Asi převážná většina z Vás, co čtete můj blog, víte, že se nám v prosinci loňského roku narodil syn Lucas. Vy, kteří moje sociální sítě nesledujete, tak tady je.
Dlouho jsem se chystala tenhle článek napsat, ale nějak jsem se k tomu nemohla dostat (dokopat). Dokonce jsem měla (a asi stále mám) rozepsaný dokument, kam jsem si psala o mém těhotenství s Lucasem tak, abych na nic nezapomněla, s tím, že to pak zveřejním. Ten jsem ale přestala psát v říjnu, kdy se stala nehoda, která připravila o život 3 Calebovo vojáky a další 3 byli zraněni. O tom ale napíšu, možná, samostatný článek jindy. Od tý doby jsem psát přestala. Až do porodu jsme měli úplně jiné starosti a čelili věcem, na který Vás nikdo a nic nepřipraví.
Začnu hezky od začátku.
Možná si pamatujete jeden z mých článků, kdy jsem popisovala můj samovolný potrat. V lednu 2019 jsme přišli o miminko. Důvod proč tohle zmiňuji je ten, že můj potrat je hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli těhotenství neoznamovat a proč jsem si NEPŘÁLA nic zveřejňovat do doby, než se malý narodí. Také můj první porod byl předčasný, kdy se Elijah narodil v 34 týdnu těhotenství (34+5) tudíž bylo riziko, že i Lucas se narodí předčasně. Měla jsem strach. Strach, že znovu o miminko přijdeme, strach, že se něco stane. Bála jsem se, že kdybych do světa vykřičela to, že čekáme další dítě, že si to nějak zakřiknu. Zní to asi hloupě, ale prostě tak to je.
Od doby, kdy jsem potratila, jsem každý týden chodila na krev po dobu jednoho měsíce, než jsem měla negativní hodnoty. Mezitím jsem měla i normální cyklus. Paní doktorka nám dala zelenou, že pokud se na to cítíme, tak můžeme znova “zkoušet”. Nechali jsme to plavat. Nikdy jsme se vyloženě nesnažili, prostě pokud to vyjde, tak to vyjde, pokud ne, tak ne. Otěhotněla jsem “na první pokus” s Elim, stejně tak jsem otěhotněla okamžitě podruhé. Neočekávala jsem, že se to stane i potřetí. Přece jenom to úplně normální není. Vždy jsem počítala s tím, že to zabere několik týdnů ne-li měsíců.
K mému velkému překvapení jsem otěhotněla znovu okamžitě. Nikomu jsme to ze začátku neřekli. Ani rodině ne. Calebovo rodičům jsme to řekli někdy kolem 10-11 týdne, protože je trápilo, že nemohou přijet na Calebovo “Change of command ceremony”. Caleb se jim snažil vysvětlit, že to není konec světa a ve finále jsme jim řekli, že teda čekáme další miminko, tak ať plánují do budoucna návštěvu za dětma. Mým rodičům jsme plánovali těhotenství oznámit osobně v ČR. No, vtipně jsem musela s pravdou ven asi dva dny před naším letem do ČR. Naši našli letenky do přelom listopad/prosinec, takže chtěli kupovat letenky do Atlanty. No a já musela s pravdou ven, protože můj termín byl 20 prosince s tím, že moje doktorka počítala s tím, že s největší pravděpodobností to do tý doby nevydržím. I kdybych to ale vydržela do termínu, tak bych ve 37 týdnu nemohla jezdit 4 hodiny do Atlanty a 4 hodiny zpět. Takže jsme museli s pravdou ven. Vlastně jsem řekla, že jako ať klidně přiletí, ale že si nejsem jistá, jestli budu moct jet až do Atlanty a na to můj táta řekl “Ty jsi těhotná”… Naštěstí v době, kdy jsme byli v ČR nebylo vidět, že jsem těhotná. Těhotenství jsme řekli nejbližším z naší rodiny. Co se týče našich přátel, tak to od začátku věděla Demi, Breck a prostě úplně TI NEJBLIŽŠÍ.
To, že čekáme chlapečka jsme věděli někdy 10-11 týden. Nechala jsem si udělat test. Jela jsem na kliniku, kde mi vzali krev a odeslali to společnosti, která mi poslala do 24 hodin výsledek na e-mail. Caleb chtěl být překvapen, takže jsem vymýšlela, jak ho překvapit. Někteří z Vás viděli video na FB, kdy Caleb rozbíjel o čelo modrá a růžová vajíčka. Hledala jsem nějaký kreativní, ale jednoduchý, způsob, jak mu oznámit pohlaví miminka. Koupila jsem vajíčka, půlku nabarvila na modro, druhou na růžovo poté, co jsem je všechny, až na jedno, uvařila natvrdo. Další sranda přišla, když jsme měli vymyslet jméno, které jsme neměli až do 37 týdne těhotenství. Nemohli jsme se shodnout. Já jsem docela dlouho “prosazovala” jméno Lucas. Caleb totiž pojmenoval Elijah. Měli jsme původně list jmen, 3 jména pro kluky, v případě, že bychom měli 3 kluky. Elijah Michael bylo první jméno. Druhý byl Gabriel, což ve finále je Lucasovo middle name. Dost jsme s tím bojovali. Jedna z věcí, která nám dělala výběr složitější byla ta, že Calebovo táta si přál nebo doufal, že Lucas ponese jeho jméno, jako Elijah má Michael po mým tátovi. Jenže, Calebovo táta svoje jméno nemá a nikdy neměl rád. Ani křestní a už vůbec ne jeho druhé jméno. Jeho křestní jméno se absolutně nehodí snad k žádnému jménu. Caleb přišel s tím, že bychom mohli dát Lucasovi jeho táty havajské jméno NALU. Abych pravdu řekla, tak jsem nebyla úplně nadšená, nebyla jsem si jistá, jak by se tvářil, kdyby on jediný byl NALU a Caleb s Elijah KAMALANI. Ale zase jsem nebyla proti tomu “uctít” jeho tátu i když on chtěl, aby jsme použili jeho křestní jméno.
Hodně dlouho jsem měla nutkání mu říkat “Lucas”. Caleb nebyl proti, ale ani nebyl pro. On chtěl jinou verzi a to LUKE. Což jsem mu řekla, že LUCAS vypadá líp a že může mu může říkat Luke, stejně jako říkáme Elijahovi ELI. Nakonec Caleb přistoupil, že teda to bude Lucas, ale on chtěl LUKAS s K, což já jsem zamítla, protože to nemá bejt po našem “Lukáš” a osobně se mi víc líbí verze LUCAS. Nakonec teda souhlasil s tím, že to bude Lucas. S jeho druhým jménem jsme bojovali stejně jako s křestním. Jeden čas se nám líbilo jedno jméno, které teda nebudu zmiňovat v případě, že ho použijeme, pokud budeme mít do budoucna třetího kluka. Nakonec jsme zvolili jméno Gabriel. Kdysi dávno jsme ho měli na našem seznamu, jako křestní jméno, ale mě přišlo, že se k našemu příjmení prostě nehodí. GAB-RIEL F-RIEL. Nevím no. Celou dobu jsem si myslela, že teda havajské jméno bude Nalu, ale Caleb ve finále řekl, že i Lucas bude mít Kamalani.
Od 16 týdne těhotenství jsem dostávala týdně injekce, které měly pomoci předejít tomu, abych rodila předčasně.. Moje doktorka chtěla, abych malého donosila alespoň do 36 týdne. A ve 36 týdnu jsem dostala poslední injekci. Jedna injekce stála 400 dolarů. Každý pondělí ke mě přijela zdravotní sestra ze Savannah, DONNA, která mi dávala injekce. Naprosto jsem si ji zamilovala a pravidelně si píšeme i teď, i když jsem ji už nějakých 5 měsíců neviděla. Vždycky jsem se na ni každé pondělí těšila.
Těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací. Doktorka si mě víc hlídala, kromě těch injekcí jsem chodila častěji na prohlídky. Od 26 týdne jsem chodila každé dva týdny a měla jsem častější kontroly. V 37 týdnu jsem byla na 3 cm a podle vyšetření paní doktorka usoudila, že to mám za pár. Řekla mi, ať v sobotu 7 prosince (38+1) přijdu do porodnice a že pokud tam budou změny, tak si mě tam nechají, protože bydlíme docela daleko od nemocnice. Pár dní před tím, než jsme tam jeli, tak Eli začal mít průjem a teploty. Tou dobou taky začala chřipková sezóna, takže nejenom, že Eli měl problémy, tak ani do porodnice nesměl. Tím, že řádila chřipka, ale taky různé viry, jsem chtěla, aby ho Caleb po cestě do porodnice vzal k doktoru, protože v případě, že by si mě v nemocnici nechali, tak ho měla hlídat moje kamarádka, která má o rok starší holčičku, než je Elijah, ale sama byla těhotná a já je nechtěla ohrozit. Takže zatímco mě Caleb vyhodil před vchodem do nemocnice, on jel s Elim na pohotovost. Mě vzali na vyšetření, paní doktorka mi řekla, ať hodinu chodím po chodbě a buď teda tam zůstanu nebo mě pošlou domů. Jelikož jsem ale byla na 4cm, tak si mě tam nechali. Takže Caleb, který čekal v autě s malým, s ním jel domů. Mojí kamarádce jsem řekla, že teda Caleb jede domů a že bude doma s malým a já to zvládnu v nemocnici sama. Řekla jsem ji, že ji nechci vystavit tomu, co měl náš malej a už vůbec ne její dceru. Ve finále si ale prosadila svou a jela k nám hlídat Eliho s tím, že večer přišla jiná moje kamarádka, která je shodou okolností zdravotní sestra v porodnici, která s Elim zůstala po celou dobu, co jsem byla v nemocnici. Caleb teda jezdil tam a zpět s tím, že pár hodin strávil doma s Elim, zavolali mi na Facetime a pak jel zase do nemocnice a zase domů a zase zpátky. Sem a tam. Přijali mě někdy v půl 2 odpoledne, kdy mě odvedli na pokoj. Dali mě na monitor a tou dobou mi začaly kontrakce, který jsem necítila. Opět. Ani když jsem rodila s Elim, tak jsem je necítila, to, že jsem měla kontrakce mi řekli až v porodnici.
Jedna z věcí, kterou jsem se rozhodla udělat tentokrát jinak je, že jsem si najala fotografku. S Elijah jsem měla nafocený těhotentský fotky a tahat fotografku porodu mi přišlo minimálně divný. Ale měla jsem tam kamarádku a ta umí fotit a vyfotila mi fotky, za který jsem vděčná, že je mám a proto jsem se tentokrát rozhodla, že místo těhotenských fotek investuji do fotek porodu. A jsem ráda, že jsem se tak rozhodla.
Caleb přijel někdy kolem 5 odpoledne zpět do Savannah. Mezitím proběhl hovor Caleba s jeho rodiči, který mi do dneška tak trošku leží v žaludku, protože Caleb jim zavolal s tím, že teda jsem přijatá do porodnice a že buď dnes nebo zítra se narodí malej. Samozřejmě došlo na to, kdy se zeptali na jeho jméno. Caleb jim ho řekl a Calebovo táta neměl radost. Takže místo toho, aby se Caleb soustředil na to, že se mu narodí druhý syn a že Eli je doma nemocnej, tak řešil drama ohledně jména. Caleb z toho sám dost zklamanej a nešťastnej.
V 6 večer, kdy jsem byla na 6 cm jsem napsala mojí fotografce, že teda jsem na 6ti. Pro ni to byl signál, že má přijet do porodnice.
Někdy kolem půl 9 jsem byla na 10 cm. Moje paní doktorka měla ruce plné práce, byla tam ten večer jediná a zrovna ten večer se nás tam sešlo dost. Myslím, že ráno pak říkala, že odrodila za šichtu 6-7 dětí. No nic, malej byl ještě docela “vysoko” (nevím, jak se tomu říká odborně, takže pokud to čte nějaká porodní asistentka, tak se omlouvám), takže se rozhodli, že mě posadí a uvidíme, jestli malej “sleze” o něco níž. Pak mě položili na bok, dali mi mezi kolena míč, co vypadal jak velkej oříšek, dokud jsem necítila tlak a pak mě zase posadili.
Nebudu lhát, porodu jsem se bála jako čert kříže. Ne, že bych měla špatnou zkušenost poprvé, ale prostě jsem z toho byla nějaká nervózní. Pár dní/týdnů před porodem jsem několikrát brečela u Eliho v pokoji, chodila si k němu v noci sedat k postýlce a řvala, že co kdyby se mi něco stalo a on přišel o mámu, že jak by věděl, že jsem ho milovala, prostě jsem byla hromádka neštěstí. Hormony se mnou dělaly neuvěřitelný divy. Taky jsem se bála, jak to zvládnu. Jak rozdělím pozornost mezi dvě děti. Fakt jsem se toho bála. Bála jsem se, že naprosto selžu.
A ve finále vše proběhlo v naprostém pořádku. DÍKY BOHU.
TĚSNĚ před půl 12 nastoupily sestry do mého pokoje s tím, že mě připraví a vrhnem se na to. Moje paní doktorka přišla ještě chvíli před tím, že musí odběhnout do ER za pacientkou a že hned přijde, ale že můžeme začít bez ní. No díky bohu, že paní doktorka přišla ještě před tím, než jsem začala tlačit, protože jinak by mě odrodit nestihla. 😀 Přišla, sedla si přede mě a konstatuje, že hlavička je “tam”. No a malej Lucas byl během jedný kontrakce venku. Tlačila jsem 30 sekund. Moje kamarádka, která pracuje v porodnici, kde jsem rodila, mi psala a neustále mi připomínala, ať nezapomenu otevřít oči až vyleze. Původně měla být u mého porodu a já si jí mohla vyžádat, ale nechtěla jsem ji otravovat, takže byla můj “přítel po telefonu”. Pamatuju si, že jsem tlačila a najednou na mě všichni “křičeli” ať se podívám, že je malej venku. Normálně jsem si myslela, že si dělaj srandu, že to přeci není možný. S Elim jsem tlačila HODINU a fakt mě skoro doktor vezl na sál, protože malej začal mít problémy a tady jsem sotva zatlačila a malej byl venku.
A jak křičel… To byl ten nejhezčí zvuk na světě v tu chvíli. Protože byl tady … Eli, když se narodil, tak ze začátku nebrečel. Bylo ticho. Takže slyšet Lucase křičet jak o život bylo kouzelný a uklidňující. Hned mi ho položili na prsa a já jsem zažila neuvěřitelný pocit úlevy. To se snad nedá ani popsat. Celé těhotenství jsem se bála, že by se něco mohlo stát. Bála jsem se, že o něj přijdeme. Ale byl tady, je tady a je to ZDRAVÉ dítě.
Tenhle porod byl pro mě jiný zážitek. Eliho mi dali chvíli na prsa, ale jak rychle mi ho podali, tak rychle si ho vzali a odnášeli ho na vyšetření a následně do inkubátoru a odvezli ho do NICU. Zatímco Lucas mi zůstal ležet na prsou. Mohla jsem ho hned začít kojit. Nechali nás bejt. Užívali jsme si jeden druhého, jenom Eli nám chyběl. Po hodině malého zvážili, změřili a my mohli na “mother-baby-unit”.
Z porodnice nás propustili v pondělí odpoledne, protože se Lucas narodil v sobotu v noci, jinak by nás pustili o maličko dřív. 🙂 Nemohla jsem se dočkat, až nás pustí domů, protože mi chyběl Eli. Jestli jsem ale za něco vděčná, tak za to, kolik lidí nám pomohlo ve chvíli, kdy jsme to nejvíc potřebovali. Nemít rodinu poblíž je prostě na prd bez ohledu na situaci. Ale když fakt člověk potřebuje pomoct, tak o to horší to je. Přirozeně jsem chtěla moji mami a tátu. Jsem si hodně blízko s Calebovo mami a mám ji ráda, ale prostě MOJE MÁMA je moje máma. A nikdo mi ji nenahradí. To samý táta. I když bylo o Eliho naprosto skvěle postaráno, tak i přes to bych dala všechno za to, aby mohl bejt s rodinou, když my byli v porodnici. Caleb jezdil několikrát denně hodinu domů a hodinu zpátky. Každopádně v nouzi člověk opravdu pozná přítele a my kolem sebe máme armádu lidí, kteří tu jsou pro nás KDYKOLIV… A stejně tak jsme tu my pro ně. Ale o tom zase příště…
LUCAS GABRIEL KAMALANI FRIEL
Narozen: 7. prosince 2019, čas: 23:34
SAVANNAH, GA
7lbs 10oz
(FUN FACT: Moje mami má narozeniny 3. prosince a Calebovo mami 11. prosince, stejně jako moje sestřenice Kája. Lucas se tak narodil hezky “mezi” a mimo to mami s tátou měli 29. výročí svatby 7.12., takže dostali takový menší dáreček)
