Hlášení z USA! :)

Zdravím,

po dlouhé době jsem konečně usedla k počítači s tím, že zase něco sepíšu.

Nemůžu uvěřit, že už tomu budou dva měsíce, co jsem se vrátila do USA. Naivně jsem si myslela, že ten čas nebude tak rychle utíkat. Přece jenom mám normální režim, žádné časové posuny, x hodin sem, x hodin tam, několika hodinové lety a prospané DNY jsou dávno minulostí. Ba naopak to utíká o to rychleji.

Vesměs se toho moc neděje. Stále hledáme barák, což je samo o sobě dost komplikovaná záležitost. Nejenom, že není úplně jednoduché vypovědět stávající smlouvu, ale mít čas na to, abychom jezdili po všech čertech a obcházeli baráky, se zdá být nemožné.
Za tu dobu, co jsem tady v USA, Caleb a jeho “unit” stihli mít už dvě týdenní cvičení. To znamená, že byl celkem 14 dní kdo ví kde, dělal kdo ví co. Jeden týden z toho pršelo, takže chlapí spali v bahně někde v křovinách. Není se čemu divit, že nálada na courání po barákách, nebyla. Naštěstí měli hodně prodloužených víkendů. V poslední době měli volno pátek, sobota, neděle, pondělí. Což je příjemná změna a ti chlapi si zaslouží odpočinek. A my, jejich drahé polovičky, si tak můžeme užít jejich společnost, než nám zase začnou lézt na nervy. (VTIP)

Volné víkendy trávíme většinou v přírodě. Caleb chodí rád na ryby, takže jsme párkrát vyrazili na ryby. Já teda nejsem žádná velká rybářka, ale k mému velkému překvapení jsem tomu přišla na chuť. A opravdu jsem ráda venku. Abych pravdu řekla, v Dubai mi tohle chybělo. Nějaký výlety do parku, do lesa, na ryby – to neexistovalo. Bylo období, kdy se venku nedalo ani vydržet. Konečně mám i normální režim, kdy spím v noci a přes den funguji jako normální člověk. Cítím se odpočatá a víc si ten den i užiji. Dřív jsem byla schopná spát 17 hodin v kuse, spát celý den a pak čumět do zdi celou noc. Chyběla mi příroda a čerstvý vzduch. Když se dívám zpětně na život v Dubai, tak si teprve uvědomuji, jak nezdravý život jsem vedla. Není divu, že jsem byla neustále unavená a bez nálady, když se mi nedostávalo kvalitního spánku, čerstvého vzduchu atd. Neustále mě něco bolelo, neměla jsem náladu, byla jsem líná. Teď vyrazím do parku i sama. To vyznělo, jak kdybych nebyla schopná nikam sama jít.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem společenský tvor. Ráda se obklopuji dobrou společností, ráda si s někým pokecám a celkově jsem ráda mezi lidma. Je teda fakt, že po práci letušky pro společnost, která přepravuje až 600 lidí v jednom letadle, jsem kolikrát byla ráda, že nemusím přijít do kontaktu s lidmi a vyloženě jsem si užívala dny, kdy jsem neviděla živého tvora pár dní. Kolikrát jsem byla otrávená z toho, jak se někteří jedinci dokážou chovat. Říct, že se chovají jako prasata je vyloženě urážkou prasat. Několikrát lidem vysvětlovat, proč nemáme kuře a proč nemáme vegetariánské jídlo, které si jaksi zapomněli objednat, bylo kolikrát nad moje síly. Vesměs ale jsem člověk, co má rád dobrou společnost. Můj manžel je pravý opak – možná proto si tak rozumíme. 😀
Každopádně si to užívám a vážně se cítím dobře. 🙂

Také jsme si domluvili další focení. Baví mě dělat tzv. scrapbooks. Momentálně mám rozpracovaný jeden pro nás, ráda bych vytvořila jeden z “letuškovského období” a jeden naší Nalinky. Tudíž jsem chtěla fotky nás tří, jak se pomalu, ale jistě naše rodina rozrůstá, abychom měli něco na památku nejenom my, ale i rodiče.
Je škoda, že spousta lidí v dnešní době dává fotky na Facebook či Instagram. Já bych ráda udržela tradici a vytvářela scrapbooks, ale i klasické albumy. Jako malá jsem si hrozně ráda prohlížela naše albumy. Takže i přes to, že vše cpu na FB – což dělá můj život jednodušším – tak to chci mít i v albu, abych si pak mohla hodit nohy na stůl, dát si kafčo a prohlížet si fotky.

Dobrá zpráva! 🙂

Naše petice byla schválena, takže teď nás čeká pár formulářů a doufejme, že brzy přijde i zelená karta. Jsem ráda, že se to konečně začalo hýbat. Akorát teda z těch poplatků nemám radost. Je to drahá sranda.

Já si na stránkách naší základny zjistila, kde je potřeba dobrovolníků a USO byla organizace, která mě zaujala nejvíce. Zavolala jsem jim a byla jsem odkázána na webové stránky, kde jsem si založila účet a vyplnila nezbytné informace. Následně mě kontaktovala vedoucí, aby si se mnou domluvila pohovor. Vesměs šlo o to sednout si a ujasnit si, zda-li je to něco, co mě zajímá, jestli splňuji kritéria a tak dále. Nebylo to nic těžkého či nemožného. Pohovor proběhl na výbornou. Co byl oříšek, tak vůbec najít jejich sídlo. Několikrát se mi podařilo se ztratit. Na základně nefungují GPS. Jsem na sebe pyšná, protože se nyní dokážu orientovat bez GPS. Jeden večer se mnou seděl Caleb nad mapou. Učil mě jak se nejlépe dostat na základnu, jakou “bránu” použít, jak se dostanu k němu do práce či z práce, k veterináři atd. Byla jsem blbá, že jsem nikdy nevěnovala pozornost, kde jsme a kam jedeme, když řídil Caleb. Naivně jsem si myslela, že na základnu sama jezdit nebudu – co bych tam taky dělala. No … Naučila jsem se všechny důležité body a místa. Problém nastává v momentě, kdy mám jet někam, kde jsem ještě nebyla. A na GPS není spolehnutí. Když jsem jela do USO, tak mě GPS zavedla na dětské hřiště 2 míle od mého cíle. Naštěstí jsem holka šikovná a našla jsem to sama a bez pomoci. Je fakt, že jsem teda zavolala Calebovi, jestli náhodou nemá představu, kde by to tak mohlo být, jenže vzhledem k tomu, že tam nikdy nebyl, tak neměl tušení.

Sláva hurá výletu, našla jsem to a jsem tu. (Moje vlastní verze) Moje vedoucí si pro mě přišla a provedla mě. Je to budova, kde je domácí kino, počítače pro soukromé účely i pracovní záležitosti, nejnovější Xbox, playstations, taková malá jídelna, místo k sezení atd. Uprostřed místnosti obrovská helikoptéra, která je uvnitř vybavená jako “play room”. Všichni dobrovolníci moc příjemní a ochotní lidé. Většina jsou to sami vojáci nebo jejich rodiny. Všichni mě mile přívítali. 🙂
Následovalo menší sezení, podepsání takové dohody a bylo hotovo. Mojí další povinností bylo projít si menším školením online, které jsem dokončila teď o víkendu a tak můžu začít.

Můžu si vybrat, zda-li chci chodit na šichty na základnu a nebo mimo. Je to vesměs na mě, jestli budu chtít jít ten a ten den na základnu a nebo mimo základnu. Záleží jestli je tam místo a nebo kolik dobrovolníků potřebují. Já asi budu nejčastěji chodit na základnu tak, abych mohla jít na oběd s Calebem. Poslední dva týdny jsem mu vozila do práce obědy. Takhle máme možnost zajít na oběd spolu. Jedna šichta je cca 4 hodiny, což je super. Už kvůli Nale mám z toho radost, takhle si můžu zajít na 4 hodiny “do práce” a zbytek se věnovat jí. Mimo to jeden náš známý má corgiho a jelikož Nala i on budou mít veškerá očkování za sebou, tak budu pár dní v týdnu hlídat corgiho. Nala tak bude mít parťáka.
Další důvod proč chci být na základně je ten, že tam chodím do posilovny, kterou máme zadarmo. Je to úplně nová posilovna a je tam snad všechno. Mezi PT a obědem je naprosto prázdná, takže tam chodíme s holkama si dát do těla. Takhle můžu jít “do práce”, do posilky a domů za Nalou.
Ráda bych si nahlásila šichty tak, abych byla doma v době, kdy je doma Caleb. 🙂

Neuvěřitelně se těším, až budu moc začít. Plánuji si nahlásit šichty na příští týden. Tento týden pomáhám kamarádce se stěhováním a Caleba čeká další prodloužený víkend.

Také naše psí slečna roste jako z vody! :))))))) A dělá nám samou radost.

Po dlouhé době jsme vyrazili na rande do mé oblíbené restaurace. Je to japonská restaurace, kde vaří přímo před váma. Mají výýýýýýýýborné jídlo. Kdyby to šlo, tak jsem tam od rána do večera. 🙂 Navíc je to neuvěřitelný zážitek.

Konečně přišlo jaro! A já si užívám každé volné chvilky venku.

Sonic Drive-in .. Jedno z oblíbených míst mého muže. Já teda Fast Food nemusím, ale můj muž tohle místo miluje. Buď to můžete vzít jako klasický drive thru a nebo zaparkujete u jedné z těch “tabulí”, objednáte si, zaplatíte a obsluha vám pak přinese vaši objednávku přímo do auta. Caleb říkal, že kdysi dávno měla obsluha kolečkové brusle. 🙂 Pár holek v komentářích na FB zmínilo, že bruslící obsluhu zažily. Já teda ne, ale třeba tohle byla náhoda, že je neměla. Příště, až můj muž bude chtít do Sonicu, tak budu číhat, jak je to s tou bruslící obsluhou. 🙂

Pro nás teda Fast Food končí. Caleb je chlap, může se tím cpát několikeát do týdne a neuvidíte to na mě. Já se tímhle cpát týden, tak nedopnu kalhoty a vidíte na mě každé deko! Každopádně nejsem úplně spokojená se svou postavou, ráda bych to tělo trošku zpevnila, takže Caleb přišel s tím, že každý večer budeme chodit tady do posilovny a že prý začínáme zítra. No jsem na něj zvědavá. Nejsem si jistá, jestli mám radost z toho, že budeme chodit večery spolu, protože se obávám toho, že jeden večer mě odrovná minimálně na týden. On se strašně těší, z nějakého záhadného důvodu touží po tom, abychom cvičili spolu. Moc kouká na 9gag. 😀

Včera mi přišlo poštou menší překvapení a to kniha Lukáše Kerharta: CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice. Naprosto skvělá kniha nejenom pro všechny cestovatele, ale především pro ty, kteří se do světa teprve chystají.
My všichni, co jsme se do světa vydali, jsme stáli před nesmírně těžkým rozhodnutím opustit rodinu, přátele a takový ten bezpečný přístav – DOMOV. Honily se nám hlavou otázky, na které jsme neznali odpověď. Lukáš Vám na mnohé otázky ve své knize odpoví. Tato kniha Vám nejenom dodá odvahu, ale bude Vám i inspirací! 🙂 Mimo to tam naleznete i inspirativní příběhy jiných mladých lidí, kteří se ve světě stali uspěšnými.
Těším se, až si knihu celou přečtu. Zatím jsem na začátku, ale musím říct, že se to čte krásně.

Lukáši, klobouk dolů a děkuji moc za krásný dárek s věnováním.

Více naleznete zde, kde je i video k této knize! 🙂

CESTOVÁNÍ – Nejlepší životní investice

HAIL AND FAREWELL !!!! 🙂

Hail and Farewell je událost, kde jsme dnes byli. Je to oficiální událost armády. Calebovo jednotka měla dneska Hail and Farewell, aby přivítala nováčky do jejich jednotky a zároveň se tak rozloučili s těmi, kteří odcházejí k jiné jednotce a nebo odcházejí z armády. Každá unit si to dělá podle svého. Tahle událost byla i pro rodinné příslušníky, některé jednotky to mají jenom pro vojáky od určité hodnosti. Při této příležitosti jsme do-oslavili Den svatého Patrika – pozdě, ale přeci. Upřímně jsem nevěděla, co od toho čekat. Měli jsme všichni večeři, chlapi si dali pivo a pak byla na řadě oficiální část. Nejprve se vítali nováčci. Všichni chlapi, co byli ženatí (ať už manželky přišly s nima nebo ne), tak dostali růži a pánové minci (což je taková tradice). Pak přišlo na řadu loučení. Dostali dárky (musím zjistit, jak tomu říkají, to co dostali) a jeden dokonce medaily. Takže “battalion commander” (Nevím, co je to za hodnost u nás v ČR) zahlásil, všichni chlapi okamžite nadskočili ze židlí a stáli v pozoru. Zatímco jeho manželka četla za co dostává medaily a tak dále, tak on mu jí přípíchnul. Následoval obrovský potlesk a bylo to. Bylo to tak trošku dojemné, kort když ten chlap měl pak řeč. Odcházel po několika letech z armády a prostě měl hezký proslov, takže jsem musela zamáčknout slzu. Poté následovala zábava. A abych pravdu řekla, takhle jsem se dlouho nezasmála. První byla soutěž o nejlepší kostým, aby to bylo zajímavější, tak museli udělat promenádu a vyhrál ten, kdo měl největší úspěch. Soutěžili chlapí i ženský 🙂 Někteří tancovali, někteří dělali kraviny, někteří si hráli na modelky. No byla to sranda. Další soutěž byla pro nováčky. Ti dostali klobouk a plnovous a museli tancovat na irskou hudbu. To mě naprosto dostalo.

Viděla jsem leccos na youtube, jak se baví vojáci, jak tancují. Ale jako musím říct, že oni jsou fakt nejlepší společníci. Takovou srandu jsem si dlouho neužila. A vždycky to s nima stojí za to. Fakt, že jo. Oni ví, jak se bavit. 🙂 Tohle se fakt musí zažít!

Teď z jiného, neveselého soudku.

Co k tomuto říci. Zpráva o této nehodě mě zasáhla a nebudu lhát, ukápla mi nejedna slza.

Věděli jste, že před nástupem do práce jsme podepisovali vlastní poslední vůli? Věděli jste, že jsme se museli rozhodnout, kdo dostane peníze v případě, že se něco takového stane nám?

Podepisovat mojí poslední vůli je něco, na co v životě nezapomenu. Do teď mě zamrazí, když si na to vzpomenu.

A bohužel tohle k té práci patří. Kolikrát mi přišlo, že jsem v letadle strávila víc času, než na zemi. Mám za sebou přes 170 vzlétnutí a přistání. Letání se nebojím, nikdy jsem se létat nebála. Proč taky. Při počtu letadel, která denně vzlétnou a přistanou, je neuvěřitelně nízké procento nehod. Zažila jsem turbulence, vzlety a přistání, kdy jsem se zapotila a modlila se, ať už jsme na zemi. Měla jsem vzlety i přistání, kdy se mi skoro zastavilo srdce. Zažila jsem turbulence, kdy jsem si říkala, že je po nás. Zažila jsem za ten rok a půl leccos. Několikrát nám řekli při briefingu, ať nebereme svou práci na lehkou váhu, ať děláme “security searches” tak, jak máme, protože to, že na palubě vybouchla bomba u jiné společnosti, neznamená, že se to nestane nám. Neustále nám připomínali, ať si dáváme pozor na to, co se děje za letu, když neděláme servis. Kouření na palubě a podobný hity, což by mohlo způsobit katastrofu.
Člověk nikdy neví, co se může stát. Já vždycky říkala, že je daleko bezpečnější jít na let, než sednout do auta. A je to tak. Ale pořád jsem si připomínala fakt, že příště to můžeme být my. A proto jsem vždycky psala rodičům a Calebovi, než jsem šla na let. Moji rodiče věděli o každém mém letu, sledovali online, jestli jsme doletěli v pořádku. Vždycky jsem před každým letem napsala Calebovi. Kolikrát i stručně – I love you – když jsem byla ve spěchu. Nedovolila bych si jít na let, aniž bych mu napsala. Měla jsem zlé tušení.

Nedokážu popsat, jak jsem si kolikrát ulevila, když jsme bezpečně přistáli. Při každém vzletu i přistání jsme podstupovali risk, stejně jako když člověk usedá do auta, do vlaku či autobusu.

Když jsem četla první zprávy o Flydubai, tak jsem stála v kuchyni a brečela, brečela a brečela. Je úplně jedno, že momentálně nepracuji jako letuška, ale my jsme JEDNA velká rodina. Když jsme se potkali s jinou crew na letišti, vždycky jsme si navzájem popřáli šťastný let. Vždycky! Nikdy jsem nebrala na lehkou váhu, když mi někdo řekl “Have a safe flight” – NIKDY. A stejně tak jsem vždy svým přátelům popřála šťastný let.

Nedokáži si představit, čím si procházejí pozůstalí, ale i kolegové těch, kteří zahynuli při tomto leteckém neštěstí. A byť jsem neznala ani jednoho pasažéra, ani jednoho z crew, tak mě to neuvěřitelně vzalo.

A když už jsme u toho “letuškování” ….

I přes to všechno mi to létání chybí. A nejvíc mi chybí Demetra. To se snad nedá ani popsat, jak moc mi ta holka chybí. Skypujeme, píšeme si, posíláme si kraviny i snapchats. Chybí mi sebrat se v nelidskou hodinu a jít v pyžamu do pátého patra za Demi. Kolikrát si prohlížím fotky a je mi po ní tak smutno, že to není hezký. Kdybych mohla, tak sednu na první letadlo a osobně ji přitáhnu sem.

AU PAIR!!!!!!!

Závěrem bych řekla následující. Dávejte na sebe pozor. Včerejší teroristické útoky jsou ukázkou toho, že se může stát cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Nikdy nevíme, co se může stát, proto žijme naplno, užívejme si života jak jenom to jde. Je třeba si vážit každého dne! 🙂

A tímto bych to ukončila!

Přeji krásný týden!!!! :-))))))