V první řadě bych chtěla říci jediné … a to … JSEM NESMÍRNĚ ŠŤASTNÁ, že jsou svátky za námi!
Není žádnou novinkou, že v posledních měsících blog flákám ve velkým, takže se omlouvám, že tu nebylo a není nic ke čtení. Upřímně si nejsem ani jistá, o čem jsem psala naposledy, takže doufám, že se nebudu opakovat.
Také bych Vám touto cestou chtěla znovu popřát JEN TO NEJLEPŠÍ V NOVÉM ROCE, ať je rok 2017 lepší, jak ten rok uplynulý. Hlavně teda Všem přeji zdraví, to je asi to nejdůležitější! 🙂
Já nevím, jak Vy, ale já jsem po Vánocích úplně vyřízená. Tak nějak jsem se nemohla dočkat, až to šílenství skončí.
Abych pravdu řekla, tak Vánoce – nebo takové to období kolem Vánoc – pro mě nezačalo dvakrát hezky. Pokud sledujete blog či mojí FB stránku, tak možná tak víte o tom, že jsme se měli na jaře stěhovat do GA. No, tak se nikam nestěhujeme. Respektive stěhujeme, ale až někdy na podzim. Těšila jsem se, až vypadneme z týhle díry. Já to tu prostě nemám ráda. Jediný, co mě drží nad vodou, jsou moji přátelé tady. Jenže jak to tak chodí u armády, tak každý z nás se brzo odstěhuje jinam. A za další vidím na Calebovi, jak je neustále vystresovaný. I on sám potřebuje změnu a nemůže se toho dočkat.
Calebovi v práci vrazili kudlu do zad. Není podstatné, co se stalo-nestalo, stejně tak je to na dlouhé vysvětlování. Ale dost nám to zkomplikovalo život. Těšili jsme se na změnu prostředí, na barák a klidnější život – alespoň na chvíli (přesněji na 6 měsíců). Tím, že Calebovi nepodepsali papíry (které řekli, že dávno podepsali), tak přišel o místo ve výcviku na kapitána. Což bylo doplněno poznámkou o tom, že stejně může jít v říjnu, že to není “big deal”. Já v tu chvíli málem měla zástavu srdce, protože tím pádem hrozilo (a stále hrozí), že bude na misi celých 9 měsíců. Na což absolutně, ale absolutně nejsem připravená. Když Vám celý rok říkají, že Vás čeká 4-5 měsíců a pak najednou je možnost, že z toho bude 9? Já chápu, že tohle je práce mého muže, taky bych za tu dobu, co se známe, měla vědět, jak to v armádě chodí a naučit se s ničím, absolutně ničím, nepočítat. Samozřejmě je to ale těžký. Člověk se chytá i maličkostí a doufá v lepší. To víte, že když Vám někdo řekne, že Vás čeká 4-5 měsíců místo 9, tak skáčete 10 metrů vysoko. Pořád je tam maličká pravděpodobnost, že z původních 4-5 měsíců bude 9. Ale doufejme, že to tak nedopadne.
Momentálně ho chtějí poslat domů dříve než bylo původně v plánu. Měl se vracet konec března – konec května. Teď to vypadá, že bude doma do konce února. Chtějí, aby převzal práci našeho kamaráda a zůstal tu do doby, než se všichni vrátí a pak teda šel na výcvik, který se bude konat někdy v říjnu. Což znamená, že tak někdy na začátku září bychom se stěhovali do GA.
Tak jsem se těšila, až se budeme stěhovat. Přece jenom GA je moje srdeční záležitost. Měla bych to alespoň blízko za malým, mohla bych se častěji vidět s Julianou a dokonce i Péťa se vrací do GA, tak jsme holky s holkama něco podniknout.
Nejvíc jsem se ale těšila na to, až Caleb bude mít normální rozvrh. Žádný být v práci do 7-8 večera, žádný “výcviky” mimo domov, žádný stres. Potřebuje to jako sůl. Takhle nás čekal docela normální rozvrh, víc času pro sebe.
Abych pravdu řekla, kdybych tohle věděla, tak bych nevzala práci, kterou mám teď. Miluji děti, mám pár kolegyň, které naprosto zbožňuji, ale … Vzhledem k tomu, že plánujeme vlastní rodinu, tak jsem nechtěla pracovat s dětmi. Vzít tuhle pozici bylo výhodný hned z několika důvodů. Super hodiny v práci, blízko baráku a celkově mít něco, co mě zaměstná, zatímco Caleb je na misi. Měla jsem strach, jak bych našla práci, když jsme se měli stěhovat hned na jaře pryč. Kdybych věděla, že máme přes rok (tou dobou víc jak rok) v TN, tak bych si dala víc času najít něco jiného.
Dokonce jsem mohla jít i do školy, místo toho, abych dělala školu online.
ALE, jak řekla moje kolegyně a kamarádka Ms. Mika, všechno se děje z nějakého důvodu. Já můžu být ráda, že Caleb – snad – jede domů. Sice bude mít hooooooodně práce a bude toho na něj moc, ale alespoň ho budu mít doma. A to je to nejlepší, co mě/nás, mohlo potkat.
Přece jenom budu raději mít ho doma, mít vedle koho se probouzet/usínat, než být doma sama. Já nemít ty moje dva chlupáče, tak nevím, co bych tu sama dělala. Vzpomněla jsem si, jaký bylo chodit domů z letu, nikoho tam nemít, nikdo na mě nečekal. Tady mám alespoň Nalu a Kirbyho. Já tak ráda chodím domů teď, vždycky se těším, až mě ti moji miláčci přivítají doma. 🙂 Když jsme u těch chlupáčů..
Nala minulý měsíc oslavila svoje první narozeniny. Už je to velká holka. 🙂
Pozvala jsem na Nalinky narozeniny, Leannu, která přivedla Pippina. Nakoupila jsem jim dobroty a my s Leannou si dopřály dobré večeře a pořádné dávky Once Upon a Time. Nevím, jestli jsem to na blogu zmiňovala, ale Once Upon a Time je naše tzv. “Deployment show”. Domluvily jsme se, že na tu show budeme koukat jedině spolu. Jeden měsíc = jedna season. Zatím jedeme podle plánu. Jsme ve 3 sérii, někde v půlce. Do konce měsíce bychom měly skončit se třetí a začít 4. Já doufám, že stihneme 4 do doby, než se vrátí Caleb. Přece jenom potom už nebude tolik volného času. Kort když obě chodíme do práce, já mám k tomu školu a jakmile bude Caleb, tak bude zase víc povinností, i když pár jich ubyde a nebudu na všechno sama. 🙂
Každopádně, kdo neznáte Once Upon a Time, DOPORUČUJI!
Teď tedy k Vánocům..
Jak víte, dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli pořídit stromeček a nebo nepořídit. Teď pro změnu přemýšlím, jaká je nejdelší možná doba, kdy můžu mít stromeček doma. Nejenom, že se mi ho nechce vyhodit, ale hlavně se mi nechce sundavat všechny ty ozdoby. Ve finále budu mít strom do doby, než se vrátí Caleb domů. Brácha se smál, že schválně kdo sundá stromeček dřív, jestli já, nebo mamina. 😀 Tohle bude zajímavý souboj …
Také jsme v práci dostali dárečky od rodičů našich dětiček. Dostala jsem krásné dárečky, ale o to krásnější přání! 🙂
Tady jsou dvě fotky z práce. 🙂 Tyhle fotky jsou vyfocené po naší “vánoční schůzi-párty” … 🙂
Caleb mi pořídil k Vánocům foťák, takže konečně se můžu naučit pořádně fotit. Doufám, že až se budeme zase stěhovat (po GA), že budeme někde, kde budeme mít víc možností výletit. Tady prostě není kam. Upřímně doufám, že pokud budeme zůstávat v USA, tak že nás pošlou na West Coast. Chtěla bych procestovat západ. Je tam spousta nádherných míst, která chci navštívit. Hlavně teda doufám, že jakmile budeme v GA, tak že bude víc zajímavých věcí, o kterých psát. A hlavně Vám ukázat víc zajímavých míst z USA.
Takže jsem foťák vyvětrala, když jsme vzali maminky Erika a Breck na světla do Nashville. Mám se co učit no. 🙂
A když jsem u Breck a Erika, tak takhle to vypadalo u nich na Vánoce.
Sem tam se mě zeptala Calebovo mami, jestli plánujeme svatbu a já nikdy nevěděla, co na to říct. Samozřejmě, že svatbu jsme chtěli a chceme. Jenže nebyl čas. A už jenom to, že moji rodiče s bráchou jsou v ČR a Calebovo na Hawaii, tak to už samo o sobě je komplikace. Najít termín, který by vyhovoval všem, především nám, protože s armádou tohle není prostě sranda, je neuvěřitelně těžký něco plánovat. Jelikož Calebovo rodiče plánují přiletět, Caleb bude doma s mise a nehrozí žádné výcviky nebo kdo ví co, jelikož Calebovo jednotka bude stále v Afghánistánu, tak jsme se rozhodli, že letos je ideální čas na to mít konečně svatbu pro rodinu a přátele.
Asi je teď nejlepší možná doba. Buď teď a nebo nikdy. Přece jenom plánujeme rodinu a pak už budou priority někde jinde, než řešit nějakou svatbu. Já bych chtěla dopřát tátovi, aby mě odvedl k oltáři, chtěla bych, aby u toho byli moji rodiče i Calebovo. Vzali jsme se na úřadě a za svědka nám šla Calebovo ségra. A abych pravdu řekla, já se tak těším! 🙂 Za dva týdny mám termín na zkoušku šatů. Z toho teda radost nemám. Úplně mě děsí ta představa zase vybírat šaty. Ty, co jsem měla vybrané, jsem nakonec nekoupila, což můžu bejt jedině ráda. Takže začínáme nanovo!
Zatím máme lokalitu – Savannah, GA. Máme i vybrané místo, kde bude ceremonie, vybíráme, kde bude “reception”, mám zaplacenou fotografku, která nám udělala ze známosti neuvěřitelně úžasný deal (jen tak pro představu, její nejdražší package, který máme, tak stojí normálně 3,500 dolarů. Šílený, kolik to tady stojí!!!!!! Fakt mám z ….. kliku, že je moje kamarádka a že nám dala hoooooooodně velkou slevu..). K tomu mám vybranou barvu pro moje holky. K mému překvapení Caleb souhlasil. Překvapení pro to, že nemá rád jakýkoliv odstín růžové.
Taky jsme měli první sníh.. Vydrželo to možná 3 hodiny. Jinak poslední 3 týdny se počasí zbláznilo. Skáčeme z 24 stupňů na -8, pak zase na 20, pak zase pod nulu …. Taky jsem to dvakrát odnesla. Pár dní zpátky mě poslali z práce domů, protože mi bylo zle. Já měla strach, aby na mě nelezla chřipka, tak jsem odpadla. No a teď minulý víkend se to zase vrátilo. Já tyhle změny počasí nesnáším moc dobře. K tomu nepomáhá to, že na Vás celý den chrchlají děti. Každý chrchlá, teče mu z nosu atd.
No … a to bych řekla je vše. Určitě by se ještě něco našlo, ale je skoro půlnoc a já zase ráno budu čumět jak vocas, až mi bude zvonit budík. A to už mám dvě a půl hodiny napuštěnou vanu … Nějak jsem se zapomněla u toho psaní.
Tak nic!
Já doufám, že brzo bude zase chvíle sednout si k blogu, něco málo napsat. Snad to bude článek o Calebovo návratu. 🙂
Přeji všem krásný “skoro” začátek nového týdne!
Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor!
Kristýna Davidová says
Mám moc ráda tvé články! A chtěla jsem se zeptat jestli ještě pořád plánuješ napsat o tvé práci v Emirates? 🙂