ČESKÁ REPUBLIKA – část 1.

To mi to zase trvalo. Článek, který jsem měla rozepsaný, jsem nějakým záhadným způsobem vymazala. A samozřejmě se mi to znova psát nechtělo, takže jsem to odkládala, odkládala a teď mi zase hoří u … jelikož těch článků mám víc, co jsem chtěla nebo bych chtěla napsat.

Doma jsem nebyla vlastně víc jak 3 roky, skoro 4. Caleb v ČR také nikdy před tím nebyl. Takže to byla premiéra jak pro něj, tak pro malého. Loni nám dovolená nevyšla především z toho důvodu, že jsem čekala na český o ddací list a následně musela žádat o nový cestovní doklad, jelikož můj pas vypršel. Měla jsem strach, že to ani letos nevyjde. Trvalo docela dlouho, než nám Calebovo jednotka oznámila datum jeho dovolené. Neustále se to měnilo a tak jsme čekali s koupí letenek do poslední chvíle.
Vzhledem k tomu, že letenky jsou během léta pecka, tak jsme využili služeb jedné společnosti, která nabízí tarify pro vojáky a jejich rodiny. Hodně leteckých společností nabízí slevy pro vojáky, ale než je všechny obvolávat a zjišťovat, přes kterou společnost by to bylo nejlevnější. Cena letenek se pohybovala mezi 1500 až 2000 dolarů na osobu. Zažádala jsem si teda o letenky pro 3 a čekala, až mi pošlou jaké jsou naše možnosti a na kolik by to vyšlo. A to byl začátek všech možných problémů.

Během dne mi přišel email, cena letenek, datumy. Byla jsem trošku zklamaná, protože jsem doufala, že bychom mohli odletět už v pátek nebo nejpozději v sobotu, ale jediná naše možnost byla neděle. Cena ale byla fajn, měli jsme platit 1900 dolarů za nás tři. Letenky byly z letiště tady u nás, Savannah, přes Charlotte do Mnichova. Ideální. Poslala jsem teda platbu.
První problém nastal, když jsem sledovala náš bankovní účet. Místo 1900 nám strhli jenom 1400. Tak si říkám, co se děje, že nám strhli jenom 1400. Tak jsem psala okamžitě e-mail, co se děje. Přišla mi odpověď, že to je cena za letenky pro mě a Caleba. Píšu hned zpátky, že jsem potvrdila platbu za letenky pro nás dva A LETENKU PRO MALÉHO. Tak se zjistilo, že teda se někde stala chyba a že teda máme letenky dvě a dítě na klíně. Já vtipně už měla koupenou autosedačku extra do letadla, abychom nemuseli tahat naší Nuna RAVA. Hned jsem se zeptala, jestli je možnost teda dokoupit letenku pro malého, aby měl vlastní sedadlo. Jako na potvoru to nešlo, protože všechny ty letenky v té ceně byly vyprodané. Jediná naše možnost byla dokoupit letenku za 1400 dolarů, což jsem odmítla. Takže mi slíbili, že teda to budou hlídat, jestli se něco objeví, že je ještě dost času. Další kámen úrazu nastal, když jsem šla kontrolovat naše lety a změnit si sedačky s tím, že se podívám, kolik tam je místa v naději, že bude místo a budeme mít volnou sedačku pro malého. Ukazovalo mi to, že letenky nebyly zaplaceny a že máme kontaktovat leteckou společnost nebo našeho agenta. Tak hned píšu, co se děje, že letenky jsou dávno zaplacený. Přišel mi e-mail, že letenky zaplacený teda jsou, ale že mám špatný rezervační kód, což byl jediný kód, který jsem kdy od toho agenta dostala. Takže mi poslala ten nový a mě málem trefil šlak, protože ty letenky byly z ATLANTY a ne ze Savannah. Opět jsem teda psala e-mail, že co to má znamenat, že jsme potvrdili letenky ze Savannah a ne z Atlanty. A vtipně to byl stejný let, stejný přestup, akorát místo Savannah jsme měli jet 4 hodiny do Atlanty. Fakt jsem si myslela, že mě trefí šlak. Ve finále teda mi tvrdili, že jsem byla v kontaktu s jinou agentkou a tak tam došlo k nějakému nedorozumění, přitom jsem celou dobu komunikovala jen s jedním člověkem a vtipně se jich ještě ptala, kdo je X Y, protože mi od ní přišel e-mail odhledně letů a já vůbec netušila, kdo to byl. No nic. Když nejde o život, jde o ho…., že? Takže jsem to vydejchala s tím, že teda můžu bejt ráda, že vůbec máme letenky a že se konečně podíváme do Čech.

Nastal den odletu, já byla tak natěšená, že jsem snad nemohla ani dospat. Ráno jsme vyrazili hodně s předstihem, abychom měli nějakou časovou rezervu. Zabookovala jsem nám po cestě parkování kousek od letiště v Atlantě a těšila se na let. V letadle jsem nebyla od doby, co jsem se přestěhovala do USA. Neuvěřitelně mi létání chybí a tak jsem se fakt nemohla dočkat. I když musím říct, že jsem byla nervózní z toho, jak malý zvládne let. Přece jenom nikdy před tím nikam neletěl, procestovali jsme většinu míst v autě. Taky jsem kvůli tomu letu odložila vyhození dudlíku. Malý měl dudlíka na spaní a jelikož jsem měla strach, aby neřval celej let, tak jsem řekla, že ho vyhodíme až po návratu zpět do USA. Chtěla jsem, aby ho měl při vlezu a přistání kvůli změně tlaku a pak kdyby teda náhodou vřískal během letu. Ale k tomu se dostanu.

No nic, přijeli jsme na letiště, Caleb nás vyhodil před vchodem a jel odvézt auto.

Všechno probíhalo hladce. Odbavili jsme si kufry, prošli TSA kontrolou a rovnou šli k naší gate. Po cestě mi přišla sms, že náš let má zpoždění. Naštěstí to ale pořád vycházelo tak, že jsme měli dostatek času na přestup. Než jsme došli ke gate, tak přišla další sms o zpoždění. Tentokrát to ale už dobře nevypadalo. V podstatě jsme měli 100% jistotu, že nestihneme náš let z NC do Mnichova. Na přepážce u gate se už tvořila fronta. Na to přišla další sms o zpoždění a následovalo úplné zrušení letu. Hned jsem volala American Airlines. Strávila jsem na telefonu asi 3 hodiny. Střídali jsme se s Calebem, kdo volal, druhý mezitím vyhledával jiné možnosti letu, zjišťovali jsme, jestli nás American dá na jiný let/jinou trasu. V jednu chvíli nám řekli, že nás mohou dát na let do Texasu a odtamtud do Německa, pak najednou nebyla možnost žádná, pak že nás dají na ten samý let, co jsme měli, akorát o den později. Kolem nás byli lidi, kteří měli let zrušený už po druhý, po třetí. Měla jsem strach, že pokud přijmeme let druhý den, že i ten let bude zrušen. Zatímco Caleb byl na telefonu s AA, já se sebrala a šla na přepažku k Deltě zeptat se, jestli je někdo, s kým bych mohla mluvit ohledně cen letenek. Chvíli jsem si povídala s tím pánem na přepážce, jaké jsou naše možnosti. Řekl mi, že mají volno na letu do Mnichova u Delty, přímý let z Atlanty kolem 5 večer. To je let, se kterým vždycky lítají naši. Řekl, ať zavolám AA a řeknu jim, že chci, aby nás přesunuli na let k Deltě. Tak jsem hned volala AA, nejdřív tvrdili, že to není možný, nedala jsem se a během 10ti minut jsem viděla změnu letu, že máme let od Delty. Neměli jsme ale vyhráno, protože nezměnili rezervaci pro malého. I když jsme ho měli na klíně, pořád potřeboval palubní vstupenku. Takže jsem lítala mezi American a Deltou. Respektive hnila na telefonu s American, pak zase šla na přepážku k Deltě, pak zase na telefon. Nakonec to dobře dopadlo, vytiskli nám palubní vstupenky a my mazali na přepážku k American, aby nám přendali kufry. VELKÁ CHYBA. Lituju toho, že jsme si je prostě nevyzvedli a neudělali check in znovu u Delty. Oni nás ujistili, že vše je v pořádku, že vyžádali přesun kufrů a blah blah blah. My odcházeli nadšení, že máme let za pár hodin, že se nám ve finále podařilo zajistit změnu letu na ten samý den a tím pádem jsme neztratili další den z už tak krátké dovolené.

Doufali jsme, že nebudou už žádné komplikace, ale opak byl pravdou. Náš let s Deltou byl několikrát zpožděn. Ve finále jsme měli zpoždění asi 3 hodiny. Já byla unavená a zralá na prášky, protože malej začínal fakt řádit. Byl unavenej a fakt měl dost a já nevěděla, jak mu pomoct. Ráno jsme ho museli vzbudit na cestu do Atlanty, nakonec usnul v autě, ale pak byl vzhůru. Byl unavenej a brečel. Chviličku spal, když jsem byla na telefonu s American, ale to mu vydrželo asi 20 minut a pak se vzbudil a vřískal. Nešlo ho utěšit. Samozřejmě lidi kolem koukali, jak kdyby neviděli nikdy unavený dítě. Taky mi bylo jasný, co si půlka z nich myslela. Ale to vem čert. Tím, že několik hodin teda nespal jsem měla strach z toho, jak bude probíhat let. Do letadla jsme se dostali až někdy kolem 8 večer. Měli jsme štěstí, že nás posadili tak, že jsme měli celou “trojku” pro sebe, takže malej měl vlastní sedačku.

Vzlet a večeře bylo vše dobrý. Jenže… Malej byl fakt přetaženej. Doufala jsem, že po večeři usne, ale byl tak unavenej, že nemohl zabrat. Nevím, jak to vysvětlit. Řval na celý letadlo, když bylo po servisu a lidi samozřejmě chtěli spát. Cítila jsem se tak hrozně, že jsem seděla a brečela s malým taky. Zabralo mi dobrou půl hodinu než usnul. Pak naštěstí prospal ale celý let a kromě té epizody po večeři o něm nikdo nevěděl.

Celou dobu jsme si dělali srandu, že přiletíme do Německa bez kufrů. Buď jsme si to přivolali nebo teda jsme se připravovali na to, že kufry zůstanou v Atlantě. Když jsme čekali u pásu a najednou začaly přijíždět kufry z jiných letů, tak jsem věděla, že je zle. Malej byl zase protivnej, protože nechtěl sedět, takže jsem malého odnesla mýmu tátovi, kterej chudák zůstal s vřískajícím dítětem. Nakonec nám ho přinesl zpět, protože tím, že jsme neměli kufry, tak jsme neměli ani malého autosedačku. Takže zatímco my jsme řešili s personálem, kde jsou naše kufry, tak můj táta jezdil po Mnichově a sháněl autosedačku pro malého.
Kufry i s naší autosedačkou byly stále v Atlantě a měly přiletět dalším letem druhý den. Několikrát jsem jim řekla, ať ty kufry nechají na letišti, že se pro ně vrátíme, protože tím, že jsme byli daleko, tak bychom ty kufry dostali až do dvou dnů (v tom lepším případě) a celkově jsem nechtěla čekat na kurýra. Několikrát jsem se ještě zeptala, jestli teda si pro kufry můžeme přijet a ujistit se, že je nedají kurýrovi. Táta nakonec sehnal sedačku, přijel pro nás a my mohli konečně jet domů.

Tím, že jsme něměli kufry, tak jsme neměli vlastně nic na sebe. Jediný, kdo byl v pohodě, tak byl náš malej. Protože naši mu nakoupili všechno od plen po oblečení. Já s Calebem jsme měli jen to, v čem jsme přijeli.
Po zbytek dne a večera jsem několikrát zjišťovala, kde jsou naše kufry, jestli je naložili na další let nebo ne. Měla jsem tracking číslo, abych mohla sledovat jejich status, jenže vtipně nefungovalo. Takže jsem byla v kontaktu s Deltou. Tam taky nevěděli, kde jsou kufry. Neviděli v systému nějaké skeny, takže si nebyli jisti, jestli na tom letu jsou nebo nejsou. Pak teda po odletu toho letadla z Atlanty řekli, že teda na palubě jsou 3 zavazadla ze 4. Takže jsme nevěděli, kdo bude bez kufru. Ráno jsem hned volala do Mnichova na letiště, jestli naše kufry dorazily nebo ne a co vše dorazilo. Řekli, že zatím neví. Tak jsem zavolala za 20 minut zpátky s tím, že teda mi bylo oznámeno, že mají všechna 4 zavazadla. Oddychla jsem si a už jsem se chtěla radovat. Zeptala jsem se, jestli si teda pro kufry můžeme přijet a na to mi bylo oznámeno, že kufry předali kurýrovi. A TO I PŘES TO, ŽE JSEM JIM ŘEKLA, AŤ JE NECHAJÍ NA LETIŠTI. Několikrát mi bylo řečeno, že je kurýrovi nedají. Řekli mi, že do 24 hodin kufry budu mít doma. Takže jsme víceméně strávili celý den v blízkosti domova, abychom neprošvihli kurýra. Abych to ale zkrátila a půlka článku nebayla jen o kufrech, tak každý den jsem několikrát volala x lidem, abych zjistila kde jsou kufry, kdy je můžeme očekávat. Nikdo nebyl schopný nám dát info. Ve finále mi přišly e-maily někdy ve středu večer, že si je převzal kurýr v Německu. Snažila jsem se spojit teda s tou společností. Ve finále kufry dorazily z Německa do Prahy až někdy v pátek odpoledne, takže nestihli kufry předat na cestu do Plzně. Měla jsem zažádáno, že je mají nechat na DEPU a že si je vyzvedneme. Volala jsem dvakrát. Ve finále to dopadlo tak, že jsme kufry dostali o týden později. Mezitím jsme si teda udělali několik menších výletů na nákupy. Naštěstí jsme celou dobu komunikovali s Deltou a po našem návratu do USA nám proplatili všechno, co jsme nakoupili a během našeho pobytu v ČR nám poslali každému voucher na letenky v hodně 200 dolarů na osobu. Kromě toho nám přišlo i několik omluvných e-mailů.

To nám samozřejmě dovolenou nezkazilo. Říká se, že když nejde o život, jde o hov.. A je to svatá pravda. Ale je fakt, že jsem z toho byla dost na prášky. Měli jsme tam mraky dárků a věcí pro rodinu a samozřejmě není nic příjemného být tak dlouho bez věcí a místo užívání si dovolené lítat po krámech a nakupovat věci.

Největší dík však patří mým rodičům!!!!

První snídaně 😀

VOJENSKÉ MUZEUM NA DEMARKAČNÍ LINII V ROKYCANECH

Jeden z našich z našich prvních výletů vůbec. Tím, že jsme čekali, že kufry dorazí ten den, tak jsme se snažili být blízko domova, kdyby náhodou volal kurýr. Calebovi se tam samozřejmě líbilo, ještě aby ne, když tam byl jak ryba ve vodě. Je to největší nestátní vojenské muzem v České republice vůbec.

Další naše zastávka byla …

PLZEŇ – PLZEŇSKÁ ZOO – PIVOVAR

Do ZOO jsme vyrazili celá rodina. Návštěva ZOO se ale rychle zvrhla poté, co se jeden člen naší rodiny zranil hned po vstupu do ZOO. Chvíli jsme procházeli ZOO v plném počtu, ale díky zranění jednoho z členů nás brzy bylo o dva méně. I tak jsme si ZOO ale užili. Bylo teda šílený, ale šílený horko.

Taky jsme se zastavili v ZOO na oběd, protože nám dost rychle vyhládlo. A Caleb měl vůbec poprvé možnost ochutnat točenou Plzeň a dopřát si tradiční české kuchyně. Dokonce si šel sám objednat další pivo. Já šla s ním s tím, že mu ho budu muset objednat a než jsem stačila cokoliv říct, tak povídá “Jedno pivo prosím”.

PIVOVAR

Jestli se Caleb někam těšil, tak do pivovaru. Toho se nemohl dočkat. A pokud někdy budete v Plzni, tak se určitě zastavte v pivovaru na prohlídku. Já byla po druhé a musím říct, že to mají moc hezky udělaný. Taky jsme měli tu nejlepší průvodkyni Gabču! Více informací o prohlídce naleznete zde:
https://www.prazdrojvisit.cz/prohlidky/prohlidka-pivovaru-plzensky-prazdroj-pilsner-urquell/

A tady už jsou fotky z Plzně. Po návštěvě pivovaru jsme vyrazili na večeři s mojí kamarádkou Terezkou, která byla Au Pair ve stejnou dobu jako já. Byla jsem za ní v PA a ona za mnou v GA. 🙂

KLATOVY + ČERNÉ JEZERO

Šumava je NÁDHERNÁ a tak jsme nemohli vynechat příležitost vyrazit na Šumavu a ukázat Calebovi další krásy naší země. Po cestě na Černé jezero jsme se zastavili v Klatovech, kde jsme se šli podívat na Katakomby.

Jediný, co mě fakt mrzelo, tak to, že probíhá rekonstrukce kostelu na náměstí. Myslím, že mít možnost podívat se dovnitř, by posadila Caleba na zadek. Přece jenom tak nádherný kostel tady v USA prostě nenajdete. 🙂

V Klatovech jsme se zdrželi fakt jenom chvíli. Ale i tak jsme si výlet užili. O to víc jsme si ale užili výlet na Černé jezero.