Upozornění, tohle asi nebude ten nejoblíbenější článek, ale nu což.. 🙂
I přes to, že mám rozepsané asi 3 různé články, tak jsem se rozhodla sednout si k tomuhle a to především z toho důvodu, že jsem si sama leccos vyslechla za poslední rok, stejně jako jsem byla svědkem různých situací, které se ani tak netýkaly mě, ale lidí, kteří jsou mi blízcí nebo dokonce i lidí, který neznám a v životě asi nepotkám. Tohle bude asi spíš článek pro holky a především pro ty, co si prošly těhotenstvím, porodem a vším, co přichází poté. Možná i pro holky, který něco trápí. Ať už je to nějaký to kilo navíc, akné nebo kdo ví co. A píšu to hlavně z toho důvodu, aby ty, co se cítí podobně, aby věděly, že v tom nejsou samy. A možná taky pro ty, co si kolikrát nevidí do pusy a možná by se měli trošku zamyslet nad tím, co komu píšou a jak to člověku může ublížit.
Upřímně ani nevím, kde začít. Za posledních 5 měsíců jsem přemýšlela několikrát nad tím, co bych k tomuhle chtěla sama napsat. Několikrát jsem si řekla, už během těhotenství, jak bych se k některým věcem ráda vyjádřila. A pak jsem si to rozmyslela. Teď jsem se konečně dokopala k tomu sepsat, co si myslím, jak se cítím a čím jsem si za poslední rok prošla.
Když jsem byla tak o 10-15 let mladší, tak jsem patřila mezi holky, co nikdy neměly problém s váhou. Byla jsem kost a kůže. Kolikrát se na preventivní kontrole řešilo, jestli nemám problémy s bulimií aj., protože jsem měla 48-50kilo a to asi bylo málo? Měla jsem “dar”, že jsem mohla jíst co jsem chtěla, kdy jsem chtěla, byla jsem schopná sníst porci k obědu či večeři jako můj táta a nic to se mnou neudělalo. Pak jsem trošku něco přibrala, když jsem začala brát HA, což po rozchodu s tehdejším přítelem a následnou maturitou šlo zase hodně rychle dolů a tam to zůstalo do doby, než jsem se odstěhovala do USA.
Když jsem ve 20ti odjela jako Au Pair do USA, tak jsem nijak neřešila, jestli přiberu, nepřiberu. Váha byla to poslední, co bych řešila. Nenapadlo mě nad tím vůbec přemýšlet. A tak jsem se tu stravovala tak, jak jsem byla zvyklá z ČR. Odjakživa jsem měla ráda sladké. Takže jsem si dopřála všechno, na co jsem měla chuť a samozřejmě jsem chtěla leccos vyzkoušet. Taky hodně rychle jsem byla překvapená, když jsem se nevešla do své velikosti XS (00 nebo 0) … A když už jsem se pak nenarvala do ničeho, co jsem si tu nově nakoupila, tak jsem si uvědomila, že bych měla začít něco dělat. Stejně tak mě překvapilo, když jsem slyšela poznámky/otázky od druhých typu “Nepřibrala jsi?” .. Nejenom, že ANO, přibrala jsem, ale také jsem měla smůlu, že na mě bylo vidět vždycky každé kilo navíc. Začala jsem tedy chodit do posilovny, kam jsem kolikrát šla dvakrát denně. Jednou dopoledne, když byl malý ve školce a pak večer, když jsem měla po práci. Furt nic. Za Boha jsem nemohla zhubnout. Taky jsem tenkrát nechápala, že to číslo na váze je JENOM ČÍSLO (k tomu se dostanu později). A taky jsem nechápala to, že jsem se viděla úplně jinak, než mě viděli ostatní. A tím jinak myslím 100 krát hůř, než jak mě viděli ostatní. A taky mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není jenom o pohybu, ale i o stravě. Takže v momentě, kdy jsem začala jíst jako člověk a ne s prominutím sračky (protože to se ani jinak popsat nedá), měla pohyb, tak ta váha šla dolů. Sice to nebyl žádný šlágr, protože i přes to, že jsem jedla jako člověk (vesměs zdravě), tak furt to nebylo ono. Kolikrát jsem si říkala, že tady je snad cukr i ve vodě i ve vzduchu.
Po návratu do Evropy ta váha šla dolů ale rychleji. A v Dubai jsem už vypadala, jako kdybych potřebovala najíst, alespoň to mi vždycky říkaly ze srandy kamarádky. Paradoxně jsem kolikrát jedla hůř, než kdykoliv předtím, pohyb neměla skoro žádný (pokud teda nepočítám nachozený kilometry za letu) a celkově jsem měla strašný režim, což holky, které byly nebo jsou letušky, chápou. Není to nejzdravější životní styl a dokáže to s tělem udělat divy.
Samozřejmě jsem byla připravená na to, že v momentě, kdy se vrátím do USA, že ta váha půjde nahoru. I kdybych tu žrala trávu, tak prostě přiberu. A taky se tak stalo, že jo. Nebylo to nic drastického, ale přibrat jsem přibrala. Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jak se moje tělo vypořádá s případným těhotenstvím, protože jsem věděla, že dřív či později na to dojde. S Calebem jsme spolu skoro 5 let z toho skoro 3 roky manželé. Upřímně jsem se bála, že přiberu metrák a nebudu moct projít dveřma. Měla jsem strach z toho, co to s mým tělem udělá. Jenže v momentě, kdy jsem otěhotněla mi bylo svým způsobem jedno, jestli přiberu x kilo nebo nic, protože to nejdůležitější pro mě bylo to, že byl malý v pořádku, a že moje těhotenství probíhalo hladce. Nechtěla jsem nic jiného, než ZDRAVÉ DÍTĚ (asi jako každá z nás), stejně jako já jsem si přála být zdravá. V těhotenství jsem přibrala skoro 20 kilo a to jsem rodila den před 35 týdnem. Kdo ví, kolik bych přibrala, kdybych malého donosila do termínu. 20 KILO. To víte, že jsem se zhrozila, kdykoliv jsem vlezla u doktora na váhu. Bála jsem se, že přiberu MOC, protože jsem nechtěla nijak ohrozit malého a chtěla jsem se vejít do těch jejich tabulek. Jelikož to bylo moje první těhotenství, tak jsem neměla ABSOLUTNĚ žádnou představu o tom, jak moje tělo zareaguje. Nebyla jsem připravená na to, jak se mnou cloumaly hormony, nebyla jsem připravená se smát a za mikrosekundu řvát, nebyla jsem připravená na to, kolik přiberu a nepřiberu kilo, nevěděla jsem, jak se s tím moje tělo vypořádá. A NEVÍM, jak moje tělo bude reagovat na další těhotenství. Protože každé těhotenství je jiné a tělo prostě zareaguje tak či onak. Maminky, které mají více jak jedno dítě by mohly vyprávět. Vidím to kolem sebe denně, slyším to od ostatních holek, jak při prvním těhotenství nebo porod probíhal X, při druhém Y a při posledním Z. Další věc, na kterou jsem nebyla připravená, tak to byly poznámky lidí. Ať už těch, který jsem znala nebo těch, který jsem neznala. Ať už to byli lidé, co jsem potkala v obchodě nebo lidé, co sledují moje sociální sítě.
Jsi moc tlustá. Přibrala jsi moc. Nečekáš trojčata? Jsi si jistá, že je tam jenom jedno? Máš moc malý břicho. Máš moc velký břicho. Tohle jsou poznámky a komentáře, které jsem si vyslechla, přečetla a nebo které si vyslechly moje těhotné kamarádky. Zrovna včera mi psala kamarádka, co bude rodit každým dnem. Byla nakoupit a slyšela nějakou ženskou, jak říká svojí těhotné dceři, že takové břicho jako ona mít urcitě nechce (jako kdyby bylo na ní, jak velký břicho bude mít nebo nebude), někdo se jí pak zeptal, jestli náhodou nečeká dvojčata a pár dní na to si vyslechla, že je obrovská. Já nevím jak vy, ale mě nikdo nemusel říkat, jak velký mám břicho. Cítila jsem se jako velryba jakou dobu a taky jsem se každý den viděla v zrcadle, že jo.
Za 1. jsou věci, který se prostě neříkají. A už vůbec ne těhotný ženský se kterou cloumají hormony. Jasný, taky jsme si doma dělali srandu, že mám obrovský břicho a jestli nečekám dvojčata a teď se taky zpětně tomu občas zasměju. Ale taky byly chvíle, kdy mi to vážně vtipný nepřišlo a kdy jsem fakt měla slzy v očích. Byly chvíle, kdy jsem brečela, protože na váze bylo číslo, který jsem v životě před tím na váze neviděla. Byly chvíle, kdy jsem chtěla dát pár facek každému, kdo mi na ulici řekl, že mám obrovský břicho a budu rodit asi každým dnem, když jsem měla x týdnů čas. Copak lidi chodí po ulici a říkají lidem? HELE, ty jsi moc tlustá? Hele, ty jsi moc ošklivá? Hele, ty máš malý prsa? Hele, ty máš velký zadek? Řekli byste něco takového člověku, kterého vůbec neznáte, kterého jste potkali na ulici? Proč mají lidi potřebu tohle říkat těhotným ženským? Proč mají lidi potřebu psát druhým na sociální sítě věci typu” ty jsi ošklivá, ty jsi tlustá, ty máš každý oko jiný, ty máš akné, ty máš malý prsa, ty se mi nelíbíš? Jako k čemu? Pomůže si tím dotyčná osoba k něčemu? Uleví se tomu člověku? Asi těžko.
Ano, chápu, že já a spousta dalších “bloggerek, vloggerek a holek z IG” jsme se rozhodly sdílet náš život, dovolujeme lidem nahlédnout víc do našeho života, sdílíme naše příhody, zážitky, trápení, radosti a prostě věci ze života. Ale to přeci neznamená, že nejsme lidi, co mají city. Přijde mi, že v dnešní době si lidi kolikrát neuvědomují, jak některé jejich slova můžou druhému ublížit. Obzvlášť na sociálních sítích. Lidi jsou schovaní za klávesnicí a obrazovkou, tak přeci můžou napsat, co se jim zrovna zachce bez ohledu na to, jestli to tomu druhému ublíží nebo ne. Nejednou jsem si přečetla komentář typu “Nepřibrala jsi?” nebo “Tys docela dost přibrala viď?” No, tak když jste si toho asi všimli, tak asi na tom něco bude, že? A myslíte si, že to nevím? Myslíte si, že se nevidím denně v zrcadle a nevidím to, že mám na prdeli a nohách strie, vytahaný břicho a prsa asi 150 krát větší než kdykoliv předtím? Vážně si myslíte si, že to nevidím? Tak pokud si myslíte, že jste objevili Ameriku a víte něco, co já nevím, tak je mi líto, ale moc dobře vím, že se mi zatím nepodařilo shodit všechna ta kila, která jsem nabrala v těhotenství. JE TO MOJE TĚLO. Moje NOVÉ TĚLO. Před měsícem jsem se “musela” vyfotit, když jsem začínala můj 12ti týdenní program na cvičení. Víte jak mi bylo trapně? Jak mizerně jsem se cítila, když jsem vyfotila ty dvě fotky? Chtělo se mi normálně brečet. Takhle “tlustá” jsem v životě nebyla. Byla jsem z toho špatná celý den. Celý den jsem byla znechucená, protože jsem si připadala ošklivá a tlustá. Víte, jak mi bylo, když jsem se nenarvala do kraťasů svý velikosti a musela si koupit o číslo větší? Víte, že jsem odešla z krámu, protože jsem si nechtěla koupit větší kraťasy a ve finále stejně jela do jinýho a koupit je musela? Teď se tomu směju, protože mi to přijde zpětně vtipný, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná mít kontrolu nad tím, jak jsem se zrovna cítila. Taky si budu muset koupit nové plavky. To teprve bude sranda.
Každé těhotenství je jiné. Někdo přibere víc, někdo míň, někdo vypadá v polovině těhotenství, jak někteří nevypadají ani na konci. Někdo shodí nabraná kila po porodu, někdo po pár týdnech a někdo s tím bojuje delší dobu. Když se narodil malý, tak mi všichni říkali, že kojením ty kila půjdou dolů raz dva. Nějaký hov… Někdo možná to štěstí má, někdo ale přibere a někteří mají tu smůlu, že se jich zbylá kila drží jako klíště. Já jsem zhubla víc jak půlku nabrané váhy. Poslední měsíc cvičím, chodím každý den na procházky, chodím běhat, jím jako člověk a zatímco můj muž si dává burger, tak já do sebe cpu saláty, zatímco on si dá Dr. Pepper nebo Kolu, já si dám vodu. Když si dám jednou za čas Starbucks, tak se citím provinile. Protože Starbucks mi těžko pomůže shodit ty kila, že jo. Zatímco malej spí, tak já tu před počítačem potím krev a poctivě cvičím podle programu, který jsem si zaplatila. Dělám co můžu, abych se dostala do lepší formy. A ne pro to, aby se to někomu na Instagramu líbilo, ale pro to, že chci být zdravá, starat se lépe o svoje tělo, dostat se lepší formy, cítit se dobře ve vlastní kůži. To víte, že mám kolikrát slzy v očích, protože kila, která mi zbyla, nejdou dolů tak rychle, jak bych chtěla. Taky je to šok, že se to nehubne tak rychle, jako když mi bylo 18. Na druhou stranu se snažím dát svému tělu čas, nepřehánět to a ve finále si nezadělat na průser. Těhotenství je pro tělo ZÁHUL a zaslouží si čas na to, aby se zase srovnalo. Vaše tělo nebude už stejné, jaké bylo před těhotenstvím. UŽ NIKDY NEBUDE TAKOVÉ, JAKÉ BYLO PŘED TĚHOTENSTVÍM. A než začnete psát, jak to není pravda, tak čtěte dál. Nemyslím tím to, že už nebudete mít nikdy postavu jako před těhotenstvím. To víte, že můžete mít postavu jako před těhotenstvím, znám holky, co mají postavu lepší než kdykoliv před tím. Jsou ve formě, v jaké v životě před tím nebyly. Někomu to trvalo pár týdnů, někomu pár měsíců a někomu pár let. Kde je vůle, tam je cesta, že jo. Ono všechno jde, když se chce. Nebo alespoň většinou. Někomu to jde snáz, někomu to jde hůř. Zpátky k tomu kojení. Znám ženský, co přibraly, když kojily, znám holky, co vypadaly, jako kdyby nikdy těhotný nebyly nebo byly v ještě lepší formě, znám holky, co nemohly zhubnout dokud nepřestaly kojit a znám i ty, co přestaly kojit, právě pro to, že se jim nedařilo zhubnout. No, mě se poslední kila drží jako klíště i přes to, že jím správně a i přes to, že jsem aktivní. Ale taky chci svému tělu dát čas se vzpamatovat, nečekám, že se dočkám nějaké změny přes noc a probudím se druhý den s pekáčem buchet. Já mám momentálně pekáč jedný velký kynutý buchty. Samozřejmě, že se i na dále budu snažit cvičit a jíst jako člověk. Ale mojí prioritou je můj syn. Třeba se mi nepodaří dostat se na původní váhu dokud budu kojit. NO A CO. Tak se z toho nepo… Kojit chci minimálně rok. Kojím úspěšně už 5 měsíců a jsem za to nesmírně vděčná a hodlám v tom i nadále pokračovat. Taky bych řekla, že ta váha ukazuje furt pro mě šílený čísla, protože moje prsa váží snad tunu. 😀 Alespoň si to tedy nalhávám. Dělám co můžu.
Sociální sítě jsou plný různých příspěvků. Ale od kdy existuje nějaký návod na to, jak by měla holka vypadat? Ať už je to holka, která v životě těhotná nebyla, někdo, kdo momentálně těhotný je nebo někdo, kdo je po porodu. Kde je nějaký standard? Proč si někteří myslí, že když někdo má víc kil, že sedí doma na zadku a cpe se brambůrkama? Co když je ten člověk nemocný? Proč má většina lidí pocit, že každá ženská po porodu má vypadat jako modelka VS? Proč je takový tlak na ženský? Co je špatnýho na tom, že je někdo “krev a mlíko”? Není důležitý, že je ten člověk spokojený? Že se má ten člověk rád takový, jaký je? Proč se ženský neustále navzájem ponižují, komentují, jak kdo vypadá, nevypadá, kolik kdo váží a neváží.
Jako malá jsem milovala Českou Miss. Sledovala jsem to poctivě. Už několik let to ale nevnímám nebo to tak nesleduji. Ale sem tam občas něco zahlédnu na IG či FB, tak se podívám. Tuhle jsem se nudila, protože jsem nemohla spát a na IG na mě vyskočila nějaká fotka. Tak jsem se podívala a mrkla jsem se pak na pár fotek z České Miss. TY jo, mě bylo ÚPLNĚ ZLE, když jsem četla některé komentáře. Tahle je ošklivá, fuj co to je, to do České Miss nepatří. Proč jsou lidi tak odporní? Jasný, každému se líbí něco jiného. Mě se líbí X, Vám se může líbit Y. Chlapům se taky každému líbí něco jiného. Někomu se líbím já, ale taky se někomu nelíbím, můj muž se taky nelíbí každý holce. To je na tom světě krásné, že každý má rád něco jiného a líbí se mu něco jiného. Čemu si kdo pomůže, když na sociální sítě někomu napíše, že má umělá prsa, že je moc tlustá, že není materiál pro miss. Já jsem naučená, že pokud nemám nic hezkého, co bych řekla, tak mlčím. A hlavně, proč bych měla psát někomu, že je takový a makový? K čemu jako? A kdo jsem já, abych měla právo soudit někoho podle toho jak vypadá a nevypadá? Komentáře typu, že s kritikou musely počítat, když do takové soutěže lezly. No jasný, ale je kritika a kritika. A to, co tam někteří předvádějí, to je opravdu síla a má to daleko od konstruktivní kritiky.
Samozřejmě je něco jiného, když napíšu na blog článek o slunci, řeknu, že slunce je zelený a vy mi napíšete, že nesouhlasíte, že je slunce žlutý. Co člověk, to názor. A je naprosto v pořádku, když člověk má SVŮJ názor a umí ho slušně vyjádřit. Ale psát někomu, hele tys přibrala, co? K čemu to prosím jako je dobrý?
Další věc je, nejenom, že těhotenství je citlivé období pro ženu, ale taktéž období po porodu je pro ženu velice citlivé období. Jestli jsem si myslela, že jsem byla šílená, hormony poblázněná ženská v těhotenství, tak jsem netušila, co mě čeká po porodu. A o tom se kolikrát ani nemluví. O věcech, které žena prožívá či cítí po porodu. Kolik ženských trpí poporodní blues či depresí? Takže to, když někdo v tomhle velice citlivém období poslouchá k tomu všemu poznámky, jak je tlustá, jak by měla dělat to či ono, neměla dělat to či ono. Tím nikomu člověk nepomáhá, ba naopak. A taky jsem si měsíc po porodu vyslechla, že bych neměla jíst, co jsem měla na talíři, že jsem pěkně vypasená. Paní asi teď udělám radost, že to zmiňuji. Ale to se přiznám, že jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. V jednu chvíli jsem se upřímně zasmála, pak mě to vytočilo, pak jsem nechápala, proč má někdo zapotřebí mít takový s prominutím blbý kecy? Nevím, co je horší, když podobný poznámky mají holky, co děti nemají respektive si neprošly těhotenstvím, porodem etc. nebo holky, co matky jsou? Jak může jedna matka té druhé psát takový kydy? Proč naopak jedna druhou nepodpořit?
Taky.. MOJE tělo funguje JINAK než VAŠE TĚLO. A naopak. Co funguje pro mě nemusí fungovat pro Vás. To, že Vy jste po porodu okamžitě zhubly všechny kila. Good for you. Takže připomínky o tom, jak kdo je vypasenej nebo není, jsou zcela mimo mísu. Až se budu od rána do večera cpát Mekáčem, pít celej den kolu, cpát se sladkým od rána do večera, sedět doma na prdeli a pak si stěžovat, že jsem tlustá a že ty kila nejdou dolů, pak mi napište, že jsem blbá, líná a že si za to můžu sama. Do tý doby jsou ale podobné poznámky bezpředmětné. Hlavně v době, kdy se řešilo, jestli jsem nebo nejsem vypasená, tak já jsem potají v koupelně brečela, protože mi ruplo v bedně a bála jsem se SIDS. Měla jsem stavy, kdy jsem měla panickou hrůzu z toho, že se malýmu něco stane. Budila jsem se v noci a kontrolovala, jestli dejchá. Byly dny, kdy jsem seděla, koukala jsem na něj, jak spokojeně spinká a přemýšlela nad tím, jestli jsem dobrá máma. Jestli on vyroste a bude rád za to, že mě má, jestli bude pyšný na to, jak jsme ho s Calebem vychovali. Googlila jsem jako pominutá, jestli mám používat tenhle krém na zadek nebo ten druhej, jaký jsou lepší pleny, co je bezpečnější kosmetika, jestli vůbec nějakou používat aj. Byly a jsou dny, kdy jsem byla vděčná, že můžu vypadnout z baráku a vyčistit si hlavu a minutu na to jsem volala Calebovi a ptala se, jestli je malý v pohodě a cítila se provinile, že jsem si dovolila na chvíli vypadnout.
A proč se tu vlastně rozčiluji? Já ani nevím. V půlce článku jsem vychladla, ale i tak to dopíšu..
My, HOLKY A ŽENY, bychom se měly naučit mít se rády takové, jaké jsme. NIKDO Z NÁS NENÍ DOKONALÝ. Ani ti, kteří na nedostatky či nedokonalosti ostatních poukazují. NIKDO nemá právo soudit druhého. Já radši budu mít o 10 kilo víc, než stát za houby jako člověk. To, kolik mám kilo, jak vypadám, to přeci nedokazuje to, jaká jsem jako člověk, jaký mám charakter apod. Ve finále největším kritikem si je člověk sám sobě. I já jsem kolikrát přehnaně kritická. Kolikrát stojím před zrcadlem a cítím se na dvě věci, jsem nespokojená s A B C. Pak si chci dát pár facek, protože možná nemám modelkovský křivky, nemám plochý břicho a mám momentálně větší stehna, než bych chtěla, ale jsem ZDRAVÁ. Zdraví máme jenom jedno. Kolikrát když mám slabou chvíli a jsem nešťastná z pár kil navíc, tak si říkám, co asi říkají ti, kteří jsou OPRAVDU nemocní? Lidé, kteří bojují denně o život. Lidé, kteří by dali cokoliv za ty “malicherný” problémy s váhou? Když nejde o život, tak jde o hov… Každý den si musím připomínat, že bych měla být vděčná za to, že jsem zdravá. Čert vem těch pár kilo navíc. Moje tělo dokázalo počít (samozřejmě za pomoci manžela, ať taky dáme kredit jemu) a odnosit zdravé dítě, moje tělo mi dovolilo vytvořit nový život. A za to bych měla být vděčná. Taky jsem si přečetla, jak rodí každá druhá a jak to není žádný zázrak. Je. Je to zázrak. Každé těhotenství je zázrak. Každé zdravé dítě je zázrak. Jsou ženy, které děti mít nemohou a daly by cokoliv za to, aby je mít mohly. Jsou ženy, které několikrát potratily. Jsou ženy, které se neúspěšně snaží otěhotnět. Ty by daly cokoliv za tyhle malicherné problémy typu “mám strie z těhotenství”, mám o pár kilo navíc.
Já vím, že se musím naučit mít se ráda taková, jaká jsem. Nepřemýšlet nad tím, jaká bych mohla být a nejsem. Samozřejmě, můžu si dát nějaký cíl a jít si za ním. Ale pořád bych měla umět ocenit to, že jsem zdravá a že mám zdravé fungující tělo. Měla bych přestat na sobě hledat chyby, každý den se na sebe dívat skrz prsty. Neumím to. Zatím se mi to nepodařilo, ale pracuji na tom. Snažím se ze všech sil mít ráda svojí novou postavu i ty kila. Ale já se to naučím. Naučím se být sama se sebou spokojená a nemít přehnaný nároky na svoje tělo. Všechno má svůj čas. I nadále budu na sobě pracovat. Ale ani já nebudu nikdy dokonalá. Nejsem dokonalá. 🙂 A to je v pořádku, protože jsem taky jenom člověk.
Takže pokud jste někdy slyšely podobný poznámky, nebo se cítíte (či jste se cítily tak) jako já nebo podobně, holky, nejste v tom samy. A také bych byla ráda, pokud by někdo někdy měl chuť nebo potřebu o tomhle pokecat a neměl s kým, tak neváhejte a napište mi. Samozřejmě, že se stane, že občas zapomenu odepsat, když si nějakou zprávu přečtu nebo mi ta zpráva “uteče”, ale snažím se odepsat, pokud to jenom trošku jde. Je to fér, pokud si najdete čas napsat Vy mě, tak já si najdu čas odepsat. Pokud se snažíte na sobě makat a potřebujete povzbudit, napište mi, ráda Vás podpořím. Samotnou mě těší, když se navzájem podporujeme s holkama, co děláme stejný program na cvičení. 🙂
Tímto bych to asi ukončila. Vylila jsem si srdíčko, postěžovala si, rozčílila jsem se, uklidnila jsem se a teď si jdu hezky odmakat, co mám naplánováno, protože jak jste si všimli, ty kila psaním na počítači dolů nepůjdou.. 🙂
Přeji krásný týden všem!
Ahojky 🙂 vždycky se na tvé články neskutečně těším.. někdy si popláču, někdy se po směju, ale nemám zapotřebí to nějak komentovat :). Dneska jsem se rozhodla, že ti tady nějaký komentář teda hodím.. protože tenhle článek si sepsala velice dobře a nad tímhle tématem se rozčiluji každým dnem. Nechápu jaké právo lidí mají soudit ostatní, kdo jim ho dal? Taky nejsem nejhubenější, ale abych se cítila provinile protože si sním své oblíbené jídlo.. a pak se podívám na ty vychrtliny na IG, tak to už je moc i na mě 🙂 a to nemusím být těhotná a ani po porodu, abych měla hned zkaženou náladu. Takže hlavu vzhůru a kašli na “zlé” lidi, kteří mají, tak velkou touhu psát zlé věci.. Každý je jenom člověk a je to jeho volbou v jakém těle se cítí dobře 🙂
Ahoj! Děkuji moc za milý komentář. Je to smutný. Doufám, že jednoho dne se lidi na sebe naučí být hodní. Už tak je šílený, co se ve světe děje. Já jen doufám, že tenhle článek pomůže druhým, kteří se cítí či cítili podobně. Protože se mnou hormony udělaly taky divy. 🙂
Míšo, tohle by se mělo do kamene tesat. Soudit lidi podle toho, jak vypadají a kolik váží, může jen pitomec. Mě už je skoro 30, takže se třeba s narážkama typu ty máš prsa po tatínkovi, přes tu zimu jsi se trošku nabalila ne?, dokážu vyrovnat a nebrat si je tolik k srdci. Ale nechci vědět, co tyhle poznámky dělají s 15 letýma holkama, které se teprve hledají, všechno se v jejich těle začíná vyvíjet, nebo už se vyvinulo, a někdo jim řekne něco takovýho. Jsem fakt ráda, že jsem nevyrůstala v dnešní době plné právě téhle internetové anonymity, kdy každý za počítačem je “dokonalost sama”.
Jani, to je právě ono. Mě je skoro 27. Jasný, pořád se učím některý věci přecházet nebo si je nebrat tolik k srdci. Taky mi trvalo pár let dojít tam, kde jsem teď a některý věci přejít nebo si je nebrat tolik. Samozřejmě hormony udělaly svý a některý věci mě paradoxně mrzí i víc. Taky jsem ale ráda, že v době mojí puberty ty sociální sítě nebyly tak rozjetý. Ale jak to vnímají holky, co jim je, jak píšeš, 15 let? Upřímně nevím, nedokážu si představit, jak bych to vnimala já, kdyby mi bylo teď 15 a jak bych se s tím vypořádala. Já bych strašně ráda měla jednoho dne dceru, ale upřímně se děsím toho, čemu by byla vystavena. Je na nás ženský šílený tlak a je fakt smutný, kam to dneska spěje. Ale dává mi naději projekt #zanormalniholky. To je něco úžasného. 🙂 Jinak ale souhlasím. Jsem ráda, že jsem nevyrůstala v dnešní době.
Ahoj Míšo,si nádherná ženská! 😊
Ahojky Míšo vím jak se cítíš co se týká postavy já mám za sebou 3 porody a každý porod za sebou něco nechal taky už nemám postavu MISS a co jako mám krásné 3 zdravé děti a na těch mi záleží vyprdni se na lidi ty ti nic nedají a že drbou ať se třeba poserou sami nevi až jednou budou těhotny jak oni dopadnou lidi neřeš mej se hezky malickej je moc krasnej😊😊😊 PS: bud ráda za milujiciho může a krásného zdravého chlapečka mej se pa
Ahoj Míšo,
narazila jsem na tvůj blog a musím říct, že tento článek je pro mě hodně aktuální. Termín porodu mám cca do 14 dnů a taky už přemýšlím, co přijde a jak se se vším srovnám. Rádoby vtipné poznámky lidí okolo mě taky občas zasáhnou. Na miminko jsme s manželem čekali 4 roky, takže to, že jsem přibrala a na váze vidím čísla, která jsem v životě neviděla (a to mám zatím navrch “jen” 13 kg), tak nějak vnitřně trávím a snažím se tím netrápit. Je to totiž malichernost. Trvá téměř 10 měsíců, než tělo miminko vyživí, máme nárok na podobnou dobu rekonvalescence. Ať už to pro kohokoliv znamená cokolikov (psychicky i fyzicky). Moc vám to všem sluší, ať se daří a přeju hodně štěstí při výběru základny.
Milá Míšo, to je jako kdybys mi mluvila z duše. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se za svoje dvě těhotenství rozbrečela, když mi někdo řekl, jestli náhodou nečekám dvojčata. Kolikrát jsem brečela nad svojí váhou. S prvním dítkem jsem si bohužel prošla i poporodní depresí, dostala jsem se na váhu nižší než před těhotenstvím a zase poslouchala, že to jsem určitě přestala kojit, protože tolik hubnu, že už nevypadám zdravě, ať se sebou něco dělám… Prostě abych to shrnula, uvědomila jsem si, že lidem se nikdy nezavděčíš! Jediný důležitý lidí, pro který jsem se snažila dostat do formy, jsou já sama a moje rodina.
Myslím, že je skvělý, že ses rozhodla o tomhle mluvit. Kéž bys otevřela oči jen jedný osobě, co se zrovna chystala někomu napsat, že by se sebou měl něco dělat, protože je jako prase. Nebo ujistila alespoň jednu maminku po porodu, že ty hormony, co s ní mávají a říkají, že je tlustá velryba, jsou úplně normální, ale na prvním místě je opravdu jen ZDRAVÍ 🙂
PS: A za sebe teda musím říct, že pro mě jsi teď ještě krásné než kdy dřív, protože jako maminka jsi úplně rozkvetla do krásy a fakt ti to s miminkem moc sluší 🙂 Přeji hodně štěstí a zdraví pro celou rodinku 🙂
Amen 🙂
3 deti behem 5ti let. Takze behem peti let jsem vlastne jenom pribirala a shazovala… mam NOVE telo 😉
Ahoj, úplně mi mluvíš z duše. Sice nejsem ani těhotná, ani po porodu, ale musím se připojit k názoru, že tlak na holky a ženy, co se týká postavy je opravdu neúnosný. O chlapovi, co má pivní pupek nikdo neřekne, že je tlustoprd. Ale když má holka trochu špíček, tak je hned tlustá a má se začít hýbat nebo jinak jíst. Já s tím nesouhlasím. Byla jsem vrcholový sportovec a protože jsem vždycky měla silnější nohy a větší zadek, tak jsem se poznámkám ke svojí postavě nevyhla ani od trenérek. Poslouchala jsem denně, že jsem tlustá, a přitom jsem byla v tom sportu dobrá a sportovala 18 hodin týdně. Naštěstí jsem typ holky, která má cizí názory dost u zadku, takže jsem nad tím mávla rukou a nenechala se rozhodit. Když jsem přestala sportovat, tak jsem se bála, kolik kilo přiberu. No a nakonec? Všichni mi dva roky po tom říkají, jak jsem krásně štíhlá? A proč? Protože to neřeším. Jím, na co mám chuť, sem tam muffin, řádka čokolády nebo zmrzlina mě nezabijou. Důležitý je cítit se dobře a nenechat se rozhodit a vystresovat.
A abych se vyjádřila i k těhotným slečnám. Moje sestra čekala holčičku, u který se odhadovala porodní váha kolem čtyř kilo, takže na její výšku (164 cm) měla opravdu pořádný břicho. A víš co? Dělali jsme si z ní občas srandu, ale nikdo to nikdy nemyslel zle. Já jsem šťastná, že zvládla čtrnáctihodinový porod, že jí to nijak nepoznačilo a že má zdravou holčičku. A že jí zůstalo i 9 měsíců po porodu bříško? No a co, hlavně že je šťastná a zdravá. A ani ona sama to neřeší. Jde cvičit a pak si dá pizzu k večeři.
Takže za normální holky, který se nenechají rozhodit debilními kecy :-))) Držím ti palce, ať si ve svém těle šťastná. Jsi krásná žena! 🙂
Vim presne o cem mluvis. Tehotna jsem sice jeste nebyla, ale uz to planujeme a taky se bojim jak budu vypadat. Od puberty jsem mela problem s vahou a kdyz jsem to zacala resit vubec to neslo tak snadno dolu jako nahoru. A nesnasela jsem lidi co meli tu drzost mi to rict. Mela jsem chut na ne kricet jestli si vazne mysli, ze to nevim a potrebuju nekoho jako oni aby mi to rekl? Ne, dekuju. Vidim to kazdy den a prave kvuli lidem jako oni se citim jeste hur nez bych musela. A jeste vic jsem nesnasela jak se lidi chovali, kdyz byla moje sestrenice tehotna. Ano, pribrala hodne, nebo mozna ani nepribrala tolik, ale bylo to na ni hodne videt, a lidi kolem ji rikali jak je strasne tlusta a kdyz tam nebyla, pridali jeste, ze je tlusta jako prase, to uz ale bylo moc i na me a kazdymu koho jsem slysela to o ni rict jsem pak dost durazne rekla, ze neni tlusta ale tehotna a ze na konci toho vseho bude nova lidska bytost. Vazne doufam, ze si uvedomujes jak je super ze sdilis svuj zivot, protoze tim lidem pomahas, nejen s aupair ale i ty baliky pro nase vojaky, myslim ze spousta lidi by BEZ TEBE neudelala nic, ty si jim ukazala ze to jde a to uz je neco!
Jeste musim rict, ze mi prijde, ze ti materstvi svedci, uplne si se rozsvitila!
Ahoj Míšo, já teda těhotná ani po dětech nejsem, ale ta váha se mě týká taky. Jak jsi psala na začátku, že jsi dřív mohla jíst co jsi chtěla a vážila jsi stejně. Přesně tak jsem to měla já. Do roku 2012 jsem mela 49kg a od čtvrťáku na střední jsem nenápadně začala přibírat. Bohužel teď mám 15kg nahoře, protože to byly stresy ze zkoušek na VOŠ a VŠ. Teď jsem se do toho pustila i s jídelníčkem,tak snad se to povede a aspoň 10kg sundám. Nechápu, kdo má potřebu ti psát, že jsi tlustá. 🙁 Jsi šťastná a máš zdravého syna a to je hlavní. Co z toho ty lidi mají, zřejmě asi mají nudný život. Měli by se starat o sebe. Měj se krásně a těšim se na další článek 🙂
Moc krásný článek. 🙂 Bohužel je na nás ženy vyvíjený příliš velký tlak od okolí. Byly dny, kdy jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší být kluk. A když jsi zmínila ten projekt za normální holky (ten neznám), tak si dovolím udělat takou “reklamu” na e-booky a blog od cyklickazena.cz, které mi nesmírně pomohli pochopit a přijmout krásu ženství. Bohužel nejsem “splachovací” jako někteří lidé a dlouho si slova kritiky pamatuju. Jako zdravotní sestra se setkávám s různými typy lidí, ať už se zlými, nepříjemnými a protivnými nebo naopak také s hodnými a milými. Paradox je ten, že často jsou cizí lidé na člověka daleko milejší, než jeho známí a rodina.
Myslím si, že jsi velkou inspirací pro všechny ženy. Máš skvělou, krásnou a hlavně ZDRAVOU rodinku. Tak se vykašli na slova jedovatých lidí. 🙂
PS: Doufám nevadí, že jsem si tady vyléla své srdíčko. 😀
“To, kolik mám kilo, jak vypadám, to přeci nedokazuje to, jaká jsem jako člověk, jaký mám charakter apod.”
<3
nejvýstižněji napsaná věta
Moc pěkně napsané a právě díky tomu, že něco podobného v poslední době zažívám, to moc dobře chápu, ačkoliv u mě to nebylo těhotenstvím, alespoň bych měla “výmluvu”. Za poslední rok jsem trochu víc přibrala a než si člověk všimne – jasně, že si všimne i v průběhu, ale pořád je to stav, kdy to “vyběhám” přeci! – už se to dává špatně dolů, obzvlášť, když tak miluji sladké. Jsem sportovně založený člověk, řekla bych, hraji závodně volejbal, chodím na brusle, běhat a to hlavně proto, že mě to baví, a i přesto mám problém s váhou. Dost se za sebe stydím, nevím, co si obléct, aby to hned každý neviděl a okamžitě, jak o mně jen někdo zavadí pohledem, si myslím, že přemýšlí o tom, jak jsem tlustá – nutno podotknout, že když odpárám své vnitřní pocity, tak rozhodně bych se neřadila do těch úplně tlustých, prostě holka s nadváhou, co má prdel jak kobyla a břicho, protože se ráda láduje kde čím. Jistě, mám zrcadlo, vidím, jak vypadám a přesto se tam najdou ty poznámky, ač ví, že už jsem změnila jídelníček, že jsem upravila pohyb a přesto budou rýpat. Ona ale taková poznámka se udrží v člověku hodně, hodně dlouho a pěkně ho sžírá. A právě od té doby mám v hlavě otázku: Co je komu do toho, jak JÁ vypadám? Proč se první nedívají na sebe? Pokud jsem spokojená taková, jaká jsem teď, proč jim to tolik vadí? Proč musí rýpat? Právě moje hodně dobrá kámoška, řečená chodící špejle, poslední dobou hodně útočí na obéznější lidi, což si beru také dost osobně. Mi nic neřekne, asi ví proč, ale stejně se jí nedá vysvětlit, že je to snad jejich tělo a jejich věc, jak budou vypadat, proč by to ona měla řešit? No… Teď jsem se musela vypsat i já! 😀
Chtěla bych ještě napsat, že strašně závidím holkám, které jsou na první pohled plnoštíhlé, ale neskutečně jim to sluší – a že takových holek znám. Nechápu, kde se oblékají, ale chci jejich školu! Popravdě víc obdivuji takové holky, které mají zadek, břicho, boky,… a musí se obléct tak, že si stejně musíš říct, že jim to sakra sluší! Hubeným holkám sluší všechno, ty druhé už musí mít vkus. A můžu ti říct, že ať už jsi byla těhotná, netěhotná, namalovaná, nenamalovaná nebo jsi přidala jakoukoliv fotku, vždycky jsem si řekla, že ti to strašně sluší! Jasně, je to fotka, můžou tam být filtry, může tam být cokoliv… Ale já i když si udělám fotku, nejsem s tím nikdy spokojená :D. Já v lidech hlavně hledám sympatie a můžu ti v klidu říct, že jsi krásná sympatická holka a jak si sem tam proletím komentáře, víc máš těch, kteří drží s tebou a sdílejí názory, než ty blbé kecy, co občas vyroní někdo, kdo se snaží zvýšit své vlastní nízké ego. Mít já takovou podporu, tak si pískám! A jak jsi říkala, hlavní je zdraví. To všem dojde ve chvíli, kdy o něj přijde… 🙂
A teď se tady rozepisuji a čtu místo učení, ale abych ti pravdu řekla, strašně jsi mi tímto článkem pomohla, jelikož poslední dobou kromě děsu z nadcházející bakalářky se zhroutím právě kvůli svého těla. Jasně, že víš, že takových lidí je víc, ale když to vidíš blíže a že všude je to stejné, pomůže ti to aspoň na chvíli zvednout hlavu a být v pohodě. Takže ti děkuji a přeji hodně síly, zdaru a zdraví!
Míšo,
naše tělo při těhotenství roste 9 měsíců… Nikdo přeci nemůže čekat, že po porodu splasknem jako když praskneš balonek… Já u prvního přibrala 35 kg… U druhýho jsem váhu přestala sledovat, když jsem měla 28 + …. NIKDO nemá právo mluvit ti do života – jakkoliv…
Doufám, že tvůj článek pomůže slečnám, dámám, matkám, které jsou terčem posměchu za to, že jejich tělo nevypadá jako tělo modelky… Kdo vůbec řekl, že modelky jsou symbolem dokonalosti? Pro mě je dokonalá každá žena… Miluju svoje strie, protože mi připomínají, že JÁ jsem byla schopná odnosit, porodit a vychovat dítě… Že nemám pevné bříško?? No a… Je mi milejší věnovat se dětem než dřít v posilovně… Kila sice shodíš, chůze s kočárem je skvělá… ale pokud nebudeš poctivě cvičit, tvoje tělo prostě pevné nebude… Jde jen o nastavení priorit -a ty já mám jiné… A záleží na každé z nás, jak si je nastavíme…
Tobě přeju ať ti to pořád píše, tak jak ti to píše teď… Ňuchňání a pohlazení pro malého …
Zdraví nedokonalá 🙂
L.
Ahoj Míšo,
Nikdy jsem nekomentovala tvoje příspěvky, ale už mi to nedá.
Článek super, Já sem sice těhotná ještě nebyla, ale někdy se cítím veliká. Byly doby, kdy jsem byla hubena, ale teď jsou doby kdy mám pocit, že ze své postavy zešílím. Nikdy jsem netrpěla na celulitidu a teď? HROZNE.
Já tě sleduji strašně ráda, tvůj život je zajímavý a trochu ti i závidím kam až si se dostala. Z ČR do USA! WAU! a ještě si tam i zůstala. Na tohle já sem strašný srab. 🙁 😀 .
Lidi jsou dnes různí. Dokážou říct někomu něco tak strašného, že mi z toho zůstává rozum stát.
Nejsmutnější na tom je, že to kolikrát dokážou říct lidé, kteří na tom nejsou o moc lépe.
A bohužel také žijeme ve světě, kde skoro každý někomu něco závidí a kvůli tomu jsou hnusní.
Máš krásnou rodinu, syna úplně úžasného.
Hlavně když máš ráda sama sebe a máš muže, který tě miluje takovou jaká jsi.
Určitě je důležité cítit se dobře a je hezký, že si za tím jdeš.
Fandím ti.
Dáš to!
Na ostatní kašli. 🙂
Zase jsem to obrečela, čteš mi z duše. Mám mrňouska jen o měsíc starší než tvůj Eli. Úplně se v tom vidím. To s těma plavkama, nad tím už jsem taky přemýšlela…))) Ale víš co Míšo, když se malýmu podíváme do očí tak pro ně,pro ně jsme dokonalé. A to je to nejdůležitější! 💙
Milá Míšo , článek jsem četla dvakrát a moc ráda.
Mám přesně takové tělo jaké mám, nejsme z katalogu na plavky ale spíše z katalogu na stany…tak to zas úplně nééé ,ale nejsem modelína…mám dvě děti bude jim letos 20 a 17.Když se narodila dcera a nebylo to lehké jsem řekla že už nikdy rodit nebudu…tak to mi vydrželo 3 roky a byl tu syn..místo poklidné mateřské začal kolotoč doktorů a vyšetření a otázek a odpovědí proč jááá a hlavně proč má dcera epilepsii , syn problémy s ledvinama a to vše v jeden čas a moment…nakonec vše se nějak utřepalo …syn hraje hokej a ledviny i díky kojení do 19 měsíců dohnaly sebe navzájem a je klid, dcera studuje vysokou a se zdravím si vybrala své , operace obou nohou, operace prsa a epilepsie jen na okraj…nebyl čas tak nějak řešit sebe ..řešili se problémy akutní a aktuální ..jen v jeden čas jsem si řekla že já jsem tu taky , začala jsem jinak jíst a cvičit a zžívat se se svým já..nebylo to jednoduché..ale mám kamarádky a ty podpořily a taky rodina…jde to pomalu a dřeto ale aspoň něco jak nic ..nikdy nebudu modelka ,ale budu spokojená já se sebou
Míšo, jsi úžasná, chytrá, krásná, milá a naprosto báječná ženská, usměvavá a skvělá maminka. Dámy zde mi prominou, ale lidově řečeno – na všechny se vyser! Pokud má někdo potřebu Tě komentovat a divit se, že máš či nemáš kila navíc nebo že po dítěti už to není takové či onaké.. ten dotyčný si nevidí na špičku nosu a pravděpodobně má vlastní mindráky až na půdu. Ono je vždy jednoduší pomluvit druhého, než si připustit, že je něco u mě špatně.
Každý máme jiné tělo – já nemám děti, ale zato miluji sladké a také jsem posledních pár let nabrala pár kilo, které nejsou moje a chci aby odešly, ale zároveň mám tak ráda sladké. A co no. Tak nejsem žádná modelka, ale dokud je člověk zdravý a cítí se dobře a je štastný, ať mi ostatní vlezou na záda 🙂
Jsi skvělá, jsem ráda, že se s námi dělíš o své radosti i strasti. Jsi lidská, upřímná a píšeš pravdivě.
Drž se toho a nenech se zlomit, lidi dovedou být hnusní.
Krasne napsane, Miso :-*
Krasne napsane, Miso :-*
Krasny clanek Miso. Ja s vahou taky bojuji uz od puberty. Nikdy jsem nebyla nejak tlusta, ale holky v puberte resi kazde kilo navic. V 16 letech jsem zacala chodit s klukem, se kterym jsem byla 6 let. Posledni rok jsme spolu bydleli, ale nejak nam to neslo a ja stres zajidala. Takze 20kg nahore jako nic. Po rozchodu ( coz byla nejlepsi vec jakou jsem udelala) jsem se do dvou mesicu dala dohromady. Pak par let klid a potkala jsem sveho nynejsiho partnera. S nim prislo prvni tehotenstvi , kde jsem se cpala od rana do vecera slehackovyma zakuskama 😀 a pribrala jen 11kg. V sestem mesici jsem nemela jeste skora zadne brisko, to prislo az v sedmem. Maly se narodil v 39tt s vahou 3.5kg a ja po peti dnech z porodnice odchazela se svou pretehotenskou vahou. Dva roky po narozeni maleho jsem byla na sve nejnizsi vaze co si pamatuju 😀 a pak prislo druhe tehotenstvi, kde jsem pribrala 25kg a 10kg se me jeste porad drzi. ( a to uz jsou 3 roky po porodu). Nekdy se podivam do zrcadla a rikam si , ze je to des. Nekdy si zase rikam, ze to neni takova hruza… Mam dve krasne a zdrave deti, moje telo se zmenilo. Tehotenstvi mi zanechalo strie (ale co aspon kazdy vi, ze jsou to moje deti ),pak stehu na neviditelnem miste a par kilo navic. Zaroven mi vzalo prsa 😀 coz zas tak nevadi….Ale snazim se jist lepe, cvicim trochu a kaslu na to co rikaji ostatni. Mam pocit , ze vahu a podobne veci snad resi jen Cesi. Preji hodne uspechu a kasli na prudice 😉 Mas krasneho synka a to je nejdulezitejsi .
Míšo, já si naopak u každé tvojí fotky říkám, jak jsi krásná maminka! I před těhotenstvím ti to samozřejmě slušelo, ale zdá se mi, že tě mateřství úplně rozzářilo.
Se svojí postavou taky nejsem spokojená (my ženské se tak snad rodíme 😀 ). Za poslední dva roky, kdy jsem nastoupila po škole do práce a celý den sedím na zadku, jsem přibrala 15 kilo. A připadám si jako velryba i bez těhotenství. Takže se teď snažím přehodnotit svůj životní styl. Zdravé stravě a pohybu zdar 🙂
On si člověk nevybere. Já jsem zase podle měřítek ostatních moc hubená. Vtipný je, že s tím prostě nemám šanci nic udělat. Jím dost a nevím, co bych musela dělat, abych přibrala. A vím, jak jsou otravné rady typu “měla bys víc jíst”. No a co se týče tlustých lidí, tak upřímně… taky si někdy o někom pomyslím “ježiš, ta je tlustá”, ale navenek tohle nijak neventiluju. No a navíc – pokud je ten člověk sympaťák a oplývá jinými dobrými vlastnostmi, vůbec nemám potřebu tohle řešit. Taky mě nikdy nenapadlo zabývat se velikostí břicha u těhotných. 😀
Ahoj Míšo,
tvé články čtu už od začátku. Jen málo kdy jsem měla potřebu něco komentovat, protože jsi to vždy zodpověděla. Na lidi co tyto věci říkají se vykašli. Jak si řekla nejdůležitější je aby byl prvek zdráv. Prošla jsem si těhotenstvím, porodem a vším co k tomu patří. I když mé tělo není takové jaké bylo, tak ničeho nelituji. Mám doma úžasného syna, který mi za to stál (narodil se jen o dva dny dříve než váš syn). Cvičím ale celé těhotenství mi tělo prostě změnilo a i když jsem si musela jako ty koupit jiné oblečení tak vůbec ničeho nelituji.
Moc hezký článek 🙂 člověk si někdy potřebuje ulevit 🙂 já jsem teď ve 37.týdnu těhotenství, mám nahoře asi 18kg. Než jsem otěhotněla, začala jsem se zdravěji stravovat (podle břicháče Toma, kdyžtak doporučuji 🙂 není to dieta, ale zdravý způsob stravování, jestli ho neznáš ). Jedla jsem podle jeho zásad únor-srpen, zhubla jsem z 89kg na 73kg (bez cvičení), cítila jsem se skvěle – živější, méně ospalá, neměla jsem furt hlad a chutě, žádné trávicí problémy, prostě skvěle, pak jsem otěhotněla a už to nešlo podle něj jíst, třeba zeleninu jsem nemohla ani vidět, což byl průser, ta je základ 😀 teď jsem v podstatě zpět na své původní váze, ze začátku jsem se děsila, jak moc přibírám, ale člověk by to neměl v těhotenství prostě řešit, jak píšeš, každé tělo je jiné a každé se s těhotenstvím vypořádává jinak. Přestala jsem to řešit, hlavně aby miminko bylo v pořádku 🙂 A hlavně nikomu cizímu do toho nic není, nikdy by mě nenapadlo komentovat u těhotné nebo u ženy po porodu, jak vypadá…to může dělat opravdu jen slaboch nebo nějaký zakomplexovaný člověk. Nic si z toho opravdu nedělej, užívej malého, měj sebe ráda takovou jaká jsi a pokud tě tak někdo nebude brát, nestojí ti za nějaké trápení 🙂 Co je mít hezkou postavu v porovnání s tím, abyste byli všichni zdraví 🙂 Hezký den 🙂
Dobrý den Míšo,
nebo radši ahoj, doufám, že to nebude vadit.
Po přečtení tvého článku mi to nedá nekomentovat a možná tě třeba trochu potešit.
Tvůj blog moc nesleduji a jen občas zabrousím na “fejsbůkový” stránky – a víš proč jen občas?
Protože ti veskrze hrozně závidím! V tom nejlepším slova smyslu. Máš takový život, jaký bych si já sama pro sebe přála. Máš překrásného syna, krásného chlapa, který tě miluje, psy a žiješ v Americe, což ti jistě nezávidím jen já. A k tomu všemu jsi sama vážně tak nádherná! Při pohledu na každou tvou fotku se ve mě zvedne vlna závisti a proklínání celého světa, proč mi nebyla dána do vínku alespoň trocha takové krásy jako tobě. 🙂
Takže se vykašli na to, co kdo říká. Nikdo nemá právo soudit druhé, protože nikdo nevidíme, co se v životě toho druhého odehrává. Jestli má s tebou, se mnou nebo s kýmkoliv jiným někdo nějaký problém proto, jak vypadá, pak věz, že to není náš problém ale jeho a on si jen skrze poznámek na naši adresu snaží zvednout svoje ego. A pro mě je takový člověk chudák, protože on sám má ze sebe ještě větší mindrák, než my.
Jsi vážně překrásná a máš nádhernou zdravou rodinu a na ničem jiném nezáleží.
Tak doufám, že tě to alespoň trochu potěší, že to takhle vidí někdo, kdo tě vlastně vůbec nezná. 🙂