You are here: Home / Archives for EMIRATES

Dovolená :)

Další dovolená bohužel za mnou. Vždycky počítám od posledního dne dovolené dny, hodiny a minuty do té další. Těším se vždycky jako malá holka. 
Ta poslední dovolená mi začínala v pondělí 14. září. Z Kuala Lumpur jsem přiletěla v neděli odpoledne, takže jsem víceméně měla pár hodin na to zabalit si a jít spát. Samozřejmě balit si na dovolenou je můj největší problém, protože nikdy nevím, co si zabalit. Přibližně do 11 večer jsem žehlila a neustále přemýšlela, co potřebuji s sebou a co nepotřebuji.
Ráno jsem sedla do taxíku a upalovala směr letiště. Hrozně se vždycky těším, že poletím jako pasažér.

Po nástupu do letadla mi vedoucí ekonomy vyměnil sedačky, abych měla celou řadu a mohla si odpočinout. To mi přišlo milý. Já jim naoplátku dala dva balíky čokolády. Vždycky kupuji nějaké dobroty crew, když letím někam jako pasažér. Vždycky balík pro premium cabins (business a first class) a pak economy a jeden balík pro Caleba.

Let byl fajn, přišlo mi, že to trvalo věčnost. Chvílema jsem spala, chvílema jsem koukala na filmy a taky jsem kecala s holčinou, co letěla taky na dovolenou. A taky byla crew. Takže to bylo fajn. 🙂 Uteklo to docela i rychle, ale znáte to, když se na něco těšíte, tak vám každá hodina připadá jako věčnost. Já třeba koukala na film, pak jsem se podívala na čas a ono místo hodiny a půl uteklo jenom půl hodiny. 
Vzhledem k tomu, že jsem měla další let, tak mě pustili na imigračním přednostně. Imigrační pohoda. Já vždycky jdu a je mi úplně špatně, byť se němám čeho obávat. Protože mám hned několik důkazů na to, že jim v USA nezůstanu. I kdybych sebevíc chtěla, tak to prostě nejde. 
Let do Nashville utekl strašně rychle. Celej let jsem prokecala s jednou paní, co seděla vedle mě. Je fajn, když vedle sebe máte někoho, s kým si můžete popovídat. Ono to o to rychleji uteče. 🙂 
Na letišti mě vyzvedl Caleb. Vzali jsme kufry a hned jsme upalovali domů. Přece jenom já strávila dohromady 16 hodin v letadle, nepočítám přestupy. A Caleb měl dlouhý den v práci. 
Ráno mě čekalo brzké vstávání. Nemusela jsem, ale chtěla jsem. Caleb musel do práce, volno si nebral, aby mohl pak za mnou přiletět do Dubaje, případně do Čech. 🙂 Vzhledem k tomu, že já svoje auto ještě nemám a Calebovo jsem řídit nechtěla (čemuž jsem se pak stejně nevyhnula, bohužel), tak jsem se rozhodla, že pojedu s ním na POST. 
POST, je vojenská základna. Víceméně je to takové malé městečko. Někteří vojáci (ať už s rodinou či bez) se rozhodnout bydlet na POST, někteří se rozhodnou bydlet OFF POST, to znamená, že bydlí v blízké vzdálenosti od základny. My máme prozatím apartmán OFF POST. 
Při vstupu na každý post vás kontrolují, jestli máte military ID, případně řidičák či pas. Kdybych jela sama, tak bych musela mít military ID (alespoň, tak to je na většině základnách) a nebo bych musela mít přes Caleba zařízený papír pro vstup na základnu. Svojí military ID ještě nemám. 
Takže jsem se rozhodla, že zůstanu na post s ním, zatímco on bude v práci, já si sednu do kavárny a budu se učit na testy, které mě čekaly po příjezdu do Dubaje. Pak jsme spolu šli na oběd a po obědě mě vzal do knihovny, kde jsem se uvalila do pohodlného křesla a snažila se učit – popravdě jsem se snažila neusnout. 
Celkově jsme žili takový normální život. Chodili na večeře, jezdili po výletech, chodili nakoupit. Takový normální věci, co mě upřímně hrozně chybí. 
Kdo sleduje FB, tak si mohl všimnout toho, že jsem přiznala barvu a práskla, že jsem vdaná. To, že se budeme brát během mé dovolené věděla jenom naše rodina a úplně nejbližší přátelé. Takže jsem to nepsala ani na svůj FB, ani na Instagram a ani na mou FB stránku. 
Netajíme se tím. Když se mě někdo zeptá, jestli mám přítele, řeknu, že jsem vdaná. Caleb mě představuje jako jeho manželku, stejně jako já ho představuji jako mého manžela.

Důvod proč jsem to nechtěla dát na FB je ten, že jsme si ten moment a ten den chtěli užít. Byl to náš den a tak jsme si to chtěli vychutnat. Hodně našich známích to stále neví. My jsme se rozhodli, že FB a tyhle serepetičky (změna příjmení, změna statusu) proběhne až po oficiální svatbě.
Ano, jsme manželé, ale svatbu jako takovou budeme mít 4. června 2016 v Dominikánské Republice s rodinou a přáteli.

Důvodů proč jsme to udělali takhle máme hned několik. 

1. Hlavním důvodem byly víza. Aby jste se mohli vdát/oženit, tak byste správně měli žádat o snoubenecká víza K1. Což trvá pár měsíců. Juliana a Brandon to tak udělali, čekali od listopadu/prosince minulého roku do letošního srpna. K1 vám dovolí vstoupit na území USA za účelem sňatku avšak ten musí proběhnout do 90 dní. O tyto víza žádá americký občan, je to spousta papírů a stojí to nějaký ten peníz. Po sňatku je třeba zažádat o zelenou kartu. Pokud se člověk nevdá či neožení do 90 dnů a nezažádá o víza, tak musí opustit USA.

My jsme se proto rozhodli pro víza CR1, což jsou tzv. Spouse visa. Víceméně jsou to víza pro manželku/manžela amerického občana. A místo víz na povolení ke vstupu na území USA člověk dostane rovnou zelenou kartu. Tudíž není třeba pak další žádosti etc. Je to levnější, trvá to přibližně stejnou dobu jako K1. Samozřejmě záleží na spousta věcech.

Pro nás je to lepší i z důvodu, že když Caleb pojede na další misi (a že je další mise již ve vzduchu), tak já nebudu alespoň zavřená v USA, protože dokud člověk nedostane GC, tak nemůže opustit území USA. Ano, je možnost žádat o cestovní povolení, ale nedoporučuje se vycestovat, i spousta imigračních právníků doporučuje počkat na zelenou kartu, protože je riziko, že vás do USA nepustí. Takže já alespo nebudu muset čekat, až mi jí dají a když budu chtít domů do Čech, tak prostě budu moct jet. 🙂

2. Jeho práce.  Ve zkratce jako přítelkyně/snoubenka vojáka jste víceméně NIC. Nikdo vám nic neřekne, nemáte nárok na nic. Což je třeba hlavní důvod, proč moje dvě kamarádky se vdaly když nám chlapy odvelili na misi poprvé. 🙂 
3. Moje práce. Žiji v musliké zemi a to přináší spousta pravidel či omezení. Například Caleb by nemohl být u mě doma, protože je muž, já jsem žena a nejsme manželé. Musela bych lhát, že je můj bratranec etc. A já osobně tohle riskovat nechci. A další jsou moje benefity, na které teď bude mít nárok, což ale nehraje absolutně žádnou roli. 
4. Máme svatbu v cizí zemi. Ani jeden z nás nejsme občany příslušné země. Tudíž náš manželský certifikát by byl v jiném jazyce. Trvalo by dlouho ho oveřit etc. a celkově by s tím byly zbytečné problémy. Takhle víceméně dostaneme certifikát, symbolický, že jsme se vzali. 🙂 Protože máme symbolickou svatbu.

Po naší svatbě, papírové svatbě (civilní svatba), jsme měli focení na oznámení datumu svatby. Technicky vzato jsou to naše první fotky jako manželé.

Pokud někoho zaráží fakt, že Caleb je v jeho CAMO, tak to bylo jednak z důvodu, že přijel z práce a my okamžitě jeli na Court House, za další fakt, že se bude ženit v jeho oficiální uniformě (viz. ta, co měl na plese) a my tyto fotky použijeme na naše pozvánky. Protože máme dva typy. Normální a pak vojenský. Caleb chce pozvat jeho kamarády/kolegy způsobem, jakým oni plánují mise. Takže to je víceméně myšleno jako vtip, což já třeba nepochopím, ale vojáci se tím jistě pobaví. 
A za další já jsem mu i řekla, že chci, aby měl tuhle uniformu. 😀 Nechala jsem se inspirovat PINTERESTem. 
Fotek budeme mít daleko více, musíme si však počkat tak 3-4 týdny. 🙂 
Po focení jsme jeli s Calebovo ségrou na večeři, ona byla jedinný rodinný příslušník na svatbě a byla nám víceméně za svědka. A vzhledem k tomu, že nebyla s náma na Hawaii, když jsme se zasnoubili, tak s náma chtěla ját oslavit zásnuby .. ehm .. sňatek 😀 
V pátek jsme byli na našem prvním plese. Musím říct, že jsem teda měla hlavu na prasknutí. Byla jsem představena tolika lidem, že jsem ve finále nevěděla ani vlastní jméno, natož jména těch, co mi Caleb představil. Co bylo naprosto roztomilý, tak to, že Caleb mě představil svým vojákům, těm, co jsem posílala balíky, takže když řekl, že jsem to byla já, co jsem jim posílala balíky, tak se jim rozzářili oči a bylo vidět, že ty balíky, byť to podle mého názoru byla maličkost, tak to pro ně znamenalo strašně moc. A pak jsme se i zasmáli, protože řekli, že jakmile Caleb odjel do USA, tak ty balíky přestaly chodit. 😀 
Bylo to fajn. Myslím, že pro ženský ráj na zemi. 😀 Chlapi v uniformě.. To je prostě něco.. 

Jelikož se mi manžel lehce picnul, tak jsem musela řídit. Teda, já jsem mu řekla, že HOLT teda řídit budu. Za prvé jsem nechtěla řídit jeho auto, protože známe chlapi. Stačilo mi řídit s mým tátou jeho auto, když jsem se učila řídit a myslím, že stejně tak stačilo i mému tátovi nechat mě řídit. 😀 Viď?
Za další má truck. Takže já skoro musím skákat do toho auta, abych vůbec do něj vlezla a samozřejmě to má tak dlouhý zadek, že nemám absolutně odhad jak s tou krávou velkou couvat. 🙂 Ale musím říct, že jsem si poradila dobře. 
Takže jsme oba přežili! 🙂
Ráno nás čekal velký výlet ….
KAM JINAM než do ATLANTY! 
Nebudu lhát, že mi několikrát ukápla slza po cestě. Hlavně, když jsme překročili hranice TN/GA. Tu trasu jsem odřídila několikrát a samozřejmě jsem hodně věcí poznávala. Mimo jiné to bylo pro mě poprvé, co jsem byla v Georgii ode dne, co jsem odletěla do Evropy. 
Když jsme brali exit na Atlantu, následně na Dunwoody, tak jsem měla co dělat, abych nebrečela jako blázen. Nedokážu ani popsat, jaký to bylo být zpět. Tolik nádherných vzpomínek … Pamatovala jsem si kudy kam jet. Prostě jsem měla pocit, že jsem byla DOMA. Já Georgii miluju, stejně jako miluju Dunwoody a Atlantu. Caleb teda není velkým fanouškem, stejně jako já nejsem fanoušek TN. 😀 
Když jsme vjížděli doo “nejbrhůdu”, tak jsem měla husí kůži. Přišlo mi to, jako by to bylo včera, kdy jsem tam byla naposled. Celou cestu jsem si psala s mojí HM, takže jsem věděla, že na mě čekají … Když jsme zastavili před barákem, tak jsem ani nedejchala. Všechny ty vzpomínky …. A hlavně jsem byla nedočkavá vidět malýho.
Bruna přijela ve stejnou chvíli s jejím přítelem, takže jsem za ní běžela. Málem jsme se umačkaly. Zamáčkla jsem slzu a šla k baráku. Bruna otevřela vrata do zahrady, ještě před tím jsem mohla slyšet HM kričet na malýho Miki je tady. Takže když Bruna otevřela vrata, tak já viděla HM. Vlezla jsem dovnitř a malej stál na schodech, jakmile mě viděl, tak se ke mě rozběhl a skočil po mě. To samozřejmě já nerozdejchala a začala jsem brečet jako malá holka. Malej mě mačkal a já prostě nemohla jinak, než ho držet a brečet. Když na to vzpomínám, tak tu zase bulím jak želva. To byl tak silný zážitek, že to prostě nejde přejít jenom s úsměvem. 
Pak jsem se přivítala s HM, přišel i HD, takže mě skoro neumačkal.. Bylo fakt vidět, že prostě jsem pro ně nikdy nebyla jenom Au Pair. Viděla jsem, jak se vítali a chovali s Au Pair, která byla přede mnou u nich. A nebylo to ani z poloviny takový, jaký to bylo, když se vítali se mnou. 
Všichni jsme seděli na terase, dali si pivo. Malej mi přinesl kytku a pak něco psal na papír Bruně na klíně. Přišel ke mě a přinesl mi to .. 
Tady jsou další fotky. 🙂

Těším se, až budu zpět v USA, protože od nás to není daleko za malým, tak cca 4 hodiny jízdy autem, takže budu moct jezdit do Atlanty častěji. Hlavně že jo holky, co se provdaly za Amíky, co jsem poznala během AU Pair pobytu tam budou, takže můžeme alespoň se vídat a samozřejmě moji další kamarádi a přátelé. A jsem ráda, že budu moct vidět malého častěji. 🙂
Večer jsme pak šli na večeři s Brunou a jejím přítelem. Což bylo hrozně fajn. 🙂
Bohužel jsme museli zpět domů brzo, takže jsme se nepodívali do Atlanty jako takové. Přemýšleli jsme, že pojedeme, ale pak jsme řekli, že se radši dáme na cestu a zastavíme se na Ruby Falls. 
To byla super podívaná. Ale příště už nejdu do jeskyně v kraťasech a tričku. 😀 Málem jsem zmrzla … Stejně jako většina lidí kolem mě. 

V následujících dnech jsme pak prostě relaxovali. Já jsem šla na oběd s holkama, co mě s nima Caleb seznámil už pár měsíců zpátky, ale bylo to po druhé, co jsme se viděly a bylo fajn, že jsme mohly konečně sednout a pokecat. A já jsem nesmírně vděčná, že mám nové dvě kamarádky, co prostě se o mě naprosto úžasně postaraly. Bude o to snazší se přestěhovat zpět, protože přece jenom tam moc lidí neznám, je to malý město a je lepší vědět, že tam na mě bude čekat nejenom Caleb, ale i holky s manželama. 
Máme přibližně i období, kdy se budu vracet do USA. Vzhledem k tomu, že nás čeká další deployment, tak prostě chci zpět co nejdřív. Nechci litovat toho, že jsem byla v Dubaji, když jsme mohli být krásně spolu … 
Caleb mě představil Hobby Lobby – což je pro mě PEKLO. Protože, kdo mě zná, tak ví, že já ráda tvořím různý věci a když mě to chytne, tak umím bejt i kreativní. Koupil mi album, který jsem vždycky chtěla, víceméně je to Scrapbook, takže já na něm začala řádit.. Takhle to vypadá .. 

Teď jakmile budu mít víc času, tak se do toho pustím víc. 🙂 Mám spousta fotek vyvolaných, mám spousta serepetiček a samozřejmě si jich nakoupím víc. 
Doufám, že teda budu mít čas na tom pracovat, protože není sranda pracovat, plánovat svatbu, hledat barák v USA.. je toho hodně. Ale snad to půjde, ať to mám hotovo. 
Nebudu lhát… zase jsem to ořvala. Vždycky začnu brečet tak dva-tři dny před koncem dovolené a pak řvu celou cestu až do Dubaje. To je prostě normálka. 
Mám krásnou práci, která mi dovolí cestovat po celém světě. Kdo by nechtěl být placený za to, že objevuje taje a krásu jiných zemích světa. Zemí, kam bych se pravděpodobně jinak nepodívala a nebo alespoň ne v tak krátkém časovém úseku. 
Je to krásná příležitost pro někoho, kdo je svobodný, neplánuje rodinu v brzké době a samozřejmě je mladý. Nic proti věku, ale dle mého názoru tahle práce je nejlepší pro holky kolem 20ti let. Já jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mi tahle práce dala, jsem vděčná za všechny zkušenosti, příležitosti i zážitky. Na druhou stranu já jsem prostě rozhodnutá se toho vzdát a žít pro rodinu. Samozřejmě chceme dřív či později mít děti. A já si každým dnem uvědomuji čím dál víc, co rodina pro mě znamená. Sice mi teprve bude 24 let, ale myslím si, že jsem zvládla dost na to, kolik mi je, zažila jsem toho tolik, že si můžu s klidem dát rodinu jako prioritu.

Do USA jsem odlétala jako svobodná holka ve 20ti letech, měla rodinu v Čechách, ale odjížděla jsem bez závazků. A o to byl ten zážítek v USA silnější. Ano, chyběla mi rodina, přišla jsem o hodně rodinných momentů a chyběla jsem doma na Vánoce, narozeniny etc.

Z USA jsem se vracela s přítelem. 
Teď se tomu i zasměju, protože my hodně lidí říkalo.. Ty už se nevrátíš, ty si tam někoho najdeš etc. A já vždycky říkala, copa bych se nevracela atd. Nikdy mě nenapadlo, že bych si tam našla manžela. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, jak mi USA nebo spíš ten pobyt tam změní život. Docela by mě zajímalo, co by se mnou teď bylo, kdybych se bývala nerozhodla odletět do USA. Protože rozhodnutí odletět mi změnilo život a odstartovalo spoustu věcí, o kterých se mi ani ve snu nezdálo. 
Cestování je nádherný a já nikdy nepřestanu cestovat a udělám vše pro to, abych mohla cestovat i po skončení v Dubaji, abych mohla jednoho dne cestovat s dětmi a rodinou. 
Stojím před rozhodnutím RODINA či PRÁCE. 
Za mě? RODINA.. 
Práce je to fajn, byť je hodně věcí, co tu vyloženě stojí za hovno, ale na to si člověk musí přijít sám. A věřte tomu nebo ne, většina mých přátel, co tu skončila je šťastná a nemohli se dočkat, až podají výpověď. Pochopila jsem, že tu nikoho nezajímám a nikdo pro mě nic neudělá. A tohle jsem zjistila “hard way”. A hodně crew by mohlo vyprávět, ale jak říkám, na tohle si každý musí přijít sám. Jenom nemít růžové brýle a být připraven na všechno.
Já se těším na den, kdy zabalím kufry naposled a pak už si jenom vybalím. Těším se na dny, kdy na mě někdo bude doma čekat, až přijdu z práce a těším se na dny, kdy já budu moct čekat až někdo přijde domů.. Caleb? Děti do budoucna … To je jedno.
Je to nesmírně krásný pocit. Vím to pro to, že jsem tu měla rodiče i Julianu, a vím, jaký bylo, přijít domů a mít je tu čekající na mě. Pokud vše půjde dobře, tak Caleb přiletí v prosinci a konečně zažiju i ten pocit, mít tu čekajícího manžela. 
Možná se to zdá jako maličkost, ale upřímně se nedá popsat, jak je to krásný pocit. Tisíckrát lepší jak přijít domů do prázdného bytu. 
Ano, myslím, že mi práce bude chybět. To cestování .. Neexistující stereotyp… Ale podle mě je rodina důležitější. Znám několik crew, co jsou tu už několik let a rodinu nemají. Žijí prací a mě to přijde smutný. V životě bych takhle žít nemohla. Ale každý jsme jiný .. 
K létání se můžu víceméně kdykoliv vrátit. Kdo ví, jestli se kdy k tomu vrátím. Možná jo, možná ne. 🙂 Přemýšlím o tom, co dál. Caleb se mě snaží ukecat, abych se věnovala fotografii. Uvidíme. Myslím si, že já se určitě neztratím. 
Taky jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Jestli budu psát i nadále, až jednoho krásného dne skončím. Nebo jestli to ukončím. Na jednu stranu si říkámm že budou jiná dobrodružství, která budou stát za zmínění.. Uvidíme 🙂

Píšu blogy už od roku 2011, bez přestání … Myslím, že by mi to chybělo. Ale uvidíme. 🙂

A to je asi vše z mé dovolené.
Na závěr pro pobavení
Úspěšně jsem si obnovila licence. Takže můžu lítat další rok. Neodletěla jsem do Číny, protože jsem byla tak unavená, že jsem prostě potřebovala si odpočinout. Zítra si zaletím do Dohy, na otočku. Nejkratší let a pak si užiju pár dní volna. 
Pak mě čeká Mauritius, India (layover), Washington D.C, Karachi (otočka) a LA. Vyměnila jsem si lety tak, abych měla týden volna na konci měsíce, takže si zaletím za Calebem na pár dní. A pak mám dovolenou listopad a prosinec. Budu se snažit mít co nejvíc dovolený před tím, než skončím, tak uvidíme 🙂 
To je z mé strany vše! Další článek bude po letu na Mauritius.. 
Mějte se krásně! 🙂

COLOMBO, SRI LANKA

Srí Lanka, další nová destinace.

Jestli mě něco mrzí teda, tak to, že jsem strávila celý den u bazénu místo toho, abych se šla někam podívat. Ale vzhledem k tomu, že nebylo s kým jít, tak jsem zůstala na hotelu. Přece jenom si netroufám chodit sama v místech, které neznám. NA druhou stranu mi neuškodilo si trošku odpočinout, byla to potřeba.

Let byl fajn, cesta do Male (Maledives) byla plná lidí, co letěli na líbánky. A musím říct, že jsem jim záviděla, protože ten výhled z okna neměl chybu. Ta fotka je NIC oproti tomu, co my jsme viděli. A Male je jedna z destinací, kde vidíte VŠECHNY pasažéry zírat z okýnka a nedutat.

Po přístání v Colombu, jsme šli všichni crew na večeři do vyhlášené restaurace. Vždycky crew jde tam. Musím říct, že takový porce nemají snad ani v USA. Posuďte sami.

Porce na jednu osobu. Vtipně takových talířů tam bylo 8! Z jedenácti crew, 8 se ládovalo mořskýma potvorama. Já nemám ráda seafood. Jediný, co mám ráda, tak je losos a to je opravdu jediný. Párkrát jsem ochutnala kraba, ale jinak prostě ne. Nejsem člověk, co si objedná mořský potvory. Fakt to vypadalo, že ten talíř sežere crew. 😀

Každopádně jsme si dali do nosu, pořádně se najedli a pak jeli zpět na hotel, protože jsme všichni toho měli plný kecky. Já jsem usínala nad talířem.

Ráno jsem se probudila a rozhodla jsem se strávit den u bazénu. Přišla mi škoda hnít v hotelu. Nemám to ráda.

Nebudu lhát, nechtělo se mi zpět do Dubaje. Fakt bych nejraději zůstala a relaxovala. Potřebuji to jako sůl. 🙂

Let zpět byl fajn, já jsem strávila převážnou většinu letu v kokpitu.

Po příletu do Dubaje jsem odpadla, usínala jsem už v taxíku. Takže jsem jsem přišla domů, tak jsem padla jak za vlast.
Když jsem se konečně probrala z kómatu, tak jsem se rozhodla jít do bazénu, odpočinout si a pak si jít dopřát manikůru a pedikůru. Rozhodně to bodlo.
Večer jsem pak jela na večeři s crew z SIN-BNE. Omar a já jsme letěli spolu i Colombo, což bylo fajn. Ale vidět se s dalšíma crew bylo k nezaplacení.

Jela jsem domů relativně brzo, protože mám dneska let do Kuala Lumpur. Nebudu lhát, absolutně se mi nic nechce a taky se mi nechce nikam letět, nejraději bych se válela v posteli, ALE … na druhou stranu po příletu zpět mě čeká co? DOVČA!

Takže na druhou stranu se nemůžu dočkat až budu konečně s tím mým! 🙂 NA druhou stranu bych ale taky měla začít studovat, nebo nedostanu novou licenci 😛

JINAK …

dneska jsem se probudila a uvědomila si, že je 11.9. … Nemůžu uvěřit, že uplynul další rok od té strašné tragédie. Nemám víceméně k tomu co říct. Přijde mi, jako by to bylo včera, kdy jsem koukala na televizi a viděla Dvojčata po nárazu dvou letadel. 14 let …

Jsem upřímně vděčná, že jsem měla tu čest uctít památku všech, kteří zahynuli v ten hrozný den a těch, kteří si ponesou následky tohoho dne po zbytek svého života. Je jedno, jestli to byli oběti 11.září či hasiši, policisté …  Doufejme, že už se nic takového nebude nikdy opakovat!

 

Rome, ITALY

Konečně! Pozdravy z Říma! :))))
Z nějakého záhadného důvodu mě můj zaměstnavatel neustále posílá do Asie, Austrálie, USA a někdy do Afriky. Evropu dostávám minimálně. Vlastně skoro vůbec. A když už mi nadělí Evropu, tak dostanu Anglii a let zvaný Birminghell. Nevím proč, ale prostě mi vždycky nadělí jeden a ten samý let a já se potom potím u počítače, abych se ho zbavila. 
Když se mi podařilo vyměnit si ten let za Řím, tak jsem skákala metr vysoko jakou jsem měla radost.
Za prvé jsem nikdy nebyla v Římě. Byla jsem 4x v Miláně. Takže jsem měla radost, že se podívám na nový místo a budu si tak moci připnout nový špendlík na mapu světa. 
Je těžký najít někoho, kdo půjde ven a podívat se po památkách. Kort když crew tam byli několikrát. Vždycky mám hrůzu, jestli se někdo najde a vždycky kontroluji, kdo v té destinaci ještě nebyl a kdo by tak mohl být ochotný a jít. Naštěstí jsem našla holčinu, vtipně se ptala ona mě, jestli jsem už v Římě byla a jestli bych s ní nešla ven. Okamžitě jsem s nadšením přijala. 
Tenhle let byl super. Měli jsme super seniory, jedna naše SFS byla Flavia, která byla moje SFS na letu SIN-BNE, takže jsem při příchodu do práce po ní skočila a nikdo nechápal. Ona je skvělá holka, z Brazílie a prostě super baba. A jsem ráda, že jsem jí poznala. 
Let do Říma byl krátký. Pět hodin cca. Což je pro mě nic, vzhledem k tomu, že běžně lítám lety 12-16 hodin. 
Jelikož jsme přiletěli večer, tak jsem šla rovnou do vany a spát. Zavolala jsem si rychle s Calebem, pokecali jsme a já pak odpadla. Navíc jsem potřebovala vstávat brzo. 
Xan mě ráno vyzvedla na pokoji, protože byla hned vedle mě. Šly jsme dolů na recepci vyzvednout deštníky, protože Velebnosti chcalo! To nebyl ani déšt, to byl prostě chcavec. Ale nezvdaly jsme se. Sedly do autobusu a jelo se.
Samozřejmě hned, co jsme vylezly, tak se opět rozpršelo. Pak to přestalo, pak to začalo, pak to přestalo, pak to začalo. Navíc do toho byla slušná bouřka. To byly rány jak z děla. Ale my jsme se nezvdaly, nejsme holky z cukru! 🙂 
Samozřejmě jsme po pěti minutách byly mokrý až na kost. Nepamatuju si, kdy jsem takhle zmokla naposled. Moje boty byly jak vodní lázeň, moje džíny byly těžký, jak nasály vodu. No prostě srandy kopec. Ale i přes to to stálo za to! 

Po cestě ke Colosseum jsme koupily s Xan pláštěnky. 😀 Viděly jsme to na všech turistech v těch obrovských skupinách a samozřejmě jsme je chtěly taky. Takže když jsme narazily na prvního prodávajícího, hned jsme mu dávaly peníze, abychom si mohly vzít pláštěnky. 

Vzhledem k tomu, že jsme byly fakt promoklý a měly jsme strach, že budeme marod, jsme se rozhodly, že pojedeme na hotel zpátky, dáme si oběd a půjdeme spát před letem. Takže jsme šly zpět na autobus.
Pak řidič má můj největší obdiv, protože tenhle člověk procestoval celý svět. Celý život makal a všechny peníze, který měl, utratil za to, že cestoval se svou manželkou po světě. Nebylo snad místo, kde ten člověk nebyl! TOLIK historek, kolik on měl. Byla radost toho člověka poslouchat. Řekl, že peníze si do hrobu nevezme a že prostě cestoval celý svůj život. Řidič autobusu, procestoval Evropu křížem krážem a pak procestoval zbytek. Všechny ty nádherný fotky ! Mě zůstával rozum stát nad tím, jak tohle dokázal. Neuvěřitelný respekt! 🙂 
A pak za náma v autobuse seděl starší pár … A jelikož poslouchali naší konverzaci s panem řidičem, tak se nás zeptali odkud jsme a co děláme. Povídali jsme si celou cestu.
Co však bylo naprosto nejkouzelnější bylo slyšet je vyprávět příběh svojí lásky. Jak se poznali na střední škole, že jsou tzv. Highschool Sweethearts, jak se brali, když jeho ženě bylo 20 a jemu 21, jak jsou spolu 59 let a jsou v Itálii pro to, aby oslavili 59 let manželství. Vyprávěli nám jak cestují každý rok, jak jezdí na velký výlet do světa a pak na menší na Hawaii, protože jsou z Californie. Fakt nádherný … Není nic krásnějšího, než potkat dva lidi, kteří se milují i po několika letech manželství.. Sen každé z nás … 🙂 
Pak už jsme se šly převlíct, daly si oběd a šly na kutě před letem do Dubaje! 🙂 
V Dubaji jsme pak s Demi šly na nákupy do Dubai Mall, protože jsem potřebovala šaty. Takže jsem si koupila krásné bílé koktejlové šaty pro dva účely. Jeden z nich je teda to již zmíněné focení! 🙂 
A pak mě čekal let do Male – Colombo! 🙂

Singapore – Brisbane – Singapore

Předem se omlouvám, že mi to trošku trvalo, než jsem se dostala k napsání článků. Bylo toho teď hodně. A prostě se nedařilo.

Teď už k samotnému výletu.

Let Singapore – Brisbane mám strašně ráda. Ty přelety nejsou tak dlouhý, víceméně je to pro nás 5ti denní výlet a celkově Singapore a Austrálie jsou moje oblíbené destinace. Ne třeba zmiňovat, že i co se týče pasažérů, tak ti jsou moji oblíbení. Australané jsou neuvěřitelně hodní a prostě mám ty lety ráda.

Měla jsem štěstí, že jsem měla naprosto úžasnou crew. Fakt jeden z nejlepších letů vůbec. Já to říkám docela často, ale tuhle crew jen tak někdo neschytá. Neuvěřitelně jsme se bavili, fakt jsme se zasmáli, na palubě jsme si to užívali a stejně tak s náma naši pasažéři. A opravdu jsme splnili to naše … “Beyond expectations” … Taky kolikrát se vám stane, že si zpíváte v galley s pasažérama, tancujete, fotíte praštěný fotky atd. Ve finále nás i objímali, když odcházeli … A to se taky nestává. Vlastně to bylo poprvé, co nás objímali a děkovali nám za úžasný let.

Upřímně jsem nechtěla zpět do Dubaje. A to jsem věděla už od prvního letu.

První večer jsme šli do klubu v hotelu. JE to v 70 patře, výhled na celý Singapore a samozřejmě my měli slevu, jakožto crew. Jeden klučina z naší crew měl narozeniny, Marián ze Slovenska. Naprosto úžasnej kluk, srdíčko ze zlata. Tancovali jsme, slavili jsme, dokonce jsme tancovali i s australskýma crew z jinýho letu. Což se pak druhej den doneslo k našemu kapitánovi. Haha, absolutně nechápu jak.

Z nějakého záhadného důvodu jsem ráno nemohla dospat. Byla jsem vzhůru strašně brzo a jelikož jsem měla hlad, ale fakt hlad, tak jsem si objednala dvakrát pancakes a trávila dlouhou chvíli na Skype s Calebem. Musela jsem se fakt zasmát, když mi dovezli snídani na obrovským stole, prostřeno pro dva. To jsem si připadala jak naprostý tragéd, co nemá s kým jíst snídani. Takže mi přivezli stůl do pokoje a já seděla sama na Skype s Calebem a ládovala se snídaní.

Taky jsem stihla zajít na nákupy. Náš hotel je v jednom velkým nákupním středisku. Respektive je to nějak spojený dohromady, takže jsem se šla podívat, co mají nového. Dlouho jsem tam už nebyla, naposled někdy na začátku června. 
Nakonec jsem i nakoupila 🙂 
Nové hrníčky, když už budeme brzy manželé. 🙂

Vzhledem k tomu, že máme focení teď během mé dovolené na oznámení datumu a místa svatby, tak jsem pořídila tuhle tabuli. Strašně se mi líbila 🙂 
Pak už bylo na čase letět do Brisbane. Původně jsem myslela, že nic moc dělat nebudu. Nakonec jsem se ale rozhodla přidat ke crew a jít znova do Lone Pine Koala Parku. 🙂 
Vtipně jsme po cestě potkali našeho pasažéra, tak se k nám přidal a šel kousek s náma. A jelikož cestuje hodně po světě, tak jsme si vyměnili Instagram. Dal nám pár tipů co a jak, kde a proč. Když jsem to pak vyprávěla Calebovi, tak nemohl uvěřit, že prostě jen tak na ulici v Austrálii potkáme člověka, co byl před pár hodinama s náma na letu. 😀 Ten svět je fakt maličký.
A tady jsou videa 🙂
První je video, kdy jsem si opět pochovala Koalu 🙂         S KOALOU
Tady je video při krmení klokanů. 🙂                                Krmení Klokana
Pak jsme jeli zpět na hotel, abychom si mohli ještě dát šlofíka před nočním letem. Nakoupili jsme si v obchodě ovoce a nějaký dobroty, abychom pak nemuseli jíst v letadle. Přece jenom člověk už to nemůže to jídlo ani vidět. 
Poslední den v Singapore jsme se rozhodli strávit na pláži. Prostě prásknout s sebou na pláž a užívat si pohody. 🙂 
Musím říct, že je to mé nové oblíbené místo v Singapore. 

Samozřejmě zpět se nikomu nechtělo. Měli jsme fakt naprosto úžasný pětidenní výlet. Naprosto nezapomenutelný lety a fakt skvělou crew.
Dokonce i jsme měli úžasný piloty. Náš kapitán nás vždycky nechával hádat čas letu a kdo byl nejblíže, tak dostal odměnu. Já jsem vyhrála, když jsem tipovala let Singapore Brisbane a dostala jsem tak malou Koalu. Takže jí nosím v kabelce pro štěstí! 🙂

Fakt super výlet, nezapomenutelný chvíle a zážitky! A hlavně mám nové přátelé.. protože od tý doby jsme neustále v kontaktu, teď jsme byloi na večeři, se dvouma crew z téhle bandy jsem letěla Řím a pak následně Male-Colombo! 🙂

Ale o tom v dalším článku.

Moskva, Rusko

Bez debat, MOSKVA je nádherná, naprosto dech beroucí architektura. Na druhou stranu, byla jsem, viděla jsem a už mě tam nikdo nedostane. Rozhodně ne jako crew, jako pasažéra ? Klidně, ale jako crew už nikdy! Byla jsem připravená na leccos, přece jenom si crew mezi sebou řekne, jakej let je dobrej a jakej je peklo na zemi. 🙂 Cesta tam dobrý, cesta zpět? Wow…
Každopádně jsme po příjezdu na hotel okamžitě vyrazili ven. Ještě před tím jsem stihla cvaknout výhled z pokoje. 
Musím říct, že jsem nedala telefon z ruky a neustále fotila, protože bylo CO! 🙂 Fakt je to nádherný místo. Architektura je prostě boží. My jsme se šli víceméně jenom projít a na večeři s tím, že po cestě nafotíme nějaký fotky a po večeři nakoupíme suvenýry a půjdeme zpátky na hotel. Přece jenom já jsem měla předtím LA a spala jsem tak dvě a půl hodiny před letem, takže jsem byla docela vyždímaná. 

Kupodivu jsem se domluvila česko-rusko-anglicky, což byla zábava. Když někdo nerozumněl anglicky, tak jsem to řekla česky a domluvila jsem se. 🙂 Za to na letu pak na mě všichni mluvili rusky. A několikrát se mě rusky zeptali, jestli nemluvím rusky a jakto, tak jsem jim rusky řekla, že prostě nemluvím rusky.. Vím asi tak 5 vět rusky! 😀 A taky jsem si obohatila čínskou slovní zásobu.

Zpátky k našemu výletu. Víceméně není o čem psát. Fakt jsme byli ve městě jenom chvilku. Po večeři jsme šli nakoupit suvenýry, já jsem koupila pohledy a Calebovi půl-litr s obrázky památek. 🙂 Pár lidí pak zůstávalo venku na drink, já jsem chtěla zůstat, ale rozhodla jsem se, že půjdu dohnat spánek. Takže jsem se víceméně sebrala a jela s pár lidma zpět na hotel. Dopřála si vanu, zaskypovala s Calebem, dala si pak dvě hodinky šlofíka, znova se vzbudila, pokračovala ve Skype a pak zase jsem šla spát a spala jsem až do budíčku a pak jsem zase usnula po cestě na letiště.

Takže asi hodně lidí zklamu s tímhle článkem.

Let byl horor, o tom jednoho krásného dne napíšu, protože to bylo silný kafe. Víceméně půlka letadla smrděla chlastem a při přistání hodně lidí zjistilo, že jejich žaludek nevydrží přistávání, rozhodně ne v kombinací s alkoholem, což není divu, že jo 😀 Asi tak ..

A to je asi tak vše z mých layovers.

Momentálně čekám na nový rozpis na příští měsíc. Mám dovolenou, kterou potřebuji jako sůl a taky mě čeká “recurrent” to znamená, že jdu zpátky do training college si obnovit licence. Takže mě čekají zkoušky a testy. Už abych se začala učit. :-/ Ale nemůžu se dočkat dovči.
Taky se ted budu snažit naplánovat menší rozlučku se svobodou. Musím počkat na to, co dostanu za rozpis a co dostane Janička (Tu vlastně už vím), Demi, Terezka, Bára a další.. 🙂 Tak alespon si užiju posledních pár dnů “svobody” s holkama a alespon se s Calebem ted pustíme do detailního plánování ceremonie, tak uvidíme, jak to půjde. Ale děláme pokroky… Nikdy jsem netušila, že plánování svatby je taková dřina.

Tak uvidíme, co dostanu od zaměstnavatele naděleno! 🙂 Doufám, že tam bude nějaká nová destinace, nezlobila bych se. 🙂

Zatím se mějte hezky a já napíšu o Singapore – Brisbane pokud bude o čem psát.

Přeji krásný start nového týdne.

LA, CALIFORNIA

AAAAAAAaaaaaa ….. Opět California! 🙂 
Musím říct, že i přes to, že LA je 16ti hodinový let, tak já mam ten let ráda. Sice je to dlouhý a pro nás je to rozhodně dělší jak 16 hodin, je to náročný, je to dlouhý, ale já to fakt mám i ráda. Sice je člověk pak vyždímanej tak, že ani neví, jak se vlastně jmenuje a odkud je, ale fakt to stojí za to.
Jedna věc je, že jsem lezla do letadla v bolestech. 😀 Vtipně jsem byla na cvičení a měla co dělat, abych to rozchodila. Já teda jsem zvyklá na pořádnou dávku, ale tohle bylo moc i na mě a vzhledem k tomu, že nechodím cvičit pravidelně, a hlavně většinou si jdu zaplavat, tak tohle byla pecka. Nebyla jsem jediná, i náš Purser si byl zacvičit a tak jsme kníkali bolestí dva. 
Let byl – klasika – dlouhý, ale bylo to fajn. Fajn cestující, skvělá crew a hlavně super senioři. Nasmáli jsme se a fakt ten let utekl jako voda. Sice jsme pak strávili asi hodinu na imigračním, jelikož jsme tam byli crew z … 5 letů? A když z toho dva byly 380, tak si představte ty dlouhý fronty. Jenom naše posádka byla 30! lidí 🙂 
Po příjezdu na hotel jsme se dali do kupy a vyrazili na společnou večeři na Newport beach. Já a ještě jedna holčina jsme se po příjezdu na místo odtrhly a šly si nafotit západ slunce. A musím říct, že to byl jeden z nejhezčích západů slunce. 

Fakt nádhera. Kdyby bylo po mým, tak tam zůstanu a do Dubaje se už nikdy nevrátím. 
Dali jsme si výbornou večeři, pár drinků a jeli zpátky na hotel. Přece jenom jsme všichni měli toho plný kecky a každý jsme měl nějaký ten plán na další den.
Já jsem se rozhodla, že si půjčím auto a projedu se trošku. Ráno v půl 9 jsem vyzvedla auto, nasedla a upalovala jsem si to směr Santa Monica.
Nejsem schopná popsat, jak relaxující pro mě je řízení. Skoro jsem se rozbrečela, jak jsem byla spokojená. Pustila jsem si muziku na plný kecky, tancovala, zpívala si (zpívala je hodně silný slovo, že moji milí rodiče?) a naprosto si vychutnávala každičký moment. Já fakt miluju řízení. A fakt se těším, až se vrátím do USA a koupím si auto. Když jsem ještě žila v USA, jako AU PAIR, tak jsem někdy sedla jen tak do auta, abych se projela a vyčtila si hlavu. 
Dojela jsem do Santa Monica a šla jsem se podívat po okolí. Přidám sem dva odkazy na videa a fotky! 
První je video po cestě k Santa Monica Pier. 
A pak tady už je video ze Santa Monica Pier 
Musím říct, že teda bylo neuvěřitelný horko! A taky jsem se debil na to nejlépe neoblékla. Ale na druhou stranu jsem měla později další schůzku na svatební šaty a nechtěla jsem tam jít jak hastroš. A většinu času jsem stejně strávila v autě. 

Strávila jsem tam asi tak hodinu a půl a pak jsem se vypravila na Vaše doporučení na Griffith Observatory. Děkuji za tipy, rozhodně to stálo za to! 🙂 Chtěla jsem se ještě stavit na Malibu, protože to není daleko od Santa Monica, ale na druhou stranu jsem věděla, že bude odpoledne zácpa a já musela být ve 4 zpátky v Costa Mesa.
Samozřejmě na Griffith Observatory bylo plno. Parkoviště narvaný, takže jsem musela parkovat docela daleko a pak si to vyšlápnout do kopce. V tom horku to bylo docela nepříjemný. Lilo ze mě a fakt jsem proklínala svůj nápad vzít si kalhoty místo kratasů. A hlavně vtipně po cestě dolů jsem si koupila nanuka a vtipně se pokecala, protože to byl vodový nanuk a samozřejmě v tom horku to tálo rychleji než jsem stihla … ehm tohle bude znít divně … lízat. Takže jsem ho v půlce kopce zahodila, jak jsem byla nas….

Strávila jsem tam jenom chviličku teda, mazala jsem rychle zpátky do auta a jela zpět do Costa Mesa.
Vtipně po cestě zpátky byla zácpa – žádné překvapení, ale v půlce cesty mi přestala navigovat navigace. Prostě se zasekla, takže jsem vzala nejbližší exit, zajela na benzínu a snažila se to rozchodit. Marně. Tak jsem se snažila rozchodit iPhone, protože mám svoje americké číslo a díky bohu i připojení k Internetu, ale neuvědomila jsem si, že jsem si zakázala ukazovat lokalitu, kde jsem, takže jsem musela jít na benzínu zjistit adresu. A pak teda jsem v autě rozběhala iphone, protože jako zázrakem mi došlo, že jsem měla “location services” zakázaný. Povoleno a mohlo se jet dál. 🙂
V půlce cesty se však navigace vzpamatovala, takže jsem naštěstí dojela včas. 
Rychle jsem se zaběhla převléct a běžela jsem na schůzku. A ? 
Našla jsem svoje šaty snů! 🙂 Sice teda stojí naprosto nechutný peníze, ale teda vdávám se jenom jednou a i Caleb se mnou souhlasil a vtipně to byl ještě on, kdo mi říkal, že můžu bejt naprosto v klidu, že je to ještě v pohodě cena a at si prostě vyberu to, co chci. No moje karta zapláče.. To ani nemůžu říct doma. Ale měla jsem fakt radost. Až takovou, že jsem normálně brečela Calebovi na telefonu, jak jsem byla spokojená. 
Pak jsem si zajela pro oběd do Panera Bread a jela zpět na hotel vyzvednout crew. Já a FO jsme chtěli jít na večeři a do toho mi napsal kámoš, že přiletí ten den do LA, tak jsme nakonec šli já, FO, náš kapitán a ještě jedna crew a pak druhá crew z letu po nás. Já i FO jsme měli auta, takže jsme všichni naskákali do aut a jeli na Laguna Beach. 🙂 Dopřáli jsme si večeři s drinkama s výhledem na pláž. Naprosto nádherný západ slunce .. 🙂 

Musím říct, že se mi nechtělo jet na hotel a vracet auto. Mohla jsem si ho nechat až do rána, protože jsem měla zaplaceno 24 hodin, ale prostě se mi nechtělo zpátky a z představy, že máme letět zpět do Dubaje, jsem měla osypky. Já prostě jsem v USA spokojená, cítím se tam štastná a jako doma. Akorát mi tam chyběl ten chlap. Kdybych mohla, sednu na letadlo a letím za ním. O tom žádná .. 
Cesta na letiště byla …. náročná. Já jsem to nesla těžce, protože naposled, co jsem byla na “Departures” v LA, tak jsem strávila asi 5 hodin v slzách, protože jsme s Calebem přistávali z Hawaii v LA a odtud oba letěli každej “domů”. Takže tam to bylo naposled, co jsme se viděli. A já jsem si vzpomněla na to loučení.

Všechna moje loučení jsem byla já ta, která procházela pasovou kontrolou. Byla jsem ta, která nechávala někoho za sebou. At už to bylo, když jsem letěla do USA, UK nebo UAE. A je jedno jestli jsem se loučila s rodičema, přáteli, host family a nebo s Calebem. Ale musím říct, že je podstatně snažší bejt ta, která jde první. Když jsme byli v LA, tak Caleb měl let dřív jak já a taky z jinýho terminálu. On letěl “domestic” já letěla “international”. V LA jsem byla já ta, která zůstala stát za pasovou kontrolou. Caleb byl ten, který odcházel a nechával mě za sebou. Sice jsem probrečela hodně hodin, ale celkově jsem to snášela podstatně lépe, protože jsem byla pořád v sedmém nebi z našeho zasnoubení a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme se zasnoubili. Nemohla jsem uvěřit tomu, jakým způsobem mě o ruku požádal, nemohla jsem uvěřit tomu, že to, o čem jsme několik měsíců mluvili se stalo skutečností, nemohla jsem uvěřit tomu, že mám na ruce nádherný diamantový prstýnek. Ale stejně tak jsem těžce snášela fakt, že prostě musíme jít zase od sebe. Jenže tentokrát byla řada na mě zůstat na letišti. Nemohla jsem ty slzy zastavit a nedokážu ani popsat, co se mi honilo hlavou natož co jsem cítila. Brečela jsem bez přestání následující dvě hodiny a na svůj let odcházela úplně znechucená, zlomená, naštvaná … Ale tak co už, to holt k mému životu patří.. Ale prostě být zpátky na tom místě mi připomělo naše poslední loučení. 🙁

Let zpátky do Dubaje byl v pohodě. Docela to i uteklo, nebyl to špatný let. A taky jsem měla nový zážitek. Otázkou zůstává, zda-li to je dobrej nebo špatnej zážitek. Měli jsme tzv. Rejected landing. To znamená, že když jsme už byli tak dvě minuty od přistání, tak jsme museli znova “vzlítnout”. Já okamžitě věděla, že se něco děje. Přece jenom člověk ví, jak to chodí, když se přistává, je to slyšet, je to cítit.. Najednou člověk cítil něco úplně nového, takže najednou jsme se zase zvedli a to byl teda masakr. A380 je neuvěřitelně obrovský a těžký letadlo. Mnohdy mi zůstává rozum stát nad tím, jak je možný, že se to letadlo vůbec odlepí od země. Byla jsem docela nadšená, že jsem to zažila v praxi. Byl to adrenalin. Ale být asi níž, tak se pose… 😀 Ale všechno v pohodě. Celkem běžná věc..
A pak mě čekal jeden den volna ..
JEDEN DEN! 
No a ten jsem strávila v nemocnici s mojí spolubydlící, která se pořezala při vaření a já jí musela vzít do nemocnice, aby jí to zašili. Takže místo toho, abych si dala véču s Demi a Omarem, šla brzo spát, dala si vanu a sbalila si jsem trávila večer v nemocnici. Na druhou stranu jsem ráda, že moje spolubydlící je v pohodě, rána je zašitá, já si holt dala večeři o dost déle, dopřála jsem si jenom vanu a padla do postele jako za vlast. Ani jsem se neobtěžovala si zabalit… 
END.

New York :)

New York po … ehm milionté snad už? 
Opět jsem vyfasovala krátký layover v NY. Není to špatný let, ale 24 hodin v NY po 13ti hodinovém letu je prostě na palici. Na druhou stranu jsem měla možnost vyrazit ven s Jamie – mojí bridesmaid a také se podívat po svatebních šatech, což byla sranda. A abych nezapomněla, mimo jiné, jsem zvládla strávit 5 hodin v Apple Store. 🙂 To byl teprve zážitek na celý život.
Po příjezdu na hotel jsem se převlíkla a okamžitě jsem vyběhla ven, jelikož jsem se těšila jako blázen na svůj oblíbený salát z Chop’t. Pak jsem se vrátila na hotel, dopřála si hodinové vany a čekala na svoji schůzku. Tak jsem si blejskla selfie … 
Pak už bylo na čase vyrazit na smluvenou schůzku. Měla jsem si jít vyzkoušet svatební šaty. Těšila jsem se jako malá holka. Navíc jsem doufala, že vyzkouším vícero různých stylů. Vyzkoušela jsem i jedny, které už jsem měla na sobě v Dubaji. Ale prostě jsem neměla ten pocit, že jsou to přesně ty šaty, které bych chtěla mít v Den D. 

Po schůzce jsem vyrazila do Apple Store a to byl tenda zážitek na celý život. Nejenom, že to bylo přeplněný lidmi a člověk pomálu nevěděl, kam si stoupnout, jelikož tam byly DAVY lidí. Já měla problém s kamerou na mým iPhone 6 plus a rozflákaný displej na iPhone 6. Takže jsem čekala 3!!! hodiny, až mě budou moct vzít. Asi dvě hodiny jsem seděla na telefonu s Calebem, měla slzy v očích, protože jsem během dvou dnů spala víceméně jenom 3 a půl hodiny. Takže jsem byla tak unavená, že to snad nebylo ani hezký. Ale jelikož jsem už jednou chtěla opravit telefon v Dubaji a nepochodila, tak jsem se rozhodla to udělat v NY. Tudíž jsem fakt jela z posledního. Nakonec mi opravili kameru a druhý telefon si nechala kompletně vyměnit. Sice mě to stálo nějakou tu kačku, ale mám konečně Facetime, což je obrovský plus. V Dubaji koupené telefony nemají FaceTime. Bohužel FaceTime, Skype etc. jsou tu nelegální. 🙂 
Do Apple Store za mnou přišla Jamie. Takže jsem nechala jeden z telefonů v Apple a zatímco na něm pracovali jsem si zašla – konečně – na večeři. Opět jsme šly do Chop’t. Objednala jsem si colu a dostala jsem super plechovku …
Pak jsme vyzvedly můj opravený telefon a šly jsme na Times Square. Já měla málem zástavu z těch lidí. Naprosto nezvládám davy lidí. Nemám trpělivost, jak každej čumí do telefonů, nekouká na to, kam jde a plete se lidem pod nohy. Samozřejmě taky půlka lidí se zastaví uprostřed ulice. Já chápu, že si chtějí vyfotit/natočit Times Square. Taky ráda fotím, ale alespon uhnu. Snažím se stát tak, abych nikomu nepřekážela. Pak jsme se zastavily v pár obchodech a bylo na čase se rozloučit.
Já šla spát, Jamie šla domů, protože letěla do New Orleans. Takže jsem si alespon dopřála nějakého spánku, kterej jsem potřebovala jako sůl. 🙂 
Po příletu do Dubaje jsem se snažila co nejvíce zrelaxovat, jelikož mě čekal let do LA. Strávila jsem dva dny válením se u bazénu. No a taky jsem chytrák šla na power yoga a nějaký speciální posilování nohou, zadku a břicha. TO byl nehorázně blbej nápad. 
Jako yoga se mi neuvěřitelně líbila. Na tu začnu chodit co nejvíc to půjde. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Je fakt, že člověk úplně vypne a užívá si tu pohodu a relax. Jenže druhej den jsem se nemohla ani hnout. Takovej záhul jsme dostali na obou cvičeních, že jsem prostě nezvládala jediný pohyb, jak mě všechno bolelo. 🙂 

Taky to byla pořádná sranda pak na letě do LA! 🙂

Více v článku z LA!

Durban, South Africa – Shark DIVE

Ano, potápění se se žraloky se stalo skutečností! 🙂
Abych pravdu řekla, přemýšlela jsem, že na let zavolám tzv. SICK. Měla jsem víceméně jenom jeden den volna po letu Melbourne – Auckland – Melbourne, takže jsem byla unavená jako blázen. Představa jít na let mě naprosto děsila, měla jsem problémy vylézt z postele, fakt jsem myslela, že to nedám. Takhle unavená jsem dlouho nebyla. Nakonec jsem se překonala a na let šla. 
Let byl víceméně fajn, super crew i flight crew, byla sranda. Po příletu do Durbanu jsme šli na večeři – všichni povině na pořádný kus stejku. Já pomalu už hlady ani neviděla,. Taky jsem ten stejk zbagrovala rychlostí blesku. 
Jelikož nás čekal budíček před 5am, tak jsme hned po večeři šli zpět na hotel a šli spát.

Ráno budíček v 4.45am. Myslela jsem, že z tý postele nevylezu. Fakt jsem chtěla spát, a to klidně celý layover. Nakonec jsem se přemohla a šla se oblíct a zabalit se. 

Sešli jsme se v 5.15 dole v lobby hotelu a jelo se.
Cesta trvala přibližně hodinu. Musím říct, že jsem zažila jeden z nejkrásnějších východů slunce vůbec. Normálně mě mrzelo, že jsem neměla telefon v ruce, protože jsme měli všechny věci v kufru auta, abychom se tam vůbec vešli. 
Po příjezdu na místo činu jsme dostali neoprény. 🙂 A pomalu, ale jistě jsme se chystali na věc.

Po té, co jsme se převlíkli, tak jsme šli podepisovat papíry. Byl to víceméně papír o tom, že tohle děláme dobrovolně z vlastní vůle, že jsme si vědomí, že může dojít k zranění či smrti, že můžeme být kousnutí žralokem a podobný hity. To jsem byla bílá jak stěna, víceméně jsem si podepisovala papír o tom, že jsem víceméně si vědomá, že můžu bejt snídaně pro jednoho z těch macků. 
Pak jsme měli školení, během kterého jsme dostali bundy a vesty. Bylo nám vysvětleno jak vyskočit do člunu, jak si sednout, kde mít zajištěné nohy, jak se držet. Taky nám bylo připomenuto, že je možnost kousknutí žralokem etc. Prý, že žralok jí to a to, ale aby věděl, co může jíst a nemůže, tak do toho kouše. 
Nakonec jsme vlezli do člunů a jelo se. CCA dva kilometry od pláže což bylo přibližně 10 minut cesty. Byly docely velký vlny, takže to s náma házelo ve velkým.

Dojeli jsme na místo činu. Když jsem viděla ty žraloky, tak jsem málem odpadla. Někteří byli maličcí, někteří byli pořádní macci. Asi to bylo poprvé, co jsem byla takhle blízko žraloka. A sorry, nepočítám akvárium v Atlantě, nebo kdekoliv jinde, kde jste alespo chránění sklem. 

Rozdělili jsme se do tří skupin a šlo se na věc. Do vody hodili klec, rozdali nám brýle a šlo se na to. Moje skupina šla poslední. Když jsem viděla skupinu č. 1 jít na to, tak jsem si řekla, že to je vlastně easy. A když přišla řada na mě, tak jsem do tý klece šla víceméně s nadšením a byla jsem úplně v klidu, což mě překvapilo, protože jsem očekávala, že si prdnu strachy do neoprénu. 
Vlezla jsem do vody a šlo se na to, zadržet dech a potopit se … 
Ten adrenalin byl neuvěřitelný. Být pod vodou a mít žraloka pár cm od obličeje. Ani si nás nevšimli. Jenom plavali kolem. Bylo neuvěřitelný sledovat, jak se krmí, protože ze člunu jim házeli ryby, takže jsme viděli, jak ty rybky žrali jak jednohubky. A co zbylo sežrali ryby kolem, protože kolem těch velkých žraloků plavaly ryby a ty prý plavou kolem, protože se krmí za zbytkách.
Tady už je pár fotek..

Borec, co vyfotil ty fotky s nima plaval absolutně bez ničeho. Nechápala jsem. On mi vysvětloval, že člověk musí bejt naprosto uvolněnej a nestresovat se či se nebát. TO se lehce řekne… Povídal, že vycítí strach.. 
Pak jsme šli zpět do člunu. A zase se šlo do vody, první skupina, druhá …. Jelikož to s náma ale fakt houpalo, tak se nám udělalo všem zle. Všichni jsme byli naprosto bílý. Já měla slzy v očích jak mi bylo špatně. Jedna crew skončila na zemi člunu s kýblem, naprosto nad ním zhroucená. Mario, další crew, toho jsem viděla sedět přede mnou, když jsem se otočila a podívala se pak zpět, tak byl přes palubu, vystrkoval na nás zadek a ….. Ewwww … Takže já se otočila na toho chlapa, co to organizoval a řekla jsem mu at na mě mluví, jinak to ze mě půjde ven taky. Ve finále jsme se nemohli dočkat a jít zpět do vody. Přišlo mi to směšný, že jsme všichni naskákali zpět k žralokům, protože nám ve člunu bylo neuvěřitelně zle. 😀 
Pak jsme se zabalili do bund, protože nám byla neuvěřitelná zima, a vyrazilo se zpět na pevninu. 🙂 Převlíkli jsme se, zaplatili jsme, dostali jsme CD a jeli jsme na hotel. Všichni jsme byli tak zničení, že jsme odpadli jak pytel …. a spali jak zabití. 
Později bude víc fotek a video! Dodám později během dne. 
Před letem jsem dostala poštu. Myslela jsem si, že je to pohled od našich, takže jsem se neobtěžovala to jít vyzvednout. Heleme se, byly to CD od tety, co nám poslala naše fotky z našich zásnub. Měla jsem takovou radost, ale na druhou stranu jsem byla tak zklamaná, protože jsem neměla kde se na ně podívat. Nakonec ale jsem se na ně mohla podívat na hotelu, díky bohu měli business center. 🙂 
Tohle je fotka, která mi byla ukázána na fotáku, když mě teta zavolala, abych se šla podívat a řekla jí, co si o tom myslím. Pak se zeptala, co na to říkáš? Když jsem se otočila na Caleba, tak ten už klečel :-))))

Měla jsem neuvěřitelnou radost z těch fotek. Tak moc jsem se na ně těšila! 🙂 
Upřímně se nemůžu dočkat mojí další dovolené, která je v září. Už aby to bylo. Na druhou stranu musím říct, že to utíká docela i rychle, Caleb je na cvičení, já mám letů víc než dost, takže to fakt utíká jako blázen. Ted se budu těšit na fotky z military ball. :)))))) 
Přístě letím do NY. Tentokrát asi nic podnikat nebudu. Lítám tam poslední dobou každej měsíc, takže už mi to ani nepřijde. Mám se sejít s Jamie a taky mě čeká další zkouška šatů, na kterou se neuvěřitelně těším. 🙂 
Takže bych řekla, že další článek bude až po LA nebo po Moskvě. Uvidíme, jestli bude o čem psát, jestli budeme něco podnikat … 🙂 
A to je všechno! 🙂 
Mějte se krásně a přeji krásný zbytek neděle! 🙂

Auckland, NEW ZEALAND

Musím říct, že jsem zklamaná, že jsem vesměs celý layover prospala. 🙁 Protože Nový Zéland je naprosto nádherný místo na zemi. To člověk mohl vidět už při přistání, nemluvě když jsme jeli na hotel. Fakt nádherný a já se tam tak těšila.

Víceméně jediný, co jsem stihla bylo jít s crew na oběd, podívat se po městě, jenom tak rychlovka, koupit a poslat pohledy.
Odpadla jsem v 7 večer do postele, spala do 11ti večer, pak do 5ti ráno čuměla do zdi, psala si s Calebem a pak zase v 5 odpadla a spala jsem až do wake-up call. Jedna crew se mě snažila vzbudit, že bychom šly spolu do Sky tower, jenže mě ani její 3 telefonáty nevzbudily. Až tak jsem byla vyždímaná, že mě ani blbej telefon nedokázal vzbudit.

Je fakt, že tenhle let je hodně náročný. A jestli jsem se něco naučila, tak poslouchat svoje tělo. Protože jakmile člověk cítí, že potřebuje spát a potřebuje si odpočinout, tak si prostě musí odpočinout. Kort u týhle práce. Měla jsem asi milión plánů, co jsem chtěla dělat a kam jsem se chtěla jít podívat a nezvládla jsem ani jeden, což mě nesmírně mrzí. Na druhou stranu vím, že to nebylo naposled, co jsem se tam podívala. Příště se podívám na vícero míst! 🙂

Jako bylo naprosto nádherný počasí a fakt ideální čas na to jít ven a podívat se po městě. 

Měla jsem na palubě i pár Čechů, co mi dali tipy na to, kam jít. Fakt mě štve, že jsem je nevyužila. 🙂 Tak holt příště no …
Ale fakt je to ráj na zemi!

Jinak jsem vyměnila lety.

Místo Barcelony, kde jsem již byla si zaletím do Durban – přemýšlím o potápění se.. se žralokama. 😀 Tak uvidíme a pokud na to dojde, tak snad mě nesežerou. Pak mě čeká JFK, už asi po miliontý. Tam si lítám každý měsíc a už mám preventivně osypky z letu. Ale na druhou stranu se uvidím s Jamie a budu mít další schůzku na zkoušku šatů. Pak jsem vyměnila Dublin za LA. Chtěla jsem prostě hodiny, jelikož v září mám opět dovolenou. A pak teda mám Moskvu místo Birminghamu (YEEEEEEEEEEEEES) a opět Singapore – Brisbane – Singapore. Tam se hrozně těším! Singapore mám ráda a Brisbane je taky nádherný layover. Navíc to je všechno kolem 7-8 hodin letu, takže je to strašně super! 7-8 hodin je jako nic ve srovnání s lety, které jsou přes 12 hodin. Především takový LA, který je 16 HODIN jenom LET! To bude zase peklo..

Taky jsem si udělala radost a pořídila si šaty na ples, takže z toho mám nehoráznou radost. Jdeme v září a je to náš první ples, tak se oba těšíme. Konečně se nám podařilo dát dohromady i seznam hostů na svatbu. Už jenom dva týdny a můžeme konečně dojít i k datumu svatby.

Teď mám skoro dva dny volno, tak doufám, že se uvidím s Demi. Poslední dobou je hrozně náročný se sejít. 🙁 Každá máme jinak lety, Buď je jedna pryč, nebo obě a nebo jedna spí a druhá jde na let. Prostě všechno hraje proti nám.

Tak uvidíme.

Další článek bude pak z Durbanu! 🙂

Melbourne, Australia

Tak jsem si konečně přidala další dvě nové destinace na mojí mapu. 
Začneme Melbourne, Australia.
Tento let byl opět multi-sektor. Tentokrát Melbourne – Auckland – Melbourne. Tento let jsem vyměnila za můj Amsterdam. Raději lítám Asii, Afriku a Austrálii. Přece jenom po Evropě není se tak těžký dostat a abych pravdu řekla, tak se snažím z toho vytřískat co nejvíce a proto se radši 100 krát podívám do Austrálie, než do destinace v Evropě, kde jsem byla už dříve nebo jsem už tam pákrát letěla jako crew. 
Melbourne mi tak trošku připomínal Chicago, Atlantu a pak tak trošku evropský město. To byl teda můj pocit, někdo by třeba nesouhlasil. My jsme se s Jennifer shodly na tom, že nám připomíná Chicago a pak teda Atlantu, protože tam bylo pár mrakodrapů podobných těm, které jsou v Atl. 
Víceméně jsme měli v Austrálii dva dny s tím, že jsme si mezitím zaletěli na Nový Zéland. 
Po příletu do Melbourne jsme se domluvili, že půjdeme na oběd. Pozval nás kapitán, což byl naprostej borec! Fakt jsme měli skvělýho kapitána a FO (první officer). Byla s nima sranda. A stane se málokdy, že crew jde ven s pilotama. Většinou s nima chodí lidi neradi. Já jsem měla štěstí, že jsem měla zatím vždycky skvělý kolegy i piloty.
Jelikož se do Melbourne přestěhovala moje kamarádka Jennifer (Kdo četl starý blog, tak určitě ví, o které Jennifer je řeč), takže jsem měla radost jako blázen, protože se za mnou přijela podívat. Bylo až neuvěřitelný vidět se po 2 LETECH! A můžu říct, že se víceméně nic nezměnilo. 😀 Přišlo nám to jako kdyby to bylo včera, co jsme spolu chodily na párty v Atlantě, zažívaly všemožná a nemožná dobrodružství.
Tady je pár fotek z centra a z procházky po městě. 

Musím říct, že teda byla neuvěřitelná kosa! Ve finále jsme to zabalili, šli si nakoupit nějaký dobroty a pak šli každý na pokoj. Já s Jennifer šla na můj pokoj, kde jsme lehly na postel a kecaly, kecaly, kecaly a doháněly všechny novinky a drby za poslední dva roky. Vzpomínaly na starý dobrý časy v Atlantě.. 🙂
Jennifer se nezdržela tak dlouho, protože měla jetlag a já jsem musela vstávat ve 4 ráno na let na Nový Zéland. Takže jsem ve finále šla spát v 7 večer a spala jak zabitá až do wake-up call. 
Článek o Novém Zélandu bude samostatný, takže to teď přeskočím rovnou na poslední den! 🙂
Musím říct, že let zpět do Melbourne byl sranda. Všichni jsme měli dost, byli jsme unavení, měli jsme jetlag a prostě jsme byli všichni mimo. Pobavili jsme se však při přistávání, jelikož kapitán měl PA (Public announcement) a povídá “CABIN CREW, PREPARE FOR LOUIZ LANDING” … Vždycky máte před přistáním a vzletem PA buď “CABIN CREW PREPARE FOR TAKE OFF/LANDING” .. Jenže hodně lidí rozumnělo “CABIN CREW PREPARE FOR THE WORST LANDING”, takže zavládla trošku panika u pár lidí. 😀 I crew. My teda vepředu rozumněli LOUIZ, ale hodně holek rozumnělo THE WORST. I pasažéři. Hlavně někteří se ptali, jestli opravdu řekl the WORST a jelikož holky nerozumněly, nebo si nebyly jistý, že rozumněly správně, tak si myslely to samý.

Nakonec to bylo jedno z nejlepších přistání, které jsem kdy zažila! 🙂 Už jsem zažila opravdu peprný dosedy na zem, kdy to ze mě vytřáslo i duši … A fakt jsem si myslela, že se to letadlo rozpadne. 😀

Z letadla jsme všichni vypálili rychlostí blesku, protože jsme chtěli jít do Duty free koupit něco k pití, jelikož jsme se domluvili, že všichni zůstaneme na hotelu a sedneme si na bar a pak to zapíchneme u někoho na pokoji.
Takže po příjezdu na hotel jsme se všichni šli převlíct a sešli se dole. 
Bylo nás tak 15 dole, což byl zázrak samo o sobě. Dostali jsme dva nový piloty (Na dlouhých letech máme dva kapitány a dva FO), protože ti “staří” letěli zpět do Dubaje a do Aucklandu s náma pokračovala jenom jedna posádka (Jsou to tři hodiny letu, není třeba 4 pilotů). A pak se k nám přidal ještě jeden náš FO, který přiletěl do MEL s B777. 
Takže jsme si dali nějaký ten drink, většina z nás si objednala večeři a když zavřeli, tak jsme se přesunuli na pokoj k Ahmedovi (Ten, co je vedle mě na fotce při obědu) . Bylo nás tam 20!!!! Z 30 crew se nás sešlo 20! 15 crew – jak nejhlavnější vedoucí, tak senioři, stejně jako 5 pilotů! Všichni jsme se shodli, že tohle se často nestává. I Caleb se divil, kolik se nás sešlo, když jsem mu poslala snapchat. Ten už ví taky až moc dobře, že tolik se nás málokdy sejde. Obzvlášť na A380. 
Takže jsme takhle seděli, vykládali si a pak jsme se rozešli na kutě někdy ve 3 ráno, což se každému hodilo, protože tím pádem jsme všichni bez problémů spali do 4-5 odpoledne, než jsme měli v 6 wake up call.
Jediný, co jsem zvládla, tak bylo vyfotit dvě-tři fotky z hotelového pokoje. První je ta úvodní a pak tuhle …
Musím říct, že se mi Melbourne líbil. 🙂 Celkově to byl fajn layover, hlavně skvělá crew! 🙂