2018/2019

Tohle předpokládám bude trošku delší článek, protože bych chtěla sepsat všechno, co se událo od prosince do teď. Dneska jsem konečně dokončila článek o našem výletu do New Yorku a teď je skoro 11 večer, malý spí a Caleb samozřejmě není doma, takže mám chvíli, kdy mám čas i náladu si k tomu článku sednout. Vezmu to tak nějak jedno po druhém, ale jak se tak znám, tak budu skákat od jedné věci k druhé.

Také bych chtěla “varovat”, že si vyleju srdíčko a napíšu věci tak, jak je cítím, tak jak se staly a bez obalu.

Vánoce

Vánoce pro nás byly nádherný, ale i dost náročný. Z NY jsme se vrátili pár dní před Vánoci. Když jsme se vrátili, tak jsme měli ve schránce dopis od jednoho našeho českého vojáka, kterého jsme si adoptovali. Kdo čte blog nebo sleduje můj Facebook, tak ví, že jsem hodně aktivní co se podpory vojáků týče. Už 5 let jsem aktivní ve skupinách, které slouží pro rodiny a přátele vojáků, kteří jsou v Ranger School (RS) nebo se do RS chystají. Už je to nějaký pátek, kdy jsme začali spolupracovat s lidmi, kteří se starají o zahraniční vojáky. My dobrovolníci, kteří se staráme o chod skupin na Facebooku aj., si je mezi sebou rozebereme a pak jim píšeme dopisy, posíláme balíčky se žvejkama nebo se o ně staráme v době, kdy mají tzv. passes aka volno pár hodin. Já automaticky dostávám vojáky AČR. Takže jsme na podzim “adoptovali” dalšího. Jelikož se blížily Vánoce a to je jediná doba, kdy vojáci, kteří jsou v RS, dostávají volno a mohou tím pádem cestovat domů. Jelikož je to docela dlouhá doba, kdy mají volno, tak jsem nevěděla, jestli náš český voják poletí domů, jestli vůbec letí domů nebo jaké má plány. Takže jsme poslali dopis a pozvali jsme ho k nám na Vánoce nebo prostě přijet k nám během svátků, pokud by měl samozřejmě chuť. Nebyla jsem si jistá, jak to druhá strana přijme – jestli nejsme divní, že takhle chceme v podstatě nám cizího člověka domů na svátky apod. O to krásnější bylo překvapení, když jsme se vrátili z NY a čekal na nás dopis od něj. Slovo dalo slovo a v neděli 23. večer nám přijela na pár dní vzácná návštěva. 🙂 Já jsem navařila guláš, smažený řízky, bramborový salát, napekla jsem perníčky a svátky byly v plném proudu. 24. prosince jsme byli pozvaní na večeři k Jessice, takže jsme zabalili řízky, salát a vyrazili jsme všichni oslavit Vánoce spolu.
Byla jsem strašně ráda, že jsem po dlouhé době měla možnost poznat někoho od nás a taky si s někým pokecat česky, zavzpomínat na všechny možný věci z dětství/dospívání a taky si pustit nějakou tu českou pecku v televizi. Taky jsem byla ráda, že Caleb měl možnost poznat někoho z ČR.
Vánoce byly prostě fajn.

24. prosince byl pro nás letos o to krásnějším, když jsem to dopoledne zjistila, že čekáme druhé miminko. Abych pravdu řekla, tak jsem to vůbec nečekala.
Když jsme se rozhodli, že se pokusíme o mimčo poprvé (než se narodil Elijah), tak jsem čekala, že nám to bude kdo ví jak dlouho trvat, protože přece jenom to ne vždy jde hned. Nehledě na to, že s armádou je to občas o to víc složitější, když ti chlapí jsou na různých výcvikách, ve školách a nebo dlouhé hodiny v práci, je pak strašně snadný propásnout to malé okno, které člověk má na početí. K mému obrovskému překvapení jsme ale otěhotněli okamžitě, co se vrátil z mise. Ono si vždycky lidi dělají srandu, že když se chlapi vrací po dlouhých cvičení nebo po misích, že se pak 9 měsíců na to rodí děti o 106. Vždycky se smějeme, že je něco ve vodě. A tím, že se nám to takhle podařilo hned, že nebyly žádné komplikace, když pominu to, že se malý narodil předčasně, tak jsem ani nedoufala, že by se nám to podařilo hned i podruhé.
Věděli jsme, že chceme další miminko brzy, chtěli jsme však počkat, než malému bude rok. Nejenom, že to tělo potřebuje čas vzpamatovat se, ale také bylo pro mě osobně důležité, abych měla opravdu alespoň ten rok jen pro malého a taky jsem chtěla kojit alespoň ten rok. A taky jsem vděčná za to, že jsem malého kojila krásných 15 měsíců.
Caleb si opět ze mě dělal srandu, že jsem určitě těhotná, že u nás to jinak nejde, než hned. Prostě chlap. Já si stála za svým, že ani omylem, že určitě nebudeme mít takové štěstí, aby se zadařilo hned.

Ten chlap měl zase pravdu.

Ten večer, co nám přijela návštěva, jsme stáli v kuchyni a podívali si někdy do jedný nebo dvou rána. Z ničeho nic se mi udělalo nevolno, prostě jsem se necítila dobře, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo něco znamenat. Druhý den jsem si ale vzala test, co kdyby náhodou. Když vyskočila druhá čárka, tak jsem myslela, že špatně vidím. Stejně jako poprvé, když jsem zjistila, že jsem těhotná s malým, tak jsem běžela dolů za Calebem, vrazila mu test do ruky, jestli vidí to, co vidím já. Fakt jsem tomu nevěřila. Hned na to jsem volala mojí kamarádce Jessice a psala Demi. Strašně jsem chtěla zavolat Breck, která je sama těhotná a říct ji, že jsme těhotný ve stejnou dobu, ale přemohla jsem se, protože jsem ji to chtěla říct osobně, jelikož bylo v plánu jet na její baby shower pro malého.

• 

• 

• 

Tyhle fotky vznikly krátce po tom, co jsme se dozvěděli, že z malého bude velký brácha. Strašně jsem to chtěla vykřičet do světa. Nemohla jsem se dočkat, až to budeme moct říct rodičům.
Strašně ráda se na tyhle fotky koukám, protože mi připomínají jeden z nejkrásnějších dnů vůbec.

4 dny na to jsem si volala s našima a ten den mě položil na lopatky, protože jsem se dozvěděla něco, čeho jsem se bála ode dne, kdy jsem odjela do ciziny. Samozřejmě se nebudu pouštět do žádných detailů. Ale prostě přišel moment, kdy jsem si uvědomila o to víc, jak moc je s prominutím na hovno být takhle daleko od rodiny ve chvílích, kdy prostě člověk potřebuje a měl by být doma. Neuvěřitelně mě mrzelo a mrzí, že žijeme tak daleko, že prostě nemůžu sednout do auta a jet domů kdy se mi zachce, že nemůžu sednout na vlak či autobus a být do pár hodin doma, že nemůžu sednout na letadlo a být do hodiny dvou doma. I kdybych byla v UAE, tak je to pořád rychlejší a snazší se dostat domů než odtud. A taky podstatně levnější, protože ty ceny za letenky jsou fakt kolikrát nechutný.

Pár dní na to jsem si šla nechat nabrat krev a potvrdit těhotenství. Všechno vypadalo v pořádku, hodnoty byly dobrý, přeobjednala jsem se k doktorce a odpočítávala dny do další kontroly, protože jsem byla objednaná na ultrazvuk. Pár dní na to jsem skončila na Urgent Care a odnesla jsem si antibiotika, nabrali mi krev znova, abych věděla, jaké mám hodnoty a jestli vše jde tak, jak má. A šlo. hodnoty krásně rostly, všechno bylo v pohodě, kromě menších zdravotních komplikací. Pak mě čekala kontrola u obvodní lékařky, protože jsem se konečně dokopala k tomu zajistit si lékaře tady v GA. To je asi jedna z nejvíc otravných věcí, když se člověk stěhuje. Hledat nové lékaře apod. Opět mi brali krev, jednak chtěli celý krevní obraz, protože jsem měla v podstatě vstupní prohlídku jako nový pacient, ale taky mi brali krev, aby opět zkontrolovaly HCG.
Ještě ten samý den jsem měla výsledky v ruce. Trošku jsem znervózněla, protože HCG nerostlo tak, jak mělo. Respektive celou dobu jsem měla za to, že se to číslo má zdvojnásobit každých x dní nebo 48-72 hodin. Že jo, člověk gůglí, čte všechny možný diskuze, pak šílí, protože podle gůglu umírá a já nevím co. I tak mi to ale nedalo a psala jsem svojí doktorce (ženský) jestli mám být nervózní nebo ne. Odpověděli mi hned, že mám být v klidu, že by byl problém, kdyby ty hodnoty nerostly nebo šly dolů. Tak jsem se uklidnila, ale i tak jsem nebyla úplně ve svý kůži.

Několikrát jsme se bavili s Calebem o tom, jaký to bude mít další mimčo, jakej bude Elijah velkej brácha, plánovali jsme, jak to oznámíme rodině, jestli si to tentokrát necháme pro sebe nebo nenecháme. Ale taky jsme řešili to, že já jsem z toho neměla dobrý pocit. I přes to, že jsem se nesmírně těšila, byla jsem štěstím bez sebe, tak jsem se bála jako čert kříže. Nevím, jestli jsem jenom já ta divná, že po tom, co jsem si už zažila těhotenství i porod a tak nějak jsem věděla, co mě čeká. Jasný, každý těhotenství, porod i mimčo je jiný, ale tak nějak jsem se toho bála asi víc. Víc jsem si uvědomovala, že se něco může s prominutím posrat. Několikrát jsem řekla Calebovi, že mám prostě špatný pocit. Měla jsem několik momentů, kdy jsem se nesmírně těšila na to, co přijde za dalších 9 měsíců a vzápětí měla pocit jako kdybych se neměla radovat. Měla jsem pocit, že tohle prostě nemělo vyjít. Asi si budete myslet, že jsem úplný magor (nebo už si to možná myslíte dávno), ale si nemohla pomoct. Kolikrát si teď říkám, jestli jsem si to “nepřivolala” na sebe. Caleb mě neustále uklidňoval, že všechno dopadne dobře. Ten chlap byl naprosto milionovej.

Jenže já měla pravdu.

Den před tím, než jsme měli jet na ultrazvuk a na mojí první těhotenskou kontrolu jsem potratila.

První, komu jsem volala, byl Caleb. I přes to, že jsem brečela jak malá holka a nemohla skoro ani mluvit, tak se mě snažil uklidnit a být optimistický. Řekla jsem mu, že zavolám mojí doktorce a uvidíme, co mi řeknou. Doktorka mi řekla, ať jedu okamžitě na pohotovost. Takže jsem zavolala Calebovi a on řekl, ať přijedu pro něj do práce a že pojede se mnou. Takže jsem ho vyzvedla a jeli jsme na pohotovost.

Strávili jsme tam několik hodin. Diagnóza “threatened abortion/miscarriage”.

Ještě než mě propustili, tak jsem zavolala Breck. Napsala jsem našim, co se stalo. Zavolala lékařce s tím, že jsem stejně musela tam jet druhý den, aby potrvrdili, že opravdu jsem potratila nebo jsem byla v procesu potratu.

Abych pravdu řekla, nebyla jsem schopná si vůbec představit, co mě čeká. A nejenom mě, ale i Caleba.

Viděla jsem Caleba v hodně situacích, ale takhle zlomenýho jsem ho v životě neviděla. Caleb je věřící a stejně tak věří v to, že je to dítě/život od početí. Samozřejmě tohle je něco, na co má každý svůj názor. Někdo to vidí stejně jako on, někdo to vidí tak, že to není život dokud netluče srdíčko, pro někoho ani tlukot srdce není dostatečný. To nechám ale na Vás, jak to kdo vidíte. 🙂
Já to vidím stejně jako on. I přes to, že jsem byla jen v prvním trimesteru, tak jsem nečekala, jak moc mě to vezme. A upřímně si nedokážu představit, čím si procházejí a prošly ženy, které o miminko přišly podstatně déle nebo těsně před či při porodu nebo i poté.

Ty první dny byly asi nejhorší.

Ten první den vlastně byl šílený. Moc si toho nepamatuju. Neustále jsem brečela. Zeptala jsem se pár kamarádek, co čekat, jak se s tím vypořádat, jestli nemají něco, co by mi poradily. A každá z nich mi dala několik rad, za které já jsem nesmírně vděčná.
Celý den a noc jsme seděli s Calebem, brečeli a povídali si. To si myslím bylo pro nás hodně důležitý. A byť jsem si myslela, že to není možný, že už jsme si prošli tolika věcma, že už to snad ani nejde být si bližší. Tahle ztráta nás opět přiblížila o tolik.

Nevěděla jsem, co chci dělat. Jestli chci dělat, jako že se nic nestalo nebo jestli se svěřit s naší ztrátou světu. Dlouho jsem se o tom bavila i s Calebem a rozhodla jsem se, že bude nejlepší se svěřit světu. Jednak jsem to potřebovala dostat ze sebe ven, abych si ulevila a neužírala se tím sama. Ale také jsem doufala, že moje ztráta pomůže někomu dalšímu. Co si budeme povídat, nejsem první ani poslední ženská na světě, která si tímhle prošla. Já doufám, že už mě to v životě nikdy nepotká, ale tohle je něco tak častého, že je dost možný, že to nebylo naposled. Chtěla jsem tohle sdílet hlavně pro to, že jsem doufala, že jiné ženy, které si tímhle prošly, procházejí nebo projdou, že nejsou samy. Chtěla jsem o tom mluvit, protože se kolikrát o tomhle nemluví. Když jsem se s tím svěřila na svém veřejném FB a IG, tak jsem dostala tolik zpráv, že to nebylo snad ani možný. Některé od lidí, které znám a vůbec jsem netušila, že si něčím takovým prošli. Jasný, není to nic, čím by se někdo chtěl “chlubit”, je to dost soukromá věc a taky okolí má občas zvláštní reakce. Mě třeba několik lidí řeklo, že můžu bejt ráda, že se to stalo v prvním trimesteru než později. Zatímco mají samozřejmě pravdu, tak ale pořád to bolelo a bolí. Pořád je to pro nás obrovská ztráta.

Chtěla bych znovu sdílet můj příspěvěk z FACEBOOKU a přidám k tomu ještě jiný odkaz.

Před pár týdny jsem sdílela tohle:

Jedna věc, kterou bych s Vámi chtěla sdílet je organizace Sufficient Grace Ministries: Perinatal Hospice & Bereavement Support

( http://sufficientgraceministries.org/ )

Dreams of You Shop (Parents)

Je Vás tu mraky maminek, které si prošly ztrátou, nebo znáte někoho, kdo si tím prošel a nebo to jednoho dne budete potřebovat Vy nebo někdo z Vašeho okolí, což doufám, že ne, protože tohle je něco, co bych nepřála nikomu na světě. 
Bohužel tohle je dost častá událost o které se moc nemluví a stejně tak jsem neměla přehled o tom, že nějaká podobná organizace existuje. 
Přemýšlela jsem, jestli tohle chci/budu se světem sdílet, mluvila jsem o tom dost s Calebem a rozhodla jsem se, že ano. Ne kvůli lítosti od druhých, ale především pro to, že doufám, že tohle někomu pomůže.

Minulý rok jsme 24.12. zjistili, že čekáme další miminko o které jsme 3 týdny na to přišli. Člověk, který si tím prošel si asi dokáže představit, jak těžký to pro nás bylo a je. Co mi však nesmírně pomohlo, tak bylo o tom mluvit. Jak s Calebem mezi sebou, tak s rodinou, ale i přáteli. Není to nic příjemného, ale mluvit o tom s lidmi, kteří si tím prošli a byli schopní sdílet jejich zkušenost, jejich příběh, nám neuvěřitelně pomohlo. Přece jenom člověk neví, co ho čeká, hormony s člověkem dělají své a každý má jinou zkušenost. 
Moje kamarádka, které se narodilo “spící miminko” se mnou sdílela tuhle stránku, která slouží rodičům, kteří si procházejí ztrátou, ať už těhotenství (bez ohledu na to, jak daleko), miminka nebo i dítěte. Vyplnila jsem informace, vypsala žádost o balíček a jediné co, tak jsem zaplatila za poštovné, vše ostatní bylo zdarma (mají ale i e-shop). Mají tam i mezinárodní poštovné, pokud nežijete tady v USA.

Dneska mi přišel tenhle balíček a musím říct, že jsem to teda pěkně obrečela. Ale když jsem to viděla, tak jsem se rozhodla, že tohle musím sdílet v naději, že to někomu pomůže tak, jako to pomohlo nám. Nebo pokud znáte někoho, komu by to mohlo pomoci. 
Mají tam spousta informací, FB skupinu, kontakty na doulas (osobně i online) a mnoho dalšího.

• 

• 

Přidávám také:

http://www.ditevsrdci.cz/

http://www.ztratamiminka.cz/?fbclid=IwAR1uRhces-qUWL6MMU2F6OMWg7mz0OMhlSM0xvUQnZX5PD0wgfa3123YwAQ

(pokud máte doporučení i na jiné stránky, tak mi prosím pošlete odkaz a já to sem doplním)

Závěrem k tomuto tématu bych řekla asi následující. Pamatujte, že v tom nejste samy. Každý se s takovými věcmi vypořádáme jinak, někomu pomůže o tom mluvit, někdo se s tím vypořádá sám, někdo s partnerem, někdo si najde něco, co ho přivede na jiné myšlenky, nějaký nový koníček, aktivitu. Občas se zapomíná na chlapy, protože i pro ně je tohle nesmírně těžké. Caleb měl dost trápení s tím, že se sám potřeboval vypořádat s naší ztrátou, ale také mu dělalo problém pochopit nebo představit si, čím jsem si procházela já, protože přece jenom my pociťujeme i tu fyzickou bolest a změny. O to víc to nesl těžce, protože nevěděl, jak mi pomoct, jak zmírnit mojí bolest.
Nám osobně pomohlo se o tom bavit a nechat volný průchod emocím. Musela jsem mu několikrát připomenout, že je naprosto v pořádku nechat průchod emocím a nedržet se zpátky jenom kvůli mě, nebo se snažit být silný pro mě. Prvních pár dní bylo asi nejhorších. Připadala jsem si jako na kolotoči, ale jsem nesmírně vděčná, že Caleb dostal volno v práci a mohl být se mnou doma. Kdo ví, jak to chodí u armády, tak ví, že tohle není úplně běžná praxe, takže o to víc si vážím toho, že Calebův major ho poslal domů se slovy, že rodina je to nejdůležitější a ať se jde o nás postarat.
Asi jako každá ženská jsem přemýšlela a občas přemýšlím nad tím, jestli jsem něco neudělala špatně, jestli to, že jsem dostala antibiotika na UTI mělo vliv na vývoj těhotenství. Přehrávala jsem si v hlavě celý 3 týdny, co jsem věděla, že jsem těhotná, jestli jsem něco nepo… I když jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně, několikrát si připomínala to, že tohle se prostě stává, že je to častější, než si lidi chtějí vůbec představit, že zřejmě muselo být něco špatně a proto se stalo to, co se stalo … Všechno má svůj důvod.

Celý leden stál za starou bačkoru. Po mém potratu jsem byla u lékaře pečená vařená. Neustále kontroly, jestli mám hodnoty zpět na nule, moje UTI, 3x antibiotika. Furt něco. Nemohla jsem se dočkat, až ten měsíc skončí.
Taky ten týden, co byl Caleb doma, když já potratila, tak mu volali z práce, že kdy byl naposled na misi, protože hledali vhodného kandidáta, kterého by mohli poslat do Afghanistánu. Když mi to Caleb řekl, tak jsem myslela, že to nerozdejcham. Hormony tou dobou se mnou dělaly divy. Jeho major mu řekl, že ať se nebojí, že to nějak vymyslí a najdou někoho jinýho. Takže jsem se zase uklidnila, když dva týdny na to přišla další pecka.
Caleb pracoval v garáži na našem jídelním stole. Konečně jsme se rozhoupali k tomu začít, protože nás přijede navštívit hodně lidí tento a příští měsíc, takže jsme věděli, že stůl bude potřeba. Byla jsem s malým nahoře s tím, že ho půjdu vykoupat. Tak jsem šla dolů za Calebem, jestli se chce přidat. Otevřela jsem dveře a on na telefonu. Slyším jenom “Yes, Sir”.. “Roger, Sir”. Ani nevím proč, ale hned jsem věděla, že tohle nebude dobrej telefonát. Caleb položil telefon a já se na něj podívala. Jeho výraz mluvil za vše. Ptám se, kdo to byl. Tak mi řekl, že to byl jeho major. Tak jsem se ptala, co chtěl. Povídá.. No víš jak volal ohledně toho, že hledají kapitána? Hned jsem věděla o čem mluvím. Říkám oni chtějí tebe, že jo. A on se na mě podíval a řekl, že jo. Tak jsem se zeptala, kdy. On, že do konce měsíce by odjížděl. Krve by se mě nedořezali. Tak jsem se otočila na patě a šla do kuchyně. Okamžitě jsem začala brečet. A tou dobou jsem vlastně ani nevěděla, na jak dlouho nebo kdy by měl jet. Hned přišel do kuchyně za mnou, tak jsem se ho zeptala, kdy. Odpověď byla do konce měsíce (aka 2-3 týdny). Následovala moje otázka “Na jak dlouho?” Nenechala jsem ho ani odpověď a ptám se, jestli na 9 měsíců? Tak mi řekl, že ne. Naivně jsem doufala, že teda řekne méně. Než stihl cokoliv říct, říkám .. “Na rok?”. A on sklopil hlavu, že jo. Takže jsem strávila zbytek večera v slzách. Pak mi teda vysvětlil o čem se bavili s jeho majorem, řekl mi, že jeho major chce, aby šel za velitelem a že udělají vše pro to, aby ho nikam neposlali. Takže jeho major a velitel (battalion commander – BC) s ním druhý den ráno měli sezení, jeho BC pak šel za Brigade commander (velitel nad BC) a shodli se na tom, že teda Caleb není vhodný kandidát, protože by mu to zničilo kariéru a také pro to, že měl chyby v jeho “profilu” a chyběla mu tam dopsaná mise, protože on byl na dvou misích během 3 let. Po pár dnech jsme se dozvěděli, že nakonec ho nikam nepošlou, což byla obrovská úleva.
Ani ne týden na to (na Valentýna) přišel s tím, že má špatnou zprávu. Málem se mi zastavilo srdce, když mi to řekl, tak říkám copa je to tentokrát? Tak mi řekl, že ho chtějí poslat na dva měsíce do Fort Polk, LA. Tak říkam, tak to není zas tak špatný. 100x lepší než Afghánistán.
Následovala 100x změna plánu. Nejdřív to bylo, že se pojede na 2 měsíce, pak zase že ne, že pojede jenom na měsíc, pak se řešilo, že ho nepošlou, respektive nechtějí poslat, ale nemají za něj náhradu, pak řekli, že potřebují NCO a ne kapitána, takže do poslední chvíle se nevědělo, jestli někam jede nebo ne. Moje tchýně koupila letenku s tím, že za náma přiletí a pomůže mi s malým a bude mi dělat společnost, za což jsem byla nesmírně vděčná. Ve finále Caleb přišel s tím, že teda nejede nikam, ale že místo toho ho čeká výcvik se svou jednotkou a bude pryč 2 týdny s tím, že bude moct přijít po týdnu domů vyspat se a pak půjdou zase zpět. Tak 2 týdny jsou lepší než 2 měsíce a než rok v Afg. Pár dní před začátkem výcviku přišel s tím, že ho chtěli poslat v květnu na měsíc na cvičení, pak zase že ne, pak že jo, pak zase ne. A o tom mi vlastně neřekl dokud mu major nepotrvrdil, že fakt nikam nepojede. Takže teď je už 5 dní pryč a v pátek teda snad přijde na noc domů a pak uvidíme, jak dlouho je budou držet v lese. Několikrát jsem kolem nich projela, když jsem jela do Savannah. Jedna trasa, která vede do Savannah je trasa lesem, kde jsou všude prostory, kde jezdí s tankama, kam jezdí střílet apod. Teď jsou všude cedule, jak si máme dávat pozor, že nemáme šanci proti tanku apod. 😀

No a to bych nebyla já, abych neměla něco extra, vtipně dva dny před tím, než Caleb odjížděl, jsem si něco udělala se zádama a skončila na pohotovosti. Jela jsem mu odvézt oběd do práce s tím, že jsem se zastavila na pumpě koupit mu pití a žvejky dalšímu českému vojákovi, který je momentálně v RS. No, dovnitř jsem došla v pohodě, ven už ne. Ruplo mi v zádech a nemohla jsem se hnout. Měla jsem co dělat, abych malého dostala do auta. Takovou bolest jsem v životě nezažila. Caleb pro mě musel jet a odvézt mě do nemocnice a moje sousedka, taková babička našeho sousedství, okamžitě sedla do auta a jela do nemocnice za mnou a pomohla mi s malým. Vtipně nemám nic zvedat, což s malým dítětem nejde, že jo, takže dělám, co můžu. V podstatě jsem si tím, že furt tahám malého, zvedám ho špatně a dávám zádům zabrat jsem to dopracovala k doporučení na rehabilitace. 🙂 Naštěstí ale přijede tchýně, takže budu mít pomoc.

Aby toho nebylo málo, tak jsem od začátku roku měla nějakou krizi. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat. Přemýšlela jsem nad tím, že bych šla zpět do školy, pak zase, že bych šla do práce, pak jsem ale nechtěla malého dávat do školky, pak zase že jo a nebo, že bych nechala Rose malého hlídat. No byla jsem jak počasí. Byla jsem fakt ztracená a nevěděla jsem, co vlastně chci a co nechci. No … A můžu říct, že jsem se konečně vzpamatovala a přihlásila se zpět do školy na dvouletý obor s tím, že to je můj první krok a pak si dodělám bakaláře. Takže na další 4 roky mám vystaráno. 🙂 Nemůžu se dočkat. V pondělí začínám spring semester. Mám zapsané jenom 4 předměty, protože jsem se přihlásila pozdě a většinu jiných předmětů jsem propásla. Buď začaly těsně před tím, než mi přišlo přijetí nebo už byly plný. Takže jsem na sebe zvědavá. 🙂

Vy, co sledujete můj FB, tak jste si všimli, že jsme dokončili i náš jídelní stůl. Jsem fakt nesmírně spokojená a vděčná za to, jak moc šikovného chlapa jsem si vzala. Myslím, že to byla další věc, co nám pomohla v tom našem těžkém období. Měli jsme možnost být produktivní a nějak zabavit naše myšlenky.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

FINÁLNÍ PRODUKT

• 

Teď ještě objednat židle. Prozatím máme u stolu lavici, kterou také vyrobil Caleb. 🙂

Jinak se snažím být co nejvíc aktivní, chodit s malým ven, na hřiště, co nejvíc mezi děti. S holkama se každý týden scházíme na Wine Wednesday, takže my si s holkama dáme večeři a sklenku, zatímco naše děti si společně hrají. Když se to sejde a je nás víc, co má drahé polovičky na výcviku nebo mimo GA, tak chodíme k sobě navzájem na večeři, snídani. Zrovna v pondělí ráno jsem tu měla sousedku, která přišla na lívance. Prostě si navzájem pomáháme a děláme si společnost. Jedna z mých sousedek se mnou jela v únoru do Atlanty, že si vyzvednu pas, vtipně bylo zavřeno i přes to, že jsem tam byla tak, jak mají mít otevřeno, nikde žádná zpráva o tom, že bude pán mimo, takže jsem strávila 9 hodin v autě zbytečně, ale s Whitney jsme alespoň zašly na oběd do Dunwoody, kde jsem bydlela, když jsem byla Au Pair. Kdyby býval byl víkend a ne brzo odpoledne ve středu, tak jsem jela za mojí Host Family, protože jsem je už nějaký ten pátek neviděla. 🙁 Takže mě teď čeká další výlet do Atlanty, naštěstí moje tchýně mi bude dělat společnost.

Tady je pár fotek z posledních 3 měsíců.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Elijah měl taky konečně první stříhání vlásků!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

No a to je asi tak nějak všechno. 🙂

Přeji krásný zbytek týdne. Dávejte na sebe pozor! 🙂