USO volunteer

Jelikož už mě vážně nebaví čekat na fotky z USO, tak jsem se rozhodla napsat článek tak jako tak. Pak holt doplním fotky později. A nebo je jenom přidám na FB.

Kdo sleduje můj veřejný Facebook tak ví, že jsem začala “dobrovolničit”. Kde? V organizaci USO. Co je to? Jak jsem k tomu přišla?

USO – United Service Organizations je organizace, která funguje již 75 let. Je to organizace, která vesměs slouží vojákům a jejich rodinám. Od momentu, kdy se člověk přidá k armádě, tak má plnou podporu od USO. USO slouží vojákům nejenom během jejich kariéry, ale i během misí a následného návratu do civilního života.
Centra USO najdete vesměs všude po světě. Nemají centra jenom v USA, ale i různě po Evropě (Německo, Itálie), Asii etc – nacházejí se poblíž (nebo přímo) vojenské základny, letiště aj. Centra mají i v místech jako je Afghánistán, Kuwait, Dubai (UAE) a vypadá to, že se bude znovu otevírat USO v Íráku.
Také je to organizace, která je vlastně závislá na příspěvkách od různých organizací a jednotlivců. USO tvoří malé množství zaměstnanců, ale obrovské množství dobrovolníků.

Hlavní mise je podpora vojáků a jejich rodin.

Pokud vás zajímá více o USO, můžete si přečíst zde USO – Wikipedia či se podívat přímo na stránky USO – www.uso.org

Já se teď zaměřím přímo na naše centrum a na to, co děláme přímo tam. 🙂

Než ale začnu, tak nastíním proces, jak se stát dobrovolníkem a co tomu rozhodnutí stát se jedním přecházelo.

Vzhledem k tomu, že čekám na vyřízení zelené karty, tak nemůžu legálně pracovat. Proces je časově i finančně náročný. A vzhledem k tomu, že nám teď schválili naší petici, tak děláme tzv. AOS – adjusment of status. Čeká mě návštěva u lékaře, zaplatit poplatek a poslat papíry, hned, co Caleb vyplní jeden nechutně dlouhý formulář – ten má asi 12 stránek, pokud si pamatuji dobře.
A kdo mě zná, tak ví, že nejsem typ člověka, co dokáže sedět doma na zadku a nic nedělat. Caleb toho má v práci hodně, pracuje od rána do večera a já tak byla doma sama s Nalou. Jsou dny, kdy přijde domů brzo a pak jsou dny, kdy jsou v práci do noci či jdou na pár dní na cvičení. Většina mých kamarádek chodí do školy či má práci. Jelikož já bych byla ráda užitečná, tak mě napadlo, že by nebylo od věci dělat dobrovolníka.
Na základně je hned několik míst, které shánějí dobrovolníky. Asi ten nejhlavnější důvod, proč jsem chtěla být na základně je vesměs ten, že jsem pár minut od Caleba, tím pádem když má čas můžeme jít spolu na oběd a nebo když je ve své kanceláři, tak se tam můžu na chvíli zastavit. Kolikrát tam takhle za ním jdu s Nalou. Další je fakt, v tomhle “military lifestyle” nebo jak lidé říkají “army wife” jsem celkem nováček, tak jsem chtěla využít příležitosti být blíž tomuhle “životnímu stylu”, abych se naučila něco nového a pomohlo mi to do začátku.
S Calebem jsme spolu skoro tři roky. Tudíž vím docela dost, co tohle obnáší, jak to funguje. A také máme už dost za sebou. Od různých výcviků po mise aj. Ale vzhledem k tomu, že jsem rok a půl byla v Dubai, tak jsem nikdy nemusela čelit realitě. Nikdy se mě nedotýkalo to, že Caleb vstává ve 4 – 4.30 ráno, nikdy jsem nebyla doma, když přicházel domů z práce nebo když se balil na x-denní cvičení, nikdy jsem neměla problém s armádou a nemusela rušit plány.
Když jsem byla jako Au Pair, tak jsme spolu “jenom” chodili. Nebyli jsme manželé. Dřív to bylo vesměs i jedno, co se týče vstupu na armádní post. Na základu se dřív dalo dostat na základě řidičského průkazu či pasu. Tudíž jsem neměla problém jet za ním a navštívit ho. Což se ale časem změnilo, takže když jsem byla zpátky v Evropě, tak už nešlo dostat se na základnu jenom s řidičákem. Tentokrát se musel získat “Visitor pass”. V případě, že ale jste v autě s někým, kdo má tzv. “Military ID”, tak není třeba ničeho, jen řidičáku či pasu.
Mimo to, když jsme spolu chodili, tak se mě jaksi netýkalo “FRG” nebo cokoliv spojeného s armádou. Navíc to šlo všechno mimo mě tak jako tak. A další fakt je to, že když byl Caleb v GA (Stát Georgia), tak jenom trénoval. Dělal různé výcviky a kurzy. Svou práci začal vykonávat až když nastoupil tam, kde jsme teď. Jenže tou dobou já už byla dávno v Evropě a postupně balila do Dubaje. Tudíž jsem nikdy nezažila, jaké to je a co tohle přímo obnáší.

Takže teď teprve poznávám “Face to Face” jaké to je. Učím se, že je lepší neplánovat. Měli jsme tenhle víkend jet na svatbu do Chicaga. Jak to dopadlo? Nejeli jsme nikam. Proč? Caleb musel být na příjmu. Stejně jako x dalších chlapů, kteří měli jet také. Denně odpovídal na několik telefonátů a čekal na moment, kdy bude muset do práce. Díky Bohu nemusel. Minulý víkend jsem byla celý s mou kamarádkou Stephanie. Důvod? Caleb a všichni z jeho unit pracovali celý víkend. A když už přijel domů, tak mu neustále zvonil telefon a celý to proseděl na počítači a dodělával to, co nestihl. Připravují se na cvičení a obnáší to spoustu práce. Je mi líto všech těch chlapů, co mají rodiny a chtěli by strávit svůj víkend s rodinou či mít tu svobodu a dělat si co chtějí před tím, než pojedou na dlouhý výcvik. Bohužel.
Taky jsem narazila, když jsme se snažili plánovat svatbu. Datum se měnilo 3x a ve finále se to muselo zrušit úplně. Kamarádka, co se vdávala, tak jejího manžela chtěli poslat hned druhý den ráno domů (6 hodin jízda autem) … Prostě šílený.
Celá armáda je nevyzpytatelná. Člověk vážně nikdy neví. Teď se jenom modlím, aby Caleb mohl jet se mnou do GA na svatbu. Tam prostě musím být, protože jdu za svědka. Teď jsem zůstala doma z vlastní vůle, nejenom, že jsem chtěla Calebovi doma pomoct. V případě, že by ho zavolali do práce být k dispozici – dovézt mu jídlo atd. A především postarat se o Nalinku. Bála jsem se, že když bych odjela sama, tak by se třeba nemohl o ní postarat. Nemá absolutně žádnou kontrolu nad jeho vlastním časem.

Tím, že jsem se přestěhovala sem a tím pádem jsem poblíž, mě čeká víc “povinností”. Chodíme na různá setkání pořádané armádou. Například jsme byli na tom Hail and Farewell, čekají nás FRG setkání (navíc teda jsem i odsouhlasila, že jim s tím pomůžu, jelikož se ode mě do budoucna očekává, že budu tzv. FRG leader), bude tzv. “Spouse day”, který má na starosti Caleb – vesměs nám, manželkám/manželům ukážou, co dělají v práci, Caleb říkal, že by chtěl, aby nás nechali vyzkoušet si určité věci atd. Neustále jsem představována novým lidem, ať už jsou to lidé, kteří jsou “pod” Calebem či “nad”. A abych pravdu řekla, je toho hodně. Je pro mě docela těžký učit se kdo je kdo, jakou má hodnost atd. Nemám s armádou nic společného, vesměs je mi to i fuk, ale samozřejmě, že chci vědět co dělá můj muž, chci být schopná se s ním o jeho práci bavit. Další věc je, že já věřím tomu, že já reprezentuji jeho ve společnosti stejně jako on reprezentuje mě. Je dobrý vědět s kým komunikuji a jaký ten člověk má vliv na kariéru mého muže. Prostě nechci něco s prominutím posrat. Takže se snažím vědět to nejdůležitější a vědět, která bije.

Takže rozhodnutí, že budu dělat dobrovolníka na základně a budu se pohybovat v tom prostředí se mi zdálo jako dobrý nápad. Nejenom, že budu nějakým způsobem užitečná, ale taky se nečemu přiučím a potkám zajímavé lidi.

Jelikož jsem chtěla být mezi “dospělákama”, tak jsem se rozhodla pro USO. Znala jsem USO i z dřívějška. Nezajímala jsem se teda do detailu, ale věděla jsem o té organizaci. Poté, co jsem měla možnost tohle probrat s x lidma, jsem se rozhodla pro USO.
Našla jsem si jejich telefonní číslo a zavolala. Tam mi Joe řekl, že se musím přihlásit přes jejich webové stránky, vyplnit formulář a že se mi pak jistá MaLissa ozve.
Takže jsem hned šla na jejich web, vyplnila jsem pro jaké USO bych chtěla dělat dobrovolníka, základní informace o mě, že jsem manželka vojáka atd. Dva dny na to mi přišel e-mail, abych si domluvila pohovor. Vesměs jediný důvod pohovoru je ten, aby si člověk ujasnil, nejenom to, co bude náplní jeho práce a co se od něj očekává, ale jestli je to vůbec vhodné místo a jestli to splňuje představy. A samozřejmě to, jestli člověk je vhodný kandidát pro tuto organizaci.

Teď už jenom se na ten pohovor dopravit. Na základně nefunguje totiž GPS. Naučila jsem se jak dojet ke Calebovi, do PX (to je obchod), veterináři, posilovny atd. Nebudu lhát, zapotila jsem se při představě, že budu někde hledat USO. Samozřejmě jsem věděla, že se ztratím (což absolutně není na tomhle postu nic těžkýho, ba naopak), takže jsem vyjela o hodinu a půl dříve. No a co se nestalo? Ztratila jsem se. A to nebude tím, že jsem úplně blbá, ale to, že prostě GPS nefunguje a člověk vážně neví, kam jet a hlavně kam smí jet. Dopadlo to tak, že jsem už i zoufalá volala Calebovi, jenže ten taky nevěděl, kde USO je, protože tam nikdy nebyl. Nakonec jsem to riskla a jela jsem po svým. Byla jsem na správné ulici, jenom mě GPS zavedla na dětské hřiště místo USO. Jela jsem asi necelé dvě míle dál a našla USO i bez GPS. A byla jsem i na čas.

MaLissa si pro mě přišla “na recepci” (to je hodně silný výraz teda) s tím, že mě nejdříve provede kolem. Hned při vstupu vás praští do očí obrovská helikoptéra, která je uprostřed místnosti. Ta slouží jako herna, jsou v ní dva počítače s PS4 a pak Xbox. Dále je tam několik pracovních počítačů, pak je několik PS4, Xbox a Wii, dále menší prostor pro děti, kde jsou hračky aj, prostor, kde jsou gauče, obrovský kino, kde je možnost koukat na filmy či Netflix, jídelna s menší kuchyňkou a v prostorách “recepce” jsou gauče a dvě televize, kde je možnost koukat na zprávy aj.

Poté jsme se odebraly do konferenční místnosti a interview mohlo začít. Vesměs šlo jenom o to ujasnit si, co se očekává ode mě a co můžu já očekávat od USO. Dopadlo to tak, že jsme další hodinu prokecaly tak o všem. 🙂 Následně jsem podepsala papíry, bylo mi řečeno, že musím udělat online cvičení a pak můžu začít. Takže jsem pak o víkendu prošla tím cvičením, asi to mělo tři různé části, různé testy aj. Jakmile bylo hotovo, tak jsem se mohla začít hlásit na směny.

Směny jsou ráno, odpoledne a večer. Já většinou chodím od 10ti ráno do 1 odpoledne. Většinou zůstanu trošku déle a pak jedu domů, abych mohla strávit čas s Nalou, vyvenčit, nakrmit a postarat se o domácnost. Jednou jedinkrát jsem šla na odpolední směnu – ta je od 1 odpoledne do 5ti.
Pokud jsem v USO během ranní směny, tak mě čeká oběd. USO je otevřené u nás každý den. Pokud se nepletu, tak pondělí až čtvrtek je to do půl 9 večer a pak pátek sobota 10 večer a neděle je asi 6.30pm (ale to si teď nejsem jistá). Pondělí až čtvrtek máme obědy pro vojáky (případně i jejich rodiny, to záleží co je zrovna za den). Pondělí je například tzv. Mexican Monday, takže se rozdávají burritos vojákům, úterý jsou Hot pockets (Což je něco na způsob pizzy), středa je tzv. Warrior Wednesday což je jenom pro active duty (momentálně sloužící vojáky) – teď jsme dělali Arby´s sandwich (viz. foto) a čtvrtek třeba byly doughnuts pro každého. Každý měsíc máme rozpis. Jednou do měsíce máme Gary Sinise Foundation večeři – nedávno to bylo jídlo z Chick Fil A (Kdo nezná, to je něco jako Mekáč, ale dle mého názoru tisíckrát lepší jak Mekáč). Tento čtvrtek nás čeká právě další taková večeře.
Více o Gary Sinise Foundation zde – https://www.garysinisefoundation.org/

Každý den máme k dispozici svačiny. Při vstupu do USO se člověk (kdokoliv přijde) zapíše, dostane lístek na svačinu, takže je pak možnost vybrat si něco na zub a něco k pití.

Také máme různé akce pro rodiny vojáků a vojáků jako takových. Jeden den jsme rozdávali cookies, 6 balíků každý dostal. Já jich přitáhla několik domů, protože mi to Joe a další narvali do rukou, MaLissa se pro změnu snažila domluvit Calebovi, aby sehnal někoho, kdo přijede pro krabice plný cookies, aby je mohl vzít vojákům. Také se rozdával popcorn pak girl’s scout cookies (což jsou neuvěřitelně populární sušenky tady), čokoláda během Velikonoc atd. Dělají maratóny, výprodeje (Yard Sales). Neustále něco.
Mimo to, kdokoliv přijde k nám, tak nejenom, že může teda si dodělat věci do práce či cokoliv, co je potřeba pro soukromé účely, ale i si dát šlofíka na gauči či v kině, koukat na filmy, mrknout co je nového v telce, zahrát si na Wii, Xbox či PS4, kulečník či stolní fotbálek.
Vždycky, když si někdo chce půjčit ovladače k PS4, Xbox, Wii a hru, tak musí přijít za náma, dá nám jeho/její military ID nebo řidičák, my mu/jí dáme hru, ovladač a jejich ID uložíme do desek, tak abychom měli přehled kdo má co a abychom se ujistili, že se nám ty věci vrátí. Dále je možnost půjčit si notebook, stejná procedůra jako při vypůjčení hry, míčku na stolní fotbal atd.
Pokud potřebují si něco vytisknout, tak si k nám chodí pro papír, můžou si od nás zavolat atd.

Takhle vypadá ta helikoptéra.

První fotka je moje, druhá USO.

Neuvěřitelně mě to baví. Poznala jsem super lidi, ať už dobrovolníky či ty, kteří pravidelně USO navštěvují. Měla jsem radost, protože se za mnou přišel podívat i Caleb a já tak měla možnost ho představit všem mým novým kamarádům a kolegům, stejně jako jsem měla příležitost mu ukázat, jak to u nás vypadá a říct mu, jak to u nás chodí. 🙂
Dobrovolníky nejsou jenom manželky a manželé vojáků. Mezi dobrovolníky se najdou i bývalí vojáci, aktivní vojáci, děti vojáků, rodiče vojáků atd. Je nás pár, ale jsme jedna velká rodina. 🙂

Také jsem se dozvěděla, že když si “odpracuji” 500 hodin, tak dostanu dopis podepsaný prezidentem USA. Já doufám, že Trump nikdy prezidentem nebude a kdyby se tento omyl dostal do křesla, tak do té doby už budu mít podepsaný dopis Obamou. Přijde mi to prostě “cool”. 🙂 A hlavně mi bylo řečeno, že dobrovolničení vypadá dobře na životopise a ten dopis k tomu by mohl být pro mě výhodou do budoucna. Jedna moje kolegyně pracuje na základně ve školce a řekla mi, že vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z dob Au Pair a že dělám v USO, tak bych bez problémů mohla dostat práci ve školce, kdybych měla zájem. Tak uvidíme. 🙂

Dopis dostanu i při 100 hodinách, sice ne podepsaný prezidentem, ale i tak jsem si dala cíl, že tento měsíc bych chtěla odpracovat 100 HODIN. A už teď mám skoro 40 a to jsem tam byla zatím 5x. 🙂

Směny jsem si nahlásila na každý den. Pondělí až pátek, každé ráno. Vzhledem k tomu, že Caleba čeká výcvik a tím pádem budou všichni pryč, tak já budu v USO i víkendy. Teď si nechávám víkendy volné.

Tady mám karikaturu od bývalého vojáka, který se tomuhle věnuje už přes 40 LET a jezdí všude po světě s USO jako karikaturista.

V poslední době bylo nádherné počasí, takže jsme toho patřičně využili. Už máme za sebou první jarní grilování, chodíme často ven a celkově si to užíváme.

Po dlouhé době jsme vyrazili do Nashville za zábavou. Nejdřív jsme vyrazili na večeři a poté následovala návštěva baru na Broadway! 🙂

Osobně nejsem moc velký fanoušek TN, Nashville dle mého názoru není to nejlepší město, který jsem kdy navštívila, ani mi nepřijde dvakrát velký a stejně tak si nemyslím, že tady je tolik možností, co podniknout. Ale určitě to stojí za to, protože je to jiný. Nejoblíbenější místo v Nashville je asi Broadway. Je tam spoustu super barů s živou muzikou a to je zážitek. Ale není to něco, co by mě bavilo dělat každý víkend.
Mimo toho je tam spousta obchodů, kde se dají koupit ty jejich “kozačky” – jelikož jsem líná hledat a stahovat moje fotky, tak sem dám odkaz z google COWBOY BOOTS … Určitě teda mají luxusní kousy! Caleb mě pořád nutí do toho, abych si jedny pořídila.. Ono tak nějak každý, kdo tu bydlí má alespoň jeden pár. I Caleb má. Tak si říkám, že možná se přece jenom nechám ukecat. Ale jako ceny jsou pecka. To je od 200 dolarů a cena 1000 dolarů to nezastaví. Já našla teda krásný za 200 dolarů, ale počkám asi až na podzim. A to by nebyl Caleb, aby si nehrál na cowboye …

A to bych řekla je asi tak všechno. Určitě jsem ale na něco zapomněla. Ale v nejhorším to dopíšu v dalším článku. 🙂

Doufám, že se všichni máte krásně! 🙂