To teprve bude sranda.

Každé těhotenství je jiné. Někdo přibere víc, někdo míň, někdo vypadá v polovině těhotenství, jak někteří nevypadají ani na konci. Někdo shodí nabraná kila po porodu, někdo po pár týdnech a někdo s tím bojuje delší dobu. Když se narodil malý, tak mi všichni říkali, že kojením ty kila půjdou dolů raz dva. Nějaký hov… Někdo možná to štěstí má, někdo ale přibere a někteří mají tu smůlu, že se jich zbylá kila drží jako klíště. Já jsem zhubla víc jak půlku nabrané váhy. Poslední měsíc cvičím, chodím každý den na procházky, chodím běhat, jím jako člověk a zatímco můj muž si dává burger, tak já do sebe cpu saláty, zatímco on si dá Dr. Pepper nebo Kolu, já si dám vodu. Když si dám jednou za čas Starbucks, tak se citím provinile. Protože Starbucks mi těžko pomůže shodit ty kila, že jo. Zatímco malej spí, tak já tu před počítačem potím krev a poctivě cvičím podle programu, který jsem si zaplatila. Dělám co můžu, abych se dostala do lepší formy. A ne pro to, aby se to někomu na Instagramu líbilo, ale pro to, že chci být zdravá, starat se lépe o svoje tělo, dostat se lepší formy, cítit se dobře ve vlastní kůži. To víte, že mám kolikrát slzy v očích, protože kila, která mi zbyla, nejdou dolů tak rychle, jak bych chtěla. Taky je to šok, že se to nehubne tak rychle, jako když mi bylo 18. Na druhou stranu se snažím dát svému tělu čas, nepřehánět to a ve finále si nezadělat na průser. Těhotenství je pro tělo ZÁHUL a zaslouží si čas na to, aby se zase srovnalo. Vaše tělo nebude už stejné, jaké bylo před těhotenstvím. UŽ NIKDY NEBUDE TAKOVÉ, JAKÉ BYLO PŘED TĚHOTENSTVÍM. A než začnete psát, jak to není pravda, tak čtěte dál. Nemyslím tím to, že už nebudete mít nikdy postavu jako před těhotenstvím. To víte, že můžete mít postavu jako před těhotenstvím, znám holky, co mají postavu lepší než kdykoliv před tím. Jsou ve formě, v jaké v životě před tím nebyly. Někomu to trvalo pár týdnů, někomu pár měsíců a někomu pár let. Kde je vůle, tam je cesta, že jo. Ono všechno jde, když se chce. Nebo alespoň většinou. Někomu to jde snáz, někomu to jde hůř. Zpátky k tomu kojení. Znám ženský, co přibraly, když kojily, znám holky, co vypadaly, jako kdyby nikdy těhotný nebyly nebo byly v ještě lepší formě, znám holky, co nemohly zhubnout dokud nepřestaly kojit a znám i ty, co přestaly kojit, právě pro to, že se jim nedařilo zhubnout. No, mě se poslední kila drží jako klíště i přes to, že jím správně a i přes to, že jsem aktivní. Ale taky chci svému tělu dát čas se vzpamatovat, nečekám, že se dočkám nějaké změny přes noc a probudím se druhý den s pekáčem buchet. Já mám momentálně pekáč jedný velký kynutý buchty. Samozřejmě, že se i na dále budu snažit cvičit a jíst jako člověk. Ale mojí prioritou je můj syn. Třeba se mi nepodaří dostat se na původní váhu dokud budu kojit. NO A CO. Tak se z toho nepo… Kojit chci minimálně rok. Kojím úspěšně už 5 měsíců a jsem za to nesmírně vděčná a hodlám v tom i nadále pokračovat. Taky bych řekla, že ta váha ukazuje furt pro mě šílený čísla, protože moje prsa váží snad tunu. 😀 Alespoň si to tedy nalhávám. Dělám co můžu.

Sociální sítě jsou plný různých příspěvků. Ale od kdy existuje nějaký návod na to, jak by měla holka vypadat? Ať už je to holka, která v životě těhotná nebyla, někdo, kdo momentálně těhotný je nebo někdo, kdo je po porodu. Kde je nějaký standard? Proč si někteří myslí, že když někdo má víc kil, že sedí doma na zadku a cpe se brambůrkama? Co když je ten člověk nemocný? Proč má většina lidí pocit, že každá ženská po porodu má vypadat jako modelka VS? Proč je takový tlak na ženský? Co je špatnýho na tom, že je někdo “krev a mlíko”? Není důležitý, že je ten člověk spokojený? Že se má ten člověk rád takový, jaký je? Proč se ženský neustále navzájem ponižují, komentují, jak kdo vypadá, nevypadá, kolik kdo váží a neváží.

Jako malá jsem milovala Českou Miss. Sledovala jsem to poctivě. Už několik let to ale nevnímám nebo to tak nesleduji. Ale sem tam občas něco zahlédnu na IG či FB, tak se podívám. Tuhle jsem se nudila, protože jsem nemohla spát a na IG na mě vyskočila nějaká fotka. Tak jsem se podívala a mrkla jsem se pak na pár fotek z České Miss. TY jo, mě bylo ÚPLNĚ ZLE, když jsem četla některé komentáře. Tahle je ošklivá, fuj co to je, to do České Miss nepatří. Proč jsou lidi tak odporní? Jasný, každému se líbí něco jiného. Mě se líbí X, Vám se může líbit Y. Chlapům se taky každému líbí něco jiného. Někomu se líbím já, ale taky se někomu nelíbím, můj muž se taky nelíbí každý holce. To je na tom světě krásné, že každý má rád něco jiného a líbí se mu něco jiného. Čemu si kdo pomůže, když na sociální sítě někomu napíše, že má umělá prsa, že je moc tlustá, že není materiál pro miss. Já jsem naučená, že pokud nemám nic hezkého, co bych řekla, tak mlčím. A hlavně, proč bych měla psát někomu, že je takový a makový? K čemu jako? A kdo jsem já, abych měla právo soudit někoho podle toho jak vypadá a nevypadá? Komentáře typu, že s kritikou musely počítat, když do takové soutěže lezly. No jasný, ale je kritika a kritika. A to, co tam někteří předvádějí, to je opravdu síla a má to daleko od konstruktivní kritiky.

Samozřejmě je něco jiného, když napíšu na blog článek o slunci, řeknu, že slunce je zelený a vy mi napíšete, že nesouhlasíte, že je slunce žlutý. Co člověk, to názor. A je naprosto v pořádku, když člověk má SVŮJ názor a umí ho slušně vyjádřit. Ale psát někomu, hele tys přibrala, co? K čemu to prosím jako je dobrý?

Další věc je, nejenom, že těhotenství je citlivé období pro ženu, ale taktéž období po porodu je pro ženu velice citlivé období. Jestli jsem si myslela, že jsem byla šílená, hormony poblázněná ženská v těhotenství, tak jsem netušila, co mě čeká po porodu. A o tom se kolikrát ani nemluví. O věcech, které žena prožívá či cítí po porodu. Kolik ženských trpí poporodní blues či depresí? Takže to, když někdo v tomhle velice citlivém období poslouchá k tomu všemu poznámky, jak je tlustá, jak by měla dělat to či ono, neměla dělat to či ono. Tím nikomu člověk nepomáhá, ba naopak. A taky jsem si měsíc po porodu vyslechla, že bych neměla jíst, co jsem měla na talíři, že jsem pěkně vypasená. Paní asi teď udělám radost, že to zmiňuji. Ale to se přiznám, že jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. V jednu chvíli jsem se upřímně zasmála, pak mě to vytočilo, pak jsem nechápala, proč má někdo zapotřebí mít takový s prominutím blbý kecy? Nevím, co je horší, když podobný poznámky mají holky, co děti nemají respektive si neprošly těhotenstvím, porodem etc. nebo holky, co matky jsou? Jak může jedna matka té druhé psát takový kydy? Proč naopak jedna druhou nepodpořit?

Taky.. MOJE tělo funguje JINAK než VAŠE TĚLO. A naopak. Co funguje pro mě nemusí fungovat pro Vás. To, že Vy jste po porodu okamžitě zhubly všechny kila. Good for you. Takže připomínky o tom, jak kdo je vypasenej nebo není, jsou zcela mimo mísu. Až se budu od rána do večera cpát Mekáčem, pít celej den kolu, cpát se sladkým od rána do večera, sedět doma na prdeli a pak si stěžovat, že jsem tlustá a že ty kila nejdou dolů, pak mi napište, že jsem blbá, líná a že si za to můžu sama. Do tý doby jsou ale podobné poznámky bezpředmětné. Hlavně v době, kdy se řešilo, jestli jsem nebo nejsem vypasená, tak já jsem potají v koupelně brečela, protože mi ruplo v bedně a bála jsem se SIDS. Měla jsem stavy, kdy jsem měla panickou hrůzu z toho, že se malýmu něco stane. Budila jsem se v noci a kontrolovala, jestli dejchá. Byly dny, kdy jsem seděla, koukala jsem na něj, jak spokojeně spinká a přemýšlela nad tím, jestli jsem dobrá máma. Jestli on vyroste a bude rád za to, že mě má, jestli bude pyšný na to, jak jsme ho s Calebem vychovali. Googlila jsem jako pominutá, jestli mám používat tenhle krém na zadek nebo ten druhej, jaký jsou lepší pleny, co je bezpečnější kosmetika, jestli vůbec nějakou používat aj. Byly a jsou dny, kdy jsem byla vděčná, že můžu vypadnout z baráku a vyčistit si hlavu a minutu na to jsem volala Calebovi a ptala se, jestli je malý v pohodě a cítila se provinile, že jsem si dovolila na chvíli vypadnout.

A proč se tu vlastně rozčiluji? Já ani nevím. V půlce článku jsem vychladla, ale i tak to dopíšu..

My, HOLKY A ŽENY, bychom se měly naučit mít se rády takové, jaké jsme. NIKDO Z NÁS NENÍ DOKONALÝ. Ani ti, kteří na nedostatky či nedokonalosti ostatních poukazují. NIKDO nemá právo soudit druhého. Já radši budu mít o 10 kilo víc, než stát za houby jako člověk. To, kolik mám kilo, jak vypadám, to přeci nedokazuje to, jaká jsem jako člověk, jaký mám charakter apod. Ve finále největším kritikem si je člověk sám sobě. I já jsem kolikrát přehnaně kritická. Kolikrát stojím před zrcadlem a cítím se na dvě věci, jsem nespokojená s A B C. Pak si chci dát pár facek, protože možná nemám modelkovský křivky, nemám plochý břicho a mám momentálně větší stehna, než bych chtěla, ale jsem ZDRAVÁ. Zdraví máme jenom jedno. Kolikrát když mám slabou chvíli a jsem nešťastná z pár kil navíc, tak si říkám, co asi říkají ti, kteří jsou OPRAVDU nemocní? Lidé, kteří bojují denně o život. Lidé, kteří by dali cokoliv za ty “malicherný” problémy s váhou? Když nejde o život, tak jde o hov… Každý den si musím připomínat, že bych měla být vděčná za to, že jsem zdravá. Čert vem těch pár kilo navíc. Moje tělo dokázalo počít (samozřejmě za pomoci manžela, ať taky dáme kredit jemu) a odnosit zdravé dítě, moje tělo mi dovolilo vytvořit nový život. A za to bych měla být vděčná. Taky jsem si přečetla, jak rodí každá druhá a jak to není žádný zázrak. Je. Je to zázrak. Každé těhotenství je zázrak. Každé zdravé dítě je zázrak. Jsou ženy, které děti mít nemohou a daly by cokoliv za to, aby je mít mohly. Jsou ženy, které několikrát potratily. Jsou ženy, které se neúspěšně snaží otěhotnět. Ty by daly cokoliv za tyhle malicherné problémy typu “mám strie z těhotenství”, mám o pár kilo navíc.

Já vím, že se musím naučit mít se ráda taková, jaká jsem. Nepřemýšlet nad tím, jaká bych mohla být a nejsem. Samozřejmě, můžu si dát nějaký cíl a jít si za ním. Ale pořád bych měla umět ocenit to, že jsem zdravá a že mám zdravé fungující tělo. Měla bych přestat na sobě hledat chyby, každý den se na sebe dívat skrz prsty. Neumím to. Zatím se mi to nepodařilo, ale pracuji na tom. Snažím se ze všech sil mít ráda svojí novou postavu i ty kila. Ale já se to naučím. Naučím se být sama se sebou spokojená a nemít přehnaný nároky na svoje tělo. Všechno má svůj čas. I nadále budu na sobě pracovat. Ale ani já nebudu nikdy dokonalá. Nejsem dokonalá. 🙂 A to je v pořádku, protože jsem taky jenom člověk.

Takže pokud jste někdy slyšely podobný poznámky, nebo se cítíte (či jste se cítily tak) jako já nebo podobně, holky, nejste v tom samy. A také bych byla ráda, pokud by někdo někdy měl chuť nebo potřebu o tomhle pokecat a neměl s kým, tak neváhejte a napište mi. Samozřejmě, že se stane, že občas zapomenu odepsat, když si nějakou zprávu přečtu nebo mi ta zpráva “uteče”, ale snažím se odepsat, pokud to jenom trošku jde. Je to fér, pokud si najdete čas napsat Vy mě, tak já si najdu čas odepsat. Pokud se snažíte na sobě makat a potřebujete povzbudit, napište mi, ráda Vás podpořím. Samotnou mě těší, když se navzájem podporujeme s holkama, co děláme stejný program na cvičení. 🙂

 

Tímto bych to asi ukončila. Vylila jsem si srdíčko, postěžovala si, rozčílila jsem se, uklidnila jsem se a teď si jdu hezky odmakat, co mám naplánováno, protože jak jste si všimli, ty kila psaním na počítači dolů nepůjdou.. 🙂

 

Přeji krásný týden všem!

 

Washington, D.C.

 

Konečně jsem se rozhodla napsat článek o naší návštěvě ve Washington, D.C.

 

Pokud si pamatuji dobře, tak jsem zmiňovala, že se snažím rodiče brát na nová místa, kdykoliv oni přiletí na návštěvu. Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala jet do D.C. kvůli pasu (k čemuž ve finále nedošlo), tak jsem se rozhodla, že by bylo fajn spojit příjemné s užitečným a vyrazit tak s našima do D.C. Zatím se podívali po státech na jihu USA, tak proč nevyrazit trošku víc na sever.

Ve Washingtonu jsme strávili dvě noci. Přijeli jsme ve středu večer, celý čtvrtek jsme měli naplánované výlety po památkách a odjížděli jsme v pátek dopoledne, kdy jsme jeli do státu Virginia. Měli jsme tak nějak představu, co chceme vidět. Bohužel času bylo málo, tak jsme se rozhodli pro to “nejdůležitější”.

Ještě před tím, než jsme vůbec vyrazili, jsem řešila, co by bylo nejlepší co se ubytování týče, stejně tak pak se rozhodnout, zda-li je lepší jet vlastním autem a parkovat, kde se dá, nebo se na to vykašlat a využít jejich veřejné dopravy. Bylo mi řečeno, že v D.C. je super metro a člověk může dojet snad všude. Také jsem byla varována, že v D.C. je peklo řídit a kolikrát člověk přijde o nervy. Já jsem se ale nechala rozmalit Amerikou a možností všude si dojet, mít svobodu a nebýt závislá na veřejné dopravě. Kort když jsem s sebou měla 3 měsíční mimčo, což hrálo velkou v roli v mém rozhodnutí to risknout a dopravit se všude svým autem. Toho rozhodnutí jsem několikrát pak litovala, skoro přišla o nervy, ale když se na to koukám zpětně, tak jsem ráda, že jsem měla svoje auto. I když je tedy fakt, že kdybych byla bez malého, tak je mi to samozřejmě jedno, jestli jezdím metrem nebo ne. Takhle jsme cestovali vždycky, když jsem byla ještě letuška, ale i před tím, jako Au Pair. Je fakt, že v D.C. jsem před tím byla jednou a byla jsem s mou kamarádkou Američankou, která žila kousek od D.C., takže jsem si vozila půlky v autě.

Hotel jsme měli cca 15 minut autem od Bílého domu a všech těch “hlavních” památek. Po snídani jsme tak vyrazili. Na našem seznamu byly následující památky: Washington Monument, Jefferson Memorial, Lincoln Memorial, National World War II Memorial, Bílý dům, Pentagon aj.

Nevím proč, ale moje GPS byla v D.C. docela zmatená. Holky na FB mi poradily parkování, které je za přijatelnou cenu (asi 3 dolary na hodinu, pokud si pamatuji dobře), protože parkování v DC se může HODNĚ PRODRAŽIT. Což ostatně všude ve větších městech. To parkoviště bylo přímo u vody a bylo v rozumné vzdálenosti od všech památek, na které jsme se chystali. 🙂 Parkovné bylo na 3 hodiny max., takže jsem se rozhodla, že za ty 3 hodiny zkusíme toho stihnout co nejvíce a pak se vrátíme a zaplatíme si za další 3 hodiny.

Sotva jsme vylezli z auta, tak slyšíme sirény, koukneme se odkud to jde a před náma prezidentská kolona. Určitě zajímavý zážitek.

Washington Monument

 

Jak asi většina z Vás ví, tak Washington Monument je jedním z prezidentských památníků postavených na počest prezidenta George Washingtona, což byl první prezident Spojených států amerických vůbec. Stavba památníku začala v roce 1848, kdy byl položen základní kámen, a byla dokončena v roce 1884. Můžete si všimnout, že má památník rozdílnou barvu mramoru. To bylo z toho důvodu, že byla pozastavena jeho výstavba díky nedostatku prostředků a občanská válka. Slavnostně byl památník odhalen v roce 1885 a veřejnosti byl pak zpřístupněn o 3 roky později. Při jeho otevření byl nejvyšší stavbou na světě do roku 1889, kdy byla dokončela Eiffelova věž v Paříži. Zůstává však nejvyšší stavbou ve Washingtonu.

Jako správní turisti jsme si zapózovali, vyfotili se snad ze všech stran a šlo se dál. 🙂

 

The White House 

Bílý dům aneb sídlo a pracoviště prezidenta USA. Vzhledem k tomu, že kolem nás projela prezidentská kolona, tak Trump doma v tu chvíli nebyl, no. Prezident Trump však v Bílém domě žije od ledna loňského roku. Tím, že zrovna v tu chvíli doma nebyl nás tedy na kafe nepozval a my tak museli koukat na jeho sídlo z dálky. 🙂 Doufala jsem, že bychom se mohli podívat blíž, ale bohužel všude byly záterasy, takže i místa, kde bychom se mohli podívat na Bílý dům z blízka, tak tam se nemohlo. Všechno bylo uzavřený. Ale i tak jsem ráda, že moji rodiče měli možnost se na Bílý dům podívat. Měla jsem ale štěstí, když jsem tam byla během mého působení u Emirates, protože to se nám podařilo podívat se do zahrad Bilého domu. 🙂

Teď něco málo k Bílému domu. Začal se stavět v roce 1792, v předchozím roce prezident George Washingon vybral lokalitu, kde se dům postaví. Prvním prezidentem, který zde žil byl druhý americký prezident a to John Adams, který se do domu nastěhoval se svou ženou v roce 1800 kdy byl dům ještě nedokončen. Oficiální název “The White House” dal domu prezident Theodore Roosevelt v roce 1901, dřívější názvy byly například “President’s Palace”, “President’s House” či “Executive Mansion”. V domě se nachází 132 pokojů, 35 koupelen, je tam 6 pater, 412 dveří, 147 oken, 28 krbů, 8 schodišť a 3 výtahy. Také se na Bílý dům spotřebovalo 570 galonů (1 gallon odpovídá necelým 4 litrům, cca 3,7 litru) barvy (zvenku). Můžete se podívat zde, jak to vypadá uvnitř: https://www.politico.com/gallery/a-look-inside-the-white-house?slide=0

Tady je pak pár fotek z naší procházky “kolem” Bílého domu.

United States Department of the Treasury

US Department of the Treasury. https://www.treasury.gov/about/role-of-treasury/Pages/default.aspx

Zde se například vybírají daně, řídí federální finance, razí mince aj.

  

 

NATIONAL WORLD WAR II MEMORIAL

 

Tento památník byl otevřel v roce 2004 a nachází se na 17th Street mezi Constitution a Independence Avenues. Na východ od něj je Washington Monument a na západ pak Lincoln Memorial a je otevřen 24 hodin denně široké veřejnosti. Uctívá památku vojáků sloužících v ozbrojených silách, více jak 400 tisíc lidem, kteří zahynuli a všem, kteří podporovali válečné úsilí z domova. Památník, který je symbolem ducha, obětí a závazku Američanů během druhé světové války.

Památník se skládá ze 56 pilířů. 48 pilířů nese jméno jedno z 48 států USA z roku 1945, dále pak District of Columbia, teritorium Alasky a Hawaii, “Filipínské společenství” (To byl přidružený stát USA v letech 1935-1941 a krátce v roce 1946), Puerto Rico, Guam, American Samoa a U.S. Virgin Islands (Americké Panenské ostrovy). Nachází se tam dva oblouky, jeden, na kterém je napsáno “Atlantic” (severní oblouk) a na druhém “Pacific” (jižní oblouk).

FREEDOM WALL

4048 hvězd, každá hvězda symbolizuje 100 Američanů, kteří zahynuli během války.

 

LINCOL MEMORIAL 

To byla naše další zastávka. Památník 16nátého prezidenta USA Abraham Lincoln, který byl zastřelen v dubnu 1865. Stejně jako World War II Memorial, Lincoln Memorial je otevřen 24 hodin denně. Jedna z největších atrakcí/památek v D.C. a velice významné místo, kde se konaly různé události. Zde například měl historický proslov Martin Luther King Jr. “I have a dream” (Mám sen). V roce 2007 byl pamatník umístěn na sedmém místě v seznamu “America’s Favorite Architecture”

America’s Favorite Architecture

  1. Empire State Building (stát NY)
  2. The White House (DC)
  3. Washington National Cathedral (DC)
  4. Jefferson Memorial (DC)
  5. Golden Gate Bridge (CA)
  6. United States Capitol (DC)
  7. Lincoln Memorial (DC)
  8. Biltmore Estate/Vanderbilt Residence (NC)
  9. Chrysler Building (NY)
  10. Vietnam Veterans Memorial (DC)

Zde je celý seznam, pokud hledáte inspiraci, která místa navštívit: https://www.npr.org/documents/2007/feb/buildings/150buildings.pdf

Lincoln Memorial má 36 sloupů, které symbolizují státy, které byly součástí unie (USA) v době Lincolnovi smrti. Uprostřed se pak nachází obrovská socha prezidenta Lincolna.

Tady je pár fotek z památníku, kde máte výhled na Washington Monument.

Taky tady měl pán stánek, kde prodával různé odznaky aj.

Další zastávka byla následující..

KOREAN WAR VETERANS MEMORIAL

Odtud jsme pak vyrazili zpět k autu, kde jsme si prodloužili parkování, já opět nakrmila a přebalila malého, který spokojeně spinkal celé 3 hodiny v kočáru.

Jedna z parkoviště

 

Parkovné bylo prodlouženo o další 3 hodiny, tak jsme mohli vyrazit omrknout Jefferson Memorial a pak United States Capitol. Hezky pěšky.

JEFFERSON MEMORIAL

Další prezidentský památník, který tentokrát uctívá památku třetího prezidenta Thomas Jefferson, který je znám jako hlavní zakladatel Deklarace nezávislosti.

A pak čekala veselá cesta ke kapitolu. V tu chvíli jsem si fakt říkala, jak to byl blbej nápad jít takovou štreku. Už po cestě tam jsme pěkně cítili každý krok. Za ten den jsme nachodili víc jak 24 tisíc kroků. CCA 17kilometrů, pokud si pamatuji správně.

UNITED STATES CAPITOL

Capitol byl naší poslední zastávkou před tím, než jsme se vraceli do auta, odkud jsme vyrazili do obchodního centra pro suvenýry a tak nějak se podívat, co mají. Projížděli jsme kolem pentagonu a to hned několikrát, což je asi jedno z míst, který mě mrzí, že jsme nestihli navštívit, chtěla jsem se jít podívat na jejich memorial. Úplně skvělý by bylo podívat se i na Arlington, ale nestíhali jsme a já bych na hřbitov s malým nešla. To je asi jedna z pověr, který já testovat nebudu. Nevím proč.

Původní záměr mého výletu do DC bylo jít si žádat o nový pas, který mi vyprší. K tomu nakonec nedošlo. O nový pas si budu žádat hned, co mi přijde z ČR český oddací list a osvědčení o občanství, protože můj pas vyprší v červnu, ale tím, že mi vystaví český oddací list mi končí platnost pasu tak, jako tak. Takže plánujeme výlet do DC ještě jednou, tentokrát s Calebem. Caleb v DC byl asi jenom jednou tuším, ale neměl možnost podívat se po památkách.

Abych pravdu řekla, mrzí mě, že nám to časově nevyšlo tak, že jsme nevyrazili do DC v době, kdy to tam všechno kvete, protože jaro je tam naprosto nádherný. Byla jsem tam na jaře, když jsem letěla do DC jako letuška a musím říci, že to byla krása. Pořád jsme ale měli štěstí, zapršelo maličko jenom na chvíli, jinak bylo chladno, ale počasí nebylo úplně nejhorší. Za to po našem odjezdu to stálo za starou bačkoru, takže nám to alespoň tak vyšlo.

I když jsme vlastně měli jeden den na památky, tak to bylo super a viděli jsme toho mraky. Pokud se chystáte do DC, určitě to stojí za to. Je tam spousta památek, ale i krásných muzeí, které jsou většinou zadarmo. Možná bychom mohli zkusit domluvit si prohlídku Bílého domu, která se dá domluvit přes congress. I kdyby to nevyšlo, za zkoušku člověk nic nedá. Caleb bude rád, když se bude moci podívat alespoň okolo. 🙂

A to je asi tak nějak vše ohledně DC.

Přeji krásný víkend! 🙂

Au Pair v USA

AU PAIR V USA 

(Ještě než začnu psát článek. Vy, kteří jste si prošli Au Pair programem, poprosila bych Vás, abyste mi do komentářů tady či na FB napsali, jakou jste měli VY zkušenost. To hezký i nehezký. Děkuji)

Ještě, než začnu, tak tento článek jsem sepsala na základě svých zkušeností a postřehů. Jsou to moje osobní názory. Někdo může mít jinou zkušenost, jiný názor a to je v pořádku.

Rozhodla jsem se, že napíšu nový článek o programu Au Pair v USA. Sice jsem dávala dohromady přihlášku v roce 2011 a věřím, že se od té doby leccos změnilo. Do dnešního dne mi chodí dotazy ohledně programu, s jakou agenturou jsem jela já a podobně. Tak mi přišlo fajn dát dohromady článek a zahrnout do něj obecné informace a udělat takový menší přehled.

Zkratky:

Agentury: 

COOLAGENT = CA           AU PAIR IN AMERICA = APIA

STUDENT AGENCY = SA      AUPAIRCARE = APC

CULTURAL CARE = CC

HOST FAMILY = HF  (hostitelská rodina)

LCC = Local Childcare Consultant (koordinátorka)

 

Na to, aby člověk mohl legálně pracovat jako Au Pair v USA se musí přihlásit k agentuře.

V ČR funguje několik agentur, které zprostředkovávají program Au Pair v USA (ale samozřejmě i jiných zemích). Řekla bych, že 3 nejhlavnější (a největší) agentury jsou Student Agency, Coolagent a Cultural Care. Student Agency a Coolagent jsou zprostředkovatelské agentury, zatímco Cultural Care má vlastní zastoupení v ČR. Student Agency (SA) spolupracuje s agenturou AuPairCare (APC) a Coolagent (CA) s agenturou Au Pair in America (APIA). Budu se bavit především o těchto 3 agenturách jelikož dle mého názoru jsou tohle největší agentury. Existují samozřejmě i menší agentury, ale důvod, proč si myslím, že je lepší odcestovat s agenturou, která je větší = má více rodin je hned několik. K tomu se dostanu za chvíli.

Au Pair je program, který umožňuje mladým lidem legálně žít, pracovat a studovat po dobu jednoho roku. Rok žije s HF v jejich domě, kde se stará o děti. Po úspěšném splnění programu lze pobyt prodloužit o 6, 9 či 12 měsíců.

Jak to funguje? V případě, že splňujete podmínky, tak se přihlásíte do programu. Jaké jsou podmínky přijetí do programu?

Podmínky pro přijetí:

Podmínky pro přijetí do programu vycházejí z pravidel U.S. Department of State 

https://j1visa.state.gov/programs/au-pair

ZDE také naleznete seznam sponzorů (agentura = Váš sponzor)

https://j1visa.state.gov/participants/how-to-apply/sponsor-search/?program=Au%20Pair&state=any

Coolagent/Au Pair in America 

  • dívky 18-26 let (včetně)    v den vstupu na americkou půdu Vám musí být stále 26, pokud Vám druhý den bude 27, tak je vše v pořádku. Hodně lidí si myslí, že jakmile jim je 26, tak nemají šanci. Naopak. 
  • chlapci 20-26 (včetně)
  • bezdětná/ý
  • svobodná/ý
  • ukončené minimálně středoškolské vzdělání
  • řidičský průkaz
  • minimálně středně dobrá znalost angličtiny
  • dobrý vztah k dětem a zkušenosti s jejich opatrováním
  • čistý trestní rejstřík

více na: https://www.coolagent.cz/au-pair/usa/

Student Agency/AuPairCare

  • praktické zkušenosti s dětmi
  • znalost anglického jazyka min. na úrovni středně pokročilý
  • ukončená SŠ nebo SOU
  • řidičský průkaz
  • dobrý zdravotní stav
  • nekuřačka
  • čistý výpis z rejstříku trestů
  • svobodná/ý (programu se nemohou účastnit zasnoubené/í dívky/chlapci)
  • bezdětná/ý
  • být zodpovědná/ý a přizpůsobivá/ý

více na: https://www.pracovnipobyty.cz/au-pair/usa/au-pair-usa/index.html

Cultural Care

  • věk 18-26 let
  • minimálně 200 hodin zkušeností s péčí o děti
  • ukončené středoškolské vzdělání či jeho ekvivalent
  • řidičský průkaz
  • čistý trestní rejstřík
  • dobrý zdravotní stav
  • ochota strávit min. 12 měsíců v zahraničí

více na: https://www.culturalcare.cz/byt-au-pair/pozadavky-na-kvalifikaci

Někteří zájemci o tento program zvolí tu cestu, že si vyplní přihlášku u jedné z agentur, projdou celým příjímacím procesem zatímco někteří si hledají rodinu sami. Tady bych si dovolila varovat. Je třeba si dávat obrovský pozor, obzvlášť v dnešní době. Pozor na SCAMS. Internet je PLNÝ lidí, kteří se vydávají za HF, jsou Vám schopni zajistit víza a kdo ví co. V dnešní době jsou tak vyčůraní, že jsou registrováni u agentury. Mají jméno agentury, pošlou Vám informace, kontakty, adresy, číslo účtů apod. Avšak třeba e-mail se liší od té agentury skutečné. Za posledních 7 LET jsem byla tohodle svědkem několikrát. Ať už se to řešilo na skupině, kterou jsem založila pro Au Pairky, nebo mi o tom psalo x lidí soukromě do zpráv. Pokud si rodinu hledáte sami, NIKOMU NEPOSÍLEJTE ŽÁDNÉ PENÍZE A UŽ VŮBEC NE KOPIE VAŠICH DOKLADŮ. Neříkám, že není možné najít OPRAVDOVOU RODINU na internetu, ano, možné to je. Takových holek už taky bylo, že si opravdu rodinu našly samy a pak se přihásily ke stejné agentuře, nebo se s HF dohodli na jedné z agentur a přihlásili se společně. MOŽNÉ TO JE. Ale prosím dávejte si OBROVSKÝ POZOR. 🙂

V roce 2011 jsem založila na FB skupinu pro holky/kluky, co mají zájem o AU PAIR PROGRAM. Pokud se chystáte do USA jako Au Pair (nebo tady již jste) můžete se přidat zde: https://www.facebook.com/groups/czech.slovak.aupairs/

Která agentura je lepší-horší? 

To je asi dilema všech, kteří se do programu přihlašují. Odpoveď asi neexistuje. Řekněme si to narovinu jak to je.

Ty agentury na tomhle vydělavájí neskutečné peníze. Jak z Au Pairs, tak především z rodin. Rodiny to stojí TISÍCE DOLARŮ. Co Au Pair, to zkušenost. Co HF, to zkušenost. Já jsem jela s agenturou CA. Strávila jsem dva nezapomenutelné roky v USA a neměnila bych. Bohužel ale znám dost holek, které takovou zkušenost neměly. X lidí je u agentury YXZ spokojeno, X lidí není.

Abych pravdu řekla, tak největší roli hraje to, jaké má člověk štěstí na rodinu. Protože pokud budete mít fajn rodinu, se kterou si sednete, tak agenturu vlastně ani potřebovat nebudete. Já jsem svou agenturu nepotřebovala vůbec a možná proto jsem měla zkušenost, jakou jsem měla. Kdy pak můžete narazit je, když řešíte nějaký problém. Pak záleží, na koho narazíte. Od LCC po kdo ví koho. Bohužel se stalo již několikrát (stalo, stává a ještě určitě nejednou stane), že se holky ocitly na ulici. ANO, na ulici. Rodina je z hodiny na hodinu vyhodila na ulici. V takových případech se má agentura postarat o náhradní ubytování, což bývá právě u LCC, které souhlasí s tím, že jsou ochotné u sebe Au Pair ubytovat v případě nouze. K tomu se také dostanu.

Každopádně bych řekla asi tohle. Spokojené můžete být u všech agentur. Můžete mít skvělý rok, dva, nezapomenutelné zážitky na celý život a neřešit jediný problém. Stejně tak můžete být nespokojené a to z X různých důvodů.

Někteří se rozhodují na základě toho, co je blíž k jejich bydlišti, někteří se rozhodují na základě dostupných informací na internetu (od oficiálních stránek, facebook a blogy), někteří mají doporučení od kamarádky či kamaráda atd.

Někteří se také rozhodnou přihlásit k více agenturám najednou a odjedou s tou, kde najdou rodinu dříve.

Co se týče KLUKŮ, asi nejlepší agentura pro kluky je CULTURAL CARE. Má největší počet rodin, které mají zájem o kluky jako Au Pair. 

Splňujete podmínky, přihlásili jste se do programu a máte schválenou Vaši přihlášku. Co teď? 

V momentě, kdy Vám schválí americká strana (agentura) Vaši přihlášku budete ONLINE, to znamená, že Vás budou vidět rodiny i LCC. Tento proces se jmenuje “matching”, kdy vlastně čekáte na match. Budou si Vás přidávat rodiny, s některými budete skypovat či komunikovat po e-mailu. Pokud Vám rodina nabídne MATCH a vy budete souhlasit, tak si můžete pomalu balit kufry. 🙂

(Mě našla moje ex LCC, která mě pak “dohodila” mojí HF. Byla to moje třetí rodina, která se mi ozvala. První byla z Texasu, druhá z GA a třetí také z GA. Vtipně ta druhá byla 15 minut autem od mojí HF.)

Na co se ptát během pohovorů? 

Kromě toho, že se samozřejmě zajímáte o rodinu jako takovou a jejich děti (různé příklady otázek můžete najít u nás na skupině v dokumentech), tak by Vás mělo zajímat následující (vyberu pár bodů).

  1. Budu mít k dispozici auto? Jsou nějaká omezení, co se užívání auta týče? Je večerka na auto? Je omezení na míle? Můžu využívat auto i ve svém volném času?  Proč je tohle důležité? V první řadě pro to, že v USA nefunguje veřejná doprava tak, jak jsme zvyklý u nás v ČR. Samozřejmě, že pokud se budete nacházet ve městě (nebo v jeho bezprostřední blízkosti) jako je New York, Washington, D.C. aj., tak je šance, že auto opravdu potřebovat nebudete a bude i snazší cestovat veřejnou dopravou. Ale převážná většina rodin žije na “předměstí”. Moje HF žila ve městě Dunwoody, kde se pěšky nedalo jít nikam. Nebo dalo, ale zabralo by Vám to dost času. Jednou jsem šla na poštu, cesta mi trvala hodinu a půl až dvě. V bezprostřední blízkosti nebylo nic. Nemohla jsem si zajít do krámu, do posilovny, na kafe, nikam. BEZ AUTA JSEM BYLA V PR… HÁJI. První měsíc jsem neřídila (čekala jsem na americký řidičák) a bylo to utrpení. Neustále pro mě musely jezdit holky a furt jsem se musela spolehát na někoho jiného, kdo by mě někam odvezl. Já jsem měla štěstí. Měla jsem auto pro sebe, které jsem samozřejmě využívala v pracovní době, ale i pro soukromé účely. Moje HF neměla problém s tím, že jsem jela s autem na výlet (i do jiného státu). Jediné co, tak jsem si platila benzín, což mi přišlo naprosto v pořádku a fér. Oni mi dávali 55 dolarů na dva týdny, což bohatě stačilo pro pracovní účely, já natankovala a co jsem projezdila ve svém volnu jsem si zaplatila sama. Proto pokud budete řídit a budete ve městě (což s největší pravděpodobností budete), kde je potřeba auta, zjištěte si, jaké mají podmínky/pravidla ohledně užívání. Hodně holek se zeptá na auto, řekne se jim, že auto budou mít k dispozici, ale po příjezdu zjistí, že mají omezení. Auto má večerku, auto je možnost používat pro pracovní účely, auto sdílí s jedním host rodičů atd. JINAK. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEEXISTUJE, ABY SI AU PAIR PLATILA POJIŠTĚNÍ NA AUTO. TO JE ZODPOVĚDNOST HF!!!! Už tu byly rodiny, které to zkoušely. ANO, auto není pravidlem, rodina Vám auto nemusí dát k dispozici, jejich povinnost to není, ale pokud už auto k dispozici máte, neexistuje, abyste si platili pojištění nebo přispívali jinak, než že si třeba uhradíte benzín, který projezdíte ve svém volnu. Některé rodiny dokonce hradí i to. To je však jejich dobrá vůle. 🙂
  2. Budu mít večerku? Ano, k velkému překvapení jsou rodiny, které určují své Au Pair večerku. Já jsem ji měla také, měla jsem ji ale jen v dny, kdy jsem druhý den měla pracovat a moje rodina mě požádala, abych byla doma do půlnoci. S tím jsem samozřejmě neměla žádný problém. Asi je lepší si ujasnit hned na začátku, co a jak, než pak přijet a divit se, když HF chce, abyste doma byli do X. Svým způsobem to chápu, že rodiny vyžadují večerky. Přece jenom je to jejich barák. Jejich barák = jejich pravidla. To je asi výhoda i nevýhoda tohodle programu. Zatímco je spousta holek, co již žije na vlastní noze, vydělává na sebe a žije si podle svého, tak může být docela šok se stěhovat k rodině a najednou mít večerku. Troufám si říci, že většina rodin od večerky upustí jakmile tu holku pozná blíž a ví, že je to zodpovědná osoba. Moje rodina tu mou taky zrušila. Věděli, že mi můžou věřit. Ale jsou i rodiny, které prostě večerku vyžadují a ani po x měsících se nic nezmění. Je svým způsobem zvláštní, když se holka 18-26 let (někdy 27, 28 let, že jo) má fungovat jako dospělý jedinec, který přijel starat se o děti tudíž být třetím dospělým v domě, má večerku a je omezován. Moje rodina například se ke mě vždy chovala jako k dospělému jedinci, brali mě jako člena rodiny a prostě moje HF chtěla vědět, že jsem v pořádku a i přes to, že jsem byla dospělá, cítili za mě zodpovědnost. I když jsem večerku pak neměla, vždy (nebo tedy většinou) moje rodina věděla, kde jsem a s kým. Měli jsme prostě takový vztah a já neměla problém jim říct, že budu přes noc u Péti nebo když jsem pak jezdila na víkendy za Calebem. A nebo prostě věděly moje kamarádky, kde jsem. Člověk nikdy neví. Každopádně … JE třeba si to ujasnit. Ať sem člověk nepřijede a pak se nediví, že v 10 má být doma.

Těch otázek je MRAKY.

Určitě se ptát, jaké má Au Pair povinnosti, co se od ní očekává, jaký je schedule. A mnoho, mnoho dalšího.

Každopádně pokud nečemu nerozumíte, nebojte se té rodiny znovu zeptat nebo je poprosit, aby Vám to zopakovali. 🙂

Také je dobré vědět, jaká jsou pravidla. Protože rodiny toho kolikrát zneužívají.

U.S. Department of State Program Guidelines

http://go.culturalcare.com/rs/469-ZTH-927/images/USDoS_Guidelines.pdf%20

Například:

  1. Au Pair může pracovat maximálně 45 hodin týdně a více jak 10 hodin denně.
  2. Rodiny platí TÝDNĚ kapesné (195.75 dolarů pro normální Au Pair, extraordinaire 250 dolarů týdně)
  3. Jeden celý volný víkend v měsíci (od pátku večer do pondělí ráno) – v některých rodinách má Au Pair volné všechny víkendy, některé Au Pairky pracují i o víkendu (pořád v rámci 45 hodin týdně). To je individuální.
  4. Rodiny musí umožnost Au Pair, aby si splnila kredity/hodiny ve škole – Pro úspěšné splnění programu ( a jeho případné prodloužení) např. https://www.aupairinamerica.com/aupairs/educational_component.asp
  5. Minimální 2 týdenní placená dovolená (během 1 roku) – většinou rodiny dávají pouze ty dva týdny, některé však i více (opět individuální) a většinou to funguje tak, že jeden týden si vybere Au Pair a jeden rodina
  6. Rodina se musí postarat o dopravu na “cluster meeting” (to je schůzka, kdy se schází LCC a jiné Au Pairky každý měsíc)
  7. Au Pair nesmí být sama s dítětem mladší 3 měsíců

AU PAIR se stará POUZE O DĚTI. Takže praní prádla pro děti, uklízení po dětech, vařit pro děti. AU PAIR POVINNOSTÍ NENÍ VAŘIT CELÉ RODINĚ, PRÁT CELÉ RODINĚ, UKLÍZET CELÝ BARÁK. 

Prostě si dávejte pozor při výběru rodiny. Na vše, co Vám není jasné, se ptejte. Klidně i dvakrát, třikrát. Neskákejte po první rodině, která se Vám ozve. Pokud ta rodina je dle Vašich představ a je dle Vás ta pravá, klidně matchnete i s tou první. Nebudete ani první, ani poslední. Ale snažte se dávat si pozor při výběru rodiny. Já vím, že člověk na Skype kolikrát nepozná, jaká ta rodina bude. Oni taky nepoznají, jaká ve finále bude Au Pair. Hlavně taky si člověk nemusí sednout. Jsou rodiny, které stojí vyloženě za starou bačkoru. Hodně slušně řečeno. Jsou ale i Au Pairky, které stojí za houby. Pak jsou rodiny, které jsou fajn, ale nesedli si s předchozí Au Pair. Také často hledají holky rodiny u nás na skupině, kdy se ptají, zda-li někdo z agentury YXZ neodjíždí a jestli jejich rodina nehledá náhradu. Tady je dobrý uvědomit si to, že jestli Au Pair X si s rodinou sedla a dle jejího názoru je to nejlepší rodina, jakou člověk může mít, neznamená, že ta holka po ní bude mít stejnou zkušenost nebo to vidět stejně. Třeba si jako lidi nesednou. Také se to může stát a stává se to. Já svou HF také milovala, pro mě jsou moje druhá rodina i 6 let od doby, co jsem k nim přijela, ale třeba holky po mě mají jiný vztahy s rodinou, než jaké jsem měla já. Tohle vše k tomu patří a je dobrý si to uvědomit.

Můžete i požádat o e-mail na jejich stávající či ex Au Pair. I to hodně holek dělá. Já se přiznám, že pro mě bylo těžký odjíždět od mojí HF. Už jenom ta představa, že po mě přijde nová holka a bude se starat o Roberta bylo těžký. Sice jsem věděla, že na to dojde, ale poprosila jsem rodinu, aby mě z toho procesu vynechali. Nechtěla jsem s Au Pair skypovat, ale neměla jsem problém s tím, když moje HF dala holkám můj e-mail a já jsem jim popravdě odpověděla na všechny jejich dotazy. Ale je fakt, že některé Au Pairky Vám klidně budou lhát. Stává se to.

(Když tak píšu tenhle článek, tak mi přijde, že je to snad nekonečné téma, nekonečné možnosti, různé scénáře …. )

MATCH! 🙂 

Poté, co Vám rodina nabídne match a vy nabídku přijmete, máte tzv. MATCH. Teď začíná jiná sranda. Jakmile Vám od agentury přijdou papíry, tak vy si online vyplníte žádost o víza a domluvíte si schůzku na ambasádě, kde máte pohovor. Z 99% je to pouze formalita. Zatím se stalo JEDNOU, že Au Pair nedostala víza (už si nepamatuji ale proč), ale dostala je pak na podruhé. Někdo má tu zkušenost, že pohovor probíhal česky, někdo anglicky. Převládá asi ta angličtina. Když jsem tam byla já, tak se mě ptal, kam jedu, co dělají moje host rodiče o kolik dětí se budu starat a pak co chci dělat po návratu z USA. Nic víc, nic míň. Odcházela jsem a pas mi byl následně doručen domů (už si nepamatuji kolik dní to trvalo, ale bylo to rychle).

ORIENTATION

Každá agentura má svou vlastní “orientation”. Když jsem jela já, tak moje školení probíhalo ve státě Connecticut. Byla jsem na školení 4 dny. Moje rodina mi zaplatila kurz ohledně řízení auta v USA, takže jsem přiletěla o den dříve. Takže v den, kdy přilítaly ostatní holky, my jsme měly kurz o řízení, což bylo fajn. Na to, kde a co očekávat od školení se podívejte pak u každé agentury zvlášť.

No a pak už letíte k rodině.

Co dál?

Tak buď budete mít pohodový rok v USA u své HF s tím, že pokud splníte podmínky programu, tak můžete prodloužit o 6, 9 či 12 měsíců. Po ukončení programu máte pak 30 dní tzv. Travel Month. Pokud prodlužujete, tak Váš travel month bude až na konci prodloužení.

Co se stane, když si s HF nesednete? 

Stává se to a stává se to často. Když je nějaký problém, tak to funguje tak, že přijde LCC a sedne si s Au Pair a rodinou a řeší daný problém, padají návrhy, jak to vyřešit a následuje doba, kdy HF s Au Pair zkouší, jestli ten svůj problém vyřeší nebo ne. Samozřejmě ale ne vždy je to takhle. Stane se, že prostě rodina pošle Au Pair do rematch okamžitě a taky se stalo, že Au Pair rodina vyhodila z baráku. ANO, je to smutné, ale stalo se to a bohužel ještě stane. V tomto případě by správně měla Au Pair jít bydlet k LCC.

Co je rematch? Rematch je v podstatě ten samý proces jako matching. Akorát hledáte novou rodinu a rodiny novou Au Pair. Rematch trvá 2 týdny. Pokud však máte ochotnou LCC a kde zůstat, tak můžete mít rematch i delší. Jsou holky, které zůstávaly u kamarádek/kamarádů v době rematch. Pokud najdete novou rodinu, tak se budete stěhovat k nové rodině, pokud ne, pojedete domů. Stává se, že Au Pair novou rodinu nenajde a pak tedy letí domů. Proto si myslím, že je důležité být u agentury, která je “větší” a má víc rodin. Protože pak jsou Vaše šance daleko větší na to najít novou rodinu, nebo najít rodinu na prodloužení (k tomu se dostanu za chvíli).

Chce to nastudovat si pravidla jednotlivých agentur, respektive té, u které se budete nacházet. TY hlavní pravidla vycházejí z Department of State, ale pak některé agentury mají sem tam něco svého viz. cluster meetings, které jsou “povinné”(také se k tomu dostanu). A taky upřímně se stává, že pravidla jsou X Y Z, ale pak narazíte na někoho ochotného a hodně věcí pak jde.

Na to, abyste dostali letenku domů, musíte ÚSPĚŠNĚ DOKONČIT první rok. Tady je to ale takový zvláštní. Protože jsou lidi, co si vybojovali letenku, když na ni vesměs neměli nárok. Pokud se rozhodnete ukončit program dříve (nikdo Vás tu totiž násilím celý rok nebude držet), tak byste měli být připraveni si letenku hradit. Podepisovali jste stejnou smlouvu jako všichni ostatní a věděli dopředu, za jakých podmínek má Au Pair nárok na letenku. Jak ale jsem napsala výše, některé holky si byly schopné vybojovat letenku i když na ní teoreticky nárok neměly. ROZHODNĚ by však agentura měla platit letenku v případě, že holka jde do rematch a rodinu nenajde. A pokud se Vám to nedej Bože stane, že budete v takové situaci, rozhodně se nedejte a letenku si klidně vyhádejte. Agentura Vás tu NEMŮŽE nechat. V momentě, kdy ukončíte program nebo kdy jste nenašli rodinu novou, tak agentura Vám zruší víza. Respektive už není Vaším sponzorem a aby Vaše víza byla platná, tak potřebujete sponzora. Máte pak určitý čas na to opustit USA. Pokud na letenku nemáte (a že letenky odtud stojí pecku), tak těžko odletíte. Zkrátka … Nedejte se!

Pokud splňujete podmínky na prodloužení a prodloužit chcete, tak máte dvě možnosti. Buď prodloužíte se stávající rodinou a nebo můžete hledat rodinu na prodloužení jinde. Řekla bych, že je to tak 50 na 50. Někdo má skvělou rodinu, najde si přátele nebo i přítele/přítelkyni a rozhodne se, že chce tedy zůstat se stávající rodinou. Není problém. Někdo se rozhodne, že chce zkusit něco nového, zkusit si žít v jiném státě, některé holky si dokonce dávají preference lokality v prodloužení. Ve finále je to jen a jen na Vás a je to Vaše rozhodnutí. 🙂

CLUSTER MEETINGS

Každá Au Pair má LCC podle toho v jakém se nachází “cluster”. Třeba naše koo (lcc) byl Cindy, která měla na starosti Au Pairky z určitého okolí. Takže holky, co jsme bydlely kolikrát kousek od sebe, jsme se scházely každý měsíc. Někdy jsme šly k LCC domů, někdy jsme podnikaly různé věci. Jednou ročně pak byl velký meeting, kdy se sešly všechny Au Pairky a jejich koordinátorky a rodiny. Nebudu lhát, některé ty “schůzky” byly otravný a člověk si chtěl kolikrát jít po svým. Některý ale byly fajn. Naše koordinátorka tím doslova žila. Jsou ale povinné a nebo ne? Naše LCC z toho dělala “big deal” a trvdila, že povinné jsou. Je hodně LCC, co z toho budou dělat HALO, vyhrožovat a že je to povinné a musí se člověk zúčastnit. Ale také jsou LCC, kterým je to snad i jedno a neřeší, že někoho neviděly x měsíců. V tomhle případě bych řekla, že záleží na tom, na koho narazíte. Ono ruku na srdce, ne vždy jsou pravidla dodržována. Ať už agenturou, rodinou či dokonce samotnou Au Pair. Ty schůzky ale dokáží být fajn, můžete tak poznat nové lidi, holky, co třeba bydlí kousek od Vás apod. My jsme měli docela super partu.

 

 

KAŽDOPÁDNĚ!

Je mi jasné, že pokud jste ve skupině, kterou jsem založila, tak jste viděli NĚKOLIK příspěvků, které můžou člověka odradit od tohodle programu. Moje rada? NENECHTE SE ODRADIT. Je několik tisíc holek a kluků, kteří měli NEZAPOMENUTELNÝ rok, dva v USA. Procestovali místa, o kterých se jim ani nesnilo, poznali spostu lidí a vytvořili si nová přátelství, jsou lidé, kteří se tu zamilovali a zůstali (nebo se sem pak vraceli), lidé, kteří se rozhodli jít studovat na VŠ zde v USA, lidé, kterým se díky jejich zkušenostech v USA otevřely dveře jinam. Někteří jsou do dnešního dne v kontaktu s rodinou a i na dále se navštěvují. Ne každý měl otřesnou zkušenost a mnohdy i ti, kteří neměli to štěstí, tak by program doporučili. Ruku na srdce, v dnešní době není moc legálních možnostech, jak žít a pracovat v USA delší dobu. Au Pair je jedna z jednodušších možností, jak tu legálně žít, pracovat a cestovat. Proč toho nevyužít.

Tenhle program není samozřejmě pro všechny. Ne každý má buňky nebo touží po tom starat se někomu o děti nebo žít u někoho cizího v baráku. Pak jsou jiné možnosti jako například Work and travel.

Ale … Můžete tu být rok dva a vytřískat z toho co nejvíc to jde.

Osobně mi přišlo fajn mít možnost života v cizí rodině. Bylo fajn vidět, jak žijí jiní, jaká je jejich kultura, jaké slaví a neslaví svátky, jaké mají tradice. Během volných víkendů a dovolené procestovat místa, na které byste se třeba i normálně nepodívali.

Proč ne. Ve finále to opravdu je o štěstí. To, že to X lidem nevyšlo neznamená, že budete mít podobnou zkušenost. Je ale dobré počítat se vším. Počítat s horším a doufat v lepší. Jeďte. Jsou lidé, kteří by za takovou možnost dali cokoliv a třeba jet nemohou z x důvodů. Pokud tu možnost máte, proč toho nevyužít? Pokud zjistíte, že to není nic pro Vás, že se Vám tu nelíbí (ano, je SPOUSTA lidí, kterým se Amerika nelíbí), nikdo Vás tady držet nemůže a nebude. V nejhorším se seberete, zabalíte si svých 5 švestek a pojedete domů nebo dokonce jinam. V dnešní době ty možnosti jsou, tak proč jich nevyužít! 🙂

Pokud Vás napadají nějaké otázky, klidně mi je sem napište. 🙂

Já jen doufám, že Vy, co se rozhodnete jet (nebo jste již odjeli), že budete mít štěstí a strávíte úžasný rok v USA. Přeji každému, aby měl podobnou (nebo i lepší) zkušenost jako já a tisíce dalších. Buďte ale připravený mít ostrý lokty. Budete tady v podstatě sami na sebe. Nenechte si kadit od jiných na hlavu. Některý rodiny to zkouší a zkoušet budou. Zjistěte si, jaké jsou pravidla, na co máte a nemáte nárok. 🙂

Takže přeji všem HODNĚ ŠTĚSTÍ!

Savannah, GA

V první řadě bych chtěla říci, že se budu snažit lépe zpracovávat články z různých výletů. Napsat něco málo o daném místě, památkách, dopisovat popisky k fotkám – kde to je apod. Tak jsem na to (hlavně sebe) zvědavá.

Město Savannah se nachází ve státě Georgia, jak už název článku sám vypovídá. Savannah je nejenom nejstarším městem státu Georgia, ale i první hlavní město tohoto státu. Celkem se vystřídalo 5 hlavních měst. Nynějším hlavním městěm je Atlanta.

Já jsem Savannah navštívila již po 3. Dle mého názoru je to jedno z nejhezčích měst v USA vůbec. Samozřejmě každému se líbí-nelíbí něco jiného. Za mě rozhodně patří mezi TOP.

 

Poprvé jsem v Savannah navštívila v roce 2013, kdy jsme se vydaly s holkama na menší výlet, abychom v Savannah oslavily

St. Patrick’s day. Jen tak mimochodem, pokud budete někdy v době oslav St. Patrick’s day poblíž, určitě neváhejte a vyražte to oslavit tam. Savannah je známá tím, že tam je největší “St. Patrick’s Day Parade” vůbec. My jsme tam s holkama strávily naprosto nezapomenutelný víkend.

Možná se Vám také bude do budoucna hodit tento odkaz: http://www.savannahsaintpatricksday.com/parade-info

Při druhé návštěvě jsem si oblékla bílé svatební šaty a vzala si Caleba znovu, protože to jednou nestačilo, že jo! 🙂 Dělám si srandu. Savannah je jedna z TOP destinací, co se svateb týče. Jsou tam nádherné parky, kousek je i hezká pláž a celkově je to tam nádherný. Hlavně některé venues jsou za směšnou cenu. Veřejné místa jako Forsyth Park, Wormsloe, Johsnon Square a mnoho dalších jsou za hubičku. Pokud si pamatuji dobře, tak napříkad Wormsloe vychází 10 dolarů na osobu. My jsme rozhodovali mezi Wormsloe a Forsyth Park. To bych řekla jsou takové TOP dvě lokality na svatbu v Savannah. Také však jsou rychle rezervována, obzvlášť během hlavní svatební sezóny. Jelikož jsme měli svatbu v červnu, kdy je tam dost velké horko, tak jsem chtěla mít obřad později. Ve Forsyth parku byla možnost v pravé poledne, což nepřidalo k úvahu. Také jsme řešili to, že jsme chtěli mít dvě lokality. Jednu na tzv. First look a druhou na obřad. Ve finále se rozhodlo, že obřad bude na Johnson square a first look před slavnou fontánou ve Forsyth Park. Mimo to jsme přesunuli datum svatby ze soboty na neděli, protože to bylo o polovinu levnější. Takže pokud se někdo z Vás budete chtít vdát někde tady v USA, neděle bývají VÝRAZNĚ levnější.

Tady máte tu slavnou fontánu. 🙂

 

Kdo sleduje můj blog-fb delší dobu, tak ví, že moji rodiče s bráchou na svatbu nedorazili. Samozřejmě, že bych dala cokoliv za to, aby tam byli, ale tou dobou jsem byla již těhotná, takže pro mě bylo nejdůležitějším to, aby za mnou/námi přiletěli po narození malého.

Proto jsem tedy zvolila Savannah jako jednu z našich zastávek. Kdykoliv za námi přiletí moje rodina, tak se snažím s nima vyrazit někam, kde ještě nebyli. Přece nebudeme sedět doma, když máme možnost podívat se někam, kde jsme ještě nebyli, nebo kde nebyli moji rodiče.

První návštěvu mých rodičů s bráchou jsme strávili v Atlantě, vyrazili jsme také do Nashville (TN), Orlando (FL) a následně vyrazili na cruise na Bahamy. Druhou návštěvu jsme strávili opět v Atlantě, vyrazili jsme do Fort Benning (to jsem je tenkrát představila Calebovi) a pak jsme jeli do Hilton Head Island (SC). Když za námi byli ve Fort Campbell/Clarksville (KY/TN), tak jsme jeli jen do Atlanty a do Nashville. Při této poslední návštěvě jsme to vzali od nás do Savannah (GA) – Washington, D.C – Pembroke (VA) (plus tedy jsme stavěli v SC a NC) a pak jsme si udělali menší výlet do Montogomery (AL). Takže furt se snažíme navštěvovat nová místa.

Jeden z hlavních důvodů proč jsem zvolila Savannah bylo to, že jsem chtěla vzít naše na místa, kde jsme měli focení, obřad a hostinu. Chtěla jsem jim to tam ukázat. Také tam nikdy nebyli a ze Savannah byl Washington cca 8.5 hodiny cesty autem místo 12ti. Strávili jsme tam pouze jeden den/noc, ale i tak to stálo za to.

První zastávka byla Forsyth Park. Prošli jsme se parkem, já jsem je vzala k fontáně, podívali jsme se po okolí po dechberoucí architektuře kolem, než jsme vyrazili do Wormsloe Parku.

Slavná fontána ve Forsyth Park

Tento park se nachází přímo v historickém centru města.

Forsyth Park

Fontána, Forsyth Park

V okolí parku jsou pak NÁDHERNÉ domy! 🙂

Wormsloe Historic Site

Další zastávka ….

WORMSLOE HISTORIC SITE

Wormsloe Oak Avenue

Wormsloe Historic Site bylo dříve Wormsloe Plantation, kterou zřídil jeden ze zakladatelů kolonií v GA Noble Jones. Po příjezdu zaparkujete hned za hlavní bránou. Po Vaši pravé straně je menší baráček, kde si zaplatíte vstup. Paní, která tam pracovala, se zeptala, odkud pocházíme, tak jsem ji odpověděla a okamžitě začala vychvalovat naši matičku Prahu, jak krásný je to město, jak moc se jí tam líbilo apod. Upřímně jsem byla mile překvapena. Většinou, když někomu řeknu odkud jsme, tak buď neví, dokud neřeknu “Czechoslovakia”, nebo dělá, že ví a přitom absolutně nemá tušení, kde se naše malá země česká nachází a nebo okamžitě zmíní Prahu. Paní nám dala mapu, ať víme, co je kde a popřála nám hezký zbytek dne.

Skočili jsme zpět do auta a dojeli na parkoviště. Pokud se sem chystáte a máte malé dítě/děti a používáte kočárek, tak určitě kočárek nechejte v autě.

Pro více informací o Wormsloe Historic Site mrkněte sem: http://gastateparks.org/Wormsloe

My jsme se rozhodli jít si po svém podle mapy. Mají tam i různé prohlídky s průvodcem. My jsme si to celé prošli sami, hezky v klidu. Tady je pár fotek:


 

Odtud jsme se pak vydali zpět do historického centra.

Zaparkovala jsem přímo vedle hotelu, kde jsme zůstávali s Calebem a chlupáčema. Pěšky jsme se pak prošli Johson Square, kde jsme se fotili před i po obřadě, ale i jsme tam měli obřad jako takový. Bohužel už byla tma, tak mám jenom pár fotek. Ale i noční Savannah má své kouzlo.

Johnson Square (v pozadí je pak Savannah City hall)

Prošli jsme to až River Street  http://www.visit-historic-savannah.com/river-street.html

Tam je spousta restaurací a barů! 🙂 My jsme si zašli na zrmzlinu, prošli se po té jejich promenádě a šli zpět k autu a vyrazili zpět na hotel, protože nás čekala dlouhá cesta do Washingtonu.

Savannah je ideální místo na menší výlet třeba na víkend. Stihnout se toho dá víc než dost. CCA 20-30 minut autem je pláž TYBEE ISLAND. Určitě doporučuji vyrazit na Tybee Island.

FOTO Z GOOGLE:

Tybee Island

To je pro dnešek zase všechno! 🙂

Doufám, že se máte všichni krásně. Další článek bude o našem výletě do Washingtonu.

Elijah Michael Kamalani Friel

 

ELIJAH MICHAEL KAMALANI FRIEL 
 
Ještě, než se do toho článku pustím, tak bych předem varovala, že pokud Vás řečičky o porodu, miminku, hovínkách, plenách a moje hormonální výlevy nezajímají, tak rovnou ten článek zavřete, protože Vás to už tuplem nebude zajímat ani Vás to nebude bavit. A to je v pořádku.
Také bych předem varovala, že to bude asi delší článek a bude obsahovat asi 3 tisíce fotek. Taky si postěžuji a vyleji si srdíčko. 🙂 Vy, co i přes mé varování, se rozhodnete článek číst, vemte si k tomu nějakou sváču a udělejte si čaj či kafíčko.
Ani nevím, kde teda začít.
V neděli (12.11.) jsme měli s Calebem a chlupáčema focení. Mělo to být takové “maternity-family” focení. Týden před tím jsem totiž našla po dlouhém hledání (a také dlouhém přemlouvání – byla jsem líná a taky jsem se necítila nikterak atraktivně, že jo) fotografku. Jelikož datum porodu jsem měla 22.12., tak jsem si říkala, jak mám čas. Fotografka mi ale řekla, že by bylo nejlepší nafotit první část co nejdříve, dokud mám ještě jakš-takš pohodlí a kdy mám relativně daleko do porodu. Nakonec jsem souhlasila s tím, že teda se na to vrhneme, protože nás tlačil čas a Caleb měl začínat dva dny na to školu a končit tak svou měsíční dovolenou.
Vyrazili jsme tak do parku kousek od nás, kde jsme v pořádný (Na to, kde bydlíme byla pořádná zima) zimě nafotili pár fotek.

 Svým způsobem jsem výsledek fotek milovala, ale taky nenáviděla. Připadala jsem si jako velryba, oteklá a celkově jsem se necítila ve své kůži. Měla jsem co dělat, protože jsem stokrát za hodinu potřebovala na záchod, že jo, dítě mi sedělo na močáku od rána do večera, žádný šlágr, vylézt do kopce, chodit sem a tam, taky nebyla žádná sranda. Prostě jsem se necítila nejlépe. Na druhou stranu jsem ale ráda, že ty fotky máme. Stačilo málo a nebyly by žádný.

V úterý Calebovi skončila dovolená. Vtipně den na to, kdy začal chodit do školy, jsme jeli někam autem (už ani nevím kam) a já se ho zeptala, co bych měla dělat v případě, že začnu rodit před termínem. Já jsem neustále tvrdila, že budu jedna z těch, která bude přenášet a při mém štěstí rodit na Vánoce. Byla to spíš taková řečnická otázka a upřímně jsem moc neřešila, jakou odpověď dostanu. Caleb měl totiž od 16.12. oficálně dovolenou a díky jeho rozvrhu jsme věděli, že bude doma už od 11.12. a půjde do školy tak max 3x týdně na hodinu či dvě. Caleb mi odpověděl, že je telefonní číslo, kam budu moci zavolat a že zjistí přesně co a jak. A k tomu už nikdy nedošlo.
Ten samý den jsem strávila doma s chlupáčema, sem tam něco poklidila, sem tam jsem se válela jak lemra u televize, nebo připravovala věci malému, dávala do košíku na amazonu věci, které budeme muset ještě pořídit, ale furt jsem měla čas že jo.
Caleb se celý večer učil, protože druhý den ráno měli důležitý test. Večer jsem tak trávila s ním a zkoušela ho z toho, co se naučil. Kolem půlnoci jsem toho měla dost a řekla mu, že jdu spát a ať mě vzbudí, až se donaučí zbytek a já ho vyzkouším.
V 1.30 ráno jsem se probudila – klasika, potřebovala jsem na záchod. Vstala jsem z postele a boom. Praskla mi voda. Zůstala jsem stát jak opařená. Caleb zrovna odkládal karty, ze kterých studoval, že půjde spát. Podíval se na mě a zeptal se “Zlato, ty ses počůrala?” … Teď se tomu směju, ale v tu chvíli jsem se zmohla jenom na “This was not a pee” … A mazala jsem do koupelny. Pak už si pamatuji jen malé části, protože jsem zpanikařila. Moje první myšlenka byla, to nemůže být to, co si myslím, že to je. Nebyla jsem ani 35 týdnů těhotná. Naposled jsem se takhle bála, když jsme byli v Savannah a já skončila v ER. A samozřejmě jsem neměla strach o sebe, ale o malého. Zavolala jsem do nemocnice, kde jsem měla původně rodit. Řekli mi, ať okamžitě jedeme do jiné nemocnice, protože naše nemocnice nemá NICU pro nedonošená miminka a hlavně by mě takhle “brzo” neodrodili. Pokud si pamatuji dobře, tak v nemocnici na základně by mě nechali rodit od 36 týdne nejdříve.
Abych pravdu řekla, nevím, co bych dělala, kdyby Caleb nebyl doma. Zapomněla jsem jak češtinu, tak angličtinu. Caleb se mě ptal na x věcí a já nebyla schopná odpovědět a ani nevím, na co se mě ptal. Jediný co si pamatuju, jak po mě hází tepláky a jak mi pomáhá se oblíct. Samozřejmě jsem neměla zabaleno nic. Neměla jsem ani tašku pro sebe, ani pro malého. Furt jsem to odkládala, že mám čas.

Ve dvě ráno už jsme byli v nemocnici. Z ER mě odvezli na vyšetření, dali mě na monitor a dělali různé testy a vyšetření. Měla jsem kontrakce 4-5 minut a absolutně jsem o nich netušila. Zatímco jsem čekala až mě odvezou na L&D, tak se řešilo, jestli mi porod zastaví nebo jestli mě nechají rodit. Nakonec se po 2-3 hodinách rozhodli, že mi dají léky a zkusí zastavit porod. Což nebyla sranda a takhle blbě mi snad v životě nebylo. Bylo mi řečeno, že tím, že mi praskla voda, tak zůstanu v nemocnici x dní či týdnů. Super no. Ani si nepamatuju, jestli jsem to obrečela nebo ne. Moje první myšlenka byla, co chlupáči. (Ty jsem mimochodem sledovala na kameře celý 2 dny, co jsem strávila v nemocnici)
Jelikož se Caleb nemohl nikoho dovolat, aby jim řekl, co se děje, tak jsem mu řekla, ať normálně jede zpátky na základnu. Ať si napíše test, zajede domů za Nalou a Kirbym a pak ať se vrátí s věcmi pro mě a malého. Já mu napsala seznam, co má přivézt-zabalit a bylo.
Samozřejmě v momentě, kdy dojel na základnu, za mnou přišel doktor a řekl, že nevidí jediný důvod, proč mě nenechat rodit. Takže jsem volala Calebovi, že je změna plánu a že mi “vyvolají” porod. Přemýšlela jsem, že zkusím jít “přirozenou cestou”, ale jakmile mi řekli, že dostanu PITOCIN, tak jsem si to hodně rychle rozmyslela a nechala si dát epidural.

 

 

 

 

 

 

 

Během doby, co jsem čekala na Caleba, tak za mnou poslal Liz, manželku našeho kamaráda Ryana, kterou já osobně poznala měsíc před mým porodem. Viděla jsem ji tak 3x. Okamžitě za mnou přijela a po cestě se zastavila v Targetu, kde mi nakoupila věci, jak pro mě, tak pro malého a ještě navezla svačiny pro mě a Caleba. Do toho přivezla svůj počítač a asi milion filmů. Z toho jsem byla v šoku, absolutně jsem to nečekala.

 

A tady je historicky poslední fotka 2v1, alespoň teda prozatím poslední. Vypadám naprosto otřesně, ubrečeně, otekle, nevyspale a tak, jako vypadá asi každý normální (nebo nenormální) člověk, který skoro dva dny nejedl. 😀 Taky jsem si neumyla vlasy. A to jsem si říkala, že bych si je měla umýt, když jsem se před spaním šla sprchovat. A jelikož jsem si nechtěla foukat hlavu před spaním, tak jsem řekla, že si je umeju ráno, když stejně se nikam nechystám. 😀 No, tak jsem byla za kočku v nemocnici. Od toho jsou ty suchý šampóny přece ne. Taky nechápu, jak to všechny ty matky dělají, že vypadají před-při-po porodu jako z magazínu. Perfektní vlasy, make up a úsměv od ucha k uchu. Já byla “HOT MESS”. Ale víte co, ono je to jedno.

ELIJAH MICHAEL KAMALANI FRIEL

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Malý se narodil 16. listopadu 2017 v 11:01 pm, měřil necelých 48cm a vážil 3kg.

Bohužel jsem neměla to štěstí a neměla jsem ani “tělo na tělo” (skin to skin) ani jsem neměla tu možnost “dát malého na prso”. Malého mi dali krátce poté, co se narodil a taky ho hodně rychle odnesli pryč a následně rovnou na Special Care Unit. Naštěstí nebylo potřeba být v NICU, ale pořád musel na Special Care Unit.
Měli jsme s Calebem domluvený, především na moji žádost, že půjde tam, kam půjde malý, ať se děje cokoliv. Takže Caleb byl s malým na Special Care zatímco já zůstala na pokoji na “recovery” než mě odvezli na “mother-baby-unit”.

Teď k tomu jménu, protože na to se mě dost lidí ptalo.

Jméno ELIJAH vybral Caleb. Mě se líbilo a neměla jsem s ním žádný problém. K mému velkému překvapení jsme se na jméně shodli okamžitě.

MICHAEL KAMALANI (middle names)
Michael je po mém tátovi.
KAMALANI = Kamalani je jméno, které se dává dětem u Caleba v rodině. I Caleb má “KAMALANI” ve jméně. Kdysi dávno adoptovali dítě jehož příjmení bylo KAMALANI. Protože to bylo poslední žíjící dítě nesoucí příjmení Kamalani, tak se rozhodli, že děti v Calebovo rodině ponesou KAMALANI ve svém jméně jako druhé “middle name”. Já sama jsem si přála, aby i náš malý nesl jméno Kamalani. Nejenom, že se mi líbí jejich tradice, ale také se mi líbí význam toho jména. Kdo čte nebo mě sleduje delší dobu, tak ví, že Caleb vyrůstal částečně na Hawaii (poté, co jeho táta dosloužil u armády), odkud pochází část jeho rodiny (jeho táta a celá jeho rodina pocházejí z Hawaii).
KAMALANI znamená “heavenly child” nebo “royal child” (nebeské dítě či královské dítě), Kama = dítě a lani = nebeské, nebe, královské ..

Všechny naše děti ponesou ve jméně KAMALANI. Pokud budeme mít dalšího syna, tak první “middle name” bude po Calebovo tátovi.

 

Tohle bylo vůbec poprvé, kdy jsem si malého pořádně pochovala.
Zpátky k událostem po narození Elijah.
První noc jsem celou probrečela. Samozřejmě mě Caleb za malým odvezl hned jak to šlo, ale i tak jsem brečela jako blázen, protože jsem byla na pokoji bez něj. Z vedlejších pokojů jsem slyšela plakat miminka a to mě vždy dostalo. Nejsem schopná sepsat moje pocity natož co se mi honilo hlavou. V jednu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli tohle všechno není moje chyba, jestli jsem něco neudělala špatně. Rvalo mi srdce, že byl malý pryč i když to bylo pro jeho dobro. Věděla jsem, že to jinak nejde. Ale i přes to jsem to nemohla přenést přes srdce.
Celé těhotenství jsem přemýšlela, jestli vůbec chci Caleba u porodu. Měla jsem dny, kdy jsem si říkala, že nemá na výběr a k porodu prostě půjde i kdyby sebevíc nechtěl, říkala jsem si, že si nedokážu představit, že by u porodu být neměl a pak jsem měla dny, kdy jsem měla paniku jenom při představě, že by u porodu být měl. Nechtěla jsem, aby mě viděl v “takovém” stavu, nevěděla jsem, co od toho čekat a nechtěla jsem, aby mě viděl ve chvílích, kdy bych se nejraději neviděla ani já. Prostě ruku na srdce, není to dvakrát nejpříjemnější pohled. Ať už čím vším si ženská prochází nebo co následuje po porodu či v 6ti nedělí. Alespoň dle mého názoru to není nic krásnýho.
Ale musím říct, že jsem nesmírně vděčná za to, že jsem ho tam měla, protože bez něj bych to nezvládla. Jo jasný, malý by se narodil i bez toho, kdyby tam nebyl. Ale ta morální podpora prostě byla neuvěřitelná.
Nehledě na to, že vidět chlapa poprvé vidět své dítě, v našem případě svého syna, to bylo něco k nezaplacení a něco, na co v životě nezapomenu.
Možná to někdo vidí stejně nebo podobně, ale kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jestli je možné někoho milovat víc, než ho milujete. Říkala jsem si, že už nejsem schopná víc někoho milovat, že to přeci už víc nejde. Pletla jsem se. Nedá se popsat, jak moc miluji našeho syna, nejsem schopná popsat mateřskou lásku a to je něco, co si každý musí sám zažít. Slyšela jsem to od x holek, jaký to je a není a ani v tom nejdivočejším snu jsem si nedokázala představit o čem mluví. Ale také jsem netušila to, že budu kdy svého manžela milovat víc, než kdykoliv předtím. Netušila jsem, že to bylo možné, dokud jsem ho neviděla držet a dívat se na našeho syna. Díky tomu, jak moc miluji svoje dítě, miluji svého muže víc, než jsem si kdy dokázala vůbec představit. A i kdybych se tu upsala k smrti, jak moc miluji malého nebo Caleba, tak bych pořád nebyla schopná popsat, jak silná je ta láska a to mateřské pouto.
 
Já jsem v nemocnici byla dva dny, zatímco malý zůstal 4 dny. Jet domů bez něj bylo šílený. Hormony s Vámi dělají divy celé těhoteství, ale to, co s Vámi dělají po porodu, na to jsem opravdu nebyla připravená. Celou cestu domů jsem brečela. Vlastně jsem brečela furt. Bez malýho i s malým. Kdykoliv jsem byla u něj nebo od něj. Bylo to jedno.

Ta první noc byla ta nejtěžší ze všech. Den, kdy jsme konečně přivezli malého domů byl nejkrásnějším a zároveň nejtěžším dnem vůbec. V nemocnici byl pod dozorem 24/7, všude byli lékaři a zdravotní sestry. Lidé, kteří mají vzdělání, léta zkušeností a všemožné přístroje a jiné vymoženosti. Najednou jsme byli doma, sami … Bez lékařů, bez sester a bez přístrojů. V životě jsem neměla takový strach jako tu první noc. A ten strach o malého nikdy nezmizí. Akorát se s tím naučím žít.
Co však první dny ulehčilo bylo to, že nám sousedi nosili večeře. Jedna mladá maminka, kterou jsem poznala na FB x dní před porodem, založila tzv. meal train, což je docela běžná věc. Viděla jsem to několikrát. Meal train se zakládají když se někomu narodí miminko, nebo když je někdo nemocný nebo i v těch nejhorších scénářích, který nechci ani zmínit. Někdo založí meal train a lidé se pak zapisují, kdo kdy přinese jaké jídlo. Může jídlo uvařit, objednat. Nám nosili večeře a dokonce malému přinesli lidé dárky, což mě naprosto šokovalo. Opět jsem se ale uvrdila, že tahle komunita je plná úžasných lidí. A my s Calebem se nemůžeme dočkat, až to budeme moci oplatit a udělat něco pro druhé.
Asi jako každá hrdá matka jsem zahltila sociální sítě fotkami. Říkala jsem si, že nikdy taková nebudu a heleme se, taky jsem taková. Taky jsem pyšná matka a taky se chci pochlubit.
Akorát jsem se teda nestačila divit, čeho jsou někteří jedinci schopní a co mě čeká a nemine. 🙂
První pecka přišla v podobě různých zpráv. Zatímco v některých bylo vidět, že se dotyčná osoba snaží pomoci-poradit a myslí to opravdu dobře, přišlo mi i tolik zpráv, kdy jsem byla až otrávená.
Víte co, já jsem v tomhle nová, poprvé jsem se stala mámou a prostě nikdo z nebe učený nespadl, že jo. Taky kolikrát nevím, co dělám, jestli to dělám správně a vtipně se to nezmění. Protože i za 30 let budou chvíle, kdy prostě nebudu vědět a budu se učit za pochodu. Jako matka, jako manželka i jako člověk. NIKDO není dokonalý. A já už vůbec ne. JSME přece jenom LIDI.
Já jenom doufám, že moje (respektive naše společná) rozhodnutí, co se týče výchovy a péče o naše dítě (děti do budoucna) budou správná. Doufám, že budu tou nejlepší mámou svým dětem. Taky mám každodenní strach, že něco s prominutím poseru. Mám strach, že se za 10, 20 nebo 30 let podívám zpátky a zjitím, že jsem jako rodič stála s prominutím za hovno. Mám strach, že selžu. Jako máma, jako manželka, jako člověk. Ale dělám, co můžu.
Chodily mi zprávy typu “Měla bys kojit, proč nekojíš, proč dáváš malýmu flašku” … Neustále mi chodily zprávy “dělej tohle, tamto, tohle děláš špatně, tohle bys měla dělat takhle, moje dítě tohle, moje dítě tamto” … Na jedný fotce měl malý “špatný dudlík”. X lidí nesouhlasilo s dudlíkem, x lidí mělo problém, jak ten dudlík vypadá … X lidí mělo problém s tím, že malý dostával v nemocnici flašky.
Každé dítě je jiné, každému dítěti vyhovují jiné věci, každý rodič má svůj názor či představu o tom, co má, nemá, chce nebo nechce dělat. Ať si každý dělá, co chce.
Je úplně jedno, jestli sdílím se světem to či ono. Takových lidí je tisíce, co svůj život sdílí na blogu, vlogu nebo kdekoliv jinde. A mě by ani ve snu nenapadlo někomu psát “děláš to špatně, dělej tohle nebo tamto”.
Já si třeba nemyslím, že spát s dítětem v posteli je bezpečné. Někdo ale ano, ale nikomu svoje názory a potřehy necpu. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné a za správné.
A taky podle x fotek se nedá soudit, jestli dítě má dudlík 24/7, jestli je kojený nebo ne (to, že nesdílím fotky z kojení neznamená, že nekojím) a podobně.
Takže za dobře míněné rady jsem ráda, ale zprávy typu “děláš to špatně, dělej tohle” fakt vděčná nejsem. 🙂
Další sranda byly komentáře typu “máš ošklivý dítě”. Tak i přes to, že se mnou mávaly hormony a já brečela u každý kraviny, tak u tohodle jsem se od srdce zasmála. Pokud má někdo problém se mnou, nelíbí se mu moje příspěvky, co píšu nebo nepíšu, není můj problém. Pokud se mi něco nebo někdo nelíbí, tak to nevyhledávám. Jednak si mě můžete blokovat nebo mě vůbec nesledovat, že jo. Já taky nesleduji lidi, který mě “nezajímají” nebo se mi něco nelíbí. Za ty léta, co píšu blog, jsem se setkala už s hodně věcma, ale tohle bylo asi to nejvíc ubohý. A fakt jsem se zasmála, jak je někdo schopný klesnout takhle hluboko. 🙂

Co mi však zvedlo tlak bylo, kdy si osoba XXX udělala screenshoty mých Instastories a na FB pak sdílela fotku, kde byla žhavá debata na téma dudlík. Ty komentáře jsem četla a opět jsem se utvrdila v tom, jak někteří lidi u nás v ČR dokážou být zlí. Fakt jsem se s tímhle jinde nesetkala. Holt to někteří nemají zapotřebí, ale zkažená jablka se najdou všude. 🙂 Ale že si někdo dovolil udělat si screenshot a bavit se na účet mého dítěte? To mi zvedlo tlak a takovým lidem bych dala normálně pár facek. O to větší pecka to byla, že dotyčná je sama matka.

Každopádně věřím, že takovým lidem se to vrátí.
Lidi, buďte na sebe hodní. Konejte dobro a ono se Vám to v dobrém vrátí. Ve světě se dějou odporný věci, každý den se něco semele. Buďte pozitivní a šiřte dobro nebo se z toho potento.
A na závěr bych požádala lidi, aby dostali konečně rozum a přestali zneužívat moje fotky. Za ty léta už se mi stalo několikrát, že někdo používal moje fotky. Tentokrát si dotyčná osoba vytvořila profil S MÝM JMÉNEM a mými fotkami. A aby to nebylo málo, tak si zablokovala mě i Caleba, abychom na to náhodou nepřišli. 😀 Bože.
Ufff. Teď jsem si fakt ulevila! 🙂
NALA A KIRBY.
Nalinka oslavila 2 roky! 🙂 Uspořádala jsem ji menší oslavu.

Co se malého týče, jsou úžasní. Nehnou se od něj na krok. Kdykoliv malý na začátku brečel, tak Nala okamžite hňučela u postýlky. Teď mu pro změnu nosí hračky kdykoliv zabrečí. A že máme štěstí, malý brečí jenom, když má hlad. Jinak mi krásně spinká a je to zlatý dítě. Bála jsem se, že už se nikdy nevyspím, že malý bude neustále brečet a kdo ví co. Naštěstí je zlaté dítě, ale uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.
   
Jinak teda jsou zlatíčka. Oba, Nalinka i Kirby. Malý má štěstí, že má vedle sebe tyhle dva chlupáče.
  
Také jsme měli focení, abychom měli na památku fotky malého. Já fotit neumím, takže jsem chtěla mít profesionální fotky. A tady je výsledek ..
 
Malý roste jako z vody a já samozřejmě kolikrát brečím nad tím, jak roste před očima. Kolikrát mě to až děsí, jak rychle ty děti rostou. Někdy si říkám, jak bych nejraději zastavila čas.
Vesměs jsme posledních 7 týdnů trávili jako rodina a užívali si společné chvíle. Všechno se točí kolem malého, chlupáčů a školy. Nikde jsme pořádně nebyli a tak nebylo o čem psát či co fotit. Doufám, že až se vše uklidní, tak budeme moci někam vyrazit na výlet. Někam, kam můžu vzít foťák, něco málo nafotit, ať se s tím taky trošku naučím, ukázat Vám zase něco nového nebo staronového z Ameriky.
Párkrát jsme vyrazili do parku nebo tady v okolí na procházku, ale to je tak všechno. Za měsíc mi dorazí rodiče s bráchou, takže plánujeme výlet do D.C., takový menší roadtrip s malým zatímco Caleb bude chodit do školy a starat se o chlupáče. Takže bude snad něco nového o čem psát a nějaké nové fotky.
Tady je pár fotek z našich procházek
 
 
Bylo nádherný strávit svátky společně jako rodina. Přijeli za námi Breck s Erikem (a jejich chlupáči samozřejmě). Stromeček jsme s Calebem vybrali po Thanksgiving, kdy jsme jeli na farmu nedalo od nás. Vánoce jako takové jsme letos slavili jako u nás a to 24.12. Máme v plánu dodržovat jak naše tradice, tak ty americké. K nám tak bude chodit Ježíšek i Santa Claus! Chci, aby malý (a do budoucna i naše další děti) znal naše české tradice. Stejně jako chci, aby mluvil mluvil česky. Pro to na malého mluvím převážně česky a když je Caleb doma, tak 50 na 50.
Snažím se s našima mluvit každý den, nebo minimálně ob den. Abych pravdu řekla, tak si vyčítám to, že jsme takhle daleko. A mám dojem, že jejich další návštěva pro mě bude hodně těžká. Tentokrát taky nejedou jenom za mnou a Calebem, ale především za malým. Vy, co žijete v zahraničí a máte děti, jak to zvládáte?
Je ale možné, že se všechno brzy změní a my budeme v Evropě. Šance jsou malé, ale JSOU!
V červnu bychom se měli stěhovat. Minulý týden Caleb obdržel seznam základen, kam bychom se mohli stěhovat. Caleb přišel z “LIGHT infantry unit” nebo-li non-vehicular assignment. On teď musí přejít na “HEAVY” nebo-li vehicular assignment. Pak mají ještě broadening assignments (k tomu se dostanu).
On tak má sepsat 4 seznamy. 1. OVERALL TOP 8 (což je vlastně náš hlavní seznam s místy, kam bychom nejraději, pak má sepsat TOP 8 v “non-vehicular” (což je vlastně není důležitý pro Caleba, protože musí jít na HEAVY), TOP 8 vehicular a pak TOP 8 broadening.
Ve vehicular máme hned dvakrát jako možnost Německo. Proto naše TOP 8 ve vehicular má hned v TOP 5 dvakrát Německo. Stejně jako TOP 5 v OVERALL má dvakrát Neměcko. Pak tam máme Colorado, Washington state a “military science”. Co se týče military science, tak to spadá pod “broadening” assignments. Caleb by učil na škole, jediný mínus je to, že si nemůžeme vybrat lokalitu (respektive univerzitu). Jsou tam možnosti New York, Florida, Pensylvánie a další.  Zbylé 3 místa v jeho OVERALL TOP 8 máme Alaska, Texas a Kansas.
Kam nás pošlou nevíme. Za pár dní má Caleb pohovor, na který jdu s ním. Uvidíme, co mu řeknou. Hraje v tom roli hned několik věcí, kam ho pošlou nebo nepošlou. Každopádně během pohovoru by mu měli říct, co z jeho seznamu je více či méně reálné.
Já jsem samozřejmě nedočkavá a chtěla bych vědět, kam nás pošlou. Můžeme zůstat i tam, kde jsme. Ve finále mu můžou dát i něco, co ve svým TOP 8 nemá. U armády člověk nikdy neví.
Ale bylo by fajn, kdybychom byli v Evropě. Moje rodina by byla hodně blízko k nám, Caleb by konečně mohl poznat Evropu a hlavně se podívat do ČR. Kam nás pošlou se však dozvíme snad do konce příštího měsíce. Nejpozději začátkem března budeme vědět.
Zpátky k Vánocům.
 
Napekla jsem cukroví, dělala jsem jenom linecké a vanilkové rohlíčky. Plus jsem dělala kokosové kuličky. Vanilkové rohlíčky u Caleba úspěch neměly, zatímco měly úspěch u Breck a Erika. Ale linecké byl HIT. Naši posílali balík s cukrovím, ale bohužel nedošel včas, takže Breck s Erikem nemohli ochutnat. No a vlastně ani Caleb moc neochutnal. 😀 Jeden perníček dostal a zbytek jsem snědla já. Ops.
Náš letoční dáreček byl ten nejkrásnější, co jsme si mohli přát.
 
A tady je ještě pár fotek..
 
 
Také jsem se rozhodla začít cvičit a dostat se do lepší formy. Měla jsem v plánu začít před pár dny, ale trošku se mi to zkomplikovalo, když jsem skončila v nemocnici (noční návstěva ER). Ale jelikož je vše už v pořádku, tak se na to můžu vrhnout. Neplánuji držet šílený diety a dávat si do těla jako blázen. Nic se nemá přehánět, že jo. Chci začít trošku zdravěji jíst, přece jenom jsem poslední týdny jedla, co mi prišlo pod ruku a byla jsem prostě líná uvařit si něco zdravějšího a naučit se nějaké nové recepty. Stáhla jsem si ale aplikaci (SWEAT kdyby to někoho zajímalo), podle které budu cvičit. Mimo cvičení jsou tam i recepty. Nejsem nadčlověk a jsem líná, takže 100% nebudu dodržovat daný jídelníček, ale rozhodně se nechám inspirovat zdravějšími recepty. Určitě ale mám v plánu dodržovat cvíčení v programu, který jsem si vybrala.
(Pokud máte někdo tip na nějaký recept ci cvičení, sem s tím!)
Já to přiznám na plnou hubu, necítím se dobře, nejsem se svým tělem spokojená. Takže bych se ráda dostala do lepší formy, kdy prostě se budu cítit dobře. Myslím si, že je důležitý mít se ráda a především svoje vlastní tělo. Ale někdy je to těžký. Ideálně bych se dostala zpět na svou váhu před těhotenstvím a zapracovala na “problémových” částech. Především mi jde ale o to být zdravější. Ve zdravém těle, zdravý duch, že jo. 🙂 Ono všude kolem sebe (magazíny, televize, sociální sítě) vidíte “dokonalé krásné ženy, perfektní pleť, make up, vlasy, tělo” a kdo ví co ještě. A je těžký, aby to člověku nevlezlo do hlavy. Já momentálně funguju tak, že nosím tepláky, Calebovo mikiny, vlasy v drdolu a když se zadaří, tak jim dám trošku života suchým šamponem, aby se neřeklo.
Takže jsem na sebe teď zvědavá. Pokud je někdo na stejný lodi, tak se mi neváhejte ozvat, ať se můžeme navzájem podpořit!
A tímto pro dnešek končím.
Přeji krásný začátek nového týdne!
Mějte se krásně a buďte na sebe hodní!

 

DĚKUJI !

 
DEN VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ
Tímto bych chtěla PODĚKOVAT všem vojákům, kteří slouží či sloužili naší zemi. A vlastně všem vojákům, kteří sloužili či slouží, ať už se to týká amerických vojáků, českých či slovenských etc.
Předpokládám, že moc z nich můj blog či stránku nečte, ale vím, že je na mé stránce (i tady) několik čtenářů, kteří mají v rodině někoho, kdo kdy sloužil nebo slouží.
Myslím si, že je nesmírně důležité alespoň poděkovat za to, co pro nás dělají. Svoboda není zadarmo a díky je to nejmenší.
VETERANS DAY nebo-li DEN VÁLEČNÝCH VETERÁNŮ patří mezi velké události tady v USA. Alespoň dle mého názoru. Nemluvím o tom, že celý víkend nabízejí různé slevy a kdo ví co jak “dík” vojákům a jejich rodinám. Všude po USA se konají různé “PARADES”, slavnosti a oslavují se ti, kteří sloužili či slouží své vlasti a vlastně i nám lidem. Je třeba připomenout si, že je rozdíl mezi VETERANS day a MEMORIAL day. Memorial Day je na uctění památky těch, kteří zahynuli ve válce nebo během výkonu jejich služby. Stejně tak je svátek “Armed Forces Day”, což je den, kdy se oslavují ti, kteří momentálně slouží v armádě (army, navy, marines, air force etc.)
Takže DĚKUJI.
Snažím se tak nějak psát pravidelně na blog, abych pak neměla resty na dohánění. Přece jenom nám brzy začne jeden velký kolotoč a náš život se změní od základu a my tak budeme mít úplně jiné “starosti”.
Jelikož nám přálo počasí, Calebovi se krátí dovolená (v úterý začíná školu) a já jsem pořád ještě schopná fungovat jako normální člověk, tak jsme vyrazili na další výlet. Tentokrát jsme se jeli podívat do státu Alabama. Pokud někdo budete poblíž, doporučuji na výlet Chewacla State Park. Je tam nádherně. Je tam spousta možností, co se týče kempování, koupání, ruzné trasy na výšlapy či na kolo. Nám se tam moc líbilo. Můžete posoudit sami.
Největší radost z vody měl ale Kirby. Když se Caleb nedíval, tak náš frajer mazal rovnou ke břehu a naložil se do bláta. Mě málem trefil šlak, protože jsme vzali moje auto a já si auto prostě udržuji čisté. Pravidelně jezdím s autem do myčky, hezky vyluxovat, všechno uklidit a prostě udržet v čistotě. Nesnáším nepořádek v autě. Takže moje auto, i přes to, že mám na sedačkách deky (nebo jak to nazvat), tak auto je zasviněný. Svým způsobem to ale nevadí, protože máme v plánu odvézt moje auto na čištění, tuším za 95 dolarů Vám komeplentně uklidí auto, vyšampónujou sedačky a prostě ho pořádně uklidí. My samozřejmě chceme, aby to auto bylo profesionálně uklizené před tím, než budeme instalovat autosedačku do auta a než v autě povezeme malého. 🙂
Po příjezdu domů Kirby mazal rovnou do vany. A že on vanu miluje, zatímco Nala není moc velkej fanda.
Tady začíná moje podezření, že se Kirby válí v bahně rád pro to, že ví, že ho čeká vana.
Zrovna teď lítají s Nalou po zahradě a opět jejich krémová barva připomíná čokoládovou. A to jsme je oba koupali dva dny zpátky, protože se rozhodli vyřádit na zahradě poté, co přes noc napršelo. Zítra ráno máme focení, tak jsem doufala, že jim ta jejich krémová vydrží alespoň do zítra.
Když jsme u toho focení. Našla jsem super fotografku a zamluvila focení na tento víkend a pak až se narodí malej. Takže máme family/maternity fotky i s chlupáčema a pak máme “newborn” focení, což samozřejmě nevíme kdy přesně.
Ve středu jsem jela k naší nové fotografce do salónu, který má v Columbusu. Musím vzít foťak (k přihodě s foťákem se taky dostanu) a vyfotit, jak to vypadá v Columbusu, protože centrum toho městečka je fakt nádherný. Okolí už tak moc hezký není, hlavně je tu spousta nebezpečných částí. Ostatně jako v Clarksville, TN, kde jsme žili před tím. Ale dokud člověk ví, kde se má a nemá pohybovat, tak dobrý. Ale centrum je fakt nádherný.
Paní měla moc hezký salón. Pozvala mě, abych si vybrala šaty na focení. Měla šatník plný krásných šatiček. Zeptala se mě, jestli chci šaty, kde budu moci ukázat bříško (holé) a nebo jestli chci šaty, které zakryjí. Řekla jsem ji, že chci šaty, kde nebudu mít holé břicho. Jednak to není můj styl a hlavně má být – vtipně – zima. Jako na potvoru.
Samozřejmě je zcela na každém, jaké si kdo fotí fotky. Jestli někdo ukazuje těhotenské bříško nebo ne. Každému se líbí něco jiného a stejně tak je každému příjemné-pohodlné něco jiného. Mě se třeba líbí fotky, kdy jsou nastávající maminky vyfocené ve vaně, místo vody mlíko (nebo co to je 😀 Omlouvám se za nevědomost.) a mají kolem kytky apod. To je něco, co bych klidně vyzkoušela sama. Ale vzhledem k tomu, že chci spíš rodinné fotky a taky budeme mít focení venku, tak fakt nikde nechci vystavovat svůj pupek.
Ta paní má krásné fotky a opravdu se těším na náš výsledek. Vybraly jsme společně šaty, které mají takovou “podzimní” barvičku (to poznáte), což doufám, že bude vypadat hezky v tom prostředí. Fotit budeme v parku, kde jsme byli s Calebem a chlupáčema pár dní zpátky ..
Také se těším až malý bude na světě, protože jsme s naší paní fotografkou strávily skoro půl hodiny plánováním v jakém stylu budeme chtít malého fotky. I spousta z Vás mi poslala nebo mě označila u fotek, kdy je miminko položené na vojenské uniformě nebo s vlajkou apod. Něco v takovém stylu plánujeme i my. Samozřejmě chceme i “normální” fotky. Také máme v plánu použít jak americkou vlajku, tak naší českou. Akorát asi budu muset objednat vlajku v lepší kvalitě/materiálu.
Uvidíme! 🙂 Jsem na to zvědavá. Každopádně jestli uvidíte někde nějakou pěknou fotku pro inspiraci, sem s ní.

Pár dní zpátky jsme s Calebem vyrazili na menší rande. Když jsme bydleli v TN, tak jsme neustále chodili na večeře nebo na dvojité rande s Breck a Erikem. Od doby, co jsme se přestěhovali, tak jsme byli někde možná dvakrát? Jednou na večeři s našimi přáteli tady v GA a pak jsme šli na večeři do Columbusu s Calebovo spolužákem z West Pointu a jeho ženou.
Takže Caleb přišel s tím, že by rád do kina. Původně jsem nebyla nadšená, protože chtěl vidět film, který mě upřímně nezajímal, respektive bych radši šla kouknout na něco jiného, ale nakonec jsem si řekla, že proč ne. Přece jenom nemusí bejt pořád jenom po mým, že jo. 🙂
Nakonec ten film byl i dobrej a já se zasmála. (THOR)
Ale úplně jsem zapomněla, jak to chodí v kině tady na základně. Vyrazili jsme tady do kina, protože se nám nechtělo jet 30 minut do kina a hlavně na základně tolik lidí do kina nechodí. Celý sál jsme měli jenom pro sebe, pak nakonec se k nám přidal jeden další voják, ale jinak jsme byli ve 3, vlastně ve 4 (já se počítám za dva) … Před zahájením filmu se na obrazovce objevilo “Prosím povstaňte”, já zabořená do sedačky, konečně našla polohu, kde jsem se cítila i fajn a šup, Caleb najednou vystřelil ze sedačky, ani jsem nemrkla, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Hrála hymna. Já se tak rychle zvednout nezvládla, s tím mým pupíkem (viz. fotka) jsem měla docela co dělat, abych se zvedla, ale ZVEDLA JSEM SE! 🙂 Málem mi ukápla slza, protože na plátně běžely záběry z každodenního života vojáků, různé výcviky, mise, návraty domů.
Po skončení filmu jsme vyrazili domů. A tady se dostáváme k mé zničené zrcadlovce.
Už na kameře jsem viděla, že Kirby rozcupoval papírové utěrky, po příchodu domů jsem objevila i mou těhotenskou knížku, kterou jsem dostala v nemocnici. Jsou tam důležitá čísla a jiné důležité informace. Caleb to všechno uklidil a já se tomu zasmála i když teda jsem neměla zrovna radost, protože to znamenalo jediné a to jet druhý den do nemocnice pro novou knížku. No a pak jsem našla můj foťák za gaučem. A v tu chvíli mě málem trefil šlak.
Všechny ty věci, ke kterým se Kirby dostal byly v kuchyni. Ale daleko tak, aby na ně nemohl dosáhnout. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se k těm věcem dostane a JAK. Do teď nevím, jak se dostal k tý kameře, takhle jsem ji měla na straně snad celý měsíc, abych ji měla po ruce a NIKDY na ni nesáhl. Teď jsem našla rozkousaný objektiv (ten můžu rovnou vyhodit) a pár částí kamery jsou taky sežvejkaný. Samozřejmě jsem hysterka začala okamžitě brečet. Caleb seběhl dolů, absolutně nechápal, co se stalo. Chudák nevěděl, co se mnou dělat. A ani já nevěděla, co dělat, protože jsem prostě ty slzy nemohla zastavit.
No, objektiv je v čudu. Což svým způsobem není taková tragédie, protože jsem měla v plánu kupovat nové objektivy tak jako tak, ale rozhodně jsem to neplánovala tak brzo, protože jak někteří víte, mimčo a výbava stojí docela řachu a tak většina peněz jde do věcí pro malého. Pak samozřejmě jsou věci, které potřebujeme nebo bychom rádi pořídili od nové postele (chceme tu naši použít jako postel pro hosty) apod. A taky budou Vánoce, že jo. Nevím, jestli s tou kamerou nestřísknul o zem (respektive nevím jakou silou), tak doufám, že “tělo” kamery je nepoškozené. Slot, kam se dává paměťovka, tak tu část nemůžu zavřít, protože ty “dvířka” (nevím, jak jinak to popsat) jsou sežvejkaný, takže to bude třeba vyměnit.
Ale jak říká můj táta, když nejde o život, jde o hovno, že jo. Kamera se snad bude dát opravit (alespoň ta minimální škoda, snad tam není nic vážnějšáho) a objektivy koupím nové no.
Tohle byl můj “status” na mojí stránce:
” Postupně zjišťuji, že spánek je pro slabochy. 
 
Zrovna včera se mě ptal Caleb, proč mám tendence uklízet mezi 11pm (23:00) a 3am (03:00). Taky by mě to zajímalo, i když vlastně asi vím, proč. 
Včera jsem prala do 2 rána povlečení (všechny, který máme a že jich máme hodně, protože já se v IKEA neumím ovládat, což samozřejmě všichni víte nebo minimálně většina z vás si to asi pamatuje), následně jsem luxovala celý patro, utřela prach, uklidila koupelnu jak naší, tak tu pro hosty, vytřela jsem spodní patro, uklidila kuchyni, dala věci do myčky, uklidila hračky chlupáčů a teprve pak jsem mohla jít v klidu spát. 
To, co předvádím, tomu se vlastně ani nedá říkat spánek. Lehnu, zavřu očko a šup už musím zase vstávat. Moje maminka mi říkala, že ke konci těhotenství se budu v koupelně potkávat. No, měla pravdu. Když už jsem vstala tak po 4té, tak Caleb na mě nevěřícně koukal a zeptal se, jestli opravdu už musím zase znovu do koupelny. Tak jsem se na něj opravdu ošklivě podívala a pokračovala dál. Přemýšlím, jestli by nebylo od věci si ten konec těhotenství zpestřit a udělat si menší kempování v koupelně. Přece jenom tam člověk tráví celou noc i den. 😂 
Dneska jsem pro změnu do 2.30 prala a odklízela věci. Tentokrát jsem si vzala do parády veškeré věci malého. Od hadříků po čepičky, rukavičky, ponožky, dečky a já nevím, co všechno. Dokonce mám všechno pečlivě tříděné podle velikosti. Od newborn po xxx 😂 Taky jsem zjistila, že mám sakra málo ramínek. Ve 2 ráno jsem pak skoro hnala Caleba do Walmartu pro ramínka. Nakonec mi ho bylo chudáka líto, tak jsem je objednala online. 😂 Samozřejmě ramínka nepřijdou včas, tak přemýšlím, že budu muset nakoupit víc ramínek, protože jednak mě vytáčí, že mi ty hezky naskládané věci (a voňavé) leží v košíku na prádlo a taky ten koš na prádlo potřebuji, protože Caleb jde (konečně) zpátky do práce/školy a tak budu mít co prát – hurá, čest a sláva smradlavým uniformám! 😂
 
Jsou 3 ráno a Caleb na mě křičí z patra, jestli jsem připravena jít konečně do postele a spát. Tak říkám, že jako asi možná ?! Na to slyším “Ty jo, dyť jsou 3 ráno!”.. 😂 
 
No, tak já to jdu asi teda jako zkusit. I když abych pravdu řekla, určitě bych vymyslela, co uklidit nebo prostě bych si našla nějakou zábavu. 🤷🏼‍♀️😂 
 
Tak dobrou noc! Nebo vlastně dobré ráno. ❤ “
Takže ano, hnízdím (nesting) ve velkým. Také mi přišlo spousta zpráv o tom, kolik toho mám, nemám. Někomu to přišlo jako šílené množství oblečení, někomu naopak jako strašně málo.
Na mou “obranu” .. Tyhle věci jsou všechny, které momentálně máme (postupně dokupujeme a dokupovat budeme, taky babičky nakoupily, že jo a pořád něco dostáváme – ať už nošené po dětech našich přátel nebo nové věci) … Není to JEDNA VELIKOST. Tohle jsou věci od “newborn” po věci děti starší jednoho roku. Většina věcí je 0-3 měsíce, 3-6, 6-9 a pak 9-12 měsíců. Takže to, co jste viděli na fotkách, to není jedna velikost a také to není konečná hrouda věcí.
To samé jsem dostala x zpráv ohledně značky plen či velikosti. Většina komentářů a zpráv narážela na to, že mám strašně moc plen velikost 1. Ne, naopak .. Pleny a ubrousky, které jsem dostala na baby shower jsou opět od velikost 0 po velikost 2. To, že je tam “#1” neznamená, že je to velikost 1, ale je to myšleno jako “NUMBER ONE BRAND” takže vlastně vedoucí značka. A pokud zjistíme, že máme moc plen určité velikosti, není problém je tady vyměnit za větší velikost či je prodat nebo darovat lidem, které je mohou potřebovat. 🙂
Všechno ostatní beru tak, že každé dítě je jiné, každá maminka je jiná a každý má x různých zkušeností. My s Calebem přijdeme na to, co bude fungovat pro nás a především pro naše dítě. Sice budeme poprvé rodiče, ale všichni jsme si prošli něčím, co bylo jednou “poprvé”. Někomu vyhovují plenky pampers, někomu látkové pleny, někdo používá dětskou kosmetiku, někdo ne, někdo je pro kojení, někdo pro sunary, někdo spí s miminkem v posteli, někdo má miminko v postýlce v ložnici a někdo miminko nechá v dětském pokoji. X lidí, x chutí. 🙂
Děláme, co můžeme, snažíme se být připraveni jak nejlépe to jde, ale taky to bude všechno pro nás poprvé a my si nějak poradíme. Hodně věcí se naučíme za pochodu. Je mi jasný, že to nebude růžový, ale jsme skvělý tým, máme skvělou podporu v rodině i naši blízcí a věřím, že se s tím prostě popereme jak nejlépe to půjde.
Také se mě hodně lidí ptalo, jestli budu psát o porodu. Přemýšlela jsem o tom a v tuto chvíli o tom plánuji psát. Nebo minimálně tak nějak nastínit, jak to tady chodí, protože mi přijde, podle toho, co jsem slyšela od maminek a kamarádek z domova (ČR), že něco se dělá-nedělá jinak, tak zatím mám v plánu sdílet mojí zkušenost. Samozřejmě koho to nebude zajímat, nemusí číst. Koho to zajímat bude, jak to chodí někde jinde, tak si o tom pak může přečíst.
No a na závěr opět chlupáči.. Bez nich nemůžu jít ani na záchod a neexistuje, abych se vyspala bez nich. Kde jsem já, tam najdete Nalu i Kirbyho. 🙂
Jo, tak to závěr vlastně nebyl, na závěr bych chtěla poděkovat všem za hlasy, které tento blog dostaly do TOP 10 v Blogerce. 🙂
Moc si Vašich hlasů vážím, stejně tak jako si vážím Vaší celoroční podpory. Jsem ráda, že mám super partu čtenářů, kteří chodí rádi na blog číst moje zážitky, to hezké i méně hezké, ale i na mojí FB stránku.
Baví mě psát (byť kolikrát píšu jako prase a za ty chyby bych asi dostala od mojí učitelky češtiny čočku), baví mě sdílet s Vámi všechno možné a nemožné. A prostě jsem ráda, že Vás mám! 🙂 Takže děkuji. Díky za to, že sem pořád chodíte, díky, že to všechno se mnou prožíváte, díky, že jste hlasovali a dostali můj blog do TOP 10, to je obrovský, ale obrovský úspěch, protože blogová scéna je plná různých blogů a super blogerů a blogerek. 🙂
A teď už fakt končím, protože je půl 6 večer, já stále hniju na gauči v pyžamu alá mastná hlava a potřebuji jít do obchodu pro ramínka, abych mohla pověsit malého věci do skříně!
Tak čus bus, mějte se zatím všichni krásně a snad stihneme ještě nějaký ten článek, než přijde malý na svět. Do porodu zbývá 6 týdnů, ale kdo ví, kdy se malej rozhodne přijít na svět. 🙂

FALL 2017

Super kraťoučký článek! 🙂

V první řadě bych chtěla poděkovat těm, kteří můj blog nominovali v soutěži Blogerka roku v kategorii LIFE = CZECH BLOG AWARDS = nominace
Psala jsem to již na své FB stránce, píšu to i sem. Nečekala jsem to. A to především z toho důvodu, že jsem letos blog flákala a to ve velkým. Napsala jsem možná 2-3 články? Prostě bída. Nebyl čas a nebo nebylo o čem psát.
Takže nominace byla velkým překvapením. Loni se mi ozvalo pár lidí, kteří můj blog nominovali. Kdo můj blog nominoval letos, netuším. Každopádně si nominace vážím. Tahle celá “soutěž” šla mimo mě, nikdy jsem to nesledovala ani nijak nevnímala. Psala jsem to loni, píšu to i teď. Ať to dopadne jakkoliv, tak pro mě je obrovský úspěch to, že blog i moje FB stránka, má spoustu čtenářů a čtenářek. Lidé, kteří se mnou prožívají to hezké i méně hezké. Přece jenom ráda píšu o věcech tak, jak se mají. Ne jenom to hezké, ale i to “méně hezké”. Bez Vás bych taky nebyla tam, kde jsem. Vaše zprávy, komentáře a podpora, které se mi od Vás dostává, mě ženou dopředu. Těší mě dostávat zprávy, kdy se mnou sdílíte Vy své zkušenosti a zážitky, ať už jsou to hezké nebo nehezké věci. Vážím si toho, že je SPOUSTA lidí, kteří se na mě obracejí s lecčím.
Blog a moje sociální sítě ráda využívám k tomu, abych lidem pomohla a poradila, jak jenom to jde, pomohla je nakopnout splnit si svůj sen, poslechla nebo snad inspirovala k tomu, aby neseděli doma a šli si za svým.
Hodně jsem se setkávala s tím, že “mi všechno spadlo do klína” a jaký jsem měla-neměla štěstí. Což taky není pravda. Člověk musí mít pevnou vůli a jít si za svým snem. Kde je vůle, tam je cesta. A já věřím tomu, že hodně věcí jde, když se chce.

Tímto bych Vám všem ráda poděkovala. Opravdu si vážím Vaší podpory, jsem nesmírně vděčná, že se mnou prožíváte tu mojí cestu životem. Ve finále je úplně, ale úplně jedno, jak ta celá Blogerka dopadne nebo nedopadne. Já jsem vyhrála tím, že mám prostě super čtenáře – VÁS! 🙂 Vy jste moje výhra! 🙂

Takže DĚKUJI, DĚKUJI a ještě stokrát DĚKUJI! 🙂

DARBY PASS – RANGER SCHOOL! 

Den, na který jsem se nesmírně těšila. Kdo sleduje blog či FB, tak asi ví, o co jde. Kdo neví, rychle ve zkratce vysvětlím. V Ranger School, což je jeden z mnoha výcviků amerických vojáků (více info zde: RANGER SCHOOL ) se momentálně nachází jeden z českých vojáků.
Já od začátku roku 2014 (kdy tímto výcvikem procházel Caleb) pomáhám s chodem stránek/skupin na podporu vojáků a jejich rodin. V posledních měsících spolupracujeme s “kanceláří”, která má na starosti mezinárodní vojáky. Díky nim máme informace o tom, kdo a odkud se účastní Ranger School. Mezi sebou si je pak rozdělíme a posíláme jim dopisy, balíčky se žvejkama a kdo může, tak jde na jejich “passes”, kdy se o ně postará v tom smyslu, že je vezme autem kam potřebují, jelikož oni nesmějí řídit, postará se o to, aby se dostali včas zpátky, vzali je na jídlo apod.
Jakmile jsem se dozvěděla o tom, že máme v RS české vojáky (momentálně tedy už jen jednoho, ale to se dost možná opět brzy změní), tak jsem okamžitě skočila po příležitosti si je adoptovat. S Calebem jsme tak posílali dopisy, balíky se žvejkama a plánovali účast na Darby pass, což je vlastně taková propustka na 8 hodin, kdy vojáci mají čas jít si nakoupit vybavení, které buď ztratili či zničili, jít si vyprat uniformy, najíst se, prochrápat celou propustku apod.

Minulý pátek byl DEN D!

Vtipně jsem měla budíka nastaveného na 6am, 6:15am a 6.30am. Měli jsme v plánu dorazit do CAMP ROGERS v 7am s tím, že pomůžeme připravit dobrovolníkům stánek s dobrotami apod. No, já se probudila, kouknu na telefon a málem mě trefil šlak. Na hodinách je 7.48am. Takže jsem zahučela na Caleba a oba jsme vyskočili z postele rychlostí blesku. Caleb se šel postarat o chlupáče, zatímco já běhala po baráku jako magor. Sedli jsme do auta a jeli jsme. Díky Bohu jsme dorazili včas. Stihli jsme i přednášku od velitele, já se ujistila, že náš český voják byl tzv. “GO” (to znamená, že prošel do další fáze výcviku). Ještě po cestě jsem si uvědomila, že jsem neměla žádnou ceduli, kam bych napsala jeho příjmení, protože já ho v životě neviděla, nebo teda, viděla jsem fotku, kdy měl ještě vlasy, jenže oni se všichni musí oholit a během těch 3 týdnů zhubnou docela dost kil. Jí dvakrát denně MRE (FOTO: MRE ), spí 30 minut až 2 hodiny denně, takže pak hledejte člověka, kterého absolutně neznáte v davu vyhlubých a holohlavých vojáků.
V autě jsem vyhrabala papír, našla zázrakem propisku a vytvořila jsem ceduli.

Když je začli pouštět na “propustku”, tak jsem vzala ceduli a čekala, co se bude dít. K našemu překvapení byl náš voják jeden z prvních, kteří vylezli ven. Okamžitě k nám přišel, což jsem nečekala, protože jsem počítala s tím, že bude daleko náročnější se v tom davu najít.
Tak jsme nabrali jeho i jednoho jeho kolegu (Ranger buddy), vzali jsme je do auta a jelo se. Celý den jsme strávili tak, že jsme objížděli různé obchody – od vojenských po Walmart, sháněli, co bylo potřeba, na jídlo sem, tam, na kafe sem tam. Caleb s nima pokecal o Ranger School, předal jim informace a rady/postřehy. Následně jsme je vzali k nám domů, kde si mohli oddychnout, připojit se na wifinu a spojit se s rodinou.

Ten den utekl jako voda. 🙂 Ale bylo to fajn. Oba chlapí byli moc fajn. Mám radost, že jsem si mohla pokecat trošku česky a že jsme někomu udělali fajn den.

Tímto bych Vás poprosila, myslete na toho našeho vojáka, držte mu palce, ať projde horami i Floridou (to jsou dvě fáze, momentálně jsou v horách) a ať nemusí nic opakovat. Protože jestli projde bez “opakování”, tak bude doma před Vánoci, tím pádem bude moci být se svou manželkou! 🙂

Sobota, neděle a pondělí (dnešek) jsme pak vyrazili po okolí. V sobotu jsme jeli do Columbus, GA s tím, že jsme šli do “downtown” na večeři. A já se opět přežrala, podívejte se na ten pupek …

V neděli jsme vyrazili s chlupáčema do parku kousek od nás a dneska jsme opět vyrazili do jiného parku. Tady je pár fotek. Pokud budete někdy poblíž, určitě doporučuji sem vyrazit!

FLAT ROCK PARK

PROVIDENCE CANYON STATE PARK

A to je tak nějak vše! 🙂

Vlastně není  … BRUNĚ (Bruna, AU PAIR, která přijela k mojí HF po mě) se v neděli narodil chlapeček. 🙂 Takže doufám, že se brzy dostanu do Atlanty, podívat se jak na mojí HF, ale taky hlavně se podívat na Brunu a malého Liam(a).

Také se budou opět posílat vánoční balíčky českým vojákům na misi – kdo máte zájem, můžete se přidat. Je jedno, jestli máte chuť poslat něco na zub nebo třeba obrázky od dětí. Oni budou vděční za všechno. Kdo má samozřejmě zájem, můžete se přidat do skupiny (přidám odkaz), kde se dozvíte všechny potřebné informace nebo sledovat událost!

SKUPINA: https://www.facebook.com/groups/1185457804857068/

UDÁLOST: https://www.facebook.com/events/1956131747994904

No a zítra (vlastně už dneska) nás čeká HAAALLLOOOWWWEEEEEN… Těším se jako blázen.

A teď už je to tedy všechno.

Ještě jednou děkuji všem! Mějte se krásně ..

Bydlíme! :)

Tohle bude hodně krátký článek. Spíše takový menší UPDATE, jak jsme na tom, co se děje-neděje a jak se nám bydlí v novém baráčku. 🙂

Než tedy začnu o naší nové kapitole v GA, tak se vrátím k tomu, co se dělo před stěhováním a naší cestou do GA.

Celý týden před našim odjezdem byl hektický. Balení, úklid našeho bytu, který většinou trval dlouho do noci/rána, obíhání doktorů, lítání po kamarádech, loučení se s každým apod. Abych pravdu řekla, měla jsem všeho plný kecky.
Ve čtvrtek jsem se loučila se všemi v USO. Ukápla slza a ne jedna. MaLissa mě vzala do hlavního sálu, kde byli ostatní dobrovolníci, pracovníci USO, vojáci a jejich rodiny. Měla strašně hezkou řeč a já dostala “bodíčko” pro malého, ocenění USO za mých 500 hodin dobrovolničení, cenu Prezidenta USA (The President’s Volunteer Service Award) a tašku USO. Už teď mi USO a všichni chybí. Mrzí mě, že nebylo víc času na pořádné loučení.
Před tím, než jsme jeli na základnu, tak jsme měli inspekci našeho bytu. Ta měla být ve 2 odpoledne. Vtipně paní, která měla tu inspekci udělat, onemocněla a nikdo se neobtěžoval nám cokoli říct. Já jsem ve finále musela jít do jejich hlavní kanceláře a milostivě se jim připomenout. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsme museli vystěhovat úplně všechno jak z bytu, tak z garáže, takže já jsem v zimě (docela se ochladilo) čekala s chlupáčema u narvaných aut s věcma. Tím se samozřejmě vše zpozdilo. Museli jsme na základnu ze dvou důvodů, já, abych se se všema rozloučila a Caleb měl “hail and farewell”. Nevím, jestli jsem to zmínila v posledním článku, ale když v srpnu byl “Hail and Farewell”, tak Caleb, ze záhadného důvodu, byl jediný, se kterým se neloučili. Oni dostávají od své jednotky dárek, takovou pamětní desku (nebo jak to popsat) a jednak jejich velitel o nich něco řekne, tak pak i oni mají proslov ke svým kolegům a nadřízeným.
Takže ve 4 odpoledne musel Caleb být v práci, aby se s ním rozloučili a předali mu jeho “desku”. Naše inspekce trvala do 3, protože jsme víc jak půl hodinu čekali na to, až někoho najdou, kdo ten byt s náma projde. No a cesta na základnu trvá dobrých 20-30 minut. Takže moje USO byla záležitost na 10 minut, pak jsem musela nasednout do auta a vzít Caleba do práce.
Calebův velitel (Battalion Commander) měl naprosto úžasnou řeč. Moje hormony se mnou dělají divy, ale já stála vedle něj a snažila se nebrečet, protože jsem na něj byla nesmírně pyšná. Je to neuvěřitelný dříč, vždycky se na něj mohli všichni spolehnout, on vždy dělal první poslední pro svoje kolegy, nadřízené, ale i své vojáky. Odvádí skvělou práci a prostě je krásný vidět, že si toho druzí váží a jsou schopni jeho trvrdou práci ocenit.
Vždycky jsem na něj slyšela samou chválu ať už od jeho vojáků či kolegů, ale tohle bylo něco opravdu úžasného. Já jsem nesmírně šťastná, že mám vedle sebe člověka, který mě žene dopředu a neustále mě inspiruje, ale taky jsem nesmírně vděčná za to, že on je ten, který půjde příkladem našemu synovi. Lepšího chlapa pro život a tátu pro mého (našeho) syna jsem si opravdu nemohla přát.
Caleb následně měl řeč, v první řadě děkoval mě, což jsem nečekala, ale samozřejmě mi ukápla slza. Měl moc hezký proslov k jeho kolegům a nadřízeným. Dostal svoji desku, já dostala růži, vyfotili jsme se s jeho nadřízeným a bylo. Jelo se domů.
(Doufám, že brzy se k nám ty fotky dostanou)
Pak se jelo domů, za Breck a Erikem, do BestBuy (Calebovi odešel počítač krátce po jeho návratu z Afghánistánu) a hurá domů. Caleb pak strávil večer v garáži, kde připravil naše auta na ráno. Většina věcí šla do jeho auta, já měla narvaný kufr a chlupáči pak měli připravené lože u mě v autě. Kirby byl v zadu, Nala vedle mě na spolujezdci. Ona se ráda vozí na sedadle spolujezdce.
 
Tuším, že jsem zmínila to, že jsem byla celkem nervózní z cesty do GA. Poslední dobou mě trápí bolest zad. Většinou jsem pár dní v pohodě a pak mě to jeden den chytne a to je pak sranda. No a to bych nebyla já, aby mě to nechytlo při cestě do GA.
Vstávali jsme ve 4.30 ráno tak, abychom byli v 5 ráno na cestě. Já se bála, že budu muset každou hodinu stavět a kdo byl v Atlantě, tak ví, jak na prd je tam kolikrát zácpa. Co kolikrát, každý den když člověk chytne “rush hour”, tak to je zážitek.
K mému překvapení jsme vyrazili i na čas, já byla plná energie, což mi taky nepřijde úplně normální, ale budiž. Vůbec mi nedocházelo, že opouštíme naše první společné bydlení. A abych pravdu řekla, pořád mi nedošlo, že se do TN nevracíme.
Sedla jsem do auta a jelo se. Žádná slza neukápla, ani když jsem se loučila noc před tím s Breck a Erikem, prostě mi to připadalo, jako kdybychom jeli na víkend pryč. A ono asi i tím, že oni za námi přijedou na Vánoce, aby s námi strávili svátky, ale aby nám mohli i pomoci, kdybych náhodou rodila v termínu (s mým štěstím budu v nemocnici na Štědrý den), tak asi tím, že máme datum a víme, kdy se znovu uvidíme, tak nám to ani nepřišlo jako loučení. Breck teď měla finální zkoušky ve škole, tento pátek se stěhují do Nashville, mají taky toho víc než dost.
Caleb mě celou cestu sledoval s tím, že kdykoliv budu potřebovat na záchod nebo prostě pauzu, tak můžu dle své potřeby zastavit.
Jsem na sebe ale pyšná, protože jsme stavěli asi jenom 3x z toho jedna pauza byla delší, kdy jsme zastavili na oběd a nechat chlupáče proběhnout se.
Na základně jsme měli být nejpozději ve 3 hodiny odpoledne. Ve 3 jsme totiž měli schůzku s paní na prohlídku našeho domu. My jsme na základnu dorazili ve 2 a jelikož tahle “vojenská komunita” je naprosto úžasná a opravdu si tady lidi pomáhají jak jen to jde, byť se kolikrát ani neznají, tak na skupině pro ECGR (English Cream Golden Retrievers) jsem poznala paní, co žije na stejné základně, asi 10 minut (ani ne) od nás a má štěně jako je naše Nala a Kirby. Nabídla mi, že můžeme vzít Nalu s Kirbym k nim na puppy-playdate a ona se o ně postará, zatímco my budeme řešit bydlení. Takže jsme jeli k ní, ona si vzala Nalu s Kirbym, kteří pak venku řádili s její fenkou Ellie a my jeli na naši schůzku. Následovala prohlídka baráku a jet podepsat papíry a vyzvednout si klíče, abychom se mohli hned nastěhovat. 🙂
 
Tady mi Lindsey poslala fotku všech 3 pohromadě. 🙂

No a tady už je náš baráček! 🙂
Zatím jsem ho ještě nevyfotila ze strany, kde máme garáž pro obě naše auta. 🙂 Barák je nádherný, obrovský a hlavně má oplocenou zahradou, kterou si chlupáči naprosto zamilovali.
Já se okamžitě pustila do zařizování. Vybalit věci, co jsme měli v autech, hned na to jsme vyrazili nakoupit pár věcí, co jsme potřebovali do koupelny apod. a pak do “laundromatu” vyprat věci, protože jsme pračku se sušičkou neměli víc jak týden tou dobou a naše zásoba se tenčila každým dnem.
Od tý doby jsme se nezastavili.
Stěhováci měli přijet v pondělí (my se nastěhovali v pátek) a vtipně nám v pondělí oznámili, že jedou k někomu jinému. Nikdo se neobtěžoval nám zavolat, ve finále je naháněl Caleb. Pondělí nemohli, úterý taky ne a že teda ve středu. Mě málem vezli. Dva týdny na nafukovací matraci byly peklo. A ne, nejsem žádná princezna, na nafukovačce jsme na začátku, když jsem se vrátila do USA, spali minimálně měsíc, protože jsme hledali novou postel a matraci. Ale teď, těhotná spát na matraci, budit se každou chvíli, protože spát na matraci bylo jak spát na vodní posteli, probudit se uprostřed noci několikrát a dofukovat to, rozlámaná. No není divu, že mě bolí záda o to víc. 😀 Měla jsem toho plný zuby a fakt se těšila, až si budu moci lehnout ve svý posteli.
V pondělí jsme měli schůzku v kanceláři (DEERS), kde jsme museli řešit informace, které máme v systému. Důvod …
Nevím, jestli jsem o tom psala. Každopádně na začátku října jsem volala do nemocnice tady na základně, abych se objednala k lékaři. Musela jsem nejdřív změnit svoje pojištění ze Standard na Prime, abych mohla rodit na základně. Jenže jsem narazila, protože mě nikdo nemohl najít v systému. Přitom jsem v DEERS zapsaná už víc jak dva roky, pojištění mám ode dne, kdy jsme se s Calebem vzali atd. Jenže, když jsem se snažila domluvit si prohlídku u lékaře, tak mě nemohli najít a tak mě posílali na DEERS. Na DEERS nechápali, proč nás nemocnice poslala k nim, jelikož oni měli veškeré naše údaje a informace v pořádku. Jediný co, tak změnili naší adresu, vytiskli nám papír a my s Calebem rovnou od nich jeli do nemocnice.
Nemocnici máme za barákem. Je nová a mě se moc líbí, fakt jsem byla unešená.
Ve výtahu jsme narazili na sestru, která shodou okolností má na starosti objednávání se na kontrolu a pracuje na porodním. 🙂
Asi 15 minut s náma řešila, jestli se chceme objednat normálně na “OBGYN” nebo jestli chceme “FAMILY MEDICINE”. Tak jsem na ní koukala jak péro z gauče. Vysvětlila nám, že buď teda můžeme klasicky na OBGYN s tím, že s největší pravděpodobností nebudu mít stejného lékaře nebo porodní asistentku, že na kontrolách se mi budou střídat lidi a pak mě odrodí ten, kdo prostě bude mít službu. A nebo, že můžu mít doktora z Family Medicine s tím, že budu vídat jednoho lékaře a ten mě i odrodí s tím, že to ale nejsou OBGYN lékaři. Řekla mi, ať si to promyslím a ráno ať jí zavolám, řeknu jí, ke komu chci a ona mě doporučí na to dané oddělení.
Tak jsem jí v úterý volala s tím, že chci klasicky na OBGYN. A tady jsme narazili na můj věčný problém. Opět mě nemohla najít v systému. Nakonec mi volala znovu o trošku později s tím, jestli bych nemohla zajet do nemocnice a jít na oddělení, kde mají na starosti zápis nových pacientů apod, vysvětlit jim, co se děje a požádat je, ať mě zapíší do systému. Tak mě Caleb naložil do auta a jelo se. Otázka 10ti minut a bylo vyřešeno.
Ten samý den byla prohlídka porodnice, tak jsme s Calebem jeli večer zpátky, abychom si mohli projít LABOR and DELIVERY a pak MOTHER BABY UNIT.
Musím říci, že mají nádhernou porodnici. Obrovský pokoj, kde probíhá porod. Postel s obrovským prostorem kolem, pak prostor, kde vyšetřují miminko, gauč, televize, obrovská koupelna, všemožné vybavení pro porod apod. Pak nám ukázali Mother baby unit, opět nádherný obrovský pokoj s vlastní koupelnou, gauč, televize apod. Když to půjde, tak až dojde na věc, tak to zkusím vyfotit, ať máte porovnání, jak to vypadá tady. 🙂
Ve středu mi pak znovu volala ta zdravotní sestra, aby mi řekla, že se jí konečně podařilo zadat do systému “doporučení” na OBGYN, tak že můžu očekávat od nich telefon, pokud ne, tak jim mám zavolat a říct jim, co a jak. 🙂
Ten samý den přijeli i stěhováci. Já to celý prospala. Probudila jsem se na chvíli, podívala se z okna a viděla je před barákem, tak jsem měla neuvěřitelnou radost. Když jsem se pak probrala z kómatu, tak byli pryč. Akorát obývák, kuchyně i garáž byla plná krabic. A tak začalo vybalování..
Tady je pár fotek, jak to vypadá či vypadalo.
  
Máme obývák, kuchyň s jídelnou, 3 pokoje z toho jeden je “master bedroom”, dvě koupelny a jeden záchod v přízemí, spousta úložného prostoru (asi 4 nebo 5 šaten) a garáž pro dvě auta. No a zahradu.
Do toho máme list asi 150 miliónu věcí, které bychom rádi pořídili – nový gauč, novou postel pro nás s tím, že naší použijeme jako postel pro hosty a mnoho, mnoho dalšího. Ale prdíme na to. 🙂 Ani malého pokoj nebudeme nijak vybavovat. Postýlku pořídíme až po porodu, protože bude spát s námi (Pořizujeme HALO BASSINEST) v ložnici a tím, že se budeme stěhovat příští rok znovu, tak nemá cenu snažit se tenhle barák zařídit tak, jak si představujeme. Tím, že máme v plánu kupovat barák v místě, kam nás pošlou na příští rok, tak počkáme s nákupem nových věcí. Byla by škoda, aby nám to při stěhování rozbili nebo prostě zbytečně kupovat nový věci před stěhováním a mít tak x extra věcí. 🙂
 
Nala s Kirbym řádí jako blázen. Je vidět, že si opravdu užívají mít zahradu a obrovský barák. Bydlíme v opravdu krásným “nejbrhůdu”, včera jsme šli s chlupáčema na procházku a asi největší radost mám z toho, že jsou tady všude CHODNÍKY! ANO, CHODNÍKY! Kdo žije v USA nebo tu byl na dovolené, tak ví, že chodníky v obytných čtvrtích je vzácnost. Většinou člověk vidí děti, které si hrají na silnici, maminky běhající s kočárkem na silnici, lidi venčící chlupáče opět na silnici. Takže já jsem skákala radostí, že budeme moct chodit na procházky s kočárkem i po naší čtvrti a nebudeme muset jezdit extra do parku apod.
Když už jsme u toho ježdění s kočárkem. DNESKA mi konečně dorazil kočárek s autosedačkou, dárek od mých rodičů. 🙂

Samozřejmě jsem na doručení čekala celý den. Doufala jsem, že ty balíky dorazí za bílého dne, abych to mohla vyfotit hezky venku, aby byla ta barvička hezky vidět. No ale s mým štěstím balíky doručili skoro v 8 večer. Takže alespoň tak. Kočár jsem sestavila, abych se ujistila, že vše je v pořádku, nic nechybí, nic není rozbitý – náhoda je blbec a že vše funguje tak, jak má. Normálně jsem kočár nechala v obýváku, nechala sem na něm autosedačku a zbytek zabalila zpět do krabice. V pátek budu 32 týdnů těhotná, tak máme ještě čas. 🙂
Mám z něj obrovskou radost ale, Caleb si ho znovu vyzkoušel a já jsem s ním taky jezdila po obýváku. Nemůžu se dočkat, až malej bude na světě.. 🙂
Také se mi konečně podařilo objednat se k doktoru. Takže ve středu musím do nemocnice přinést papíry od doktora a příští týden mě čeká normální kontrola. Tak jsem na to zvědavá. Jsem nervózní, protože můj doktor v TN BYL TOP. Fakt mě mrzí, že jsme se odstěhovali před porodem. Ale co se dá dělat, to bohužel patří k tomuhle životnímu stylu. Nejsem ani první, ani poslední.
V pátek (možná i v sobotu) nás čeká DARBY PASS. Bohužel budeme vyzvedávat jenom jednoho českého vojáka. Jednoho z nich naše armáda poslala domů kvůli nedostatku financí. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat, protože bych byla akorát naštvaná. Nesmírně mě to zklamalo, protože nebyl ani první a zřejmě ani poslední. Neuvěřitelně mě to za dotyčného mrzelo. Ale alespoň jeden je stále ve hře, držíme palce, aby to mohl dokončit. Ale já budu muset tenhle týden pořádně uklidit (zbavit se zbytku krabic, co jsou teď v kuchyni apod), ať si nepozveme vojáky do bordelu. Máme v plánu je vzít k nám, pokud si budou potřebovat vyprat apod. A pak je vyvézt kam budou potřebovat. 🙂
A to je asi tak nějak všechno. 🙂
Přeji všem krásný zbytek října! Doufám, že bude brzy o čem psát. Mějte se hezky!