Jelikož mi leze škola krkem, tak jsem se rozhodla, že zase něco napíši. Možná taky potřebuji ze sebe vysypat veškeré moje pocity. V posledních dnech-týdnech, jsem jak časovaná bomba.
Caleb odjel na misi, to asi víme-víte všichni. A vůůůůbec to není jednoduchý abych pravdu řekla. Alespoň tentokrát mi to přijde horší/těžší, než ta mise poslední.
Když Caleb odjel poprvé, tak jsme měli to štěstí, že jsem vlastně bydlela hned “vedle”. Časový posun byl 30 minut. Díky tomu jsme měli možnost komunikovat denně. Skoro každý večer jsme mohli na Skype/Facetime (to záleželo na tom, kde jsem se také nacházela. V Dubai jsem se dostala na Skype přes VPN, Facetime jsem nerozběhala nikdy), a i když to nešlo, tak jsme pořád měli Facebook, kde jsme spolu komunikovali neustále. Byl asi jenom jeden měsíc, kdy Caleb byl na “misi” a byl někde, kdo ví kde, kde neměl možnost připojení. Tentokrát je to zatím jinak. Samozřejmě máme daleko větší časový posun, momentálně je Afghánistán o 10 a půl hodiny napřed. Nachází se také na jiné základně a má bohužel/bohudík i jinou práci.
Nacházejí se na místě, kde je opravdu mizerný, ale neuvěřitelně mizerný internet. První týden byl celkem pohoda. Strávil hodně času v Kuwaitu a následně na jiné základně v Afghánistánu. Tam také potkal českého vojáka, z čehož měl neuvěřitelnou radost. Kort když může všem hrdě říct, že má manželku češku a pak spustit nějaký ty fráze jako je “Jak se máš”, “Prdelka”, “Jedno pivo, prosím”, “Dobže”, “Děkuji” apod. Taky shodou okolností vím, že ten český voják byl spolubydlící bráchy jedné z holčin, která je ve skupině na podporu vojáků AČR (K tomu se dostanu později). Každopádně internet byl naprosto super a tím pádem i komunikace byla častá.
Od doby, co se přesunuli na jejich základnu, to stojí za starou bačkoru. Je fakt, že on má neuvěřitelně náročnou práci, která obnáší spoustu zodpovědnosti a zodpovědnost za majetek armády v řádě několika miliónů dolarů. Tudíž moje představa je ta, že on lítá po “poušti” jako kuře bez hlavy. Internet je teda naprosto otřesný. Naše komunikace je asi taková, že jednou za dva-tři dny mi přijde zpráva. Vesměs komunikuji sama se sebou. Kdyby někdo viděl náš chat na Facebooku, tak si řekne, jestli nejsem magor. To je samý já, já, já, já, já, Caleb, já, já, já, já, já, já, já, Caleb, já, já, já, já, já aaaaa já. Nebudu lhát, samozřejmě, že jsem rozmazelná, protože poprvé, když byl na misi, tak komunikace byla naprosto miliónová, byla jsem zvyklá na něco jiného.
Ano, nema vlastně na co si stěžovat. Pár let zpátky neměli takový přístup k internetu, jednou za měsíc možná mohli napsat e-mail či zavolat, možná sem tam poslat nějaký ten dopis a rodiny posílali balíky o 106, protože tenkrát neměli takové možnosti a vybavení, jako mají některé základny dnes. Takže já bych mohla být ráda za jednu zprávu každý dva tři dny. A taky jsem nesmírně vděčná za “něco”. Ale to víte, zamrzí to. Samozřejmě mi Caleb chybí. Chybí mi neuskutečně. A je fakt, že jsem si zvykla na to, že ho mám doma. A to je další důvod, proč poslední mise byla pro mě daleko jednodušší. Caleb v životě nebyl v Dubai (což se dřív či později změní). Nechodila jsem tak domů s tím, že to byl náš domov. Byl to můj domov. Můj pokoj a moje postel. Tady chodím do NAŠEHO domova. Je to naše první společné místo a všechno mi ho tu připomíná. Taky mám pocit, že jsem se tak nějak zbláznila. Ale když jsme se s holkama bavily, tak jsem zjistila, že jsme na tom všechny stejně. 🙂 O co jde? Já asi týden před Calebovo odjezdem odmítala prát jeho oblečení. Trvalo mi dva týdny, než jsem se sebrala a vyprala první dvě várky. A připadala jsem si jak úplný magor, protože jsem slzela s jeho špinavým trikem v ruce. Teď jsem ve fázi, že v tom vypraným oblečení spím. NECHCE se mi to uklízet. Ta představa, že uklidním jeho oblečení do šatny mě prostě přivádí k šílenství. Ale jak jsem napsala, díky bohu nejsem jediná.
Je podstatně horší vracet se domů do prázdného bytu. Samozřejmě, že tu na mě čeká Nalinka, za což jsem nesmírně vděčná, ale ten táta nám tu chybí. 🙁
Proto moje dny vypadají asi následovně. Ráno vstanu s Nalou, jdeme ven, nakrmím Nalu, hrajeme si a já pak lítám po bytě a snažím se připravit do práce. Po práci jedu hned domů za Nalou. Jdeme hned po mém příjezdu ven, hrajeme si, následuje její večeře, zatímco já se snažím rozhodnout, jestli se mi chce něco vařit a co případně chci k večeři. Upřímně se mi poslední dobou vařit nechce vůbec. Není pro koho vařit, tak z toho nemám takovou radost. Následuje škola. Každý cca 3 dny mám testy a různý “classes”. Takže jsem v zápřahu. Pak jdeme s Nalou ven, já jdu spáchat hygienu a jdeme spát. Sem tam musím udělat něco pro Au Pair agenturu, zrovna teď v pátek mi přijede nová Au Pair, sem tam musím zařídit něco ohledně armády (k tomu se dostanu za chviličku), sem tam si hraju s “care packages” atd. Takže v momentě, kdy je na čase jít spát, nemám absolutně žádnou energii přemýšlet nad tím, kde je Caleb, co dělá a jak je možný, že jsem v posteli sama s Nalou. Vesměs vytuhnu hned, co vlezu do postele. V noci se několikrát probudím, zkontroluji FB a většinou plna zklamání usínám znovu. A takhle to je každý den.
Moje emoce jsou jak na horské dráze. Mám momenty, kdy jsem šťastná, spokojená a optimistická a pak z minuty na minutu brečím na gauči. Mám chvíle, kdy se podívám na můj kalendář (každý den si poctivě odškrtávám) a říkám si, jak je to super, že už je skoro první měsíc za náma, pak jsem v slzách, že je to JENOM měsíc a kolik ještě máme před sebou. Kolikrát mám dobrou náladu a stačí, aby Nala někde vyhrabala jeho ponožku, věci do práce nebo kdo ví co a já mám co dělat, abych nebrečela.
Na druhou stranu bych řekla, že chvíli trvá, než si člověk zvykne. Já vím, že se brzy dostanu do fáze, kdy mě nic z toho, co jsem teď napsala, nebude tankovat. Budu pár týdnů vkuse v pohodě pak budu mít jeden velký “meltdown” a pak zase budu v pohodě. Teď je to čerstvý. Pak zase bude sranda, až se bude blížit návrat a až návrat nastane, abych si zvykla na to, že tu zase bude s náma.
Jestli jsem v něčem dobrá, jakože fakt dobrá (s dovolením se pochválím), tak jak jsem se naučila za ty tři roky najet na svou rutinu. V momentě kdy odjel jsem se vrátila ke svému životu a zajela si svou rutinu. Nala, práce, škola, zábava. Kdybych nebyla líná zvednout zadek, tak Vám vyfotím, jak vypadá můj kalendář. KAŽDOU chvílí něco. Pokud nepočítám první víkend, co byl Caleb pryč, kdy jsem celou sobotu ležela v pyžamu v posteli a koukala se na Greys Anatomy, tak jsem neměla žádný “down time”. Každý den něco, každý víkend něco.
S holkama se střídáme a vaříme si navzájem večeře. Jednou jdu k Leanně já, po druhý ona ke mě, pak jdu k Breck, Breck ke mě, sem tam jdeme s holkama ven na večeři. Každou neděli chodíme na kafe do Starbucks, kde se společně učíme. Pokud počasí dovolí, jdeme s holkama venčit naše psíky. Teď jsme víkend strávily vesměs v Nashville – měly jsme takový holčičí odpoledne, příští víkend jedeme do Nashville znova a v neděli jedeme pro Kirbyho! 🙂
Prostě se soustředím na sebe, Nalu a na přátele. Hlavně zůstat co nejvíce zaneprázdněná. Abych pravdu řekla, tak mi kolikrát ani nepřijde, že už jsou to tři týdny, co je Caleb pryč. Přísahám, že je to jak kdyby odjel včera.
Co teda nesu těžce, tak zprávy. Normálně na zprávy nekoukám, ani nekoukám na to, co je na FB za drama – ráda se podívám na fotky přátel, jejich pejsků, detiček, zásnuby, svatby a kdo ví co ještě, ale takový ty odkazy na to, co se kde stalo, to se snažím ignorovat. Samozřejmě, že sleduji hodně stránek, co se armády týče. Noviny jako “Army times” aj. No a teď, co se stalo.
DVA týdny zpátky jsem měla takový smutnější večer. Párkrát se mi zastesklo, pobrečela jsem si a prostě jsem prožívala to, že Caleb je pryč. Vzalo mě to. Nakonec jsem šla spát. Ráno vstanu, podívám se na Facebook. Klasika, jdu zkontrolovat, jestli mi nenapsal Caleb. První, co vidím, bylo “2 američtí vojáci zabiti v Afghánistánu”. Samozřejmě jsem spustila naprosto hysterický pláč. Trvalo mi pár minut, než jsem se odhodlala přečíst si, kde se co stalo. Uklidnila jsem se v momentě, kdy jsem viděla, že se to stalo na druhé straně Afghánistánu. Ale i tak jsem chtěla co nejdříve slyšet od Caleba, že je v pořádku. A paradoxně ani on netušil, co se stalo, takže se mi pak omlouval, že kdyby věděl, že se něco takovýho stalo, tak by našel cestu, jak mi napsat dříve.
To mě neuvěřitelně vytáčí, co se médií týče. V momentě, kdy se něco takového stane, tak okamžitě dávají na internet, co se stalo zatímco armáda nezveřejnila jméno-jména dotyčných. Upřímně si myslím, že by měl být zákon, aby takové zprávy nebyly vpouštěny do světa, dokud rodina dotyčného není informována. Což někdy trvá víc jak 24 hodin. Mě se málem zastavilo srdce. Vzhledem k tomu, že na Hawaii jsou o 5 hodin pozadu (pokud teď nekecám), tak jsem se neobtěžovala psát rodičům. V mé pracovní době mi pak psala a volala mami, že jestli mi Caleb napsal. Následně volala. Nedokážu si představit, čím si jako rodič procházela, protože nejenom, že oni nejsou Calebův kontakt (já jsem jeho “Next of kin” jak tomu tady říkají), ale také netušili, kde přesně se nachází. Uklidnila jsem ji, že Caleb je 100% jinde.
Od tý doby se zprávy hemží podobnými zprávami. A mě je z toho špatně. A to je přesně důvod, proč nekoukám na zprávy jako takové..
Jinak Caleb konečně dostal moje balíky. Trvalo to přesně 14 dní! Poslala jsem tři ..
Také jsem Caleba a jeho “company” přihlásila na projekt, kdy si vojáci žádají o určitý počet balíků a dobrovolníci jim je pak posílají. Je to malá skupina a jsou to převážně rodiče vojáků studujících na West Point.. Já jsem žádala o 150 balíků z toho 20 pro ženský. Během 2 dnů se přihlásilo dost lidí a tím pádem 8 těhle lidí dohromady posílá 150 balíků Calebovi.
A když jsme u těch balíků.
Ozvalo se mi spousta lidí, kteří měli zájem posílat balíky našim – českým vojákům. Sehnala jsem adresu a poslala ji všem, kteří o ni měli zájem. Nakonec se ozvalo tolik lidí, že jsem nedělala nic jiného, než posílala adresy a nakonec se tak i rozhodla založit skupinu na podporu vojáků AČR. Ta skupina se naprosto úžasně rozjela a je tam cca 1500 lidí. Spousta holek už poslalo naprosto dechberoucí balíčky a já věřím, že to těm klukům a holkám v Afghánistánu udělá radost! 🙂
Ty balíky pro ně znamenají moc. A já jsem si vistá, že čeští vojáci na to nejsou zvyklí, vidí to maximálně u Američanů, takže je to moc moc moc potěší. A já mam z toho obrovskou radost. Protože ten balík, poslaný z DOMOVA, je pro ně něco neuvěřitelného. Což mi připomíná, když Caleb dostal dopis od nějaké holčičky. Ten dopis nám visí na zdi! Máme ho zarámovaný a je v naší ložnici. Tak moc to pro něj znamenalo. 🙂
A tímto bych také chtěla poděkovat všem, co se na tomhle “projektu” podílejí! 🙂 Jste úžasní!
Tohle je moje zásoba na balíky! 🙂
Nevím, jestli jsem o tom někdy psala, ale v momentě, kdy chlapí odjedou takhle na misi, tak se vždycky zákonitě začne všechno sr…. kazit. Stalo se mi to několikrát. Ať už to bylo, že mi prasklo hned několik žárovek, nebo se doma něco rozbilo a nebo se něco prostě potento. U nás to odnesla Nala. Chudák si zlomila nehet, tak ošklivě, že jsem s ní musela k veterináři.
Tak teď čekám, co bude dalšího. Vlastně …. já jsem tak trošku pomohla, že jsem urvala lustr 😀 … Prala jsem peřiny a když jsem se je snažila vyklepat, abych je mohla složit (tohle je fakt napsaný jak tatar, pardon), tak jsem peřinou urvala lustr. 😀 Mám hrůzu, co nás čeká příště. Zaručeně něco přestane fungovat.
Když jsem u tý Nalinky, tak můžu být fakt ráda, že tu holku mojí zlatou mám. Je vidět, že jí Caleb chybí. Kolikrát sedí a brečí přede dveřma, kolikrát ho hledá nebo na něj čeká.. JE mi jí líto. Na druhou stranu se ode mě nehne na krok. 🙂 Díky ní je to o něco snesitelnější. Taky je to její poslední týden, jako jedináček. V neděli jedeme společně vyzvednout jejího bráchu Kirbyho.
Alespoň můžu trénovat na miminko (ne, nejsem těhotná), vstávat v noci a podobně. 🙂
Doufám, že bude pořád hezky, jako doteď, abych mohla Nalu a Kirbyho vzít na procházku. Máme tu krásnou přírodu kolem, kam chodíme na procházky.
Aaaaaaaa… co se týče našeho víkendu ….
S holkama jsme vyrazily do salónu. A já jsem to teda skoro obrečela. 🙂 Měla jsem strašně dlouhý vlasy, který jsem musela nechat ostříhat. 🙁 Měla jsem je bohužel tak zničený, že to nešlo zachránit, takže jsem “krátkovlasá” (Pro mě to je krátký, až moc).
Příští měsíc nás to čeká ještě jednou teda. Já bych chtěla moje konce ještě světlější, spíš takovou studenou blond. Nelíbí se mi tenhle “teplý odstín”. Ale nemůžu čekat zázraky, pokud teda bych nechtěla, aby mi znovu spálili vlasy.
Blogerka roku 2016..
Možná jsem se o tom zmínila v minulém článku, ale jak to tak vypadá, tak můj blog byl nominován v Blogerce roku. Celá Blogerka roku šla upřímně kolem mě. Nikdy jsem to nesledovala a vlastně jsem ani netušila o co jde. Samozřejmě, že název napovídá, o čem to asi tak bude. Každopádně do letošního roku to šlo kolem mě.
Když jsem dostala několik zpráv ohledně mé nominace, tak jsem to pak zase přestala sledovat. Měla jsem upřímně jiný starosti a já to dokonce vypustila z hlavy úplně dokud mi nepřišlo SPOUSTA zpráv s gratulacema. Nakonec jsem zjistila, že teda můj blog se v kategorii LIFE dostal do TOP 10. Což bylo nejenom příjemné a milé překvapení, ale taky obrovský šok. Nečekala jsem, že by můj blog byl natolik úspěšný, že by se dostal do TOP 10. A víte co, ať to dopadne jakkoliv, tak pro mě je to teda neuvěřitelný úspěch. A moc mě to těší.
Každopádně, proč to zmiňuji …
Ať to dopadne jakkoliv – svět jde dál. A ať už to vyhraje kdokoliv, tak … já jsem vyhrála. A víte proč? Protože jsem díky blogu poznala neuvěřitelnou spoustu lidí, moje stránka i blog, má spousta “sledovatelů”, “čtenářů” … Pro mě jsou výhrou moji čtenáři – VY! A bez Vás, by ten blog nebyl tam, kde je, stejně tak moje veřejná stránka na FB. A já jsem za Vás vděčná. Pravdepodobně půlku z Vás nikdy osobně nepoznám, ale i tak jsem za každého z Vás nesmírně vděčná. Jsem ráda, že Vás baví číst moje články, baví Vás sledovat fotky a prožívat se mnou všechny ty srandy, ale i ty méně hezké momenty.
Takže ještě jednou děkuji. Díky za Vaší podporu a díky za všechny Vaše komentáře a zprávy! 🙂
Aaaa to by pro dnešek stačilo. Je 11 večer, já už na ten tu obrazovku sotva vidím! 🙂
Přeji krásný začátek nového týdne!
Markéta says
Míšo, moc krásný článek! Je super, jak jsi aktivní v posílání balíčků a pomoci vojákům – a ty vyzdobené balíčky pro Caleba jsou nádherný 🙂 Pobavila jsi mě s "utrhnutým" lustrem – jsem ráda, že nejsem jediná 😀
Secrets of M
Žaneta Stoszkova says
❤❤
Míša Twig says
narazila jsem na tebe a tvůj blog teprve před měsícem, ale jsi pro mě obrovskou inspirací, díky! ❤
Anonymous says
Krásně napsané. 🙂
Míšo nechystáš se napsat ten článek o Emirates?
Pro mnohé z nás to je sen a určitě by se hodilo vědět o nich více, třeba i to špatné.
Matěj
Ev. says
Tyhle články mě hrozně baví, trochu si pobrečím, ale to je u mě normální. Už nevím, jak dlouho sleduji tvoji stránku, možná to nebude ani rok, ale jsi mi hrozně sympatická a obdivuju tě za to, jak to všechno zvládáš. Nalinka je krásná a je hrozně dojemný, že i psi tohle prožívají. Ať vám to uteče co nejrychleji, holky! 🙂
Anonymous says
Tvůj blog jsem nominovala já, jsem za to hrozně ráda 🙂 Jsi nejlepší!!!
Any
Rose Tascher says
Miško, ačkoli jsem fanouškem dlouhých vlasů, nový účes ti strašně moc sluší!! 🙂
Nalinka i Kirby jsou rozkošní :)) je mi jí hrozně líto, protože nemůže absolutně chápat, proč není Caleb doma :// v tomhle je to se zvířátkama těžké..
Markéta Lorenc Trpišovská says
Musí to být velmi těžké držím pěstí ať ti to brzo uteče
Marketatrpisovska.blogspot.cz//LIFESTYLE BOOK
Pavla Wernerová says
Míšo, ať se ti hlavní daří a díky za tvoje články! 🙂 A držím palce v soutěži, máš podle mě dost velkou šanci. 🙂
Mac says
hezky napsané :)…jenom jsem se chtěla zeptat – jednou jsi psala, že bys ráda popsala i "zákulisí" Emirates (na to jsem hodně zvědavá) – nechystáš se k tomu nebo už jsi to zavrhla? 🙂
Anonymous says
Míšo, moc ti děkuji za zpříjemnění dne, tvoje články a nebo příspěvky na fb stránce mě dokáží tak obrovsky nakopnout a pobavit, že ani nevíš jak. Vím, že to díky Calebově práci máte hodně složité, ale věřím, že vám to brzy uteče a budete zase a znovu spolu všichni pohromadě i s novým přírůstkem. Těším se na fotky! Držím palce, ať to všechno zvládnete. Jsi mým obrovským vzorem.
PS. Ty nové kratší vlasy ti velice sluší, vypadáš energičtější, mladší a prostě ti to moc sluší. <3
Pavlína Látalová says
Ty balíčky jsou roztomilè. Věřím že Caleb má spoustu zodpovědnosti a těžkou práci, proto ho/vás oba za to neskutečně obdivuju. Ať se vám daří a jste jen šťastní. Moc vám to spolu sluší! 🙂
MagicBeautyLife
Paji says
krásně napsané 🙂 přeji hodně štěstí 🙂 věřím, že je ti smutno, ale aspoň máš pejsky, kteří dokáží rozveselit každou chvilku 🙂 a ty vlasy ti moc sluší 🙂
Lucienne says
Je až neuvěřitelný, jak statečně to zvládáš a ještě do toho stíháš organizovat balíčky pro ty kluky tam, aby jim bylo líp. Desne moc me bavilo cist tenhle clanek, i kdyz chapu, ze toho mas urcite moc a ze je ti po nem hrozne smutno. Hlavne at se ti v poradku vrati 🙂