Bydlíme! :)

Celý týden před našim odjezdem byl hektický. Balení, úklid našeho bytu, který většinou trval dlouho do noci/rána, obíhání doktorů, lítání po kamarádech, loučení se s každým apod. Abych pravdu řekla, měla jsem všeho plný kecky.

Ve čtvrtek jsem se loučila se všemi v USO. Ukápla slza a ne jedna. MaLissa mě vzala do hlavního sálu, kde byli ostatní dobrovolníci, pracovníci USO, vojáci a jejich rodiny. Měla strašně hezkou řeč a já dostala “bodíčko” pro malého, ocenění USO za mých 500 hodin dobrovolničení, cenu Prezidenta USA (The President’s Volunteer Service Award) a tašku USO. Už teď mi USO a všichni chybí. Mrzí mě, že nebylo víc času na pořádné loučení.

Před tím, než jsme jeli na základnu, tak jsme měli inspekci našeho bytu. Ta měla být ve 2 odpoledne. Vtipně paní, která měla tu inspekci udělat, onemocněla a nikdo se neobtěžoval nám cokoli říct. Já jsem ve finále musela jít do jejich hlavní kanceláře a milostivě se jim připomenout. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsme museli vystěhovat úplně všechno jak z bytu, tak z garáže, takže já jsem v zimě (docela se ochladilo) čekala s chlupáčema u narvaných aut s věcma. Tím se samozřejmě vše zpozdilo. Museli jsme na základnu ze dvou důvodů, já, abych se se všema rozloučila a Caleb měl “hail and farewell”. Nevím, jestli jsem to zmínila v posledním článku, ale když v srpnu byl “Hail and Farewell”, tak Caleb, ze záhadného důvodu, byl jediný, se kterým se neloučili. Oni dostávají od své jednotky dárek, takovou pamětní desku (nebo jak to popsat) a jednak jejich velitel o nich něco řekne, tak pak i oni mají proslov ke svým kolegům a nadřízeným.

Takže ve 4 odpoledne musel Caleb být v práci, aby se s ním rozloučili a předali mu jeho “desku”. Naše inspekce trvala do 3, protože jsme víc jak půl hodinu čekali na to, až někoho najdou, kdo ten byt s náma projde. No a cesta na základnu trvá dobrých 20-30 minut. Takže moje USO byla záležitost na 10 minut, pak jsem musela nasednout do auta a vzít Caleba do práce.

Calebův velitel (Battalion Commander) měl naprosto úžasnou řeč. Moje hormony se mnou dělají divy, ale já stála vedle něj a snažila se nebrečet, protože jsem na něj byla nesmírně pyšná. Je to neuvěřitelný dříč, vždycky se na něj mohli všichni spolehnout, on vždy dělal první poslední pro svoje kolegy, nadřízené, ale i své vojáky. Odvádí skvělou práci a prostě je krásný vidět, že si toho druzí váží a jsou schopni jeho trvrdou práci ocenit.

Vždycky jsem na něj slyšela samou chválu ať už od jeho vojáků či kolegů, ale tohle bylo něco opravdu úžasného. Já jsem nesmírně šťastná, že mám vedle sebe člověka, který mě žene dopředu a neustále mě inspiruje, ale taky jsem nesmírně vděčná za to, že on je ten, který půjde příkladem našemu synovi. Lepšího chlapa pro život a tátu pro mého (našeho) syna jsem si opravdu nemohla přát.

Caleb následně měl řeč, v první řadě děkoval mě, což jsem nečekala, ale samozřejmě mi ukápla slza. Měl moc hezký proslov k jeho kolegům a nadřízeným. Dostal svoji desku, já dostala růži, vyfotili jsme se s jeho nadřízeným a bylo. Jelo se domů.

(Doufám, že brzy se k nám ty fotky dostanou)

Pak se jelo domů, za Breck a Erikem, do BestBuy (Calebovi odešel počítač krátce po jeho návratu z Afghánistánu) a hurá domů. Caleb pak strávil večer v garáži, kde připravil naše auta na ráno. Většina věcí šla do jeho auta, já měla narvaný kufr a chlupáči pak měli připravené lože u mě v autě. Kirby byl v zadu, Nala vedle mě na spolujezdci. Ona se ráda vozí na sedadle spolujezdce.

 

Tuším, že jsem zmínila to, že jsem byla celkem nervózní z cesty do GA. Poslední dobou mě trápí bolest zad. Většinou jsem pár dní v pohodě a pak mě to jeden den chytne a to je pak sranda. No a to bych nebyla já, aby mě to nechytlo při cestě do GA.

Vstávali jsme ve 4.30 ráno tak, abychom byli v 5 ráno na cestě. Já se bála, že budu muset každou hodinu stavět a kdo byl v Atlantě, tak ví, jak na prd je tam kolikrát zácpa. Co kolikrát, každý den když člověk chytne “rush hour”, tak to je zážitek.

K mému překvapení jsme vyrazili i na čas, já byla plná energie, což mi taky nepřijde úplně normální, ale budiž. Vůbec mi nedocházelo, že opouštíme naše první společné bydlení. A abych pravdu řekla, pořád mi nedošlo, že se do TN nevracíme.

Sedla jsem do auta a jelo se. Žádná slza neukápla, ani když jsem se loučila noc před tím s Breck a Erikem, prostě mi to připadalo, jako kdybychom jeli na víkend pryč. A ono asi i tím, že oni za námi přijedou na Vánoce, aby s námi strávili svátky, ale aby nám mohli i pomoci, kdybych náhodou rodila v termínu (s mým štěstím budu v nemocnici na Štědrý den), tak asi tím, že máme datum a víme, kdy se znovu uvidíme, tak nám to ani nepřišlo jako loučení. Breck teď měla finální zkoušky ve škole, tento pátek se stěhují do Nashville, mají taky toho víc než dost.

Caleb mě celou cestu sledoval s tím, že kdykoliv budu potřebovat na záchod nebo prostě pauzu, tak můžu dle své potřeby zastavit.

Jsem na sebe ale pyšná, protože jsme stavěli asi jenom 3x z toho jedna pauza byla delší, kdy jsme zastavili na oběd a nechat chlupáče proběhnout se.

Na základně jsme měli být nejpozději ve 3 hodiny odpoledne. Ve 3 jsme totiž měli schůzku s paní na prohlídku našeho domu. My jsme na základnu dorazili ve 2 a jelikož tahle “vojenská komunita” je naprosto úžasná a opravdu si tady lidi pomáhají jak jen to jde, byť se kolikrát ani neznají, tak na skupině pro ECGR (English Cream Golden Retrievers) jsem poznala paní, co žije na stejné základně, asi 10 minut (ani ne) od nás a má štěně jako je naše Nala a Kirby. Nabídla mi, že můžeme vzít Nalu s Kirbym k nim na puppy-playdate a ona se o ně postará, zatímco my budeme řešit bydlení. Takže jsme jeli k ní, ona si vzala Nalu s Kirbym, kteří pak venku řádili s její fenkou Ellie a my jeli na naši schůzku. Následovala prohlídka baráku a jet podepsat papíry a vyzvednout si klíče, abychom se mohli hned nastěhovat. 🙂

 

Tady mi Lindsey poslala fotku všech 3 pohromadě. 🙂

No a tady už je náš baráček! 🙂

Zatím jsem ho ještě nevyfotila ze strany, kde máme garáž pro obě naše auta. 🙂 Barák je nádherný, obrovský a hlavně má oplocenou zahradou, kterou si chlupáči naprosto zamilovali.

Já se okamžitě pustila do zařizování. Vybalit věci, co jsme měli v autech, hned na to jsme vyrazili nakoupit pár věcí, co jsme potřebovali do koupelny apod. a pak do “laundromatu” vyprat věci, protože jsme pračku se sušičkou neměli víc jak týden tou dobou a naše zásoba se tenčila každým dnem.

Od tý doby jsme se nezastavili.

Stěhováci měli přijet v pondělí (my se nastěhovali v pátek) a vtipně nám v pondělí oznámili, že jedou k někomu jinému. Nikdo se neobtěžoval nám zavolat, ve finále je naháněl Caleb. Pondělí nemohli, úterý taky ne a že teda ve středu. Mě málem vezli. Dva týdny na nafukovací matraci byly peklo. A ne, nejsem žádná princezna, na nafukovačce jsme na začátku, když jsem se vrátila do USA, spali minimálně měsíc, protože jsme hledali novou postel a matraci. Ale teď, těhotná spát na matraci, budit se každou chvíli, protože spát na matraci bylo jak spát na vodní posteli, probudit se uprostřed noci několikrát a dofukovat to, rozlámaná. No není divu, že mě bolí záda o to víc. 😀 Měla jsem toho plný zuby a fakt se těšila, až si budu moci lehnout ve svý posteli.

V pondělí jsme měli schůzku v kanceláři (DEERS), kde jsme museli řešit informace, které máme v systému. Důvod …

Nevím, jestli jsem o tom psala. Každopádně na začátku října jsem volala do nemocnice tady na základně, abych se objednala k lékaři. Musela jsem nejdřív změnit svoje pojištění ze Standard na Prime, abych mohla rodit na základně. Jenže jsem narazila, protože mě nikdo nemohl najít v systému. Přitom jsem v DEERS zapsaná už víc jak dva roky, pojištění mám ode dne, kdy jsme se s Calebem vzali atd. Jenže, když jsem se snažila domluvit si prohlídku u lékaře, tak mě nemohli najít a tak mě posílali na DEERS. Na DEERS nechápali, proč nás nemocnice poslala k nim, jelikož oni měli veškeré naše údaje a informace v pořádku. Jediný co, tak změnili naší adresu, vytiskli nám papír a my s Calebem rovnou od nich jeli do nemocnice.

Nemocnici máme za barákem. Je nová a mě se moc líbí, fakt jsem byla unešená.

Ve výtahu jsme narazili na sestru, která shodou okolností má na starosti objednávání se na kontrolu a pracuje na porodním. 🙂

Asi 15 minut s náma řešila, jestli se chceme objednat normálně na “OBGYN” nebo jestli chceme “FAMILY MEDICINE”. Tak jsem na ní koukala jak péro z gauče. Vysvětlila nám, že buď teda můžeme klasicky na OBGYN s tím, že s největší pravděpodobností nebudu mít stejného lékaře nebo porodní asistentku, že na kontrolách se mi budou střídat lidi a pak mě odrodí ten, kdo prostě bude mít službu. A nebo, že můžu mít doktora z Family Medicine s tím, že budu vídat jednoho lékaře a ten mě i odrodí s tím, že to ale nejsou OBGYN lékaři. Řekla mi, ať si to promyslím a ráno ať jí zavolám, řeknu jí, ke komu chci a ona mě doporučí na to dané oddělení.

Tak jsem jí v úterý volala s tím, že chci klasicky na OBGYN. A tady jsme narazili na můj věčný problém. Opět mě nemohla najít v systému. Nakonec mi volala znovu o trošku později s tím, jestli bych nemohla zajet do nemocnice a jít na oddělení, kde mají na starosti zápis nových pacientů apod, vysvětlit jim, co se děje a požádat je, ať mě zapíší do systému. Tak mě Caleb naložil do auta a jelo se. Otázka 10ti minut a bylo vyřešeno.

Ten samý den byla prohlídka porodnice, tak jsme s Calebem jeli večer zpátky, abychom si mohli projít LABOR and DELIVERY a pak MOTHER BABY UNIT.

Musím říci, že mají nádhernou porodnici. Obrovský pokoj, kde probíhá porod. Postel s obrovským prostorem kolem, pak prostor, kde vyšetřují miminko, gauč, televize, obrovská koupelna, všemožné vybavení pro porod apod. Pak nám ukázali Mother baby unit, opět nádherný obrovský pokoj s vlastní koupelnou, gauč, televize apod. Když to půjde, tak až dojde na věc, tak to zkusím vyfotit, ať máte porovnání, jak to vypadá tady. 🙂

Ve středu mi pak znovu volala ta zdravotní sestra, aby mi řekla, že se jí konečně podařilo zadat do systému “doporučení” na OBGYN, tak že můžu očekávat od nich telefon, pokud ne, tak jim mám zavolat a říct jim, co a jak. 🙂

Ten samý den přijeli i stěhováci. Já to celý prospala. Probudila jsem se na chvíli, podívala se z okna a viděla je před barákem, tak jsem měla neuvěřitelnou radost. Když jsem se pak probrala z kómatu, tak byli pryč. Akorát obývák, kuchyně i garáž byla plná krabic. A tak začalo vybalování..

Tady je pár fotek, jak to vypadá či vypadalo.

  

Máme obývák, kuchyň s jídelnou, 3 pokoje z toho jeden je “master bedroom”, dvě koupelny a jeden záchod v přízemí, spousta úložného prostoru (asi 4 nebo 5 šaten) a garáž pro dvě auta. No a zahradu.

Do toho máme list asi 150 miliónu věcí, které bychom rádi pořídili – nový gauč, novou postel pro nás s tím, že naší použijeme jako postel pro hosty a mnoho, mnoho dalšího. Ale prdíme na to. 🙂 Ani malého pokoj nebudeme nijak vybavovat. Postýlku pořídíme až po porodu, protože bude spát s námi (Pořizujeme HALO BASSINEST) v ložnici a tím, že se budeme stěhovat příští rok znovu, tak nemá cenu snažit se tenhle barák zařídit tak, jak si představujeme. Tím, že máme v plánu kupovat barák v místě, kam nás pošlou na příští rok, tak počkáme s nákupem nových věcí. Byla by škoda, aby nám to při stěhování rozbili nebo prostě zbytečně kupovat nový věci před stěhováním a mít tak x extra věcí. 🙂

 

Nala s Kirbym řádí jako blázen. Je vidět, že si opravdu užívají mít zahradu a obrovský barák. Bydlíme v opravdu krásným “nejbrhůdu”, včera jsme šli s chlupáčema na procházku a asi největší radost mám z toho, že jsou tady všude CHODNÍKY! ANO, CHODNÍKY! Kdo žije v USA nebo tu byl na dovolené, tak ví, že chodníky v obytných čtvrtích je vzácnost. Většinou člověk vidí děti, které si hrají na silnici, maminky běhající s kočárkem na silnici, lidi venčící chlupáče opět na silnici. Takže já jsem skákala radostí, že budeme moct chodit na procházky s kočárkem i po naší čtvrti a nebudeme muset jezdit extra do parku apod.

Když už jsme u toho ježdění s kočárkem. DNESKA mi konečně dorazil kočárek s autosedačkou, dárek od mých rodičů. 🙂

Samozřejmě jsem na doručení čekala celý den. Doufala jsem, že ty balíky dorazí za bílého dne, abych to mohla vyfotit hezky venku, aby byla ta barvička hezky vidět. No ale s mým štěstím balíky doručili skoro v 8 večer. Takže alespoň tak. Kočár jsem sestavila, abych se ujistila, že vše je v pořádku, nic nechybí, nic není rozbitý – náhoda je blbec a že vše funguje tak, jak má. Normálně jsem kočár nechala v obýváku, nechala sem na něm autosedačku a zbytek zabalila zpět do krabice. V pátek budu 32 týdnů těhotná, tak máme ještě čas. 🙂

Mám z něj obrovskou radost ale, Caleb si ho znovu vyzkoušel a já jsem s ním taky jezdila po obýváku. Nemůžu se dočkat, až malej bude na světě.. 🙂

Také se mi konečně podařilo objednat se k doktoru. Takže ve středu musím do nemocnice přinést papíry od doktora a příští týden mě čeká normální kontrola. Tak jsem na to zvědavá. Jsem nervózní, protože můj doktor v TN BYL TOP. Fakt mě mrzí, že jsme se odstěhovali před porodem. Ale co se dá dělat, to bohužel patří k tomuhle životnímu stylu. Nejsem ani první, ani poslední.

V pátek (možná i v sobotu) nás čeká DARBY PASS. Bohužel budeme vyzvedávat jenom jednoho českého vojáka. Jednoho z nich naše armáda poslala domů kvůli nedostatku financí. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat, protože bych byla akorát naštvaná. Nesmírně mě to zklamalo, protože nebyl ani první a zřejmě ani poslední. Neuvěřitelně mě to za dotyčného mrzelo. Ale alespoň jeden je stále ve hře, držíme palce, aby to mohl dokončit. Ale já budu muset tenhle týden pořádně uklidit (zbavit se zbytku krabic, co jsou teď v kuchyni apod), ať si nepozveme vojáky do bordelu. Máme v plánu je vzít k nám, pokud si budou potřebovat vyprat apod. A pak je vyvézt kam budou potřebovat. 🙂

A to je asi tak nějak všechno. 🙂

Přeji všem krásný zbytek října! Doufám, že bude brzy o čem psát. Mějte se hezky!