Konečně!

KONEČNĚ! Konečně jsme vyrazili omrknout Destin na Floridě. Místo, kam jsem se chtěla podívat už pár let. Bydlíme “jen” 3 a půl hodiny autem a tak by byla škoda nevyužít příležitosti a nevyrazit na menší rodinný výlet. Nebudu ale předbíhat, začnu hezky od začátku.

Nečekala jsem, že budu psát nový článek takhle brzo, ale nakonec mám chuť něco sepsat už teď. Minulý týden byl pro nás zlomovým, učinili jsme velký krok a koupili dům. Jako na potvoru ale jsem musela podepsat papíry sama, protože Caleb musel být ve škole. Zrovna v den, kdy jsme měli tzv. “closing”, tak měl ve škole povinnosti, které mu nedovolily vzít si volno a vyrazit s námi. Takže jsem jela v pátek cca 4 hodiny autem sama s malým. Vyráželi jsme brzy v 8 hodin ráno. Abych pravdu řekla, já byla docela vyždímaná, protože večer před tím jsem šla na večeři s kamarádkou. Měly jsme takový menší holčičí večer. Normálně se scházíme víc holek (matek) v úterý večer, kdy každá přineseme něco dobrého na zub, ale i k pití a společně pak koukáme na TV Show Bachelorette. Minulé úterý k tomu nedošlo, protože holčina (sousedka), co to nomálně pořádá u ní doma, tak byla s dětmi nemocná. A aby toho nebylo málo, tak její muž nedávno odjížděl na misi. Moje kamarádka Tracey mi napsala, jestli bych místo toho nechtěla jít s ní na večeři a podívat se po obchodech. Samozřejmě jsem souhlasila. Není nad škodu mít občas chvíli pro sebe. Caleb tedy hlídal malého i chlupáče, zatímco já jsem s Tracey vyrazila do mexické restaurace. Trošku se nám to protáhlo a já domu dorazila po 10 večer.

Věděla jsem, že ráno toho budu litovat, protože malý se minimálně jednou za noc vzbudí na kojení a tím, jak mu teď rostou zuby (už má zubů 6! šílený), tak se budí kolikrát i 2-3 za noc. Normálně ale spí tak 5-8 hodin v kuse a po kojení spí pak déle. Samozřejmě kdo má děti (nebo se o děti stará), tak ví, že plánování s dítětem není až tak úplně jednoduché. Minimálně ne, když jsou to mladší děti. Protože i když člověk vstane nebo začne se připravovat hodinu dvě předem, není nic neobvyklého, že i tak se něco po… a vy na čas nevyrazíte. Většinou se mi stane (nebo stalo, teď už je to o něco lepší), že měl malý znova hlad, nebo se celej ze….. pokadil, takže jste ho museli celého v tom lepším případě převlíct apod. Však to znáte.

Věděla jsem teda, že toho asi moc nenaspím. Vstala jsem hodinu a půl před tím, než vstával malý, abych se stihla postarat o chlupáče, udělat ze sebe člověka, zbalit věci malému, najíst se a pak připravit malého na odjezd. K mému obrovskému překvapení jsme fakt v 8 seděli v autě. V Savannah (respektive kousek od Savannah) jsme měli být ve 2 hodiny. Dům dokončili minulé pondělí a my ho samozřejmě dokončený neviděli, jela jsem tak dřív, abych mohla celým domem projít, ujistit se, že je vše v pořádku a pak vyrazit podepsat papíry k právníkovi.

Nějakým zázrakem malý miluje jízdu v autě. Většinou to celý prospí nebo si buď povídá či hraje. Cca 2 hodiny poté, co jsme vyrazili na cestu se probudil vřískal jako blázen. Což znamená jediné a to, že měl nálož v pleně. A taky že měl. Takže jsem zastavila, nakrmila ho, převlíkla a nechala ho chvíli mimo sedačku, než jsme vyrazili znovu na cestu.

Cesta tam utekla rychle. Po dalších 2 hodinách jízdy jsem znova stavěla, tentokrát jsem potřebovala na záchod já, byl čas oběda a taky jsem chtěla znova přebalit a nakrmit malého. Abych pravdu řekla, tak tohle byla jedna z věcí, ze které jsem byla nervózní. Normálně, když někam jedeme na výlet, tak je v autě se mnou Caleb nebo kdokoliv další, takže malého většinou nechám v autě s ním a jdu si v klidu na záchod, protože na veřejný toalety ho fakt nechci, pokud nemusím. Jenže teď jsem ho v autě samozřejmě nechat nemohla. Zastavila jsem teda u Walmartu, abych mohla vzít normálně kočár a jít s kočárem. Odtamtud jsme jeli rovnou k našemu baráku, kde jsme si asi hodinu hráli v autě.

Když jsem viděla náš dům, tak mi spadla brada. Když jsme byli na prohlídce všech těch domů, tak náš nebyl ani zdaleka dokončen. Před barákem byly samé auta a všechny možný serepetičky, na každém rohu 2-3 chlapy, tráva žádná, všude samá hlína. Teď přede mnou stál dokončený barák s plotem. Nemohla jsem se dočkat, až se budu moci podívat dovnitř, jak to tam vypadá. Mrzelo mě ale, že Caleb u toho nemohl být.

Chvíli před druhou hodinou přijela paní z realitky a vedoucí na stavbě a šlo se na věc!

Prošli jsme celým barákem, dvakrát. Všechno projít, zkontrolovat, jestli nikde nejsou žádný “nedokonalosti”, věci, které je třeba předělat či opravit. Sem tam jsme našli pár “fleků”, takže okamžitě přišli malíři a začali na tom pracovat. Musím se přiznat, že jsem chtěla zavolat Calebovi a říct mu, ať mi přiveze chlupáče, věci pro malého a že už tam zůstaneme. Dům je větší než ten náš, má 4 pokoje (teď máme 3) a má 2.5 koupelny (stejně jako náš). Zahrada je ale OBROVSKÁ. A to nemáme oplocený celý pozemek. To bude sranda sekat tam trávu. Neuvěřitelně se těším, až budeme v novém, protože tady máme malou zahradu. Sice to stačí na to, aby jsme šli na chvíli na zahradu se vyblbnout s chlupáčema, ale prostě na to, aby fakt zabili energii to nestačí. Takže se těším, že budou mít konečně pořádnou zahradu a nebude třeba je brát do parku. Nerada je beru do parku pro psy, pokud zrovna není prázdný. A to z toho důvodu, že kolikrát ty lidi tam neřeší, co jejich pes dělá/nedělá a prostě čumí do telefonu a z jejich strany je absolutní nezájem.

Když jsme u toho plotu, při prohlídce domu mi povídá paní z realitky, že je problém s plotem. Koukala jsem na ní divně, protože ten plot vypadal naprosto v pořádku a nějak se mi nezdálo, že by tam bylo něco špatně. Dokud nás teda nevzala podívat se na něj zhora. Společnost, která plot postavila, tak “nepřemýšlela” a postavili ho uplně blbě. respektive část vlevo. Blokovala totiž dům našim sousedům a celkově byl postaven špatně, protože ten plot má začínat tam, kde jim končí-začíná barák v případě, že se rozhodnou oplotit jejich pozemek. V tom případě by to mělo navazovat. Takže mě (nás) varovali, že o to se ta společnost postará a vše napraví.

Tady je pár fotek, jak to vypadá uvnitř.

Ty fotky stojí za prd, fotila jsem to v rychlosti, abych to mohla ukázat Calebovi. V přízemí je vlastně kuchyně, jídelna (já z toho asi udělám pracovku pro Caleba), obývák a záchod. Nahoře pak všechny pokoje s “walk-in” skříní. Co se mi líbí, tak to, že sušička s pračkou jsou také nahoře v patře. Pak je tam koupelna pro hosty. Naše ložnice má vlastní koupelnu přes kterou se dá jít do menšího pokoje, což je šatna.

Následovalo vyrazit k právníkovi, podepsat asi 150 tisíc papírů. Já jsem měla plnou moc od Caleba, takže jsem musela vše podepsat jeho celým jménem (Má také dvě “middle names”) by moje jméno, attorney-in-fact. Po asi 15ti papírech takto podepsaných jsem měla křeč v ruce a Caleba proklínala, že tam být nemohl, aby si to podepsal sám. 😀

Kolem 4-5 odpoledne jsem vyrazila na cestu domů. Všechno probíhalo v pohodě, malej to zvládal na jedničku, ale pak řval přes hodinu. Domů jsem dojela v 10 a padla rovnou na hubu do postele. Pár dní před tím jsem mluvila s bratrancem Caleba, který je momentálně od nás asi 2 hodiny. On je pilot, takže je na základně v Alabamě. Plánovali jsme, že by nás přijel navšívit, jenže pak přišel s tím, že máme přijet my a uděláme si výlet na pláž a že pojedeme buď na Panama City Beach a nebo Destin. Ve chvíli, kdy jsem slyšela Destin, tak bylo rozhodnuto. Nabídl nám, že máme přivézt chlupáče a že můžou zůstat u něj. Přiznám se, že je nerada nechávám u “cizích” doma. A taky jsem nechtěla, aby byli x hodin zavření doma a čekali, až se uráčíme přijet “domů”. Nevím jak vy, ale já nemám srdce je nechat někde zavřený na boarding. Veškeré dovolené a výlety plánujeme tak,abychom je mohli vzít s sebou. Takže vždycky byli všude s námi. Nala byla ve psím hotelu jenom jednou a to, když byla malinká a my jeli na svatbu Julianě. Od té doby nebyla nikde takhle ani jednou a Kirby už vůbec ne. Psala jsem svým kamarádkám, co mají chlupáče, jestli neví o někom, komu bych mohla věřit, kdo se mi o ně postará. Kamarádka mi pak doporučila holčinu, co chodí s náma cvičit. Začala hlídat lidem zvířata, aby měli prostředky na IVF (což je neuvěřitelně drahá záležitost), takže jsem ji hned napsala. Absolutně jsem netušila, že hlídá lidem v sousedství zvířata. Ve čtvrtek přišla pak poznat Nalu a Kirbyho, kteří si ji zamilovali. Takže jsem měla dobrý pocit z toho, že jsem je nechala jí na starosti. Chtěla jsem, aby zůstali oni doma, ve svým prostředí s tím, že ona bude chodit k nám domů. Doma máme kamery, o čemž jsem ji i řekla, takže jsem je mohla kontrolovat, když u nás zrovna nebyla. Celou dobu mi posílala fotky, videa a jak se mají.

Samozřejmě teď, když jsem našla někoho, kdo by mi je čas od času mohl pohlídat, tak se musíme stěhovat, že jo. Klasika. Bavili jsme se totiž s Calebem a on by chtěl, abychom jeli v prosinci na Oahu. Někteří víte, někteří ne, jeho celá rodina (z tátovo strany) pochazí a žije na Hawaii. Má rodinu na všech ostrovech. Jeho rodiče jsou na Big Islandu, kde jsme byli před 3 lety, kde mě i požádal o ruku. Jeho babi má spoustu nemovitostí na Oahu a jelikož jsem zatím poznala jenom Big Island, tak chtěl, abych zažila zase něco jiného a nového z Hawaii. Také je obrovskou výhodou, že máme kde zůstat, máme možnost využít auta od rodiny apod. jelikož Hawaii je docela drahá záležitost. 😀 Plánovali jsme, že bychom jeli letos do ČR, jenže tím, že já si nemohla obnovit pas a český oddací list nedošel (stále ještě nedošel), tak jsem momentálně bez pasu. Moje rodina přiletí v listopadu na dovolenou, oslavit s námi malého první narozeniny, takže jsme se rozhodli, že počkáme až si vyřídím všechny doklady, malému také musíme udělat pas (americký, o český mu budu žádat, až budu mít já vyřízené to svoje) a pak si uděláme výlet do ČR. Tudíž teď tedy řešíme, jestli by to bylo reálné, kdy teda přesně bude mít Caleb dovolenou a jestli najdeme někoho, kdo by se nám postaral o chlupáče, protože s sebou je vzít nemůžeme, že jo. Zatím jsem našla na několik doporučení skvělé místo kousek od Atlanty, takže přemýšlíme, že bychom je vzali tam. 🙂 Uvidíme, vše je ve fázi plánování. Jestli to vyjde, tak by to byla ale pecka.

To jsem ale odbočila.

V sobotu jsme teda ráno vstali, zabalili věci a vyrazili směr Destin. A musím říci, že se mi nechtělo jet domů. Jediný důvod, proč jsem se těšila domů, tak byli Nalinka a Kirby. Jinak bych tam klidně zůstala. Strávili jsme celé odpoledne na pláži, nádherná čistá pláž, bílý písek a voda? LUXUS. Pro Caleba bylo důležité, aby malého představil oceánu. Je to taková jejich tradice. Ideálně by měl teda první poznat pacifik, ale lepší něco, než nic, že jo. Caleba představil oceánu jeho táta na Hawaii a takhle to jde po generace. Neuvěřitelně se těšil, až vezme na pláž malého. A malej? Naprosto si to užíval. Ten byl ve svém živlu.

Rozhodli jsme se zůstat na pláži až do západu slunce s tím, že jsme pak šli na večeři do jedné restaurace přímo na pláži. Ten výhled byl naprosto BOŽÍ!!!

 

Po večeři jsme pak odjížděli zpět do Alabamy, kde jsme strávili no a druhý den pak jeli domů za chlupáčema.

 

Také máme za sebou oslavy 4th of July, nebo-li Den Nezávislosti. Jelikož jsme šli cvičit ráno s MBS, tak jsem musela den předem koupit nějaký to tričko s americkou vlajkou. Neměla jsem vůbec co na sebe. Takže jsem našla pár triček, nakoupila něco sobě i malému a ráno jsme se oblíkli “slavnostně”.

Dopoledne jsme pak vyrazili k našemu muzeu. Za barákem máme Infantry museum, kde se konaly oslavy. Byla tam živá hudba, žrádlo, zase žrádlo a zase žrádlo, spousta různých aktivit pro děti i dospělé. Vtipně naše návštěva začala celkem komicky. Caleb posadil malého do autosedačky, zatímco já připravila věci, sedli jsme do auta a jeli jsme k muzeu. Caleb si vzal svoje klíče od auta, oba máme klíče od svých aut a pak každý máme svůj klíč k autu toho druhého. Z nějakého důvodu Caleb vzal i svoje klíče a položil je na střechu mýho auta, zatímco se snažil připoustat malého. No a co se nestalo. Samozřejmě je tam zapomněl. Když jsme po půl hodině našli místo na parkování, tak přišel za mnou, zatímco já vyndavala kočár z auta a povídá … Hlavně nevyšiluj. Tak už mi bylo špatně, co provedl tentokrát. Naposled, když mi tohle řekl, tak byl v Afghánistánu (poprvé) a jeho řidič obrátil to “armádní auto” na střechu někde v pangejtu, kde bylo trochu vody. Tam taky zůstali pár hodin zaklínění, takže já už se připravovala na nějakou pecku. Ve finále povídá, že zapomněl klíče od auta na střeše, takže musí zpět domů, protože jsme je určitě cestou z výjezdovky ztratili. Tak říkám, že skvělý. Takže jsem vzala kočár a šla za ostatníma. Caleb odjel a já stála ve frontě na to, aby mi zkontrolovali kočár a tašku. Jelikož převážná většina aktivit byla venku, tak jsem nečekala, že budou dělat problémy s větší taškou. Naposled, když jsem byla v tom muzeu, tak mě poslali zpět do auta, že mě s taškou vůbec nepustí. Což chápu, proč do muzea s tím je problém, ale venku? Hodně lidí bylo pěkně vytočených, protože tam kolem mě bylo pár ženských, který otočili a poslali zpět do aut. Takže já čekala, jak mě pošlou taky někam, jenže Caleb byl v tu chvíli doma a parkoviště, kde našel místo taky docela kus cesty a venku bylo 98F! Nakonec se nade mnou pán slitoval, násilím tašku narval do krabice, podle který posuzovali, jestli je moc velká nebo ne. Pak mi řekl, ať ji schovám do kočáru a jdu. Tak jsem si oddychla. Chvíli na to dorazil Caleb.

Dali jsme si s ostatními jídlo, prošli pár aktivit a nakonec se podívali i do muzea. Než jsme jeli domů, tak jsme si dali shaved ice a vyrazili domů. Bylo fakt odporný horko.

 

Ohňostroj tentokrát za základně nebyl, protože byl necelé dva týdny před tím. Každopádně ale měli ohňostroj kousek od nás. Večer jsme vyrazili do Columbus na Riverwalk odkud jsme sledovali ohňostroj z vedlejšího města. Na základně nesmíme pouštět vlastní ohňostroje. 🙂

Jinak každý den chodíme cvičit s MBS. Já upřímně doufám, že tu mojí kamarádku, která to tady vede, pošlou na stejnou základnu (šance tam je), protože by bylo fajn v tom pokračovat. Ona se mě snaží ukecat, abych to vedla já na naší další základně v případě, že je tam nepošlou. I když by je tam poslali, tak říkali, že by byla ráda, kdybych si udělala licenci a chodila cvičit s ostatníma mamkama, aby měla záskok ve dny, kdy ona nemůže.

 

 

No a dneska malý oslavil 8 měsíců. Je to šílený, jak to letí. Pár dní zpátky jsem uklízela a našla jsem jeho premie pleny. Porovnala jsem to schválně s plenami, ve kterých je teď. Abych pravdu řekla, tak mi ukápla slza. Kolikrát bych si přála zastavit čas. Ty děti rostou před očima. Na jednu stranu je úžasný vidět ho růst, učit se novým věcem a jak se vyvíjí jeho osobnost, ale pak mám chvíle, kdy bych prostě dala cokoliv za to, abych alespoň na chvíli mohla zastavit čas.

Závěrem. Doufáme, že se nám podaří vyrazit v sprnu opět na pláž. Tentokrát alespoň na dva dny. Já tentokrát snad nezapomenu nabít foťák, všechny fotky, co tu jsou v článku, jsou focené telefonem. 🙂 Moc času nemáme na to podívat se do Destinu nebo do PCB. Pak už to budeme mít o maličko dál (pořád relativně blízko, ale 3-3.5 hodiny jsou daleko příjemnější, než 6-6.5. Také se sem chystá Calebovo táta, podívat se na malého, jako jediný ho zatím neviděl a také nám chce pomoci se stěhováním, protože oficiálně se stěhujeme úplně sami. 🙂

Tento víkend budu hlídat děti mojí kamarádce, takže si alespoň zažiju, jaký to je mít na starosti 3 děti na 3 dny. Jsem ale ráda, že mám Caleba, který mi pomůže. Kolikrát nevím, co bych bez něj dělala. Malý je zlatý dítě, ale i tak jsem ráda, že mám možnost mít chvíli pro sebe nebo chvíli, kdy můžu vyrazit s holkama na večeři nebo prostě jen tak koukat na telku.

A tímto končím. Doufám, že si užíváte prázdniny, pracující snad nějakou tu letní dovolenou! Díky Vám všem za všechny Vaše krásné zprávy a komentáře ať už na FB či IG.

 

Mějte se krásně!