Původně jsem neměla v plánu článek rozdělit do dvou částí, ale nakonec jsem usoudila, že to bude asi lepší, když to sepíšu na dvě části. Dneska jsem nějaká aktivní, protože tohle je třetí článek, který píšu. Po zveřejnění první části jsem se vrhla na článek z Calebovo Change of Command Ceremony, vzhledem k tomu, že to byl kratší článek, tak jsem se na to vrhla, ať to mám z krku. Rozepsala jsem ještě kousek článku, který přijde na řadu po tomhle a článku z Change of Command Ceremony.
Teď teda zpět k tomuhle článku.
Náš další výlet nemohl být nikam než do PRAHY. Původně jsme plánovali jet na dva dny s tím, že v Praze přespíme, ale tím, že jsme ztratili čas čekáním na kufry a měli spoustu dalších plánů, co se výletů a rodinný sešlostí týče, tak jsme do Prahy jeli jen na den. Mami s tatím se nabídli, že pohlídají Bejbínka, abychom ho nemuseli tahat s sebou. Mě to svým způsobem mrzelo, že jsme ho nebrali s sebou, tak to ve finále bylo dobře. Nejenom, že teda mohl malý strávit co nejvíce času s jeho babi a dědou, ale jak se později ukázalo, tak malej začal ten den marodit, takže to vlastně bylo dobře, že s námi nejel, protože celej den lítat po Praze by mu asi moc nepřidalo. Ba naopak. K tomu se ale dostanu.
Ráno nás můj táta odvezl do Plzně na autobus do Prahy. Jeli jsme se Student Agency na Zličín. Naposledy, když jsem jela tímhle autobusem, tak jsem jela domů z pohovoru s Emirates. Takže to byl nějaký ten pátek. Po příjezdu na Zličín jsme se vydali rovnou na hrad. Hezky po ránu jsme si dali ty schody nahoru. Můžu bejt ráda, že jsme se tam vydali hned ráno, protože alespoň nebylo takový horko. Člověk si nedokáže představit, jak jsem byla ráda v Praze. Prahu miluju. A Caleb byl z Prahy taky unešenej. Ten byl vlastně unešenej ze všeho..
Hned, co jsme vylezli z tramvaje, tak jsem vystoupila před stánkem s trdelníkem. 😀 No, samozřejmě jsem nemohla odolat. Navíc jsem ani nesnídala (ne, že by trdelník byl úplně ideální snídaně, to ne), takže jsem neodolala.
Hned, co jsme došli k hradu, tak jsme se vydali podívat se na Katedrálu svatého Víta. I když bylo brzo ráno, tak už se tvořily dlouhé fronty. Naštěstí to šlo ale rychle. My jsme se rozhodli podívat dovniř, ale nekupovali jsme si vstupenku na prohlídku.
Prošli jsme se po okolí a mazali zase jinam. Chtěli jsme za ten den toho stihnout co nejvíce. Přece jenom jsme měli jenom den na to podívat se po Praze.
Následovala tradiční místa jako Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most atd. Nachodili jsme se víc než dost. O tom žádná. Museli jsme se posílit na to chození po Praze, takže jsme si našli restauraci na oběd a nesmělo chybět točené pivo!
Celý den jsme se nezastavili, pokud nepočítám zastávky na jídlo (a pivo, logicky), takže to, co jsme vidět chtěli, jsme stihli rychle, takže jsme se rozhodli jet domů dřív. Opět jsme jeli ze Zličína do Plzně, kde nás vyzvedl můj táta.
Přijeli jsme domů brzo a jsem ráda, že jsme jeli domů tak, jak jsme jeli, protože malýmu nebylo dobře a ve finále jsme s ním museli jet na pohotovost. Diagnóza? Laryngitida. Malej dostal injekci a musel jít inhalovat. Bylo mi ho líto. To je asi jedna z nejhorších součástí mateřství, když je Vaše dítě nemocný. Člověk, kdyby mohl, tak si to hned vezme na sebe. Obdivuji rodiče, kteří mají opravdu nemocné dětičky a zažívají tuhle bezmoc denně a kolikrát čelí tisíckrát horším diagnózám.
Každopádně to ale nebyla příjemná situace. Taky pěkná pakárna byla to, že já jsem byla jediná, která mohla Calebovi překládat. Jenže to nebylo úplně jednoduchý. Mluvit s paní doktorkou, zdravotní sestřičkou, vyslechnout si, co se teda děje, neděje, jak máme postupovat. Caleb chudák nevěděl, která bije, čekal, až mu to vše přeloží. Já ale zase nechtěla skákat do řeči paní doktorce, taky jsem kolikrát vlastně nevěděla a čekala, co teda mi řeknou. Něco málo jsem Calebovi přeložila, ale chudák začal z toho být nervózní až docela naštvanej. To byl snad první moment, kdy jsem si řekla, že je fakt s prominutím na hovno, že on neumí česky nebo že prostě tam nebyl nikdo, kdo by mi pomohl s překladem. Přece jenom, když jsme pohromadě já, Caleb a naši, tak má člověk víceméně klid. Nemusí se stresovat s překládáním, překládá si to v klidu a hlavně taky nemusí přeložit každý uprdnutí. Jenže tady samozřejmě on chtěl vědět co nejvíc a já čekala na vhodnou chvíli, kdy mu to budu moct celý přeložit.
Další pakárna … Malej nemá český pas. A já jsem si neuvědomila, že malej má automaticky české občanství, akorát nemá český rodný list a pas. O to všechno musíme zažádat a taky to máme v plánu co nejdřív. Tudíž jeho jediný doklad byl americký pas. (Všechny tyhle informace jsou na stránkách ministerstva)
Tudíž jsem nic neřekla a tím, že malej teda podle paní doktorky a zdravotní sestry “není Čech” (i když je), ale ani není občanem EU, tak nám naúčtovali trojnásobek ceny, kterou by platil kdyby Čech byl. Nevím, jestli to dává smysl. Takže já teď musím nechat přeložit zprávy od paní doktorky a účty a řešit s naší pojišťovnou proplacení těch výdajů. Samozřejmě mi to celý nedalo a když jsme dojeli domů, tak jsem si hledala informace a díky tomu si uvědomila, že malej Čech je, protože v den jeho narození jeden z jeho rodičů (já) byl (a je) občanem ČR. Což se hodilo, protože druhý den večer začal mít šílený horečky a jeho stav se vůbec nelepšil, ba naopak, takže jsme s ním jeli k dětské lékařce a tím, že teda jsem ji vysvětlila, že malej je Čech po mě ( a měla jsem připravený i článek z ministerstva, kde to popisují, kdyby náhodou), tak jsme platili jenom nějaký malý poplatek.
Ale samozřejmě tím, že malej marodil, tak jsme byli u nás doma. Což nebylo od věci, malej se mohl dát dokupy a my jsme si mohli odpočinout, protože jsme se vlastně od příletu do Evropy nezastavili.
Ten samý víkend, co malej marodil, byla u nás pouť a pivní, takže jsem Caleba vzala večer na pivo a omrknout, jak taková pouť u nás vypadá.
A protože se malý nelepšil, naopak měl čím dál tím vyšší horečky, tak jsme ho museli vzít znova k doktoru. Naštěstí ale po prohlídce paní doktorka říkala, že ty horečky jsou nejspíš z horka.
Jinak bych chtěla sdílet tuhle krásnou knížku, kterou malej dostal od tety. Pokud hledáte třeba inspiraci na dárek a chcete podpořit dobrou věc.
http://www.sancezit.cz – Chráněná Dílna u Lady!
Poslední den na “výletování” jsme strávili ve Františkových a Mariánských lázních + jsme vyrazili na Loket.
Mariánské Lázně
Z Mariánek byl Caleb opravdu unešen. Do Varů jsme nejeli, i když bychom se tam rádi podívali, ale vzhledem k tomu, že tou dobou byl ten filmový festival, tak jsme se rozhodli vyhnout se Varům obloukem.
Sama jsem nikdy nebyla v M.L. a musím říct, že se mi tam strašně moc líbilo. Taky jsem nevynechala příležitost dát si lázeňské oplatky, které naprosto miluji.
Po procházce jsme se vydali podívat se na miniatury našich památek v parku Bohemium. Mám mraky fotek, ale do dnešního dne jsem nebyla schopná je probrat. Každopádně je to tam moc hezký a určitě doporučuji udělat si výlet. Líbilo se mi, že jsem měla možnost ukázat Calebovi naše památky, místa, kam jsme se nedostali, protože bylo málo času. Tak alespoň takhle bylo fajn mu toho ukázat víc, taky alespoň byla inspirace, kam se vydat příště, až se zase dostaneme do ČR. 🙂
FRANTIŠKOVY LÁZNĚ
Abych pravdu řekla, tak jsem byla dost zklamaná z F.L. Kdysi dávno jsem tam strávila měsíc, když jsem byla v lázních po operaci slepého střeva. Takže jsem si pamatovala, jak to tam vše bylo hezký, mraky lidí. Ty lázeňské domy, kde jsme bydleli, tak ty byly prázdé a chátraly před očima. Prostě mi to přišla jako obrovská škoda, že tam ty budovy, které dřívě byly plné pacientů/turistů, chátrají před očima, nevyužité prostory. Strejda, který nás vyvážel jako medvědy ten den, říkal, že to je podobný i v Mariánkách, že je tam část města, kde ty domy také chátrají před očima.
Samozřejmě, že Františkovy Lázně je krásný lázeňský město a stojí za návštěvu, ale fakt mě mrzelo, jak se to tam změnilo.
Poslední naše zastávka…
LOKET
Následovala cesta domů. Malého jsme “vyhodili” u nás doma, ať si užije babi s dědou a vyrazili jsme do Tlučný Na Schůdky. To je výborná restaurace, kde pracuje moje teta a já tam ráda chodím na jídlo. Teda, chodívala jsem. Samozřejmě jsem ale nemohla vynechat příležitost tam zajít, když jsme byli v ČR.
Bylo super, že jsme strávili hodně času s rodinou. Bohužel času není nikdy dost. Malej poznal svoje prarodiče, tetičky, strejdy aj. Uteklo to jako voda.
Bohužel to uteklo jako voda. Svým způsobem jsem se těšila domů, domů do vlastní postele, na chlupáče, na moje auto, na klimošku. 😀 Na druhou stranu se mi do USA zpět nechtělo. Nesnáším loučení a o to víc to nemám ráda, když teď máme malýho. Už to není jenom o mě, ale teď jde hlavně o něj, že on nemá možnost trávit tolik času s mojí rodinou a naopak. Zpět jsme letěli z Mnichova. Tentokrát jsme teda letěli s American Airlines a měli jsme přestup v NC. Chvíli jsme přemýšleli, že bychom jeli do Německa už v pátek a přespali na hotelu, nakonec jsme ale vyrazili v sobotu brzo ráno (jestli si pamatuji dobře, tak jsme vstávali někdy ve 2?). Loučení, co Vám budu povídat, stálo za hovno. To ani nejde jinak napsat. Ani se nebudu omlouvat za to hov.. 😀
Na letiště nás vezl můj táta.
Čekala jsem, jestli bude tentokrát nějaká komplikace a samozřejmě, že byla. Strávili jsme na check-inu věčnost, protože opět nemohli nikde v systému najít malého. Prostě jsme tam dobrých 20 minut stáli, než teda vyřešili, co a jak. Let byl plný, jestli byla volná 3 místa, tak to bylo hodně. Rovnou jsem vzdala naději, že by se nám podařilo mít místo pro malého. Zbytek už ale probíhal naprosto podle plánu. Let byl na čas, žádné zpoždění, malej byl v dobrý náladě, což bylo taky fajn.
Měli jsme místo u okýnka, konfigurace byla 2-4-2. Těšila jsem se, že teda malej bude koukat z okýnka, protože samozřejmě se mu nechtělo sedět a hlavně bylo neuvěřitelný horko, takže z nás všech lilo. Poté, co byl ukončen boarding za námi přišla letuška a povídá, jestli bychom nechtěli místo volné pro malého, že by nás přesunula. Samozřejmě mi bylo jasný, že za tím něco je. Pár řad uprostřed mělo nefunkční obrazovky, takže nemohli sledovat filmy. Zatímco naše obrazovky fungovaly naprosto v pohodě. Jeden pár se s námi chtěl vyměnit, aby mohli koukat na filmy. Letuška se nás zeptala, jestli nám to nevadí, že nebudeme moc sledovat filmy. Tak jsem jí řekla, že nevadí, protože u malého jsme doufali, že bude celý let spát, nehledě na to, že jsme měli oba telefony plný českých pohádek (večerníčky), stejně tak jsme měli iPad plný pohádek (používáme jen na dlouhé cesty), takže jsme měli rezervu, kdyby náhodou všechny hračky, omalovánky, svačinky, knížky selhaly. No a Caleb samozřejmě plánoval spát. Takže jsme se s nima vyměnili.
Vedle nás seděl mladej kluk. Shodou okolností to byl student z West Pointu, takže Caleb s ním prokecal snad půlku letu. Malej usnul hned a spal víceméně celý let, když nepočítám, že se dvakrát probudil a samozřejmě chtěl chodit. Takže jsem s ním chodila po letadle, modlila se, aby si nezačal nahlas vykládat. Vzala jsem ho do galley a snažila jsem se ho udržet v klidu. Zvládnul to fakt skvěle.
Byla jsem mile překvapena jaký měli American Airlines service. Fakt jsem koukala. Neustále crew byli v kabině, nabízeli pití, uklízeli uličky, kontrolovali lidi. To naopak Delta mě po cestě do Německa zklamala, protože crew po servisu v podstatě zmizela. V kabině se snad ukázali jednou a to bylo hodně. Vše, co bylo v uličkách přešlapovali.. Samozřejmě se nedá hodnotit celá společnost a servis, ale pokud bych měla porovnat tyhle dva lety, tak American bomba.
Přistáli jsme v NC, vše na čas. Museli jsme samozřejmě vyzvednout kufry a odnést je na odbavení, v podstatě na nás čekali pracovníci na letišti a ti si od nás kufry brali. Přiznám se, že jsem čekala, že kufry nebudou. 😀 Ale dopadlo to dobře, kufry byly, tak alespoň jsme věděli, že jsou v USA, kdyby náhodou jsme doletěli do Atlanty bez kufrů. No a museli jsme na imigrační. Já vůbec poprvé vstupovala do USA jako rezident. Vždycky předtím jsem lítala na J1, B1/B2 a C1/D1 víza. Nikdy jsem teda neměla nijak špatnou zkušenost s imigračním, ale je fakt, že je to dost o štěstí. A taky jsem vždycky měla dopis od Caleba, papíry od USCIS, měla jsem vazby mimo USA atd. Asi jednou jsem měla nepříjemnýho chlapa, ale když se mě zeptal kam a proč jedu, tak okamžitě obrátil a choval se ke mě úplně jinak. Takže jsem netušila, co čekat od téhle kontroly. Přece jenom jsem cestovala s propadlou zelenou kartou, kterou jsem teda měla prodlouženou na rok a půl. Už víc jak rok čekám na mojí 10ti letou kartu. To ale není nic neobyklého. Hodně lidí takhle lítá. Ale četla jsem, že některý holky musely na secondary pohovor. My jsme přišli, úředník se nás zeptal, kde jsme byli, na jak dlouho a proč a jak rychle jsme přišli, tak rychle jsme byli hotoví. Odvezli jsme kufry a mazali jsme na navazující let. Na TSA byla kontrola dlouhá jako blázen. Lidi se pak s dovolením předbíhali, aby stihli let. My jsme to měli taky jen tak tak. Došli jsme na gate a pomalu, ale jistě začínal boarding. Já jsem rychle zaběhla do obchodu koupit nějakou svačinu, zeleninu a ovoce pro malého, pití pro nás všechny a mazali jsme rychle do letadla.
Let trval ani ne hodinu, malej opět půlku prospal. Rychlý a pohodový let.
V Atlantě jsme pak měli kufry mezi prvníma, takže jsme vypálili rychle z letiště, Caleb sjel autobusem pro auto a za půl hodiny nás vyzvedával. Moje auto bylo ale plný mravenců. Málem mě trefil šlak. Četla jsem v recenzích, že pár lidí mělo s tím problém, ale doufala jsem, naivně, že se nám to vyhne. No, nevyhlo. Takže jsme zastavili, vyluxovali celý auto a mohlo se jet konečně domů.
Cesta domů utekla rychle. Zastavili jsme se po cestě na jídle a doma pak padli na hubu.
DOUFÁM, že se nám zase brzy podaří vyrazit do Čech. Dovolenou jsme si moc užili. Jsme vděčný za to, že jsme měli možnost vidět se s rodinnými příslušníky, některými kamarády a také, že jsem měla možnost poznat i některé z Vás, kteří sledujete blog, IG nebo FB. Mrzí mě, že jsme neměli víc času a že jsem neměla čas vidět víc lidí. Doufám, že tedy příště budeme moci přiletět na delší dobu. Třeba se na nás usměje štěstí a oni nás pošlou do Německa. Kdo ví. 🙂
Ještě bych teda chtěla dodat, že Caleb byl a je nesmírně nadšený z ČR. Strašně se mu tam líbilo. Vyzkoušel snad všechno možné z naší kuchyně, otestoval několik piv, moc se mu líbila architektura a celkově byl plný dojmů. Jediný, na co si stěžoval, že teda nebyla klimoška všude, jak je zvyklý a že nedávají led do pití. Kolikrát led třeba nebyl vůbec. O naší dovolené vypráví do teď. 🙂
Ahoj,
je super, že i přes potíže s kufry a malého nemoc jste si dovolenou užili 🙂
Katka
Super článek Miško, už se těším na další 😉