Klid před bouří (stěhováním)

 

Před pár hodinami jsem dala počítač na nabíječku s tím, že si později k němu sednu a napíšu nový článek. Vtipně 5 minut na to vypadl proud. Když už jsem se k tomu dostala, tak se mi vzbudilo dítko. Asi znamení, že se na to mám ….., vždyť ono zas tak není o čem psát. Nebo, ono by se možná i něco našlo, ale že by to bylo až tak zajímavé se říct nedá. Možná ani tenhle článek nebude půlku lidí zajímat. Každopádně ale doufám, že hned jak se přestěhujeme, že bude zase o čem psát. Budeme blíž místům, kde jsme ještě nebyli, nebo byli, ale x let zpátky. Takže se těším, už mám pár míst, kam bych se ráda do konce roku podívala.

Máme tu konec června a to znamená jediné. Stěhování je za dveřmi. Abych pravdu řekla, čím víc se to stěhování blíží, tím víc se mi stěhovat nechce. Na jednu stranu se těším do nového baráku, hlavně pro to, že je to NÁŠ DŮM, ale také jsem nervózní ze všech povinností, které budeme mít díky tomu, že jsme my majitelé toho domu. Do teď jsme neměli vesměs žádné starosti, kromě placení účtů, o vše bylo vždy postaráno. Už teď chodím po baráku a garáži a přemýšlím, co prodáme, čeho se zbavíme (čti vyhodíme) a co darujeme. Taky se ale těším, až budou mít chlupáči obrovskou zahradu, teď nemáme moc velkou zahradu, ale stačí to bohatě.

Dům by měl být každým dnem hotov, přišlo mi pár fotek pár dní zpět, těším se, jak to bude vypadat až bude hotovo! 🙂

Bude ale těžké stěhovat se, seznámila jsem se tu s hodně holkama, fakt jsem si tu našla fajn kamarádky a taky jsem našla skupinu maminek, se kterými chodím každý den cvičit. Také léto je hlavní sezóna pro vojáky, co se stěhování týče. Vzhledem k tomu, že je téměř nemožné zamluvit si stěhováky, tak to vypadá, že budeme vše stěhovat sami. Jsou 3 možnosti. Buď Vás kompletně přestěhuje armáda, nebo naopak se kompletně přestěhujete sami (říká se tomu DITY – Do It Yourself) a nebo bychom mohli udělat tzv. partial move. To znamená, že v tomto případě by to bylo půl na půl. Náš plán byl udělat partial. Nechat velké a těžké věci vysvěhovat a odvézt stěhováky přes armádu a pak menší a hlavně cenné věci zabalit a odstěhovat si sami. Akorát bychom si museli nechat zvážit prázdná auta a pak je zvážit znovu s věcma, protože armáda by nám to zaplatila. Cena se odvíjí od hmotnosti. Zrovna minulý týden Caleb přišel domů s tím, že se bavil s pár lidma a říkali, že minimálně do konce července je vše naprosto plné a není šance, že by nás armáda stěhovala. Vážně to vypadá, že budeme dělat celé stěhování sami. 🙂 Možná je to tak i lepší.

Když jsme se stěhovali z Campbell do Benning, tak nás stěhovala armáda. Přišli, všechno zabalili, vystěhovali a pak nám všechno zase přivezli a nastěhovali do baráku, když jsme se sem nastěhovali. Akorát to vyšlo hodně blbě, protože nám měli přivézt HHG (Household goods) v určitý den a přivezli nám vše o pár dní později. Znám lidi, co čekali na jejich HHG i víc jak 3 týdny. Vzhledem k tomu, že Fort Stewart je od nás cca 4 – 4.5 hodiny, tak jsme se rozhodli, že se tedy odstěhujeme sami a armáda nám to pak proplatí. Jak to do detailů bude probíhat zatím teda netuším, ale ideálně bychom chtěli odstěhovat nábytek a v podstatě vše, co půjde a odvézt to vše do nového s tím, že bychom se vrátili pak sem pro Calebovo auto. Zatím pořád ale nevíme, co bude a nebude. Caleb by správně měl jít na další školení, protože mění typ jednotky (z pěšáků na tanky – nevím, jak jinak to popsat a hlavně tomu taky prd rozumím. Co mi Caleb nevysvětlí, to nevím.) a tudíž by měl mít extra školení ohledně tanků. Zatím ale neví, jestli bude muset jít nebo ne. Každým dnem či týdnem bychom se to měli dozvědět. Momentálně máme stěhování první týden v září, respektive to má být Caleb v nové práci, ale pokud ho nepošlou na další školení, tak mu posunou termín o 2 týdny dříve, takže bychom se museli stěhovat v půlce či ke konci srpna. S největší pravděpodobností se ale budeme snažit odstěhovat do konce sprna tak jako tak. 🙂 Musíme tedy dát výpověď tady v baráku, chtějí minimálně 30 dní. Takže do půlky července nejpozději musíme přinést papíry do jejich kanceláře. Za necelé dva týdny mám jet s malým podepsat papíry ke koupi nového baráku a převzat si klíče. Snažíme se zjistit, jestli Caleb bude moci vzít pár hodin či den volna ve škole, protože všechny papíry jsou na něj, respektive, moje je tam taky, ale on je “hlavní figura” v celém procesu. Pokud budu muset jet sama, tak musíme vyřídit plnou moc, abych mohla za něj podepsat veškeré papíry. Takže doufám, že bude moci si vzít volno a jet s námi.

—- Samozřejmě jsem si několikrát sedla k počítači, že napíšu či dopíšu článek, zatímco Caleb byl na cvičení a ve finále jsem se k tomu dostala AŽ TEĎ (je neděle), píšu to už 4 dny, vždycky mi do toho něco vleze. —-

Co je nového, co se děje/neděje. 

(Hodně lidí mi na FB/IG psalo ohledně toho, jak teď cvičíme/jíme, samozřejmě o tom teď napíšu, ale předem říkám, že nejsem výživový poradce, nejsem ani žádná fitness máma nebo člověk, který se fitness věnuje a opravdu ví, o čem mluví. Sepíšu to, co dělám já a co vyhovuje MÉMU tělu.)

Přibližně před měsícem jsem byla venku s moji kamarádkou, které občas pomáhám hlídat její děti. Šly jsme si zaběhat s dětma. Na chvíli jsme se zastavily u ní u baráku a bavily jsme se o cvičení, kdy mezi řečí zmínila, že její sousedka ji řekla o skupině maminek, které se scházejí každé ráno pondělí až pátek a cvičí spolu. Zeptala se mě, jestli bys nechtěla někdy jít s ní. DO toho zrovna přijela její sousedka, takže s náma řešila, jak MBS funguje, co je potřeba a že máme přijít a zacvičit si.

Abych pravdu řekla, tak to znělo dobře. Jenže na druhou stranu jsem si taky nebyla jistá, jestli to chci podstupovat. A to z jehoho prostého důvodu. Snažila jsem se cvičit doma nebo jít s Calebem běhat, abych se dostala do lepší formy, než vylezu mezi lidi. Vždycky jsem ale u toho svého cvičení vydržela chvíli a strašně mě odradilo, když jsem neviděla výsledky. Našla jsem si asi 150 tisíc výmluv, proč to nejde. Věděla jsem, že v Columbusu mají Stroller Strong Moms, ale nebyla jsem připravená se k takové skupině přidat, protože jsem neměla absolutně žádnou kondičku, kila furt nahoře a prostě to nebylo to, co to kdysi bývalo. Navíc, já nevím jak vy, ale já mám vždycky pocit, že mě někdo sleduje v posilovně nebo kdekoliv, jak dělám to a to špatně a kdo ví co. Což není pravda, protože každému je u jižního otvoru, co dělám v posilovně, jak to dělám atd. Jenže takový je můj pocit a vím, že několik mých kamarádek to má stejně.

Ještě ten večer mi napsala, jestli bych s ní nešla hned druhý den ráno. Nechtěla jít sama, byla sama z toho nervózní. Takže jsem hned odepsala, že jasně, že s ní půjdu ráda. No samozřejmě ráno jsem toho litovala. Nejenom, že jsem pomalu měla co dělat, abych sešla schody, protože jsem cvičila neděle – středa s Calebem. NO a samozřejmě mě ten chlap zničil. Ale prostě nechtělo se mi nikam. Ale slib je slib, že jo. Takže jsem se sebrala, zabalila věci pro sebe i malého, dala kočár na běhaní do auta, vzala dítě a jelo se.

Cvičí se každé pondělí až pátek. Každý den je jiný program. Cvičí se 30 minut. A musím říct, že i přes to, že je to “jenom” 30 minut, tak z Vás leje jako blázen. A fakt jsem měla po prvním dnu co dělat. Každopádně jsem se ale vyhecovala. Ten samý den jsme si sedli s Calebem a měli jsme hodně dlouhou debatu o tom, co chceme změnit, co se stravování a celkově našeho životního stylu týče.

Domluvili jsme se, že každou neděli si sedneme ke stolu, vymyslíme společně plán na týden, co budeme jíst a pak pojedeme nakoupit s tím, že nakoupíme POUZE to, co potřebuje jako ingredience. Nic víc, nic míň. Dřív jsme chodili nakoupit, nakoupili mraky jídla a pak se to akorát zkazilo. Neuvěřitelně jsme tak plejtvali jídlem, což je samozřejmě špatně a problém. Plus to taky stojí peníze, že jo. Koupili jsme krabičky (ne jednorázové, ale na více použití samozřejmě) a mohlo se začít. Většinou navaříme obědy a večeře tak na 3 dny a pak zase znova na 3 dny. Střídáme se, kdo vaří. Někdy vaří Caleb a někdy já. Většinou je to tak, že Caleb například navaří na obědy a já pak navařím na večeře. Kdo nevaří, ten se pak postará o nádobí. 🙂 Jeden den (většinou sobotu) máme jako “cheat day”, kdy chodíme jíst ven. Většinou chodíme do řecké restaurace. Jinak se striktně držíme toho, co máme v plánu. Jeden z mých největších problémů byla strava. Naučila jsem se jíst zdravěji nebo prostě lépe v porovnání s tím, co jsem předváděla v těhotenství, ale jedno pořádný jídlo za den a 350 svačin k tomu, protože je Vám od hladu blbě a nebo vůbec nic, protože má člověk hlad a nemá čas, chuť nebo náladu vařit, to taky nebylo dobrý, že jo. Taky jsem člověk, co nesnídá. Prostě nikdy jsem neměla snídaně ráda.

 

Poslední měsíc jsem fungovala následovně.

Pondělí – Pátek

Vstáváme s malým většinou kolem 8 ráno, malý někdy spí déle, já většinou vstanu, abych měla chvíli pro sebe a možnost připravit se na cvičení. Dám si něco malého k snídani, většinou proteinovou tyčinku nebo prostě něco malého na zub. Malého pak budím mezi 8.30-9:00, nakojíme, přebalíme a v 9:15 většinou odjíždíme na cvičení. Cvičí se teda u nás v sousedství, pokud je to blíž k baráku, tak jdu pěšky, jinak většinou beru auto. Ne pro to, že bych byla líná, ale tahám s sebou milion věcí pro sebe – karimatky, činky, vodu, kočár, malého věci, malého kračky atd.
Cvičení je přibližně na 30 minut. Piju jenom vodu a hlídám si, kolik vody piju. Mám fitness diář od Míši Jonášové. https://www.momenteeczech.com/diare/fitnessovy–diar/ Tam si zapisuji, kolik jsem vypila vody, co jsem jedla a jak jsem cvičila. K tomu teda si tam hlídám váhu a míry, zapisuji si přesně podle toho diáře, jaký dělám pokroky. Po cvičení si ale dopřeju V8 juice jinak vodu.

Mezi snídaní a obědem si dopřeju svačinu, to samé mezi obědem a večeří. Většinou mám humus, ovoce, zeleninu, proteinovou tyčinku atd.

Víkendy pak chodím cvičit do garáže s Calebem. V sobotu máme teda něco jako cheat day. Jak jsem již psala, většinou jdeme do řecké restaurace. A dopřejeme si i něco dobrého, pokud má člověk chuť na nějakou sušenku nebo prostě něco sladkého na zub.

Ještě před tím, než jsem začala cvičit jak s Calebem, tak s ostatníma maminkama, tak jsem se změřila a zvážila. Dneska po 4 týdnech jsem se měřila a vážila znova a byla jsem mile překvapená, když jsem viděla čísla jít dolů. Jak na váze, tak míry! 🙂

 

O tomhle všem píšu a sdílím třeba i čísla, která bych asi normálně se světem nesdílela, protože doufám, že to uvidí ostatní maminky nebo i holky, které třeba maminky zatím nejsou a třeba samy bojují s váhou.

Abych pravdu řekla, tak mojí hlavní motivací je cítit se dobře a pečovat o své zdraví. Je mi jedno, co si myslí Mařka, Anička a nebo Pepa. CHCI se cítit dobře a pohodlně ve svém těle, ve své vlastní kůži a chci se líbit SAMA SOBĚ. Taky už to není jenom o mě. Mám dítě a když už ne kvůli sobě, tak kvůli němu bych měla o své zdraví pečovat jak nejlépe to jde.

Mám svůj cíl. Nechala jsem se kolikrát odradit tím, že jsem neviděla pokrok. A taky mi trvalo dlouho přijít na to, co moje tělo potřebuje a co potřebuji já. 🙂 Teď konečně vidím změny, vidím, že se zlepšuji, vidím, že čísla jdou dolů a hlavně se cítím každý den lépe. Nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle v pohodě. Nemám si na co stěžovat, mám úžasného chlapa vedle sebe, zdravé dítě, skvělý chlupáče, partu skvělých přátel, jsem zdravá, ale už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Jak po psychické, tak fyzické stránce.

Cítím se skvěle. Pořád mám před sebou dlouhou cestu, ale MBS je něco, co jsem potřebovala jako sůl.

Měla jsem dny, kdy jsem chtěla jít do posilovny, ale ruku na srdce, sama jít nemůžu, protože jsem tatar a fakt nevím, jak se na půlku strojů podívat, natož jak je naštelovat. Nehledě na to, že fakt nevím, jak co dělat, co se cviků týče. Je tu v okolí pár posiloven, kde mají hlídání pro děti, ale nejsem připravena na to jít do posilovny a nechat malého v tý jejich daycare. Kojím, takže je pro mě snazší prostě mít malého u sebe a nakojit ho dle jeho potřeby, nemusím odsávat mlíko a někde ho nechávát s cizími lidmi. A upřímně mi vyhovuje spíš chodit takhle s ostatníma mamkama. Starší děti si hrajou na hřišti nebo vedle nás, menší jsou v kočárku nebo na dece a pokuď nespinkají, tak si hrají. Navzájem jedna druhou podpoříme a hlavně si navzájem pomůžeme. Nikdo nikoho neodsuzuje, neobtěžuje je, když jedno z dětí nemá náladu. Věřte, že i náš malej se párkrát předvedl, nechtěl mi sedět v kočárku, pokud jsem s ním zrovna neběhala a tak od té doby nosím deku a víc hraček, aby si malý mohl hrát na dece, když se mu nechce bejt v kočáru. Malej je mezi dětma, já jsem mezi ostatníma mamkama a makáme.

Přijde pár změn a MBS bude dvakrát denně. U nás a ještě na “Main Post”, takže s malým půjdeme dvakrát denně. Docela mě mrzí, že se v půlce srpna budeme znovu stěhovat. Ale je naděje, že se Cara, která vede MBS, bude stěhovat na stejnou základnu jako my. Pokud ale ne, tak říkala, že chce, abych tam vedla MBS já. Chtějí to rozšířit na co nejvíc míst, takže si trénuje ostatní mamky, aby mohly vést MBS na jejich základnách. Opravdu ale doufám, aby je poslali za náma, protože to by bylo TOP! 🙂

Vím, že je na nás ženský (ale i chlapy teda) tlak. Vím, že jsem to trošku zmínila v jednom z článků. Sociální sítě jsou plné perfektních fotek, každý vypadá jak ze žurnálu. Dokonalé vlasy, make up, figura, vztah i život. 🙂 Jakoby existoval nějaký rádoby standard jak každá ženská má nebo nemá vypadat a kdo ví co dál. Kolikrát je těžký nesrovnávat se s druhými. Taky jsem kolikrát měla deprese, když jsem viděla holky po porodu, co vypadaly jako modelky, a pak se podívala na svoje vytahané břicho a celkově na svou postavu. Od doby, co jsem se opravdu ale zaměřila na SEBE a přestala vnímat ostatní, tak se cítím 100X lépe. Pokud se snažíte taky dostat do lepší formy, ať už se snažíte přibrat nebo shodit, tak doporučuji překonat se a vyfotit se před – poté fotky. Já jsem si vyfotila fotky, když jsem začala a fotím si i průběh. Byla jsem příjemně překvapena, když jsem viděla změnu. Sice jsem se zděsila, když jsem viděla fotky z “před”, ale byla bomba vidět pokrok. Strašně mě to nakoplo dopředu. 🙂 Je to fakt dobrá motivace.

 

Kromě cvičení, tak jsem tu měla návštěvu.

Moje kamarádka za mnou přijela s jejíma dětma. 12 HODIN autem, jenom, aby se za mnou přijela podívat a poznat malého. Takže jsme vyrazili všichni do Atlanty na výlet, tady po okolí a na Wild Anima Safari.

Pokud budete tady u nás, tak doporučuji podívat se na to safari.

https://animalsafari.com/Georgia/

My jsme vyrazili brzo ráno, těsně před tím, než otevřeli. Hodně lidí nám doporučilo vyrazit tak, abychom tam byli v době, kdy otevírají nebo krátce po než k večeru, protože to už pak ta zvířata nemají moc zájem. Koupíte lístky, krmení a můžete vyrazit. Buď teda můžete vzít svoje auto a nebo si půjčit auto tam. Pak je také možnost jet jejich busem, který je zadarmo. My jsme si za 23 dolarů půjčili auto. Ta menší zvířata Vám skáčou na auto, ta větší Vám narvou hlavu do auta, máte všude sliny a bordel, takže je opravdu lepší vzít si jejich auto.

Trvalo nám cca hodinu to projet a zjistili jsme už v půlce cesty, že jedna taška s krmením fakt bylo málo! 🙂

 

Musím říct, že i my, jako dospělé, jsme si to nesmírně užily. Ukazovala jsem videa a fotky Calebovi a ten teď chce jet taky. Takže plánujeme vyrazit alespoň ještě jednou, než se odstěhujeme.

Kousek od safari je pak samovolný sběr borůvek, takže jsme vyrazili na borůvky. Musím říct, že to byly asi nejlepší borůvky, které jsem kdy tady v USA měla. Normálně mi chybí mít možnost jít na houby ( i když houby nejím, tak mě nesmírně baví je sbírat) a nebo na borůvky.

 

Také jsme si udělali menší výlet do Atlanty.

Jeli jsme jenom do menšího Lego Centra (https://atlanta.legolanddiscoverycenter.com/) .. Nic extra. Kdysi dávno jsem tam byla s malým Robertem a Péťou s “jejíma dětma”. Byli jsme tam hlavně pro to, aby starší syn mé kamarádky z toho výletu taky něco měl. 🙂

Taky jsme se zastavili v obchodě, kde prodávají dobroty z celého světa. Já jsem si chtěla nakoupit pár našich dobrot a Calebovi pár z Hawaii.

 

Jeden večer jsme vyrazili do Columbusu, ukázat Kim centrum, šli jsme na večeři, projít si downtown a prostě užít si poslední večer.

   

Mimo to jsme s Calebem měli výročí od svatby. Slavíme normálně výročí v září, letos oslavíme 3 roky, co jsme se ještě nezabili, ale já si dělám pořád srandu, že slavit si zasloužíme obě výročí. Caleb furt říká, že mám jenom JEDNO. 😀

Každopádně v den našeho výročí jsem si z něj dělala srandu, že kde mám tu kytku, když máme to výročí. Z ničeho nic pak sebral klíčky od auta, že jede najít nějakou kytku. Tak říkám, ať na to prdí a nikam nejezdí, že jsem si dělala srandu. Caleb nakonec sednul do auta a fakt jel. 😀 O skoro hodinu později mi volá …

Caleb: Tak buď se budeš smát a nebo budeš naštvaná.. Po odmlce povídá. Já jsem zapomněl svoje ID, takže ti nemůžu koupit kytku. Takže jsem se začala smát a zeptala jsem se ho, jestli byl mimo základnu a abych pravdu řekla, tak jsem tak trošku doufala, že jo, protože by to znamenalo jediné a to, že by se nedostal domů. 😀 Respektive dostal, ale musel by si jet pro povolení ke vstupu na základnu a nebo by mě musel ukecat, abych mu přivezla jeho armádní ID. Mimo základnu teda nebyl, ale kdyby jo, tak by bylo o důvod víc se zasmát. Ve finále ale přišel domů a normálně to zabil.

 

Hezky jsem se od srdce zasmála, protože den před naším výročím se slavil den otců. A já jsem Calebovi koupila přání, kde byl dinosaur (Dino je tak trošku malého “theme”), koupila jsem barvy, které jsem pak použila na to, abych mohla obtisknout malého ruce a nohy. Takže proto Caleb “udělal to samé”.. 😀 Přinesl mi k tomu proteinovou sušenku a sluchátka na běhaní! 😀

Taky jsme začali s malým BLW (Baby Led Weaning), což je docela sranda, ale taky pořádnej bordel teda. 🙂 První dny jsem byla z toho šíleně nervózní. I teď jsem z toho nesvá a neustále ve střehu, ale zatím teda klepu, malej to zvládá statečně. Asi je to spíš o nervy pro matky, než pro ně. Měla jsem v práci, když jsem dělala ve školce, miminko, kterému jsem musela udělat heimlicha. Nebyla to moc příjemná zkušenost, malá byla teda v pohodě, ale o to víc jsem nervózní teď, když takhle jí malej.

 

 

Jinak jestli něco miluji na GA, tak ty západy slunce tady, hlavně po bouřce. To je LUXUS! 🙂 Ani jedna fotka není nijak upravena, žádné filtry NIC!

 

Vzhledem k tomu, že je tu červenec, tak mě čeká vyřízení papírů na žádost o 10ti letou zelenou kartu. Musím poslat a zaplatit za zaslání formuláře na odstranění kondičních podmínek mé dvouleté karty. Musím to poslat v 90ti dnech před vypršením mé karty, které vyprší na konci října. Zřejmě počkám než budeme přestěhovaní, abych si mohla na stránkách uscis změnit rovnou i adresu, aby mi pak pošta neposílala věci sem, protože tady ta pošta taky kolikrát stojí za ho… dvě věci. A měli jsme problémy v minulosti, kdy nám věci chodili na špatnou adresu, i přes to, že jsme měli přes poštu nastaveno, že nám to mají posílat sem na novou adresu. Do dnešního dne dostáváme poštu lidí, kteří tu bydleli před náma. Naštěstí jsem s tou holčinou v kontaktu, takže kdykoliv něco přijde, tak ji to nechám ve schránce a ona si to vyzvedne. 🙂 Příští rok mě pak čeká žádost o americké občanství. Říká se, že lidi dostanou občanství dřív jak 10ti letou GC, protože prý fakt trvá ji dostat. Jinak stále čekám na svůj český oddací list, abych si mohla zažádat o nový pas, jelikož můj propadl před pár dny nebo mi ho pravděpodobně “zrušili” tím, že jsem žádala o oddací list. Díky Bohu, že budeme bydlet blíž D.C. (8 hodin autem místo 12ti), protože musím jet osobně žádat do D.C. 🙂

A to je tak nějak vše! 🙂

Zatím se mějte krásně! A užívejte prázdniny!!!!