V první řadě bych se chtěla omluvit, že jsem pokračování článku nenapsala, jak jsem slíbila. Přiznám se, že jsem v uplynulém týdnu neměla náladu na blog ani sociální sítě, takže jsem si dala menší pauzu a myslím, že i v nastávajících dnech v tom budu pokračovat.
Přemýšlím, že o tom MOŽNÁ napíšu článek, protože jsou věci, o kterých se nemluví a možná by i mělo. Zatím si nejsem jistá, jestli se mi chce o tom napsat, přece jenom je to dost bolestivá a soukromá věc, na druhou stranu vím, že by to mohlo někomu pomoci a tím pádem by to asi za to stálo. Uvidíme..
Teď zpátky k článku.
THANKSGIVING
Ptala jsem se Caleba, jak si představuje letošní Thanksgiving, Ptala jsem se ho, co bude s jídlem, jakou má představu, jestli chce dělat krocana nebo nechce, jestli půjdeme všichni k sousedům nebo ne.
Caleb je typ člověka, co prostě všechno nechává na poslední chvíli. Vše, co se týká jeho. Pokud je to něco, co se týká práce, tak to má hotovo hned, ale jakmile jde o cokoliv jiného nebo dokonce o něj samotného, tak na všechno má čas. Já do něj můžu hučet od rána do večera, aby konečně udělal X nebo Y a on stejně na všechno má čas a ve finále pak čumí jako péro z gauče. Stejně jako tomu bylo na Thanskgiving.
Když tu byli naši, tak jsem každé ráno vzala malého a odnesla jsem jim ho do pokoje. Krátce po stěhování jsme ho přesunuli do jeho pokoje, protože už mu byl skoro rok a tím, že taky my chodíme spát pozdě, tak jsme nechtěli malého rušit, když byl ještě u nás v ložnici. Když tu byli naši, tak jsem si ho vzala zpět do ložnice, protože jsem nechtěla, aby nikoho nevzbudil. Tou dobou se ještě tak dvakrát za noc probudil na kojení. Mě vzbudí jeho sebemenší pípnutí, takže jakmile se probudil, tak jsem byla vzhůru taky a než se stačil ozvat, tak jsem ho už měla u sebe. Ráno jsem ho pak vzala k našim a šla zase spát. Většinou jsem přišla dolů a buď už měli po snídani nebo teprve snídali. Ve čtvrtek ráno Caleb někam zmizel. Já se ho furt ptala na to, co bude k jídlu a on furt nic. Takže jsem mu volala, kde je a on, že šel nakoupit věci na večeři. Ve čtvrtek ráno.
Půl hodiny na to přišel domů s věcmi na večeři a asi 5ti kilovým krocanem. ZMRZLÝM KROCANEM. Normálně si tady lidi koupí krocana pár dní dopředu, pak ho nechají roztát a ve čtvrtek ráno začnou připravovat věci na večeři. Někteří si krocany objednávají. Normální lidi to tak dělají, ale tak Caleb není v tomhle normální. Když byl na pokladně a platil, tak mu prý paní prodavačka říkala: “To nemáte v plánu vařit dneska, že ne?” Caleb se na ní prej podíval, jako že copa by ne? Až pak mu teprve došlo, že to fakt nevychytal. A teď se prosím zasmějte. Sedl do auta, zapnul vyhřívání sedačky, dal na to krocana, zatopil v autě na max, větráky na plný koule, aby hezky foukaly ten horký vzduch na toho zmrzlýho krocana. Přišel domů a zase zmizel. Napustil vanu a do ní naložil krocana na minimálně dvě hodiny a pak na další dvě dal krocana do mikrovlnky. 😀 Což my máme velkou mikrovlnku, ale teda ten krocan se tam skoro nevešel. Pak teda už přišla na řadu trouba. Tam krocan odpočíval dalších 6 hodin.
Mezitím, co jsme čekali, tak jsme sjeli do Walmartu. A BOŽE TO BYL BLBEJ NÁPAD. Jeli jsme před tím, než vypukl ten blázinec. Vždycky lidi chodí ve čtvrtek večer na nákupy a pak v pátek na Black Friday. Caleb mi volá, že potřebuje teploměr, aby zjistil, jestli Krocan jako je dobrej a připraven k večeři. Když jsem hledala ten teploměr, tak mě zastavila paní, co ve Walmartu pracuje a řekla mi, že všechny už dááááávno vyprodali. 😀
Každopádně Walmart byl jeden velkej chaos. Všude pásky, kam se smělo, nesmělo, některý regály úplně blokovaný, lidí jako ….. Uprostřed uličky vždycky byly mraky krabic, některé byly zabalené balícím papírem, takže člověk nevěděl, co bylo pod tím, některé bylo vidět, že to byly rúzné spotřebiče, televize. My tam byli kolem 5 a v 6 večer to mělo vypuknout. Takže jsme rychle nakoupili a vypálili ven. Vůbec si nedokážu představit, jak to tam vypadalo a co se dělo, vždycky mi stačí ty videa na FB a ve zprávách, jak se lidi perou.
Místo jídla ve 4-5 jsme jedli v 9 večer, ale měl to výborný. 😀
Druhý den jsme se rozhodli vyrazit do Saint Augustine na Floridě. Většinou na výlety jezdíme bez Caleba, protože ten chodí přes týden do práce, že jo, takže bylo fajn, že mohl konečně jet takhle s náma.
Saint Augustine, Florida
V první řadě musím říct, že pokud se budete chystat na Floridu nebo někam poblíž, určitě si udělejte výlet do Saint Augustine. Od nás je to cca 2.5 hodinky, takže to není daleko. Jeli jsme jenom na den a určitě se plánujeme tam vrátit a podívat se víc po městě. Fakt se nám tam všem neuvěřitelně líbilo.
Plán byl jet si hrát na turisty a večer se zastavit v outletech, než pojedeme domů.
Bylo teda peklo zaparkovat, ve finále to dopadlo tak, že nás Caleb vyhodil kousek od Castillo de San Marcos a jel hledat parkování. Zaparkoval někde dál a odtamtud jezdili autobusy (zadarmo) zpět do centra. Nevím, jestli to tam je takhle běžně, nebo jestli to bylo takhle, protože tam měli nějaké akce.
Castillo de San Marcos teda byla naše první zastávka. Dovnitř jsme teda nešli. Prošli jsme se kolem. Zas tak tolik času nebylo. Možná třeba příště udělat si prohlídku a mít to jako zajímavost.
Saint Augustine je jedno z nejstarších měst (rok 1565) v USA obývané Evropany. Také se mu říká “Nejstarší město národa”.
Když jsem koukala na fotky, tak jsem si říkala, jak to tam vypadá pěkně, ale teda když jsme tam přijeli, tak jsem fakt čuměla. Neuvěřitelně krásný město!
Hezky jsme si to tam prošli, byla tam ulice, kde bylo mraky restaurací a různých obchodů. My jsme hledali místo, kde bychom se mohli najíst bez toho, aniž bychom nemuseli čekat skoro hodinu. Ve finále jsme zalezli do místního grilu. Takže pokud se tam někde objevíte a budete chtít někam na jídlo, tak určitě nechodit do Barefoot Bill’s Island Grill. Jako na pivo dobrý, o tom žádná, měli tam i Plzeň, ale jídlo? Tam fakt ne. Nečekala jsem královský chod, ale to, co jsme dostali za ty peníze na stůl byl fakt šok. Takže pivo jo, jídlo ne. Mrzí mě, že jsme radši nečekali na místo v restauraci. Tak třeba příště.
Prošli jsme trošku městem a šli se podívat na Flagler College a můžeme být rádi, že jsme se tam šli podívat, protože chvíli poté, co jsme tam došli začalo pršet, takže jsme se tam schovali a čekali, až to přestane. V momentě, kdy přestal ten slejvák, tak jsme s Calebeme zaběhli do obchodu koupit ponča. A vtipně měli přesně 5 posledních! 😀 Takže jsme je vzali a ještě k tomu deštník. A vydali jsme se zpět na cestu. V momentě, kdy jsme došli na zastávku autobusu, tak začal slejvák jako blázen. Takže jsme to opět měli jen tak tak. Odjeli jsme zpět k autu a odtud vyrazili na nákupy.
Po dlouhé době jsem měla možnost oslavit svoje narozeniny s celou svojí rodinou, což bylo fajn. Pro někoho možná maličkost, ale člověk si takových věcí začne vážit, když je daleko. Dřív jsem byla otrávená z rodinných oslav a teď bych dala cokoliv, abych u ničeho nechyběla. Caleb byl ten den v práci dlouho a i přes to, že přišel domů skoro dlouho a všude bylo už zavřeno, tak přišel domů s kytkou a dortem, což mě strašně mile překvapilo, že místo toho, aby jel po práci domů, tak jezdil po městě a kupoval dort a kytku. 😀
Malá ELLIE mi říká “PIKEJLA”
Do toho ještě přijela Jessica a přivezla mi dárečky od nich!
Náš poslední výlet před odjezdem našich byl Saint Simons Island. A že to stálo za to.
SAINT SIMONS
O tomhle místě už jsem taky na blogu psala. Od nás je to něco málo přes hodinku. A je to tam fakt nádherný. Obzvlášť během západu slunce, to nemá chybu. Bylo docela chladno a foukal studený vítr, ale bylo tam jinak fakt krásně. Šli jsme se podívat na molo, odkud jsme sledovali delfíny. Už jednou jsme tam s Calebem zahlídli delfína, ale byl dost daleko, teď tam byli 3 a z toho jeden přímo před námi na mole. A kdo mě zná, tak ví, že já delfíny naprosto miluju. Takže jsem dost dlouho stála na mole a koukala na delfíny. Taková pohoda a klid.
Prošli jsme se po pláži, podívali se po okolí a zašli do pekárny/cukrárny, která je tam kousek od mola. Určitě se tam zastavte, pokud někdy budete mít cestu do GA nebo sem přímo do Savannah a okolí. Fakt je to tam nádherný.
Kdykoliv jsou tu naši na návštěvě, tak mě moje šikovná maminka naučí něco nového. Já nevím jak vy, ale já jsem naprosto levá, co se vaření a pečení týče. Baví mě vařit, víc mě teda baví péct, ale prostě nejsem na tohle talent od přírody. Potřebuji jasně dané instrukce, přesně kolik čeho kam dát a potřebuji vidět, jak se co dělá. Takže vždycky, když je tu mamina, tak od ní odkoukám něco nového. Teď mi ukázala, jak ona dělá perníčky, ukázala mi, jak dělá estónský kringel, což vzhledem k tomu, že chutná jako trdelník, tak moje sousedka se mohla zbláznit, jakou měla radost, že jim ho moje mami upekla. Moje sousedka a kamarádka Jessica žila s manželem dost dlouho v Evropě, kde on byl odvelen armádou. Jejich nejoblíbenější země je Česká republika, miluje Prahu a oba milují Plzeň (pivo).
Tady je recept, kdyby náhodou někdo měl chuť: http://www.mamincinyrecepty.cz/mazance-zaviny-buchty/estonsky-kringel?fbclid=IwAR2AokAJ0Hp-SuSty_1c_bZJ8gwyOb84N2RYxaDOv88hNS6PQQs8QmV8GHQ
No a samozřejmě nic netrvá věčně a tak stejně jak rychle přišlo vítání se, tak přišlo loučení se.
Troufám si říci, že tentokrát jsem to snášela podstatně lépe než posledně. Když tu byli poprvé od malého narození, tak jsem to nesla fakt těžce. Ne, že teď by to bylo snažší, ale tenkrát se mnou ještě cloumaly hormony po porodu a o to hůř jsem to snášela. To jsem vlastně řvala i pár dní před tím, než odjížděli i pak v den odjezdu jsem byla z toho celá špatná. Teď jsem naopak byla v klidu. Vůbec mi to nějak nedocházelo. Říkala jsem si, jaká budu hrdinka, jak nebudu brečet. No samozřejmě mi to moc dlouho nevydrželo. Samozřejmě jsem na letišti řvala jak blázen, naši mě s bráchou vyprovodili k výtahu, takže my s malým nastoupili a jeli domů. Vtipně jsem si po cestě domů zapla rádio a vtipně hráli snad každej doják, kterej existuje. Takže jsme byli v zácpě a já řvala za volantem jak ocas. Lidi kolem mě si museli myslet, že nejsem normální.
Loučení je na prd. Nikdy to nebylo a není jednoduchý, je to součástí toho, že prostě žiju daleko. Už jsem to zmínila kdysi dávno, ale od doby, co prostě je na světě malej tyhle věci snáším hůř.
Teď se ale můžeme těšit na další shledání. Doufáme, že se nám letos podaří jet do ČR, konečně mám vyřízený pas, který si musím vyzvednout v Atlantě, ještě teda musíme vyřídit pas malému (americký). Přemýšlím, že bych chtěla vyřešit žádost o český rodný list, abych pak v ČR mohla žádat malému o pas. Tak uvidíme. Ale opravdu doufám, že se nám podaří jet do ČR. Caleb tam nikdy nebyl a já už tam také víc jak 3 roky nebyla.
A to je pro dnešek vše. 🙂
Míšo nádherné a krásné povídání. Viděli jste toho opravdu hodně, fotky jsou nádherné. Moc Vám přeji,abyste se do Čech letos podívala a Calebovi tak mohla ukázat Čechy. Mějte se krásně a těším se na další Vaše příspěvky.
Vždycky se na články od tebe těším, jediný blog, u kterého jsem po všech těch letech zůstala 😉