To, čeho jsem se obávala nejvíce, přišlo.
Od roku 2012 jsem to byla já, kdo neustále nechával za sebou rodinu a přátele. Samozřejmě, že to bylo vždy emotivní a nesmírně těžké pro obě strany. Ale abych pravdu řekla, tak pro mě je-bylo a bude snazší být ta, která někam bere roha než ta, co musí toho druhého sledovat odcházet.
Hodně často se setkávám s tím, že mi lidé připomínají, že přeci vím, do čeho jsem šla. Připomínají mi, že mise, výcviky a kdo ví co ještě, je přeci součástí práce mého muže a našeho života. Připomínají mi, že jsem to přeci mohla čekat, že na jedno či druhé dojde. Dřív či později. Taky mi hodně lidí připomíná, že v momentě, kdy jsem si vzala Caleba, jsem si vzala armádu – což teda pravda je, o tom žádná.
Caleb a já jsme se poznali v roce 2013 a téhož roku jsme spolu začali i chodit. Je pravdou, že od prvního dne, co jsme spolu začali komunikovat, jsem byla varována, co život vojáka obnáší. Bylo mi několikrát připomenuto, vysvětleno i oznámeno, co ho čeká v nejbližších dnech, týdnech či měsících. Taky mi bylo několikrát připomenuto, že mám možnost vycouvat.
Nejsem typ člověka, co by se nechal rozhodit překážkami. Nebojím se výzvy. Nebojím se zkusit něco nového. A nejsem typ člověka, co by nedal někomu šanci jenom pro to, že má “nevšední” povolání, které přináší rizika a ruzné překážky.
Sama jsem poznala lidi, kteří kroutili hlavou, když jsem řekla, že mým snem je stát se letuškou. Hodně lidí okamžitě vycouvalo. A taky jsem poznala lidi, u kterých vím, že by mi dali na výběr … buď já a nebo letuška.
Měla jsem radost z toho, že Caleb byl u armády? Ne. Samozřejmě, chlap v uniformě je bomba. Neznám jediného člověka na světě, co by nevypadal v uniformě dobře. A je úplně jedno, jaká je to uniforma. Jenže to není o tom, jakou má kdo uniformu, není to o tom, jak kdo v jaké uniformě vypadá.
Upřímně? Nevěděla jsem toho moc (spíš jsem nevěděla NIC) o české armádě natož abych věděla něco o té americké. Pár vojáků jsem poznala v pátek ve městě, do Atlanty jich z Fort Benning jezdí mraky, ale víc jsem nevěděla nic. A ještě teda jsem s napětím sledovala TV Show Army Wives na Netflixu.. Ale upřímně jsem se o to nikdy nezajímala, minimálně ne do detailů. Bulela jsem nad různými příspěky na FB – video z “Homecoming”, různý fotky a příběhy, který člověk čas od času vidí na FB či YOUTUBE, různá videa z Ellen show.. Jsem prostě cíťa a takový věci mě dostanou. Nemluvě o tom, že tady v USA je vidět vojáky na baseballu, NFL a kdo ví kde všude. Vždycky si pozvali někoho takhle na hřiště, hrála hymna, lidi stáli s rukou na srdci, a následně dotyčného člověka čekaly ovace. (To tak ve stručnosti)
Poprvé, kdy jsem si o armádě začala něco zjišťovat bylo, když jsem sledovala již zmíněný seriál Army Wives. Mluvili tam tenkrát o možnosti dopisování si s vojáky a posílání balíčků. Což odstartovalo moje posílání balíčků a dopisů. Nikdy jsem netušila, kdo dopis dostane, stejně jako jsem netušila, kdo dostane můj balíček. Většinou měli v poznámce informace, že balíček půjde k někomu, kdo nemá žádnout podporu doma a nebo prostě nic nedostává, nebo si to rozdělí mezi sebou. Vždycky byly u jednotlivých profilů napsané informace o tom, co potřebují, jaké mají možnosti (co se týče dostupnosti mikrovlnky atd), jestli tam mají vojandy, co případně poslat jim atd. To bylo jediné … Někdy si psali o hračky, aby je mohli dát dětem, někdy si psali o obrázky od dětí apod.
Napadlo mě, že bych si někdy měla vzít někoho ve službě? Ještě k tomu v USA? Ne.
Caleb je a byl vždycky naprosto úžasný, co se týče mé průpravy. Vždy mi řekl dopředu, co se chystá, vždy mi vysvětlil, jak to probíhá, co můžu očekávat. Vždycky mi dal veškeré informace, které mohl a nikdy mě nenechal na pospas mému osudu.
Někdy jsem si říkala, že bych raději nevěděla, co se chystá a co mě čeká a nemine.
I přes to, že se mě vždy snažil připravit na to, co nás čeká, tak to nikdy nebylo, není a nebude jednoduché. A stejně tak nebudu nikdy připravená na mise, dlouhé výcviky a kdo ví co ještě.
První mise (deployment) byla hračka. Minimálně pokud porovnám události před odjezdem.
Když Caleb jel poprvé na misi, tak já jsem byla v Dubai a dokončovala můj výcvik. Caleb a já jsme nikdy neměli žádné loučení. Ani když jsem odlétala zpět do ČR po úspěšném ukončení druhého roku jako Au Pair. Ani nevím, jestli jsem to kdy psala na blog, ale Caleb a já jsme si mysleli, že stihne za mnou přijet – minimálně na letiště. Ten víkend, co jsme se viděli naposledy, jsme netušili, že to bylo naposledy na HODNĚ dlouhou dobu. Samozřejmě, že i tak to bylo emotivní. Ukápla slza na obou stranách, ale i tak jsme si mysleli, že to nejhorší teprve přijde. Nakonec jemu to nevyšlo. Prodloužil se mu proces stěhování se z Fort Benning a tak v době, kdy já nastupovala na let do NY on teprve vracel výbavu.
Svým způsobem jsem byla ráda, že na letišti nebyl. Vím, že by pro mě bývalo bylo těžké odcházet. I když nemít možnost se rozloučit taky nebylo úplně úžasné.
Že pojede na misi = 100% jsme se dozvěděli v době, kdy já byla v Anglii. A vlastně to byl i Caleb, kdo mě tlačil do toho, abych šla znovu zkusit pohovor na Emirates. Byla jsem pozvaná jak na pohovor k nim, tak k Etihad. Musela jsem si vybrat kam pojedu, jestli do Prahy nebo do Frankfurtu. Nakonec jsem zvolila Prahu a dobře jsem udělala. Ale to není podstatné, to spíš jako taková zajímavost.
Caleb odlétal před dvěma lety ve stejnou dobu jako letos. Nečekalo nás žádné dramatické loučení. Také jsme spolu tou dobou nežili, nikdy předtím jsme spolu vyloženě nebydleli. Tudíž jsem netušila, jaké to je nebo respektive bude v případě, že bychom spolu sdíleli domácnost.
Posledních pár týdnů jsem chodila domů a věděla, že brzy přijde den, kdy se vrátím domů a na mě tam nikdo nebude čekat, respektive, že tu Caleb na mě nebude čekat. Nebo že já nebudu moci čekat na něj s večeří. Bála jsem se dne, kdy budu vědět, že večeři budu jíst sama, do postele půjdu usínat sama. To jsem dřív nezažila, bylo to tenkrát jiné. Pro mě tohle bylo a je něco nového, protože tentokrát to není otázka 2-4 týdnů, tentokrát je to na pár měsíců. Tentokrát máme společný domov a společné psí miminko.
Během první mise byla nesmírná výhoda to, že jsem byla “co by kamenem dohodil” od Afghánistánu. 30 minut časový posun. Svým způsobem to byla i nevýhoda, protože jsem věděla, že jsem blízko od něj. Kolikrát jsem letěla otočku do Pákistánu a říkala si, jak jsem 6-10 hodin autem od Caleba. Svým způsobem bylo ubíjející být tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko.
Samozřejmě i moje práce hrála obrovskou roli v mém “přežití”. Neustále jsem byla někde v čudu, spousta letů, cestování, s Demi jsme neustále chodily někam ven, taky jsme spolu dělaly “care packages” a vánoční přání. Ten rok utekl jako voda.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla opustit Emirates dřív, než jsem původně měla v plánu, bylo to, že jsme věděli, že brzy bude další mise … a tím pádem další odloučení a určitá doba, kdy bychom neměli absolutně žádnou šanci se vidět.
Měla jsem vesměs dvě možnosti. Buď bych skončila, kdy jsem skončila a jela zpět do USA a nebo bych zůstala v Dubai a vrátila se do USA až po jeho druhé misi.
Druhá možnost nepřipadala v úvahu. Nedokázala jsem si představit žít takovou dobu v odloučení. Byť pěvně věřím, že bychom to zvládli, nechtěla jsem to podstupovat. Nechtěla jsem se cítit mizerně kdykoliv jsem měla letět zpět do Dubaje. Nechtěla jsem brečet půlku dovolené, protože jsem věděla, že je to jenom “dovolená”. Nechtěla jsem být sama, ale chtěla jsem být vedle člověka, kterého miluji nadevše.
Caleb mě nikdy nenutil vrátit se zpátky. Nikdy jsem nedostala ultimátum. Řekl mi, že až budu připravená na to se vrátit, tak on na mě bude čekat doma. Rozhodnutí nechal na mě. A já vím, že pro něj bylo nesmírně těžké vidět mě vzdát se něčeho, co jsem chtěla dělat celý svůj život a něco, co jsem milovala nadevše. Ať už ta společnost je jakákoliv, ať už si člověk prožil cokoliv. Milovala jsem lítání a splnila jsem si svůj – snad největší – sen. Vím, že kdyby měl možnost, tak by šel on za mnou. Ale to je jenom kdyby …
Také jsem si nedokázala představit začít společný život po víc jak třech, skoro čtyřech letech vztahu. Oba jsme věděli, že si chceme užít minimálně rok spolu, než budeme vůbec zakládat rodinu. A představa, že bych se vrátila až kdo ví kdy, mi nebyla po chuti. Kdo ví, kdy bychom pak začali plánovat rodinu, kdybych bývala zůstala v Dubai.
Když jsem se v únoru stěhovala do USA, tak jsem si říkala, kolik nemáme času. Jak do října je daleko. Houby. Uteklo to jako voda. Přijde mi, že jsem šla spát v únoru a probudila se v říjnu.
Deployment č. 2 – je to tady.
Posledních pár dnů bylo hodně náročných. Kvůli Nale, práci a škole jsem byla v jednom kole, do toho mi přiletěla rodina, najednou bylo 18. 10. – datum mého pohovoru na zelenou kartu, šup ples a najednou vidím Caleba balit. A najednou z dní byly hodiny..
Měla jsem chvíle, kdy jsem byla vysmátá a vesměs si nepřipouštěla, že by se nějaká mise měla konat. Pak jsem měla chvíle, kdy jsem byla naštvaná (hodně slabý slovo) snad na celý svět, proklínala celou armádu a kdo ví koho ještě. Následovaly chvíle, kdy jsem byla v slzách. Pak byly chvíle, kdy jsem uklízela celý byt a dělala všechno možný, abych se zabavila a přišla tak na jiný myšlenky. A nebo jsem googlila, jaký budu posílat care packages. Už mám naplánovaných hned několik balíků. Vezmu obchody útokem!
Když jsme u těch balíků, tak budu posílat i jednomu z jeho vojáků. Je to kluk z S. Korea. Nemá rodinu v USA, pár přátel – většina z nich je či bude s ním na misi, také je to jeho první mise. Caleb se o něj stará jak o vlastního. Tak jsem říkala, že s radostí mu udělám balíčky, ať má taky z něčeho radost. 🙂
To jsem ale odbočila …
Nejdřív jsem chodila na záchod, do ložnice a nebo ven s Nalou, aby mě Caleb neviděl brečet. Přece jenom nechci, aby měl o mě starost. Postupně to přešlo v neustálý pláč, kdy mě Caleb musel několikrát utěšovat a připomínat mi, že to rychle uteče a stejně tak to všechno dobře dopadne. Jediný, co mě opravdu rozesmálo, když viděla Nalu, jak se mu snaží ukrást jeho výbavu. Vždycky něco našla na tý jeho hromadě a taky s tím rychle pak mazala pryč. Nakonec Calebovi rozkousala botu. Bohužel z jeho “dress blues”. Uniforma viz. foto
Samozřejmě ta bota je momentálně v horším stavu. Normálně bych byla naštvaná jak na Caleba, tak na Nalu, ale tentokrát jsem se jenom pousmála. Caleb opět dostal lekci, že nemá nechávat nic tam, kde se k tomu dostane Nala.. Nala, ta vyvázla z toho nejlépe. 🙂 Abych pravdu řekla, nějakým způsobem mi dělalo dobře vidět, že ničí něco armádního, haha. Taky jsem říkala, že bych se mohla nechat inspirovat. (Jen tak mimochodem, přítelkyně jednoho vojáka mu polila uniformu a veškeré vybavení bělidlem v naději, že ho nepošlou nikam.. Alespoň to zkusila. :D) Možná si nechám udělat plakát člověka, který DOBROVOLNĚ poslal naše chlapy a ženský na misi, jenom aby jeho jméno vypadalo dobře a on tak mohl získat vyšší hodnost. Ugh! A samozřejmě by následoval nákup šipek a házela bych šipky na jeho obličej. Caleb mi řekl, že pokud to udělám, ať nezničím zeď. 😀
Také jsem měla moment, kdy mi bylo všechno jedno a přišla jsem si jak tělo bez duše. A taky bez emocí. Vůbec se mnou nic nehlo.
Nakonec přišlo ráno a přišlo na řadu loučení s Nalou. Do toho mi chodily různé zprávy od rodiny a přátel, takže já půlku ani nečetla, protože jsem vždycky začala slzet. Když jsem viděla Caleba, jak se chystá na loučení s Nalou, tak jsem to už nevydržela a šla řvát do prádelny. Stála jsem nad sušičkou s prádlem v ruce a řvala. Chudák asi věděl, tak za mnou přišel a to už jsem začala víc. Po zbytek jeho loučení se s Nalou jsem se snažila to naprosto ignorovat a nedívat se ani na něj, ani na ní. Sedli jsme do auta, vyfotili selfíčko a já začala couvat. Jakmile jsem začala couvat, tak jsem začala brečet jako blázen. Na to mi Caleb začal utírat slzy a já spustila dvojnásob. A takhle vesměs probíhal celý den … Z ničeho nic jsem začala brečet a nemohla to zastavit. Celý den jsem se schovávala za slunečními brýlemi.
Všichni naši kamarádi, co nás viděli u Caleba v práci, mi říkali, jak to zvládnu, jak se na ně můžu kdykoliv s čímkoliv obrátit, tak jsem spustila znovu. Ani do očí jsem se jim nemohla podívat, protože jsem okamžitě chtěla začít brečet.
V jednu chvíli, když jsem čekala na Caleba v autě (vzhledem k tomu, že měl u sebe zbraň, tak nesměl s ní do auta a musel všude pěšky), jsem zahlédla jiný pár s dětmi, jak se loučí. Samozřejmě jsem se na to dívat nechtěla ani nemohla, ale prostě jsem nemohla z nich spustit oči. A nakonec jsem začala bulet jako malá holka. A během doby, co jsem čekala s Calebem, jsem takových párů viděla víc. Musela jsem se vždycky otočit, protože jsem už byla unavená z toho neustálého pláče. Tohle bylo něco, co jsem znala jenom z youtube! 🙁
Co mě trošku mrzelo a mrzí, tak práce. Caleb měl odjíždět původně v jiný den, tudíž jsem si myslela, naivně, že není třeba žádat si o volno. Nakonec přišel domů, že odjíždí v ten a ten den a mě se udělalo zle. V práci jsem jim vše řekla, vysvětlila a oni, že dobrý, ať jim dám vědět, co a jak a až budu vědět, v kolik cca bych mohla dojet do práce. Nakonec z toho bylo to, že přijdu do práce ve 3. Jenže Calebův čas odjezdu se neustále posouval … Takže jsem zvedla telefon, volala jsem do práce a ptala se, jestli mě tak nutně potřebují nebo jestli můžu zůstat s manželem. Vesměs mi bylo řečeno, že se musím rozhodnout sama, jestli příjdu nebo nepříjdu. Radost neměli.. Měla jsem s nima asi 3 telefonáty. Nakonec jsem se opět – překvapivě – rozbrečela Calebovi, že nevím, co mám dělat. Ten mi řekl, ať jim zavolám a řeknu jim, že zůstávám s ním a do práce nepojedu. Jednak mi řekl, že jsem pro ně v posledních dnech dělala první poslední, v době, kdy jsem měla schválenou i slíbenou dovolenou jsem i přes to šla do práce, abych jim pomohla, nemluvě o tom, kdy mi volali za 5 12 abych přijela rychle do práce, že je řada na mě, abych byla sobec. Zvedla jsem telefon a řekla, že do práce dneska nejedu. V tento moment je pro mě důležitější rodina a každá minuta na víc s Calebem pro mě byla vzácná. A i kdybych dostala padáka, tak pořád mi ta práce za to nestojí. Jednak to není nic, co bych chtěla dělat a čím bych se chtěla živit a za další když na to přijde, tak bych pracovat nemusela. Jenomže já chci. Nejenom, že chci přispět do domácnosti, ale taky mít něco, co mě zaměstná. Nedokážu si představit být doma. Každopádně jsem zvědavá, jestli jsem se dostala do problému. Ale jsem ráda, že jsem do práce nešla. Nejenom, že jsem měla trošku víc času s Calebem, ale taky nejsem ve stavu, kdy jsem schopná fungovat. Celou cestu domů jsem řvala jako blázen, bolí mě hlava, celý den jsem vesměs ani nejedla a celkově to byl opravdu hodně náročný den. Vidím, jak po dopsání článku půjdu spát, protože jsem toho dvakrát tolik nenaspala.
Sledovat Caleba, jak odchází, a vědět, že ho dřív jak za 5-6 měsíců neuvidím, mi zlomilo srdce. Hodně lidí se mě ptalo, jak dlouho je mise. Je 9 měsíců, Caleba čeká příští rok výcvik kvůli kterému se budeme stěhovat do GA, takže ho posílají domů dříve. I tak, 5-6 měsíců je strašně dlouhá doba.
Vím, že budu v pohodě já i on, vím, že to všechno zvládneme.. Vím, že mám kolem sebe úžasnou rodinu a přátele. Vím, že mám spoustu lidí, na které se můžu kdykoliv s čímkoliv obrátit. A taky vím, že v tom nebudu sama.
A vím, že mám VÁS. Většinu z Vás neznám osobně, pár z Vás znám virtuálně alespoň, ale i přes to veškeré Vaše komentáře a vzkazy pro mě znamenají strašně moc. Spousta z Vás mi napsalo nádherný, absolutně nádherný zprávy, spousta z Vás mi napsalo neuvěřitelně milé komentáře plné podpory. A já jsem za to nesmírně vděčná!
Jinak…
Řekla bych, že jsme svým způsobem zažily už horší věci.
Ano, vím, do čeho jsem šla. Ano, byla jsem připravená na to, co mě čeká – teoreticky alespoň … Ano, je tohle vše je součástí práce mého muže, ale …
Neznamená to, že je to pro mě jednoduchý. Neznamená to, že byť je to povolání, které se můj muž rozhodl vykonávat dobrovolně, že je to pro mě v něčem snazší.
Ať si každý myslí o vojácích svoje. Ať si každý myslí, co chce o Američanech. Ať si každý říká, co chce o čem chce..
Já jsem na svého muže hrdá.
I KNOW THE DRILL.
My heart, be still.
I hear the call
within these walls.
My heart, be still.
You’ve gone before
And I am here
When Open Door,
You’re standing there.
My heart, be still.
Although I know
That you must go.
Although I know
You end up here.
My heart still hurts,
My heart still fears,
When you come back,
My heart, be still.
Loučení nikdy nebylo, není a nebude jednoduché. Člověk by býval řekl, že když už se loučí po Xté, že to bude snažší. Nebude. Můj oblíbený citát …
HOW LUCKY AM I TO HAVE SOMETHING THAT MAKES SAYING GOODBYE SO HARD …
V mém případě “SOMETHING” je “SOMEONE” …
Ještě jednou děkuji za Vaši podporu.
A na závěr bych chtěla poděkovat za nominaci na Blogerka Roku 2016. Tahle soutěž jde upřímně mimo mě. Vesměs jsem o ní pořádně ani nevěděla do dnešního dne. Ale i tak to pro mě hodně znamená. Nejvíc si vážím toho, že je Vás tolik, kolik baví číst můj blog či sledovat mojí stránku. Jsem neuvěřitelně vděčná za to, že je tolik lidí, co se mnou prožívají moje dobrodružství. Někteří od samého začátku – Au Pair, někdo se přidal během mého splněného snu v Dubai a někdo třeba začíná číst moje příběhy.
Každopádně to je pro mě to nejcennější. Ale i tak si nominace vážím. A chtěla jsem za to poděkovat! 🙂
Budu se snažit napsat další článek – o návštěvě rodičů a celém procesu ohledně mé zelené karty. Ale teď se musím soustředit na školu. Mám za sebou první dva testy, ale před sebou toho mám ještě mraky. Chtěla bych mít náskok, kort když příští měsíc budeme mít Kirbyho! 🙂
Ještě jednou děkuji. ZA VŠECHNO!
Přeji krásný začátek týdne..
Ahoj
V první radě ti chci moc poděkovat za tento cely článek. Obdobná situace mě čeká v březnu na 9mesicu. I já to vím od začátku do čeho jsem šla. Ale i tak to bude hodně těžké.
Pak to držím palce ať to oba zvládnete a prožíváte dal svůj sen��
Hodně štěstí
Uplne presne vim jak si se citila, jak se citis ted i jak se jeste citit budes. Nemam sice zkusenost s armadou ale louceni s pritelem,kdyz kazdy zije jinde, kazdy v jine zemi je vzdy strasne moc tezke. Neuveritelne to boli a slzy zastavit nejdou at se kdokoliv a jakkoliv snazi nas utesit. Vztah na dalku je moc tezky ale kdyz oba dva chteji tak se to zvladne. Pul roku odlouceni se zda hodne, ale utece to jako voda. Drzim ti moc palce at to zvladnete.
I me slza v praci ukapla (diky kolegynim jen slza, jinak bych taky bulela jak mala), tvoje pocity do clanku skutecne pronikly a bylo opravdu jako zive 🙂 jsi opravdu statecna ( i kdyz jsi vedela do ceho jdes a blabla dalsi kecy, obdivuju te, ze to takhle zvladas!) moc ti preji aby se ti Caleb (tva rozkosna uniforma) vratil v poradku! 🙂 laska pry dalkou je posilovana, tak urcite i ta vase!! Malokdo uz dnes k sobe citi takovou lasku jako vy dva a i kdyz je vase stesti dost vydrene z obou stran, zaslouzite si ho! 🙂 preji hodne pevnych nervu, hezkych zazitku nez se ti vrati a hlavne, at ti to utece 🙂
Ahoj
Chci ti poděkovat za pěkný článek, nemohla sem se ubránit a slzička mi taky ukápla.Nemám žádné zkušenosti s armádou a anik nikoho neznám v této situaci kterou teď prožíváš ty.Nedokážu si představit jak těžké to musí být pro tebe.Proto tě obdivuju jak si silná a nebojíš se jít do neznáma a překonávat překážky.Přeju ti ať to rychle uteče ať jste zase spolu.Držím ti všechny palce 🙂
A jak to dopadlo s praci? Muj manzel pracuje kazdy rok zhruba tri mesice na Aljasce. Je to narocne, o to vic ze uz mame miminko, ale vse se vzdycky zvladne.
A máš na co být hrdá! Já vojáky obdivuju, teda nikdy jsem k tomu neměla žádný extra vztah, dokud jsem s jedním nezačala chodit a nedostala jsem se do toho prostředí a neviděla jsem jací jsou lidé z armády..tak pokorní,milující,ohleduplní.. taky neznám chlapy s větší trpělivostí 😀 Vím, že se pro to všichni rozhodli dobrovolně a proto obdivuju jejich postoj k takové práci a to, že ji vůbec dobrovolně dělají. Bojují za lepší svět pro nás všechny, ať si kdo chce co chce říká. Uvidíš, jak rychle to uteče, koukám, že sis nabrala dost činností na zabavení 😀 a občas nám taky něco napiš! :))
Přeji hodně sil a drž se 🙂 zase bude dobre. Ať se daří ve škole i v práci a ať ti to odloučení uteče jako voda. Šárka (Opava)
Miši, nedovedu si ani představit, jak těžké to pro tebe musí být. už jenom číst to mi nahnalo slzy do očí. obdivuji tě za to, že seš tak silná a že ses rozhodla si tím projít. i když ti spousta lidí říká "věděla jsi do čeho jdeš", tak si myslím že "vědět" a "zažít to" je něco úplně jiného a můžeš se na to připravovat jak chceš, ale stejně se nedokážeš pořádně připravit. vůbec se ti nedivím, že jsi to celé obrečela. jsem ráda za to, že sis tam za toho víc jak půl roku udělala takové přátele, u kterých víš, že se na ně můžeš obrátit a kteří tě podrží, když nejvíc potřebuješ. doufám, že ti to rychle uteče zvlášť když budeš mít dvě psí mimča a ještě školu a že se ti Caleb vrátí v pořádku a pak už ho dlouho nikam na misi nepošlou. udělala jsi jenom dobře, že ses takhle zavalila prací a povinnostma, mohlo by ti to pomoct na to odloučení aspoň někdy nemyslet. drž se. určitě to zvládneš, rychle to uteče a vy zase budete s Calebem spolu.
Míšo, držím ti všechny palce a hodně štěstí. Působíš jako strašně silná holka, takže jsem si jistá, že to zvládneš. 🙂 Málo kdo si asi umí představit, jak to loučení musí být těžký…
A ještě bych ráda připojila gratulaci k nominaci. Když jsem koukala, kdo byl nominován mezi blogy, můj hlas tobě byl jasný. 🙂
Drž se! <3
Teda něco takovýho bych asi nezvládla… Hlavně to loučení. Držím palce, ať to oba zvládnete a ať vám to co nejrychleji uteče 🙂
Milá Míšo, ač doma vojáka nemám, ale jsem taky manželka, prožila jsem teď v článku loučení s tebou. Plakala jsem s tebou.. Je to opravdu těžké, ale ženy jsou už od pradávna bojovnice. Všechno zvládneme, nenecháme se ničím zastrašit. Drž se!!! Vzpomeň si, jak rychle utekla doba od stěhování až po dnešek. A tak stejně ti to uteče, než se Caleb vrátí. Držím vám palce a přeji spoustu Božího požehnání! 🙂
tak u tohohle článku jsem si pořádně pobrečela… chtěla bych tě nějak podpořit, ale jsem z toho úúplně na dně… Drž se!! Zvládla si to dřív, zvládneš to i teď.. <3