Den, na který nikdy nezapomeneme.
Než se pustím do tohodle článku, tak bych chtěla předem upozornit, že v některých věcech nemůžu z různých důvodů zacházet do detailů a některé věci zcela vynechám. Tento článek nepíšu pro lítost. Sdílím věci ze svého života tak, jak se staly a nebojím se sdílet i to “nehezké”. Chci být OPRAVDOVÁ. Psát věci tak, jak jsou.
Za posledních skoro 7 let, co jsme spolu s Calebem, mi neustále chodí dotazy , kdy se ptáte na to, jaké je to žít s vojákem. Několikrát mi přišly dotazy typu, jestli se o Caleba nebojím, že by se mu něco stalo, když jedou na mise aj. Občas mi přišly zprávy, že mi závidíte a že byste také chtěly vojáka za muže. A tenhle článek ukáže i tu nehezkou stránku života s vojákem.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je tohle něco, o čem budu chtít psát. Chvílema jsem si řekla, že ne, pak zase že jo. Pro mě je psaní kolikrát i taková terapie. Už jednou jsem byla blízko tomu, že otevřu počítač a začnu psát. Dva měsíce zpátky jsem jela autem k doktoru na kontrolu, v rádiu mi hrály písničky, které jsem poslouchala po nehodě, která se stala právě toho 20. října. A tak jsem jela, přes slzy skoro ani neviděla a v ten moment se rozhodla, že přijedu domů a sepíšu to. A nesepsala … Ale teď to asi potřebuji ze sebe dostat?
Od chvíle, kdy jsme se vrátili zpět do USA po naší krátké dovolené v ČR byl Caleb v jednom kole. Převzal velení a následoval výcvik na výcvikem. 2 týdny v Californii, 10 dní na výcviku tady někde u nás, 2 dny doma, 5 dní na dalším výcviku, 3 dny doma, další necelé dva týdny v čudu. Furt něco. Pryč i v době, kdy se tudy přehnala bouřka a silný deště ze západu, což byly “zbytky” jednoho z hurikánů. Upřímně si nepamatuji jméno hurikánu, protože za ty 3 roky, co žijeme v Georgii, jich bylo hned několik. Venku šíleně lilo a i přes to, že počasí bylo fakt odporný, tak Calebovo brigáda zůstávala venku na cvičení. Kdo někdy byl tady u nás, tak ví, že je to tady samej močál a o to horší to je, když tu fakt leje. Kdykoliv je Caleb na cvičení, tak zaprvé nemá čas a ozývá se kdykoliv je to možné, ale taky nemají signál. Tudíž i když má chvíli, aby odepsal, tak kolikrát nemá signál a zprávy nám chodí s velkým zpožděním. Ještě než jsem šla spát, tak jsem na FB vyhlásila pro rodinné příslušníky vojáků soutěž, kdy nám měli poslat návrh trička pro Calebovo company. Byla to možnost, jak někdo mohl vyhrát den volna pro jejich vojáka, dle jejich výběru. Pár návrhů přišlo v podstatě během chvíle…
19.10.
Ten den jsem měla svátek. S Calebem jsem řešila to, že budu mít svátek den předem. Američani jmeniny neslaví, takže to, že já mám nějaký svátek víceméně jde kolem něj. Asi jsem doufala, že bude lítat po lese a hledat signál, aby mi popřál k svátku? Těžko říct, co se mi honilo hlavou. Psali jsme si o počasí. Venku bylo fakt hnusně. Já byla trošku dotčená, že i přes moje připomenutí na můj svátek zapomněl, ale taky pěkně nas…štvaná, že i přes to, jaké byly venku podmínky je nutili zůstat na cvičení. To počasí tu občas opravdu není žádná sranda. Do toho já byla těhotná, takže hormony se mnou dělaly taky slušný divy. Caleb říkal, že jsou všichni promočení a že je docela kosa, jak jsou všichni v mokrých uniformách.. A to bylo naposled, co jsme spolu ten den mluvili.
Naštěstí za mnou přijela moje kamarádka, že si uděláme společně večeři a Eli s její dcerou, která je o rok starší jak on, si budou hrát. Obě jsme byly tou dobou těhotné, oba manželé na cvičení, tak jsme si alespoň udělaly takový holčičí večer. Calebovi jsem večer psala dlouhou smsku, jak jsem měla fajn den, že jsem si s Amy užila večer, co všechno jsme dělaly, poslala jsem mu fotky.. Klasika. Jsem zvyklá, že i když Caleb nemůže odepisovat nebo třeba má i telefon vypnutý, že mu pravidelně píšu a posílám fotky/videa dětí. Stejně tak on takhle píše mě, i když třeba uprostřed noci, a já si to pak přečtu ráno.
20.10.
Upřímně mi buší srdce jak kdybych běžela maratón jenom když si na to ráno vzpomenu. Ráno 20.10. jsem měla jet s mojí kamarádkou Jessikou a dětma do Savannah/Pooler na nákupy. Její manžel byl ve škole na 2 měsíce a ona byla sama doma s dětma. Měla náladu na to vyrazit “do města”.
Ráno v 7:56 mi přišla sms od manželky Calebovo velitele. Jsme kamarádky, chodíme každý měsíc všechny manželky na “spouse coffee”, jsem SFRG Leader pro Calebovo company. Takže není nic neobvyklého, že by nám psala, ale zase že by psala před osmou ráno taky není úplně normální. Její zpráva zněla následovně …
“Ahoj, snažím se zjistit, co se všechno stalo během noci.” Psala, že je mimo město do večera a zeptala se mě, jak jsem na tom já a Caleb a jestli něco od ní nepotřebujeme.
Já jsem byla ještě rozespalá, protože jsem měla vstávat mezi 8.30 a 9, podle toho, jak by se vzbudil Eli. Abych pravdu řekla, tak jsem ABSOLUTNĚ nechápala její zprávu. Přečetla jsem si ji snad 100x. Netušila jsem, o čem mluví. Co se stalo? Samozřejmě jsem se hned podívala, jestli mi nepsal nebo nevolal Caleb. Od něj jsem neměla nic. Zmeškaný hovor, zprávu, nic. Odepsala jsem ji zpátky..
“Ahoj. Co se stalo přes noc? Čtu/chápu tvojí zprávu dobře? Teď jsem se vzbudila a vůbec netuším, co se děje.”
Přemýšlela jsem nad tím, o co jde, co se stalo. Trénink byl v polovině, měli ještě pár dní někde kdo ví kde a pak jsme měli naplánované aktivity pro vojáky a jejich rodiny. Nevěděla jsem, jestli teda se snaží teda zjistit, co je na kdy v plánu, aby mohla přijít, nebo jestli se stalo něco, o čem jsem nevěděla. I když mám angličtinu na velice dobré úrovni, tak je jasný, že nikdy nebudu jak rodilý mluvčí. Pořád se najdou výrazy, slovíčka, který neznám. Občas se stane, že nějaký věty jde pochopit na dva a více různých způsobů.
Mezitím jsem napsala Calebovi, že mi psala A. a že co se stalo, jestli je v pořádku. Hlavou se mi honilo 150 různých věcí, který se mohly stát.
A na to mi zavolala.. A na ten telefon V ŽIVOTĚ nezapomenu. A normálně mi tečou slzy a klepou se mi ruce jenom co tohle píšu.
“Ahoj, nevím, jestli jsi mluvila s Calebem. V noci se stala strašná nehoda. Caleb je v pořádku, neboj, ale jedno z jejich bradleys se převrátilo v noci z mostu do vody pod ním a 3 vojáci umřeli a 3 jsou zranění.”
Naprosto hystericky jsem začala brečet. Jednak jsem byla ve skoro 32 týdnu těhotenství, za další jsme jedna velká rodina, hodně Calebovo vojáků znám. Calebovi jsem napsala, že teda vím, co se stalo. Odepsal naštěstí hned …
To ráno odstartovalo jedno nejtěžších období našeho vztahu, čím jsme si my dva museli projít.
Chvíli poté, co jsem ukončila asi hodinový hovor s A., začaly sociální sítě a zprávy zaplavovat zprávy o tom, že při nehodě tady u nás zemřeli 3 vojáci a 3 se zranili. Bylo to všude. My jsme nevěděli, o koho šlo. Nesměli nám to říct, protože neproběhla tzv. next of kin notification. Je dost možný, že jste to třeba viděli v televizi v seriálu. To jsou ty scény, kdy Vám domů přijdou vojáci v uniformě a oznámí Vám to, co v životě nechcete slyšet a Vaše největší noční můra se stane skutečností.
Dvě rodiny žijí tady, respektive jedna rodina, jedna manželka. Ten poslední voják měl rodinu na druhé straně USA. Notifikace trvala docela dlouho a my jsme vlastně čekali, co bude.
V článku, kde jsem popisovala moje povinnosti, které mám vůči Calebovo pozici jsem zmínila to, že dělám dobrovolníka pro tzv. FAMILY CARE TEAM. Ten tým se aktivuje v momentě, kdy se něco stane. Jsou to lidi, kteří jdou domů k pozůstalým, snaží se jim pomoci s čím to jen jde. Armáda jim přidělí lidi, kteří s nima dělají věci jako poslední vůli, jejich benefity, veškeré papírování. K dispozici je i duchovní. Family Care Team jsou spíš lidé, kteří pomáhají s chodem domácnosti, pomůžou vyzvednout děti ze školy atd. Jsou 3 stupně, jak člověk může pomoci podle toho, na co se cítí. První stupeň je ten, že jdete do domu pozůstalých, pokud si to přejí, a pomůžete jim s čím potřebují mimo oficální věci o které se starají lidé, vojáci, přidělení armádou. Já jsem rovnou řekla, že pomůžu jak jen to bude možné, ale že se necítím na to, abych k někomu chodila domů. Tím, že jsem byla těhotná, tak jsem absolutně nezvládala kontrolovat svoje emoce. Naposled jsem probrečela tolik dní a nocí, když jsem v lednu potratila. Nechtěla jsem být někomu přítěží, to je to, co potřebují.
Později ten den se Caleb vracel domů. Jako velitel nese určitou zodpovědnost za svoje vojáky a já věděla od chvíle, co jsem se dozvěděla, co se stalo, že tohle bude pro něj obrovská zkouška. Svoji práci miluje, záleží mu na svých lidech a dělá kolikrát víc, než třeba jiní velitelé. A nejhorší, co se jemu, jako veliteli, mohlo stát je to, že přijde o svoje vojáky. A je jedno, jestli je to na misi nebo při cvičení. Nebyla jsem ale připravená na to, v jakým stavu bude, až přijde domů. Věřte, že takhle člověka, kterého nadevše milujete, v takovým stavu opravdu vidět nechcete.
Strávili jsme dny a noci tím, že jsme neustále mluvili o tom, co se stalo, mluvili jsme naprosto o všem. Nevěděla jsem, jestli Caleb přijde domů a bude chtít o tom mluvit, jestli se uzavře do sebe. Přece jenom se každý reaguje jinak. Caleb naštěstí o všem mluvil, nechala jsem ho mluvit o všem a vyslechla jsem si věci, který bych nejraději neslyšela. Nedokážu si představit, a ani nechci, čím si všichni, co tam byli, co jako první naskákali do vody, co tam přijeli co nejdřív to šlo, prošli. Samozřejmě nebudu zacházet do detailů.
Druhý den jsme začali jednat. Manželky jsme se daly dohromady, začaly jsme řešit jak pomoci Calebovo company, co pro ty vojáky můžeme udělat. Nakoupily jsme jídla a v týdnu jim vozily do práce jídlo, pomáhaly se vším, s čím šlo. Dále jsme čekaly na to, co budeme moci udělat pro pozůstalé rodiny. Většinou, pokud o to mají zájem, se dělá tzv. meal train, kdy se lidi vozí obědy/večeře apod. Caleb v noci pak byl na místě, kde parkují veškeré jejich bradleys (něco na způsob tanku, ale tank jako takový to není).
Pokud se divíte tomu, že šli hned druhý den zase do práce. Tak byla potřeba udělat spousta věcí. Také se rozjelo několik vyšetřování. Co se stalo, jak se to stalo, zda tam bylo pochybení na straně velitele/velitelů, zda počasí hrálo roli v tom, co se stalo. Prostě asi 4-5 různé vyšetřování. Opět nebudu zacházet do detailů. Vše, na základě ukončených vyšetřování, nasvědčuje tomu, že to prostě byla nehoda a na nikdo nebyl z ničeho obviněn.
Paradoxně se při nehodách během cvičení zabije víc lidí, než na misích. Jenom minilý rok bylo několik nehod, kdy se převrátilo bradley. Jsou nebezpečný. Do měsíce, od nehody tady, se stala další. Podobný scénář.
Nikdy jsem neměla strach, když Caleb chodil na cvičení. Neuvědomila jsem si, že je daleko větší pravděpodobnost, že by se něco mohlo stát tady v USA než na misi kdo ví kde. V tomhle jsem asi byla naivní. Měla jsem vždycky takovou “false security”. Je doma, nic se mu nemůže stát.
Od 20.10. to vidím jinak. Hrozím se každého cvičení, obzvlášť pokud jsou v bradleys, což jsou ve většině případech. Je mi normálně špatně, neustále kontroluji telefon, neustále mu píšu, on se snaží mi psát a dát mi vědět, že je v pořádku. Bylo pro mě dost těžký, když teď v únoru jel na měsíc do Californie na cvičení, protože z toho 3 týdny byli všichni bez telefonu v rámci cvičení. Jsem vděčná, že jsem tu měla rodiče, jinak bych se z toho zbláznila.
Zpětně jsem se dozvěděla od kamarádek, že když zjistily od jejich manželů, co se stalo a ještě se nevědělo, kdo byl v tom bradley, že byly připravený jet k nám domů v případě, že by to … nedej Bože … byl Caleb. Jenom z tý představy je mi naprosto zle. Hodně lidí mělo o mě strach, protože věděli, že jsem těhotná a měli strach, že z toho porodím. I nám vozily jídlo, protože jsme měli úplně jiný starosti. Připravovali jsme se na pohřeb, na Memorial a medializaci celé nehody. Mě se muž vrátil domů, DÍKY BOHU, zdravý a živý. Mě se nic nestalo. ALE … TOHLE nás VŠECHNY zasáhlo. Jak jsem už psala výš, jsme JEDNA VELKÁ RODINA. Pro nás všechny to byla a je nepředstavitelná ztráta.
Ve 32 týdnu těhotěnství jsem běhala po obchodech a hledala vhodné šaty na pohřeb a na Memorial. Na pohřbu jsem byla za celej svůj život JEDNOU jedinkrát, když jsem byla malá holka. Mohlo mi být možná 10? Nevěděla jsem, co od toho očekávat, jak se na to připravit. Doufala jsem, že se NIKDY nebudu muset účastnit armádního pohřbu, že nebudu muset na Memorial. Jsem vděčná, že nám naše sousedka hlídala Eliho, zatímco já šla s Calebem na pohřeb a tedy druhý den i Memorial. Po cestě na pohřeb mi Caleb řekl, že mám počítat s tím, že tam budou reportéři a že je dost možné, že poprvé bude jeho/naše jméno spojováno s tou nehodou, tak ať se na to připravím. Taky mi řekl, co mám říct v případě, že by se s náma někdo snažil mluvit. Naštěstí nikoho reportéři neotravovali.
Ani jeden jsme nevěděli, co očekávat od pohřbu. Caleb nikdy na žádném pohřbu jako takovém nebyl. Nevím, jak to chodí v ČR, co se dělá a nedělá, ale tady jsou dost často rakve otevřené a bylo to tak i v případě tohodle pohřbu. Před začátkem byla tzv. “visitation”, kdy byla vpředu otevřená rakev a vy jste se šli rozloučit. To je asi něco, co mě dost poznamenalo a něco, co nemůžu dostat z hlavy. Možná si řeknete, že jsem blázen, ale bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla zesnulého člověka. Pohřeb to byl krásný, jestli se to takhle dá vůbec říct. Písničku “See you again” od Wiz Khalifa už budu navždy vnímat úplně jinak, protože to je písnička, kterou nechala rodina SGT J. zahrát na pohřbu pro celou jednotku.
Večer mi pak přišlo pár zpráv, že nás viděli s Calebem ve zprávách. 🙁
Druhý den jsme šli na Memorial, který byl pro jednotku, aby mohli uctít památku a byli pozvaní i rodinní příslušníci vojáků, kteří při nehodě umřeli. Tam probíhá i ta část, kdy volají jména vojáků, oni se ozvou a když dojdou k vojákům, kteří zemřeli, tak jejich jména vyvolávají 3 krát a pak následuje 21-gun-salute, kdy před kostelem stříleli jakožto “final salute”. To je asi nejhorší část, která dostane každého.
A tím bych to asi ukončila.
Nechci být ani negativní, ani morbidní … Ale tohle bohužel patří k životu, nebo životnímu stylu, který žijeme. Já jsem doufala, že tohle NIKDY nezažijeme a doufám, že tohle bylo poprvé a naposled. Jak jsem již psala několikrát, vždy se snažím psát věci tak, jak se dějí. Nemůžu psát jenom to hezké a pozitivní. Vlastně můžu, ale to by pak nebyla pravda. Protože všichni si procházíme obdobími, které jsou těžké. Chvílemi, které nás položí do kolen.
Na závěr bych chtěla říci, že jsem vděčná za to, že máme s Calebem jeden druhého, že jsme zdraví a máme zdravou rodinu. Jsem ráda, že mám vedle sebe chlapa, jako je on a že jsme tým a máme jeden druhého.
Dávejte na sebe pozor.
