Přežili jsme!

Tak to zkouším znova. Kdo četl můj příspěvek na mé facebookové stránce, tak ví, že jsem již článek měla rozepsaný a po skoro dvou hodinách strávených psaním článku se mi smazal. Tak znova.

(Ještě taková malá poznámka. Vím, že hodně z Vás by brečelo nad tím -ovo, ale to je pro nás v Plzni a okolí normální. A taky vím, že určitě nějakou tu gramatickou chybičku najdete. Já doufám, že to tak prasácky napsaný nebude, snažím se chyby nedělat, ale kolikrát mi to ujede. Takže se předem omlouvám. Blog a FB je jediný, kdy fakt jsem nucená psát česky.)

V půlce minulého měsíce Caleb konečně dokončil školu, kvůli které jsme se stěhovali do Fort Benning. Strašně jsem se těšila na jeho slavnostní ukončení a to hned z několika důvodů. Jakožto jeho žena jsem na něj nesmírně pyšná a samozřejmě mi dělá radost sledovat jeho kariérní úspěchy. Naprosto miluji chodit na takové “akce”, ať už jsou to ruzné graduation, plesy a kdo ví co ještě. Další věc byla ta, že miluji, když si Caleb oblékne jejich slavnostní uniformu. Neznám ženskou, které by se chlap v uniformě nelíbil (a je jedno, jaká je to uniforma) abych pravdu řekla. No a taky jsem se těšila na to, že já budu mít důvod udělat ze sebe člověka, respektive se oblíct pro takovou příležitost. Většinu dní nosím legíny, Calebovo trička, vlasy mám v drdolu a hotovo. Nepamatuji si, kdy jsme naposled byli někde, kdy jsme se museli obléct trošku “slavnostněji”. Takže to byla příjemná a vítaná změna.

Bylo to ale vůbec poprvé, kdy jsme šli s malým na podobnou akci. Malý je zlatý dítě, neustále je vysmátý, spokojený a to musí být jóóó něco, aby zabrečel. A ne, neříkám to pro to, že je to moje dítě a to znamená, že je nejlepší, nejhodnější a já nevím, co všechno. Ne. Z nějakého záhadného důvodu nám bylo dopřáno zlatý dítě. Buď mu to vydrží, ale jeho – do budoucna – sourozenec/sourozenci budou na zabití a nebo to přijde za pár týdnů, měsíců či let. Naši mi neustále říkali, že mi to Bůh oplatí na dětech. Takže buď se někdo nad námi smiloval a nebo si s námi hraje MATKA PŘÍRODA. Možná je to jenom trik. Možná je to jenom hra, kdy my si řekneme, jak je malý zlatý dítě a jak teda jako jo dobrý, klidně jich můžeme mít víc. A pak přijde druhý a bude to hotový ďábel. Možná. To dřív či později poznáme.
Taky maminky určitě znají to, kdy řeknete, že máte pohodové, spokojené dítě a pak šup před lidma scény, brek a kdo ví co ještě? Něčeho podobného jsem se bála. Naštěstí na to ale nedošlo. Malého jsem nakojila před odjezdem z baráku (což vypravit se bylo taky něco), takže jsem si říkala, že by to mohlo být v pohodě. Když jsme pak čekali na začátek, tak se malej začal kroutit jako žížala, nechtěl sedět, tak mi bylo jasný, že je prostě unavenej a brzo vytuhne. On se vždycky tak nějak zvláštně kroutí a vydává takový vtipný zvuky a pak najednou nic, podívate se dolů a dítě v kómatu v náručí. Celou tu ceremonii prospal.

 

 

Kdo se stěhoval, tak ví, že to není vůbec žádná sranda a pokud jste ve vztah/manželství, tak víte, že to je dost dobrá zkouška Vašeho vztahu. Stěhovala jsem se s Calebem 2x a musím říct, že nevím, jak je možný, že jsme se ještě nezabili nebo minimálně nerozvedli. Obzvlášť po tomhle stěhování.

Hodně z Vás si všimlo toho, že jsme měli v jednu chvíli 4 chlupáče. Jak jsme přišli k těm, kteří byli extra?

Calebovo spolužák pár dní před graduation hledal nějakou dobrou duši, která by se mu postarala o jeho dva chlupáče, protože on měl letět do jiného státu za jeho manželkou a synem s tím, že budou hledat nové bydlení. Jelikož se nikdo neozval, tak se nabídl Caleb. Respektive se zeptal, jestli našel někoho, kdo by mu je pohlídal a protože ne, tak se nabídl, že se o ně postaráme a že to se mnou probere. Přišel s tím domů asi den dva před tím, než měli to slavnostní ukončení, které bylo ve středu s tím, že v sobotu nebo neděli bychom si je měli vzít a on si je pak vyzvedne u nás doma za týden. Jediný háček byl v tom, že bychom se museli s nima stěhovat. Abych pravdu řekla, neměla jsem z toho ani trošku radost. A to z toho důvodu, že jsme měli v plánu ten víkend jet k nám do nového domu. Plánovali jsme odvézt Calebovo auto a pak se vrátit do Fort Benning s tím, že já odřídím svoje auto a on odřídí stěhovák.. A hlavně jsme ani nevěděli, že Kirby nebude moc nadšený z nových návštěvníků. Jenže z víkendu najednou byl čtvrtek, při cestě na grilovačku po jejich graduation mi Caleb řekl, že jeho spolužák přiveze jeho dva psy ve čtvrtek ráno. A jak řekl, tak se stalo. Ve čtvrtek ráno je přivezl a to teprve začala pořádná sranda.

Věděli jsme, že stěhování bude tak jako tak náročný a to hlavně z toho důvodu, že jsme se stěhovali kompletně sami. Lidi, kteří by nám pomohli už byli dávno pryč nebo chodili do školy/do práce. Calebovo táta nám slíbil, že za náma přijede a pomůže nám se stěhováním. Jako jediný neviděl malého osobně, protože když tu byla Calebovo mami, tak on musel do práce, nehledě na to, že letenky z Hawaii k nám stojí pořádnou pecku. Když za náma letěli naposledy, tak je to stálo něco málo přes 3 tisíce dolarů. Dost dlouhou dobu jsme počítali s tím, že přiletí tak, aby nám pomohl vystěhovat barák, nanosit věci do stěhováku a pak odřídit buď Calebovo auto nebo stěhovák. Jenže asi 2-3 týdny před naším stěhováním si vymyslel, že přiletí v jiný datum a my samozřejmě nemohli čekat na to, až přiletí.

No a teď jsme k tomu měli dva návštěvníky. A musím říct, že to bylo peklo. Alespoň teda ze začátku. Kirbymu ruplo v kouli. Byl s nima v pohodě a pak najednou boom a nebyli v pohodě. Takže jsme je první dny museli držet od sebe. Když jsme přišli na to, co byl spouštěč, tak jsme je mohli mít pohromadě. Ale první dny byly za trest. A samozřejmě to bylo v době, kdy jsme se snažili vystěhovat barák, uklidit ho na inspekci a vyrazit směr Savannah.

Odjíždět z našeho domu, kam jsme poprvé přivedli malého, bylo “bittersweet”. Na jednu stranu jsem se neuvěřitelně těšila na to, že budeme v našem a že budu moci začít vybavit barák podle mých představ, dekorace a já nevím, co všechno a na druhou stranu bylo těžký odjez z domu, kam jsme přivedli malého. Celou dobu jsem byla v pohodě. Celý ten víkend jsme byli v jednom kole, nezastavili jsme se, takže jsem neměla vůbec čas přemýšlet nad tím, že se zase stěhujeme, že zase opouštíme domov, že se zase budu loučit s přáteli. V sobotu pro mě holky uspořádály rozlučku a mě vůbec nedocházelo, co se vlastně děje. Přišlo mi to jako kdykoliv jindy, kdy se všichni sejdeme.

V pondělí odpoledne jsme vyrazili na cestu. A ve chvíli, kdy jsem naposledy projížděla naším sídlištěm, tak jsem bulela jako blázen. Zastavili jsme se u mojí kamarádky Danie, kde jsme nechávali Calebovo auto (jeho spolužák ho měl vzít zpět do Fort Benning když si vyzvedával chlupáče). Hned, co jsem ji viděla, tak jsem spustila znovu. Tak mě objala a nechala mě vybrečet se jí na rameni.

Pak už bylo na čase zamávat a vyrazit na cestu.

 

KONEČNĚ DOMA. 

Po celém víkendu a 5ti hodinách na cestách jsem se neuvěřitelně těšila až budeme doma. Jenže mě ta radost hodně rychle přešla. Za prvé ve chvíli, kdy jsem do baráku přinesla misky a dala psům žrádlo, tak se na zemi objevilo asi milión mravenců. A jako by to nestačilo, tak jsme byli bez VODY. Poté, co jsme podepsali smlouvu a barák byl náš, tak jsme museli přepsat vodu a elektriku na nás, což jsme udělali. Caleb vše zařídil, alespoň jsme si to mysleli. Vtipně ale mu poslali e-mail s tím, že má zaplatit nějaký poplatek a poté zapnou vodu. Jenže Caleb e-maily nečte, nebo si nevšimne těch, kterých by měl, protože má ve schránce asi 10,000 nepřečtených e-mailů. A to nepřeháním. Takže jsme byli bez vody. Naštěstí druhý den ráno se vše vyřešilo a my se mohli v klidu osprchovat a nebýt za čuňata.

Tak nějak jsem doufala, že bude klid, protože když jsme se stěhovali (a pár dní před tím) jsme se nemohli vystát, 23 z 24 hodin jsme se fakt nesnesli. Caleb je kliďas, ale když mu dojde trpělivost, tak je z něj pěknej nerváček a já jsem hysterka. On je zvyklej, že si vše udělá sám a neumí si říct o pomoc, respektive si o ní říct nechce, protože to přece všechno zvládne sám a hlavně je zvyklý si dělat vše sám, ale když už teda si o ní řekne, tak má určitou představu, jak to má vypadat a pak je vzteklej, že to tak není. Taky občas zapomene, že já nejsem jeho voják a že já pro něj nepracuju (vtipně to je jeho oblíbená věta, protože vždycky říká on mě, že pro mě nepracuje). Moje kamarádka (a zároveň sousedka) nám přinesla krabice a povídá mu, hlavně nezapomeň, že já nejsem chlap a už vůbec voják. No dopadlo to tak, že jsem si vyslechla, že nejsem schopná s ním snést blbou skříň z patra (taky zapomněl na to, že já mám podstatně menší ruce jak on), že jsem nic nenanosila do stěhováku apod. Ale to, že kdybych já nebyla doma a nebalila krabice, který pak nosil do stěhováku, tak by neměl co kam nosit, že kdyby nebylo toho, že já jsem uklidila sama celý barák, lezla po 4 jako debil zatímco on byl v garáži a stěhoval. Taky z nějakého záhadného důvodu zapomněl na to, jak jsme po sobě štěkali, když jsme nosili těžký nábytek, což nechápu jak.. To jsem ale nevěděla, co přijde, až budeme nosit věci do nového baráku.

Chtěl, abych mu pomohla nanosit malého nábytek do patra a aby toho nebylo málo, tak si myslel, že zvádnu vynést do patra sušičku s pračkou. Se asi zbláznil ten chlap. Naštěstí nám ale zachránil manželství stavby-vedoucí, protože nás viděl, jak se snažíme odnést pračku se sušičkou do baráku, taky viděl určitě můj kyselý xicht, takže zastavil a zeptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. Za což já jsem do teď vděčná, protože při stěhování nábytku malého jsme odřeli zeď, což jsem skoro obrečela, naštěstí ale máme barvu v garáži, co nám tu nechali, kdyby náhodou (asi ví proč), takže musíme přemalovat to, co jsme otřískali. Vtipně se pár dní na to tady zastavil Mike, který postavil všechny tyhle baráky a povídá, že jako jestli budeme mít s něčím problém, že nám sem pošle lidi, všechno opraví, kdyby náhodou cokoliv a že samozřejmě za to platit nebudeme, ale pak se na mě podíval a povídá, že jestli prorazím zeď hlavou mého muže, tak že nám to taky přijde opravit, ale že to nám teda naúčtuje. 😀 No neuvěřitelně jsme se s prominutím sra… štvali. Kolikrát já na něj řvala, že na to se.. a že se příště stěhuje sám.

Teď už je ale klid a akorát se tomu všemu smějeme.

Od tý doby jsme se ale nestavili. Nejdřív tu byl Calebovo táta, což taky byl zážitek sám o sobě. Snažíme se pomalu, ale jistě zabydlet, Caleb se vrátil do práce a teď je prostě celý dny v trapu.

První, co jsme měli v rámci možností hotovo byla kuchyň. Akorát jsme teda čekali na židle, které dorazily pár dní po našem stěhování. Caleb plánuje vyrobit náš jídelní stůl ve stylu farmhouse, takže já teď hledám koberec pod stůl, který by se mi líbil v kuchyni a židle.

Obývák máme prozatím starou sedačku a televizi, kterou si dáme do ložnice. Před pár dny jsem konečně koupila novou sedačku, ze který mám neuvěřitelnou radost. Objednala jsem koberec, nechala si vyrobit “plakáty” z fotek, které si nechám zarámovat a pomalu a jistě začínám vymýšlet dekorace aj.

No máme co dělat.

Taky jsme začali pracovat na malého pokoji. Opět, máme hodně práce před sebou, ale konečně jsme se do toho pustili.

Místo jídelny jsme se rozhodli udělat hernu pro malého, takže má vlastní prostor pro hračky dole v přízemí, za což jsem nesmírně ráda.

Opět na všem se pracuje.

V týdnu mi kromě koberců a sedačky má přijít také nová postel. NEMŮŽU SE DOČKAT!

 

Původně jsem chtěla mít tenhle článek hotový už minulý víkend, ale ve finále jsem každý večer (pokud jsem zrovna nepadala do postele na držku) googlila, trávila hodiny ve vaně a hledala na Pinterestu nějaký tipy na dekorace a vybavení. Mám štěstí, že Caleb je neuvěřitelně šikovný člověk, strašně rád kreslí, tvoří a hlavně rád pracuje s dřevem. Takže dneska jsme celý den strávili v garáži a pracuje na lavičce, která půjde do předsíně. Našla jsem v Hobby Lobby nádherný obraz (alespoň dle mého názoru, je jasný, že to nebude každého styl) a věšák. Všechno to půjde do předsíně. Taky bych chtěla nakoupit nějaký kytky do baráku. Pokud máte nějaký tip na něco, co vydrží (přežije), tak sem s tím. Protože mě vždycky všechno chcípne.

 

No jsem na nás zvědavá.

 

Včera jsem byla na návštěvě u sousedky a poznala ještě jednu naši sousedku. Musím řici, že máme naprosto, ale naprosto úžasný sousedy. Jeden z našich sousedů nám sekal zahradu, takže když jsme přijeli, tak jsme měli posekáno, což bylo pro nás obrovským překvapením. Rose, jedna postarší dáma, kterou jsem včera měla tu čest poznat je neuvěřitelně šikovná, vyrábí naprosto nádherný dekorace a má skvěle vyzdobený barák, to je radost pohledět. Včera mi říkala, že mě naučí dělat si vlastní dekorace a naučí mě jak zacházet s cricut, přece jenom ta sranda něco stojí a já jsem typ člověka, který potřebuje vidět, jak se co dělá a vyzkoušet si to. Nemůžu koukat na tutoriály a pak to zkoušet. Mám ráda, když mám vedle sebe někoho, kdo na mě dohlídne, opraví mě apod. Domluvily jsme se, že teda budeme mít holčičí večery, kdy si budeme vyrábět dekorace apod. Na což se těším, protože je spousta věcí, který chci vyrobit. Taky jsem poznala dalšího souseda, když jsme s Rose šly domů. Ve finále mě Mike doprovodil, ujistil se, že jsem domů došla v pořádku. Mike a manžel Rose jezdí rádi na ryby, takže zatímco my, ženský, budeme mít večery, kdy budeme tvořit, tak chlapí pojedou na ryby. Caleb měl neuvěřitelnou radost, když jsem mu řekla, že jezdí každý týden na ryby. Nabídli se také, že kdykoliv budeme něco potřebovat, tak že máme zaklepat a se vším nám pomůžou. Převážná většina našich sousedů jsou aktivní vojáci nebo ti, co jsou v důchodu (takže cca 45 let a výš), takže tady na sebe všichni dávají pozor. Whitney, holčina v mém věku, která mě pozvala na holčičí večer včera, tak její manžel je na misi, Mike a manžel Rose jí chodí sekat zahradu a celkově tady všichni na sebe dohlížejí. Fakt je to tu skvělá komunita. Taky máme nové sousedy vedle nás a já jsem si s tou holčinou neuvěřitelně sedla. Nemůžu si stěžovat, fakt jsme si vybrali dobře.

Jinak teda většinu dní trávím s malým doma, snažím se skypovat denně s mými rodiči, mrknout se po okolí, jezdíme za Calebem do práce na oběd a tak nějak zjišťujeme, co kde je a není. Byli jsme na pár výletech po okolí, ale i na Floridě, ale o tom napíšu samostatný článek. 🙂

 

 

No NIC ..

JDU NA KUTĚ. Je skoro 11 večer, tak ať toho ráno nelituju, že jsem nešla spát dřív. Budu se snažit sepsat další naplánované články co nejdřív. 🙂

 

Přeji krásný zbytek víkendu!