Den, na který nikdy nezapomeneme.

Než se pustím do tohodle článku, tak bych chtěla předem upozornit, že v některých věcech nemůžu z různých důvodů zacházet do detailů a některé věci zcela vynechám. Tento článek nepíšu pro lítost. Sdílím věci ze svého života tak, jak se staly a nebojím se sdílet i to “nehezké”. Chci být OPRAVDOVÁ. Psát věci tak, jak jsou.

Za posledních skoro 7 let, co jsme spolu s Calebem, mi neustále chodí dotazy , kdy se ptáte na to, jaké je to žít s vojákem. Několikrát mi přišly dotazy typu, jestli se o Caleba nebojím, že by se mu něco stalo, když jedou na mise aj. Občas mi přišly zprávy, že mi závidíte a že byste také chtěly vojáka za muže. A tenhle článek ukáže i tu nehezkou stránku života s vojákem.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je tohle něco, o čem budu chtít psát. Chvílema jsem si řekla, že ne, pak zase že jo. Pro mě je psaní kolikrát i taková terapie. Už jednou jsem byla blízko tomu, že otevřu počítač a začnu psát. Dva měsíce zpátky jsem jela autem k doktoru na kontrolu, v rádiu mi hrály písničky, které jsem poslouchala po nehodě, která se stala právě toho 20. října. A tak jsem jela, přes slzy skoro ani neviděla a v ten moment se rozhodla, že přijedu domů a sepíšu to. A nesepsala … Ale teď to asi potřebuji ze sebe dostat?

Od chvíle, kdy jsme se vrátili zpět do USA po naší krátké dovolené v ČR byl Caleb v jednom kole. Převzal velení a následoval výcvik na výcvikem. 2 týdny v Californii, 10 dní na výcviku tady někde u nás, 2 dny doma, 5 dní na dalším výcviku, 3 dny doma, další necelé dva týdny v čudu. Furt něco. Pryč i v době, kdy se tudy přehnala bouřka a silný deště ze západu, což byly “zbytky” jednoho z hurikánů. Upřímně si nepamatuji jméno hurikánu, protože za ty 3 roky, co žijeme v Georgii, jich bylo hned několik. Venku šíleně lilo a i přes to, že počasí bylo fakt odporný, tak Calebovo brigáda zůstávala venku na cvičení. Kdo někdy byl tady u nás, tak ví, že je to tady samej močál a o to horší to je, když tu fakt leje. Kdykoliv je Caleb na cvičení, tak zaprvé nemá čas a ozývá se kdykoliv je to možné, ale taky nemají signál. Tudíž i když má chvíli, aby odepsal, tak kolikrát nemá signál a zprávy nám chodí s velkým zpožděním. Ještě než jsem šla spát, tak jsem na FB vyhlásila pro rodinné příslušníky vojáků soutěž, kdy nám měli poslat návrh trička pro Calebovo company. Byla to možnost, jak někdo mohl vyhrát den volna pro jejich vojáka, dle jejich výběru. Pár návrhů přišlo v podstatě během chvíle…

19.10.
Ten den jsem měla svátek. S Calebem jsem řešila to, že budu mít svátek den předem. Američani jmeniny neslaví, takže to, že já mám nějaký svátek víceméně jde kolem něj. Asi jsem doufala, že bude lítat po lese a hledat signál, aby mi popřál k svátku? Těžko říct, co se mi honilo hlavou. Psali jsme si o počasí. Venku bylo fakt hnusně. Já byla trošku dotčená, že i přes moje připomenutí na můj svátek zapomněl, ale taky pěkně nas…štvaná, že i přes to, jaké byly venku podmínky je nutili zůstat na cvičení. To počasí tu občas opravdu není žádná sranda. Do toho já byla těhotná, takže hormony se mnou dělaly taky slušný divy. Caleb říkal, že jsou všichni promočení a že je docela kosa, jak jsou všichni v mokrých uniformách.. A to bylo naposled, co jsme spolu ten den mluvili.
Naštěstí za mnou přijela moje kamarádka, že si uděláme společně večeři a Eli s její dcerou, která je o rok starší jak on, si budou hrát. Obě jsme byly tou dobou těhotné, oba manželé na cvičení, tak jsme si alespoň udělaly takový holčičí večer. Calebovi jsem večer psala dlouhou smsku, jak jsem měla fajn den, že jsem si s Amy užila večer, co všechno jsme dělaly, poslala jsem mu fotky.. Klasika. Jsem zvyklá, že i když Caleb nemůže odepisovat nebo třeba má i telefon vypnutý, že mu pravidelně píšu a posílám fotky/videa dětí. Stejně tak on takhle píše mě, i když třeba uprostřed noci, a já si to pak přečtu ráno.

20.10.
Upřímně mi buší srdce jak kdybych běžela maratón jenom když si na to ráno vzpomenu. Ráno 20.10. jsem měla jet s mojí kamarádkou Jessikou a dětma do Savannah/Pooler na nákupy. Její manžel byl ve škole na 2 měsíce a ona byla sama doma s dětma. Měla náladu na to vyrazit “do města”.

Ráno v 7:56 mi přišla sms od manželky Calebovo velitele. Jsme kamarádky, chodíme každý měsíc všechny manželky na “spouse coffee”, jsem SFRG Leader pro Calebovo company. Takže není nic neobvyklého, že by nám psala, ale zase že by psala před osmou ráno taky není úplně normální. Její zpráva zněla následovně …

“Ahoj, snažím se zjistit, co se všechno stalo během noci.” Psala, že je mimo město do večera a zeptala se mě, jak jsem na tom já a Caleb a jestli něco od ní nepotřebujeme.

Já jsem byla ještě rozespalá, protože jsem měla vstávat mezi 8.30 a 9, podle toho, jak by se vzbudil Eli. Abych pravdu řekla, tak jsem ABSOLUTNĚ nechápala její zprávu. Přečetla jsem si ji snad 100x. Netušila jsem, o čem mluví. Co se stalo? Samozřejmě jsem se hned podívala, jestli mi nepsal nebo nevolal Caleb. Od něj jsem neměla nic. Zmeškaný hovor, zprávu, nic. Odepsala jsem ji zpátky..

“Ahoj. Co se stalo přes noc? Čtu/chápu tvojí zprávu dobře? Teď jsem se vzbudila a vůbec netuším, co se děje.”

Přemýšlela jsem nad tím, o co jde, co se stalo. Trénink byl v polovině, měli ještě pár dní někde kdo ví kde a pak jsme měli naplánované aktivity pro vojáky a jejich rodiny. Nevěděla jsem, jestli teda se snaží teda zjistit, co je na kdy v plánu, aby mohla přijít, nebo jestli se stalo něco, o čem jsem nevěděla. I když mám angličtinu na velice dobré úrovni, tak je jasný, že nikdy nebudu jak rodilý mluvčí. Pořád se najdou výrazy, slovíčka, který neznám. Občas se stane, že nějaký věty jde pochopit na dva a více různých způsobů.

Mezitím jsem napsala Calebovi, že mi psala A. a že co se stalo, jestli je v pořádku. Hlavou se mi honilo 150 různých věcí, který se mohly stát.

A na to mi zavolala.. A na ten telefon V ŽIVOTĚ nezapomenu. A normálně mi tečou slzy a klepou se mi ruce jenom co tohle píšu.

“Ahoj, nevím, jestli jsi mluvila s Calebem. V noci se stala strašná nehoda. Caleb je v pořádku, neboj, ale jedno z jejich bradleys se převrátilo v noci z mostu do vody pod ním a 3 vojáci umřeli a 3 jsou zranění.”

Naprosto hystericky jsem začala brečet. Jednak jsem byla ve skoro 32 týdnu těhotenství, za další jsme jedna velká rodina, hodně Calebovo vojáků znám. Calebovi jsem napsala, že teda vím, co se stalo. Odepsal naštěstí hned …

To ráno odstartovalo jedno nejtěžších období našeho vztahu, čím jsme si my dva museli projít.

Chvíli poté, co jsem ukončila asi hodinový hovor s A., začaly sociální sítě a zprávy zaplavovat zprávy o tom, že při nehodě tady u nás zemřeli 3 vojáci a 3 se zranili. Bylo to všude. My jsme nevěděli, o koho šlo. Nesměli nám to říct, protože neproběhla tzv. next of kin notification. Je dost možný, že jste to třeba viděli v televizi v seriálu. To jsou ty scény, kdy Vám domů přijdou vojáci v uniformě a oznámí Vám to, co v životě nechcete slyšet a Vaše největší noční můra se stane skutečností.

Dvě rodiny žijí tady, respektive jedna rodina, jedna manželka. Ten poslední voják měl rodinu na druhé straně USA. Notifikace trvala docela dlouho a my jsme vlastně čekali, co bude.

V článku, kde jsem popisovala moje povinnosti, které mám vůči Calebovo pozici jsem zmínila to, že dělám dobrovolníka pro tzv. FAMILY CARE TEAM. Ten tým se aktivuje v momentě, kdy se něco stane. Jsou to lidi, kteří jdou domů k pozůstalým, snaží se jim pomoci s čím to jen jde. Armáda jim přidělí lidi, kteří s nima dělají věci jako poslední vůli, jejich benefity, veškeré papírování. K dispozici je i duchovní. Family Care Team jsou spíš lidé, kteří pomáhají s chodem domácnosti, pomůžou vyzvednout děti ze školy atd. Jsou 3 stupně, jak člověk může pomoci podle toho, na co se cítí. První stupeň je ten, že jdete do domu pozůstalých, pokud si to přejí, a pomůžete jim s čím potřebují mimo oficální věci o které se starají lidé, vojáci, přidělení armádou. Já jsem rovnou řekla, že pomůžu jak jen to bude možné, ale že se necítím na to, abych k někomu chodila domů. Tím, že jsem byla těhotná, tak jsem absolutně nezvládala kontrolovat svoje emoce. Naposled jsem probrečela tolik dní a nocí, když jsem v lednu potratila. Nechtěla jsem být někomu přítěží, to je to, co potřebují.

Později ten den se Caleb vracel domů. Jako velitel nese určitou zodpovědnost za svoje vojáky a já věděla od chvíle, co jsem se dozvěděla, co se stalo, že tohle bude pro něj obrovská zkouška. Svoji práci miluje, záleží mu na svých lidech a dělá kolikrát víc, než třeba jiní velitelé. A nejhorší, co se jemu, jako veliteli, mohlo stát je to, že přijde o svoje vojáky. A je jedno, jestli je to na misi nebo při cvičení. Nebyla jsem ale připravená na to, v jakým stavu bude, až přijde domů. Věřte, že takhle člověka, kterého nadevše milujete, v takovým stavu opravdu vidět nechcete.
Strávili jsme dny a noci tím, že jsme neustále mluvili o tom, co se stalo, mluvili jsme naprosto o všem. Nevěděla jsem, jestli Caleb přijde domů a bude chtít o tom mluvit, jestli se uzavře do sebe. Přece jenom se každý reaguje jinak. Caleb naštěstí o všem mluvil, nechala jsem ho mluvit o všem a vyslechla jsem si věci, který bych nejraději neslyšela. Nedokážu si představit, a ani nechci, čím si všichni, co tam byli, co jako první naskákali do vody, co tam přijeli co nejdřív to šlo, prošli. Samozřejmě nebudu zacházet do detailů.

Druhý den jsme začali jednat. Manželky jsme se daly dohromady, začaly jsme řešit jak pomoci Calebovo company, co pro ty vojáky můžeme udělat. Nakoupily jsme jídla a v týdnu jim vozily do práce jídlo, pomáhaly se vším, s čím šlo. Dále jsme čekaly na to, co budeme moci udělat pro pozůstalé rodiny. Většinou, pokud o to mají zájem, se dělá tzv. meal train, kdy se lidi vozí obědy/večeře apod. Caleb v noci pak byl na místě, kde parkují veškeré jejich bradleys (něco na způsob tanku, ale tank jako takový to není).

Pokud se divíte tomu, že šli hned druhý den zase do práce. Tak byla potřeba udělat spousta věcí. Také se rozjelo několik vyšetřování. Co se stalo, jak se to stalo, zda tam bylo pochybení na straně velitele/velitelů, zda počasí hrálo roli v tom, co se stalo. Prostě asi 4-5 různé vyšetřování. Opět nebudu zacházet do detailů. Vše, na základě ukončených vyšetřování, nasvědčuje tomu, že to prostě byla nehoda a na nikdo nebyl z ničeho obviněn.

Paradoxně se při nehodách během cvičení zabije víc lidí, než na misích. Jenom minilý rok bylo několik nehod, kdy se převrátilo bradley. Jsou nebezpečný. Do měsíce, od nehody tady, se stala další. Podobný scénář.

Nikdy jsem neměla strach, když Caleb chodil na cvičení. Neuvědomila jsem si, že je daleko větší pravděpodobnost, že by se něco mohlo stát tady v USA než na misi kdo ví kde. V tomhle jsem asi byla naivní. Měla jsem vždycky takovou “false security”. Je doma, nic se mu nemůže stát.

Od 20.10. to vidím jinak. Hrozím se každého cvičení, obzvlášť pokud jsou v bradleys, což jsou ve většině případech. Je mi normálně špatně, neustále kontroluji telefon, neustále mu píšu, on se snaží mi psát a dát mi vědět, že je v pořádku. Bylo pro mě dost těžký, když teď v únoru jel na měsíc do Californie na cvičení, protože z toho 3 týdny byli všichni bez telefonu v rámci cvičení. Jsem vděčná, že jsem tu měla rodiče, jinak bych se z toho zbláznila.

Zpětně jsem se dozvěděla od kamarádek, že když zjistily od jejich manželů, co se stalo a ještě se nevědělo, kdo byl v tom bradley, že byly připravený jet k nám domů v případě, že by to … nedej Bože … byl Caleb. Jenom z tý představy je mi naprosto zle. Hodně lidí mělo o mě strach, protože věděli, že jsem těhotná a měli strach, že z toho porodím. I nám vozily jídlo, protože jsme měli úplně jiný starosti. Připravovali jsme se na pohřeb, na Memorial a medializaci celé nehody. Mě se muž vrátil domů, DÍKY BOHU, zdravý a živý. Mě se nic nestalo. ALE … TOHLE nás VŠECHNY zasáhlo. Jak jsem už psala výš, jsme JEDNA VELKÁ RODINA. Pro nás všechny to byla a je nepředstavitelná ztráta.

Ve 32 týdnu těhotěnství jsem běhala po obchodech a hledala vhodné šaty na pohřeb a na Memorial. Na pohřbu jsem byla za celej svůj život JEDNOU jedinkrát, když jsem byla malá holka. Mohlo mi být možná 10? Nevěděla jsem, co od toho očekávat, jak se na to připravit. Doufala jsem, že se NIKDY nebudu muset účastnit armádního pohřbu, že nebudu muset na Memorial. Jsem vděčná, že nám naše sousedka hlídala Eliho, zatímco já šla s Calebem na pohřeb a tedy druhý den i Memorial. Po cestě na pohřeb mi Caleb řekl, že mám počítat s tím, že tam budou reportéři a že je dost možné, že poprvé bude jeho/naše jméno spojováno s tou nehodou, tak ať se na to připravím. Taky mi řekl, co mám říct v případě, že by se s náma někdo snažil mluvit. Naštěstí nikoho reportéři neotravovali.

Ani jeden jsme nevěděli, co očekávat od pohřbu. Caleb nikdy na žádném pohřbu jako takovém nebyl. Nevím, jak to chodí v ČR, co se dělá a nedělá, ale tady jsou dost často rakve otevřené a bylo to tak i v případě tohodle pohřbu. Před začátkem byla tzv. “visitation”, kdy byla vpředu otevřená rakev a vy jste se šli rozloučit. To je asi něco, co mě dost poznamenalo a něco, co nemůžu dostat z hlavy. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla zesnulého člověka. Pohřeb to byl krásný, jestli se to takhle dá vůbec říct. Písničku “See you again” od Wiz Khalifa už budu navždy vnímat úplně jinak, protože to je písnička, kterou nechala rodina SGT J. zahrát na pohřbu pro celou jednotku.
Večer mi pak přišlo pár zpráv, že nás viděli s Calebem ve zprávách. 🙁
Druhý den jsme šli na Memorial, který byl pro jednotku, aby mohli uctít památku a byli pozvaní i rodinní příslušníci vojáků, kteří při nehodě umřeli. Tam probíhá i ta část, kdy volají jména vojáků, oni se ozvou a když dojdou k vojákům, kteří zemřeli, tak jejich jména vyvolávají 3 krát a pak následuje 21-gun-salute, kdy před kostelem stříleli jakožto “final salute”. To je asi nejhorší část, která dostane každého.

A tím bych to asi ukončila.

Nechci být ani negativní, ani morbidní … Ale tohle bohužel patří k životu, nebo životnímu stylu, který žijeme. Já jsem doufala, že tohle NIKDY nezažijeme a doufám, že tohle bylo poprvé a naposled. Jak jsem již psala několikrát, vždy se snažím psát věci tak, jak se dějí. Nemůžu psát jenom to hezké a pozitivní. Vlastně můžu, ale to by pak nebyla pravda. Protože všichni si procházíme obdobími, které jsou těžké. Chvílemi, které nás položí do kolen.

Na závěr bych chtěla říci, že jsem vděčná za to, že máme s Calebem jeden druhého, že jsme zdraví a máme zdravou rodinu. Jsem ráda, že mám vedle sebe chlapa, jako je on a že jsme tým a máme jeden druhého.

Dávejte na sebe pozor.

VELKÝ DEN! 🙂 Caleb konečně převzal velení svojí company.

Tohle bude takový mini-článek! 🙂

Po návratu z naší dovolené jsme byli v jednom kole. Pustili jsme se do příprav a plánovaní jeho velkého dne. Incoming commander se stará o občerstvení, jelikož po ceremonii, kdy přebírá velení, je tradičně recepce s dortem a občerstvením. Sedli jsme si ke stolu a plánovali, co bychom mohli objednat. Původně se ceremonie měla konat v ranních hodinách, takže jsme naplánovali snídani. Já seděla u počítače s telefonem v ruce a objednávala Chick Fil A, objednala nealko pití, krabice s čerstvým kafem k vyzvednutí v den konání, dort. Chystala jsem se nakoupit ovoce na ovocné tácy a napéct bábovky.

Jak už tomu bývá zvykem, tak samozřejmě na poslední chvíli změnili den konání ceremonie. A nejenom, že teda změnili den, ale i čas. Takže všechno, co jsem objednala, jsem musela buď zrušit nebo přeobědnat. Místo snídaně jsme tedy museli vymyslet vhodný oběd. Vše jsme tedy na poslední chvíli změnili. Není to nic neobvyklého, že se věci mění ze dne na den. Nejdřív jsem si myslela, že si Caleb dělá srandu, ale bohužel nedělal.

V neděli večer (ceremonie se konala v pondělí odpoledne) jsem připravila ovoce a napekla bábovky, který jen tak mimochodem mají v Americe obrovský úspěch.

• 

• 

Dopoledne jsem pak vyrazila vyzvednout jídlo v Chick Fil A, dort a pak jela pro čerstvé kafe v Dunkin Donuts. To vše jsem odvezla ke Calebovi do práce, kde si to vyzvedli vojáci, kteří to pak připravili to na recepci.

• 

• 

A pak už ta velká sláva mohla vypuknout. Díky tomu, že bylo až nechutný horko, tak se ceremonie konala uvnitř. My jsme s malým měli sezení hezky v první řadě. Já byla nervózní jak blázen. Aby malej neřval nebo si nahlas nevykládal, protože to on rád si vykládá v tu nejméně vhodnou dobu. Taky aby vše šlo hladce. No a taky jsem absolutně netušila, co dělat. Byla to moje první ceremonie, kdy se měnili velitelé, nikdy jsem u žádné nebyla. Caleb mi samozřejmě řekl, co se bude dít, na co se připravit, co dělat a nedělat. Taky mi vysloveně řekl, ať si nestoupám až budou předávat květiny. Protože vojáci předávají růže. Rudé růže se dávají manželkám velitelů, kteří odcházejí a žluté velitelům, kteří přicházejí. No, jenže manželka toho předchozího velitele si stoupla, když jí předávali kytky, takže já jsem se cejtila blbě a ve finále si stoupla taky. No big deal. 😀

Tady jsou dva odkazy na videa z ceremonie:

1. https://www.facebook.com/433090086762591/posts/2857224961015746?sfns=mo
2. https://www.facebook.com/433090086762591/posts/2857227814348794?sfns=mo

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Všechno dobře dopadlo, jak ceremonie, tak recepce. Od té doby je Caleb v jednom kole.

Díky jeho nové pozici i já mám o pár povinností víc. Budu se to snažit vysvětlit, jak nejlíp to půjde. Omlouvám se, jestli to bude napsaný jak od debila, protože občas fakt nevím, jak některý věci vysvětlit kolikrát v angličtině natož v češtině, kort když to člověk musí vysvětlovat někomu, kdo třeba nemá absolutně žádnou zkušenost s armádou. Některý věci kolikrát nedávají smysl. No nic, budu se snažit.

V armádě funguje tzv. Soldier and Family Readiness Group. Dřív se to jmenovalo jen FRG – Family Readiness Group. Nedávno ten název změnili a přidali tam “Soldier”. Já mám funkci SFRG LEADER. Tradičně tuto roli převezmou manželky velitelů, pokud mají štěstí, tak pak mají tzv. Co-leader a to je většinou manželka NCO, který pracuje po boku velitele. Pokud však velitel nemá manželku, nebo jeho drahá polovička nemá možnost/nechce tuto funkci vykonávat, tak se většinou hledá jiný dobrovolník. Tradičně jsou SFRG LEADERS manželky velitelů. Ono se tak nějak předpokládá a tak nějak i očekává, že to budou vykonávat. Nejenom tedy pro to, že se to očekává, ale především pro to, že chci podpořit Caleba jak nejlépe to jde, tak jsem se rozhodla tuto roli převzít. Prozatím jsem na to sama. Nevím, do jaké míry bude manželka vojáka, který pracuje s Calebem, bude mít zájem se angažovat. Čeká miminko, takže má a bude mít jiný starosti.
Na to, abych mohla být SFRG LEADER, jsem musela jít na školení, bez toho bych to dělat nemohla. Je tam hodně pravidel, co ta funkce obnáší. 🙂
Od doby, co tedy Caleb převzal velení, tak pracuji na vytvoření takové knihy, kde jsou veškeré formuláře (oficiální od armády a od velitele – aka Caleba), naše certifikáty, že jsme prošli školením + certifikáty lidí, kteří jsou dobrovolníci a vykonávají jiné funkce, různé informace, kontakty na vojáky a jejich rodinné příslušníky, kalendáře a tuna dalšího. Mimo to každý měsíc chodím na různé konference, nebo jak to nazvat. Každý měsíc je sezení, kdy si s námi sedne velitel celého battalion a jeho manželka, všichni velitelé a jejich manželky nebo člověk, který vykonává SFRG Leader pozici, vojáci, kteří zastávají jiné funkce SFRG. Prochází s námi informace ohledně kalendářů, většinou 3 měsíce dopředu, co se bude dít, co můžeme očekávat. Jaké akce chystá armáda nebo unit pro vojáky a jejich rodiny, kdy budou mít volno. Řešíme nápady na “fundraising”, ptají se nás, co chystáme my, jednotlivé companies, pro naše vojáky a jejich rodiny. Jestli máme SFRG meeting nebo jiné aktivity připravené pro ně. Je toho mraky. Většinou to zabere dobrý dvě hodiny.
SFRG funguje nejvíc v období, kdy jsou vojáci na misích nebo pryč delší dobu. Máme přístup k oficiálním informacím, které předáváme rodinám vojáků, udržujeme s nimi pravidelný kontakt ať už komunikujeme na sociálních sítích, e-mailem nebo voláme. Fungujeme jako jejich podpora. A také pořádáme různé aktivity pro rodiny. Prostě zkrátka jsme tu od toho, aby se na nás mohli rodiny vojáků, ale i samotní vojáci, obrátit s čímkoliv. Jsou věci, se kterými můžeme pomoci my a nebo máme kontakty, kam je nasměrovat v případě, že potřebují pomoct s něčím konkrétním. Bylo by to na dlouhé povídání.
My momentálně pracujeme na tom, abychom vybrali dost peněz na to, abychom mohli pořádat co nejvíce aktivit pro vojáky a jejich rodiny. Prozatím jsme měli jeden SFRG meeting, kdy jsme se znovu oficiálně představili a dali jim informace ohledně kalendáře, co se bude-nebude dít, co mohou očekávat a tak nějak jim vysvětlit všechno, co je nejasné. Měli jsme přes 70 lidí na našem prvním setkání, což byl obrovský úspěch. Jedna z manželek se nabídla na funkci, kdy je zodpovědná za finance Calebovo company. S tou teď řešíme nápady na fundraising. 🙂
Mimo to se starám o chod FB skupiny pro Calebovo vojáky a jejich drahé polovičky/rodinné příslušníky.

Máme za sebou první “akci”. Caleb a já jsme se domluvili, že připravíme balíčky pro vojáky, kterým se narodilo miminko. Připravili jsme dárkové tašky, nakoupili pleny, ubrousky, body s logem Calebovo company a dalších pár maličkostí + jedna z manželek přidala pár drobností také. Caleb pak připravil “Certificate of Promotion” a “Certificate of Birth”. Minulý měsíc byla první “formace”, kdy se sešli vojáci během jejich baby announcement formation, kdy novopečeným tatínkům byly předány dárky.

• 

• 

• 

A to je tak nějak všechno. 🙂

Původně jsem neměla v plánu článek rozdělit do dvou částí, ale nakonec jsem usoudila, že to bude asi lepší, když to sepíšu na dvě části. Dneska jsem nějaká aktivní, protože tohle je třetí článek, který píšu. Po zveřejnění první části jsem se vrhla na článek z Calebovo Change of Command Ceremony, vzhledem k tomu, že to byl kratší článek, tak jsem se na to vrhla, ať to mám z krku. Rozepsala jsem ještě kousek článku, který přijde na řadu po tomhle a článku z Change of Command Ceremony.
Teď teda zpět k tomuhle článku.

Náš další výlet nemohl být nikam než do PRAHY. Původně jsme plánovali jet na dva dny s tím, že v Praze přespíme, ale tím, že jsme ztratili čas čekáním na kufry a měli spoustu dalších plánů, co se výletů a rodinný sešlostí týče, tak jsme do Prahy jeli jen na den. Mami s tatím se nabídli, že pohlídají Bejbínka, abychom ho nemuseli tahat s sebou. Mě to svým způsobem mrzelo, že jsme ho nebrali s sebou, tak to ve finále bylo dobře. Nejenom, že teda mohl malý strávit co nejvíce času s jeho babi a dědou, ale jak se později ukázalo, tak malej začal ten den marodit, takže to vlastně bylo dobře, že s námi nejel, protože celej den lítat po Praze by mu asi moc nepřidalo. Ba naopak. K tomu se ale dostanu.

Ráno nás můj táta odvezl do Plzně na autobus do Prahy. Jeli jsme se Student Agency na Zličín. Naposledy, když jsem jela tímhle autobusem, tak jsem jela domů z pohovoru s Emirates. Takže to byl nějaký ten pátek. Po příjezdu na Zličín jsme se vydali rovnou na hrad. Hezky po ránu jsme si dali ty schody nahoru. Můžu bejt ráda, že jsme se tam vydali hned ráno, protože alespoň nebylo takový horko. Člověk si nedokáže představit, jak jsem byla ráda v Praze. Prahu miluju. A Caleb byl z Prahy taky unešenej. Ten byl vlastně unešenej ze všeho..

Hned, co jsme vylezli z tramvaje, tak jsem vystoupila před stánkem s trdelníkem. 😀 No, samozřejmě jsem nemohla odolat. Navíc jsem ani nesnídala (ne, že by trdelník byl úplně ideální snídaně, to ne), takže jsem neodolala.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Hned, co jsme došli k hradu, tak jsme se vydali podívat se na Katedrálu svatého Víta. I když bylo brzo ráno, tak už se tvořily dlouhé fronty. Naštěstí to šlo ale rychle. My jsme se rozhodli podívat dovniř, ale nekupovali jsme si vstupenku na prohlídku.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Prošli jsme se po okolí a mazali zase jinam. Chtěli jsme za ten den toho stihnout co nejvíce. Přece jenom jsme měli jenom den na to podívat se po Praze.

• 

• 

• 

Následovala tradiční místa jako Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most atd. Nachodili jsme se víc než dost. O tom žádná. Museli jsme se posílit na to chození po Praze, takže jsme si našli restauraci na oběd a nesmělo chybět točené pivo!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Celý den jsme se nezastavili, pokud nepočítám zastávky na jídlo (a pivo, logicky), takže to, co jsme vidět chtěli, jsme stihli rychle, takže jsme se rozhodli jet domů dřív. Opět jsme jeli ze Zličína do Plzně, kde nás vyzvedl můj táta.
Přijeli jsme domů brzo a jsem ráda, že jsme jeli domů tak, jak jsme jeli, protože malýmu nebylo dobře a ve finále jsme s ním museli jet na pohotovost. Diagnóza? Laryngitida. Malej dostal injekci a musel jít inhalovat. Bylo mi ho líto. To je asi jedna z nejhorších součástí mateřství, když je Vaše dítě nemocný. Člověk, kdyby mohl, tak si to hned vezme na sebe. Obdivuji rodiče, kteří mají opravdu nemocné dětičky a zažívají tuhle bezmoc denně a kolikrát čelí tisíckrát horším diagnózám.
Každopádně to ale nebyla příjemná situace. Taky pěkná pakárna byla to, že já jsem byla jediná, která mohla Calebovi překládat. Jenže to nebylo úplně jednoduchý. Mluvit s paní doktorkou, zdravotní sestřičkou, vyslechnout si, co se teda děje, neděje, jak máme postupovat. Caleb chudák nevěděl, která bije, čekal, až mu to vše přeloží. Já ale zase nechtěla skákat do řeči paní doktorce, taky jsem kolikrát vlastně nevěděla a čekala, co teda mi řeknou. Něco málo jsem Calebovi přeložila, ale chudák začal z toho být nervózní až docela naštvanej. To byl snad první moment, kdy jsem si řekla, že je fakt s prominutím na hovno, že on neumí česky nebo že prostě tam nebyl nikdo, kdo by mi pomohl s překladem. Přece jenom, když jsme pohromadě já, Caleb a naši, tak má člověk víceméně klid. Nemusí se stresovat s překládáním, překládá si to v klidu a hlavně taky nemusí přeložit každý uprdnutí. Jenže tady samozřejmě on chtěl vědět co nejvíc a já čekala na vhodnou chvíli, kdy mu to budu moct celý přeložit.
Další pakárna … Malej nemá český pas. A já jsem si neuvědomila, že malej má automaticky české občanství, akorát nemá český rodný list a pas. O to všechno musíme zažádat a taky to máme v plánu co nejdřív. Tudíž jeho jediný doklad byl americký pas. (Všechny tyhle informace jsou na stránkách ministerstva)
Tudíž jsem nic neřekla a tím, že malej teda podle paní doktorky a zdravotní sestry “není Čech” (i když je), ale ani není občanem EU, tak nám naúčtovali trojnásobek ceny, kterou by platil kdyby Čech byl. Nevím, jestli to dává smysl. Takže já teď musím nechat přeložit zprávy od paní doktorky a účty a řešit s naší pojišťovnou proplacení těch výdajů. Samozřejmě mi to celý nedalo a když jsme dojeli domů, tak jsem si hledala informace a díky tomu si uvědomila, že malej Čech je, protože v den jeho narození jeden z jeho rodičů (já) byl (a je) občanem ČR. Což se hodilo, protože druhý den večer začal mít šílený horečky a jeho stav se vůbec nelepšil, ba naopak, takže jsme s ním jeli k dětské lékařce a tím, že teda jsem ji vysvětlila, že malej je Čech po mě ( a měla jsem připravený i článek z ministerstva, kde to popisují, kdyby náhodou), tak jsme platili jenom nějaký malý poplatek.
Ale samozřejmě tím, že malej marodil, tak jsme byli u nás doma. Což nebylo od věci, malej se mohl dát dokupy a my jsme si mohli odpočinout, protože jsme se vlastně od příletu do Evropy nezastavili.

Ten samý víkend, co malej marodil, byla u nás pouť a pivní, takže jsem Caleba vzala večer na pivo a omrknout, jak taková pouť u nás vypadá.

• 

• 

A protože se malý nelepšil, naopak měl čím dál tím vyšší horečky, tak jsme ho museli vzít znova k doktoru. Naštěstí ale po prohlídce paní doktorka říkala, že ty horečky jsou nejspíš z horka.

Jinak bych chtěla sdílet tuhle krásnou knížku, kterou malej dostal od tety. Pokud hledáte třeba inspiraci na dárek a chcete podpořit dobrou věc.
http://www.sancezit.cz – Chráněná Dílna u Lady!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Poslední den na “výletování” jsme strávili ve Františkových a Mariánských lázních + jsme vyrazili na Loket.

Mariánské Lázně

Z Mariánek byl Caleb opravdu unešen. Do Varů jsme nejeli, i když bychom se tam rádi podívali, ale vzhledem k tomu, že tou dobou byl ten filmový festival, tak jsme se rozhodli vyhnout se Varům obloukem.

Sama jsem nikdy nebyla v M.L. a musím říct, že se mi tam strašně moc líbilo. Taky jsem nevynechala příležitost dát si lázeňské oplatky, které naprosto miluji.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po procházce jsme se vydali podívat se na miniatury našich památek v parku Bohemium. Mám mraky fotek, ale do dnešního dne jsem nebyla schopná je probrat. Každopádně je to tam moc hezký a určitě doporučuji udělat si výlet. Líbilo se mi, že jsem měla možnost ukázat Calebovi naše památky, místa, kam jsme se nedostali, protože bylo málo času. Tak alespoň takhle bylo fajn mu toho ukázat víc, taky alespoň byla inspirace, kam se vydat příště, až se zase dostaneme do ČR. 🙂

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ

Abych pravdu řekla, tak jsem byla dost zklamaná z F.L. Kdysi dávno jsem tam strávila měsíc, když jsem byla v lázních po operaci slepého střeva. Takže jsem si pamatovala, jak to tam vše bylo hezký, mraky lidí. Ty lázeňské domy, kde jsme bydleli, tak ty byly prázdé a chátraly před očima. Prostě mi to přišla jako obrovská škoda, že tam ty budovy, které dřívě byly plné pacientů/turistů, chátrají před očima, nevyužité prostory. Strejda, který nás vyvážel jako medvědy ten den, říkal, že to je podobný i v Mariánkách, že je tam část města, kde ty domy také chátrají před očima.
Samozřejmě, že Františkovy Lázně je krásný lázeňský město a stojí za návštěvu, ale fakt mě mrzelo, jak se to tam změnilo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Poslední naše zastávka…

LOKET

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Následovala cesta domů. Malého jsme “vyhodili” u nás doma, ať si užije babi s dědou a vyrazili jsme do Tlučný Na Schůdky. To je výborná restaurace, kde pracuje moje teta a já tam ráda chodím na jídlo. Teda, chodívala jsem. Samozřejmě jsem ale nemohla vynechat příležitost tam zajít, když jsme byli v ČR.

Bylo super, že jsme strávili hodně času s rodinou. Bohužel času není nikdy dost. Malej poznal svoje prarodiče, tetičky, strejdy aj. Uteklo to jako voda.

Bohužel to uteklo jako voda. Svým způsobem jsem se těšila domů, domů do vlastní postele, na chlupáče, na moje auto, na klimošku. 😀 Na druhou stranu se mi do USA zpět nechtělo. Nesnáším loučení a o to víc to nemám ráda, když teď máme malýho. Už to není jenom o mě, ale teď jde hlavně o něj, že on nemá možnost trávit tolik času s mojí rodinou a naopak. Zpět jsme letěli z Mnichova. Tentokrát jsme teda letěli s American Airlines a měli jsme přestup v NC. Chvíli jsme přemýšleli, že bychom jeli do Německa už v pátek a přespali na hotelu, nakonec jsme ale vyrazili v sobotu brzo ráno (jestli si pamatuji dobře, tak jsme vstávali někdy ve 2?). Loučení, co Vám budu povídat, stálo za hovno. To ani nejde jinak napsat. Ani se nebudu omlouvat za to hov.. 😀
Na letiště nás vezl můj táta.
Čekala jsem, jestli bude tentokrát nějaká komplikace a samozřejmě, že byla. Strávili jsme na check-inu věčnost, protože opět nemohli nikde v systému najít malého. Prostě jsme tam dobrých 20 minut stáli, než teda vyřešili, co a jak. Let byl plný, jestli byla volná 3 místa, tak to bylo hodně. Rovnou jsem vzdala naději, že by se nám podařilo mít místo pro malého. Zbytek už ale probíhal naprosto podle plánu. Let byl na čas, žádné zpoždění, malej byl v dobrý náladě, což bylo taky fajn.

Měli jsme místo u okýnka, konfigurace byla 2-4-2. Těšila jsem se, že teda malej bude koukat z okýnka, protože samozřejmě se mu nechtělo sedět a hlavně bylo neuvěřitelný horko, takže z nás všech lilo. Poté, co byl ukončen boarding za námi přišla letuška a povídá, jestli bychom nechtěli místo volné pro malého, že by nás přesunula. Samozřejmě mi bylo jasný, že za tím něco je. Pár řad uprostřed mělo nefunkční obrazovky, takže nemohli sledovat filmy. Zatímco naše obrazovky fungovaly naprosto v pohodě. Jeden pár se s námi chtěl vyměnit, aby mohli koukat na filmy. Letuška se nás zeptala, jestli nám to nevadí, že nebudeme moc sledovat filmy. Tak jsem jí řekla, že nevadí, protože u malého jsme doufali, že bude celý let spát, nehledě na to, že jsme měli oba telefony plný českých pohádek (večerníčky), stejně tak jsme měli iPad plný pohádek (používáme jen na dlouhé cesty), takže jsme měli rezervu, kdyby náhodou všechny hračky, omalovánky, svačinky, knížky selhaly. No a Caleb samozřejmě plánoval spát. Takže jsme se s nima vyměnili.
Vedle nás seděl mladej kluk. Shodou okolností to byl student z West Pointu, takže Caleb s ním prokecal snad půlku letu. Malej usnul hned a spal víceméně celý let, když nepočítám, že se dvakrát probudil a samozřejmě chtěl chodit. Takže jsem s ním chodila po letadle, modlila se, aby si nezačal nahlas vykládat. Vzala jsem ho do galley a snažila jsem se ho udržet v klidu. Zvládnul to fakt skvěle.
Byla jsem mile překvapena jaký měli American Airlines service. Fakt jsem koukala. Neustále crew byli v kabině, nabízeli pití, uklízeli uličky, kontrolovali lidi. To naopak Delta mě po cestě do Německa zklamala, protože crew po servisu v podstatě zmizela. V kabině se snad ukázali jednou a to bylo hodně. Vše, co bylo v uličkách přešlapovali.. Samozřejmě se nedá hodnotit celá společnost a servis, ale pokud bych měla porovnat tyhle dva lety, tak American bomba.

Přistáli jsme v NC, vše na čas. Museli jsme samozřejmě vyzvednout kufry a odnést je na odbavení, v podstatě na nás čekali pracovníci na letišti a ti si od nás kufry brali. Přiznám se, že jsem čekala, že kufry nebudou. 😀 Ale dopadlo to dobře, kufry byly, tak alespoň jsme věděli, že jsou v USA, kdyby náhodou jsme doletěli do Atlanty bez kufrů. No a museli jsme na imigrační. Já vůbec poprvé vstupovala do USA jako rezident. Vždycky předtím jsem lítala na J1, B1/B2 a C1/D1 víza. Nikdy jsem teda neměla nijak špatnou zkušenost s imigračním, ale je fakt, že je to dost o štěstí. A taky jsem vždycky měla dopis od Caleba, papíry od USCIS, měla jsem vazby mimo USA atd. Asi jednou jsem měla nepříjemnýho chlapa, ale když se mě zeptal kam a proč jedu, tak okamžitě obrátil a choval se ke mě úplně jinak. Takže jsem netušila, co čekat od téhle kontroly. Přece jenom jsem cestovala s propadlou zelenou kartou, kterou jsem teda měla prodlouženou na rok a půl. Už víc jak rok čekám na mojí 10ti letou kartu. To ale není nic neobyklého. Hodně lidí takhle lítá. Ale četla jsem, že některý holky musely na secondary pohovor. My jsme přišli, úředník se nás zeptal, kde jsme byli, na jak dlouho a proč a jak rychle jsme přišli, tak rychle jsme byli hotoví. Odvezli jsme kufry a mazali jsme na navazující let. Na TSA byla kontrola dlouhá jako blázen. Lidi se pak s dovolením předbíhali, aby stihli let. My jsme to měli taky jen tak tak. Došli jsme na gate a pomalu, ale jistě začínal boarding. Já jsem rychle zaběhla do obchodu koupit nějakou svačinu, zeleninu a ovoce pro malého, pití pro nás všechny a mazali jsme rychle do letadla.
Let trval ani ne hodinu, malej opět půlku prospal. Rychlý a pohodový let.

V Atlantě jsme pak měli kufry mezi prvníma, takže jsme vypálili rychle z letiště, Caleb sjel autobusem pro auto a za půl hodiny nás vyzvedával. Moje auto bylo ale plný mravenců. Málem mě trefil šlak. Četla jsem v recenzích, že pár lidí mělo s tím problém, ale doufala jsem, naivně, že se nám to vyhne. No, nevyhlo. Takže jsme zastavili, vyluxovali celý auto a mohlo se jet konečně domů.

Cesta domů utekla rychle. Zastavili jsme se po cestě na jídle a doma pak padli na hubu.

DOUFÁM, že se nám zase brzy podaří vyrazit do Čech. Dovolenou jsme si moc užili. Jsme vděčný za to, že jsme měli možnost vidět se s rodinnými příslušníky, některými kamarády a také, že jsem měla možnost poznat i některé z Vás, kteří sledujete blog, IG nebo FB. Mrzí mě, že jsme neměli víc času a že jsem neměla čas vidět víc lidí. Doufám, že tedy příště budeme moci přiletět na delší dobu. Třeba se na nás usměje štěstí a oni nás pošlou do Německa. Kdo ví. 🙂

Ještě bych teda chtěla dodat, že Caleb byl a je nesmírně nadšený z ČR. Strašně se mu tam líbilo. Vyzkoušel snad všechno možné z naší kuchyně, otestoval několik piv, moc se mu líbila architektura a celkově byl plný dojmů. Jediný, na co si stěžoval, že teda nebyla klimoška všude, jak je zvyklý a že nedávají led do pití. Kolikrát led třeba nebyl vůbec. O naší dovolené vypráví do teď. 🙂

To mi to zase trvalo. Článek, který jsem měla rozepsaný, jsem nějakým záhadným způsobem vymazala. A samozřejmě se mi to znova psát nechtělo, takže jsem to odkládala, odkládala a teď mi zase hoří u … jelikož těch článků mám víc, co jsem chtěla nebo bych chtěla napsat.

Doma jsem nebyla vlastně víc jak 3 roky, skoro 4. Caleb v ČR také nikdy před tím nebyl. Takže to byla premiéra jak pro něj, tak pro malého. Loni nám dovolená nevyšla především z toho důvodu, že jsem čekala na český o ddací list a následně musela žádat o nový cestovní doklad, jelikož můj pas vypršel. Měla jsem strach, že to ani letos nevyjde. Trvalo docela dlouho, než nám Calebovo jednotka oznámila datum jeho dovolené. Neustále se to měnilo a tak jsme čekali s koupí letenek do poslední chvíle.
Vzhledem k tomu, že letenky jsou během léta pecka, tak jsme využili služeb jedné společnosti, která nabízí tarify pro vojáky a jejich rodiny. Hodně leteckých společností nabízí slevy pro vojáky, ale než je všechny obvolávat a zjišťovat, přes kterou společnost by to bylo nejlevnější. Cena letenek se pohybovala mezi 1500 až 2000 dolarů na osobu. Zažádala jsem si teda o letenky pro 3 a čekala, až mi pošlou jaké jsou naše možnosti a na kolik by to vyšlo. A to byl začátek všech možných problémů.

Během dne mi přišel email, cena letenek, datumy. Byla jsem trošku zklamaná, protože jsem doufala, že bychom mohli odletět už v pátek nebo nejpozději v sobotu, ale jediná naše možnost byla neděle. Cena ale byla fajn, měli jsme platit 1900 dolarů za nás tři. Letenky byly z letiště tady u nás, Savannah, přes Charlotte do Mnichova. Ideální. Poslala jsem teda platbu.
První problém nastal, když jsem sledovala náš bankovní účet. Místo 1900 nám strhli jenom 1400. Tak si říkám, co se děje, že nám strhli jenom 1400. Tak jsem psala okamžitě e-mail, co se děje. Přišla mi odpověď, že to je cena za letenky pro mě a Caleba. Píšu hned zpátky, že jsem potvrdila platbu za letenky pro nás dva A LETENKU PRO MALÉHO. Tak se zjistilo, že teda se někde stala chyba a že teda máme letenky dvě a dítě na klíně. Já vtipně už měla koupenou autosedačku extra do letadla, abychom nemuseli tahat naší Nuna RAVA. Hned jsem se zeptala, jestli je možnost teda dokoupit letenku pro malého, aby měl vlastní sedadlo. Jako na potvoru to nešlo, protože všechny ty letenky v té ceně byly vyprodané. Jediná naše možnost byla dokoupit letenku za 1400 dolarů, což jsem odmítla. Takže mi slíbili, že teda to budou hlídat, jestli se něco objeví, že je ještě dost času. Další kámen úrazu nastal, když jsem šla kontrolovat naše lety a změnit si sedačky s tím, že se podívám, kolik tam je místa v naději, že bude místo a budeme mít volnou sedačku pro malého. Ukazovalo mi to, že letenky nebyly zaplaceny a že máme kontaktovat leteckou společnost nebo našeho agenta. Tak hned píšu, co se děje, že letenky jsou dávno zaplacený. Přišel mi e-mail, že letenky zaplacený teda jsou, ale že mám špatný rezervační kód, což byl jediný kód, který jsem kdy od toho agenta dostala. Takže mi poslala ten nový a mě málem trefil šlak, protože ty letenky byly z ATLANTY a ne ze Savannah. Opět jsem teda psala e-mail, že co to má znamenat, že jsme potvrdili letenky ze Savannah a ne z Atlanty. A vtipně to byl stejný let, stejný přestup, akorát místo Savannah jsme měli jet 4 hodiny do Atlanty. Fakt jsem si myslela, že mě trefí šlak. Ve finále teda mi tvrdili, že jsem byla v kontaktu s jinou agentkou a tak tam došlo k nějakému nedorozumění, přitom jsem celou dobu komunikovala jen s jedním člověkem a vtipně se jich ještě ptala, kdo je X Y, protože mi od ní přišel e-mail odhledně letů a já vůbec netušila, kdo to byl. No nic. Když nejde o život, jde o ho…., že? Takže jsem to vydejchala s tím, že teda můžu bejt ráda, že vůbec máme letenky a že se konečně podíváme do Čech.

Nastal den odletu, já byla tak natěšená, že jsem snad nemohla ani dospat. Ráno jsme vyrazili hodně s předstihem, abychom měli nějakou časovou rezervu. Zabookovala jsem nám po cestě parkování kousek od letiště v Atlantě a těšila se na let. V letadle jsem nebyla od doby, co jsem se přestěhovala do USA. Neuvěřitelně mi létání chybí a tak jsem se fakt nemohla dočkat. I když musím říct, že jsem byla nervózní z toho, jak malý zvládne let. Přece jenom nikdy před tím nikam neletěl, procestovali jsme většinu míst v autě. Taky jsem kvůli tomu letu odložila vyhození dudlíku. Malý měl dudlíka na spaní a jelikož jsem měla strach, aby neřval celej let, tak jsem řekla, že ho vyhodíme až po návratu zpět do USA. Chtěla jsem, aby ho měl při vlezu a přistání kvůli změně tlaku a pak kdyby teda náhodou vřískal během letu. Ale k tomu se dostanu.

No nic, přijeli jsme na letiště, Caleb nás vyhodil před vchodem a jel odvézt auto.

Všechno probíhalo hladce. Odbavili jsme si kufry, prošli TSA kontrolou a rovnou šli k naší gate. Po cestě mi přišla sms, že náš let má zpoždění. Naštěstí to ale pořád vycházelo tak, že jsme měli dostatek času na přestup. Než jsme došli ke gate, tak přišla další sms o zpoždění. Tentokrát to ale už dobře nevypadalo. V podstatě jsme měli 100% jistotu, že nestihneme náš let z NC do Mnichova. Na přepážce u gate se už tvořila fronta. Na to přišla další sms o zpoždění a následovalo úplné zrušení letu. Hned jsem volala American Airlines. Strávila jsem na telefonu asi 3 hodiny. Střídali jsme se s Calebem, kdo volal, druhý mezitím vyhledával jiné možnosti letu, zjišťovali jsme, jestli nás American dá na jiný let/jinou trasu. V jednu chvíli nám řekli, že nás mohou dát na let do Texasu a odtamtud do Německa, pak najednou nebyla možnost žádná, pak že nás dají na ten samý let, co jsme měli, akorát o den později. Kolem nás byli lidi, kteří měli let zrušený už po druhý, po třetí. Měla jsem strach, že pokud přijmeme let druhý den, že i ten let bude zrušen. Zatímco Caleb byl na telefonu s AA, já se sebrala a šla na přepažku k Deltě zeptat se, jestli je někdo, s kým bych mohla mluvit ohledně cen letenek. Chvíli jsem si povídala s tím pánem na přepážce, jaké jsou naše možnosti. Řekl mi, že mají volno na letu do Mnichova u Delty, přímý let z Atlanty kolem 5 večer. To je let, se kterým vždycky lítají naši. Řekl, ať zavolám AA a řeknu jim, že chci, aby nás přesunuli na let k Deltě. Tak jsem hned volala AA, nejdřív tvrdili, že to není možný, nedala jsem se a během 10ti minut jsem viděla změnu letu, že máme let od Delty. Neměli jsme ale vyhráno, protože nezměnili rezervaci pro malého. I když jsme ho měli na klíně, pořád potřeboval palubní vstupenku. Takže jsem lítala mezi American a Deltou. Respektive hnila na telefonu s American, pak zase šla na přepážku k Deltě, pak zase na telefon. Nakonec to dobře dopadlo, vytiskli nám palubní vstupenky a my mazali na přepážku k American, aby nám přendali kufry. VELKÁ CHYBA. Lituju toho, že jsme si je prostě nevyzvedli a neudělali check in znovu u Delty. Oni nás ujistili, že vše je v pořádku, že vyžádali přesun kufrů a blah blah blah. My odcházeli nadšení, že máme let za pár hodin, že se nám ve finále podařilo zajistit změnu letu na ten samý den a tím pádem jsme neztratili další den z už tak krátké dovolené.

Doufali jsme, že nebudou už žádné komplikace, ale opak byl pravdou. Náš let s Deltou byl několikrát zpožděn. Ve finále jsme měli zpoždění asi 3 hodiny. Já byla unavená a zralá na prášky, protože malej začínal fakt řádit. Byl unavenej a fakt měl dost a já nevěděla, jak mu pomoct. Ráno jsme ho museli vzbudit na cestu do Atlanty, nakonec usnul v autě, ale pak byl vzhůru. Byl unavenej a brečel. Chviličku spal, když jsem byla na telefonu s American, ale to mu vydrželo asi 20 minut a pak se vzbudil a vřískal. Nešlo ho utěšit. Samozřejmě lidi kolem koukali, jak kdyby neviděli nikdy unavený dítě. Taky mi bylo jasný, co si půlka z nich myslela. Ale to vem čert. Tím, že několik hodin teda nespal jsem měla strach z toho, jak bude probíhat let. Do letadla jsme se dostali až někdy kolem 8 večer. Měli jsme štěstí, že nás posadili tak, že jsme měli celou “trojku” pro sebe, takže malej měl vlastní sedačku.

Vzlet a večeře bylo vše dobrý. Jenže… Malej byl fakt přetaženej. Doufala jsem, že po večeři usne, ale byl tak unavenej, že nemohl zabrat. Nevím, jak to vysvětlit. Řval na celý letadlo, když bylo po servisu a lidi samozřejmě chtěli spát. Cítila jsem se tak hrozně, že jsem seděla a brečela s malým taky. Zabralo mi dobrou půl hodinu než usnul. Pak naštěstí prospal ale celý let a kromě té epizody po večeři o něm nikdo nevěděl.

Celou dobu jsme si dělali srandu, že přiletíme do Německa bez kufrů. Buď jsme si to přivolali nebo teda jsme se připravovali na to, že kufry zůstanou v Atlantě. Když jsme čekali u pásu a najednou začaly přijíždět kufry z jiných letů, tak jsem věděla, že je zle. Malej byl zase protivnej, protože nechtěl sedět, takže jsem malého odnesla mýmu tátovi, kterej chudák zůstal s vřískajícím dítětem. Nakonec nám ho přinesl zpět, protože tím, že jsme neměli kufry, tak jsme neměli ani malého autosedačku. Takže zatímco my jsme řešili s personálem, kde jsou naše kufry, tak můj táta jezdil po Mnichově a sháněl autosedačku pro malého.
Kufry i s naší autosedačkou byly stále v Atlantě a měly přiletět dalším letem druhý den. Několikrát jsem jim řekla, ať ty kufry nechají na letišti, že se pro ně vrátíme, protože tím, že jsme byli daleko, tak bychom ty kufry dostali až do dvou dnů (v tom lepším případě) a celkově jsem nechtěla čekat na kurýra. Několikrát jsem se ještě zeptala, jestli teda si pro kufry můžeme přijet a ujistit se, že je nedají kurýrovi. Táta nakonec sehnal sedačku, přijel pro nás a my mohli konečně jet domů.

Tím, že jsme něměli kufry, tak jsme neměli vlastně nic na sebe. Jediný, kdo byl v pohodě, tak byl náš malej. Protože naši mu nakoupili všechno od plen po oblečení. Já s Calebem jsme měli jen to, v čem jsme přijeli.
Po zbytek dne a večera jsem několikrát zjišťovala, kde jsou naše kufry, jestli je naložili na další let nebo ne. Měla jsem tracking číslo, abych mohla sledovat jejich status, jenže vtipně nefungovalo. Takže jsem byla v kontaktu s Deltou. Tam taky nevěděli, kde jsou kufry. Neviděli v systému nějaké skeny, takže si nebyli jisti, jestli na tom letu jsou nebo nejsou. Pak teda po odletu toho letadla z Atlanty řekli, že teda na palubě jsou 3 zavazadla ze 4. Takže jsme nevěděli, kdo bude bez kufru. Ráno jsem hned volala do Mnichova na letiště, jestli naše kufry dorazily nebo ne a co vše dorazilo. Řekli, že zatím neví. Tak jsem zavolala za 20 minut zpátky s tím, že teda mi bylo oznámeno, že mají všechna 4 zavazadla. Oddychla jsem si a už jsem se chtěla radovat. Zeptala jsem se, jestli si teda pro kufry můžeme přijet a na to mi bylo oznámeno, že kufry předali kurýrovi. A TO I PŘES TO, ŽE JSEM JIM ŘEKLA, AŤ JE NECHAJÍ NA LETIŠTI. Několikrát mi bylo řečeno, že je kurýrovi nedají. Řekli mi, že do 24 hodin kufry budu mít doma. Takže jsme víceméně strávili celý den v blízkosti domova, abychom neprošvihli kurýra. Abych to ale zkrátila a půlka článku nebayla jen o kufrech, tak každý den jsem několikrát volala x lidem, abych zjistila kde jsou kufry, kdy je můžeme očekávat. Nikdo nebyl schopný nám dát info. Ve finále mi přišly e-maily někdy ve středu večer, že si je převzal kurýr v Německu. Snažila jsem se spojit teda s tou společností. Ve finále kufry dorazily z Německa do Prahy až někdy v pátek odpoledne, takže nestihli kufry předat na cestu do Plzně. Měla jsem zažádáno, že je mají nechat na DEPU a že si je vyzvedneme. Volala jsem dvakrát. Ve finále to dopadlo tak, že jsme kufry dostali o týden později. Mezitím jsme si teda udělali několik menších výletů na nákupy. Naštěstí jsme celou dobu komunikovali s Deltou a po našem návratu do USA nám proplatili všechno, co jsme nakoupili a během našeho pobytu v ČR nám poslali každému voucher na letenky v hodně 200 dolarů na osobu. Kromě toho nám přišlo i několik omluvných e-mailů.

To nám samozřejmě dovolenou nezkazilo. Říká se, že když nejde o život, jde o hov.. A je to svatá pravda. Ale je fakt, že jsem z toho byla dost na prášky. Měli jsme tam mraky dárků a věcí pro rodinu a samozřejmě není nic příjemného být tak dlouho bez věcí a místo užívání si dovolené lítat po krámech a nakupovat věci.

Největší dík však patří mým rodičům!!!!

První snídaně 😀

VOJENSKÉ MUZEUM NA DEMARKAČNÍ LINII V ROKYCANECH

Jeden z našich z našich prvních výletů vůbec. Tím, že jsme čekali, že kufry dorazí ten den, tak jsme se snažili být blízko domova, kdyby náhodou volal kurýr. Calebovi se tam samozřejmě líbilo, ještě aby ne, když tam byl jak ryba ve vodě. Je to největší nestátní vojenské muzem v České republice vůbec.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Další naše zastávka byla …

PLZEŇ – PLZEŇSKÁ ZOO – PIVOVAR

Do ZOO jsme vyrazili celá rodina. Návštěva ZOO se ale rychle zvrhla poté, co se jeden člen naší rodiny zranil hned po vstupu do ZOO. Chvíli jsme procházeli ZOO v plném počtu, ale díky zranění jednoho z členů nás brzy bylo o dva méně. I tak jsme si ZOO ale užili. Bylo teda šílený, ale šílený horko.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Taky jsme se zastavili v ZOO na oběd, protože nám dost rychle vyhládlo. A Caleb měl vůbec poprvé možnost ochutnat točenou Plzeň a dopřát si tradiční české kuchyně. Dokonce si šel sám objednat další pivo. Já šla s ním s tím, že mu ho budu muset objednat a než jsem stačila cokoliv říct, tak povídá “Jedno pivo prosím”.

• 

• 

PIVOVAR

Jestli se Caleb někam těšil, tak do pivovaru. Toho se nemohl dočkat. A pokud někdy budete v Plzni, tak se určitě zastavte v pivovaru na prohlídku. Já byla po druhé a musím říct, že to mají moc hezky udělaný. Taky jsme měli tu nejlepší průvodkyni Gabču! Více informací o prohlídce naleznete zde:
https://www.prazdrojvisit.cz/prohlidky/prohlidka-pivovaru-plzensky-prazdroj-pilsner-urquell/

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A tady už jsou fotky z Plzně. Po návštěvě pivovaru jsme vyrazili na večeři s mojí kamarádkou Terezkou, která byla Au Pair ve stejnou dobu jako já. Byla jsem za ní v PA a ona za mnou v GA. 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

KLATOVY + ČERNÉ JEZERO

• 

Šumava je NÁDHERNÁ a tak jsme nemohli vynechat příležitost vyrazit na Šumavu a ukázat Calebovi další krásy naší země. Po cestě na Černé jezero jsme se zastavili v Klatovech, kde jsme se šli podívat na Katakomby.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jediný, co mě fakt mrzelo, tak to, že probíhá rekonstrukce kostelu na náměstí. Myslím, že mít možnost podívat se dovnitř, by posadila Caleba na zadek. Přece jenom tak nádherný kostel tady v USA prostě nenajdete. 🙂

V Klatovech jsme se zdrželi fakt jenom chvíli. Ale i tak jsme si výlet užili. O to víc jsme si ale užili výlet na Černé jezero.

Bylo fajn vyrazit do přírody na čerstvý vzduch. I přes to, že bylo horko, tak v lese bylo opravdu příjemně a fakt jsem si to užila.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jelikož je to už tak dlouhý článek a milión fotek, tak to tady ukončím a zbytek sepíšu v pokračování. 🙂

Alespoň na chviličku…

Vzhledem k tomu, že mi zítra začíná další semestr ve škole, tak jsem se rozhodla konečně sednout k počítači a napsat další článek. Už dlouho jsem nic nenapsala, nejenom, že nebyl čas, ale nebyla ani nálada nebo energie. Kdo sleduje Facebook nebo Instagram, tak ví, že kromě toho, že jsem v březnu začala “chodit” do školy, tak jsme tu měli hodně návštěv. V podstatě jsme měli 6 týdnů nepřetržitě někoho na návštěvě. Na 3 týdny přijela Calebovo mami, pak jsme tu měli další vzácnou návštěvu na pár dní a to vojáka AČR s jeho přítelkyní (další úspěšný absolvent Ranger School) a pak přijela moje mami s tátou. (Brácha tentokrát musel chodit do práce) A tak nějak vše dohromady mi dalo zabrat, potřebovala jsem chvíli pro sebe, odpočinout si a “nic nedělat”. Dospat ty dny a noci, kdy jsem čuměla do počítače do 2 do rána apod.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem dost společenský tvor, ráda neustále něco podnikám, scházíme se pravidelně s kamarádkama, chodíme ven s dětma. Teď jsem ale toho měla dost, že jsem v podstatě byla doma sama s malým. Občas, když počasí dovolilo (máme tu přes 100F a venku se nedá vydržet), tak jsme malýho vzali s Calebem na hřiště, občas jsme zašli na ryby, já si zašla sama s chlupáčema na procházku. Jinak jsem neměla náladu na nic a na nikoho. Sociální sítě mě tak nějak vůbec nebavily, neměla jsem náladu na příspívání, sem tam něco jsem dala na FB nebo na Instagram, ale jinak jsem čuměla ve volných chvílích na různé dokumenty, seriály a četla knížku, kterou jsem si koupila.
Taky někteří z Vás ví, že se brzy chystáme do Čech na dovolenou, což asi taky bude dost velký záhul, protože plánů je mraky a času málo a jelikož Caleb bude přebírat v červenci velení a mě tím pádem čekají nové povinnosti a samozřejmě škola. Calebovo rodiče plánovali, že sem přijedou, to ve finále nedopadlo. Na jednu stranu jsem ráda, protože toho budeme mít až nad hlavu. Calebovo jednotka začíná trénovat, mají výcvik za výcvikem, takže Caleb bude doma minimálně. Já samozřejmě mám kromě péče o malého, chlupáče a domácnost, povinnosti ve škole a taky teda mě čeká pozice FRG Leader. Vlastně, teď tomu říkají SFRG – Soldier and Family Readiness Group. Což bude Calebův program, kde teda je potřeba udržovat kontakt s jeho vojáky a jejich rodinami, informovat je o věcech, které se dějí, které je čekají a tak obecně tu pro ně být a být k dispozici. Pořádat různé akce, setkání apod. Caleb teda bude mimo až do Vánoc, kdy teda budou mít dovolenou. A pak je čeká další cvičení no a pak se jede na misi. Takže příští rok bude teprve záhul. A jelikož si budu žádat příští měsíc o americké občanství, tak doufám, že se to vše stihne vyřídit než odjede na misi.

Ta pauza byla fakt potřeba. Od všech a všeho.

Kde tak nějak začít..

PRVNÍ NÁVŠTĚVA

V půlce března za námi přijela Calebovo mami. Malého viděla naposledy, když měl malý 3 měsíce. Teď si naplánovala, že na 3 týdny přijede za námi a bude jen s malým. Kdykoliv přiletí sem na “mainland”, tak neví, kam dřív. Její rodiče v TN vždy očekávají, že za nima přiletí a stráví čas také s nima. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, jenže je to vždycky ona, která dostává čočku, její rodina se moc nesnaží o to, aby ji vyšli vstříc, nebo aby oni dojeli za ní. Přece jenom když je v Nashville, tak je hodinu, hodinu a půl od nich a tak člověka zamrzí, když nechtějí pro změnu přijet na návštěvu také oni. Teď ale dala všem vědět, že hlavní důvod její návštěvy je strávit čas s malým. Nejenom, že teda chtěla strávit čas s malým, tak také přiletěla tak, aby mi pomohla, protože věděla, že já začínám školu a také Caleb měl být pryč. Nejsem si teď jistá, jestli jsem to zmiňovala, ale pár dní poté, co jsem potratila, tak přišel Caleb domů s tím, že ho chtějí poslat na rok do Afghánistánu a měl odjíždět do 3 týdnů, pak zase že ne, pak zase že jo, pak že ho pošlou na dva měsíce na cvičení jinam, pak že teda ne na dva měsíce, ale na jeden. Ve finále z toho naštěstí nebylo nic. Jen na týden byl na cvičení tady u nás. Proto si jeho mami naplánovala návštěvu tak, aby tu byla se mnou zatímco bude Caleb pryč. Naštěstí to ale vyšlo tak, že kromě toho týdne teda byl doma.
Taky jsem jeho mami požádala, zda-li by se mnou nejela do Atlanty pro pas. Když jsem tam jela naposled, tak jsem došla na recepci a bylo mi sděleno, že je dovolená a že mám smůlu. A to jsem s panem konzulem mluvila. Informaci o dovolené jsem nenašla nikde, takže jsem strávila 9 hodin v autě úplně zbytečně. A po cestě zpátky malej vřískal skoro hodinu a půl, protože už nechtěl sedět. Nedivím se, že měl toho plný kecky, já měla prdel taky dřevěnou. Jak by řekl můj táta, byl to festival dřevěných prdelí. Naštěstí se mnou jela sousedka, takže mi pomáhala s malým. Zabavit, podat hračky, který vesele (i vztekle) házel na zem. Nechtěla jsem tu cestu podstupovat sama. Asi by mě trefil šlak. Takže jsem si počkala, než přijede Calebovo mami a jela do Atlanty i s ní.
To bych nebyla já, abych neměla zase nějaký průser. Byli jsme tak 45 minut od Atlanty když mi na čelním skle přistál kámen. Rána jako blázen… Nejdřív jsem netušila, co se stalo, než jsem se podívala na ten menší kráter, co mi na okně zůstal na okrasu. 20 minut na to mi skoro zaparkoval v zadnici nějakej vocas, co zřejmě nedával pozor. Já nevím, ale tady lidi jezdí jako hovada. Člověk by řekl, že jsem si za ta léta zvykla, ale vždycky se nestačím divit, co tady člověk vidí na silnicích.
Naštěstí jsme do Atlanty dojeli v pořádku, já si vyzvedla pas – konečně – a mohlo se jet domů. Než jsme vyrazili na cestu, tak jsme se zastavili na obědě v mé oblíbené “restauraci”. Sednu ke stolu a najednou mi přijde fotka miminka. Breck se narodil malý Noah, Eliho novej nejlepší kámoš, pár dní před termínem. 🙂 Tomu říkám zakončení dne.

Celou dobu, co tu byla Calebovo mami, tak jsem se teda snažila věnovat škole, protože jsem konečně měla někoho, kdo mi s ním pomůže. A taky teda ji tu návštěvu nějak zpříjemnit. Takže jsme vyrazili všichni společně na nějaký ten výlet. Podívali jsme se do ZOO v Jacksonville, jeli jsme párkrát do Savannah, parky a okolí. Prostě vytřískat z toho co nejvíce. Calebovo mami se ráda podívá na nová místa, někam na výlet, zatímco Calebovo táta je pravý opak.

TADY JSOU FOTKY ZE ZOO v JACKSONVILLE, FL

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Další naše zastávka byl park Skidaway Island State Park

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Tradičně jsme vyrazili na Jekyll Island, kde je Driftwood Beach
Na Jekyll jezdíme rádi, protože tam můžou chlupáči, takže pokud budete někdy na výletě tady u nás na jihu a budete mít s sebou chlupáče, tak neváhejte je vzít na koupačku! 🙂

• 

• 

Nesměl chybět park Wormsloe

• 

• 

• 

• 

Krásný park v Richmond Hill – J.F. Gregory park
Tady já to mám moc ráda, protože je tam 3 míle okruh, ideální na procházku s kočákem. Je to tam moc hezký a blízko je dětské hřiště a taky místo na rybaření. Taky jsou tam aligátoři, takže pokud se tam někdy vydáte, tak bacha. 😀 Jo a hadi!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po hodně dlouhé době měla Calebovo mami možnost oslavit Calebovo narozeniny s ním. Jediný důvod proč to píšu je ten, že pokud budete chtít někdy něco dobrého na oslavu nebo nějakou jinou sešlost, tak moje kamarádka Markétka se mnou sdílela recept na mini-cheesecakes a musím říct, že byly LUXUSNÍ.

• 

• 

• 

• 

RECEPT ZDE: https://chefsavvy.com/mini-cheesecake-cupcakes/

ŠKOLA

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co dál. Jestli počkat se školou, pustit se do toho, jít zpět do práce, nejít do práce, zůstat doma. Dost dlouho jsem se v tom plácala a nevěděla jsem, co chci. Měla jsem hodně zvláštní období, kdy jsem fakt nevěděla co dělat. Chtěla jsem být doma s malým, nechtěla jsem ho dávat do školy, ale zase mi chybělo pracovat nebo jít do školy. Dělat něco pro sebe. Vzhledem k tomu, že bychom rádi do budoucna víc dětí, tak mi přišlo zase nesmysl jít do práce na kdo ví jak dlouho. Ve finále jsem se rozhodla, že zatímco jsem doma na “mateřské”, že teda si dodělám vzdělání. Chtěla bych alespoň bakaláře, který je tady v USA 4letý obor. Rozhodla jsem se pro 2letý obor na škole, která má zastoupení tady u nás na základně. (Nejenom u nás, ale na hodně základnách po USA ale i mimo USA). Vybrala jsem si obor “Medical Office Technology”. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla pro zdravotnictví byl ten, že se dost často stěhujeme. Momentálně to nevypadá, že by Caleb měl od armády odcházet v nejbližší době, tudíž práce ve zdravotnictví je ideální, protože není těžké najít práci. Kdyby to šlo, tak bych se asi vrátila k práci letušky, ale to není reálné a ještě nějakou dobu to reálné nebude. Ale zase kdo ví, co bude za x let.
Začala jsem jarní semestr s tím, že jsem si původně zapsala 4 hodiny (classes). Těsně před začátkem jsem zjistila, že jednu z nich nepotřebuji, tak jsem ve finále měla jen 3. Díky Bohu za to.
Hodně rychle jsem litovala toho, že jsem si vzala i ty 3. 2 by byly ideální a taky jsem se poučila a teď v letním semestru jsem si vzala jenom 2. Nejenom, že teda jsme měli celý můj jarní semestr návštěvy, ale malýmu přeskočilo a je jak neřízená střela. Je nereálný, abych se mohla soustředit na školu, zatímco on je vzhůru. Člověk z něj nemůže spustit oči. Všude leze, dělá to, co nemá, neustále dělá blbosti a ty pak končí mondřinama nebo rozbitým kolenem. Taky ten samý den, co jsem odvezla Calebovo mami na letiště, tak chvíli poté, co jsme dorazili domů, tak jsme jeli na pohotovost, protože malej spadnul z naší postele. Můžu bejt ráda, že si tu ruku, na kterou spadl, nezlomil. Pokud nemůže přijít sousedka malého pohlídat, tak musím věci do školy dělat buď když malý spí přes den nebo to dohánět v noci, zatímco všichni spí. Na Caleba se moc spoléhat nemůžu, i když dělá, co může. Momentálně jejich jednotka má dost nabitý program, neustále cvičení a tak Caleb chodí domů pozdě nebo si práci nosí domů. Ale jsem vděčná, že se mi snaží pomoct jak jenom to jde.
Hned co skončil semestr, tak se mi nesmírně ulevilo. Fakt jsem se těšila, kdy bude konec. 9 kreditů je doma a hurá do letního semestru. Tentokrát teda mám jenom dvě hodiny. Fakt jsem neměla koule na to vzít si víc. Nejenom, že teda někdo se musí postarat o malého, o chlupáče, o domácnosti, ale tím, že Caleb přebírá velení jednotky, tak mě čeká další role na kterou se spíš netěším, než těším. Do toho letíme na necelé dva týdny do Čech a pochybuji, že bych si to užila, kdybych musela sedět celý dny u počítače a dohánět resty do školy.
Tenhle článek jsem začala psát den před tím, než mi začala škola. Jenže vtipně jsem ho nestihla dopsat, protože se za poslední týdny toho událo mraky a tak je toho hodně, o čem chci napsat, takže jsem nad počítačem usínala. Vyprdla jsem se na to s tím, že ho dopíšu další den, jenže vtipně se tak nestalo. Malej je před den divokej, pokud zrovna nespí, tak nemůžu v klidu sedět na počítači a psát si článek. No a když jsem si k tomu chtěla sednout večer, tak to taky nešlo, protože jako na potvoru malej nechtěl jít spát. Když už konečně usnul, tak byl do pár hodin vzhůru a ve finále byl vzhůru od 2 ráno do 8 ráno. Takže jsem pak s ním spala, kdy to šlo. Takhle jsme měli ty noci za poslední dva týdny asi 3-4. Normálně spí hezky od 8.30 nebo 9ti večer do 8.30-9.30 ráno. No nevím, co do něj vlítlo, že se mu v noci nechtělo spát.
Na věcech do školy jsem bohužel nemohla od prvního dne školy pracovat, protože jsem čekala na knížky a přístupový kódy. Nejenom, že teda mi ze školy nikdo nedal vědět, že neměli jednu z knížek na skladě i přes to, že když jsem je platila, tak mi to ukazovalo, že knížky jsou a budou doručeny včas před začátkem školy. Ještě jsem si zaplatila extra za doručení do druhého dne a to se taky nestalo. Knížky mi přišly až ke konci týdne, takže od tý doby jsem seděla pak na počítači a v každé volné chvíli pracovala na věcech do školy, abych teda stihla všechny lhůty na dodání úkolů, ale taky abych si stihla nadělat věci do školy a nemusela pak řešit úkoly z ČR. Přece jenom času je málo.

RODINNÝ DEN

Calebovo jednotka uspořádala rodinný den, kdy jsme my, rodinný příslušníci, měli možnost podívat se, kde naše drahé polovičky pracují. Ukázali nám jejich vozidla, tanky, zbraně a mnoho dalšího. Měli jsme možnost si vše vyzkoušet. Pro děti to byl zážitek k nezaplacení. Nemůžu se dočkat, až malý bude ve věku, kdy i on z tohodle bude něco mít. Teď z toho měl větší zážitek Caleb než malej. Také vojáci měli možnost nominovat svoje děti na ocenění, ať už to bylo za výsledky ve škole, za něco, co udělaly mimořádného, úspěchy ve sportu. Bylo to jedno. Děti pak dostávaly od velení ocenění, moc hezky udělaný diplom a také jim velení děkovalo za to, jak zvládaly dobu, kdy jejich maminky a tatínkové byli na misi. Což bylo moc hezké. A bylo vidět, že ty děti z toho měly radost.
Já měla největší zážitek z toho, že jsem se vůbec poprvé svezla v tanku a JLTV. JLTV jsou nová vozidla, které dostala Calebovo jednotka jako první v US ARMY. Dokonce o tom psali i na novinkách.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

VELIKONOCE

Velikonoce jsme letos slavili se sousedy. Sešli jsme se všichni u Whitney, která nás pozvala k nim domů, kde jsme měli “brunch”, kdy jsme každý přinesl něco dobrého (já jsem dělala lívance) a kde byl připravený EGG HUNT pro děti a také LIQUOR HUNT pro dospělé.
Malej samozřejmě neměl rozum z toho, co se dělo. Vajíčka ho nezajímala, ale i přes to si nějaké do košíku dal. No a jestli byl někdo velice úspěšný v LIQUOR hunt, tak to byl Caleb. 😀 Ten našel většinu lahviček, ale jako správnej chlap se rozdělil.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NÁVŠTĚVA Z ČR

Další vzácná návštěva k nám zavítala z ČR, jak jinak než moje maminka s tatínkem. Brácha tentokrát nemohl přiletět, jelikož pracoval. Někdo vydělávat musí, že jo. 🙂 Tentokrát jejich návštěva nebyla až tak akční, jak je u nás zvykem. Já toho měla fakt hodně ve škole, takže jsme se soustředili na výlety po okolí. Tentokrát jsme spíše volné chvíle trávili na pláži. Vyrazili jsme na Jekyll Island. Taky jsme se teda podívali do Savannah. Svým způsobem, mě mrzelo, že jsem toho měla tolik ve škole, ale i tak jsme si to myslím užili a zbytek si vynahradíme, až poletíme do Čech.

SAVANNAH

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Moje kamarádka, která mi fotila svatbu v Savannah, se mi ozvala, že bude ve městě, zrovna v době, kdy tu byli naši. Takže jsem domluvila focení, abychom měli nějaké hezké fotky na památku a aby měli naši nějaké fotky s malým, hezky fotky od profíka! 🙂
Ta holka má zlatou trpělivost, protože jestli někdo nespolupracoval, tak to byl pan Bejbínek. Poslední, co chtěl malej dělat, bylo fotit se. Chtěl všude běhat, Danielle před ním dělala doslova psí kusy, aby se malej podíval do kamery, aby se usmál. No Caleb a já jsme byli zpocení až na prdeli, jak jsme měli co dělat. Naštěstí je šikovná a i přes to, že dítě absolutně nespolupracovalo, tak máme přes 60 fotek! 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Mimo lítání po Savannah jsem vzala naše na sběr jahod. Vždycky se těším na sezónu, protože miluju, miluju, miluju ovoce. Jahody, borůvky, maliny .. YOU NAME IT. 🙂 Teď se zrovna chystám na borůvky, hned co dopíšu a zveřejním článek.

• 

• 

• 

• 

• 

JEKYLL ISLAND

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

LETENKY do ČECH

Bohužel Caleb má dovolenou vždy v tak blbým termínu, že tou dobou jsou letenky samozřejmě nejdražší. Když jsem hledala letenky, tak to vycházelo na 1500-1900 na hlavu. Šílený. Kamarádka Terezka mi nakonec řekla o společnosti, v podstatě Travel Agents, kteří zprostředkovávají letenky pro vojáky a jejich rodiny daleko levněji. Hodně lidí, které znám nebo kteří využili služeb této společnosti, měli dobrou zkušenost. Maximálně nějakou drobnost. No, jenže to bych nebyla já, abych neměla nějaké komplikace.

Letenky jsme nakonec koupili za dost slušnou cenu, jenže vše, co mohlo být špatně bylo špatně. Tím, že využíváme jejich služeb jsme byli dost limitovaní datumy, který nám mohli nabídnout. Ideálně jsem chtěla letět v pátek večer nebo v sobotu, abychom byli v ČR co nejdříve, bohužel to ale vyšlo tak, že letíme v neděli v Evropě budeme až v pondělí brzy ráno. A pak zase odlétáme brzy ráno v sobotu domů do USA. Což teda nebyla chyba tý společnosti. Holt se muselo pracovat s tím, co bylo nabídnuto, pokud jsme nechtěli platit dvojnásobek nebo trojnásobek ceny na osobu. Vtipně jsem si žádala o letenky pro nás dva s tím, že malý by byl možná na klíně s tím, aby mi dali vědět na kolik by vyšla letenka pro malého, aby měl vlastní místo. Dala jsem jim seznam letišť, ze kterých bychom mohli letět. Savannah, Atlanta, Orlando, Jacksonville, Charlotte. Poslali mi let, který odlétal ze Savannah s jedním přestupem. Ideální. Poslali mi, na kolik by nás vyšla letenka pro malého. A mimo to mi poslali i teda předběžně booking. Přišel e-mail s tím, že teda máme za 3 sedačky zaplatit X. Takže jsem jim poslala informace k platbě a OK ke stržení částky za letenky pro 3. Pár dní na to vidím na kartě částku podstatně nižší, než jsem odsouhlasila. Tak jim píšu, že co se děje, jak je možné, že máme platit o skoro 600 dolarů méně. Přišlo se na to, že nám zabookovali místo 3 letenek 2, že máme dítě na klíně. No a že teda každý den budou sledovat, jestli se něco neuvolní, že už žádné letenky nejsou v té ceně k dispozici a že teda bychom museli platit dvojnásob ne-li trojnásobek ceny. Já tou dobou už měla objednanou i autosedačku do letadla. No další pecka přišla o pár dní později, když jsem kontrolovala booking, tak mi furt ukazovalo, že letenky nejsou zaplacené, že máme zavolat buď letecké společnosti a nebo našemu agentovi. Tak jim opět píšu, že co se děje a ona, že mám jiný kód. Tak mi poslala kód nový. A vtipně místo letu ze Savannah nám zamluvili Atlantu. Kdybych to věděla dopředu, tak by to nebyl problém, jenže já jsem jim odsouhlasila úplně jiný let, jinou cenu (za 3 letenky) a ve finále máme stejný let akorát musíme jet 4 hodiny do Atlanty místo hodiny na letiště v Savannah. Kdybych se nepídila po tom, proč mi hlásí rezervace, že letenky nejsou zaplacený, tak nemám ani rezervační kód, ale ani nevím, že nám zamluvili Atlantu.

Samozřejmě za tu cenu, za kterou letíme do Čech v období, kdy letenky stojí pořádnou pecku, si nemůžu stěžovat. Ale jsem fakt otrávená, protože je to všechno celý špatně. Nejsem zvyklá bookovat přes třetí osobu, jsem zvyklá si tohle vše dělat sama, miliokrát kontrolovat a mít klid. Takhle holt člověk doplatil na to, že chtěl využít slevy pro armádu a mít letenky levněji.

Každopádně.. Letenky máme, vše teda nakonec dopadlo dobře. Teď se budu modlit, aby let nebyl zpožděn, aby nebyla nějaká náhlá změna a aby jsme se dostali do ČR co nejdřív, ať z té dovolené můžeme vytřískat maximum.

ČESKÁ REPUBLIKA

Další sranda je naplánovat všechny výlety a návštěvy. ČASU JE STRAŠNĚ MÁLO. Naše země je nádherná a má mraky krásných míst a památek, které stojí za to vidět. Jenže času je fakt málo. Vypadá to, že se ale budeme pohybovat PLZEŇ – PRAHA OKOLÍ … Přemýšlíme nad výletem na Šumavu. Ale zatím teda máme 100 pro Plzeň a Prahu. Plánujeme vyrazit do ZOO, DINOPARKU a PIVOVARU v Plzni. Plánuji si sednout s Calebem a podívat se do knížky, kterou mu darovali moji rodiče. Ať se podívá, co by chtěl vidět. Určitě nejedeme do ČR naposledy, ale i tak se budeme snažit vidět toho co nejvíce.

Kromě sedačky jsem koupila teda i nový kočár. Nemám koule na to brát náš, protože byl drahý a člověk ví, jak se k tomu chovají. Takže nechci riskovat, že mi ho rozmlátí, taky jsem chtěla něco menšího, skladnějšího a lehčího. Takže jsem koupila kočárek, který snad teda přežije cestu i návštěvu ČR. Teď jsme o víkendu byli nakupovat, nakoupit nějaké maličkosti domů rodině, něco na zub odtud a taky nakoupit nějaké věci do letadla. Nakoupila jsem malému věci na kreslení a omalovánky, protože rád kreslí (to je hodně silný slovo teda) a naštěstí nebude moct dělat bordel nebo pokreslit sedačky, protože ty barvy fungují jen na speciální papír. Zabalila jsem nějaké knížky, nakoupila svačiny a teď pomalu stahuju videa do telefonu a iPadu pro malého – krtečka, český večerníčky.
Připravují se na nás ale i v Čechách.

• 

• 

Mezi školou a šílenstvím s plánováním výletu do ČR jsme si odskočili do North Carolina na svatbu našich přátel. Vtipně byli nám na svatbě 2 roky zpátky, kterou fotila Danielle, den po naší svatbě se zasloubili a teď jim fotila moje kamarádka Danielle svatbu a my byli hosté na té jejich. Nádherná svatba v Asheville, NC. Určitě doporučuji jet tam na výlet, protože je to tam naprosto dechberoucí. Já bohužel nemám fotky žádný, protože jsme jeli fakt jenom na otočku a bohužel neměli čas se někam podívat. Taky jsme měli s sebou chlupáče, tak jsme je nechtěli nechat zavřený na hotelu celou dobu bez nás. Takže příště si buď zařídíme hlídání nebo vyrazíme s nima, ale naplánujeme si výlety tak, aby mohli někam s náma a pak odpočívali na hotelu zatímco my bysme pak šli někam, kam by oni nemohli. Je tam mraky možností na různý výšlapy apod. Fakt boží.

A tímto bych to asi ukončila. Vsadím se, že jsou věci, které jsem chtěla zmínit a nezmínila, já si vždycky vzpomenu až x dní po vydání článku. Ale to nejdůležitější jsem snad napsala.

Ještě jednou se omlouvám, že jsem v posledních týdnech-měsících nebyla moc aktivní. Měla jsem fakt zvláštní období, že se mi vůbec psát nechtělo, nechtělo se mi nic postovat na sociální sítě, prostě mě tak nějak nic nebavilo a chtěla jsem pauzu. Tak nějak se vzpamatovat ze všeho. 🙂

Neuvěřitelně se těším domů, těším se, protože uvidím lidi, rodinné příslušníky, které jsem neviděla i víc jak 5 let. Jsem vděčná za to, že konečně můžu přivézt Caleba, ale i malého, vlastně oba dva znají jenom z fotek a videí.
Kdo by to byl řekl, že je to už víc jak 7 let od doby, co jsem odjela do USA jako Au Pair.

No nic. Doufám, že se všichni máte krásně, užíváte teplého počasí a doufám, že se třeba s někým z Vás potkáme někde v ČR, přece jenom svět je malý. 🙂

Tohle předpokládám bude trošku delší článek, protože bych chtěla sepsat všechno, co se událo od prosince do teď. Dneska jsem konečně dokončila článek o našem výletu do New Yorku a teď je skoro 11 večer, malý spí a Caleb samozřejmě není doma, takže mám chvíli, kdy mám čas i náladu si k tomu článku sednout. Vezmu to tak nějak jedno po druhém, ale jak se tak znám, tak budu skákat od jedné věci k druhé.

Také bych chtěla “varovat”, že si vyleju srdíčko a napíšu věci tak, jak je cítím, tak jak se staly a bez obalu.

Vánoce

Vánoce pro nás byly nádherný, ale i dost náročný. Z NY jsme se vrátili pár dní před Vánoci. Když jsme se vrátili, tak jsme měli ve schránce dopis od jednoho našeho českého vojáka, kterého jsme si adoptovali. Kdo čte blog nebo sleduje můj Facebook, tak ví, že jsem hodně aktivní co se podpory vojáků týče. Už 5 let jsem aktivní ve skupinách, které slouží pro rodiny a přátele vojáků, kteří jsou v Ranger School (RS) nebo se do RS chystají. Už je to nějaký pátek, kdy jsme začali spolupracovat s lidmi, kteří se starají o zahraniční vojáky. My dobrovolníci, kteří se staráme o chod skupin na Facebooku aj., si je mezi sebou rozebereme a pak jim píšeme dopisy, posíláme balíčky se žvejkama nebo se o ně staráme v době, kdy mají tzv. passes aka volno pár hodin. Já automaticky dostávám vojáky AČR. Takže jsme na podzim “adoptovali” dalšího. Jelikož se blížily Vánoce a to je jediná doba, kdy vojáci, kteří jsou v RS, dostávají volno a mohou tím pádem cestovat domů. Jelikož je to docela dlouhá doba, kdy mají volno, tak jsem nevěděla, jestli náš český voják poletí domů, jestli vůbec letí domů nebo jaké má plány. Takže jsme poslali dopis a pozvali jsme ho k nám na Vánoce nebo prostě přijet k nám během svátků, pokud by měl samozřejmě chuť. Nebyla jsem si jistá, jak to druhá strana přijme – jestli nejsme divní, že takhle chceme v podstatě nám cizího člověka domů na svátky apod. O to krásnější bylo překvapení, když jsme se vrátili z NY a čekal na nás dopis od něj. Slovo dalo slovo a v neděli 23. večer nám přijela na pár dní vzácná návštěva. 🙂 Já jsem navařila guláš, smažený řízky, bramborový salát, napekla jsem perníčky a svátky byly v plném proudu. 24. prosince jsme byli pozvaní na večeři k Jessice, takže jsme zabalili řízky, salát a vyrazili jsme všichni oslavit Vánoce spolu.
Byla jsem strašně ráda, že jsem po dlouhé době měla možnost poznat někoho od nás a taky si s někým pokecat česky, zavzpomínat na všechny možný věci z dětství/dospívání a taky si pustit nějakou tu českou pecku v televizi. Taky jsem byla ráda, že Caleb měl možnost poznat někoho z ČR.
Vánoce byly prostě fajn.

24. prosince byl pro nás letos o to krásnějším, když jsem to dopoledne zjistila, že čekáme druhé miminko. Abych pravdu řekla, tak jsem to vůbec nečekala.
Když jsme se rozhodli, že se pokusíme o mimčo poprvé (než se narodil Elijah), tak jsem čekala, že nám to bude kdo ví jak dlouho trvat, protože přece jenom to ne vždy jde hned. Nehledě na to, že s armádou je to občas o to víc složitější, když ti chlapí jsou na různých výcvikách, ve školách a nebo dlouhé hodiny v práci, je pak strašně snadný propásnout to malé okno, které člověk má na početí. K mému obrovskému překvapení jsme ale otěhotněli okamžitě, co se vrátil z mise. Ono si vždycky lidi dělají srandu, že když se chlapi vrací po dlouhých cvičení nebo po misích, že se pak 9 měsíců na to rodí děti o 106. Vždycky se smějeme, že je něco ve vodě. A tím, že se nám to takhle podařilo hned, že nebyly žádné komplikace, když pominu to, že se malý narodil předčasně, tak jsem ani nedoufala, že by se nám to podařilo hned i podruhé.
Věděli jsme, že chceme další miminko brzy, chtěli jsme však počkat, než malému bude rok. Nejenom, že to tělo potřebuje čas vzpamatovat se, ale také bylo pro mě osobně důležité, abych měla opravdu alespoň ten rok jen pro malého a taky jsem chtěla kojit alespoň ten rok. A taky jsem vděčná za to, že jsem malého kojila krásných 15 měsíců.
Caleb si opět ze mě dělal srandu, že jsem určitě těhotná, že u nás to jinak nejde, než hned. Prostě chlap. Já si stála za svým, že ani omylem, že určitě nebudeme mít takové štěstí, aby se zadařilo hned.

Ten chlap měl zase pravdu.

Ten večer, co nám přijela návštěva, jsme stáli v kuchyni a podívali si někdy do jedný nebo dvou rána. Z ničeho nic se mi udělalo nevolno, prostě jsem se necítila dobře, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo něco znamenat. Druhý den jsem si ale vzala test, co kdyby náhodou. Když vyskočila druhá čárka, tak jsem myslela, že špatně vidím. Stejně jako poprvé, když jsem zjistila, že jsem těhotná s malým, tak jsem běžela dolů za Calebem, vrazila mu test do ruky, jestli vidí to, co vidím já. Fakt jsem tomu nevěřila. Hned na to jsem volala mojí kamarádce Jessice a psala Demi. Strašně jsem chtěla zavolat Breck, která je sama těhotná a říct ji, že jsme těhotný ve stejnou dobu, ale přemohla jsem se, protože jsem ji to chtěla říct osobně, jelikož bylo v plánu jet na její baby shower pro malého.

• 

• 

• 

Tyhle fotky vznikly krátce po tom, co jsme se dozvěděli, že z malého bude velký brácha. Strašně jsem to chtěla vykřičet do světa. Nemohla jsem se dočkat, až to budeme moct říct rodičům.
Strašně ráda se na tyhle fotky koukám, protože mi připomínají jeden z nejkrásnějších dnů vůbec.

4 dny na to jsem si volala s našima a ten den mě položil na lopatky, protože jsem se dozvěděla něco, čeho jsem se bála ode dne, kdy jsem odjela do ciziny. Samozřejmě se nebudu pouštět do žádných detailů. Ale prostě přišel moment, kdy jsem si uvědomila o to víc, jak moc je s prominutím na hovno být takhle daleko od rodiny ve chvílích, kdy prostě člověk potřebuje a měl by být doma. Neuvěřitelně mě mrzelo a mrzí, že žijeme tak daleko, že prostě nemůžu sednout do auta a jet domů kdy se mi zachce, že nemůžu sednout na vlak či autobus a být do pár hodin doma, že nemůžu sednout na letadlo a být do hodiny dvou doma. I kdybych byla v UAE, tak je to pořád rychlejší a snazší se dostat domů než odtud. A taky podstatně levnější, protože ty ceny za letenky jsou fakt kolikrát nechutný.

Pár dní na to jsem si šla nechat nabrat krev a potvrdit těhotenství. Všechno vypadalo v pořádku, hodnoty byly dobrý, přeobjednala jsem se k doktorce a odpočítávala dny do další kontroly, protože jsem byla objednaná na ultrazvuk. Pár dní na to jsem skončila na Urgent Care a odnesla jsem si antibiotika, nabrali mi krev znova, abych věděla, jaké mám hodnoty a jestli vše jde tak, jak má. A šlo. hodnoty krásně rostly, všechno bylo v pohodě, kromě menších zdravotních komplikací. Pak mě čekala kontrola u obvodní lékařky, protože jsem se konečně dokopala k tomu zajistit si lékaře tady v GA. To je asi jedna z nejvíc otravných věcí, když se člověk stěhuje. Hledat nové lékaře apod. Opět mi brali krev, jednak chtěli celý krevní obraz, protože jsem měla v podstatě vstupní prohlídku jako nový pacient, ale taky mi brali krev, aby opět zkontrolovaly HCG.
Ještě ten samý den jsem měla výsledky v ruce. Trošku jsem znervózněla, protože HCG nerostlo tak, jak mělo. Respektive celou dobu jsem měla za to, že se to číslo má zdvojnásobit každých x dní nebo 48-72 hodin. Že jo, člověk gůglí, čte všechny možný diskuze, pak šílí, protože podle gůglu umírá a já nevím co. I tak mi to ale nedalo a psala jsem svojí doktorce (ženský) jestli mám být nervózní nebo ne. Odpověděli mi hned, že mám být v klidu, že by byl problém, kdyby ty hodnoty nerostly nebo šly dolů. Tak jsem se uklidnila, ale i tak jsem nebyla úplně ve svý kůži.

Několikrát jsme se bavili s Calebem o tom, jaký to bude mít další mimčo, jakej bude Elijah velkej brácha, plánovali jsme, jak to oznámíme rodině, jestli si to tentokrát necháme pro sebe nebo nenecháme. Ale taky jsme řešili to, že já jsem z toho neměla dobrý pocit. I přes to, že jsem se nesmírně těšila, byla jsem štěstím bez sebe, tak jsem se bála jako čert kříže. Nevím, jestli jsem jenom já ta divná, že po tom, co jsem si už zažila těhotenství i porod a tak nějak jsem věděla, co mě čeká. Jasný, každý těhotenství, porod i mimčo je jiný, ale tak nějak jsem se toho bála asi víc. Víc jsem si uvědomovala, že se něco může s prominutím posrat. Několikrát jsem řekla Calebovi, že mám prostě špatný pocit. Měla jsem několik momentů, kdy jsem se nesmírně těšila na to, co přijde za dalších 9 měsíců a vzápětí měla pocit jako kdybych se neměla radovat. Měla jsem pocit, že tohle prostě nemělo vyjít. Asi si budete myslet, že jsem úplný magor (nebo už si to možná myslíte dávno), ale si nemohla pomoct. Kolikrát si teď říkám, jestli jsem si to “nepřivolala” na sebe. Caleb mě neustále uklidňoval, že všechno dopadne dobře. Ten chlap byl naprosto milionovej.

Jenže já měla pravdu.

Den před tím, než jsme měli jet na ultrazvuk a na mojí první těhotenskou kontrolu jsem potratila.

První, komu jsem volala, byl Caleb. I přes to, že jsem brečela jak malá holka a nemohla skoro ani mluvit, tak se mě snažil uklidnit a být optimistický. Řekla jsem mu, že zavolám mojí doktorce a uvidíme, co mi řeknou. Doktorka mi řekla, ať jedu okamžitě na pohotovost. Takže jsem zavolala Calebovi a on řekl, ať přijedu pro něj do práce a že pojede se mnou. Takže jsem ho vyzvedla a jeli jsme na pohotovost.

Strávili jsme tam několik hodin. Diagnóza “threatened abortion/miscarriage”.

Ještě než mě propustili, tak jsem zavolala Breck. Napsala jsem našim, co se stalo. Zavolala lékařce s tím, že jsem stejně musela tam jet druhý den, aby potrvrdili, že opravdu jsem potratila nebo jsem byla v procesu potratu.

Abych pravdu řekla, nebyla jsem schopná si vůbec představit, co mě čeká. A nejenom mě, ale i Caleba.

Viděla jsem Caleba v hodně situacích, ale takhle zlomenýho jsem ho v životě neviděla. Caleb je věřící a stejně tak věří v to, že je to dítě/život od početí. Samozřejmě tohle je něco, na co má každý svůj názor. Někdo to vidí stejně jako on, někdo to vidí tak, že to není život dokud netluče srdíčko, pro někoho ani tlukot srdce není dostatečný. To nechám ale na Vás, jak to kdo vidíte. 🙂
Já to vidím stejně jako on. I přes to, že jsem byla jen v prvním trimesteru, tak jsem nečekala, jak moc mě to vezme. A upřímně si nedokážu představit, čím si procházejí a prošly ženy, které o miminko přišly podstatně déle nebo těsně před či při porodu nebo i poté.

Ty první dny byly asi nejhorší.

Ten první den vlastně byl šílený. Moc si toho nepamatuju. Neustále jsem brečela. Zeptala jsem se pár kamarádek, co čekat, jak se s tím vypořádat, jestli nemají něco, co by mi poradily. A každá z nich mi dala několik rad, za které já jsem nesmírně vděčná.
Celý den a noc jsme seděli s Calebem, brečeli a povídali si. To si myslím bylo pro nás hodně důležitý. A byť jsem si myslela, že to není možný, že už jsme si prošli tolika věcma, že už to snad ani nejde být si bližší. Tahle ztráta nás opět přiblížila o tolik.

Nevěděla jsem, co chci dělat. Jestli chci dělat, jako že se nic nestalo nebo jestli se svěřit s naší ztrátou světu. Dlouho jsem se o tom bavila i s Calebem a rozhodla jsem se, že bude nejlepší se svěřit světu. Jednak jsem to potřebovala dostat ze sebe ven, abych si ulevila a neužírala se tím sama. Ale také jsem doufala, že moje ztráta pomůže někomu dalšímu. Co si budeme povídat, nejsem první ani poslední ženská na světě, která si tímhle prošla. Já doufám, že už mě to v životě nikdy nepotká, ale tohle je něco tak častého, že je dost možný, že to nebylo naposled. Chtěla jsem tohle sdílet hlavně pro to, že jsem doufala, že jiné ženy, které si tímhle prošly, procházejí nebo projdou, že nejsou samy. Chtěla jsem o tom mluvit, protože se kolikrát o tomhle nemluví. Když jsem se s tím svěřila na svém veřejném FB a IG, tak jsem dostala tolik zpráv, že to nebylo snad ani možný. Některé od lidí, které znám a vůbec jsem netušila, že si něčím takovým prošli. Jasný, není to nic, čím by se někdo chtěl “chlubit”, je to dost soukromá věc a taky okolí má občas zvláštní reakce. Mě třeba několik lidí řeklo, že můžu bejt ráda, že se to stalo v prvním trimesteru než později. Zatímco mají samozřejmě pravdu, tak ale pořád to bolelo a bolí. Pořád je to pro nás obrovská ztráta.

Chtěla bych znovu sdílet můj příspěvěk z FACEBOOKU a přidám k tomu ještě jiný odkaz.

Před pár týdny jsem sdílela tohle:

Jedna věc, kterou bych s Vámi chtěla sdílet je organizace Sufficient Grace Ministries: Perinatal Hospice & Bereavement Support

( http://sufficientgraceministries.org/ )

Dreams of You Shop (Parents)

Je Vás tu mraky maminek, které si prošly ztrátou, nebo znáte někoho, kdo si tím prošel a nebo to jednoho dne budete potřebovat Vy nebo někdo z Vašeho okolí, což doufám, že ne, protože tohle je něco, co bych nepřála nikomu na světě. 
Bohužel tohle je dost častá událost o které se moc nemluví a stejně tak jsem neměla přehled o tom, že nějaká podobná organizace existuje. 
Přemýšlela jsem, jestli tohle chci/budu se světem sdílet, mluvila jsem o tom dost s Calebem a rozhodla jsem se, že ano. Ne kvůli lítosti od druhých, ale především pro to, že doufám, že tohle někomu pomůže.

Minulý rok jsme 24.12. zjistili, že čekáme další miminko o které jsme 3 týdny na to přišli. Člověk, který si tím prošel si asi dokáže představit, jak těžký to pro nás bylo a je. Co mi však nesmírně pomohlo, tak bylo o tom mluvit. Jak s Calebem mezi sebou, tak s rodinou, ale i přáteli. Není to nic příjemného, ale mluvit o tom s lidmi, kteří si tím prošli a byli schopní sdílet jejich zkušenost, jejich příběh, nám neuvěřitelně pomohlo. Přece jenom člověk neví, co ho čeká, hormony s člověkem dělají své a každý má jinou zkušenost. 
Moje kamarádka, které se narodilo “spící miminko” se mnou sdílela tuhle stránku, která slouží rodičům, kteří si procházejí ztrátou, ať už těhotenství (bez ohledu na to, jak daleko), miminka nebo i dítěte. Vyplnila jsem informace, vypsala žádost o balíček a jediné co, tak jsem zaplatila za poštovné, vše ostatní bylo zdarma (mají ale i e-shop). Mají tam i mezinárodní poštovné, pokud nežijete tady v USA.

Dneska mi přišel tenhle balíček a musím říct, že jsem to teda pěkně obrečela. Ale když jsem to viděla, tak jsem se rozhodla, že tohle musím sdílet v naději, že to někomu pomůže tak, jako to pomohlo nám. Nebo pokud znáte někoho, komu by to mohlo pomoci. 
Mají tam spousta informací, FB skupinu, kontakty na doulas (osobně i online) a mnoho dalšího.

• 

• 

Přidávám také:

http://www.ditevsrdci.cz/

http://www.ztratamiminka.cz/?fbclid=IwAR1uRhces-qUWL6MMU2F6OMWg7mz0OMhlSM0xvUQnZX5PD0wgfa3123YwAQ

(pokud máte doporučení i na jiné stránky, tak mi prosím pošlete odkaz a já to sem doplním)

Závěrem k tomuto tématu bych řekla asi následující. Pamatujte, že v tom nejste samy. Každý se s takovými věcmi vypořádáme jinak, někomu pomůže o tom mluvit, někdo se s tím vypořádá sám, někdo s partnerem, někdo si najde něco, co ho přivede na jiné myšlenky, nějaký nový koníček, aktivitu. Občas se zapomíná na chlapy, protože i pro ně je tohle nesmírně těžké. Caleb měl dost trápení s tím, že se sám potřeboval vypořádat s naší ztrátou, ale také mu dělalo problém pochopit nebo představit si, čím jsem si procházela já, protože přece jenom my pociťujeme i tu fyzickou bolest a změny. O to víc to nesl těžce, protože nevěděl, jak mi pomoct, jak zmírnit mojí bolest.
Nám osobně pomohlo se o tom bavit a nechat volný průchod emocím. Musela jsem mu několikrát připomenout, že je naprosto v pořádku nechat průchod emocím a nedržet se zpátky jenom kvůli mě, nebo se snažit být silný pro mě. Prvních pár dní bylo asi nejhorších. Připadala jsem si jako na kolotoči, ale jsem nesmírně vděčná, že Caleb dostal volno v práci a mohl být se mnou doma. Kdo ví, jak to chodí u armády, tak ví, že tohle není úplně běžná praxe, takže o to víc si vážím toho, že Calebův major ho poslal domů se slovy, že rodina je to nejdůležitější a ať se jde o nás postarat.
Asi jako každá ženská jsem přemýšlela a občas přemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli to, že jsem dostala antibiotika na UTI mělo vliv na vývoj těhotenství. Přehrávala jsem si v hlavě celý 3 týdny, co jsem věděla, že jsem těhotná, jestli jsem něco nepo… I když jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně, několikrát si připomínala to, že tohle se prostě stává, že je to častější, než si lidi chtějí vůbec představit, že zřejmě muselo být něco špatně a proto se stalo to, co se stalo … Všechno má svůj důvod.

Celý leden stál za starou bačkoru. Po mém potratu jsem byla u lékaře pečená vařená. Neustále kontroly, jestli mám hodnoty zpět na nule, moje UTI, 3x antibiotika. Furt něco. Nemohla jsem se dočkat, až ten měsíc skončí.
Taky ten týden, co byl Caleb doma, když já potratila, tak mu volali z práce, že kdy byl naposled na misi, protože hledali vhodného kandidáta, kterého by mohli poslat do Afghanistánu. Když mi to Caleb řekl, tak jsem myslela, že to nerozdejcham. Hormony tou dobou se mnou dělaly divy. Jeho major mu řekl, že ať se nebojí, že to nějak vymyslí a najdou někoho jinýho. Takže jsem se zase uklidnila, když dva týdny na to přišla další pecka.
Caleb pracoval v garáži na našem jídelním stole. Konečně jsme se rozhoupali k tomu začít, protože nás přijede navštívit hodně lidí tento a příští měsíc, takže jsme věděli, že stůl bude potřeba. Byla jsem s malým nahoře s tím, že ho půjdu vykoupat. Tak jsem šla dolů za Calebem, jestli se chce přidat. Otevřela jsem dveře a on na telefonu. Slyším jenom “Yes, Sir”.. “Roger, Sir”. Ani nevím proč, ale hned jsem věděla, že tohle nebude dobrej telefonát. Caleb položil telefon a já se na něj podívala. Jeho výraz mluvil za vše. Ptám se, kdo to byl. Tak mi řekl, že to byl jeho major. Tak jsem se ptala, co chtěl. Povídá.. No víš jak volal ohledně toho, že hledají kapitána? Hned jsem věděla o čem mluvím. Říkám oni chtějí tebe, že jo. A on se na mě podíval a řekl, že jo. Tak jsem se zeptala, kdy. On, že do konce měsíce by odjížděl. Krve by se mě nedořezali. Tak jsem se otočila na patě a šla do kuchyně. Okamžitě jsem začala brečet. A tou dobou jsem vlastně ani nevěděla, na jak dlouho nebo kdy by měl jet. Hned přišel do kuchyně za mnou, tak jsem se ho zeptala, kdy. Odpověď byla do konce měsíce (aka 2-3 týdny). Následovala moje otázka “Na jak dlouho?” Nenechala jsem ho ani odpověď a ptám se, jestli na 9 měsíců? Tak mi řekl, že ne. Naivně jsem doufala, že teda řekne méně. Než stihl cokoliv říct, říkám .. “Na rok?”. A on sklopil hlavu, že jo. Takže jsem strávila zbytek večera v slzách. Pak mi teda vysvětlil o čem se bavili s jeho majorem, řekl mi, že jeho major chce, aby šel za velitelem a že udělají vše pro to, aby ho nikam neposlali. Takže jeho major a velitel (battalion commander – BC) s ním druhý den ráno měli sezení, jeho BC pak šel za Brigade commander (velitel nad BC) a shodli se na tom, že teda Caleb není vhodný kandidát, protože by mu to zničilo kariéru a také pro to, že měl chyby v jeho “profilu” a chyběla mu tam dopsaná mise, protože on byl na dvou misích během 3 let. Po pár dnech jsme se dozvěděli, že nakonec ho nikam nepošlou, což byla obrovská úleva.
Ani ne týden na to (na Valentýna) přišel s tím, že má špatnou zprávu. Málem se mi zastavilo srdce, když mi to řekl, tak říkám copa je to tentokrát? Tak mi řekl, že ho chtějí poslat na dva měsíce do Fort Polk, LA. Tak říkam, tak to není zas tak špatný. 100x lepší než Afghánistán.
Následovala 100x změna plánu. Nejdřív to bylo, že se pojede na 2 měsíce, pak zase že ne, že pojede jenom na měsíc, pak se řešilo, že ho nepošlou, respektive nechtějí poslat, ale nemají za něj náhradu, pak řekli, že potřebují NCO a ne kapitána, takže do poslední chvíle se nevědělo, jestli někam jede nebo ne. Moje tchýně koupila letenku s tím, že za náma přiletí a pomůže mi s malým a bude mi dělat společnost, za což jsem byla nesmírně vděčná. Ve finále Caleb přišel s tím, že teda nejede nikam, ale že místo toho ho čeká výcvik se svou jednotkou a bude pryč 2 týdny s tím, že bude moct přijít po týdnu domů vyspat se a pak půjdou zase zpět. Tak 2 týdny jsou lepší než 2 měsíce a než rok v Afg. Pár dní před začátkem výcviku přišel s tím, že ho chtěli poslat v květnu na měsíc na cvičení, pak zase že ne, pak že jo, pak zase ne. A o tom mi vlastně neřekl dokud mu major nepotrvrdil, že fakt nikam nepojede. Takže teď je už 5 dní pryč a v pátek teda snad přijde na noc domů a pak uvidíme, jak dlouho je budou držet v lese. Několikrát jsem kolem nich projela, když jsem jela do Savannah. Jedna trasa, která vede do Savannah je trasa lesem, kde jsou všude prostory, kde jezdí s tankama, kam jezdí střílet apod. Teď jsou všude cedule, jak si máme dávat pozor, že nemáme šanci proti tanku apod. 😀

No a to bych nebyla já, abych neměla něco extra, vtipně dva dny před tím, než Caleb odjížděl, jsem si něco udělala se zádama a skončila na pohotovosti. Jela jsem mu odvézt oběd do práce s tím, že jsem se zastavila na pumpě koupit mu pití a žvejky dalšímu českému vojákovi, který je momentálně v RS. No, dovnitř jsem došla v pohodě, ven už ne. Ruplo mi v zádech a nemohla jsem se hnout. Měla jsem co dělat, abych malého dostala do auta. Takovou bolest jsem v životě nezažila. Caleb pro mě musel jet a odvézt mě do nemocnice a moje sousedka, taková babička našeho sousedství, okamžitě sedla do auta a jela do nemocnice za mnou a pomohla mi s malým. Vtipně nemám nic zvedat, což s malým dítětem nejde, že jo, takže dělám, co můžu. V podstatě jsem si tím, že furt tahám malého, zvedám ho špatně a dávám zádům zabrat jsem to dopracovala k doporučení na rehabilitace. 🙂 Naštěstí ale přijede tchýně, takže budu mít pomoc.

Aby toho nebylo málo, tak jsem od začátku roku měla nějakou krizi. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Přemýšlela jsem nad tím, že bych šla zpět do školy, pak zase, že bych šla do práce, pak jsem ale nechtěla malého dávat do školky, pak zase že jo a nebo, že bych nechala Rose malého hlídat. No byla jsem jak počasí. Byla jsem fakt ztracená a nevěděla jsem, co vlastně chci a co nechci. No … A můžu říct, že jsem se konečně vzpamatovala a přihlásila se zpět do školy na dvouletý obor s tím, že to je můj první krok a pak si dodělám bakaláře. Takže na další 4 roky mám vystaráno. 🙂 Nemůžu se dočkat. V pondělí začínám spring semester. Mám zapsané jenom 4 předměty, protože jsem se přihlásila pozdě a většinu jiných předmětů jsem propásla. Buď začaly těsně před tím, než mi přišlo přijetí nebo už byly plný. Takže jsem na sebe zvědavá. 🙂

Vy, co sledujete můj FB, tak jste si všimli, že jsme dokončili i náš jídelní stůl. Jsem fakt nesmírně spokojená a vděčná za to, jak moc šikovného chlapa jsem si vzala. Myslím, že to byla další věc, co nám pomohla v tom našem těžkém období. Měli jsme možnost být produktivní a nějak zabavit naše myšlenky.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

FINÁLNÍ PRODUKT

• 

Teď ještě objednat židle. Prozatím máme u stolu lavici, kterou také vyrobil Caleb. 🙂

Jinak se snažím být co nejvíc aktivní, chodit s malým ven, na hřiště, co nejvíc mezi děti. S holkama se každý týden scházíme na Wine Wednesday, takže my si s holkama dáme večeři a sklenku, zatímco naše děti si společně hrají. Když se to sejde a je nás víc, co má drahé polovičky na výcviku nebo mimo GA, tak chodíme k sobě navzájem na večeři, snídani. Zrovna v pondělí ráno jsem tu měla sousedku, která přišla na lívance. Prostě si navzájem pomáháme a děláme si společnost. Jedna z mých sousedek se mnou jela v únoru do Atlanty, že si vyzvednu pas, vtipně bylo zavřeno i přes to, že jsem tam byla tak, jak mají mít otevřeno, nikde žádná zpráva o tom, že bude pán mimo, takže jsem strávila 9 hodin v autě zbytečně, ale s Whitney jsme alespoň zašly na oběd do Dunwoody, kde jsem bydlela, když jsem byla Au Pair. Kdyby býval byl víkend a ne brzo odpoledne ve středu, tak jsem jela za mojí Host Family, protože jsem je už nějaký ten pátek neviděla. 🙁 Takže mě teď čeká další výlet do Atlanty, naštěstí moje tchýně mi bude dělat společnost.

Tady je pár fotek z posledních 3 měsíců.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Elijah měl taky konečně první stříhání vlásků!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

No a to je asi tak nějak všechno. 🙂

Přeji krásný zbytek týdne. Dávejte na sebe pozor! 🙂

Caleb mluvil jakou dobu o tom, že by nás chtěl vzít na West Point. Už dlouho jsme nikde nebyli na dovolené nebo na pořádným výletě, takže jsme chtěli využít možnosti, že má v práci volno. Respektive měl 3 týdny volna během Vánoc, ale musel dvakrát do práce na tzv. “Staff duty”. To je důvod, proč náš výlet do D.C. a NY byl jen 5ti denní roadtrip. Je škoda, že jsme neměli víc času, ale i tak to stálo za to a i tak jsme z toho vytřískali maximum. Určitě máme v plánu se tam vracet, ať už do NY nebo podívat se na West Point. Nevím, jestli jsem to už někde zmiňovala, ale Breck s Erikem se přestěhovali kvůli Erikovo práci do NY (odešel z armády skoro před rokem), takže teď pár let budou tam.
Náš výlet do New Yorku jsme si naplánovali tak, abychom měli celý den v NYC a jeden celý den na West Point. Roadtrip jsme začínali v neděli ráno a zpět domů jsme vyráželi v pátek ráno, protože Caleb musel být doma 22. prosince.

Do NY jsme dorazili v pondělí pozdě večer, okamžitě jsme padli za vlast a ráno jsme se vydali směr West Point.

Možná většina z Vás ani neví, co to je West Point nebo kde se nachází. Minimálně já jsem to kdysi dávno nevěděla. Nikdy jsem se nezajímala o armádu, už vůbec ne o tu americkou, a o West Point jsem v životě neslyšela. Prostě to šlo mimo mě. Pamatuji si, že jsem to zmínila tátovi, že Caleb chodil na West Point, tak hned spustil o West Point a jak je to prestižní škola a kdo ví co ještě.

WEST POINT

United States Military Academy (USMA) – West Point. Je to prestižní vojenská akademie a jedna z nejprestižnějších škol v USA, která se nachází v městečku West Point, NY přibližně hodinu cesty od NYC. Absolventi získají titul bakaláře a hodnost poručíka (2LT). Po absolvování West Point pak musí odsloužit minimum 5 let.
Být přijat na West Point není jednoduché, každoročně přijmou přibližně 1300 lidí z celkového počtu cca 13 000. Nejenom, že se člověk musí přihlásit na školu a splňovat podmínky pro přijetí, ale také potřebuje nominaci kongresu (buď Representative daného státu nebo jeden ze státních zástupců). V Calebově případě se jednalo o stát Hawaii. Bez této nominace není šance být na West Point přijat.

Četla jsem článek, kde psali o tom, že čtyřleté studium vychází na 225 tisíc dolarů na studenta.

• 

• 

• 

Caleb dokončil studium na West Pointu v květnu 2013. Teď v květnu to bude 6 let od doby, kdy slouží aktivně v armádě. Od května 2013 nebyl zpět v NY. Neustále mluvil o tom, jak mi to tam chce ukázat a o víc jak 5 let později se nám to konečně podařilo.
Určitě si myslím, že to stojí za to se tam podívat. Caleb říká, že na podzim je to tam nejhezčí a není jediný, kdo s tím souhlasí. Já doufám, že se nám tam podaří podívat se ať už na jaře nebo na podzim. Když jsme tam byli v zimě, tak byla zima jako když praští, ale i tak jsme si to užili, bylo vážně moc hezký vidět, jak je nadšený, že nám to tam může ukázat, vyprávěl nám o jeho zážitcích, vzal nás na místa, kam chodil jako kadet.
Dokonce teď na West Pointu studuje jeden z Calebovo vojáků. Chtěl nás vzít do míst, kam veřejnost nesmí (kromě speciálních událostí, jako když třeba mají víkend pro rodiče, kdy mají možnost ukázat svým rodinám školu a okolí), bohužel jsme měli málo času a chtěli jsme se jet podívat do NYC, ale jelikož má před sebou ještě 3 roky, tak určitě bude příležitost se tam podívat. Obzvlášť teď, když v NYC bydlí Breck s Erikem, kteří se tam také chtějí s námi podívat. Takže doufám, že se nám brzy podaří jet zpět, protože bych se ráda podívala na místa, kam mají přístup jen studenti. 🙂 Například do jejich MESS HALL, dělali jsme si srandu, že West Point je jak Bradavice z Harryho Pottera, hlavně ta jídelna (Mess Hall).

• 

• 

• 

• 

• 

Jelikož máme přístup na základny, tak jsme normálně projeli bránou, kde nám kontrolovali naše military ID, ale pokud se budete chtít podívat na West Point, tak nejenom, že tam nabízejí různé “tours”, ale také lze vybavit visitor pass v jejich centru. 🙂

Tady už je pár fotek:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

West Point Cadet Chapel

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Cadet Chapel = tohle je populární místo, kde se konají svatby. Převážná většina našich přátel, kteří studovali na West Pointu, měla obřad právě tady. Moji kamarádku tam její manžel požádal o ruku. I bratranec Caleba zvažuje, že by se jeho obřad konal právě v Cadet Chapel.

Také vedle Visitor Center najdete muzem, které je zdarma. 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ještě jsme se zastavili nakoupit nějaké suvenýry a podívat se na Calebovo cihlu, což byl jeden z jeho dárků, když úspěšně dokončil studium na West Pointu. Před jedním z obchodů se suvenýry je chodník, kde jsou jména a třídy těch, kteří studovali na USMA.

Po celém dni stráveným na USMA jsme se vydali zpět na hotel připravit si na večeři. Vraceli jsme se na USMA vyzvednout Tonyho a vzít ho na večeři. Jelikož ten týden, co jsme byli v NY, měli závěrečný testy a zkoušky, tak jsme ho po večeři brali zpět do školy a jeli zpět na hotel, aby on se mohl učit a my jít spát, protože jsme se ráno chystali do NYC.

NEW YORK CITY

Brzy ráno jsme vyrazili na vlakové nádraží a musím říct, že byla docela sranda najít volné místo na parkování. Dopadlo to tak, že jsme dojeli na jiné nádraží, kde jsme měli štěstí a zaparkovali jsme hned. Jenže než jsme se vyprdelili z auta, tak nám vlak ujel přes nosem a další jel až za hodinu. Takže jsme zabili hodinu čekáním na vlak. Naštěstí to ale uteklo docela i rychle, stejně jako jízda vlakem. Trvalo to cca hodinku a naše konečná zastávka byla Grand Central. Byla jsem v NY už několikrát, jako AU Pair, ale i jako letuška, ale byla jsem vůbec poprvé na Grand Central. Caleb se strašně divil, že jsem tam nikdy nebyla.

GRAND CENTRAL

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Byla ZIMA JAKO KDYŽ PRAŠTÍ. Já byla nabalená, dva svetry, kabát, malej bundu, dvě deky.. Byl to docela šok, když jsme přijeli z Georgie, kde zima letos vlastně nebyla, když pominu dva tři dny kdy fakt mrzlo, ale pořád bylo tepleji, než v NY. Život v Dubai a tady na jihu mě trošku zhejčkal. 🙂

Hned z Grand Central jsme vyrazili na oběd, kde jsme se sešli s mojí kamarádkou Jamie. Po skoro 3 letech jsem konečně zavítala do Chop’t, což je moje oblíbená “restaurace”. Poprvé jsem tam byla také s Jamie, když jsem měla svůj první let do NYC a od té doby jsem tam šla kdykoliv, když jsem byla v NY. Vždycky jsem se tam šla najíst a odnesla si další salát s sebou do hotelu nebo pak do letadla. Taky jsem byla pěkně otrávená, když jsme se stěhovali z TN a já zjistila, že budou Chop’t otevírat i tam. Naštěstí jsou i tady v GA, respektive v Atlantě. Takže až si pojedu pro pas nebo vyzvednout návštěvníky, tak se tam musím zastavit. 🙂

• 

• 

• 

Po obědě jsme si trošku prošli město, než jsme museli na metro, protože jsme měli koupený lístky do 9/11 muzea.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Dorazili jsme na zastávku WORLD TRADE CENTER a vydali se směr muzeum. Byla jsem se několikrát podívat na Memorial, ale v muzeum jsem byla vůbec poprvé. Vlastně poprvé jsem se byla podívat na Memorial, když to ještě nebylo volně přístupné veřejnosti. Museli jsme tenkrát procházet kontrolou jako na letišti a pak až nás pouštěli. Teď je to vlastně volně přístupné. Lístky do muzea jsme kupovali online, respektive můj lístek, protože Caleb to měl jako aktivní voják zadarmo. Myslím si, že je lepší koupit lístky dopředu, než tam stát ve frontě. Takhle jsme přišli, vyzvedli lístky a šli jsme dovnitř, kde nás čekala kontrola.
Pokud plánujete vyrazit podívat se do toho muzea, tak doporučuji nechat si na to víc času. My než jsme se nadáli, tak jsme tam strávili 3 hodiny a to jsme to brali docela i hopem, protože jsme ještě chtěli jít na Times Square, podívat se na vánoční strom u Rockefeller Center a ještě nás čekala hodinová cesta vlakem zpět k autu a od pak dalších 30 minut autem zpět na hotel.

• 

• 

• 

• 

• 

Abych pravdu řekla, tak jsem asi nebyla úplně připravená na návštěvu toho muzea. Asi nejde úplně popsat ty pocity a dojmy. Člověk si nedokáže představit, co se 11. září vlastně odehrálo, čím si lidé prošli nejenom ten den, dny poté, ale vlastně i teď. Spousta z nás si ten den pamatuje, jako kdyby se to stalo včera a ono už to bude 18 LET?!
Určitě bych doporučila každému, kdo má možnost či plánuje návštěvu NY, se tam podívat. Rozhodně to stojí za to.
Přiznám se, že mi nejednou ukápla slza. Obzvlášť, když jsme procházeli exhibice, kde se nesmělo fotit. Tady je pár fotek z míst, kde se fotit mohlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když už jsme tak nějak prošli celým muzeem, tak už venku byla tma. Chvíli jsme zůstali u Memorialu a pak jsme se rozhodli jít někam na jídlo.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Najít místo, kam se dá jet s kočárem v NY byl nadlidský úkol. Přiznám se, že si vůbec nedokážu představit bydlet na Manhattanu s dítětem. Vlastně si nedokážu představit bydlet tam vůbec. Dost jsme se na tohle téma bavily i s Breck, protože oni teď žijí přímo na Manhattanu a sama říkala, že ji překvapilo, jak moc jim chybí Nashville.
Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kde se najíme, protože ani jeden jsme nechtěli fast food, jenže ono těch možností kolem tolik nebylo. Chtěli jsme jít do nějaké italské restaurace, čekací doba skoro hodinu, oba jsme měli hlad jako blázen, jedinej malej byl v pohodě, protože pro něj jsem měla svačiny a jídlo. Do toho ta restaurace byla ve 3tím patře v nákupním centru a vtipně se rozbil výtah. To byla taky komedie. Ve finále jsme to vzdali a šli do Burger King, kde jsme museli kočár opět vynášet do schodů, což ve 2 nebyl problém, ale bejt s ním sama, tak nevim nevim.
Najedli jsme se, díky Bohu, protože já začínala být pěkně protivná. Nejsem dvakrát příjemná, když mám hlad. 😀 A odtud jsme zase mazali na metro a jeli jsme na Times Square, kde bylo lidí jako sr… jako vždy.

• 

• 

• 

• 

Dlouho jsme se nezdrželi a šli jsme rovnou k Rockefeller Center a hurá zpět na Grand Central a zpět na hotel.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Poté, co jsme dorazili na hotel, tak jsme všichni padli za vlast. Ráno jsme pak vstali na snídani a hurá domů, protože nás čekala cesta na 13-14 hodin. Ve finále díky zácpám, především kolem D.C. jsme jeli domů skoro 18 hodin. Ale i tak to stálo za to a já měla radost, že se nám podařilo někam vyrazit. Přece jenom jsme dlouho nikde pořádně nebyli.

Letos doufáme, že se nám podaří navštívit ČR a Hawaii. Ideálně oboje, protože Caleb bude mít dovolenou v létě a další v zimě. Tím, že příští rok je ve vzduchu mise, tak by bylo fajn to stihnout letos. Uvidíme. Jeho mise by neměla být tentokrát combat zone (Afghánistán nebo Irák například), ale “rotation” někde jinde. Jedna z možností je Německo a pokud by Calebovo jednotka jela do Německa, tak my za ním můžeme přijet. Respektive by bylo možný ho vidět. To samý, kdyby je poslali do South Korea, tak bychom také mohli ho jet navštívit, ale myslím si, že Korea je nečeká, protože z tý se teď vraceli. Tak uvidíme. Kdo ví, jak to všechno dopadne.
Ale fakt doufáme, že se nám podaří jet navštívit rodinu. Teď v úterý mi příletí Calebovo mami na návštěvu a pomoct mi s malým zatímco Caleb je na cvičení. Vtipně jsem si něco udělala se zádama, když jsem zvedala malého a skončila jsem na pohotovosti na injekcích, protože jsem se nemohla hejbat. V životě jsem nezažila takovou bolest. Taky mě čekají rehabilitace, takže se bude hodit, že tu budu mít na pár týdnů někoho, kdo mi pomůže.

Tak uvidíme! 🙂

Mějte se krásně!