Svým způsobem jsem výsledek fotek milovala, ale taky nenáviděla. Připadala jsem si jako velryba, oteklá a celkově jsem se necítila ve své kůži. Měla jsem co dělat, protože jsem stokrát za hodinu potřebovala na záchod, že jo, dítě mi sedělo na močáku od rána do večera, žádný šlágr, vylézt do kopce, chodit sem a tam, taky nebyla žádná sranda. Prostě jsem se necítila nejlépe. Na druhou stranu jsem ale ráda, že ty fotky máme. Stačilo málo a nebyly by žádný.

V úterý Calebovi skončila dovolená. Vtipně den na to, kdy začal chodit do školy, jsme jeli někam autem (už ani nevím kam) a já se ho zeptala, co bych měla dělat v případě, že začnu rodit před termínem. Já jsem neustále tvrdila, že budu jedna z těch, která bude přenášet a při mém štěstí rodit na Vánoce. Byla to spíš taková řečnická otázka a upřímně jsem moc neřešila, jakou odpověď dostanu. Caleb měl totiž od 16.12. oficálně dovolenou a díky jeho rozvrhu jsme věděli, že bude doma už od 11.12. a půjde do školy tak max 3x týdně na hodinu či dvě. Caleb mi odpověděl, že je telefonní číslo, kam budu moci zavolat a že zjistí přesně co a jak. A k tomu už nikdy nedošlo.
Ten samý den jsem strávila doma s chlupáčema, sem tam něco poklidila, sem tam jsem se válela jak lemra u televize, nebo připravovala věci malému, dávala do košíku na amazonu věci, které budeme muset ještě pořídit, ale furt jsem měla čas že jo.
Caleb se celý večer učil, protože druhý den ráno měli důležitý test. Večer jsem tak trávila s ním a zkoušela ho z toho, co se naučil. Kolem půlnoci jsem toho měla dost a řekla mu, že jdu spát a ať mě vzbudí, až se donaučí zbytek a já ho vyzkouším.
V 1.30 ráno jsem se probudila – klasika, potřebovala jsem na záchod. Vstala jsem z postele a boom. Praskla mi voda. Zůstala jsem stát jak opařená. Caleb zrovna odkládal karty, ze kterých studoval, že půjde spát. Podíval se na mě a zeptal se “Zlato, ty ses počůrala?” … Teď se tomu směju, ale v tu chvíli jsem se zmohla jenom na “This was not a pee” … A mazala jsem do koupelny. Pak už si pamatuji jen malé části, protože jsem zpanikařila. Moje první myšlenka byla, to nemůže být to, co si myslím, že to je. Nebyla jsem ani 35 týdnů těhotná. Naposled jsem se takhle bála, když jsme byli v Savannah a já skončila v ER. A samozřejmě jsem neměla strach o sebe, ale o malého. Zavolala jsem do nemocnice, kde jsem měla původně rodit. Řekli mi, ať okamžitě jedeme do jiné nemocnice, protože naše nemocnice nemá NICU pro nedonošená miminka a hlavně by mě takhle “brzo” neodrodili. Pokud si pamatuji dobře, tak v nemocnici na základně by mě nechali rodit od 36 týdne nejdříve.
Abych pravdu řekla, nevím, co bych dělala, kdyby Caleb nebyl doma. Zapomněla jsem jak češtinu, tak angličtinu. Caleb se mě ptal na x věcí a já nebyla schopná odpovědět a ani nevím, na co se mě ptal. Jediný co si pamatuju, jak po mě hází tepláky a jak mi pomáhá se oblíct. Samozřejmě jsem neměla zabaleno nic. Neměla jsem ani tašku pro sebe, ani pro malého. Furt jsem to odkládala, že mám čas.

Ve dvě ráno už jsme byli v nemocnici. Z ER mě odvezli na vyšetření, dali mě na monitor a dělali různé testy a vyšetření. Měla jsem kontrakce 4-5 minut a absolutně jsem o nich netušila. Zatímco jsem čekala až mě odvezou na L&D, tak se řešilo, jestli mi porod zastaví nebo jestli mě nechají rodit. Nakonec se po 2-3 hodinách rozhodli, že mi dají léky a zkusí zastavit porod. Což nebyla sranda a takhle blbě mi snad v životě nebylo. Bylo mi řečeno, že tím, že mi praskla voda, tak zůstanu v nemocnici x dní či týdnů. Super no. Ani si nepamatuju, jestli jsem to obrečela nebo ne. Moje první myšlenka byla, co chlupáči. (Ty jsem mimochodem sledovala na kameře celý 2 dny, co jsem strávila v nemocnici)
Jelikož se Caleb nemohl nikoho dovolat, aby jim řekl, co se děje, tak jsem mu řekla, ať normálně jede zpátky na základnu. Ať si napíše test, zajede domů za Nalou a Kirbym a pak ať se vrátí s věcmi pro mě a malého. Já mu napsala seznam, co má přivézt-zabalit a bylo.
Samozřejmě v momentě, kdy dojel na základnu, za mnou přišel doktor a řekl, že nevidí jediný důvod, proč mě nenechat rodit. Takže jsem volala Calebovi, že je změna plánu a že mi “vyvolají” porod. Přemýšlela jsem, že zkusím jít “přirozenou cestou”, ale jakmile mi řekli, že dostanu PITOCIN, tak jsem si to hodně rychle rozmyslela a nechala si dát epidural.

Během doby, co jsem čekala na Caleba, tak za mnou poslal Liz, manželku našeho kamaráda Ryana, kterou já osobně poznala měsíc před mým porodem. Viděla jsem ji tak 3x. Okamžitě za mnou přijela a po cestě se zastavila v Targetu, kde mi nakoupila věci, jak pro mě, tak pro malého a ještě navezla svačiny pro mě a Caleba. Do toho přivezla svůj počítač a asi milion filmů. Z toho jsem byla v šoku, absolutně jsem to nečekala.

 

A tady je historicky poslední fotka 2v1, alespoň teda prozatím poslední. Vypadám naprosto otřesně, ubrečeně, otekle, nevyspale a tak, jako vypadá asi každý normální (nebo nenormální) člověk, který skoro dva dny nejedl. 😀 Taky jsem si neumyla vlasy. A to jsem si říkala, že bych si je měla umýt, když jsem se před spaním šla sprchovat. A jelikož jsem si nechtěla foukat hlavu před spaním, tak jsem řekla, že si je umeju ráno, když stejně se nikam nechystám. 😀 No, tak jsem byla za kočku v nemocnici. Od toho jsou ty suchý šampóny přece ne. Taky nechápu, jak to všechny ty matky dělají, že vypadají před-při-po porodu jako z magazínu. Perfektní vlasy, make up a úsměv od ucha k uchu. Já byla “HOT MESS”. Ale víte co, ono je to jedno.

 

Malý se narodil 16. listopadu 2017 v 11:01 pm, měřil necelých 48cm a vážil 3kg.

Bohužel jsem neměla to štěstí a neměla jsem ani “tělo na tělo” (skin to skin) ani jsem neměla tu možnost “dát malého na prso”. Malého mi dali krátce poté, co se narodil a taky ho hodně rychle odnesli pryč a následně rovnou na Special Care Unit. Naštěstí nebylo potřeba být v NICU, ale pořád musel na Special Care Unit.
Měli jsme s Calebem domluvený, především na moji žádost, že půjde tam, kam půjde malý, ať se děje cokoliv. Takže Caleb byl s malým na Special Care zatímco já zůstala na pokoji na “recovery” než mě odvezli na “mother-baby-unit”.

Teď k tomu jménu, protože na to se mě dost lidí ptalo.

Jméno ELIJAH vybral Caleb. Mě se líbilo a neměla jsem s ním žádný problém. K mému velkému překvapení jsme se na jméně shodli okamžitě.

MICHAEL KAMALANI (middle names)
Michael je po mém tátovi.
KAMALANI = Kamalani je jméno, které se dává dětem u Caleba v rodině. I Caleb má “KAMALANI” ve jméně. Kdysi dávno adoptovali dítě jehož příjmení bylo KAMALANI. Protože to bylo poslední žíjící dítě nesoucí příjmení Kamalani, tak se rozhodli, že děti v Calebovo rodině ponesou KAMALANI ve svém jméně jako druhé “middle name”. Já sama jsem si přála, aby i náš malý nesl jméno Kamalani. Nejenom, že se mi líbí jejich tradice, ale také se mi líbí význam toho jména. Kdo čte nebo mě sleduje delší dobu, tak ví, že Caleb vyrůstal částečně na Hawaii (poté, co jeho táta dosloužil u armády), odkud pochází část jeho rodiny (jeho táta a celá jeho rodina pocházejí z Hawaii).
KAMALANI znamená “heavenly child” nebo “royal child” (nebeské dítě či královské dítě), Kama = dítě a lani = nebeské, nebe, královské ..

Všechny naše děti ponesou ve jméně KAMALANI. Pokud budeme mít dalšího syna, tak první “middle name” bude po Calebovo tátovi.

 

Co mi však zvedlo tlak bylo, kdy si osoba XXX udělala screenshoty mých Instastories a na FB pak sdílela fotku, kde byla žhavá debata na téma dudlík. Ty komentáře jsem četla a opět jsem se utvrdila v tom, jak někteří lidi u nás v ČR dokážou být zlí. Fakt jsem se s tímhle jinde nesetkala. Holt to někteří nemají zapotřebí, ale zkažená jablka se najdou všude. 🙂 Ale že si někdo dovolil udělat si screenshot a bavit se na účet mého dítěte? To mi zvedlo tlak a takovým lidem bych dala normálně pár facek. O to větší pecka to byla, že dotyčná je sama matka.

   

  

 

 

 

 

 

 

 

Baby shower za námi, stěhování před námi.

Poslední článek jsem psala skoro 2 měsíce zpátky a od té doby jsme v jednom kole.

STĚHOVÁNÍ

Loni, když jsem se vrátila do USA, jsem si říkala, jak máme spoustu času do stěhování. Rok a půl, rok, půl roku …. najednou máme 4 dny. Uteklo to jako voda.
Vlastně od doby, co Caleb odjel na misi jsem byla v jednom kole. Nejdřív to byla škola, práce, pak přišlo plánování svatby, těhotenství, plánování baby shower s Breck, řešení nového bydlení v Georgii, dobrovolničení, abych získala “ocenění od prezidenta USA”, Nalinky operace, moje lítání po doktorech, baby shower jako taková a teď stěhování. Nevím jak je možné, že jsme skoro v půlce října a já skoro v 30 týdnu těhotenství.

Na konci srpna Caleb odbržel “orders”. To znamenalo jediné, můžeme žádat o barák na naší staro-nové základně. Vlastně jsme měli na výběr, jestli chceme bydlet na základně nebo mimo (tzv. ON/OFF post).
Tady ve Fort Campbell bydlíme cca 20 minut od základny. Bydlíme v bytě, Caleb je tu od června 2014. Po mém přesunu z Dubaje do USA jsme plánovali, že se přestěhujeme do baráku, nejenom kvůli sobě, ale především jsme chtěli prostor a zahradu pro Nalu. Jenže od doby, co já se vrátila do USA, byl Caleb v jednom kole. Neustálé výcviky, byl vlastně pryč celý květen a pak celé září a následovala další mise, jak je u této jednotky zvykem. To není žádným překvapením. Tahle jednotka je známá tím, že tady se jezdí ob rok na mise a že neustále probíhají různé výcviky atd. Jelikož jsme veděli, že Caleba čeká další mise, tak jsme se rozhodli, že zůstaneme tam, kde jsme. S tím, že v bytě budu jen já a Nala. K čemu by mi byl barák, když bych v něm byla akorát sama. Zbytečně se stresovat se stěhováním apod. Navíc já Nalinku brala k Breck a Leanně na zahradu a nebo jsem ji brala do parku. Bylo jednodušší zůstat tam, kde jsme.
Možná si někteří pamatujete, že jsem o tom psala, ale Caleb se měl vrátit z mise dřív, než ostatní a my se měli měsíc na to stěhovat do Fort Benning. Domů se samozřejmě dřív jak ostatní vrátil, jenže po něm chtěli, aby tu zůstal do návratu celé jednotky z mise a tudíž naše stěhování bylo přesunuto na říjen, protože další “škola” začíná až v listopadu. Ani jeden jsme s tím nepočítali hned z několika důvodů. Proto jsem taky byla nešťastná, když jsem se to dozvěděla, protože tou dobou jsme měli už i Kirbyho. Takže se teď těším, že budeme mít velký barák se zahradou.

Vzhledem k tomu, že budeme ve Fort Benning necelý rok (s největší pravděpodobností 8 měsíců), tak jsme se rozhodli, že bude nejsnazší bydlet na základně. Máme v plánu kupovat barák, ale až na další základně, kde budeme přibližně 3 roky.
Jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli pro barák na základně je ten, že Caleb bude chodit do školy. Bude mít převážně normální pracovní dobu, takže takhle si bude moci v týdnu přispat a “školu” mít skoro za barákem, žádné dojíždění, zácpy a kdo ví co ještě.
Další rozhodující faktor byla nemocnice (porodnice). Na základně mají úplně novou nemocnici, která je cca 8 minut autem od našeho baráku. Abych pravdu řekla, nemohla jsem se rozhodnout, jestli chci rodit v nemocnici na základně, nebo jestli bych raději nemocnici mimo základnu.
Já mám přes Caleba pojištění TRICARE STANDARD, alespoň jsem vždy měla STANDARD. To znamená, že si můžu vybrat svoje doktory MIMO základnu. Kdežto u PRIME bych musela na základnu a vždy žádat o doporučení, co se týče doktora. Já chtěla STANDARD především pro to, že jsem si chtěla najít vlastního doktora (především ženského doktora, ale i jiné lékaře). Trvalo mi to dlouho, ale našla jsem naprosto fantastického doktora, kterého naprosto zbožňuji a který má naprosto úžasnou pověst. V životě jsem neslyšela nic špatného na jeho adresu či jeho tým. Většina mých kamarádek, co byla či je těhotná, a chodí na základnu si stěžují, protože mají kontroly s různými lékaři či porodními assist., kdežto já chodím na kontroly k JEDNOMU doktoru. Vidám tak jeho a jeho tým, což se dle mého názoru odráží na našem vztahu. On i jeho tým mě zná, ví co a jak a je to velice osobní. Na druhou stranu jsem slyšela ale samou chválu od holek, co rodily na základně. Jen s tou “pre-natal care” nebyly tolik spokojené. Osobní zkušenost ale nemám, takže nemůžu soudit.

Je mi líto, že budu rodit ve Fort Benning a ne tady, protože opravdu svého doktora a jeho tým miluju. Vždy o mě bylo výborně postaráno, nikdy jsem si neměla na co stěžovat. I Caleb má mého doktora a jeho tým rád. Na druhou stranu ale mám radost, že malý bude narozen v Georgii. Jednak ten stát miluji, zažila jsem tam úžasné dva roky s mojí HF, poznala tam Caleba a tak je trošku víc special, že se malý narodí tam.

Po hodně dlouhém rozmýšlení jsme se ale nakonec rozhodli, že přejdu ze STANDARD na PRIME. Takže jsem dva týdny zpátky zavolala Tricare a změnila si pojištění. Zeptala jsem se x lidí na jejich zkušenost s porodem ON/OFF post, slyšela jsem šílený příběhy, ale i naprosto úžasné příběhy, ať už se bavíme o nemocnici na základně či mimo. Nakonec teda rodit budu na základně a modlím se, aby všechno šlo hladce. Nejsem typ člověka, co úplně dá na ostatní, stojím si za tím, že člověk by měl soudit na základně vlastní zkušenosti. Samozřejmě si velice ráda poslechnu jejich názor pokud je založen na základě jejich vlastní zkušenosti, ale člověk nikdy neví. X lidí může mít naprosto TOP zkušenost a pak se najde člověk, co měl naprosto otřesnou. Uvidíme, uvidíme.

Přiznám se, že jsem byla ale nervózní. Během léta je tzv. PCS season, kdy se hodně vojáků přesouvá na nové základny atd. Do toho ve Fort Benning mají novou jednotku, takže to taky hrálo velkou roli v dostupnosti baráku na základně.
Během léta lidé čekali několik týdnů na barák, někteří to vzdali a rozhodli se bydlet mimo základnu, někteří bydleli v hotelu a čekali na barák.
Baráky jsou rozdělené podle hodnosti. Já jsem zjišťovala, jaké jsou naše možnosti a které lokality mají oplocenou zahradu. Upřímně mi bylo jedno, kde budeme bydlet, dokud barák měl oplocenou zahradu nebo možnost nechat si oplotit zahradu. Nic jiného, než oplocenou zahradu pro Nalu a Kirbyho jsem nechtěla. Obzvlášť, když s mimčem nebude taková sranda chodit je sama venčit, když Caleb bude ve škole. Takhle můžou řádit na zahradě než přijde Caleb domů.

Na naši “vysněnou” lokalitu byl DLOUHÝ čekací list. Během léta byla čekací doba až 4 měsíce (ale i déle). Proto já jsem každý den bombardovala Caleba dotazy, jestli už dostal “orders”. V momentě, kdy dostal papíry, jsem ho donutila sednout k počítači a poslat přihlášku na bydlení na základně. Hodně lidí to nechává na poslední chvíli a já se chtěla ujistit, že o tohle bude postaráno. Já prostě potřebuji plán, nerada nechávám takový věci na poslední chvíli, protože jsem se za ty léta naučila, že se to nevyplácí. Na radu x manželek jsem pak 1-2 týdně zavolala, abych zjistila, jaká je čekací doba, jak daleko jsme na čekací listině, jestli dostaneme adresu nebo jestli vůbec bude barák k dispozici před tím, než se přestěhujeme, jestli máme počítat s tím, že budeme muset bydlet v hotelu aj. Je fakt o nervy něco s nima řešit. Caleb kolikrát nedostal odpověď na e-mail, neberou lidem telefony apod.
Asi dva-tři týdny zpátky jsem volala, abych zjistila, jak daleko jsme na čekací listině. Paní mi řekla, že jsme třetí a že by měli mít pro nás barák ještě před tím, než se odstěhujeme.
Asi 4 dny na to volali Calebovi, že pro nás mají barák a chtěli upřesnit datum, kdy se budeme stěhovat. Nakonec jsme se rozhodli, že chceme být ve  Fort Benning v pátek (tento pátek). Ani jsme neměli moc na výběr, protože jsme dali výpověď v našem bytě ke 14. říjnu. A já fakt chci mít tohle všechno už za sebou. Budu 30 týdnů těhotná, pomalu, ale jistě mě trápí záda, na záchodě se skoro potkávám a jelikož musíme oba odřídit naše auta, tak čím dřív budeme mít tu cestu za sebou, tím lépe. 🙂 No a minulý týden mi paní dala naši adresu!!! Takže jsem si oddychla, protože nebudeme muset bydlet v hotelu.

Od srpna jsme pomalu, ale jistě balili. Snažili jsme se to tady co nejvíc pročistit, ať s sebou netaháme krámy a hlavně ať máme víc prostoru. To nám výrazně usnadnilo stěhování. Minulou středu přijeli stěhováci, všechno zabalili a nanosili pryč. Já jsem celou dobu seděla s Nalou a Kirbym, Caleb sem tam s něčím pomohl, ale nenechali ho dělat nic. Já jsem jim pak jela všem pro oběd a bylo hotovo. Teď místo gauče sedíme na rybářských židličkách, televizi máme postavenou na krabici, spíme na matraci (to je taky kapitola sama o sobě), místo nádobí máme papírový talíře, plastový kelímky a příbory … JE to zajímavé. 🙂

Jo, ta matrace. Takže my jsme vytáhli matraci z garáže, hezky jsme se uvelebili ve středu v noci. No a během chvíle jsme byli na zemi. Tak říkáme, že to snad není možný, že někde musí bejt díra. No, našli jsme asi 2-3 díry jako blázen, takže Caleb jel skoro ve 2 ráno do Walmartu kupovat nafukovací matraci. Na tý se k mému překvapení spalo královsky až do chvíle, kdy jsem nechala doma Caleba s chlupáčema a přišla domů k matraci, která měla asi 4 malý díry, protože po ní skákal Kirby s Nalou zatímco Caleb hrál Xbox. Takže Caleb to opravil, takže se na tom dá spát, ale musíme jí dofoukávat. Na ten týden to vydrží. 🙂

 

Celkem jsme měli 4 hry. Já nakoupila ceny v Bath & Body Works + jednu hlavní cenu, protože kdo přinesl pleny, byl zařazen o slosování o hlavní cenu. 🙂

1. Bylo za úkol tipnout si, jak velké je moje břicho. Holky tak musely ustřihnout bavlnu a kdo byl nejblíž vyhrál cenu.
2. Všechny holky dostaly každá kolíček. Pokud někdo řekl slovo “BABY”, tak holčina, která si toho všimla mohla dotyčné ten kolíček vzít. Vyhrál pak ten, kdo měl nejvíc kolíčků.
3. Caleb dal dohromady seznam písniček a “playlist”, které obsahovaly slovo BABY. Zahrál vždy část písničky a holky hádaly jméno písničky a zpěváka/zpěvačku/skupinu. Za správné uhádnutí písničky byl bod, stejně tak byl bod za správného zpěváka atd.
4. Byla HRA BINGO. Holky dostaly BINGO karty s tím, že měly dle sebe vyplnit, co si myslí, že dostaneme za dárky. 🙂 Já jsem pak rozbalovala s Calebem dárky jeden po druhém a kdo měl BINGO vyhrál.

 

A to je tak nějak vše z BABY SHOWER.

BABY FRIEL

Když jsme teda ale u toho, tak menší UPDATE. Byli jsme se podívat na malého a vyzkoušeli si 4D ultrazvuk. Upřímně jsem zvědavá, jak malý bude doopravdy vypadat, až přijde na svět.

Tak nějak jsem počítala s tím, že tím testem neprojdu a budu muset podstoupit 3 hodinový test. Já mám na takové věci prostě kliku. A samozřejmě jsem se nepletla. Dostala jsem výsledky a musela jsem zpátky. Od půlnoci jsem nesměla pít ani jíst, před 8 jsem musela na krev, vypít další tenhle fajnovej drink, tentokrát ne 50 GRAM, ale 100 GRAM. A na to, že já sladký ráda, obzvlásť teď v těhotenství (snažím se ale dávat si pozor, ale taky se nebojím dopřát si), ale tohle bylo tak sladký, že bych se nedivila, kdybych dostala cukrovku z vypití tý sr… To bylo tak odporný. A člověk má 5 minut na to, aby to vypil. A pak náběry krve hodinu po vypití, dvě hodiny po vypití a pak tři. Pořád člověk nesmí jíst a pít a pokud by se někomu udělalo z týhle dobroty špatně, tak si musí celý test zopakovat. Byla tam se mnou holčina a u tý to šlo dvakrát ven, chudák holka.
Sestřička, co dělala náběry krve mi řekla, že pokud se mi začne dělat špatně, že ji mám dát vědět a ona mi dá maličko vody.
Já jsem to nakonec zvládla s přehledem, dokonce i Caleb přišel mi dělat společnost, protože jsem nemohla opustit čekárnu, taky jsem si dvakrát dala šlofíka a bylo mi hej. Je fakt, že ale nejsem dvakrát příjemná, když mám hlad. 😀 Taky hned, co jsem měla hotovo jsem vytáhla flašku s vodou a hned mazala pro jídlo.

Výsledky mám v pořádku, těhotenskou cukrovku nemám a já jsem si tak oddychla. 🙂

Někteří se mě ptali, zda-li máme vybraný kočárek. Kočárek i autosedačku vybranou máme a dostaneme ho jako dárek od mojí maminky a tatínka! 🙂 Prý je to tradice.

   

USO + OPERATION THAT’S MY DRESS

Celý září jsem chodila do USO. Nomálně jsem dřív chodila na “směny” 10am – 1pm nebo pak 1-5pm. Protože jsem ale opravdu chtěla odpracovat 500 HODIN, tak jsem chodila do USO každý den, pondělí až pátek od 10 ráno do 5 odpoledne. Většinou kolem oběda za mnou přišel Caleb na kukačku, což bylo taky fajn. Díky tomu, že od září tak nějak neměl “oficiální pozici” v práci a později pak začal tzv. “clearing” proces, tak chodil domů podstatně dřív z práce, než je u něj zvykem a trávil čas tak s chlupáčema, zatímco já jsem naháněla hodiny jako o život.

Jedna z akcí USO, které jsem se účastnila byla OPERATION THAT’S MY DRESS (ve zkratce OTMD). A musím říci, že to byl opravdu skvělý žážitek a já jsem vděčná, že jsem něčeho takového mohla být součástí.
OTMD je akce pro dcery vojáků, které čeká PROM, HOMECOMING, MILITARY BALL či jiná společenská událost. Asi měsíc dopředu měly manželky vojáků možnost přihlásit svoje dcery na tuto akci, kde byly děvčatům darovány šaty SHERRI HILL. Sherri Hill je návrhářka, která darovala v posledních x letech šaty (všechny NOVÉ) v celkové hodnotě 8 miliónu dolarů. Nejlevnější šaty, které jsme měli v USO byly šaty v ceně 450 dolarů. Kromě šatů holky dostaly kosmetické balíčky – make up a jinou kosmetiku, vlasovou kosmetiku a různé doplňky.

TADY JE pár fotek = ANI JEDNA Z NÁSLEDUJÍCÍC FOTEK NENÍ FOCENA MNOU. 

V našem USO BYLO přes TISÍC společenských šatů a skoro 400 holek si domů odneslo společenské šaty Sherri Hill.

Ten den byl rozdělen do dvou skupin. První skupina byla od 12, druhá skupina byla od 3 hodin odpoledne.
Jako první holky čekala registrace, následně šly do sálu, kde pak probíhala módní přehlídka. Šaty předváděly holky z MISS. Miss Kentucky 2017, Miss Tennessee 2017 a Miss North Dakota 2017, dále pak předváděly holky z MISS TEEN viz. Miss Minnesota Teen USA a mnoho dalších. Holky jednak předváděly šaty Sherri Hill, ale následně i pomáhaly holkám vybrat vhodné šaty. K všem těm “misskám” se přidaly holčiny, co budou soutěžit o titul MISS TENNESSEE 2018 či MISS TEEN.

Já si naprosto zamilovala MISS TN 2017. Nádherná holka, chytrá a strašně moc milá. Normálně tyhle soutěže nesleduji, sledovala jsem jako malá MISS za doby pana Zapletala, ale jinak tyhle soutěže jdou kolem mě. Ale letos jsem koukala na MISS USA a MISS TN byla jednou z mých favoritek, takže bylo super setkat se s ní osobně. Dělala jsem si celý den srandu, že náš malej ještě ani není na světě a už se fotí s celeritama. 😀

Po modní přehlídce poslali určitý počet holek vybírat a zkoušet šaty, další várku poslali na “make up” a třetí várku pak “na vlasy”.

Upřímně jsem si ten den moc užila. Byla to fakt sranda a určitě skvělý zážitek. Hlavně vidět ty mladý holky nadšený, ať už z jejich úlovků nebo že mohly strávit odpoledne s misskama!

Tohle už jsou zase moje fotky.

 

Moje Kyperská opička oslavila narozeniny a mě tak mrzelo, že jsem nemohla její narozeniny oslavit s ní. Tolik mi ta holka chybí. Jsme neustále v kontaktu, plánujeme její návštěvu, jelikož my se momentálně nikam nedostaneme a příští rok bychom ideálně chtěli letět do ČR.
Když jsem dávala dohromady pár fotek, tak jsem viděla fotky z našeho loučení na letišti. Díky Bohu jsem nenarazila na video z našeho loučení, které na tom FB mám taky. To by mi asi zlomilo srdce.
Při vzpomínce na to, jak bylo těžký tu holku kyperskou opustit mám hrůzu, jak bude probíhat loučení s Breck. Obě jsou jak moje vlastní ségry, jako moje krev. Dala bych cokoliv, abych tyhle dvě holky měla na jednom místě.
Demi měla náročný rok a půl. Její zranění a následné běhání po doktorech, rodinné problémy, její brácha měl dvě ošklivé dopravní nehody… I přes to je to pořád usměvavá holka, jeden z nejsilnějších lidí, které vůbec znám.
Fakt doufám, že se brzy uvidíme ….

RANGER SCHOOL

Psala jsem to na mé FB stránce, píšu to i sem. 🙂 V Ranger school se momentálně nacházejí dva čeští vojáci!
Asi dva týdny zpátky se mi ozvala známá, která taktéž pomáhá se skupinami, které slouží pro rodinu  a přátelé vojáků, kteří se nacházejí v ranger school. Ona má na starosti komunikaci s kanceláří, která má na starosti vojáky z jiných zemí světa. Psala jsem o tom dříve, že jsme s Calebem posílali dopisy a balíčky plný žvýkaček.
Jane se mi ozvala s tím, že má pro mě českého vojáka, jestli mám zájem se ho ujmout. I přes to všechno, co se teď děje a že toho nemáme málo, jsem nemohla říct hned a okamžitě skočila po nabídce. A hned oznámila Calebovi, že jsme adoptovali jednoho z našich. No a teď se k němu přidal další, takže oba jsou teď ve stejné skupině, začínají zrovna DNESKA! 🙂
Spousta z Vás mi psala krásné komentáře, které jsem pak vytiskla a poslala v dopise.

Dneska mám v plánu si sednout a napsat další dopisy. Pro oba. 🙂
Za tři týdny budou mít tzv. DARBY PASS. Dostanou 8 hodin na to, aby si mohli vyprat uniformy, osprchovat se, najíst se (vybrat si kde chtějí jíst, co chtějí jíst apod), nakoupit si výbavu v případě, že něco ztratili či poškodili apod. Caleb a já máme v plánu jet na oba PASSES, jeden je pro vojáky, kteří jsou GO a postupují do další části Ranger School, druhý (většinou v sobotu) je pro vojáky, kteří si musí zopakovat DARBY phase. Takže my tam budeme jak v pátek, tak v sobotu. Caleb bude mít teď do půlky listopadu volno, což je ideální, protože může jet se mnou. On zná Fort Benning základnu daleko, ale daleko lépe jak já.
Já doufám, že oba čeští vojáci budou “GO” a budou postupovat do další části Ranger School. Neskutečně se těším, až je vyzvedneme! 🙂

Minulý týden mi přišly fotky od lidí, kteří se ujali Lukáše a řekli mu, že jsou pro nás. Doufáme, že i všechny dopisy mu dorazily v pohodě.
Držte jim palce, ať to všechno zvládnou! 🙂

NO A TO JE ASI VŠE…

Jsem si jistá, že jsem na něco určitě zapomněla. Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že budu schopná napsat článek. Tím, jak ale máme vše vystěhováno, tak mám o dost starostí méně. Nemám co prát, respektive, mám věci na praní, ale nemám pračku ani sušičku, nechali jsme si jednu pánev a jeden hrnec, abychom si mohli uvařit základní a jednoduchá jídla, takže nemám ani nádobí na mytí. Tím, že používáme plastový-papírový nádobí, tak vše jde automaticky do koše.
Dokonce jsem se zaregistrovala na HULU (máme jenom Netflix), abych mohla sledovat seriály. Zatím teda máme televizi a platíme i za “kabelovku”, ale ve Fort Benning nemáme v plánu platit za kabelovku, jenom za internet. A tím, že já jsem neměla do čeho píchnout, tak jsem sledovala poslední 3 dny všechny možný seriály. Největší radost mám z Greys Anatomy a Once Upon a time. Caleb teď zrovna kouká na ANIME zatímco já píšu blog. Začala jsem v 1 odpoledne a je půl 7 večer a to nad tímhle sedím bez přestávky (kromě těch na čůrání :-D) …

Teď si jdu něco udělat k večeři, nakrmit muže i chlupáče … Nevím, kdy bude další článek na blogu, já doufám, že bude o čem psát, jelikož jsou místa, kam bych se v GA chtěla podívat. Především za mojí HF a za holkama. Tak snad bude něco zajímavého o čem psát. Chci si taky naplánovat focení s Calebem, ať máme památku na ten můj pupek, ale to až někdy v listopadu. Teď se budu těšit na Halloween. Doufám, že letos přijdou koledníci, když budeme bydlet v baráku v místě, kde je spousta rodin s dětmi. Taky musím vymyslet, do čeho navleču Nalu a Kirbyho. Budu se ale snažit být aktivní alespoň na FB či na Instagramu.

Tímto končím, mám hlad! 🙂

Přeji všem krásný začátek nového týdne!

JE TO KLUK! 🙂

Samozřejmě, že pro většinu z Vás to není žádná novinka, pokud sledujete můj Facebook či Instagram.

Odkaz na video, z momentu, kdy jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka naleznete na tomto odkazu:

VIDEO Z ULTRAZVUKU

Okamžitě jsme to oznámili rodině včetně našich nejbližších přátel. Veřejně jsme to oznámili cca po týdnu, což bylo fajn nechat si to vesměs pro sebe, protože to fakt vědělo pár lidí, ale na druhou stranu jsme oba chtěli vyřvat do celého světa, že čekáme chlapečka.
Jméno si však necháváme pro sebe. Opět jen ti nejbližší ví malého jméno. Nemáme v plánu jméno zveřejňovat, pravděpodobně ho veřejně oznámíme až po porodu. 🙂

Už jsem psala dříve, že nám bylo jedno, zda-li čekáme holčičku či chlapečka. Zdravé miminko je pro nás to nejdůležitější a na ničem jiném upřímně nezáleží. V posledních dnech jsem viděla FB plný příspěvků, kdy někdo byl neuvěřitelně zklamaný z toho, že miminko je X či Y. Což já osobně nechápu. Možná jsem ale divná. Každopádně já to vidím tak, že otěhotnět a porodit zdravé dítě je zázrak. Je spousta lidí, po celém světě, co by dali cokoliv za to, aby mohli otěhotnět a mít miminko. V posledních týdnech jsem viděla nesčetně vlogů, kdy lidé sdílejí svůj příběh o jejich snažení se o miminko, neúspěšných procedůrách IUI, IVF aj. Lidé, kteří se o miminko snažili léta nebo se stále snaží a jejich úspěšné, ale i (zatím) neúspěšné příběhy.
Tím se snažím říct, že bych si nedovolila stěžovat si na pohlaví dítětě, naopak jsem vděčná za to, že mám pohodové těhotenství a zdravé miminko. To je pro mě ten největší zázrak. 🙂

Caleb konečně dostal “orders”, takže jsme poslali žádost o bydlení na základně v GA. Já jsem to chtěla vyřídit co nejdříve. Problém je v tom, že teď je tzv. PCS season. Hodně lidí se stěhuje ze základny na základnu a tak momentálně je čekací doba 3-4 měsíce na barák v oblasti, o kterou žádáme.
Vesměs jsme se podívali na web a podívali jsme se na oblasti, kde nabízejí bydlení. Jednak záleží na hodnosti vojáka. Jsou oblasti, kde jsou baráky pro “enlisted” vojáky, kteří mají “nižší hodnost, pak jsou oblasti, které jsou pro vojáky, kteří jsou také “enlisted”, ale mají vyšší hodnost tzv. NCO. Pak jsou oblasti, které jsou jenom pro “officers”, nebo mix “officers, NCOs či Warrant officers”. Prostě v tom mají systém a mají to rozdělený. My žádáme o barák, kde je zahrada s plotem a kde žijí rodiny a není to barák plný vojáků, co jsou svobodní a tak dělají bordel o víkendech. Hlavně je to blízko nemocnice, kde mám rodit, takže čím blíž budeme, tím lépe.
Další sranda je ta, že sice jsme na čekací listině, ale nejsme na “aktivní čekací listině”, na tu se dostaneme až když Caleb bude mít v ruce papíry, že nemá žádné resty tady na základně. Abych pravdu řekla, tak jsem z toho nervózní. Jednak budu 8 měsíců těhotná, další problém je ten, že je dost možný, že barák nemusíme mít, až se přestěhujeme. Mluvila jsem s hodně lidmi, co jsou na té základně a hodně z nich právě mělo ten problém, že na barák museli čekat a tak byli na hotelu apod. Takže já jsem z toho dost nervózní. Na druhou stranu se ale stěhujeme v době, kdy se tolik lidí nestěhuje, tak snad už to bude v pohodě.
Tentokrát nás bude stěhovat armáda. S tím problém naštěstí nebude, řekli, že nejdřívější datum mají první týden v září, což je super, protože to dřív to stejně nepotřebujeme. Pravděpodobně počkáme do začátku října, než je necháme odstěhovat všechny naše věci. Samozřejmě budeme dost věcí stěhovat sami. Caleb má truck a já mám SUV, takže máme dost místa nacpat auta, jelikož všechny věci půjdou někam do storage unit, dokud se nepřestěhujeme, protože s největší pravděpodobností nebudeme mít adresu. Uvidíme, uvidíme.

Abych pravdu řekla, tak mě děsí, že už je půlka srpna za náma. Dneska mě čeká “ženská verze” Hail and Farewell. Budeme se loučit s manželkou, která vedla naše “Spouse Coffee”. Každý měsíc jsme se sházely s ženskýma a podnikaly různý věci. Jelikož se tento měsíc stěhují, tak se s ní jdeme rozloučit, ale jelikož není jediná, kdo se stěhuje, tak se budou loučit i s náma. Takže já vyfasuju dáreček, poděkování a čau, zase někdy naviděnou.
Příští týden nás čeká pak Calebův Hail and Farewell. Což jsem asi už někde zmínila.
Také jsem opět zapracovala na balení krabic. Takže Caleb přijde z práce a nosí krabice do garáže. Zbavuji se našich věcí, ale věci pro malého přibývají a přibývají. 😀 Takže asi budeme mít co dělat.

Konečně jsem také dokončila seznam lidí včetně jejich adres, které Breck pozve na mojí Baby Shower. Když už jsme tak u toho, tak jsem strávila dost času vytvářením baby registry. Původně jsem měla dvě, jednu v Babies R Us a druhou v Buy Buy Baby. Pak mi ale spousta lidí doporučila udělat registry na amazonu. Zjistila jsem, že Babies R Us je drahý jako prase, proto jsem vlastně udělala druhou registry v Buy Buy Baby. Ale Amazon má teda pecka ceny a daleko víc možností a produktů než Babies R Us. Takže holky, pokud čekáte miminko, nebo víte o někom, kdo čeká miminko, určitě doporučuji registry na Amazonu a Buy Buy Baby. Hlavně tím, že máme Amazon Prime a už jsme z toho něco málo objednali či dostali a já si vyplnila “Checklist”, tak nám Amazon poslali “Welcome Baby Box”, tak jsem zvědavá, co nám přijde. A pokud utratíme přes Baby Registry 1000 dolarů, tak dostaneme 100 na nákup plen a ubrousků. 🙂 Každopádně ty ceny byly pecka, takže určitě hodně věcí objednáme přes Amazon.

Psala jsem na FB, že plánujeme výlet do Chicaga. Zatím nic není 100%, ale doufáme, že se nám podaří jet s Breck a Erikem. Bydlíme docela kousek. Na druhou stranu toho máme hodně a k tomu všemu Nalinku čeká kastrace. Takže já bych určitě nikam nejela, pokud by to bylo v době, kdy má Nalinka termín (na ten stále čekáme). I přes to, že moje kamarádka (nejlepší kamarádka a spolubydlící Rebekah) pracuje na veterině jako vet tech, tak bych nikam nejela. Nala a Kirby jsou moje chlupatá miminka. Uvidíme.

V posledním článku jsem zmiňovala svatbu. Samozřejmě v momentě, kdy jsem článek napsala a zveřejnila, tak mi přišel e-mail s fotkami z naší svatby. Celé album je na mém FB, sem dám jenom pár fotek.