Návštěva “Bejbínka”

 

Po dlouhé době se opět ozývám. Trvalo mi dost dlouho než jsem konečně sedla k počítači a dala dohromady nějaký článek. Tohle je jeden z mnoha. V posledních dvou letech nepíši tak často, ale když už něco napíšu, tak je většinou neuvěřitelně dlouhý článek plný fotek. Ráda bych zkusila psát častěji, kratší články s fotkami, které se týkají daného článku.

Kdo sleduje moje sociální sítě – Facebook a Instagram – jistě si všiml, že jsme tu měli skoro 3 týdny vzácnou návštěvu.

Ano, po více jak roce se za námi přijeli podívat moje rodiče s bráchou. Respektive nepřijeli ani tak za mnou jako za svým prvním vnoučátkem. Naposledy nás moje rodina navštívila v říjnu 2016 v TN těsně před tím, než Caleb odlétal na svou druhou misi. Měli pak přiletět z červnu 2017 na svatbu, ale to z několika důvodů nešlo. Jelikož se vědělo, že jsem byla těhotná, tak se návštěva naplánovala tak, aby přiletěli pár týdnů po termínu mého porodu. Samozřejmě všichni víme jak to dopadlo. Rodila jsem předčasně a tak rodiče s bráchou čekali trošku déle, než bylo původně v plánu. Svým způsobem jsem ale ráda, protože Elijah první 2.5 měsíce svého života prospal. Teď, když přijeli, tak byl malý vzhůru déle, víc reagoval, “povídal” a byla s ním prostě větší sranda.

Samozřejmě, že jsem odpočítávala dny do jejich návštěvy. Jako vždy. Ale téhle návštěvy jsem se bála. Asi se ptáte proč a nebo čeho jsem se bála. Vysvětlení je následující.

V cizině žiji už od roku 2012, takže to bude krásných 6 let, co jsem se vydala do USA. Od té doby nedělám nic jiného, než se s někým vítám a loučím. Ať už to bylo během pobytu v USA jako Au Pair, během mého působení u EMIRATES či po trvalém přesunu do USA. Také jsem se přidala do různých skupin na FB, kde jsou holky z ČR/SK žijící v USA. Několikrát jsem si všimla příspěvků, kdy řešily jaké bylo vítání se s rodinou či loučení poté, co měly vlastní děti. Najednou ta vítání byla o to krásnější, ale loučení o to těžší. Za ty skoro 3 roky, co jsem vdaná a co jsem si začala všímat podobných příspěvků (přece jenom jsem věděla, že dřív či později mě čeká a nemine to samé), jsem si přečetla leccos. Vím jaká jsem, vím, jak co prožívám a neprožívám. Čím víc se blížila návštěva mojí rodiny, tím víc jsem se ptala sama sebe, jak to budu snášet. A hlavně jaké bude loučení tentokrát. Věděla jsem, že to bude těžké, ale že to bude tak SAKRA (chtěla jsem použít jiné slovíčko) těžký, to jsem nečekala. Připravená jsem na to nebyla, protože na to se připravit nejde. Ale o tom až později.

Přišel DEN D. Já už týden dopředu lítala po baráku jako smyslů zbavená. Připravit pokoj pro hosty, připravit pokoj bráchovi u našeho malého (ještě jsme tou dobou neměli vybavený dětský pokoj), vyprat, uklidit apod. Caleb si ze mě dělal srandu, že nejsem normální. Jenže my Češi jsme prostě jiní. Alespoň to je můj názor. A nebo je to v tom, že on je chlap a takový věci tolik neřeší.

Ráno jsme vyjížděli brzo ráno, cca kolem 8 hodiny, protože jsme měli sraz s Péťou a jejím manželem. Šli jsme na brunch. Vzhledem k tomu, že jsme měli být pryč celý den, tak jsem se domluvila s mojí kamarádkou, že k nám sjedou domů a pustí Nalinku s Kirbym ven. Celý den jsem sledovala, kde se zrovna nachází moje rodina, jestli je nějaké zpoždění letu atd. Po brunch jsme s Calebem seděli u mě v autě, já jsem si v klidu nakojila malého, přebalila a jelikož jsme měli ještě spousta času, tak jsme vyrazili do obchoďáku respektive do Starbucks. Pak jsme tak seděli a bavili se o všem možném i nemožném zatímco malej spal. Někdy kolem 4 jsme vyrazili na letiště. Kdo byl někdy v Atlantě tak ví, že jsou tam naprosto šílený zácpy, takže jsme raději vyrazili dřív abychom měli nějakou časovou rezervu.

Na letišti jsme čekali asi hodinu. Já se samozřejmě nemohla dočkat, neustále jsem bombardovala tátu smskama, kde jsou, jestli už prošli imigračním. Těsně před tím, než přišli, se malý probudil, takže já jsem si ho vzala a čekala s ním nastoupená. Nejsem schopná popsat, co se mi honilo hlavou nebo co a jak jsem cítila. Calebovi jsem vrazila do ruky můj telefon se slovy “Natoč je” a netrpělivě čekala, až se naši přiblíží.

Upřímně jsem nečekala, že tohle ořvu, ale ukápla mi slza a ne jedna. Ale docela rychle jsem se vzpamatovala. Mami si hned vzala malého, všichni jsme se přivítali, utřeli slzy dojetí a šup rychle do aut, ať už jsme doma. Brácha jel domů s Calebem, já jela domů s malým a rodiči. Mamka seděla vzadu a užívala si malého.

 

Neuvěřitelně jsem se těšila, až naši s bráchou poznají malého. A taky Kirbyho. 🙂 Samozřejmě jsem od té doby nepustila telefon z ruky a neustále jsem je všechny fotila a točila.

Těžko popsat, jak jsem se cítila, když jsem viděla Elijah s našima. Pohled k nezaplacení. Byla jsem tak nesmírně šťastná. Abych pravdu řekla tak si nejsem jistá, co bych dělala (nebo my všichni), kdyby nebyly telefony, internet, facetime, skype a všechny ty vymoženosti dnešní doby. Absolutně si nedokážu představit, jak bych zvládala být takhle daleko od rodiny. Snažím se každý den volat našim, aby viděli malého, neustále malého fotím a natáčím, aby o nic nepřišli. Díky Bohu za všechny ty vymoženosti dnešní doby, které nám umožňují každodenní kontakt.

Od doby, co přijeli naši jsem byla máma na půl úvazku. Malého jsem akorát vždy nakojila, vykoupala (za přítomnosti rodičů) a sem tam přebalila. Ze začátku jsem přebalovala hlavně já a postupně už to byla hlavně moje mami, kdo si přebalování vzal na starosti. Můj táta se stal prvotřídní matrací, protože na dědovi se Bejbínkovi spalo nejlépe. 🙂 Také jsem si uvědomila, jaké mají štěstí lidi, co mají rodinu blízko a mají tak na blízku i pomoc. Do teď jsem na to všechno byla sama, pokud byl Caleb ve škole. Ve svém volnu se snaží pomáhat, jak to jen jde, někdy uvaří večeři on, pomůže mi s prádlem či uklídem, vezme si malého atd ale jinak jsem na to vesměs celý den sama. Ani jedna babička nebydlí blízko. Jasný, člověk to zvládne. Když nejde o život, jde o ho… Zvládlo to x ženských, zvládnu to taky. Ale poté, co jsem tu teď měla 3 týdny rodiče a 2 týdny tchýni, jsem si uvědomila, jak moc se člověku hodí pomoc. A já si za tu dobu opravdu od všeho odpočinula. A fakt musím říct, že to bylo fajn.

Každé ráno jsem vstala, nakojila a přebalila malého, odnesla jsem ho našim do ložnice a šla jsem se naložit vany nebo zase spát dokud mě nevzbudili, že má malý hlad.

Vzhledem k tomu, že bylo nádherné počasí, tak jsme několikrát vyrazili na procházku. Mamka se těšila, až bude moci vozit kočárek, a taky se ho držela zuby nehty! 🙂

 

První dny/týden jsme trávili tady na základně. Kromě procházek jsme se vyrazili podívat na různé památníky, které jsou všude možně po základně. Druhý týden jsme vyrazili na menší roadtrip. Jeli jsme do Savannah, GA – Washington, D.C. – Pembroke, VA a zpět domů. Vlastně jsme projeli Georgia – South Carolina – North Carolina – Virginia – District of Columbia – Virginia – Georgia. Poslední týden jsme pak byli opět na základně s tím, že jsme si udělali dva, vlastně tři menší výlety. Skoro jsme se sebrali a vyrazili na Floridu, protože je od nás kousek (na pláž je to cca 3 – 3.5 hodiny cesty), což ale nevyšlo, protože jsem musela na konzulát do Atlanty. Tak snad příště! Do Atlanty jsme jeli vlastně dvakrát, jednou na konzulát a po druhé na letiště pro Calebovo mamku, která přiletěla tak, aby mohla poznat moji rodinu. Calebův táta přiletět nemohl, ale ten přiletí tak za 2-3 měsíce. Před tím, než jsme ale vyrazili na letiště, tak jsme jeli do Lilburn, GA, kde je nádherný hindu temple. Následující den jsme vyrazili do Montgomery ve státě Alabama. O jednotlivých městech, které jsme navšítivili, budou samostatné články.

Za ty 3 týdny, co tu byli naši, jsem najela cca 3000 mil. Malý to zvládnul na jedničku a my to taky přežili. Ruku na srdce, byl to festival dřevěných prdelí. Taky mě pár dní poté, co našli odletěli, jen tak do auta nikdo nedostal. To muselo být jo něco, abych vlezla do auta a někam jela. Dva dny jsem strávila v pyžamu s mastnou hlavou. 😀

Tady je ještě pár fotek na ukázku s Bejbínkem.

 

  

Washington, D.C.

 

 

 

 

 

Tyhle fotky byly pořízeny během našeho výletu do Montgomery, AL.

 

 

 

 

Troufám si říci, že jsme si to užili. Ze začátku se to vleklo a pak to začalo utíkat jako blázen. A čím víc se blížil den odletu, tím víc se bála toho, co přijde.

Vlastně ode dne, kdy naši přiletěli sem, jsem se bála loučení. Věděla jsem, že to přijde, chtěla a snažila jsem se na to nějak připravit, ale nešlo to. Taky jsem o tom nechtěla psát. Ne teda, že bych nechtěla, ale vyhýbala jsem se tomu jak čert kříži. Moc dobře jsem věděla, že to zase ořvu. A to víte, že mi teď tečou slzy po tváři. Ale tohle k tomu bohužel patří.

Ode dne, co se malý narodil jsem si nejednou vyčítala, do jaké situace jsem dostala svoje rodiče a vlastně i sebe. Kdysi dávno by mě ani ve snu nenapadlo, že budu žít někdě jinde, než v ČR. Už vůbec by mě nenapadlo, že budu žít v USA, že si vezmu Američana a že tu založím rodinu. Vždycky jsem si myslela, že se přestěhuji na trvalo do Plzně nebo maximálně do Prahy, což by nebyla až taková dálka od nás. Mrzí mě, že nebydlíme blíž.
Věděla jsem, že loučení bude těžký, sakra těžký.

 

Ráno v den odjezdu na letiště jsem se probudila a byla jsem na ránu. Neměla jsem náladu už pár dní dopředu, ale v to úterý jsem byla fakt nas…. na celý svět. Caleb se na mě podíval a já okamžitě začala bulet do polštáře. A takhle jsem si v soukromí pobrečela několikrát. Snažila jsem se držet, co to jen šlo. Ani jsem se neobtěžovala namalovat si obličej na ten můj xicht. Věděla jsem, že stejně budu řvát. Stejně jako řvu teď. V půl 3 ráno. Ani jsem nebyla u toho, když se loučil Caleb a jeho mami s našima. Musela jsem odejít. Věděla jsem, že jestli toho budu svědkem, tak to neodřídím. Takže já jsem dělala zaneprázdněnou a připravovala auto, abych u toho nemusela být.

Když už jsme byli pár minut od letiště, tak jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla maminu a okamžitě jsem začala brečet. Ze všech svých sil jsem se snažila uklidnit a přestat.

Zaparkovala jsem, vzali jsme věci a šlo se na terminál. Nejdřív jsme šli odbavit kufry a pak jsme si šli pro kafe do Starbucks a podívat se do obchodu na letišti. Pak jsme asi hodinu seděli na terminále před kontrolou. A pak přišlo to, čeho jsem se nejvíc obávala. Loučení.

Každé loučení je svým způsobem těžký, žádné z nich není jednoduchý. Tohle ale bylo jedno z nejhorších a nejtěžších vůbec. Kdybych mohla, tak se seberu a letím s nima. Ani nevím, co se mi honilo hlavou. V jednu chvíli jsem se fakt nenáviděla za to, že jsme tam kvůli mě stáli a kvůli mě jsme se opět loučili. Člověk svoje rodiče “takhle” nevidí každý den. Nevidí a také často nepřemýšlí nad tím, jak je to pro ně těžké. A myslím, že jsem nad tím nikdy tolik nepřemýšlela, dokud jsem se nestala mámou. Vidím to teď úplně jinak, hodně mi to změnilo pohled. Snažím se ze všech sil sepsat, co se odehrálo na letišti, vystihnout jak moje, tak jejich pocity. Ale nejde to. Nejsem schopná to popsat, to se musí prostě zažít, aby to člověk opravdu pochopil, aby poznal, jaký to je a byl tak schopen se do toho vžít.

Několikrát jsem psala o tom, jak nesnáším být ta, která stojí a sleduje druhé odjíždět. Možná si někdo řekne, jak to celý přeháním, jak jsem dramatická a kdo ví co. Když svoji rodinu milujete tak, jako já miluji tu svou, tak i něco takovýho Vás totálně rozhází. Jo na světě se dějou horší věci a věřte nebo ne, jsem vděčná za to, že tu rodinu vůbec mám, jsem nesmírně vděčná, že jsme všichni zdraví a máme jeden druhého, ale tohle je pro mě nesmírně těžký. A teď už vím, jak se cítily ostatní holky, které popisovaly, jak prožívají loučení s rodinou, obzvlášť poté, co měly vlastní děti. Bylo těžké stát na druhé straně a dívat se na to, jak odcházejí na kontrolu. Fakt mi bylo mizerně. Chvíli jsem tam stála, naši na mě mávali ať jdu, tak jsem se sebrala a šla. Celou cestu do auta jsem brečela.

Vlezla jsem do auta, přebalila a nakojila jsem malého. Měla jsem tím pádem alespoň chvíli na to, abych se uklidnila ať můžu v klidu jet domů a dojet domů bezpečně. Ta hodina a půl trvala snad věčnost. Sem tam mi po cestě ukápla slza, ale snažila jsem se být v pohodě a nechat si to na doma.

Přijela jsem domů, zaparkovala v garáži a zůstala chvíli sedět v autě. Malý spal, tak nebylo kam spěchat. Krátce na to ale přišel Caleb. Já samozřejmě mezitím spustila hysterák. Nevím, jak dlouho Caleb stál mezi dveřma, každopádně v momentě, kdy jsem vylezla z auta mě objal a nepustil, dokud jsem se z toho nevyřvala. Calebovo mami si vzala malého na starosti, abych já měla chvíli na to se uklidnit. Několikrát jsem si pobrečela a nakonec to zabalila a šla spát.

Věděla jsem, že mi bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatuji, ale jestli mi něco neuvěřitelně pomohlo, tak bylo vyrobit knížku našim s fotkami, ať už s malým nebo z našich výletů. To mě přivedlo na jiné myšlenky na celé dopoledne. Malého stejně měla tchýně, já akorát vždy malého nakojila a přebalila, protože ona taky neměla moc času. Byla u nás na necelé dva týdny. (Teď už je v TN a v pátek letí zpět na Hawaii)

Každopádně jsem ráda, že jsem se zeptala ostatních holek, jak se vždy vypořádají s loučením. Tam mi jedna z holek navrhla ať našim vyrobím tu knihu. Před pár dny jim dorazila a musím říct, že mám z ní fakt radost. Moc se povedla a myslím, že udělala našim obrovskou radost. 🙂

Abych to nějak ukončila.

Ve finále jsem ráda a mám štěstí, že mám úžasnou a milující rodinu. Jsem nesmírně vděčná, že spolu všichni vycházíme a máme vztahy jaké máme. Sice jsou loučení o to těžší, ale i tak máme jeden druhého a to je to nejdůležitější. Teď se můžeme těšit na příště. A pokud se to podaří, tak třeba opravdu půjdeme do Evropy. (Kam nás pošle armáda pořád nevíme, až budeme vědět, tak se to dozvíte i vy)

Jelikož už nad blogem sedím pár hodin, tak je čas na kojení a spát (jsou 3 ráno) …

 

Přeji krásný den!